Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2. Probuzení v pekle

Do vědomí Harry proplouval všeobepínajícím závojem utrpení. Otevřel oči. Jako druhé si uvědomoval tvář přitisknutou na studeném kameni ve spoře osvětlené cele.

První však vnímal nepochopitelnou bolest.

Pokoušel se pohnout, ale ihned toho zalitoval. Znovu pocítil náhlou a nezadržitelnou bolest v celém těle, ale snažil se nevykřiknout. V každém kousku těla mu tepalo. Utrpení bylo omračující. Zamrkal, aby se zbavil slz. Pokoušel se vzpomenout. Kde to je? Proč ho všechno bolí?

Vzpomínky ze včerejšího odpoledne se pomalu začaly vracet. Vybavovaly se mu mlhavé obrazy událostí – představení, jak to nazval Voldemort. Harry sebou trhl; jako jeden z Dudleyho filmů. Vzpomínky na nesmyslné mučení se mu míhaly před očima a útočily na něj. Zajali jej a teď bude čelit větším hrůzám a větším bolestem jako nikdy dříve, tím si byl jistý.

Už jen z té myšlenky se mu dělalo špatně. Mučení… zase? Předchozí den ho obsahoval víc než dost. Byl pevně přesvědčený, že už více mučení nesnese. Udělá všechno, co bude Voldemort chtít, jen aby ho nechal umřít v pokoji. Tentokrát se mu už nepodaří uniknout, už víckrát ne, zjevně už vyčerpal všechno svoje štěstí, už to nebude jako v minulých letech a střetnutích s Voldemortem. Tentokrát měl zmučené a vyčerpané tělo a ztratil naději. Voldemort to ještě neví, ale už vyhrál, pomyslel si Harry.

Světlo pochodní mu pod víčky blikotalo a barvilo svět do ruda. I hrdlo měl rozedrané, jestli od křiku nebo mučení, nevěděl. Na ústech mu cosi ulpívalo. Obklopovala ho kovová chuť krve a pach rozkladu a vlezlý chlad ho roztřásl.

Uvědomil si, že to byla jeho vina. Kdyby od Dursleyových neutekl, nechytili by ho Smrtijedi, kteří dům hlídali. Věděl, že Voldemort zná místo jeho letního pobytu, řekl mu to na hřbitově v Malém Visánku, jen aby přidal k jeho mučení. Dokud byl pod ochranou své rodiny, Voldemort na něj nemohl, ale on utekl od Dursleyových, utekl od nejsilnější Brumbálovy ochrany. Měl vědět, že někdo sleduje, jestli tyto ochrany neopustí.

A dotáhli ho sem.

Všechno to začal Dudley. Nazval Lily Evansovou zrůdou, tvrdil, že Harryho táta si ji vzal jen proto, že byla těhotná. Harryho už tak slabá kontrola povolila a uhodil do první část těla, na niž dosáhl.

Do tváře.

Následovala velká bitka, ale Dudley byl kvůli výšce a váze v převaze. Nakonec Dudleymu přišel na pomoc strýc Vernon. Strýc se ho už chystal za tuto pranici potrestat, ale po první facce Harry vystřelil z domu a mazal pryč.

Nedostal se daleko; téměř okamžitě jej obklíčili tři Smrtijedi. Bohužel jeho hůlka stále ležela v pokoji, bezpečně uložená v kufru. Nemohl se bránit. Jenom tam bezmocně stál, zděšeně si uvědomoval následky svých činů a ti tři Smrtijedi ho vzali na panství, kterému říkali Nightmare Manor, panství nočních můr. Po včerejšku to pojmenování chápal.

Umře zde, na Nightmare Manor. Sám.

Harryho mysl se vzepřela. Chce přežít, chce žít! Chce se setkat s přáteli, jíst ve Velké síni, pít máslový ležák U Tří košťat v Prasinkách… hrát famfrpál a navštívit další Světový pohár a možná se stát profesionálním chytačem v národním týmu.

Stýskalo se mu po školních trestech s Filchem, nebo dokonce po hodinách lektvarů se Snapem… stýskalo se mu po obyčejném ponižování bez bolesti, krve a potu.

Ještě žiju, pomyslel si zuřivě. A náhle se rozhodl, že to nevzdá. Musí věřit, že existuje způsob, jak se z tohoto zatraceného místa dostat. Musí být silný.

S tímto rozhodnutím zatnul zuby, aby přemohl bolest, která ho zaplavovala, a přinutil se opět otevřít oči. Zkusil si prohlédnout prostor, ve kterém byl uvězněn, nemohl však pohnout hlavou. Krk ho bolel a po jednu neuvěřitelně dlouhou chvíli se bál, že se jeho páteři přihodilo něco nenapravitelného. Přemýšlel, jestli na tom záleží. I tak tady zemře, a i kdyby byla jeho páteř roztříštěná, jenom to zkrátí jeho agonii a možná se zbaví bolesti… Ale celé tělo ho bolelo a to znamenalo, že páteř má v pořádku, aspoň pro tentokrát.

Harry se znovu vrátil k událostem včerejšího dne. Smrtijedi a Voldemort… vzpomínal si na chvíli, kdy se potichu seřazovali do místnosti osvětlené třepotavými pochodněmi. Bylo to jako pódiové představení, dokud jeden Smrtijed neporušil pořádek.

Už od začátku si byl jistý, že mezi Smrtijedy uvidí i profesora Snapea, ačkoli nevěděl proč. Podezříval Snapea, že špehuje pro Brumbála. Očekával jeho přítomnost. Zatímco se Smrtijedi rozmisťovali, přemýšlel, jestli Voldemort přijme profesorovo vysvětlení. Pán zla nebyl vůbec pitomý, takže jeho omluva musela znít přesvědčivě.

Ani nechtěl přemýšlet o tom, co musel profesor udělat, aby dokázal svoji loajalitu. Byl si docela jistý, že poznal osobu, kterou uviděl ztuhnout ve dveřích. Když se muž konečně připojil do kruhu, zastrašující dravý krok potvrdil jeho totožnost. Kápě mohla být nízko, ale on by poznal ty mastné vlasy kdekoliv.

Uvědomil si, že profesor neví, že ho Harry poznal.

Nebyl ani trochu ohromený profesorovým chováním. Nikdy si nemyslel, že by si Snape přál jeho smrt (jenom vyhození ze školy – ale Snape netušil, že pro Harryho byl vyhazov a smrt to samé), nicméně to nefalšované znepokojení a strach, které rozpoznal z jeho chování, ho šokovaly.

V tu chvíli si uvědomil další věc – jeho neopatrnost bude mít za následek pravděpodobně další oběť… profesora. A to nechtěl. Možná Snapea nenáviděl, ale nenáviděl ho živého. Neměl v úmyslu přidat na seznam obětí další jméno, Snape by byl hned po Cedrikovi. Zkoušel Severuse očima prosit, ať ho nechá umřít, ať se sám nezaplete do tohoto průšvihu, a první kletba vyslaná profesorem ho potěšila. Možná že přikývl jenom proto, aby muže ujistil, že jeho čin je přijatý a oprávněný.

Ale ve skutečnosti byl trochu zklamaný. Když se svíjel v křečích pod náporem světlé kletby Tormenta, přemýšlel, jestli ho jeho profesor nenávidí tak moc. Kletba, kterou Snape seslal, nebyla o nic lepší než Crutiatus… v podstatě byla horší, protože ji používala světlá strana. Mohli svoje nepřátele zabít nebo je poslat do vězení. Tak na co potřebovali mučící kletby?

Lektvar, který mu podal později, byl horší než Cruciatus. Cítil jak se mu drtí kosti v celém těle, aby se po jisté nesnesitelné době bolestivě uzdravily. A nakonec ta další kletba… Vzpomněl si na dlouhotrvající křik.

V tu chvíli si byl jistý, že Snape Brumbála zradil. Tento fakt byl bolestivější než kouzla samotná. Brumbál tomuto muži důvěřoval! Musí nějak řediteli dát vědět, že jeho profesor už není důvěryhodný.

A pak Snape spadl vedle něj. Zase ho zachránil. Slyšel, jak se mu profesor upřímně omlouvá s vinou jasně vepsanou ve tváři. Harry si nebyl jistý, jestli celé této situaci rozumí, ale přijal jeho omluvy předtím, než umře…

Vzpomínka jím zcela otřásla. Najednou se rozpomněl na Voldemortova slova: „Počkám si, až mě budeš žadonit o smrt…“ Význam této věty mu pomalu pronikal myslí.

A pak to pochopil. Umře. V bolestech.

Harry cítil, jak poslední síly opouští jeho zmučené tělo, ale nebil se o ně. Dovolil, aby jeho smysly opět pohltila temná mlha, a propadl se do bezvědomí. 

ooOOoo

Když se znovu probudil, měl žízeň. Pokud se chtěl něčeho napít… nebo aspoň zjistit, jestli tu na pití něco je, musel se pohnout.

Čas od času si připomínal – nesmím to vzdát! Ne tak lehce!

Se zatnutými zuby zavřel oči a sbíral všechny síly svého zmučeného těla, aby se posadil. V dalším okamžiku už seděl, soustředil se na udržení rovnováhy. Hm-hm. Hned na to dostal závrať, ale ne tak silnou, jako když se poprvé probudil. Možná se účinky kleteb začaly vytrácet.

Několik dlouhých minut seděl bez hnutí a čekal, až závrať přejde.

Po chvíli zkusil otevřít oči, nevolnost pominula. Tělo mu zaplavila úleva. Viděl. Ne moc dobře, protože jeho brýle se ztratily a patrně taky rozbily, ale mohl si prohlédnout okolí. Pochodně v malé cele sice zaháněly tmu, ale i tak byla její velká část neustále ve stínech. Odhalovaly, že zde byl světlejší kámen než ve včerejší místnosti, ale tu a tam neviděl přes tmavé skvrny. Prozkoumal je a ucuknul, když objevil ponurá svědectví nesčetných hrůz. Ty krvavé šmouhy vypovídaly o bezpočtu životů, jejichž koncům byla místnost svědkem. Po chvíli slepé paniky se ujistil, že se zde nenacházejí žádná okna, a viděl jen velké hnědé dveře. Vedle nich stál hliněný džbán – že by voda?

Z posledních sil se pokusil vrávorat na nohou. Chvíli vydržel stát, ale pak už nemohl a sesunul se na zem. Takto to nepůjde. Měl příliš slabé nohy, aby ho unesly, a točila se mu hlava, z čehož se mu dělalo zle. Harry se zhluboka nadechl a postavil se na všechny čtyři. Kostnatá kolena ho bolela, když se plazil blíž a blíž ke džbánu. Nakonec na keramickou nádobu dosáhl. Bylo to jako vítězství nad Voldemortem. Popadl džbán a zvedl si ho k dychtivým rtům. Voda byla stará a odstátá, ale byla to voda a to mu teď stačilo. S každým polknutím mu uklidňovala zmučené hrdlo a tišila jako hojící lektvar. Keramika při návratu na své místo tupě zarachotila proti kameni. Polekal se, když uslyšel tiché bolestivé zasténání z blízkého rohu potemnělé cely.

Harry ztuhl. To tady není sám? Kdo další tu je?

Snažil se zaostřit a prozkoumat toho druhého z dálky, ale nemohl. Vždycky byl bez brýlí skoro slepý a mdlé světlo to ještě zhoršovalo. Harry si povzdechl a opět se vytáhl na kolena. Musel si nového obyvatele cely patřičně prohlédnout. Připlazil se blíž k tiše sténajícímu muži (byl to muž, to poznal podle jeho hlasu) a snažil se zaostřit na jeho tvář. Nemělo to smysl. V těch stínech prostě nic neviděl. Opět si frustrovaně povzdechl a zlehka se dotkl jeho tváře.

Jakmile sténání nabralo na hlasitosti, stáhl vyděšeně ruku zpátky. Ve světle pochodní se vlhce zalesknul zčernalý ukazováček.

Krev. Muž krvácel. Masivně.

Harry potlačil pocit na zvracení. Zamyšleně se vedle muže posadil. Co by měl teď udělat? Bylo zřejmé, že muž je v horším stavu než on, takže mu musel pomoct. Ale jak? Neznal žádná léčivá kouzla, a i kdyby nějaká uměl, bez hůlky mu nebyla nic platná.

Hůlka! Možná že ten muž má u sebe hůlku. Nebylo to pravděpodobné, ale možná… možná byla v této beznadějné kobce plné utrpení alespoň špetka naděje. Opět se muže dotkl a rukama prohledal jeho plášť. Šmátral v mokrém hábitu – vlhkém ne vodou, ale něčím mazlavým, odporným, viskózním. Krví. A další krví. Krev byla úplně všude. Zděsilo ho to. Rozhodl se přeplazit k nádobě s vodou, aby mohl omýt mužovu tvář a dát mu napít. Popadl džbán a opatrně, aby jej nerozbil, se po svých bolavých kolenou k muži vrátil.

Naštěstí, nebo taky ne, byl džbán obrovský, téměř po okraj naplněný vodou, a po minutách plazení ho začínal nenávidět. Nakonec ho položil na zem, ne příliš blízko k bezvědomému muži, protože se bál, že by ho mohl náhlým pohybem převrhnout. Po chvilce váhaní se rozhodl utrhnout kousek látky, aby jím mohl muži očistit obličej. Ale než tak mohl učinit, poprvé od doby, co nabyl vědomí, uviděl své vlastní tělo. Zesinal. Prostě skvělé, zavrčel v duchu. Nebyl na tom o moc lépe než muž u jeho nohou. Dotkl se své vlastní tváře a uvědomil si, že je taktéž pokryta potem, krví a špínou.

Ach, to ne, pomyslel si na chvíli, ale pokusil se ten šok co nejrychleji setřást. Polkl a čekal, než se tlukot srdce ztiší, pak si utrhl kus svého trička, který nebyl až tak zakrvácený a špinavý jako zbytek jeho oškubaných šatů, a nalil na něj kapku vody, jen co bylo třeba.

Opatrnými pohyby začal omývat tvář toho druhého. Zatímco otíral obličej neznámého, oči si začaly zvykat na šero kolem nich. Muž měl světlou pleť a černé vlasy po ramena…

Ne, to nemůže být… Ne!

Muž, kterého tak pečlivě umýval, byl Snape.

Nechtělo se mu věřit, že je to pravda. Ne že by to bylo proto, že nesnášel Mistra lektvarů. Vlastně ho po včerejších osudných událostech nemohl nenávidět. Nedokázal však snést, že by trpěl následky jeho chyb. Jistě, kdyby tady muž nebyl, Harry by již zemřel. Jaká úleva, pomyslel si sarkasticky. Snape tu byl a stále dýchal, ale nakonec zemře jako Harry, takže se seznam zase o něco prodlouží.

Jeho matka i otec byli mrtví. Sirius v Azkabanu a pak na útěku. Lupin sám. Cedrik byl přespočet. Zničené životy, protože jejich součástí byl Harry. Teď Snape.

Nemluvě o faktu, že musí zemřít spolu s osobou, která ho nenáviděla celým svým srdcem. Voldemort byl krutější, než by kdy byl tušil. On a Snape ve stejné cele!

Shrbil se bolestí, která se nečekaně ozvala v břiše. Byla to bolest ostrá jako při říznutí nožem. Jak sílila, Harrymu se opět udělalo zle. Tentokrát ale nebyl schopen proti tomu bojovat. Odplazil se opodál a otočil se, jak nejrychleji mohl. Nechtěl zvracet na Mistra lektvarů. Snape by ho zabil.

Voda, kterou dříve vypil, opustila jeho žaludek spolu s žaludeční kyselinou a krví. Byl si jistý, že už tam nic není, ale nemohl se zvracením přestat. Cítil se hrozně. Bolela ho každá část těla. Klečel ve svých vlastních zvratcích. Zavřený v cele s umaštěným mizerou bude umírat ještě několik týdnů.

Naděje ho opustila.

Cítil jen zoufalství, temnotu a bolest.

Nikdo mu nepomůže.

Položil ruce na zem a rozplakal se. 

ooOOoo 

Opatrné dotyky…

Voda, chladivá voda na horké tváři…

Cítil se tak dobře…

Kdo to byl?

Quietus?

Určitě on, Quietus, drahý Quietus… nikdo jiný by mu nepomohl.

A později… šokované zalapání po dechu?

Proč?

Někdo se od něj odplazil, zřetelně slyšel zvuky podobné zvracení a po dobu několika minut dávení. A potom už jen ticho.

Ticho stávající se po chvíli nesnesitelným. A… pláč. Někdo plakal. Nebyl to Quietus.

Snape bojoval, aby nabyl vědomí. Co se stalo? Kde je? Kdo je jeho plačící společník?

Jakmile pohnul rukou, bolest v nervech se opět probrala k životu. To bolelo! Sykl bolestí a pláč ustal.

A znovu… šramot někoho, kdo se plazí po zemi.

„Jste v pořádku, pane profesore?“ zeptal se tichý, znepokojený hlas po jeho boku.

Kdo to je? Musí to být nějaký student ze školy. Kde to je? Ve sklepení? Ale… to nedávalo žádný smysl. Jestli byl ve sklepení, proč by nějaký student vedle něj právě zvracel? Proč nešel na záchody, nebo…

„Kde to jsme?“ zeptal se Snape nejdříve. „Kdo jste?“ byla jeho druhá otázka. Hlas měl syrový, ústa mu zaplavila odporná kovová chuť.

„Jsem Harry Potter, pane, jsme v kobkách Nightmare Manor.“

Rychlá odpověď Snapea zasáhla jako kletba Cruciatus.

„Ne,“ zasténal. A najednou si vzpomněl na předešlý den. „To ne.“

Ocitl se v pekle, umíral a jeho společníkem v téhle pohromě byl Harry Potter. To nemohla být pravda. On a Potter ve stejné cele. Ten bastard byl krutější, než by kdy byl tušil.

Snape znovu zasténal a pokusil se posadit. Zabralo mu to několik minut, ale nakonec se vytáhl nahoru, třebas roztřeseně, a opřel se o rozechvělé ruce. Prohlížel si celu a pokoušel se nespadnout zpátky na bolavá záda a nepozvracet se. Když nevolnost přešla, uvědomil si, že má žízeň.

„Máte žízeň, pane?“ zeptal se chlapec zdvořile, jako kdyby mu četl myšlenky. Severus přimhouřil oči, ale přitakal. Chlapec opatrně zvedl džbán a pomohl mu napít se. Po několika hltech vydal Snape tichý zvuk. Nechtěl vypít příliš.

„Musíme šetřit vodou,“ vysvětlil, když chlapec oddálil nádobu od jeho úst. „Nebudou ji doplňovat každý den. Jestli si dobře vzpomínám, musí nám to vydržet tři dny.“

„Tři dny! Ale…“ vykřikl chlapec.

„Ticho, Pottere!“ vyštěkl po něm Snape. „Ano, tři dny. A bude mě navíc bolet hlava, jestli mi budete takhle řvát do uší.“

„Pro-promiňte,“ vykoktal Harry.

V tichosti zůstali sedět několik minut, ale nakonec ten spratek nemohl ticho víc snést a rozhovořil se nanovo.

„Víte něco o tomto místě, pane? Kde to jsme? Umřeme tu?“ zeptal se obavami slabým hlasem.

Severus se zamračil.

ooOOoo

Harry na učitelově tváři uviděl posměšek. Dostalo se mu podrážděné odpovědi. „Pokud se nepletu, víte, kde se právě nacházíme, ne snad? Řekl jste mi, že jsme ve vězení Nightmare Manor. A na vaši druhou otázku – ano, bezpochyby umřeme.“

Harry se zachvěl. Odpověď se dozvěděl. Jedna jeho část si byla té včerejší pohromy vědoma… ale nemohl vědět, že jeho útěk od Dursleyových způsobí další smrt.

Náhle pocítil, že se musí Mistrovi lektvarů omluvit.

„Pane,“ začal, ale Snape po něm znova štěkl.

„Zmlkněte, Pottere!“

To ho ranilo. Tato dvě slova mu způsobila více bolesti než včerejší mučení. Ale chápal to. Snape si jistě uvědomoval, že se do této situace dostal kvůli Harryho chybě. Pokud chtěl umřít v tichosti bez pitomých otázek a omluv, měl by mu tuto šanci poskytnout.

Harryho znovu přepadla závrať. Měl by tu najít nějaké místečko, aby se mohl aspoň trochu vyspat na něčem lepším než podlaze, ale neviděl žádnou postel nebo nějaký jiný nábytek podobný posteli. Popravdě, neviděl žádný nábytek. Po chvíli se rozhodl odplazit se do nejbližšího rohu. Jistě, postrádal zde teplo a pohodlí, ale alespoň mu to dalo pocit bezpečí. Otočil se k nejbližší zdi. V následujícím momentě ho od dalšího pohybu odradila bolest v boku. Žebra. Zvedl ruku, aby se dotkl hrudníku. Bolest se okamžitě zvětšila. Proč si už dříve neuvědomil, že má polámaná žebra?

„Vaše žebra nejsou zlomená, Pottere,“ slyšel profesorův ledový hlas. „Rozhodně naražená a možná naprasklá. Nechtějí, abyste umřel nebo omdlel. Chtějí vám způsobit víc bolesti. Nezranili vás nevyléčitelně.“

Snapeův hlas naplňovala hořkost. Harry se nemohl ubránit zlobě.

„Aha. Ale na nic jsem se vás neptal, pane,“ poslední slovo skoro vyprskl. „A teď mě prosím nechte na pokoji.“

Na celu padlo tíživé ticho. Litoval toho, co řekl v poslední větě, ale už bylo pozdě. Povzdechl si a odplazil se do rohu. Lehl si na zem, schoulil se, jak jen to šlo a po několika minutách vše zčernalo. Usnul.

ooOOoo

Snape byl naštvaný sám na sebe. Jednal s chlapcem zbytečně hrubě. Ačkoli, do této zatracené situace se dostali hlavně kvůli Potterově chybě.

Nejen jeho chybě, Severusi, vynadal si náhle. Měl možnost se rozhodnout a rozhodl se pomoci Potterovi, takže neměl právo chlapci cokoliv vyčítat. Musel mu pomoci co nejvíc. Zemřou za pár dnů, možná za pár týdnů. Čeká je dlouhá cesta a na ní budou trpět společně. 

Muselo být pro Pottera hrozné umřít tímto způsobem – sám s nejvíc nenáviděnou osobou v jeho životě. Severus si povzdechl. Musí ulehčit Potterův osud. Nebude to snadné. I když ho přestal nenávidět, stále jej neměl rád. Byl to jen malý protivný spratek, nic víc. Ale odsouzený zemřít… A Potter byl také jeden z jeho studentů. Přece slíbil Albusovi, že bude chránit studenty v jejich péči.

Albus… opět se zamyslel. Alespoň se vyhne návratu do Bradavic a podání zprávy Brumbálovi. Už nebude muset trávit bezesné noci, prožívat mučení znovu a znovu, cítit vinu, ve vyučování nebude muset čelit kamarádům toho blba a nebude se muset účastnit nekonečných porad týkajících se Potterovy smrti, snášet podezřívavé a nedůvěřivé pohledy kolegů… nebo Albusovo zklamání. A co je nejdůležitější – přijme trest, který si zaslouží. Nic víc, nic míň.

On, nesnesitelně škodolibý bastard, konečně zaplatí za vše, co kdy udělal. Tentokrát konečně zaplatí. Úplně za vše. Možná nakonec umře bez té hrozné viny, kterou nosil celá desetiletí, a možná bude několik posledních dní před smrtí spát bez nočních můr. Další mučení budou jako rituály očištění, pykání, nebo také trest za všechny hříchy. Možná dokáže najít klid, který ztratil před tolika lety…

Ve skutečnosti si nebyl jistý, jestli někdy dříve cítil klid. Snad chvílemi, když byl s Quietusem… někdy s Albusem nebo s lidmi, kterým se nehnusil.

Ale teď měl šanci tento klid znovu získat. Mohl by ho zažít.

Bolest očišťovala. Chtěl být očištěn. Být potrestaný za vše, co udělal. A byl si jistý, že se mu dostane zaslouženého trestu. Pán zla se o to postará.

Ztracený v myšlenkách zůstal sedět bez hnutí několik hodin. Cítil se klidně a lehce, a částečně i šťastně.

Šťastné dny v pekle. Jeho šťastné dny v pekle započaly.

Nakonec z Potterova rohu uslyšel slabý sten. Pocítil lítost. Chlapec pravděpodobně trpěl bolestí. A on mu nemohl pomoct. Ne bez své hůlky a lektvarů.

Sáhl do kapsy, i když už předem věděl, že jeho bývalí partneři ve zločinu mu vše zabavili. Zjistil, že si to myslel dobře – jeho kapsy byly roztrhané a prázdné. Žádná lahvička s léčivým lektvarem, žádná hůlka, žádné jídlo.

Och, jídlo. Bude velice těžké zvyknout si na to, že nebudou jíst zhola nic. Ta myšlenka mu připadala absurdní. Ve svém životě se už nenají. Nikdy. Jak divné! To ho přinutilo vzpomínat na jídla ve světlé, teplé, mírumilovné Velké síni. Vánoční večeře, skvělé polévky, dušené maso, bezedné sklenice dýňové šťávy… Usmál se. Kdyby studenti věděli,  jak rád popíjel dýňovou šťávu! No, možná s trochou whisky… někdy po večeři ve svých komnatách v podzemí.

Zdálo se to být tak dávno… seděl před krbem se sklenicí dýňového džusu v ruce, po několik hodin pozorně sledoval tančící plameny, občas nahlédl do knihy ležící mu na kolenou… do nějaké zajímavé knihy o lektvarech, bylinkářství, kouzelných bytostech nebo o černé magii… teď mu to připadalo jako ráj.

Samozřejmě ráj s nočními můrami. Nebyl tam nikdy skutečně šťastný. Musel být chycený tím Největším bastardem, aby našel ztracené štěstí… s Harrym Potterem, synem svého zatvrzelého nepřítele Jamese Pottera, dalšího bastarda…

Vytrhl se ze snění. Potter. Pohlédl do zšeřelého rohu, kde leželo do klubíčka schoulené tělo. Zapřísáhl se, že už chlapci neublíží. Fyzicky, ani emocionálně, ani psychicky. Zkusí mu pomoct. Vždyť Potter byl přeci hlavní příčinou jeho štěstí, ne?

„Pottere, jste vzhůru?“ zeptal se tiše.

„Ano,“ odpověděl zdráhavý hlas z rohu.

Snape se ušklíbl. Jemu se také nechtělo na chlapce mluvit, ale bylo to potřeba. Měli by se k sobě minimálně chovat slušně. Stačila bolest způsobená mučením, nemuseli k tomu přidat ještě své chování.

Odkašlal si. „Cítíte se lépe?“ povzdechl si. Tato úloha mu neseděla. Umaštěný bastard se ptá Pottera, jak mu je!

„Ne,“ odsekl chlapec. Znamenalo to: Nechci s vámi mluvit. Nechte mě na pokoji!

Severus chlapcovo zdráhání chápal. Po čtyřech spolu strávených letech v Bradavicích měl Potter důvody ho nenávidět. Nemluvě o včerejších událostech…

V tom okamžiku Snapea přemohla vina. Co tomu chlapci udělal, se nedalo odpustit, a Potter mu přesto odpustil. Proč toho kluka nenáviděl? Mohlo za to opravdu jen pár vtípků jeho otce a spolužáků? Jeho mrtvého otce. I když byly jeho skutky vůči Snapeovi neodpustitelné, James Potter je mrtev. A on nemohl kluka trestat za otcovy nerozvážnosti. A… byl to také syn Lily Evansové. Lily Evansové – jedné z nejstarostlivějších lidí, které Snape ve svém životě poznal. A ona také zemřela. Oba zemřeli – James Potter a Lily Evansová.

Vtom mu to došlo – ten kluk je sirotek. Připadalo mu to trochu divné. Jistě, vždycky to věděl… ale teď to i pochopil. Tu myšlenku doprovázel velmi nepříjemný pocit.

Kolikrát využil příležitosti, aby chlapci vmetl do obličeje, jaký byl jeho otec – jeho mrtvý otec – arogantní idiot? Pro chlapce to musel být hrozný pocit. Nedalo se opominout, že to on sám byl ten arogantní idiot, ne James Potter. Takže teď musel s Potterem něco udělat. Ale co by mu měl říci? A jak? (A proč? zeptal se tichý hlásek v jeho mysli, ale on se ho rozhodl ignorovat.) Po čtyřech letech psychického týrání, kletbě Tormenta, kostidrtícím lektvaru a řezací kletbě, to chlapci dlužil.

Uvědomil si, že všechny tyto myšlenky se mu nepodobaly. Nikdy se nestaral o lidi kolem, mimo Quietuse, ale to bylo něco jiného. Byl vážně bastard. Možná tyto myšlenky zapadají do rámce jeho očisty… musí se zneuctít, cítil povinnost to udělat. Kvůli slibu Brumbálovi, kdy přísahal na Quietusovo jméno, a přísaze složené Lily, na to samé jméno. Každý ho přinutil přísahat na toto jméno…

Věděli.

ooOOoo

Harry jenom ležel na podlaze a přemýšlel, proč proboha s ním chce ten umaštěnec mluvit? I když, on sám se mu musí omluvit. To se provede snáz, pokud se profesor nebude hovoru bránit. Odkašlal si.

„Ehm… pane profesore?“ začal opatrně.

„Ano?“ ozval se ten zmetek hlasem překvapivě postrádajícím obvyklý znuděný a jízlivý tón. Co to s ním je…?

„Já… chtěl bych…“ nemohl pokračovat. Zdálo se lehké říct těch pár slov v duchu, nahlas však ne. 

„Pokračujte, Pottere,“ pobídl jej Snape stejným tónem. Nebyl ledový. Nebyl neutrální. Byl tak trochu… hřejivý? Neuvěřitelné.

Harry si povzdechl a posbíral všechnu svou vůli.

„Chtělbychseomluvit,“ vyhrkl. Viděl profesorovo překvapení. Snape se zamračil a přišpendlil jej nevěřícím pohledem.

ooOOoo

„Cože!“ Snape tomu nemohl uvěřit. Co se to děje? On ublížil jemu!

„Chtěl bych se omluvit, pane,“ zopakoval Potter dost pomalu na to, aby Severuse opustily pochyby.

„Proč?“ vyhrkl Snape. Potter zápasil se slovy.

„Je to moje vina, že… že jste se dostal do této situace.“

Ticho temnotou přímo vyzvánělo.

Chlapec nezněl ani tak kajícně jako zničeně a jen zíral na své ruce. Co říct, ptal se sám sebe Snape. Potter se nemýlil, samozřejmě, ale jak mu měl vysvětlit, že mu to nezazlívá? „Nemyslím, že by to bylo důležité, Pottere,“ zamumlal po chvíli.

Harrymu poklesla čelist. Severus se podíval na zírajícího mladíka. Dva zmatení muži se v chladné a chmurné cele upřeně pozorovali.

„Ale, pane, vy tu umřete. Kvůli mně,“ vysvětlil Harry potichu a klidně, jako by mluvil k dítěti. „Musíte být naštvaný…“

„Bylo to také mé rozhodnutí, pokud se nepletu.“

A potom jen dlouhé ticho. Bylo jiné, neznámé, ale ne úplné nepříjemné.

Nakonec si Snape rezignovaně povzdechl.

„Chtěl bych se vám také omluvit.“

Teď zas nevěděl co říct Harry.

„Cože?“

„Za kouzla, která jsem včera použil…“ chlapec sebou bolestivě trhnul, „já… neměl jsem v úmyslu takto vás poranit. Byl jsem… byl jsem jenom… snažil jsem se získat více času,“ dodal chabě, ale Harry ho přerušil.

„To je v pořádku, pane profesore,“ odmítavě mávl rukou. „Nechci o tom mluvit,“ dodal. „Stačilo mi včera prožít si to. A možná, že toho bude dost i zítra.“

Snape zvedl jedno obočí. Jak to ten zatracený kluk mohl vědět? A… jak mohl být také tak… tak… moudrý?

Stop! Ještě včera toho kluka nenáviděl. Přestal ho nenávidět včera večer. Ale dnes určitě nevstoupí do jeho fan klubu. Určitě ne!

A také… nemohl zpochybnit, jak zcela chlapci neporozuměl. Nikdy se nesnažil ho chápat. Nikdy se nepokusil překonat nenávist k Jamesi Potterovi – navzdory přísaze, kterou dal Lily Evansové. Sledoval chlapce, ale nikdy se nepokusil poznat člověka, kterého slíbil ochraňovat. Skvělá práce. Kolikrát ho Albus upozornil, že chlapec není jeho otec?

Po několika minutách se Harry ozval znovu.

„Pane, proč jste ke mně najednou tak… zdvořilý?“

Severus pokrčil rameny.

„Pottere, zaprvé, já nejsem zdvořilý. Nikdy. Nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. Pochopil jste to?“ zeptal se zvláštním hlasem. Harry udiveně přikývl, ale nevěděl, jestli se má smát, nebo ne. „Zadruhé. Umřeme tu spolu. Chci umřít v klidu. V míru se sebou a s vámi, pokud je to možné. Pochopil jste to?“

„Zcela, pane,“ přinutil se k malému úsměvu.

To bude ještě zajímavé.

Kdesi se otevřely dveře a světlo pochodně se zamihotalo.

ooOOoo

Albus seděl ve své pracovně a pokoušel se odpovídat na dopisy, které mu včera přišly. Některé z nich se týkaly dalšího školního roku – studijní záležitosti, požadavky rodičů a různé otázky včetně té zahrnující identitu dalšího učitele obrany. Další dopisy se netýkaly studia – protesty proti jeho řeči pronesené na hostině na konci školního roku ohledně Voldemortova návratu a otázky z další oblasti, to jest jak udržet rodiny v bezpečí. Otázky absolventů Bradavic – začala další válka? Co by měli říct dětem? Jak je můžou v těchto časech ochránit?

A hodně, hodně podobných otázek.

Pak tu byl také dopis od ministra Popletala, který si Brumbál nechal na konec. Měl podezření, že to bude mít něco společného s Harrym a Voldemortem – nebo možná Severusem, nějaké návrhy, aby Mistra lektvarů vyhodil kvůli jeho minulosti, nebo něco takového. Popletal byl nenapravitelný kretén.

S hlubokým povzdechem rozložil pergamen.

Jako první pocítil úlevu. Ten idiot ministr Mistrovi lektvarů nechtěl nic udělat. Na druhou stranu, jeho zprávy byly znepokojující. Popletal chtěl Harryho na vyšetření ministerstvem ohledně smrti Cedrika Diggoryho. Brumbálovi se ten nápad nelíbil. Pamatoval si na případ, kdy ministerstvo tímto způsobem vyslýchalo Severuse. Pamatoval si na stopy poranění a mohutné modřiny na zádech Mistra lektvarů. Rány a modřiny od ministerských bystrozorů. Mercury se nikdy neobtěžoval s etikou, pokud šlo o Voldemorta a jeho přívržence. Nebylo překvapením, když Minerva… ale pak se zastavil. Teď se musel soustředit na důležitější věci.

Náhle pocítil vinu za to, že loni požádal Alastora o učení obrany. Severuse to opravdu ranilo. Jeho kolega si jistě připadal zrazený. Byla to jeho chyba. Kdyby minulý rok nejmenoval bystrozora učitelem obrany proti černé magii, Voldemort by nebyl tak silný jako je teď. Ano, Voldemort by se stejně vrátil, i bez Harryho krve, ale ochrana zajištěná chlapcovou krví ho učinila silnějším než kdy předtím.

Severus potvrdil nešťastné zprávy, když se vrátil z prvního setkání Smrtijedů.

A teď chtěl ministr vyslechnout Harryho. Co chtěli chlapci doopravdy udělat? Prohlásit ho za blázna? Zavřít jej do Azkabanu? Nebo… ale proč?

Byl tak hluboko ponořený v myšlenkách, až málem vyskočil, když mu velká hnědá sova na stůl položila pergamen. Byl to obyčejný pergamen s červenou pečetí. Naléhavý.

Rychle dopis rozložil.

Okamžitě rozpoznal rukopis Artura Weasleyho. Možná, že nahlédl do Popletalových plánů ohledně Harryho.

Dopis se netýkal Popletalových plánů. Ale i přesto byl o Harrym.

Albusi,

Harryho rodina včera večer informovala mudlovskou policii, že Harry beze stopy zmizel. Že prý po jedné rodinné hádce vyběhl z domu a od té doby už ho neviděli. Bylo to přibližně v 16:30.

Nevíte, kde by teď mohl být? Opravdu doufám, že jste ho odvedl Vy. Chlapec je dost chytrý, aby nám řekl, kde je, pokud je na svobodě.

Albusi, mám strach, že ho má Vy-víte-kdo.

Co bychom měli udělat?

Upřímně Váš,

Artur.

Brumbál se podíval na hodinky. Bylo čtrnáct čtyřicet šest. Jeho tělem proběhla vlna paniky.

Existoval jen jeden způsob jak zjistit, jestli to byl Voldemort, kdo chlapce unesl.

Severus.

Ztracený v myšlenkách pospíchal směrem ke sklepení. Už když se zastavil před dveřmi Mistra lektvarů, cítil, že tam jeho kolega není.

Snapea nenašel ani ve zbytku hradu.

Zlá předtucha stáhla Brumbálovo hrdlo. Harry Potter se pohřešuje. Severus Snape se pohřešuje. To mohlo znamenat jen jedinou věc, věc, které se Artur bál nejvíc – Voldemort zajal Harryho.