Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Happy Days in Hell

Kapitola 1.

Happy Days in Hell
Vložené: Lupina - 12.09. 2022 Téma: Happy Days in Hell
Lupina nám napísal:

Šťastné dny v pekle

Autor: Enahma

Překlad: Lupina

Beta: marci 

Banner: Jimmi

Originál: www.fanfiction.net/s/1252201/1/Happy_Days_in_Hell

Rating: 13+

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

PP: Musím zde podotknout, jak jsem šťastná, že v době překladu Harryho Pottera páni Medkové už mohli použít pravidlo pro skloňování antických jmen, které uvádí Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky

https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=320#nadpis10

odstavec 1.3.

Tzv. antický způsob skloňování se neuplatňuje vždy, když jméno končí na ‑us, ‑as, ‑es, ‑os. Patří‑li jména tohoto typu novodobým nositelům (a pisatel nechce záměrně zdůraznit jejich antický původ) nebo jde‑li o jména jiného než latinského či řeckého původu, která však mají zakončení obdobné jako jména antická, neodtrháváme v nepřímých pádech zakončení ‑us, ‑as, ‑es, ‑os, ale přidáváme pádové koncovky k celému jménu (Angus – 2. p. Anguse – 5. p. Angusi).

 

Pokud by toto pravidlo neexistovalo, nebyla bych schopná vyřešit oslovování Quietuse přezdívkou Quiet ve druhém díle trilogie. Protože pak by v případech Quietus i Quiet byl tvar pátého pádu Qiete a pak by Quiet nepoznal, že je oslovován přezdívkou.

A jelikož ani Severus není z antiky, oslovujeme ho a voláme na něj Severusi a ne Severe. Luciuse nezmiňuji, ten je zde záporná postava, nicméně jeho oslovování spadá pod stejné pravidlo.

 

PP2: Protože jde o revidovaný překlad, který bude vyplňovat volná odpoledne, nebudu s největší pravděpodobností reagovat na komentáře. Všechny si však moc ráda přečtu. Ono potěší i prosté poděkování (máme tam na to dokonce i tlačítko), protože to je prakticky jediný honorář, ocenění práce, které překladatelka s betou dostanou.

 

 

Kapitola 1. Hra bastardů

 

Ticho bylo až příliš velké.

Mohutné zdi z kamenů se tyčily nad okolím a tmavá okna mířila k lesu podobnému strohé hlídce. Vysoká černá brána stála zlověstně jako neúprosná noční můra proti opotřebovanému kameni… Hrozivá aura celého panství Nightmare Manor pronikla hluboko do kostí každého nešťastníka, který se ocitl v jejím dosahu. Samotný vzduch praskal ďábelskou předzvěstí. Po okolí se tyčily zkroucené a černou magií zjizvené stromy, mezi nimiž pableskovaly neblahé stíny jako mlhavé kaluže inkoustu.

Nebo jako černé kaluže krve, přemítal Severus.

Podmračeně na bránu pohlédl. Sklesle uvažoval, ne poprvé, zda do jejích zdí nezapracovali mozkomory, díky jejichž uvítání jste museli přijít o svou duši.

Když se Snape objevil v kruhu Smrtijedů, byl velice překvapený. Přestože k přemístění potřeboval přejít přes celé bradavické pozemky, toto dopoledne se dostavil jako jeden z prvních.

Stáli tam jen Avery a Rome, mladý muž z Francie, nový stoupenec temného umění, jak to rád nazýval. Snape zavrčel. Nemohl si pomoct, ale bezduché masakrování a terorizování se ani zdaleka neblížilo k umění. Nikdy černou magii za umění nepovažoval – ani na samém začátku, kdy byl ještě hloupě idealistický a mnohem méně citlivý… možná někde tam skutečně pramenilo toto šílenství. Už v raném dětství se černá magie stala součástí jeho života. Vždy jej přitahovala. Rodina Snapeů se proslavila její podporou. Všechny zachránil Quietus, který… ne! Srdce se mu bolestivě sevřelo a jen dlouhá praxe způsobila, že se mu dýchání uklidnilo. Nechtěl na něj myslet. Ne tady. Ne teď.

Najednou uslyšel pár prasknutí a mezi stromy lesa přilehlého k Nightmare Manor spatřil pláště dalších Smrtijedů. Přistoupil k němu ten s bílými vlasy. Severus mu úsečně přikývl a Malfoy sklonil hlavu v odpověď.

Raději by měl zjistit, proč byl opět přivolán a tak brzy. Vždyť jen včera večer obdržel dopis s instrukcemi, jaké lektvary má připravit na příští týden. Toto setkání se muselo týkat něčeho temnějšího a děsivějšího než obvyklých mučících lektvarů. Potlačil zachvění.

Trojité prásk zvýšilo počet služebníků. Poznal Notta a Goyla, ale třetí muž byl pro něj záhadou. Severus nezaregistroval, že se již dříve tento muž začlenil do nejužšího kruhu. Smrtijedi neklidně postávali a čekali na svého pána. Severus nepochyboval, že vzhled panství nevěstí nic dobrého nejen pro vězně.

Jakmile Smrtijedovo Znamení zla zahořelo, nikdy neznal místo přemístění. Když ucítil jeho volání, mohl jen zmizet a objevit se na místě, které určil Pán zla. Ten se tím bránil proti občasným špehům mezi svými následovníky, protože takto místo setkání nemohlo být nahlášeno autoritám – ministerstvu nebo Brumbálovi. Toto odpoledne tedy proběhne setkání na Nightmare Manor, na jednom z Voldemortových nejskrývanějších míst…

A nejděsivějších.

Ačkoliv je Snape navštívil při mnoha příležitostech, nevěděl, kde přesně se nachází. On a Brumbál se toto místo snažili zoufale najít už čtrnáct roků, ale jejich pátraní bylo neúspěšné.  Nightmare Manor používal Voldemort jako hlavní vězení. Vozil si tam na mučení a sadistické orgie všechny nepřátele, které nechtěl hned zabít.

Snape si byl jistý, že po porážce Pána zla malým Potterem před čtrnácti lety hodně lidí v Nightmare Manor zůstalo a v bezmocnosti zde zemřelo i bez citlivého přístupu Smrtijedů. Vězni tam zůstali, protože je nikdo nemohl nalézt.

Místo obav, bolesti, křiku, pláče, chvění a smrti. Místo nejděsivějšího mučení, jaké může na světě existovat.

Nesnášel ho. Nenáviděl ho z celého svého srdce, nenáviděl ho jako žádné jiné místo na světě. Hnusilo se mu víc než ministerské kobky – místo světlého trýznění – více než… Zastavil se. Dostal se do nebezpečných vod.

Došel k jedinému závěru, že toto střetnutí je určeno k zábavě Pána zla. A Severus hrozně moc doufal, že se mu podaří odtamtud vyklouznout ještě před jejím začátkem. Raději by adoptoval Potterovic spratka, než aby mučil další nešťastnou duši. Jak jen tyto události nenáviděl. Byly odporné a ohavné a díky nim se cítil navždy pošpiněný. Naštěstí obvykle nebyl nucený se jich účastnit. Pán zla si cenil jeho schopnosti špehovat Brumbála víc než jeho přítomnosti na mučení. Severus převelice rád nechal Pána zla věřit, že Brumbál na jeho hůlku kouzlí Priori incantatem a že přemíra mučících kouzel by zničila víru v jeho loajalitu.

Nicméně i tak se někdy Pán zla dožadoval jeho připojení k těmto hrám. Voldemort příležitostně testoval oddanost svých následovníků pomocí mučení… mučení nevinné oběti nebo následovníků navzájem. Severusova loajalita však už byla přezkoušena (na to přezkoušení si nedovolil vzpomínat), a dnes tak bude nejspíše čelit nějakému významnému nepříteli temné strany. Kdo by mohl být tak důležitý, aby Pán zla svolal všechny své přívržence? Hned jak se vrátí do Bradavic, musí varovat Brumbála.

Severus nečinně sledoval příchod svých druhů – brzy bylo jasné, že úzký kruh Pána zla se rozrostl. Více než jen pár lidí nepoznával. V dalších deseti minutách se dostavil celý vnitřní kruh a neklidné šelestění těžkých, černých plášťů nahradilo ticho. Každý člen stál na svém místě a čekal, až je Pán zla přivítá. Severus přeběhl pohledem po shromážděných Smrtijedech. Neuměl si představit tak důležitého nepřítele. Možná Brumbál? Ale to bylo nemožné. Když opouštěl Bradavice, Brumbál tam stále byl a úplně v pořádku. Kdo další? Ten idiot Popletal? Nebo nějaký důležitý bystrozor? Možná Moody?

Och, to by bylo zábavné. Na toho člověka by skutečně byl schopen použít nějaké to ošklivé kouzlo. Za maskou vycenil zuby, když přemýšlel o tom, co mu Moody provedl – výslech v budově ministerstva, lekce Moodyho mučení světlým uměním, nucené veritasérum, kouzlo Tormenta (kouzlo bíle magie ekvivalentní Cruciatu – sice odpustitelné, ale o nic lepší než jeho nepromíjitelné dvojče), které na něj sesílal znova a znova a znova, protože jej nepovažoval za člověka, ale za hnusného Smrtijeda… Bezesné dny a noci, jenom aby ho zlomili a potom poslali na šest měsíců do Azkabanu… Šest!!! Připadalo mu to jako celý život. Po tom všem nebyl schopen nic cítit. Nic. Všechny jeho city tam zmizely, pravděpodobně navěky. Za to všechno mohl Moody, starý paranoidní bastard. V mysli se otřásl. Kdyby je dnes skutečně čekal Moody, nedokázal by mu prokázat laskavost. Ne. Nikdy.

Téměř se pozvracel, když ho minulé září viděl vstoupit do Velké síně. Od Albuse bylo naprosto bezcitné, že toho bystrozora přivedl do stejné budovy!

Znovu se otřásl. No, nakonec to byl Barty, ne ten starý bastard. Ano, Barty byl samozřejmě také bastard, ale ne starý. Mladý a temný bastard, teď už hůř než mrtvý. Byl políben mozkomorem. Nepěkný způsob smrti.

Ale zpátky k bastardům – právě čekal na Největšího bastarda na celém současném světě, aby představil nového zajatce svým loajálním služebníkům… bastardovým služebníkům.

Jistě, i on sám byl bastard. Každý na této zemi byl bastard, ovšem až na Brumbála.

Donutil své myšlenky vrátit zpět do přítomnosti a pokoušel se bez úspěchu identifikovat Smrtijedy, kteří dorazili poslední. Budiž, ať tedy hra bastardů započne.

ooOOoo

V ten moment Voldemort vyšel bránou panství a přiblížil se ke svým trpělivě čekajícím služebníkům.

„Pojďte. Připojte se ke mně v hlavní místnosti,“ zapředl syčivě. Dokonce i jeho nízko posazený hlas se nesl nad čekajícím davem. „Náš vážený host už čeká.“

Něco ve vzduchu mrazilo… Severus si přitáhl hábit těsněji kolem sebe a uniklo mu slabé zachvění. Velká černá brána panství vypadala jako tlama polykající všechno a všechny, kteří do ní vstoupí. Severus by se nejraději vrátil na hrad. Nebo domů. Nebo kamkoliv pryč odsud.

Když konečně dorazil do hlavní haly, všude kolem ve světle pochodní zářily bezvýrazné bílé masky.

Ve středu této obrovské místnosti se nacházelo dítě. Poměrně malé dítě s rozcuchanými, špinavými tmavými vlasy a kulatými brýlemi.

Severus téměř ztuhl ve dveřích.

Ne. Dítě. Ne. Ne znova. Něco jiného bylo mučit děti ve třídě. Slovně, pomocí sarkasmu nebo školních trestů, odebírat jim kolejní body. Ale fyzicky? Už jen při tom pomyšlení se mu dělalo nevolno a musel bojovat se svými vlastními vzpomínkami.

Najednou si uvědomil, že se ostatní kolem chlapce rozestoupili. Byl jediným chybějícím z kruhu, který u otevřených dveří zůstal stát jako zaražený. Zhluboka si povzdechl a připojil se k ostatním stoupencům. Když zaujal své místo, chlapec zvedl hlavu.

Snape opět ztuhl.

Ne! To nemůže být pravda!

Ten kluk byl Harry Potter.

ooOOoo

Zatraceně!

Proč?

Jak?

Sakra! Sakra! Sakra… Co tu, k čertu, dělá? Měl by být doma s rodinou, sledovat televizi, nebo hrát nějaké idiotské hry s kamarády nebo cokoli jiného. V absolutní nevíře zíral na toho spratka a myslí mu bouřily nesourodé myšlenky.

Chtěl se vzbudit ve sklepení se sklenicí brandy. Nebo ohnivé whisky. Se sklenicí? Ne, to by nestačilo. Vypil by celou láhev!

Ale jeho tělo se nechtělo vzbudit.

Když se jejich oči střetly, okamžik se mu zdálo, že ho kluk poznal. Ale po chvíli se od něj chlapec odvrátil a hleděl na Voldemorta.

Nerozuměl tomu, co se stalo. Chlapec byl zajat Pánem zla nebo jeho Smrtijedy, to bylo jasné. Ale jak? Kdy? Jak to, že to Brumbál netušil?

Co mohl on sám udělat? Jak by odtud mohl pomoci klukovi uniknout? Nightmare Manor bylo chráněno protipřemisťovací bariérou stejně jako Bradavice. Nemohl jen tak chlapce vzít a přemístit jej. To bylo nemožné. Přesto musel zachránit mizerný život tohoto pošetilého dítěte, kterému se podařilo zaplést se – opět – do bezvýchodné situace.

Rozčileně si povzdechl. Cokoliv udělá, jeho utajení skončí. Tato myšlenka mu přinesla náhlou, nezměrnou úlevu. Najednou se cítil volný. Jenže, co mohl dělat s nově nalezenou svobodou lapený v této zatracené noční můře? Tady neměli žádnou naději.

Možná dopustí, aby chlapce mučili a zabili. Pokud by chtěl tento průšvih řešit, zemřou oba dva. Když neudělá nic, udrží svoji roli špeha a mohl by nadále pomáhat světlé straně a Brumbálovi.

Cítil, jak mu svaly v čelisti cukají, a přinutil se pomalu a klidně dýchat.

Naproti tomu nevěřil, že pokud Potter zemře, bude mít strana světla naději. Ne, zašklebil se Severus pro sebe. Potter musí přežít. Byla tu také ta záležitost s Lily… slib, který jí dal… přísahal na Quietuse. To znamenalo, že musí tomuto malému bastardovi pomoci. Ano. Potter byl také bastard, protože se zapletl do této zatracené, proklaté situace. Těžce si udržoval masku loajálního Smrtijeda, aniž by na něj doráželo vlastní svědomí, ale teď… Tyto myšlenky však nikam nevedly. Musí najít cestu ven. Očima přeběhl sál – dveře, okna.

Neměli kudy uniknout.

Tuto budovu znal velmi dobře, měl tady malou základní laboratoř. Nenacházela se však v podzemí, ale v třetím poschodí – zdejší podzemí bylo vyhrazeno vězení.

Vězení. Nejpříšernější věznice na světě. Nebo alespoň jedna z nejhorších. Cely a místnosti nekonečné bolesti. Znal to. Věděl, jak člověk vypadá po několika týdnech v nich strávených. Život tady byl jako jeden dlouhý Cruciatus. Jestli chtěl Pán zla někoho mučit celé měsíce, mohl. A také to dělal. Rád lidi nejdříve zlomil, než je zabil. Nezáleželo mu na tom, jak dlouho to potrvá. Zdálo se, že Pán zla má vždy spoustu času.

Jenže jak by mohl Pottera zachránit z této prokleté budovy?

Severus si uvědomil, že Voldemort mluví, a myšlenkami se vrátil zpět ke kruhu.

„Vítejte, mí nejvěrnější, v tento příznivý den.“ Pán zla rád zaséval strach do nejvíc stoických srdcí, ale teď byl přímo u vytržení. Jeho hlas oživoval otevřený triumf. „Dnes se k nám připojil nanejvýš čestný host – Harry Potter.“ Ta slova zněla jako jed odkapávající z Voldemortova jazyka. Severus zatnul zuby. Nad shromážděnými Smrtijedy se vzneslo mumlání a ti, kteří nepoznali osobu ve svém středu, si zajistili lepší výhled. Zpráva Pána zla vypadala jako povolení k okukování chlapce.

Ten měl svázané nohy. Nemohl utéct jako před měsícem na hřbitově, kdy unikl Pánovi zla po jeho zmrtvýchvstání. A jeho hůlka také chyběla. Vypadalo to, že chlapcovo neskutečné štěstí vyprchalo.

I přes počáteční šok si Snape zdráhavě připustil ohromení nad absencí bezduché hrůzy v chlapcových očích. Neviděl paniku. Potter tam jen stál jako ovce čekající na porážku, vyzařoval přijetí bez ohledu na to, co budoucnost přinese. Zahleděli se vzájemně do očí a ty Potterovy prozradily pouze ten nejmenší náznak strachu.

Odevzdanost. V těch zelených byla jen odevzdanost… nic víc. Odevzdanost jako v těch černých… jen odevzdanost.

Byl to ten samý výraz. Ale jak to? Jak to, že mu ty zelené oči tolik připomínaly ty černé? Jejich výraz byl identický.

Ten chlapec cítil jen odevzdanost.

Ta podoba… v temném kruhu stojí beze strachu, dívá se na něj v nekonečné bolesti způsobené ne mučením, ale zklamáním… a Snape by se nejraději rozkřičel, když si vzpomněl na někoho jiného.

Chlapec stál na tom samém místě, ve středu kruhu beze strachu a slabosti. Jen s bolestí… jako tomu bylo dlouho, dlouho předtím… ale bylo to tak zřejmé… ty černé oči… Nemohl by na ně zapomenout.

Ale Největší bastard stále mluvil.

„Dávám vám tři kola zábavy. Poté ho zabiji. Já osobně. Buďte opatrní na moji trofej,“ ušklíbal se v zadostiučinění Pán zla.

Tři kola. To jsou nejméně dvě hodiny, jak je znám, pomyslel si Snape. Viděl Voldemorta, který se stáhl a posadil se na svůj temný trůn.

„Představení může začít!“ zvolal ke svým Smrtijedům.

A představení začalo.

ooOOoo

Navenek klidný Severus cítil, jak se mu zrychluje puls. Kapka potu mu stekla po čele. Zoufale se snažil najít způsob, jak chlapce zachránit, ale jak minuty utíkaly, napětí se více a více zvětšovalo. Neexistovala cesta ven. Okna byla příliš vysoko. Budovu chránila protipřemisťovací bariéra. Kdyby chtěli utéct, museli by z budovy ven, skrz speciální strážní brány. Nemožné. Nemohl by utéct sám, natož s Potterem. A ještě musel počítat s přítomností bývalých kolegů. A neměl záchranné přenášedlo. Voldemortovy obrany přenášedla poznaly, přinést něco takového na setkání Smrtijedů znamenalo smrt. Chlapec zemře a při jakémkoliv pokusu o jeho záchranu Severus zemře také. Pokušení se znovu ozvalo – mohl nechat chlapce zemřít. Neměl žádnou jinou reálnou možnost volby. Chlapec bude zabit tak jako tak. Proč by se měl vystavit nebezpečí smrti pro nic za nic? Brumbál a Řád ho potřebovali.

Pocit frustrace ho přímo probodl. I chlapce potřebovali. A on tomu zatracenému děvčeti přísahal!

Nemohl uvěřit, že skutečný život může být horší než noční můry, které ho posledních dvacet let trápily téměř každou noc. Teď byl zde a prožíval noční můru horší než ty, které se mu zdály.

Oči mu plály, když blýskavý potůček soli stekl po čele. Snažil se potlačit nutkání zuřivě zamrkat. Ne poprvé byl vděčný za tuto zatracenou masku. Skoro se třásl, když sledoval scénu před sebou. Mnohé výkřiky v latině – Seco! Frango! Contundo! Flagello! Diffringo! Uro! Na jednom konci hůlky veselí, na tom druhém utrpení.

Potter vřískal, svíjel se, škubal sebou a ječel. Mezi jednotlivými kletbami jen krátké pauzy. Když jedna skončila, druhá začala. Jeho bolestí naplněný hlas se rozléhal po celé budově. A to bylo teprve první kolo… Čekalo tu ještě druhé – psychické mučení. Jen z té myšlenky se Snapeovi dělalo nevolno.

Přicházel na řadu. Jeho kolo mučení spratka, kterého roky nenáviděl, spratka, kterého ponižoval a zesměšňoval před jeho spolužáky. Spratka, kterého se snažil všemi možnými způsoby ze školy vyhodit.

Mučení chlapce, který měl bezpochyby vždy protekci, chlapce, kterému každý prokletý rok pomáhal přežít v té zatracené škole prostě proto, že se zavázal přísahou, že jej bude ochraňovat. Nebyla to možná ta nejochotněji věnovaná péče, ale byla ta nejlepší, kterou mohl nabídnout.

Když na něj přišla řada, zůstal stát jak opařený, nedokázal zvednout ruku s hůlkou, mluvit nebo snad dokonce otevřít pusu. Nedokázal se pohnout. Nedokázal dýchat.

Chlapec ležící na podlaze krvácel. Trpěl. Ale neprosil. Nežádal o slitování. Zdál se vyčerpaný, ale ne zlomený. Severus zjistil, že navzdory svému přesvědčení k tomu chlapci cítí respekt. V prvé řadě si byl jistý, že Pottera bude snadné zlomit. Bylo mu přeci jen patnáct, že? Od chlapců v jeho věku se čekalo, že se zlomí, že to dávno vzdají, ne? Ale Potter nebyl zlomený. Zatím ještě ne. A jeho pohled… Mistr lektvarů se otřásl. Tento pohled mu byl zase příliš známý. Viděl jej před lety… Musel ovládnout své emoce. Dřív než ho slzy zradí.

Co teď má dělat? Potřeboval nutně čas. Pokud skutečně zamýšlel na něco přijít, musel na Pottera vyslat kouzlo. Teď. Okamžitě.

Snape otočil hlavou a s hůlkou namířenou na chlapce zašeptal: „Tormento.

„Světlé kouzlo,“ smál se Voldemort. Nefalšované veselí v té tváři vypadalo cize. Pán zla přikývl na souhlas Severusovu nápadu. „Ukažme panu Potterovi, jak vypadá mučení strany světla.“

Severuse zachvátilo znechucení. Pocity studu a lítosti ho skoro udusily.

Chlapcův křik naplnil halu. Znovu a znovu. Ne, neudělá to v druhém kole. Nemůže. V žádném případě.

Věděl přesně, jaký druh bolesti právě naplňuje malé tělo.

Jak skláněl hůlku, křik slábl. Když opět otočil hlavu k chlapci, jejich pohledy se znovu střetly. A ten zatracený holomek přikývl.

Snapeovi se sevřelo srdce. Teď si byl absolutně jistý, že ho kluk poznal. Při tom zjištění se mu zvedl žaludek. Cítil se omráčený a sám sobě odporný, aniž by věděl proč. Nechtěl, aby ten pacholek umřel s myšlenkou na to, že ho Severus zradil. V té chvíli mučení a křiku se jeho nenávist rozplynula.

Při následujícím mučení chtěl křičet také.

Druhé kolo… bičování, kopance, rány pěstmi… Po prvních deseti Smrtijedech kluka sotva poznával. Modřiny, zranění, krev, zlomené kosti – jen ty zelené oči upřené do jeho černých po každém kole dokazovaly, že chlapec stále žije. Proč měl Potter stejný pohled, jako míval před hodně dlouhou dobu chlapec s černýma očima? Proč?

Proč se mu díval do očí zas a znovu? Neprosil o milost, slitování, péči. Ale jeho oči se vždy vrátily k Severusovým.

Všechno v Severusovi řvalo, aby celá hra bastardů skončila. Chtěl jít domů, zamknout se v pokoji a pít whisky dokud neodpadne a neusne. Spát a nikdy se už nevzbudit. Nikdy.

Chtěl utéct pryč. Ale… ale…

Co by řekl Brumbálovi? Jak by mohl vstoupit do jeho pracovny a říct mu pravdu? ‚Omluvám se, ale Potter je mrtvý a před jeho smrtí jsem ho mučil, ačkoliv jsem nepoužil nepromíjitelné, jen kletby světlé strany jako je Tormenta‘?

Jak by mohl pokračovat ve svém životě poté, co se podílel na tomto mučení a zabití dítěte, zase? Jak by mohl učit ostatní děti? Vždy byl hnusný, nesnesitelný, opravdový bastard a skutečné monstrum, ale minimálně lidská bytost. Pokud by Potter umřel za jeho aktivní účasti a bez skutečné nabídky pomoci, byl by tisíckrát horší než to nejnižší monstrum. Jak by mohl učit Weasleyho a Grangerovou? Mohl by se jim ještě někdy podívat do očí? Co by s ním udělala porušená přísaha? Mohl by spát? Jíst? Dýchat? Myslet?

Vzduch pročíslo ostré KŘUP! smíšené s přiškrceným vzlykem. Napadlo ho, že se Potterovi něco zlomilo, i když se snažil, aby se od něj neodvrátil.

Své minulosti nemůže uniknout. Téměř dvacet let nebylo dost na litování předchozích činů. Pokud by dovolil, aby Pottera nyní zabili, nepřežije to. Tím si byl jistý.

Opět na něj přišla řada. Ten nezvedenec, nesnesitelný, zatracený nezvedenec zase vyhledal jeho pohled, ačkoliv oči měl tak oteklé a zanesené špínou, že si nebyl jistý, jestli se jimi ještě může dívat.

Sklonil hlavu a z kapsy vytáhl malinkou lahvičku. Naštěstí nemusel používat fyzickou sílu nebo nějaké nástroje na fyzické týrání. Spíše od něj čekali předvedení zajímavého elixíru; za těchto příznivých podmínek (Severus se pro sebe zašklebil a zadusil odfrknutí), to ale muselo být něco opravdu výjimečného. Tak jako mnohé předtím, tato představení probíhala pod vedením a pro potěšení samotného Pána zla. Bastardova hra. A Voldemort chtěl vidět bolest.

V jedné chvíli si Snape pomyslel, že by mohl lektvar sám vypít místo toho, aby ho dával Potterovi. Byl to nový lektvar, který uměl způsobit ohromnou bolest. Vždy s sebou nosil svoje mučící lektvary pro případ, že by se vyskytla situace podobná této. Ale nechtěl, aby chlapec trpěl jeho rukou. Potřeboval čas a ten mu lektvar mohl nabídnout.

Přešel směrem k Harrymu, klekl si na kolena, levou rukou pootevřel Potterovi ústa a pravicí nalil obsah lahvičky do chlapcových úst. Donutil jej polknout a vrátil se na své místo do kruhu.

Na moment v sále zavládlo hluboké ticho. Potom se chlapcovy oči otevřely extrémní, novou úrovní bolesti. Rozkřičel se tak hlasitě, že i ti nejodolnější Smrtijedi si museli zakrýt uši.

Kostidrtící lektvar. V této chvíli se Snape nenáviděl víc než kdy v životě – a to se hluboce nenáviděl už nějakou dobu.

Kostidrtící lektvar byl dokonalým lektvarem pro tuto bastardovu hru. Dokázal oběti zlámat kosti na malinkaté úlomky, což doprovázely příšerné bolesti při každém pohybu jako dýchání, a potom kosti znovu bolestivě zahojil stejně jako opravdu bolestivý a rychlý kostihoj. Nepůsobilo to nevyléčitelné zranění, ale bylo to stejně bolestné jako Cruciatus.

Snape to věděl. Sám to zkusil.

Chlapec mu po tomto už nebude nikdy důvěřovat. Ne že by měli čas na odpuštění nebo zapomenutí, nebo pro omluvu. Potter umíral. A on – Severus Nobilius Snape umíral s ním. Neviděl cestu ven, ale pozorně čekal na okamžik náznaku slabosti Pána zla a dalších strážců. Když se křik v hale zastavil, chlapcovy oči zůstaly pevně zavřené. Jen povrchní pohyby jeho hrudi nahoru a dolů ukazovaly, že je ještě naživu.

„Výborně, profesore, jsem ohromen!“ oči Pána zla zářily jako oči hladového hada zaujatého tlustým hlodavcem. „Nemůžu uvěřit, že i po těch letech, co jsi strávil s tím starým, mudly milujícím hňupem, je tvá fantazie stále takto osvěžující.“

Snape si byl krátce jistý, že na toho bastarda nasměruje hůlku a okamžitě ho zabije. Ale ještě než dal ruku k opasku, představení pokračovalo. Ignoroval vychytralé pohledy, kterými ho chtělo několik postav z kruhu propíchnout.

Přišlo třetí kolo… a Snape stále nevěděl, co dělat, jak umírajícího chlapce zachránit.

Zatímco se snažil vymyslet plán na útěk, přemýšlel o další mučící kletbě. Pán zla by ho potrestal dobře vyvedeným Cruciatem, pokud by použil stejnou kletbu. Ale co by měl použít? Možná řezací kletbu? Bylo to bolestivé, ale neměla dlouhotrvající efekt. Deset sekund, víc ne. Maximálně dvacet.

Když poslední výkřik přešel do suchých vzlyků, byl na řadě Severus.

Culter,“ pohled však od chlapce odvrátil a hůlka se mu v ruce zachvěla.

Křik byl hlasitější než kdykoliv předtím. Trval skoro jednu minutu. Jak? Zkusil kouzlo zastavit, ale křik neskončil. Nakonec si připomněl, že řezací kletba spojená s kostidrtícím kouzlem, které použil Nott, způsobí oběti několikahodinové vážné následky. Stud se mu šířil tělem jako kyselina. Jakým kvalifikovaným kouzelníkem to byl! Pocit viny jako by ho sžíral zevnitř.

„Severusi! Dnes jsi opravdu úžasný!“ slyšel slova Pána zla, jako by je zakřičel. „Lepší než kdykoliv předtím.“

Přitakal a podíval se na malé chvějící se tělo.

Najednou se chlapcův hlas uklidnil. Potter už nedýchal.

Ale ne, zašeptal si pro sebe Snape stejně jako další Smrtijed zvedající svou hůlku.

„Stop!“ zakřičel Voldemort. „ jej chci zabít!“ připojil se k nim po tom, co vstal a udělal jeden krok dopředu.

Teď byl Severus naprosto zoufalý. Voldemort se ho chystá zabít, věděl to, a nemohl s tím nic udělat. Poslední pohled potvrdil, že neexistuje žádný způsob, jak utéct, takže už zůstala jen jedna možnost. Připravil se.

Voldemort se zastavil vedle těla, ze kterého už vyprchal skoro veškerý život a kopnutím jej převrátil na záda.

Ennervate,“ namířil hůlku na chlapce.

Nehýbal se. Snape ztuhl. Zabil Pottera? Nemožné. Přísaha by pak jistě zabila jeho.

„Vím, že jsi při vědomí, Pottere,“ pravil Voldemort ledovým a nemilosrdným hlasem. „Chci si s tebou ještě promluvit, než tě zabiji.“

Chlapec otevřel oči a Snape pocítil chvilkovou úlevu

„Ale já nemám v úmyslu tě poslouchat, Tome. Nestarám se o to, co mi chceš říct. Zabij mě a ukonči to divadlo.“

Severus jeho slova sotva slyšel. Potterův hlas byl po dvouhodinovém křičení tak chraptivý a slabý. Ale on sám slabý nebyl.

„Jak chceš,“ Voldemortovi se po tváři rozlil zlomyslný úsměv a pozvedl hůlku. Teď! Pomyslel Snape.

Avada kedavra!“ zakřičel s hůlkou napřaženou k Pánovi zla a udělal jeden krok směrem k chlapci, aby mu mohl co nejrychleji pomoct.

Ale kouzlo zablokoval Pán zla. V další chvíli už ležel Severus na zemi omráčený svými bývalými soukmenovci.

„Profesore Snape! Jaké předpokládané překvapení,“ usmál se zvrhle Pán zla s krutým zajiskřením v očích. „Nakonec jsem špeha našel – jsi to ty, jak jsem se domníval. Není to tak, Luciusi?“

Jeden ze Smrtijedů přitakal a Voldemort pokračoval.

„Podezíral jsem tě, věrný služebníku Brumbála – milovníka mudlů, hloupý přívrženče strany světla, i přesto, že jsi byl mučen bystrozory a zavřeli tě na šest měsíců v Azkabanu… Nechápu tě,“ upřel na něj pohled. „Byl jsi vždy tak silný. A teď jsi mne zradil. Dnes jsem na krátkou chvíli věřil, že jsem neměl pravdu. Ta kouzla a lektvar! Líbily se ti, Pottere?“ obrátil pohled zpět k chlapci.

Zatímco Mistr lektvarů chlapce sledoval, Potter nevypadal, že by Voldemortova slova zaregistroval, a jejich pohledy se setkaly. Muž náhle pocítil potřebu chlapci před smrtí něco říct. Zvedl ruku k obličeji a sundal si masku. Dlouhou chvíli se na sebe mlčky dívali jen za zvuků chlapcova ostrého dýchání. Severus slova Pána zla slyšel, ale nerozuměl jim.

Jen sledoval chlapce, jehož oči zářily bolestí.

Kluk umíral. A on umíral spolu s ním, s chlapcem-kterého-nenáviděl-celé-ty-dlouhé-roky. Nyní však nemohl pochopit své předešlé pocity. Proč ho nenáviděl? Jak mohl nenávidět tohoto chlapce? Jak mohl být tak tvrdohlavý, zatracený idiot a nenávidět ho jen kvůli nějakým starým a stupidním vtípkům, které provedl jeho otec s kamarády před mnoha lety? Jeho mrtvý otec. Ten, který mu zachránil život. No, vzhledem ke všem faktům šlo i o záchranu vlastního života, ale i tak mu Potter tehdy zachránil život. Jak mohl být tak zaslepený předsudky. Ztratil se ve svých nezodpověditelných otázkách.

Zíral na chlapce, toho dobitého, umírajícího chlapce, a styděl se. Mučící kouzla… Kostidrtící lektvar… A Potter se nezdál, že by se na něj zlobil. Vypadal, jako by přijal Severuse, svůj osud… svoji blízkou smrt.

Nemohl mu nijak pomoct, ale zvedl ruku a prsty se dotkl chlapcovy tváře.

„Omlouvám se…“ řekl.

Harry na moment zavřel oči.

„Děkuji,“ zašeptal.

Z Voldemortovy hůlky vyšlehly tenké provazy, a v další chvíli Snapea spoutal pohled, který by dokázal oddělit maso od kosti.

„Severusi, tvůj čas vypršel. Teď přichází vaše kolo, pane Pottere,“ řekl Pán zla a zamumlal další kouzlo. „Erecto.“

A Harry se na vratkých nohách vztyčil tváří v tvář Voldemortovi.

ooOOoo

Snape sledoval chlapce, jak poklidně, úplně beze strachu stojí před nepřítelem. Voldemortova tvář byla maska zuřivosti, když zíral na mladíka před sebou, který nebyl vůbec vyděšený, nebyl pokořený a nežádal o slitování. Stál, aniž by ukázal svou slabost!

Ano, chlapec nebyl zlomený. Mohli ho mučit, ale jeho duše mu zůstala, neboť přijal fakt, že umře.

Snape se opět zastyděl. Chlapec byl velmi odvážný. Stejně odvážný jako býval jeho otec. Stejně odvážný jako chlapec s černýma očima, který stál na stejném místě. Statečnější než on v Potterově věku.

„Zabij mě teď, Tome,“ náhle prohlásil Potter klidným, ale drsným hlasem. „Můžeš konečně dodělat práci, kterou jsi před čtrnácti lety zbabral. Teď tu už není žádná slabá mudlorozená žena, která by ti v tom zabránila.“

V síni se rozhostilo ticho. Vztek Pána zla se téměř dal nahmatat, ale chlapci to bylo jedno.

Voldemort se však náhle uklidnil a Severusovi vyschlo v ústech, když bojoval s nutkáním skrčit se. Na tváři Pána zla se usadil ďábelský úsměv.

„Velmi statečné, pane Pottere. Velmi nebelvírské. Ale já… jsem změnil plán. Nezabiji tě teď. Ne, mám jiný nápad, jak s tebou skoncovat. Mnohem delší umírání. Mám čas. Počkám si, až mě budeš žadonit o smrt. Nebo… možná ti dám na výběr jiný způsob života namísto smrti. Dám ti příležitost a čas, abys o tom popřemýšlel. A samozřejmě… ti pomohu ke správnému rozhodnutí… k mému stylu života.“

„Nikdy ti svou duši nezaprodám, Tome,“ odpověděl pevně Harry, ale Voldemort tato slova vůbec nebral v potaz.

„Uvidíme, pane Pottere,“ otočil se směrem ke Snapeovi. „A co mám udělat s tebou, můj drahý profesore? Pokud si dobře vzpomínám, nejsi tak odvážný jako tento mladý muž vedle tebe, nemám pravdu? Co říkáš na to, že by ses k němu na nějakou dobu připojil? Dva – tři týdny, možná víc? Záleží na… ach, ale nebudu prozrazovat překvapení pro drahého pana Pottera. Třeba bys mohl pana Pottera přesvědčit o tom, co by pro něj bylo nejmoudřejší.“

Snapeovy oči se rozšířily.

„Kobky…“

„Správně, profesore. A…“ upřel pohled na své sluhy, „myslím, že můžete pokračovat, ale dávejte pozor! Nezabíjejte je. Ne bez mého povolení.“ Voldemort se ušklíbl a se zavířením pláště opustil sál.

Oči za bezvýraznými maskami ztvrdly a zazářily vášnivým světlem – sál se v mžiku naplnil dravci upřeně pozorujícími kořist zahnanou do kouta. Kruh Smrtijedů se kolem nich sevřel pevněji. Chlapec se zhroutil vedle Severuse, když kouzlo Erecto vyprchalo, ale ten byl příliš pevně svázán, aby jej mohl chytit. Ležel s chlapcem na hromadě na podlaze a uvědomoval si, že to je jen začátek.

Když ho rozvázali, zkontroloval Pottera. Byl v bezvědomí. To znamená, že teď bude na řadě on. Bezpochyby to bude mnohem delší a mnohem horší než u kluka. Nakonec, byl zrádce.

Naneštěstí trvalo hodinu a půl než konečně ztratil vědomí. Jeho bývalí kamarádi si dali záležet.

ooOOoo

„Vernone, ten kluk se ještě nevrátil,“ vypískla Petunie nervózně ke svému manželovi.

Po večeři sledovali televizi.

„Umm,“ zamumlal, oči stále přišpendlené na obrazovce.

„Vernone!“ zopakovala Petunie.

„Dobrá… co s tím mám udělat? Jsem si jistý, že se vrátí někdy uprostřed noci. Že mu není hanba,“ odpověděl Vernon klidně. „Třeba ho ti jeho zvrhlí přátelé zase odvezli. Naštěstí. Podívej! Podívej se na toho psa!“ ukázal náhle prstem na obrazovku. „Vypadá úplně jako pes od Marge!“

Petunie se otřásla. Nenáviděla zvířata, zvláště toho starého, odporného a zlého psa Marge. A byla znepokojená.

„Vernone, pokaždé když si ho šli vyzvednout, nějak nám dali vědět… Ale dnes… Už je skoro půlnoc a…“

„A…?“ Vernonovými četnými bradami začala stoupat růžová barva frustrace. Hloupá mizení toho kluka ho nezajímala. „Jestli chce jít pryč, ať si jde. Já chci sledovat film.“

„Ale my jsme jeho opatrovníci, Vernone. Jestli se mu něco stane, potrestají nás, nás!“ Poslední slovo vykřikla.

Vernon se zvedl z křesla a povzdechl si.

„Dobrá. Ale nechci ho hledat po celém městě. Jestli ty ano, běž si, ale já nikam nejdu!“

„Myslím, že bychom měli zavolat policii,“ zašeptala Petunie.

„Dobrý nápad,“ přitakal Vernon s úšklebkem. „Doufám, že až ho najdou, nechají si ho několik dní u sebe, co myslíš?“

„Já nevím,“ odpověděla váhavě.

„Co se ti nezdá?“ zeptal se Vernon, když zachytil zvláštní výraz v Petuniině tváři.

„Já nevím,“ zopakovala, ale po chvíli dodala, „mám takový zvláštní pocit. Velmi zlý pocit, docela… jako jsem jednou cítila, dávno…“

Vernon ji pozorně sledoval. Petunie byla rozrušená. Ruce se jí třásly a ve tváři byla bledá.

„Co… je ti dobře?“ zeptal se opatrně.

Petunie zavrtěla hlavou.

„Ne, něco se stalo. Něco, jako když jsem s tebou šla poprvé do kina…“

Vernonův hlas se chvěl, když se mu konečně vrátila řeč.

„Ty myslíš… ty myslíš, že…“

Petunie přikývla.

Dlouho bylo v pokoji ticho. Oba se na sebe zamyšleně dívali. Nakonec se Vernon zvedl.

„Zavolám policii. Hned.“

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Archivované komentáre


Re: Kapitola 1. Od: Aeidaill - 23.02. 2023
Děkuji za překlad. Ty brďo, hodně hutný začátek.

Re: Kapitola 1. Od: Jacomo - 13.09. 2022
Uf, tak mám dojem, že jsem tu povídku úplně zapomněla. Rozhodně jsem zapomněla, že je v ní tolik krutosti - moc jsem soucítila s Harrym i se Severusem. Bylo náročné si o tom i jenom číst... Děkuju za revizi překladu a možnost se k příběhu vrátit ve vylepšené verzi. Díky, Lupinko a Marci.

Re: Kapitola 1. Od: luisakralickova - 12.09. 2022
Tak revize ukazuje překladatelský posun;) Moc se těším na připomenutí po letech a děkuji za cizelování překladu.

Re: Kapitola 1. Od: denice - 12.09. 2022
Tak jsem zírala, co všechno jsem z tohoto příběhu zapomněla... Moc ráda si ho přečtu znovu, i když první kapitoly budou velmi bolavé, ale zase mám výhodu, že vím jak to dopadne, tedy pokud si to dobře pamatuji :-) Díky za všechnu práci, kterou jste si daly s úpravou tohoto vydání, a zvlášť děkuji za velmi trefnou předmluvu, i když o tomto skloňování psali už páni Medkové před x lety, pravděpodobně neškodí si ho připomenout ;-)

Prehľad článkov k tejto téme:

enahma: ( Lupina )07.10. 2022Kapitola 16.
enahma: ( Lupina )06.10. 2022Kapitola 15.
enahma: ( Lupina )04.10. 2022Kapitola 14.
enahma: ( Lupina )03.10. 2022Kapitola 13.
enahma: ( Lupina )30.09. 2022Kapitola 12.
enahma: ( Lupina )29.09. 2022Kapitola 11.
enahma: ( Lupina )27.09. 2022Kapitola 10.
enahma: ( Lupina )26.09. 2022Kapitola 9.
enahma: ( Lupina )23.09. 2022Kapitola 8.
enahma: ( Lupina )22.09. 2022Kapitola 7.
enahma: ( Lupina )20.09. 2022Kapitola 6.
enahma: ( Lupina )19.09. 2022Kapitola 5.
enahma: ( Lupina )16.09. 2022Kapitola 4.
enahma: ( Lupina )15.09. 2022Kapitola 3.
enahma: ( Lupina )13.09. 2022Kapitola 2.
enahma: ( Lupina )12.09. 2022Kapitola 1.
. Úvod k poviedkam: ( Lupina )30.11. 2021Úvod