Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 2., část 2. Zlatovláska a obraceč času

„Můžete chodit?“ zeptala se. „Asi bychom vás měli dostat na nějaké pohodlnější místo.“

Rozhlédl se po chatrči, ve které stáli.

„Jak to, že tu máte všechny ty krámy?“

„Zařídila jsem si, aby mi Bradavice dovolily používat tohle místo jako jakousi laboratoř. Ale pokud se na to cítíte…“

„Ano,“ odpověděl rychle. Nenáviděl tuhle mizernou chatrč a neměl chuť v ní zůstávat déle, než bylo nutné.

„Tak můžeme jít.“

„Kam?“ otázal se.

„Domů.“

Tázavě se na ni podíval.

„K vám domů,“ opravila se.

„Vy bydlíte v mém domě?“

„Přišlo mi jako plýtvání penězi pronajímat si jiný dům, když tu byl jeden naprosto vyhovující, který jen tak ležel ladem.“

Zamračil se na ni. Usmála se.

„Jak jsem řekla, profesore, už nejsem malá holka. Jsem teď jen o málo mladší než vy a k tomu, abyste mě zastrašil, bude zapotřebí mnohem víc.“

Měla připravené přenášedlo, které je mělo dopravit do Tkalcovské uličky, protože se mu ještě nevrátily všechny síly.

Dorazili na přední verandu. Sáhla rukou po klice, ale zaváhala, než ji stiskla.

„Můžu se odstěhovat během několika dní, jen potřebuju nějaký čas… nějaký čas, abych si našla jiné místo k bydlení.“ V jejím hlase byl smutek, který nedokázal zařadit. Věděl, že domek v Tkalcovské uličce není dům snů; proč by se někdo zdráhal odejít?

Přikývl. Otevřela dveře. Vstoupili dovnitř.

Nejspíš si nemyslela, že něco změnila, ale stalo se to. Bylo jasné, že chtěla zasahovat co nejmíň, ale byla tu řada drobných novot, které se v průběhu let nejspíš zdály nepodstatné, ale viděny všechny najednou byly do očí bijící. Dům se zdál světlejší, šťastnější.

Nepochyboval, že až odejde, jas ji bude následovat.

Nervózně se rozhlédla po místnosti. Posledních dvanáct let na tento okamžik pravidelně myslela, přemýšlela o tom, co mu řekne, až se znovu objeví.

„Celé ty roky jste mi ve třídě spílal, naznačoval jste, že jsem hloupá… a nakonec jste mi vysekl tu největší poklonu, jakou jste mohl. Vložil jste svůj život do mých rukou.“

„Byli tu jiní, kteří to mohli dokázat, kteří byli dostatečně schopní. Vybral jsem si vás, protože vy byste to chtěla udělat.“

Podívala se na něj.

„Jste brilantní, ale jsou i jiné inteligentní čarodějky a kouzelníci, někteří dokonce už měli specializované dovednosti, které jste musela teprve získat. Kolik z nich by věnovalo čas, osobně riskovalo, aby mi zachránilo život? Kolik z nich by si vůbec myslelo, že si to zasloužím?“

Takovou odpověď nečekala.

„Ví o tom někdo?“

„Harry. Harry to ví.“

„Samozřejmě.“

„Nic neřekne.“

Takže její moc nad chlapcem se tedy nezměnila. Přemýšlel, jak se asi musí cítit Potterova manželka, než si uvědomil, že by jí klidně mohla být ona sama. Doufal, že ne.

Jeho pohled sklouzl na její prsteníček. Nebyl na něm snubní prsten, ale byl tam zásnubní prsten… malý. Tedy ne Potterův, ten kluk dědil po rodičích, i Blackovo jmění, prsten by byl větší. Tenhle byl… nepatrný. Tak tedy Weasley. Musel to být on.

„Nikdo jiný o tom nemusí vědět,“ řekla, přešla ke stolu a vytáhla ze zásuvky dvě složky, „nemusí, pokud si nepřejete, aby se to vědělo.“

Podala mu jednu ze složek.

„Tato zde, jestli chcete odejít.“

Podíval se dovnitř. Zahraniční pas s falešným jménem, neregistrovaná hůlka z černého trhu, doklady o převodu peněz na zahraniční účet, kupní smlouva na dům na druhém konci světa, seznam mocných identifikačních kouzel, která byla vynalezena nebo objevena od jeho zmizení.

Podala mu druhou složku.

„A tato, pokud chcete zůstat.“

Otevřel ji. Kopie zákona, na jehož přijetí se podílela, týkající se předpisů o cestování časem, další s administrativními postupy, které se týkaly objevení se kouzelníka považovaného za mrtvého, jeho hůlka, klíč k jeho trezoru u Gringottů, posmrtná milost ministerstva za jeho zločiny.

„Je to vaše volba.“

Chtěl ji políbit. Volba. Co si pamatoval, byla to první volba, kterou kdy dostal. Svobodná volba, která se netýkala nikoho jiného než jeho samotného. Volba, jak žít, při níž žádné životy nevisely na vlásku.

„Děkuji,“ zašeptal.

Otevřel dveře do knihovny a ona ho následovala dovnitř. Jeho pohled se přesunul na pohovku, kde byly přes jednu opěrku přehozené bílé svatební šaty.

„Včera jsem se měla vdávat…“ A pak… a pak se aktivovalo kouzlo, které si nastavila, aby jí dalo vědět, až se objeví v Chroptící chýši, a ona kvůli okamžiku, na který tak dlouho čekala, nechala všechno ostatní být. Opravdu to před tím, než se kouzlo aktivovalo, chtěla udělat? „Ještě bych mohla, kdybych chtěla…“ Prstem se dotkla obraceče času. Nebylo by to poprvé, co by se vrátila zpět, aby změnila události, aby změnila rozhodnutí…

Jestli jeho problémem bylo příliš málo možností, jejím bylo příliš mnoho. Byla inteligentní, talentovaná, půvabná, slavná. Mohla být kýmkoli, udělat cokoli, co si usmyslela. Možnosti byly ohromující. Jediné, co ji mohlo omezovat, byly peníze… ale pak jí nechal všechny svoje.

A potom tu byl obraceč času…

Ten vše jen zhoršil. Díky němu mohla dělat rozhodnutí a pak jít do minulosti a vzít je zpět. Mohla odložit rozhodnutí a pak se vrátit před uplynutím lhůty a konečně se rozhodnout. A ona se topila, topila se v nekonečných možnostech, v nekonečném čase. Ne že by neuměla plavat, ale byla tak hluboko pod vodou, že se zdálo, že ji to táhne na všechny strany stejně. Mohla by doplavat do bezpečí, jen kdyby se dokázala rozhodnout, kterým směrem leží hladina.

Alespoň mohla pracovat na jeho záchraně, to bylo něco, co dalo jejímu životu směr. Teď neměla nic.

„Prosím, řekněte mi, že to není Ronald Weasley,“ pronesl vroucně.

Vytrhl jí z ruky obraceč času, přetrhl řetízek, který jí stále visel na krku, a mlčky ho zastrčil do kapsy svého hábitu.

„V osmnácti jste pro něj byla příliš dobrá, pochybuji, že by se tento fakt za dvanáct let dostatečně změnil.“

„To jste neměl,“ řekla s náznakem zoufalství v hlase a natáhla se k obraceči času, skrytému v jeho kapse. Chytil ji za vztaženou ruku.

„To jsem měl. Vidím vám to na očích.“

„Potřebuju ho,“ zašeptala, jako by si plně uvědomovala, jak uboze to zní.

Použil stejný tón, jako když Lily objevila jednu z jeho knih o černé magii a vzala mu ji.

„Půjčím vám ho, až ho budete potřebovat, jinak zůstane u mě,“ řekl jí pevně.

Přistoupila k oknu a přejela rukou po zaprášeném parapetu. Vypadalo to, jako by chtěla něco říct, ale mlčela.

Ten zvláštní pocit, který z ní měl, najednou dával smysl.

„Jste do mě zamilovaná, že ano?“

Rychle k němu vzhlédla a dolní čelist jí poklesla. Byla to tedy pravda.

Nechal jí přístup ke všemu, byla to jediná možnost. Probírala se jeho věcmi, pročítala jeho deníky, trávila den za dnem přemýšlením o něm. Našla snad něco, co ji přitahovalo?

„To, co si myslíte, že o mně víte…“ začal, ale ona ho přerušila. „Cože? Chcete mi říct, že vás vlastně neznám, že procházení vašich věcí, čtení vašich zápisků nestačilo? Kdo vás tedy zná? Komu jste dovolil, aby vás poznal? Vsadím se o cokoli, že i bez vaší přítomnosti jsem vás poznala lépe, než jste to kdy dovolil komukoli jinému.“

„A?“ zeptal se jízlivě.

„A přitahujete mě, fascinujete mě a poutáte mě naprosto směšným, ale velmi reálným způsobem.“

Mlčky na ni zíral. Otočila se. Neplánovala… nikdy neměla v úmyslu mu něco z toho říct, a teď se cítila příšerně zranitelná a v rozpacích. Jediné, co chtěla, bylo dostat se odtamtud pryč, než ji donutí připadat si jako hlupák.

„Jen si vezmu věci,“ řekla tiše, „určitě budu moct zůstat u Harryho, než si najdu nějaké bydlení.“

„Zůstaňte tu. Zůstaňte se mnou.“ Ta slova mu impulzivně vyklouzla z úst. Žádost, i když věděl, že nemá právo ji o něco žádat. Už mu dala víc, než si zasloužil, a přesto po ní chtěl ještě víc.

Váhavě na něj hleděla.

„Říkáte, že vás neznám, ale vy mě znáte ještě méně. Nejsem ta malá holčička, která seděla ve vaší třídě.“

„Nechtěl bych, abyste zůstala, kdybych si to myslel.“

„Pro vás to byl okamžik, ale já jsem vyrostla.“

„S tím počítám.“

Proč muž, který si tolik let tak žárlivě střežil své soukromí, k sobě někoho zval, proč žádal jinou osobu, aby s ním sdílela dům? Možná to bylo tím, že už v něm byla, že už narušila každý kousíček jeho soukromí. V zoufalé snaze zachránit si vlastní život ji k sobě pustil. Měla pravdu, nejspíš ho znala lépe než kdokoli jiný, a pro jednou ho myšlenka, že ho někdo zná, uklidňovala.

„Zůstaňte tu,“ řekl jí znovu. Věděla, že bude lepší neklást otázky. I tak měla příliš mnoho možností; co potřebovala, byly odpovědi.

„Dobrá,“ souhlasila, vykročila ke schodům, ale otočila hlavu, aby se na něj podívala s úsměvem, který by nazval téměř koketním, „ale měl bys vědět, že jsem spala ve tvé posteli a nemám v úmyslu to měnit."