Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 13. UTÍKEJTE!

„Takže… co mám dělat?“ Harry se podíval na Snapea s očekáváním.

„Musíš otevřít dveře. Až se ti to povede, pokusíme se co nejtišeji dostat do třetího patra. Tam mám povzbuzovací a léčivé lektvary a, jak už jsem říkal, Quietusovu hůlku. S tímto klackem,“ ukázal na pochodeň v Harryho rukou, „nemůžeme provést správně ani jednoduchá kouzla. Nejdůležitější je zůstat zticha… Nechci utíkat, dokud to nebude opravdu nezbytné.“

Harry přikývl a vyškrábal se na nohy, ale ihned toho litoval. Pocítil závrať a slabost, za což nejspíš částečně mohlo bezhůlkové kouzlení… To nevěděl. Místnost se s ním točila.

„Myslím že… že budeme mít trochu problém dostat se do třetího patra.“

„Jo…“ zasténal Snape, když se opatrně protahoval. „To je hlavní důvod, proč nechci utíkat. Jednoduše řečeno, nemyslím si, že jsem schopen používat nohy. Ale utíkat budeme muset, pokud nebudeme dostatečně zticha. Otevři dveře, ale… kouzlo… vyslov ho co nejtišeji. Jak jsem ti říkal, ten klacek, co držíš v ruce, není skutečná hůlka, jen její napodobenina.“

Chlapec přikývl a pozvedl pochodeň.

„Teď?“ podíval se na Snapea a čekal na jeho souhlas.

„Teď!“ přikývl vážně a jeho obličej ztuhl.

„Alohomora,“ zašeptal Harry tak slabě, jak byl požádán. Jeho hlas byl v tichu sklepení sotva slyšet, když klackem mířil na dveře.

V příštím okamžiku se dveře vytrhly ze zdi a s velmi hlasitým bum narazily do protější stěny chodby. Výbuch exploze zhasl všechny pochodně v cele a Harry ztuhl, neschopný pohybu.

„Snažil jsem se… Já ne…“ mumlal, ale Snape jeho slovům nevěnoval pozornost. Mistr lektvarů ho tlačil do dveří.

„Dělej! Nestalo se nic neočekávaného,“ rozkašlal se. „Pospěš si,“ dodal a skočil do temné chodby. Naštěstí byl venku naprostý chaos, prach vířil ve vzduchu a všechny pochodně v chodbě také zhasly. „Zaboč doprava,“ zaslechl ještě Harry, ale ve tmě muže ztrácel z dohledu.

Snape byl navzdory své nemoci a únavě opravdu rychlý a Harry mu prostě nestačil. Každý kousek těla ho bolel, nemohl dýchat, protože se dusil prachem, a bez brýlí se cítil hodně nejistě. Když zaznamenal, že mu Snape zmizel v temnotě, začal panikařit. Rychle zatočil doprava, jak mu bylo řečeno, ale zakopl o kus kamene vytrženého ze zdi a s žuchnutím dopadl na zem. Když jeho tělo narazilo na podlahu, pocítil ostrou bolest v levém boku, jak se mu kovový hrot zanořil hluboko do těla.

Zaječel ostrou bolestí.

„Severusi!“ zakřičel, ale neslyšel žádnou odpověď.

Zůstal sám.

ooOOoo 

„Kdy se vrátíš?“ zeptala se Anne Lupina starostlivě.

„To nevím, holčičko. Říkal jsem ti, že jdeme zachránit dva přátele z vězení zlého kouzelníka, a bude to dlouhé a velmi nebezpečné. Ale jsem si jistý, že se vrátím zítra ráno, dobře?“

Děvčátko jen kývlo.

„A Anne… jestli se mi něco stane, zůstaneš s tímto prosťáčkem, který stojí za mnou, on se o tebe už postará.“

„Cože? Remusi, to nemůžeš myslet váž…“ koktal Black.

„Sklapni,“ vyštěkl Lupin a obrátil se znovu k dívce. „Poslouchej mě, říkal jsem ti, že je malinko jednoduchý, ale má tě rád a postará se o tebe. V pořádku?“

„Ale vrátíš se,“ prosba v jejích očích byla nepřehlédnutelná. Lupin polkl.

„Budu se snažit, ano? Nemůžu ti říct přesný čas, ale pokusím se tu být zítra. Dobře?“

„Ne. Když si nejsi jistý, kdy přijdeš, tak nechoď!“

„Anne… musím jít… čeká nás tam jeden chlapec. Zemře, pokud ho nepůjdeme zachránit. Musíš to pochopit, prosím…“

Dívka neodpověděla, jen se k vlkodlakovi pevně přitulila.

„Prosím, vrať se,“ smáčela Lupinovo oblečení svými slzami. „Prosím, Remy…“

Lupin na to nic neřekl, jen konejšivě hladil holčičku po vlasech. Chtěl se vrátit, opravdu, pokud možno s Harrym.

ooOOoo

„Nezapomeňte, naše síla je založena na naší rychlosti a momentu překvapení… Ale musíme být připravení na cokoliv… Nevíme, co nás tam čeká, takže,“ Brumbála tvář potemněla, „prosím vás, buďte opatrní. Velmi opatrní. Nechci vás ztratit. Žádného z vás.“

Na tvářích svých společníků mohl vidět dojem ze svých slov.

Dvacet tváří, dvacet spojenců – ne víc. Neměl v úmyslu riskovat víc životů v tak nebezpečné misi, jako byla tato. Dvacet – a byl opatrný a ty silné spojence nechal vzadu pro případ, že by… že by se nevrátili.

Otočil se na McGonagallovou.

„Minervo, znáte svůj úkol,“ Brumbálova tvář byla ztuhlá a bez emocí. Oči mu pod půlměsícovými brýlemi nejiskřily jako obvykle. Kolegyně přikývla.

„Ano, Albusi. Budu vás budu očekávat tady, a když Poppy…“

„Ne, Minervo. Nevrátíme se sem. Jen já, pokud zůstanu naživu. Na ostatní musíte počkat na Snape Manor. To bude naše místo setkání. Poppy se tam k vám připojí.“

„To kvůli ministerstvu, Albusi?“ zeptala se tlumeným hlasem.

Ředitel přikývl.

„Budou podezřívat Řád, tak jako vždy. Jako první prohledají školu. Navíc nevěřím všem profesorům. Někdo předává informace. Bylo nešťastné, že skoro celý učitelský sbor byl stále ve škole, když jsme začali organizovat toto setkání…“

„Ano, kvůli poradám,“ přikývla McGonagallová. „Ale teď už odešla i Vilma, jsme tu sami…“

„Ostatní… vědí, kde se potom sejít?“ zeptala se najednou.

„Samozřejmě, že to víme, profesorko…“ uslyšela za sebou starší hlas. Překvapeně se otočila.

„Alastore, vy… tady?“ oči se jí v šoku rozšířily, když uviděla bystrozora.

Moody se tvářil trochu rozpačitě.

„No… ano. Požádal jsem svého starého pří…“ pohlédl na Brumbála a rychle se opravil, „požádal jsem Albuse, abych se mohl přidat k tomuto úkolu. Ale… omluvte mě… rád bych si s ním promluvil, ehm… o samotě.“

McGonagallová se ani nepohnula, jen založila ruce na prsou, podezíravě na něj přimhouřila oči a nepřátelským hlasem se zeptala:

„Mluvit s ním… o čem? Chcete ho přesvědčit, aby tam Severuse nechal v rukou toho netvora? Nebo si na něj chcete zabezpečit právo po vašem návratu? Ne, Alastore. Severus je…“ syčela profesorka přeměňování vztekle, ale Brumbál ji přerušil položením dlaně na rameno.

„Minervo, prosím… dovolil jsem mu přidat se k našemu… výletu a teď bych si přál s Alastorem mluvit… v soukromí,“ pousmál se, když se podíval svou kolegyni. „A slibuji vám, že mě nepřesvědčí Severuse tam nechat, ano?“

McGonagallová přikývla a vrhla na bystrozora poslední rozzlobený pohled.

„Tak tedy dobrá,“ otočila se a připojila ke skupině stojící u hlavního vchodu.

„Takže, co se děje, Alastore?“ obrátil se Brumbál ke svému bývalému příteli téměř chladně.

Moody se mu díval přímo do očí.

„Albusi, chci se omluvit. Měl jste pravdu, když…“

„Mně omluvu nedlužíte. To Severusovi,“ pronesl Brumbál o něco přívětivějším hlasem.

„Já vím, Albusi. Ale mám pocit, že už nebude příležitost říct mu to osobně,“ starý muž pokrčil rameny, „ale přísahám vám, že pokud budu moct, tak to udělám. No… v každém případě vás chci požádat, abyste mu předal mou omluvu. Mýlil jsem se,“ obě jeho oči, magické i to normální, byly upřené na druhého muže. „Celé ty roky jsem se mýlil. Udělal jsem hrozné věci. Některých z nich nebudu nikdy litovat, ale u Snapea… jsem zklamal. Nemám omluvu pro to, co jsem udělal. Řekněte mu to, Albusi. Řekněte mu to, prosím.“

Brumbál beze slova přikývl a tvář starého bystrozora se malinko uvolnila.

„Děkuji,“ řekl předtím, než odešel.

O několik minut později už Brumbál a několik vybraných členů Řádu vyrazili směrem k přemisťovacímu bodu, který se nacházel hluboko v Zapovězeném lese. McGonagallová, ruku v ruce s Anne, sledovala jejich odchod od školní brány hradu.

Kdo ví, co čeká na tuto malou skupinu? Řád byl v této válce stále sám stejně jako před patnácti lety, i když tehdy ministerstvo Voldemorta neignorovalo, ale vedlo proti němu nesmyslné útoky, které jenom způsobily obrovské škody bez opravdových výsledků. Kolik životů bylo ztraceno kvůli hlouposti ministerstva a Mercuryho. A násilí, které použili proti komukoliv podezřelému, stejně jako teď… Zdá se, že se za posledních patnáct let nic nezměnilo. Ministrem byl někdo jiný, ale tentokrát to byl úplný idiot, na rozdíl od krutého a zlého Mercuryho. Bystrozoři byli vyškolení, aby jednali jako Moody, jako nemilosrdná monstra neuvědomující si následky svých činů, že nenávist plodí jen další nenávist, bolest působí ještě více bolesti a pomsta volá po další pomstě. Byl to nesmyslný bludný kruh bez konce a oni si toho ani nevšimli, nikdy to nezaznamenali. Stupidní idioti, v tom měl Severus pravdu. Pitomí kreténi, kteří znovu jednali proti nim, stejně jako před lety, proti nim, Fénixovu řádu, který byl vždy nucený bojovat nejen proti temné straně, ale také proti hlouposti a malichernosti kouzelnické společnosti.

Upřeně sledovala vzdalující se skupinu.

Co když nebudou schopni Harryho zachránit? Co bude dělat kouzelnický svět bez svého vyvoleného, ačkoliv ještě dospívajícího zachránce? Co si počnou jeho přátelé, co budou cítit? Co pocítí ona sama?

Co když nebudou moci Severuse zachránit? Kousavého a sarkastického, ale zároveň ochotného a obětavého kolegu. Umaštěný zmetek, jak mu říkali studenti, který cítil příliš viny na to, aby se choval normálně. Občas spolu vedli skvělé rozhovory – a spory, ano, svedli spolu taky nespočet hádek, zvláště od doby, co do Bradavic nastoupil Harry a byl zařazen do její koleje. Nicméně Severus chlapce vždy ochraňoval a jednou dokonce přiznal, že byl přinucen přísahat Lily Potterové, že bude Harryho chránit… Ano, Severus, který byl svým přísahám vždy věrný… a byl vždy věrný Quietusovi, který ho nakonec svojí obětí dovedl až k Brumbálovi. A ten ho změnil na špiona. Velmi užitečného a mazaného špiona, který nikdy nežádal nic na oplátku za své služby, jen splnil vše, o co jej Brumbál požádal, a často mnohem víc než to…

Její myšlenky se na okamžik zastavily u Quietuse. Quietus, nejlepší student Bradavic za poslední století a bezesporu nejnadanější a nejvyškolenější kouzelník v kouzelnickém světě – a muž s nejlepším srdcem, jakého kdy potkala. Byl přesným opakem Voldemorta a Brumbál ho zvolil jako svého nástupce… Ředitele opravdu zlomilo, když se Severus v tu noc objevil s mrtvým bratrem v náručí. Starý muž několik dní sotva promluvil a ve skutečnosti se přes to nikdy docela nedostal. Nicméně nikdy Severuse neobviňoval, nikdy jej z toho nevinil. Každopádně Mistr lektvarů se za to cítil zodpovědný.

Střelila posledním pohledem po malé skupince mizející v Zapovězeném lese.

Co když se nevrátí? Dokáže vést tuto válku? Bez Brumbálovy moudrosti? Bez Fletcherovy mazanosti? Bez tvrdohlavé věrnosti Arabelly, Dawnovy síly, Andrewsova dobrého smyslu pro humor, Etherniny nedočkavosti…? Nemluvě o Lupinovi a Blackovi, kteří nebyli členy Řádu, nebo spíše ještě ne, ale ztratit je… poslední Poberty…  

Dvacet věrných a silných členů. Do čeho se právě ženou?

ooOOoo

„Harry, zvedni se! Rychle!“ uslyšel Harry náhle ostrý hlas přicházející z temnoty.

„Nemůžu,“ zašeptal slabě. „Něco… v mém boku… krvácím,“ zasténal a snažil se zadržet slzy.

„Ach, ne. Ne teď,“ mumlal Snape vztekle skrz zatnuté zuby. Po těchto slovech Harry dostal strach, ale v další chvíli si uvědomil, že profesor nebyl naštvaný na něj, ale na okolnosti. „Měl jsi být opatrnější,“ mumlal muž předtím, než proklouzl rukama pod Harryho ramena. „Zkus se postavit, pomalu… Tak. Ponesu tě.“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou, přestože ho Snape nemohl v temnotě vidět. „Pomoz mi jen vstát, můžu chodit, ale… neopouštěj mě znovu, prosím…“

„… promiň,“ uslyšel tiché zamumlání a cítil, jak ho ruce podpírají. „Myslel jsem, že jsi těsně za mnou…“ a v další chvíli se Harry ocitl ve vzduchu.

„Dej mě dolů,“ zasyčel rozzlobeně. „Můžu chodit.“

„Opravdu?“ byl to opět ten sarkastický tón Mistra lektvarů, ale jeho ruce ho jen dál držely.

Snape přesto po třetím schodišti musel s Harrym souhlasit. Dal ho na zem.

„Popadni mě za ruku, Harry,“ zašeptal. Harry tvrdohlavě odmítl tu myšlenku a pokračoval dál po svých. Byla to dlouhá a bolestivá cesta do třetího patra a v boku cítil pulzování, a…

„Stop!“ zařval ostrý hlas za nimi. Harry se co nejrychleji otočil a zvedl klacek v ruce.

„Mdloby na tebe!“ vykřikl nahlas.

Muž byl silou kouzla vržen někam dozadu a chodba za nimi se začala hroutit.

„No, Pottere, to bylo opravdu pitomé… Bývalo by stačilo to zatracené kouzlo zašeptat,“ sykl Snape a zatáhl zkamenělého chlapce za ruku, aby ho popohnal. „Pospěš, pokud tady nechceš umřít.“

Harry se prudce vytrhl ze svých myšlenek a otočil se, aby Snapea následoval.

„Chytni se mě za ruku, hloupé děcko,“ vyštěkl naštvaně Mistr lektvarů. „Já tě neudržím,“ dodal důrazně. Harry si už nedovolil odporovat, a co nejopatrněji sevřel ruku rozzlobeného muže. Několik minut se nechal táhnout. Chodba za nimi se celá zřítila a teď bylo vše rozmazanější a temnější kvůli prachu ve vzduchu. Harry se rozkašlal a pokoušel se udržet oči otevřené.

„Severusi…“ zasípal po chvíli. „Nemůžu jít dál. To… bolí… můj bok.“

„Musíš, Pottere!“ mužův hlas teď zněl spíš zoufale a znepokojeně než naštvaně. „Harry, prosím…“

Harry odhodlaně stiskl zuby a zvedl nohu. Další schodiště… a ještě jedno… Bolest v boku tak pálila, tak hořela, a něco teplého a vlhkého stékalo po levé straně jeho těla, prosakovalo hadry. Bosé nohy trpěly na drsné podlaze. Síly ho opouštěly… A to horko ho nemilosrdně spalovalo. Zemře, byl si jistý, protože vše kolem něj bylo čím dál temnější a také rozmazanější. Nic neslyšel a nakonec už nic necítil, necítil své ochabující tělo, neuvědomoval si Snapeovo syčení, když si opatrně a starostlivě zvedl jeho tělo do náruče…

Vše kolem něj zčernalo.

…

Probudila ho facka na tvář.

„Harry, Harry, musíš se probudit. Nemáme čas!“ uslyšel ostrý hlas shora.

„Co… cože?“ cítil se mnohem lépe, ale neodvážil se otevřít oči. „Kde to jsem?“

„V mé laboratoři. A teď, po tom, co jsem ti dal vypít skoro celé mé zásoby, už se nemůžeš cítit tak špatně, abys nedokázal chodit, nebo utíkat. A obleč se. Rychle!“

Harry otevřel oči. Byl v malé laboratoři a ležel na velkém psacím stole. Viděl Snapea zabořeného v šatníku, jak něco hledá. Když se vynořil, držel v náručí pár kousků oblečení. Vypadal velmi nervózně.

„Obleč si je,“ nařídil a Harry postřehl, že sám už byl oblečený. Stále zápasil s lehkou nevolností, ale usmál se a navlékl si velké oblečení, které Snape několika rychlými pohyby nůžek zkrátil.

„Cítíš se lépe?“ zeptal se ho muž.

„Výrazně,“ ušklíbl se Harry rozhodnutý nezmiňovat svoji nevolnost.

„Díky bohu,“ zamumlal Snape. „Několik minut jsem myslel, že jsi mrtvý. Ten hák ve tvém boku… No…“ zachvěl se. „Začneš ho cítit, jenom co pomine účinek lektvaru necitlivých nervů. Doufám, že do té doby se dostaneme do Bradavic…“

„Proč ještě nepřicházejí?“ zeptal se Harry.

„Oni?“

„Smrtijedi.“

„Aha, ano. Myslím, že hledají naše mrtvoly ve zřícené chodbě,“ krátce a suše se zasmál. „Ale mám za to, že jim to nebude trvat dlouho. Musíme si pospíšit. Napadne je, že jsem zamířil sem.“

Harry přikývl.

„Existuje jiná cesta ven?“

„Samozřejmě,“ pozvedl Snape otráveně obočí. „Za tímto obrazem je tajný průchod.“

Pohodil hlavou ke zdi. Harry se zadíval na obraz, který nebyl malbou – šlo o kouzelnickou fotografii havrana. Nijak zvláštního, jen obyčejného černého havrana. Pták roztáhl křídla, jako by Harryho chtěl pozdravit, a zdvořile sklonil hlavu. Harry se pobaveně na oplátku taky uklonil.

Vycítil, že Snape stojí za ním, nemohl si pomoct a zvědavě se na něj podíval.

„Proč sis dal na zeď pracovny takovýto obraz?“

„To není jen tak nějaká fotka, Harry,“ Snape teď nevypadal, že by spěchal. „Je to Quietus ve své zvěromágské podobě.“

Harry se znovu otočil k obrazu a viděl havrana přikyvovat nad profesorovými slovy.

„Och, ne…“ zasténal bolestně. „Ví, že…?“

Havran přikývl.

„Byla to první věc, kterou jsem mu řekl, když jsem sem s tebou dorazil,“ odpověděl mu Snape klidně. „Ale, Harry, nemáme čas…“

„Nechci ho tu nechat…“ Harry vypadal vyplašený.

„Znáš zmenšovací kouzlo?“

„Samozřejmě,“ odpověděl chlapec. „Přesto… Radši bych to nezkoušel s naší ručně vyrobenou hůlkou…“

„To už není třeba, Harry. Tady je hůlka tvého ot….Quietuse. Sedmnáct palců, třešňové dřevo, pero z havrana.“

Harry byl v rozpacích.

„Proč ji nepoužiješ ty?“

„Hůlka mě nemá ráda,“ odpověděl prostě Snape. „A myslím, že patří tobě.“

V natažené ruce nabízel hůlku Harrymu. Chlapec po ní neochotně sáhl a nejdříve se jí jen lehce dotkl. Bylo mu známo, že v kouzelnickém světě měl každý magický předmět dopad na toho, kdo se jej dotýká. A tohle nebyl obyčejný magický předmět – bylo to mnohem víc. Byla to hůlka jeho otce.

Zase ten zvláštní a vzdálený pocit… Otec, který zemřel dřív, než se narodil, který se nikdy nedozvěděl, že má syna… I když si Harry na Jamese nebo svou matku nepamatoval, během těch let si na ně zvykl jako na své rodiče… A byly tu také v příbězích vykreslené podobnosti mezi ním a Jamesem Potterem. Ale Quietus Snape pro něj byl úplný cizinec v každém slova smyslu.

Proč se to všechno muselo stávat vždycky jemu? Proč?

Nedokázal na vlastní otázky odpovědět a najednou si byl naprosto jistý, že na to je příliš pozdě. Na vše bylo pozdě. Nikdy nebude moci přijmout Quietuse Snapea jako svého otce. Na to bylo již příliš pozdě. A byla to chyba jeho matky a Brumbála. Skrývali toto tajemství, i když si ten muž nezasloužil upadnout v zapomnění…

Když se jeho prsty konečně sevřely kolem hladkého dřeva, projel jeho tělem velmi známý pocit. Bylo to jako tenkrát, když se poprvé dotkl své vlastní hůlky. Náhle ji sevřel pevně.

První okamžik se nic nestalo. Ale když poprvé pokynul rukou a trošku s ní švihl, byl najednou obklopen tak silnými myšlenkami a emocemi, až musel zavřít oči a jeho tvář zbledla.

Snape dostal strach.

„Harry?“ zeptal se opatrně. „Je všechno v pořádku?“

Chlapec prudce zalapal po dechu a otevřel oči.

„Severusi…“ v jeho výrazu se zračila bolest. „Severusi, chci tě o něco požádat… o něco vážného.“

„Je tu nějaký problém?“ Snapeova hrůza narůstala.

„Ne, jen chci… chci tě požádat…“ na chvíli se odmlčel. „V případě, že… pokud by se mi něco stalo, prosím, slib mi, že… že neuděláš žádnou hloupost… že si nebudeš nic vyčítat, slib mi to, prosím…“

„Harry, nic se nestane,“ zavrtěl muž hlavou. „Věř mi. Dostaneme se odtud. A zítra ráno si v Bradavicích dáme dobrou snídani, ano?“

„Slib mi to, prosím,“ naléhal Harry. „Prosím,“ opakoval.

„Dobře, slibuji, ale… proč mě o to žádáš?“

„Nevím… možná, že to bylo poslední přání tvého bratra, než umřel…“

„Možná,“ povzdechl si Snape se zjevnou úlevou. „Ale teď pojďme… Budou tu každou chvíli.“

„Jen chvilku,“ Harry rychlým pohybem otcovou hůlkou zmenšil obraz a vložil si ho do kapsy. „Můžeme jít.“

Zmizeli v temném tunelu.

ooOOoo

Dvacet lidí ruku v ruce seskupených do zvláštního kruhu na mýtince v Zapovězeném lese by musela být šokující podívaná pro každého přihlížejícího, pomyslel si sarkasticky Fletcher. V kruhu, který jako by vytvořily děti. A uprostřed ležel Nott, omráčený, ale napůl při vědomí, a mířila na něj Brumbálova hůlka.

„Až se dostaneme k našemu cíli, chci, aby všichni měli v ruce svou hůlku,“ nařídil vážně Brumbál.

„To víme, Albusi. Nejsme studenti připravující se na OVCE,“ vyštěkl Fletcher naštvaně. „Není třeba opakovat samotné základy…“

Black zamumlal něco, co znělo jako souhlas, ale Lupin ho umlčel ostrým pohledem.

„Já vím, Mundungusi,“ povzdechl si Brumbál těžce. „Věřím vám, vám všem. Jen jsem chtěl…“ nedokázal větu doříct. Fletcher ucítil známý tah přenášedla a hned na to jim les zmizel z dohledu. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát byl přenášedlem Nott.

Tvrdě dopadli na zem a jejich prvním pohybem bylo vytažení hůlek.

Obklopil je smrtelný chlad. Dalo se to přirovnávat k obzvláště kruté zimě někde na pólu. Chlad neexistence, vesmíru. Zlý a bezohledný.

„Ale ne. Remusi,“ zasténal Black zoufale. „Mozkomorové…“

„A vlkodlaci,“ dodal klidně Lupin. „Jsme obklíčeni ze všech stran.“

„Věděli o našem příchodu,“ konstatoval Fletcher temně.

„Ticho,“ uslyšeli Brumbálův hlas. „Hůlky do rukou a jak se přiblíží, bílí vyčarují Patrony a žlutí se pokusí spoutat blížící se vlkodlaky. Červení zůstanou ve střehu a zelení vyčarují štít hned po tom, co se Patronové začnou pohybovat.“

Lupin a Black na sebe hleděli.

„A bezbarví?“ zeptal se najednou Black.

Ozvalo se zahihňání od členů kruhu.

„Black bude bílý,“ řekl Brumbál a někdo se nervózně zasmál. „Lupin, zelený. Alastor, žlutý.“

Black zavřel oči. To není dobré. On jako bílý! Nedokázal vyčarovat Patrona. Ve skutečnosti byl úplně ztuhlý a v šoku, když se ten známý pocit blížil čím dál tím víc.

Kolem nich se objevily stíny bez tváře. Vypadaly, jako by se vznášely v chladném vzduchu a ihned od lidí v kruhu vysály všechny pocity, které byly schopny vnímat.

„TEĎ!“ zvolal Brumbál hlasem, o kterém si Black nikdy nemyslel, že u starého muže uslyší.

Zvedl hůlku, aby se pokusil seslat zaklínadlo, i když věděl, že je to naprosto k ničemu, ale v další chvíli schytal dloubnutí od Lupina.

„Zelený,“ zašeptal mu Lupin do ucha a zřetelně a nahlas vyslovil: „Expecto patronum!“

V temnotě se objevilo pět rozdílných tvarů a pohybovalo se směrem k hrozivým postavám bez tváří. Vzduch se trošku oteplil. Black mával hůlkou, aby kolem nich, jakož i ostatní zelení, vykouzlil magický štít. Brzy ale zjistili, že neudrželi z dosahu útočící vlkodlaky. Nejméně třicet jich vyskočilo z lesa a hnalo se k nim.

„Zůstaňte pohromadě. Nehýbejte se,“ pronikl do jejich mírně šokovaných myslí ředitelův hlas.

Žlutým se podařilo skolit osm vlkodlaků dřív, než se dostali až ke kruhu. Ostatní však prorazili a jejich kruhové seskupení se rozpadlo. Jedno mimořádně velké zvíře napadlo bělovousého ředitele a jedno skočilo na Fletchera, který se snažil bojovat a zároveň udržet Patrona. Bylo to nemožné. Vlkodlak otevřel tlamu, jeho tesáky zazářily v pološeru. Fletcher vzdal zbytečný boj o udržení Patrona a pokusil se vyhnout kousnutí divokého zvířete. Skoro se mu to podařilo, když se k prvnímu vlkodlakovi přidal druhý, a o chvíli později i třetí.

Brumbál proti nim bojoval stejně jako ostatní bílí a v další minutě už zbyl jen jeden Patron čelící přibližujícím se mozkomorům – ten Lupinův, kterému se jeho kolegové poněkud vyhýbali.

Blackův odpor začal slábnout, jak se mozkomorové přibližovali. Pohled se mu mlžil, až najednou před očima uviděl Anne, mrtvou ve zničeném pokoji, na zemi své rodiče, dobité a umučené, mrtvé stejně jako jejich dcera… Pak uviděl dopis od Judith oznamující svatbu s jiným mužem… pomalu klesl na kolena a roztřásl se.

„Mdloby na tebe!“ chladný hlas skolil nejméně pět vlkodlaků, ale bylo jich tam víc.

„Expecto patronum!“

„Expelliarmus!“

„Mdloby na tebe!“

„Evanesco!“

Boj se stával čí dál víc urputnějším a zoufalým. Po chvíli zapomněli na důvod, proč sem přišli, protože právě teď bojovali o svůj vlastní život. Byli poraženi a rozptýleni, bojovali jeden na jednoho.

„Už není žádná naděje,“ pomyslel si Black, když ucítil, jak ho někdo vytáhl za paži.

„Zvedni se, idiote,“ vyštěkl naštvaně chladný hlas. Moody.

„Nech mě na pokoji, parchante,“ vytrhl se Black z bystrozorova sevření.

„Zachránil jsem ti život, pitomče.“

„Drž hubu, zmetku.“

„Buďte zticha oba dva,“ přidal se k jejich konverzaci třetí, přátelštější hlas. „Jdeme! Nikdo nás nesleduje a ostatní bojují proti temným bytostem. Musíme najít Harryho a Severuse.“

Black se podíval na svého přítele a postřehl Moodyho přikývnutí. Vytáhli ho na nohy a rozběhli se co nejtišeji pryč od jejich společníků směrem k velké budově. Těsně před koncem lesa se zastavili.

„Mohla by to být past,“ zašeptal Lupin.

„Celá tato situace není nic jiného než past,“ zamumlal Moody naštvaně. „Ale nemáme na výběr… počkejte tady. Jdu blíž. Pokud se mi něco stane, nechoďte za mnou,“ jedním pohledem je oba umlčel a zmizel.

Mohl udělat jen pár kroků… Nejméně dvacet postav se objevilo v oknech budovy.

„Crucio!“

„Ale ne,“ Lupinova tvář zešedla a najednou se cítil špatně. „Dvacet Cruciatů současně…

Zemře do minuty… „MDLOBY NA VÁS!“ vyskočil na obranu starého bystrozora.

„Finite incantatem!“ následoval Black svého přítele.

Když byl chvíli klid, popadli starého muže, který vypadal, že je v bezvědomí a zatáhli ho do lesa.

„Idioti!“ ozval se překvapivě muž. „Měli jste mě nechat! Utíkejte! V mžiku tu budou! Nechte mě tu samotného!“

„Ne!“ vykřikl Lupin vztekle.

„Ale ano! Máte něco udělat. Osvoboďte Pottera a Snapea! Utíkejte! Nechte mě tu!“

Lupin chtěl něco říct, ale v další chvíli uslyšel přibližující se kroky.

„Utíkejte!“ zařval bystrozor. „TEĎ!“

S náhlým rozhodnutím Lupin stiskl přítelovu ruku a oba zmizeli mezi stromy v okamžiku, kdy Smrtijedi dosáhli jejich předchozí pozice. Ale mohli zřetelně slyšet, co se dělo.

„Avada kedavra!“ slyšeli Moodyho hlas. Ten další už ale nebyl jeho.

„Avada kedavra!“

Vše utichlo.

„Nemůžeme Harryho zachránit,“ povzdechl si Black. „Nemůžeme se dostat do budovy. Chtěl bych vědět, jestli jsou ostatní ještě naživu.“

„Pojďme, Siriusi. Musíme se o to alespoň nějak pokusit.“

ooOOoo

Temný tunel nebyl moc dlouhý, končil jen o několik stop dál. Vybrali si další trasu, skryté a temné chodby, spoře osvětlené vestibuly, další tunely, lávky, místnosti a haly. Po chvíli se Harry přestal orientovat a raději jen otupěle následoval Snapea a přemýšlel o svém životě a čerstvě objevených novinkách.

Nakonec vstoupili do velké koupelny, kde Snape odkryl jakousi šachtu a pokynul Harrymu, aby do ní vlezl. Když tam byli oba dva, riskl Harry tichou otázku.

„Kam teď?“

„Na dvůr. Je tam tůňka, do níž tento tunel ústí.“

„Neumím plavat,“ polkl Harry a začal panikařit.

„To nebudeš potřebovat. Jen se mě chytneš za ruku, až ti řeknu, a před potopením se zhluboka nadechneš.“

Harry se při stoupání chvěl. Necítil žádnou bolest, ale ani mu nebylo zrovna nejlíp. Snape mu vysvětlil, že nebyli uzdravení, na to nebyl čas. Jen se předávkovali lektvary proti bolesti a energetickými lektvary. Byl opravdu zázrak, že se ještě mohli hýbat.

Harry si všiml, že ani Snapeova ruka na tom není moc dobře, protože stále nebyl schopen něco udržet, nebo jen sevřít ruku v pěst. Muž pochopitelně neměl hůlku, ale strčil si přeměněnou pochodeň za opasek. „Pro případ nouze,“ poznamenal, když zahlédl Harryho překvapený výraz.

„Co když nás čekají na konci tunelu?“ zeptal se najednou chlapec.

„Netuším. Pak nemáme moc šancí na přežití,“ pokrčil rameny. „I když si nejsem jistý, jestli o tomto východu vědí. Ten tunel v mé laboratoři jsem vytvořil po změně stran, abych si udržel příležitost k úniku v případě… odhalení. Pak jsem objevil tuto cestu. Nazval jsem ji nouzový východ.“

„Aha…“

Když se blížili ke konci tunelu, bylo po tichu. Slyšeli různé zvuky a hluk, tlumený a vzdálený jekot a křik.

„Co je to?“ zeptal se Harry nervózně.

„Nevím,“ zněla odpověď. „Možná přípravy na oslavu. Teď můžou být docela nadšení, když odhalili zrádce a uvěznili úhlavního nepřítele svého pána…“

„Ale měl jsem dojem, že vědí o našem útěku…“

„Já nevím… Nikdo nás nepronásleduje, což znamená, že se nedostali do mé laboratoře. Zatím. Nebo ztratili naši stopu… Je to divné… Něco je špatně…“

„Nebo něco odvádí jejich pozornost…“ nadějně zašeptal Harry.

„Myslíš, že nás Brumbál našel?“ K Harryho překvapení i Snapeův hlas naplňovala naděje.

„Je to možné, nebo ne?“

„Ano, ale…“ Mistr lektvarů se zachmuřil. „V tom případě bych řekl, že je čekali.“

„Cože?“

„Jak jsem říkal, mám pocit, že je mezi Brumbálovými lidmi někdo, kdo vynáší informace…“

„Znamená to…?“ Harry se neodvážil větu dokončit.

Snape jen pokýval hlavou.

„Ale aspoň netuší nic o nás. A možná máme šanci uniknout, aniž bychom byli odhaleni.“

„Ale nemůžeme je tam nechat!“ zíral Harry na Snapea. „Pokud mají potíže…“

„… tak ty nejsi nejvhodnější osoba, která by je měla zachraňovat. Přišli tě zachránit. Jestli se s jejich pomocí dokážeš odtud dostat, musíš to udělat. Nezahazuj jen tak jejich oběti nějakým hloupým činem, Harry. Musíme se dostat pryč.“

„Ale musíme je informovat, že…“

„Ne. My se musíme dostat do Bradavic, než lektvary přestanou účinkovat a my vůbec nebudeme schopní se pohnout, aniž bychom viděli hvězdičky od bolesti. Chápeš?“

Harry o tom nebyl přesvědčený, ale kývl.

„Tak tedy dobrá. Poslouchej mě. Až se vynoříme z vody, musíme se co nejrychleji dostat do lesa. Tam končí protipřemisťovací bariéra. V okamžiku, kdy ji překročíme, se přemístíme. Žádné hloupé akce, ať tě ani nenapadne jít zachraňovat ostatní. Ty jsi teď nejdůležitější osoba.“

Harry před sebou spatřil vodu.

„Jak daleko… k tůňce?“ zeptal se slabým hlasem.

„Sotva třicet stop. Jen chvilička. Ale hned jak vylezeme z vody, musíme utíkat.“ Snape se na chvíli zastavil. „Cítíš se dobře, Harry?“ zeptal se s obavami, ale Harry na známé tváři zaznamenal i vrásky únavy.

„To je v pořádku, Severusi a,“ přikročil k muži a na chvíli ho objal, „děkuji.“

„Ehm…“ Snape nevěděl, co odpovědět. „Takže… chytni se mě za ruku. Zhluboka se nadechni, teď!“

Ponořili se do vody.

ooOOoo 

„Remusi, jsou tu…“ zašeptal zoufale Black. „Cítím je, můj bože…“

Silně se roztřásl.

„Siriusi! Siriusi, jen klid, jsem tady…“

„Anne…“ Black si nemohl pomoci, svezl se na zem a začal sebou škubat.

„Siriusi, vydrž!“ Lupin pozvedl hůlku. „Ochráním tě. Expecto patronum!“ zakřičel a druhou rukou se snažil zvednout svého přítele ze země. „Siriusi, nemůžeš být tak slabý! Ne teď!“

„Jo,“ zasténal Black v odpověď. „Já jen…“

„Musíme se přemístit, Siriusi, jestli…“

„Ale Harry…“

„Pokud tady umřeme, nebudeme mu už nic platní, Siriusi… Nechápeš to?“

„Zklamali jsme ho…“ zašeptal Black.

„Není to naše vina. Byla to past. Někdo nás zradil. A určitě to nebyl Snape.“

„Fajn… máš pravdu, jen…“

„CRUCIO!“

Před nimi se objevili tři Smrtijedi. Lupin se v obrovské bolesti svezl na zem a proklínal se za to, že byl tak neopatrný. Jeho Patron zmizel a mozkomorové se začali přibližovat.

„Nee!“ křičel Black plný fyzické a emocionální bolesti.

Lupin však trpěl potichu. Byl to konec. Nikdy si jej nepředstavoval takto…

Dva vysoké přízraky se blížily k muži v křečích, a když se k němu skláněly, sundávaly si kápě, aby mohly provést polibek.

Blackův křik se stal nesnesitelným a Lupin byl úplně ztuhlý děsem. Ne. Takovýto konec, ne… Bolest a polibek současně…

„Mdloby na tebe!“

„Expecto patronum!“

Útočníci byli odehnání dvěma silnými kouzly.

„To bylo o fous, Ari,“ ulevilo se Lupinovi, když zaslechl Fletcherův hlas. „Zvedněte se!“ zařval hnědovlasý kouzelník na dva ležící muže. „Bitva ještě neskončila!“

„A ostatní? Co se stalo s ostatními?“

„Etherny a Noah jsou mrví. Moody zmizel…“

„Byl taky zabit…“ zašeptal slabě Black.

„Aha. Ostatní se začali pomalu přibližovat k budově. Skoro všichni mozkomorové zmizeli, ale nevíme proč. Vlkodlaci také… Něco tady nehraje,“ hlas Figgové byl přísný a chladný. „Zvedněte se! Musíme se k nim přidat…“

Black s Lupinem vyskočili na nohy.

„Skvěle, teď…“ začal Fletcher, ale větu už nedokončil. Příšerný, děsivý výkřik zazněl temnotou.

„HARRY! NEEEEEEE ! MDLOBY NA VÁS!“

A pak už jen ticho.

ooOOoo

Když se vynořili z vody, vyhodil Snape chlapce na břeh a sám vylezl za ním.

Les se zdál tak vzdálený…

„Musíme utíkat, Harry…“

„Jdeme!“ přikývl chápavě chlapec.

Vyskočili ze země a rozběhli se směrem k čekajícím stromům. Harrymu bylo špatně a záda ho začala bolet. A nohy také. Potom hrudník. Paže. A konečně bok, ve kterém cítil téměř nesnesitelnou bolest.

Po dvou hodinách stoupání schodištěm a námahy lektvary začaly ztrácet účinek.

Harry klopýtl a jeho běh se zpomalil. Potom znovu. Točila se mu hlava a bolest… Proč? Možná proto, že byli opravdu ve špatném stavu a jejich těla byla příliš unavená a zmučená… Harry nevěděl, ale už nedokázal víc utíkat. Klopýtal za Snapem, který patrně necítil ztrátu účinku lektvarů a běžel, co mu síly stačily… Ale Harry na něj nemohl zakřičet. Byl příliš slabý.

Klesl na kolena. Ne! Musí být silnější!

Bojoval s bolestí a slabostí, zvedl se a vrávoral za Mistrem lektvarů. Vzdálenost mezi nimi byla prostě příliš velká. Živý ho nedožene, tím si byl jistý.

A pak… Profesora zastavil známý a studený pocit, který projel i Harrym. Na chvíli vše zčernalo a znovu slyšel prosit svou matku: ‚Ne Harryho, prosím…‘ ale hned vzápětí vytáhl hůlku svého otce a zaměřil se na stojící a třesoucí se postavu svého strýce, který mu nabídl víc než kdokoliv jiný, který s ním sdílel jeho utrpení a bolest, celý svůj život… Zvedl hůlku a klidně, ale pevně pronesl…

„Expecto patronum!“ A před Harrym se objevil jelen, jeho druhý otec, jeho ochránce, sklonil hlavu a udělal něco, o čem byl Harry přesvědčen, že by normální Patron nikdy neměl dělat: nejen, že je odehnal, ale úplně je zničil – mozkomorové zmizeli do větru. Už neexistovali. Už nikdy víc.

Snape se otočil se zvláštním výrazem v obličeji… Překvapení a úžas… ale to se náhle změnilo ve výraz děsu. Oči se mu rozšířily hrůzou a otevřel ústa, ale nevyšla z něj ani hláska.

Čas jako by se zastavil, nebo byl prostě příliš pomalý? To Harry nevěděl, ale v té chvíli cítil úplně vše – Snapeovu hrůzu, mizejícího Patrona, objevující se Smrtijedy kolem, a hůlku mířící přímo na něj.

Harry ho poznal okamžitě.

Červíček, Petr Pettigrew. Zrádce. Vrah jeho rodičů. Vrah Berty Jorkinsové a Cedrika Diggoryho. Ubohý a odporný sluha Pána zla.

Ten, který Harrymu dlužil za život.

Ale ten, který se o to nestaral.

„Avada kedavra,“ pronesl prostě. Z jeho hůlky vystřelilo známé zelené světlo a blížilo se víc a víc.

Harry se nemohl pohnout. Věděl, že už nemá čas. Byl si vědomý toho, že pouze jeho mysl zpomalila čas, že jeho tělo je v jiném světě, v normálním světě, ve kterém nemůže být dost silný, aby se dostatečně rychle pohnul.

Upřel zrak na zelené světlo.

Takže tohle je konec.

Stejný jako konec jeho matky.

Stejný jako konec jeho otce.

A stejný jako konec Jamese Pottera.

Voldemort dosáhl svého cíle. Zemře.

Nebál se. Nebojoval proti tomu. Přijal to. Byl to jeho osud.

Quietusovo dítě musí čelit smrti, aby přežilo.

Harry nechápal smysl té věty. Ale teď čelí smrti.

Jen srdce ho bolelo. Severus… Severus bude zcela zlomený a zoufalý.

Bolest ho sžírala. Věnoval Severusovi poslední pohled.

„Je mi to líto,“ šeptl a zelené světlo ho zasáhlo.

Vše zčernalo. Navždy. 

ooOOoo 

Snape nemohl uvěřit svým očím.

Mozkomorové byli poraženi Harryho Patronem. Harryho… Harry!

Náhle si uvědomil, že chlapce znovu nechal vzadu. S uklidňujícím výrazem na tváři se otočil.

Ale těsně za Harrym… stál celý vnitřní kruh. Voldemort uprostřed, Pettigrew vedle, hůlka mířila na Harryho…

Zelené světlo.

Vražedná kletba.

Ne.

Harry umře.

Ne.

Zelená záře Harryho zasáhla.

Ne!

Chlapec klesl na zem.

Ne!

Jeho tělo se ani nepohnulo.

Harry byl mrtvý.

Harry byl mrtvý.

Harry byl mrtvý.

„HARRY! NEEEEEE! MDLOBY NA VÁS!“ křičel bolestí a mířil jejich vyrobenou hůlkou na kruh Smrtijedů, zatímco běžel k dítěti na zemi.

Smrtijedi mu zmizeli ze zorného pole, když ustoupili, ale Snapeovi to bylo jedno. Měl oči jen pro Harryho.

Srdce měl rozerváno na kusy. Tělo ho bolelo. Všechno bolelo. Jeho život bolel.

Neuspěl.

Byla to jeho vina.

Znovu chlapce opustil.

Padl na kolena vedle těla bez života. Objal Harryho co nejopatrněji, zvedl ho ze země do náruče a vstal. Chvíli tam jen stál s chlapcem v náruči. Byl neuvěřitelně lehký jako peříčko, pomyslel si, když začal pomalu vrávorat k lesu. Nestaral se o Smrtijedy. Možná doufal, že ho zabijí taky, ale nikdo ho nezastavil, nikdo ho nezaklel, zatímco postupoval dopředu.

Bylo mu to tak známé. Celý proces chůze. Chlapec v náručí. Mrtvý chlapec. Quietusův syn.

Mrtvý jako Quietus.

A tak jej bezmocně nesl pryč z tohoto prokletého místa.

Během chůze cítil, jak tělo těžkne… jako všechny mrtvoly. Nebo to bylo kvůli jeho slabosti?

Quietus byl těžší, napadlo ho náhle – ale byl starší, byl už dospělý.

Dospělý? Oba dva byli jen zatracená hloupá děcka… Quietusovi nebylo ani dvacet let!

Ale Harry byl mnohem mladší. Byl jen dítě. Dítě!

Sevřel ho pevně k hrudi.

Nemohl plakat. Nemohl plakat ani předtím. Přál si to – ale nedokázal to.

Všechny city byly z jeho srdce vytrženy. Zůstalo jen chladno a prázdno.

„Je mi to líto, Quietusi. Je mi to líto, Harry, je mi to líto,“ opakoval bez přestání jako mantru, dokud nedorazil k lesu. Potom z Harryho ochablého sevření vzal Quietusovu hůlku a sevřel pěst kolem hladkého dřeva.

V dalším okamžiku se ocitli na přemisťovacím bodě v Zapovězeném lese.

Snape už nemohl dál. Klesl na zem, stále svíral Harryho tělo a ochranářsky se kolem mrtvého chlapce obtočil, jako by ho chtěl bránit vlastním tělem…

„Nechci se nikdy víc probudit…“ byla jeho poslední slova.