Když voda opadne
After The Flood
Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood
Autor: hiddenhibernian
Překlad a banner: Jacomo Beta: Ivet
18. kapitola - Konec (část 1/2)
bezejmenná ulička naproti poště, Prasinky, Skotsko
15. listopadu 2006 - 10:06 dopoledne
Byl to mizerný den. Hermiona se klepala zimou a byla na nejlepší cestě být pořádně naštvaná. Dnes vůbec neplánovala opustit dům, ale Charlie jí poslal sovu, že je v zemi a ráno má nečekaně volné - mohla by se s ním setkat v deset v Prasinkách před Madam Pacinkovou, aby si dali čaj a pokecali?
Těšila se, že ho uvidí, ale teď bylo pět minut po desáté a po Charliem stále ani stopa. Proklínala svou tendenci být všude o patnáct minut dřív, i když se přemisťovala, a za tu dobu nejméně popáté pohlédla prázdnou uličkou směrem k hlavní třídě. Bylo mokré a větrné středeční ráno a Prasinky byly opuštěné až na podivnou zachumlanou postavu, která spěchala po cestě dolů.
Jako obvykle zapomněla před odchodem z domu seslat ohřívací kouzlo. Ať se snažila sebevíc, stále nedokázala to kouzlo vylepšit tak, aby vás zahřálo, když už vám začala být zima. Dýchala si na prsty ve snaze je zahřát a nadávala na Charlieho charakteristický laxní přístup k dodržování domluveného času, když v tom konečně uviděla, jak se blíží.
„Charlie! Je sakramentská zima!” houkla vyčítavě, než si všimla, že ve způsobu, jakým mával rukama, a v úhlu, ve kterém držel hlavu, je něco špatně. Neváhala ani okamžik a sáhla do rukávu pro hůlku, ale než ji stihla vytáhnout, někdo ji zezadu srazil.
„Rychle! Musíme odsud vypadnout, než nás někdo uvidí!” napomenul útočník svého parťáka a oba muži se společně s Hermionou přemístili. „A nenech ji znovu přiblížit se k hůlce, je v jejím tasení docela rychlá.”
***
Hermionu probudilo bušení v hlavě a jazyk měla přilepený k patru. Připadala si, jako kdyby ji převálcoval padající hipogryf. Tlumené světlo v - ať už se nacházela kdekoliv - bylo jejím bolavým očím příjemné, ale nepomohlo jí vůbec vnímat okolí.
Váhavě pátrala, zda nezaslechne pohyb nebo hlasy, ale nedokázala zachytit nic než svůj vlastní dech. Když se opatrně posadila, čelem jí vystřelila tak palčivá bolest, až sebou trhla, ale dál pokračovala v prohlídce okolního prostoru.
Připomínal starou kůlnu na košťata, i když nápadně vyklizenou od obvyklé změti nepárových holínek nebo odložených čisticích prostředků. Bylo tu však dost prachu. Pro všechny případy zkusila dveře, ale předvídatelně byly zamčené. Zvažovala křičet, ale rozhodla se to nechat na později. Sáhla po krajní možnosti a propátrala svoje kapsy, ale potvrdila si, že je všechno pryč - dokonce i nouzové přenášedlo, které zmenšila a zamaskovala jako knoflík na botě.
Posadila se zády ke stěně a čelem ke dveřím a zamyslela se nad celou situací.
Očividně se někdo přestrojil za Charlieho Weasleyho - pravděpodobně pomocí mnoholičného lektvaru - a nalákal ji, aby se s ním (nebo s ní) setkala v Prasinkách. Hermiona měla v úmyslu vrátit se do Vdovského domu na oběd, takže nikomu neřekla, kam jde; poslala sice sovu zpátky Charliemu, aby potvrdila, že přijde, ale pokud je stále ve Švédsku, bude trvat nejméně týden, než se k němu sova dostane. Kvůli špatnému počasí bylo také nepravděpodobné, že ji někdo v Prasinkách zahlédl.
Na druhou stranu byla stále naživu, což naznačovalo, že jde o něco složitějšího než o přímý pokus o atentát. Jako pachatel nejvíc přicházelo v úvahu ministerstvo; bylo možné, že by nějaký šílenec chtěl pomstít Harryho smrt nebo že by se znovu vynořil nějaký odrodilý Smrtijed, aby na ní vykonal pomstu, ale vyhlíželo to krajně nepravděpodobně. Proto předpokládala, že za tím tak či onak stojí ministerstvo.
V současnosti rozhodně měla natolik významný vliv, aby jim byla trnem v oku; zjevné snahy ji pošpinit se ukázaly jako nedostatečné a ona byla velmi opatrná, takže svým nepřátelům neposkytla nic závažného, čím by se zdiskreditovala. Pokud by Liga dokázala najít byť jen minimum důkazů, které by vedly zpět k ministerstvu, Jinotaj by měl žně. Když jste uvážili potenciální dopad jejího únosu, zdálo se, že stěží stál za námahu, zejména když by bylo mnohem méně komplikované ji oddělat.
Musí v tom být něco víc, pomyslela si Hermiona, a pak jí to najednou došlo.
Nejpravděpodobnějším podezřelým byl v případě vraždy manžel (nebo mnohem vzácněji manželka). Vsadila by celý obsah Malfoyova trezoru u Gringottových, že plánem bylo obvinit Draca z její vraždy - to musel být důvod, proč ji na chvilku odklidili stranou. Nemělo smysl, aby zemřela dřív, než by se Draco nechal nalákat tam, kde by se našlo její tělo; jakmile tam dorazí, nejspíš se ihned objeví celý oddíl bystrozorů.
Taky bylo nadějné, že to zafunguje; být chycen in flagranti by zajistilo, že všechny pochybnosti o Dracově vině budou rychle zameteny pod koberec a on bude poslán do Azkabanu, aby se připojil ke svému otci. Elegantní a efektivní, přesně jak to ministerstvo mělo rádo.
Na vteřinu pocítila Hermiona zděšený obdiv k vynalézavosti plánu, načež se rozzlobila. A poté, protože nebyla blázen, dostala strach.
Důkladnější obhlídka prostoru, kde byla uvězněná, neodhalila absolutně žádné užitečné nástroje, jak věznitele přemoct, z čehož vyvodila, že ministerstvo bohužel nenajalo na provedení svého rozkazu žádné prosťáčky. Hermiona ovládala některé základní mudlovské techniky sebeobrany (před pěti lety bydlelo na Bermondsey Street mnohem méně zbohatlíků, než by současná hojnost restaurací naznačovala), ale aby je mohla použít, aniž by byla předtím zneškodněna hůlkou, musela by se k nějakému kouzelníkovi dostat do bezprostřední blízkosti. Což bylo bohužel málo pravděpodobné.
Sice samozřejmě existovala bezhůlková magie, ale Hermiona naneštěstí stále doháněla téměř sedm let, kdy neměla vůbec žádnou magii, a neznala tolik užitečných kouzel, která by mohla bez hůlky použít. S alohomorou udělala, co mohla, ale dveře byly pečlivě zabezpečené. Její redukto dokázalo pouze odštípnout třísky z dřevěné stěny, ale neprorazilo do ní žádné otvory, kterými by mohla utéct.
Do háje.
Na okamžik se pokusila odsunout paniku stranou a přemýšlet v širších souvislostech. Nejspíš bude zabita, jakmile se Draca podaří nalákat na vhodné místo, takže její jedinou nadějí bylo, že si uvědomí, že něco není v pořádku. Stále mu úplně nedůvěřovala; opravdu se ji pokusí najít?
Asi ano, rozhodla se; prostě se nedokázala přimět uvěřit, že by si nad ní úplně umyl ruce. Nicméně na rozdíl od klasického nebelvírského přístupu k těmto věcem by se pravděpodobně nejdřív zamyslel. Draco byl schopný zformovat si předpoklad o okolnostech stejně dobře jako Hermiona a bylo možné, že z toho vydedukuje, co se chystá. Co pak?
Velmi pochybovala, že by ji nechali jít, kdyby odmítl vstoupit do jejich hry; s větší pravděpodobností by se ho přesto pokusili nějak obvinit. Což znamenalo, že ona skončí tak jako tak mrtvá.
V tu chvíli ji zasáhla beznadějnost jejího postavení a překvapila ji síla odhodlání z toho vyváznout. Bylo by potupné přežít Voldemorta a ztratit všechny, které kdy milovala, jen aby podlehla těmto malicherným, slabomyslným, šestákovým byrokratům. Odmítla se tomu poddat. Nemluvě o tom, co by udělali Dracovi; nikdo si nezaslouží být poslán do Azkabanu, pokud je nevinný, a ona odmítala být nástrojem k jeho neštěstí.
Jediné, co musela udělat, bylo přijít na to, jak tomu zabránit.
***
Zvuk hlasů před její provizorní celou ji překvapil, ale dokázala svou rafinovanou pozici na hliněné podlaze zachovat. Nanesla si na obličej a hábit hojné množství krve, aby dosáhla co největšího dramatického účinku; její horkou jehlou šitý plán zahrnoval přilákání věznitelů natolik blízko, aby ji zkontrolovali a ona na ně mohla použít své zarezlé techniky sebeobrany, popřípadě jim vyrvat hůlky. Když se okamžik pravdy přiblížil, cítila se naprosto hloupě; opravdu si myslela, že tohle bude fungovat, když by její lest prohlédl někdo s polovinou mozku už ze vzdálenosti dvaceti kroků? Na tom nezáleželo: bylo příliš pozdě, aby teď změnila názor.
„Ú-N-O-R, ústa-nos-oči-rozkrok,” opakovala si v duchu dokola a vroucně doufala, že její věznitel bude muž; srazit chlapa se zdálo o něco schůdnější než přemoci čarodějku.
Klika zarachotila a dveře se až příliš brzy otevřely. Když Hermiona uslyšela blížící se kroky, v žádném případě se nehýbala - na tváři cítila, jak dřevěná prkna podlahy vibrují. Náhle byla zvednuta do vzduchu a vržena proti zdi s takovou silou, že se při pádu odrazila od země.
„To tě naučí si se mnou nezahrávat,” zavrčel jí někdo se špatným dechem do ucha a ona na chvíli ztratila pojem o čase.
Když znovu přišla k sobě, uvědomila si, že ji levá ruka strašně bolí; byla to tupá, přetrvávající bolest, která jako kdyby jí prostupovala celým tělem a dokonce přehlušila horkou bolest v levém koleni.
No, její naděje splaskly jako propíchnutý balonek.
Tak úplně nevěděla, co má teď dělat; hlavu měla trochu lehkou, což dost jistě nebylo v pořádku. Určitě by se měla o trochu víc obávat, že bude zavražděna a Draco z toho bude obviněn? Jediné, co v tuhle chvíli dokázala cítit, byl ohromný smutek, že to takhle skončí.
Možná, že oni dva nepatřili k nejlepším lidem na světě, ale mohli toho ještě hodně dokázat. Podařilo se jí ze smutku vykřesat jiskřičku svého pravého já. Jestli jsou tohle poslední vzácné minuty, které má k dispozici, nepromarní je zbytečnými výčitkami.
Místo toho si přivolala nejdražší vzpomínky, dlouho pohřbené okamžiky posezení nad prázdninovými zmrzlinami, když byla ještě ta nemotorná desetiletá dívenka, která nevěděla nic o magii. Její otec, ukazující jí pastu, kterou používal k otiskům chrupu svých pacientů, a medvídci, které z ní postavili.
Dlouhé letní dny v Doupěti s Weasleyovými a Harrym, než je změnila válka, smutek a smrt. Její rozesmátá matka v kuchyni, kde Hermiona vehementně popírala, že by byla do Rona zamilovaná. Výraz na Harryho tváři, když si uvědomil, že Ron a Hermiona mají v úmyslu jít s ním hledat viteály, ať se děje cokoliv. Ron a Charlie u Marigolda, kteří na ni mávali, když vešla do dveří.
Nevysvětlitelně se objevil i obraz Draca, který se lámal v pase smíchy, když mu upjatě vysvětlovala svůj plán svrhnout ministerstvo tím, že prokleje obletníky, aby se proměnily na netopýry a navzájem do sebe narážely. Vůně knih, nádherných starobylých knih v bradavické knihovně. Neville přehrabující se v zemi na školních pozemcích, šťastný, silný a navzdory všemu nedotčený…
***
Draco a Ron se přemístili do zaprášené chodby s hůlkami v pohotovosti.
„Kde je?” zamumlal Ron potichu k Dracovi, který nejprve nechal povědomí proudit přes konečky prstů, než odpověděl.
„Tam,” ukázal na nevýrazné dveře vpravo od nich, ze kterých vyzařovala energie silných strážných kouzel. Kdyby si nezachoval přetrvávající stopu primitivní síly krevní magie, kterou před chvílí provedl, nikdy by nezapomněl na veškerou opatrnost a nevyhodil dveře tak, jak to udělal. Jeho jednání řídilo působení krve, takže se soustředil na slabá místa a seslal na dveře redukto.
„Sakra,” zaklel Weasley tiše, když prošli nově vytvořeným otvorem ve zdi do spoře osvětlené místnosti. Pak oba spatřili ležet na zemi nehybnou a zakrvácenou Hermionu a mluvení se změnilo na striktně věcné.
„Hlídej dveře,” nařídil Draco a Ron poslechl, protože si byl jasně vědom toho, jak špatně ovládá léčivá kouzla. Vždycky to byla Hermiona, kdo -
Mezitím Draco ke své velké úlevě zjistil, že Hermiona stále dýchá a že zřejmě nemá žádné rány, které vyžadují okamžitou pozornost.
„Jdeme odtud,” přikázal. „Přežije, ale musím sehnat někoho kvalifikovanějšího, aby ji zkontroloval -”
„Počkej!” zarazil ho Ron, kterému se nesmírně ulevilo. Impulzivně udělal něco, co jim následně ušetřilo spoustu lítosti, ale zároveň si vysloužil notně peskování od zbytku Ligy. „Accio Hermionina hůlka!” křikl. Vplula mu do ruky ve chvíli, kdy někdo o pár pater níž spustil řev. Podívali se na sebe a přemístili se, Draco s Hermionou v náručí.
Ron se do kůlny u Doupěte vrátil sám a přistál přímo v kakofonii zvýšených hlasů. Někdo musel seslat zvětšovací kouzlo, jinak by se nikdy nedokázali vmáčknout do toho prostoru všichni najednou.
„- je mi fuk, co si ty -”
„To je to, co říkám!”
„Co můžou dělat, donutit -”
„- poslední, co teď potřebujeme -”
Na chvíli přestali všichni mluvit, ale pak znovu vybuchli.
„Bude v pořádku?”
„Rone, přemísti nás zpátky a my -”
„Kde je sakra Hermiona?”
„Poznal jsi někoho?”
„TICHO!” zakřičel Ron z plných plic a řev hlasů rázem ustal. Rozhlédl se po Malfoyovi a Hermioně, ale nikde je neviděl.
„Hermiona bude v pořádku, Malfoy ji musel vzít přímo k nim domů.” Předvídal Charlieho otázku a dodal: „Nemá smysl se tam vracet, věděli, že se něco stalo, takže ať to byl kdokoliv, už to tam bude vyklizené. Nebo budou mít připravenou léčku.”
„Nejspíš bychom stejně nebyli schopni najít stopu od nich až k ministerstvu,” doplnil Nott, aby zaplašil iluze těch méně důvtipných, že by mohli s tím incidentem ministerstvo spojit.
„Dobře, já teď půjdu k Malfoyovi, takže -” prohlásil Ron a přemístil se, aniž by se ohlédl.
Ve srovnání s kůlnou byl Vdovský dům tichý a vyhřátý; ticho se poněkud vytratilo, když Ron začal halekat a dupat po schodech poté, co mu Malfoy na jeho křik úsečně odpověděl: „Tady nahoře!”
Ron nikdy dřív v patře nebyl; jediné, čeho si stihl všimnout, než zachytil za jedněmi otevřenými dveřmi pohyb a vtrhl dovnitř, bylo, že uspořádání je podobné chodbě v přízemí. Pohled na Narcisu Malfoyovou oblečenou jen v županu a mávající hůlkou nad Hermionou ho zarazil; něco takového vůbec nečekal.
Draco se nad Hermionou skláněl, pomocí houby jí jemně smýval krev z obličeje a odhalil tak neporušenou kůži pod ní.
„Zdá se, že ta krev pochází z ran na kolenou, které si způsobila sama, pokud mohu soudit. Diagnostická kouzla ukazují, že nikde jinde nekrvácela,” vysvětlila Narcisa klidně Ronovi a nedala najevo žádné překvapení nad jeho náhlým objevením. „Má zlomenou ruku a taky nohu. Možná bude muset ke Svatému Mungovi,” prohlásila neochotně, „zejména proto, že nemohu rozluštit zranění na její hlavě.” Jemně šťouchla Hermionu do hlavy a zamračila se.
Rona náhle dohnaly důsledky celé situace a konečně začal přemýšlet.
„Ale my ji nemůže vzít ke Svatému Mungovi, že jo?” zeptal se pomalu. Hermiona, která by dorazila do nemocnice zmlácená a v bezvědomí, by Malfoyovi uškodila skoro stejně, jako kdyby ji našli mrtvou, a Ron z vlastní zkušenosti věděl, že chapadla ministerstva se natahují i k rádoby nezávislé nemocnici - Hermiona tam na tom nemusí být nutně lépe.
„Musíme ji tam vzít, jen musíme vymyslet vhodný příběh!” vložil se do toho Draco a Ron si uvědomil, že nakráčel přímo do hádky.
„Víš, že nemůžeme, pokud to nebude otázka života a smrti. Hermiona by prohlásila to samé, kdyby byla vzhůru,” řekl.
„Je to zranění hlavy, Weasley, h-l-a-v-y. Připouštím, že v tvém případě možná nejsou obavy nutné, ale u Hermiony -”
Ron si opožděně vzpomněl na existenci jejich záložních sil - kde jsou?
„Máte tu protipřemisťovací ochrany?” zeptal se a Malfoy se nad tím odbočením zatvářil podrážděně.
„Samozřejmě, že ano, myslíš, že chceme, aby se tu volně promenádoval každý Tom, Dick nebo Harry?”
„Letax!” křikl Ron při odchodu z místnosti a matka se synem se na sebe krátce podívali, než se znovu vrátili k Hermioně. Za minutku ale zaslechli dvojí kroky, stoupající po schodech v těžkých botách, takže to pořádně dunělo. Ve dveřích se objevili Ron a Charlie.
„Charlie je v léčivých kouzlech opravdu dobrý,” funěl Ron.
„Mohu se podívat? Pracuji s draky a docela jsme si zvykli se navzájem látat,” vysvětlil Charlie zdvořile paní Malfoyové, která mu s jistým váháním uhnula z cesty. Mezitím se Ron a Draco zuřivě dohadovali v rohu místnosti nejvzdálenějším od postele.
„Musíme ji vzít k Mungovi, tak proč nezkusíš vymyslet nějakou slušnou krycí historku místo toho, abys sem tahal toho svého hromotluckého bratra?” syčel Draco.
„Čemu by to pomohlo, když ji nebude Hermiona znát, bude to stejně k ničemu,” šeptal Ron.
„Je dost chytrá, aby nechala pusu zavřenou, dokud nezjistí, jak se věci mají -”
„Říkám ti, že by se to Hermioně nelíbilo.”
„Co by se mi nelíbilo, Rone?” ozval se z postele slabý hlas. Když se k ní Ron loudavým krokem vydal, zdálo se, jako kdyby mu úsměv pokrýval celou tvář a z držení jeho velkého těla zmizelo téměř všechno napětí.
„Jít ke Svatému Mungovi -”
„Ne, to rozhodně ne!”
„Vidíš, Malfoyi?”
„Pokud na tom nebudu opravdu špatně - jaký je verdikt, Charlie?”
Všichni se otočili k druhému Weasleymu, tedy až na Narcisu, která se posadila, protože se jí ze všeho toho vzrušení náhle podlomila kolena.
„Budeš žít,” zněla lakonická odpověď, kterou ale Charlie vzápětí trochu rozvedl. „Trochu tě bude pobolívat hlava, ale vyléčil jsem zlomené kosti. Máš štěstí, že jsi měla zranění, které já a mí nebojácní parťáci utržíme při výcviku draků téměř každý měsíc.”
„To měla,” usmála se Hermiona. „Díky.”
„Poděkuj taky paní Malfoyové, dobře začala, než jsem se objevil.”
„Děkuju vám, Narciso - Draco, mohl bys?” vrhla úzkostlivý pohled na svého manžela, který přispěchal k matce, aby jí zabránil se skácet na zem.
Po několika minutách byl obnoven pořádek; Bill, Fleur, Angelina a Theo obdrželi informaci, že Hermiona potřebuje jen dobrý spánek, aby se znovu zotavila, a nyní je zaneprazdňovalo kontaktování ostatních členů Ligy kvůli mimořádné schůzce.
Jednalo se o eskalaci a museli se rozhodnout, jak na nový přístup ministerstva reagovat a zároveň se postarat, aby se neocitli v ohrožení, že na ně zaútočí. Než se Draco znovu připojil k Hermioně a Ronovi, ujistil se, že se o jeho matku starají domácí skřítci. Vrátil se ve chvíli, kdy si Hermiona vytahovala z hlavy vzpomínku pro myslánku. Jakmile ji uložil do lahvičky (Weasley měl obě ruce levé, takže byl pro tuto práci jednoznačně nevhodný), Hermiona vypila upravený uspávací doušek, který Charlie získal ze své ubytovny ve Švédsku díky divoké letaxové smršti napříč severní Evropou, a začala podřimovat.
Draco se rozhodl, že vinu za to, že Hermioně neřekli o schůzce Ligy, která proběhne, až ona bude spát, nechá na Weasleyho bedrech. Vytrvale ignoroval poněkud závažnější problém, za který bude muset sám převzít odpovědnost, jakmile se Hermiona probudí a zeptá se, jak se jim podařilo ji najít.
Draco a Ron se v pracovně společně ponořili do myslánky, ale předvídatelně našli jen velmi málo užitečných informací. Když Hermiona narazila do zdi jako hadrová panenka a pak dopadla na zem s odporným zapraskáním, byli násilně vymrštěni zpět na podlahu ve Vdovském domě a hleděli jeden na druhého.
„Možná Prasinky,” navrhl Ron, ale přesvědčení v tom nebylo.
„Ani jednoho jsem nikdy předtím neviděl, ale mám podezření, že ty tváře patří nějakému náhodnému mudlovi, protože měli přístup k mnoholičnému lektvaru,” prohlásil Draco. „Možná bychom mohli někoho vystopovat přes tvého bratra, ale získat něčí vlasy je až překvapivě snadné…”
Ron ho vyvedl z míry tím, že si rázně odfrkl.
„Tak tomu teda věř,” poznamenal neurčitě, ale neupřesnil to.
Schůzka Ligy, která se konala v salonu Vdovského domu, skončila podobně neplodně. Cesta zpět na místo, kde útočníci Hermionu drželi, přinesla jen velmi málo. Liga odsouhlasila, že budou udržovat neustálou bdělost (někteří členové, třeba Amos Diggory, nepochopili, proč se při těch slovech rozlehlo místností tiché hihňání). Předpokládalo se, že Hermiona bude chtít předvést nějakou vlastní reakci na útok, až se probudí a zotaví se.
Polovičatý návrh na zveřejnění Hermioniny úvahy o tom, se stalo, v Jinotaji, shodila ze stolu přímo Lenka Láskorádová. Klidně poukázala na to, že jelikož nemají žádný důkaz, mohlo by ministerstvo noviny zažalovat pro urážku na cti, pokud by Jinotaj usuzoval, že za útokem stojí jeho zaměstnanci. A vynechat odkaz na ministerstvo by jejich protivníkům pouze poskytlo volné pole pro falešné obvinění někoho jiného, nejspíš Draca.
Když členové Ligy jeden po druhém odcházeli letaxem, Ron zůstal pozadu, aby zajistil, že bude moct před odchodem domů prohodit pár slov s Malfoyem.
„Díky, kámo,” pronesl polohlasem, zatímco sledoval, jak se Lenka vrací do redakce Jinotaje - už dávno ho netiskli v otcově kuchyni a dokonce měli placené zaměstnance. Hermiona obvykle dělala korektury (zdarma); jejímu nadšení pro fakta podložená správnými zdroji mohla konkurovat pouze oddanost správné interpunkci.
Draco, který stál vedle Rona, se zatvářil téměř polekaně.
„A hodně štěstí – budeš ho potřebovat,” dodal Ron, než se přemístil domů s nadějí, že jeho matka je ještě stále v Lasturové vile a v blažené nevědomosti, co se za jejími zády dělo v Doupěti. Pozvání na schůzku Ligy, které odmítla, bylo dost skoupé na podrobnosti a na setkání nepadla o krevní magii ani zmínka. Přesto by Ron raději v kůlně na košťata uklidil dřív, než se matka vrátí domů, aby měl jistotu, že se nic nedozví. Nevychovala Freda a George, aniž by si ke svému potomstvu nevyvinula jakési záhadné instinkty.
*** pokračování příště ***