Když voda opadne
After The Flood
Originál: https://www.fanfiction.net/s/9152048/1/after-the-flood
Autor: hiddenhibernian
Překlad a banner: Jacomo Betaread: Ivet
13. kapitola – O přízracích a laskavosti
Hyde Park, Londýn
27. května 2005, 15 hodin
Hermiona zavřela oči, užívala si sluneční paprsky a zároveň si na jazyku vychutnávala poslední kapku zmrzliny od Fortescueova nástupce Giovanniho. Na okamžik byl život opět nádherně jednoduchý; byla naživu, bylo jaro a Ron seděl vedle ní na lavičce v parku.
Ron, který nikdy nebyl příliš naladěný na myšlení ostatních, ji z toho prchavého okamžiky, kdy bylo se světem všechno v pořádku, vytrhl.
“Takže. Ty a Malfoy to teda berete vážně?” pronesl překvapivě vyrovnaným tónem. Hermiona a Draco byli viděni, jak spolu znovu vycházejí z restaurace. Což nebyla tak neobvyklá událost až na to, že prsten, který měla na ruce, se následující den dostal na titulní stránku Denního věštce. Bylo marné doufat, že si toho nikdo z Weasleyových nevšimne.
“Ano. Trávíme spolu hodně času, víš,” odpověděla Hermiona unaveně. Tohoto se děsila, protože věděla, že nemůže Ronovi povědět pravdu, ale co jiného mu měla říct? Natolik zoufalá, že požádala Draca o radu, se nakonec smířila s jeho doporučením, aby vysvětlovala co nejméně. Stále nepatřila k mistrovským lhářkám, zejména když přišlo na Rona, a prostě nevěděla, co jiného má dělat.
“Blbost, Hermiono! Nezasnoubíš se s chlápkem jen proto, že se s ním hodně vídáš!”
Povzdechla si.
“Já vím, Rone, ale co chceš, abych ti řekla? Sama bych tomu nevěřila, ale zdá se, že jsme si nějak sedli.”
Místo, aby se Ron posmíval nebo se tvářil zmateně, jak očekávala, zkoumavě se na ni zahleděl a zůstal zticha. To Hermionu znervoznilo mnohem víc, než kdyby vyletěl jako bubák z krabičky, jak míval ve zvyku.
Několik minut mlčeli a pozorovali dění ve svém okolí; ženy obskakující hromady dětí promíchané s příležitostnými běžci a hejny elegantně oblečených úředníků v klapajících polobotkách, kteří si stěží všímali, kudy jdou.
Když ji to napětí ještě víc vynervovalo, Ron se konečně vrátil k tématu.
“Podívej, Hermiono. Jsem si jistý, že máš své důvody, ale šílená zamilovanost do onoho fretčáka mezi ně nepatří.”
“Rone! Mluvíš tady o mém snoubenci!”
“Jo. A rád bych věděl, jak se to stalo. Je dost snadné vidět, co od tebe chce, ale jakou páku by na tebe mohl mít?”
Samozřejmě, že si Ron vybral právě tuhle chvíli na to, aby se konečně stal vnímavým. Kdyby se tolik nebála toho, co by mohl objevit, podrážděně by se rozječela nad tou ironií.
Ron kroutil ubrousek v ruce pořád dokola, jako to dělal s čímkoliv, co měl zrovna na dosah, když hrál šachy proti záludnému soupeři.
Náhle ubrousek roztrhl na dvě části, čímž Hermionu vyděsil.
“Sakra, prosím, řekni mi, že jsi s ním nevyhandlovala, aby mě dostal od Svatého Munga!”
Šokovaně zůstala zticha a nedokázala přijít na žádnou námitku. Ptáci pokračovali ve zpěvu, lhostejní k malicherným lidským starostem, které se nacházely pod nimi.
“Hermiono, to jsi neudělala!”
Odhodlaně hleděla před sebe a zoufale se snažila znovu ovládnout konverzaci.
“Samozřejmě, že ne, Rone. Nebuď směšný!” snažila se, co to šlo, aby to znělo zamítavě, a v projevu nezájmu natáhla nohy, aby zachytila další sluneční paprsky.
“Není to tak směšné, když se na mě při popírání ani nepodíváš, že ano?” řekl. “Pokud se na mě dokážeš podívat a odpřísáhnout, že jsi s Malfoyem neuzavřela dohodu, aby mě dostal ven, budu ti věřit. Je to na tobě.”
Sakra. Obrnila se, ale ve chvíli, kdy se mu podívala do očí, věděla, že on uvidí pravdu. Tohle byl Ron, kluk, se kterým vyrůstala, milovala ho a bojovala s ním, a den, kdy nebude schopný do ní vidět, bude v mnoha ohledech mizerný.
“Sakra, mám pravdu!” Popadl ji za ramena. “Co tě donutil slíbit, Hermiono? On -” Náhle se zdálo, že usoudil, že detaily teď vlastně nejsou důležité, a Hermioně se ulevilo. Ron vydávající ve směru představ, čím vším by ji Draco mohl vydírat, byla situace, která by ničemu nepomohla.
“Poslouchej, už se o sebe můžu postarat, tak proč prostě neřekneš Malfoyovi, ať se jde vycpat?” nadhodil.
“Nemůžu! Já už – Rone, prostě na to zapomeň, ano? Už jsem v tom namočená a je příliš pozdě, abych vycouvala.” Našpulil rty a podíval se na ni tak ostrým pohledem, který jako by si razil cestu přímo skrz ni.
“Nedlužíš nic Harrymu, ani mně. Víš to, že jo?”
“Vím,” zamumlala s nepříjemným pocitem.
“Nemusíš nic vynahrazovat za – za to, co bylo nutné udělat. Harry tě prosil, abys to udělala, pamatuješ? A za mě bys taky neměla cítit odpovědnost. Musíš myslet taky na sebe, Hermiono.”
Vložila svou malou dlaň do té jeho velké, pihovaté. Byla teplá a měkká a utěšovala ji způsobem, jaký v ní nikdo jiný od doby, kdy se vydala na lov viteálů, nedokázal vyvolat.
“Já vím, Rone. Ale někdy prostě musíš udělat něco, co ve skutečnosti udělat nechceš, víš? Není to tak, že bych to udělala jen kvůli tobě.”
Pozvedl obočí, očividně ho to nepřesvědčilo.
“Neudělala! Nebylo až tak zatraceně úžasné žít jako mudla, pracovat v hotelu…” Otočila k němu hlavu, aby se na něj podívala a těšila se z toho, že sedí vedle ní na sluníčku, živý, skutečný a přítomný. “Nemáš ponětí, jak je skvělé být tady teď s tebou. Za to to stálo. Bude to za to stát.” V hlasu jí zněla upřímnost. Ron jí stiskl ruku, a pak místo zahozeného ubrousku začal otáčet kolem prstu jejím zásnubním prstenem.
“Takže jsi ohledně svatby s Malfoyem rozhodnutá?”
“Ano. Dala jsem mu slovo. Kromě toho si opravdu myslím, že bych mohla něco změnit. Pokud získám dostatečný impuls k prosazení některých reforem přes Starostolec -”
***
Ve stínu pod stromy za jejich zády naslouchal jistý muž napjatě jejich rozhovoru, i když by měl stát moc daleko na to, aby něco zaslechl. V jednu chvíli to vypadalo, že se už už vyřítí ze svého úkrytu a vrhne se k lavičce, kde seděli, ale zůstal neviditelný.
Bylo potěšující, že Grangerová působila dojmem, že je mu náležitě vděčná za to, že ji zachránil z vyhnanství, a už teď vykazovala známky loajality ke svým novým vazbám. Způsob, jakým Weasleyho ujistila, že se její skutečné touhy liší od zvoleného postupu, byl téměř dojemný. Jako kdyby někdo tak chytrý jako Grangerová odmítl šanci stát se Malfoyem, když jí to bylo nabídnuto!
Nezdálo se, že by nyní existovaly nějaké zásadní překážky k dosažení požadovaného výsledku, možná kromě Weasleyho. Ukázalo se, že je hrozivější protivník, než čekal. Konverzace v parku byla jistě náhoda; Weasley za těch sedm let nečinnosti musel nashromáždit nějaké záblesky inteligence a teď se všechny vypustil najednou.
Celkově vzato, pomyslel si Draco, jeho plány postupovaly velmi uspokojivě.
***
Hermiona si tím nemohla být jistá, ale spíš se přikláněla k tomu, že na paní Malfoyovou udělala dojem. Ta zjevně očekávala, že její budoucí snacha bude na velmi formálním zásnubním večírku, který uspořádala pro to, co zbylo z čistokrevné elity, buď neohrabaná a nejistá, nebo přehnaně drzá a útočná.
Místo toho si Hermiona oblékla dobře střižený tmavě modrý hábit a říkala si, že s vlasy vyčesanými do hladkého drdolu vypadá docela sofistikovaně. Hosty vítala s chladnou zdvořilostí, která odpovídala zdrženlivé kultivovanosti paní Malfoyové.
Hermiona se už dávno vzdala představy, že se stane omračující kráskou. Když vyrůstaly, Ginny ji vystavila mnoha ‘přeměnám’, které spočívaly hlavně v tom, že byla udušena extrémním množstvím mejkapu, a nepodařilo se jim přimět Hermionu, aby se vynořila jako motýl z ulity a oslnila unáhlené závistivce, snad jen s výjimkou vánočního plesu. Tehdy s pocitem lítosti některým lidem konečně ukázala, že je ve skutečnosti opravdu žena. O deset let později nebude mít toto odhalení zřejmě stejný účinek, ale časem se naučila používat oblečení k tomu, aby z ní vyzařovalo sebevědomí a síla.
Dnes večer byla rozhodnutá neukázat ve svém brnění žádné trhliny.
Paní Malfoyová nemohla tušit, že zdravit se s lidmi, kteří jí pohrdali kvůli jejímu mudlovskému původu nebo proti nimž bojovala ve válce, Hermioně žádnou hrůzu nenahání. Pracovala jako noční recepční v rušném hotelu v centru Londýna, to se s tím nedalo srovnat. Nikdo nebyl opilý nebo zdrogovaný, hůlkou se dokázala bránit mnohem účinněji než neozbrojená jen metr a půl vysoká mudlovská žena, a pokud by na ni někdo byl hrubý, mohla se mu pomstít, aniž by přišla o práci. Skoro doufala, že někdo překročí hranici: a kdyby to náhodou byla Pansy Parkinsonová, tím lépe.
Všimla si, že Draco, který ji znal mnohem lépe než jeho matka, se postaral o to, aby varoval své přátele ostrým pohledem, když se přiblížili. Jejich vrstevníci toho o Hermioně v Bradavicích slyšeli dost a měli další důkaz o její schopnosti uvalit odplatu na ty, kteří se jí postavili, díky tváři Marietty Edgecombeové pokryté vyrážkou, a raději se její nelibosti vyhnuli.
Nakonec se ukázalo, že tím nešťastným pokusným králíkem se stane Feodor Enthwistle. Byl o deset let starší, a tak byl trochu dál od okruhu Malfoyových, čili své omezené znalosti o jedné z jeho členů odvozoval pouze z tisku. To se ukázalo jako chyba.
Když se přiblížil k malé skupince stojící u dveří, podíval se na Hermionu a svlékl ji očima z hábitu.
“Nechápu, o čem je celý tenhle povyk. Určitě víš, že se mudlovští šmejdi nemají pouštět do salonu, že, Malfoyi?”
“A co nevychování kašpaři s inteligencí mloka? Co myslíte, že bychom měli dělat s lidmi jako jste vy, pane Enthwhistle?” zeptala se ho Hermiona s úsměvem, který ho přiměl sáhnout po hůlce. Bylo však už pozdě; Malfoy tasil tu svoji a strčil mu ji před obličej.
“Ta, se kterou mluvíte, je moje budoucí manželka. Taky je to žena, která zabránila Voldemortovi v návratu, takže navrhuju, abyste padl na kolena a omluvil se jí, pokud nechcete, aby vás potkal stejný osud,” prohlásil Draco jasným, chladným hlasem, který jako by obsáhl celý prostor místnosti.
V té chvíli jako by ustal všechen hovor a kouzelníci a čarodějky se otočili, aby sledovali podívanou, která se před nimi odehrála. Nikomu neunikl způsob, jakým Hermiona a oba Malfoyovi vytvořili jednotnou frontu proti nešťastnému rušiteli. Ani tvrdý výraz na Hermionině tváři, když Dracův návrh zvažovala.
“Ne,” odmítla pak neochotně a Enthwhistleovi se ulevilo, “raději se pozdravím s našimi hosty, než bych s touto ubohou náhražkou kouzelníka ztrácela další čas. Jen ihned opusťte toto místo a už mě nikdy znovu neobtěžujte.” Když se otočil a sahal po dveřích, ani se nezdržovala jeho proklením; byla si dost jistá, že se o to postará Draco.
Posléze se ukázalo, že to paní Malfoyová zasáhla Enthwhistlea nestvůrným netopýřím zaklínadlem ve snaze co nejvíc zveřejnit jeho ponížení, ale zároveň příliš neporušit požadavky na pohostinnost nebo porušit podmínky svého podmínečného propuštění.
Enthwhistle se dal do běhu. Když utekl na ulici a zabouchly se za ním dveře, Hermiona a Malfoyovi dál pokračovali ve vítání hostů, kteří okamžitě předstírali, že se nestalo nic, co by stálo za zmínku. Všichni začali znovu hovořit, i když tentokrát s o něco větší živostí.
Zdálo se, že publikum náležitě absorbovalo pohled na Malfoyovy galantně hájící Hermioninu čest. Přemýšlela, kolik z elegantně oděných hostů, kteří v sále flirtovali, klábosili a tančili, věřilo jimi zosnovanému příběhu o tom, jak se z nepřátel ve škole stal zamilováný pár.
Vzhledem k veškerým svým zkušenostem zvažovala, že Malfoy mohl Enthwhistlea nastrčit, aby se postaral, že šance předvést jejich nově vzniklou svornost nebude promarněná jen proto, že nikdo nenajde odvahu ji ve vhodnou chvíli urazit. Draco měl cit pro drama, ale Hermiona musela připustit, že bylo nepravděpodobné, že by se obtěžoval zajít tak daleko. V budoucnu ještě nebude o nadávky nouze, zvláště s ohledem na rodinu, do které se vdávala.
Bylo by hezké věřit, že má za zády dva oddané ochránce, ale ona věděla své.
“Hermiono!”
Hlas nepoznala, ale otočila se se stále nedotčeným zdvořilým úsměvem. Před chvílí začal uvadat, ale hravě ho znovu vyvolala, aby pozdravila opozdilce.
“Hermiono, ty mě nepoznáváš?” Nad ní se tyčil vysoký blonďatý cizinec s laskavýma očima a ona si horečně lámala hlavu. Pak něco v jeho bezelstném úsměvu vyvolalo vzpomínku.
“Neville!” zasmála se potěšená tím překvapením a opětovala jeho objetí. “Jsem moc ráda, že tě vidím! Nech mě, ať si tě prohlédnu,” pokračovala a ustoupila na vzdálenost paže, ale nepustila ho.
Skoro se musela zaklonit, aby mu viděla do tváře; konečně někdo, komu šel mír k duhu. Neville byl od ostýchavého chlapce, úzkostlivě svírajícího svou ropuchu, s nímž se setkala v Bradavickém expresu, téměř k nepoznání. Tento muž měl kolem sebe auru spokojenosti a dokázal obklopit i někoho tak unaveného jako Hermiona pocitem bezpečí, který ze sebe vyzařoval. Bylo úžasné vidět, že alespoň jeden z jejích spolužáků naplnil veškerý příslib skrytý v jeho mladším já. Neville nebyl nijak zvlášť hezký, ale poté, co strávila příliš mnoho času hleděním na Malfoye, jí to přišlo téměř jako úleva.
“Vypadáš dobře, Neville!” prohlásila upřímně a přerušila tak své přemítání. Na to bude dost času později.
“Ty taky, Hermiono,” věnoval jí obdivný pohled a ona pocítila vděčnost, že její mudlovský mejkap a účes umně vytvořený skřítkou stačily k tomu, aby na jednoho z jejích nejstarších kamarádů udělaly dojem. “Rád tě zase vidím!” pokračoval Neville, ale Hermiona si uvědomila, že nejde o nekomplikované shledání dvou starých přátel a že každý jejich pohyb je sledován.
“Já tebe taky! Raději bych - “ vrátila se k vyumělkovanému, žoviálnímu tónu, který používala předtím a mávla směrem k malé skupince hostů, vytvořenou před Malfoyovými. Neville chápavě přikývl. Zdálo se, že na ni před svým začleněním mezi lidi v místnosti vrhl zvláštní pohled, ale neměla čas to analyzovat, protože jí Theodor Nott právě líbal se zlomyslným úsměvem ruku.
Než Hermiona na Nevilla znovu narazila, uběhlo několik hodin. Usmívala se, tančila a byla zdvořilá k celé kouzelnické společnosti, dokud ji nerozbolela tvář. Ples měl očividně ohromující úspěch, v nemalé míře díky lidem, kteří se chtěli osobně přesvědčit, že se Hermiona Grangerová a Draco Malfoy skutečně chystají uzavřít manželství.
Právě teď si Hermiona ukradla pár minut, aby si odpočinula ve stíny obrovské kapradiny zasazené v květináči. Seslala slabé kouzlo nepovšimnutí a zula si boty. Mramorová podlaha příjemně studila. Koutkem oka zahlédla, jak se někdo blíží, ale vroucně doufala, že si jí nevšimne, a soustředila se na zavrtávání prstů na nohou do kamenné podlahy.
“Vím, že tam jsi, Hermiono,” ozval se jí u ucha Nevillův hlas a ona nadskočila.
“U Merlina, Neville, málem jsi mi způsobil infarkt!”
“Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Celý večer jsem se snažil s tebou promluvit, ale není to snadné.”
“No, tak teď máš šanci,” řekla Hermiona, i když tak úplně nevěděla co čekat. Jistě to nemohlo být až tak zlé, jinak by ji předtím tak vřele nepozdravil, ne? Neville se však od svých jedenácti let navzdory ostýchavosti a nedostatku sebedůvěry obvykle postavil za to, co považoval za správné. Hermiona považovala za nepravděpodobné, že by splňovala jeho standardy, a tak měla jisté obavy.
“Jen jsem chtěl, abys věděla, že jsem si nikdy nemyslel - nikdy jsem nevěřil tomu, co o tobě ministerstvo tvrdilo.” Odhrnul si vlasy z obličeje v gestu, které si pamatovala z Bradavic, když mu přerostly přes rovný zástřih vyžadovaný jeho babičkou.
“Nakopal bych si, když jsem zjistil, co se vlastně stalo. Chci říct, přece jsem tam byl!” Neville se rozhlédl, aby se ujistil, že jim nikdo nevěnuje pozornost, a naklonil se blíž k ní. “Snažil jsem se tě najít,” zašeptal, “ale neměl jsem štěstí a neodvážil jsem se jít otevřeně proti ministerstvu -” vrhl ještě jeden rychlý pohled za její záda, “ne, že by to byla nějaká omluva, ale babička utrpěla v bitvě několik zlých ran a má jenom mě -”
“Dost, Neville! Nemohl jsi nic dělat. Nemůžu uvěřit, že se mě vůbec pokoušel najít…” odmlčela se, to odhalení ji zasáhlo. Najednou se zasmála. “To jsi opravdu neměl, ale hodně to pro mě znamená. Vážně.”
Ani jeden nevěděl, co říct dál, dokud Hermionu nenapadlo zeptat se, co v současnosti dělá.
“Ach, jsem učedníkem u Pomony v Bradavicích!” Celá Nevillova tvář se rozzářila a nebylo pochyb, odkud jeho aura spokojenosti pochází. “Je to skvělé. Můžu stále bydlet s babičkou a každé ráno se přemístit do hradu.”
Stačilo jen velmi malé pobídnutí a vychrlil na ni podrobný popis toho, co jeho učení obnáší. Hermiona fascinovaně naslouchala. Nikdy vlastně neměla příležitost prozkoumat, co následuje po vzdělání v Bradavicích, což patřilo k tomu, co teď musela zvážit. Stejně fascinující bylo vidět Nevilla ve svém živlu.
“Longbottome,” oslovil ho náhle přes její rameno Malfoy, který se při tom strnule uklonil. Neville mu úklonu oplatil podobně zdrženlivým způsobem. Hermiona si uvědomila, že je stejně čistokrevný jako Draco.
“Malfoyi. Mohu ti blahopřát?”
“To můžeš,” odpověděl Draco úsečně a Hermiona dumala, co se mezi nimi za roky její nepřítomnosti stalo. Očekávala by napětí tak silné, že by se dalo krájet, ne tuto pečlivou neutralitu.
“Hermiono, rád bych tě představil panu a paní Parkinsonovým, rodičům Pansy. Longbottome, omluvíš nás?” Dracův hlas byl chladný a zcela korektní. Neville a Hermiona odpověděli stejným tónem. Až když Draco nabídl své snoubence rámě a byli na cestě k Parkinsonovým, Neville si zřejmě uvědomil, že svou debatu s Hermionou ještě nedokončil.
“Pošlu ti sovu, Hermiono, ano?”
“Nech mě, ať pošlu sovu já tobě! Brzy se uvidíme, Neville!” Na to se Hermiona otočila a byla pryč. Najednou stál Neville pod kapradím sám a sledoval odcházející nepravděpodobný pár. Tu noc už se k němu Hermiona znovu nepřiblížila; nejvíc, co z něj zahlédla, byl záblesk jeho hábitu v davu.
***
Když Hermiona otevřela oči a uviděla před sebou bradavickou bránu, pocit, že je po více než sedmi letech putování zase doma, byl tak silný, že ji málem porazil. Silueta hradu, známá stejně důvěrně jako vlastní tvář v zrcadle, se hrdě tyčila proti plnému červencovému slunci, které ji přinutilo mžourat a zastínit si oči rukou.
Drsné kameny hradu obalené letním pláštěm ze svěží zeleně se ztrácely v oblacích listí. Kaštany a duby se tyčily vysoko k nebi a natahovaly se k vrškům věží. Jejich označení se Hermioně vybavilo automaticky, jako kdyby celou dobu čekalo na přivolání.
Dumala, jestli teď někdo vyučuje v Severní věži věštění; od svého návratu nedržela s personálními změnami krok. Věděla jen, že profesoři Kratiknot, McGonagallová a Snape padli během závěrečné bitvy a že novým ředitelem byl krátce po válce jmenován Marcus Wilburne, který zanechal ve Starostolci solidní, i když nijak inspirativní stopu. Soustředil se na obnovu školy a vypadalo to, že zastává neobvyklý názor, že Bradavice by měly být především vzdělávací institucí, a nikoliv účastníkem politických šachů.
Z rozjímání ji vyrušilo chrastění klíčů tak velkých, že by víc pasovaly do kapes obra než do ruky normálního člověka. Spěšně odtrhla zrak od střech a zjistila, že hledí přímo do očí pana Filche.
“Ach!” Vzpamatovala se a zatápala v hlavě po vhodném pozdravu. Nic ji ale nenapadlo, tak zůstala u běžného: “Dobré odpoledne, pane Filchi.” Neodpověděl. Místo toho jí pokynul, aby vešla a otevřel masivní železnou bránu. To jí nebylo třeba říkat dvakrát, dychtivě vykročila vpřed jako pokaždé, když tudy vstupovala.
Pan Filch ji mlčky vedl k hradu. K jejímu překvapení ji ale nasměroval kolem hlavní části budovy ke skleníkům, a nikoliv do vstupní haly.
Nic to nebylo. Opravdu. Jen spálenina od špatně zaměřeného kouzla, a přesto to stačilo, aby ji to málem srazilo na kolena. V nose náhle ucítila pach bitvy a téměř slyšela zvuk padajícího kamení. Později si nemohla tak úplně vybavit, jak se od němého následování školníkových kroků dostala k tomu, že se držela zdi hradu a snažila se nezhroutit. Do přítomnosti ji přivedl pan Filch, který jí hlasitě zakašlal u ucha a vyděsil ji natolik, že se dala znovu do pohybu. Stále beze slova ho následovala k cíli.
Vzhledem k tomu, že se jí stěží podařilo přejít přes pozemky, nemohla tak úplně pochopit, jak tu mohl Neville po svém návratu vydržet. Možná to ale bylo tím, že určující tragédie jeho života se odehrály dávno předtím, než sem poprvé dorazil. V Bradavicích konečně našel sám sebe a postavil se trýznitelům svých rodičů.
Možná tohle bylo klíčem k jeho schopnosti snášet neustálé připomínky onoho hrozného posledního roku. Lenka pověděla Hermioně o prvním pololetí dost na to, aby připustila, že šlo o malou partyzánskou válku, a jediným důvodem, proč její následky nebyly ještě před zahájením bitvy smrtelné, byl Snapeův skrytý vliv.
Hermiona přišpendlila oči na Filchův zadní díl kabátu, aby se nadále mohla pohybovat navzdory přízrakům vzpomínek, které na ni ze všech stran útočili. Bylo by hezké, kdyby se na Nevilla, až ho uvidí, byla schopná soustředit místo toho, aby se proměnila v blábolící trosku, která jednak naříká nad padlými a zároveň jde ve stopách svého mladšího já do králičí nory, kde jsou ukryté její nejšťastnější vzpomínky.
Konečně dorazili do cíle. V jednom ze skleníků chyběla celá stěna a Neville, obklopený obřími hromadami převrácené zeminy, měl plné ruce práce s kopáním. Když se ozval hluk, jak se dvojice blížila, nechal rýč zabodnutý v hlíně a otočil se.
“Hermino! Děkuju, že jste ji sem přivedl, Argusi,” oslovil zdvořile staršího muže, který mu polovičatě kývl a beze slova se vrátil zpátky do hradu. Neville se zatvářil překvapeně, ale stočil pozornost k Hermioně.
“Promiň, jen jsem si myslel, že dodělám nějakou práci, než dorazíš. Sázím tady dýmějové hlízy a ty nemají rády půdu, která byla příliš vystavená magii. Jen to tu uklidím a obstarám nám trochu čaje…”
Spojili síly, aby seslali kouzla na zbavení špíny, a zakrátko vypadal Neville čistě a trochu zrůžověle. K Hermionině úlevě ji neměl v úmyslu odvádět na čaj příliš daleko; za rohem skleníku stál připravený stůl a dvě zahradní židle.
Poněkud povědomý domácí skřítek si pohrával s bílým ubrusem a snažil se ho přimět, aby zůstal i v mírném vánku hladký. Když si všiml, že se k němu blíží, lusknutím prstů se postaral, aby se na prázdné ploše objevil čajový servis hodný královny.
“Je pro tebe těžké se sem vrátit, viď?” zeptal se jí Neville náhle uprostřed vyprávění o tom, co se v létě děje ve sklenících. Vypadalo to, jako kdyby o bylinkářství mluvil jen proto, aby ji uklidnil, jako v případě splašeného koně, kterého uklidňuje povídání o ďáblově osidle a žabníku.
“Ano. Těžší, než jsem si myslela. Jak to můžeš vydržet?” vyklouzlo jí dřív, než tomu stihla zabránit. Neville se krátce zasmál, ale bez stopy humoru.
“Ze začátku jsem nemohl. Vrátil jsem se na sedmý ročník, víš. Babička na tom trvala. Myslím, že předpokládala, že to pro mě bude užitečné. Škola se přestavovala a učitelé se snažili dát dohromady nějaké učební osnovy. Myslím, že neměli ponětí, co si počít se studenty, kteří prošli válkou.” Zavrtěl hlavou. “Chodili jsme kolem sebe jako zombie.” Paní Longbottomová rozhodně věřila na drsnou školu života, pomyslela si Hermiona, a pokusila si představit, jaký ten rok musel být. Příliš mnoho lidí chybělo: Draco, Greg Goyle a Hermiona byli v Azkabanu a Ron u Svatého Munga. Levandule nejspíš taky. Harry a Crabbe byli mrtví -
Jako kdyby Neville uhodl, na co myslí, a pokračoval: “Skoro nejhorší byli duchové…”
Teprve až nyní si Hermiona uvědomila, že kouzelnický svět měl zhmotněnější přízraky, než vzpomínky, které ji pronásledovaly cestou od brány. Na okamžik pocítila příval naděje, ale téměř vzápětí ho zaplašila. U svého přítele v něco takového nemohla doufat.
“Kdo?” otázala se chraplavě a Neville jí vyhověl, protože vycítil z jejího hlasu naléhavost.
“Colin Creevy, profesorka McGonagallová a Jocasta Hazierová. Než zemřela, tak jsem o ní nikdy neslyšel. No a ještě nějaký Smrtijed, ale nikdo nezjistil jeho jméno. Profesorka McGonagallová zmizela po roce, ale zbytek je stále ještě tady.”
Na to nebylo co říct a tak se odmlčeli. Hermiona zoufale doufala, že nenarazí na Colinova ducha. Skřet vem nebelvírskou statečnost.
“Už je to lepší,” chopil se Neville znovu vyprávění. “Předpokládám, že svým způsobem to bylo, jako kdybychom znovu obsazovali Bradavice – získávali je zpět. Zní to hloupě.” Zrudl, ale ona mu rozumněla.
“Ne, nezní. Jsi statečný, že ses vrátil, Neville.”
Pokrčil rameny.
“Teď jsou Bradavice zase můj domov,” prohlásil jednoduše. “I když tu ve skutečnosti nezůstávám přes noc.”
Hermiona si vzpomněla, že se Neville každý večer vrací k babičce, a rozhodla se zajistit, že bude mít v životě taky něco příjemného. Aspoň to pro něj mohla udělat.
“Vždycky jsem si myslel, že se budeš chtít vrátit a učit tu,” poznamenal a Hermionu překvapil nával potěšení, které ta představa vyvolala, než ji s lítostí zavrhla.
“Nemyslím si, že bych se hodila na učitelku, Neville. Neměla bych na to trpělivost,” vysvětlila vybráním jednoho z mnoha důvodů.
“Se mnou jsi ji docela měla,” připomněl jí.
“To není totéž! Představ si, že máš celou třídu studentů,” zvolala, než si uvědomila, že přesně to bude muset Neville zvládnout, pokud má převzít post profesorky Prýtové. “Promiň, jsem si jistá, že budeš skvělý. Jen vím, že já bych nebyla.”
Před svým příchodem Hermiona dumala, na kterého učitele by mohla narazit. Docela se jí ulevilo, když zjistila, že pobývají mimo hrad, a odmítla Nevillovo pozvání podívat se do obnovené Velké síně. Když se vzdala i návštěvy knihovny, vrhl na ni ostrý pohled, ale nekomentoval to. Hermiona věděla, že se Neville stále přátelí s většinou Weasleyových a mnoha svými dalšími vrstevníky, a uvědomila si, že je pravděpodobně na váhavost lidí v souvislosti s Bradavicemi zvyklý.
Jediným členem personálu, kterého kromě Filche během své návštěvy zahlédla, byla profesorka Prýtová. Během doby, co popíjeli čaj, se vynořila z jednoho ze skleníků a nevypadala překvapeně, že Hermionu vidí. Srdečně ji pozdravila a odběhla, aby se postarala o bublinatky v jezeře.
Když nastal čas k odchodu, Neville nezavolal znovu Filche, ale doprovodil ji k bráně sám. Tentokrát se Hermiona pokusila vnímat okolí: známou plochu trávníku u jezera, okraj Zapovězeného lesa táhnoucí se ke škole a všechny ty drobné připomínky, že toto je po většinu roku domov stovek dětí.
Teď už to bylo snazší. Po rozhovoru s Nevillem byla schopná vidět, že Bradavice nejsou ani tak pomníkem jejích vzpomínek jako spíš živým dýchajícím organismem, připravujícím se na nový přísun studentů. Odolala pokušení se zeptat, kolik nových studentů v září nastoupí; neměla k otázce žádný dobrý důvod a Draco jistě dokáže tyto informace získat od někoho jiného.
Neville jí zdvořile podržel postranní branku, a pak ztuhl, jako kdyby chtěl něco říct. Bylo na Hermioně, aby prolomila to náhlé trapné ticho.
“Děkuju, že jsi mě pozval. Neville. Moc ráda jsem tě viděla.”
Nakrátko se zatvářil vděčně, a pak zřejmě sebral odvahu. “Hermiono… Jsi si ohledně Malfoye jistá?”
Ach Merline, tohle už ne! pomyslela si. Vypadalo to, že každý její nebelvírský přítel považuje za nezbytné ji před sňatkem s Dracem varovat. Jako by bylo absolutně nepředstavitelné, že by zmijozel někdy mohl udělat něco dobrého, přemítala v duchu a na okamžik zapomněla, že nevstupuje do manželství zrovna v pravém slova smyslu. Ve tváři se jí muselo objevit určité podráždění, protože Neville se rychle omluvil.
“Promiň, vím, že to není moje věc…”
“Ne, to není.” Pak si ale uvědomila, že pokud si v Bradavicích vytrpěl někdo od Malfoye víc než ona a Harry, byl to Neville, a svou reakci zmírnila. “Bude to v pořádku, Neville. Vím, co dělám. Po válce se hodně změnil…” Přesvědčit o tomhle Nevilla ale bude obtížné a nebude možné toho dosáhnout za jedno odpoledne. “Budeme spolu moc šťastní,” prohlásila pevně a doufala, že do ní za vyslovení tak kolosální lži neuhodí blesk. “Uvidíš.”
“To doufám,” podotkl úzkostlivě a podíval se na ni. “Jestli si někdo zaslouží být šťastný, tak jsi to ty, Hermiono.”
Ani nevěděla, jak se to stalo, ale pocítila velký příval náklonnosti k Nevillovi, který si i po tom všem, čím prošel, zachoval jemnost. Připomínal jí tím Harryho. Oba v sobě měli základní jádro laskavosti navzdory všemu, co museli vytrpět.
“Miluju tě, Neville,” prohlásila a hned se začervenala. Nebylo to přesně to, co obvykle říkala svým přátelům, i když to byla pravda. “Nemyslela jsem to tak – jen jako kamaráda!” doplnila co nejrychleji, aniž by se nejdřív nadechla, a Neville se k její úlevě zasmál.
“Já vím, neboj.” Tvář se mu zbarvila jasně rudou barvou, ale dokázal mužně zamumlat: “Taky tě miluju. Samozřejmě stejným způsobem.” Navzdory přirozeným rozpakům, kterým čelí každý Angličan, když je nucen něco takového pronést nahlas, se dokonce pohnul a trapně ji objal.
Když se Hermiona přemístila, Neville se upřeně zahleděl k zemi, ačkoliv náhodnému pozorovateli by prázdný trávník před branou připadal zcela nezajímavý.