Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 11. Tváří v tvář čemu?

„To snad není možné, Siriusi. Ty jsi takový zatracený idiot, debil, tupec, imbecil…“ Lupin nadával a oči mu naštvaně jiskřily.

„Cože…?“ vypadlo z Blacka překvapeně. „Co máš za problém, Remusi?“

Lupin byl tak rozčilený, že se potřeboval několikrát zhluboka nadechnout, než mohl promluvit.

„Jsou to dva dospělí, muž a žena, copak to nevidíš? Nebo potřebuješ brýle? Přísahám, že jen co se odtud dostaneme, tak tě vezmu k očnímu,“ a ačkoliv zněl jeho hlas dopáleně, opatrně poklekl vedle dobitých a roztrhaných těl a jemně se jich dotkl.

„Nicméně jsou mrtví,“ povzdechl si, v hlase vepsaný smutek. Když se zvedal, zaslechl náhlý, přidušený zvuk přicházející z tmavého kouta.

„Lumos!“ zašeptal tiše a přiblížil se k tomu místu. Black jej následoval pohybem své hůlky. Ale v další chvíli je zastavil otřesený, ostrý křik.

„Neeeee!“ A pak znovu: „Ne, prosím, ne, nebijte mě, prosím vás, neubližujte mi, mami, pomoz mi! Prosím…“

V koutě sedělo malé děvče. Zvedlo ruce nad hlavu v obranném gestu proti očekávané přicházející ráně.

„Ššš…“ konejšil je jemně Lupin. „Jsem tu, abych tě zachránil, neublížím ti, zůstaň v klidu, všechno bude v pořádku,“ opakoval tyto věty, dokud dívka nespustila ruce a neotevřela oči hrůzou pevně zavřené.

„Kdo jste?“ zeptala se chvějícím se hlasem. Bylo zřejmé, že je stále v šoku, zorničky měla rozšířené a kůži nažloutlou. Lupin náhle pomyslel na Harryho. Byl stejně jako ona v tak zoufalém stavu?

„Já jsem Remus, ale nemám čas říct ti něco víc, alespoň ne teď,“ odpověděl nakonec a zvedl šestiletou až sedmiletou dívku do náručí. „Musíme se odtud dostat co nejrychleji. Siriusi, měli bychom jít!“ otočil se na svého přítele, který viditelně ochromený stál ve dveřích.

„Ale…“  otevřel ústa na protest, Lupin však byl rychlejší.

„Harry tu není. Ani Severus. Ale můžeme se tu kdykoliv srazit s přicházející velkou skupinou Smrtijedů a to by byla katastrofa.“

„Ostatní cely…“

„Všechny jsou prázdné. Kdybys místo svého neexistujícího mozku používal nos, už bys to věděl. Nikdo další tu není. Jen my tři a ty dvě tupé zrůdy nahoře.“

„Máma a táta jsou tu taky…“ zašeptala holčička zoufale, když chtěl Lupin opustit celu. „Proč nejdou s námi?“

Lupin měl pocit, jako by velká ruka bolestivě sevřela jeho srdce a cítil, jak se mu stáhlo hrdlo. Jak mohl dítěti vysvětlit skutečnost, že jeho rodiče jsou mrtví? Snažil se nalézt vhodná slova, zatímco pádili k mučírně a vchodu, žádná však nenašel.

„Chápu,“ povzdechlo si nakonec dítě. „Jsou mrtví, že?“

Lupin přikývl. Když už opustili děsivé komnaty a blížili se k hlavnímu vchodu, ucítil vlkodlak ruku na svém rameni.

„Remusi, počkej minutku. Nejdřív se tady kolem rozhlédnu…“

„Dobře. Počkám na tebe tady,“ odpověděl mu Lupin a přesunul se do temného místa vestibulu, ve kterém se nacházeli. Dlouhou dobu tam jen stál, zaostřoval smysly, zkoumal své okolí a všímal si všeho podezřelého. Brzy se mu ulevilo, když nic nezjistil. Položil dívku na zem a opatrně se podíval pod její oblečení. To, co viděl, jej vyděsilo. Byla to jen malá šestiletá holka, proč ji tak domlátili? Ale nahlas se zeptal jen: „Jak se jmenuješ, maličká?“ a okamžitě zašeptal několik rychlých kouzel na uzdravení nejvážnějších zranění.

„Anne,“ odpověděla dívka šeptem. „Co se mnou teď děláte?“ dodala zvědavě.

„Léčím některá tvá zranění, Anne,“ zvedl k ní Lupin pohled. „Před námi je dnes ještě dlouhá cesta a já nechci, abys omdlela. Je to teď lepší?“

„Ano,“ dítě polklo. „Ale… jak to děláte? Tímto… klackem?“

„Ach, ty jsi mudla!“ poznamenal překvapeně Lupin.

„Prosím, pane? Nerozumím…“

„Já jsem kouzelník, ale ne ty. Těm, kteří nejsou kouzelníci, říkáme mudlové.“

„Ti velcí muži byli také kouzelníci, že?“ zeptala se Anne. „Oni nám ublížili, mně a mámě… těmi svými klacky a vykřikovali slova a nás to bolelo…“

Dívčiny oči byly doširoka otevřené a suché, Lupin v nich nenašel slzy nebo nějaké pocity. Šok, pomyslel si znovu smutně.

„Ano, byli to kouzelníci. Ale existují dva druhy kouzelníků, dobří a špatní. Tamti byli ti špatní, a Sirius a já jsme ti dobří…“

„Přišli jste nás zachránit? Jak jste věděli, že jsme tu?“

Chytré dítě. Lupin jí neodpověděl. Jak zvedal dívenku ze země, slyšel blížící se kroky a reptání.

„Připoutám si tě k sobě, Anne,“ vysvětloval, když se narovnal. „Obtoč ruce kolem mého krku, dobře?“

Dívka jen přikývla a schovala hlavu do Lupinova ramene. Vlkodlak malé tělo připevnil k tomu svému několika poutacími kouzly.

„Jsme připravení,“ oznámil Blackovi.

„Dobře. Venku nikdo není. Jdeme!“

Běželi co nejrychleji k temnému lesu, věděli, že každou chvíli můžou potkat nějakého nevítaného hosta. Když dosáhli prvních stromů, Lupin těžce oddechoval a snažil se znovu popadnout dech. Udělal ještě několik kroků do hloubi lesa, když se zastavil.

„Hej, Remusi, ještě není bezpečné se zastavovat. Musíme jít dál.“

„Já… vím… jen chvilku…“ lapal po vzduchu.

Náhle zaznělo silné prásk a oni vylekaně povyskočili. Tři kroky od nich se objevil Smrtijed. Naštěstí byl tak hluboce ponořený ve svých myšlenkách, že za svými zády neslyšel tři osoby popadající dech. Když se vydal k temnému panství, dva kamarádi už dál nečekali. Znovu se dali do běhu, v bezhlavém úprku spěchali dostat se co nejdál od tohoto nebezpečného území.

Po třiceti minutách běhu se nakonec Black zastavil daleko v lese.

„Tady, myslím, se můžeme přemístit bez toho, abychom vzbudili podezření…“

V další chvíli už jich nebylo.

ooOOoo

„Proč zítra?“ vystřelil Harry otázku, která ho náhle napadla. V další chvíli si uvědomil, že ji pronesl nahlas.

„Och, pane Pottere, jak hloupá otázka… Ale, ale, ty si nepamatuješ vlastní narozeniny? Jak zvláštní… Myslel jsem, že narozeniny jsou významné datum v životě každého dítěte…”

Harry polkl. Jeho narozeniny? To znamenalo, že jsou vězněni už dva týdny. Voldemort odešel hned po svém oznámení a Harry se na chvíli zamyslel nad zítřejším datem. Vždy na tyto dny čekal… Dárky, dopisy a sladkosti, které poslední čtyři roky dostával od svých přátel. Byly to opravdu pěkné chvíle… A teď, bude… ne, panebože, bude… To nemohla být pravda. Prostě nemohla. Ne. Zbýval jeden den… jen jeden den života, myšlení, lásky, bytí. Jen to pouhé pomyšlení ho vyděsilo a najednou ve své hlavě pocítil vířící peklo hrozných a děsivých myšlenek. Umře. Umře. Umře. Ne. Jen… ne. Proč? Ne, on nechtěl umřít, nebyl na to připravený, zoufale si přál žít… a ne jen jeden den. Ale… už víc nezbývalo. Jen jeden den. Právě tolik a nic víc.

Když Snape pochytil chlapcovu narůstající paniku, potřeba utišit jej překonala jeho vlastní obavy, za což byl nesmírně vděčný. Potýkal se s fyzickou bolestí, stiskl zuby a položil Harrymu ruku na rameno hned poté, co ten bastard odešel. Chlapec dýchal příliš rychle, celé tělo se mu třáslo a jeho oči byly prázdné a nezaostřené. Nával paniky, poznal Snape okamžitě. Znamenalo to, že nebyla žádná možnost o tom diskutovat nebo nad tím s hochem přemýšlet. Argumenty by se nedostaly do panikou ochromené mysli. Jen prostá slova a silné emoce by mu mohly pomoct dostat se z jeho stavu.

„Harry, pojď ke mně blíž,“ oslovil ho slabým a chraplavým hlasem. Harry však nereagoval. „Harry!“ řekl hlasitěji, ale bez žádného výsledku. Snape si rozčileně povzdechl. I přes strašnou bolest v rukou obtočil jednu paži kolem chlapcových ramen, přitáhl si šokem ochromené dítě k sobě a silně je sevřel v náručí. Harryho oči byly jako oči lapeného zvířátka – rozšířené zorničky upřené do prázdna, všechny svaly napnuté a připravené utíkat, bojovat… Snape byl na tyto pocity zvyklý, znal uvězněné myšlenky kolující v nekončících kruzích kolem stejných slov a pocitů, sevřené hrdlo, totální neschopnost normálně dýchat, úplný nedostatek sebekontroly, zoufalou touhu křičet…

Ano, jen extrémně silný fyzický nebo emocionální impulz mohl člověka dostat z jeho transu. Zápasil s vlastními slzami, zesílil svoje sevření a začal jej houpat a broukat slova jako ukolébavku.

„Všechno bude v pořádku, Harry, jen klid, jsem tady, chlapče…“ zašeptal a překvapil tím sám sebe. Uvědomil si, že nikdy nepoužil slovo ‚chlapče‘ v kontextu podobném tomuto. V jednu chvíli nebyl schopný promluvit, ale cítil Harryho zoufalý boj, vzchopil se ze svého omámení a pokračoval. Ze začátku se Harry bránil rukám, které ho držely, zkoušel svého věznitele kopnout, vysvobodit se, ale Snape byl silnější. I když byl Severus slabý a bezmocný díky podvýživě a fyzickému násilí, uchopil chlapce pevně a přitiskl ho na svou hruď.

Po dlouhých minutách Harryho boj vyprchával a už se nechtěl tak usilovně osvobodit. Dech se zklidnil a nakonec celé tělo ochablo a jen tiše upíral pohled do temnoty před sebou. Až po chvíli jeho oči zvlhly slzami, otočil se k Snapeovi, obtočil ruce kolem jeho hrudníku, položil si hlavu na jeho rameno a tiše se rozplakal.

Snape si povzdechl. Právě včas. Jeho zpřelámané ruce tepaly a tak bolely, že už nebyl schopný s chlapcem dál bojovat.

„Nechci umřít…“ zamumlal Harry a zesílil své objetí natolik, že Snape téměř nemohl dýchat. „Ne zítra… chci víc času…“

Na toto neexistovala odpověď. Po chvíli si Snape uvědomil, že vzlykajícího chlapce kolébá. Dobrá odpověď… měla znít: ‚Uklidni se a přijmi svůj osud?‘ nebo spíš: ‚Neměj strach, jsem s tebou?‘ Jak to asi Harry cítil, přemýšlel Snape.

„Bylo to moc krátké…“ mumlal Harry v ohromení. „Patnáct let…“

‚Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát, a mohou se pyšnit leda trápením a ničemnostmi; kvapem uplynou a v letu odcházíme.‘(1) Snape netušil, kde tuto větu slyšel, muselo to být už dávno, ale cítil, že se perfektně hodí k jejich situaci. Vlastně chtěl chlapci říct, že třicet sedm let taky není moc, že i on se považuje za příliš mladého na smrt, ale nakonec zůstal zticha. Třicet sedm let bylo o dost víc než patnáct, nemluvě o tom, že takováto poznámka by chlapce neutěšila, jen by to spíše prohloubilo jeho bolest. Snape si moc dobře vybavoval Harryho znechucení ze sebe sama a sebeobviňování a ani on neměl v úmyslu se s tím vypořádávat.

Takže jim zůstával jen jeden den, aby se připravili na smrt. Neměli žádnou šanci uprchnout, byli příliš slabí a zranění, neměli hůlky a byli tu sami – dva proti stovkám. Co by asi měl v těchto podmínkách udělat? Ach, zase ta známá otázka…

„Ehm… Harry,“ odkašlal si a počkal, než na něj Harry upřel svůj pohled a jejich oči se setkaly. „Chtěl bych se omluvit,“ prohlásil prostě. „Neměl jsem na tebe křičet…“

Možná, že nezačal zrovna nejlépe, ale v této chvíli nemohl říct nic lepšího.

„To není potřeba, pane,“ odpověděl jemně Harry.

„Severusi,“ opravil ho Snape. Chvíli se Harry tvářil zmateně, pak ale přikývl.

„To není potřeba, Severusi,“ v chlapcových očích viděl bolest. „Neměl jsem obtěžovat… Měl jsem vědět, že je to citlivé téma. Křičení bylo zcela odůvodnitelné, pane.“

„Harry, možná, že Black není osoba, kterou bych miloval nejvíc na celém světě, ale ty ho máš rád a máš právo ho bránit. Na druhou stranu, nikdo si doopravdy nezaslouží shnít v Azkabanu, ani Black, ať udělal cokoliv.“

Harry uvolnil své objetí a opřel se o zeď.

„Za jeden pouhý den tu zemřu, vím to,“ zatřásl se.

„Slyšel jsem, že mozkomorové na tebe mají velký vliv,“ byla to spíše otázka než jen postřeh.

„Jo,“ Harryho pohled se znovu rozostřil a Snape se v duchu proklínal za to, že Harryho opět dostal do takovéhoto stavu, ale Harry pokračoval. „Když se ke mně přiblíží, slyším umírat své rodiče a Voldemorta…“ jeho hlas se zlomil.

„To mi nikdy nikdo neřekl…“

„Nechtěl jsem, aby to někdo věděl. Brumbál to samozřejmě ví, svěřil jsem se mu s tím. A taky profesoru Lupinovi, který mi pomáhal najít proti nim nějakou obranu.“

„Patronovo zaklínadlo,“ přikývl Snape. „Viděl jsem tvého Patrona nad famfrpálovým hřištěm, když Draco…“ zarazil se náhle. „A já… já…“ připadalo mu stupidní takto koktat, tak radši pokračoval. „A řekl bych, že jsem před rokem viděl toho samého Patrona na břehu jezera, když chtěli mozkomorové dát tobě a Blackovi polibek.“

„Byl to můj Patron, pane…“ přerušil jej s úsměvem Harry.

„Ale… jak? Viděl jsem tě ležet na zemi, zatímco jeden z mozkomorů se chystal tě políbit,“ zachvěl se Snape, jak se mu vybavovaly vzpomínky. Pohled na tři osoby obklíčené mozkomory – dvě děti a Black… A on, Harryho zapřisáhlý ochránce, v této situaci tak bezmocný… ano, v této chvíli byl také úplně bezmocný…

„Viděl jste to…?“ zeptal se Harry slabým hláskem. „Ale pak… proč jste nám nepomohl?“ Chlapcův výraz potemněl. „To jste mě tolik nenáviděl? Nebo Siriuse,“ potřásl hlavou. „Nechce se mi tomu věřit… Ne, prosím, že to není pravda!“

Mistr lektvarů sklonil hlavu a na jeho tváři se objevil bolestivý výraz.

„Ne. Nenáviděl jsem vás oba dva, ale… Přísahal jsem tvé matce a… byl tam jiný důvod,“ povzdechl si a podíval se na Harryho. „Harry, víš… pokud strávíš víc než den v Azkabanu, už nikdy nebudeš moct vykouzlit Patrona. Zkoušel jsem to… byl jsem úplně vyděšený… a,“ na tváři se mu objevil zahanbený výraz, „na vykouzlení toho zatraceného Patrona jsem neměl žádnou šťastnou vzpomínku. Žádnou… byl jsem zkamenělý a před očima jsem měl Quietuse trpícího uprostřed kruhu a později mrtvého… nemohl jsem se ani přiblížit… zkoušel jsem to…“

„Och, já… je mi to líto… jen, já… nevěděl jsem…“ koktal Harry. „Tak proto se Sirius od nich nemohl vzdálit nebo proti nim bojovat…“

„Ano,“ odpověděl Snape. „Ale tvrdil jsi, že to byl tvůj Patron, který odehnal mozkomory.“ Harry viděl Snapeův zmatený pohled a vysvětlil mu celý příběh s obracečem času.

„… Byl jste na ošetřovně úplně šílený… a bylo to… zábavné vědět, že jste měl pravdu… a překvapilo mě, že jste nechtěl, aby nás vyloučili.“

„Ehm… já jsem… uhm… tě zkoušel po tomto večeru vyloučit, jen… Albus mě uklidnil,“ jakoby tím Snapea uvedl do rozpaků.

„Jak uklidnil?“ Harry podle Snapeova chování dobře věděl, že to muselo být něco trapného, ale jeho zvědavost mu nedovolila téma opustit.

„Jestli na tom opravdu trváš, řeknu ti to,“ Snape se zdál ještě rozpačitější než předtím. „Řekl, že se můžu rozhodnout, jak chci. Vyloučit tě – ale v tom případě bych se měl přestěhovat na Zobí ulici místo paní Figgové, abych tě mohl chránit…“

„… S kočkami?“ Harry si nemohl pomoci a zasmál se. Skoro zapomněl na Voldemortovo oznámení, když si představoval Snapea v domě paní Figgové obklopeného kočkami, jak vaří čaj a nabízí sušenky, v mudlovském oblečení, jistě… žádný div, že si Snape nevybral tuto možnost.

Každopádně se profesor rozhodl Harryho poznámku ignorovat.

„… nebo nevyloučit tě a moci zůstat v Bradavicích. I když zdůraznil, že nemám na výběr – ne že by tu byla nějaká skutečná možnost volby. Nechtěl, abych opustil školu…“

„Proč?“ Harry byl opravdu zvědavý.

„Protože si myslí, že já jsem jediná vhodná osoba v učitelském sboru na post ředitele zmijozelské koleje. A já s ním musím souhlasit. Nejsem přesvědčený Smrtijed nebo tajný Voldemortův stoupenec, ale přesto jsem skutečný Zmijozel, takže mi rodiče důvěřují… Ne, takto to není úplně jasné, zkusím to jinak,“ zamyšleně zavřel oči. „Jedna část rodičů mi důvěřuje díky Brumbálovi, druhá kvůli Voldemortovi. Dává to smysl?“

„Myslím, že ano. Děti Smrtijedů a jejich rodiče si myslí, že jste ve službách Voldemorta, takže vám věří. Druhá část důvěřuje Brumbálově moudrosti při výběru profesorů… I když už udělal pár chyb… Quirrell nebo Lockhart… falešný Moody. A…“ Na chvíli se odmlčel. „A sám jste taky tvrdil, že jste byl stále oddaným služebníkem na začátku učitelské kariéry…“

Snape přikývl.

„Máš pravdu. Albus je jen člověk jako my všichni, a i když je chytřejší a silnější než většina z nás, i on dělá chyby. Ale… můj případ nebyl omyl. Věděl přesně, kdo jsem, když mě nechal v Bradavicích učit.“

„Ale… jak?“

„Dlouhou dobu jsem si pokládal tu samou otázku. Teď si myslím, že znám odpověď. Ale je to dlouhý příběh, Harry, a netuším kde začít…“ Snapeovy oči se nepřítomně upřely do tmavého kouta naproti nim. „Možná to začalo Quietusovým nápadem. Zoufale si přál, abych se osvobodil od spojení s Voldemortem dřív, než udělám něco, co už mi nikdy nebude odpuštěno. On… nevěděl, že v té chvíli už jsem nebyl nevinný… už ne…“ Poprvé od jejich uvěznění mohl Harry vidět hluboké rozrušení na mužově tváři a zachvěl se soucitem. Někdy taky provedl věci, kterých později litoval a kvůli kterým by nejradši vrátil čas a změnil minulost, vymazal každý následek svého činu… Jednou se mu zdálo, že zabil Rona. V tom snu to byla nehoda, nicméně byl to on, kdo ho vystrčil z okna ložnice. Byl na svého přítele ve snu naštvaný – zdálo se mu to, když ho Ron zavrhl na začátku Turnaje tří kouzelnických škol. Vzpomněl si, jak se náhle probudil a chvíli si byl jistý, že se to doopravdy stalo. Tyto okamžiky – okamžiky čistého zoufalství a obrovská chuť vrátit se v čase… Znovu se zachvěl. A teď, Snape tu seděl, vědomý si vlastní minulosti, chyb a hříchů, které jej jistě dlouho pronásledovaly, dokonce i nyní, jen několik hodin před jejich popravou.   

Zřejmě i Snape byl ztracený v myšlenkách, nemluvil, hleděl do tmy netečnýma očima. Harry zakašlal a vytrhl profesora z jeho transu.

„Ano?“

„Příběh, Severusi,“ pro Harryho bylo stále zvláštní oslovovat ho jménem. „Začal jste mi vyprávět příběh o…“

„Och, už si vzpomínám,“ usmál se jemně Mistr lektvarů, ale bylo zjevné, že je stále pod vlivem svých dřívějších myšlenek. „Quietus… Myslel si, že kdybych pracoval v Bradavicích, Voldemort by mě použil jako špeha a že bych se nemusel účastnit obvyklých smrtijedských akcí… takže přesvědčil Brumbála, aby mě zaměstnal. To Quietus mu řekl, že kdybych pracoval v Bradavicích, Voldemort by mě použil jako špeha. I Albusovi bylo jasné, že Voldemort by stejně nastrčil nějakého věrného špiona a myslel si, že kdybych jím byl já, alespoň by přesně věděl, kdo z personálu jím je. V té chvíli jsem samozřejmě ani netušil, že Brumbál ví o tom, že jsem Smrtijed. Byla to první věc, kterou mu Quietus pověděl.“

„Toto nepochopím!“ přerušil jej Harry. „Jak vám Brumbál mohl důvěřovat a nechat vás učit děti?“

K jeho překvapení se Snape usmál.

„Och, to je velmi jednoduché, pane Pottere. Jak jsem říkal, věděl, že jsem špion. Špion si musí dávat obrovský pozor, aby si udržel svůj převlek. To znamená, že jsem se dětí nemohl ani dotknout, pokud jsem nechtěl, aby se objevily pochybnosti o mojí loajalitě. A taky Brumbál cítil, že se snažím získat jeho důvěru tak jako nikdy žádný bývalý Zmijozel s pochybným zaujetím černou magií. Takže si byl stoprocentně jistý, že neudělám nic, co by vedlo k mému prozrazení. A měl pravdu. Užíval jsem si ten rok… Líbilo se mi to stejně, jako bych byl doopravdy volný. Ten rok byl jako klidný ostrov v chaosu války až do…“ ruce sevřel v pěst, ale náhlá ostrá bolest jej donutila vykřiknout. Musel se několikrát zhluboka nadechnout, než pokračoval: „Až do té doby, než Quietus zemřel.“

„Takže jste se stal dvojitým agentem, že?“ zeptal se Harry opatrně.

„Ano. A přesvědčil jsem Voldemorta, že mi Brumbál důvěřuje a že se můžu účastnit tolika akcí, kolik mi umožňuje má práce. V mezičase jsem Voldemortovi podsouval Brumbálem upravené, byť částečně pravdivé informace…“

„Ale proč jste se rozhodl účastnit se těchto akcí?“

„Za prvé, abych byl dobrým špionem, musel jsem trávit víc času s Voldemortem a stát se jedním ze služebníků, kteří mají jeho důvěru. Za druhé, nemohl jsem Brumbálovi vynášet všechno, co jsem věděl, abych nebyl před Voldemortem prozrazen. Místo toho jsem s ostatními Smrtijedy chodil na jejich útoky a snažil jsem se zachránit alespoň část obětí. Pokoušel jsem se taky osobně upozornit lidi a rodiny, aniž bych do toho zapletl Brumbála nebo jeho organizaci – a tak, i když Voldemort věděl o špehovi ve svém kruhu, nemohl si ho přímo spojit s Brumbálem a já jsem byl téměř dokonalý. V té době jsem také vyvinul některé užitečné lektvary jako Doušek živé smrti a spoustu anestetických kouzel a lektvary proti bolesti. Téměř se mi dařilo nezabíjet, ale musel jsem mockrát použít Cruciatus, a za to jsem se nenáviděl. V té době jsem se stal jedním z nejvíce pověřovaných Voldemortových služebníků. Považovali mě za nelítostného a nemilosrdného, ale paradoxně proto, že jsem se snažil nikoho nezabít. Voldemort si myslel, že to bylo kvůli Quietusově smrti, proto byl hodně naštvaný na mého otce, kterého napadlo, že bych měl jeho vraždu sledovat. Ano, Pottere, byl to nápad mého otce, ne Voldemorta… Takže se mi svěřoval…“

„Ale proč… ne proč. Jak vám mohl Voldemort znovu věřit, když jste se k němu vrátil po patnácti letech? Nebyl si vědom skutečnosti, že se Brumbál za vás zaručil jako za špeha na straně světla?“

„Harry, jak jsi řekl, byl jsem dvojitým agentem a oba dva to věděli. Oba, Brumbál i Voldemort. Otázka byla jen, čí je má loajalita. Byl jsem k Brumbálovi vždy upřímný a nosil jsem mu všechny pravdivé i falešné informace, které jsem měl.“

„Falešné…?“

„Ano, nebyl to jen Brumbál, kdo padělal informace, aby zmátl nepřítele. Voldemort to tak také dělal. Rozdíl byl v tom, že já jsem Voldemortovi nikdy nepodal pravou informaci, jen ty falešné, ale Brumbálovi jsem říkal obě dvě a nechával jsem ho jednat tak, jak považoval za rozumné. A jak jsem říkal, měl jsem své způsoby, jak pomáhat straně světla.“

„Chápu,“ přikývl Harry pomalu. „Ale… Muselo to být velmi, velmi těžké. Musel jste vždy přemýšlet a rozhodovat se o spoustě věcí současně. Musel jste být vždy ostražitý, dávat si pozor na to, co říkáte a co děláte.“

„Nebylo to vůbec jednoduché…“

„Takže, je tu jenom jedna věc, které nerozumím.“

„Jen jedna? Pottere, zdáš se být inteligentnější, než jsem si myslel,“ ušklíbl se Snape ironicky.

Harry se začervenal a pokrčil rameny, ale pokračoval.

„Proč vás Voldemort podezříval, že jste zběhl?“

„Mohly to být dva důvody. První – dvojitý agent není nikdy zcela hodný důvěry. A druhý, možná si vzpomínáš na události tvého prvního ročníku a moji roli, kterou jsem v nich hrál.“

„Jo,“ svraštil Harry obočí. „Zachránil jste mi život a vyhrožoval Quirrellovi…“

„Vyhrožoval? Jak o tom víš?“

„V Zapovězeném lese… Já… sledoval jsem vás, když jste…“

„To není možné,“ Snape pobaveně potřásl hlavou. „Podezříval jsem tě z hodně zakázaných věcí, ale zdá se, že jsem vážně podcenil tvé schopnosti, co se týče slídění a porušování pravidel. Takže jsi tam byl také… Byla ještě nějaká jiná… příležitost, kdy jsi…“

Harry na to jen nesměle kývl.

„Ehm… ano. Stalo se to ten samý rok, když jsem hledal jednu knihu v oddělení s omezeným přístupem…“

„V noci, předpokládám…“

„Samozřejmě. A ta kniha vřískala…“ pochechtával se Harry. „Přišel jste spolu s Filchem, ale já od vás utekl, a pak jsem našel Zrcadlo z Erisedu. Ve skutečnosti jsem poté strávil před zrcadlem několik nocí, než mě našel Brumbál a požádal mě, abych tam už nechodil a nedíval se…“

„Vysvětlil ti tenkrát, jak zrcadlo funguje?“

„Ano. Celkem se mi to hodilo, když jsem pak musel čelit Quirrellovi…“

„Nemusel, Pottere. Měl jsi zavolat nějakého dospělého…“

„Zkoušel jsem to. Řekli jsme McGonagallové, že… někdo chce ukrást Kámen, ale ji to nesmírně naštvalo a vyhodila nás,“ ošil se Harry. „Vlastně jsme si mysleli, že to jste vy, kdo chce Kámen ukrást… Byl jsem o tom přesvědčený až do chvíle, kdy jsem uviděl Quirella stát před zrcadlem… Nicméně,“ pokrčil rameny, „nebylo to tak hrozné jako Tajemná komnata ve druhém ročníku.“

„Proč?“ zeptal se Snape zvědavě.

„Protože během prvního roku mé skutky nepřivedly ničí život do nebezpečí. Ale v Komnatě byla také Ginny…“

„Och, další případ, kdy jsi jednal bez pomoci dospělé osoby!“

„Ne, já… požádal jsem o pomoc dospělého!“ vykřikl Harry s rozhořčením

„Koho?“ pozvedl Snape obočí.

„Ehm…“ začervenal se Harry. „Šli jsme za profesorem Lockhartem…“

„Ptal jsem se vás, pane Pottere, proč jste nešel požádat o pomoc někoho dospělého?“ zopakoval Snape naoko naštvaně. „Od kdy byl tento idiot považovaný za dospělou osobu?“

Harry se široce usmál, zasmál se a šťouchl Snapea.

„Pamatujete se na Soubojnický klub?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Snape. „Proč?“

„Bylo to prostě… úžasné, jak jste ho odzbrojil! To bylo tak super! Dokonce i Ron to považoval za hrozně zábavné…“

„Ale pak jsem se tě pokoušel vystrašit tím pitomým Serpensortia…“ na Snapeově tváři byla vepsána vina. „Byl jsem takový pošetilec…“

„To je v pořádku, pa… Severusi. Ginny by byla mrtvá, kdybych nevěděl, že jsem hadí jazyk…“

„Och, tyto věci, které by se staly, kdyby!“ řekl Snape sarkasticky. „Nikdy nemůžeš vědět, co by se stalo. Nikdy. Možná…“

„Ne, pane. Jsou jisté věci, které můžeme vědět… Zvláště pokud jste byli předem varováni. Byla to moje zatracená vina, že Voldemort nakonec získal svou sílu a…“

„Harry!“ vykřikl Snape zlostně a shlédl na něj. „Jestli znovu přemýšlíš o událostech Turnaje tří kouzelnických škol, tak…“ začal jednu ze svých obvyklých tirád na téma vina a nevina, ale Harry jej přerušil.

„Ne. Přemýšlím o událostech v Chroptící chýší hned po tom, co jsme vás omráčili.“ Harry podle Snapeovy tváře poznal, že jen tato zmínka mu byla zcela nepříjemná, takže radši pokračoval. „V jednu chvíli jsem měl možnost vidět Petra Pettigrewa mrtvého. Sirius a profesor Lupin ho chtěli zabít jako pomstu za smrt mých rodičů, ale já jsem trval na tom, aby ho nechali naživu… takže se mohl osvobodit a nakonec to byl on, kdo pomohl Voldemortovi…“

Harry zavřel oči a cítil, jak ho všechny síly opouštějí. Kdyby tak mohl vrátit čas… Snape mu položil ruku kolem ramen a konejšivě ho kolébal.

„Harry,“ řekl jemným a utišujícím hlasem. „Už jsme probírali tato témata a roli úmyslu v nich…“

Harry s mumláním sklonil hlavu. „Ale pokud jsme varovaní před tím, co se má stát, je naše zodpovědnost mnohem větší, nemyslíte?“

„Ty… varován? To je směšné, Pottere,“ Snape se opět rychle rozzlobil, ale tentokrát se Harry nenechal přerušit.

„Ano, byl jsem upozorněn, i když jsem nevěděl, že to bylo varování. A tenkrát v Chroptící chýši jsem měl pochopit, ale ne, já nepřemýšlel a jednal jsem způsobem, který jste mi vždy vyčítal, a ten zatracený zmetek uprchl…“

„Kdo tě varoval?“ Snape nevypadal, že by chtěl tuto otázku nechat být.

„Trelawneyová,“ zčervenal Harry a když viděl, jak Snapeova tvář rozčilením rudne, rychle dodal, „a Brumbál se mnou souhlasil, když jsem mu vyprávěl o její věštbě.“

„Kdy to… předpověděla?“ na jeho tváři bylo jasně viditelné znechucení. Byl to ten samý výraz, jaký mívala profesorka McGonagallová pokaždé, když padla zmínka o profesorce věštění.

„Během zkoušek z věštění, ten samý den. Když jsem prošel zkouškou, zůstali jsme v učebně sami. Najednou upadla do transu a začala mluvit takovým zvláštním hlasem, říkala, že se služebník Pána temnot osvobodí. Pán temnot za přispění svého služebníka znovu povstane, silnější a děsivější než kdy dřív (2),“ Harry se otřásl. „Bylo to vážně… strašidelné.“

„Zvláštní…“ Harry viděl, že profesor znovu přemýšlí o minulých událostech. Byl si tím jistý: při těchto příležitostech byl jeho výraz odměřený a uzavřený – pokaždé stejně.

„Takže, mluvil jsem o tom s Brumbálem, a ten mi řekl, že to by byla už její druhá pravdivá předpověď, a že by jí měl možná zvýšit plat…“

Profesor ze svého transu procitl tak náhle, až to Harry téměř slyšel.

„Druhá? Řekl jsi druhá?“ vykřikl.

„Co…?“ nepochopil Harry Snapeovu otázku.

„Co že ti říkal Brumbál?“

„Říkal, že toto proroctví zvýšilo celkový počet jejích předpovědí na dvě,“ upřel Harry pohled k Snapeovi a pozorně si prohlížel jeho známou tvář. Viděl v ní nesčetně pocitů – šok, překvapení, nedůvěru, a nakonec vztek. Ale jaký vztek…

Harry viděl svého profesora podrážděného nebo naštvaného bezpočtukrát – ve skutečnosti vypadal nějak podrážděný neustále – a dnes se už považoval za experta na mužovy nepřívětivé nálady, ale tentokrát zlost, kterou viděl, byla tak intenzivní, až si byl Harry jistý, že takovou ještě nikdy neviděl. Jeho tvář potemněla jako tvář Pána zla (nebo Brumbálova poté, co odzbrojil Bartyho Skrka a zachránil tak Harryho z jeho spárů) a uhlově černé oči se změnily na mrazivé a ostré – ostré stejně jako Averyho břitva – z této myšlenky se Harry otřásl.

„Takže to celou tu dobu věděl…“ sykl Snape s obrovským hněvem. „Věděl to. A nikdy mi nic neřekl. Nikdy.“

ooOOoo

„Jedna… dva…tři…teď!“ zašeptal Fletcher a oba souběžně vykřikli:

„Mdloby na tebe!“

Nott přeletěl celou místností, přistál na knihovně u protější zdi a sesunul se na zem.

„Dobře…“ mručela si Figgová pod vousy. „Mungu, sledovací kouzlo! Rychle!“

Fletcher přikývl a s tichým zamumláním namířil hůlkou. Figgová Nottovi mezitím pro ujištění vyhrnula levý rukáv… Sledovali muže už dva dny, ale on se choval dokonale, vzorný kolega a perfektní otec a manžel – dokonce lepší než Malfoy. Vše bylo tak perfektní, až Fletcher začínal pochybovat o jeho skutečné oddanosti, ale teď – ano. Albusova informace byla přesná. Na Nottově předloktí se vyjímala lebka a had, otisk Znamení zla, Voldemortova symbolu.

„Jak nechutné…“ zamračil se Fletcher. „Je mi z toho špatně. Máme štěstí, Ari, že si nás Albus nechtěl nikdy označkovat tetováním. To bych pro něj nikdy nepracoval…“ zamumlal a otočil bezvědomého muže.

„Sérum, Ari…“ natáhl k ní ruku, aniž by zvedl oči. Figgová položila malou lahvičku do jeho dlaně. Čirá tekutina se při tom pohybu zatřpytila. „Kdo to vyrobil?“

„Snape…“ vyplivla jméno Figgová.

„Ale ne… proč jsi neprověřila výrobce před tím, než jsme odešli? Nevěřím tomu zmetkovi!“ zamumlal vztekle.

„Albus mi lahvičku podal přímo do ruky. Co jsem měla dělat? Hodit mu ji do tváře? Víš, že Snapeovi důvěřuje.“

„Dobře, ale já ne…“ ušklíbl se Fletcher. „No, teď už nemáme na výběr, musíme použít tuto,“ odzátkoval rychlým pohybem lahvičku a její obsah nalil Nottovi do úst.

„Ennervate,“ s povzdechem pronesla Figgová.

Smrtijed otevřel oči. Fletcher Figgové pokynul hlavou. Vyslýchat muže byla její práce.

„Jak se jmenuješ?“ padla první obvyklá otázka.

„Angrius Nott.“

„Jsi Smrtijed?“ tohle bylo zřejmé, ale Figgová si chtěla ověřit lektvar.

„Ano.“

Vypadalo to, že lektvar je v pořádku.

„Víš něco o místě pobytu Harryho Pottera?“

„Ano,“ odpověď byla tichá ale jasná. „Je na Nightmare Manor.“

„Kde se toto sídlo nachází?

„Neznáme přesnou polohu. Jen Mistr ji zná.“

„Vypadá to, že měl Albus pravdu…“ zamumlal Fletcher a Figgová přikývla.

„Když neznáš přesnou polohu, jak se tam dostaneš?“

„Můžu se tam dostat, jen když mě Mistr zavolá, a přemístím se, jakmile ucítím jeho volání.“

„Špatné…“ Fletcherův výraz potemněl. „Nechtěl bych se objevit přímo před Vol… ním.“

Figgová jeho mumlání ignorovala a pokračovala s výslechem.

„Jak často vás volá?“

„Většinou dvakrát do týdne.“

„Ve stejném čase?“

„Ne.“

Figgová si povzdechla.

„Kdy vás zavolal naposledy?“

„Před dvěma dny.“

„Co jste dělali?“

„Mučili jsme zrádce.“

Jejda. To byla nečekaná odpověď.

„Kdo je ten zrádce?“

„Snape,“ odpor v Nottově hlase byl skálopevný. „Zradil Mistra.“

„Jak?“

„Chtěl ho zabít, aby zachránil Pottera.“

Fletcher šokovaně zamrkal. Třeba byl ten lektvar špatný…?

„Je Potter stále naživu?“ Figgová se pokoušela soustředit na výslech. Na chvíli se jí před očima objevila Harryho tvář… Ne, teď měla na práci jiné věci.

„Ano, ale Mistr už ustanovil datum jejich popravy.“

„Opravdu?“ Ne. To byla hloupá otázka. „Na kdy?“ byla ta správná.

„Zítřejší večer.“

„Ari, už nemáme čas,“ zašeptal v hrůze Fletcher.

„Ticho, Mungu,“ ušklíbla se Figgová a znovu se otočila na Smrtijeda.

„Proč vybral zrovna toto datum?“

„Kvůli Potterovým narozeninám – chce na něj seslat kouzlo spojené s tímto datem, aby získal jeho moc.“

„Ari, to bude kouzlo prvorozených…“ vytřeštil Fletcher oči a jeho pleť zešedla. „To je jedno z nejvražednějších kouzel, ó můj bože…“

„TICHO, MUNGU!“ křikla netrpělivě a pokračovala ve výslechu. „Ty tam budeš také, Notte?“

„Ano, bude zde celý vnitřní kruh. Bude to velká oslava našeho prvního vítězství v blížící se válce!“

Figgová sklonila svou hůlku a Nott se v bezvědomí zhroutil na zem.

„Mungu, musíme ho dostat k Albusovi. Ihned.“

(1) Žalm 90:10, přesné znění ekumenického překladu Bible z roku 1985.

(2) Překlad pana Medka z HP a Vězeň z Azkabanu.