Preklady fanfiction Harryho Pottera

31. kapitola - Slunce ve tvých dlaních

Název kapitoly (v originále Holding The Sun In The Palm Of Your Hand) pochází z písně ‘Bermondsey Street’ od Patricka Wolfa.

redakce Jinotaje, Příčná ulice, Londýn
1. října 2009, 15 hodin

Jednou z věcí, které si Draco před odchodem z Vdovského domu vzal, byla nevinně vypadající lahvička obsahující posilovací roztok připravený podle Snapeova vlastního receptu. Většina bradavických studentů se k jeho vaření dostala nejblíž tím, že se nacházela ve stejné budově, kde byl vynalezen, ale Draco nebyl Snapeovým oblíbeným studentem pro nic za nic.

Neklidně vířící tekutina byla jediným důvodem, proč ještě stál na nohou. Poslední přemístění z něj téměř vysálo energii a on vděčně doklopýtal k nejbližší židli, která se pod jeho vahou téměř zhroutila. Sesunutí na zem s končetinami trčícími do všech stran se vyhnul jen tím, že se na poslední chvíli chytil nedalekého stolu.

„Ach, to mě mrzí. Sem si obvykle jen odkládáme kabáty,” poznamenala Lenka. „Zkus radši tohle křeslo, myslím, že na něm není nic špatného. Flandrovky nemají rády dub, víš.” V tuto chvíli by Draca ani jeho zesnulá teta, kdyby vstala z mrtvých, nedokázala přimět, aby se zeptal, co je to flandrovka. Lenka se laskavě zdržela upřesnění, místo toho mu uvařila hrnek čaje se spoustou cukru, který mu vrátil barvu do tváří. Mlčky vyčkávala, dokud nevypil poslední kapku, a se zájmem sledovala mrholení za oknem.

Když viděla, že je připraven začít s obchodními záležitostmi, obrátila pozornost zpět k němu; okamžitě se zdálo, že působí trochu energičtěji a ostražitěji, než když studovala kapky deště stékající po skle.

„Ron mi vysvětlil, že tvůj otec pomohl ministerstvu dostat se přes tvé ochrany a nastražit na Hermionu past,” pronesla bez zjevných emocí, jen s mírným zájmem.

Kdyby Draco nevěděl, že je Lenka jednou z nejbližších Hermioniných kamarádek a v boji proti současnému ministerstvu i jeho zločineckým předchůdcům opakovaně riskovala vlastní život, bylo by snadné předpokládat, že má o tuto záležitost jen letmý zájem. I Pansy vypadala zaujatěji, když v Bradavicích šířila drby o nejnovějším muchlování Ginny Weasleyové, a to byli ubozí nápadníci weasleyovské zástupkyně ženského pohlaví většinou mudlorození, kterým Pansy nevěnovala sebemenší pozornost.

Lenčina nezaujatá reakce na průběh telenovely, na jejíž úroveň jeho rodina klesla, byla svým způsobem uklidňující. Hermionini rodiče seznámili Draca se seriálem EastEnders a on navzdory mudlovskému pozadí musel uznat, že tu existují určité podobnosti. Ještě nenarazil na čistokrevnou rodinu, která by byla v Hermionině smyslu slova normální: takovou, kde by se vedly spory o to, která dcera dostane stříbro, nebo kde synovec dostal vyhazov z rodinné firmy, a nešlo tam o vraždu a zradu.

„Ano. Mému otci se ale také, velmi užitečně, podařilo získat nějaké důkazy o zapojení ministerstva. Jména, Lenko.”

„Ale Ron říkal, že jsi vyrazil uzavřít s ministerstvem dohodu,” nadhodila s pozvednutím obočí.

„Uzavřel jsem ji, ale teď ji porušuju,” odpověděl vyrovnaně.

„Proč jsi Rona požádal, aby se ujistil, že Hermioně nepovím, že se tu s tebou setkám?” položila Lenka nesouvisející otázku. Draco si z jejích novinářských schopností zoufal - podával jí ještě horkou hůlku a ona se tvářila, jako kdyby ji víc zajímaly jeho manželské záležitosti.

Nijak zvlášť se mu na tu otázku nechtělo odpovědět, ale stejně to udělal; potřeboval Lenčinu pomoc a navzdory jejímu přístupu a zuřivému nedostatku soustředění jí věřil.

„Kvůli mé matce,” připustil neochotně. „Chystám se poslat jejího milovaného manžela na zbytek jeho bídného života do Azkabanu a je dost možné, že mi to nikdy neodpustí. Byl bych rád, kdyby v rodině zůstal někdo, koho z toho nebude vinit.” Křivě se pousmál. „Skoro otce kritizovala za to, že Hermionu vystrnadil z domu. To je výjimečné vyznamenání, věř mi.”

„Jaká jsi říkal, že to jsou jména?” měla Lenka náhle připravený brk.

Než Draco odešel, bylo sepsáno nejžhavější vydání Jinotaje od doby, kdy přinesl zprávu o Voldemortově návratu. Lenka ho ujistila, že jakmile kývne, může jít během dvanácti hodin do tisku. Draco trval na tom, že jí pomůže zabezpečit redakci; byl by blázen, kdyby promarnil šanci ukázat ministerstvu prostředníček a prozradil ty novinky dřív, než mu bude navrácen Malfoy Manor a rodinný trezor u Gringottů. Také to chtěl osobně povědět matce. Pokud to udělá, mohla by s ním zase mluvit dřív než za deset let.

Když Lenku instruoval, jak se vyhnout tomu, aby se z ní stalo něco pomačkaného, pokud bez dostatečného soustředění otevře zásuvku stolu, konečně mu zbyl čas na promýšlení jemnějších detailů dohody s Hermionou.

Teď měl na dosah všechno, co tehdy v obývacím pokoji na Bermondsey Street stanovil, že chce výměnou za souhlas s rozvodem. Podle jeho dohody s Boorem budou ráno jeho právnímu zástupci předloženy dokumenty k Malfoy Manor. Ke Gringottových bude muset zavolat osobně, aby se trezor sedm set pět a jeho obsah vrátily původním vlastníkům, ale to byl jen jeden dotaz. Boore a jeho komplici zažili ošklivý otřes, což byla malá cena za Dracovo mlčení.

Luciusovo propuštění z Azkabanu dočasně přibrzdilo opětovný vzestup Malfoyů v kouzelnické společnosti, ale jeho brzký návrat do vězení znamená, že se na všechny nepříjemnosti brzy zapomene. Koneckonců měl v dnešní době nějakou vazbu na Azkaban kde kdo. Vypadalo to, že mu většina kouzelnického světa jeho špatný původ odpustila, čemuž rozhodně pomohlo, že se Draco objevoval na veřejnosti po Hermionině boku i po otcově propuštění.

Hrozící zánik kouzelnické Británie byl, když ne úplně zmařen, tak alespoň prozatím odvrácen. Strategie tandemu Grangerová-Malfoy veřejně apelovat na lepší stránky kouzelnické společnosti a zároveň v soukromí maximálně využívat nedostatků jejích politických představitelů se ukázala jako pozoruhodně úspěšná. Pokud nebudou opatrní, mohli by brzy čelit děsivé vyhlídce na schopné ministerstvo kouzel. Jakýkoliv pokus tvrdit, že je jejich manželství stále podmínkou politického pokroku, by se setkal se zaslouženým opovržením.

Když dal tehdy slib, že přistoupí na ukončení manželství, pokud budou splněny všechny jeho podmínky, nepředpokládal, že se někdy ocitne v situaci, kdy jedinou překážkou mezi Hermionou a svobodou bude, jak dlouho jí bude trvat, než dotlačí Starostolec k legalizaci rozvodu. Pokud vyvine soustředěné úsilí, nepočítal, že jí ti staří páprdové vydrží odolávat déle než pár let.

Aféra s krevními ochranami ho naučila, že není možné udržet si ji po boku, pokud ona sama nechce. Neměl nad Hermionou žádnou kontrolu. Zůstane přesně tak dlouho, jak bude chtít, klamat sám sebe neznamenalo žádný rozdíl.

Snad si zaslouží alespoň nějakou odměnu za to, že se vydal správnou cestou a usiloval o vykoupení, pomyslel si skoro nedůtklivě, když tu si vzpomněl na pád muže, který ho na onu cestu nasměroval. Severus Snape zemřel v osamění s vědomím, že vše je téměř jistě ztraceno, a bez toho, aby jediná duše na světě věděla, komu patřilo jeho srdce. Neexistovala žádná vesmírná spravedlnost, jen náhoda. Jediné, co jste mohli dělat, bylo pokusit se přečkat bouři, jak nejlépe to půjde, pomyslel si Draco zoufale a konečně se vydal hledat svoji ženu.

Opožděně si uvědomil, že ji opustil znehybněnou a rozzuřenou; téměř se mu ulevilo, když zjistil, že není u Svatého Munga a zmizela s Weasleyovými a dalším doprovodem neznámo kam. Nikdo se neobtěžoval nechat Dracovi vzkaz. Nepochyboval, že to byl Hermionin nepříliš rafinovaný způsob, jak ho informovat, že než se mu jí podaří vystopovat, měl by si připravit nějakou velmi pečlivou výmluvu.

Netrvalo to dlouho. Draco uspěl už na druhý pokus, když mu Grangerovi sdělili, že Hermiona odešla z nemocnice přímo do Lasturové vily. Mírně pookřál na duši; musí ho chtít docela nedočkavě vidět.

Pak si uvědomil, že bude očekávat nejen podlézavou omluvu za prokletí, ale i nějaké vysvětlení jeho indiskrétního blábolení u Svatého Munga, a okamžitě zase zvadnul. Byl tak zaneprázdněný, že doufal, že toto na chvíli odloží, aby přišel na lepší způsob, jak se vyjádřit, ne tu pravdu prostě vyhrknout jako nějaký imbecil.

Ano, Hermiono, opravdu po tobě vzdychám jako studentík, pomyslel si nevrle, když si tu scénu představoval. A nejen to, taky tě úplně bláznivě miluju. Jsem ochoten spokojit se s čímkoliv, co tě u mě ještě chvíli udrží, v marné naději, že se jednoho dne probudíš a zjistíš, že jsi zamilovaná do kluka, který ti ve škole říkal šmejdko.

To by rychle splasklo jako propíchnutý balon.

Naštěstí se zdálo, že se jeho údy samy postarají o náročný proces chůze; Draco zřejmě neměl žádnou mentální kapacitu, které by mohl takové přízemní starosti svěřit. Čas jako by se posouval podivnými skoky nebo se loudal, nepochybně díky tomu, že Draco nejistě balancoval na samé hranici úplného vyčerpání. Mozkomory a mnohočetná přemisťování míchali dohromady jen blázni nebo zoufalci.

Ačkoliv náhle zjistil, že klepe na dveře Lasturové vily, stále ještě nepřišel na to, co jí má říct. Ron by pravděpodobně tvrdil, že to k němu přiletí samo, ale Draco měl pocit, jako kdyby o křídla přišel, a nemá jinou možnost než k Hermioně dokulhat pěšky. Co by jí měl vykládat?

Až příliš brzy mu zběsilé myšlenky přerušilo světlovlasé dítko, které otevřelo dveře. To musí být Viktorie, vydedukoval jeho unavený mozek z její velikosti.

„Ahoj,” hlesla nezávazně. Poznala ho, ale nic dalšího sama od sebe nedodala.

„Ahoj,” odpověděl. Neměl nejmenší tušení, jak mluvit s dětmi; to si místo něj nemohli pořídit domácího skřítka? Byl příliš unavený, než aby vykoumal, jak komunikovat s miniaturním Weasleym. „Rád bych – Je tady paní Granger-Malfoyová?”

Viktorie na něj nechápavě hleděla.

„Hermiona?” zkusil to. Ani poté, co se k přátelům svých rodičů připojil v řadách Smrtijedů, neoslovoval je křestními jmény, ale Weasleyovi očividně dělali věci jinak. Rozhodl se, že pokud bude mít někdy nějaké děti, požádá je o radu, protože weasleyovský přístup k výchově potomků byl zřejmě mnohem úspěšnější než malfoyovský.

Viktorie přikývla, otočila se na patě a zamířila dovnitř. Draco ji následoval, předpokládal, že tak to bylo míněno. Možná by pro jeho hypotetické děti bylo lepší po blackovsku trvat na správné etiketě, pomyslel si ještě, než vstoupil do obývacího pokoje, kde našel Hermionu, jak odpočívá na pohovce.

Byla zabalená do přikrývek, popíjela horkou čokoládu a obklopoval ji houf Weasleyových. Dracovi, který bojoval s úplným vyčerpáním, připadalo, že všichni odešli rychleji, než mrkl.

Najednou seděl vedle Hermiony a svíral svůj vlastní hrnek rozpuštěné čokolády smíchané se smetanou. Jeho žena měla pod očima tmavé kruhy a koutky úst jako by se jí stahovaly dolů, takže Draco dumal, jak asi vypadá on. Nejspíš jako by utekl hrobníkovi z lopaty.

„Prokleješ mě?” zeptal se jí, protože na to, aby se obtěžoval s nějakým úvodem, byl příliš unavený.

„Souhlasíš, že si to zasloužíš?” zeptala se na oplátku uhýbavě. Draco se na ni beze slova zadíval – jestli se s ním chce hádat, bude muset počkat, až se trochu vyspí. Hermiona se slitovala a její pohled změkl. „Ne, neprokleju tě. Ale radši mi řekni důvod.”

Naštěstí ho horká čokoláda poněkud probrala a taky pomohlo, že se s ním Hermiona podělila o přikrývky. Jinak by se zhroutil dávno předtím, než by se dostal na konec svého vyprávění. Pověděl jí zcela věcným tónem naprosto všechno; už měl dost toho před ní něco skrývat. Matně tušil, že ráno bude pravděpodobně své netypické upřímnosti litovat. Hermiona se může klidně rozhodnout, že poslat vlastního otce do Azkabanu a zároveň se postarat, že dostane Manor zpět, a porušit tak slovo dané ministerstvu je na ni trochu moc.

Právě teď mu to bylo jedno.

Když skončil, Hermiona toho moc neřekla. Jen šátrala v přikrývkách, dokud nenašla jeho ruku a nepropletla jejich prsty dohromady.

***

Draco se probudil s trhnutím; v uších mu stále zněly Hermioniny výkřiky. Když nemohl uvolnit ruce, zpanikařil a teprve po několika vteřinách zběsilého boje si uvědomil, že ho nedrží nic hrozivějšího než kostkované deky. Během jeho spánku slunce zapadlo a někdo rozsvítil v místnosti všechny lampy. Otočil se na Hermioninu stranu pohovky, aby se ujistil, že tam stále je, a skončil tak, že se jí díval přímo do hřejivě hnědých očí.

Někdy mezi usnutím a probuzením z noční můry ztratil její ruku a teď si přál, aby opět spojila svoje prsty s jeho.

Odkudsi z domu slyšeli zvuky hrajících si dětí, výbuchy smíchu a náhlé výkřiky, proložené chvilkami šeptané konverzace. Od dveří do kuchyně se ozývalo usedlejší mumlání hlasů dospělých, ale i odtud často zazníval smích. Přes všechny strasti, které Weasleyovi prožili, byl jejich svět uklidňující.

Hleděli na sebe mlčky a zdálo se, že se ten okamžik protahuje do nekonečna. Nakonec si Draco povzdechl.

„Chystáš se mě zeptat na to, co jsem řekl v nemocnici,” začal. Nedokázal sebrat dostatek energie, aby vymyslel nějakou propracovanou výmluvu. Navíc věděl, že Hermiona bude pravděpodobně reagovat lépe na upřímnost. Snape mu jednou řekl, že skutečný zmijozel se dokáže přizpůsobit každé situaci. Teď by ten muž jeho obrácenému použití zmijozelské taktiky na největšího nebelvíra ze všech nejspíš zatleskal.

„Ano.” Hermiona měla ve tváři zvědavý výraz, který nedokázal tak úplně rozluštit.

„Je to pravda.” Tajně pod přikrývkami posunul nohy s nadějí, že se propracuje blíž k teplu, které z ní vyzařovalo. Jestli tohle bylo všechno, co mohl od Hermiony získat, ať je zatracený, jestli se nepokusí dostat se k ní co nejblíž, než bude příliš pozdě.

„Miluju tě,” pokračoval a nespustil z ní oči. I přes uzel ve svém břiše se snažil odhadnout její odpověď. „A pokusím se tě přimět, abys mě taky milovala, i kdyby mě to mělo zabít. Vím, že jsem ti slíbil, že budu souhlasit s rozvodem, ale do té doby…” Celý zmatený se odmlčel. Tohle byla totální katastrofa. Hermiona vypadala jako Weasley, když na něj mluvil slovy s více než třemi slabikami.

„Ty mě miluješ?” zeptala se nevěřícně. Naštěstí se zdálo, že ji o pravdivosti Dracova prohlášení přesvědčil jediný pohled na jeho akutní nepohodlí a rozpálenou tvář. V další vteřině všechny přikrývky zmizely a on měl najednou plnou náruč Hermiony, která ho poměrně nadšeně líbala.

Dracovi trvalo jen zlomek vteřiny, než zareagoval, načež polibek opětoval s intenzitou někoho, kdo si není zcela jistý, jestli to není jeho jediná šance získat to, co chce ze všeho nejvíc.

Když se oddělili, aby se nadechli, něžně mu odhrnula vlasy z očí. Draco se pod dotykem jejích prstů na spáncích v kombinaci s teplem těla, které se k němu tisklo, zachvěl.

„No, tohle je ta nejneobvyklejší náhoda,” pronesla Hermiona tiše a oči jí zářily tak, jak to u ní ještě nikdy neviděl. „Zrovna dneska jsem přišla na to, že tě taky miluju, takže absolutně nemám v úmyslu tě nechat odejít.”

Tentokrát to byl Draco, kdo si nebyl jistý, jestli to myslí vážně. Hermiona mu chvilku obkreslovala prstem obočí a zjevně se snažila přijít na způsob, jak ho přesvědčit.

„Když jsem z tebe na louce zahlédla jen vlasy -” Při té vzpomínce se otřásla a on se pokusil přitáhnout si ji blíž. „Nemohla jsem snést pomyšlení, že tě ztratím,” prohlásila jednoduše. „Takže na rozvod můžeš zapomenout a taky se drž dál od mozkomorů,” dodala se svou částečně obnovenou panovačností.

Dracovi to nevadilo, s radostí by ji nechal při tom, že kdyby chtěla, mohla by mu rozkazovat celý život. Konečně se odvážil uvěřit, že to myslí vážně.

Pokud by si Viktorie a Dominika nevybrali tento konkrétní okamžik, aby se vkradly do obývacího pokoje pro hru Oběšenec, kterou jim předtím přinesl jejich strýc, Draco a Hermiona by možná zapomněli, že jsou v domě plném lidí. Když Dominika shodila z krbu hrnek s čajem, rychle se od sebe odtáhli. Hermiona trochu roztřesenýma rukama uklidila vylitou tekutinu a zamířila do kuchyně, aby se rozloučila.

Draco zůstal v pokoji a probodával děti pohledem. K jeho zděšení to nefungovalo ani zdaleka tak dobře jako u dospělých.