Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1: Nové začátky

Slunce viselo nízko nad obzorem a jeho slábnoucí světlo barvilo oblohu ostrými odstíny. Mezi stromy zašustil slabý vánek. Několik listů se uvolnilo z větví a pomalu přelétalo klikatící se cestu, která vedla k podivně tvarovanému domu na kopci. Jediné rozsvícené okno naznačovalo, že jeho obyvatelé jsou doma a trpělivě čekají na tři návštěvníky, kteří právě kráčeli po cestě.

Hermiona Grangerová Weasleyová soustředila veškeré úsilí na dosažení cíle své cesty. Ten den byl nejdelší ze všech, které pamatovala, a tak byla ráda, že už je u konce. Nedošlo k žádnému boji, žádné hádce, dokonce nepadlo ani jedno nesouhlasné slovo. Jednoduše prošla spěšně, ale metodicky, domem a posbírala si jen ty věci, bez kterých se nemohla obejít. Zmenšila svou sbírku knih, stejně jako dětské hračky, oblečení a obrázky dětí, a pak je klidně vložila do staré korálkové tašky, kterou teď měla pověšenou přes ruku. Pak podala manželovi snubní prsten, sebrala děti a tiše odešla; opustila jeho i život, který sdíleli, aniž by pronesla jediné slovo.

Možná jí zlomil srdce, ale její důstojnost zůstane nedotčená.

Se vztyčenou hlavou odhodlaně kráčela po známé cestě. Synova hlavička se jí opírala o rameno a jeho rovnoměrné dýchání a ztěžklé tělíčko naznačovaly, že usnul. Trochu ho posunula a bezpečněji si ho usadila na boku a zároveň pevně sevřela drobnou ručku své dcerky. Dívčiny malé, štíhlé prstíky zatahaly za maminčiny, aby si získala její pozornost. Hermiona se zastavila uprostřed cesty a zadívala se do dcerčiných velkých hnědých očí.

„Ano, Rose?”

„Mami, máš ráda pana Všetečku?” zeptala se rusovlasá dívenka podrážděně, protože ji rozrušilo, že se při spěšném odchodu na její oblíbenou hračku zapomnělo.

„Ano, zlatíčko,” zamumlala konejšivě s pamatováním na něžné city své dcery a ignorovala skutečnost, že tato otázka od doby, co opustili domov, padla už tucetkrát.

Domov. To slovo ji kdysi naplňovalo štěstím, radostí, útěchou… láskou. Teď ale nepřinášelo nic než bolest; domů už se nikdy nevrátí.

Věnovala Rose to, o čem doufala, že je uklidňující úsměv. „Nevzpomínáš si? Zmenšily jsme ho a pak ho daly přímo sem do tašky. Jakmile budeme uvnitř, zase ho zvětšíme, ano? A teď pojď, Rose,” dodala, aby povzbudila dítě k pokračování v chůzi. „Teta Lenka nás čeká, a tak bychom ji neměly zklamat tím, že přijdeme pozdě, že ne?”

„Ne, mami,” odpověděla Rose poslušně, i když se jí chvěl spodní ret.

Smutek na dceřině tváři vyvolal u Hermiony záchvěv viny, ale pak si připomněla, že tato situace není její chyba. Ne, veškerá vina ležela na Ronových bedrech. Vidění jí zamlžily slzy vzteku, ale vzdorovitě je zahnala mrkáním; kvůli Ronaldovi Weasleyovi už brečet nebude.

Konečně dorazili k notně omšelé brance. Když ji Hermiona otevřela, ucítila, jak dcera pustila její ruku. Sledovala, jak se rozběhla k předním dveřím, kde se s tázavým výrazem otočila. Hermiona přikývla a Rose se zazubila a hlasitě zaklepala. Než Hermiona došla ke schodům, dveře se rozletěly a holčička vystřelila do Lenčiny připravené náruče.

„Ahoj, miláčkové moji!” zvolala Lenka, zatočila se s chichotající Rose dokola a pak se naklonila, aby políbila spícího Huga na zrzavé vlásky. „Pojďte dál,” řekla a uvedla je do kuchyně. „Doufám, že jste na zahradě nenarazili na žádné škrkny. Při teplém počasí se schovávají ve jmelí až do chladnějšího večera.”

Hermiona vydechla úlevou nad důvěrně známým ovzduším, které Lenka Láskorádová představovala. Obě kamarádky se krátce objaly, přičemž se opatrně vyhýbaly Hugovi, který stále spal v matčině náručí.

„Lenko, děkuju -”

Čarodějka se zasněným výrazem v očích mávla nad Hermioninou vděčností rukou. „Nemluv o tom. Jsi moje kamarádka a ty a děti jste tu vždycky vítaní. Už jste měli něco k večeři? Udělala jsem docela dobré dušené maso, kdybyste si chtěli dát.”

Rose nadšeně souhlasila a Hermiona se pokusila probudit Huga, aby zjistila, jestli chce taky něco k snědku, ale chudáček chlapec byl prostě příliš unavený. „Nechceš něco jíst, miláčku?”

Hugo unaveně zamrkal a zavrtěl hlavou. Položil si tvář na matčino rameno a hledal útěchu v cucání svého palce.

Hermiona ho políbila na čelo a obrátila se na Lenku: „Pokud ti nevadí dát nejdřív Rose, uložím Huga do postele. Nejspíš prospí zbytek noci.”

Lenka přikývla a nasměrovala Hermionu k pokoji pro hosty. Ta při stoupání po schodech slyšela, jak se Rose chichotá, když jí Lenka začala vyprávět příběh o zahradním trpaslíkovi a vílí princezně.

Díky Merlinovi za dobré přátele, pomyslela si cestou nahoru. Vadilo jí takhle obtěžovat - zejména když si nebyla jistá, jak dlouho tu bude muset zůstat - ale neměla jinou možnost. V domě, který do nedávna nazývala domovem, už prostě nemohla dál zůstat.

Pokračovala tiše po chodbě a houpala spícího chlapce v náručí. Naštěstí už byly dveře do pokoje pro hosty otevřené. Vklouzla dovnitř a opatrně položila Huga na přehoz přes postel. Pak sáhla do korálkové kabelky, vylovila Hugovu oblíbenou přikrývku a zabalila ho do ní pro případ, že by se probudil, než si ona půjde lehnout. Políbila konečky svých prstů a pak se jimi dotkla chlapcova čela. Když spal, vypadal jako andílek. Byl to tak hodný chlapec. Vždycky šťastný, milující, tvrdohlavý, tak jako jeho -

Roztřeseně vydechla a jemně se dotkla pramínku dětských vlásků. „Miluju tě,” zašeptala a poté tiše odešla z pokoje a zavřela za sebou dveře.

***

O hodinu později byl pan Všetečka vrácen do své normální velikosti a poslán do postele spolu se svou majitelkou. Rose teď ležela v pokoji pro hosty schoulená vedle svého bratra a s paží pevně ovinutou kolem oblíbené hračky s měkkýma ušima.

Lenka a Hermiona seděly dole v kuchyni u stolu s konvicí čaje. Hermiona usrkávala horkou tekutinu, která ji svým teplem uklidňovala a konejšila ochromené nervy. Byla vděčná nejen za Lenčinu pohostinnost, ale i za to, že její kamarádka chápala, že se potřebuje trochu uvolnit, než bude schopná vysvětlit události, které vedly k její současné situaci - vysvětlit, proč Rona opustila.

Drahý Merline.

Opustila svého manžela.

Palec její levé ruky se okamžitě dotkl prsteníčku. Byl holý. Z hrdla se jí vydral přiškrcený vzlyk a Lenka k ní okamžitě přiskočila. Hermiona se rozplakala a dovolila tak svému hněvu a smutku konečně se projevit, poprvé od chvíle, kdy vyšlo najevo Ronovo neupřímné jednání.

Když se Hermiona vyplakala, Lenka přivolala kapesník a podala ho kamarádce. Vrátila se na svou židli, ale pevně stiskla Hermioninu ruku. „Odešla jsi od něj.”

Znovu byla Hermiona vděčná za to, že měla tolik duchapřítomnosti, aby zamířila k Lence; věděla, že ze všech jejích přátel ji právě ona bude nejméně soudit. Osušila si tváře, otřela si oteklé oči a tiše se vysmrkala. „Ano.”

„Co se stalo?”

Hermiona pokrčila rameny. „Řekl, že je zamilovaný do někoho jiného. Chce se rozvést.”

„Merline,” vydechla Lenka. „Už ses rozhodla, co budeš dělat?”

Přikývla a znovu si vyčistila nos. „Dám mu to, co chce - čím dřív, tím líp.”

Lenka naklonila hlavu na stranu s pro ni netypicky vážným výrazem. „Budete potřebovat nějaké místo, kde byste mohli zůstat, dokud se věci nevyřeší. Můžete být tady, jak dlouho budeš chtít.”

Hermiona se na židli zavrtěla: „Jsi si jistá? Mí rodiče -”

„Samozřejmě, že jsem si jistá,” prohlásila Lenka věcně. „Táta bude několik příštích měsíců na expedici ve Švédsku a tak budu ráda za společnost. A víš, jak zbožňuju trávit čas s dětmi.”

Hermiona úlevně vydechla a pak si přitiskla dlaně k uslzeným očím. Byla vyčerpaná a přeplněná emocemi; dnešní události si vybraly svou daň. Nedokázala svou vděčnost vyjádřit výmluvnějším způsobem, a tak jen přidušeně zamumlala: „Děkuju.”

***

Od doby, co měla děti, se stalo časné ráno Hermioninou oblíbenou částí dne. Byla to jediná chvíle, kdy si mohla vychutnat šálek čaje a užít si ticho. A tak se ocitla těsně před svítáním u Lenčina kuchyňského stolu s hrnkem čaje v ruce. Od chvíle, kdy ona a děti dorazily do kamarádčina domova, uběhly dva týdny.

Dva týdny. Povzdechla si. Před dvěma týdny byla šťastně vdaná, měla dvě krásné děti a finančně výhodnou práci svých snů. Nyní byla bez muže a dočasně matka v domácnosti. Jaký rozdíl mohou znamenat dva týdny.

Rozvod byl jednoduchá záležitost. Neproběhly žádné boje o rozdělení majetku a s Ronem se dohodli, že děti zůstanou v její péči, přičemž on získá svobodný přístup k jejich návštěvě. Došli na ministerstvo, podepsali oficiální pergameny, které ukončili jejich manželství, a bylo to.

Jednoduché, snadné, rychlé.

A naprosto zdrcující.

Po osmi letech manželství a dvou desetiletích přátelství byl pro Rona odchod tak snadný. Hermiona měla pocit, jako by jí kousek chyběl. Milovala svého manžela, ale ještě ničivější než tato ztráta bylo přijít o nejlepšího přítele. Chyběl jí.

A na rovinu - bylo to na houby.

Nechtěla, aby jí chyběl. Chtěla být šťastná, myslet si, že je dobře, že se ho zbavila. Věděla, že po jisté době bude znovu cítit štěstí, ale ona chtěla, aby to bylo hned, ne až později. To však nebylo reálné. Strávili spolu víc než polovinu svého dosavadního života, nejprve jako kamarádi, poté jako pár, a bude chvíli trvat, než překoná bolest a ztrátu, kterou při jeho zradě pocítila.

Opřela si lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. Cítila se psychicky i fyzicky vyčerpaná a emocionální zmatek byl mnohem větší, než předpokládala. Zrada jejich manželství, jejich přátelství, zanechala nesmazatelné jizvy, o kterých si nebyla jistá, jestli se někdy zcela zahojí. Ron přísahal, že bude milovat jen ji, že jí bude věrný, a přestože trval na tom, že k žádným fyzickým intimnostem nedošlo, celé měsíce byl citově angažovaný jinde. Bez ohledu na to byl konečný výsledek stejný - konec manželství.

Hermiona neočekávala, že své ošklivé hlavy zvednou také pocity viny a neschopnosti. Rozumově věděla, že to, co Ron udělal, nebyla její chyba, ale tu a tam, zvláště pozdě v noci, se přistihla, že přemýšlí, co je s ní špatně, že si nedokázala udržet manželův zájem. Věděla, že je to pošetilé, ale nemohla si pomoct…

Znovu si povzdechla a usrkla si čaje. I když to pro ni bylo těžké období, pro děti to bylo ještě těžší. Rozhodnutá nezhoršit situaci víc, než už se stalo, se soustředila na to, aby v dětech co nejvíc zmírnila strach. S nepřítomností jejich otce nemohla nic dělat, ale byla jejich matka, a ať je zatracena, kdyby měly na jediný okamžik zbytečně trpět.

Měla docela dost dovolené, kterou si ještě nenaplánovala, a tak kontaktovala kancelář oddělení záhad a informovala je, že si vezme pár týdnů volna. Bylo to dobré rozhodnutí. Dokázala trávit celý čas s dětmi, někdy smíchem a hrou, jindy pláčem a utěšováním.

Roseina bolest byla přímo hmatatelná. Vždycky to byla tatínkova holčička a neustále po Ronovi chtěla, aby se jí věnoval, přečetl jí pohádku, lechtal ji a hrál si s ní. Téměř každý večer před usnutím plakala, zoufale jí scházel otec a dělala si starosti, že už ji nechce. Přes Hermionino ujišťování se několikrát denně ptala, jestli ji má táta pořád rád. Kdykoliv to Hermiona slyšela, trhalo jí to srdce. Dokonce i miminko to ovlivnilo. Hugo se batolil po Lenčině domě a prohlížel si různé kouty, dokonce i pod nábytkem, jako by si s ním otec hrál na schovávanou. Když ho nemohl najít, jeho velké modré oči se zaplnily slzami. Přitiskl se pak k Hermioně, jako by byl přesvědčený, že když ji pustí, zmizí mu i ona.

Bylo bolestivé sledovat, jak je nepřítomnost otce ovlivňuje. Ron své děti zbožňoval - o tom Hermiona nepochybovala - a věděla, že kdyby viděl, jak po něm touží, byl by zdrcený.

Možná by mu měla přichystat myslánku.

Povzdechla si a dopila zbytek čaje. Ne. I když byla naštvaná, že to musí být ona, kdo bude uklízet nepořádek, který po sobě Ron zanechal, rozhodla se nebýt příslovečnou zahořklou bývalou manželkou.

Koneckonců za to částečně mohla.

Když si Rona brala, věděla, že nepatří k nejspolehlivějším. V průběhu jejich kamarádského vztahu to dost často ukázal. Milovala ho - stále ho milovala - ale byl to spíš pohodlný druh lásky než divoká, vše pohlcující vášeň skutečně velkolepé romance. Přesto věřila, že pevné přátelství bude jako základ pro jejich manželství stačit.

Zřejmě se mýlila; Ronovi to rozhodně nestačilo.

Cupitání nožiček sbíhajících ze schodů vytrhlo Hermionu z myšlenek a dalo jí na vědomí, že se Rose probudila. Zhluboka se nadechla a připravila se na každodenní situaci.

„Mami, je tu už táta?” zakňourala Rose a hrnula se k matce na klín.

Hermiona zabořila tvář do dceřiných huňatých, zrzavých vlásků a vdechovala jejich sladkou vůni. Chtěla zajistit, aby jí nezakolísal hlas. „Brzy, zlatíčko,” zamumlala. „Táta už tu brzy bude.”

***

„Táta!”

Rose se okamžitě rozeběhla ke dveřím v momentě, kdy uslyšela zaklepání. Hermiona, nadšená, že vidí dcerku tak šťastnou, se za ní vydala s chichotajícím se Hugem usazeným na boku. S úsměvem otevřela dveře, duševně připravená na první setkání s manželem po ukončení jejich rozvodu.

Na co nebyla připravená, bylo setkání s bývalým manželem a jeho novou přítelkyní.

Hermioně ztuhl úsměv na rtech a pak jí zmizel z tváře, když od Ronova nadějeplného výrazu přejela pohledem k čarodějce přitisknuté k jeho paži.

Bylo to to jediné, co mohla udělat, aby neuškrtila Rona přímo na místě, kde stál.

Už se chystala otevřít pusu a zahájit sžíravý slovní útok, když v tom uviděla, jak se Rose vrhá ke svému otci. Ron zvedl dívenku do náruče a pevně si ji přitiskl k hrudi. Když ji políbil do vlasů, objevily se mu v očích slzy. „Chyběla si mi, Rose,” pronesl tiše.

Hermioně se při pohledu na setkání otce a dcery sevřelo hrdlo. Pohlédla na ženu, která nemotorně stála stranou, vyšla do zahrady a zavřela za sebou dveře - ani všechny síly pekla by ji nepřiměly, aby ji pozvala dovnitř. Nakonec to ani nebyl její dům.

Hugo se natahoval po otci a Ron postavil Rose na zem, aby si ho mohl vzít do náruče. Zatímco hlasitě pusinkoval chlapečkovu tvář, Rose oběma rukama objala otcovu nohu a Ron si syna usadil na předloktí.

„Ronalde,” pozdravila ho Hermiona zdvořilým, ale chladným tónem. Zlomyslně pocítila mírný závan pýchy, že se Ron při jejím vyslovení celého svého křestního jména lehce přikrčil.

„Hermiono, tohle je Eleanor Branstoneová. Eleanor, to je Hermiona.” Ron si volnou rukou popotáhl límec hábitu a pak ji dal dolů a propletl své prsty s Eleanořinými.

Hermiona odtrhla oči od Rona a znovu se podívala na čarodějku stojící vedle něj. Napřáhla k ní ruku - koneckonců tato žena nemohla za to, že se Ron choval jako naprostý hlupák. „Ráda vás poznávám,” zalhala.

„Také vás ráda poznávám,” řekla ta blonďatá čarodějka navzdory nesmělému úsměvu teplým tónem, když Hermioně krátce stiskla ruku. „Ron mi o vás hodně vyprávěl.”

„O tom nepochybuji,” odpověděla Hermiona napjatě a vrátila se pohledem ke svému bývalému manželovi. „Rone, jestli máš chvilku času, ráda bych s tebou probrala pár věcí o dětech, než půjdeš.”

Ronovi se rozšířily oči a ohryzek mu poskočil, jak reflexivně polkl. „Ach. Ehm… dobře. Jasně.” Sundal Huga na zem a pak se zeptal Rose, jestli by jí nevadilo, kdyby mohla spolu s bratrem ukázat ‘Ellie’ zahradu. Rose nadšeně přikývla.

Hermiona zaváhala. Nechtěla tuto diskuzi vést před dětmi, ale nebyla si jistá, zda důvěřuje cizí osobě - zvláště této osobě. Rose se však na Eleanor usmála a něco na čarodějčině nenucené reakci utišilo Hermioniny obavy.

Popostrčila Huga směrem k jeho sestřičce. „Drž ho, za ruku, Rose, ano? A nechoďte daleko.”

Jakmile byly děti a Eleanor v bezpečné vzdálenosti, Hermiona se otočila a zaměřila plnou sílu svého hněvu na Rona. „Co sis sakra myslel, že jsi ji sem přivedl?”

Ron vypadal opravdu zaskočeně. „Já - já jsem chtěl, aby se s ní děti seznámily. Chtěl jsem, aby ses s ní ty seznámila.”

Hermiona zaťala ruce v pěst a nehty se jí zaryly do dlaní. Aniž by chtěla, oči se jí naplnily slzami pobouření. „Jak sis mohl myslet, že je jen vzdáleně možné, aby byly děti připravené na to se s ní setkat? Máš vůbec ponětí, čím si za posledních pár týdnů prošly? Máš? Rose pro tebe plakala každou noc, Hugo je bez tebe úplně ztracený, a když je konečně přijdeš navštívit, přivedeš s sebou naprosto cizího člověka. A ne jen tak ledajakého cizince, ale zrovna ji! Zvažoval jsi aspoň na chvíli, že by tvoje děti chtěly strávit čas s tebou, bez rozptylování někým dalším? Chtějí být s tebou!”

„Hermiono -”

Prudce zavrtěla hlavou a rukou rozzlobeně proťala vzduch. „Ne! Doteď jsem mlčela, ale už nebudu. Neměl jsi důvod ji sem přivést. Je to sobecké a ubližuje to dětem i mně. Vážně sis myslel, že mně to neublíží? Donedávna jsem byla tvoje žena! Na rovinu, Rone! Udělala jsem to, co jsi chtěl - musel jsi otočit nožem v ráně?”

Ron vypadal naprosto poníženě, tvář měl rudou a oči plné viny a výčitek svědomí. „Já - promiň. Nemyslel jsem… no, byla jsi tak… nic jsi neřekla, když jsi odcházela, a při rozvodovém řízení jsi vypadala v pořádku.” Odmlčel se a promnul si zátylek. „Myslel jsem, že jsi v pohodě… se vším.”

Hermiona na něj zírala, jako kdyby mu narostla druhá hlava. „Víš ty co, Rone? Jsi idiot.”

***

„Taková donebevolající drzost! Jak se opovažuje ji sem přivést! Co si proboha myslí?”

Hermiona rozzlobeně obcházela kuchyň a mávala v divokých gestech rukama, zatímco Lenka netečně seděla u stolu.

„Jak mohl něco takového udělat? Nemůžu uvěřit, že to udělal. Prostě tomu nemůžu uvěřit!”

Zlomil se jí hlas a po tvářích jí konečně začaly stékat slzy vzteku, frustrace a bolesti. Zhroutila se na židli, svěsila hlavu a rozplakala se. „To mu vážně tak málo záleží na mých citech? Jak může být tak hloupý… tak sobecký?”

„Je to blbec,” prohlásila Lenka tak věcným tónem, že se Hermiona i přes slzy nemohla ubránit smíchu.

„To je,” souhlasila a otřela si vlhkost z obličeje. Poté si povzdechla a obrátila k Lence smutné oči. „Nesnáším cítit se takhle. Nenávidím to. Je to hrozné a chci, aby to přestalo.”

Lenka naklonila hlavu na stranu a zamyšleně se zadívala na kamarádku. „Potřebuješ rozptýlení.”

Hermiona svraštila obočí: „Cože?”

„Rozptýlení - něco, co tě na chvíli od těch záležitostí odpoutá. Možná nějaký projekt nebo…” Usmála se. „Mám tu něco přesně pro tebe. Pojď se mnou.”

Vstala od stolu a vydala se ke schodům, které vedly do patra. „Jdeš?”

Hermiona popotáhla a roztřeseně se usmála. Ostatní přátelé by jí umožnili, aby se utápěla ve svém neštěstí, nebo by s ní soucítili, ale Lenka - kterou spousta lidí přehlížela jako výstřední bláznivku - byla k lidem velmi pozorná. Lenka věděla, co Hermiona skutečně potřebuje - něco, co by jí zaměstnalo myšlenky… něco, co by nemělo nic společného s Ronem Weasleym.

Postavila se a nechala se usmívající kamarádkou odvést až na vršek schodiště a do podkroví.