Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Našlapuj zlehka

7. kapitola - část 2/2

Našlapuj zlehka
Vložené: Jacomo - 28.06. 2022 Téma: Našlapuj zlehka
Jacomo nám napísal:

Našlapuj zlehka 


Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Beta: Calwen


Drama/Romantika
Slash - Snarry

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola sedmá - část 2/2

 

Jak se ukázalo, přece jen přišel pozdě na formule, ale jen asi o minutu. Mrzimorská dívka poněkud nespolupracovala. Stále spala, i když z ní sejmul všechny kouzla, a musel do ní hodně šťouchat, než ji probudil. Pak se musel vrátit do zmijozelské koleje, aby si vzal učebnici formulí, a poté si pospíšit do učebny (která se nacházela na druhém konci školy).

„Omlouvám se,” hlesl ostýchavě a vklouzl na své místo vedle Lily Evansové, zatímco mu Kratiknot věnoval káravý pohled.

Sklonil hlavu a otočil ji, takže viděl, že k němu Lily vysílá silnější verzi Kratiknotova zahlížení. Ach bože, druhá Hermiona. Nebo spíš první?

Formule byly nudné. Znovu pracovali na kouzlu Patronus a Harry byl opět určen jako pomocník. Někteří z nich nikdy neuspějí, říkal si, když pozoroval jakéhosi nebelvírského chlapce, který svíral hůlku tak silně, že Harryho překvapilo, když se nezlomila. Někteří z nich nedokážou myslet na správné věci. Někteří nevědí, na čem lpět, co si pamatovat.

Ale usmál se na ně a pronesl povzbudivá slova, obcházel je a hovořil jako stroj. Oknem viděl, že obloha venku je šedá a zatažená a že přes chladné pozemky fouká vítr. Otřásl se a couvl do kouta v naději, že si k němu nikdo ze studentů nepřijde pro pomoc. Chtěl se dívat. Chtěl zapomenout.

Myslel na Severuse.

Ne, vyčetl si. Najdi si rozptýlení - prostě na něj nemysli…

„Lily, myslím, že se pořád snažíš až moc,” zavolal Harry nahlas, aby přehlušil různé napjaté inkantace, které vykřikovali ostatní studenti. Lily Evansová byla mimo, držela hůlku napřaženou přímo před sebe a oči měla zavřené. „Jakou vzpomínku používáš?”

Lily si vyčerpaně povzdechla a otevřela oči. „Jak jdeme se sestrou do ZOO,” pronesla s náznakem vzdoru v hlase.

S Petunií? To Harryho na chvilku zaskočilo. „Vycházíš se sestrou dobře?”

„Ano,” prohlásila stručně, ale do očí se mu nepodívala.

Harry se přesunul. „Já nemám žádné sourozence,” řekl tiše. „Ale počítám, že musíš mít sestru moc ráda.”

„Mám.” Lilyin hlas zněl tiše. „By- je na mě pořád moc milá. Víš, když jsem byla v prváku, posílala mi celý rok každou neděli dopisy. Vždycky se mě vyptávala na všechno možné, na hodiny, které jsem měla, a na lidi, které jsem potkala, a…” Lily sklopila zrak. „Občas jsem jí zapomněla odpovědět, protože - tady se toho tolik dělo a někdy jsem řekla až moc.” V očích měla utrápený výraz. „Ale -” zhluboka se nadechla, „- jsme si velmi blízké, Petunie a já. Mám ji moc ráda.”

Harry přikývl. „Myslím,” začal pomalu, že když jde o Patronovo zaklínadlo, nemusíš se snažit zapomenout na špatné věci. Když jsou poblíž mozkomoři, nemůžeš si pomoct a myslíš na ně. Ale… nemůžeš zapomínat na dobré věci, a pokud se ti podaří na ně myslet a vědět, že s tebou budou bez ohledu na to, co…”

Zmlkl. Lily na něj upřeně hleděla a on sklopil zrak, protože se jí náhle nemohl podívat do očí.

„Takže ty… akceptuješ špatné části, ale prostě nedovolíš, aby zničily ty dobré? Tak jsi to myslel?”

Harry přikývl. „Ano.” Lily se na něj usmála a poté se zhluboka nadechla a odhodlaně zvedla hůlku. Já jsem takový lhář, pomyslel si Harry. Zároveň přemítal, co ho přimělo lhát a jestli to opravdu byla lež, nebo jestli v tom bylo ještě něco jiného. Možná jsem dneska jen trochu – pichlavý, pomyslel si. Zhluboka se nadechl a řekl si, že nebude myslet na Snapea, ani na to, co ho přiměl vidět havraspárský orel.

Náhle Lily zalapala po dechu. Vzhlédl a uviděl, jak se jí z konce hůlky uvolňuje stříbřitá hmota. Zářila a těsně předtím, než zmizela, měl Harry dojem, že něco připomíná.

„Páni,” vydechla Lily.

„Páni,” souhlasil Harry, i když jeho hlas zněl suše a trochu sarkasticky.

Lily k němu vyslala podrážděný pohled, ale hned nato se oslnivě usmála.

„Dokázala jsem to,” zašeptala hlasem plným úžasu. „Dokázala jsem to!”

Harry se pokusil o úsměv a zjistil, že to není tak těžké. „Opravdu jsi to dokázala.” Trochu se mu zkřivily rty, když rozpačitě dodal: „Dobrá práce.” Nebyl zvyklý mluvit tak srdečně.

Lily se znovu usmála, ale tentokrát přímo na něj. „Díky, Jonathane. Bez tvé pomoci bych to nezvládla.” Sklopila zrak a lehce se začervenala. Harry otevřel pusu, aby odpověděl, ale ona vzhlédla se stínem nervozity ve tváři.

„Ehm… k tomu projektu z formulí…” Odmlčela se, a pak do toho skočila po hlavě. „Četla jsem o obětních rituálech a uvědomila jsem si, že - no, to, co jsme udělali, nemělo fungovat. Předně tam nebylo dost krve pro tenhle druh oběti a taky že existuje mnoho dalších druhů obětování, které nevyžadují takovou… krutost. A protože jsi - ehm -”

„Protože jsem omdlel?” doplnil Harry.

„Ano, protože jsi - ehm - omdlel, napadlo mě, že bychom si možná mohli zkusit vyměnit pozice, takže ty budeš vyvolávač a já příjemce?”

„Jistě,” vyhrkl Harry rychle. Těší mě, že s tím přišla, řekl si. Poslední věc, co by si přál, bylo opakovat celé to fiasko, které skončilo tím, že na něj Brumbál nasadil zatraceného domácího skřítka, aby ho špehoval, a Snape na něj byl z nějakého neznámého důvodu naštvaný -

Nemysli na to, nařídil si prudce.

Brzy poté formule skončily s tím, že jen polovina třídy dokázala ze svých hůlek vytvořit alespoň slabounkou mlhu. Lily Evansová neúnavně poletovala od jednoho spolužáka ke druhému a pomáhala jim, zatímco Kratiknot svou žačku rozzářeně sledoval. Harry stál stranou u okna. Vítr venku zesílil a snesla se tma.

„Vy všichni, kteří nedokážete vytvořit Patrona, poslouchejte,” zvolal Kratiknot ze své věže z polštářů. „Kouzlo Patronus je nesmírně obtížné a někteří lidé zkrátka mají schopnost ho vyvolat a někteří ne. Nemá to nic společného s vašimi dovednostmi ve formulích a rozhodně to nebude u zkoušek O.V.C.E.”

Po tomto se ozval kolektivní výdech a místnost naplnila úleva.

„A teď běžte!” houkl Kratiknot a studenti se vyhrnuli dveřmi ven. „Máme ošklivé počasí… Doufám, že na výběrové zkoušky Havraspáru a Nebelvíru se vyčasí…”

Harry vyklouzl z učebny. Do večeře zbývá ještě asi hodina nebo dvě, říkal si, zatímco sledoval, jak Lily odchází. Zajímalo by mě, kdo je teď v knihovně…

Tentokrát v oddělení se starodávnými zákony, které se nepodařilo prosadit na Světovém shromáždění skřetů v roce osm set sedmdesát devět, skončil se sledovacím kouzlem v poklidné dřímotě zmijozelský prvák. Neměl by nikomu chybět, řekl si Harry, když mířil k nebelvírské věži. Zmijozelové nikdy nikomu nechybí, tím méně prváci.

Zastavil se před portrétem Buclaté dámy, zahalený neproniknutelným zastíracím kouzlem. Tohle je až příliš známé, pomyslel si smutně. Za portrétem bude karmínově zbarvená společenská místnost s měkkými pohovkami a hřejivými širokými křesly. Budou tam vzpomínky. Ale už to nebude domov. Už dlouho, velmi dlouho to nebyl domov.

Portrét se prudce odklopil a z průchodu se vyhrnulo hejno hlučných čtvrťáků. Když poslední z nich přelezl práh, Harry vběhl dovnitř a zamrkal, jak mu oči zasáhl výbuch karmínové, šarlatové a zlaté barvy. Velmi zářivé, pomyslel si.

Portrét za jeho zády se znovu otevřel, takže uhnul stranou a srdce mu poskočilo, když viděl, kdo vešel.

První kráčel Sirius Black a hihňal se pod nos, za ním James Potter, který vypadal, že se už dlouho řehtá, v závěsu ho následoval Remus Lupin se slabým úsměvem a Pettigrew, který měl trochu potíže přelézt práh.

„Možná si ho místo toho odřízne,” pronesl Potter mezi pochechtáváním a lapáním po dechu.

Sirius vybuchl smíchy.

Potter znovu otevřel ústa, ale pak je zase zavřel.

Harry se otočil a uviděl příčinu. Z místa, kde seděla obklopená hromadami knih, velmi pomalu vstala Lily Evansová.

„Lily,” pronesl po krátké pauze Potter. Zdálo se, že celá místnost ztichla.

Lily se jen otočila a vyšla po schodech do dívčích ložnic.

„Lily! Počkej -” rozběhl se Potter ke schodům. „EVANSOVÁ!”

Ozvalo se zabouchnutí dveří.

Potter se otočil a rozzlobeně si prohrábl vlasy. „Na co zíráte?” zavrčel na společenskou místnost. Všechny hlavy se okamžitě otočily a davem se začal šířit slabý, vzrušený šepot.

„Uklidni se, Jamesi,” poznamenal Black líně. Nezní to moc konejšivě, pomyslel si Harry a opět popošel stranou, když Potter zamířil zpět ke kamarádům. „Ona za to nestojí.”

„Jak to myslíš, že za to nestojí?” vyštěkl Potter.

„Pořád je tady spousta dalších dívek,” pokračoval Black v argumentaci. „Třeba Goodmanová, Charlotta Goodmanová z Havraspáru.” Po tváři se mu rozlil samolibý výraz. „A vím jistě, že po tobě touží, Jamesi.”

Potter ho probodl pohledem. „Ty to prostě nechápeš, Siriusi,” zavrčel, otočil se na patě a vyrazil směrem k chlapeckým ložnicím.

Black vyskočil. „Hej, Jamesi! Počkej -”

„Ty to prostě nechápeš!” houkl Potter znovu. „Ty to prostě nechápeš, Siriusi!” Nato vyběhl po schodech nahoru, vrazil do nějakého třeťáka, zaklel a zmizel.

Zajímavé, pomyslel si Harry. I když… co nechápe?

„Co nechápu?" zamumlal Black jako v ozvěně na Harryho myšlenky. Zhroutil se na pohovku a odsunul jeden ze šarlatových polštářů.

„Je to očividné, Siriusi,” poznamenal Remus Lupin nedbale, posadil se a otevřel knihu.

„Tak mi to povězte, pane Náměsíčníku,” odsekl Black podrážděně.

„Je to láska, ne?” vyhrkl Pettigrew.

Harry překvapeně zamrkal a otočil se, aby se podíval, kdo to promluvil. Pettigrew seděl na židli, zatímco ostatní pobertové byli rozvalení na pohovkách. Vypadal trochu nervózně, jako by se bál, že se mýlí, a když se na něj Sirius zahleděl, nakrčil nos.

Harry cítil, jak v něm po opadnutí šoku narůstá vztek. Jak se opovažuješ mluvit o lásce? pomyslel si zuřivě. Ty, který jsi je vyzradil? Ty, který ses změnil v zrádce? Ty, který -

Láska?” vybuchl Black. „Pche! To je směšné.”

Lupin si povzdechl. „Můj drahý pane Tichošlápku, Petr má pravdu. Je to láska. Náš Dvanácterák je zamilovaný.”

Zamilovaný?” zopakoval Black a znělo to naprosto zděšeně a zmateně. „Do Evansové?”

„Ne do tebe,” odsekl Lupin.

„A teď vážně, Náměsíčníku - Dvanácterák je zamilovaný do Lily Evansové?”

„Ano,” odpověděli Lupin a Pettigrew najednou.

„Sklapni, Petře,” odsekl Black. „A není to pravda, Náměsíčníku. James - on nemůže být zamilovaný.”

Lupin si povzdechl.

Takže tohle je láska, ano? pomyslel si Harry pomalu. Pak se otočil a opatrně se vydal na druhou stranu místnosti, kde v krbu hořel oheň. Láska. Vyhnal tu myšlenku z hlavy. Bylo nebezpečné myslet na lásku, zejména když si vzpomněl na dva unaveně vyhlížející milence, kteří plni mládí vstoupili mezi bystrozory. Zemřeli společně a velmi krutě. Tohle je láska, řekl si.

Přejel rukou po zdi vedle krbu a snažil se najít ten správný kámen. Nebelvír, Nebelvír, říkal si. Nekonečná odvaha, neústupné hrdinství. Ale rozumíš hrdinství, že ano? Myslím, že já mu teď rozumím. Teď, když už je příliš pozdě. Jako u té věci zvané láska. Jeho ruka se zastavila, oči našly kámen: stejný jako ostatní, až na slabou rytinu gryfa ve svém středu.

Nebelvíre, můj starý příteli, pomyslel si Harry, zavřel oči a vzpomínal na Rona. Na Rona - který zemřel kvůli jeho - Harryho - hloupým, hrdinským činům. Ron, Ron. Věrný přítel až do konce, přítel, jehož oči (Harry je viděl tak jasně: modré, skelné, plné bolesti) nikdy neobviňovaly, ani když Harry, zlomený Voldemortovou silou, obrátil hůlku proti svému nejlepšímu příteli a mučil ho až k šílenství.

Gryf se otřásl a zasunul se. Harry sáhl dovnitř a našel, co hledal: falchion bez pochvy, krátký, jednobřitý meč, který měl Nebelvír v oblibě.

„Děkuju ti,” zašeptal Harry a seslal na falchion kouzlo neviditelnosti. Kámen zajel zpátky na místo a Harry se vydal zpět k otvoru v portrétu, přičemž dával pozor, aby někoho nechtěně nebodl.

Když se konečně vrátil do ložnice (po znovupřesunutí sledovacího kouzla a probrání zmijozelského prváka ze spánku, což bylo poněkud nervy drásající, protože chlapec na něj po probuzení podezřele mrkal), byl docela unavený. Tři klíče za jeden den, pomyslel si, to není špatné.

Ukončil zastírací kouzlo, sesunul se na postel a užíval si ticha. Vzduch byl těžký, jednak díky bouři venku, jednak kvůli obvyklé vlhkosti. Je trochu chladno, řekl si a přistoupil k ohni.

Před krbem stála židle a na ní ležel složený jeden z jeho hábitů. Chvíli na něj civěl, než si uvědomil, že je to ten, který půjčil Snapeovi. Natáhl ruku a dotkl se té malé úhledné hromádky, zatímco mozek pomalu docházel k poznání: Severus. Musel to sem dát, když jsem byl pryč. Takže mi vrátil i to málo, co jsem mu dal. Takže se ode mě snaží odstřihnout.

Přejel rukou po látce. Tohle oblečení ještě včera nosil. Je to jen pár hodin – možná minut? – co Severus vstoupil do tohoto pokoje, do jeho pokoje… Možná se rozhlédl? Díval se na místo, kde stávala jeho postel? Kde utěšoval Harryho po utrpení z nočních můr? Harryho napadlo, jestli jsou hábity - jestli ty hábity voní jinak, nebo jsou cítit jinak, pokud - když - je měl na sobě, nebo - Klekl si vedle židle a zabořil obličej do látky. Zhluboka se nadechl a vypustil to všechno ven…

„PROČ?” zavrčel. „Proč se mnou nechce MLUVIT?” Popadl hábit a odhodil ho na postel. Snesl se dolů jako postřelený pták. „Proč? Proč mě to vlastně zajímá?” Proč nemůžu – co se to se mnou děje?” Proč se cítím tak divně, tak nečekaně, kdy na něj myslím? Proč cítím… cítím - tohle všechno? Proč?

Vyskočil na nohy. Na tom nezáleží, pomyslel si. Vůbec na tom nezáleží. Mám Klíče. Dnes večer otevřu Kolébku. A brzy se vrátím zpátky. Potlačil náhlou, zvláštní nechuť, kterou při té představě pocítil. Nesmím myslet, nesmím cítit. Udělal pár kroků. Nesmím vůbec nic cítit.

***

Noc byla chladná. Když se Harry kradmo přiblížil k mezeře mezi knihovnami, dýchal si na ruce. V kapsách ho tížily čtyři Klíče.

Vyklouznout ven bylo relativně snadné. Náročné bylo čekání předtím. Večeře proběhla v tichu, napětí mezi ním a Severusem bylo tak pronikavé a popudlivé, že oba dojedli v rekordním čase. Ale zatímco Snape odkráčel do Zmijozelu, Harry se vplížil do knihovny, aby si našel nějakou knihu a zabil tak čas. Podařilo se mu to, objevil svazek o nejhorších zločincích v kouzelnické historii.

Když Madam Pinceová vyhlásila večerku, právě dočetl o Alžbětě Bathoryové. Odložil knihu zpátky na polici, opustil knihovnu a vrátil se do svého pokoje.

A čekal. A přecházel sem a tam.

V jednu se vykradl ven. Když vešel do sousední ložnice, Snape spal. To slabé, stále přetrvávající zamračení je o něco hlubší, pomyslel si Harry, a tvář unavenější. S vášnivým uspokojením si uvědomil, že Snapeovi se podařilo tvrdě usnout navzdory tomu, jakou lumpárnu mu Potter a Black provedli. I když bych si přál mu pomoct…

Poté se rychle, ačkoliv neochotně stáhl. Snape vypadal ve spánku tak… otevřený. Tak zranitelný. Harry si téměř dokázal představit, že spolu zase mluví, že jakékoliv výhrady, které Snape měl (pravděpodobně šlo o něco opravdu malicherného), zmizely.

Harry potřásl hlavou a zadíval se do tmavého rohu knihovny. Co se to se mnou stalo? pomyslel si unaveně. Každou noc se tajně dívám na Snapea. Povzdechl si, vytáhl čtyři Klíče a položil je na zem.

Čtyři klíče k růžici s pěti vrcholy, blesklo mu hlavou. Málokdo věděl, že bradavická knihovna byla postavena ve tvaru pětiúhelníku. Symbol Venuše a války. Rowena z Havraspáru to musela plánovat.

V jedné ruce držel falchion a šíp, ve druhé dýku a hůl. Obě ruce přitiskl na stěny, které se sbíhaly v rohu pětiúhelníku. Dovolte mi vstoupit, vyslovil v duchu a ze všech sil si přál, aby se dveře otevřely. Dovolte mi vstoupit, zakladatelé. Jménem neporušitelnosti osudu dovolte mi vstoupit…

Náhle zeď pod jeho dlaněmi zmizela. Když otevřel oči, byla tma, taková tma, jaká je v noci bez svitu hvězd a měsíce.

Vytáhl hůlku a s jiskrou nervózního vzrušení ji zvedl. Tohle si pamatoval, tuhle nekonečnou temnotu… „Lumos,” zamumlal. Světlo vyskočilo jako jazyky plamenů a on podél stěny knihovny spatřil stoupající schodiště ohraničené na obou stranách nízkým zábradlím.

Přesně takhle si to pamatoval.

Otočil se a zjistil, že čtyři Klíče jsou připevněné ke zdi za ním. Tak tedy dobře, řekl si. Všechno je na svých místech. Na to se vydal po schodech nahoru, hbitě, ale beze spěchu. Hlavu měl jako v horečce, jako v ohni.

Nakonec došel k vysokým úzkým dveřím. Přehodil si hůlku do levé ruky a pravou do nich prudce zatlačil. Dveře zaskřípaly, zadrhly se o podlahu a až poté se se zasténáním otevřely a Harry vešel.

Takhle - takhle to nebylo, pomyslel si, když se rozhlížel kolem sebe se zdviženou hůlkou a pusou dokořán.

Pamatoval si Kolébku tak jasně, jako si pamatoval zelený záblesk vražedné kletby. Rozlehlé, holé pětiúhelníkové stěny lemované prastarými svitky, ve vzdáleném rohu zářící zrcadlo a ve zbylých čtyřech Mistři zakladatelé - misky se vzpomínkami, podobné myslánkám, i když ne zcela. Podlaha, stejně rozlehlá jako knihovna pod ní, byla úplně prázdná.

Ale tohle - tohle - Obrys ve vzdáleném rohu připomínal zrcadlo z jeho vzpomínek, ale tohle bylo zaprášené a matné. Mistři zakladatelé v ostatních rozích nebyli vidět, pokrytí prachem a špínou, které jako by visely ve vzduchu. Nikde nebyl kousek volného prostoru. Všude - na podlaze, na lavicích, židlích, rozbitých stolcích - se válely svitky, zažloutlé věkem, popraskané, stočené i rozvinuté, nakupené jako kameny v poušti; a na tom všem prach: tmavý, temný, hutný a letitý.

Náhle si přál, aby tu s ním byl Severus.

Lumos maxima,” zašeptal. Světlo se rozlilo do stran. V děsivém pološeru vypadaly svitky a zvířený prach jako kouřové hromady těl na bitevním poli plném popela…

Harry udělal krok vpřed. Prach se zvedl jako dusivý oblak kouře. Zamával rukou před obličejem a odfrkl si, protože mu pokryl tvář a vlasy a zaštípal ho v nose. Aspoň je to důkaz, že jsem tu byl - že tu jsem, pomyslel si. Vyčistil jsem to tady. Slabě se pro sebe usmál a udělal další krok. Zajímalo by mě, kdo tu zanechal ten nepořádek a odkud se vůbec ten prach vzal…

Na okamžik se zastavil a rozhlédl se. Ticho se najednou zdálo příliš tísnivé. Kolébka vypadala mrtvě. Bylo slyšet jen jeho šouravé kroky a tichý nádech a výdech. Samozřejmě, došlo mu. Ještě jsi Kolébku neprobudil. Samozřejmě, že je tu ticho jako v hrobě.

Už skoro došel na druhou stranu, když to uviděl. Ve slabém, ale podivně ostrém světle to vypadalo jen jako další nahodilá hromada svitků a rozbitého nábytku, ale když se dostal tak blízko, aby se toho mohl dotknout, kdyby natáhl ruku, uvědomil si, že je to scvrklé tělo, téměř kostra, sesunutá na přeplněný stůl.

Tohle tu rozhodně nebylo, když jsem sem přišel znovu poprvé, pomyslel si Harry a zůstal stát ztuhle na místě. To tělo bylo scvrklé a polorozpadlé, maso černé a kosti ve světle hůlky bílé. Na jeho hlavě Harry viděl trs kudrnatých šedobílých vlasů. Oblečené bylo do nějakého tenkého roucha, a když se přiblížil a rozvířil vzduch, látka sklouzla a odhalila další seschlé maso.

Je to jen o málo víc než kostra, pomyslel si a couvl. Pravděpodobně nějaký stařec, který tu zemřel a nikdo ho nenašel. Odvrátil se, aby znovu zamířil k zrcadlu, ale i jak se vzdaloval, byl si těla pořád jasně vědom. Nějak mu přišlo jako špatné znamení nechat ho tam jen tak ležet… Ale co můžu dělat? řekl si trochu podrážděně. Nejdřív musím probudit Kolébku.

Zrcadlo pokrýval prach a špína. Bylo vysoké, oválné a matné a ozdobné ornamenty na jeho rámu působily starobyle. Ono je starobylé, připomněl si. Ale když ho viděl poprvé, nepřipomínalo mu mrtvé věci, vzpomínky a tajemství, která na světě přetrvávala už hodně dlouho.

Adflare,1) zašeptal a namířil hůlkou na zrcadlo.

Zvedl se slabý vánek a Harry si zakryl ústa a nos a zavřel oči, protože pohybující se vzduch zvířil prach. Cítil, jak mu pokrývá vlasy a obličej, usazuje se mu na hábitu a zároveň krouživým pohybem odplouvá pryč a rozptyluje se po Kolébce.

Vzhlédl a srdce mu poskočilo, když uviděl, že zrcadlo vypadalo téměř - téměř - tak, jak si pamatoval. Řezba na rámu se třpytila a pomrkávala drahými rubíny, safíry, smaragdy a topasy. Samotný povrch se zářivě leskl, takže Harry musel přimhouřit oči, když se do něj podíval. Neviděl žádný odraz, ale ani žádný nečekal. Ukazuje odraz až poté, co je probuzeno, a Kolébka s ním, doplnil si v duchu Harry. A odraz, který ukazuje, je pouze odrazem pravdy.

Zhluboka se nadechl a začal zaříkávat.

„Jsem jelenem se sedmerým parožím,
jsem potopou, co zalévá planinu,
jsem větrem nad hlubokým jezerem,
jsem slzou, co nechá slunce skanout,
jsem jestřábem nad útesem,
jsem trnem pod nehtem,
jsem zázrakem obklopeným květinami,
jsem čarodějem - kdo jiný než já
zažehne plamen v chladné hlavě?”

Jeho hlas zněl tlumeně, duněl jako hluboký buben. Když to zaříkadlo recitoval poprvé, bylo to jiné. Tehdy se jeho hlas rozléhal, odrážel se od pěti stěn, ale tentokrát to působilo, jako kdyby oživlá Kolébka naslouchala a šeptala k němu ve stovkách různých jazyků.

„Jsem kopím bažícím po krvi,
jsem lososem v jezeře,
jsem návnadou z ráje,
jsem kopcem, kam chodí básníci,
jsem divočákem, nelítostným a krvavým,
jsem příbojem hrozícím zkázou,
jsem proudem táhnoucím ke smrti
jsem dítětem - kdo jiný než já
vyhlíží za neotesaným obloukem dolmenu?”

Zrcadlo se zatřpytilo. Světlo jako by vířilo, pěnilo a mumlalo spolu s jeho sílícím hlasem. Mohl cítit sílu v místnosti: sílu vyzařující z ostatních čtyř koutů, ze stěn a stropu, ze svitků na zemi, ze vzduchu…

„Jsem lůnem každé houštiny,
jsem září na každém kopci,
jsem královnou každého úlu,
jsem přilbicí pro každou hlavu,
jsem hrobem každé naděje.”

Síla se probudila, zrcadlo zářilo jako planoucí maják a Harry cítil, jak se mu vzduch chvěje na kůži a v plicích. Země mu sténala pod nohama a světlo v zrcadle narůstalo, až odřízlo všechny jeho ostatní smysly. Zvedl ruku, aby zablokoval jas, který mu pronikal pod víčka, ale na okamžik to světlo mohl slyšet, cítit, ochutnat -

A pak, jako když zazáří blesk, zrcadlo zhaslo. Harry zmateně zamrkal: nastala taková tma, že sotva viděl.

Lumos,” zašeptal, zvedl před sebe hůlku a podíval se do zrcadla.

Tvář, která na něj hleděla, byla velmi bledá, téměř tak bledá a bílá jako smrt. Rty měla tenké a kruté a zdálo se, že jsou zkroucené do vědoucího poloúsměvu. Oči rudě zářily. Nebyly v nich žádné zorničky, žádné duhovky, žádná bělma, jen červeň; a na pravé straně obličeje bylo Znamení zla, s děsivou ostrostí kontrastující s bledostí kůže.

Harry na to hleděl s pusou dokořán. Tvář v zrcadle mu výraz vracela, a pak, pak uviděl klikatou čáru na čele: jizvu. Jeho jizvu.

Tohle… jsem já. To je - Dotkl se tváře a přejel dlaní po Znamení zla. Já - to není možné! Třeštil oči na svůj odraz. Moje oči. Jsou rudé. Jsou to Voldemortovy oči. Vracela se mu zkomolená slova a útočila mu na mysl: Zrcadlo odráží… pouze pravdu… probuzené k pravdě…

Víření stínů a světla za jeho zády jako by se posunulo a odraz se náhle usmál. Byl to krutý úsměv a Harry si uvědomil, že ho kopíruje. Zvedl hůlku - třináct a půl palce - a začal psát do vzduchu, přičemž jeho odraz dělal totéž.

Tom Rojvol Raddle.

Poté ustoupil o krok dozadu a sledoval, jak jeho odraz také couvl. Právě když světlo v zrcadle začalo pohlcovat okraje jeho obrazu do moře zářivé bělosti, ohnivá písmena se v dokonale sehraném pohybu malátně přeskupila.

Já Lord Voldemort.


***

AP: Harryho zaříkávání je ‘Píseň Amergina’ (Song of Amergin), kterým galský druid Amergin (z Amhairghin’, což znamená ‘zrozený //narozený z písně’) zaříkal, když zápasil o získání Irska od Tuatha Dé Danann. Něco k tomu najdete třeba na Dějiny osídlování Irska (druidova-mysteria.cz) nebo Tuatha Dé Danann – Wikipedie (wikipedia.org)

Vím, že JKR nikdy nepsala o ‘kouzle neviditelnosti’. Proto se ho Harry naučil buď během svého pobytu v Kolébce zakladatelů, nebo ho sám vymyslel.

***

Poznámka k překladu:

1) adflare (inf. adflo) - lat. odvanout

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 22.03. 2023
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Re: 7. kapitola - část 2/2 (Hodnotenie: 1)
Od: sisi - 29.06. 2023
|
No jo, a teď mě krom jiného zajímá, kdo je ten vyschlý nebožtík v Kolébce a čím bude důležitý. Třeba, to že Harry dokáže přenést kouzlo z jedné osoby na druhou, umožní vypudit Voldyho z Jonathana do té mumie. Tím by se hodně vyřešilo, ale Harry by měl vůči němu dluh za vysvobození a já doufám, že pokud by tu měl něco někomu dlužit, měl by to být Snape, aby mu to mohl nějak vyrovnat. A moc doufám, že do Kolébky nemá přístup nikdo z momentálně žijících kouzelníků, i když vchod zůstal otevřený.
Děkuji za všechnu tu práci na překládání a vyhledávání vysvětlivek a odkazů. Irsko určitě osídlili Keltové, potomci prchajících Keltů z České kotliny. Proto nám dodnes Keltský jazyk přijde velmi zvukomalebný, jako něco z dávných, pradávných pohádek...

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: avisavis - 23.07. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 08.09. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.12. 2023
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: 7. kapitola - část 2/2 Od: prodavacka - 30.06. 2022
Ahoj, začíná to být pěkně zamotané, ale třeba se to obrátí k lepšímu. Zdraví Prodavačka

Re: 7. kapitola - část 2/2 Od: denice - 28.06. 2022
Zaujala mě zmínka o Alžbětě Báthoryové, že by opravdu byla čarodějka? To je zajímavý nápad, ale myslím, že kdyby to tak opravdu bylo, nenechala by se chytit a zavřít tak snadno. A pak mě uchvátil popis Kolébky, Harry se ocitl v úplně jiném světě, ta skvěle vystižená zvláštní atmosféra mě dostala, a co teprve to, co Harry viděl v zrcadle... Jsem napnutá jak kšandy :-) Díky.

Re: 7. kapitola - část 2/2 Od: zuzule - 28.06. 2022
Ach, Ron... Harry musel projit nocni murou a porad to nekonci... Dekuju!

Re: 7. kapitola - část 2/2 Od: Lupina - 28.06. 2022
Harryho minulost musela být strašná. Zmínka o Ronovi ukazuje, že Harry prošel peklem. Až jsem začala pochybovat, jestli vůbec dokáže Kolébku otevřít. Nadšeně jsem pokračovala ve čtení, abych byla svého nadšení zbavena pohledem do zrcadla. Voldemort je v Harrym. Jak, proč, ale hlavně jak se ho zbavit? Jsem napnutá, nemůžu se dočkat pokračování. A děkuji za překlad, Jacomo!

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )08.07. 2023Epilog - část 4/4 (závěr)
Dius Corvus: ( Jacomo )01.07. 2023Epilog - část 3/4
Dius Corvus: ( Jacomo )10.06. 2023Epilog - část 2/4
Dius Corvus: ( Jacomo )03.06. 2023Epilog - část 1/4
Dius Corvus: ( Jacomo )27.05. 202319. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.04. 202319. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.03. 202318. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )11.03. 202317. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.03. 202317. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.02. 202316. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.02. 202316. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.02. 202315. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.02. 202315. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.01. 202314. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.01. 202314. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.01. 202313. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.01. 202313. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )24.11. 202212. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )01.11. 202212. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.10. 202211. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )18.10. 202211. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.10. 202210. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )20.09. 202210. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )13.09. 20229. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )30.08. 20229. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )19.07. 20228. kapitola - část 3/3
Dius Corvus: ( Jacomo )12.07. 20228. kapitola - část 2/3
Dius Corvus: ( Jacomo )05.07. 20228. kapitola - část 1/3
Dius Corvus: ( Jacomo )28.06. 20227. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.06. 20227. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.06. 20226. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.06. 20226. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )27.11. 20215. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )02.10. 20215. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.08. 20214. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.08. 20214. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )06.02. 20213. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )21.04. 20182. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )17.02. 20181. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )20.01. 2018Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )22.07. 2017Našlapuj zlehka - úvod