Nejvyšší čas na změnu
Originál: https://www.fanfiction.net/s/6430401/1/Facilitating-Change
Autor: Aurette
Překlad: denice Beta: Sevik99 Banner: Jimmi
Poznámka překladatelky: Tato část příběhu je velmi explicitní a až příliš popisná, proto jsem ji spíš převyprávěla. Pokud by někdo chtěl plné znění, může použít překladač.
Když se vrátil do ložnice, ležela schoulená v posteli a četla si v jeho výtisku Chaucera. Zastavil se a díval se na ni. Vzhlédla a usmála se na něj. Najednou byl nervózní a přál si, aby zůstal opilý. Odložila knihu a odhrnula pro něj přikrývky, čímž odhalila kousek nahého stehna mezi prostěradlem a spodkem svého trička. Jeho trička.
„No tak. Nekousnu tě, pokud nechceš. Ráno to všechno vyřešíme. Teď budeme prostě jen spát.“
Přešel přes pokoj, hůlkou zhasl světlo, potmě pak svlékl župan a vlezl si k ní.
Postel byla úzká, přitáhl si ji tedy do náruče a ovinul její nohy svýma, zatímco se k němu naklonila a políbila ho na tvář. Nedokázal skrýt erekci, a tak se zhluboka nadechl a rozhodl se, že se nebude obtěžovat. Přitiskl ji k sobě a povzdechl si.
„Proč ses vrátila?“ zeptal se.
„Minerva mě vypátrala přes Rona. Dohlížel na Křivonožku a Herkula, zatímco jsem byla pryč. Řekla mi, že si s tebou musím ještě jednou promluvit, než tě navždy zavrhnu. Že se z tebe stal netečný blázen, který se očividně velice trápí a pravděpodobně se snaží upít se k smrti.“ Přitiskla se tváří k jeho hrudi. „Opravdu jsem nepotřebovala, aby mi to říkala, ale tolik jsi mi ublížil, když jsi mě vyhnal. V devadesáti pěti procentech případů si vedeme dobře, Snape, ale těch zbývajících pět procent může být zničujících.“
„Je mi to líto.“
„Já vím.“ Políbila ho na hruď a on ji pevně objal. „Severusi?“
„Ano?“
„Ty důvody, proč se mnou nechceš být, které jsi předtím uvedl, byly dost přesvědčivé.“
„Vypařily se jako dým, jak jsem si uvědomil, když jsi sundala hodiny ze zdi. Ve skutečnosti jsem se prostě bál.“
„Pořád se bojíš?“
„Jsem vyděšený.“
„Určitě chceš, abych tu zůstala?“
„To je to jediné, čím jsem si právě teď jistý, Grangerová.“
Zhluboka si povzdechla. Ucítil její teplý, vlhký dech na bradavce a zachvěl se.
„To jsem ráda,“ řekla.
Pohladil ji po paži nahoru a dolů, nakonec ji podebral pod ramenem a nadzvedl ji, přitom se sám skláněl. Natáhla se, přiblížila k němu tvář a on ji políbil. Oba se při tom doteku zarazili. Její rty byly teplé a měkké a její dech byl sladký, když mu ovanul tvář. Vzepjala se, přitáhla si ho do pevného objetí a přitiskla se k němu s jednou nohou obtočenou kolem jeho boků. Políbila ho na čelo, na obočí a pak ucítil, jak mu její pootevřené rty sklouzly po tváři, když se vrátila k jeho ústům. Překulil se, přitáhl si ji na sebe a zasténal, když ucítil, jak se na něm usadilo její nahé horké tělo.
„Jestli jsi měla v plánu jenom spát a ráno si promluvit, co se stalo s tvými kalhotkami?“
„Co na to mám říct? Ráda počítám s potenciálními budoucími možnostmi. Všimla jsem si, že ses ani neobtěžoval s kalhotami.“
„Neměl jsem v úmyslu jen spát,“ vysvětlil. „Byla jsi tak pošetilá, že jsi mi vlezla do postele. Víš, jak je to dlouho, co jsem tu měl ženu?“
„A pořád ti nevadí, že jsem o polovinu mladší než ty?"
„Jak jsme jasně dokázali, jsi citově mnohem vyspělejší než já.“
„A co takhle udělat z jejich lží pravdu?“
„Je pravda, že mě miluješ?“
„Ano.“
„Tak to je jediná pravda, která mě zajímá, Hermiono. Zbytek světa se může jít klouzat.“
Slyšel její spokojený povzdech a cítil, jak se k němu sklání. Zůstal úplně klidný, vychutnával si očekávání jejího polibku a žasl, že to není jen další marný sen. Když se její rty konečně znovu dotkly jeho úst, vzdychl a vklouzl jazykem mezi ně. Zavřel oči a cítil, jak se svět točí, když mu její ruce pročísly vlasy na temeni hlavy a ona prohloubila polibek. Dlaní jí třel záda a pomalu putoval dál dolů, až se propracoval pod tričko a pak zase vzhůru. Protáhla se jako kočka, když jí přetáhl tričko přes hlavu. Dlouze vydechl, zvedl ruce a uchopil její oblá ňadra.
Prohnula se v zádech a nabídla mu je, on se předklonil a vzal do úst jednu bradavku. Když jí uniklo spokojené zasténání, jako by se v něm uvolnila stlačená pružina, zamručel a přitiskl ji k sobě. Cítit tělo na těle ho rozpalovalo. Líbal ji, jazykem ochutnával a lehce kousal každé místečko, na které dosáhl. Rukama sjížděl po jejích bocích a kolem dokola stehen, až dosáhl vlhkého tepla jejího nitra. Když ucítil, jak je připravená, uniklo mu přiškrcené zasténání.
Zvedla se a pak klesla dolů, pomalu ho přijala a oba vykřikli.
„Hermiono…“ zašeptal.
„Ach, ano,“ ozvalo se v odpověď.
Začali se pomalu pohybovat, jejich potěšení stále narůstalo.
„Už tolikrát jsem tě měl v téhle posteli. Vždycky jen ve snech. Budil jsem se, když se mi zdálo, jak se s tebou miluji, a křičel jsem tvé jméno. A teď jsi tady. Nikdy tě nedokážu nechat odejít.“
„Tak to nedělej! Nedovol mi odejít. Nech mě tady. Schovej mě tady. Prostě mě miluj, Severusi. Potřebuji, abys mě miloval.“
Zpomalil a přitáhl si ji k sobě, aby ji mohl hluboce políbit. „Miluji tě, Hermiono. Už si ani nepamatuji, že bych tě kdy nemiloval. Někdy mě to trápí, protože vím, že byly časy, kdy jsem k tobě necítil lásku, ale ty jsou pryč.“
Natáhla ruku a pohladila ho po tváři. „Vím přesně, jak to myslíš,“ řekla. „Mám pocit, jako bychom odjakživa měli být spolu.“
Znovu ji políbil. Chtěl s ní naprosto splynout, aby se navždy stali jednou bytostí. Měl v úmyslu znovu pomalu rozdmýchávat žár, ale bylo toho na něj prostě příliš. Její ruce mu poletovaly po těle.
„Ach,“ zasténal. „To je tak krásný pocit.“
„Ano… Severusi.“
Ztrácel se v pocitech, ztrácel sám sebe, ztrácel své místo v čase, ztrácel okamžik. Vnímal jen ji. Že se k němu vrátila a on je konečně s ní.
Po posledním záchvěvu klesl na postel a stáhl ji na sebe, zatímco se mu zvedal hrudník a zhluboka lapal po dechu.
„Je jasné,“ řekl, když se konečně dokázal pořádně nadechnout, „že tvůj Reginald byl nemožný idiot.“
Vyprskla smíchy a objala ho kolem ramen. „Ale měl své dobré stránky,“ podotkla a zachichotala se.
„Jako třeba?“
„Po dvou sklenkách vína vypadal úplně stejně jako ty.“
„Jen po dvou?“
„Rande se mnou vyjde lacino.“
„Ne, pokud počítáš i jídlo. Jen na samotné stravě jsi mě stála tisíce galeonů.“
„Ano, ale byly to dobře vynaložené peníze. Málem jsem z tebe udělala milionáře, že?“
Zamračil se. „O peníze mi nikdy nešlo. Záleželo mi jen na tobě.“
„No dobře, ale měl jsi z toho velký prospěch. A těší mě, že bude ještě větší. Kouzelnický svět nás může nenávidět, ale než s ním skončím, bude líbat tvůj zadek tak, že by to rozplakalo závistí i Malfoye.“
Ušklíbl se. „Vlastně z toho v tuto chvíli nejvíc profituješ ty.“
„Jak to myslíš?"
„Měl jsem dojem, že potřebuješ peníze do Austrálie. Tak jsem převedl celý svůj účet na tvůj.“
Zarazila se. „Proč jsi to sakra udělal?“
„Potřebovala jsi prostředky, abys mohla začít nový život.“
„Kdy jsi to provedl?“
„Minulý čtvrtek.“
Dlouhou chvíli mlčela.
„Nejsem si jistá, jestli tě někdy opravdu pochopím. Vypověděl jsi naši smlouvu a lusknutím prstů jsi mě vyhodil na dlažbu, ale až poté, co jsi mi dal všechny své peníze?“
Ztuhl, odvalil ji ze sebe a zatahal za pokrývky, aby je urovnal.
„Ne že by mi jich nezůstalo víc,“ vyhrkl. „Nechala jsi mi na krku všechny ty hloupé společnosti, které vlastně nechci řídit.“
Vklouzla pod přikrývku a objala ho. Pevně ho držela, zatímco v něm bouřily emoce.
„Řekla jsem ti někdy poslední dobou, že jsi úžasný?“
Povzdechl si, objal ji jednou rukou a schoval si její hlavu do ramene. „Za posledních pár týdnů ne.“
„Severusi, možná úplně nerozumím tomu, jak funguje tvoje mysl, ale to neznamená, že si nemyslím, že jsi naprosto úžasný.“
„Dobře. Náhodou si také myslím, že jsi docela úžasná.“
„Mohli bychom příště vynechat to vybíjení vzteku? Je to pro nás oba příliš bolestivé.“
„Když se mnou budeš mít trpělivost, dokud to nezvládnu. Máš tu čtyřicetiletý precedent, se kterým se musíš nějak vyrovnat.“
Uchechtla se a přitulila se k němu.
„Jen aby bylo jasno,“ řekl do tmy, „nestěhuješ se do Austrálie, že ne?“
„Ne, opravdu chci jen místo, kam patřím. Chtěla jsem domov. A ty jsi mi poskytl jeden docela pěkný, i když jsem technicky vzato bydlela takříkajíc mimo kampus.“ Ucítil, jak k němu sklouzla její hlava, a otevřel oči. „Ráda bych s tebou zůstala pořád, jestli si nemyslíš, že na to trochu spěchám. Vždycky jsem nesnášela vracet se večer do svého bytu.“
Pevně ji objal kolem pasu. „Když jsem říkal, že tě nikdy nedokážu nechat odejít, doufám, že jsi to nepovažovala za metaforu. Myslím to zcela vážně.“
„Aha, dobře,“ řekla, opřela se a přetáhla si přikrývky přes rameno. „Uvědomuješ si doufám, že si s sebou přivedu kočku?“
„Nemůže být ošklivější nebo otravnější než ty hodiny.“
„No, ještě jsi ji neviděl.“