Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3. Smysl života  

Po prvním nudném a téměř klidném dni je čekala velmi dlouhá a rušná noc.

Severus Snape ležel na podlaze cely a přemýšlel o mučení předešlého dne. Měl pravdu, když chápal bolest jako prostředek k očištění a, Merlin ví, měl toho hodně k odpykání. Zatraceně! Opravdu se dopustil obrovských a neodpustitelných zločinů. A ne všech jako špion Řádu. Vše, čeho se mu dostalo, si zasloužil – každý úder a kop a kletbu. Vše od první do poslední chvíle.

Ale Potter…

Potterův případ byl něco jiného. Jeho hříchy – hříchy? směšné! – nebyly víc než malé urážky a lotroviny a porušení pár školních pravidel. Nicméně dostalo se mu mnohem krutějšího mučení než zrádci Snapeovi.

Během té doby, kdy poslouchal zdí ztlumený Potterův křik vycházející z přilehlé mučírny, cítil, jak v něm zloba narůstá víc a víc. Chlapcův křik všechno zhoršoval a Severus tiše trpěl. V životě neslyšel někoho křičet tak nahlas. Byla to opravdu velká chyba. Když jste ukázali, jak trpíte, vedlo to trýznitele k tomu, aby ještě přitvrdili. Pitomý kluk…! Proč na sebe poutal tolik pozornosti?

Až když mu přikázali, aby odnesl chlapce zpět do jejich cely, pojal podezření, že něco je opravdu špatně. V okamžiku, kdy vstoupil do druhé komnaty, Harryho komnaty, pochopil. Ve srovnání s chlapcem bylo jeho mučení jako příjemná zábava.

Pokusil se držet Pottera co nejjemněji bez toho, aby mu způsobil další bolest. To však bylo nemožné. Na chlapcově těle nebyl jediný nezraněný kousek kůže. Jakmile Pottera zdvihl, zelené oči se na vteřinu otevřely, zakalené bolestí a zmatkem. Ale to okamžitě zastřela úleva, když mu pohled padl na Severuse.

A pak tělo v jeho náručí úplně ochablo.

Severuse chlapcova zjevná úleva překvapila. Potterovi se ulevilo, když ho uviděl? Zajímavé.

Po velmi dlouhé, potácivé cestě zpět do sklepení chtěl chlapce položit na podlahu, ale ten sevřel jeho oblečení (dobře, to co zbylo z jeho oblečení) a držel se ho, jako by měl být odvlečen zpět do mučírny v okamžiku, kdy se pustí.

„Prosím, ne,“ zasténal tiše. Ohromený muž nevěděl, co s dítětem v náručí dělat.

Naštěstí pro Severuse Harry rychle ztratil vědomí, takže jej mohl položit na zem a sednout si hned vedle. Stejně by té noci nemohl spát. Ne kvůli bolesti. Ne, mohlo za to Potterovo chování… nebo jeho vlastní reakce.

Nemusel být expert v psychologii, aby mu bylo jasné, že jejich společný osud může mít za následek city jako lásku, náklonnost, péči nebo pouto… Utrpení bude mít dopad i na něj, navzdory jeho vrozené chladnosti. Skutečně byl bezcitný bastard, na své studenty a kolegy nic nehrál. Nerozhodl se opustit Pána zla následkem změny srdce na dobré… to vůbec ne! Měl jiný důvod, mnohem silnější než změnu srdce.

Albus to věděl a kvůli tomu mu důvěřoval víc než kdokoliv jiný. Kdyby prostě jen zběhnul, ředitel by nikdy nepřijal nabídku, že se pro něj stane špionem u Voldemorta. Ne. Nebyla to změna názorů. Bylo to rozhodnutí. Záměrná změna stran.

Bez emocí?

Najednou musel přestat. Jednalo se o nebezpečnou myšlenku.

Nicméně, jen čirým štěstím nebude muset před celou školou snášet následky své nepředvídatelné změny chování k Potterovi. Byl by to zajímavý pohled – on a Potter ruku v ruce… Naštěstí tady spolu se svými změněnými city umřou skrytí před všemi.

Změněné city, nečekaně se otřásl. Změnily se jeho city k tomu malému halamovi?

Zmlkni, Seve, ozval se mu v hlavě hlas, který připomínal Quietuse… ‚Tohle už jsi překonal, vzpomínáš? První večer, chlapcovo nevysvětlitelné chování a pak probuzení. Ano. Tvé city k němu se změnily. A pamatuj, co jsi mu řekl.‘ Jistě, nebyl to Quietusův hlas, to se jen ozvaly zbytky jeho svědomí.

Snape si povzdechl. Bude si muset zvyknout na změnu rolí. Z mučitele se stal mučeným a nenáviděný syn zapřisáhlého nepřítele se změnil v někoho… cenného? směšné… ale nemohl popřít, že chlapec se pro něj stal důležitým. Bylo však zbytečné přemýšlet o těchto záležitostech. Všechny tyto myšlenky přímo čpěly hloupými emocemi, které ovlivňovalo utrpení posledních dvou dnů.

Místo toho otočil hlavu k chlapci.

Potter se už vzbudil, ležel na kamenné podlaze tam, kde jej Severus položil. Oči upíral na tmavý strop.

„Bojím se, že to nezvládnu,“ pronesl klidně, když ucítil profesorův pohyb po svém boku.

„Co, Pottere?“ zeptal se Snape slabě.

„Celou tuhle situaci. Mučení. Zlomím se. Budu Voldemorta prosit, aby mě zabil. Měl pravdu.“ Jeho tón zůstal neutrální a bez emocí.

Severusovi se v žaludku usadil velmi nepříjemný pocit. Ne. Chlapec to nemohl vzdát. Už se nadechoval k tomu, že mu vynadá, ale pak si to rozmyslel.

„Nemáte žízeň?“

Chlapec na něj zvědavě pohlédl. Snapeovi se ulevilo, že vůbec ještě cítil zvědavost. Ale po krátké chvíli Potter upřel pohled zpět na strop.

„Ne.“

„Musíte pít,” řekl Snape tak laskavě, jak jen mu jeho podrážděné rozpoložení dovolovalo. Nebylo to jednoduché – chlapcovo nezaujaté chování ho znepokojilo a rozhněvalo.

„Proč.” Nebyla to opravdová otázka. Bylo to jenom… slovo, prázdné slovo. Snape mu ale stejně odpověděl.

„Ztratil jste hodně krve.“

„Všimnul jsem si.“

„Léčivá kouzla, která na vás seslali, nemohou fungovat bez tekutiny ve vašem organismu.“

„Těmi kouzly chtějí jen prodloužit moji bolest.“

„Nicméně pár doušků byste měl vypít.“

„Ne.“

To Mistra lektvarů rozzlobilo. Kdyby byl schopen, mašíroval by celou tam a zpět, aby ze sebe dostal svou frustraci. Takto se mohl na chlapce jen mračit.

„Pottere!“ zavrčel.

„Ano.“ Monotónní zvuk, prakticky bez života. Severus polkl, jeho hněv se rozplynul v rostoucí nejistotu. Potterova duševní kondice byla špatná… velmi špatná.

Vstal a na třesoucích se nohách přešel ke dveřím. Přinesl džbán a poklekl k chlapci.

„Měl byste se napít,“ pronesl tiše, zatímco opatrně vsunul paži pod chlapcova ramena. Pomohl Potterovi do sedu a vmanévroval nádobu k jeho ústům. Ten zatracený džbán byl příliš těžký a třásl se mu v rukou. Chlapec k němu zase stočil otupený pohled.

„Promiňte, pane. Nechci pít, nemám žízeň.“

„Musíte,“ kategoricky pronesl Severus, „a budete.“

Džbán se zase v jeho ruce třásl. Mučení se podepsalo i na něm, všiml si podruhé toho dne.

„Ne.“

„Ano.“

Jako ve školce, pomyslel si Severus.

Konečně ten pitomý Potter otevřel ústa a párkrát si lokl. Severus si povzdechl. Jenom udržet chlapce naživu – pro tuto chvíli – nebyl lehký úkol. Komplikovanější než celý zatracený proklatý Turnaj tří kouzelnických škol. Komplikovanější než uvaření mnoholičného lektvaru. Dal nádobu na zem a pomalu položil dítě na záda. Popadl džbán a malinko usrkl. V myšlenkách se vrátil k chlapci.

„Co vám udělali?“ zeptal se nakonec maximálně neutrálním hlasem.

„Na tom nezáleží,“ ozvalo se v cele zase zatraceně vyhýbavě a monotónně.

„Pottere. Na tom záleží.“

„Ne… Voldemort měl pravdu. Jsem slabý.“

„Ne, Pottere, zcela jistě nejste. Nežvaňte mi tu.“

„Já nežvaním. Dlouho tady nepřežiju.”

„Včerejší noc byla jen druhé kolo. Nesmíte to vzdát tak brzo!“

„Proč ne?“ chlapec se otřásl. „Nemyslím, že by to bylo proti nějakému pravidlu.“

Severus zkusil jinou taktiku. „Chcete potěšit Pána zla?“

„Je mi to už jedno.“

Ta slova Severus tvrdě zasáhla, až sebou škubl. To nemohla být pravda, ale na druhou stranu… chlapcova beznadějná kapitulace nebyla neočekávaná – jen zklamala. Potter byl jen patnáctiletý kluk, i po tom všem, co už v minulosti přežil.

„Proč myslíte, že na tom nezáleží?” zeptal se unaveně. Cítil se staře a vyčerpaně. Proč jen musí chlapce konejšit? A dokáže to vůbec?

„Umřu.“

„Nemyslete si, že když to vzdáte, tak neumřete.“

„Já vím. Ale nebudu muset trpět celé týdny. Bude to krátké. Zelené světlo a konec.”

„Pottere…”

„Zelené světlo,” pokračoval chlapec dutě a ani si nevšiml Snapeova pokusu promluvit, „jako to, co zabilo moji matku a otce, co zabilo Cedrika. Umřu, jako umřel pavouk Bartyho Skrka…” nemluvil sarkasticky. Nebyl zahořklý. Hlas měl prázdný jako hluboká tmavá díra.

Dělo se něco velmi zlého. Snapeovy obavy přerostly do skutečného strachu.

„Pottere, takhle nemluvte.“

„Proč ne? Nechci už víc žít.“

„Kvůli mučení?“ zeptal se opatrně.

Chlapcův výraz se lehce změnil.

„Ne,“ řekl po několika vteřinách, „ne kvůli mučení. Ne jenom kvůli mučení.“

„Nevadilo by vám říct mi…“

„Proč ne?“ odpověděl Potter okamžitě. „Myslím, že máte právo to vědět, nebo ne?“

„Pottere, já nejsem vaše oběť! To, že jsem zde, bylo mé rozhodnutí. Nemáte vůči mně žádné závazky. Rozumíte?“ zeptal se rozhněvaně. Tenhle Potterovic holomek se mu začal dostávat pod kůži.

„Jistě…“ pokrčil rameny Potter.

Hněv byl nahrazen známým pocitem hluboké díry. Vynořily se divné, zmatené emoce: náznak obav se míchal s vírem dalších myšlenek a emocí, které neuměl identifikovat.

Ale úzkost narůstala víc a víc.

Rychle se otočil tváří k chlapci, ačkoliv tento nový pohyb doprovázela závrať a nevolnost. Chtěl mu za každou cenu vidět do očí.

„Pottere, v čem je problém?“ zeptal se vážně.

„Všechno postrádá smysl,“ pronesl chlapec tak tiše, že ho bylo stěží slyšet.

„Všechno? Co myslíte tím, všechno?“

„Život. Můj život…“

„Víte, že to není pravda.“

„Vím?“ hořce se zasmál chlapec. „Ne, profesore. Vím, že mám pravdu.“

Severus na to nic neřekl a s hlubokým zájmem sledoval chlapce sotva viditelného na místě neosvětleném pochodní.

Potter si povzdechl.

„Nevím, jestli budu umět vysvětlit, co cítím, ale můžu se pokusit.“ Když Severus přikývl, začal. „Myslím, že život má smysl, když máte místo, stabilní místo, kam se vždy můžete vrátit.“

„Místo?“ nedůvěřivě se zeptal Mistr lektvarů.

„Ne fyzické místo,“ povzdechl si Potter. „Spíš něco jako… rodinu. Domov.“

Severus zvedl obočí.

„A vy jedno máte.“

Poprvé za ten den se na chlapcově tváři objevila silná emoce.

„Ale, jistě,“ odvětil kysele. „Jestli nazýváte místo, kde žijete, domovem. V tomto smyslu mám domov.“

„Och…“ profesor byl omráčen. Jak mohl reagovat? Nevěděl nic o Potterově životě doma a byl si jistý, že není nejlepší chvíle se na to ptát.

„Nemám místo, kam bych se vracel. Nikdy jsem neměl.“ Potterova slova potvrdila Severusovo podezření.

„A vaši přátelé?“ zkoušel Severus.

Potter si povzdechl a najednou vypadal znepokojený. Severusovo tělo zaplavila úleva. Chlapec ještě nepřišel o emoce. Nebyl na tom až tak špatně.

„No… vždy tu pro mě byli – nebo se snažili – ale…“ nemohl pokračovat, avšak ustaraný výraz se mu z tváře neztratil.

„Ale?“ vyzval ho po chvíli Severus.

„Jsou to jenom děti, profesore,“ klidně pohlédl na ztuhlého Severuse.

Důsledky jednoduchého chlapcova prohlášení profesora tvrdě zasáhly. Najednou pocítil, že v konverzaci nemůže pokračovat. Už neměl argumenty. Patnáctiletý chlapec… ho porazil. Porazil ho snadno, elegantně, bez námahy. Na to nebyl zvyklý.

Harry vybuchl smíchem, čímž vytrhl Snapea ze strnulosti.

„Co se děje, Pottere?“ zeptal se, zmatený rychlou změnou chlapcovy nálady.

„Já… já jen… viděl ten výraz ve vaší tváři, pane…“ chlapec se nemohl přestat křenit.

Severus se pousmál. Ten výraz si dovedl představit.

„Pottere, v životě existují další věci, pro které stojí za to žít. Ne jenom domov a rodina,“ náhle se muž vrátil k přerušenému rozhovoru.

„Skutečně, pane?“ K Severusově velké úlevě se zdálo, že je chlapci lépe. I když bylo ještě slyšet stopy nedůvěry a prázdnoty v jeho hlase.

„Ano, Pottere. Věřte mi. Existují,“ Severus se zastavil. Nerozuměl sám sobě. Proč míchal do téhle zatracené debaty své osobní názory?

„A co jsou ty další věci?“ slyšel Harryho zvědavý hlas. Zvědavý? Další dobré znamení. Rychle ukončil sebepeskování a pohlédl na ležícího chlapce.

„Vnitřní záležitosti. Skutečné hodnoty. Ty, které vás dělají člověkem, jakým jste. Kvůli kterým jste odmítl handlovat s Voldemortem o svůj život…“

„Myslíte moji duši, pane?“

Severus přikývl.

„Ano. Mám na mysli vše uvnitř vás – vaše pocity, vědomosti, rozum, rozhodnutí, věci, kterými jste. Ty jsou důležitější než vnější záležitosti jako domov nebo ostatní lidé.“

Rozhostilo se dlouhé ticho. Severus viděl chlapcovu nejistotu a začal pochybovat o pravdivosti svého předchozího prohlášení. Byla pravda, že vnitřní hodnoty mohly dát životu smysl? Přemýšlel o svém vlastním životě, životě bez domova a milujících lidí…

Domov a rodina byly důležité, ale co Quietus zemřel… všechno ztratilo barvu. A abstraktní smysl a účel se výrazně vytratily.

„No…“ začal Harry a zněl stejně nejistě jako Severus hluboko ve svém nitru. „Na jednu stranu rozumím tomu, co říkáte. Na tu druhou s vámi nesouhlasím.“

„Ano?“

Než Potter odpověděl, zhluboka si povzdechl.

„Zní to rozumně, žít pro vnitřní hodnoty, ale…“ zamyšleně se poškrábal na krku, „někdy taky potřebujete vnější pomoc. Něco spolehlivého mimo vás, co vám dá sílu jít dál.“

To byla pravda. Snape si nemohl pomoci, aby nepřemýšlel o svých vlastních rozhovorech s Albusem a Minervou.

„Myslím, že tu vnější pomoc máte,“ odpověděl Severus potichu.

„Mám?“ chlapcův hlas zabarvil nádech sarkasmu.

„Jistě. Máte lidi, kteří vás milují. Teď tady nejsou, ale i tak vás milují. A…“ Jak chlapci mohl tohle vysvětlit?

„A?“

„Taky bolest dává životu smysl.“

Ačkoliv to velká část Severuse očekávala, chlapec se nezasmál. Naopak. Vypadal zadumaně. Mohl puberťák rozumět tak těžkému výroku? Po jeho pronesení byl přesvědčený, že tomu Potter neporozumí. Zamyšlený chlapec ale vypadal, že si to nějakým smysluplným způsobem dá dohromady.

„Ehm… pane profesore,“ pronesl nakonec Potter, „nejsem si jistý, jestli jsem to pochopil. Můžu zkusit vysvětlit, jak jsem tomu porozuměl?“

„Dobře,“ souhlasil. Chlapec byl chytřejší, než by kdy předpokládal… jistě, v podstatě nikdy nepředpokládal, že by Potter vůbec byl inteligentní. „Takže?“

„Bolest je symbol mé… důležitosti.“ Harry očividně bojoval s tím, jak se vyjádřit, slova nepřicházela lehce. Svraštil čelo a pokračoval. „Bolest je znamení nenávisti. Být nenáviděn je lepší než být ignorován.“

„Skvělé, Pottere. Padesát bodů pro Nebelvír.“

Harry se zlehka usmál, ale zavrtěl hlavou.

„Pane, nemyslíte, že je padesát bodů příliš za takovou nedostatečnou odpověď?“

„Nuže… nebyla to kompletní odpověď, máte pravdu,“ usmál se Severus zpět.

„Myslel jsem si, že není,“ vážně přikývl Harry. „Prosím, řekněte mi tu chybějící část, pane.“

„Tohle je jedna z nejdůležitějších věcí, jaké se kdy naučíte, Pottere. Tak dávejte dobrý pozor.“

„Dám, pane.“

Severus se opřel zády o hrubou zeď a pustil se do vysvětlování. „Směr bolesti ukazuje, kým jste. Jestli působíte bolest jiným, jste slabý. Jestli musíte bolest snášet, jste silný. Možná by bylo lepší říct slabší a silnější, protože to všechno závisí na vztazích dvou nebo více lidí.“

„Bolest naznačuje, že jsem silnější než Voldemort, i když okolnosti ukazují pravý opak?“ zeptal se Harry a světlo pochodně mu vesele zajiskřilo v očích.

„Přesně, Pottere. Ale…“ chtěl ještě něco dodat, ale chlapec ho přerušil.

„Pak jsem tedy taky silnější než vy,“ zeširoka se usmál Potter.

„Co… Pottere –“ začal výhružně, ale byl znova přerušen.

„Čtyři roky jste mě trápil. Já vám nikdy neublížil. Působil jste mi bolest a já ji snášel. Pak jsem v našem vztahu ten silnější já.“

To nemohla být pravda. Dnes už podruhé ho chlapec omráčil i bez hůlky. Jeho argumenty byly tak dokonalé a nádherně zkonstruované, že si nemohl pomoct a rozesmál se.

Bylo to tak zvláštní. Po celonočním mučení seděli v pekle, Harry Potter a Severus Snape, zlatý chlapec, který zůstal naživu, a umaštěný parchant Smrtijed, který se stal špionem, a smáli se chlapcovu lehce drzému, nicméně pravdivému pochopení bolesti, smyslu a života.

Bylo do divné, ale bylo to dobré.

Bylo to něco jako štěstí.

„Pane profesore, můžu vám položit poněkud… osobní otázku?“ zeptal se po chvíli Harry.

„Uvidíme. Položte svoji otázku a já rozhodnu, jestli na ni chci odpovědět.“

Harry se zjevně cítil nesvůj. Neklidně se zavrtěl, ale pohlédl do profesorových očí.

„Když jste znal tuhle… pravdu o významu bolesti, proč jste se stal Smrtijedem?“

Severusova nálada potemněla, ale snažil se, aby sarkasticky neodsekl. Jeho bouřlivý hněv musel být ve tváři viditelný, protože chlapec se s chápavým výrazem stáhl. Severus se přiměl zhluboka a klidně dýchat. Povzdechl si.

„Když jsem byl mladý, hledal jsem moc. Myslel jsem, jako mnoho dalších, že moc znamená úplnou kontrolu nad lidmi kolem. Vyrostl jsem v rodině, kde se šlo po cestě černé magie. A je jednodušší následovat vyšlapané cesty než si hledat vlastní. Jistě, nikdy jsem nepřemýšlel o černé magii jako o snadné cestě, avšak…“ Severusův hlas se vytratil do temných stínů cely.

„Kdybyste o tom přemýšlel, pak byste si pravděpodobně vybral druhou stranu,“ dokončil větu Potter a Severus byl za to vděčný. Ve skutečnosti totiž přemýšlel o jiných věcech, o kterých si nebyl jist, jestli je chce Potterovi svěřit.

„Ano,“ souhlasil. „Obecně platí, že zdání klame. Trvá to nějaký čas, než pochopíte, že ne vše je takové, jak se zdá. Naopak případy, kdy něco je přesně takové, jak se zdá, jsou vzácné výjimky z pravidla.“

„Voldemort je výjimka, že?“ zeptal se Potter, čímž opět Severuse přerušil. „Je takový, jak vypadá.“

„Ehm… ano. Ano, teď vypadá jako monstrum, kterým je. Ale na začátku to tak nebylo. Byl pohledný muž. Vypadal jako idealista, který chtěl utvářet další stranu magie – nebo umění, jak tomu říkal – a umožnit její rozvoj. Měl mnoho následovníků, nejen ze Zmijozelu, ale ze všech kolejí…“

„Ze všech kolejí? Taky z Nebelvíru?“ Chlapec na něj hleděl s absolutní nevírou.

„Ano, taky z Nebelvíru,“ odpověděl trochu chladně. „Jestli si dobře pamatuji, jednoho takového znáte.“

Harry lehce zbledl.

„Ano,“ potichu zamumlal. „Petr Pettigrew.“

„A není jediný.“

Potter seděl beze slov po dlouhé minuty. Pak si povzdechl.

„Možná jste mi to neměl vysvětlit, alespoň teď ne,“ zašeptal.

„Proč?“ zeptal se upřímně Severus. Nevěděl, kam tím chlapec míří.

„Zase smysl života,“ vysvětlil Potter. „Život je matoucí. Je příliš těžké žít bez ideálů, ke kterým bych vzhlížel. Jako například, že Nebelvíři jsou dokonalé bytosti.“

„Pottere,“ ozval se jemně Severus. Harry překvapeně zvedl hlavu. Zdálo se, že čekal pokárání, ne pochopení. „Jestliže se musíte postavit pravdě, musíte se postavit celé pravdě, takové, jaká je.“ Položil ruku na chlapcovo rameno a pohlédl mu do očí. „Svět není černý a bílý. Je převážně smíšený a šedý jako lidé, kteří v něm žijí. Nejdůležitější věc, na kterou se musíte zaměřit, jste vy. Ne vaše zájmy, ale vaše osobnost a svědomí. Musíte žít život tak, abyste byl v míru sám se sebou. Je to jasné?“

Harry přikývl. Severus sundal ruku z chlapcova ramena.

„Nuže. Jak vám je?“

Potterovy oči, dosud upřené na strop, se otočily k Severusovi.

„Ehm… Jak to myslíte, pane?“ zmateně se zeptal. „Myslíte fyzicky nebo psychicky?“

„Obojí.“

„Psychicky se cítím perfektně,“ usmál se na Snapea, „díky vám. Co se týká mé fyzické kondice… myslím, že je mi taky líp.“

Severuse překvapila Harryho vděčnost. Nebyl na to zvyklý.

„I když myšlenka na to, že si pro nás brzy přijdou, moji bolest neulehčuje.“

Severus se s odporem ušklíbl. „Nemyslím, že si s tím musíte dělat hlavu. Až přijdou, postavíte se jim čelem. A do té doby se tím netrapte.“

„Slibuji, že se pokusím, pane.“

„Dobře.“

Pár chvil seděli v družném mlčení. Severus chlapce tajně studoval. Tmavé šmouhy vystupovaly na jeho bledé tváři a žádná její část nebyla nepoznamenaná. Nezáleželo na tom, jak často viděl oběti Pána zla, žaludek se mu sevřel. Nepředpokládal, že by vypadal líp. Alespoň tlumené světlo pochodně maskovalo jejich nejhorší zranění. V žaludku mu zakručelo.

„Ehm… Pane profesore?“ otevřel Harry opatrně ústa.

„Ano, Pottere?“ Co ten Potter chce pro tentokrát? pomyslel si Snape podrážděně. Nikdy nebyl hovorný a konverzace s chlapcem ho vyčerpala.

„Je moc těžké nepřemýšlet… o budoucnosti, když tu jen tak v tichu sedíme. Nemohli bychom pokračovat v rozhovoru?“

„O čem byste chtěl mluvit, Pottere?“ zeptal se Severus napůl se zájmem a napůl podrážděně.

„Jestli nechcete pokračovat s osobními nebo filozofickými záležitostmi, pořád mě můžete doučovat v lektvarech.“

„C-cože, Pottere?“ Severus na něj šokovaně pohlédl.

„L-e-k-t-v-a-r-y, pane,“ usmál se široce.

Po chvíli se Severusovi podařilo získat duševní rovnováhu (nebyl docela dobrým špehem pro nic za nic!), ale stále se mu nedostávalo slov.

„Podívejte, Pottere, proč tu chcete studovat lektvary? To je trochu… nesmyslné, nemyslíte?“

„Nesmyslné?“ zeptal se Harry s pobaveným úsměvem. „Jestli si dobře vzpomínám, měli jsme na toto téma v poslední době krásnou výměnu názorů, že?“

Severus si nemohl pomoct a usmál se. Tenhle kluk…!

„Pottere, prosím. Nepoužívejte má vlastní slova proti mně. Toto je potřetí…“

„Vidíte, pane profesore. Vy také musíte čelit celé pravdě, i když byla řečená vámi!“

„Pottere! Počtvrté…!“ pobaveně zvedl hlas Severus.

„Nežádal jsem vás o doučování z matematiky, pane,“ řekl chlapec s předstíranou vážností.

Zase vybuchli smíchem. Několik dlouhých minut trvalo, než se uklidnili.

„Nikdy předtím bych tomu neuvěřil,“ pronesl Potter po pár hlubokých nadechnutích. „My, společně se smějící, zdvořilé chování…“

„Je to jednoduchý výsledek psychologické reality, nic víc,“ suše odvětil Severus.

„Co? Smích nebo zdvořilost?“

„Oboje.“

„Och,“ bylo to zklamání v Potterově hlase? „A já myslel, že to bylo vaše rozhodnutí.“

„Co?“ Snape svraštil obočí, jak se snažil následovat chlapcovy myšlenkové pochody. Napadlo ho, zda obvykle dávají Nebelvíři větší smysl.

„Včera jste mi řekl, že chcete zemřít v pokoji. Myslel jsem, že jste se pokoušel projevit snahu, ale teď říkáte, že je to důsledek jakýchsi psychologických skutečností.“

„To je popáté, co jste obrátil má slova proti mně.“ Odmlčel se a zahleděl se do stropu. Podvědomě tak napodobil chlapcovu dřívější pózu. „Nevidíte to? Přání zemřít v pokoji je psychologický fakt, který také sdílí hodně lidí.“

„A kde jste vy za těmi psychologickými skutečnostmi?“ opět se zeptal chlapec s uličnickým zábleskem v očích.

„Zabiju vás, Pottere. Nenechám to na Největším bastardovi. Chci to udělat já. Teď!“

Pobaveně na sebe hleděli. Snape s falešným hněvem a Harry usmívající se pod vousy. Po chvíli se chlapec zase zeptal.

„Je Voldemort Největší bastard?“ se zájmem se díval na profesora.

„Kdo jiný?“ odpověděl otázkou Severus.

„Proč mu říkáte Největší bastard? Proč ne Bastard Největší?“

„Prosté. Ve skutečnosti není největší kouzelník. Je největší pouze jako bastard,“ vysvětlil odborně.

„Skutečně, můj drahý profesore?“ zasyčel náhle hlas a Severusovi přeběhl po zádech mráz.

Voldemort stál ve dveřích; ve světle pochodně hořely jeho rozzuřené rudé oči.

„Myslím, že vaše volno skončilo. Nastal čas pro naši zábavu!“ pravil výhružně. „Bude to velmi poutavé… pro nás.“

Snape se otočil k Harrymu.

„Nezapomeňte, co jsem řekl o smyslu,“ tiše zašeptal.

Harry přikývl, oči plné obav.

„Ani vy!“

ooOOoo

„Naposledy, já nevím, kde je Harry Potter!“ Brumbál zuřil při pohledu na ministra.

„Ukryl jste ho, že? Já jen nechápu proč. Musíme důkladně prozkoumat okolnosti úmrtí Cedrika Diggoryho a máme jen mladého Harryho Pottera, který může vypovídat o událostech toho nešťastného večera. Nemůžeme akceptovat vaši směšnou historku o Voldemortově návratu, dokud nám nepřinesete důkazy. A k chování profesora Snapea… Jak jsem mohl poznat po útěku Blacka, byl nepříčetný… Myslím, že správní rada bude muset blíže prozkoumat jeho případ. Když nechcete pomoci ministerstvu vy, řediteli Brumbále, budeme muset Harryho nalézt sami.“

„A co s ním zamýšlíte udělat?“ přísně se zeptal Brumbál. „Vyslýchat ho? Nebo ho obviníte ze smrti Cedrika Diggoryho? Možná, že váš plán je něco zlověstnějšího… Co uděláte, když se nakonec rozhodnete, že Harry Potter, patnáctiletý chlapec, je nový Pán zla?“

„Řediteli…“ zbledl Popletal a pokoušel se odpovědět, ale Brumbál ho pohledem zastavil.

„Pane ministře. Pokud se chystáte vyslovit slepé obvinění, nezapomeňte, že obviníte i mne! A kdybych byl vámi, nepostavil bych se dalšímu, kdo podporuje světlou stranu, když Voldemort –“ jeho pohled potemněl, jak sebou ministr trhl, „ano, Voldemort – žádné Vy-víte-kdo nesmysly – povstává a opět získává sílu! Vrátil se, chystá se proti nám. A pokud nejsme připraveni se mu postavit, budou naše ztráty mnohem větší než posledně! Rozumíte mi, pane ministře?“

„A… Ano, pane…“ ministrův hlas byl slabý a bezmocný.

Brumbál přikývl.

„Dobře, pane ministře. Teď musím jít. Nezapomeňte přemýšlet o věcech, které jsme diskutovali. Na shledanou,“ rozloučil se a opustil místnost.

Během své cesty zpět do Bradavic uvažoval o ministrově podivném chování. Ministerstvo opět chtělo řešit problémy co nejjednodušeji. Kdyby prohlásili Harryho za dalšího Pána zla, získali by odpovědi na Blackův záhadný útěk a smrt Cedrika Diggoryho… a částečně by měli pravdu. Byla to nejistá situace. Proti pravdě byly polopravdy krutější zbraní než lži.

Svést lidi na scestí za použití polopravd se dalo velmi snadno. Albus se v myšlenkách vrátil k Harryho druhému ročníku. Hadí jazyk a moc – a všichni uvěřili, že ten chudák kluk je potomkem Salazara Zmijozela. A byly tu další podobné skutečnosti, se kterými by mohli manipulovat kouzelnickou společností – Harryho schopnost mluvit s hady; tajemná síla, díky níž jako roční dítě dokázal porazit Pána zla; jeho hůlka, dvojče té Voldemortovy; Blackův vztah k Harrymu a jeho záhadný útěk v loňském roce; Cedrikova smrt.

Poprvé si Brumbál vzpomněl na Mercuryho období na postu ministra kouzel s nostalgií. Ten muž vynikal úzkoprsostí a někdy také krutostí, alespoň ale nebyl manipulativní byrokrat jako Popletal. A co bylo nejdůležitější, Mercury nikdy proti němu nebojoval. Nepřátelili se – Merlin chraň! – ale když vypukla válka, byli spojenci a ne soupeři.

Cokoliv měl Popletal v plánu, Harryho minulost znamenala až příliš reálnou hrozbu. Předvídatelné reakce ostatních studentů na začátku nového školního roku Harry dost těžce ponese. Ale on naštěstí má nápad, jak tento problém alespoň dočasně vyřešit.

Lilyino tajemství.

Nejprve však musí chlapce najít, doufejme se Severusem.