Preklady fanfiction Harryho Pottera

17. kapitola - Zmizení

Vdovský dům, Wiltshire
15. listopad 2006, 13:30

Hermiona se neobjevila u oběda.

Pokud se nenacházela ve Vdovském domě, nebylo to zas až tak neobvyklé, ale většinou se předem dohodla s Dracem, aby zajistila, že Narcissa nebude jíst sama. Dnes to vypadalo, že ani domácí skřítci nevěděli, že bude mladá paní pryč, což bylo rovněž divné. Hermiona se možná musela vzdát právní reformy v jejich prospěch, ale nebylo pro ni charakteristické, že by jim přidělala práci navíc.

Draco ani Narcissa navenek nevypadali Hermioninou nepřítomností znepokojeni, ale během oběda se k sobě chovali úsečněji, než bylo jejich zvykem. Když odpoledne popíjeli čaj v salonku s rokokovým nábytkem, který na Hermionu při její první návštěvě působil tak nepohodlně, Narcissa si prohlížela svoje nehty a lhostejně se zeptala: „Asi tě Hermiona neinformovala, jaké má dnes plány?”

Draco odložil šálek s talířkem s mírným zacinkáním.

„Ne.”

„A víš, jestli se vrátí na večeři?” zeptala se Narcissa s nacvičenou nenuceností.

„Tak bych si to představoval.”

Nic víc nebylo řečeno, ale ten večer se ani jeden z nich nedokázal plně věnovat svým činnostem. Hermiona mohla být v některých ohledech impulzivní a svéhlavá, ale nikoliv náchylná k podléhání náhlým rozmarům, a ani nepřicházelo v úvahu, že by vyrazila někam pryč a nikoho o tom předem neinformovala. Ne bez naléhavého důvodu.

Nejpravděpodobnějším vysvětlením její nepřítomnosti bylo, že se nečekaně stalo něco důležitého. I kdyby tomu tak bylo, stále nedávalo smysl, aby její poznámky zůstaly srovnané na hromádce v knihovně a její otrhaná kabelka ležela vedle nich na stole. Hermiona stejně jako v Bradavicích jen zřídkakdy někam odešla bez tašky s knihami. Draco rozhodně viděl, jak se ráno usadila v knihovně, aby napsala svůj týdenní sloupek pro Jinotaj, a ze zkušenosti věděl, že jí to zabere většinu dne.

Hermiona Granger-Malfoyová neměla ve své přirozenosti nechat kouzelnickou veřejnost v nevědomosti, což znamenalo, že jí pravidelně předkládala aktuální fakta, která pečlivě prozkoumala. Čelila tak ministerské propagandě nebo jednoduché staromódní a pokleslé žurnalistice. Vedlejším efektem informovanosti bylo, že se jejím obětem z přemíry toho všeho poněkud rosily brýle, mnozí byli totiž zvyklí číst spíš Týdeník čarodějek nebo Které koště?, což znamenalo, že Hermiona musela věnovat hodně času i tomu, aby byl její sloupek čtivý.

Draco věděl, že když si nebyla jistá, jestli trefila správnou úroveň, tajně to testovala na Ronaldovi Weasleym. Schovával si tento konkrétní kousek informace jako rezervní munici pro případ, až se ho Hermiona pokusí přimět trávit s Weasleyovými víc času.

V době večeře byli Draco i Narcissa čím dál nervóznější a stačil jen matčin váhavý návrh, aby ho to přimělo uvažovat, jestli má začít letaxovat Hermioniným přátelům. Jediná věc, která mu v tom dosud bránila, byla otázka, co jim má říct. V některých ohledech byla vlastně úleva, že Vlezlík zná pravdu o jejich vztahu. Draco před ním tedy nemusel nic předstírat, ale stále zdráhal ptát se zrovna jeho, jestli neví, kde Hermiona je.

Když hodiny odbily desátou a Hermiona se stále neobjevila, vzdal to a stejně zaletaxoval do Doupěte. Jakmile se v jeho zorném poli objevil Weasleyho obličej, tvářící se zmateně a stále přežvykující večeři, Draco se rozhodl, že na tohle si nezvykne.

„Myslel jsem, že schůzka Ligy je příští týden!” zadrmolil Weasley nezřetelně se stále plnou pusou. Draco sebou trhl; fakt nemohl pochopit, co na něm Hermiona ve škole viděla.

„To je. Proto nevolám.” Draco se rázem cítil poněkud rozpačitě; oba věděli, že Hermiona věří Weasleymu mnohem víc, než bude kdy věřit Dracovi, a žádat o pomoc bylo pokořující. Jenže teď už bylo pozdě fňukat. „Viděl jsi dneska Hermionu? Odešla ráno pryč a nenechala žádnou zprávu o tom, kam se vydává.”

Weasley se rázem zatvářil ostražitěji a naštěstí konečně spolkl poslední sousto.

„Ne a ani jsem o ní neslyšel.” Ohlédl se přes rameno a řekl něco, co Draco nezachytil. „Počkej, projdu k tobě.”

Draco sotva stihl vytáhnout hlavu z krbu a už se ve Vdovském domě objevila Weasleyho hlava následovaná poměrně velkým tělem. Jakmile měl všechny své končetiny na území Malfoyových, znovu se narovnal.

„Máma,” dodal Weasley na vysvětlenou, než pokračoval tam, kde skončil. „Není nic, co by Hermionu přimělo vyrazit, aniž by to někomu řekla. Nic, o čem bych věděl. A i kdyby ano, určitě by to dala vědět alespoň jednomu z nás.”

Draco souhlasil, ale neplýtval dechem, aby to řekl nahlas. Docela se mu ulevilo, že tu byl Weasley, aby převzal letaxování; většina lidí, se kterými by Hermiona mohla být, bude rozhodně ochotnější předat požadovanou informaci Weasleymu než Dracovi.

Weasley bez omluvy rušil u večeří a tahal lidi z postelí (Draco se nemohl úplně vzpamatovat z toho, že Percy Weasley zřejmě chodí spát v noční čepici už ve třiceti), ale nedokázal sehnat někoho, kdo by ten den Hermionu viděl.

„Dobře,” oznámil Ron poté, co ho naštvaný Seamus Finnigan ujistil, že Hermionu posledních čtrnáct dní neviděl a že nechal Ginny dvacet minut čekat – jistě si Ron uvědomuje, co ho teď čeká? Weasley mu stručně poradil, aby se nepokoušel vyhýbat jejím kletbám, protože by ji to jen rozzlobilo, a stáhl hlavu z krbu. „Udělal jsi něco, co by Hermionu přimělo dostat amok a vypadnout?” zeptal se vyrovnaně.

Draco zvažoval, že ho za tu drzost prokleje, ale pak se upamatoval, že jsou oba dospělí, a i když by bylo uspokojivé, kdyby přiměl Weasleyho znovu chrlit slimáky, sotva by to něčemu prospělo.

„Ne. Opravdu si myslíš, že bych volal zrovna tebe, kdyby ano?” odsekl.

Weasleymu by to nepřiznal, ale celý den si lámal hlavu, co mohl udělat. I když to uznával nerad, věděl, že kdyby Hermiona naštvaně vystřelila pryč, s největší pravděpodobností by šla za Weasleym. Opravdu neexistoval způsob, jak by mohla objevit něco, co by jí dalo důvod, aby to udělala, ledaže by měl Draco extrémní smůlu. Nebo by byl nedbalý, řekl si, když si připomněl vzpomínky a myslánku, na které narazila. Byl si jistý, že skryl všechno, co by neměla vidět, tak dobře, že by oklamal i skřeta na cestě za pokladem. Téměř.

„Tak jo.” Ron na něj vrhl bystrý pohled, takže Draco byl rázem vděčný, že pravděpodobnost toho, že by byl Weasley zdatný v nitrozpytu je asi tak stejná, jako že Severus Snape odkázal svou drahocennou sbírku vzácných přísad do lektvarů Harrymu Potterovi. „Pokud to víš jistě -” nadhodil znovu.

„Ano,” ujistil ho Draco podrážděně.

„Pak si myslím, že budeme muset počkat,” uzavřel Ron.

Dracovi nad tím návrhem překvapeně klesla brada. „Jak to myslíš, počkat?” zeptal se.

„Zkontrolovali jsme každého, na koho jsme si vzpomněli, prověřili všechna místa, kde by mohla být. Možná je jen někde v knihovně a ztratila pojem o čase,” podotkl Weasley.

„Je půl jedenácté v noci, v tuhle hodinu není na severní polokouli žádná knihovna otevřená!” vyštěkl na něj Draco.

Weasley měl tu drzost se ušklíbnout a nadhodil: „Opravdu si myslíš, že Hermiona stále ještě dodržuje pravidla?”

„Bez ohledu na to je nepravděpodobné, že by se vloupala někam do knihovny a ztratila se ve výzkumu natolik, aby dopustila, že jí domácí skřítci zbytečně připravovali dvě jídla,” poznamenal Draco a rozzlobeně si otřel obličej hřbetem dlaně.

Ron mu věnoval uznalý pohled, který málem prošvihl.

„Trefa. Možná mohla jít – jít jen zkontrolovat svoje rodiče.”

Na to Draco neměl žádnou odpověď, protože nebyl zasvěcený do žádných podrobností o tom, co přesně se s Hermioninými rodiči stalo poté, co jim skryla vzpomínky. Po chvíli nepříjemného ticha se shodli, že pokud nepřijdou v noci žádné nové zprávy, Ron se vrátí ráno. Když Draco vyprovodil Weasleyho zpátky na přerušenou večeři, šel matce sdělit, že neuspěli.

***

Pozdní svítání přineslo neoholeného Ronalda Weasleyho, který nevypadal, že by toho mnoho naspal. Stejně se ale zdálo, že je mnohem čerstvější, než jak se cítil Draco.

Malfoyovi neprozrazovali, že se cítí jako převálcovaní rozzuřeným hipogryfem, dokonce ani když jejich partneři zmizeli. Pokud by byli přítomni diváci, kteří znali celý příběh (jako například Weasley), možná by poukázali na to, že mezi manželi je obvykle víc náklonnosti než ono zdráhavé porozumění, které se vyvinulo mezi Dracem a Hermionou.

Draco ale znal rodinnou historii a vztah mezi ním a Hermionou byl v porovnání s některými znepokojivými spojenectvími, do kterých vstoupili jeho předkové, rozhodně růžovější. Nicméně malfoyovský protokol zněl zcela jasně: projevit jakýkoliv náznak úzkosti by bylo důkazem nedostatku sebeovládání, a tak Draco pánovitě vtrhl do haly za čekajícím Weasleym bez jakékoliv viditelné známky znepokojení kromě vytrvalého škubání pod okem. Nezmizelo, přestože do něj snaživě šťouchal hůlkou.

„Stále se nevrátila?” zeptal se Ron pro formu.

„Ne.”

„Ráno jsem odchytil několik dalších lidí, ale nikdo ji neviděl. Lenka posílá pozdrav a ať prý dáš nad Hermioninu postel větvičku jmelí. Zřejmě ji škrkny nebo něco podobného přivedou zpět.”

Oba si odfrkli.

„Co navrhuješ, abychom udělali teď?” zeptal se Draco, i když si nebyl jistý, proč se obrací pro radu k Weasleymu.

„Teď si to promyslíme.” Ron napochodoval do knihovny, posadil se ke stolu a listoval v Hermioniných opuštěných poznámkách. Draco ho následoval a posadil se proti němu. Právě se ho chystal pobídnout k akci, když Weasley začal mluvit.

„Za předpokladu, že říkáš pravdu a Hermiona neobjevila něco, o čem sis myslel, že to nebude schopna zjistit -” Na Dracův uražený pohled se Weasley jen usmál a pokračoval: „Ať je to cokoliv, ona to nakonec zjistí. Věř mi. Každopádně pokud to není tohle, muselo se stát něco jiného.”

„Hermiona by se nikde nezdržela tak dlouho, aniž by o tom někomu neřekla, ledaže by buď naštvaně vystřelila jako raketa,” začal Ron vypočítávat na prstech, „nebo znovuobjevila starověkou alexandrijskou knihovnu a ještě stále je ponořená ve svitcích,” přidal ukazováček, „nebo ji chytil někdo, kdo ji nenechal odejít.”

Zvednutý prostředníček ukazoval tuto třetí možnost. Nikdo z nich nevyslovil nahlas čtvrtou alternativu, ale i tak visela ve vzduchu.

V bledém denním světle souhlasil Draco s Weasleyho povšechným argumentem: prostě neexistoval způsob, jak to zjistit. Z několika důvodů velmi doufal, že odpovědí na otázku Hermioniny nepřítomnosti není třetí možnost. Že není mrtvá, věděl jistě. Kdyby to ale přiznal, přivedlo by ho to do problémů, takže se prozatím rozhodl o tuto informaci s Weasleym nepodělit.

Potlačil ostré bodnutí toho, o čem tušil, že je to jeho svědomí, které mu takto připomnělo svou existenci.

Na povrch paměti mu bez vyzvání vyplul fragment vzpomínky: Hermiona svíjející se bolestí na parádním koberci na Malfoy Manor. Být naživu se nezdálo být až tak velkou výhodou, když na vás mířil hůlkou někdo jako tetička Bella.

„Ale myslíš, že je to vážné?” zeptal se Draco. Jeho žaludek se choval legračně; vypadalo to, jako kdyby byl najednou plný ledu.

„Nevím, stejně jako ty. Mohlo by existovat naprosto rozumné vysvětlení. Sovy se můžou ztratit, jak víš.” Vypadalo to, že Weasley to snáší mnohem lépe, než by se dalo čekat; Draco uvažoval, jestli je to způsob, jak se člověk změní, když bojoval ve válce na vítězné straně. Nebo možná jsou všichni nebelvíři bezprostředně po zařazení naočkovaní bezduchým optimismem.

„Co tedy uděláme teď?” zeptal téměř nedůtklivě.

„Počkáme,” odpověděl Weasley a položil si svoje jedenáctky nohy v botách z dračí kůže na mahagonový stůl čistě proto, aby Draca podráždil, a znovu sáhl po Hermioniných poznámkách. „Hele, věděl jsi, že se zajímala o temné kouzelníky, kteří byli zapleteni do otravy Litviněnka?”

„Nemělo to souviset s radioaktivitou?” zeptal se Draco, ochotný zajít do extrému a přiznat Weasleymu, že četl mudlovské noviny, jen aby měl něco, čím se rozptýlit.

Den strávili povrchní konverzací. Ron se přemístil do Doupěte na oběd a poté se vrátil s drobky zázvorových sušenek na hábitu a stále slyšitelně přežvykoval. Draco protrpěl další krátké rozhovory s matkou, která se překvapivě objevila u oběda, přestože vypadala bledě a vyčerpaně. Aniž by se onoho tématu vysloveně dotkla, než se zase odebrala nahoru, nějak vyzjistila, že nejsou žádné nové zprávy a že se Weasley vrátí, aby pokračovali v jejich neužitečném hlídkování.

Během dne přilétaly sovy a přinášely dopisy od přátel se žádostmi o informace ohledně Hermiony nebo všednější záležitosti, jako například doručení Denního věštce. Neobjevilo se v něm nic zajímavého, což bylo mírně zajímavé samo o sobě. Vzhledem k množství lidí, jaké kontaktovali, aby se zeptali na místo Hermionina pobytu, Draco očekával, že aspoň jeden z nich upozorní tisk. Možná to redakce zdržovala pro zvláštní večerní vydání; i redaktoři si musí nějak vydělávat na živobytí.

Ve chvíli, kdy na okna zaťukala neznámá, solidně vyhlížející hnědá sova, už padla noc. Weasley hrál solitaire s nalezeným balíčkem mudlovských karet, který vytáhl z kapsy hábitu, a Draco se neúspěšně pokoušel vyřizovat svoje účty. Stejně mu nic nechtělo vycházet, tak vstal, aby sovu pustil dovnitř.

Protože ji nepoznával, okamžitě pojal podezření a upozornil Weasleyho kopnutím do nohy židle. Ten sebou škubl a zpozorněl. Sova vlétla do místnosti.

Pozvedli hůlky a sledovali, jak přistává na Hermioniných poznámkách. Oba se ošili, když její drápy způsobily ještě větší zkázu než jejich marné pokusy stanovit nějaký konkrétní směr vyšetřování, který by je navedl k výpravě za získáním informací. Za tohle bude Hermiona požadovat něčí hlavu.

„Má na krku krabičku!” vykřikl Ron.

„Neříkej, Weasley.”

Draco onu krabici opatrně sejmul a ta se okamžitě zvětšila na kostku o rozměrech několika palců. Rychle stáhl ruku zpět a zamračil se. Několik rychlých kouzel odhalilo, že jde o víc než jen o obyčejnou zásilku. Weasley seslal několik vlastních kouzel na sovu, ale žádný z pokusů vystopovat její původ nefungoval. Odsunul to tedy stranou jako zbytečnou práci a odkašlal si, což Draca natolik rozptýlilo, že zvedl od tajemné schránky zrak.

„Ano?” zeptal se podrážděně.

„Tohle je okamžik, kdy se rozhodujeme, jestli zavolat bystrozory,” prohlásil zrzek. Znělo to, jako kdyby diskutovali o šancích Puddlemerských spojenců vyhrát letos ligu.

„Ne!” vybuchl Draco. „Nebudeme do toho zatahovat žádné zatracené bystrozory, já – zakazuju to!”

„Byli by schopni odhalit informace, které my nemáme šanci z téhle škatule dostat,” odpověděl Weasley zdánlivě mírným tónem.

„To by mohli, kdyby ovšem celý tenhle debakl nezorganizoval jejich zaměstnavatel,” odsekl Draco. „S největší pravděpodobností,” dodal neochotně v netypickém projevu férovosti.

„Taky kdyby zjistili, že se Hermiona pohřešuje a ty jsi to nenahlásil, stál bys první v řadě jako podezřelý,” poukázal Weasley podezřele trefně.

„Víš stejně dobře jako já, že to má všude po sobě otisky prstů ministerstva. Pravděpodobně by mě zatkli a radovali se, až by ji někde našli mrtvou, nepochybně zabitou jejím manželem – bývalým Smrtijedem.”

„Ale je pravděpodobnější, že to udělají, když budeš mlčet. Když za nimi přijdeš, nebude to aspoň vypadat tak podezřele. Taky bych ti možná mohl poskytnout alibi.”

„Já vím,” zavrčel Draco. „Věř nebo ne, mám víc inteligence než obyčejný komár. Taky vím, že nemám šanci ji tímhle způsobem najít. Ale když nebudu trčet v cele v Azkabanu, můžu aspoň něco dělat.”

„Dobře. A co Liga?” navrhl Weasley a Draco to krátce zvážil. Ve skutečnosti byl v pokušení; možná to nerad přiznával otevřeně, ale někteří její členové, včetně Weasleyových, byli v práci s hůlkou velmi šikovní. Další, jako Theo a Lenka Láskorádová, zase měli natolik úskočný způsob myšlení, když přišlo na to, jak přelstít protivníky, aby se vyrovnali dokonce i jemu. Opravdu si vybral jít do toho jen s Weasleym, bez nich?

Ano, rozhodl se Draco s podrážděným trhnutím rameny. Víc lidí znamenalo větší ztrátu času vysvětlováním a diskuzí. A vždycky je mohl přizvat později.

„Liga ne,” prohlásil Draco pevně. Ke svému vlastnímu překvapení dodal na vysvětlenou: „Trvalo by to moc dlouho. Možná později.” Weasley jen přikývl a oba obrátili pozornost zpátky ke krabičce. Tiché kouzlo a na stůl spadl lepenkový obal kryjící zařízení vyrobené z něčeho, co vypadalo jako lesklý chrom. Působí to dost mudlovsky, blesklo Dracovi hlavou, když sesílal další kouzla. Když na tu věc viděl, bylo to snazší.

„Víš, co to je?” zeptal se Weasley, čímž dokázal, že z kladení hloupých otázek pořád ještě nevyrostl.

„Vypadám jako někdo, kdo ví, co je to za výmysl?” zamumlal Draco a ani se neobtěžoval zvýšit hlas. Ron pokračoval ve sledování, dokud nebylo Dracovo úsilí nakonec korunováno fialovým kouřem, který se líně rozvlnil nad krabičkou. Díky němu konečně věděl, jak se dostat k další vrstvě této záhady.

„Jsem Draco Malfoy, manžel Hermiony Ma- Granger-Malfoyové,” pronesl a ustoupil. Z chromované schránky se vyklubala další vrstva: hladký povrch zubatě popraskal, otevřel se a oba díly odpadly stranou. Mezi nimi zůstalo ležet zařízení ve tvaru vejce, jehož vnější vrstva jako by se před jejich očima neustále posouvala, vířila a rozostřovala.

„Já vím, co to je,” přispěl nečekaně Weasley. Draco se zvednutým obočím vyčkával, čím ho osvítí dál. Okamžik, kdy bude muset prozradit, co přesně udělal, než Hermiona znovu získala svou magii, se rychle blížil a on neměl chuť s Weasleym o této konkrétní aktivitě diskutovat.

„Viděl jsem, jak s tím George experimentuje. Říká se jim Věštcovy bulvy.” Oba nepatrně couvli od stolu díky příšernému obrazu, které to pojmenování vyvolalo. „Nesou zprávy. Pokud jsou určeny tobě, předají ti je, když se jich dotkneš. Ne!” vyštěkl Ron a Draco stáhl ruku zpět; zastavila se jen pár centimetrů od zařízení. „Taky dají odesilateli vědět, že jsi zprávu obdržel a co bezprostředně poté uděláš.”

Draco ucukl, jako kdyby se spálil.

„Nemůžu se toho dotknout!” řekl a v hlase mu trochu zazněla panika.

„Proč?” zeptal se Weasley tak rozumně, že to Draca vytočilo skoro až k nepříčetnosti.

„Vysvětlovat ti teď ty důvody nemá smysl. Prostě ber jako fakt, že nemůžu. Co se stane, když se toho - té bulvy dotkne někdo jiný?” zeptal se Draco.

„No, nehlásím se jako dobrovolník. Záleží na tom, kdo je odesílatel, ale může to být dost špatné.” Znovu se zadívali na zařízení, aniž by potřebovali debatovat o identitě organizace, od které de facto pocházelo. V tuto chvíli vypadalo jako bouřlivé nebe s mraky, které poletovaly po jeho povrchu rychleji, než stačili sledovat.

Nakonec si Draco povzdechl a objednal u domácích skřítků trochu čaje, aby následné jednání proběhlo poněkud hladčeji. Weasley musel vycítit, že učinil rozhodnutí, ale neřekl nic, dokud jim Miffy nedonesla horu sendvičů a konvici čaje.

„Radši mi řekni, co máš tak pobuřujícího, že jsi vyčaroval kouzlo izolace, aby ses chránil před létajícími hrnky,” poznamenal posléze Weasley, a pak už nezbývalo nic jiného než začít mluvit.

„Vím, jak najít Hermionu -” začal Draco a Ron se okamžitě rozzářil.

„No, tak tedy pojďme pro ni!” přerušil ho. Očividně kašlal na to, že by to Draco už určitě udělal, kdyby nešlo o něco komplikovanějšího.

„Weasley, budu potřebovat, abys mě pár minut poslouchal a nehádal se. Až tohle skončí, slibuju, že na to bude dost času.”

„Dobře,” souhlasil zrzek ostražitě. V očích měl náhled podezřívavý výraz.

„Myslím to vážně. Na záchvaty vzteku nemáme čas – pokud nemůžeš slíbit, že je budeš držet na uzdě, můžeš jít rovnou domů.”

„Zůstávám. Pusť se do toho.”

Draco vroucně doufal, že to poněkud chabé ujištění bude dostatečné, a pustil se do vyprávění: „V očekávání, že by jednoho dne taková situace mohla nastat, jsem preventivně nastavil krevní ochrany, které mě spojují s Hermionou. Jestli je v Británii, můžu ji lokalizovat -”

„Krevní ochrany! Nemůžu uvěřit, že souhlasila s tak- Počkat, ví o tom Hermiona?”

„Ne,” připustil Draco a proti své vůli nervózně polkl. Pokud Hermiona tuhle současnou situaci přežije, rozhodně to zjistí teď.

„Ty - ty zkurvenej sráči! Ty absolutní debile! Máš ponětí -”

„Eh-” Draco zvedl prst a Weasleymu se podařilo spolknout další slova, i když jeho obličej nabíral chorobně hnědofialový odstín.

„Takže můžeš zjistit, kde je, právě teď,” procedil mezi zaťatými zuby.

„Ano. Ale raději bych to kouzlo neprováděl tady, protože ministerstvo chodí každý měsíc kontrolovat moji matku.”

„A ty bys určitě nechtěl, aby našli důkazy o tom, že praktikuješ černou magii, že jo?” nadhodil Weasley nepříjemným tónem.

„Ne. Můžeš navrhnout jiné místo, kam bychom mohli jít?”

Draco si ve skutečnosti myslel, že Weasley z principu odmítne, ale ten nakonec povolil.

„Mamka je dnes u Billa a Fleur, hlídá děti. Můžeme použít kůlnu na košťata u Doupěte,” pronesl po chvilce tlumeným hlasem. Udělat tenhle ústupek ho zjevně bolelo.

***

Weasley přivolal Charlieho, Fleur, Angelinu, Billa a Thea Notta, aby v případě potřeby fungovali jako záloha. Neřekli jim nic než to, že se Hermiona ztratila, pravděpodobně byla unesena, a že k jejímu osvobození bude možná potřeba jejich pomoc.

Jim dvěma se podařilo ubránit se dalším otázkám a společně se stáhli do prastaré kůlny na košťata, ve které se už po dvě desetiletí skladovalo odložené vybavení pro famfrpál. Páchlo to tam a žila tu spousta pavouků, kteří se při jejich vstupu rozprchli. Draco vytáhl Hermionin kartáč na vlasy, na kterém se zachytilo několik kudrnatých vlasů, a pustil se do chystání magického kruhu, který bude potřebovat pro další krok.

Krevní magie se spoléhala na staromódní, děsivé složky jako krev, sliny a vlasy, kterými moderní kouzelníci pohrdali a nechtěli si jimi špinit ruce. Toto umění se předávalo mezi generacemi čistokrevných rodin, ale příliš se o něm nemluvilo. Hermiona byla téměř jistě obeznámena s principy, zvlášť s ohledem na význam krevní magie pro Pottera, ale u jakožto mudlorozené bylo nepravděpodobné, že by ji někdy použila. Weasley nejspíš znal základy, ale neprojevil žádný zájem o to, co Draco dělal. Zatímco se blonďák zabýval kreslením čar na nezametenou podlahu, dal místo toho průchod svého rozhořčení.

„Jsi docela ubohý manžel, víš. Budeš mít štěstí, když na tebe vůbec promluví, až – po tomhle všem.”

„Je to tak?” zamumlal Draco odstraňující pár pavučin. Ve skutečnosti Weasleyho neposlouchal. Aspoň se mu nepletl do cesty.

„Nejsi pro ni dost dobrý. Zaslouží si někoho mnohem lepšího, než jsi ty!”

„Správně.”

„Já ji aspoň miluju – můžeš říct totéž?” To neustálé skučení už bylo vážně sakramentsky otravné, ale Draco nereagoval. „Měla si vzít mě a ty to víš!”

Weasley to prostě nedokázal nechat být a Draco už toho měl po krk.

„Stejně by si tě nikdy nevzala, Weasley, takže na to zapomeň,” odpověděl podrážděně, shrbený s hůlkou nad drahocennými hnědými vlasy a zuřivě pokračující v činnosti. Ron ho přesto slyšel naprosto zřetelně.

„Protože ses k ní dostal první!” odsekl zuřivě. „Kdybych nebyl u Svatého Munga, když jsi s ní uzavřel tu dohodu, pořádně bych ti zatopil, to mi věř!”

Draco si nad svým hloupým společníkem hlasitě povzdechl, ale jeho podrážděný výraz zůstal skrytý pod závojem vlasů.

„I kdybych to neudělal, nikdy by nepodstoupila takové riziko s tebou.” Zaklel, protože selhal další pokus o narovnání vlasů, a zkusil jiné kouzlo.

„Vzít si mě jí až tak moc nevadilo, protože ji nezajímá, co se mnou bude.” Draco se v duchu proklínal za to, že si při vyjádření toho, jak málo pro Hermionu znamená, připadal tak bolestně opuštěný. Proč ho to vůbec zajímalo? „Ale ty jsi jeden z mála lidí, kteří jí zbyli. Uvědomuješ si, co se stalo ostatním? Přemýšlej o tom.” Neviděl Weasleymu do obličeje, ale vsadil by se, že se tvářil ještě bezradněji než obvykle.

Poté začal vypočítávat: „Pottera zabila vlastníma rukama. Rodiče si ji nepamatují, protože jim vymazala paměť a poslala je do Austrálie. Ano, vím, na který kontinent je poslala, tak tu nefuň tak překvapeně. McGonagallová je taky pryč, pravděpodobně částečně i proto, že by vyvolala povyk kvůli tomu, že je její oblíbenkyně považována za vražedkyni.” Weasleyho otce se z toho rozhodl vynechat. Lidé mohou být kvůli svým otcům… citliví. „Nejspíš si myslí, že dostat se k ní příliš blízko znamená rozsudek smrti. Proč si jinak myslíš, že žila sedm let jako mudla, ale nenašla si skoro žádné přátele?”

Weasley vypadal ohromeně; očividně si nikdy nemyslel, že by toho Draco o Hermioně tolik zjistil.

„Řeknu ti už jen jednu věc a nechám na Hermioně, aby udělala zbytek. Pokud ji z toho dostaneme, roztrhá tě na kusy, o tom nepochybuj,” prohlásil Ron, když Draco dokončoval přípravu – vytvořil z vlastních vlasů velmi tenký provázek, který nyní tvaroval na podlaze do kruhu. Světlé prameny se v prachu leskly a Draco pro jednou litoval, že si je nenechal po vzoru svého otce delší. Rychlým pohledem dal Ronovi na srozuměnou, že poslouchá. Brzy bude hotový a čas na povídání skončí, ale v tuto chvíli ho mohl Weasleymu dopřát. Že to nebude trvat moc dlouho, mělo taky svůj význam.

„Bude k tobě spravedlivá, bez ohledu na to, co jsi udělal. Taková zkrátka je. Ona by v žádném případě nikdy neudělala něco takového, jako že by na tebe za tvými zády seslala krevní ochrany.” V Ronově hlase se zračila jednoznačná nechuť. „Takže pro jednou v životě, Malfoyi, zkus ukázat, že si zasloužíš všechno, co ti bylo dáno. To nejmenší, co můžeš udělat, je postarat se, aby byla šťastná. Nemá na světě moc lidí,” odmlčel se, aby nabral dech, „a bohužel s ní budeš stále ženatý, až se o tom dozví.”

Draco dokončil magický kruh a tu tirádu ignoroval. Nemohl tak úplně přijít na to, co by měl odpovědět, a ani na tom teď moc nezáleželo. Kdyby byl pozornější, mohl by vidět, že mu Weasley věnoval významný pohled, když se rozhodl nereagovat.

„Hotovo,” prohlásil Draco lakonicky. „Teď ji můžu najít. Seženeš ostatní?”

Ron rychle vyklouzl ven, aby přivolal pět znepokojených zachránců ukrytých v bývalém Percyho pokoji pro případ, že by se Molly vrátila domů pro něco, co si ráno zapomněla zabalit do košíku.

Draco mezitím krátce zavřel oči a poté nechal jeden z Hermioniných vlasů spadnout do magického kruhu, který pracně sestrojil ze svých vlasů a posílil několika kapkami krve.

„Animum mea reperio,” zopakoval třikrát zpěvavě, pak přešel na „uxorem mea reperio” a na závěr na „amorem meus reperio.”* Nakonec se zhluboka nadechl a vstoupil do kruhu.

Kdyby tam byl a pozoroval ho někdo jiný než pavouci, na chvíli by ho ztratil z očí, protože kruh se změnil na válec se stěnami z bílého praskajícího světla, které na stěnách kůlny vytvořilo ostré stíny. Světlo zablikalo a pohaslo. Draco vykročil z kruhu, z něhož teď zbylo jen několik spálených vlasů. K pachům kůlny na košťata přibyl nový rozměr. Jako na zavolanou se v ten moment objevil Weasley a jeho partička a Draco jim pokynul, aby vešli. Poslední věc, kterou teď potřebovali, byla zvídavá Molly Weasleyová zajímající se o to, co dělají.

„Můžu se přemístit tam, kde je; navrhuju, že já a Wea-” Opožděně si uvědomil, že většina ze skupiny jsou Weasleyové. „Ronald a já jdeme první a v případě, že budeme potřebovat pomoc, jeden z nás se přemístí zpátky.” Díky svému malému tajemnému rituálu věděl, kam se musí přemístit, ale netušil, co je tam čeká. Bylo by pošetilé vzít s sebou víc lidí, když třeba bude stačit jen vpadnout dovnitř, sebrat Hermionu a vrátit se.

„Dobře,” souhlasil Ron, vytáhl hůlku ze zadní kapsy džínů, kam si ji předtím uložil, a postavil se vedle Draca. „Uvidíme se za okamžik,” řekl svým společníkům ve zbrani. Draco se neochotně přišoural blíž, uchopil Weasleyho kolem pasu a oba je přemístil za Hermionou.

Minimálně doufal, že je to to, co dělá.

***

Poznámka k překladu:

* Animum mea reperio, uxorem mea reperio, amorem meus reperio = lat. najdi mou duši, najdi mou ženu, najdi mou lásku