Preklady fanfiction Harryho Pottera

25. kapitola – Intermezzo

Královská opera, Covent Garden, Londýn
15. listopadu 2008, 11 hodin večer

„Ón je velmi zdvoržilý, že áno?“ nadhodila Fleur směrem k Hermioně, když se k sobě tiskly pod přístřeškem. Mrazivý vítr pronikal dovnitř dveřmi, které otevřel dav operních diváků, jimž v uších stále zněla slova umírající Violetty. Hermiona se pokusila omotat si šátek těsněji kolem třesoucích se ramen, aby si uchovala trochu tepla, ale bez valného efektu.

„Ano, to je,“ připustila, protože si poznámku Fleur správně vyložila jako pochvalu bezvadného chování jejího manžela, vyvolanou způsobem, jakým se pečlivě staral o každou její potřebu během jejich výletu do mudlovského Londýna. Hermiona se zdráhala připojit k Billovi a Fleur na jejich pravidelné výpravě za operou, ale nakonec jí došly výmluvy. Jedna věc byla účastnit se společně veřejných akcí v kouzelnickém světě, ale i po letech udržování zdání byla stále opatrná a snažila se netrávit příliš mnoho času se svými déle sezdanými přáteli, aby nepojali podezření ohledně skutečné podstaty jejího vztahu s Dracem. Tento druh pozornosti byl přesně to, čemu se chtěla vyhnout.

„Nestává se často, že bys Billa viděla takhle, s kavalírským chováním,“ pokračovala Fleur. Jakmile si Bill uvědomil, že mladší muž neměl v úmyslu nechat stát Hermionu ve frontě, zahanbeně se k němu připojil v davu před šatnou, aby svým manželkám vyzvedli kabáty.

„Myslím, že kluci Weasleyovi nebyli v kavalírském chování zrovna drezírovaní,“ odfrkla si Hermiona, která si vzpomněla na Ronovy snahy o romantiku v Bradavicích.

„Máš velké štěstí, Hermiono,“ sdělila jí Fleur důvěrně a pro zdůraznění jí ovinula své dlouhé štíhlé prsty kolem zápěstí a přitáhla si ji blíž. Konečně se jí podařilo zvládnout správnou výslovnost Hermionina jména, když byla Viktorie dost stará na to, aby si dělal legraci z matčina komolení hlásky H.

Vzhledem ke třem malým dětem se teď Fleur ven moc nedostala, a když se sečetlo pití při večeři, přípitek před představením a občerstvení o přestávce, zvládla vypít skoro celou láhev vína. Očividně ji to rozpovídalo. Hermiona, znepokojená náhlou intimitou rozhovoru, se marně snažila přehlédnout dav, aby zjistila, jak daleko postoupili Bill a Draco ve frontě.

„Je okouzlující, jak se na tebe dívá. Jako kdyby nemohl uvěřit, že je opravdu s tebou. S Billem jsme podnikali tolik věcí – ale jak přijdou děti, víš…“ Fleur se odmlčela, naklonila hlavu na stranu a její dokonale upravené stříbřité vlasy ve světle lampy jiskřily. „Vidím, že jsi hodně zamilovaná. Jiskra je stále tak silná, jako bývala, hm?“

Hermionina tvář okamžitě zrudla a ona v duchu proklínala svou smůlu; když souhlasila s tím jít shlédnout operu ‘La Traviata’, rozhodně neočekávala sexuálně zabarvený rozhovor s Fleur.

„Je to fajn. Naprosto fajn,“ odpověděla úsečně a stažením úst do strohého výrazu se snažila přimět Fleur, ať s tím přestane.

„Sorry, zapomněla jsem, že jsi Angličanka! No nic,“ pohladila Hermionu konejšivě po ruce. „Ale měla by sis ho považovat. Ujistit se, že to děláš,“ doporučila jí ještě důrazně, než se Draco a Bill vrátili s plnou náručí kabátů. K Hermionině úlevě mohli konečně odejít do nedaleké slepé uličky na místo vyhrazené pro přemisťování.

Trvalo to dlouho, ale Hermiona se konečně naučila ocenit Fleur jako kamarádku. Ve škole získala dojem, že Francouzka je arogantní, nafoukaná a neštítí se využívat své krásy a vílích genů k získání toho, co chce. V udržování bariéry mezi nimi nepochybně sehrála roli také Hermionina vlastní nejistota. Během války mezi nimi došlo v Lasturové vile ke sblížení: vzájemnému uznání, že jsou spolubojovnice, jehož význam nijak nesnižoval fakt, že to zůstalo nevyřčeno.

Když se setkaly po Hermionině návratu do kouzelnického světa, opět ji zasáhla krása druhé ženy. Fleur ve svých třiceti letech vyhlížela ještě úžasnější, protože ostré hrany její dokonalosti obrousil čas. Otupily se i pichlavé hroty její osobnosti. Stále byla brutálně upřímná, nikdy se nezdráhala říkat pravdu jen proto, aby nezranila něčí city; považovala takovou háklivost za naprosto zcestnou. Zároveň však byla statečná, oddaná a přinejmenším stejně tvrdá k sobě jako k ostatním a krotila svůj zlý jazyk, který zřejmě dokonale zvládl britský sarkasmus, i když měla stále potíže s přízvukem.

Pravděpodobně pomohlo, že Hermiona se už přestala starat o to, že vždycky bude vedle Fleur vypadat jako ošklivé káčátko bez ohledu na to, jak moc elegantně působila v zrcadle, než vyšla z domu.

Hermiona se z větší části smířila s tím, kdo je a co ve svém životě udělala, takže většina věcí, se kterými Fleur přišla, ji nerozrušila o nic víc než to, co se o nich psalo (tato specifická výsada zůstala zřejmě vyhrazena Dracovi). Pozvolna se z nich staly svým způsobem přítelkyně a v současnosti se Hermiona spíš vydávala za Fleur než za Billem.

Navzdory jejich přátelství zůstala skutečná povaha Hermionina vztahu s Dracem i nadále tajemstvím. Nehledě na to, že by si Hermiona raději nechala Zlatoslavem Lockhartem odstranit zuby bez umrtvujícího kouzla, než aby pověděla Fleur - s jejím zatraceně dokonalým, i když zjizveným manželem a třemi veselými dětmi - že její manželství je přetvářka a Draco se k ní chová tak pozorně proto, aby mu získala zpátky to, co jeho otec promrhal. Neměla zájem vyslechnout si nevyhnutelný příval zdrcujících pravdivých komentářů, které by po takovém odhalení jistě následovaly. Bylo to její jediné slabé místo a nechtěla ho prozradit.

Když si vytahovala z vlasů sponky se safíry – s určitými obtížemi, protože měly nešťastný sklon se vší silou jejích kadeří držet – snažila se rozebrat teskný pocit, který v ní zanechaly Fleuřiny komentáře. Jako mnoho analyticky uvažujících lidí neměla ve zvyku příliš se zabývat svými emocemi, a příčinu dokázala určit, až když si energicky čistila zuby.

Šlo o představu, že je tak milovaná a opečovávaná, jak se Fleur domnívala. Hermiona zavřela oči a představila si, jaké by to bylo někoho skutečně a svobodně milovat, přičemž si beze studu vypůjčila svou vizi lásky tak jasné a silné jako plamen hořícího fénixe od Billa a Fleur.

Její fiktivní milenec bez vyzvání nabral Dracovu tvář; jeho šedé oči se rozzářily výrazem něhy, jaký na jeho tváři nikdy neviděla. Bylo překvapivě příjemné si vykládat jeho malá veřejná gesta jinak, i když věděla, že jejich záměrem je jen přesvědčit každého diváka o pravdivosti jejich vztahu.

Nikdy dřív o tom neuvažovala, ale být milována Dracem musel být opojný zážitek; všechno to upjaté odhodlání soustředěné na objekt jeho zájmu, spojené s bravurou, kterou vnášel do všeho, co dělal. Nebylo pochyb, že Draco bude neúnavně pronásledovat ženu, která si získá jeho náklonnost, dokud nedostane, co chce; a bylo stejně tak jisté, že jeho zvláštní druh loajality se postará, že s ní setrvá, ať nastane peklo nebo přijde velká voda.

Pokud by už nebyl ženatý s Hermionou.

Její představivost se na krátký okamžik rozletěla k nebi, teď se ale zhroutila zpátky na zem a ona se odšourala v šedých vlněných papučích do své ložnice ve Vdovském domě.

Zamilovat se do Draca může být jednou pro někoho úžasný zážitek, ale Hermiona tou dotyčnou nebude. Bylo zbytečné zamýšlet se nad tím, jaké by to bylo, kdyby jeho chování ve společnosti představovalo projev jeho skutečné náklonnosti. Měli obchodní dohodu a ona byla vděčná, že on ji s přehledem dodržoval; v opačném případě by její situace snadno mohla být nekonečně nepříjemnější.

V současnosti byli přátelé; prodělali toho spolu příliš mnoho na to, aby si uchovali odstup z prvních dnů, a jakmile překonali zjevné rozdíly, které se mezi nimi ve válce prohloubily, byli si ve skutečnosti pozoruhodně podobní. Toto nečekané sblížení však neznamenalo, že se bláznivě zamilují jako novodobá kouzelnická verze Romea a Julie; skutečný život prostě takhle nefungoval.

Vzhledem ke zvláštnostem jejich uspořádání musela Hermionu v určité fázi napadnout myšlenka, jaké by to bylo být za Draca provdaná doopravdy. Mohla si s ní pohrávat stejným způsobem, jakým dokázala ocenit, že Draco je po fyzické stránce velmi pohledný muž, ale na tom vůbec nezáleželo.

Poté, co došla k tomuto závěru, okamžitě usnula. Následující ráno si nepamatovala žádný ze svých snů a nový den zahnal veškerou přetrvávající tesknotu.

Nešlo o nic jiného než o pozorování; přece jen byla za toho muže vdaná. Bylo naprosto přirozené, že by ji zajímalo, jakým manželem by Draco byl za normálních okolností, kdyby Voldemort neodchýlil jejich životy z očekávaného kurzu.

***

PP: Vím, kapitola je krátká, ale Hermiona konečně přemýšlí o lásce a Dracovi v jedné větě. Odstavci. Kapitole :-)