Preklady fanfiction Harryho Pottera

27. kapitola – Exodus 2/2

Dracem konfrontace s otcem navzdory zdání vnějšímu klidu otřásla. Také nepomohlo, že ho Narcisa dostihla dřív, než stačil opustit Vdovský dům, což vedlo k další emotivní scéně, která ho téměř přiměla své rozhodnutí přehodnotit.

Ale vřelo to v něm příliš dlouho na to, aby ustoupil; radši ať to má za sebou najednou, než aby matku dál trápil. Kdyby se pro jednou postavila proti Luciusovi, bylo by to jiné, ale Draco si nedělal iluze, že se její postoj změní. Narcisa by se vzepřela Pánům zla i pochybnému štěstí, aby ochránila před újmou jeho, ale Lucius, který zacházel s Hermionou jako s potulným domácím skřítkem, si stejný přístup zřejmě nezasloužil. Když se Narcisa za Luciuse provdala, přidala se na jeho stranu a tak to zůstalo.

Kvůli Luciusovým podmínkám propuštění a skutečnosti, že si nepřál oznámit ministerstvu změnu svého bydliště, Draca tak pohltily praktické důsledky jeho odchodu z Vdovského domu, že málem zapomněl na jednu důležitou věc. Konečně přišel na způsob, jak i nadále těžit z výsledků činnosti několika generací Malfoyů, díky nimž byl Vdovský dům pro cizince téměř stejně nedobytný jako Manor, a právě propustil Miffy poté, co na dům navršil složité kouzlo, které způsobovalo zmatení směru.

Až když se konečně s několika značně zmenšenými balíčky připravoval na přemístění, došlo mu, že neví, kam jít. Jediné, co chtěl, byla Hermiona, ale i kdyby si byl jistý, že bude vítaný, stejně nevěděl, kde ji hledat.

„Ksakru,” zaklel a vydal se do domu pana a paní Grangerových. Pravděpodobně mu aspoň nabídnou šálek čaje, i kdyby se Hermiona nenacházela nikde poblíž.

Grangerovi se vrátili do Surrey a navázali na zbytky svého starého života. Nebýt Hermiony, pravděpodobně by i přes odpor k horku zůstali v Austrálii, ale teď, když věděli, že jejich jediná dcera žije v Anglii, se tou myšlenkou ani na okamžik nezabývali.

Pravděpodobně bylo jen otázkou času, kdy si někdo z kouzelnického světa jejich návratu všimne, ale prozatím to, že lhostejně odmítali předat kouzelnickým autoritám informace o svém přestěhování, hrálo v jejich prospěch. Paní Grangerová se celkem těšila, až vyjádří svou nespokojenost s tím, jak s nimi bylo zacházeno, prvnímu představiteli ministerstva kouzel, který překročí jejich práh, i když se ji Draco i Hermiona ze všech sil snažili přesvědčit, že stěžovat si bude zbytečné.

Přemístil se na k tomu účelu určené místo na pozemku Grangerových, do opuštěné části garáže vhodné pro více kutilsky zaměřené mudly, než byl pan Granger, a vydal se zaklepat na vstupní dveře. Jeho matka možná měla nemístný smysl pro loajalitu a tendenci přehlížet chyby větší než Ben Nevis, ale rozhodně ho naučila důležitosti dokonalého chování.

Dveře otevřela paní Grangerová; jediným pohledem zhodnotila Dracův poněkud rozcuchaný vzhled a netypicky skleslá ramena a bez otázek ho zavedla dovnitř.

„Hermiono!” zavolala nahoru do patra. „Pojď dolů, drahoušku, je tady Draco!”

Hermiona, oblečená po mudlovsku, s dupáním seběhla schody, až za ní vlály vlasy. Draco si nemohl nevšimnout, kolik je z ní v těch neznámých krátkých šatech vidět kůže; Hermiona nedala moc na módu, a když spolu někam šli, obvykle nosila hábit. Téměř ve stejnou chvíli, kdy si všiml šatů, si vzpomněl, proč původně šla do Vdovského domu.

„Tvoje narozeniny!” zvolal a začal znovu couvat ke dveřím s hořkou myšlenkou, že si zaslouží oslavit to, co z jejích narozenin zbylo, bez dalšího malfoyovského melodramatu. Nedostal se daleko, protože k němu doběhla a objala ho stejně pevným stiskem, jaký ji vídal věnovat Weasleymu.

Opatrně si opřel bradu o její temeno a zkusmo si dovolil se v jejím objetí uvolnit. I když byla o značný kus menší než on, připadalo mu podivně uklidňující, když ho držela tak pevně, jako kdyby ho nikdy nehodlala pustit.

Paní Grangerová tiše vycouvala z místnosti a šla zavolat do restaurace, aby zrušila jejich rezervaci na večeři.

O chvíli později konečně dostal Draco svůj šálek čaje, když se poněkud neohrabaně vymanili z objetí a odešli do kuchyně, kterou Hermionini rodiče taktně vyklidili. Usadili se na pohodlné pohovce, kterou Grangerovi používali, když se jim obývací pokoj zdál příliš daleko. Nad ní visela nevyhnutelná knihovna přecpaná kuchařkami, jejichž nablýskaný vzhled naznačoval, že sdílely osud většiny jim podobných a jen zřídka byly vytaženy, aby se podle nich skutečně něco vařilo.

„Takže ty jsi teď vlastně bezdomovec?” zeptala se Hermiona tónem, který Draco považoval za nemístně lehkovážný. Vyjádřila velkou míru soucitu, když jí pověděl o svých rodičích, ale nevypadalo to, že by se její empatie rozšířila i na ožehavou otázku, kde teď bude bydlet. Na vyřešení problému nemohl použít ani svoje peníze; bylo nutné, aby dál zachoval rodinné tajemství.

„Ano,” odpověděl stroze.

„Draco, víš, že by tě tu moji rodiče nechali bydlet, i kdybych byla tvrdě proti tomu, že jo?” zeptala se podrážděně.

„Nechali?” zopakoval, protože ho to překvapilo.

„Samozřejmě, že ano! Vrátil jsi jim jejich vzpomínky. Neexistuje moc věcí, které by pro tebe neudělali. I kdybych jim pověděla absolutně všechno o naší původně dohodě, pořád si myslím, že by tě považovali za nejlepší věc od vynálezu krájeného chleba,” odfrkla si.

Draco mazaně nechal na Hermioně, aby svým rodičům sdělila detaily jejich dohody ona. Zápasila sama se sebou a snažila se rozhodnout, jestli už mají všichni dost tajemství, nebo je lepší, když nevědí, že jejich jediná dcera souhlasila s manželstvím z rozumu. Jednoho dne si ale zapomněla sundat snubní prsten, než se k nim přemístila na oběd, a tajnosti už nepřicházely v úvahu.

Její rodiče přijali neúplné vysvětlení skutečné povahy dohody s Dracem překvapivě dobře; pravděpodobně díky tomu, že se zapomněli zeptat, zda lze manželství legálně rozpustit, kdyby si to partneři přáli. Naštěstí je nikdy nenapadlo, jak moc je kouzelnický svět vzdálený tomu mudlovskému.

„Od čeho?” zeptal se Draco zmatený odkazem na chleba - krájený nebo tak nějak.

„To nic. Říkám, že by tě nechali v hostinském pokoji tak dlouho, jak bys chtěl. Pravděpodobně by tě ani nenutili mýt nádobí, což můžu říct, že se liší od toho, jak zacházejí se svou dcerou.”

„Stejně umýváš nádobí kouzlem,” poukázal Draco, kterého její slova trochu povzbudila.

„To je nepodstatné. Každopádně, proč se místo toho oba nenastěhujeme na Grimmauldovo náměstí? Já se ve třiceti opravdu nechci vrátit zpátky k rodičům a vždycky můžeme později vymyslet něco trvalejšího.”

Podruhé toho večera zažil Draco pocit, jako by do něj Hermiona narazila silou dělové koule a nečekaně ho zahrnula stejným teplem, jaké tak velkoryse poskytovala svým přátelům. Nečekal, že se tak samozřejmě postaví na jeho stranu; jedna věc byla čelit po jeho boku Luciusovi, ale nabídnout mu, že s ním bude sdílet své útočiště, bylo něco zcela jiného.

„Ano,” pronesl s náhle vyschlými ústy, „to by se mi líbilo.”

„Dobrá. Doufám, že si uvědomuješ, že Krátura bude nesnesitelný. Kromě toho, že by paní Blacková vstala z mrtvých, je naše nastěhování ta největší věc, která by se mu mohla přihodit.”

***

Grimmauldovým náměstím číslo dvanáct se rozléhalo nepřetržité klepání, dokud Draco nakonec nevybuchl.

„Co je to za pekelný hluk?” pokusil se zakřičet, ale hlas měl zastřený spánkem a za práh ložnice ho nebylo slyšet. Zašátral tedy po kalhotách, popadl hůlku a otevřel dveře. Jakmile došel do haly, byl nucen čelit známému množství dlouhých končetin a zrzavých vlasů. Pootevřenými dveřmi zahlédl Hermionu zabalenou do naprosto rozumného kostkovaného županu. Většinu jejího obličeje zabírala zívající ústa a ve vlasech by se jí mohli schovat malé děti nebo pejsci, aniž by si toho někdo všiml.

„Weasley,” zasténal Draco teatrálně, „měl jsem vědět, že jsi to ty!”

„Bré ráno,” odpověděl Ron lhostejně; vypadalo to, že ho víc zajímá, kdy Hermiona znovu získá schopnost řeči.

„Pověz mi, tohle se u tebe pokládá za vhodné chování? Propásl jsem informaci, že od nynějška jsou společenské hovory povolené už za svítání?”

„Ale sklapni, Draco,” přestala Hermiona konečně zívat. „Rone, jestli ještě někdy vtrhneš do tohoto domu před sedmou -”

„Před sedmou?” přeptal se s upřímným zděšením Draco. Sedmá hodina ranní se týkala jiných lidí, ne jeho.

„- prokleju ti koule. Nemysli si, že to neudělám,” varovala Hermiona Rona, který mírně zbledl. „A co máš tak důležitého, že to nemůže ještě pár hodin počkat?”

„Promiň, Hermiono,” hlesl kajícně zrzek a ohlédl se po Dracovi. Očividně se mu nezamlouvalo, že má zahrnout do svého svěřování i jeho. „Nevěděl jsem, že tu bude.”

Draco se malátně protahoval a snaživě se tvářil, jako by konverzaci nevěnoval žádnou pozornost. Nikoho neobalamutil.

„Takže mě vzbudit můžeš, jo?” otázala se Hermiona, kterou nijak neovlivnilo, jakým směrem se debata ubírá.

Ron se znovu ohlédl, ale zřejmě usoudil, že soukromí se nedočká.

„Potřebuju tvou pomoc,” prohlásil vážně a zadíval se na ni s tichou prosbou v očích; Hermiona poznala ten výraz nad bezpočtem esejí, které měly být odevzdány následující den ráno, ale ze záhadných důvodů ještě nebyly napsány. Další část ji však zaskočila. „Sejdu se dneska s Janeinými přáteli a - ehm, možná jsem souhlasil, že si s nimi zahraju něco s míčem a nevím, jak na to!”

„Kdo je Jane?” zeptala se okamžitě, přičemž jeho prekérní situaci ignorovala.

„Vlastně ses s ní už setkala. Jane Dowdallová od Marigolda. Vzpomínáš si na ty dívky, které se točily kolem Charlieho?”

Hermiona přimhouřila oči a snažila si vzpomenout; ano, byla tam skupinka dívek v jejich věku, se kterými si Charlie začal povídat na baru. Skamarádil se s nimi, jak bylo jeho zvykem, a zřejmě se s nimi potom vždycky zdravil, kdykoliv na sebe narazili. Hermiona jim byla jednou představena, když Charlie dorazil dřív a během čekání si s nimi povídal.

„Která je Jane?” zeptala se zvědavě a snažila se představit si, která z nich by Ronovi mohla padnout do oka. „Ta vysoká blondýna?”

„Ne, Jane je ta s těmi všemi piercingy. Vybavuješ si ji?”

Ach ano; ale stěží si s ní dokázala Rona představit! Podle jejích vzpomínek působila dívka rozhodně méně okázale než její kamarádky. Svým piercingem a vzhledem inspirovaným stylem grunge¹⁾ vedle jejich krátkých sukní a blond vlasů dost vynikala. Zajímavé, dumala Hermiona, co asi přimělo Rona usilovat o prakticky založenou přítelkyni místo o dívky na lovu.

„Vybavuju, ano. Byla milá,” odpověděla upřímně. Ronovi zrůžověly špičky uší a musel se přemáhat, aby potlačil úsměv.

„Ano, to ona je. Ale myslí si, že to umím s míčem, takže mě musíš naučit -”

„Proč by si to proboha myslela?”

„No, vykládal jsem jí, že se věnuju sportu, a ty jsi mi řekla, že nemůžu s mudly mluvit o famfrpálu…” přiznal Ron a zatvářil se při tom tak rozpačitě, že Hermiona neměla to srdce mu vynadat. „Rychle, máme sraz v deset!”

Hermiona svraštila čelo. Sama se ‘sportem’ moc nezabývala, ale i tak věděla, že se ten termín dá vykládat různě.

„Jaký druh hry s míčem, Rone? Ragby, fotbal nebo něco jiného?”

Ron očividně nevypadal jako někdo, kdo by na tuto otázku dokázal odpovědět. Vlastně velmi nápadně dělal dojem někoho, kdo má o tom, co je to ‘ragby’ či ‘fotbal’, jen mlhavou představu. Hermiona si v duchu rychle spočítala, jak honosně Janeini přátelé vypadali: moc ne. Doufejme tedy, že jde o fotbal.

Chvíli trvalo, než pro fotbalovou hru všechno zorganizovala (kupodivu nic takového nebylo součástí osnov přeměňování). Musela se co nejtišeji přemístit do domu svých rodičů, aby za pomoci internetu našla takhle brzy otevřený supermarket, a pak se tam přemístila, aby koupila míč, který si vzali do parku. Ignorovala Dracovo kvílení a přehnané zívání a donutila ho, aby se oblékl a šel s nimi; i ve třech jim stále žalostně chyběli hráči.

Během googlení otevírací doby supermarketu si vytiskla základní pravidla fotbalu, ale ještě předtím, než začala s vysvětlováním pravidel pro ofsajd, Ronův výraz se zamlžil a Draco vypadal, že se skácí na místě, kde stál. Místo toho je přiměla, aby si mezi sebou kopali do míče, a brzy zjistila, že překonali její vlastní schopnosti. Nevadilo by jí to, ale kdyby měla jmenovat nějaký sport, o kterém si myslela, že by v něm mohla porazit čistokrevné, byl to tento.

Konečně se zdálo, že Ron i Draco pochopili driblování a Hermiona se mohla pokusit chytat v brance a vyhýbat se těžším střelám. Po tom všem opravdu doufala, že Janeini přátelé nebudou hrát ragby.

Draco s neobvyklým taktem oznámil, že má hlad, a přemístil se domů, aby přiměl Kráturu připravit jim snídani. Hermionu s Ronem zanechal v parku. Osamělé pejskaře pomalu doplňovali mladé rodinky a běžci, ale i tak měli dostatek soukromí, aby se nemuseli obtěžovat s nějakými kouzly.

„Myslíš, že to bude fungovat, Hermiono?”

„Rone, každému, kdo s tebou mluví víc než pět minut, je jasné, že nemáš ponětí o běžné mudlovské společnosti. Jane si pravděpodobně myslí, že tvoje rodina je v nějakém kultu nebo tak něco,” sdělila mu Hermiona suše.

„To je to tak špatné?” zeptal se nervózně.

„Nemáš tušení, kdo je mudlovský premiér, a poslední věc, kterou jsem slyšela, bylo, že sis myslel, že recese se týká stahování vojáků z Afganistánu!” Ron na ni nechápavě hleděl. „Je to totéž, jako když jsi zjistil, že jsme s Harrym nikdy neslyšeli o Bardu Beedleovi,” vysvětlovala trpělivě. Najednou oba zmlkli, protože je zavalily vzpomínky.

„To je jeden z důvodů, proč je tak snadné být s Jane. Možná si myslí, že jsem duševně zaostalý, ale aspoň se na mě nedívá s myšlenkou, že o mně ví z novin všechno,” pronesl Ron zadumaně. „Chtěla jsi někdy odejít pryč z kouzelnického světa a od všech, co si myslí, že rozumí každému tvému jednání?”

Věnovala mu dlouhý pohled a on si uvědomil, co řekl.

„Promiň, Hermiono,” hlesl kajícně, ale stále na ni hleděl s očekáváním. Než Hermiona odpověděla, srovnala si myšlenky a pečlivě formovala krátké věty, přičemž zároveň vzpomínala, jako to bylo ležet v noci vzhůru s vědomím, že osoba vedle ní nemá ponětí o tom, kdo doopravdy je.

„Na chvíli je to skvělé a uvědomuju si, že pro tebe je to jiné než pro mě.” Pokračovala dřív, než dostal možnost začít protestovat. „Je, Rone - minimálně jsi vázán jen zákonem o utajení jako všichni ostatní.” Nerada na to vzpomínala a stále se nemohla rozhodnout, co bylo horší: být s někým osamělá, nebo odejít, protože s ním nemohla sdílet svá tajemství? „Nakonec jí to ale musíš povědět, jestli máš mít nějakou šanci, abyste byli spolu. Jen buď opatrný, Rone.” Nenáviděla, že to musí vyslovit, ale někdo mu to připomenout musel. „Víš, že ministerstvo udělá, co bude moct, aby tě zdiskreditovalo: prostě -”

„Buď opatrný, já vím,” doplnil, ale ne nelaskavě. „Takže si nemyslíš, že bych to měl řešit jako Seamusova máma?”

Na to Hermiona úplně zapomněla.

„Proboha, jen to ne! Umíš si to představit?” Oba se rozesmáli a začali vymýšlet různé formy taktních způsobů, jak říct svému novému partnerovi, že jste čarodějka, dokud Hermioně něco nedocvaklo. „Ty, Rone - je to až tak vážné?”

Lehce zčervenal, ale mužně zvedl hlavu a čelil jejímu zkoumavému pohledu.

„Nevím. Může být. Uvidíme. Kdo ví, možná to všechno skončí, když ze sebe dneska udělám blbce,” podotkl smutně.

„Neuděláš, i když tedy ve fotbale jsi nemožný -”

„Hej!” zaprotestoval.

„- jsi skvělý chlap, a jestli to ona nevidí, její škoda. Jednoznačně ale má nějaký zájem, jinak by tě nepozvala,” dokončila Hermiona.

„Pravda. Někdy uhodíte hřebík na hlavičku, paní Malfoyová,” souhlasil s předstíranou vážností.

„Neříkej mi tak!” Se smíchem se ho pokusila praštit po hlavě a on předstíral, že se před ní schovává.

„Au! Granger-Malfoyová, Granger-Malfoyová!” opravil se.

„Ať tě to znovu neslyším vyslovit nahlas,” pronesla Hermiona s tím nejlepším napodobením profesorky McGonagallové, jaké zvládla.

„A co snídaně?” nadhodil Ron, který si náhle vzpomněl na důvod, proč se Draco téhle debaty neúčastnil. „Rozhodně potřebuji nějaké jídlo. Už je to věky, co jsem jedl, mohl bych omdlít, nebo něco takového!”

„Neomdlíš, Rone. Nebuď směšný.”

Jejich pošťuchování pokračovalo celou zpáteční cestu na Grimmauldovo náměstí i během snídaně, kterou připravil Krátura a Draco si za ni připsal zásluhy.