Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3: Smiřování se situací – část 1/2

„Zítra se vracím do práce,” pronesl Severus, když vešel do obývacího pokoje se dvěma hrnky čaje v rukách.

Vypadalo to, jako by ji pořád naléval čajem. Část Hermiony na něj chtěla křičet, že na rozdíl od všeobecného přesvědčení není čaj řešením každého problému. Druhá část - ta, která byla méně emocionální - věděla, že nabízení čaje je jediná věc, o které Severus ví, že ji má vzhledem k méně než ideální situaci, ve které se ocitli, dělat. Pokud tápete, podávejte čaj.

Hermiona odložila rozečtenou knihu, věnovala mu malý úsměv a vzala si od něj šálek. Dnes byl pošmourný, deštivý den a děti ráno odešly do základní školy. Severus a její minulé já se spolu s jejím bývalým manželem zjevně rozhodli, že když Hermiona pracuje, bylo by dobré, aby děti, než jim bude jedenáct, navštěvovaly mudlovskou školu, aby okusily tuto část svého nemagického dědictví. Díky tomu ale zůstala sama a měla příliš mnoho času na přemýšlení - nemyslela si, že někdy něco takového řekne - a manžela, na kterého si nepamatovala.

V tu chvíli jí došla slova, která Severus pronesl ve chvíli, kdy vešel do obývacího pokoje. „Vracíš se do práce?”

„Hm,” broukl souhlasně zároveň s polknutím čaje. Odložil šálek zpět na talířek a podíval se jí do očí. „Harry minulý týden převzal moje hodiny, ale teď se musí vrátit ke své práci na ministerstvu.”

„Hodiny?”

Severus jí vysvětlil, že po návratu z dobrovolného exilu mu byla nabídnuta pozice učitele obrany proti černé magii. Zdálo se, že po výstavě o jeho roli ve válce si lidé v kouzelnickém světě docela přáli, aby tak vychvalovaný hrdina učil jejich děti. Pozici přijal s výhradou, že bude moct bydlet v Prasinkách se svou novou manželkou - údajně tedy s ní.

Hermiona palcem otáčela prstenem na své levé ruce. „Chápu. A co já? Co budu dělat?” I když jí nebylo příjemné být se Severusem, nelíbila se jí představa, že zůstane celý den sama v domku obklopená důkazy o tom, jak ji její vlastní mysl zradila.

„Mluvil jsem s tvými nadřízenými na ministerstvu a informovali mě, že až budeš mít pocit, že jsi na to připravená, můžeš se vrátit - když budeš chtít, tak hned příští týden.”

„Vážně?” zvolala a tvář se jí rozzářila očekáváním. „Bylo by milé vrátit se do práce - i když předpokládám, že moje projekty už jsou dokončené,” dodala smutně.

Severus se pousmál a vstal. „Vzhledem k tomu, že toto je náš poslední společný volný den, napadlo mě, jestli si odpoledne nechceš se mnou projít fotoalba. Možná, že když se jimi probereme, něco ti probudí paměť.”

Hermionin úsměv povadl. „Aha. Ano, asi bychom mohli, ale…” Odmlčela se a zoufale se snažila vymyslet něco, co by ho od této činnosti odvedlo; ještě nebyly připravená se na ty fotky podívat. Několikrát to zkusila, ale nedokázala se dostat přes první stránku - srdce se jí rozbušilo jako o závod a stáhlo se jí hrdlo, takže téměř nemohla popadnout dech. Alba u ní vyvolávala tak velkou paniku, že je nakonec uklidila do horní části šatníku, aby je neměla na očích. Nevěděla, proč na ni ty fotky působí tak negativně. Možná kdyby uviděla hmatatelné důkazy vzpomínek, které už neměla, připadalo by jí to až příliš skutečné, nebo prostě ještě nebyla připravená přiznat, že toto je opravdu její život.

„Doufala jsem, že dnes odpoledne zajdu na hrad a dám si s Minervou čaj,” vyhrkla nakonec. Nasadil nečitelný výraz a Hermiona pocítila bodnutí viny. Věděla, že Severus chtěl trávit čas s ní, jenže si dobře uvědomovala, že se chová srdečně a zdvořile, ale také vzdáleně a poněkud jako na jehlách. Navzdory pocitu viny se ale nedokázala přimět, aby se na alba podívala. Ještě ne a možná že ani nikdy jindy.

„Chápu,” pronesl pomalu. „Jsem si jistý, že Minerva tu návštěvu ocení.” Zkoumavě na ni hleděl skoro celou minutu, dokud se nezavrtěla. „Dívala ses na ta alba, že ano?”

Hermiona sebou v duchu trhla; doufala, že jí tuhle otázku nepoloží. Začala palcem rychleji otáčet prstenem. Nemohla lhát - ne úplně. „Dívala, ano.”

To byla pravda. Dívala se na ně - jen se jí nepodařilo podívat dál než na první stránku.

„Dobře. Lékouzelnice Merriweatherová věří, že ty fotky pomohou.”

Sklopil zrak k jejím rukám, které pokračovaly v otáčením prstenem, a rty se mu stočily do spokojeného úsměvu. „Vidím, že některé věci se nezměnily.”

„Ehm?”

„Tvůj prsten. Točíš jím, když se cítíš nesvá.”

Hermiona se také podívala dolů a poprvé si pořádně prohlédla snubní prsten na své levé ruce. Jeho dotyk byl tak přirozený - koneckonců, bez toho, který jí dal Ron, byla jen pár týdnů - že jeho přítomnost pořádně nezpracovala. Teď byla při pohledu na něj překvapená, jak moc k ní pasuje.

Místo obyčejného zlatého kroužku s malým rubínovým kamínkem, který nosila, když se provdala za Rona, byl tento prsten vyrobený ze stříbrných a zlatých pásků propletených tak, aby vytvořily nekonečný pás keltských uzlů. Jeden rychlý pohled a odhalila totožný na Severusově levé ruce.

„Je krásný,” řekla tiše.

Několik dlouhých nepříjemných okamžiků bylo ticho. Pak Severus pronesl: „Jsem rád, že se ti líbí. Teď půjdu - budeš chtít dát Minervě vědět, že přijdeš na čaj.”

Když odcházel z místnosti, zalil Hermionu nepříjemný pocit, že nějak zranila jeho city.

***

Zbytek dne strávila návštěvami různých přátel, doháněla jejich životy a mimoděk se hodně dozvídala o svém vztahu se Severusem Snapem.

Podle všeho ji ten muž prostě zbožňoval. Popisy jejich vztahu naznačovaly, že je jejich manželství šťastné: Neville ho nazval stabilním, Lenka ho označila za partnerství, Ginny řekla, že je to čirá romantika, a Minerva jen nakrčila nos a svýma malýma, přísnýma očima ji přes horní okraj brýlí přejela od hlavy k patě a řekla: „Nikdy jsem ani jednoho z vás neviděla tak šťastného a to vás znám od vašich jedenácti let. V krátkosti, vyvoláváte jeden ve druhém to nejlepší.”

Minerva jí také dala hodně námětů k přemýšlení. „Může se zdát, že je silný,” řekla, „ale dokážu si představit, jak zranitelný se v tuto chvíli cítí. Miluje tě tak, jako nikdy nikoho nemiloval, a ano, včetně Lily Evansové Potterové. Jsem si naprosto jistá, že je ten muž k smrti vyděšený, že se stane ta jediná věc, které se bojí nejvíc - že pro něj budeš navždy ztracená.”

Ta slova zněla přesvědčivě, ale i přesto, s ohledem na fakt, že rozvod s Ronem byl v její hlavě a srdci ještě příliš živý, považovala za obtížné o manželství se Severusem Snapem byť jen uvažovat.

***

Každý centimetr jídelního stolu pokrývaly různé pergameny a knihy. Uprostřed toho všeho seděla Hermiona a škrábání jejího brku bylo jediným zvukem v místnosti.

Pracovat v oddělení Těch, o nichž se nemluví, mělo své výhody, včetně famózní knihovny, a to, že pracovní zátěž byla standardně vysoká, Hermionu vždy bavilo. Její současný projekt vyžadoval hodně výzkumu - vlastně až příliš mnoho, pokud ho chtěla dokončit v čase, který jí vymezil její nadřízený. Neměla jinou možnost než vzít si práci s sebou domů a pustit se do toho. Tento týden trávily děti s Ronem a pro jednou za to byla vděčná - mohla bádat do sytosti a bez přerušení.

„Hermiono?”

Vyděšeně vzhlédla a spatřila Severuse s nepostradatelnými hrnky s čajem v rukách.

„Ahoj,” pozdravila ho a vzala si od něj čaj. „Jsi zpátky brzy.”

Severus se posadil do křesla naproti ní a stiskl si palcem a ukazováčkem kořen nosu. „Ano. Začali jsme dneska trénovat souboje. Během poslední hodiny se jeden ze třeťáků rozhodl použít zaklínadlo na házení bláta. Bohužel pro pana Harrise není jeho muška příliš přesná.”

„To neudělal.” Ujistila se, že nedala najevo pobavení.

„Udělal. Ještě horší bylo, že se tomu klukovi nějak podařilo změnit zaklínadlo tak, aby bylo odolné vůči čisticím kouzlům. Tak jsem se rozhodl, že si zasloužím zrušit konzultační hodiny a vrátit se domů osprchovat.” Všiml si pergamenů a knih, ale nijak se nepohnul, aby do nich nahlédl, ani se nezeptal. Hermionu napadlo, že jako její manžel zřejmě bude zvyklý na to, že si nosí práci domů a nemůže ji s ním probírat.

„Neslyšela jsem tě přijít,” řekla a jala se sbírat pergameny a knihy ze stolu.

„Prošel jsem letaxem v patře, abych neroztahal to bláto po domě.”

„Aha.”

Zůstali sedět v trapném tichu a Hermiona si kousala spodní ret. Konečně se Severus po několika mučivých minutách postavil.

„Tak já začnu s večeří,” poznamenal tichým hlasem a odešel z místnosti.

Hermiona sledovala, jak odchází, a povzdechla si. Nenáviděla mu ubližovat, a přesto věděla, že to svou pokračující zdrženlivostí způsobuje. Měl s ní tolik trpělivosti - což by od muže, který byl kdysi jejím učitelem, nečekala. Ve skutečnosti byl teď úplně jiný, víc připomínal muže z fotky s Lenčinými rodiči, která ji tak zaujala.

Podepřela si dlaní bradu a dveřmi do kuchyně pozorovala Severuse, jak se probírá zásobami. Možná by se měla pokusit tohoto muže poznat. Ať se jí to líbí nebo ne, tohle byl její život, a ani k jednomu z nich nebylo fér, když se držela zpátky. Aby si ho vzala, musela do něj být zamilovaná, a i když si nebyla jistá, jestli se tytéž city projeví i nyní, dlužila sobě a své rodině aspoň pokus.

S novým odhodláním dokončila úklid pracovních materiálů a mávnutím hůlky je poslala do svého pokoje, načež vstala od stolu a přešla do kuchyně. Severus už měl připravený hrnec, pánev a různé čerstvé potraviny. Zastavila se ve dveřích a dívala se, jak pracuje. Na rtech se jí vznášel úsměv - kdo by si kdy pomyslel, že jí Severus Snape bude vařit?

Náhle si uvědomila, že od té doby, co byla propuštěna z nemocnice, vařil jenom Severus. „Moc se omlouvám!” zvolala, což ho přimělo, aby se na ni přes rameno ohlédl.

Jeho jedinou reakcí bylo pozvednuté obočí.

„Nechala jsem tě úplně převzít vaření, to je ode mě hodně neslušné. Měla bych ti víc pomáhat. Omlouvám se.”

Jeden koutek jeho úst se pozvedl do ironického úšklebku a on sám se otočil a bokem se opřel o okraj pracovní desky. „Hermiono, ty nevaříš. Nikdy jsi nedělala nic víc, než že jsi občas s dětmi pekla sušenky. Ten úkol vždycky patřil mně.”

„Vážně?” Kupodivu ji to potěšilo. Ron byl v kuchyni noční můrou, protože nezdědil matčinu zálibu ve vaření, což znamenalo, že jídlo standardně připravovala Hermiona.

„Ano, vážně,” odsouhlasil Severus a otočil se, aby nakrájel houby. „Jak jsem řekl, ty nevaříš.”

Hermiona svraštila čelo a zamračila se: „Neznamená to, že neumím vařit, jen prostě -”

„Nebaví tě to,” přerušil ji s pobaveným a zároveň láskyplným výrazem. „Ano, já vím.”

Hermiona cítila, že jí zrudly tváře, ačkoliv nevěděla proč.

„Máš štěstí,” protáhl, „že mě to baví moc - připomíná mi to přípravu lektvarů, jen výsledky jsou mnohem chutnější.” Vhodil houby na pánev a pak povytáhl stoličku u pultu. „Nestůj ve dveřích.”

To pokárání u ní vyvolalo smích, a když si sedala, Severus k ní vyslal ironický pohled. „Chceš s něčím pomoct?”

Ušklíbl se a pak se vrátil ke své činnosti. „Možná později. Víno?” zeptal se, a když přikývla, nalil jí skleničku.

Následující třičtvrtěhodinka patřila k těm nejpříjemnějším, co Hermiona za dlouhou dobu zažila. Sledovala Severuse, jak připravuje večeři, a diskutovali o různých tématech, od současného debaklu na ministerstvu - na kterém, aniž by to tušil, Hermiona už pracovala - až po nejnovější drby v Bradavicích. Shledala jeho suchý vtip a jízlivý humor docela zábavnými a také intelektuálně stimulujícími. Rozhodně ji udržoval ve střehu a ona si užívala každou minutu.

Na jeho pohybu po kuchyni nebylo nic neohrabaného a tak si dokázala snadno představit, že jde o jejich večerní rituál. To pomyšlení nebylo nepříjemné, naopak, zahřálo ji u srdce. Spokojená s tímto odhalením se ještě víc uvolnila a občas zdůrazňovala svá slova položením ruky na jeho předloktí. Možná to bylo tím vínem, ale brzy oba vklouzli na tenký led příjemného flirtování, tedy něčeho, čemu se Hermiona nikdy doopravdy neoddávala, ale nesmírně si to užívala.

Severus sáhl po dřevěné lžíci, přičemž se ujistil, že se jí rukou otřel o koleno, a pak ochutnal omáčku, kterou vařil. „Hm. Myslím, že tomu něco chybí.”

„Můžu?” zeptala se Hermiona a natáhla se po lžíci.

Její zvednutou ruku ignoroval a místo toho se naklonil blíž, zafoukal do nabrané omáčky a zvedl jí lžíci ke rtům. „Ale opatrně,” zamumlal s pohledem upřeným na její ústa. „Je to horké.”

Podbřiškem se jí rozlilo známé, ale zřídka pociťované teplo a Hermiona s očima dokořán otevřela pusu, aby přijala nabízené sousto. Její rty se sevřely kolem lžíce a na jazyku jí explodoval ohňostroj chutí. „Mmm,” zamumlala, než polkla a on jí lžíci vytáhl z pusy. „Ano, chápu, co myslíš. Něco tomu chybí, ale i tak je to docela dobré.”

„Ano?” zeptal se Severus s očima stále upřenýma na její rty.

Hermiona slyšela, jak zatajil dech, a její pohled se rovněž soustředil na jeho rty. Pomalu, jako by odhadoval její reakci, zvedl ruku, aby ji pohladil po tváři a palcem přejel po jejím plném spodním rtu.

„Hermiono,” vydechl a pak se předklonil a svými ústy se cudně otřel o její - jednou, dvakrát, třikrát.

Hermiona se při tom spojení jejich rtů zapotácela. Takhle si vždycky myslela, že by měl dotyk mužských rtů vypadat: teplé, jemné, ale silné a poddajné. Ne jako Ronovy poměrně buclaté, rozměklé -

Ach bože. Co to dělala? Rukama ho uchopila za ramena a mírně ho odtlačila. „Ne, já nemůžu - ach bože.” Nebylo to správné, a přesto bylo. Ale jak to mohlo být obojí? Zachvátil ji zmatek a panika a bojovala s protichůdnými touhami přitáhnout si ho blíž nebo ho odstrčit.

Severus o pár kroků poodstoupil, tváře zardělé a oči sklopené k zemi. Rty, které ji právě tak sladce políbily, měl sevřené a Hermiona viděla, že se viditelně stáhl.

Sakra. Chtěla chránit sebe a ublížila jemu. Zase. „Je mi to lí-”

„Ne. Už žádné omluvy.” Otočil se k ní zády, aby zamíchal omáčku. Stáhl plamen pod pánví a pustil se do přípravy dalšího jídla. Záda měl strnulá a tvář zbavenou veškerých emocí.

V Hermioně znovu zahlodala vina, protože si vzpomněla, jak Minerva řekla, že je zranitelnější, než se zdá. Nebyla připravená na pocity, které vyvolával; jednak bylo její srdce od konce manželství s Ronem ještě stále rozbolavělé, jednak byla zmatená ohledně svého místa ve svém vlastním životě. Severus o ní věděl víc než ona, a přesto byla stále sama sebou, stále byla Hermionou. Nebo ne?

Část z ní toužila být vším tím, čím byla během pěti let, které ztratila. Ale co když tou ženou být nemohla, nemohla být tou, která byla jeho manželkou? Co by se stalo potom? Věděla, že Severus si uvědomuje složitost situace, ve které se ocitli, ale realita byla jiná; bylo jasné, že v tu chvíli cítil jen bolest z odmítnutí.

„Tymián¹⁾,” pronesl náhle a otřel si ruce do utěrky.

„A možná i něco dalšího,” dodala Hermiona mírně prosebným tónem s nadějí, že pochopí dvojí význam, který měla na mysli. Přimělo ho to, aby se na ni podíval. Ruce ji svrběly touhou natáhnout je k němu.

„Možná.”

Poté odešel utrhnout bylinku do zahrady s obličejem schovaným za záclonou vlasů.

***

Hermiona ležela ve své posteli stočená na boku do klubíčka a pozorovala, jak déšť bubnuje do okna. Palcem otáčela prstenem okolo prstu. Ze rtů se jí vydral povzdech. Přemýšlela, jak opravit trhlinu, kterou nechtěně vytvořila. Severus byl po celou večeři zticha a jeho tvář postrádala jakýkoliv výraz, což se začínala učit, že je u něj známka zraněných citů.

Ještě jednou se pokusila omluvit, když umývali nádobí. Severus se zastavil uprostřed ukládání talíře do skříňky a krátce zavřel oči. Pak nádobí položil, zavřel dvířka a řekl: „Zdá se ti představa být… do mě zamilovaná odpudivá? Považuješ manželství se mnou za utrpení?”

„Ne! Tak to vůbec není! Já jen…” zmlkla, protože nevěděla co říct.

Krátce přikývl a poznamenal: „Mám dnes večer dozor. Budu v Bradavicích.”

A pak odešel.

Uplynuly hodiny a on se stále nevrátil. Zůstala vzhůru mnohem déle, než bylo jejím zvykem, a předstírala, že si čte v obývacím pokoji u krbu. Když si uvědomila, že se v dohledné době nevrátí, vzdala to a šla spát v naději, že najde útěchu ve spánku.

Jenže ten nepřicházel.

Měla slzy na krajíčku a cítila se strašně provinile, smutně, ale zároveň zmateně. Její emoce tvořily jeden velký chumel a ona sama byla stále frustrovanější a frustrovanější - bez ohledu na to, že pro všechny ostatní uplynulo pět let, pro ni to byly pouhé dva měsíce. Překvapilo ji a trochu zmátlo, jak ji Severus přitahuje. Ano, přitažlivost zde byla určitě přítomná a jeho cudné polibky vnímala až u konečků prstů na nohou. Přesto se svým pocitům nedokázala poddat. Nemohla být taková, jakou ji všichni chtěli mít; potřebovala víc času na přemýšlení, na zpracování změn ve svém životě, na poznání ženy, kterou se stala. Zdálo se však, že se všechno děje příliš rychle a její potřeba času způsobuje bolest těm, kteří ji milovali a záleželo jim na ní.

Bylo toho na ni příliš moc.

Hermiona si utřela zatoulanou slzu, která jí stekla z koutku oka, popotáhla a hlouběji se zavrtala pod teplou přikrývku. Ve chvíli, kdy konečně usínala, zaslechla na schodech jeho kroky. S vědomím, že se vrátil, se jí zrychlil tep, a pak naopak ustal, když uslyšela, že se zastavil před jejími dveřmi. Otočila se, se zadrženým dechem pozorovala kliku a dumala, jestli vejde. Po době, která vypadala jako věčnost, ho uslyšela pokračovat v chůzi po chodbě a tiše otevřít a zavřít dveře jeho pokoje.

Znovu se přetočila a zavřela oči. Nevěděla, jestli se jí ulevilo, nebo pocítila zklamání.

***