Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 1., část 1. Nový premiér

Nový mudlovský ministerský předseda políbil svou krásnou ženu na dobrou noc, a pak si dopřál potěšení pozorovat její dokonalé pozadí, když stoupala po schodech. Jakmile byla pryč, zamířil do své kanceláře, do kanceláře v čísle 10 na Downing Street. Nemohl tomu uvěřit. Po pouhých sedmi letech v politice to dokázal, stal se britským premiérem. Navíc byl ve svých třiceti letech jedním z nejmladších, kterým se to kdy podařilo, zejména v posledních letech.

Nikdo vlastně nevěděl, koho volil, pro co hlasoval. Všechny složky vlády byly nějakým způsobem zkorumpované. Byl to prostě vedlejší efekt politiky. Ale tak už to moc dlouho nebude.

Nový premiér přistoupil ke svému stolu a vytáhl zvláštní desky, ve kterých byly všechny ty malé složky a dokumenty, všechno podepsané správnými lidmi, všechno pěkné a legální. Tedy legální alespoň podle platných norem. Pár tichých slov tady, sklenička nebo dvě tam a tradá, měl vládu i veřejnost přesně tam, kde je chtěl mít. A pomáhal těm, kteří to potřebovali, zatímco drtil ty, kteří si to zasloužili. Věci už byly v pohybu, věci, které neměl, nemohl a nechtěl vrátit zpět.

Mnozí kvůli tomu naříkali a kvíleli, ale nikdo z nich nemohl nic dělat. O to se postaraly všechny ty pěkné malé podpisy. Samozřejmě by začal nejdřív s vládou, ale vězeňství by bylo další na řadě. Do roka většina zapomene, na co si stěžovala. To, co se chystal udělat, bylo správné. Bude to chtít jen čas, aby to všichni viděli stejně jako on.

Pečlivě desky vrátil do zásuvky a pak ji zavřel.

Těsně předtím, než vyšel z místnosti, uslyšel, jak si někdo odkašlal. Zastavil se u dveří a očima prolétl místnost. Nikdo tam nebyl. Ani živá duše. Jediné tváře v místnosti patřily lidem na portrétech, které zdobily stěny.

Usoudil, že se mu to jen zdá (přece jen to bylo dlouhé a únavné tažení), a otočil se k odchodu, ovšem poté si všiml portrétu žabáka připomínajícího mužíčka ve stříbrné paruce, který se podrbal na bradě.

Ztuhl a nevěřícně se na něj zadíval. To se prostě nemohlo dít. Ne tady, ze všech míst na světě, ne v jeho novém domově, v jeho kanceláři. To určitě ne.

Prosím, Bože, ne!

Muž na portrétu na něj dvakrát mrkl, než si znovu odkašlal a řekl: „Novému předsedovi mudlovské vlády; žádost o schůzku. Prosím, odpovězte. S úctou, ministr kouzel Rufus Brousek a vrchní čaroděj Starostolce a nejvyšší hlavoun Mezinárodní konfederace kouzelníků Albus Brumbál.“

„Krucinál,“ zaklel si nový premiér pod nosem. Měl vědět, že se něco takového stane, že budou chtít informovat jakéhokoli ministerského předsedu o svém světě a o tom, v jakém stavu se nachází.

Byl na takovou událost připraven? Ne, nebyl.

Měl vůbec nějakou jinou možnost? Jak znal Brumbála a byrokraty na ministerstvu, nejspíš ne.

Těžce si povzdechl, než odpověděl: „Pokud to zvládnou rychle.“

Muž na portrétu se prostě postavil na nohy a vyšel z rámu. Po chvíli se vrátil, ale nic neřekl. Mezitím se premiér posadil za svůj stůl.

Uplynulo několik vteřin, než krb ožil zelenými plameny a objevila se v něm žena s krátkými růžovými střapatými vlasy, která vypadala, jako by tohle pro ni byla každodenní záležitost. V ruce držela kus dřeva a svírala ho, jako by jím chtěla někoho probodnout. Když se z plamenů vynořili další dva podobně oblečení lidé, z nichž jeden byl vysoký muž černé pleti, začala zkoumat místnost, ale když pohledem došla k novému premiérovi, zarazila se a čelist jí překvapením poklesla. Jako další prošli dva rudovlasí muži. Jejich hábity neměly specifickou barvu, ale každý z nich držel podobný kus dřeva stejným způsobem a jejich oči také tak prohlížely místnost. To už kromě ženy s růžovými vlasy šokovaně zírali na nového premiéra i další modře odění lidé, a nově příchozí se k nim rychle přidali.

Jako další se z plamenů vynořil poněkud sukovitý muž s jakousi výmluvně navrženou vycházkovou holí. Měl falešné oko, které bylo elektricky modré a zdálo se, že se samovolně otáčí. Následovali ho dva lidé, kteří nic nedrželi; žena, oblečená do tmavě zelené barvy se špičatým čarodějnickým kloboukem, a muž celý v černém. Pak dorazila žena s monoklem, žena oblečená až na černou mašli ve vlasech celá v růžovém a člověk v zeleném obleku se zelenou buřinkou. Nakonec přišel muž, který premiérovi trochu připomínal starého lva, a pak stařec, který jako by byl typickým ztělesněním velmi staromódního čaroděje, včetně dlouhého bílého plnovousu.

Poslední dva příchozí se zdáli být zmateni, že všichni jejich společníci stojí na místě a tváří se překvapeně. Protlačili se do čela skupiny a pak ztuhli na místě, výrazy jejich obličejů se rychle přizpůsobily zbytku skupiny.

Nový premiér se na všechny zeširoka zazubil, než je přiměl vyskočit tím, že na ně prostě udělal: „Baf!“

Nahoře v patře uslyšela manželka nového premiéra, jak se se skřípěním otevřely dveře do ložnice. Na okamžik pojala naději, že její manžel jde do postele, a doufala, že si spolu mohou užít svou vlastní malou oslavu vítězství. Kroky, kterými se postava blížila k posteli, však byly příliš lehké. Její muž byl velký a silný, tato osoba byla malá. Nově příchozí vlezla do postele, přitulila se k ní a zeptala se: „Mami?“

Usmála se a otočila se ke své osmileté dceři, nejstarší z jejích dětí: „Ano, zlatíčko?“

„Kdy můžeme jít domů? Tohle místo je příliš staré a divně smrdí.“

„Teď je náš domov tady, miláčku.“

„Ale já se chci vrátit do našeho druhého domu,“ trucovala holčička.

„Teď budeme bydlet tady, zlato. Je to součást tatínkovy nové práce.“

„Tak ať toho táta nechá.“

Dívčina matka se rozesmála: „Ale zlatíčko. Tatínek nedá výpověď. Vždyť tu práci teprve dostal.“

Holčička ještě chvíli špulila pusu, než se zeptala: „A kde vlastně tatínek je?“

„Říkal, že se ještě jednou porozhlédne po své kanceláři, než půjde spát. Ale už je to skoro deset minut.“

„Neměly bychom ho jít zkontrolovat? Možná zase usnul u stolu.“

Holčička to řekla zcela nevinně, ale byla to pravda. V poslední době pracoval na své kampani tak usilovně, že bylo běžné najít ho v časných ranních hodinách spát za stolem. I když věděla, že je to z dlouhodobého hlediska nutné zlo, žádná milující žena neviděla ráda svého muže takhle pracovat.

„Pojďme za ním,“ kývla na dceru.

Muž v černém hábitu s bledou pletí, mastnými černými vlasy a hákovitým nosem byl první, kdo znovu našel hlas: „Pottere! Co tady pro všechno na světě děláte?“

Třicetiletý Harry James Potter se narovnal ve svém křesle a jeho smaragdově zelené oči si prohlédly skupinu: „Hádejte, Severusi.“

„Pottere,“ ozval se hedvábný dívčí hlásek ženy v růžovém, „jsme tu na velmi důležité schůzce s novým mudlovským premiérem. Přestaňte plýtvat naším časem hraním her a řekněte nám, kde je.“

Harry pozvedl obočí a jeho úsměv se zvětšil: „Jestli tomu dobře rozumím, mudlovské noviny moc nečtete, že ne, Dolores?“

Aniž by čekal na odpověď, rychle se prohrabal hromadou novin na stole a nakonec vytáhl jedny s názvem The Times. Rozložil je a položil na stůl tak, aby na ně všichni viděli, a rychle přidal další dvoje noviny.

Titulek Timesů zněl „Potterovo drtivé vítězství“.

V Guardianu stálo: „Potter zničil opozici!“

The Independent hlásal: „Potter vede stranu k vítězství!“

Pod každým titulkem byly různé fotografie Harryho a jeho spolustraníků, když se dozvídali o svém vítězství.

Muž s dlouhým bílým plnovousem zkoprněl: „Ty jsi nový premiér?“

„Očividně ano, Brumbále,“ odpověděl Harry. „Překvapený?“