Preklady fanfiction Harryho Pottera

20. kapitola - Minulost je neznámé území

Lesní ulice č. 207, Palmyra, Západní Austrálie
31. března 2007, 4 hodiny odpoledne

Rezidenci Grangerových představoval pohodlně vyhlížející bungalov obklopený palmami; vyzařovalo z něj tiché sebevědomí a z chodníku, kde Draco stál, se zdálo, jako kdyby se ze svého vyvýšeného místa od ulice odkláněl.

Britské ministerstvo muselo ukončit dohled nad tímto domem už před lety, ale Draco rychle zjistil, že Hermiona nikoliv. Dalo mu docela práci její ochrany zneutralizovat. Musela být domluvená s někým místním, aby ji upozornil, pokud by byly narušeny, ale kromě toho velmi pochyboval, že by si někdo mimo australského ministerstva uvědomoval, že Wilkinsovi jsou něco víc než průměrný pár přistěhovaný z Británie.

Navzdory tomu si nepřál avizovat svou přítomnost; pomocí mnoholičného lektvaru se přestrojil za mírně obézního zrzavého úředníka lehce přes třicet, který vedle něj náhodou stál ve frontě u Harrods před jeho odchodem z Londýna. Nezvyklá vlhkost a neustávající sluneční svit způsobily, že mu po čele stékat pot. Netrpělivým gestem si ho otřel. Měl by to tady ukončit, aby se mohl vrátit do hotelu a vymyslet plán.

Teoreticky je možné přemístit se na druhý konec světa, pokud nejste příliš hákliví na to dorazit tam v jednom kuse. Naštěstí se na tomto světě nacházelo jen málo věcí, které se nedaly koupit za malfoyovské peníze; ilegální mezinárodní přenášedla byla pozoruhodně dostupná, když vám nevadilo utratit za jedno z nich průměrný ministerský plat. Nebo dva, pokud jste se chtěli i vrátit. Draco měl zpáteční přenášedlo na tři dny a do té doby potřeboval nasbírat co nejvíc informací. Na prokrastinaci nebyl čas.

Trvalo mu asi minutu, než přišel na to, jak používat zvonek. Mudlové opravdu měli ty nejpodivnější vychytávky, které nahrazovaly to, co bylo zcela prosté, když se to dělalo pomocí magie. Vpuštění do domu se ukázalo být ještě snazší, než očekával.

„Samozřejmě, že rádi přispějeme. Prosím pojďte dál a posaďte se, já si přinesu peněženku,” řekla okamžitě paní Grangerová, ani nepotřeboval použít mírné nátlakové kouzlo. Byla naprosto ochotná dát své peníze cizinci s britským přízvukem, který tvrdil, že vybírá příspěvky na výzkum rakoviny. Draco si tuto charitu zvolil z hromady Hermioniny pošty v bytě na Bermondsey Street. Bylo jasné, že ke SPOŽÚSu a dalším dobře míněným, i když někdy zavádějícím pokusům jeho manželky udělat ze světa lepší místo ji inspiroval příklad rodičů. „Taky vám donesu sklenici vody. Vypadáte, že ji potřebujete,” nabídla mu.

„Děkuji vám,” odpověděl a pro jednou šlo o upřímnou vděčnost. Ačkoliv nerad přiznával, že není odolný vůči počasí, cítil se vyprahle. Paní Grangerová zmizela do kuchyně a Draco osaměl v obývacím pokoji zaplněném knihovnami a širokými pohovkami, které lákaly jeho unavené nohy. Připadalo mu, jako by tu už někdy byl; čekal, že bude nervózní jako obvykle, když musel navštívit mudlovský svět, ale ve světlém obývacím pokoji Grangerových se kupodivu cítil v pohodě.

Až mnohem později mu došla podobnost mezi Hermioniným bytem a slunným australským příbytkem Grangerových. Ve způsobu, jakým se rozhodli zařídit si svůj životní prostor, bylo něco, co je spojovalo, dokonce i pro toho, kdo nebyl, tak jako on, obeznámen s mudlovským nábytkem.

„Tady máte,” vrátila se paní Grangerová s požehnaně studenou sklenicí vody a s kabelkou. „Posaďte se, musíte být unavený. I po všech těch letech mě stále to horko trápí. Kdy jste přijel do Austrálie?”

„Ach, teprve nedávno,” odpověděl pomalu.

„Ráda bych řekla, že se to zlepší, ale obávám se, že by to nebyla pravda.”

Když se teď posadila vedle něj, Draco se na ni nemohl přestat dívat. Tvar jejího obličeje: lícní kosti a pevně zakulacená brada, jen o odstín světlejší pleť a byla to celá Hermiona. Záblesk v jejích očích mu prozradil, že by se měl mít raději na pozoru. Přišlo to jako šok, když v jejích červeno-hnědých vlasech objevil hojně šedých pramenů a kolem očí vějířky vrásek. Jeho matka vypadala o dvacet let mladší, i když věděl, že jsou zhruba stejného věku a Narcissa si odnesla svůj díl starostí a prožila dvě války. Paní Grangerová samozřejmě vůbec netušila, že má dceru, takže si o ni jen stěží mohla dělat starosti.

„Takže, máte formulář, který budete chtít, abych vyplnila?” zeptala se. Draco se napomenul, aby se soustředil na svůj úkol a vytáhl desky. Mohl se na Hermioninu matku podívat později v myslánce, pokud by to bylo nutné.

„A teď kdybyste to podepsala tady a tady, prosím… a vyplňte i tuto část -” Mezitím, co se paní Grangerová zabývala vyplňováním svých údajů, seslal tajně několik diagnostických kouzel.

„Tady se mám podepsat?”

To nebylo dobré. Byla velmi rychlá a údaje, které dostával, nedávaly smysl. Potřeboval víc času.

„Ano, prosím,” zamumlal a soustředil se. Zastavila se uprostřed svého podpisu (nepřekvapilo ho, že i její rukopis připomínal Hermionin) a s náznakem úsměvu na rtech zírala do prázdna. Draco použil slabé anestetické kouzlo, které vytáhl z knihy o lékouzelnických technikách a po kterém by měl být schopen uspořádat v obývacím pokoji famfrpálový zápas, aniž by si paní Grangerová všimla něčeho nepatřičného. Uprostřed čmárání poznámek na pergamen mu trvalo asi vteřinu nebo dvě, než zaregistroval zvuk otevírání vstupních dveří (to je vůbec nezamykali?) a tak tak stačil schovat hůlku pod stůl, než pan Granger přišel svou ženu hledat.

„Miláčku, jsi doma?” zavolal muž, a když nikdo neodpověděl, vešel dovnitř a uviděl Draca. „Kdo jste?” zeptal se ostře a zároveň zaregistroval prázdný výraz své ženy, cizince vedle ní a otevřenou kabelku.

„Sbírám příspěvky pro Australskou nadaci na výzkum rakoviny a vaše žena mě pozvala do domu. Zřejmě se jí teď trochu zatočila hlava, ale ještě před vteřinou byla v pořádku,” pokusil se o vysvětlení Draco, přičemž se s předstíraným znepokojením zamračil. Jediné, co chtěl, bylo, aby se Alan Granger přesunull k jednomu z křesel natolik blízko, aby v něm mohl pohodlně přistát, až Draco použije hůlku.

Konečně se starší muž pohnul a Draco ho se žuchnutím poslal do koženého křesla. Všechno by bylo mnohem snazší, kdyby jim mohl vymazat paměť, ale specialista, se kterým se radil, považoval další kouzla související s pamětí za nanejvýš nemoudrý nápad, dokud přesně nezjistí, co Hermiona udělala. I když spolu ještě mluvili, byli její rodiče ožehavým tématem; žádat i teď o informace by zničilo celý účel tohoto výletu do Austrálie a pravděpodobně by to stejně bylo zbytečné.

Draco seslal několik dalších kouzel, zaplnil celou roli pergamenu postřehy a poté kouzla nenápadně odstranil. Jakmile Alan viděl, že je Helen v pořádku a pozvala cizince dovnitř z vlastní vůle, stal se výrazně vstřícnějším a dokonce Draca vyprovodil ven a přátelsky si s ním povídal.

***

O týden později se Draco do Austrálie vrátil spolu s najatým expertem Larsem Schledingerem, který se pustil do zkoumání dat získaných od Grangerových. Draco se zatím kopal patami do zadku v hotelovém apartmá; na chvilku ho zabavilo zkoumání minibaru, pak se vrátil k podrážděnému listování několika knihami zachráněnými z rodinné knihovny, o kterých si myslel, že by mohly být užitečné. Protože nesměl ani do Schledingerova pokoje, byly užitečné asi jako čokoládová hůlka.

Schledinger se objevil po více než čtyřiadvaceti hodinách, když už byl Draco připravený rvát si vlasy. Nesdělil svému netrpělivému zaměstnavateli, co objevil, pouze trval na tom, že se nyní bude muset s dotyčnými subjekty setkat.

„To bude obtížné,” pronesl Draco se rty sevřenými do tenké linky.

„Musím je vidět sám, jinak vám nebudu schopen pomoct.”

„Můžete mi zaručit, že dokážete obnovit jejich vzpomínky, pokud je uvidíte?”

„Nemůžu vám zaručit nic, alespoň ne předtím, než se s nimi setkám a provedu svá vlastní diagnostická kouzla.”

„Víte moc dobře, že jsou to mudlové. Nemůžu jen tak nakráčet do jejich domu a vysvětlovat jim, že by nějaký kouzelník rád zkontroloval jejich vzpomínky. To by se mi pěkně poděkovali.”

„Pak nemohu svůj úkol splnit a vrátím se domů.”

Draco zavřel oči a zhluboka se nadechl.

„Uvidím, co zvládnu zařídit.”

Ve srovnání s mnoha slavnými činy, které Malfoyové během staletí vykonali, nemůže přece být tak obtížné přijít na způsob, jak propašovat do domu Grangerových dva kouzelníky, ne?

***

Schledinger si zase stěžoval na vedro. Od té doby, co opustili hotel, si stěžoval na vedro, používání mudlovské dopravy, nutnosti obléct si místo hábitu montérky, vedro, skutečnost, že je pod vlivem mnoholičného lektvaru a vypadá jako uhrovitý puberťák, na váhu bedny s nářadím a na vedro. Draco se zkusmo vypořádal s jednou ze stížností tím, že se Schledingera zeptal, jestli by dal místo toho přednost mluvení, a zbytek většinou ignoroval. Když kráčeli po Lesní ulici, už ho to skučení opravdu odrovnávalo.

„ - a nechápu, proč jsme se k nim nemohli přemístit, čistě a hladce jako kouzelníci, místo mudlovských vlaků a téhle pekelné chůze.” Draco zachytil konec Schledingerovy poslední litanie a za všechno zlato u Gringottů si nedokázal pomoct.

„Protože jste ve vaší nekonečné moudrosti usoudil, že nemůžeme seslat žádná další paměťová kouzla. Co chcete dělat, přemístit se tam a doufat, že si toho nevšimnou?”

Oba věděli, že neexistuje jiná možnost, a proto Schledinger vláčel své dlouhé nohy prachem cesty, stoupající do nízkého kopce. Přemrštěná cena, kterou Draco zaplatil za jeho služby, zajistila jeho mlčení a spolupráci dokonce do té míry, že se vydával za pracovníka perthské pobočky vodárenské společnosti. Z Dracovy strany došlo k nešťastnému nedopatření, že v jejich smlouvě nebylo nic, co by stanovilo, že Schledinger musí předstírat, že je z toho šťastný.

„Ach, vodárenská společnost? Opravdu jsem si nemyslela, že spotřebováváme tolik vody. Wendelle?” Paní Grangerová byla zdrcena zjištěním, že jejich spotřeba vody značně překračuje normu, a povolala manžela, aby celou záležitost zvážil.

„Myslím, že zavlažovače trochu vody spotřebovávají, ale jsem si jistý, že jsem je používal pouze ve dnech, kdy bylo zalévání povolené. Ačkoliv, někdy jsem na ně zapomněl…” dodal a zatvářil se rozpačitě.

Draco, které si blahořečil, že provedl nějaký výzkum, jinak by neměl ponětí, že nějaké povolení na zalévání existuje, se do toho vložil: „No, pane - Wilkins, že ano?” Při tom předstíral, že nahlíží do papírů (Schledinger jen rozzlobeně svíral bednu s nářadím).

„Ano, Wendell Wilkins.”

„No, může to prostě jen někde utíkat. Když nás necháte, abychom se na to s Adrianem mrkli, bude to v cukuletu!” Dracův australský přízvuk by domorodce nejspíš neoklamal, ale vypadalo to, že Grangerovi si ničeho nevšimli.

„Samozřejmě, prosím, pojďte dál. Myslím, že je to tudy - my se na vodoměr zas tak moc nedíváme…” vedla je paní Grangerová. Schledinger se postaral, aby šel za panem Grangerem, a když procházeli domem, seslal několik kouzel. Jakmile dorazili do technické místnosti v zadní části, Draco se postavil tak, aby zakryl Grangerovým výhled a zároveň je zaměstnával mluvením, takže Schledinger mohl pokračovat v testování, během kterého předstíral, že se přehrabuje v bedně nářadím.

„Nuže?”

Zůstali sami; Draco konečně přestal poučovat pana Grangera o tom, jak je důležité vypínat postřikovače. Jelikož si nebyl úplně jistý, co to postřikovače jsou, trochu se ztrácel v detailech, ale vynahradil to tím, že vzal vinu na sebe.

„Už je mi jasné, co se stalo,” řekl Schledinger, zatímco si se zmateným výrazem prohlížel hasák.

„Co se stalo? Můžete ty vzpomínky obnovit?”

„Vaše slečna Grangerová -” navzdory obavám mu Draco musel říct, jak Grangerovi skončili jako Wilkinsovi, „- byla dost chytrá, že je poslala pryč z Anglie. Samotná kouzla nejsou pro ty, kteří vědí, jak na to, až tak složitá.”

„Ale můžete je odstranit?” Hasák začínal vypadat jako čím dál lepší nástroj, jak Schledingera přimět, aby na tu zatracenou otázku odpověděl.

„Ano, můžu. Druhá otázka je, jestli dokážu jejich vzpomínky obnovit.”

„A můžete?”

„Možná, to ještě nevím.”

Draco si opožděně uvědomil, že Hermioně na jejích rodičích velmi záleželo, ať už si ji pamatují nebo ne. Možná by bylo moudřejší zanechat je ve stavu, v jakém je našel, a ne jako blábolící trosky.

„A jak je ovlivní, když odstraníte kouzla, ale nedokážete jim obnovit vzpomínky?” zeptal se.

„Mnohem lepší otázka,” rozzářil se Schledinger, jako kdyby byl Draco jeho hvězdný žák. „Musím se nad tím zamyslet. Musím se nad tím zamyslet.”

Větší uklidnění z něj Draco nedokázal vyždímat a byl nucen se zmítat mezi hrozivými myšlenkami o odplatě, pokud to selže, a útěšujícím vědomím, že Schledinger je jednou z pěti předních světových kapacit na paměťová kouzla. Méně už se zabýval skutečností, že byl z těch pěti jediný, kdo byl ochoten přijmout zakázku, kvůli které musel složit Neporušitelný slib, že ji udrží v tajnosti.

Schledingerovi zabralo většinu odpoledne, než svou práci provedl; zanechal veškeré přetvářky a přiměl Grangerovy posadit se na pohovku. Pak pokračoval v mumlání německy, šťouchal do nich hůlkou, čmáral do hotelového poznámkového bloku, který si donesl, aritmetické výpočty a stěžoval si na horko. Ani jeden z kouzelníků nevěděl, jak zapnout klimatizaci, tak se Draco prvních dvacet minut v kombinéze potil jako kůň. Jakmile odezněly účinky mnoholičného lektvaru, přeměnili si látku zpět na své původní hábity a hned se cítili poněkud pohodlněji.

Draco strávil nekonečné hodiny pobíháním po domě, listováním knihami a zvědavým nahlížením na počítač v pracovně, který se ale neodvážil zapnout. Prolezl skříňky v kuchyni a vítězoslavně donesl do obývacího pokoje lahve se studenou vodou, které našel v lednici. Navzdory Schledingerovým námitkách ho na pár minut od Grangerových odtáhl, aby je mohl přemluvit, ať se také napijí; ničemu by nepomohlo, kdyby omdleli z dehydratace.

Nakonec Draco skončil v obývacím pokoji, proti své snaze zaujatý Stručnou historií téměř všeho. Do přítomnosti ho vrátilo Schledingerovo zakašlání.

„Věřím, že jsem udělal vše, co jsem mohl, abych zajistil požadovaný výsledek.”

„A co teď?” zazněl v tiché místnosti hlasitě Dracův hlas.

„Teď uvidíme, jestli jsem uspěl.” V rázem nesnesitelném tichu mávl hůlkou a vysvobodil Grangerovy z jejich nepřirozeného klidu. Oba sebou trhli, jako by je probudil nečekaný hluk. Draco si spěšně stáhl rukávy hábitu dolů. Vyhrnul si je, aby trochu zmírnil horko, ale rozhodl se, že první věc z kouzelnického světa, kterou Grangerovi uvidí, nebude vybledlé Znamení zla na jeho levé paži.

„Cože?” Paní Grangerová se kolem sebe rozhlédla se ztrhaným výrazem ve tváři, který jako Monica Wilkinsová neměla. Její manžel ji chytil za ruku jako někdo, kdo se topí.

„Miláčku? Co se děje?”

„Nelekejte se. Právě jste prodělali traumatický zážitek a je přirozené, že jste dezorientovaní,” vystoupil Schledinger do popředí, aby je uklidnil, a Draco konečně uznal, že ten chlápek stojí za každý svrček z jeho přemrštěného honoráře.

„Teď mi prosím povězte, jaké je vaše příjmení,” požádal je.

„Wilkins, samozřejmě -” vyhrkl pan Granger v tentýž okamžik, kdy jeho žena vyslovila „Grangerová”. Pohlédli na sebe a na tváři pana Grangera se spolu se strachem objevilo pochopení.

„Počítám, že se teď vrátíte do hotelu, Herr Schledinger,” vstoupil Draco poprvé do konverzace. Netoužil po tom, aby se muž dozvěděl víc informací, než bylo nezbytně nutné, a navíc se zdálo, že svou práci dokončil. „A asi vám mohu pogratulovat k úspěchu, že?”

Poté, co se zbavil Schledingera, který rychlým přikývnutím potvrdil, že z jeho strany nezůstaly žádné nedotažené věci, nastal čas vypořádat se s Grangerovými. Seděli přitisknutí k sobě a Draco pečlivě odložil hůlku stranou (a zároveň se ujistil, že ji může rychle znovu uchopit, kdyby potřeboval). V univerzálním gestu míru jim ukázal prázdné ruce.

Doufejme, že se Hermiona nikdy nedostala k tomu, aby jim pověděla o bezhůlkové magii.

„Nechci vám nijak ublížit,” začal Draco a doufal, že mu uvěří a že si předtím nevšimli jeho vybledlého Znamení zla.

Tvář paní Grangerové byla stále nepřirozeně strnulá a on se zoufale snažil přijít na nějaký další způsob, jak je uklidnit, když v tom vyhrkla: „Hermiona?” Zhluboka se nadechla a rozvedla to. „Je Hermiona - byla Hermiona zabita, proto se pro nás nevrátila?” Aha, o tohle šlo? Draco musel uznat, že to byl za daných okolností logický závěr.

„Ne, ne, je živá a v pořádku.” Aspoň předpokládal, že je v pořádku; poslední věc, kterou slyšel, bylo, že odhalila chatrné dodržování zatýkacích procedur na odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů.

„Ach, díky bohu!” vzlykla žena a objala pana Grangera, který po vyslechnutí zprávy zavřel oči a zamumlal cosi nesrozumitelného. „Tak proč tu není?” zeptala se paní Grangerová ostře, jakmile se uklidnila, ačkoliv stále vypadala poněkud divoce.

Aha. Draco by vsadil zbytek svého jmění na to, že než jim Grangerová upravila vzpomínky, nedala jim na výběr.

„A kdo jste vy?” dodal pan Granger a podezřívavě se na něj zahleděl. „Nevzpomínám si, že bych vás někdy viděl.”

„Jsem bratranec Ronalda Weasleyho,” odpověděl Draco hbitě na druhou otázku, čímž se elegantně vyhnul všem ostatním věcem, kterými v tuto chvíli byl. Než se ho stihnou zeptat, proč nemá zrzavé vlasy, měl by je rozptýlit odpovědí na první otázku. „Mohu si přisednout? Je to docela dlouhý příběh.”

Vyprávěl jim, co se dozvěděl po válce: jak šli Grangerová, Weasley a Potter hledat viteály a pronásledovalo je ministerstvo, které převzal Voldemort. Když viděl výraz na tváři Hermioniny matky poté, co se dozvěděla, co se stalo Tedu Tonksovi, uvědomil si, jak vysoké jsou sázky. Musel to udělat správně, jinak nadělá víc škody než užitku.

„Nevím, co všechno vám Hermiona řekla, ale pravda byla pravděpodobně horší, než si uměla představit.” Radši ať se neptají, jak to věděl.

„Snažila se to vysvětlit - vzpomínám si, že byla velmi rozrušená,” ozval se pan Granger. „Působilo to absurdně. Chystala se odejít se svými kamarády ze školy, ale neřekla kam…”

„Je jí - bylo jí teprve sedmnáct,” pokračovala jeho žena, „a nikdy předtím nemluvila o válce, jen že byly potíže…”

Draco chápal, proč Hermiona před svými zjevně milujícími rodiči tajila pravdu. Stále se zdálo, že nepochopili, jak brutálně a rychle mohli přijít o život, kdyby je neodsunula stranou.

„Ve válce zemřelo přes tisíc kouzelníků a čarodějek, téměř každý padesátý v Británii. A to nepočítám mudly - nikdo přesně neví, kolik vás bylo zabito. Přinejmenším tisíce. V závěrečné bitvě padli Wea- Ronův otec a bratr.”

Vypadali šokovaně; Draco uvažoval, jestli k nim konečně pronikl. S Arturem Weasleym se museli setkat, když měl jeho syn ke Grangerové celou dobu studia tak blízko.

„Neexistoval způsob, jak by vás Hermiona mohla ochránit, kdybyste zůstali v Británii. Určitě byste byli terčem.” Draco se zatvářil zachmuřeně, stíny války ho stále tížily.

„Pak nám to měla vysvětlit! Bylo neodpustitelné takhle nám vzít naši svobodnou vůli -”

Hněv paní Grangerové opadl tváří v tvář Dracovu zavrčení: „Nemáte ponětí, co znamená neodpustitelné!” Vzápětí se ale navenek uklidnil a znovu si nasadil neproniknutelnou malfoyovskou masku. „To, co udělala, udělala z lásky. Věřte mi, udělala to nejlepší, co mohla.”

„Takže říkáte, že bylo správné, když použila svou magii, aby nás přiměla udělat to, co chtěla? Vaše slova začínají znít jako něco, proti čemu bojovala, mladý muži,” dodal pan Granger v neúmyslné ironii.

„Dovolili byste jí to udělat, kdyby vám vysvětlila, že čelíte téměř jisté smrti?” Oba se zatvářili nejistě. „A že by vás použili proti ní? Vzdala by se, aby vás zachránila, a pak byste všichni zemřeli. Velmi pomalu.”

Tenhle úhel Grangerovi zjevně předtím nezohlednili. Možná byla Hermiona příliš nebelvírská, aby si to uvědomila, ale Draco měl silné podezření, že prokázala svou obvyklou nemilosrdnou praktičnost a pochopila všechny důsledky toho, jak mohli být její rodiče použiti jako zbraň proti ní a Potterovi.

„Stále platí, že to mělo být naše rozhodnutí!” zůstalo v paní Grangerové i nadále trochu ohně.

„A co my ostatní?” zeptal se Draco. Zatvářili se nechápavě, netušili, kam tím míří. „Chodil jsem do školy se všemi třemi. Měli byste v tom mít jasno: kdyby se Hermiona nevydala s Harrym Potterem na lov viteálů, Pán zla by právě teď vládl kouzelnickému světu. Pravděpodobně i mudlovskému.” Dal jim chvíli, aby se nad tím mohli zamyslet. „Někdy musí účel světit prostředky, a potom si můžete lamentovat, jak chcete. Alespoň existuje nějaké potom.”

Než se pustili do další debaty, paní Grangerová jim přinesla čaj a pan Granger zapnul klimatizaci; všichni protřebovali chvilku času, aby se dali dohromady.

„Co se dělo dál, našli všechny ty vit-věci?” zeptal se pan Granger, když se znovu posadili. Draco shledal, že mu čaj poskytl nečekanou útěchu; pomohl mu rozpustit mrazení v kostech, které nemělo nic společného se slunečným australským dnem za okny.

„Ano, našli. Nakonec si Pán zla uvědomil, co mají v plánu, a v Bradavicích došlo k bitvě -”

„V Bradavicích?” přerušila ho nevěřícně paní Grangerová. „Bitva ve škole?”

„Ano,” odpověděl Draco a podařilo se mu zabránit, aby obrátil oči v sloup. Co z toho, o čem mluvil, v ní vyvolalo dojem, že Pán zla hrál podle nějakých pravidel vyjma svých vlastních? „Většinu studentů se ale podařilo hned na začátku evakuovat,” dodal. „Na obou stranách byly těžké ztráty, ale Potter Pána zla porazil.”

Rozhodl se nevytahovat proroctví, teď to nebylo nutné.

„Bohužel se ukázalo, že poslední viteál byl v jizvě Harryho Pottera.” Když Grangerovým došel význam toho, co řekl, znovu ho zasáhla čirá hrůza. Museli ho tehdy trochu znát, toho chlapce s podivnou jizvou a rozcuchanými černými vlasy.

„Ale pak -” Panu Grangerovi to očividně došlo a Draco k němu neochotně pocítil obdiv za tak rychlý závěr.

„Ano. Aby byl Pán zla poražen, musel Potter zemřít. Věděl to před začátkem bitvy a - a zařídil to.”

Grangerovi znali jak Hermionu, tak Rona, a netrvalo jim dlouho, aby si dali tu skládanku dohromady. Pan Granger vyskočil z pohovky a zmizel Dracovi z očí; bylo slyšet, jak se mu v jiné místnosti mimo dohled zvedl žaludek.

Paní Grangerová se zdála být z tvrdšího těsta, ale náhle se před jeho očima zhroutila a silné vzlyky otřásaly celým jejím tělem. Draco byl bezradný, ale jeho tělo se nějak samovolně přesunulo na pohovku a on si uvědomil, že ji nemotorně poplácává po zádech. Přitiskla se k němu podobně, jak by to možná udělala Hermiona, kdyby zapomněla, že není Weasley nebo Potter. Na krátký okamžik si přál, aby se jeho vlastní matka mohla takhle vyplakat, aspoň jednou.

Možná měli mudlové pravdu a bylo zdravější to všechno vypustit ven.

V momentě, kdy se pan Granger vrátil, věnoval se své ženě mnohem zkušeněji než Draco. Po nevyřčené dohodě došlo na další kolo čaje. Tentokrát byli mnohem utlumenější.

Draco jim povyprávěl, velmi stručně, o Hermionině soudu a vyhnanství a o Weasleyho nedávném návratu mezi živé. Byl by radši, kdyby ho nenachytali při lži, takže zamluvil to, jak se dal s Hermionou dohromady a jaké je jejich současné uspořádání; neměl tušení, kolik toho nakonec svým rodičů poví, takže se prozatím držel holé kostry příběhu, aniž by to nějak upřesnil.

„Celou tu dobu prostě byla v Londýně…” přemítala paní Grangerová. „Ve stejném světě jako my. Mohli jsme se ubytovat v jejím hotelu.”

„Uvažovala o tom, že by nechala ta paměťová kouzla někým jiným odstranit?” zeptal se pan Granger s nacvičenou nonšalancí. Nešlo mu to. Draco by to zvládl líp už jako pětiletý.

„Bylo jí řečeno, že to není možné. Odborníkem, někým, komu důvěřovala,” odpověděl Draco tónem, který nenechal nikoho na pochybách o jeho názoru na onoho takzvaného odborníka; možná však nepochopili jeho náznak, že Hermiona byla podvedena záměrně. „Když získala zpět svou magii, přišla sem, aby vás zkontrolovala a ujistila se, že jste v pořádku.”

„Máte nějakou její fotku?” zeptala se paní Grangerová náhle. „Možná jsme ji viděli, jen jsme ji nepoznali -” Draco vytáhl relativně čerstvou Hermioninu fotografii, kterou měl ze záhadného důvodu v kapse. Musela mu tam skončit, když Hermiona zmizela, pro případ, že by musel kontaktovat bystrozory.

„Tady,” podal jim ji. Zaskočilo je, když se obraz pohnul a jejich dcera k nim vyslala známý úsměv. Fotku pořídila Angelina Weasleyová na nějaké narozeninové oslavě v Doupěti letos v létě; Hermiona si na ní stínila oči před sluncem a na nose měla pihy. Gragerovi se tiše dotýkaly obrysů její tváře a miniaturní Hermiona se trpělivě podrobila jejich zkoumání.

„Kdy ji můžeme vidět?” zeptal se pan Granger náhle.

„To záleží na tom -”

„Na čem? Nemůžete nám bránit, abychom se setkali s naší vlastní dcerou!” zazněl značně pronikavě hlas paní Grangerové.

„Hermiona nepotřebuje, abyste hledali chyby v tom, co za války udělala. Věřte mi, je na sebe už tak dost tvrdá.” Neexistovala možnost, že by je pustil k Hermioně s jiným záměrem, než že budou připraveni obejmout svou dávno ztracenou dceru bez jakýchkoliv výčitek. Nepodnikl to proto, aby ji ještě víc rozrušil. „Nevíte, jak ji beze mě najít, takže jsem přesvědčený, že jsem naprosto schopný vám zabránit v tom, abyste se s ní setkali, dokud to neuznám za vhodné.” Pro jistotu ještě dodal: „A udělali byste dobře, kdybyste pamatovali na to, že jsem přišel na to, jak vás znovu spojit, tak co takhle nějaká vděčnost?”

Poslední věcí, kterou po tomhle očekával, bylo, že pan Granger vybuchne smíchy.

„No, vidím, že vy dva jste se hledali, až jste se našli.”

To je jedna z možností, jak to podat, pomyslel si Draco ponuře. Jediné, co teď musel udělat, bylo přimět Hermionu souhlasit, že se s ním setká v téže místnosti bez publika - hned poté, co přijde na způsob, jak zorganizovat shledání s jejími rodiči tak, aby ho to ukázalo v tom nejlepším možném světle.

No a bude muset přijít na to, jak povědět Grangerovým, na které straně ve válce bojoval, a zároveň je udržet v přesvědčení, že on je to nejlepší od doby, kdy Gethin Geonor našel způsob jak vymačkat sliz z pijavic, aniž byste si zapatlali ruce.