Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 12. Rébus vyřešen

„Severusi, Severusi, co se děje?“ riskoval Harry otázky, když se hněv učitele lektvarů poněkud zmenšil. „Je snad něco… špatně?“

Odpovědi se mu nedostalo. Jak hněv mizel, nahradila jej hluboká strnulost. Snape jen zíral do tmy, občas potřásl hlavou, ale nevypadal, že by zaregistroval Harryho slova nebo jeho přítomnost.

Něco bylo špatně, velmi špatně, a Harry si už začínal zoufat. Stiskl profesorovo rameno a silně jím zatřásl, nic se však nestalo.

„Profesore! Severusi!“ zkusil jej hlasitě oslovit. Nic. Zoufalství přerostlo v lehkou paniku. Harry se zvedl a klekl si před paralyzovaného muže. Teď byly jeho oči upřené na Harryho, ale chlapec v nich viděl totální absenci pozornosti. Bylo to tak hrozné… slyšel, jak si Snape sám pro sebe mumlá, ačkoliv slovům nerozuměl.

Harry položil ruce na profesorova ramena a naklonil se k němu blíž.

„Pane profesore, prosím vás, prosím, řekněte něco… Můžu vám nějak pomoci?“

Po dlouhých minutách Snape začal přicházet k sobě, ale jediným znamením bylo, že setřásl Harryho ruce ze svých ramen a zabořil tvář do dlaní, do svých chvějících se rukou. V další chvíli si Harry všiml, že nejen ruce, ale také celý muž se třese. To ho vystrašilo víc než předchozí strnulost. Bylo to šokující. Vždy tak obezřetný a tvrdý muž vypadal zlomený, jako emocionální troska, tak jako byl několikrát Harry během jejich posledních společných dní. Harry netušil, co by mohl udělat. Povzdechl si, posadil se na paty a čekal, až se Snape uklidní nebo pronese aspoň slůvko. Několikrát ho napadlo, že by na profesora naléhal a varoval ho, že na takovéto scény už není čas… Termín jejich popravy se rychle blížil, jak minuty a hodiny ubíhaly. Ale nesebral k tomu odvahu. Ne, víc už z něj neměl strach. To, co mu zabránilo jím netrpělivě zatřást, byl respekt.

Ano, umírali. Oni. Nejen on, Harry sám. A jestli Snape potřeboval čas, aby pochopil, strávil dané informace – i když Harry nechápal, proč jsou tak důležité – tak mu k tomu dá čas i příležitost.

Zabralo to několik minut, možná víc než hodinu, než Snape sklonil ruce a pozvedl svůj pohled k Harrymu.

„Harry…“ začal, ale už ve větě nepokračoval. Ztratil hlas. A znovu zopakoval: „Harry.“

„Ano, pane?“ upřeně se na něj díval, aby dokázal, že mu věnuje pozornost.

„Nevím, jak bych ti to všechno měl povědět, nebo jestli vůbec můžu.“ To byla zvláštní věta, pomyslel si Harry.

„Pane, jestli nechcete, nemusíte mi nic říkat,“ dodal spěšně a nervózně polkl.

„Nejdřív, žádné pane. Severusi. Tykej mi, protože…“ hlas se mu zlomil. „A musím ti to říct. Jen je to… příliš těžké.“

Harry dostal strach. Snape se mu před smrtí vyzpovídá ze svých hříchů a chyb? Nebo to bylo něco ohledně věštby Trelawneyové? Vzhledem k profesorovu divnému chování to dávalo smysl… Harry se však před svým vlastním koncem necítil připravený poslouchat dlouhý a pravděpodobně skličující příběh. Pokud to ale Snape potřeboval, tak mu věnuje pozornost. Ten muž si to zasloužil. Ano, zasluhuje si to, a on mu tento poslední dar věnuje.

„Říkal jsi, že se Brumbál vyjádřil o té zmiňované věštbě jako o druhém pravdivém proroctví té staré, na nervy jdoucí můry, že je to tak?“

Och, pravděpodobně se to netýkalo starých hříchů. Harry si úlevou skoro vzdychl.

„Ano, říkal,“ odvětil slušně.

„Takže… to znamená, že tu musela být nějaká první pravdivá věštba.“

„Ano,“ to bylo zcela evidentní. Tak proč by to Snape zmiňoval?

„Ale on mi nikdy neřekl o té první.“

„Nevěděl jsi ani o té druhé.“

„Skutečně,“ zamračil se Snape. „Nemluvil se mnou o tom. Proč?“

„Možná si myslel, že se tě to netýká,“ tato věta zněla docela drze, ale Snape si toho nevšímal.

„Anebo naopak. Týkalo se mě to až příliš.“

„Co tím chceš říct?“ podíval se na něj Harry tázavě.

„Snažím se dát dohromady známé detaily.“

„Severusi, nechápu, kam tím vším směřuješ…“ přiznal tiše chlapec.

„Zdá se, že ani já ne,“ ušklíbl se profesor lektvarů. „Ale zahrajme si hru. Řeknu ti všechny detaily, co znám… uvidíme, co si o tom pak budeš myslet. Souhlasíš?“

Harry přikývl. Už chápal, co po něm Snape chce – ověřit si na něm svůj nápad. Byl zvědavý a připravený mu pomoci, i když nechápal, proč mu Snape natolik věří, že si všechny ty informace dá dohromady. Nikdy nebyl nadaný, co se týče řešení hádanek. Hermiona ano, on ne.

„Výborně. Začněme. První detail. Brumbál mě vždy pobízel k tomu, abych tě lépe poznal.“

„O tom už jsi mluvil,“ připomněl mu Harry.

„Všechno, co ti teď řeknu, tu už bylo dřív zmíněno. Jediný rozdíl bude v pořadí. V uspořádání všech známých faktů.“

„Dobře…“ Harry byl naprosto zmatený.

„Zadruhé, Quietus a Harold Potter byli dobří přátelé. Mám tušení, že i on a tvůj otec spolu po nějakém čase začali vycházet dobře.“

„To zní logicky. Máš nějaký důkaz?“ zeptal se Harry.

„No… jistým způsobem ano… Pamatuješ si, že Quietus trávil prázdniny u Potterů?“

„Ano. Ale ty jsi mluvil jen o zimních prázdninách.“

„Přesně tak. Poté, co jsem dostudoval, jsem se přestěhoval do Londýna. Pracoval jsem tam v Institutu pro výzkum léčebných lektvarů a Quietus mě požádal, jestli by směl se mnou zůstat během prázdnin. Nebyl jsem překvapený, protože jsem taky nenáviděl žít doma s rodiči. Nechal jsem ho přestěhovat se do mého bytu. Ale ve skutečnosti tam nežil. Během prázdnin se mnou strávil jen několik týdnů, zbytek času pobýval u Potterů.

Harry byl zaskočený.

„A co dělal po tom, co dostudoval?“

„Strávil ještě jedno léto u Potterů, ale na začátku září jsem se přestěhoval do školy – v tom září jsem začal učit – a ředitel mu dovolil zůstat se mnou v mých komnatách. Přesto jsme neměli příliš času si spolu promluvit nebo se stýkat, protože pracoval pro ministerstvo.“

„Jaké bylo jeho zaměstnání?“

„Nemám tušení, ale zkoušky zvládl s maximálním hodnocením. Nikdy o tom nemluvil. Myslím, že to byla nějaká nudná práce s otravnými složkami a dokumenty… nebylo překvapením, že odtamtud po několika měsících odešel. Pokud si dobře vzpomínám, bylo to zrovna po pohřbu Potterů starších, v únoru…“ Snape si povzdechl. „Všechno se to odehrálo už dávno a ty měsíce a roky byly tak bohaté na události… ale co se týče Quietuse nevím, kde byl potom zaměstnaný. Dnes bych řekl, že v té době už pracoval pro Brumbála – možná pro Řád…“

„Co je to?“ přerušil ho Harry.

„Řád?“ zeptal se Snape, a když Harry přikývl, vysvětlil. „Brumbálova organizace. Jeho celé jméno je Fénixův řád a byl založen, aby pomáhal ve válce proti Voldemortovi. Myslím, že pro ně Quietus pracoval, ale nejsem si tím jistý, nikdy jsem se ho na to neptal. Nechtěl jsem jeho tajemství vyzradit Voldemortovi, kdyby se rozhodl vyslýchat mě pod veritasérem…“

„Ale ty jsi v té době pracoval pro Voldemorta! Tajil jsi před ním takovou důležitou informaci?“

„Ano, protože jsem vždy miloval Quietuse více než Voldemorta a měl jsem takový strach, že Quietuse dostanu do nebezpečí, že jsem si nikdy nedovolil ho zpovídat ohledně jeho práce. Věděl jsem, že pokud informace nebude zapsána do mé paměti, nebude ji možné ze mě vypáčit ani veritasérem.“

„A později, když ses stal špionem… co bys dělal, kdyby se Voldemort rozhodl použít na tebe sérum?“

„Seslal bych na sebe Obliviate.“

Harry nedokázal zadržet výkřik hrůzy.

„Paměťové kouzlo? To je horší než sebevražda!“

„V jistém smyslu ano. A teď už víme, že ho Voldemort může prolomit.“

„Ano… Ta čarodějka z ministerstva, ze které Voldemort dokázal dostat kouzlem zapomenuté vzpomínky, se jmenovala Berta, že?“

Snape přikývl a Harry mu položil další otázku.

„Je paměťové kouzlo nezvratné?“

„Ne, pokud si dopřeješ dost času na zotavení. Zabere to spoustu času. Týdny, možná měsíce. Ale pokud ho prolomíš, nebo uspíšíš ozdravný proces, způsobíš tím nezvratné škody. A člověk poznamenaný tímto kouzlem se zblázní, a to je nevyléčitelné. Je tu ještě několik podmínek pro úspěšné vyléčení, ale ty už si nepamatuji. Ale to není podstatné. Později jsem se dozvěděl, že Voldemort nikdy nepoužívá veritasérum, alespoň na mě ne. Na to je příliš paranoidní. Byl si jistý, že existuje tajný protijed a že bych ho mohl oklamat. Měl jiné způsoby testování loajality.“

„Nejsem si jistý, jestli chci tyto způsoby znát…“ zamumlal Harry, ale Snape nevypadal, že by tuto tichou poznámku slyšel.

„Pamatuješ, jak jsme mluvili o mých aktivitách dvojího špeha? Tehdy jsem ti řekl, že jsem se po přeběhnutí na druhou stranu snažil nezabíjet.“ Snape hleděl na zděšeného Harryho. „No, pokoušel jsem se, ale nastaly situace, kdy jsem neměl na výběr, pokud jsem nechtěl ztratit jeho důvěru. Až když jsem složil přísahu Brumbálovi, uvědomil jsem si, že nejužitečnějším – ne nejbezpečnějším – nejužitečnějším způsobem, jak docílit, aby se mi Voldemort svěřoval, bylo přiznat, že pracuji taky pro ředitele, že jsem dvojitý agent. A tak jsem Voldemortovi řekl upravenou verzi mé dohody s Albusem a doufal jsem, že ho moje upřímnost donutí věřit mi. Mýlil jsem se,“ otřásl se. „Nejdříve mě několikrát proklel Cruciatem a neustále pochyboval o mé věrnosti. Když jsem stále trval na tom, že jsem věrný, vzal mě do sklepení, kde drželi zajatce, vybral jednu mudlorozenou dívku a přikázal mi zabít ji. A já to udělal.“ V hlase Mistra lektvarů zazněl odpor k sobě samému. „A letos jsem ze stejného důvodu byl jedním z vrahů Karkarova,“ zakončil mumláním.

„Ale pak… proč jsi mě nenechal umřít?“ zeptal se Harry opatrně.

Snape ohromeně zvedl hlavu. Bylo velmi těžké přiznat Harrymu všechny tyto věci a měl strach, že ho chlapec začne znovu nenávidět… ale ne. Přemýšlel a zkoumal věci jako dospělý.

„Přísahal jsem, že tě ochráním, už jsi zapomněl? A… tvoje chování během mučení bylo tak podobné tomu Quietusovu… ale, Harry, řekl bych, že se vzdalujeme od původního tématu!“

„Ano… ona hádanka, pa… Severusi,“ vzpomněl si Harry.

„Ano,“ povzdechl si muž. „Takže, shrňme si, co jsem ti řekl – už jsem zmiňoval Albusovo přesvědčování a vztah mezi Quietusem s Potterovými. Další část našeho rébusu – Quietus nebyl jen Potterův přítel. Lily Evansová byla také jedna z jeho přátel.“

„Chápu,“ řekl Harry, přestože to nechápal.

„Za čtvrté, přísaha na Quietusovo jméno, že tě ochráním. Ale tento údaj obsahuje dva výrazné prvky, slib sám o sobě a jméno mého bratra.“

Harry jen přikývl. Zmatek v jeho mysli se stále zvětšoval. Co to všechno znamenalo?

„Za páté, data. Quietus byl zabitý druhého prosince devatenáct set sedmdesát devět. Tvou matku jsem zachránil o několik dní nebo týdnů později, to už si nepamatuji přesně. Za Jamese Pottera se provdala v únoru devatenáct set osmdesát a ty ses narodil v červenci téhož roku, což znamená, že jsi byl počatý v listopadu minulého roku.“

V Harrym začínalo růst lehké podezření. Chtěl tím Snape říct…? Jeho široce rozevřené oči byly jako pobídka pro profesora, aby pokračoval.

„Další dílek skládačky jsou chování a slova tvé matky, když jsem ji zachránil.“

„Říkal jsi, že si tě spletla s Quietusem,“ zašeptal Harry.

„Ano, a její chování bylo opravdu zvláštní …“ Snape se snažil vzpomenout si na přesné znění. „Řekla, že si myslela, že jsem mrtvý. Samozřejmě, myslela Quietuse a ne mě… pak mě objala a já ztuhl tak, že jsem nebyl schopen cokoliv říct. Pak řekla, že chtěla požádat o pomoc Jamese Pottera a že se jí ulevilo, že to není třeba…“ Snapeovi se zlomil hlas. „Pak jsem na ni křičel a řekl, ať jde za Potterem, protože Quietus umřel. Když uslyšela má slova, zhroutila se na zem a… jenom tam seděla, dokud nepřišla její sestra. Byla na pohřbu příliš… a vypadala…“

„Stačí, Severusi,“ Harrymu se třásl hlas, v ústech mu úplně vyschlo. „Myslím, že jsem pochopil…“

„Už zbývá jen poslední kousek, Harry,“ zašeptal muž.

„Jsem si jistý, že to jako důkaz stačí.“

Harry zavřel oči. Cítil, jak se mu točí hlava, a jeho duši i tělo zasáhla zvláštní nefyzická bolest. Najednou se mu všechno zdálo tak neskutečné, cela, pochodně, utrpení předchozích dnů, Snape a on… vše bylo roztříštěné obrovským vichrem, který se jej snažil roztrhat na kusy, na dílky skládačky jeho života, jeho života – ale kdo bude ochotný tyto kousky sesbírat a složit je znovu dohromady?

Bylo toho prostě moc. Nejdřív Voldemortovo oznámení, pak Snapeův rébus, jehož řešení teď bylo Harrymu křišťálově jasné i navzdory faktu, že neznal poslední část. V následujícím momentě se ocitl na všech čtyřech, neovladatelně se třásl a zvracel. Teď celkem chápal Snapeovo předešlé chování.

Tak zoufale chtěl brečet, vzlykat, ale jeho oči zůstaly suché a tvář jako by měl vyrytou z kamene…

„Uvolni se, Harry, dýchej,“ uslyšel znepokojený hlas. „Uklidni se, hochu, klid, jsem tady…“

Zdálo se, že poslední slova kouzelně zapůsobila. Harry si vzpomněl, že profesor sedí těsně před ním a zhroutil se do jeho čekající náruče. Nebyl si jistý, jak věděl, že Snape – ne, ne Snape, Severus – nabízí svou náruč, protože měl víčka pevně stisknutá k sobě, ale nemýlil se. Hlavou se přitulil k Severusovu rameni a pokoušel se – bezvýsledně – zastavit třes.

Snape se neubránil bolestnému syknutí, když si Harryho přitiskl na hruď a konejšivě ho hladil po zádech. Chlapec byl zcela pasivní a zmatený a vůbec nevnímal, co se děje kolem něj. Zmítal se ve zmatku svých emocí, jako kdyby ho někdo zaklel Cruciatem.

Ano, tento druh emocionální bouře byl podobný mučící kletbě, nebo alespoň jejím následkům. Snape sám také potřeboval určitý čas na to, aby ji překonal.

Harryho třes se trochu zmírnil. Ale i když už ustal, Harry se ze Snapeovy náruče nepohnul. Právě naopak, tváří se co nejpevněji přitiskl k jeho hrudi a mumlal do hábitu.

„Myslím, že mi už můžeš říct tu chybějící část, Severusi.“

„Tou je první proroctví Trelawneyové,“ odvětil klidně.

„Tušil jsem to,“ přišla téměř neslyšná odpověď. „Tak? Co řekla ta stará babizna?“

„Neznám přesné znění, nebyl jsem tam,“ začal Snape. „Předpověděla ho Quietusovi, který mi o něm hned pověděl, a často jsme o něm společně přemýšleli, ale nemohli jsme přijít na jeho význam. Řekla mu, že zemře, ale že skrze lásku svou smrt přežije… nebo něco takového… a že ten, koho bude milovat, porazí Pána zla. Ale Voldemort opět povstane a jeho potomek bude muset pohledět smrti do tváře, aby přežil. Nebo něco takového.“

„To dává smysl…“ Harryho hlas zněl slabě, vzdáleně.

„Ano, to dává…“

Po dlouhém tichu si Harry sedl na paty, otevřel oči a upřel pohled na Mistra lektvarů.

„Nejsem si jistý, jak s tím naložit,“ přiznal se potichu. „V tom proroctví je uvedeno příliš mnoho úmrtí…“

„Promiň,“ řekl Snape. „Nechtěl jsem ti ublížit.“

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Neublížil jsi mi. Vlastně ti chci poděkovat, že jsi mi to řekl.“

„Dokážu si představit…“ odvětil Snape trochu sarkasticky. „Musí to být divné být mým příbuzným… Po tom všem, co jsem ti dnes řekl.“

„Neřekl jsi mi o tom jenom dnes. Přiznal ses už předtím.“

„Ale ty podrobnosti…“

Harry pokrčil rameny.

„Ty podrobnosti nebyly tak děsivé, jak si myslíš. Nebo… byly děsivé, protože jsem si jistý, že tě pronásledují, jenomže… muselo být těžké rozhodnout se v takových situacích. Neexistovalo správné rozhodnutí. Jenom bolestivé a zatracené rozhodnutí, protože cokoliv bys udělal, něco bys zničil – nebo někoho. Jsem rád, že jsem v takové situaci nikdy nebyl. A Severusi,“ pohlédl mu Harry přímo do očí, „jsem šťastný, že jsem tvůj příbuzný. A děkuji ti za to, že jsi mi o tom řekl. Víš, tohle je ten nejlepší narozeninový dárek, jaký jsem kdy dostal.“

„Opravdu?“

„Jistě.“ Harry se náhle usmál, rty se zkroutily do šíleného úsměvu, když uviděl ohromený výraz ve tváři Mistra lektvarů. Jestli se odsud někdy dostanou, tak mu nikdo neuvěří. Nikdo mu neuvěří, že ten sarkastický a podlý umaštěný zmetek může být šťastný a smutný, uvolněný a vystrašený, zděšený, ustrašený – a taky ohromený a vypadat jako blázen. A, to především, nikdo mu neuvěří, že ten zmetek je zjevně jeho strýc.

Ať už si Snape o Harryho pocitech myslel cokoliv, on myslel vážně, když řekl, že měl ty nejlepší narozeniny a obdržel ten nejnádhernější dárek, jaký mohl kdy dostat – konečně se dozvěděl tajemství svého života a našel něco, po čem tolik toužil. Rodinu.

Rodinu, a to nejenom v tom teoretickém smyslu slova, ale ve velmi, velmi konkrétním. Severus, který se o něj na tomto místě staral, v tomto pekle, který se o něj bál, který s ním zažíval všechnu bolest a mučení, byl bratr muže, kterého Harry nikdy nepoznal. Dokonce před dvěma týdny o jeho existenci ani netušil – Quietuse, jeho otce.

Tak zvláštní… jeho jméno slyšel poprvé v životě teprve před deseti dny. A teď… Ano, Harry teď dobře rozuměl Snapeovu zoufalství a vzteku, když Harry zmínil druhou pravdivou věštbu Trelawneyové. To proto, že teď cítil to samé. Oba dva byli stejně zrazováni dlouhé, dlouhé roky. I když Harry si nebyl jistý, kdo tím zrádcem je. Brumbál, který o tom nejspíš věděl a nikdy se o tom nikomu nezmínil, ani Harrymu, ani Severusovi? Nebo Lily Evansová, která své tajemství vyzradila řediteli, ale nepřála si, aby ho věděl Severus, Severus, který jí zachránil život a pokusil se zachránit život i její rodině? Jen si od něj vynutila slib, slib od muže, jehož jediná vzácnost v životě byl bratr – a který by se jistě pokoušel zachránit život Harryho, Quietusova dítěte. Harry zatřásl hlavou a potlačil slzy hořkosti. Pravděpodobně si ani jeden z nich neuvědomoval, kolik trápení a bolesti tím způsobí. Harry, po seznámení se starostlivou stránkou sarkastického a kousavého Mistra lektvarů, byl přesvědčený, že té lásky a péče, po kterých vždy toužil, by se mu od něj dostalo. A on, Severus, by byl na oplátku taky milován a všechno v jejich životech by bylo lepší…

Bylo by… Ne, asi se už nikdy nedozví, co by se stalo. A přesto to byla bolestná myšlenka. Náhle se Harry cítil zrazený, zanedbaný a naštvaný na ředitele. Neměl žádné právo tyto informace tajit! Neměl právo tak jednat! Jak to mohl udělat? Proč se musel dozvědět nejdůležitější informaci svého života jen pár hodin před smrtí? Proč?

Poslední větu vyslovil nahlas. Zlost dávala jeho dobitému tělu nové síly, až vyskočil na nohy.

„Severusi, co když jsme došli ke špatnému závěru? Brumbál přece nemůže být tak nelítostný…“ zeptal se zoufale.

„Jednoduchý krevní test by nám dal správnou odpověď, Harry, ale nemyslím si, že budeme ještě někdy moct tohle potvrdit…“

„Ne, Severusi. Rozhodl jsem se, že se nevzdám tak lehko. Budu bojovat.“

„Jak?“

„To ještě nevím. Ale vím jistě, že nechci zemřít. Chci žít. Dám šanci sobě, tobě, nám…“ zakřičel frustrovaně.

„Jsme příliš slabí, Harry. A potřebujeme aspoň jednu hůlku, abychom se odtud dostali.“

„Ano, já vím, ale… jen, já…“ zhroutil se na zem vedle Snapea. „Nemůžeš něco udělat? Cokoliv? Jsi dospělý, kvalifikovaný kouzelník, musíš najít nějaké řešení!“

„A co si myslíš, že bych právě teď mohl udělat?“ rozčílil se náhle Snape. „Nemám žádnou hůlku. Nemám lektvary. Nemám žádné nápady. Pokud by se nám podařilo dostat z této cely, šli bychom do mé laboratoře ve třetím patře a tam jsou některé… Ale ne, Harry. Odtud se zkrátka nemůžeme dostat!“

„Musíme to zkusit!“

„A jak, pane Pottere?“ vyjel na něj Snape podrážděně. „Chceš snad, abych skolil Smrtijedy, kteří sem přijdou odvést nás na místo popravy? Úžasný nápad! Je mi líto, ale nemůžu sevřít prsty, vlastně se nemůžu ani zvednout, abych je mohl zkopat k smrti… A ty? Co zmůžeš bez hůlky proti dvěma nebo třem dospělým v kondici? Sotva se potácíš, dva týdny jsi nic nejedl…“

„Jo, já vím, že máš pravdu, jen…“

„Jen co?“ zařval Snape netrpělivě. „Nemáme žádnou šanci,“ dořekl po chvíli tiše. „Je mi to líto, Harry.“

S použitím všech svých sil se Snape zvedl a přešel napříč celou, aby si ulevil. Když se konečně obrátil k návratu do jejich obvyklého rohu, jeho oči zaznamenaly ve stínu kousek dřeva. Připomínalo mu to hůlku. Hůlku? Snape zamrkal překvapením, přistoupil k té věci a předklonil se, aby ji mohl zvednout z podlahy. Ale jen co se tu věc chystal uchopit, zastavil se. Ne. Samozřejmě že to nebyla hůlka. Byla to jen pochodeň, kterou sem zahodili před několika dny. Škoda… na chvilku uvěřil, že mají ještě naději… Ale vypadá to, že ne.

Dobře chápal Harryho zoufalé přání vysvobození. Toto odhalení přidal k událostem minulých dní, které ho dovedly k tomu, že byl připravený sdílet svůj život s Harrym. A i kdyby se mýlili v závěru jejich hádanky, tak by to vlastně nevadilo. Už před několika dny si uvědomil, že miloval Harryho jako takového, ne kvůli Quietusovi.

Když se posadil vedle chlapce, Harry promluvil. „Co jsi viděl?“

„Jen pochodeň…“ ušklíbl se Snape unaveně. „Chvíli jsem si myslel, že vidím hůlku…“

„Hůlku…“ zopakoval po něm Harry toužebným hlasem. „Severusi, víš něco o výrobě hůlek?“

Snape přikývl.

„Něco málo. Nejsem žádný expert na jejich výrobu a jsem si jistý, že by mě Ollivander zabil, kdyby slyšel moje vysvětlování… ale povím ti všechno, co vím.“

„Dobře,“ Harry se soustředil na Snapeova slova, aby svou mysl odvedl od příšerné blížící se budoucnosti.

„Výroba hůlky vyžaduje čtyři složky – kus dřeva, součást nějaké kouzelné bytosti, speciální lektvar a u výrobce hůlky schopnost kouzlit bez hůlky. A samozřejmě, jsou potřeba některé méně důležité nástroje pro propojení dřeva s magickým jádrem.“

„Jaký druh dřeva může být použitý?“

„Jakýkoliv. Některé jsou populárnější než ostatní, ale… není to vlastně vůbec důležité. Každá rostlina má své kouzelné vlastnosti, dokonce i ty obvyklé a všem známé. Čehož sis nejspíš nevšiml.“

„Cože?“

„Zmínil jsem to v hodinách už nejméně desetkrát. Každá rostlina má své magické vlastnosti. Nejsem si jistý, jestli vůbec existuje rostlina, kterou jsem ve svých lektvarech nikdy nepoužil…“

Harry zakašlal.

„Mluvíme o hůlkách, Severusi…“

„Drzý spratku…“ vzdychl Snape, ale pokračoval. „Takže? Co chceš ještě vědět?“

„Hm… Nejsem si jistý, jestli jsou všechna zvířata magické bytosti…“

„Pottere, to snad není možné. Už jsem to říkal nesčetněkrát. Zvířata jsou dělena do dvou skupin, stejně jako lidé – na magická a nemagická. Pokud chceš vyrobit hůlku, musíš použít kouzelnou bytost. Nic jiného.“

„Chápu…“ přikývl Harry. „A lektvar, který musíš použít?“

Snape pozvedl obočí.

„Pane Pottere, jste v pořádku?“ zeptal se s hranou zvědavostí.

„Proč?“

„Vyptáváš se mě na něco spojeného s výrobou lektvarů. Jsi si jistý, že to chceš slyšet? Nechci tě předávkovat…“

„Samozřejmě, pane,“ přikývl Harry naprosto vážně a zcela ignoroval sarkastickou poznámku. „A vzpomínám si, že jsme už měli rozhovor ohledně lektvarů, nemám pravdu? Ten… ohnivý lektvar, nebo něco takového…“

„Lektvar světla,“ opravil ho ihned Mistr lektvarů. „Ano, vzpomínám si. Chceš zkusit vyjmenovat složky?“

„Hm… uvidíme… síra a dřevěné uhlí, obě dvě v prášku… olej z, myslím, že… slunečnice? Pero z fénixe, a… a… promiň, nemůžu si vzpomenout.“

„Mysli na zvíře spojené s ohněm.“

„Drak? Ach, ano. Dračí zub.“

„Výborně. Nemůžu tomu uvěřit. Harry Potter a výroba lektvarů… Jsem šokován…“

„Máme to v rodině,“ Harryho tvář se roztáhla v úsměvu, Snape vyprskl smíchem a pobaveně kroutil hlavou.

„V rodině, co?“

„No co?“ zašklebil se Harry a s hranou zvědavostí do Severuse dloubl. „Tak pokračuj! Nechci přijít ani o slovo.“

Snape protočil oči, ale pokračoval.

„Požadovaný lektvar na výrobu hůlky je velmi podobný lektvaru světla. Nejdůležitější ingredience jsou pero z  fénixe a sírový prá… Harry!“ vykřikl najednou nadšením. „Přines mi, prosím, tu zatracenou pochodeň!“

Harry se s úpěním zvedl a přešel celou až k místu, kde se nacházela pochodeň. Zvedl kus dřeva, celý jej důkladně prozkoumal, pokrčil rameny a donesl jej netrpělivému Mistru lektvarů.

„Tady,“ s tázavým výrazem k němu natáhl ruku s pochodní.

„Nemůžu si ji vzít,“ zavrtěl Snape hlavou. „Ale mám nápad. Ty dokážeš čarovat bez hůlky, nemám pravdu, Harry?“

„Ano, jakýmsi způsobem…“ před očima se mu objevil obraz tety Marge vznášející se jídelnou Dursleyů. Uchechtl se.

„Výborně,“ profesor naproti tomu zůstával velmi vážný. „Teď, Harry, myslím, že máme šanci otestovat náš… vztah.“

„Cože?“ spadla Harrymu čelist a sledoval Snapea, jako by se zbláznil.

„Máš problémy s ušima, chlapče? Říkal jsem, že můžeme otestovat, jestli jsme příbuzní nebo ne.“

Harry nejistě přikývl.

„Dobře. Ale… co to má společného s touto pochodní? A mojí schopností kouzlit bez hůlky?“

„Harry, poslouchej mě. Kouzelníci většinou nepoužívají lidskou složku při výrobě hůlek, protože to hůlku dělá trošku… rozmarnou.“

„Můžeme použít lidské ingredience?“ Harry zíral v absolutní nevíře. Potom mu to došlo. „Hůlka Fleur!“ vykřikl vzrušeně.

„Cože?“ zeptal se tentokrát Snape.

„Minulý rok… Turnaj tří kouzelníků. Právě jsi mě chtěl otrávit jistým lektvarem a Collin mě zachránil, když mě odvedl na převažování hůlek. Fleur tam byla taky, a kouzelné jádro její hůlky je vlas její babičky.“

„Proto říkám, že můžeme otestovat naše příbuzenství, Harry. Můžeš použít lidskou složku z osoby, ke které máš blízký vztah.“

„Severusi, ty chceš říct, že pokud jsme příbuzní, budeme mít hůlku…?“ Harry byl překvapený.

„Ne. Budeme mít jen imitaci hůlky.“

„Nechápu.“

„Nebude to opravdová hůlka, Harry. Nemůžeš tento kus dřeva použít úplně správně. Můžeš někoho omráčit nebo prolomit dveře, možná stěnu, ale nemůžeš ji použít dejme tomu na to, abys mě levitoval.“

„Aha…“ v Harryho očích se zajiskřilo. „Tak to zkusme. Vezmi jeden můj vlas a…“

„Harry, ty to musíš udělat. Moje ruce nejsou ve stavu…“

„Promiň,“ Harry s pocitem provinění polkl. „To znamená, že to budu já, kdo bude používat hůlku?“

„Ano. A musíš také vzít jeden z mých vlasů.“ Snape sklonil hlavu a Harry mu co nejopatrněji vytrhl jeden vlas. „V té zatracené pochodni je díra,“ řekl Snape opovržlivě. „Strč ho dovnitř. A trochu to tam utěsni blátem z podlahy… tak, správně.“

„A teď?“ Harry upřel na Snapea pohled plný očekávání.

„Dobře, teď kouzlo. Neznám přesné znění, je to dlouhé latinské kouzlo. Ale v provádění magie není důležitý jazyk, ale záměr. Musíš si představit, že tento kus dřeva v tvé ruce je skutečná hůlka a musíš ji magií co nejvíce zahřát. Hůlka je připravena, když se na jejím konci objeví malý plamínek a začne se sama ochlazovat. Ale Harry…“ podíval se Snape chlapci do očí. „Bude to fungovat, jen pokud jsme příbuzní.“

„A jestli jsem schopný vykouzlit něco, co vlastně ani neznám.“

„Nemáme co ztratit,“ řekl Snape tiše.

„Můžeme ztratit všechno.“

Dlouho na sebe upírali pohledy, až nakonec Snape přikývl.

„Tak tedy dobrá. Zkus to.“

Harry zvedl pochodeň a zadíval se na ni. Celá tato situace by byla směšná, kdyby nebyla otázkou života a smrti. Povzdechl si, zavřel oči a pochodeň pevně uchopil. Pokoušel se představit si, že je to hůlka, ale nedařilo se mu to. Zápasil s vlastními pochybnostmi, slabostí a únavou, ale ve skutečnosti nevěděl, co si má myslet, dělat.  

A co když byl jen Harry Potter, a ne údajný syn Quietuse Snapea?

Pochodeň v jeho ruce se třásla.

Snape sledoval bojujícího chlapce, ale nemohl mu pomoct. Jejich jediná šance byla v jeho ruce, ale nemohl ho odsuzovat kvůli jeho pochybnostem. On měl své vlastní. Pochyboval o užitečnosti svého nápadu, o jejich vztahu, o Harryho schopnostech. Nebylo to snadné.

Nakonec Harry otevřel oči.

„Nedokážu to, Severusi,“ řekl smutně. Klekl si, pochodeň nechal volně spadnout na zem a zeptal se: „Jestli jsem opravdu synem tvého bratra, proč vypadám jako James Potter?“

Snape s pochopením pokýval hlavou. Pro něho byla odpověď jasná, ale Harry neznal pokročilou magii a tato byla na vysoké úrovni.

„Je to kouzlo podobné tomu od tvé matky. Forma magie lásky. Stejně jako ti láska tvé matky zachránila život, láska Jamese Pottera k tobě a jeho sebeobětování z tebe udělaly jeho skutečného syna. Téměř v každém smyslu slova. Zdědil jsi mnoho jeho schopností, jeho rysy…“

„Můj Patron je… jelen… je to on… ve své zvířecí podobě.“

„Ano,“ přikývl Snape. „Dává to smysl. Zachránil ti život, jeho láska tě chrání – a Patron je druh projevu této ochrany. Harry,“ usmál se, aby chlapce upokojil. „V jistém smyslu jsi synem tří silných a milujících kouzelníků…“

„Ale ve výsledku to znamená, že místo dvou mrtvých rodičů, mám tři…“ došel k závěru Harry a Snape sebou z toho hořkého tónu trhl.

„Harry…“ pokusil se říct něco uklidňujícího, ale Harry ho přerušil.

„Promiň. Jen jsem…“ ale Snape bojoval s vlastní bolestí a položil jednu ruku na Harryho rameno.

„Harry, vzpomínáš si na rozhovor, který jsme měli… když ses vrátil z druhé cely?“ ani nečekal na jeho odpověď a znovu se rozpovídal. „Vzpomínáš si, co jsem ti říkal? Prostě nezáleží na tom, co se stalo v minulosti, kdo jsou tví rodiče. Pokud se odtud dostaneme, ujišťuji tě, že tu pro tebe budu… jako… rodič, pokud si to budeš přát.“

Poslední slova byla sotva slyšitelná, ale Harry jim moc dobře rozuměl. Pozvedl oči k Mistru lektvarů, usmál se, vzal pochodeň do ruky a vybavoval si chvíle, kdy držel svou vlastní hůlku. Pocit, když ji poprvé vzal do ruky v Ollivanderově obchodě, teplo, které cítil ve svém těle a jiskření, a ze všech svých sil si přál, aby se kousek dřeva v jeho ruce proměnil v hůlku, kterou by mohli použít k záchraně z této jámy smrti… Potom myslel na své rodiče… jejich životy a oběti, a tato láska ho uvnitř zahřála stejně jako Snapeova péče v posledních dnech…

Láska, péče a rodina…

Teplo a světlo…

Všechno, po čem toužil…

Dřevo v jeho ruce se ohřívalo, a když ho zvedl, v temnotě cely tančily jiskřičky… jeho teplota stále stoupala… Harry cítil, jak ho pálí svaly a bolelo ho to, třebaže tato bolest byla ničím v porovnání s bolestí při mučení…

Teplé, stále více horké… Začínalo to bolet čím dál víc, až pochodeň mohl sotva udržet, a chystal se ji pustit, když pálení skončilo.

Harry otevřel oči. Nevěděl, kdy je zavřel, nejspíš když ho bolest začala přemáhat… A to, co uviděl, zahřálo jeho srdce radostí a nadějí.

Na konci klacku tančil malý světle modrý plamínek, a když pohnul rukou, začaly ze dřeva proudit další jiskřičky. Harry na to zíral s očima navrch hlavy jako malé děti, které se dívají na prskavky o Vánocích. Jeho pocity se tomu podobaly.

„Funguje to,“ zašeptal ochraptěle a mrkl, „strýčku Severusi.“

„Nikdy jsem si nemyslel, že budu někdy vítat synovce do rodiny, Harry,“ usmál se Snape a snažil se dostat ze svého zasnění. „Ale měli bychom si pospíšit,“ řekl a s pomocí zdi se postavil. „Můžeme udělat jen jednu věc, pokud se odtud chceme dostat. Musíme jít do mojí laboratoře ve třetím patře.“

„Proč?“ Harry nemohl uvěřit vlastním uším. Bude to úplně zbytečné snažení, jen proto, že si Severus myslí…

„Na konci chodby je schodiště, které vede přímo tam. V  laboratoři mám několik užitečných lektvarů na zlepšení našeho stavu, abychom byli schopni prorazit. A mám tam jednu věc, věc, kterou tady nechci nechat – Quietusovu hůlku. Záruku našeho útěku.“

ooOOoo 

„Takže Brumbál se rozhodl přijít zachránit své oblíbené pěšáky,“ úsměv na Voldemortově tváři byl strašný. Dokonce i Lucius Malfoy zamrkal. „Vynikající načasování! Mám pro ně báječné překvapení. Pro Brumbála a celý jeho Řád.“

Otočil hlavu k vysokému hnědovlasému muži, který mu přikývl na souhlas.

„Takže… past je položena,“ pozvedl ruce a najednou vypadal větší a hrozivější než předtím. „Dnes večer budeme mít dva důvody na oslavu. Harry Potter už nebude překážkou mezi mnou a kouzelnickým společenstvím… A co se týče Řádu… už pro nás nebude hrozbou.“