Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola osmá – část 2/3

„Jonathane? Jonathane, jsi v pořádku?”

Harry zamrkal a přívětivě se usmál. „Ano, samozřejmě,” zalhal.

Lily se na něj ostře podívala. „Jsi bledý,” řekla. Když zvedla ruku a položila mu ji na čelo, ucukl. „Určitě nejsi nemocný?”

„Je mi fajn,” nesouhlasil. Dotýkáš se Voldemorta, zjistíš to někdy? pomyslel si. Monstra, které tě jednou zabije. Slabě se otřásl. Nech toho! zavrčel na sebe v duchu, aby zklidnil nervy. Měj rozum. Bylo mu na nic.

„Nevypadáš dobře,” pokračovala Lily zamyšleně.

„Hele, vážně, fakt jsem jen měl bezesnou noc,” ujistil ji Harry a vytasil ten nejvíc odzbrojující úsměv, jaký dokázal. Věděl ale, že vyzněl poněkud napjatě.

„Hm. Možná bys měl navštívit Madam Pomfreyovou.”

Harry pocítil silné bodnutí hněvu. „Je mi f… je mi fajn.” Bože, blázním. Já blázním. Upřeně hleděl na desku stolu a ticho mezi nimi jako by vážilo tunu. Zajímalo by mě, jak to Voldemort zvládl. V duchu si odfrkl. Pravděpodobně zavražděním několika mudlorozených a poloviční krve. Nebo možná ošukáním některého ze svých smrtijedských přisluhovačů, možná přímo S-

Vzhlédl a ostře se nadechl.

„Jonathane?” ozvala se ustaraně.

„Omlouvám se, Lily,” hlesl ve snaze promítnout své vyčerpání do hlasu a doufal, že tak zakryje všechno to šílenství, které se skrývá pod povrchem. „Jsem jen… unavený.” Nasadil úsměv. Lily ho ale neopětovala, a tak ho nechal rozplynout.

„Jde o Severuse?” zeptala se náhle.

Harry prudce vyhrkl: „Co- Se-” Pokl. „Ne, jasně že ne.”

Dál na něj hleděla a on cítil, jak se mu do tváře vrací krev, která z ní odtekla. Sakra, byl Voldemort takhle nestálý? Nebo, napadlo ho, možná jsi to jen ty a snažíš se svalit veškerou vinu na chudáka Toma. Ta myšlenka ho zneklidnila. Kolik z toho je Tom a kolik já?

„Dobře,” přikývla jemně. Otočila se čelem k přední části učebny, kde Kratiknot už podesáté předváděl, jak správně sesílat Joaquinovo kouzlo, a Harry v poslední chvilce zachytil, jak se její rty pousmály.

Ví něco? podivil se zmateně. Proč se usmívá? Skrývá něco? Pohlédl na Lily koutkem oka. Nevypadala jako ten typ, co něco skrývá - koneckonců byla nebelvírka a podle toho, co věděl, tak příkladná. Ale - Proč jsi tak podezřívavý?

„Tak dobře!” houkl Kratiknot z vratké pozice na hromadě knih. „Osmnáct palců o způsobu využití a používání Joaquinova kouzla! Můžete jít!”

Harry měl pocit, že se mu krev změnila v led. Obrana. Severus. Merlin mi pomáhej.

Vstal, ale než ho vlna studentů stihla vynést na chodbu, zaslechl, jak Lily volá jeho jméno.

„Jonathane!” Poněkud zčervenala. „Žádám tě o to opravdu nerada, když vím, že jsi dnes unavený a tak, ale…” Zhluboka se nadechla. Harry zaregistroval, že se mu sevřelo srdce - Ví něco? přemýšlel horečně. „Dneska v noci je úplněk a v knize jsem našla rituál, který by mohl fungovat tak, jak má. Tedy za úplňku a já bych se neptala, když vidím, jak špatně se cítíš, ale je ten úplněk, takže…”

Harry se zastavil. Ven – za úplňku? Merlinví, jak bude Tom reagovat. Věděl, že Voldemort udělal něco, co z něj vytvořilo nejmocnější bytost na světě. Určitě šlo o záludný rituál, který zahrnoval zabití mnoha lidí, ale nikdo o tom nic moc nevěděl…

Co když jsem já teď tak mocný? napadlo Harryho náhle. To byla možnost, kterou nezvažoval. Vrátil se k tomu, jak bez námahy odstranil Brumbálovo sledovací kouzlo – Ale to jsem před tím rituálem nedokázal, uvědomil si. Před rituálem. Před tím, který neměl fungovat. Něco to v něm probudilo – něco, co způsobilo, že noční můra byla onu noc obzvlášť zákeřná, takže ho uvrhla do kómatu -

Probudilo to Voldemorta.

„Jonathane?”

Ale musíš jí pomoct, řekl si, kvůli tomu, co udělá později. Kvůli tomu, co už se stalo.

„To je v pohodě,” řekl. Lily se zatvářila potěšeně i překvapeně. „Kde se setkáme a kdy?”

„Vlastně, to, co budeme dělat, není úplně v souladu s pravidly…” věnovala mu pohled plný váhání.

„Ach,” vydechl Harry a předstíral, že nad tím uvažuje. Kdy nějaká pravidla zastavila velkého Harryho Pottera? pomyslel si. Tohle řekl Severus. Ach, Merline.

„Promluvíme si po večeři,” řekla. „Je to tak v pohodě?”

Harry přikývl a zároveň si všiml, že se blíží Pobertové. Neměl náladu se jimi zabývat. „Jasně,” prohlásil a odešel.

Z deště pod okap, říkal si cestou k učebně obrany, kdy mu srdce bušilo až v krku. Vklouzl dovnitř a našel si místo v zadní části třídy. Mrkl na hodiny – jen pár vteřin a Severus se zpozdí…

„Jdete skoro pozdě!” zatrylkovala profesorka Matellanová.

„Omlouvám se, paní profesorko,” zamumlal Severus, který ztěžka oddechoval a rozhlížel se po prázdném sedadle. Harry odvrátil zrak, rozhodnutý nezachytit jeho pohled, ale cítil ho, procházel kolem něj -

Ozvalo se zašustění látky, a když se Harry otočil, uviděl, jak se Severus hrbí na sousední židli. Znovu stočil zrak jinam. Nevěděl, co si myslet: cítil Severusův pohled, ale když se otočil, mladík hleděl dopředu.

„… Ředitel chce, abyste si vypilovali dovednosti v cvičném boji,” říkala právě Matellanová. Její hlas, kovový a drsný, nepříjemně rezonoval místností. „Jmenujte některá z kouzel, která se učíme, třído…”

Severus se tvářil znuděně. Harry se snažil soustředit na seznam, který se psal na tabuli v přední části učebny… Mdloby na tebe, Aedifico Aegis, Intercipio…¹⁾

Bledý krk, změť vlasů ulpívajících na nažloutlé pokožce… Harry si nevědomky olízl rty a rychle se obrátil stranou, pevně zavřel oči, aby se ovládl, protože myšlenka, po tak dlouhou dobu skrytá, se konečně vynořila na povrch: Za dva, tři roky bude mučen, znásilňován. Ty – Voldemort – ho znásilníš a bude tě to těšit. Ta myšlenka chvíli balancovala na hraně, a pak mu proletěla myslí, přičemž zoufale uvažoval, jestli na to má nějakou vzpomínku.

Žádná tam nebyla.

„Teď si najděte partnera!” vřískla Matellanová. „Procvičujte ta kouzla! Budou ve vašem praktickém testu příští týden!”

Harry vstal, nohy zesláblé úlevou. Nejsem Voldemort, říkal si. Nejsem on. Nemám jeho vzpomínky. Nemám jeho mysl. Nemám jeho vášně. Možná je mou součástí, ale to byl vždycky. Zhluboka se nadechl a pocítil z toho čistého kousku logiky nadšení. Nejsem Voldemort. Zamyslel se. Moje nová mantra.

„Připravený, Froste?” vyštěkl Severus.

Harry přikývl.

Pustili se do souboje – nebo spíš metodicky stříleli kouzla jeden na druhého – dokud se Severus pořádně nezapotil. Harry naproti tomu vypadal naprosto nevzrušeně. Takhle mu to sluší, pomyslel si a znovu ho to rozrušilo. Nejsem Voldemort.

„Skvělé!” vykřikla Matellanová a přihrnula se k nim. „Froste, Snape! Famózní práce při aplikaci toho, co jsme se naučili! Třído! Podívejte se sem!”

Harry potlačil otrávený povzdech a nasadil poněkud rozpačitý výraz. Pohlédl na Severuse a zachytil, jak se druhý zmijozel mračí. Na okamžik se jejich pohledy setkaly a Harry stočil rty do úsměvu a kývl směrem k Matellanové. Severusovo zamračení neochotně a velice pomalu změklo, načež rychle odvrátil zrak.

„Pokračujte!” povzbudila je Matellanová a odsunula se stranou, jako kdyby na pódiu představovala celebrity. „Nestyďte se!”

Několik lidí v davu se zasmálo. „Jo, Srabusi,” zaslechl Harry charakteristický Blackův posměšek, „nestyď se!”

Zamračení se přetavilo v kamenný pohled. Severus se otočil a jejich oči se znovu setkaly. Tentokrát neuhnul pohledem ani jeden. Severus pokývl hlavou, mírně se uklonil, a Harry s očima přilepenými na jeho tváři to gesto zkopíroval. Byl si vědom zbytku třídy, profesorky, místnosti, ale to všechno najednou ustoupilo do pozadí a zdálo se bezvýznamné.

Severus zvedl hůlku. Jsem si jistý, že Matellanová nepožadovala souboj, blesklo Harrymu hlavou, než Severus vykřikl: „Confodio!”²⁾

Harry couvl a mávl hůlkou v uhlazeném gestu: „Aedifico Aegis!”

Severus na nic nečekal. „Mdloby na tebe! Petrificus Totalus!”

„Intercipio!” houkl Harry. Ale pohlédl dolů a všiml si vlnění magie vycházející z klesající Severusovy hůlky. Mazané, pomyslel si, tiše sklonil tu svou a zachytil s ní proudící magii.

Nato tasil hůlku jako rapír. „Mdloby na tebe!” Proud purpurového světla následovala kaskáda neznámé magie. Harry sledoval Severusovy oči, nejprve podezřívavě přimhouřené, pak rozšířené překvapením a nakonec se zdráhavým respektem.

Severus se přikrčil (pokrytec, pomyslel si Harry vesele, a mně vždycky říká, ať před kouzly neuhýbám) a mávl hůlkou; jiskry se roztančily po podlaze, jak se neznámé kouzlo rozpouštělo.

Aha, došlo Harrymu, takže to bylo neverbální kouzlo oslabení. Zvedl zrak od země a jejich oči se znovu setkaly. Harry cítil, jak se mu rty zvlnily do lišáckého úšklebku, a zároveň ho rozjařilo, když Severus odpověděl arogantním máchnutím hůlky.

„Adlido! Retardare!”³⁾

„Froste, Snape! Dost!”

Harry mávnul hůlkou: „Remeare!”⁴⁾

„Intercipio! Mdl-”

„DOST!”

Harry mávl hůlkou: „Deliquesco!”⁵⁾ Poslední kouzlo se rozplynulo, ale on stále neochvějně upíral pohled na Severuse. Tentokrát ztěžka oddechovali oba. Bylo to tak dlouho – příliš dlouho – co Harry v těch očích viděl něco jiného než mdlý, uzavřený výraz. Možná nemluví, pomyslel si triumfálně, ale už mě neignoruje.

A pak si, jako když bouřková vlna narazí na břeh, uvědomil, kdo byl, co byl, a úsměv mu zmizel z tváře. Uhnul očima a při vzpomínce na horko a nevolnost ze snu ho naplnila sebenenávist a znechucení. Vklouzl na své místo v lavici a víc než kdy jindy vnímal Severusův upřený pohled. Pálil.

„Tohle měla být ukázka, nikoliv souboj,” prohlásila Matellanová. Harry ji stěží vnímal. „Ale – skvělá práce, u obou! Deset bodů pro Zmijozel za každého z vás.”

Harry koutkem oka zachytil, jak Severus kývl, opět s bezvýraznou tváří. „Děkuji, paní profesorko,” řekl Harry. Jeho hlas mu v uších zněl chraplavě.

Hodina naštěstí skončila brzy poté. Harry strávil její zbytek v jakémsi omámení, kdy si znovu a znovu opakoval – nejsem Lord Voldemort a připomínal si proč. Potom si vyčítal, že je tak hloupý a má sklon bláznit – předpokládalo se, že bude mít nervy ze železa – a podařilo se mu celou tu záležitost na pár požehnaných okamžiků ignorovat.

Pak uviděl Severuse nebo Petra Pettigrewa, jak se směje s ostatními Poberty, a všechno to začalo nanovo.

***

Vzduch byl chladný a vlhký. Z očarovaného stropu proudilo měsíční světlo a zalévalo okolí strašidelnou září. Harry se v koutě opíral o zeď a bezmyšlenkovitě hleděl na prázdné kolejní stoly.

Severus u večeře znovu předstíral, že Harry neexistuje. Harry cítil zvláštní směs úlevy, zklamání a – zatnul zuby – touhy. Zavřel oči ve snaze potlačit hrůzu a sebenenávist, ale znovu před sebou viděl Severusovy oči, jeho pohled tak intenzivní, že pálil víc než smrtijedský cejch…

U vchodu do síně zaregistroval pohyb. Napřímil se a pak znovu uvolnil, když rozpoznal mírně zdvižený nos a vlasy, které se v měsíčním světle zdály černé.

Chce, aby ji chytili? blesklo mu hlavou, když se za ní plížil. Zastavila se na místě plně ozářeném měsíčními paprsky.

„Lily?”

Dívka nadskočila a prudce se obrátila. Harry se vrhl vpřed a přikryl jí dlaní ústa, aby ztlumil výkřik.

Pak ji pustil a zašeptal: „Promiň, ale chceš, aby nás našel Filch?”

„Promiň, neviděla jsem tě,” odpověděla a vydechla úlevou. „Čekal jsi dlouho?”

Zavrtěl hlavou: „Ne. Čím dřív odejdeme, tím menší je pravděpodobnost, že nás chytí.”

„Máš pravdu,” souhlasila Lily a přehodila si zakrytý košík z levé ruky do pravé. „Pojď za mnou. Znám… průchod z hradu, který nevede hlavními dveřmi.”

„Dobře,” zašeptal Harry a nebelvírku následoval. „Není to další jehně, že ne?”

„Cože? – Aha, ten košík? Ne. Jen trochu absintu, četla jsem, že -”

„Ššt,” zasyčel Harry. Měl dojem, že zaslechl paní Norrisovou. „Povíš mi to později.”

Lily přikývla, zvědavě se rozhlížela kolem sebe a její oči, v měsíčním světle stříbrné, zářily vzrušením. Pravá nebelvírka, skrz na skrz, pomyslel si Harry suše.

Chodba, kterou se Lily rozhodla použít, se ukrývala za tapisérií Seleny Svůdné. Harry si pamatoval, že tato chodba byla zavalená. V příštích letech muselo něco způsobit zával tunelu, pomyslel si. Zajímalo by mě, co to bylo.

„Tohle je průchod?” zeptal se a v předstírání úžasu zamrkal.

Lily se šibalsky usmála: „Jo. Vede k místu za lidožravým jmelím ve skleníku číslo pět.”

„Copak o ní Prýtová neví?” zeptal se Harry, když Lily přejela dlaní po stěně před sebou. Zeď se mírně promáčkla dozadu a odsunula se stranou. „To je úžasné…”

„Že jo?” odpověděla Lily tiše. „Já tenhle hrad miluju,” vyhrkla náhle s divokým přesvědčením, které Harryho v první chvíli překvapilo. Ale já ho taky miluju, pomyslel si, protože mu při zformování té myšlenky došlo, že je to pravda. Bradavický hrad byl… ne přímo domov, ale podle jeho představ by takhle mohla vypadat rodina. Nevtíravá, ale při ruce. Lily pokračovala: „A pochybuju, že někdo, včetně Prýtové, za to lidožravé jmelí chodí. Možná o tom věděl Donovan.”

Harry se zastavil: „Kdo?”

„Donovan?” ozval se Lilyin hlas z hloubi chodby. Sestupovali po dlouhém, zatuchlém schodišti a ve slabém světle hůlky to působilo až klaustrofobicky. „Byl profesorem bylinkářství před dvěma – ne, třemi roky, než přišla Prýtová. Jednoho dne prostě odešel; někteří si myslí, že ho sežralo to jmelí…”

Kamenné zdi a strop náhle přešly v hlínu. Harry zaznamenal, že mu něco pročíslo vlasy, a když vzhlédl, spatřil změť kořenů. „Někteří?”

„Nebelvíři,” odpověděla Lily náhle zastřeným hlasem. „No, já jsem taky z Nebelvíru, ale někdy si říkám, jestli mě Moudrý klobouk nechtěl poslat do Havraspáru…”

„Do Havraspáru?”

„Ano. Vypadáš překvapeně.”

„Promiň. To jen… jenom nebelvír by se uprostřed noci plížil do Zapovězeného lesa, aby se pokusil o neortodoxní rituály.”

Lily se vesele rozesmála: „Ano. Nebo zmijozel.”

Harrymu nakrátko zvlnil rty úsměv. To trefila. Pak ho napadlo, kolik ze zmijozela v sobě má. Byl jsem půl na půl – předtím, řekl si. Co jsem teď – ze tří čtvrtin zmijozel s přídavkem Voldemorta? Mírně se zachvěl a zatnul zuby. Nemysli na to.

„Tady to je,” zašeptala Lily. Chodba končila. Dívka se postavila na špičky, ale její ruce stěží dosáhly na strop. „Můžeš – ehm -”

„Kouzelné,” poznamenal Harry a ukázal hůlkou na strop. Nebyla tu žádná magie, jen dřímající síla země a rostlin. Cítil ji. Zvedni se, přikázal v duchu. Kousek země nad jejich hlavami se posunul vzhůru a dovnitř proniklo měsíční světlo.

„Co je?” zeptal se Harry, když si všiml pohledu, který mu věnovala Lily, když – Ach. Zapomněl vyslovit formuli.

„Jak jsi to udělal?” zeptala se. Harrymu se ulevilo, že to neznělo vyděšeně, ani jako posvátná úcta, jen zaujatě.

„Magická teorie,” vysvětlil Harry. „Je to o vůli, ne o slovech. Přečti si Kriesberga nebo Lao Tzu.”

Lily se na tváři objevil nechápavý výraz. „Proč nás neučí tohle? Je to mnohem užitečnější, než se biflovat formule na všechno.”

Harry pokrčil rameny a odpověděl: „Institucionalizace.” Vyhlédl otvorem ven. Do tunelu pronikal chladný noční vzduch. „Radši si pospíšíme, jinak měsíc zapadne dřív, než to stihneme provést…”

„Dobře,” kývla Lily a pak zaváhala. „Odlevituješ mě ven?”

Harry švihl hůlkou: „Wingardium Leviosa.” dívka se vznesla do vzduchu i s košíkem a lehce přistála venku.

Harry se přesunul pod otvor a s očekáváním vzhlédl.

„Copak?” zavolala Lily dolů. Tvář měla ve stínu, ale hlas prozrazoval úsměv. „Nemůžeš použít nějakou magickou teorii a odlevitovat se sám?”

„Už vím, jak na to,” odpověděl a pousmál se. „Radši ustup stranou.”

Jakmile Lily uhnula, Harry se zhoupl a skočil. Zachytil se okraje a rychle se vytáhl nahoru.

„To nebyla magická teorie!” zvolala Lily.

„Nebyla,” souhlasil Harry, oprášil se a rozhlédl. Podle všeho stáli v rohu skleníku a ze všech stran je obklopoval živý plot. „Levitace je jedno z nejméně přesných kouzel, zejména v případě sebelevitace. Někdy je mnohem snazší skočit. A máš ponětí, jak se dostaneme ven?”

„Aha - ano,” hlesla Lily, vytáhla hůlku a vykouzlila namodralý plamínek. Přesně jako Hermiona, pomyslel si při pohledu na otáčející se spirálu tepla. Dumal, jaká by byla Hermionina reakce, kdyby jí řekl, že má v sobě Voldemortovu duši. Pokusil se představit si její tvář, ale viděl v jejích teplých hnědých očích jen výraz pochybností, váhavý pohled, jako kdyby si nebyla jistá, koho vidí. Na tenhle pohled byl zvyklý, naučil se ho očekávat.

Jmelí se zavlnilo. Lily mávla hůlkou, plamínek se roztáhl dopředu a vytvořil mezi keři cestičku.

„Pojď,” pronesla stále šeptem. „Myslím, že půjdeme dolů k jezeru. Voda by mohla pomoct.”