Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Happy Days in Hell

Kapitola 7.

Happy Days in Hell
Vložené: Lupina - 22.09. 2022 Téma: Happy Days in Hell
Lupina nám napísal:

Šťastné dny v pekle

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: www.fanfiction.net/s/1252201/1/Happy_Days_in_Hell

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola 7. Osamělost

 

Zase se to stalo.

Harryho mučili a on byl přinucený jeho utrpení sledovat.

Toto přihlížení se po každém uplynulém dni hůř a hůř snášelo.

Snape si byl jistý, že nepřežije noc.

V prvním kole se zabývali jím – pár Cruciatů a úctyhodné množství fyzického týrání doprovázené krátkými poznámkami Voldemorta do Harryho uší, ale chlapcova tvář zůstala bez výrazu, zatímco oči sledovaly všechno, co se dělo s jeho profesorem. A tak se po chvíli Největší bastard rozhodl pokračovat s Harrym a bezmocným pozorovatelem chlapcova mučení se stal Mistr lektvarů.

Starší zranění, řezy a modřiny na Harryho těle ještě nebyly zahojené, zejména Averyho řezné rány od břitvy se znovu otevřely, ale Harry jen tiše stál.

Snape si vzpomněl na jejich téměř nesnesitelnou ranní paniku – nebo to bylo odpoledne? Nevěděl. Ve sklepeních Nightmar Manor byla vždy tma a on už dávno ztratil ponětí o čase. Ani dlouhá bezvědomí jim v tom nepomáhala – takže když si pro ně Smrtijedi znovu přišli, oba ztuhli hrůzou. Vybavila se mu Harryho dětská, kulatá tvář, bledší než kdykoliv předtím, sevřené pěsti, dusivá hrůza, která cloumala jeho hubeným a znatelně zesláblým tělem… Cítil v srdci rostoucí zoufalou potřebu ho chránit, ale proti jejich budoucnosti nemohl nic udělat…

Jejich vztah je zabije, pomyslel si. Voldemort to věděl, když se rozhodl zavřít je do jedné cely… a utrpení přicházelo znovu a znovu…

Chlad mučírny… Pach krve… Tlumený nářek… Sadistický smích… Chvějící se nohy a třesoucí se ruce, sevřené pěsti a zuby, slabost a hlad… To vše se zdálo tak vzdálené a rozmazané, kromě jeho pocitů a pevného odhodlání zůstat v tomto pekle stále člověkem, nedat tomu bastardovi další důvod je mučit. Fyzické utrpení stačilo.

Když Voldemort odešel, rozhodli se Smrtijedi zbít i Snapea.

Společné mučení nebylo tak strašné jako bezmocné pozorování. Jistým způsobem se cítil lépe, jako by jeho bolest mohla zmenšit tu Harryho.

Všechno teď bolelo.

Po dlouhém a k agonii vedoucím mučení přišla opět krátká chvíle svobody. Smrtijedi je znovu odvlekli zpět do jejich cely, částečně záměrně, zpět do jámy smrti, lásky a péče… Čekalo na ně pár hodin bez Voldemorta, pár hodin šance na vzájemné utěšení a uklidnění, na možnost dát a získat sílu pro další události.

Byli tak vyčerpaní, že se nedokázali posadit. S posledními zbytky sil položil Snape Harryho do rohu. Poté, co popadl plášť, lehl si vedle něj a přikryl je tímto nechutným kusem oblečení, objal chlapce v náručí a stejně jako on ztratil únavou vědomí.

Konec se blížil, cítil to. Jeho poslední myšlenka se týkala touhy zemřít později než Harry.  Takto by chlapce chránil až do konce.

ooOOoo

Snape nepoznával místo, kde se nacházel. Cítil se slabý a nemocný. Příliš slabý, aby cokoliv udělal. Necítil svoje končetiny a nemohl otevřít oči. Zároveň tu byl i další divný pocit, jako by létal nebo se vznášel ve vzduchu jako mraky nebo ptáci… Byl lehký, list ve větru, bez pout a břemen, volný jako dítě, bez myšlenek a zodpovědnosti, bolesti, strachu, minulosti a budoucnosti…

Během krátké chvilky při vědomí mu bylo jasné, že jeho stav je způsoben převážně hladem, mučením a ztrátou krve, ale nevěnoval tomu pozornost. Prudce zahnal tyto rušivé myšlenky. Chtěl létat, být volný – a umřít. Bylo to blízko. Tak blízko, že se toho mohl téměř dotknout. Světlo… jasné světlo před ním, když se vznášel, jako by byl v nebi. Usmál se. Nebe… z pekla… Měl nakročeno do nebe? Bylo mu dovoleno tam zůstat? Jen před ním, ne v něm, nikdy se nedostane dovnitř, to věděl jistě.

Nebe nebylo pro vrahy jako on, přestože se změnil… Nebe bylo pro lidi, kteří si ho zasloužili jako například Quietus.

Quietus… pokud je v nebi, nikdy svého bratra nepotká. Nikdy. Nebude mu dovoleno tam vstoupit. 

Cítil, jak se mu sevřelo srdce. Jakmile se ho dotkl smutek, stal se těžším a těžším a už se nemohl dál lehce vznášet. Země ho volala, realita si ho tam žádala. Žádala si ho v pekle místo v nebi, kam nikdy nebude patřit.

Vrahu, vrahu!  křičel chorál hlasů pocházejících ze země, na které ležel. Hlasy obětí, které zabil, mučil nebo zranil, ho volaly tam, kde byly ony samy – do pekelné propasti bolesti, strachu a samoty… Samoty v temnotě sklepení, kde strávil víc jak tucet let, sám a bez důvěry, podezřelý a opovrhovaný… Ale zasloužil si to.

Zatraceně si to zasloužil!

Věděl to. Ale bolelo to. Jediné, co chtěl, čeho se doprošoval, oč žádal, po čem toužil, byl někdo… kdokoliv… aby tam byl pro něj. Kdokoliv, kdo by o něm smýšlel jako o lidské bytosti, jenom jako o lidské bytosti… kdo by se o něj bál, kdo by se o něj staral…

Najednou měl před očima Albusovu znepokojenou a strachující se tvář… a potom ředitele slyšel říct: ‚Poslal jsem ho k McReeovi,‘… Albus mu nevěřil.

Nikdo mu nevěřil.

Jednou zrádce, vždycky zrádce.

Zrádce obou stran, jak to řekl Voldemort.

Zrádce všech, které miloval.

Zrádce Anne.

Zrádce Quietuse.

Vrah… zrádce… Ano, byl. Cítil, jak se kolem něj objevila temnota žádající jeho život a světla nebe se začala vzdalovat, velmi ztěžkl, propadal se skrz Zemi až do nejhlubší propasti světa beznaděje a samoty.

Zasloužil si to. Všechno!

Byl odsouzený k věčnému osamění. Všechno zchladlo, studenější než led, studenější než vesmír – byl to chlad smrti… Smrt ztracených duší, věčného zatracení… Věčná samota…

Chtěl se schoulit do klubíčka, jako to byl zvyklý dělávat doma ve své posteli, aby se utěšil teplem svého těla, ale teď nemohl.

Nemohl. Někdo ležel vedle něj, bránil mu stočit se jako dítě.

Někdo se třásl a sténal hlasem sotva slyšitelnějším než šeptání. Přesto ho Snape vnímal.

„Nech ho na pokoji… prosím, nech ho být… odejdi, prosím, prosím,“ mumlala osoba vedle něj, hlas se čas od času lámal tichým pláčem. „Už jsi zabil všechny kolem mě… prosím, prosím, nech ho jít…“

Ten slabý hlásek prosil jeho, Severuse Nobiluse Snapea? Byla to jedna z jeho obětí? Bylo to dítě, tamto dítě Thomase Galvanyho? Ten hlas byl tak podobný…

„Už mu neubližuj, nech ho, prosím… Vezmi si mě místo něj… mě… znovu… no tak…“ hlas už nebyl skoro vůbec slyšet.

Snape bojoval, aby mohl otevřít oči, projasnit si mysl. Někdo s ním byl v pekle, do kterého spadl. Někdo zoufalý a smutný, ale ne kvůli sobě samému… a určitě to nebylo Galvanyho dítě… Co tu tedy ten kluk dělá?

Bylo tak zatraceně těžké znovu se probrat k vědomí. Potřeboval by nějaký energetický lektvar… ale vzpomínal si, že jeho lektvary mu byly odebrány už před několika dny… když ho vsadili do cely s Harrym. Harry…

Harry?

Najednou se vše projasnilo. Osoba vedle něj byl Harry, žadonící za… za koho? Cože? Stále bojoval proti slabosti, opřel se o loket a otevřel oči. Přesně jak očekával, viděl rozmazaně, ale znovu slyšel prosícího chlapce.

„Ne, ne Cedrika… zabij mě místo něj…“ ticho a vzlykání… a další slova plná slz. „Není přespočet… Já jsem ten, kdo přebývá… Přebytečný…“  a další nesrozumitelné mumlání.

Snape potřásl hlavou. Co se děje? Na koho Harry mluvil? O čem to bylo? Cedrik? Ten ale zemřel už nejméně před dvěma měsíci… a koho myslel tím přespočet? Kdo byl přebytečný? A proč?

Když se jeho zrak projasnil, zahlédl něco blyštícího se na chlapcově tváři. Blýskavého jako stříbro a zlato, jako škraboška​​, celý obličej se třpytil… Snape se opatrně dotkl jiskřivé masky. Mokro. Byla mokrá. Tekuté zlato? Díval se na své prsty. A konečně pochopil.

Byly to slzy třpytící a zářící ve světle pochodně, slzy omývající Harryho obličej. Ve snu plakal…

Sen… Pomyslel si Snape hořce. Spíš by měl říci noční můra. Zabíjení, bolest a prosby… Mohla to být jedině noční můra s Voldemortem v hlavní roli.

Lehce se dotkl chlapcova ramene a oslovil ho.

„Harry… Harry, slyšíš mě? Probuď se!“

Po dlouhé minuty pokusů se mu nedostávalo odpovědi. Snape začal křehkým tělem co nejopatrněji třást, ale bez viditelných výsledků. V jednu chvíli si už začal zoufat.

„Slyšíš mě, Harry? Musíš se probudit!“ Snažil se mluvit víc nahlas, ale jeho hlas byl slabý a chraptivý.

„Ne jeho, prosím …“ z Harryho zavřených očí tryskal další příval slz. „Ne, nenene, prosím.“ Menší ruce se sevřely v pěsti podél boků. „Nech ho být! Zabij místo něj mě! Já si to zasloužím… on ne…“ křik cloumal Harryho celým tělem a přerušoval tak příval slov.

Snape jím zděšeně třepal.

„Harry!“ zakřičel co nejhlasitěji. „Probuď se, poslouchej mě, Harry!“ tentokrát zatřásl chlapcovým ramenem co nejsilněji.

Harry se prudce probudil z noční můry.

„Kde… kdo…?“ slepě zamrkal.

„Jsi se mnou. Se Severusem,“ muž co nejklidněji dýchal v úlevě po těchto momentech naprosté hrůzy.

„Severus?“ zeptal se slabým hláskem. „Kdo je Severus?“

Snape se v duchu praštil. Samozřejmě, chlapec mu nikdy dřív neřekl Severus.

„S profesorem Snapem,“ vysvětlil pro uklidnění.

„Pane profesore?“ vykřikl Harry náhle a pokusil se posadit. „Vy jste živý!“

„Samozřejmě že jsem. Neslyšel jsi mě?“ odpověděl Snape. V jednu krátkou chvíli se zdál být podrážděný, ale úleva všechnu jeho mrzutost zahnala.

Zdálo se, že nebyl jediný, komu odlehlo. Obrovská úleva uvolnila napětí v dětském obličeji.

„Jste tady,“ řekl jednoduše Harry, usmál se a zavřel oči.

„Ano, proč?“ Snape byl opravdu zvědavý a naklonil se blíž k Harrymu.

Harry se lehce začervenal.

„Já… já…“ pokusil se promluvit, ale nepovedlo se. „Nic, pane. Opravdu.“

„Plakal jsi ve snu.“ pronesl prostě profesor.

„Vy před několika dny také,“ pokrčil Harry trochu rozpačitě rameny.

Snape si povzdychl a promasíroval si krk.

„Měl jsem noční můru. O… o Quietusově smrti… pokusil jsem se…“ bylo prostě příliš těžké to vyslovit. Ale neměl čas na to, aby tu kňučel. Pokud chtěl, aby mu hoch důvěřoval, musel pokračovat. „Pokoušel jsem se ho zachránit, ale zklamal jsem. Stejná věc se stala před patnácti lety…“

Poslední věta bylo jen slabé zašeptání. Harry otevřel oči a jejich pohledy se setkaly.

„To je mi líto, pane. Znovu jsem vám ublížil,“ řekl vážně.

„Znovu?“ zeptal se úplně nevěřícně Snape.

„To, že tu trpíte, je moje vina. Já jsem to způsobil. Všechno je to moje vina.“

Snape v chlapcových očích viděl, že to myslí vážně. Najednou se cítil staře a unaveně. Víc než na třicet sedm let. Víc než na čtyřicet. Ve skutečnosti… víc než na osmdesát. Cítil se jako při hodině lektvarů, když se bezvýsledně snažil vysvětlit nějakou jednoduchou věc Longbottomovi nebo některému z mrzimorských. Proč, pro všechno na světě, nemohl Harry pochopit úplně prostý fakt, že to nebyla jeho chyba? Vůbec nic. Ale nijak chlapce nepřiměje, aby mu to došlo, byl si jistý. A to ho hodně štvalo.

„Přestaň s tím, Pottere,“ štěkl na něj svým nejlepším hlasem umaštěného zmetka. „Není to tvoje chyba. A-i-kdyby-to-byla-tvoje-chyba-už-to-po-šesti-dnech-v-tomto-pekle-není-důležité. Pochopil jsi mě? Ano?“

Poslední věta byl spíše beznadějné zvolání než naštvaný řev, který plánoval. Harry sebou překvapeně trhl. Neodvažoval se odpovědět, jenom pokýval hlavou.

„Nevěřím ti,“ Snape podrážděně zavrtěl hlavou. „Dáváš si tuto situaci za vinu. Ale nemáš k tomu důvod. Nebyla to tvá volba, a já tě za to neviním. Raději budu tady s tebou než kdekoliv jinde.“

Tentokrát je toto nechtěné přiznání překvapilo oba dva. Harry udiveně zamrkal a rozmluvil se.

„Zdálo se mi, že vás Voldemort zabil. Přímo přede mnou. A já vás nemohl zachránit. Umřel jste jako mí rodiče, Cedrik… jako všichni kolem mě…“

Snape polkl. Znovu Cedrik. Začínalo to být podezřelé.

„Nemůžeš si jeho smrt odpustit,“ uvědomil si. Nebyla to otázka.

„Zemřel kvůli mně. Já jsem byl Voldemortův cíl, ne on. Byl to jen… omyl. Můj omyl. Ale i tak to byla chyba… A když Voldemort přikázal Pettigrewovi zabít ho, řekl: ‚Toho přespočet zabij‘.(1) Jako by nic neznamenal… jako by to nebyla osoba, člověk… jen omyl…“ Harry se třásl. „Nemohl jsem vůbec nic udělat,“ Harry se od Snapea odvrátil a tvář skryl do dlaní. „V mém snu jsem cítil to samé. Zabil vás. A já proti tomu nemohl nic dělat. Ale bolelo to víc než u Cedrika… Tak moc to bolelo…“ mumlal.

Snapea přepadlo náhlé a absolutní nutkání obejmout třesoucího se chlapce. Chytil Harryho za ramena a otočil jej k sobě.

„Děkuji ti, Harry,“ sám přesně nevěděl, proč mu děkuje. Za city naznačené slzami? Nebo za jeho odvážná a upřímná slova? Vlastně to nebylo důležité. Přitáhl si Harryho blíž, obtočil kolem něj ruce a silně ho k sobě přitiskl. „Jsem tady, neboj se.“

Harry skryl tvář do Snapeových šatů – nebo spíš jejich zbytků – a povzdechl si. Byl to strach? Úleva? Snape nemohl říct.

„Nechci umřít, pane, ale… nechci znovu zůstat sám… být zase samotný…“

Tato slova byla tak podobná pocitům ze Snapeovy předchozí noční můry, že jej v jeho srdci tvrdě a hluboko zasáhla.

Ale proč? Proč by se měl Harry takto cítit?

Toto dítě si nezasloužilo být samo. Co ho nutilo cítit se osaměle?

Chlapec neměl žádné hříchy, které by ho oddělily od ostatních, jako měl on. Proč by ho nechali samotného?

Dvě proč. Jedno ukazovalo na osud, druhé na okolnosti.

„Proč říkáš ‚znovu sám‘, Harry?“ zeptal se opatrně. „Kdy ses cítil sám?“

„Cítím se samotný skoro pořád,“ zašeptal s hlavou stále opřenou o Snapeovu hruď, aby tak schoval svůj výraz. „Kromě posledních dnů,“ dodal o chvíli později.

Zase ten zatracený dojem, že se chlapec cítil jako on… Jak to?

„Ale máš své přátele… rodinu, Harry. Určitě jsi nebyl sám.“

„Už jsem vám říkal, že mí přátelé jsou děti. A moje rodina jsou jen tři osoby, které mnou opovrhují a zoufale se snaží ignorovat moji existenci. Ale tato ignorace je úplně nová, začali s tím teprve nedávno. Jinak mě nenáviděli. A jistým způsobem to bylo lepší. Přinejmenším jsem cítil, že existuju. Ale potom… se mi začali úplně vyhýbat. Udělali pro sebe to nejlepší, nemluvili na mě… nedívali se na mě… a Sirius tam pro mě kvůli jistým důvodům, které znáte, nemohl být. Ve skutečnosti Siriuse opravdu neznám. Jen několik dopisů a tři nebo čtyři setkání, nic víc… Všechno bylo tak… prázdné.“

Ale Snape nepochytil druhou část jeho zpovědi.

„Příbuzní tebou opovrhují? Ignorují tě? Proč jsi to neřekl řediteli?“

„Říct mu co? O svých pocitech? Nebo co? Že jsem deset let žil v přístěnku? Že jsem neměl nic, co bych mohl prohlásit za svoje až do doby, kdy jsem si koupil šaty a potřeby do školy? Že jsem nikdy neměl nové oblečení a musel jsem nosit hadry po bratranci? Že jsem byl stále šikanovaný vlastní rodinou? Že jsem později musel držet s Dudleym jeho dietu a měl jsem hlad? Že jsem zrůda, takže mě drželi po dobu celých prvních letních prázdnin pod zámkem? Že jsem nezískal trochu svobody jinak než vyhrožováním mým kmotrem vrahem? Nebo že mi kromě lží neřekli nic o mých rodičích? Tvrdili mi, že zemřeli při autonehodě, že můj otec byl bez práce, neužitečný, v ničem dobrý, že má matka byla kurva… Tolik jsem se styděl. Ale na druhou stranu mě nikdy nebili, nebo mě fyzicky netýrali. Cítil bych se směšně, jít si s těmito hloupostmi stěžovat řediteli…“ všechna bolest jeho života vytryskla ven. Hořkost, smutek a rezignace.

Snape až příliš dobře chápal chlapcovy pocity. Měl pravdu. Pokud dítě nebylo bito, nebylo rodině odebráno. Na troše špatného jednání nezáleželo, opravdu ne. Hodně dětí mělo rodinu jako Harry – například on. Byla jako lednice. Studená a bez emocí.

Quietus byl jediným teplem v zimě jeho dětství.

Snape se otřásl, když si představoval, jaké by bylo jeho dětství bez Quietuse. Bylo by strašné. A… jeho rodiče ho nikdy nezavírali v přístěnku. A… měl vše, co potřeboval. Stravu, oblečení, hry… chybělo jediné, láska. Ale… alespoň na něj byli pyšní! Na Quietuse taky, přestože… Ne. Jeho dětství bylo výrazně lepší než to Harryho. Mezitím Harry pokračoval ve své tirádě.

„Neměl jsem přátele do té doby, než jsem potkal Rona ve spěšném vlaku do Bradavic a později Hermionu. Nikdo nechtěl být mým kamarádem. Nikdo nechtěl být přítel zrůdy, být bitý a šikanovaný Dudleym. Byl jsem úplně sám až do svých jedenácti let. Neměl jsem žádného kamaráda, žádného příbuzného, nikoho, kdo by se mnou chtěl mluvit, kdo by se mě zeptal, jak se mám. Alespoň ten idiot Dudley mě občas týral a já mohl cítit, že stále existuju.“

Snape byl otupělý a neschopný se vyjádřit. A velmi otřesený Harryho slovy.

Věděl, jaké to je cítit se sám.

Neměl jsem žádného kamaráda, žádného příbuzného, nikoho, kdo by se mnou chtěl mluvit, kdo by se mě zeptal, jak se mám…’

V této větě poznal své vlastní pocity. Rozhořčení, rezignaci, definitivnost. Když jste se konečně vzdali a přijali svůj osud takový, jaký byl.

„Nejsi sám, Harry, už ne. Zůstanu s tebou. Zůstanu s tebou tak dlouho, jak budu moct. Slibuji.“ Snape nevěděl, proč to řekl, ale nelitoval toho. Tato slova byla pravdivá. I když v jeho hlavě nechyběly sarkastické hlasy, aby mu připomněly jeho vlastní situaci. ‚Severusi, Severusi… Jsi to TY, kdo nechce být sám, není to tak? Jsi vystrašený svojí vlastní noční můrou, že?‘

Ne. Harry si nezasloužil být sám. On, Severus Snape, byl jeho poslední šancí na pomoc, aby mu dal společnost a možná… taky rodinu? Neměli moc času. Dny… možná jen několik hodin… A ano, Voldemort využije jejich vztahu, ale on to Harrymu nemohl odepřít. Láska v životě znamenala vždy víc bolesti než úplného štěstí.

Pokusil se to Harrymu vysvětlit.

„Nezasloužím si vaši pozornost, pane,“ odpověděl Harry slabě po vyslechnutí jeho vysvětlení.

„Pottere, pamatuješ, jak jeden z nás před několika dny říkal: ‚Tady není vhodné místo mluvit o zásluhách‘? Řekl jsi mi to, když jsem se odvážil naznačit, že si nezasloužím žít,“ Snape v kruzích hladil Harryho záda. „Mohu jenom zopakovat tvoje slova. A…“

„Ale…“ pokusil se Harry Snapea přerušit, tentokrát však šlo o neúspěšný pokus.

„Buď zticha, Pottere. Mluvím ,“ jeho tón byl pevný a Harry se raději zdržel poznámek. „Takže. Pokud mluvíme o zásluhách, říkám ti, nic z tohoto si nezasloužíš. Nezasloužíš si být mučený a opuštěný. Nemusíš ničeho litovat, nemáš za co se omlouvat. Cedrik je mrtvý. To je pravda, ale nebyla to tvoje chyba. Byla by to tvoje chyba, kdybys věděl, co se stane. Ale nevěděl jsi to. Ani jsi nechtěl, aby tví rodiče zemřeli. Neměl jsi v úmyslu někomu ublížit. Klíčové slovo je úmysl. Můžeš se odsuzovat jedině, pokud jsi měl v úmyslu poškodit někoho jiného. Rozumíš mi?“

Harry se neodvážil ho přerušit a jen přikývl.

„Být sám je ten nejhorší trest, jaký může kdokoliv dostat. A teď mě poslouchej. Já si to zasloužím. . Ne ty. Spáchal jsem spoustu zločinů. Když jsem byl mladý, udělal jsem hrozné věci a ne náhodou. Měl jsem v úmyslu škodit, zranit, způsobit bolest. A litoval jsem jich jenom proto, že byl Quietus zabit. To byla hodně sobecká pohnutka k lítosti, nemyslíš? Kvůli tomuto si zasloužím zemřít sám v tomto pekle. Ale jsi tu ty, takže pokud se rozhodnu dokončit své pokání tím, že umřu osamocený, jen tím rozšířím svoje hříchy, protože tě tím zraním,“ Snape čekal, až Harry zvedne hlavu a podívá se na něj, pak pokračoval. „A pokud se rozhodneš trestat se samotou, zraňuješ tím mě,“ dodal už tiše.

„Nikdy předtím jsem o tomto nepřemýšlel, pane,“ Harryho hlas byl klidný a jasný. Z doširoka otevřených očí zářila upřímnost.

„Už jsem ti dvakrát říkal, že jsem šťastný, že jsem tu s tebou, nemám pravdu?“

„Ano. Říkal,“ přikývl Harry.

„Můžeme tedy toto téma ukončit?“ ve Snapeově hlase se objevil náznak falešné netrpělivosti.

„Můžeme,“ Harry hluboce vydechl.

Rozhostilo se mezi nimi ticho. V úplném klidu leželi na zádech a vychutnávali si vzájemnou společnost. Harry si uvelebil hlavu na Snapeově rameni, zatímco profesorova ruka byla obtočená kolem jeho zad. Tentokrát nemyslel na trapnost situace, už mu víc nepřipadala zahanbující.

„Víte něco o mé rodině?“ zeptal se najednou Harry. „Dursleyovi mi o nich nic neřekli.“

„O tvých rodičích?“

„Nejenom o nich. Nemám žádné žijící příbuzné kromě tety Petunie, sestry mé mámy, se kterou žiju. Víte, co se stalo s ostatními příbuznými?“

Snape zavřel oči.

„Ano, vím, co se stalo tvým prarodičům. Zajímalo by mě, proč ti o tom Albus neřekl,“ Harry nijak nereagoval, takže po chvíli Snape pokračoval. „Jak jistě víš, rodiče tvého otce byli kouzelníci. Tvá babička měla obchůdek na Příčné ulici, vyráběla a prodávala cestovní kufry… Ano, ano… Můj školní kufr byl také výtvorem tvé babičky. Vymyslela nový typ cestovních kufrů nazývaných Lastura. Lasturové kufry mohly být použité více způsoby, protože jsi dovnitř mohl uložit více věcí než do normálních kufrů. V té době jsi mohl koupit i další z jí vyvinutých modelů – možná si vzpomínáš na Moodyho cestovní kufr…“

„Kufr se sedmi zámky!“ vykřikl Harry.

„Ano. Obsahuje také malou místnost, vzpomínáš si?“ Harry přikývl. „To je model Lastura-M. M jako místnost.“

„Máte taky takovýto kufr?“

„Ne. Já mám Lasturu-N9. To znamená, že má 9 úrovní zámků, ale neobsahuje místnost. Je to normální kufr.“

„Pokud chcete odjet na dovolenou, nemusíte s sebou tahat bezpočet zavazadel. Všechno, co potřebujete, dáte do jednoho kufru. Jestli se odsud dostanu, koupím si jeden Lasturový kufr,“ usmál se Harry zasněně.

„Dám ti svůj. Byl vyrobený tvojí babičkou osobně.“

Harry zavrtěl hlavou.

„Ne, děkuji, pane. Je váš. Nechci vám ho vzít,“  když už Snape otevíral pusu, Harry pozvedl ruku. „Ne, pane. Chci kufr s místností. Je to zajímavější a chci mít vlastní místo, kde bych mohl žít, až budu z Dursleyových unavený.“

„To určitě neuděláš, Pottere. Dokud budu naživu, nikdy nebudeš žít v kufru, přísahám,“ Snape zněl naštvaně.

„Dobře, pane,“ Harry se široce usmál. „Tak pokračujte s mojí rodinou.“

Profesor se k chlapci otočil a taky se na něj usmál.

„Tvůj dědeček, Harold Potter, byl bystrozor a dobrý Brumbálův přítel. Bojovali společně proti předchozímu Pánu zla, Grindelwaldovi, a pokud si dobře pamatuji, Potter dokonce zachránil řediteli život během poslední bitvy. Toto byl nejspíš hlavní důvod, proč v případě tvého otce za jeho školních dob dělal Brumbál výjimky…“ Snapeův obličej teď naplňoval převážně vztek. „Dokonce i Brumbál měl předsudky o některých studentech. Zbožňoval Nebelvíry a děti bystrozorů a pohrdal Zmijozely a takzvanými temnými rodinami a jejich dětmi, tak jako v mém případě,“ profesorovy oči se rozostřily. „No, ve většině případů měl pravdu. Jako například v mém. Nebo taky v tom Luciusově. Ale… ze začátku opovrhoval i Quietusem jenom kvůli naší rodině. A Quietus nebyl nikdy temný…“ náhle se probral ze svého transu a pokračoval silnějším hlasem. „Jsem si jistý, že Quietus byl hlavním důvodem, proč Brumbál zanechal svých směšných předsudků.“

Po krátké pauze Harry otevřel pusu.

„Ale… Brumbál porazil Grindelwalda v roce devatenáct set čtyřicet pět a můj otec se narodil na konci padesátých let…“

„No… tvá babička byla mnohem mladší než tvůj dědeček,“ usmál se Snape. „Potkal ji v Bradavicích, kde vyučoval obranu proti černé magii a pokud se nepletu, babička byla jednou z jeho studentek.“

„Byl to také váš profesor?“

„Ne,“ zavrtěl Snape hlavou. „Voldemort se objevil v roce devatenáct set šedesát osm a tvůj děda opustil školu, aby proti němu mohl bojovat a trénovat ministerské bystrozory. Já jsem nastoupil do školy v roce devatenáct set šedesát devět, následující rok. Podezírám ho, že zaklel to učitelské místo, aby se na něj mohl po válce vrátit,“ na tváři Mistra lektvarů se objevil nepěkný úsměv.

„S tím postem jsou problémy dvacet pět let?“ Harrymu se překvapeně rozšířily oči.

„Přesně. Já jsem měl šest různých profesorů obrany proti černé magii během sedmi let.“

„Och. Já jich budu mít pravděpodobně sedm,“ ušklíbl se Harry. „A moji prarodiče neměli další příbuzné?“

„Nevím nic dalšího o tvojí babičce, ale slyšel jsem, že celá rodina Harolda Pottera byla za jeho bystrozorské aktivity vyvražděna Grindelwaldem.“

„Další úmrtí…“

„Ano… A tvoji prarodiče byli zabiti samotným Voldemortem, který se mstil za činy Jamese Pottera jakožto bystrozora… rok před svatbou tvých rodičů.“

Harry polkl a nic neříkal. Zdálo se to jako zázrak, že vůbec někdo přežil.

„Vypadá to jako hromadná sebevražda kouzelnického světa…“ řekl tiše. „Zabíjíme temné kouzelníky a oni nás…“

„Stejně jako všude na světě… I mudlové se vyvražďují mezi sebou.“

„Zdá se to být lidskou vlastností… Proč?“ zeptal se zoufale.

„To nikdo neví, Harry,“ odpověděl mu Snape klidně. „Pokud bychom znali odpověď, možná bychom proti tomu něco udělali.“

Po dlouhém tichu Harry pokračoval ve vyptávání.

„A rodiče mé mámy? Víte o nich něco?“

Profesorova tvář byla najednou vzdálená a objevil se na ní uzavřený výraz.

„Neznám je,“ jeho hlas byl chraptivý a studený. „Ale… byl jsem tam, když byli zabiti…“

ooOOoo

„Já toho hajzla zabiju, Remusi. To ti přísahám,“ Siriusovy oči se zlostně leskly. „Ať už Albus říká cokoliv, jsem si jistý, že prostě nemá odvahu se vrátit, protože Harryho nakonec zabil.“

Remusův obličej byl plný vrásek, únavy a utrpení posledních dnů. Už neměl vlkodlačí lektvar a Snape mu neposlal jeho obvyklou dávku, takže jeho přeměna byla stejně bolestivá jako kdysi… ve skutečnosti to byl hlavní důvod, proč Sirius věděl, že Snape zmizel. Chybějící dávka.

Naklonil se dopředu, poslouchal výbuch svého přítele proti Mistrovi lektvarů a nemohl si pomoci, aby v něm nevzrůstalo podráždění. Bylo příliš jednoduché vyvozovat závěry, že za Harryho zmizení – a možná i za jeho smrt – byl zodpovědný Snape…

„Nakonec se mu podařilo splnit svůj hlavní smrtijedský cíl…“ temně zuřil Sirius. „Jak mu mohl Albus důvěřovat třebas jen minutu? Důvěřovat Smrtijedovi… nechutnému mastnému Zmijozelovi… Já mu to říkal… Ale Brumbál si byl tak jistý… a podívej!“

Remus se snažil zůstat klidný. Rozuměl názoru svého přítele, ale… On Brumbálovi věřil. Přirozeně, přestože Brumbál dělal ve svém životě chyby a důvěřoval lidem, kteří si jeho víru nezasloužili, Snape byl… byl něco jiného. Pracoval pro Brumbála víc jak deset let. A i když vždycky trval na nenávisti k Harrymu, v případě nutnosti riskoval svůj život, aby ho zachránil… Lupin si povzdechl. Opravdu nevěděl, co si o Snapeovi myslet, ale také nebyl přesvědčený o jeho vině.

„Nechutný červ… Smrtijed… možná že byl i jedním z vrahů Anne…“

„To by stačilo, Siriusi!“ rozkřičel se najednou Lupin. „Zavři tu svou nevymáchanou klapačku, nebo tě prokleju!“ zvedl naštvaně svou hůlku.

„Remusi?“ zeptal se překvapeně Black. „O co jde…?“

„Cokoliv se Harrymu přihodilo, nebyla to Snapeova chyba. Harry z domova utekl sám, nebyl to Snape, kdo ho vzal z bezpečí rodiny. Voldemortovi služebníci určitě hlídali jeho dům a unesli ho, když Harry opustil ochranné bariéry. Od tohoto momentu byl Harryho osud zpečetěný a Snape už s tím nemohl nic dělat. Sám je příliš slabý, přestože je na naší straně. A pokud není, proč se už nevrátil? Mohl Brumbálovi říct, že Harryho chytili, a že mu nemohl pomoct, protože ho Voldemort zabil, nebo něco takového… Ale on se nevrátil a já si myslím, že ho zabili spolu s Harrym. Možná, že se pokusil chlapcův život ještě jednou zachránit…“

„Ty jsi takový idiot, Remusi! Já, na druhou stranu, jsem si jistý, že Snape nakonec Harryho zabil, a že se neodvážil vrátit se, aby nebyl vyslýchaný pod veritasérem, čímž by se jeho malá tajemství odhalila…“

„Brumbál tvrdil, že Snapea vyslýchal před několika měsíci…“

„Na jeho vlastní žádost a sérem, které mu dal Snape… To je trošku podezřelé, nemyslíš? Moody tohle Brumbálovi taky nevěří a já Moodymu důvěřuju. Taky Snapea vyslýchal před jeho procesem na ministerstvu a říkal, že Snape pod veritasérem všechno přiznal – vraždy, mučení… všechno, Remusi.“

Lupin zkřížil ruce na hrudi.

„Tvrdíš, že jsem idiot. Ale co ty?“ jeho oči svítily hněvem a frustrací. „Vzpomínám si na jeden dlouhý rozhovor před několika měsíci… Ty jsi mi vyprávěl o svém malém pobytu v ministerském vězení… o milující péči bystrozorů… dva měsíce, které jsi tam strávil… bití, mučení, vynucené požívání veritaséra, až jsi jim řekl všechno, co chtěli slyšet! Říkal jsi mi to! Ty! Už si nevzpomínáš? Přiznal jsi, že jsi zradil Jamese a Lily Potterovy, protože jsi chtěl, aby tě nechali v klidu zemřít.“

Black s jasnou bolestí sklonil hlavu.

„Jo… vzpomínám si…“ Chtěl, aby Lupin přestal. Ale jeho kamarád byl nemilosrdný.

„A teď důvěřuješ Moodymu, který Snapea vyslýchal… možná stejným způsobem jako tebe… Představ si to.“

„Nic nechápeš!“ rozkřičel se náhle Black. „Brumbál Snapea z Azkabanu zachránil, zatímco pro mě se nepokusil cokoliv udělat!“

„Možná proto, že Snape nikdy své činy nepřiznal! Nepromluvil jenom kvůli tomu, aby ho nechali v klidu…“

„Lhal jim!“

„Můžu se tě zeptat, jak to víš? Snape může udělat cokoliv, nikdy mu neuvěříš. I kdyby Harryho zachránil z rukou Voldemorta, našel by sis dobrý důvod nenávidět ho i za toto, jsem si tím jistý.“

„Zabil mou sestru.“

„Ne.“

„Je to jeho chyba, že Voldemort zabil mou rodinu.“

„Byla to tvá chyba, pokud chceš být přesný! Byla to pomsta, jak jistě víš! Pomsta tobě! Za tvoji práci! Za tvoje činy!“

Dva muži stáli vztekle jeden proti druhému.

„Takže ty podporuješ tohoto slizkého Smrtijeda víc než mě!“ zaječel Black.

„Nikoho nepodporuju. Zkouším být jen objektivní.“

„Ty nejsi objektivní, ty jsi slepý. Je to vrah.“

„Nikdy se tě nepokusil zabít. Ty na druhou stranu…“

„Chceš říct, že…?“

„Ano to chci říct!“

Vypadni!“ křikl Black a zvedl pěst k přítelově tváři.

„Je to můj, dům, Siriusi. Ty můžeš jít, pokud chceš. Ale rád bych, abys zůstal,“ poslední větu dodal Lupin klidněji. Black nevypadal, že by pochopil, tak mu to zopakoval. „Můžeš tu zůstat, Siriusi. Ale neřvi na mě. Prosím.“

Black velmi pomalu snížil paži. Cítil se provinile.

„Pro… promiň, Remusi. Ztratil jsem nervy…“ koktal tiše.

„To vidím,“ Lupin se lehce usmál a otočil se.

Posadili se na pohovku. Black si položil lokty na kolena a zabořil tvář do dlaní. Po dvacet minut ani jeden nepromluvil. Lupin se nepřítomně díval z okna a Black zůstával bez pohnutí sedět.

Nakonec to byl on, kdo prolomil ticho.

„Je to tak těžké přiznat své nedostatky… a vědět, že někdo, koho nenávidíš, je silnější než ty…“

Lupin nic neřekl. Jen zůstal sedět a napjatě svého přítele poslouchal. Slova vycházela pomalu, zdálo se, že Black se musí k přiznání chyby nutit… Ale byl konec hledání obětního beránka, na kterého by svaloval vinu.

„Byla to má chyba. Zradil jsem sebe… Ale byl jsem tam sám… Už jsem neměl důvod k životu. Prostě… na ničem nezáleželo. Chápeš?“ zeptal se a utrpení ho dusilo. Lupin přikývl.

„Myslím, že ano.“

„Všechno se zdálo být tak nesmyslné. Moje rodina byla mrtvá. James zemřel. Odstrčil jsem tě, protože jsem tě podezíral. Petr nás zradil. A… Judith mě taky opustila… myslela si, že jsem zrádce a za několik měsíců se provdala za toho Butlera z Havraspáru… Když jsem to zjistil, už jsem víc nemohl…“

Ramena se mu třásla tichým pláčem.

„Chtěl jsem jenom umřít. Myslel jsem si, že dostanu mozkomorův polibek, když přiznám vše, z čeho jsem obviněný.“

„Víš, že Snape byl ve stejné situaci? Ztratil rodiče, svou lásku, a taky svého bratra…“

„Jo, Quietuse…“ zamyslel se Black. „Jediná osoba, kterou kdy miloval, alespoň si to myslím. Měl radši Quietuse než Anne…“

„A ty a James…“ začal Lupin, ale Black ho přerušil.

„Já vím, prosím, nevracej se k tomu. Zdál se to být dobrý vtípek…“

„Nenáviděl jsi Severuse a chtěl ses mu pomstít na jeho bratrovi… To nebylo fér…“

„Já vím, já vím… ale byl to Jamesův nápad.“

„To mi říkal. Měli jste být vyloučeni, málem jste zabili kluka mladšího než vy sami. Jedině díky Quietusově přání jste směli zůstat v Bradavicích.“

„A taky díky Haroldu Potterovi, nezapomeň…“

„Dobře… dal jsi Severusovi dobrý důvod pro to, aby tě nenáviděl. Málem jsi zavraždil jeho bratra. A po tomto i jeho – navíc mnou. Ty nemáš žádné právo ho nenávidět, nebo mít proti němu předsudky. Musíš se pokusit mu věřit.“

„Ale je to tak těžké…“

„Oba jste ztratili všechno. A dokonce, i když nebyl v Azkabanu…“

„Byl tam, Remusi,“ povzdechl si zhluboka Black. „Nejméně čtyři měsíce, nepamatuju si to přesně.“

„Jak to víš?“ Lupin zbledl.

„Byl v cele naproti mně.“

Lupin se zdál být naprosto v šoku. Dlouhou chvíli nemohl ani pusu otevřít. Nakonec potřásl hlavou.

„Nikdy jsi to neřekl,“ vydechl přidušená slova.

„Nikdy ses mě na to nezeptal,“ odpověděl suše Black.

„Teď už nevím, co si o tobě myslet…“ zašeptal Lupin smutně a koukal se z okna na hluboké karmínové mraky zakrývající zapadající slunce. „Nevím…“

 

 

(1) Věta převzatá od pana Medka z HP a OP. 

 

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: jerry - 21.07. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.01. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 7. Od: Aeidaill - 27.02. 2023
Děkuji za překlad. Ach jo. Tohle je povídka, u které nevím, jestli chci ve čtení pokračovat. Toho utrpení je snad až příliš a už od první kapitoly tuším, že tady na mne dobrý konec nečeká.

Re: Kapitola 7. Od: Jacomo - 07.10. 2022
Té bolesti a mučení už začíná být příliš, ale je dobré, že Snape se konečně dozvěděl o Harryho "rodinném zázemí". A Remus to v závěru pěkně vytmavil Siriusovi. Prostě bouřky vyčistily vzduch a snad se začne blýskat na lepší časy (juj, tolik počasových příměrů :-D). Díky, Lupinko a Marci.

Re: Kapitola 7. Od: Yuki - 22.09. 2022
I samotná četba je utrpením... Přece někde musí být nějaký záznam, kde se nachází Nightmare Manor, ne? Všichni sedí doma, zpytují svědomí, obviňují a vlastně jsou naštvaní nejvíc na to, že nemůžou nic dělat a jen spekulovat. Děkuju za další část...

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )07.10. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )06.10. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )04.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )03.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )30.09. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )29.09. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.09. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )26.09. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )23.09. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )22.09. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )20.09. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )19.09. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )16.09. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )15.09. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )13.09. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )12.09. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )30.11. 2021Úvod