Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry‘s had Enough

Originál: https://www.fanfiction.net/s/7573003/1/Harry-s-had-Enough

Povolení k překladu: Autora nelze kontaktovat

Ubližování/pohodlí/zlost

Harry Potter

Rating: 13+  Kapitol: 1

Slov: 5 128

Shrnutí: Název všechno pěkně shrnuje. Postavy mimo charakter, AU, pár nadávek. Žádné párování, i když je trochu naznačeno HP/HG. Harry udělá to, co už měl udělat dávno. Zatím kompletní. Přidána poznámka autora/ky!

Éra/období: Bradavice

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží sprinter1988. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Prohlášení autora/ky: Tak jo, je čas na nový příběh. Minulý víkend jsem začal/a poslouchat audioknihu Harry Potter a Fénixův řád, a opět mě šokovalo, jak se s Harrym v knize zachází. Nikdy jsem nezapomněl/a, jak se k němu chovali, ale je to prostě jedno za druhým, neustále, den za dnem, hodinu za hodinou, Harryho emocionální a fyzická pohoda dostává jednu ránu za druhou znovu a znovu, zatímco lidé, kteří mají údajně na starosti jeho blaho, mu jen říkají, ať zatne zuby a jde dál. Všem těm ufňukaným fanynkám Snapea a Draca vzkazuji, aby odložily Prince dvojí krve a Relikvie smrti a šly si znovu přečíst Vězně z Azkabanu a Fénixův řád, protože tyto dvě knihy dokazují to, co jsem věděl/a celou dobu: Snape a Draco si nezaslouží nic jiného než kletbu Reducto přímo mezi oči.

Každopádně jsem odbočil/a. Tady je to, co si myslím, že měl Harry udělat, a ano, znamená to, že je to alternativní vesmír. Nemáte rádi takové věci? Pak klikněte na tlačítko zpět.

Harry už toho má dost, část 1.

Harry se propotácel otvorem v portrétu, došel k jednomu z pohodlných křesel a sesunul se do něj. Po hřbetu levé ruky mu v šarlatových šmouhách stékala krev. Řezné rány se už dostaly až ke kostem a on přemýšlel, jestli se mu při zítřejším trestu slova vryjí do záprstních kůstek.

Vztekle zatřásl rukou; bolest ho docela dráždila. Přes zaťaté zuby vydechl a zkroutil se v křesle. Ruka ho ostře pálila, ale hlava mu třeštila tak, že se zdálo, jako by bubeník z nějaké mizerné rádoby kapely používal jeho mozek ke cvičení a tloukl přitom na sedm podělaných zvonů.

Od návratu z vánočních prázdnin musel dvakrát týdně snášet soukromé hodiny doučování u Snapea, během nichž mu měl Snape pomoci ochránit mysl před útoky vnějších sil. Vize a sny, které se měly blokovat, se však každým dnem stupňovaly a bolesti hlavy Harrymu téměř znemožňovaly se na cokoli soustředit.

Ten umaštěný mizera mu nijak nepomáhal. Harry k tomuto závěru dospěl už po první z jejich lekcí.

Najednou ho cosi chytilo za ruku a ponořilo ji do misky s tekutinou. Pocit pálení pomalu polevoval, když začaly působit uklidňující vlastnosti výtažku z hrbouna.

Harry sovím pohledem zamrkal na svou ruku, než obrátil pohled k Hermioně, která teď seděla na opěradle jeho křesla a přidržovala misku.

„Díky, Hermiono,“ povedlo se mu říct, i když to znělo spíš jako zasténání než cokoli jiného. I mluvení způsobilo, že ho hlava začala bolet ještě víc. Zatraceně skvělé.

Hermiona se jen usmála, pro útěchu ho objala kolem ramen a chtěla ho držet, zatímco výtažek z hrbouna bude dělat svou práci. Přála si jen, aby měla po ruce něco, co by zmírnilo jeho bolesti hlavy. Žádný z lektvarů proti bolestem hlavy, které vyzkoušeli, nezabíral, a neúčinkovaly ani lektvary na spánek beze snů; nedokázaly blokovat noční můry a podařilo se jim jen ztížit mu probouzení se z nich.

Po dobrých dvaceti minutách koupele, během nichž ani jeden z nich nic neřekl, Hermiona vytáhla jeho ruku z misky, kterou odložila na stůl, a pak vyčarovala několik obvazů.

„Omlouvám se,“ zamumlal, když mu Hermiona začala obvazy pevně, ale jemně omotávat kolem ruky.

„Nemusíš, Harry,“ odpověděla. „To nevadí. Někdo se o tebe musí postarat.“ Úsměv na její tváři dával najevo, že svá slova nemyslí nijak jízlivě, ale Harry sebou přesto trhl. Nechápala to.

„Nevím, jak dlouho to ještě vydržím,“ řekl.

„Co tím myslíš, Harry?“ zatvářila se zmateně.

Harry otevřel ústa, aby jí odpověděl, pak je zase zavřel, ještě jednou otevřel a pak je zase zavřel, než trochu zavrtěl hlavou, což jeho bolesti nijak neprospělo.

„Nedělej si starosti, Hermiono. Je to jen hloupost.“

Podezíravě si ho prohlížela.

Harry se přinutil k úsměvu. „Vážně, Hermiono, jsem v pořádku. No tak, jdi si lehnout. Je skoro půlnoc.“

„Jsi si tím jistý?“ zeptala se.

„Ano. Teď už jdi spát. Já si tu jen chvíli odpočinu a pak půjdu nahoru.“

„Tak dobře,“ souhlasila nejistě. Vstala a zamířila ke schodišti, které vedlo nahoru do dívčích ložnic. Vyšla jen po třech schodech a otočila se. Harry se za ní nedíval, místo toho zíral do ohně. Potřásla hlavou a pokračovala po schodišti nahoru. Brzy to z něj vytáhne, jako vždycky.

Harry věděl, že by s ním zůstala, to byla část toho, co se mu na ní líbilo; mohl s ní mluvit, jako s téměř žádnou jinou dívkou na světě… jako s téměř žádným jiným člověkem na světě, když na to přišlo. Hermiona byla vždy připravená vyslechnout jeho obavy a diskutovat o nich, zatímco všichni ostatní je buď smetli ze stolu, pokud se netýkaly i jich, nebo se s ním prostě odmítli bavit ještě dřív, než se vůbec dostal k věci.

Ale tohle… tohle nebylo něco, o čem by mohl s Hermionou mluvit. Nemyslel si, že by tomu porozuměla. Vlastně si byl jistý, že ne. To by pochopil jen málokdo, pokud vůbec někdo.

Otázkou však bylo, jestli by to udělal. A mohl by to udělat? Měl by to udělat?

Harry hleděl na skomírající uhlíky v krbu, jak jeden po druhém zhasínají a světlo ve společenské místnosti se postupně vytrácí.

Co získal z pobytu v Bradavicích od návratu loni v září? Bolest byla jedna věc, o ní svědčilo bušení v jeho hlavě a bolavá ruka. Doživotní zákaz sportu, který tak rád hrával, a zabavené koště, takže si nemohl odpočinout ani příjemným, líným létáním nad pozemky školy. Jo, a ještě to opovržení. Všude, kam přišel, na každém rohu, na každé chodbě a v každé třídě se setkal se zlobou, nenávistí a pohrdáním. A ani tomu se nedalo uniknout.

Ničím si to nezasloužil. Od chvíle, kdy poprvé vkročil do této školy, se snažil vždycky dělat to, co je správné, a ne to, co je snadné, a přesto to byl vždycky on, Harry, kdo dostal trest, ať už to bylo za zorganizování odletu Norberta, Hagridova dračího mazlíčka, aby se ten chlap nedostal do potíží za to, že ho má, nebo zabránění vyčarovanému hadovi Draca Malfoye, aby napadl Justina Finch-Fletchleyho, zabránění Siriusovi a Remusovi, aby se z nich stali vrazi, ochrana bratrance Dudleyho před dvěma útočícími mozkomory, vyvolání poplachu, že se Voldemort vrátil do plné fyzické podoby… Nakonec na to vždycky doplatil Harry. Nedostal ani tolik jako „díky“ za záchranu Hagridova zadku, když došlo na toho mizerného draka, místo toho dostal celonoční trest v Zapovězeném lese, Draco Malfoy nepřišel ani o jeden jediný kolejní bod za to, že uprostřed přeplněné Velké síně vyčaroval tu zatracenou kobru, zatímco Harry několik měsíců trpěl nenávistí a podezíráním. Červíček utekl, což vedlo k Voldemortovu návratu, jeho popotahovali před celým Starostolcem za to, že zachránil zadek svého pitomého bratrance velrybí velikosti, a teď mu říkali cvok, který na sebe chce upozorňovat, protože řekl světu, že se Voldemort vrátil.

A co tím kdy získal? No, to bylo snadné: jednu zvláštní cenu za zásluhy o školu a pár bodů pro svou kolej, jejichž počet bledl ve srovnání s tím, kolik mu jich Snape odebral za hloupé malichernosti, jako bylo příliš hlasité dýchání nebo půlvteřinové zpoždění při přidávání kořene mandragory do Životabudiče (Harry si to později ověřil a zjistil, že mandragoru mohl přidat až o dvě minuty později, než se uvádí v učebnici, aniž by to mělo nějaké neblahé následky).

Zatraceně, nakašlat na to!

Ani jednou neslyšel: „Ehm, promiň, Harry, asi jsi měl nakonec pravdu,“ nebo: „Páni, určitě jsi nám zachránil zadky, Harry, promiň, že jsme o tobě pochybovali“. Místo toho zaznělo buď: „Vezmi si tyhle kolejní body a drž hubu, než z někoho uděláš blbce“, nebo: „Vážně, Harry, vždycky jsem ti věřil, to všichni ti ostatní ne, fakticky“.

Pak ho poslali zpátky do Kvikálkova, aby měsíc trpěl v násilnických rukou svých příbuzných. Zdálo se, že během té doby jako by byli zasaženi nějakým znovunastavením a opětovně jen čekali na to, aby ho mohli obviňovat ze všeho, co se nepovedlo, a v mžiku ho zase začít nenávidět do morku kostí.

A upřímně řečeno, Harry už toho měl dost.

Pokud bylo ministerstvo a celá kouzelnická veřejnost ochotná strčit hlavu do písku a nechat Voldemorta, aby se ujal vlády, proč by se měl Harry snažit dát věci do pořádku?

Pokud se zaměstnanci Bradavic nechtěli obtěžovat, aby mu pomohli, a místo toho ho nechali napospas Umbridgeové, zatímco si seděli ve svých kancelářích a předstírali, že je všechno v pořádku, tak proč by měl on nést hlavní tíhu hněvu té mrchy?

Když se studenti nemohli zdržovat tím, že si udělají svůj vlastní názor na Harryho jako na člověka, a ne jako na mýtus, tak proč by se krucinál měl obtěžovat s jejich výukou?

Protože byl zatraceně měkký, proto.

No, to se změní. Harry si to odpřisáhl. Když dáte myši mnohokrát elektrický šok, přestane si chodit pro kus sýra. V tomto případě byl Harry myší, záchrana všech sýrem, a svět, který se proti němu stále dokola obracel, šokem.

Pokud o něm chtěli všichni pochybovat, pokud ho chtělo ministerstvo mučit, pokud ho chtěl Řád nechat bez informací o tom, co se děje ve válce, pokud se na něj Brumbál nedokázal ani podívat, natož mu projevit důvěru, budiž. Všichni mohli klidně shořet v pekle.

Se stále třeštící hlavou se Harry zvedl z křesla, opustil nebelvírskou společenskou místnost a zamířil do chlapecké ložnice pátého ročníku. Uvnitř našel hlasitě chrápajícího Rona, Nevilla, který chrápal méně hlasitě, Deana, který si ve spánku mumlal nějaký fotbalový popěvek, a Seamuse, naprosto bezvládně se rozvalujícího na matraci. Když si byl jistý, že ho nikdo neslyší, převlékl se z hábitu do pyžama, zalezl do své postele a zatáhl si závěsy.

„Dobby?“ zavolal tiše.

S téměř neslyšným klapnutím se v nohách postele z ničeho nic objevil domácí skřítek.

„Pan Harry Potter volá Dobbyho?“ zeptal se.

Harry přikývl: „Stane se to zítra. Rozešleš dopisy.“

Dobby smutně sklonil hlavu. Se zamumlaným „Ano, pane,“ zmizel pryč.

Harry se na okamžik cítil provinile, že Dobby vypadá tak sklíčeně, ale pak ho to přešlo. Muselo to tak být, když už kvůli ničemu jinému, tak kvůli jeho duševnímu zdraví.

Unaveně si přitáhl přikrývku a ulehl k dalšímu spánku, který bude jistě plný nočních můr.

Byl. Tentokrát to byl zřejmě Avery, kdo Voldemorta naštval, a pak se Harry málem dostal k otevření těch prokletých dveří, a v tom ho probudilo něco měkkého, co ho zasáhlo do obličeje.

Když se posadil a nasadil si brýle, viděl, že Ron, Dean a Seamus po sobě házejí polštáři, z nichž mu jeden přistál na tváři, než vzápětí odletěl. Letmý pohled na druhou stranu ukázal, že Nevillova postel už je prázdná.

„Ránko, Harry!“ křičeli Dean se Seamusem a začali do Rona bušit, aby ho porazili.

Harry zamumlal něco ve smyslu „Brýáno“ a pak se vrávoravě vydal do koupelny, aby se umyl. Aspoň že se Seamus vzpamatoval. Kromě té praštěné skupinky, která tvořila obvyklý seznam čtenářů Jinotaje, byl asi jediný. Rozhovor s ním sice způsobil, že se toto konkrétní vydání vyprodalo (dvakrát), ale to jen proto, že lidé chtěli mít další šanci podívat se, co „potrhlý Potter“ (jak se ho mnozí rozhodli inteligentně přezdívat) řekl.

Když se vrátil z koupelny, Dean a Seamus už odešli na snídani, ale Ron tam pořád ještě byl a vypadal, že mu nijak neublížili.

„Jsi v pohodě, Harry?“ zeptal se.

„Jasně,“ odpověděl a hledal v kufru, co si dnes vezme na sebe.

„Měl by sis pospíšit,“ upozorňoval ho kamarád. „Myslím, že Hermiona na nás čeká dole, abychom mohli jít na snídani společně.“

Při pouhé zmínce o jídle Ronův žaludek hlasitě zakručel na znamení nesouhlasu s množstvím potravy, které mu momentálně chybělo.

„Víš co,“ navrhl Harry a vytáhl z kufru pár smotaných starých ponožek, „ještě pár minut počkám. Jdi s Hermionou napřed.“

„Fakt, kámo?“ zeptal se Ron.

„Jo, jen jdi.“ Harry rozbalil ponožky. „Za chvíli se uvidíme dole ve Velké síni.“

„Dobře,“ souhlasil Ron, opustil místnost a dychtivě vyrazil hledat nějaké jídlo.

Harry uslyšel, jak se zavírají dveře, klesl na postel a zavřel oči, když mu vytekla jediná slza. „Proboha, postarej se o ni, Rone,“ řekl přidušeným šeptem.

Hermiona neměla moc dobrou noc. Pořád se budila, zdálo se jí, že se Harry chystá udělat nějakou hloupost a ona ho musí zastavit, nebo že se ocitl v nebezpečné situaci a potřebuje, aby mu pomohla. Šestkrát se jí to zdálo a pokaždé se vymrštila z postele, zachumlala se do županu a byla v půli cesty z dívčích ložnic, než se jí podařilo přesvědčit samu sebe, že to byl jen sen a že by se měla vrátit do postele. Ráno si s Harrym promluví.

Teď se přistihla, že její nervozita pomalu vzrůstá, protože nejdřív Neville, pak Dean a Seamus a teď Ron sešli ze schodiště, a po Harrym stále nebylo ani stopy.

„Kde je?“ naléhala na Rona a přiznala si, že to znělo trochu rozrušeněji, než by si byla přála.

Rona její zdánlivě náhlý výbuch naprosto zaskočil, ale nemusel se ptát, o kom to mluví. Existovala jen jedna osoba, kvůli níž Hermiona někdy hysterčila.

„Obléká se a říkal, že se sejdeme dole ve Velké síni,“ vysvětlil jí, jako by tím bylo všechno vyřešeno.

Hermiona se rozhodla, že tohle jí nestačí, a vydala se hned na pochod vzhůru po schodišti za Harrym.

Ron měl však jinou představu, popadl ji kolem pasu, zvedl ji, otočil se tak, aby stáli čelem k východu, a znovu ji postavil. „Obléká se a nebude rád, když k němu vrazíš.“

Upřímně řečeno, Hermioně bylo úplně jedno, jestli je Harry nahoře nahý, chtěla jít za ním a hotovo!

Bohužel Ron měl opět jiné nápady a postrkoval teď už poněkud rozhořčenou mladou čarodějku přes společenskou místnost a bez okolků ji vyšoupl ven na chodbu. „Říkal, že za námi za chvíli přijde, tak pojď.“

Hermiona poněkud pohoršeně, neřkuli trapně, vypískla, když ji zasáhlo další šťouchnutí, a pak se celou cestu do Velké síně rozčilovala a mumlavě Ronovi vyhrožovala smrtí. Jakmile se tam ocitla, s velkou nevolí usedla k nebelvírskému stolu. Nevěnovala pozornost jídlu, které se nabízelo, a ignorovala tichý hluk mnoha ranních rozhovorů, odehrávajících se kolem ní. Místo toho seděla strnule a bez hnutí, oči upřené na dveře, aby zahlédla Harryho, jakmile přijde. Neměla v úmyslu ho po celý den pustit z očí. Něco hluboko uvnitř jí říkalo, že nechat ho dnes odejít samotného by byla chyba, která by měla bolestivé následky.

Ještě o tom nevěděla, ale ta chyba se už stala.