Nejvyšší čas na změnu
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6430401/1/Facilitating-Change
Autor: Aurette
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Nejvyšší čas na změnu, kapitola 13., část 1.
Krize přišla o tři měsíce později během čaje. Poslední týden vše spělo k rozuzlení. Severusova pleť se už nevzpamatovala z nažloutlé bledosti a on celý týden chodil kolem, třel si břicho a pil lektvary proti překyselení. Hermiona věděla, že to není jeho žaludkem. Předstírala, že si nevšimla, když začal vyhledávat lektvary regenerující játra, a on předstíral, že si nevšiml, že si toho nevšimla ona. Stejně jako nikdo nepostřehl pach alkoholu nebo chuť střízlivějícího lektvaru. A nevěnovali pozornost ani zoufalému způsobu, jakým se drželi v objetí v temnotě noci, kdy bylo těžší zahnat pravdu.
Varovných signálů bylo hodně, ale přesto k tomu nakonec došlo znenadání. Otočil se s plnou konvicí čaje, zrovna když se natahovala po talířích. V malé kuchyni se srazili a on ji opařil. Bylo to jen lehké popálení, ale on reagoval, jako by ji bodl. Mrštil konvicí o zeď, odtáhl ji ke dřezu a strčil jí ruku pod kohoutek.
„Nehýbej se! Přinesu nějakou mast na popáleniny,“ nařídil jí.
„Je to jen maličkost, lásko,“ řekla. „Je to v pořádku.“
Vybuchl. „Není! Není to v pořádku! Ublížil jsem ti!“ zařval. „Je to proto, že tenhle zatracený dům je moc malý! Nedá se tudy ani projít! Nemáš místo na svoje věci! Nenávidím tenhle zasranej barák!“
„Já ho miluji!“ vykřikla.
Přejel si rukou po tváři a přerývaně se nadechl. „Všechno by bylo lepší, kdybychom se odstěhovali,“ řekl klidným hlasem. „V novém domě bych ti neubližoval.“
Natáhla se, zavřela vodu a osušila si ruku utěrkou. Zhluboka nabrala dech a podívala se mu do zažloutlých očí.
„Ale ano, ubližoval bys mi.“
Ztuhl a pak se od ní prudce odtáhl, jako by to byl on, kdo se opařil.
„Co to říkáš?“ zašeptal.
Nedokázala skrýt slzy, které jí stékaly po tvářích, a tak se tím neobtěžovala.
„Říkám, že i když se přestěhujeme do nového domova, stejně se budeš obelhávat a mít přede mnou tajemství. Pořád budeš trávit sám sebe a snažit se předstírat, že nejsi opilec, a já se pořád budu dívat, jak pomalu umíráš, a nenávidět se, protože se příliš bojím, že tě zahanbím, než abych tě prosila, ať si zachráníš život. Prosím. Už to nedělej. Aspoň si o tom se mnou promluv. Miluji tě.“
Hermiona zatajila dech a začala počítat. Postupně viděla v jeho obličeji výrazy bolesti, hněvu, studu a zrady. Ten poslední vnímala jako nůž v břiše. Došla až ke dvanácti, než se k ní otočil zády a mlčky odešel.
Dívala se, jak mizí na schodech do laboratoře, a po tváři se jí řinul vodopád slz. Když uslyšela první zvuk tříštícího se skla, klesla na podlahu. Kvílela, zatímco poslouchala, jak rozbíjí další věci. Když slyšela, jak se dlouhá dubová pracovní lavice s praskavým sténáním vytrhla ze zdi a narazila do něčeho, o čem mohla jen předpokládat, že je to stůl, vyslala Patrona. Tohle už sama nezvládne.
xxx
Snape seděl na podlaze, zíral na trosky své laboratoře a přemýšlel, kolik je hodin. Jeho mysl se malátně pohybovala v kruzích, opakovaně probírala stále stejné myšlenky a snažila se vyhnout té nejbolestivější. Uvažoval, kolik času uběhlo. Ptal se sám sebe, jestli dokáže tu lavici opravit. Přál si, aby něco snědl. Toužil prostě zmizet, aby se tím už nemusel zabývat. Přál si, aby ho nemilovala, takže by to bylo jednodušší. Přemýšlel, kdo předtím prošel jeho ochranami a teď ji tam nahoře utěšoval.
Všechny tyto myšlenky, ať už byly jakkoli intenzivní, jen odváděly pozornost od strašné bolesti v jeho nitru. Ublížil jí. Nejspíš si stále neuvědomovala, že už byl opilý, když ji opařil čajem. Věděl, že se střízlivějícím lektvarem zabíjí, prostě maskoval pach alkoholu a snažil se ji podvádět. A ublížil jí.
Jak se mu to mohlo tak vymknout z rukou? Jakmile se k němu nastěhovala, chtěl s tím jednoduše přestat. Byl šťastný a už nepotřeboval utápět bolest. Ale pak si začal vymýšlet další důvody a ospravedlňovat se a všechno mu začalo proklouzávat mezi prsty.
Poslední dobou se přistihl, že přemýšlí, jak ji přimět, aby se zase odstěhovala, ale nedokázal přijít na proveditelný způsob, jak vrátit věci do stavu, v jakém byly předtím, a přitom si udržet to krásné, co od té doby vytvořili. Pokaždé, když jeho mysl rozehrála nový scénář až do konce, vždycky skončil sám. Nemohl ji ztratit. Teď pro něj byla vším. Možná by bylo lepší, kdyby místo toho ztratila ona jeho.
Zvedl láhev a znovu se dlouze napil. Uvažoval nad tím, kolik je hodin.
Podlaha v kuchyni zavrzala pod těžšími kroky, než jakými chodila jeho malá lvice. Když uslyšel, že někdo sestupuje po schodech, otřel si ústa do rukávu a pomalu otočil hlavu. Ona to nebyla. Vždycky po schodech tančila. Tohle bylo plahočení. Těžká osudová chůze. Každý krok zněl jako zatloukání hřebíku do rakve. Bylo po všem. Tak či onak, vše se změnilo. Snažil se pro ni udržet všechno pohromadě a velkolepě selhal. Znovu si párkrát lokl a přál si, aby nedopadl jako jeho otec.
Když konečně uviděl, kdo to je, zasténal a bouchl hlavou o zeď. Druhý muž opatrně prošel troskami laboratoře a dřepl si, až byli na stejné úrovni.
„Buď zdráv, Severusi.“
Severus potlačil hořký smích nad, vzhledem k okolnostem, vlídným pozdravem.
„Buď zdráv, Arture. Přišel jsi mi nakopat zadek za to, že jsem zase ublížil tvé dceři?“
„Ne.“
„Ale víš, že bys měl.“
„Pomohlo by to?“
Chvíli na sebe mlčky hleděli a pak Severus pomalu zavrtěl hlavou a řekl: „Ne.“ Opět se napil, pro případ, že by to byl jeho poslední doušek. „Zkoušel jsem to, víš. Opravdu jsem se snažil.“
„To mi řekla. Obviňuje sebe. Říká, že by to nebylo tak zlé, kdyby se k tobě nenastěhovala a nenarušila tvoji rutinu.“
Snape se na něj dlouze zadíval, než odpověděl: „Má pravdu.“
Artur na něj zklamaně pohlédl. „Kdyby se k tobě nenastěhovala, nezačal bys nasávat tolik střízlivějícího lektvaru, že vypadáš jako chudokrevný kanárek. Ale pořád bys byl opilec, Severusi. Nelži si do vlastní kapsy. To pití by tě nakonec stejně dostalo, jen by to trvalo o něco déle.“
Snape se zamračil, odvrátil pohled a potají pevněji sevřel láhev pro případ, že by se mu ji Artur pokusil vzít.
„Takže jsi přišel zachránit dámu před strašákem? Předpokládám, že už si balí věci? Nemělo by to trvat tak dlouho, většina je ještě v krabicích. V tomhle zatraceném domě jsem pro ni nemohl udělat dost místa.“
„Nebuď pitomec. Nikam se nechystá. Kdybych si myslel, že to pomůže, nechal bych kluky, aby ji odtáhli. Ale Hermionu nikdo nedonutí, aby se vzdala něčeho, co miluje. Jestli si myslíš, že ji můžeš odehnat, tak by sis to měl rozmyslet, synu. Ona zůstane. Zůstane a bude se dívat, jak umíráš, a bude si to vyčítat. Nikdo z nás ji nezastaví. Podle toho, jak vypadáš, to dlouho trvat nebude.“
Severus si odfrkl.
„Nemusí to být takhle,“ řekl náhle Artur a stiskl Snapeovo koleno. „Jsi silný. Ze svatého Munga tě propustili příliš brzy. Všichni jsme to věděli. Dokončil jsi léčení sám. Sám. Vyléčil sis hlas. Uzdravil sis svaly. Uzdravil sis nervy. I tohle se dá vyléčit. Je to jen další zranění, které zůstalo z války, copak to nevidíš? Nechali tě, aby sis poradil sám, stejně jako dřív. Jsi dost tvrdohlavý, aby ses vyléčil i z tohoto, jen musíš tentokrát požádat o trochu pomoci.“
Snape k němu vzhlédl a pocítil matnou jiskřičku naděje. „Jak?“
„Nejdřív tě musíme dostat do nemocnice. Trávil jsi sám sebe a to musíme napravit. A potom? Jsou lidé, kteří si prošli tím samým a dostali se z toho. Ti znají odpovědi. Hermiona říkala, že nedaleko odsud je jedna skupina, dá se tam dojít pěšky. Mudlové.“
Snape ucukl a Artur ho poplácal po koleni. „Teď nad tím nedumej. Mysli jen na to, jak se zvedneš z podlahy.“
Vstal, natáhl ruku a Snape na ni zíral. Chtěl odložit láhev, ale najednou ji sevřel pevněji.
„Vezmi si ji s sebou, jestli ji budeš potřebovat, abys dokázal projít dveřmi,“ pobídl ho Artur.
Snape držel láhev pevně v jedné ruce a druhou se chytil jeho dlaně. Vstal a místnost se zakymácela. Byl by upadl, kdyby ho Artur nezachytil. Láhev mu vyklouzla z ruky a rozbila se. Severus se na ni podíval a chtělo se mu plakat. Nebude mít šanci na poslední doušek.
„Nech to. Mělo to tak být,“ řekl Artur a vedl ho mezi troskami až pod schody.
Severus se zarazil při pomyšlení, že by ho takhle měla vidět Hermiona. Sáhl do kapsy, ale Arthur mu vzal lektvar z neobratných prstů.
„Ne,“ řekl. „Víš přece, že už to nemůžeš pít.“
„Potřebuji to,“ zasyčel Snape a nenáviděl svůj kňučivý tón.
„Ne, nepotřebuješ. Nic před ní neskrýváš, Severusi. Už žádné lži.“
xxx
Hermiona slyšela jejich kroky na schodech a popadla pláště i svou kabelku. Vystrašeně ustoupila ode dveří, ale pak se napřímila; odmítla se skrývat. Ron a Harry se k ní přiblížili a postavili se jí po boku. Harry ji vzal za ruku a stiskl ji.
Neozýval se žádný křik. Od chvíle, kdy tam Artur sešel, nebyly slyšet žádné kletby. Od posledního zvuku tříštícího se skla nastal mrtvolný klid. Teď přicházel. Byl rozzlobený? Ponížený? Udělala správnou věc? Nenáviděl ji?
Dveře se otevřely a on tam stál. Rozplakala se. Nejen proto, že vypadal příšerně. Se zplihlými, mastnými vlasy a kůží jako zažloutlý pergamen vypadal stejně jako v dobách, kdy ještě bývala jeho studentkou, a ona si uvědomila, jak dlouho už s tím bojuje. Stál vzpřímeně, mírně se kymácel, ale Arturovy ruce kolem něj tvořily zábranu, jako by byl přerostlé batole, které dělá první krůčky.
Co ji skutečně rozplakalo, byl strach, který nedokázal skrýt. Mlčky na ni zíral a v ušlechtilé hrůze čekal na její rozsudek.
Přistoupila k němu a oběma rukama ho jemně chytila za nadloktí. „Můžeme jít, lásko?“
Přitiskl svou paži pevně k jejímu boku, tím jí uvěznil ruce.
„Ano,“ řekl.