Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.
Harry téměř nepostřehl, co všechno se po zděšeném výkřiku Molly Weaslyové stalo. Seběhlo se příliš mnoho věcí najednou.
Zatímco rádio stále dokola opakovalo tu samou novinku, hosté začali reagovat. Vlny paniky se přelévaly sem a tam, padaly zděšené otázky. Nikdo nevěděl přesně jak a nebo proč bylo ministerstvo zničené, ale dohady jasně směřovaly k „Vy-víte-komu“ . Pak panika venku nabrala na síle.
Lidé začali křičet.
V tu chvíli si Harry všiml, že noční nebe, které viděl kuchyňským oknem, protínají oranžové a modré blesky v šíleném tanci.
„Útočí na Doupě!“ vykřikl někdo a ve vteřině, která se zdála nekonečná, se svět propadl do naprostého chaosu.
Harry vystřelil ke dveřím do zahrady bez jasného plánu v mysli, jen pohlcen potřebou vypadnout odsud a chránit své přátele. Temné síly by to mohly dokázat. I když míra destrukce ministerstva byla jasným důkazem toho, že Voldemort už našel cestu k těm svým, což znamená, že Remusovy informace byly špatné, což mohlo znamenat, že Remus byl odhalen jako špion...
Snape, rychlejší než blesk, popadl Harryho za zápěstí dřív, než se mu podařilo odejít z místnosti. „Ne,“ zašeptal důrazně a tiše do Harryho ucha, „musíme najít Draca a vrátit se do Bradavic.“
„Ale...“
Přerušil ho Brumbálův hlas, který přicházel zvenčí a jeho slova byla slyšet tak jasně a nahlas, že nebylo pochyb o tom, že použil Sonorus. „To jen zde přítomní bystrozorové zesilují ochranná kouzla, která nás obklopují.“ křičel. „Je to jen preventivní opatření. Ujišťuji vás, uklidněte se přátelé. Doupěti nehrozí žádné nebezpečí!“
Harry pocítil takovou úlevu, že se málem neudržel na nohou, ale Snape ho držel pevně kolem ramen a Harry se měl o koho opřít. Domů, pomyslel si Harry, zastesklo se mu po kamenných zdech sklepení. Chtěl být skrytý za ochranu pokrevního pouta, která nedovolí přiblížit se nikomu, kdo by mu chtěl ublížit. Protože jen tam budou v bezpečí i jeho otec a bratr.
Ale co ostatní?
Harry cítil v rukách nepříjemné napětí, ale snažil se ten pocit potlačit tím, že se začal zaobírat důležitými fakty. Je tu Kingsley Pastorek i Tonksová a ti udrží ochranná kouzla pevná a silná. I když se nezdálo, že by Voldemort měl v plánu na párty zaútočit. Jak by o ní vůbec mohl vědět?
A i kdyby ho náhodou napadlo přijít do domu nedůležitého úředníčka z oddělení mudlovských předmětů, musel by čelit Albusu Brumbálovi.
Ano, Brumbál jistě dá pozor, aby Doupě bylo v bezpečí a aby se všichni v pořádku dostali domů. A po dnešním večeru budou lidé v pohotovosti, ochrání své domy a připraví si plány jak uprchnout, kdyby jejich ochrany byly prolomeny.
Všichni až na...
Ostrý dráp strachu proťal Harryho vnitřnosti v momentě, kdy pomyslel na bratrance. „Dudley,“ řekl, popadl Snapea za hábit a zatahal za něj. Bylo mu jedno, že v tu chvíli musí vypadat jak malé děcko. „Musí s námi a… můj bože, matčin prsten je zničený!! Už z něj nemám ani kámen, takže co použijeme tentokrát pro reciproční magii?“
Snape ho pohladil po hlavě. Normálně by si Harry připadal jako děcko, ale teď byl za ten dotyk pevné dlaně vděčný. Věděl, že Snape je skvělý, schopný kouzelník. Najde způsob, jak to udělat.
Takové to je mít otce a důvěřovat mu. Z toho náhlého poznání se Harrymu zatočila hlava. Samozřejmě, že Snapeovi věřil i dřív, mnohokrát. Ale teď... dokonce nemusí ani o věcech příliš přemýšlet, než je vysloví. Prostě… ví, že Snape to pro něj nějak udělá. Ať to stojí co to stojí.
„Tvůj bratranec strávil loni v Bradavicích hodně času, takže by to neměl být problém.“ Snape posunul svou ruku na Harryho záda, jakoby ho chtěl podepřít. „A i kdyby byl, můžeme se tomu vyhnout tím, že ho přeneseme přímo do hradu.“
Výborně. Kouzla, která brání mudlům vidět skutečnost, fungují jen vně hradu, došlo Harrymu.
Dřív by namítal, že přemisťování bude pro Dudleyho příliš děsivá zkušenost, ale měl pocit, že teď už se jeho bratranec s magií smířil natolik, že to zvládne. A navíc to určitě bylo lepší než alternativa, která znamenala přenést se pomocí přenášedla na Grimmauldovo náměstí a potom krbem do Snapeova bytu. Harry si vlastně ani nebyl jistý, jestli mohou mudlové létat krbem. Ale jestli Snape říká, že se mohou přenášet, tak to Harrymu jako ujištění stačí.
Přes otcova tichá slova Harry slyšel vzlyky Molly Weasleyové a přerývané dýchání Arthura, který ji pevně objímal a snažil se ji uklidnit. Byli obklopeni tak velikým zármutkem, že se na ně Harry nevydržel dívat. Měl pocit, jako by narušoval jejich nejužší soukromí a fakt, že tu chtěl slavit narozeniny, mu v tuto chvíli přišel naprosto obscénní.
„Chápeme, že chcete všichni jít domů a ujistit se, že jsou vaše rodiny v pořádku,“ rozezněl se Brumbálův hlas. Evidentně měl čas vymyslet nějaký plán, což bylo přesně to, co teď lidé potřebovali nejvíc. „Bystrozorové Pastorek a Tonksová pomohou těm, kteří se chtějí přenést pryč. Na požádání otevřou v obraně na kratičký okamžik malé brány. Krb zůstane zamčený, stejně tak jak byl během párty a určitě není dobrý nápad ho použít, protože představuje nejen cestu ven, ale také dovnitř...“
V tu chvíli vrazila do kuchyně dvojčata. „Bil a Charlie právě skočili na košťata, že se podívají po Percym...“
Molly Weasleyová se rozvzlykala někde na půl cesty od zármutku k hysterii.
„Je mi to líto, chlapci,“ řekl Arthur poněkud ochraptěle, přitáhl Molly blíž k sobě a ukázal, „podívejte se na hodiny.“
Fred a nebo možná George polkl. Druhé dvojče si přitisklo na ústa ruku a kouslo se do ní. Pak se oba otočili a šli se přesvědčit sami.
„To nemůže být pravda,“ slyšel Harry jednoho z nich, ale zbytek rozhovoru se mu ztratil.
„Zabijí je!“ kvílela Molly. „A pro nic za nic! Percymu už stejně nikdo nepomůže!“
„No tak, no tak,“ tišil ji Arthur. „Jestli máme spolehlivé zprávy, jsou teď všichni ostatní tam, kde mají být. To nejhorší už je za námi. A je to přece odeklínač a krotitel draků, drahá Molly. Naši chlapci budou určitě v pořádku.“
„Všichni ne...“
Ve dveřích kuchyně se objevil Draco, těsně následován Ronem a Hermionou. „Dobře, Severusi,“ řekl a bylo slyšet, kolik úsilí ho stojí zůstat klidný, „takže Harry tě našel...“
„Mami? Slyšela jsi něco o Percym?“ zeptal se Ron. Ale netrvalo dlouho, než si dal dvě a dvě dohromady. Otcova bolestí stažená tvář, matčiny slzy. Zasmušilá dvojčata. Ron se podíval do chodby na hodiny a Harry si pomyslel, že je to přirozené pro někoho, kdo s nimi vyrůstal.
Ron nejprve zbledl a pak jeho tvář zrudla. „Ten idiot, ten absolutní kretén, proč nemohl přijít na párty tak, jak jsem ho prosil? Psal jsem mu dvakrát!! Téměř jsem předním klečel a jediné, o čem byl schopen mluvit, byla ta jeho zatracená a zkurvená práce! Tak teď to má a je po něm...“ Ronovi se začal lámat hlas, ale ještě pořád zuřil, „proč krucinál musel do té práce? Pitomec, zatracený pitomec, takhle se nechat zabít...“
„Ale pšt, Rone,“ vymanila se vzlykající Molly z manželova objetí právě jen tolik, aby mohla natáhnout ruce k Ronovi, „já vím, že se zlobíš, ale pšt.“
Hermiona se kousla do rtu a postrčila jemně Rona směrem k matce.
Ron ji sjel pohledem, pak ale pak na vratkých nohách přešel pokoj a vtiskl se mezi rodiče. Molly ho pevně objala, nanovo se rozvzlykala a silou toho zármutku se jí roztřáslo celé tělo. „Kde je Ginny?“ zeptala se plačtivě. Jak jí začaly docházet další věci, její hlas začal stoupat. „Někdo by to měl říct Ginny! Pro Merlina, hlavně mi neříkejte, že šla se svými bratry na ministerstvo!“
„Podívám se po ní,“ řekl Harry.
Snape ho vztekle zpražil pohledem: „Tak to v žádném případě!“ Pustil Harryho, došel do dveří, zakouzlil sonorus a zavolal její jméno. Objevila se během chvilky, protože, jak sama řekla, stála jen opodál na rohu domu.
„Určitě to není pravda,“ řekla a založila ruce před sebou, „je mi jedno, co říkají ty pitomé hodiny. Vždyť víš, že už se i předtím spletly. Pamatuješ, tehdy tvrdily, že jsem ve škole a přitom jsem byla tady. A tátova ručička se každé třetí úterý posune o jedno políčko dozadu. A...“
„Zlatíčko, pojď sem,“ řekla Molly a otevřela náruč.
„Ne!“ dupla Ginny takovou silou, až Harry cítil, jak se třese podlaha. „Jsem v pořádku mami a Percy taky, uvidíš...“
Proběhla kolem Harryho a s vlajícími vlasy vydusala nahoru po schodech do svého pokoje. Harry se otočil, jako by chtěl jít za ní, ale když uviděl, jak Hermiona vrtí hlavou, rozmyslel si to.
Molly se pokoušela vymanit z Ronova objetí, ale přestala, když se vrátila dvojčata.
„Jdeme nahoru,“ řekl Fred a snažil se, aby to znělo klidně. Nebo aspoň Harry si myslel, že to je Fred.
Zatímco dvojčata stoupala nahoru po schodech, ozval se znechuceně Ron: „Budou jí vyprávět ty své imbecilní vtípky, dokud nezezelená a nepozvrací se. Jako by to bylo to, co právě teď Ginny potřebuje...“
„Ale tiše, Rone,“ povzdychla si Molly a znovu ho objala, zatímco její manžel je k sobě tiskl oba. Ron se ošil, ale pak se nechal sevřít do náruče.
Když se na ty tři díval, měl Harry pocit, jako kdyby spolkl žhavé uhlí, nebo vypil jednu ze Snapeových kyselin. Pálilo ho hrdlo a v žaludku se mu přelévala žhavá láva. Točila se mu hlava ze všeho toho rozruchu a svět kolem byl rozmazaný, jako by měl začít plakat.
Ale neplakal. Nemohl. K čemu by to bylo dobré? Jen přemýšlel nad tím, že je to všechno nefér a že život by neměl být tak strašný. Celé ministerstvo zničené, Percy mrtvý a přitom jen chvíli předtím jeho ručička ukazovala na 'v práci'. Je možné, aby život tak rychle vyprchal?
Ale Harry už přece viděl přicházet smrt rychle a nemilosrdně.
Svět se může změnit během mžiknutí oka. Věděl to. Stalo se to, když dítě porazilo Voldemorta a potom znovu, když Voldemort sám sebe vzkřísil z mrtvých, když použil krev toho samého dítěte.
A teď se svět opět měnil, pomyslil si Harry a zalila ho vlna bezbřehé hrůzy. Na tenhle okamžik čekal už dlouho. Ale jedna jeho část nikdy nevěřila, že doopravdy přijde.
A stalo se to a už není cesta zpátky. Válka začala.
***
Všichni čtyři se chytili stuhy, kterou chvíli předtím Brumbál proměnil v přenašedlo.
Když přenášení skončilo, Harry se zapotácel, ale dokázal se udržet na nohou. Ne tak Dudley, kterého kouzlo porazilo. Přejel po zadku po podlaze a zastavila ho až knihovna, ze které vyrazil několik polic.
Harry věděl, že normálně by se Snape na takovou situaci zamračil, ale tentokrát natáhl ruku k Dudleymu, pomohl mu na nohy a bezpečně ho usadil na gauč. „Draco, prosím tě, nějaké léčivé kouzlo,“ řekl potichu nepřítomným hlasem.
„Já můžu...“
„Ne, nemůžeš,“ řekl Draco. „Znám tvůj lexikon a tohle ještě neumíš.“
Samozřejmě, že měl Draco pravdu, ale Harry trval na tom, že alespoň přiloží na Dudleyho šrám kousek vlhkého ručníku. A nejen proto, že chtěl pomoct. Měl pocit, že magické léčení by mohlo Dudleyho trochu vyděsit.
Draco se sice podíval na Harryho poněkud netrpělivě, ale nechal ho, a teprve když Harry poodstoupil, mávl hůlkou nad ranou, aby ji zacelil.
Snape mezitím zamířil chodbou dolů, do své ložnice. Když se vrátil, krátce mluvil do krbu. Pak se objevila na stole sklenice dýňového džusu, Snape vytáhl z hábitu fiolu světlemodrého roztoku a přede všemi nakapal pár kapek do džusu. „Uspávací lektvar,“ řekl a podal Dudleymu sklenici. „Magické léčení je velmi vyčerpávající, bude pro nás všechny nejlepší, když to vypiješ a půjdeš si odpočinout.“
Dracova tvář neměla vůbec žádný výraz, jako by se snažil skrýt všechny své myšlenky. Harrymu se to nedařilo. O čem to ten Snape mluví? Vyléčit takový malý škrábanec jako měl Dudley, přece nemůže být vyčerpávající!
Dudley pozoroval sklenici pochybovačně. „Bez urážky, pane profesore. Vím, že učíte Lektvary a jsem si jistý, že víte, co děláte, ale když já nemám rád dýně...“
„Harry, kdybys byl tak laskav,“ řekl Snape a jeho hlas byl hladký jak máslový krém.
Harry téměř vyletěl, ale potom si všiml výrazu v otcových očích. Bylo v nich napsáno: Udělej to. Hned.
No dobře, Snape Dudleymu neublíží. „No tak, Dudley, do toho, vypij to,“ popohnal ho Harry a potlačil nutkání otočit se na otce a zeptat se ho, co si myslí, že dělá. „Probudíš se zítra ráno úplně v pohodě a nebude tě bolet hlava z reciproční magie.“
Dudley si povzdychl a vypil džus. „Jdi do mé postele,“ řekl Harry a ukázal mu cestu, „jsem si jistý, že si pamatuješ, kde je záchod...“ Harry spěšně vytáhl ze své truhly pyžamo a přeměnil ho na větší velikost. „Máš jen pět minut než budeš mimo, takže si raději pospěš... cože?“
„Ty jsi syčel.“
Aha, Harry už vyprávěl Dudleymu, že se jeho magické schopnosti vrátily, ale nezabíhal do detailů. „Jo, umím teď pár dost divokých kouzel,“ řekl a vůbec neměl chuť něco dál vysvětlovat. A koneckonců, Dudley těmhle věcem stejně nerozumí.
Harry počkal, dokud nebyl Dudley zakutaný v posteli a nechrápal, pak tiše zavřel dveře a vrátil se zpět ke Snapeovi a Dracovi.
Do obýváku se ale vrátil s opravdu naštvaným výrazem. „Můžeš mi říct, co to mělo znamenat? Magické léčení je vyčerpávající? Měl jsi nějaký konkrétní důvod, proč zdrogovat mého bratrance a ještě ke všemu lhát?“
„Tvůj tón se mi nelíbí,“ řekl Snape poměrně vlídně.
„Přestaň. Věřím ti dost na to, abych hrál s tebou, ale teď chci slyšet pravdu!“
Snape zdvihl obočí: „No, popravdě, zvažoval jsem nadrogovat ho potají, ale také ti věřím.“
To Harryho umlčelo.
„Počkej,“ řekl Draco, „vyléčit malou ranku je jedna věc, to se prostě jen natáhne kůže, aby se spojila. Ale myslel jsem, že věci jako lektvary na mudly nefungují.“
Harry si pomyslel, že je dobře, že Dudley už spí. Nebylo třeba připomínat mu, jak nikdo z nich nebyl schopen pomoci jeho mámě...
„Nefungují,“ řekl Snape. „Byl to roztok jemně mletého mudlovského prášku na spaní.“
Harry zalapal po dechu: „Ty máš i takovéhle věci?“
„Pár jsem si jich obstaral, když tu byl tvůj bratranec naposledy na návštěvě,“ zakabonil se Snape, „ale to jsme se pánové dostali daleko od merita věci. Chci, aby si Harry promluvil s Albusem tak, abychom se mohli rozhodnout, jak se po dnešním večeru zachovat nejlépe. A z pochopitelných důvodů nechci, aby tvůj bratranec věděl o všech tajemstvích Řádu.“
Bylo to tak prosté, že Harry málem zaúpěl. Tohle ho přece mohlo napadnout samotného. Ale jeho mysl byla stále tak zaplněná vší tou hrůzou, že se do ní nic dalšího nevešlo. Možná proto se tak moc chtěl pohádat se Snapem. Kvůli tomu lektvaru. Alespoň na chvíli by to odvedlo jeho pozornost jinam.
Ale teď mu v hlavě vyvstala nová noční můra. Náhle daleko jasněji chápal, jakému tlaku byl jeho bratr vystaven v minulých týdnech. „Dudley je cíl,“ zalapal po dechu, „Voldemort ví, kde bydlí a zaútočí na něj, aby se dostal ke mně...“
„Souhlasím. Teď, dokud bude Voldemort aktivní, tvůj bratranec se nesmí do čísla čtyři vrátit,“ Snape se posadil a překřížil kotníky, „něco vymyslíme Harry, ale to počká, až se vzbudí.“
„Možná mezitím Pán zla zaútočí a odstraní toho idiota Pierse,“ zavrčel Draco.
Harry se otřásl. „To je hnusné, to neříkej.“
Draco se zakřenil: „Chceš tedy radši poslouchat, že jsem právě teď měl mít schůzku k Rhiannon? Bude si myslet, že jsem se na ni vykašlal zrovna v předvečer premiéry!“
„Jak už jsem řekl Draco,“ zvýšil hlas Snape, „máme teď k řešení daleko důležitější záležitosti. Tvoje slečna to zklamání jistě přežije, a má-li tě doopravdy ráda, pak ti jistě odpustí, že jsi s ní tu premiéru neoslavil.“ Naklonil se v křesle dopředu a pak pokračoval. „Harry, prosím tě, přenes se k řediteli a pokud se vrátil, požádej ho, aby se k nám připojil.“
Draco zahučel, ale přesto se s napjatým výrazem posadil do křesla.
Brumbál už byl samozřejmě z Doupěte zpátky, jakmile uviděl Harryho, přikývl, vstoupil do krbu a vrátil se s ním do sklepení. Bez vyzvání se posadil a jeho modré oči byly tak uštvané a unavené, jak Harry nikdy před tím neviděl. Dlouhou chvíli jen seděl a díval se do krbu. Pak zavrtěl hlavou, až mu zavlály vousy.
„Pane řediteli?“
„Ano, Severusi,“ promluvil potichu Brumbál a vypadal, jako by procital z matoucího kouzla. „Zkontroloval jsi místní obranu?“
„Samozřejmě, okamžitě. Všechno je v pořádku.“ Snape na chvíli zaváhal: „Viděl jste ministerstvo?“
Brumbál si povzdechl: „To, co z něj zbylo.“
Harry se v křesle napřímil: „Nebylo úplně zničeno?“
„Téměř ano. Atrium a všechna patra nad ním byla naprosto vymazána z povrchu zemského.“
Harrymu chvíli trvalo, než pochopil význam jeho slov. Byla jedna věc slyšet, že celé ministerstvo bylo zničeno, ale teď když to bral patro po patru, dokonce i když ta nejnižší přežila, zdál se rozsah katastrofy daleko větší. Oddělení pro prosazování magického práva, oddělení pro magické hry a sport, oddělení mezinárodní kouzelnické spolupráce, centrum pro testování přenášení...
Harry polkl a cítil se trochu provinile, když jeho další myšlenka patřila tomu, jak teď získá oprávnění pro přenášení.
„Oddělení záhad bylo trochu poškozené, ale ty největší výbuchy přežilo. Desáté patro zůstalo nepoškozené,“ pokračoval Brumbál.
To je vážně štěstí, pomyslel si Harry. Kdyby on měl volit, co první vyhodit do vzduchu, byl by to ten příšerný soudní dvůr.
„Říkal jste, že šlo o výbuchy. Množné číslo,“ otázal se Snape ustaraným tónem. „Máte o tom spolehlivé informace?“
Brumbál si povzdechl: „Ach, ano, mám. Billa Weasleye poslali, aby použil svoje odeklínačské schopnosti a odkryl příčinu. Podle jeho výpočtů to bylo dvanáct samostatných, ale paralelních výbuchů. Má podezření na magická zápalná zařízení.“
Harry zamrkal: „Myslíte tím bomby?“
„Něco na ten způsob.“
„Ale proč by Voldemort potřeboval bomby?“
„On není všemocný, Harry,“ řekl Snape. „Veřejnost ho tak vnímá, ale ty a Řád a na to nesmíte dát.“
„Já vím, ale zrovna... bomby?“
„Jestli jsem to dobře pochopil, od Lupina jste o tom ještě nic neslyšel,“ řekl Snape kysele.
„Ne, ještě ne,“ povzdechl si Brumbál.
Harry cítil, jak mu srdce začalo klopýtat a pak jako by přestalo bít úplně. „Ó můj Bože, zabili ho? Přišli na to, že je špion? Protože Voldemort měl na dnešek evidentně velké plány a to, že poslal smrtijedy pryč, byla léčka.“
„Pán zla možná tuší, že je nějaký další zvěd,“ řekl Draco a rozdrkotaly se mu zuby.
Harry věděl proč - Draco se bojí toho, co by se mohlo stát jeho matce, pokud by Lucius Malfoy byl obviněn ze zrady. Přesto nedokázal ovládnout vlnu vzteku, která v něm náhle vzrostla. „Můžeš mu přestat tak říkat? On není Pán, ani trochu! Je to zasraný zbabělec, který dokáže zabít sto lidí najednou...“
„Harry,“ ozval se Snape. Stačilo jen to jediné slovo, aby Harry nabral trochu dechu před tím, než znovu promluvil.
„Vím, že Percy je mrtvý,“ řekl a zadrhl se mu při tom hlas. Ne že by nějak zvlášť miloval Percyho, ale smrt si nezasloužil. „Byl tam... našel ho Bill? A kdo další byl zabit?“
„Z těch, co byli zabiti, nic nezbylo.“ řekl Brumbál tiše. „Magické zápalné bomby nenechávají žádné ostatky, Harry. A k tomu, kdo schází...“ Brumbál se odmlčel. „Stejně jako Bradavice mají svůj seznam žáků, tak i ministerstvo má svůj seznam zaměstnanců, který sám sebe udržuje stále aktuální. Ale ten byl samozřejmě zničen. Duplikát je v trezoru ministerstva u Gringotových a vzhledem k tomu, že právě teď jsou jisté pochybnosti, kdo je vlastně nejvyšší magická autorita, byli skřeti tak laskaví, vyhověli mé žádosti a kopii doručili mně. Percyho jméno… tam není.“
Harry si odkašlal. „Jo... já vím, viděl jsem to... na hodinách.“ Pak mávl rukou, jako by se přes to chtěl přenést. „Kdo další?“
„Těžko říct, když nemám přesný seznam, kdo byl k dnešnímu dni na ministerstvu zaměstnán. Ale z těch co znám, schází mnozí. Amelia Bonesová. Dirk Cresswell. Arnold Peasegood. Dolores Umbridgeová. Amos Diggory...“
„Albusi,“ řekl Snape, „já si opravdu myslím, že to pro tuto chvíli stačí. Harry ti má co říct.“
Harry se zmítal mezi dvěma emocemi. Bylo mu strašně líto pana Diggoryho a ne zas tak moc Umbridgeové. Ale otcův komentář ho vytrhl z myšlenek a připomněl mu jeho zodpovědnost k Řádu. „Ano,“ řekl a narovnal se v křesle, pokoušel se zorganizovat si myšlenky. Otec už toho část věděl, ale ředitel ne, a tak se Harry otočil k němu. „Může za to Voldemort. Chci říct, že samozřejmě, ale ...on mi to řekl.“
„On prolomil tvoji nitrobranu?“
Harry se otřásl. O tomhle by raději nemluvil, ale Řád možná potřebuje znát úplnou pravdu a tak přemohl svoji nechuť. „Ne, pane řediteli, na chvíli jsem nechal své plameny pohasnout. Je mi to líto.“
Snape se naklonil v křesle dopředu: „Líto?“
Nezněl ani sarkasticky, ani jedovatě, takže se Harry cítil ještě o něco hůř. „No, neměl jsem...“
„Taky se mi zdá, žes neměl,“ řekl Snape suše. „Mně se to, že se ti vysmívá Voldemort, líbí možná ještě méně než tobě, ale to, že se to stalo, v žádném případě neznamená, že za tu katastrofu na ministerstvu můžeš ty. Tolik pekelných strojů, které popsal ředitel, se nesmontuje za chvilku. Tenhle útok byl plánovaný dlouho dopředu.“
„Jako můj dárek k narozeninám,“ zavrčel Harry. „Podívej, já neříkám, že je to moje chyba. Na to, abych si myslel, že jsem zodpovědný za všechno, co si Voldemort vezme do hlavy, nejsem dost šílený. Ale bylo vážně divné slyšet ho, jak mi říká 'Všechno nejlepší Harry' jen chvilinku před tím, než rádio oznámilo, co se děje na ministerstvu.“
Snape se opřel dozadu do křesla a spojil prsty dohromady. „Možná jsme měli dát na tvé instinkty a zaútočit.“
„No,“ řekl Harry, „podle toho, co víme, to byla past. Pravděpodobně by nás ty bomby vyhodily do vzduchu ve chvíli, kdybychom se tam objevili.“
Snape přikývl s očima stále upřenýma na Harryho. „Jsem moc rád, že tentokrát se neobviňuješ.“
„No, víš...“ povzdychl si Harry, „je těžké necítit se alespoň trochu provinile. Koneckonců, vybral si den mých narozenin.“
„Vybral si noc na konci měsíce,“ opravil ho Brumbál. „Dobu, kdy, jak se dozvěděl Bill Weasly od těch, co přežili, jde ochranka domů normálně na konci služby, ale v každém oddělení zůstane alespoň pár lidí do časných ranních hodin. Výborný čas, jak způsobit co největší ztráty na životech a nebýt při tom chycen.“
„Není všemohoucí,“ řekl Snape mírně.
Harry zaskřípal zuby. „Takže zaměstnanci ministerstva byli vystaveni nebezpečí díky hloupým vnitřním pravidlům! Popletal je vážně idiot!“
„Byl,“ řekl Draco ospale. „Severusi, jsem si jistý, že Rhiannon už je doma. Potřebuji se s ní spojit, abych jí vysvětlil...“
„To není možné.“
„Vše, co potřebuji je telefon. Nemohli bychom mít mobil a přenést se na Grimmauldovo náměstí, abych ho mohl použít?“
„Myslím, že tu někde je mobil,“ řekl Harry, který si vzpomněl na ten, kterým volal Dudleymu, „ale baterie už asi bude mrtvá.“
„Severusi?“
Ani Dracův prosebný tón nezměnil Snapeovo rozhodnutí. „Nevzdálím se z pod ochrany Bradavic, dokud nebudeme vědět o celé situaci víc.“
Draco se odvrátil.
Harry si povzdychl, ale neměl co říct, protože věděl, že otec má pravdu. „Co ten Voldemort, tati? Všiml si mezery v mém štítu jen hloupou náhodou?“
Snape zavrtěl hlavou. „Myslím, že se chtěl vysmát svým nepřátelům, a ty jsi vzhledem k tomu, jak jste spojeni, pochopitelná volba. Aby dokázal vstoupit do ředitelovy nebo mojí mysli, musel by být blíž. S tebou to má jednodušší.“
„A to jen protože jsem přestal myslet na nitrobranu.“
„Bylo by dobré, kdybys teď své myšlenky chránil co nejlépe,“ pokračoval Brumbál mírně.
„To jsem se snažil dělat celé léto,“ mrmlal Harry a přemýšlel, kolikrát ztratil koncentraci během chytačských her, co hráli s Dracem, nebo zatímco pracoval na svém lexikonu kouzel.
„Všichni jsme věřili, že Voldemort zalezl někam hluboko pod zem.“
Snape mu řezavě odpověděl: „Ne, byli jsme všichni přinuceni tomu věřit. Ještě před koncem školního roku jsem vám říkal, že ten plán s Lupinem je absolutně nesmyslný. A na tom trvám. Co udělal jiného, než že nás ukolébal ve falešném pocitu bezpečí?“
„No, mám pocit, že ve skutečnosti jsi Severusi řekl, že je ten plán vyšinutý,“ opáčil Brumbál a zalovil v hábitu, jakoby tam něco hledal.
Harry se na chvíli zděsil, že ředitel nabídne Snapeovi bonbón. Téměř nadskočil, jestli teď něco nepotřebovali, pak další výbuch, i kdyby jen slovní.
„Je to šílené,“ řekl Snape ledovým hlasem. „A věřte mi, že si promluvím s Lupinem o tom, jak to všechno zpackal. Kolik lidí je mrtvých jen proto, že nebyl schopen vypátrat plány Voldemortova útoku na ministerstvo? Kolik možných spojenců ztratíme tímhle debaklem?“
Harry chtěl Remuse bránit. Byl si jistý, že se snaží ze všech sil. Ale dobře si pamatoval, jak se otec rozzlobil, když se s ním dohadoval před ředitelem.
Ale o jedné věci nedokázal nemluvit: „Remus je možná mrtvý... Myslím, není dobré znamení, že se ještě neozval.“
Byl na sebe naštvaný, že se mu při tom zachvěl hlas, ale snad je to normální i v jeho věku. Alespoň Snape vypadal, že si to myslí, vstal ze svého křesla a přitáhl si Harryho k sobě. Ale místo toho, aby ho objal, jak Harry předpokládal, ho jen poplácal po zádech.
Poněkud neobratně, jako by si až na poslední chvíli uvědomil, že Albus přihlíží.
Draco se potichoučku uchechtl. Jindy by se Harry možná ohradil, ale teď byl rád, že to pomohlo uvolnit napětí.
Snape od něj poodstoupil, obvykle bledou tvář lehce zrůžovělou. „Harry, máš ještě něco na srdci?“ Odmlčel se, dokud Harry nezavrtěl hlavou.
Brumbál se zvedl z křesla. „Severusi, postarej se, ať jsou chlapci v bezpečí.“
Snape přikývl. „Je mi jasné, že máte hodně práce,“ řekl zdvořile, a téměř nepostřehnutelně se natočil směrem ke krbu. „Ozvěte se mi, až budete mít další informace.“
„Samozřejmě, Severusi,“ rozloučil se s posmutnělým úsměvem Brumbál. „Dobrou noc, Harry a Draco.“
„Dobrou noc.“
„Děkujeme, že jste přišel na naší oslavu,“ dodal Draco se nečitelným výrazem.
Dříve než se Harry stihl zeptat, co se děje, byl ředitel pryč a Snape pokračoval v řeči. „Byl to vyčerpávající večer. Měli byste oba jít do postele.“
„V mojí spí Dudley, takže na mě zbyl gauč,“ pokrčil rameny Harry
Draco před sebou zkřížil ruce: „Jestli myslíš, že dokážeš usnout, tak si klidně vlez do mojí.“
„Když budeš celou noc vzhůru a trápit se tím, že jsi zmeškal schůzku se slečnou, nebude ti to vůbec k ničemu,“ prohlásil Snape netrpělivě.
„A co trápit se dalšími věcmi?“ zavrčel Draco. „Nejsem idiot, Severusi. Tenhle útok znamená, že je válka na spadnutí, což znamená, že pokud mě někdo uvidí s Rhiannon, bude ve velkém nebezpečí. Takže už ji možná nikdy neuvidím.“
„Draco, jak můžeš myslet na tohle v momentě, kdy zemřelo tolik lidí?“ zeptal se Harry.
„A co můžu udělat pro lidi, kteří už jsou mrtví? Nic...“
„Pro slečnu Millerovou, ale dnes v noci už také nemůžeš nic udělat,“ řekl Snape
„Kdybys ji měl rád, říkal bys jí jménem! A měl by ses naučit ji mít rád, protože jednoho dne to bude tvoje snacha a... a do hajzlu.“
Pro jednou ho Snape nenapomenul za to, jak mluví. „Co se děje?“
„Večeře s jejími rodiči,“ zaúpěl Draco. „Pozítří. Předpokládám, že to padlo. A já jsem chtěl, aby ses s nimi poznal.“
„Já vím,“ tišil ho Snape. „Draco, já proti slečně Millerové nemám vůbec nic. Zdá se to být příjemná mladá dáma a já ji s potěšením přivítám v naší rodině, pokud ten den přijde. Ale teď je nejdůležitější tvoje i její bezpečnost. Takže není důvod, aby ses po dnešku nevyspal. Zítřek možná přinese další hrůzy.“
„Další útok?“ zeptal se Harry a cítil, že se mu zpotily dlaně.
„Nebo další informace o tom dnešním,“ pokračoval Snape ponuře. „Draco chceš lektvar?“
„Ne.“ Draco se posadil na gauč. „Pokusím se usnout. Harry běž do pokoje za bratrancem. Do teď všechno zvládal dobře, ale až se vzbudí, tak možná bude rozrušený.“
Harry věděl, že je to pravda. Mudlovský prášek na spaní není Bezesný spánek a zničení ministerstva Dudleymu možná připomene, co se stalo vloni s číslem čtyři. A navíc možná, že tohle je Dracův způsob jak říct, že chce být chvíli se Severusem sám. „Dobře, jdu do postele,“ prohlásil se zívnutím Harry.
„Vyčisti si před spaním mysl,“ doporučil mu Snape.
„Já vím, vždy ve střehu,“ přikývl Harry, zamířil do ložnice a zanechal svého bratra s otcem o samotě.
***
Druhý den, těsně po obědě probraly plameny krb náhle k životu.
Harry poplašeně vyskočil od stolu, zatímco Draco hned při prvním zvuku vytáhl hůlku. Útok na ministerstvo je oba evidentně vystresoval. Samozřejmě mohl to být jen vracející se otec, ale také to mohl být někdo jiný.
Strnulý, připravený ke kouzlení, přál si Harry, aby otec neodvedl Dudleyho tak časně ráno. Na druhou stranu byl otci vděčný za pomoc. Spojil se s Maršou a požádal ji o spolupráci při hledání 'náhradního bydlení pro mladého pana Dursleye, optimálně na místě co nejvíc vzdáleném od Surrey'.
Dudley si dělal trochu starosti, jak najde novou práci, ale Harry mu řekl, že kdyby potřeboval peníze, ať dá vědět Marše. Koneckonců, k čemu by mu byl trezor, když ne k tomu, aby pomohl těm, které miluje.
Tahle slova vehnala Dudleymu slzy do očí a Harry se za to trochu styděl. I když chápal, že bylo pro Dudleyho překvapující, že ho Harry miluje po tom všem, co se stalo. Ale stalo se to, když byli děti a už to je pryč.
A nepodstatné ve srovnání s tím být připraven čelit tomu, kdo se možná pokusí přenést krbem do sklepení.
Plameny na mřížce zahučely, zezelenaly a začaly se objevovat krabice zabalené v obyčejném hnědém papíru.
„Pojď zpátky,“ odtáhl Draco Harryho od krbu. Toho se to poněkud dotklo, protože on je přece ten schopnější chránit je. Ale když uviděl, že Draco taky udělal několik kroků zpátky, spolkl poznámku a řekl si, že mu jde jen o bezpečnost.
O pět balíků později plameny zhasly.
Draco si balíčky zkoumavě prohlédl. „Pravděpodobně to jsou naše dárky, ale předpokládám, že bude lepší ujistit se.“
Začal kouzlit a hledal zlá kouzla a kletby. Harry cítil, jak v něm vzrůstá vztek. Draco je jeho bratr, má ho rád, ale někdy je neuvěřitelně sebestředný. „Weaslyům včera zabili syna, nepředpokládám, že neměli na práci nic lepšího, než balit hromadu pitomých dárků...“
„Nejsou pitomé. Jsou to dárky k plnoletosti. To znamená, že jsou důležité, to ví každá kouzelnická rodina,“ řekl Draco tiše. Pro jednou nezmínil Harryho výchovu u mudlů jako nedostatek. „A navíc, Harry, copak nevíš, že když ti zemře někdo blízký…“ odkašlal si, zavrtěl hlavou a nebyl schopen pokračovat.
Harrymu se sevřel žaludek. Doufal, že Draco nemluví o Luciusovi, ale o někom jiném. „Stále tě tolik bolí vzpomínka na Pansy?“
Draco trhl překvapeně hlavou: „Ne, samozřejmě ne. To co cítím k Rhiannon tomu dalo úplně novou perspektivu.“
„Tak co se mi pokoušíš říct? Nebo spíš neříct.“
„Mluvil jsem o tobě.“
„O mně?“
Draco přikývl, chvíli mu trvalo, než nabral koncentraci, ale pak začal kouzlit. „Myslím, že tě stále bolí vzpomínky na kmotra. Ale, Harry, když umřel, nepotřeboval ses něčím zaměstnat?“
„Možná by to pomohlo,“ řekl Harry stísněně. „Ale strávil jsem většinu léta o samotě v mém pokoji. Ležel jsem na posteli a díval se do stropu.“
„Teta se strýcem tě nechali? Oni jsou opravdu vzor idiotismu.“
„Oni nevěděli, že Sirius zemřel,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nechtěl jsem, aby to věděli, bylo příjemné mít po ruce nebezpečného kmotra, který se zajímá, co se se mnou děje, a mohl by si to s nimi přijít vyřídit.“
„Čímž jen potvrzuješ, co jsem řekl.“
Harry se trpce pousmál. „Ale jo, já vím. Ale teď už je pro mě těžké se kvůli tomu rozčílit. Možná že jsem konečně připravený odpustit jim. A navíc, těžko jim vyčítat, že si loni v létě nevšimli, jak jsem zničený. Strýc Vernon musel být šílený starostmi, že je jeho žena tak nemocná, a Petunie... vždycky když jsem jí viděl, byla tak tichá. Když se nad tím teď zamyslím, vypadala špatně, ale tehdy jsem nebyl ve stavu si něčeho takového všimnout. Ale teď... vím, že musela být vyděšená ze smrti.“
Harry se najednou cítil poněkud provinile. Po Siriusově smrti hodně přemýšlel o věčném životě. Popravdě celé to léto, ale ani jednou nevzdechl nad tím, co bude s jeho tetou. Teď se nad tou myšlenkou otřásl. „Předpokládáš... myslíš, že mudlové přijdou po smrti do stejných míst jako kouzelníci?“
Draco se zachmuřeně posadil. „Ne, myslím, že ne. A dřív než mi vynadáš, že zase hledám rozdíly, chci, abys věděl, že je to jedna z mých nočních můr. Protože pokud Rhiannon umře, už jí nikdy neuvidím.“
„Možná, že ano,“ snažil se ho povzbudit Harry i když ani v nejmenším netoužil znovu vidět Petunii nebo Vernona. Ani aby jim řekl, co si o nich ve skutečnosti myslí.
„No, tak například duchové jsou jen bývalí kouzelníci...“
„Na to nemáš žádný důkaz,“ řekl Harry. Skorobezhlavý Nick sice jednou něco takového naznačoval, ale vzhledem k tomu, že straší jen v Bradavicích, možná nezná žádné duchy, kteří bývali lidmi. „Podívej, je přece spousta duchařských historek a některé vypráví o známých lidech. Všichni z nich nemohli být kouzelníci nebo čarodějky.“
„Jmenuj někoho.“ řekl Draco mrzutě
Harry zapřemýšlel. „No, jedno z cimbuří Toweru se jmenuje Alžbětina procházka, protože tam tudy chodila, když tam byla zavřená. A říká se, že se tam občas prochází doteď.“
„Myslel jsem někoho známého.“
„Princezna Alžběta?“ měl Harry co dělat, aby se nerozesmál. „Královna Alžběta? Dcera Jindřicha VIII?“
Draco si foukl do ofiny. „No dobře, tvůj pobavený výraz může znamenat jen jedno. Že bych měl nastudovat mudlovskou historii.“
„No, vzhledem k Rhiannon...“
Draco pokrčil rameny. „Možná, že z těch učebnic Mudlovských dějin získám alespoň nějaké základní znalosti. Protože na těch balíčcích není nic temného. Ale zjistil jsem, že v jednom z nich je dopis,“ ukázal Draco na nejmenší krabičku.
Byla to jen krátká noticka od Ginny, která se omlouvala za to, že dárky nezabalila už o den dříve.
Harry se kousl do rtu. „Bože, jak si mohla myslet, že bych od ní něco takového mohl očekávat.“
„Ona si to nemyslí,“ vysvětloval Draco klidně. „Jak už jsem ti řekl, snaží se zaměstnat, aby nemusela nad ničím přemýšlet.“
To dávalo smysl a tak Harry přikývl. Představoval si, jak paní Weasleyová plete, horečnatě likviduje následky párty a popohání všechny děti, aby jí pomohly odstranit ze zahrady trpaslíky, přestože to Ron dělal celé léto.
Draco otevřel několik krabic, hůlkou dárky zdvihal do vzduchu a posílal je na stůl.
Už jen při pohledu na ně si Harry uvědomil ten hrozivý rozdíl, mezi dnešním ránem a tím včerejším, kdy se tak radoval, že je konečně dospělý. Uplynul jen jediný den a svět se proměnil v daleko pochmurnější místo.
Harry si povzdychl a přál si, aby tak dobře nevěděl, jak rychle se tahle změna může udát. Nedošlo mu, že mluví šeptem, dokud se na něj nepodíval Draco a neřekl. „A mohlo to být horší. Pán zla mohl zaútočit později a ty bys býval byl musil pronést tu řeč.“
Jeho poznámka dala událostem správnou perspektivu. Harry nemohl uvěřit, že měl tolik starostí a tolik se bál něčeho tak bezvýznamného. Ale jiné věci nebyly bezvýznamné. „Říkej mu Voldemort, prosím, Draco,“ naléhal. „Nemám rád, když mluvíš, jako...“
„Smrtijed?“
„Jako někdo, kdo ho uctívá.“
„Děsivá sračka, to by byl daleko lepší název,“ zavrčel Draco.
Řekl to ironicky, jako by žertoval, protože Draco by nikdy nepřipustil, že se bojí. Jenže se bál a tohle byl jediný způsob, jak to říct.
„Strach z jeho jména to ještě zhoršuje, nemyslíš?“ Harry k němu došel, aby mu pomohl s krabicemi. Především proto, aby nějak zaměstnal ruce a lépe se mu mluvilo. „A je to tak, jak táta říká. Nesmíme si začít myslit, že je všemocný, nebo začneme sebe pokládat za bezmocné. Myslet si, že přijde pohroma jen proto, že vyslovíš jeho jméno...“
„To není jen v jeho jménu,“ odsekl Draco a máchl hůlkou, aby nechal zmizet krabice, které už vybalil. „To je i v jeho stylu a ten je skutečně výjimečný. Ale...“
„Nemyslíš, že se v tom trochu moc přehrabuješ?“
„Ale,“ pokračoval Draco zvýšeným hlasem, „byl bych rád kdybys věnoval pozornost tomu, co za pozornost stojí.“
„A teď jsi jízlivý.“
Draco zamrkal a pak se rozesmál. „No, možná že jo, ale nemyslel jsem to tak. Ale vyhrál jsi na body. Tedy ty a Severus. A jestli na tom bude trvat, tak... se nad tím zamyslím.“
„Dobře.“ Harry přemýšlel, jak se vede Dudleymu a jak by se cítil on, kdyby musel opustit dům, který nedávno zrekonstruoval. No, možná má Draco pravdu, že je lepší se něčím zaměstnat. Zamířil k hromadě dárků ležící na stole. „Měli bychom to uklidit dřív, než se táta vrátí.“
Téměř to stihli, ale zrovna tak se s tím nemuseli obtěžovat, protože po té, co nechal Dudleyho s Maršou, se Snape zastavil v Devonu, aby odtamtud vyzvedl všechny věci. A zdálo se mu lepší neposílat je krbem, ale zmenšit je, aby se mu vešly do hábitu.
„Moje XL,“ zaúpěl Draco a mazlil se s ním, když si ho zvětšil do normální velikosti.
Harry se natáhl dopředu: „Vypadá dobře.“
„Ale určitě to není způsob jak se chovat k takovému báječnému koštěti.“
Snape si odkašlal. „Troufám si říct, že na to zapomeneš, hned jak ti oznámím, že na tebe v Devonu čekal dopis.“
„Dopis?“ zalapal Draco po dechu. „Ministerstvo to nebylo všechno, že ne? Něco se stalo mé matce a je to chyba toho zasranýho vlkodlaka a...“
Snape zalovil v hábitu a vytáhl mudlovskou obálku: „Prosím tě, uklidni se a nehysterči.“
„Rhiannon,“ vydechl Draco a vytrhl Snapeovi obálku z rukou. Nebo se o to alespoň pokusil. Snape ji držel pevně.
„Trvám na tom, abys jí okamžitě řekl, že s dopisováním je konec,“ řekl Snape vážně. „Mudlovské dopisy nejsou dobrý nápad.“
„Napíšu jí to v odpovědi,“ přikývl horečnatě Draco.
V okamžiku, kdy Snape pustil obálku s ní Draco zamířil do ložnice a zavřel dveře tak rychle, až práskly.
„Mladá láska,“ zavrtěl Snape hlavou, ale v těch slovech byla spíš laskavost než výsměch.
„Byls někdy...“ Harry se náhle odmlčel. Ptát se na tohle je možná ještě horší nápad, než ptát se na Kazisvěta Snapea.
„Jestli jsem byl zamilovaný?“
„No... jestli ti teda nevadí ta otázka.“
Místo odpovědi Snape objednal čaj, usadil se s hrnkem do křesla v obýváku a usrkl si. Když konečně zvedl oči k Harrymu, byl v nich stín.
Do háje. Harry si rychle objednal svůj hrnek, aby byl k otci zády. Teprve, když se usadil, měl pocit, že se na tolik ovládá, aby se mu mohl podívat do očí. „Omlouvám se, pane. Neměl jsem se ptát na nic tak osobního.“
„Ne, to jsi rozhodně neměl,“ řekl Snape kousavě a s prásknutím postavil hrnek. „Vždyť mezi námi dvěmi není přece žádný vztah. To kdybych vás třeba přijal za svého vlastního syna, to byste potom možná, pane Pottere, měl právo se ptát. Ale takhle? Takhle ne...“
„Pottere?!“ zlobil se Harry
„Myslel jsem, že jsme přešli k formálnímu oslovování. Říkáš mi pane a nevšiml jsem si, že bychom byli ve třídě.“
„Já tě nechápu,“ vztekal se Harry a postavil hrnek tak, až čaj vyšplíchl přes okraj. „Podívej, ty o své minulosti moc nemluvíš. A já jsem na to měl pamatovat dřív, než jsem se zeptal. Proč se tak zlobíš? Jen proto, že jsem ti náhodou řekl pane?“
„Ne, ale protože se mě bojíš.“ Snape měl ruce složené v klíně, ale Harry si všiml, že má prsty křečovitě sevřené.
„Bojím? Tím, že ti říkám pane, se snažím jen vyjádřit respekt. To přece víš.“
„Vím,“ řekl Snape ztěžka. „A nemám moc rád, když to děláš. Ale chápu to. Ale vadí mi ta propast, kterou to mezi námi tvoří a vidím, že jsem ji tvořil i já. A netěší mě to.“
„Jaká propast?“
„A jak bys to tedy nazval?“ Snape se nadechl nosem. „Téměř se třeseš jen proto, že ses mě zeptal na bezvýznamnou osobní otázku. Předpokládejme, Harry, že bys mě urazil. Opravdu vážně. Co myslíš, že by se pak stalo?“
„Já nevím...“
Snapeův hlas byl ostrý, téměř řezavý. „Takže už nemáš strach, že zruším adopci?“
„Ne!“
Snape se na něj chvíli díval a pak se evidentně uvolnil: „To rád slyším.“
„Ale neřekl bych, že ptát se tě na lásku je bezvýznamná otázka,“ pokračoval Harry. „Je to... je to opravdu osobní.“
„Předpokládám, že by ses otce ptal na osobní věci.“
„Na tohle ne,“ zamumlal Harry a odvrátil oči.
Když se podíval zpátky zjistil, že se na něj Snape dívá tázavě: „Harry, je něco, co bys mi chtěl říct?“
„Teda když se ptáš takhle, zníš jako Brumbál.“
Snape ho ještě chvíli pozoroval a vypadalo to, že dospěl k nějakému závěru. Dřív, než se Harry stačil zeptat k jakému, pokračoval otec v řeči.
„Někdy zapomenu, jaké to je být ve vašem věku. Předpokládám, že tehdy jsem i já měl pocit, že být zamilovaný je ožehavé téma. Ale teď...“ pousmál se. „Ano, byl jsem zamilovaný. A nebo jsem možná cítil chtíč. Kdo ne?“
Harry popadl hrnek a vypil ho téměř celý naráz. Ještěže už vychladl. Pane Bože, chtíč?
Nechtěl se ptát, ale něco říct musel: „No... byl to někdo z Bradavic?“
„Pár jich bylo,“ řekl Snape věcně. „Byl jsem takový přelétavý typ. Ale možná to bylo tím, že jsem tehdy byl stejně tak atraktivní jako teď, a když se objekt mého zájmu zakoukal někam jinam, poohlédl jsem se také po jiné. Zmijozelský pragmatismus.“
„Nejsi neatraktivní...“
Snape přimhouřil oči: „A to Poppy tvrdila, že ti ty nové brýle sedí.“
Harry si povolil prstem límeček. Kdy se tu dělalo takové horko? „No já vidím dobře. Chci říct, že teď, když tě znám, vidím tě jinak než dřív, a kdybys trochu...“
Přestal dřív, než se dostali k šampónu.
„Je to už dávno, co mi došlo, že nejsem zrovna ženský ideál,“ zavrtěl hlavou Snape.
„Ale jsi tak chytrý, úplně na všechno. A jsi statečný, celé roky jsi strávil jako špion. A věrný, zachránil jsi mě a...“
„No, pokračuj. To je fascinující. Evidentně jsem členem všech kolejí, jen ne Zmijozelu...“
„A jsi zábavný, jako právě teď!“
„Nemusíš se tak snažit, abys šetřil mé city,“ podíval se stranou, jakoby zvažoval co říct. „Mám i co nabídnout. A není to tak, že by mi byly upřeny všechny radosti... ženské společnosti, abych tak řekl.“
Harry se rozhodl, že tohle je ještě o něco lepší než chtíč. Zrudl ještě trochu víc a rozpačitě se zeptal: „Někdo, koho znám?“
„Předpokládám, že už jsi se seznámil s Irmou Pinceovou?“
Harry byl tak šokovaný, že téměř vyprskl čaj zpátky. Když ho dokázal spolknout, vydechl: „O, můj Bože.“
„Už jsem ti řekl, jak obdivuji tvůj takt?“
„Já vím, to nebylo taktní,“ styděl se sám za sebe Harry a snažil se to zamluvit. Třeba pomůže zdvořilý zájem. „A předpokládám, že to nefungovalo. Není to pro tebe těžké, když je teď ve sboru?“
„Ale ona tehdy byla také ve sboru,“ cukalo Snapeovi v koutku úst a jeho mysl byla evidentně naplněná příjemnými vzpomínkami.
Harrymu došlo, že je až nápadně čitelný: „Ty si ze mě utahuješ!“
Snape se rozesmál: „No jasně, ty pitomé děcko. Ale to je dobrá otázka. Bude ti vadit, když ti tak budu říkat i po sedmnáctých narozeninách?“
„Ne, ty mi tak můžeš říkat.“ Harry si pomyslel, že by mu scházelo, kdyby s tím Snape přestal. Pitomé děcko není o věku, stejně jako adopce není o papíru. „Teda to bylo podlé, nechat mě myslet si, že jsi... s Madam Pinceovou!“
Pokud si Snape všiml toho, jak se Harry otřásl, nekomentoval to. „Chtěl jsem tím říct jedinou věc. Jsem ochotný mluvit s tebou o mé minulosti. Ale moje affaires de coeur se netýkají jen mě.“
„No, tohle mě z takových otázek vyléčilo,“ řekl Harry a pousmál se. „Ale neměl bys být otrávený jen proto, že se pokouším respektovat tvoje hranice, stejně jako s Kazisvětem.“
„Zníš tak dospěle.“
„To Marša pořád říká takové věci.“
„Aha.“ Snape spojil prsty dohromady. „Věř mi, že o Kazisvětu Snapeovi je opravdu lepší nemluvit. Ale nechci, abys to nějak generalizoval. Jsi můj syn. Chci, aby pro tebe moje minulost byla otevřená kniha... nechci se ti uzavírat.“
„Jsem tvůj milovaný syn,“ pokračoval Harry trochu samolibě. „Řekl jsi to. Přede všemi. Popravdě trochu mě to překvapilo.“
„Tradice,“ řekl Snape nevrle, ale když se na něj Harry rychle podíval, jeho hlas zněžněl. „Dobrá tradice.“
Harry se zakřenil. „Myslel jsem si to. Díky, táto. Za ten pohár a... za, vždyť víš. Za všechno.“ A teď v závěru byl čas na smutnější téma. „Viděl jsi dnes ředitele? Slyšel o Remusovi?“
„V Devonu mě dostihl Albusův Patron. A ano, Lupin se s ním zkontaktoval. Tvůj přítel je v pořádku a v bezpečí.“
Ten konec téměř zavrčel. Harry si toho všiml, ale nechal to být. I když mu to připomnělo jeho opovržlivou poznámku, že si Remus vždy dá pozor, aby zůstal v bezpečí a v teple, zatímco ostatní se vystavují riziku. Nebyl důvod se kvůli tomu hádat.
„A v každém případě, dnes večer bude schůzka Řádu.“
Harry se ošklíbl: „A nech mě hádat. Draco a já nejsme zvaní...“
„A to proč? Jste členové a navíc jste dospělí.“
Harry se v křesle narovnal. „Myslel jsem si, že když teď bude ta válka, necháte nás stranou, že je to moc nebezpečné a tak.“
„Právě naopak. Na vás oba bude nepřítel upírat svou pozornost. Takže čím více budete mít informací, tím lépe. Nevědomost může být sladká, ale málo kdy je bezpečná.“
Harry krátce přikývl a pokoušel se vypadat jako člen Řádu a ne jako dychtivé děcko, ale přesto musel položit otázku, která mu neodbytně bloudila hlavou. „A Remus? Bude tam?“
„Ta schůzka se svolala kvůli němu,“ Snape vstal, sanice sevřené. „Přinese zprávy. Možná nám vysvětlí, proč bychom ho měli nechat dělat jeho práci, když zatím má jen mizerné výsledky.“
„Kdyby o útoku na ministerstvo věděl, řekl by nám to...“
„Právě o tom mluvím.“
Tolik k tomu, že se nebudeme hádat, pomyslel si Harry vztekle. „On nemůže vyhrát, že ne? Když odvede dobrou práci, nenávidíš ho, protože převzal tvé místo v Řádu. A když špatnou, vrčíš na něj, že snižuje laťku, kterou jsi ty nasadil!“
Snape překřížil ruce před sebou a jeho hábit zavlál. „Harry, já dobře vím, že ho miluješ. Ale on si tvou úctu nezaslouží.“
„Ještě štěstí, že všichni vždy dostaneme to, co si zasloužíme!“ Harry zalapal po dechu a téměř si přál, aby ta slova mohl vzít zpátky. Téměř. „Podívej tati, to, co chci říct, je, že máš opravdu vysoké standardy. A i když se Remus pokouší jít v tvých stopách... to, že ho Řád respektuje, neznamená, že tebe respektuje méně. To je stejné jako mít dva syny. Když sis vzal Draca, neznamenalo to, že mě budeš mít rád méně.“
„Tohle přirovnání opravdu pokulhává,“ ze Snapeových očích zůstaly jen malé škvírky. „Lupin je jako zvěd absolutně bezcenný a na nic. Ale já se o tomto tématu už nechci bavit.“
„Dobře,“ odsekl Harry. Nemluvit o Kazisvětovi, o Snapeových minulých láskách a o Remusovi. Ale jeho otec chce být jako otevřená kniha!
Harry přemýšlel, na jaké stránce tu knihu otevřít.
Bohudíky, dřív, než by stačil říct něco, čeho by později litoval, Draco s vrznutím otevřel dveře. Mohl to všechno slyšet, vzhledem k tomu, že Snape ani Harry nijak neochránili kouzlem své soukromí, ale on měl evidentně na práci jiné věci než odposlouchávat. „Rhiannon je ta nejchytřejší holka na světě,“ řekl, když vkročil do místnosti. „Říkám vám, ta nejchytřejší. Když jsem se neobjevil na její premiéře, došlo jí, že se muselo stát něco závažného. Půjčila si strýčkovo auto a jela několik hodin až k Hermioniným rodičům. Napsala mi úžasný dopis, vůbec se nezlobí, jen jí zajímá, co mně zabránilo vidět se s ní.“
„Draco,“ přerušil ho důrazně Snape. „Předpokládám, že už máš napsanou odpověď?“
„Ano, ale nevěděl jsem, co jí můžu říct, ani jak to formulovat,“ vzdychl si Draco. „Přečteš si koncept a poradíš mi, Severusi?“
„Velmi rád.“
Draco se pousmál. „Napadlo mě to. A říkal jsem si, že tak jako tak budeš chtít ten dopis vidět. Plácal jsem tam něco o zkaženém temném kouzelníkovi. Už předtím jsme se s Harrym zmínili, že i kouzelnický svět má své kriminálníky. A naznačil jsem něco o válce, ale vše jsem nevysvětloval.“
„Stačí tolik, abys jí plně vysvětlil, proč je potřeba takové opatrnosti, když tě bude kontaktovat. Už žádné mudlovské obálky.“
„Ne, pane. Už se to nestane.“
Draco za tohle oslovení vynadáno nedostal. Ale Harry si s tím nelámal hlavu. Chápal, že Snape se snaží pro své syny dělat to nejlepší. A každý z nich potřebuje něco jiného.
A právě teď se Draco potřebuje soustředit na svůj dopis.
Harry vstal a protáhl se. „V kolik je ta schůzka Řádu?“
„V pět.“
Draco vytřeštil oči: „Co se děje?“
„Nic nového,“ zavrtěl Snape hlavou. „Abychom zabránili dalším neočekávaným událostem, setkáme se s Remusem Lupinem, aby nám řekl, co ví o Voldemortově útoku na ministerstvo. Draco, musím zdůraznit, že je velmi důležité, aby ses ovládl. Vím, že ti záleží na bezpečí tvé matky, ale kvůli tomu se tato schůzka nekoná.“
„Neměl jsem v plánu přerušit Lupina tím, že se zeptám na zprávy z Kontinentu,“ zdvihl bradu Draco. „Protože vím, že se na mě ještě dost členů Řádu dívá úkosem a přemýšlí, komu jsem doopravdy věrný...“
„Mnoho ne, jen Moody,“ opravil ho Snape. „A vzhledem k tomu, že mě taky ještě pořád nevěří, není to žádné překvapení.“
„A ostatní mi věří?“ zasmál se Draco spíš rezignovaně, než hořce. „To si tedy, Severusi, nemyslím.“
„Možná ne úplně věří tvému úsudku. A nemyslím si, že by všichni věřili tvému okouzlení Světlem. Nicméně věří, že jsi oddaný Harrymu. Nic jiného jim nezbývá, když se za tebe zaručil Albus.“
„To je roztomilé,“ zavrčel opovržlivě Draco. „Moje skutky nesvědčí samy o sobě dost? Vždyť jsem zachraňoval Harryho. Znova a znova...“
„Chceš říct dvakrát?!“
Draco ignoroval Harryho přerušení. „Dal jsem mu přednost před svým vlastním otcem! Tedy, chci říct, před člověkem, který mne vychoval! Zachránil jsem Harryho Pottera před Luciusem, prokletým Malfoyem. A kdybych chtěl být opravdu puntičkář, řekl bych, že jsem ho zachránil před samotným Pánem Zla, protože přesně před ním by skončil! A kde je můj vděk? Kde je mé uznání?“
„Sto padesát bodů a pohár pro Zmijozel,“ řekl Harry ohnivě. „A já ti nezávidím. I když to znamená nebelvírskou prohru a víš, jak je pro mě Nebelvír důležitý. Ale neříkej, že ti nikdo nepoděkoval? Ředitel ti poděkoval dokonce veřejně.“
„A který Zmijozel by dělal něco pro poděkování?“ zeptal se Snape.
„Já ne!“
„To doufám.“
„Jen se mi nelíbí, že po tom všem se za mě musel někdo zaručit,“ založil Draco ruce na hrudi.
„Jsi v dobré společnosti,“ řekl Snape suše. „Nebo si myslíš, že mně věřili hned od začátku pro mou slunnou povahu? My dva k sobě prostě patříme.“
Harry měl pocit, jakoby to byla narážka, aby na chvíli zmizel do ložnice. „Tak já vás nechám s tátou pracovat na tom dopise.“
„Zůstaň, Harry,“ řekl Draco. „Chci, aby sis to taky přečetl. Znáš Rhiannon lépe než táta a rozumíš mudlovskému myšlení daleko lépe než my dva. Budu mít jistotu, že nebudu vypadat jako... mentál.“
Harry si pomyslel, že je směšné, mít z toho takovou radost, ale měl. Je dobré, když on nebo Draco mají možnost trávit čas jen s otcem, ale když na něčem pracují všichni tři, je to ještě lepší.
„Jasně,“ řekl a plácl s sebou do křesla u stolu. „Ale myslím, že si nemusíš dělat starosti.“
Draco s sebou škubl. „To říkej, až si to přečteš. Když jsem se to pokoušel přečíst z jejího pohledu, dokonce i mně to znělo vyšinutě.“
„Hm, ale pamatuješ si ten plakát z domova pro motáky, ten z toho pitomého televizního programu? Zdálo se, že Rhiannon věří v nějaké vládní spiknutí, létající talíře a někoho, kdo se jmenuje Šiřitel nákazy. Přemýšlel jsem, jestli je to něco jako Superman naruby... takže zprávy z kouzelnického světa, ve kterém zuří válka, jí nebudou znít zas až tak divně. Jí ne, řekl bych.“
„Pak tedy díky Merlinovi za americké televizní programy,“ povzdychl si Draco
Harry se zakřenil: „Merlin to nedělal proto, aby mu někdo děkoval.“
Vysloužil si tím od Snapea i Draca káravý pohled, ale pak se všichni tři sklonili, aby si přečetli dopis pro Rhiannon.
***
Toho dne odpoledne vládla v kuchyni v čísle 12 posmutnělá nálada.
Nebyli tu všichni členové řádu, jen ti, kteří nejvíc potřebovali slyšet Remusovu zprávu. A nebo, jak Harryho napadlo, ti kteří ji ještě neslyšeli.
Snape sice nic neřekl, ale Harry si domyslel, že Remus už mluvil s Brumbálem soukromě. Ředitel možná povolal některé členy řádu, aby si zprávu vyslechli v klidu jeho pracovny.
To by vysvětlovalo, proč tu nejsou Tonsková a Pastorek. Chyběli i někteří další, ale s nimi si Harry hlavu nelámal.
Daleko víc ho zajímali lidé, kteří tu byli. Pan a paní Weasleyovi, Bill, Charlie, dvojčata. Ron a Ginny tam nebyli. A Harry měl pocit, že nejsou ani v patře. Harry si pomyslel, že je asi poslali pryč z domu. Jako malé děti, přestože Ron je starší než Harry.
Harry si povzdychl, byl si téměř jistý, že s tím nápadem vyloučit je daleko spíš přišel Brumbál než Molly Weasleyová.
„Ale no tak, no tak,“ řekl Fred a šťouchl Harryho do ramene. „Se tváříš, jako kdyby umřel bratr tobě.“
Harry se chabě pousmál a pokoušel se předstírat, že mu to přijde vtipné. Ale nepřišlo. Jak si někdo může dělat legraci z takovéhle věci...
Pak ho, ale samotného napadla odpověď. Jak říkal Draco, každý má způsob, jak se vyrovnávat s bolestí. Fred se nesnaží něčím se zaměstnat, má svoji cestu.
Harry si přitáhl křeslo k Fredovi a teprve pak si všiml, že Draco sedí téměř přesně naproti.
Snape očividně neměl v plánu sedat si vůbec. Stál s nevlídným výrazem opřený o zeď, paže překřížené na hrudi a dával jasně najevo, že už teď dopředu ví, že nebude souhlasit ani s jedním z Remusových slov.
Harry jen doufal, že nedojde ke slovní přestřelce a Snape neroztrhá Remuse na kousky.
Harry si vztekle pomyslel, že pokud se tak stane, má Draco právo nazvat jejich otce pokrytcem, který ho poučuje o sebeovládání.
Harry matně zaregistroval, že George, který seděl vedle Freda, se něčemu směje. Fred patrně vykládal nějaký další vtip, ale Harry ho neslyšel.
„Ale no tak, Harry,“ zvolal náhle George. „Co koukáš jako o pohřbu.“
Fred se rozchechtal.
„Chlapci,“ ozval se Artur Weasley z čela stolu.
Když se Harry podíval tím směrem, uviděl Molly Weasleyovou, jak odvrací obličej.
Bezpochyby chápala, proč se její synové chovají zrovna takhle, ale nebyla v náladě na morbidní vtipy.
Harry se ze všech sil snažil zabavit dvojčata. Naklonil se k Fredovi a řekl jim oběma.
„Můžete vyřídit Ginny, že jsme jí s Dracem vděční, že nám zabalila věci?“
„Ona má pro tebe slabost, že, Harry? A vždycky měla.“ Vmísil se Fred.
„Mluv vážně,“ řekl Harry, jen chvíli předtím, než mu došlo, že je to nesmyslný požadavek. „A i kdyby tak už je to pryč.“
„Zdá se, že to hraje dobře...“
„Prosím o pozornost,“ pronesl hlubokým, klidným hlasem Brumbál. Harry ho neviděl přicházet a dokonce nepostřehl ani Remuse, který musel přijít s ním.
Ze Snapeova výrazu bylo vidět, že on si všiml.
Harry otce přejel káravým pohledem a doufal, že to za to doma neschytá. Ale fungovalo to.
Snape se okamžitě ovládl a nasadil výraz znuděného zájmu.
Remus dopadl do křesla, sklonil hlavu a Harry si pomyslel, že nevypadá nejlépe.
Kolem očí měl vrásky z vyčerpání a vypadal stejně jako po úplňku. Evidentně trpěl bolestí, přestože k jeho poslední proměně došlo už před dvěma týdny.
Harrymu se náhle sevřel žaludek. Rozeznal tenhle druh bolesti. Tohle nebyla vlkodlačí záležitost. Každý může trpět pod Cruciatem.
Harry se zakabonil. Nenáviděl myšlenku na to že byl Remus potrestán právě takhle. A jestli se tak děje často, možná Remus opravdu není dobrý zvěd.
„Starostolec se sešel k naléhavé schůzce,“ oznámil ředitel v okamžiku, kdy měl pozornost všech. „Použili zřídka užívaný precedent a rozhodli o nejvhodnějším kandidátovi na post ministra kouzel. Podle nich je to Rufus Brousek. Já toho muže příliš neznám, ale Pastorek mi o něm řekl pár věcí. Na rozdíl od Popletala, Brousek není hlupák. Je to pragmatik, který nebude skrývat pravdu.“
„On by nenechal pracovat zaměstnance ministerstva všechny ty hodiny bez ochrany?“ zeptala se Molly Weasleyová.
Její tón byl zlý a uštěpačný, ale za tím vším bylo slyšet obrovskou bolest, která Harryho zraňovala.
„Ne, Molly nenechal.“ řekl Brumbál mírně. „Ve skutečnosti si Rufus Brousek na tuto praktiku několikrát stěžoval.“
Molly se vztekle odvrátila pryč, jakoby chtěla říct: měl si stěžovat víc, teď už je na všechno pozdě.
„Co je to za precedent co jsi zmínil,“ zeptal se Moody s podezřívavým výrazem. „Nikdy jsem neslyšel, že by ministra vybíral Starostolec. Vždyť je to banda pitomců. Co se stalo s volbami? Proč si nemohou kouzelníci a kouzelnice vybrat svého vůdce?“
„Oddělení pro magické volby bylo naprosto zničeno.“ řekl Albus tiše.
Molly se kousla do rtu.
„A Starostolec se rozhodl, že za těchto okolností je možné přistoupit ke zvláštním opatřením.“
„Tos mi, ale neodpověděl na otázku. Podle jakého precedentu jednali?“
„Volba věštbou.“
Snape se zatvářil vztekle a pohrdavě. „Naši nebojácní vůdci nechtějí být obviňováni, pokud by jejich opatření celou situaci ještě zhoršilo. Takhle to bude vina tarotů, větru nebo nějakého jiného nesmyslu.“
„Mohlo by to tak být,“ řekl Albus mírně a pokrčil rameny, „za předpokladu, že se situace zhorší. Třeba ne.“
„Ale Albusi, věštění,“ tentokrát to byl Artur s ustaraným výrazem.
Harry přemýšlel jak ho může zajímat, jak byl zvolen nový ministr, jen den poté, co byl zabit jeho syn. Ale možná, že tohle byla jen další věc, kterou chtěl zaměstnat svou mysl.
„Ty víš stejně dobře jako já, jak málo je lidí, kteří ovládají tohle umění. Většina věštců jsou šarlatáni a v každém případě, lidé často vidí, to, co chtějí vidět, když vykládají znamení.“
„To máš pravdu,“ řekl Brumbál a pohladil se po vousech. „Ale zdá se, že v tomto případě je to naše výhoda. Podívej, koho zvolili, aby se chopil ministerských povinností. Vrchní bystrozor, zkušený bojovník. Teď v čase války. Velmi vhodné. Člověk by snad řekl, že až příliš. Kouzelníci a kouzelnice Starostolce viděli, co chtěli vidět, ale když to prohlásí za věštbu, zbaví se zodpovědnosti pro případ, že by se jejich úsudek ukázal jako mylný.“
„Zmijozel,“ přikývl Draco
„Máš pravdu, Draco,“ usmál se ředitel, i když díky smutku, který tu panoval, byl jeho úsměv o něco méně zářivý než obvykle. „Rufus Brousek opravdu patřil do Zmijozelu, když navštěvoval Bradavice.“
Draco sebou cukl. „Já mluvil o Starostolci - ale to je jedno.“
Harry povytáhl obočí. Zmijozelský ministr kouzel? To tedy ještě může být zajímavé.
A nebo velmi špatné.
Pak sám sobě připomenul, že Zmijozel neznamená zlo. Zvláštní, že to musel udělat. Tohle přece ví už dlouho.
Ale přesto první, co ho napadlo, když slyšel, že nový ministr býval Zmijozel, bylo, že by Brousek mohl mít stejný názor na čistotu rasy jako Voldemort. Hloupost. Nikdy by se neprosadil v oddělení pro prosazování magických zákonů, kdyby byl rasista.
Ledaže by to tajil. A v neupřímnosti jsou Zmijozelští vážně dobří.
Harry sám sebe okřikl. Nemá důvod nevěřit Brouskovi... ale popravdě věřit mu taky nedokáže. Ne po té, jak se němu zachoval Popletal. Ale nechá to zatím alespoň otevřené.
„Za nedlouho to oznámí v rádiu.“ pokračoval Brumbál a podíval se při tom na hodiny na zdi. „Rufus Brousek převezme úřad jen chvíli poté. A bude v něm šest měsíců. Pak budou řádně vypsané volby a on svůj post buď obhájí nebo ne. Seznam těch, kteří zahynuli při útoku na ministerstvo vyjde zítra v novinách. A ještě jedna novinka. Představeným bystrozorů je teď Pastorek.“
„To by mohlo být užitečné,“ přikývl Moody. Oko se mu v hlavě otáčelo do všech stran, jako by hledal nějaká skrytá kouzla.
„To jistě,“ Brumbál se rozhlédl po přeplněné kuchyni. „Pokud nemáte nějaké otázky, je teď na čase, aby promluvil Remus. Jak všichni víte, po nějakou dobu předstíral, že je Lucius Malfoy. Voldemort naslouchá jeho radám a byl i při útoku na ministerstvo.“
Nastalo šokované ticho, ale přesto měl Harry pocit, že téměř slyší myšlenky svých spolustolovníků. Byl tam? Byl při útoku?
Snape byl zachmuřený a z očí mu sršela zášť. Harry měl chuť na něj zařvat. Vždyť by přece měl mít i Snape radost, že Řád má nějaké informace přímo od Voldemorta. Ale ne to nemá, protože by musel připustit, že Remus je užitečný.
Harry si řekl, že je mu jedno, co si Snape myslí. Za sebe je rád, že si Remus vede dobře. Znamená to, že má všechno co potřebuje mít dobrý zvěd a že dokáže ve všem tom nebezpečí přežít.
„Obávám se, že Albus trochu přehání,“ Remus poněkud roztřeseně vstal z křesla. „Nebyl jsem u toho, když byl útok plánován, to by byl Řád samozřejmě varován. Nejsem si jist, že mi Pána Zla naslouchá.“
„Ale no tak, no tak Remusi,“ napomínal ho Brumbál. „Přece dobře víš, že jsi byl ten jediný, koho povolal ze zahraničí, aby se k němu připojil. Jediný z jeho následovníků, kterému se rozhodl důvěřovat.“
Když to slyšel Snape, tvářil se ještě kyseleji než před tím a Harry se musel kousat do rtu, aby něco neřekl.
Ale Snapea si nikdo nevšímal, všichni byli šokováni tím, co řekl Remus.
„Takže on je pro tebe Pán zla?“ vrčel Moody. „Jsi si jistý, že na tebe nemá Znamení větší vliv než si připouštíš?“
„Malé zakoktání by mohlo skončit mojí kariéru dřív než začala.“ bránil se unaveně Remus. „Jsem jen ostražitý.“
„To je v pořádku, v pořádku.“
Albusovo přitakání utišilo námitky.
Remus se zhluboka nadechl a pokračoval. „Jak víte, Pán zla poslal včera všechny smrtijedy pryč z Británie. Všichni tam zůstali, ale já jsem byl v okamžiku útoku na ministerstvo povolán zpět.“
„Proč ty?“
To se ptal Snape. Hlas měl klidný a tvářil se naprosto neutrálně. Harry si pomyslel, že by se neměl ptát a hlavně, že by neměl Remuse přerušovat. Dělal přesně to, před čím varoval Draca. Nechává své osobní antipatie zasahovat do setkání Řádu.
Ale možná, že na to, po tom všem co udělal pro Řád, měl nárok.
„Protože, i když mi Pán zla nenaslouchá, důvěřuje mi.“ Pokračoval Remus a jeho hlas byl naplněn emocí, kterou Harry nebyl schopen pojmenovat. „Vedu si Severusi lépe než jsem si vedl loni. Zasévám mezi smrtijedy svár a nedůvěru... Pán zla by z toho mohl učinit závěr, že Lucius Malfoy je jeho nejméně důvěryhodný následovník. Místo toho usoudil, že pokud je Luciusova pověst terčem tolika pomluv, je to právě proto, že o něm ostatní smrtijedi vědí, že je nejoddanějším služebníkem Pána zla a tím, že by ho zničili, by se uvolnilo místo Voldemortovy pravé ruky. A tak se Pán zla rozhodl Luciuse poctít tím, že mu ze všech nejvíc důvěřuje.“ Remus pokrčil rameny. „Co víc bych k tomu řekl, Pán zla není zrovna proslulý svojí racionalitou.“
Harry se otřásl. Dobře rozuměl Remusovým důvodům, ale přesto mu vadilo slyšet, když mluvil o Voldemortovi jako o Pánu zla.
Ještě, že přišel na schůzku sám za sebe. Možná, že je dobře, že mě od něj držel Snape tohle léto dál, pomyslel si Harry. Asi by mi vadilo být s ním, když je za Luciuse.
Přesto Harry otce podezíral, že má i postranní motivy. Byl by nejraději, kdyby se Harry přestal s Remusem stýkat úplně.
„A kdy jste přišli na ministerstvo?“ Zeptal se Charlie poněkud netrpělivě.
Remusovi se už netřásly jen prsty, ale celé ruce a vypadal nemocně.
„Cruciatus,“ odsekával Severus jednotlivé slabiky. „Pro Merlina, posaď se, Lupine. Očividně se něco pokazilo. Vypadá to, že tě trestal celou noc.“
„Nic se nepokazilo,“ zachraptěl Remus, ale přesto se posadil.
Uplynula celá věčnost a nebo možná jen zlomek vteřiny, Harry si nebyl jistý, jestli si toho všiml někdo jiný, ale on ano. Snapeovy temné oči se upíraly na Remuse a Harry téměř cítil nitrozpyt ve vzduchu. A ještě aby ne, po vší té době, kdy spolu cvičili nitrobranu, a zejména od okamžiku kdy byl Snape tak hluboko v jeho mysli, poznal kdy je otec na lovu.
Ne, nikdo jiný si toho nevšiml. Až na Brumbála. Zaujatě si prohlížel Snapea a Remuse, chvíli je nechal, ale pak řekl.
„Pokračuj, prosím.“
Remus odvrátil oči od Snapea a odkašlal si. „Plán šel přesně podle záměrů Pána zla. Celé léto chytal děti, narozené u mudlovských rodičů a nečistokrevné děti a schovával je do náhrdelníku, co nosí na krku.“
„Do amuletu.“ Bill zuřil. To mě mohlo napadnout.
„Su Li,“ zalapal Harry po dechu a zaťal ruce v pěst. „Wayne Hopkins. Laura Madley! Ti všichni v jednom amuletu?“
„Tolik dětí se ztratilo,“ zaúpěla paní Weasleyová. „A ty všechny držel v zajetí Vy-Víte-Kdo a nosil je všude s sebou? Ubožáčkové...“
Remusovy oči byly podezřele červené a díval se všude, jen ne na Molly Weasleyovou. „Ano, a to není všechno. Měl patnáct dětí, některé byly ještě příliš malé na to, aby mohly studovat v Bradavicích. Ten amulet dokázal vytvořit magickou sféru, kterou Pán zla přetvářel svou vůlí. Sféru, kterou mu poskytly mladé poddajné mysli.“ Remus se upřeně díval na stůl. „Strávil celé léto tím, že je manipuloval, formoval podle své vůle, pokud si nebyl jistý, že se budou chovat jako...“
„Roboti,“ řekl Harry hluše. Všichni se na něj překvapeně otočili. „No... něco jako cvičené opice.“
„Ty děti ještě pořád drží v zajetí?“ zeptal se Bill a srovnal si dlouhé vlasy za ucho. „Mohl bych se pokusit najít kouzlo, které by je osvobodilo...“
Remus se na něj podíval, tvář staženou bolestí. „Už není důvod. Všechny zemřely na ministerstvu. Udělal z nich zbraně. Asi jsi přišel na to, že tam byly bomby? Byly vytvořeny z agresivní magie, kterou naplnil ta dětská těla, protože konec konců, koho by napadlo, že děti mohou být nebezpečné.“
Místností se ozvalo několik šokovaných výkřiků. Bill nevypadal méně šokovaný než ostatní, přesto několikrát přikývl. „To vysvětluje, proč jsme našli tak málo důkazů, byli jsme překvapení...“
„Samozřejmě, že jste byli překvapení,“ vybuchl Charlie. „Koho mohlo něco takového napadnout?“
„Jen ďábelského Pána zla,“ řekl Remus bez stopy humoru v hlase.
„Mohl bys mu přestat říkat takhle?“ vykřikl najednou Draco. Když se na něj pak všichni otočili, zrudl.
„A z jakého důvodu jsi nám neřekl, že Voldemort unesl ty děti?“ vyštěkl Snape.
„Nevěděl jsem o tom,“ Remus si dlouze vzdychl. „Neřekl to vůbec nikomu. Celé léto jen pozoroval, čekal a rozhodoval se, komu může důvěřovat. Nepotřeboval nás, protože byl zaměstnán svým vlastním tajným projektem. Ale věděl, že bez pomoci, by mohl přijít o tu svou malou armádu, kterou potřeboval k tomu výbuchu. Proto si mě na ministerstvo zavolal. Dozvěděl jsem se o tom plánu jen chvilku předtím, než se to seběhlo.“
„Proč děti?“ zeptala se zděšeně Molly Weasleyová. Harryho napadlo, že soucítí s ostatními matkami. S dalšími matkami, které přišly o děti, díky Voldemortvým ďábelským plánům.
„Protože jsou tak snadno ovlivnitelné.“
„Je to zvláštní myšlenka na nečistokrevné pomocníky.“ promluvil toho dne poprvé Mundungus Fletcher.
„Ne z jeho úhlu pohledu,“ řekl Remus a vyčerpaně zavřel oči. „Je to příznačné.“
„Nečistokrevní a zrození z mudlů ničí náš svět,“ řekl Brumbál smutně. „Tentokrát doslova.“
„A co bylo tvým úkolem?“ naléhal Snape.
Remus váhal, jen chvíli, ale váhal.
Snape přivřel oči a znova se díval zle.
„Dívat se a souhlasit, jako ten, kdo je druhý v pořadí,“ odpověděl Remus. „Abych předvedl ostatním smrtijedům svou pozici. Abych jim mohl říct, že já a jen já jsem byl svědkem vyvrcholení plánů Pána zla.“
Snape se na něj stále upřeně díval, pak s sebou náhle trhl. Nic víc. Tvář měl úplně bledou.
Harrymu došlo, že otec něco viděl. Něco v Remusově paměti. Něco šokujícího, něco, co Remus neřekl nahlas.
Ale co to bylo, neměl Harry nejmenší tušení.
„A proč tě tedy mučil,“ zeptal se Draco, naklonil se dopředu a jeho oči měly ten odstín šedé, který nabývaly, jen když řešily nějaký složitý úkol z věštění z čísel. „Severus má pravdu, že na tebe použil Crucio, i já to poznám.“
„Z čisté radosti,“ odpověděl Snape. „Voldemort nepoužívá tu kletbu jen jako trest. Je to také způsob, jak oslavuje.“
„Ale to jsem nikdy neslyšel...“
„Děkujeme ti Draco,“ přerušil ho Brumbál a jeho hlas měl úplně stejný tón, jak Snapeův. „Jsme rádi, že nám můžeš sdělit informace, které jsi získal, když jsi vyrůstal v rodině smrtijeda. Informace, které můžeš říct komukoli z nás, jak už jsem několikrát opakoval. Ale nesmíš zapomenout, že přeci jen mluvíme o šílenci.“
Draco vypadal zmateně. Dobře věděl, že byl právě manipulován a umlčen, ale v nejmenším netušil proč.
Harry polkl. Měl pocit, že se mu uvaří mozek, ze všeho toho přemýšlení. Brumbál Draca umlčel a ještě před ním Snape, který přišel s tím vysvětlením o oslavě, kterému sám nevěřil. A Draco evidentně také ne.
Snape a Brumbál evidentně vědí něco, co nechtějí, aby věděli ostatní. Ale co to je? Nějak část Remusovy zprávy není pravdivá. A nechtějí, aby se ostatní příliš vyptávali.
Ale co? Co se mohlo stát na ministerstvu, co nechtějí, aby věděli ostatní?
Harry nedostal víc času o tom přemýšlet, protože znovu promluvil jeho otec a on naslouchal v naději, že najde nějakou nápovědu.
„Co ještě nám můžeš říct, Lupine?“
Teda. Nedalo se říct, že by Snapeův hlas byl vlídný, ale byl nekonečně méně vzteklý, než obvykle. Kdyby nic jiného, tak tohle Harryho přesvědčilo, že se děje něco divného.
Něco velmi divného.
Remus krátce zavřel oči a vypadal poraženě. „Už není mnoho co říct. Byli jsme v samotném srdci ministerstva, v tunelu, pod nejnižším patrem, zatím co rozesílal své otroky do horních pater, kontroloval je za použití Legilimens, které nevyžadovalo oční kontakt. Legilimens je umění, které se snadno zneužije,“ dodal náhle a zachmuřil se. „Když byli na místech, použil kouzlo, které mu posloužilo, jako roznětka.“
Po tváři Molly Weasleyové skanuly dvě obrovské slzy. Arthur vzal její ruku do svých dlaní, jako by jí chtěl dodat sílu.
Remus upřel oči na stůl a mluvil čím dál rychleji. „Pak se otřásla země a vypadalo to, že on má ohromnou radost nad tím, jak to všechno jde a vzhledem k tomu, že všechna strážná kouzla byla pryč, přenesli jsme se na místo, kde bývalo Atrium, abychom se podívali na škody a pak jsme utekli zpátky do Malého Visánku, kde celou noc oslavoval.“
Harry se ptal nerad, ale udělat to musel. „Remusi, ten příšerný vzkaz mi Voldemort poslal před výbuchem, nebo po něm?“
Remus chvíli vypadal zmateně, ale brzy to překonal. „Až po. Byla to součást oslavy.“
Harrymu došlo, že Remus odpověď nezná. Ba, že o výbuchu vůbec nic neví. Buď dokázal Voldemort poslat vzkaz, aniž by přitom upadl do tranzu, což bylo vzhledem k tomu, co Harry věděl o Legilimens nepravděpodobné, a nebo v tu chvíli Remus s Voldemortem nebyl.
To je ono... to vysvětluje, proč Snape Draca takhle umlčel.
Takže... oproti tomu, co Remus říká, nebyl celou dobu s Voldemortem, byl někde jinde, ale kde? Co dělal?
A proč to nemůže říct ostatním?
„O čem to mluvíte? Jaký vzkaz?“ mračil se na Harryho Moody.
„Vysvětlím ti to, až Remus domluví.“
„Už jsem domluvil,“ řekl Remus a jeho obličej byl unavený tak, jak Harry nikdy předtím neviděl. Nepochybně cruciatus. Určitě musel udělat něco, čím Voldemorta naštval. Pokusil se zachránit ty děti? I když neměl nejmenší šanci na úspěch?
Ale to nedávalo smysl. V tom případě by Remus byl mrtvý. Rozhodně by tu neseděl a nevykládal, že je Voldemortův nejdůvěryhodnější smrtijed. A v tomhle by Remus řádu nelhal.
Jenže v něčem lže.
Především proto, že neměl na výběr, se Harry rozhodl přestat mořit s tou hádankou a věnovat se otázce co mu položil Moody. Nejkratším možným způsobem mu povykládal o nejhorších narozeninách ve svém životě.
Moody vrčel: „Myslel jsem, že zvládáš nitrobranu lépe, kluku. Nebo nám tvůj otec lhal? Nebylo by to poprvé. Měl by si vzít příklad z nás ostatních. Z lidí, kteří poznají rozdíl mezi pravdou a lží...“
„To už by stačilo, Alastore,“ okřikl ho Brumbál a díval se při tom varovně na Snapea.
Remus úplně ztuhl a vypadalo to, že se brzy zhroutí.
Snapeův hábit zavlál, když přistoupil ke stolu a pohledem pražil Moodyho, ten mu opětoval stejně. „Ve válce je čas na podvod. A ty to dobře víš. Nebo bys byl radši, kdybych Voldemortovi řekl o Řádu pravdu? Ujišťuji tě, že se ptal, pořád se ptal.“
„Inovoval jsem některá kouzla a myslím, že to zvládnu i s nitrobranou,“ vmísil se mezi ně rychle Harry v naději, že zastaví jejich hádku. Nikdo by nevyhrál. Ani Moody, ani Snape by neustoupili ani o píď.
„No, doufejme, že budeš příště opatrnější,“ zavrčel Moody a jeho kouzelné oko se točilo kolem dokola, zatím co si prohlížel Harryho obličej.
„Harry za ten útok nemůže!“ řekl Draco hlasitěji, než bylo třeba.
„Neříkám, že může. To je jasné, že nemůže, ale mohl by to být problém. Potter rád nechává bránu ke své mysli otevřenou!“
„Jo, já si pamatuji, že Siriuse zabili!“ zakřičel Harry.
„Chlapci, chlapci,“ uklidňoval je Brumbál a Harry měl pocit, že myslí i chlapce daleko starší, než sedmnáctileté. „Tohle je velmi stresující období, navrhuji, abychom se uklidnili. Co kdybychom si dali čaj a sušenky?“
Paní Weasleyová vstala, ale Brumbál zavrtěl hlavou, mávl hůlkou v komplikovaném gestu a objevilo se jídlo. Krásné malé sušenky, lívance se smetanou a džemem, okurkové sendviče a tři konvice voňavého čaje.
Tohle museli skřítkové přichystat předem, pomyslel si Harry a natáhl se pro lívanec. Mňam. Scházela mu Bradavická kuchyně. Zejména ve dnech, kdy byl na řadě s vařením Draco. Ačkoli musel připustit, že od toho okamžiku, kdy se Draco dozvěděl, že Rhiannon není čarodějka, opovrhoval vařením o něco méně.
Paní Weasleyová ale přesto vstala a přinesla hrnky a talíře. Úhledně podsunula talíř před Harryho, aby si mohl někam položit svůj lívanec. „Díky, paní Weasleyová.“
„Není zač, není zač, Harry.“ ani se na něj nepodívala a spěchala dál kolem stolu.
Harry se rozhlédl po otci, chtěl mu podat šálek čaje a tiše se zeptat, co se děje. O čem to Remus tak nechce mluvit? Pak se ale rozhodl, že tahle otázka může počkat domů. Ale stejně může Snapeovi podat hrnek čaje.
Teprve tehdy si všiml, že Snape z místnosti odešel, tiše jako kočka a všechna ta konverzace kolem jídla mu posloužila jako dobrá zástěrka.
A Remus tu taky nikde nebyl.
Harry počkal, dokud se k němu Brumbál, který mluvil s Moodym, neotočil zády a pak vyklouzl z místnosti tak potichu, jak jen to šlo a následoval jemnou vůni lektvarů, která lpěla na otcových šatech.
Zastavil se, když uslyšel zpoza zavřených dveří hlasy.
„Vem si to, Lupine.“ slyšel Snapeův hluboký vážný hlas.
„To není nutné, Severusi...“
„Je, a ty to víš a já vím, že ty to víš.“
Remus si povzdychl. „Ale tys to neměl vědět.“
Snapeův hlas se ještě ztišil, tak, že Harry téměř nerozuměl. „Pak bys měl lépe bránit svoje nitro. Jak chceš oklamat jeho, když neoklameš ani mě?“
„Být tady, vidět...“ Harry slyšel zaharašení a přemýšlel, co to bylo. „Bylo to těžší, než jsem čekal.“
„Samozřejmě,“ řekl Snape věcně, ale beze známek zloby. „Možná bychom měli naše schůzky v příštích měsících poněkud omezit...“
„Je lepší tomu čelit.“ Remus začínal být netrpělivý. „Severusi, dej ten lektvar pryč, víš, že si nemůžu dovolit použít ho. Pán zla by přemýšlel, jak jsem se tak rychle mohl uzdravit a znovu by mě potrestal.“
Takže Remus byl potrestán... Tak, když byl z Voldemortova dohledu, udělal na ministerstvu něco, čím ho rozzuřil...
„Hm, to je pravda.“ Ozvalo se zacinkání skla, jako by dvě lahvičky narazily jedna na druhou.
„Nabízíš mi Nerve restorative, jen, aby ses mi vysmíval?“
„Ne.“ odmlčel se na dlouhou chvíli Snape. „Snažím se tím říct něco jiného. Mýlil jsem se. Jsi tak dobrý, jak jen jsme si mohli přát.“
Ale to přeci nedává smysl, když Voldemorta včera tak rozzlobil!
Remus se přidušeně nadechl. „Jak to můžeš říct, po tom všem, co jsem udělal?“
„Já vím, co jsi udělal,“ zašustění hábitu. „Vůbec jsi nestrážil své myšlenky, slabost, kterou si nesmíš dovolit, až opustíš tyto zdi. Dávej na sebe pozor a opatruj se.“
Kdyby nestál tak strnule, aby byl úplně zticha, asi by překvapením upadl.
Remus se tiše zasmál, ale byl to prázdný a hořký úsměv. „To je ironie, Severusi. Začals o mě dobře smýšlet teprve tehdy, kdy já toho nejsem schopen.“
„Nefňukej. V tomhle případě je to úplně k ničemu. Tvoje svědomí může být čisté a ty to víš.“
„Ty to chceš říct Harrymu,“ obvinil ho Remus. „To je tvoje hra.“
„Jsi díky své současné společnosti poněkud podezíravý, což je předpokládám dobře. Ale jestli si myslíš, že hodlám svého syna natahovat mezi námi dvěma jako provaz, tak mě vůbec neznáš.“
„Řekneš mu to?“
„Ne, ale Harry není dítě. A v mnoha ohledech nebyl nikdy. Pochopil by to. Myslím, že bys mu to měl říct.“
„Jak bych mohl?“ Remusův hlas se lámal. „Jsem jediné, co mu zbylo, když James odešel. Tedy... chci říct, že vím, že má tebe Severusi a že tě miluje, a James už pro něj nic neznamená, ale...“
„Neplácej jako pitomec, za kterého jsem tě vždy měl.“ Snape začínal být naštvaný „Samozřejmě, že pro něj James je důležitý.“
„Pak je to další důvod. Nemohu mu to říct. Nejde to.“
Další zašustění hábitu, jako by Snape přišel k Remusovi ještě blíž. „Dobře. Rozumím. V pořádku. Dávej na sebe pozor, jak už jsem řekl. A opatruj se, už kvůli Harrymu.“
Harry pochopil, že konverzace je u konce a rychle vběhl do další místnosti. Aby byl z dohledu, když nejprve Snape a potom i Lupin, zamířili chodbou pryč. Pak zamířil na záchod, aby se nechal vidět, jak z něj vychází.
Téměř neschopný ovládnout svou zvědavost, což samozřejmě muselo počkat, zamířil Harry, hned jak se vrátil do kuchyně, k Dracovi. Zastavil se kousek od něj, byl překvapený, když ho uviděl zabraného do rozhovoru s Molly Weasleyovou.
„... a když můj... když Lucius zemřel, byla jste jediná, kromě Harryho a Severuse, kdo si o mě dělal starosti. Místo toho, abyste se jen jako ostatní radovala, že je mrtvý...“
„To už stačí, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová a pohladila ho po zádech, jako by to bylo malé dítě, přesto, že Draco byl vyšší než ona. „Vím, co chceš říct.“
„Já vím.“ zakabonil se Draco. „A vím, že kondolencí člověk moc nezmůže. Ale přesto chci, abyste věděla, že je mi to moc líto.“
Paní Weasleyová zněla potěšeně. „Nevěděla jsem, že si znal Percyho tak dobře.“
Draco se zakřenil. „No, popravdě neznal. Ale pamatuji si, jak laskavá jste byla na Harryho i na mě v tom posledním roce. A tak je mi líto, že cítíte to, co cítíte. Dává to smysl?“
„Naprosto to dává smysl. Vždyť to není tak dlouho, co ty sám jsi truchlil.“
To byla pro Harryho novinka, že Draco něco takového dělal, ale nechtěl paní Weasleyové odporovat, ale možná, že mluvila o Pansy. Kvůli té Draco truchlil.
„Když mě omluvíš Draco, myslím, že půjdu lidem nalít čaj...“
„Samozřejmě, madam.“
Harry chvíli počkal, pak popošel dopředu. Nebyl si jistý, co říct. To od tebe milé, mu nepřipadalo, jako nejlepší nápad. Navíc měl v hlavě důležitější myšlenku. „Pojď se podívat na tapety.“
Draco zdvihl obočí. „Na tapety? Prošel jsem celý tenhle dům a nic takového jsem tu neviděl.“
„Aha, no jo, táta s Remusem loni všechny tapety sundali, protože byly plné temných kouzel,“ vysvětloval Harry, zatímco zamířil do pokoje, kde bývaly. „Ale visívaly tady,“ ukázal na zeď.
„Aha, a teď je to nepopsatelná místnost. Ty jsi úžasný průvodce, Harry, ale opravdu si nemyslím, že někoho takového potřebuju ve svém domě.“
„Pitomče.“ Harry zavřel dveře a zabezpečil místnost, což měl udělat i Snape předtím. „poslouchej, děje se tu něco opravdu divného.“
„Mno, toho jsem si všiml.“ obrátil oči v sloup Draco. „Cruciatus se totiž opravdu běžně nepoužívá při oslavách.“
„Právě a táta zná pravdu.“
„To mi došlo podle toho, jak mě postrkoval. A Brumbál evidentně taky. A asi to řekl tátovi. Co myslíš, že Remus Lupin udělal?“
„No, popravdě si myslím, že se to táta dozvěděl nitrozpytem. Ale ať už udělal Remus cokoliv, stačilo to na to, aby naštval Voldemorta.“
„No, ne nezbytně. Vím, že kolem sebe chrlí Cruciatus při sebemenším znepokojení. Prokleje lidi třeba za to, že přišli pozdě na schůzku. To se stává Crabbovu tátovi. Nebo aspoň to tak bývalo dřív.“
„No, nemyslím si, že Remus byl potrestaný jen za to, že přišel pozdě,“ řekl Harry. „Slyšel jsem, o čem si povídal s tátou. Ať už udělal cokoliv, čím Voldemorta naštval, Snape mu za to téměř gratuloval. A nemyslel to ironicky. Ale proč by táta chtěl, aby Remus podporoval Voldemorta ve zlu?“
„To nevím, ale jestli se to děje, mohlo by to být špatné pro mou matku,“ řekl Draco sevřeným hlasem. „Možná, že není v Británii, ale stejně je celá zamotaná v pavučině, kterou kolem ní Lucius rozprostřel.“
Harry se kousl do rtu. „Chtěl jsem se na to zeptat už dřív, ale... má tvá matka Znamení?“
„Co je to prosím tě za stupidní otázku? Jestli má Znamení? Samozřejmě, že ne. Lucius se totiž dostal do vnitřního kruhu Pána zla a jeho žena přitom nemá Znamení. Je tím totiž takový důvěryhodnější...“
„Jo, takže má Znamení,“ přikývl Harry.
„A hele, takže mozek ti funguje!“
„Nejsem si jistý, že moje ochrany budou fungovat na křik,“ řekl vyrovnaně Harry.
„No jo, občas křičím.“ Draco si prohrábl vlasy. „Do prdele. Neměl bych křičet na tebe, dokonce i když se ptáš na nejdebilnější otázku, kterou jsi kdy vyslovil. To jenom... tahle ta hra na schovávanou už mi pěkně leze na nervy.“
„To zvládneš. Jsi Zmijozel.“
„Plácáš čím dál tím větší pitomosti. Něco jsem se naučil, Harry. Být Zmijozel nepomůže, ne když je tvoje vlastní matka v nebezpečí. Nemluvě o tom... dobře, neměl bych jí zmiňovat, bez ohledu na Silencio. Ale půjdu a najdu Lupina a zeptám se ho, jestli o mámě něco ví. A jakmile budeme doma, dostaneme ze Severuse pravdu.“
„Dobrý plán...“
„Pak mě tedy omluv.“ Draco byl za dveřmi a zamířil zpět do hlavní části domu dřív než mohl Harry říct jediné slovo.
Harry se cítil, jako by zbytek času v čísle 12 protahoval. Chtěl si promluvit s otcem, ale musel čekat. Chtěl si promluvit s Remusem, ale neodvážil se, ne s tolika lidmi okolo. Skončil v rozhovoru s Charliem, který chtěl vzpomínat na Percyho. Pochopitelně, ale Harry se necítil, že by měl moc čím přispět. Nakonec nemluví se špatně o mrtvých. Zvláště ne s truchlící rodinou.
„Ale musíš mít nějakou dobrou historku,“ řekl Charlie poté co dovyprávěl Harrymu jak Percy dělával každé léto seznam. Seznam toho, co má udělat každý den. A co má udělat Ginny. A Ron. Očividně rezignoval na to, dělat seznam dvojčatům, poté co zakouzlili jeho brk tak, aby mu stříknul inkoust do očí pokaždé, co dokončili úkol, který jim zadal. „Byl si s s ním pár let ve škole.“
Podáno to takhle, se Harry snažil přijít na něco, co by mohl říct. „Ano, byl opravdu dobrý prefekt,“ poradil si nakonec Harry a cítil se provinile, že si nemohl vzpomenout na nic jiného, čím by ho pochválil. Říct, že byl největší hlupák na světě, bylo stěží vhodné. A... dobře, i když byl opravdu odporný, zvlášť v průběhu pátého ročníku, pravděpodobně si myslel, že dělá správnou věc. A byl na to náležitě pilný. Harry ještě pořád zuřil, když pomyslel na Percyho, tak svatouškovského, když zapisoval během Harryho soudu. A bylo od něho hnusné, když pak po roce přišel do Bradavic pomoc zadržet Harryho a radil Ronovi, aby upustil od přátelství s Harrym...
Harry si povzdechnul a cítil se dokonce hůř než předtím. Čím déle se snažil najít něco dobrého, co by o Percym řekl, na tím horší věci si vzpomínal. „Er... dobře... ano. Když jsem byl prvák a cítil jsem se v hradu ztracený, Percy nás po uvítací hostině dovedl do nebelvírské věže.“
Charlie se rozzářil, jasně chtěl ještě více, takže Harry potrápil mozek. „Ah... ano, Ještě si vzpomínám na způsob jakým říkal, „Tak pojď. Honem!“ když jsem čučel na hýbající se portréty...“
„V pořádku, to zní jako Percy. Byl tak pyšný, že se stal primusem,“ řekl Charlie hlasem plným laskavosti. Pak si povzdechnul. „Možná, můžeš na pohřbu promluvit s Ronem, Harry. Láme mámě srdce, neustále mluví o tom, že pro Percyho byla důležitější práce než rodina. Nemá smysl o tom mluvit, ne teď. A ne před maminkou.“
„Ano, zkusím to,“ řekl Harry zamračeně. Netušil co by měl Ronovi říct „Umí být tvrdohlavý, tak nemůžu nic zaručit. Pohřeb je připravený?“
„V úterý v Doupěti. V poledne.“ Charlie se zašklebil. „Za daných okolností je to spíš vzpomínková slavnost.“
Když si Harry vzpomněl na pohřeb Pansy, chápal, co tím Charlie míní.
Bez těla jsou některé pohřební zvyky neproveditelné. Harry polkl, když mu došlo, jak těžké to musí být pro Weasleyovi. Přes všechny jeho chyby Percyho milovali a způsob, kterým se to všechno seběhlo, jim nedovolil rozloučit se. Navždy budou mít pocit..., že Percyho smrt není opravdová, nebo alespoň, ne tak opravdová a definitivní, jak se předpokládá, že smrt je.
Stará bolest ze ztráty Siriuse sevřela jeho žaludek a způsobila, že se Harry rozhodl udělat pro Rona co bude v jeho moci. „Budu tam.“ Pak mu ale došlo něco jiného. To, že je mu sedmnáct neznamená, že všechna rozhodnutí bude dělat sám. Draco neměl dovoleno jít a vidět Rhiannon, a tak Harryho napadlo, že by Snape mohl podobně rozhodnout i v případě pohřbu. „Teda pokud budu smět. Potom co se stalo na ministerstvu, je táta pořádně paranoidní co se týče naší bezpečnosti.“
„Měl by být.“ Přikývl Charlie. „Všichni jsme šťastní, že na tebe dohlíží, Harry. Těžko mu v tom můžeme bránit“
Harry to chápal ale vyhlídka, že by zmeškal pohřeb ho trápila. „Ano... dobře, předpokládám, že není důležité, že centrum pro zkoušky z přemisťování bylo zničeno, protože stejně, nemůžu nikam...“
„Ve skutečnosti, zařídím pro tebe a tvého bratra, že můžete být přezkoušeni v Bradavicích,“ řekl chladný hlas za jeho zády.
„Oh.“ Harry zkusil zakrýt rozpaky, když se otočil. Nedalo mu to zas až tak práce, protože hned začal přemýšlet o kouzlech, které zabraňují přemísťování v budově školy. Snape má určitě plán, jak se s tím vyrovnat. „Díky, já sem jen chtěl, do háje, vlastně nevím co jsem chtěl.“
„S tím si nedělej starosti,“ řekl Snape a odvrátil pohled od Harryho. „Pane Weasley. Lituji, že jsem během včerejší párty neměl víc času promluvit si s vámi o vaši práci v dračí rezervaci.“
Charlie se slabě pousmál, dalo by se říci, že se snažil vypadat vesele. „Chcete se mě zeptat, jestli bych vám mohl poslat víc těch šupin Welšského zeleného, že ano?“
Snape stiskl rty. „Ano, i tak by se to dalo říct.“
„Uvidím, co budu moci udělat, profesore. Uvidím vás oba na pohřbu?“
„Budeme tam všichni tři, pokud budu spokojen s bezpečnostními opatřeními.“
Charlie se začervenal. „Samozřejmě. Na Draca jsem nezapomněl. Nepředpokládám, že byste ho teď nechal samotného.“
„Samozřejmě, že ne,“ Snape se rozhlédl a pak se zadíval na Harryho, „Kde je tvůj bratr?“
„Chtěl si promluvit s Remusem. Můžeš třikrát hádat proč.“
„Hmm. Je čas vrátit se domů.“
„Tak jo,“ řekl Harry a rozloučil se s Charliem. „Ještě se uvidíme.“
Draca našli v hale, blízko zadní části domu. Remus s ním byl, ale opíral se ztěžka o zeď. Vypadal dokonce ještě roztřeseněji než předtím.
„Vůbec nic?“ ptal se Draco, právě když se Harry se Snapem přiblížili. „Neslyšel jste o ní nic od té doby co odjela navštívit příbuzné do Francie?“
„Je to jen pár týdnů,“ odpověděl Remus trpělivým tónem, který znamenal, že tak nejspíš už odpověděl několikrát. „Draco, jsem si jistý, že je v pořádku.“
„Fajn!“ syčel Draco přes zuby. „Jak to můžete vědět, když jste o ní neslyšel? A nemyslíte, že je trochu podezřelé, že opustila manžela tak brzy potom co byl napaden ze zálohy? Co když to přijde smrtijedům divné? Co když je napadne, že utekla aby se ukryla? Budou ji pronásledovat!“
„Chtěl byste, abych ji povolal zpět? Pak by, ale zase žila s vlkodlakem.“
„Tedy, to je tak...“
Snape odkašlal. „Lupine, jsem si zcela jist, že když ti Albus doporučil odpočinek, skutečně předpokládal, že to uděláš!“
„Nemohl jsem odejít bez rozhovoru s Dracem.“
„Samozřejmě, že mohl.“
Draco zaťal zuby.
Snape to ignoroval. „Přeměň se zpět a použij chráněný krb pro návrat na Malfoy Manor kam patříš. Jsem si jistý, že Draco by byl první, který by souhlasil.“
„Ano, měl byste jít,“ řekl Draco a stiskl rty, jako by si uvědomil, jak sobecký byl. Jeho další slova však ukázala, že to tak asi nebylo. „Vypadáte strašně a jediné selhání by mohlo stát moji matku život, tak se dejte dohromady.“
„V sázce je víc, než jen tvoje matka,“ odsekl Snape.
„Severusi, je mu jen sedmnáct.“
Snape obrátil ledový pohled na Remuse. „Kdybych potřeboval pomoc při výchově synů, určitě bych tě o ni požádal. Teď bychom rádi odešli. Ani jeden z mých synů tě nepotřebuje vidět jako Luciuse Malfoye.“
Harry se téměř ozval, že by se s tím mohl vyrovnat, ale pak si uvědomil, že bude lepší nechat to tak. Snape by nebyl rád, kdyby mu odporoval před Remusem. A vlastně... nechtěl vidět živého Luciuse Malfoye, už nikdy víc. Dokonce ani nechtěl vidět sochu v Bradavicích.
Naštěstí už nikdy nebude muset. Když půjde do Sovince, nebude se dívat dolů.
„Sbohem, Remusi,“ řekl, přistoupil a pevně muže objal. Remus nejprve strnul, pak vypadal, že ho to potěšilo, ale tento výraz rychle odumřel. Harry si nebyl jistý proč, leda, že by to mělo co dělat s tou záležitostí 'neříkej to Harrymu'.
„Na shledanou,“ řekl Draco zdvořile. Jeho hlas nezněl vřele, ale nakonec ani ledově.
Snape se s Remusem nerozloučil, ale Harry si uvědomil, že to bylo jen divadlo. Vše bylo řečeno už před tím. Teď už Snape Remusem neopovrhoval zdaleka tak jako dřív.
I když z nějakého důvodu nechtěl, aby to Harry věděl.
Až na to, že Harry to už věděl. A jakmile se dostanou domů, dozví se všechno, úplně všechno.
***
„Tak tedy, co je?“ zeptal se Harry, jakmile všichni tři byli zpět pod ochranou adopčních kouzel. „Co Remus tají?“
Snape zvedl obočí s tak nic neříkajícím výrazem , že kdyby ho Harry dobře neznal, myslel by si, že ten člověk o tom nic neví. „Prosím?“
Harry se nenechal zmást. „Viděl jsem tě použít na Remuse Legilimens a vím, že udělal něco co nehlásil Řádu, nebo alespoň ne úplně. Co to bylo?“
„O té věci nemohu mluvit i kdybych chtěl,“ řekl Snape, a přecházel po místnosti tak strnule, že za ním hábit nevlál jako obvykle.
Když se Snale posadil, Harry si přitáhl židli a sedl si také. „Podívej, já vím, že ti Remus řekl, abys mi to neříkal, ale...“
„Aha a jak je možné, že to víš?“
Draco obrátil oči v sloup. „Harry, základní pravidlo špiclování je, nezmiňovat se pak, žes to dělal.“
„To je mi jedno,“ odsekl Harry a obrátil se zpět na Snapea. „Můžeš mě potrestat jak chceš, ale napřed si to vyjasníme.“
„Jeden den po narozeninách a už si myslíš, že si můžeš dovolovat?“
Harry se nenechal svést z cesty. „Já si především myslím,“ řekl a zdůraznil větu tak, jak to měl ve zvyku Snape, „že jsem dělal to, co ode mě chceš, zejména jsem čekal s debatou až budeme doma. A tady přece můžu říkat všechny hlouposti, které mě napadnou. Není to to, cos slíbil?“
Snape se rozčílil. „Manipuluješ mnou, Harry?“
„Dostali jsme se daleko od problému. Nechceš mi říct co Remus skrývá, já vím, ale...“
„A neměl bych,“ Snape zaťal zuby. „Je Lupinova věc, jestli ti to sdělí, a jeho volba. Není na mně, abych ti to řekl. Nemohu o tom s tebou svobodně diskutovat.“
Něco ve Snapeově projevu, nebo v tónu jeho hlasu Harryho přinutilo zmlknout. Vlasy na zátylku se mu zježily, pocit jako by mu přešel mráz po zádech ho přiměl se postavit. „Ach ne, ne. Ty ne, že nechceš, ty nemůžeš. Er... Fidelius?“
„Jakási jeho varianta. Jsem zavázán neprozradit soukromou informaci chráněnou tím, kdo už ji ví.“
Harry nakrčil čelo. „Jak se liší od Fideliova zaklínadla?“
Snape si odfrkl. „Jen já jsem vázán. Lupin to může říci komukoliv, kdykoli.“
Och. Harry chápal, proč to jeho otce tak pekelně štve.
„Musí to tak být,“ řekl Draco, mluvil tiše, jako by se bál, že Snape vybouchne. „Ať Pán zla potrestal Lupina za cokoliv, tak on ví za co to bylo. Lupin se nesmí dostat do situace kdy by bylo jasné, že je pod Fideliem. Co, když mu Pán zla nařídí říct ostatním smrtijedům co udělal?“
„Přesně tak uvažoval Albus,“ Snape překřížilo ruce a opřel se dozadu.
„Proč neudělat Lupina Strážcem tajemství?“
„A to jsi vyrostl mezi temnými mágy. Skutečně ten důvod nechápeš?“
„Ach... Pán zla by mohl cítit změnu jeho magie?“
Snape krátce přikývl.
Harry byl z mnoha důvodů naštvaný. „Proč bránit Remusovi říkat Pán zla, jestliže ty sám to říkáš?“
Draco se začervenal, jen trochu. „No od něj to prostě znělo divně.“
„Lupin by byl idiot, kdyby za současných okolností byl navyklý říkat Voldemort. A on není. Ve skutečnosti vše svědčí o tom, že si počíná dost dobře.“ Snapeovy rty se zkřivily v hořkém úšklebku. „Nebyl bych tomu věřil.“
„Jak může dobře plnit své úkoly, jestli to dopadlo takhle,“ vykřikl Harry. „Řekl bych, že ho mučil cruciem celou noc.“
„Taky bych řekl. Ale Harry, jsem si jistý, že teď chápeš, že ti na tvoji otázku nemohu odpovědět.“
„Fidelius, ano.“ Harry se zamračil. „Ale ty bys mi to stejně neřekl!“
„To je pravda.“
Snapeův klidný tón byl na Harryho už moc. „Jak tu můžeš sedět a přiznat to? Jsme rodina! Nepředpokládá se, že budeme mít tajemství jeden před druhým!“
Ve Snapeových očích problesklo něco nebezpečného. „Draco. Byla tvá přítelkyně panna, když jste se poprvé setkali? A jestliže ano, zmínila se o tom?“
Dracovi spadla čelist. „Jak se mě na tohle můžeš ptát?“
„Ale já myslel, že se nepředpokládá, že budeme mít tajemství,“ namítl Snape násilně nevinným tónem. „Nedovolíš mi šťourat se v tvých osobních záležitostech?“
„To je Rhiannonina osobní věc!“
„A tato je Lupinova,“ řekl Snape a obrátil se opět na Harryho. „A žádal mě, abych to zejména tobě neříkal.“
„To není totéž...“
„Není to o sexu. Jinak je to totéž. Zejména proto, že jsem nikdy neměl Lupinovu důvěru. Všechno, co jsem se kdy dozvěděl, bylo lstí. Další důvod, abych si teď jeho důvěry vážil.“
„Důvěra, cha,“ řekl Harry. „Ty si myslíš, že v tebe nějakou má, když tě dal pod Fidelius, abys to nemohl říci?“
„Albus to tak chtěl, kvůli tobě,“ odsekl Snape, maska klidu zmizela, ukázalo se zatíná zuby. „Lupin mu dost podrobně referoval, že jsem odkryl jeho tajemství a Albus rozhodl, že s ohledem na tebe je potřeba tajemství chránit všemi prostředky.“
„No, to je úžasné, když ty klidně sesíláš na lidi potají Legilimens...“
„Ano, a ty špicluješ!“ zamračil se Snape. „Když Albus trval na Fideliusu, zdálo se mi, že ve mně nemá důvěru, ale když teď vidím jak se dnes chováš, zdá se mi, že jen prostě víc zná tvůj skutečný charakter.“
„Skutečný charakter!“
„Ano,“ řekl Snape a v očích mu zablesklo, „Já o tobě vždy smýšlel jako o Nebelvírovi, ale to jsem se mýlil. Stejně tak jsi Zmijozel.“
„Já jsem...“ v tom si Harry uvědomil, jak by bylo od něj hloupé křičet, že není. Řekl by to jen proto, aby vyhrál v hádce, ne proto, že by to byla pravda. Ani on sám tomu nevěří. „Jo, jsem.“
Cítil se zahanbený, sklonil hlavu, ale vzhlédl přes řasy. „Tedy... uděláš něco s tím špiclováním?“
„Ano, budu si to pamatovat a dám si pozor.“
„A já jsem si myslel, že jsi byl hlavou Zmijozelu,“ řekl Draco. „Proč jsi nestřežil svůj rozhovor už od začátku.“
„Neočekával jsem takový rozhovor,“ zavrčel Snape.
„Oh, samozřejmě, že ano,“ řekl Harry. „Chtěl jsi, aby Remus věděl, že jsi to zjistil. Že ať je sebelepší špion, ty jsi lepší!“
„Ne, on už věděl, že jsem viděl pravdu,“ potřásl Snape hlavou.
Možná... pomyslel si Harry, ale stále ho těšilo do toho rýpat.
„Musím říci, Harry, jak moc mě Lupin... překvapil.“
„V dobrém slova smyslu,“ řekl Harry, cítil jako by tkal síť, do které chce něco chytit. Snape mu neodpověděl, a tak Harry přitlačil poněkud víc. „Chápu, co je Fidelius. Opravdu. Ale... není alespoň něco, co bys mi mohl říct? Prosím, tati?“
Snape se na něj dlouze zadíval, oči mu potemněly. „Není neschopný, vůbec ne.“
Kdysi by bylo Harryho potěšilo, že to slyší. Teď to bylo, jako by mu čokoláda zmizela v okamžiku kdy si uvědomil, že tam je. „To je vše, co mi můžeš říct?“
„Předpokládáš, že je tak snadné to říci, a právě tobě, poté, co jsem o něm říkal dříve?“
Když Harry stále ještě čekal, Snape si povzdechl. „Tak dobře. Ještě jedna věc, Harry. Myslím si, že Lupin jako špion přežije. Má všechny nezbytné... zkušenosti. Ale to už je opravdu vše, co ti mohu říci.“
Harry přikývl, věděl, že to je lepší, než se znovu ptát. „Dobře. A co pohřeb...“
„Chceš jít? Nechtěl jsem se ptát před mladým panem Weasleym.“
Harry se podíval na otce nevěřícně. „Ano, chci jít.“
„Já měl dojem, že jsi se příliš nezajímal o Percyho Weasleyho.“
Byl Snape nechápavý? „Ano, ale hodně mi záleží na Ronovi. A také na zbytku rodiny. To není o něm, ale o nich.“
„Pamatuji si, jak jsi trval, že se půjdeš podívat na pohřeb tvojí tety.“ Snape přikývl. „Tak dobře, připravím podmínky, jak jsem řekl.“
Draco potřásl hlavou. „Co když tam zase zaútočí?“
„Stěží, vzhledem k tomu, že si Voldemort vyvraždil svou malou armádu, kterou přes léto budoval. Lupinovi důvěřuje a ten si je jistý, že v jeho amuletu nejsou žádní další zajatci. Ale pro jistotu požádám Albuse aby, nám všem vytvořil přenášedlo. Při sebemenším podezření všichni smuteční hosté zmizí.“
„Já zůstanu tady...“
„Ne, nezůstaneš,“ napomenul Snape Draca.
„Stěží tam budu vítán,“ zlobil se Draco, „Proto jsem kondoloval paní Weasleyové už dnes večer.“
„Jsi Harryho bratr a můj syn a Weasleyovi tě očekávají. Ani mě nenapadne nechat tě v Bradavicích několik hodin samotného.“
„Už jsi to dřív udělal.“
„Nechal jsem tě s Harrym, samotného ne.“
Draco schoval ruce do kapes. „Takže teď potřebuju chůvu? Proč rovnou neřekneš, že jsem slabý kouzelník?“
„Protože nejsi. Ty nemáš Harryho síly, ale bezpochyby jsi silný dost. Ale když je Harry tady, adopční kouzla vás chrání oba.“
„Aha.“ Draco se téměř posadil. „To dává smysl. Ech... znamená to, že chceš, abychom oba zůstali tady až do začátku vyučování?“
„Teď to asi nedokážu posoudit,“ povzdechl si Snape, „je to teprve pár dnů od útoku na ministerstvo, pánové. Asi mi budete muset dát čas, abych se rozhodl co dál.“
„Samozřejmě Severusi,“ řekl Draco pokorně.
„Myslím, že bychom se měli najíst, dodal Harry. „Cokoliv vhodného?“
Snape se na něj podíval roztržitě. „Ještě něco, Harry. Salsa.“ Sáhl do kapsy, vytáhl lesknoucí se náramek ve tvaru hada a zamumlal formuli, aby přivedl hada k životu. „Měl jsem si na ni vzpomenout dřív. Omlouvám se.“
Harry pohladil Salsu po hlavičce a syčel na ni, zatímco se mu hádek svíjel v rukách. Sevření Snapeova kouzla mizelo jen pomalu. Mrzelo ho, že zůstala přeměněná tak dlouho, ale neměl to srdce postěžovat si. To, že zapomněl na Salsu, více než co jiného Harrymu řeklo, pod jakým tlakem jejich otec je.
Cokoliv vhodného a Galiano, rozhodl se a opatrně si ovinul hada kolem krku. Nebo nějaké dobré víno, jestliže je skříň s likéry pořád uzamčená.
„A co Loki?“ zeptal se náhle Draco.
„Loki?“ zeptali se Snape a Harry zároveň.
„Moje fretka. Teď jsem si uvědomil, že Loki nebyl s ostatními dárky poslán krbem. Možná fretky nesnášejí tak dobře cestu kouřem.“
Snape si povzdechl. „Chápu to dobře, že si jí chceš nechat?“
„Je to on, jsem si zcela jistý. Ano, chci.“
„Nemusela by mi po bytě běhat fretka.“ Dřív než mohl Draco odpovědět, mávl Snape rukou, aby ho zarazil. „Ale nikdy jsem si nestěžoval na Harryho hada, takž je zřejmě můj osud zpečetěn. Chovej si fretku Draco. V knihovně najdeš příručky, jaká kouzla mohou být použita. Ale varuji tě, zvíře bude předáno do Hagridovy péče, jestliže najdu nějakou knihu nebo pergameny okousané.“
„Jako by Loki dělal takové věci,“ předstíral Draco rozhořčení.
„Nebo můj nábytek. Myslím to úplně vážně.“
„Bude okusovat jen tvoje hábity. Slibuji.“
„Draco...“
„To bude v pořádku. Já jsem se naučil žít s hadem plazícím se okolo,“ smál se Draco. „Vezmu si ji po pohřbu. Všechno domluveno.“
„Ale ne,“ zasténal Harry, „Salsa se zase bude bát, že ji sní.“
„Fretky hady nejedí. Nebo jo?“
Ani Harry ani Snape nevěděli.
„My to vyřešíme, Harry,“ řekl Draco a trochu ho objal. Bylo to takové poloviční objetí. Jen jednu ruku položil na Harryho ramena. „Tak to bratři dělají.“
Harry se rozesmál, nejistý z tak otevřeného Dracova projevu náklonnosti. Hu... Rhiannon opravdu má na něj dobrý vliv, pomyslel si.
Snape se při pohledu na Draca pousmál. „Dobře, nakonec starost o vaše zvířecí miláčky vás zabaví po několik příštích týdnů. Lituji, že nebude možné, abys viděl slečnu... Rhiannon.“
Draco skryl své zklamání za statečný úsměv. „Budeme si psát. Budeme... tedy, nějak to provedeme.“
„A já využiji čas na hradě k práci se Zrcadlem,“ rozhodl se Harry. „Možná tak udělám něco užitečného ve zbytku léta.“
„Léto je pryč,“ řekl Draco, „Vrátíme se do školy a bude konec s cestami do divadla nebo na mořské pobřeží. Už žádné líné ranní povalování.“
„Stejně ti to táta nikdy nedovolil.“
„Žádné slunění u bazénu,“ nenechal se odradit Draco. „Ach, už žádná televize.“
Harry se smál. „Tedy, moje lekce plavání mi určitě nebudou chybět. Tak jsem se s tím nadřel a to nekonečné plavání kolem dokola. Ale Roger byl fajn.“
Vypadalo to, že Snape chce něco říci, ale musel se rozhodnout, že není ta pravá chvíle. „Najíme se? Postaral by ses o to, Harry?“
Později, když seděli spolu, každý s jiným jídlem, Harry si pomyslel, že to vypadá, jako by léto nikdy nebylo. Bylo to jako loni, všichni tři, večeře...
Ale na druhou stranu, nebylo to vše úplně stejné. Harryho už netrápilo co si o něm Snape myslí a už vůbec se neobával, že ho Draco v dalším okamžiku prokleje.
Už víc to nebyli Snape a Draco. Měl otce a bratra. A bylo co oslavovat, dokonce i přes ty hrozné události, které zasáhly jejich svět.
S úsměvem zvedl Harry sklenku vína. Očividně se všichni potřebovali trochu napít. Když Harry objednal cokoliv vhodného, objevila se i lahev červeného vína a tři sklenice na víno.
„Přípitek,“ zvedl Harry sklenici do výšky. Říct něco sentimentálního by se styděl. „Tak... na budoucnost.“
Draco přikývl. „Na náš poslední rok v Bradavicích.“
Oba se dívali na Snapea, v jeho tmavých očích se zalesklo něco, co už Harry znal. Vídal to často, i když vždy nechápal že se tomu říká láska.
„Na rodinu,“ řekl Snape tiše, „na moji rodinu.“
KONEC
Vitajte, ste prihlásený ako Neprihlásený
Členstvo:
Najnovšie: Monchieh
Nových užívateľov dnes: 0
Nových užívateľov včera: 0
Celkom zaregistrovaných užívateľov: 4630
Online návštevníkov:
Návštevníkov: 123
Užívateľov: 24
Spolu: 147
Online: