Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Našlapuj zlehka

6. kapitola - část 2/2

Našlapuj zlehka
Vložené: Jacomo - 14.06. 2022 Téma: Našlapuj zlehka
Jacomo nám napísal:

Našlapuj zlehka 


Autor: Dius Corvus

Překlad: Jacomo     Betaread: Calwen a Violeta 


Drama/Romantika
Slash - Snarry

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Kapitola šestá – část 2/2

 

Nebyl si jistý, jestli je to dobrý nápad. V jeho předchozím životě to nikdy nefungovalo. Ale tady, ve světě, o kterém mu matka slibovala, že v něm bude skvělý - tady to možná bude jiné.

Zhluboka se nadechl a vyslovil heslo: „Janus.”

Chrlič uskočil stranou. Opatrně se protáhl dovnitř. To heslo zaslechl od starého profesora Oparina, když se skrýval v šeru chodby. Ten lišák Brumbál taky prošel kolem, ale k němu se neodvážil dostat blíž, aby heslo slyšel; dokonce i když se bezpečně schovával ve stínu, zvažoval, jestli Brumbál neví, že tam je.

Otřásl se a zaklepal.

„Vstupte.”

Otevřel dveře a zase je za sebou zavřel. Pamatoval si, že má držet hlavu vztyčenou, mít klidný pohled, který nic neprozrazuje, ramena narovnaná a tvář bez výrazu - právě tak, jak mu to doporučovala jeho matka.

Ředitel Dippet vzhlédl a překvapeně vykulil oči.

„Dobrý den,” řekl. „Poslal vás někdo z profesorů?”

Tom zavrtěl hlavou. Sebral odvahu a spustil řeč, kterou si předem připravil. „Pane řediteli, starodávné zákony Bradavic zaručují, že student může obejít veškeré autority a zamířit přímo k řediteli, když cítí, že je ohroženo jeho blaho. Přišel jsem na základě tohoto pravidla.”

Dippet zamrkal. „To je v pořádku, pane -?”

„Raddle,” doplnil Tom neochotně. Raddle nebylo jeho jméno. Nenáviděl ho. Ale jednoho dne se ho zbaví.

„Pane Raddle, co je ta věc, která - ehm - ohrožuje vaše blaho?” zeptal se Dippet.

Tom polkl a pečlivě volil svá další slova. Nelíbil se mu výraz v ředitelových očích. Zdály se příliš laskavé. Bylo na to slovo, slovo, které kdysi někde četl, ale teď si na něj nemohl vzpomenout. „Jak možná už víte,” - pravděpodobně ne, pomyslel si Tom - „jsem sirotek a tak se na letní prázdniny budu vracet do mudlovského sirotčince.” Ohrnul ret stejně, jak si pamatoval, že to dělala jeho matka, když mluvila o té špíně. „Jenže po příchodu do Bradavic jsem si uvědomil, jak nízká je v sirotčinci životní úroveň.” Životní úroveň byla důležitě znějící fráze, kterou našel v jedné z přečtených knih. „Žádám tedy, jestli mi můžete dovolit zůstat v Bradavicích přes léto, nebo mě umístit někam jinam, například do sirotčince pro kouzelnické děti.”

Dippet se opřel a mírně se zamračil. „I když bych vám rád pomohl, pane Raddle, Bradavice nejsou oprávněny ponechávat zde studenty přes léto. Jelikož jste sirotek, pane Raddle, spadáte pod opatrovnictví ministerstva. Navrhuji, abyste se se svou žádostí obrátil tam.”

Tom zaťal pěsti. Ministerstvo? Ta pekelná díra plná špinavých milovníků mudlů? A věděl, že najdou jméno jeho matky za svobodna a všechno mu zamítnou. Věděl to. Už to zkoušel. „Prosím, pane,” zkusil vynést poslední kartu. „Tam - v sirotčinci, oni -” sklopil oči a doufal, že to zafunguje, „- hodně mi ubližují a…” Zní to bezmocně, pomyslel si, jako by mluvil ubohý dojímavý pitomeček. „A prosím, pane, opravdu se tam nechci vrátit,” dodal a zamrkal, aby uronil pár slz.

Poté vzhlédl.

Dippet se tvářil velmi rozmrzele. „Pane Raddle,” pronesl nakonec, „i když bych si přál vám pomoci, nemohu. A jsem si jistý, že podmínky ve vašem sirotčinci nejsou tak hrozné.” Ředitel se zmohl na úsměv. „Jsou to jen tři měsíce a pak se vrátíte zpátky.”

Tom znovu sklonil hlavu.

„Pane Raddle? Nebuďte tak zasmušilý, pane Raddle. Jsem si jistý, že to bude v pořádku.”

Nevzhlédl. Nech toho starého blázna blábolit, myslel si chladně a naštvaně. Měl to vědět. Takhle to chodilo v sirotčinci a stejně to bude i tady. Matka mu lhala. Ostrá dýka mu rozřízla srdce vejpůl. Matka říkala, že to tady bude snazší a lepší, ale ta první příšerná noc mu ukázala pravdu. Matka mu lhala.

Náhle si uvědomil, že matka lhala i sobě. Pamatoval si, jak sama sebe přesvědčovala, že na krvi jeho otce nezáleží, že její krev bude schopná špínu toho mudly překrýt. Říkala to, aby přesvědčila jeho i sebe, a on kýval a předstíral, že se jí to podařilo, i když se stále cítil jako špinavá - nechutná - nečistá zrůda, bastard -

Jakmile se posadil, zmocnila se ho závrať. V uších mu pulzovala krev a celé tělo měl zmáčené potem. Vnímal tlumené světlo, které vydávaly uhlíky v krbu, téměř neznatelnou zeď na protější straně místnosti, praskliny mezi jednotlivými bloky kamene, které jakoby se ve tmě posouvaly…

Po chvilce si povzdechl a zaostřil na svoje ruce. Tam, kde zaťal nehty do kůže, byly teď hluboké šrámy. Zavřel oči a vzpomínka na ten sen - nebo jen vzpomínka - zesílila. Otřásl se, bojoval v předem prohrané bitvě o možnost udržet si od ní odstup. Nebylo to skutečné, říkal si. Nebyly to moje vzpomínky - byly Voldemortovy. Znovu se zachvěl. I když ty vzpomínky nepatřily jemu, emoce byly až příliš skutečné: děsivý příval sebenenávisti, znechucení, ublíženosti a pomstychtivosti…

Koutkem oka zachytil jakýsi pohyb. „Mdloby na tebe!” zasyčel a vzduchem prolétl paprsek světla. Skulil se z postele a přikrčil se ve tmě.

Zdálo se mu, že zaslechl vysoké zapištění a velmi slabé žuchnutí.

Hůlku už měl v pohotovosti a mířil s ní na místo, odkud ten zvuk přišel. Pomalu, opatrně, s klidem vnuceným mu železným odhodláním se přiměl nakouknout přes postel.

V neosvětleném rohu místnosti se něco choulilo, něco o velikosti polštáře. Harry se zamračil a po krátkém zaváhání zašeptal: „Emoveo lumos.”1)

Z dlaně mu vylétla malá svítící koule a odplula směrem do kouta. Harry přimhouřil oči, protože ho náhlý jas oslnil. Jak se světlo k onomu místu přibližovalo, rozpoznal ušmudlaný kus látky a uši…

Samozřejmě, pomyslel si Harry okamžitě a zaplavila ho úleva i pocit vlastní hlouposti zároveň. Je to jen domácí skřítek.

Enervate,” řekl.

Stvoření se pohnulo. Potom se posadilo zpříma tak prudce, jako kdyby praskla struna. Oči mělo vypoulené jako tenisové míčky a uši se mu třásly strachy.

„Ahoj,” promluvil Harry tak přátelským tónem, jaký zvládl.

Domácí skřítek se nehýbal, jako myš chycená ve stínu baziliška.

„Omlouvám se, že jsem na tebe zaútočil,” pokračoval Harry opatrně, protože se cítil trochu nejistý.

Skřítek byl jako vytesaný z kamene. Jeho vyděšené oči Harryho mírně znervóznily. Vypadalo to, jako kdyby mu měly každou chvíli z malé, zdeformované hlavy vypadnout.

Harry se ošil. „Neboj se,” řekl váhavě. Proč se na mě dívá, jako kdybych byl nějaké strašné monstrum? „Neublížím ti.”

Skřítek vydal slabý, pisklavý zvuk. A pak se vrhl na zem.

„Odpusťte Pelíškovi, můj pane!” vzlykal. Harry sebou trhl, protože skřítek opakovaně bušil hlavou o podlahu. „O-odpusťte Pe-Pe-Pelíškovi!” Vyskočil na nohy a Harry uviděl krev - v pološeru zbarvenou do černa - která mu stékala z čela.

„Přestaň!” vykřikl spěšně, když se skřítek chystal vrhnout proti zdi.

Stvoření okamžitě ztuhlo a koulelo očima jako šílené. „O-O-O-” Jeho slabý krk zapracoval a slovo se přeměnilo v neartikulovaný jekot.

Harry si uvědomil, že se mu třesou prsty. Proč je ten skřítek tak vyděšený, tak vyděšený… z něj? Srdce mu sevřela ledová ruka. Byl vyděšený - z něj. Harry si vzpomněl na Znamení zla, které měl obtisknuté na tváři a na hrudníku, vzpomněl si na černou nenávist a hněv, které mu zaplavily mysl a duši, a na svou hůlku - třináct a půl palce - stejnou jako Voldemortova. Udělalo se mu špatně.

„Neboj se,” zopakoval tiše a prosebně. „Neublížím ti. Slibuju.”

Skřítek ze sebe vydal jakési vysoké zapištění. „Pe-Pelíšek se o-o-omlouvá, můj pane. Pelíšek si - Pelíšek si u-u-upeče svou hloupou hlavu v t-troubě -”

Harry divoce zavrtěl hlavou: „NE, to ne! Ne -”

Skřítek se přikrčil. „Špatný Pelíšek, špatný, špatný -”

„Jsi hodný, nic jsi neprovedl!”

Skřítek energicky zavrtěl hlavou. „Pelíšek moc špatný! Pelíšek probudil pána a pán se teď chystá Pelíška zabít. Všichni skřítci to znají - ten p-pohled, který mají jejich páni, než je zabijí.”

Harry ucítil, jak se mu v žaludku zformovala ledová koule. „Zabít tě? Já - samozřejmě, že tě nezabiju, Pelíšku. Vůbec se na tebe nezlobím.” Slova se z něj hrnula sama od sebe v nesmyslném sledu. „Pelíšek je dobrý domácí skřítek. Pelíšek udělal všechno správně a pán Pelíškovi neublíží. Ani Pelíšek si neublíží.”

Skřítek se zatvářil skepticky a nevěřícně. „Ale… ale pán je na Pelíška rozzlobený a…”

Nejsem rozzlobený,” odsekl Harry poněkud ostře a skřítek sebou trhl. Sakra, pomyslel si Harry a zavřel oči. Klid, klid, uklidni se. „Pelíšek je hodný. Pelíšek si neublíží. Pelíšek se nebude trestat. Rozumíš mi, Pelíšku?”

Skřítek neochotně přikývl. „Ale může si Pelíšek aspoň upéct hlavu…? Pán může mít Pelíškovu hlavu na talíři a plivat na ni, jako to naštvaní páni dělají.”

„Ne,” zavrtěl Harry energicky hlavou. „Pokud to uděláš…” Ztišil hlas. „Jestli si Pelíšek odváží ublížit si, tak potom bude pán hodně, hodně rozzlobený.”

Harry nechal svůj hlas doznít. Domácí skřítek byl jako zkamenělý a oči měl tak velké a vyboulené, že připomínaly nafouklé tváře utopených těl. Harry se pomalu opřel. Cítil se nějak - spokojený či co…

„A-ano, pane,” vykoktal Pelíšek a Harry ztratil tok svých myšlenek.

„Dobře,” odpověděl tiše a odmlčel se. „Chceš udělat pána šťastným?”

„ANO!” zakřičel Pelíšek a kýval hlavou dopředu a dozadu jako kouzlo, které se vymklo kontrole.

„Tak až se tě pán s dlouhým bílým plnovousem zeptá, neříkej, že ses bál. Ani mu neříkej, že jsem byl rozzlobený. Jinak bude pán rozzlobený.”

„Ach, ano, ano!” Domácí skřítek byl u vytržení. „Pelíšek ví co říct! Pelíšek nerozzlobí pána! Pelíšek řekne, že pán je laskavý a hodný a vůbec se nezlobí a nebyl děsivý, ne, ani trochu!”

„Ano,” potvrdil Harry a povzbudivě se usmál, „a neříkej mi pán, když je kouzelník se stříbrnými vousy poblíž. Říkej mi pane Froste.”

„Ano, ano! Když bude poblíž bělovousý kouzelník, je pán pan Frost! Pán Frost je k Pelíškovi vždycky laskavý! Vždycky!”

„Jsem na tebe pyšný, Pelíšku,” odpověděl Harry mírně. „A teď by pán rád spal…”

„Pak tedy Pelíšek odejde,” řekl domácí skřítek stále v radostné euforii. „Pán Frost tak laskavý, vždycky tak laskavý! Velký kouzelník, pán Frost, velký kouzelník…”

Skřítek se uklonil tak hluboko, že hlavou narazil do kolen, a pak zmizel s hlasitým prásk!

Rozhostilo se ticho. Harry hleděl na místo, odkud se skřítek vytratil. V hlavě jako kdyby mu donekonečna zněl Pelíškův hlas: pán, pán je tak laskavý, tak laskavý…

Otřásl se a vstal. Proč se ho domácí skřítek tak bál? Proč cítil příval intenzivního potěšení, připomínající mlžné horké noci po přikrývkami nasáklými potem, když už šílenství bitvy bylo pro dvě unavená těla příliš? Proč mu připadalo jako - svrbění, jako vyrážka, která se šířila, i když si dopřával tu neskutečnou úlevu a škrábal si ji? 

Zabořil hlavu do dlaní. Proč bylo tak příjemné být nazýván pánem?

Něco v něm zapadlo na místo. Zadíval se do doutnajících uhlíků. Nemůžu čekat, řekl si. Jinak bych se zbláznil. Musel odejít a musel odejít brzy. Už žádné další čekání.

Zvedl hůlku (třináct a půl palce) a soustředil se. Hodlal odstranit Brumbálovo sledovací kouzlo, skřet vem následky. Ale už jsi zkoušel kouzlo přenést a nefunguje to, rozumoval. Zavřel oči a snažil se zklidnit tlukoucí srdce. Je to jediná věc, kterou můžu udělat. Jediná možnost.

Otevřel oči a rychle seslal několik ohraničujících kouzel. Pak oči znovu zavřel a sevřel hůlku oběma rukama.

Cítil to. Nehmotná vlákna přichycená k jeho vlastní magií jako bodlák. Uchopil základ sledovacího kouzla a poté soustředil pozornost na jednotlivé nitky, které ho k němu poutaly. Brumbálova práce s magií byla výrazná: zdánlivě lehká a vzdušná, ale se záludnou silou jako u klidného moře. Harry shromáždil svou vlastní magii a vybavil si, jak mocný byl Brumbál. Cvičně zkřížili hůlky a jejich síly byly vyrovnané… Harry se připravil, protože věděl, že starý čaroděj byl, kdyby nic jiného, tak bojovník, a ťal -

Vlákna popraskala stejně snadno jako kůže.

Otevřel oči a zamrkal. Je to trik? zvažoval. Zrušit Brumbálovo kouzlo by nemělo být tak snadné, ledaže by byl tento kouzelník nyní mnohem slabší než v budoucnu, nebo -

Harry ztuhl. Každá buňka jeho těla si najednou uvědomovala, že drží sledovací kouzlo. Držel ho svou magií, což před několika dny nedokázal: nerozpadlo se, nerozsypalo se na prach; bylo neporušené a poddajně se třpytilo mimo něj. Držel ho.

Harry se ostře nadechl. Přesuň ho, hlupáku! Nasměroval kouzlo na závěsy, ale nepřichytilo se; nechal ho vznášet se poblíž svého těla a cítil, jak se jeho nitky probouzejí a natahují se po něm -

Možná ho půjde přenést jen na jiné lidi, napadlo ho. Vstal a zahleděl se na zeď, která ho oddělovala od - od Snapea.

Polkl. Cítil, jak se mu po těle rozlévá něco, co nedokázal pojmenovat, něco jako elektrický šok. Vybavil si, že se na něj Snape z nějakého důvodu zlobil - ale teď nebyl vzhůru.

Do nohou ho zastudila podlaha. Několika kroky vyklouzl z místnosti. Ve světle pochodně, která ozařovala malý prostor před třemi ložnicemi, zamžoural a pevněji sevřel Brumbálovu magii. Bylo to, jako kdyby držel v rukách vodu.

Tiše otevřel dveře, s povděkem zaregistroval, že nezavrzaly, a vešel dovnitř. Jako kdyby se pohyboval ve snu. V dalším okamžiku už stál u Snapeovy postele.

Zakrývaly ji zplihlé závěsy, ale škvírou mezi nimi mohl zahlédnout zmijozelovu tvář. Zůstal na ni zírat jako přikovaný. Většina obličeje se ztrácela ve tmě, ale dokázal rozeznat drobné zamračení, které krabatilo Snapeovo čelo, a linii obočí směřující k hákovitému nosu. Netváří se mírumilovně, ani když spí, pomyslel si Harry. Zajímalo by mě, co se mu zdá. Snape měl poměrně dlouhé řasy. Zvláštní, že si toho dřív nevšiml…

Spáč se pohnul. Harry couvl, připravený vrhnout se do stínů. V ruce mu pulsovalo sledovací kouzlo.

Teď nebo nikdy, vzchopil se. Zaznamenal krátké bodnutí strachu: co když Brumbálova magie nějak zmutovala a během přesunu Snapeovi ublíží? Snape s jeho drsnými poznámkami a cynickými odpověďmi se najednou zdál strašně zranitelný. Harry krátce zauvažoval, že to místo na něj zkusí na Crabbea, ale - už stál tady, a kdyby natáhl ruku a dotkl se Snapeovy tváře…

Nasál vzduch. Sledovací kouzlo se zachvělo. S co největší opatrností mírně rozvolnil síť své vlastní magie a nechal Brumbálovo kouzlo stékat jediným směrem, kterým mohlo - ke Snapeovi… Když se proud magie chystal vytrysknout, okamžitě zpevnil držení, jako škeble připravená prudce zaklapnout, a pak pomalu, postupně uvolnil pár kapek, slabý potůček…

Harry si oddechl úlevou. Hotovo. Přenesl to kouzlo. Přenesl ho na Snapea. Udělal to.

Zajímalo by mě, jak je možné, že jsem to zvládl, říkal si. Sáhl po sledovacím kouzle, pichlavém jako bodlák, a ucítil, jak je připojeno k magii druhého zmijozela. Jemně ho stáhl a znovu ho připojil ke své magii. Zajímalo by mě, proč jsem to před dvěma dny nedokázal udělat, a proč teď ano. Z paměti se mu malátně vynořila vzpomínka: obětní rituál. Zamračil se. Mohl něco způsobit? Vzpomněl si, jak se divoká magie zvedla, rozmetala slabé klacíky a ubohou obětinu, vnořila se do něj jako pomstychtivý duch a cosi v něm probudila…

Tady jeho mysl narazila na prázdnou zeď. Co se to probudilo? Samozřejmě magie, ale - odkud se vzala? Je vysoce nepravděpodobné, že by taková nálož magie ve mně jen tak seděla a čekala… Divoká magie mu koneckonců nebyla cizí. Ujistily ho o tom trénink v Kolébce a další ‘praktické lekce’ v lese.

A ten domácí skřítek, připomněl si a závratné štěstí z úspěchu se rázem vytratilo. Co to mělo znamenat?

V tom si uvědomil, že sedí na zemi a ruku má stále položenou na Snapeovi. Už se nedotýkal jeho tváře; měl ji na rameni. Náhle vnímal teplo sálající z pod obnošené noční košile, kosti a svaly pod nažloutlou kůží -

Prudce ruku stáhl, jako kdyby ji ponořil do horké vody.

Měl bych se radši vrátit, pomyslel si a vstal. Srdce mu tlouklo jako splašené, ale on se nějak zdráhal odejít. Probudí se, přesvědčoval sám sebe, ale přistihl se, že v to tajně doufá, že si přeje vidět ty třpytící se černé oči…

Ale Snape se nevzbudil a po chvíli Crabbe hlasitě zachrápal. Přerušil tak Harryho snění, a než se mu vířící myšlenky stačily uspořádat v hlavě, byl z té místnosti venku, dveře za jeho zády pevně zavřené a on zpátky ve své ložnici.

Skácel se na postel. Srdce mu stále prudce bušilo. Projednou bylo snadné vyčistit si hlavu. Měl v ní příliš mnoho věcí, které se snažily dát o sobě vědět, příliš mnoho myšlenek naráz, příliš mnoho pocitů…

Tohle je šílené, pomyslel si a zavřel oči. Z temnoty se vynořil Snapeův obraz: lehce zamračené čelo, dlouhé řasy, bledá, zranitelná tvář…

Zrovna teď je na mě naštvaný, připomněl si ospale. Z nějakého důvodu se mnou nemluví. Tato vzpomínka zahnala část omámení a Harry cítil, jak se jeho spokojenost vytrácí. Zjistím ten důvod později, zatvrdil se. Pak ho přiměju, aby se mnou mluvil, ať už jde o cokoliv…

Myšlenky odpluly pryč a s nimi i vzpomínka na vyděšeného domácího skřítka a vytoužené uspokojení z toho, jak ho oslovoval ‘pán’…

***


Poznámka k překladu:

1) emoveo - lat. zahnat

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Aeidaill - 22.03. 2023
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Re: 6. kapitola - část 2/2 (Hodnotenie: 1)
Od: sisi - 29.06. 2023
|
No, potěš koště! Harry převedl na Snapea Brumbálovo kouzlo, to si myslel, že to Brumbál nepozná? Že to nepozná sám Snape? Chápu, že neměl moc na výběr, ale trošku to komplikuje aktuální situaci.
Děkuji za překlad.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: avisavis - 23.07. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: lea16 - 07.09. 2023
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Libbi - 29.12. 2023
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Archivované komentáre


Re: 6. kapitola - část 2/2 Od: kakostka - 16.06. 2022
Milá Jacomo, děkuju za překlad, je to hodně zajímavá povídka, sice taková temná a kapku depkoidní, nechce se mi představovat Harryho se znamením zla na obličeji a extra podezíravým Brumlou, ale vtahne to do děje:-))) a nepustí... Navíc tady se rozvíjí přátelství se Severusem a oba jsou tu složití, zjitření a k tomu Pobertové, jsem zvědavá, co z toho nakonec bude.

Re: 6. kapitola - část 2/2 Od: denice - 14.06. 2022
Tak to bylo mrazivé - nemůžu si pomoct, ale lituji Toma. Jistě, byl to odporný mizera, jenže... Pelíšek je moc roztomilé jméno :-) Chudák skřítek, byl pěkně vyděšený, ale Harry to zvládl. Snad bude Brumbálovi stačit, když mu Pelíšek řekne, co má od Harryho přikázané, a nebude pátrat dál. Jsem moc zvědavá, jestli ty změny byly opravdu důsledkem rituálu. Díky.

Re: 6. kapitola - část 2/2 Od: zuzule - 14.06. 2022
Huh, pani, uplne mi sel mraz po zadech. Dekuju!

Re: 6. kapitola - část 2/2 Od: Lupina - 14.06. 2022
Co, nebo kdo? se to v Jonathanovi probudilo při obětním rituálu? Nabízí se Voldemort, že. Že by střípek jeho duše v Harryho jizvě? A taky reakce skřítka byla velmi podezřelá. Trošku jako by "pána" už viděl. A proč pána? Myslela jsem, že skřítci v Bradavicích slouží pod ředitelem. Jsou to záhady a já si ráda počkám na vysvětlení. Děkuji moc za kapitolu, Jacomo.

Prehľad článkov k tejto téme:

Dius Corvus: ( Jacomo )08.07. 2023Epilog - část 4/4 (závěr)
Dius Corvus: ( Jacomo )01.07. 2023Epilog - část 3/4
Dius Corvus: ( Jacomo )10.06. 2023Epilog - část 2/4
Dius Corvus: ( Jacomo )03.06. 2023Epilog - část 1/4
Dius Corvus: ( Jacomo )27.05. 202319. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.04. 202319. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.03. 202318. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )11.03. 202317. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.03. 202317. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.02. 202316. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.02. 202316. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.02. 202315. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )04.02. 202315. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.01. 202314. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.01. 202314. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.01. 202313. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.01. 202313. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )24.11. 202212. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )01.11. 202212. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )25.10. 202211. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )18.10. 202211. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )11.10. 202210. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )20.09. 202210. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )13.09. 20229. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )30.08. 20229. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )19.07. 20228. kapitola - část 3/3
Dius Corvus: ( Jacomo )12.07. 20228. kapitola - část 2/3
Dius Corvus: ( Jacomo )05.07. 20228. kapitola - část 1/3
Dius Corvus: ( Jacomo )28.06. 20227. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.06. 20227. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )14.06. 20226. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )07.06. 20226. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )27.11. 20215. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )02.10. 20215. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )28.08. 20214. kapitola - část 2/2
Dius Corvus: ( Jacomo )21.08. 20214. kapitola - část 1/2
Dius Corvus: ( Jacomo )06.02. 20213. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )21.04. 20182. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )17.02. 20181. kapitola
Dius Corvus: ( Jacomo )20.01. 2018Prolog
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )22.07. 2017Našlapuj zlehka - úvod