Preklady fanfiction Harryho Pottera

32. kapitola - Polibek na Bermondsey Street

Název této kapitoly je znovu vypůjčen z písně Patricka Wolfa ‘Bermondsey Street’. Hermionina mudlovská adresa není náhodná…

rezidence Grangerových, Sutton Road, Ilchester, Somerset
2. října 2009, 14 hodin

Draco a Hermiona leželi vedle sebe na dece v nepříliš udržované zahradě Hermioniných rodičů. Grangerovi po návratu do Anglie zcela opustili svůj dřívější koníček s odůvodněním, že to prostě není totéž jako v Austrálii. Bohužel se, alespoň podle Hermionina názoru, tato nechuť k zahradničení nevztahovala na jejich rozhovory, které se na její vkus stále příliš hemžily trvalkami a přípravky na hubení plevele.

Hermiona se vyhřívala na slunci - jakmile chlad způsobený mozkomory pronikl do kostí, trvalo dost dlouho, než se dostal z těla pryč - ale sluneční svit a láska jeho vyhnání usnadňovaly. Na rozdíl od všeobecného přesvědčení existovalo jen omezené množství čokolády, které člověk zvládl sníst.

Draco si pohrával s jejími vlasy a zkoušel, kam až může se škádlením ve formě šimrání pramínky vlasů po její tváři zajít. Když se mu pokusila odstrčit ruku, uhnul, ale jakmile nebyla ve střehu, znovu se k lechtání vrátil.

Přes toto neškodné pošťuchování Hermiona poznala, že se něco děje; myslel si, že se nedívá, ale ona v zrcadle v předsíni zachytila jeho pobledlý výraz.

„Prostě mi to řekni, Draco. Přestaň chodit kolem horké kaše.”

„Člověk by si myslel, že všechen ten čas, který jsi se mnou strávila, na tebe přenese část mé zmijozelské sofistikovanosti. Vidím, že nikoliv.”

„Člověk by si myslel,” napodobila jeho styl mluvy, jak nejlépe dovedla, „že se z tebe stane menší mizera, když jsem zjistila, že jsi do mě šíleně zamilovaný.”

„Člověk moc přemýšlí, miláčku.”

„Vím, o co se snažíš, ale nebude to fungovat,” varovala ho a opřela se o loket, aby se na něj mohla podívat svrchu. „Nakonec mi povíš, o co jde, tak proč to neudělat hned?”

„A podlehnout tvým ubohým výslechovým schopnostem?”

„Ještě mě nezklamaly,” podotkla a pozvedla obočí.

„Ty jsi je ale většinou pilovala na Weasleym, Longbottomovi a jim podobných. Obávám se, že já jsem poněkud tvrdší oříšek.”

„Draco,” zvedla hlas a on to překvapivě vzdal.

„Asi hledám rozhřešení,” začal zamyšleně. „A ty nejsi ten správný člověk, kterého bych se měl ptát.”

„Tak kdo to je?” zeptala se a Draco si povzdechl.

„Moje matka.”

„Nejde náhodou o tvého otce?” zeptala se podezřívavě, protože obvykle tomu tak bylo. Lucius byl jako černá plíseň, která se pomalu vkrádala do všeho, čeho se dotkla, jako nemoc, a přeměňovala věci, které měly být jednoduché a nekomplikované, na cosi zamotaného a odporného.

Hermiona už nesčíslněkrát pocítila příval vděčnosti ke svým rodičům, kteří se nikdy netajili tím, že ji milují, a dělali, co bylo v jejich silách, aby ji vychovali, jak nejlépe uměli. Museli se potýkat s většími těžkostmi než většina ostatních, a přesto dokázali přivítat svou dceru čarodějku a jejího manžela bývalého Smrtijeda s otevřenou náručí, i když šlo o natolik nepředvídatelné okolnosti, že s nimi nepočítala žádná kniha o výchově, kterými úzkostlivě listovali, když vyrůstala.

„O koho jiného? Neužíváš si, že máš za tchána arcilotra? Může se na něj snadno všechno svést,” odtušil Draco hořce. „Až na to, že jsem ho poslal zpátky do Azkabanu.”

„Hm.”

„Vidíš, ani ty k tomu nemáš co říct.”

V tom se mýlil: Hermiona měla spoustu věcí, které by k tomu řekla, ale žádná z nich nebyla moc užitečná.

„Pokusil se mě zabít, víš. Na mém místě by bylo většině lidí zatěžko tvrdit, že nepatří do Azkabanu,” podotkla. Přála si být víc jako Lenka, aby uměla říct něco uklidňujícího, a ne se uchylovat k logice, která situaci zdánlivě jen zhoršovala.

„Já vím,” souhlasil mrzutě. Hermiona se přinutila vzpomenout si, že kromě toho, že byl Lucius vražedný parchant, byl to také Dracův otec a manžel Narcisy, a že by opravdu nepomohlo, kdyby Dracovi sdělila, že pokud jde o ni, je pohromou pro tuto zemi.

„Draco, zkoušel sis s ní vůbec promluvit? Vím, že to není zrovna malfoyovský způsob…” Ale jsi její jediný syn a ona tě snad nemůže zavrhnout, pomyslela si, ale nakonec srdce předstihlo hlavu a ona si zabránila vyslovit to nahlas.

„Moje dopisy se vrátily neotevřené,” namítl Draco nevrle a Hermiona protočila oči.

„Tak se běž za ní podívat! Na rovinu, tohle není něco, co byste měli řešit soví poštou.”

„Taky změnila ochranná kouzla na Vdovském domě.”

Tato zpráva nedokázala Hermionu naplnit takovými obavami, jak Draco zjevně očekával.

„A zkusil jsi je prolomit?” zeptala se netrpělivě. „Neříkám, že to bude snadné, ale jestli o Narcise něco vím, tak to, že tě miluje.”

„Ale mého otce miluje víc,” naštval se a oba tím překvapil. Jakmile to přiznal, vypadalo to, že ho nic nedokáže zastavit. „Zničil všechno, čeho se kdy dotkl, a přesto by nejvíc ze všeho chtěla dostat ho ven z Azkabanu! Ví, co udělal, musí to vědět, a stejně -”

Náhle se od ní Draco odvrátil a Hermiona najednou hleděla na jeho nesmiřitelně strnulá záda. Nevěděla, co dělat, aby se zase otočil k ní. Opatrně zvedla ruku, aby se dotkla jeho tváře, ale pak si to rozmyslela. Místo toho si lehla až k němu a pevně ho objala. Držela ho ze všech sil, i když ji začaly bolet ruce a bylo čím dál nepříjemnější tisknout se k němu celou hrudí.

***

Na nebi nad nimi se honily mraky. Jejich bachraté stíny rychle přelétaly nad předměstským trávníkem v Surrey hluboko pod zářivě modrou oblohou, kde tiše leželi kouzelník a čarodějka. Byli tak těsně propletení, že se nedalo poznat, kde jeden z nich končí a druhý začíná.

***

Po době, která jako by trvala hodiny, se Draco znovu otočil obličejem k Hermioně. Okraje očí měl zarůžovělé a jeho hlas zněl trochu drsněji než obvykle.

„Kdybych to byl já, vydala bys mě?” zeptal se.

Nepředstírala, že nechápe, co tím myslel.

„Ty bys něco takového neudělal,” prohlásila s absolutním přesvědčením. I kdyby bylo všechno jinak, dokonce i ve světě, kde by Voldemort zvítězil a Snape by neudílel žádné lekce ze záhrobí, nepředpokládala, že by Dracovi hrozilo, že skončí jako jeho otec. Když se teď dívala na muže před sebou, byla si jistá, že se nikdy nestane Luciusem a nezahodí lidský život se stejnou lehkostí, jako by si oprašoval smítko ze svého dokonale střiženého rukávu.

„Jak si můžeš být tak jistá? Lžu, pletichařím a nemám moc skrupulí. Jak můžeš vědět, že neskončím jako on?” dožadoval se Draco a ona na něj frustrovaně zavrčela.

„Protože tě znám, ty hlupáku. Navzdory tvému maximálnímu úsilí nejsi tak velká záhada, aby v tobě nedokázali číst lidé, kteří tě skutečně znají. Vím, jaký jsi člověk.”

„I tak. Kdyby se to stalo, co bys udělala? Potřebuju to vědět. Musím to vědět jistě,” trval na svém.

„Já si nejsem jistá,” zvažovala Hermiona upřímně odpověď. „Asi bych tě vydala, kdyby k tomu došlo, ano, ale neumím si představit, že bych jen tak stála stranou a dovolila, aby se to vůbec stalo. Není to tak, že se jednoho dne prostě probudíš a zjistíš, že jsi vdaná za příštího Pána zla, víš?”

Draco se teď trochu usmíval, ale stále na ni tlačil.

„Ale slibuješ, že bys mě vydala?”

„Ano, slibuju,” povzdechla si, protože pochopila, proč je v tom tak vytrvalý. Jeden aktivní Smrtijed je na každou rodinu až dost. „Víš, asi bys mi měl slíbit totéž. Kdo říká, že tak můžeš skončit jen ty?”

„Blackovská krev, pamatuješ? Vždycky je tu hrozba sklouznutí k šílenství. Je očividné, že jsi mudlorozená – tvoje rodina je nechutně normální.”

„Když už je řeč o Blackových, myslím, že by se ti líbil tvůj bratranec Sirius. Taky uměl být otravný hajzlík. I když, jak musím dodat, byl většinou při smyslech.”

„Když odhlídnu od toho, že zbožňoval Pottera a nesnášel Smrtijedy, asi bych ho mohl mít rád, kdyby ovšem nebyl nebelvír. Fakt poslední hřebíček do rakve. Ach, počkej, bratranec Sirius vlastně žádnou nemá…”

Hermiona by se nedokázala ubránit smíchu ani za všechno zlato Gringottových. Své svědomí ukonejšila tím, že Sirius by rozhodně souhlasil s tím dělat si ze svého vlastního skonu legraci.

„Zařazení do Nebelvíru mu pravděpodobně zachránilo život – pomysli na to, co se stalo Regulusovi Blackovi. Že tobě to docházelo pomalu, neznamená, že každý čistokrevný potřebuje dojít k osvícení dramatickou cestou,” podotkla.

„Nemůžeme se všichni narodit se všemi odpověďmi, víš. Přenech nějaké myšlení i nám ostatním.”

Hermiona zrudla, ale dokázala se vytasit s vhodnou odpovědí: „Nemáš tedy štěstí? - Aspoň budu vždycky po ruce, abych tě usměrnila!”

Draco se na ni zašklebil, a pak znovu nasadil zamyšlený výraz.

„Tak si to shrňme, ano? Mám tady tvé nesporně neposkvrněné geny naprosto nevýrazných tuctových mudlů, z tuctové střední třídy, s tuctovým anglickým původem -”

„Moje matka je z Walesu a babička patřila k dělnické třídě -” začala, ale on to královským gestem odmávnul.

„Detaily. Všichni byli příčetní a pravděpodobně ani nebyli příbuzní, že ano? Nějaká černá ovce v rodině? Ne? Q.E.D.”

Hermiona si příliš smála, než aby zvládla klást nějaký odpor.

„Minimálně žádná černá ovce, o které víme,” potvrdila a ke své hanbě nechala pohrdání velšskou stranou rodiny být.

„Výtečně. Také víme, že jsi mozkovna nejvyššího řádu. Navzdory tvému sklonu přeceňovat důležitost psaného slova a naopak podceňovat význam toho, co lidi dělá lidmi. Nejčastěji jsou to líní, sebestřední bastardi.”

„Nezapomeň, že jsem taky hrdinka,” dodala nápomocně, buď neschopná, nebo neochotná zpochybňovat jeho hodnocení charakteru.

„Což je pro toho chudáka, za kterého jsi vdaná, asi tak užitečné jako maják v bažině, takže jsem měl v úmyslu to vynechat. Ale dobrá. Jsi taky šikovná v porážení Pánů zla anebo jim podobných.”

„Mělo to nějaký účel, nebo mi tu jen barvitě líčíš, jak jsem skvělá?” zeptala se Hermiona přísně a Draca to zřejmě urazilo.

„Samozřejmě, že to má účel, ženská. Copak normálně mluvím jen proto, abych slyšel svůj hlas?”

„Ano, mluvíš. Víš, jak Seamus vždycky říká, že byl hladce oholený, když se s tebou dal do hovoru, a jak na tom byl, když konečně unikl? A není to známka toho, že se neumí oholit!”

„Pokud ten chlap nedokáže ocenit inteligentní konverzaci, je to jeho problém. Účelem tohoto ale bylo porovnat a vyzdvihnout, co z našeho uspořádání získáváš ty, s tím, co dostávám já.”

„Počítala jsem, že se dřív nebo později vrátíš ke svému oblíbenému tématu,” skočila mu do řeči Hermiona a pohled, kterým po ní Draco střelil, byl tak rozzářený a naplněný až po okraj sdílenou veselostí, až jí v hrudi poskočilo srdce. Ještě si na to, že je do něj zamilovaná, tak úplně nezvykla.

„Kdybys mě tak nechala domluvit,” povzdechl si teatrálně. „No, kde jsem to byl? Aha, ano,” pokračoval se zdánlivou lhostejností a Hermiona nad jeho pomalým postupem podrážděně obrátila oči v sloup, „chtěl jsem ti o sobě říct, že jsem nejen neobyčejný pohledný, ale také inteligentní, bohatý, vlivný, zdvořilý a okouzlující. Nemluvě o mých úžasných kontaktech: jmenuj čarodějku nebo kouzelníka a já najdu způsob, jak odhalit jejich nejtemnější tajemství. Pokud nějaká mají,” dodal ctnostně a Hermiona podlehla pokušení.

„Taky umíš dělat úžasnou fretku, to jsi zapomněl?”

„Zklamala jsi mě, Hermiono. Byl jsem ještě dítě, které bylo vystaveno zneužití autority ze strany toho, o kom později vyšlo najevo, že byl Smrtijed. Nezdá se ti, že bys s tím neměla nakládat tak lehkovážně? Mohu jen doufat, že pochopíš, že ses vydala špatnou cestou.”

„Pokud jde o ‘špatnou cestu’, všimla jsem si, že v těch tvých marketingových žvástech zela poměrně velká mezera…”

„V mých co? Nevadí, vysvětlování by trvalo příliš dlouho a unudilo by to k smrti tebe i mě. Pokud se vrátím k onomu poměrně dlouhému seznamu mých předností, zapomněl jsem dodat, že podle Týdeníku čarodějek jsem rovněž nejlépe oblékaným kouzelníkem roku dva tisíce osm a navíc docela mocný. Mimochodem, mluvím plynně francouzsky a latinsky.”

„Taky umím francouzsky,” nedokázala si odpustit Hermiona, i když musela přiznat, že její přízvuk se ani zdaleka nepodobal Dracovu bezchybnému pařížskému tónu. Přirozeně, že vynikal v jazyce, který se dokonale hodí k pošklebování. „Ale na tvém místě bych o té věci s Týdeníkem čarodějek pomlčela. Zní to trochu jako od Lockharta.” Hermiona si správně vyložila jeho mírně pozvednuté obočí jako připomínku, že kdysi k Lockhartovi vzhlížela, a podrážděně namítla: „Bylo mi dvanáct!”  Ve skutečnosti jí bylo třináct, ale o to tu nešlo; navíc byla zvědavá. „Co to všechno má znamenat?” zeptala se a Draco se náhle zatvářil poněkud nervózně.

„Nevím! Prostě, já jen asi chci…” Přejel si dlaní po tváři a zanechal předchozího hravého pozérství. „Jen chci, abys zůstala, a předpokládám, že tohle je moje nešikovná snaha ti ukázat, proč bys měla.” Zvedl pohled k jejím očím. „Miluju tě už docela dlouho, takže jsem měl dost času zvážit všechny důvody, proč bys mě ty milovat neměla. Ale sakra. Nehodlám vymýšlet důvody, proč by ses měla ohlížet po někom lepším, takže neuškodí upozornit tě na mé dobré stránky.”

Hermiona se nedokázala ubránit smíchu, i když se jí po tom jeho nečekaném prohlášení náhle sevřelo hrdlo. Byla téměř úleva, když se Draco vrátil ke svému chvalozpěvu; skromnost nikdy nepatřila k jeho typickým ctnostem.

„Předpokládám, že nepomáhá ani to, že se to všechno děje tak rychle, viď?” zeptala se jemně a pomyslela si, že je asi předurčená k tomu, aby byla tlumočnicí citů druhého pohlaví, přestože sama nepatřila k zrovna nejpřizpůsobivějším osobám.

„Ne.” Draco už seděl a teď si rukama objal pokrčená kolena s nezvykle zřejmým náznakem, že se cítí nepohodlně.

„Možná se zdá, že se to děje rychle, ale myslím, že už tě taky miluju dlouho. Jen jsem si to neuvědomila,” řekla.

Zdálo se, že gravitace působí nějak šikmo a přitahuje ji blíž k němu - rozhodně nemohlo jít o Hermionino vědomé rozhodnutí, že se přitiskne k jeho boku. Draco uvolnil jednu ze svých dlouhých paží a místo toho, aby ji položil kolem jejích ramen, přitáhl si ji ještě blíž k sobě.

„Já svůj názor nezměním, víš. Možná nemám tvůj talent na samochválu, ale myslím, že je dobře známé, jak jsem tvrdohlavá,” pokračovala a její ruce se vplížily na tajná místa, které objevila teprve včera v noci.

V hlase jí zněla stejná jistota, která ji přiměla plést kostrbaté čepičky, aby osvobodíla domácí skřítky, a poslat rodiče do Austrálie, aby je zachránila před jistou smrtí. Hermiona Grangerová nedělala nic napůl a Draco už by to měl vědět. „Nemiluju tě proto, že jsi bohatý nebo pohledný nebo manipulativní parchant, a není třeba mě o ničem přesvědčovat.” Uvědomila si, s kým má tu čest, a rychle dodala: „Pokud neplánuješ nějaké neuvěřitelné hlouposti nebo jsi přede mnou nezatajil něco dalšího jako ty krevní ochrany -”

„Ne, nezatajil. Možná dělám otřesná rozhodnutí, ale aspoň se snažím neudělat stejnou chybu dvakrát,” ujistil ji.

„No, pak neměj obavy. Přijdeme na to za pochodu.” Otočila se, takže mu hleděla přímo do tváře. „Existují studie o dlouhodobých vztazích, které ukazují -”

„Pššt, Grangerová,” umlčel ji Draco a naklonil se, aby ji k sobě přitáhl a objal. „Myslím, že nikdo neprovedl důkladnou studii o bývalých Smrtijedech a čarodějkách pocházejících z velšských zubařů, takže nepočítám, že by nám přinesly cokoliv užitečného. Jen to prosím řekni znovu. Pořádně.”

„Co mám říct? Že na to přijdeme za pochodu?”

„Ne, to předtím. Že mě miluješ.”

„Miluju tě, Draco Malfoyi,” pronesla s mírným začervenáním, ale protentokrát na to zareagoval upřímným výrazem s nádechem zranitelnosti. Nemohla by mu to odepřít o nic míň, než by dokázala přimět nebe zezelenat.

„Miluju tě, Hermiono Malfoyová. Dokonce miluju i ten způsob, jakým se právě teď zuby nehty snažíš nevyčinit mi, že jsem vynechal to Granger.”

Draco zůstal sám sebou a ona se nedokázala ubránit úsměvu.

„Možná tě miluju, ale pořád umíš být pěkný mizera.”

***

„Koukej!” šťouchla Jane loktem Rona do boku, takže se zastavil uprostřed kroku těsně předtím, než vešli z Bermondsey Street k Marigoldovi.

„Co je?”

V tom je uviděl - dvě hlavy naklánějící se k sobě, jedna obalená hřívou hnědých kudrlin, druhá s hladkými, světlými vlasy, které ve světle lamp svítily téměř doběla. Ani na vzdálenost třiceti kroků nebylo pochyb o tom, že se pár ve stínu líbal.

„Nejsou to ti tví kamarádi? Hermiona a ten-jak-se-jmenuje?” zeptala se Jane, která si výstřední jméno toho nóbl nafoukance zapamatovala jen napůl. Nebylo to Damon? Ronova náhlá ztuhlost připomínající sochu znamenala dostatečné potvrzení, ale Jane si opožděně uvědomila, že Ron býval do Hermiony zakoukaný. Jestli je na ni stále takhle fixovaný -

Najednou byla Jane násilně vytržená z melancholického přemítání a vtažena do Ronovy náruče. Stáhl ji za roh mimo dohled a zatočil se s ní dokola. Hlasitě se smál a vypadal šťastněji, než ho kdy viděla.

„Konečně! Dokázali to!” políbil Jane mlaskavě na ústa a postavil ji na zem, stále však v něm bublal smích. „Viděla jsi vznikat historii, lásko, nezapomeň na to. Jen bohové vědí, co bude se světem, až s tím ti dva skončí,” poznamenal pro sebe a malinko se probral. Zmateně se na něj zahleděla a zamračila se.

„Nikdy dřív jsem je takhle neviděla. Vždycky se chovali tak - no, spořádaně.” Jane znovu získala rovnováhu. Její náhlé pochybnosti, zda Ron opravdu překonal svou školní zamilovanost do Hermiony, se zdály být naprosto neopodstatněné a ona nepatřila k těm, kteří by nějakému páru upírali právo na drobné intimnosti na veřejnosti. Ve skutečnosti ji potěšilo, když viděla, že svatbou nevymizela všechna vášeň, čistě pro případ, kdyby o něčem takovém někdy uvažovala. Matně tušila, že Ron bude tradiční typ chlapa.

Nicméně pro Damona a Hermionu se jí to zdálo poněkud necharakteristické. „Předpokládám, že si to momentálně vynahrazují,” uznala neochotně.

Ron trochu zbledl, zjevně absolutně neměl touhu spekulovat o tom, k jakým nepřístojnostem se Hermiona a Draco chystají, a Jane poskočilo srdce ještě o trochu víc.

„Tak ať. Ve škole se naprosto totálně nenáviděli, víš,” připustil ve zjevném pokusu odvrátit její pozornost.

„Vážně? Jak to, že se tedy vzali?”

„Jednoho dne ti o tom strýček Ronnie bude vyprávět,” slíbil a s Jane po boku si pospíšil k hospodě, která je po otevření dveří uvítala obvyklým rámusem. Charlie se opíral o bar a povídal si s Lenkou a několika Janeinými přáteli. Vypadalo to, že si dnes večer budou muset poradit bez Draca a Hermiony; místo toho můžou Granger-Malfoyovy pomlouvat.

Ron se ještě na poslední chvíli ohlédl, aby se zadíval na své přátele. To, co uviděl, ho přimělo zdržet se o chvilku déle, než měl v úmyslu. Něco ve způsobu, jakým se Draco dotýkal Hermioniny tváře, a ve sklonu jeho brady vypovídalo o oddanosti a nalezení cesty dlouho poté, co jste si mysleli, že už je příliš pozdě, a Ronovi se z toho sevřelo hrdlo.

Už od dob dávno před válkou neviděl Hermionu otočit se s takovým nezájmem ke světu zády. Konečně měla někoho, komu bezmezně důvěřovala, že se o ni postará. Ron si na vteřinu přál, aby to mohl být on. Pak si ale vzpomněl na všechny ty důvody, proč by to byl naprosto hrozný nápad, a vykročil pružným krokem vstříc hospodské společnosti a vlastní budoucnosti.

***

I když ti, kteří zemřou, pokračují v dalším velkém dobrodružství, část z nich zůstává s těmi, kteří žijí. Někdy ji může evokovat věnec z vlčích máků položený za mlhavého listopadového rána nebo troubení rohů v dálce; nebo taky zatuchlý stan, skrytý pod složitými ochrannými kouzly a roky ponechaný zpuchřet ve vzdáleném lese.

Možná může být jejich pravé já zachyceno v obdobné ozvěně podstaty života; v dívce, kterou jste kdysi znali, smějící se s šedookým mužem, který z ní nemůže spustit oči, nebo v tichém mumlání utrápeného světa, který se znovu obrátil správným směrem.

PA: Ještě na nás čeká epilog.