Preklady fanfiction Harryho Pottera

 Draco se málem udusil. Nechtělo se mu věřit, že Weasley právě řekl to, co řekl. Jak se opovažuje naznačovat něco takového! Zamilovaný dopis, pro všechno na světě! A ne jen tak nějaký zamilovaný dopis, ale zamilovaný dopis Hermioně Grangerové.
 
 „Pomátl ses?“
 
 „Slyšel jsi mě.“ Ron se ještě víc rozkročil. „Takže mezi tebou a mudly není zas taková propast, jak sis myslel, jo? Tahle záležitost je pravým opakem neosobního, co to, při Merlinově čapce, asi tak může znamenat? A jak to pro tebe bylo odhalením a Harryho to hrozně překvapilo…“
 
 Dracovi poklesla čelist. Dokonce málem upustil hůlku. „Jak se odvažuješ číst mou soukromou korespondenci?“
 
 „Já mu ten dopis ukázala,“ oznámila chladně Hermiona, její hlas pravým opakem Weaslyho zuřivosti. „Musela jsem. Molly Weasleyové se moc nezamlouvalo, že se sem chci přemístit. Já… Byla jsem zrovna v Doupěti, když mi tvůj dopis přišel. A abych byla upřímná, taky jsem mu moc dobře nerozuměla.“
 
 „Jistě, hraj si na neviňátko!“
 
 Draco se najednou cítil nemocný. „Merline,“ zavrčel, ignoroval Rona a mluvil jen k Hermioně. „Ty sis snad nemyslela, že… Že ne?“
 
 „Ale no tak,“ odpověděla Hermiona sarkasticky. „Ty a mudlovská šmejdka? Ty? K smíchu.“
 
 No páni. To nezačíná moc dobře.
 
 „Jo, já si teda stejně myslím, že je to celé pěkná levárna!“ odsekl Ron, který nebyl schopen vnímat ani slovo z toho, co Draco řekl. Jako obvykle.
 
 „Ale no tak,“ řekl Harry, přešel pokoj a zastavil se před Ronem. Položil kamarádovi ruce na ramena a jemně s ním zatřásl. „Draco se nezakoukal do Hermiony, Rone. Věř mi.“
 
 Weasley se k Harrymu otočil zády a Draco si všiml, že rudé skvrny na jeho tváři získali ještě tmavší nádech, ale nezdálo se, že by to bylo vztekem. Možná ponížením. V to Draco doufal.
 
 A to ještě netušil, jakou idiotskou domněnku hodlá Weasley vypustit z úst. „Tak co to jako má všechno znamenat, ty kecy o tom, jak máš k mudlům blíž, než sis myslel? Patříš mezi ty děti, jak se o nich pořád povídá? Víš, co myslím? Mudlovské děti s magií vyměněné po porodu.“
 
 „Já nejsem žádný mudlovský dítě, kurva!“ Draco byl vzteky mimo. „Zaměněný po porodu! Jak se opovažuješ? Chceš mě vyprovokovat k souboji, Weasley?“
 
 „Žádný souboj se konat nebude,“ pronesl Severus klidným hlasem. Když se na něj Draco ohlédl, zaznamenal, že jeho otec nepatrně potřásl hlavou.
 
 Draco se zhluboka nadechl. Byl rozčilený nejen kvůli Ronovu nesmyslnému žvanění, ale i proto, že si ani nevšiml, kdy vlastně Severus vešel do místnosti, protože byl příliš zaneprázdněn jejich konverzací. To se mu nestávalo, aby takhle ztrácel přehled o svém okolí. Kdyby se mu to stalo v bitvě, už by byl mrtvý.
 
 Přesně v tom okamžiku pocítil Draco ve svém vědomí jemný tlak otcovy mysli. Jen lehký dotyk, stejný jako předevčírem. Tentokrát to pochopil správně. Severus se nepokoušel číst si jeho myšlenky. Ne, byl to Severusův způsob, jak Dracovi nenápadně naznačit, že je tu pro něj. Ostatní mohou vidět ruku na Dracově rameni, ale ne tohle.
 
 Draco se uvolnil a nenápadně přikývl. Byl si jist, že si toho Severus všimne.
 
 Harry mezitím od Rona o pár kroků ustoupil. „Draco? Myslím, že bude lepší, když jim to vysvětlíš.“
 
 Ano, Draco si také myslel, že to bude nejlepší řešení. Ale myslet si to a udělat to, to byly dvě odlišné věci. Weasleymu do toho vlastně nic není, ne? Ale po tom zmatku se zamilovaným dopisem, po domněnkách o zaměněném dítěti… no ano, nejrozumnější bude říct všechno na rovinu. Hned teď.
 
 Draco schoval ruce do kapes. Už ho docela unavovalo, pořád vysvětlovat svoje pocity a činy. Měl pocit, že už to trvá celé věky. Nejprve s Harrym a teď se do toho musel pustit znovu, pokud chtěl přesvědčit Grangerovou, aby mu poradila, jak dál. Instinktivně sevřel hůlku, ale ne s úmyslem ji použít. Jen se cítil lépe s hůlkou v ruce, i když si na tuhle novou, javorovou, pořád ještě úplně nezvykl.
 
 „Pozval jsem sem Hermionu proto, že potřebuji její radu,“ řekl a zvedl hlavu. „Pokud tedy bude tak laskavá.“
 
 „Radu?“ To se ozvala Hermiona a na čele jí naskočila zamyšlená vráska. „V čem potřebuješ poradit?“
 
 „Ty chceš poradit od ní?!“ vyprskl Ron. „Tak tomu budu fakt věřit!“
 
 Draco tušil, že Weasley se teprve rozjíždí a má na jazyku ještě spoustu dalších pitomostí, proto ztuhl. Ruka ho svědila, jakou měl chuť vytáhnout hůlku.
 
 Severus musel cítit, jak blízko je Draco tomu, aby se přestal ovládat. „Jste hostem v domě mého syna,“ oznámil Mistr lektvarů chladně. Když se na něj Draco podíval, nakláněl se právě s výhružným výrazem k Weasleymu. „A je to také můj dům. Laskavě si to zapamatujte.“
 
 „Ano, pane,“ zamumlal Ron, sklopil oči a přešlápl.
 
 „Jak ti můžu pomoct, Draco?“ zeptala se znovu Hermiona, tentokrát trochu pomaleji.
 
 „Potřebuji s tebou mluvit o samotě…“
 
 „No tak to ani omylem!“
 
 Znovu Ron. Jak jinak. Žárlivý blbeček. Už zase se díval zpříma a oči mu zuřivě svítily.
 
 Což znamenalo, že Draco bude muset předvést vlastní verzi výhružného pohledu. „Oh ano, ne, že ne,“ odsekl. Jenže pak, protože už byl k smrti vyčerpaný zbytečnými hádkami, řekl všechno. Bylo to snazší, než by si byl myslel. „Potřebuju ženský názor. Mudlovský názor. Protože opravdu jsem zamilovaný. Ale ne do Hermiony. Zamiloval jsem se do mudlovské dívky a právě proto potřebuju poradit. Spokojený, Weasley?“
 
 Spokojený nebylo zrovna to pravé slovo. Weasley vypadal jako praštěný potloukem. Totálně šokovaný. I jeho doposud zrudlý obličej ztratil barvu. „Ty… a… mudla! Děláš si srandu!“
 
 „Ne.“
 
 „Vážně ne?“
 
 „Naprosto ne,“ odpověděl Draco chladně. „A teď, pokud bude Hermiona tak laskavá, mohli bychom si promluvit v soukromí? V mé ložnici, ale jestli k tomu hodláš mít nějaké nemístné poznámky, tak…“
 
 „Uklidni se, Draco,“ řekla Hermiona a položila ruku Ronovi na rameno. „Ron už nic říct nechtěl. Že je to tak, Rone?“
 
 To se jí musí nechat, pomyslel si Draco, opravdu si toho kluka umí omotat kolem prstu. Teď už jen nezbývá, než doufat, že rozumí myšlení mudlovských dívek alespoň tak dobře, jako zjevně rozumí Weasleymu.
 
 Weasley potřásl hlavou, ale netvářil se zrovna spokojeně. Draco si byl docela jistý, že to nevydrží ani pět minut, než jim začne mlátit na dveře a vykřikovat ty svoje hlouposti. Přece jen, je jeho trapným zvykem vyslovovat ty nejšpinavější možná obvinění.
 
 Severuse zjevně napadlo to samé. „Partie šachů na ukrácení času,“ navrhl, v hlase stále tvrdý podtón. „Co na to říkáte, pane Weasley?“
 
 „No…“
 
 „Ale no tak, přece si to nenecháš ujít,“ přemlouval ho Harry zjevně ve snaze uklidnit situaci. „Asi bys tu nabídku měl přijmout, dokud je čas. Ehm… táta bude muset za chvíli odejít.“
 
 „Vskutku.“ Severus naklonil hlavu. „Ve tři hodiny mám domluvené jisté setkání.“
 
 Ron se rozhlédl po pokoji, jako by hledal pomoc. S pomocí Grangerové zjevně počítat nemohl.
 
 „Opravdu, Ronalde,“ řekla s povzdechem. „Pokud mi nevěříš natolik, abys mě nechal s Dracem o samotě, tak to prostě řekni rovnou.“
 
 „To není tak, že bych nevěřil tobě, ale…“
 
 „Jsem zamilovaný do jiné dívky,“ řekl Draco a zasmál se. Nemohl si pomoct, když se Ron choval tak směšně. „Poslouchej. Sto galeonů pokud se ti podaří hrát tak, aby tě Severus totálně nezesměšnil.“
 
 „Oh, jistě, chovej se, jako by sis za svoje zlato mohl koupit celý svět.“ Ron ta slova doslova vyplivl.
 
 „Já vím, že mi zlato nezajistí všechno, co chci,“ řekl mírně Draco. „Nemohu si koupit Rhiannon. Kdybych mohl, nepotřeboval bych mluvit s Hermionou. Chápeš… Rone?“
 
 „No fajn. Tak si s ní mluv, ale necháš otevřené dveře a…“
 
 „Ronalde!“
 
 „Nebo zavřené,“ dodal Ron rychle. „Jak chceš.“
 
 Draco neztrácel čas a zařídil se podle jeho slov. Se vztyčenou hlavou zamířil do ložnice a ani se neohlédl.
 
 „Takže… ty miluješ mudlovskou dívku,“ začala Hermiona pochybovačně jakmile Draco skončil se zabezpečováním pokoje kouzly proti vyrušení. „A máš nějaký důvod, proč jsi to prostě nenapsal do toho dopisu?“
 
 „Myslel jsem, že bys mi to nevěřila.“
 
 Hermiona se smutně pousmála. „Ale já ti to nevěřím. Tak o co jde doopravdy, Draco?“
 
 „Tohle ale je pravda,“ řekl Draco a posadil se na svou postel. Chtěl na ni mávnout, aby se posadila na Harryho postel, ale pak mu došlo, že z jejich konverzace vytěží víc, když bude blíž, aby mohl zblízka sledovat výraz v jejím obličeji, tak poklepal na místo vedle sebe.
 
 Hermiona se tajuplně pousmála a dala ruce v bok. „Ron by zuřil. A jestli chceš namítat, že tu není, tak si prosím uvědom, že bych se ani moc nedivila, kdyby šel ven a sledoval nás oknem.“
 
 Jako by nějaké okno mohlo být problém! Draco pokrčil rameny, mávl hůlkou k oknu a zamumlal zaklínadlo, které způsobilo, že okno zmatnělo a přestalo být průhledné, teď se v něm jako v zrcadle odrážel jejich obraz.
 
 „Ach, jaké užitečné kouzlo,“ pronesla Hermiona ironicky. „Velmi… zmijozelské.“
 
 „Pokud si nechceš sednout, pak budeme oba stát,“ upozornil ji Draco a znovu poklepal na postel vedle sebe.
 
 Hermiona se podívala na jeho ruku, ale pak couvla a posadila se na Harryho postel. „Nemyslím,“ odsekla a upjatě zkřížila nohy. Hm, možná byla nervózní.
 
 Najednou Dracovi došlo, že nikdy dřív nebyl s Hermionou Grangerovou úplně o samotě. A navíc ji v minulosti urážel a vyhrožoval jí, takže je jen normální, že je trochu nejistá ohledně jeho pravých úmyslů.
 
 Ne, že by ovšem byla ochotná svoje obavy přiznat. Dívala se na něj zpříma a mluvila tím svým panovačným tónem, který u ní několikrát slyšel, když usměrňovala Harryho. „Konec konců, ty bys asi taky nechtěl, aby ta Rhiannon, nebo jak si to říkal, seděla na posteli s jiným chlapcem, ne?“
 
 Hm, tak to odhadla dobře, což Draca trochu otrávilo. Hermiona je bezpochyby velmi inteligentní. Ale to je jen v pořádku, pokud se mu podaří přimět její bystrý mozek vyřešit jeho problém.
 
 Draco to vzdal a přitáhl si židli k Harryho posteli. „Ne, to by se mi vážně nelíbilo,“ řekl hlasem, který naznačoval, že by v takovém případě zřejmě přišly na řadu kletby a podobně. „Máš pravdu.“
 
 „Nikdy bych nečekala, že něco takového uslyším od tebe.“
 
 Jedna Dracova část si uvědomovala, že si to nejspíš zaslouží, ale z větší části se cítil uražený. Částečně i proto, že to řekla tak, jako by byl stále ten samý člověk, kterým byl kdysi, ten samý člověk, který si přál, aby byl Harry Potter mrtvý. Copak si pořád ještě neuvědomila, že už takový není? Snad to už dokázal, ne? „Zapomněla jsi, že jsem řekl, že jsi chytrá.“
 
 „Říkal jsi toho o mně hodně, celé ty roky.“
 
 Pro Merlina. Dracovi to došlo. Ona chce, aby se jí omluvil. Málem protočil oči, protože Hermiona mu nikdy nepřišla jako typická holka, ale teď tu sedí a čeká na jeho omluvu, stejně jako na omluvu čeká Rhiannon. No, Grangerová si může čekat, jak dlouho chce, to není jeho problém. Konec konců, když řekl Rhiannon, že se omlouvá, nezměnilo to vůbec nic. Tak proč by se s tím měl obtěžovat?
 
 Ne, proč by se měl omlouvat, když by se mu nejspíš jen vysmála? Bude lepší zkusit to pomocí staré dobré zmijozelské výmluvnosti. „Ach ano, musím si o tobě myslet, že jsi chytrá. Proč bych tě sem jinak zval a žádal tě o radu?“
 
 „Tím chceš naznačit, že jsi ty ostatní věci nemyslel až tak vážně?“
 
 „Já vážně nevím, jak bych mohl?“ zeptal se Draco zvýšeným hlasem. Proč ne? Cítil, že ho má Hermiona v hrsti. „Když vezmeš v úvahu, že jsem se zamiloval do mudlovské dívky.“
 
 Hermiona najednou odvrátila oči a začala si kousat ret. Draco měl pocit, že asi přemýšlí, ale přišlo mu hrozně divné, že u toho musí dělat tohle. Po chvíli konečně promluvila. Slova opouštěla její ústa velmi pomalu, což se jí moc nepodobalo. Na druhou stranu, Draco by vsadil klidně i víc než sto galeonů, že ještě nikdy nemusela čelit podobné konverzaci.
 
 „Ty vážně miluješ mudlu, Draco? Opravdu? To je důvod, proč jsi mi napsal?“
 
 Draco přikývl, předklonil se a zadíval se jí zpříma do očí.
 
 Hermiona si povzdechla a opřela se dlaněmi o postel. „Dobrá, dokážu tomu uvěřit, ačkoli je to hodně obtížné.“ Její hlas dostal sardonický nádech. „Myslím, že si ani neumíš představit, jak moc je to obtížné.“
 
 Aha, tak jí to přijde obtížné.
 
 „Ale zdálo se mi, že Harry tomu věří,“ pokračovala zamyšleně Hermiona. „A z Harryho by sis v tomhle legraci nedělal, že ne? Když o tobě přemýšlí jako o svém bratrovi.“
 
 No paráda. Jestli mu vůbec kdy uvěří, tak jen díky Harrymu.
 
 „On je můj bratr,“ odsekl Draco, narovnal se a povzdechl si. „Jen prosím nezačínej s těmi on si o tobě myslí blbostmi. A ne, o tomhle bych nežertoval. Proč bych měl?“
 
 „Nenapadá mě jediný důvod.“
 
 Draco bojoval s potřebou říct něco sarkastického.
 
 „Nakonec, historkou jako je tahle, by sis jenom pořádně zkomplikoval život…“
 
 „Jestli chceš mluvit na rovinu, tak jaké si myslíš, že to asi pro mě bylo, když jsem zjistil, že chodím s mudlou?“
 
 Hermiona přesunula nohy, takže už nebyly zkřížené a potichu se zeptala: „Jak to myslíš? Když jsem zjistil…“
 
 Draco si upravil límec a přál si, aby mohl použít osvěžující kouzlo. Ale tím by na sebe prozradil až příliš mnoho. Už tak se obával, že je červený v obličeji. A moc dobře věděl, že u něj to vypadá mnohem hůř než u Weasleyho.
 
 „No… já…“
 
 „Ano?“
 
 Draco zavřel oči a začal si přát, aby byl kdekoli jinde. Už tak bylo dost ponižující, že to, jaký byl imbecil, ví Severus a Harry. Když to bude vědět i Hermiona Grangerová… nepředstavitelné. Ale neviděl, jak by se tomu mohl vyhnout. „Nejprve jsem si myslel, že je čarodějka.“
 
 Hermiona se zahihňala. „Opravdu?“
 
 Draco otevřel jedno oko a vrhl na ni zlý pohled. „Já ti to nevyprávím proto, aby ses měla čemu zasmát.“
 
 Hermionin úsměv povadl. „Jistě, samozřejmě. Ale jak sis mohl o mudle myslet, že je čarodějka?“
 
 „Byla okouzlující! Tak proto.“
 
 „Podle tebe nikdo, kdo neumí kouzlit, nemůže být okouzlující?“
 
 Draco zaskřípal zuby, ačkoliv mu bylo jasné, že se to naprosto neslučuje s dobrým vychováním. „No, ona zjevně okouzlující je, nicméně tehdy jsem nevěděl, že je mudla. Byla tak dokonalá, že jsem usoudil, že prostě musí být čarodějka. Dokonce čistokrevná čarodějka, pokud tě to zajímá.“
 
 „A to jsem si o tobě vždycky myslela, že máš svým způsobem dost rozumu.“
 
 „Prosím?“
 
 Hermiona si poposedla a naklonila se blíž k Dracovi. „Podívej, Draco. Odjakživa jsi byl nesmírně protivný člověk, ale v těch několika posledních měsících jsi dal jasně najevo, že je teď pro tebe Harry důležitý bez ohledu na to, jak to bylo předtím. Neočekávám, že to uznáš, ale tipovala bych, že o něm si myslíš, že je skvělý.“
 
 „A pointa je?“
 
 „Harryho matka se narodila mudlům. Přece nemůžeš pořád věřit tomu, že jen čistokrevní mohou být okouzlující, skvělí a podobně.“
 
 Všechno, co právě řekla, byla pravda, jistě, ale Dracovi se ani trochu nelíbilo, kam tím směřovala. Naštěstí věděl, jak z toho ven. „Ale no tak. On je Harry Potter, jak moc dobře víš. Pokud vím něco jistě tak, že pro něj obvyklá pravidla neplatí. Pro něj ne.“
 
 „A co Ron? Jakou výmluvu si najdeš teď?“ zeptala se zostra. „Ten je čistokrevný, ale vsadím poslední knihu na to, že o něm si nemyslíš, že je skvělý.“
 
 Draco zatnul ruce v pěst. Měli přece mluvit o tom, co má dělat, aby získal zpět Rhiannon a ne se pitvat v Dracových názorech! Povytáhl jedno obočí a rozhodl se její otázce čelit pomocí jedné malé analogie, u které se byl jist, že ji Grangerová zrovna neocení. „Všichni domácí skřítci jsou zotročené kouzelné bytosti, ale ne všechny zotročené kouzelné bytosti jsou domácí skřítci, Grangerová. Je tu ještě spousta dalších tvorů.“
 
 Hermiona na něj zírala. „Tak chceš mojí pomoc nebo ne?“
 
 „S Rhiannon, ale ne s tím, jestli si o svém bratru myslím, že je zatraceně skvělý!“
 
 Její rozčilený výraz zněžněl. „Proč jsi hned tak defenzivní?“
 
 A proč asi? Jedna věc je, postavit se na Harryho stranu, protože z hlediska strategie tak má větší šanci přežít tuhle válku. Něco jiného je, mít Harryho opravdu rád. A Draco měl Harryho rád. Přesto měl pořád ještě problém se s tím srovnat. Jak by taky ne? Byl vychován k přesvědčení, že Harry Potter je to nejhorší, co kouzelnický svět mohlo potkat.
 
 No dobře, to nejhorší po mudlech snažících se zamořit kouzelnický svět svým rádoby magickým potomstvem.
 
 Hermiona se zatvářila samolibě. „Proč mi prostě neřekneš o své přítelkyni něco víc?“
 
 Jeho přítelkyně. Draco si přál, aby to byla pravda. Natáhl nohy před sebe a založil ruce na hrudi. „Rhiannon je operní pěvkyně.“ Málem dodal okouzlující. Navštěvovala hudební akademii, přijali ji díky jejímu talentu, který je vskutku ohromující. A věř mi, v tomhle se vyznám. Nemá moc ráda matiku a přírodní vědy vůbec a...“
 
 „Jak jste se vlastně setkali?“
 
 Oh. Draco si uvědomil, že blábolí nesmysly. Přesto si nemohl pomoct. Rhiannon byla nádherná. „Pracuje na koupališti. Tam, kde Harry chodí na lekce plavání.“
 
 „Ona při nich pomáhá?“
 
 Draco jí věnoval pohled. „Ne. Říkal jsem ti, že to je Rogerova práce. Myslíš, že je potřeba dvou plavčíků, aby udrželi Harryho nad vodou?“
 
 „Dobře, dobře. Nemusíš hned vyskakovat jak čertík z krabičky. Jen se snažím udělat si představu.“
 
 „Říká se, jako rarach z kotlíku.“
 
 Na to Hermiona zareagovala jen netrpělivým pohledem. „Pokud se chystáš chodit s mudlou, budeš si muset zvyknout na mudlovská rčení.“
 
 Ano, to bylo Dracovi jasné. Už to probírali s Harrym, ale tušil, že Hermiona by mu to nikdy neuvěřila, i kdyby jí to nakrásně vyprávěl. Možná bude nejlepší, když jí ukáže, jak moc se snaží. „Ó Bože, myslíš?“ zeptal se a snažil se, aby to znělo, jako by tu frázi používal běžně.
 
 Jenže se mu to zrovna moc nepovedlo. Když se Draco slyšel, málem se přikrčil. Znělo to příšerně, když se pokoušel mluvit jako mudla.
 
 Hermiona si to musela myslet taky. Podle toho jak pevně stiskla rty k sobě, se zdálo, že jen stěží zadržuje smích. Pak překotně promluvila, jako by se tak snažila uklidnit. „Jak je vlastně možné, že operní zpěvačka pracuje na koupališti?“
 
 Draco sepjal ruce a snažil se tvářit klidněji, než se cítil. Nechtěl, aby si Grangerová domyslela, že se snažil přehlížet indicie, že by Rhiannon mohla být mudla. „Tedy, její strýc to koupaliště vlastní. Aby mohla u strýce přes léto bydlet, musí tam vypomáhat. Protože operní společnost, se kterou zpívá, sídlí v Exeteru.“
 
 Hermiona naklonila hlavu na stranu. „A tys opravdu neměl jiný důvod pokládat ji za čarodějku kromě…“ pousmála se, „Kouzelného hlasu?“
 
 „Ale jistě, že jsem měl. Jen… teď se všechny zdají poněkud hloupé.“
 
 „Řekni mi o nich.“
 
 „Dobrá. Kouzelníci nemají svá vlastní divadla, jak jistě víš.“ Oh, možná o tom neví. Draco se hned cítil jistěji, když vysvětloval věci, které by věděla, kdyby vyrůstala ve spořádané kouzelnické rodině. „To znamená, že pokud se chce někdo věnovat divadlu nebo opeře, nezbývá mu, než se pokusit zapadnout do mudlovského světa, jak nejlépe umí. Takže nejprve jsem si myslel, že to je přesně to, o co se Rhiannon snaží. Že předstírá, že je jednou z nich. Pak… pak se to najednou zdálo méně pravděpodobné…“
 
 Zachvěl se, když vzpomínal, jak to bylo dál. „Takže potom jsem si začal myslet, že Rhiannon je čarodějka, která to o sobě vůbec neví. A pokud chceš něco říct, tak já vím moc dobře, že takové vysvětlení nedává zrovna smysl. Měla jsi slyšet Harryho, když se mi to pokoušel vymluvit a ptal se mě, jak to, že jí neposlali dopis z Bradavic. Vedli jsme kvůli tomu spoustu hádek.“
 
 Hermiona si začala hrát s pramínkem vlasů. Natáčela ho na prst, znovu a znovu. „Ono to vlastně dává perfektní smysl.“ Odmlčela se, ale nezdálo se, že by hledala vhodná slova. Spíš jakoby čekala na vhodný čas k úderu. „Tys přece nechtěl, aby to byla mudla, že Draco?“
 
 Cítil, jak mu tvrdnou rysy v obličeji, jako by se měnil v žulu. „Ne, nechtěl.“
 
 „Ale ona je.“
 
 „Máš nějaký zvláštní důvod, proč se k tomu stále vracíš?“
 
 Tentokrát se zdálo, že se rozhoduje co říct. „Asi… asi se snažím pochopit, jaký máš důvod tvrdit, že ji stále miluješ, i když už teď znáš pravdu.“
 
 V tu chvíli si Draco přál, aby byl ze žuly. „Neříkej, že to jen tvrdím. Já ji opravdu miluju.“
 
 „Jsi si tím jistý? Možná se jen nemůžeš smířit s tím, že ses v ní spletl.“
 
 Dobrotivý Merline, Hermiona je ještě horší než Marša. Draco už skoro zuřil. „Nebo možná jsem opravdu zamilovaný. Proč bych taky nebyl? Mudla nebo ne, ona je absolutně dokonalá.“
 
 Hermiona si odfrkla.
 
 „No dobře, možná není absolutně dokonalá,“ uznal Draco s náznakem úsměvu. „Rhiannon například pohrdá majetkem, což není zrovna racionální, že, ale…“
 
 „Víš, podle toho, co říkáš, to vypadá, že to není ani trochu tvůj typ,“ podotkla Hermiona hořce.
 
 „Ale ona miluje magii,“ prozradil Draco upřímně. „Zbožňuje kouzla, vždycky je zbožňovala, i když ještě nevěděla, že jsou skutečná. To je taky zčásti ten důvod, proč jsem ji nejprve považoval za čarodějku.“
 
 „Ona ví, že jsi kouzelník?“
 
 Draco přikývl.
 
 Hermiona si přestala natáčet vlasy na prst. „Oh. Myslela jsem, že ti Snape povolil jí prozradit pravdu a ty jsi chtěl poradit, jak to udělat co nejlépe. Ale pokud už to ví, tak o čem se mnou vlastně potřebuješ mluvit?“
 
 Teď přijde ta těžší část. Draco se opřel lokty o kolena. „Hrozně jsme se pohádali. Snažil jsem se si s ní promluvit, ale nechtěla poslouchat. Zjevně se nevyznám v mudlovských dívkách. Myslel jsem, že bys mi mohla poradit, co asi ode mě chce slyšet.“
 
 „Třeba, že se jí omlouváš?“
 
 Draco prudce vzhlédl. „To už jsem zkusil.“
 
 „Opravdu?“
 
 „Ano, opravdu!“
 
 Když znovu vzhlédl, všiml si, že v Hermionině výrazu jsou stále patrné pochybnosti. „To mi nezní zrovna jako ty, abych tak řekla.“
 
 Teď měl Draco chuť si odfrknout. Pochopitelně to ale neudělal. On má přece lepší vychování. „To ukazuje, kolik toho víš,“ řekl a zvedl bradu. „Nebylo to ani poprvé, co jsem se za něco omluvil, pokud tě to zajímá.“
 
 „To si počítáš, kolikrát v životě ses omluvil?“
 
 Copak to nedělá každý? Draco si spěšně položil ruce zpět na kolena, aby si nevšimla, že už začal počítat na prstech.
 
 Hermionin hlas zjemněl. „Je jen těžké si to představit, Draco. Tys vždycky byl tak… hrdý na svou hrdost.“
 
 Draco odvrátil oči a rty se mu zkroutily do úsměvu. „Asi ti něco uniklo, Grangerová. Moje hrdost šla do háje, když jsem musel před svým nejhorším nepřítelem uznat, že jsem si vybral špatnou stranu. A taky když jsem navrhl, abyste sem s Ronem přišli a sledovali, co dokáže Harryho magie s hůlkou, protože vy jste mohli být při vyučování po jeho boku a já ne.“ A to ani nemluvím o tom, že jsem tě zrovna požádal o pomoc…
 
 Draco se podíval přímo na Hermionu a odkašlal si. „Omluvil jsem se, ale je mi jasné, že tě nedonutím, abys tomu věřila.“
 
 Hermiona krátce přikývla. Draco si nebyl jistý, co to mělo znamenat, dokud nepromluvila: „To je pro tebe dobré. Je to začátek.“
 
 Možná přece jen není tak chytrá, jak si o ní vždycky myslel. „Ne, to tedy není. Stále ještě nemůže vystát ani pohled na mě.“ Nenáviděl se za to, jak kňouravě zněl jeho hlas, ale nenapadalo ho, jak potlačit ten strašně prosebný podtón. „Co mám dělat?“
 
 „Pokud nepomohlo, že ses omluvil, pak nevím.“
 
 „No paráda.“
 
 „Protože jsi mi neřekl, proč jste se vlastně pohádali,“ pokračovala Hermiona.
 
 „Ach…“ Draco si povzdechl a podíval se z okna. Tedy spíš se o to pokusil. Jeho kouzlo znemožňovalo výhled. Měl raději použít jednosměrné kouzlo, pomyslel si otráveně. „Nechtěl jsem ji rozčilit, ale to, že je mudla, jsem zjistil velmi neočekávaně. A... no, byl jsem v šoku. Taky aby to nebyl šok! Každý by reagoval stejně. Ale Rhiannon viděla jak… ehm, rozčílený jsem byl a všechno jí to došlo.“
 
 „Všechno jí došlo?“
 
 „Uvědomila si, že jsem si o ní do té chvíle musel myslet, že má magii.“
 
 „Och, proboha.“ Hermiona nad tím chvilku přemýšlela a pak se její výraz projasnil. „Víš, ta holka je vážně bystrá.“
 
 Na Hermionu je spoleh, že ji napadne něco podobného.
 
 „Tak mi pověz, jak to mám dát do pořádku,“ požádal Draco a otočil se zpět k ní.
 
 „Jak bych mohla vědět, jak tohle dát do pořádku?“
 
 Draco promluvil velmi pomalu, protože to vypadalo, že Hermioně má jisté potíže s pochopením jeho situace. „Rhiannon je mudlovská dívka. A ty sis až do svých jedenácti myslela, že jsi mudla, ne? A i potom jsi každé léto strávila spoustu času s mudlovskými dívkami, nebo ne? Takže si myslím, že bys měla mudlovským dívkám rozumět!“
 
 Hermioně se zjevně nezamlouval jeho tón. „Trpíš nějakou podivnou představou, že mudlovské dívky jsou všechny stejné, Draco?“
 
 Draco zamrkal. „A ony nejsou?“
 
 Hermiona se zamračila. „Jistě, že ne. Chceš snad, aby si lidé mysleli, že všichni čistokrevní kouzelníci jsou stejní? Myslíš, že máš ty samé povahové vlastnosti jako třeba Ron?“
 
 Draco se otřásl. Což mu pravděpodobně v Hermioniných očích moc neprospělo, ale když si to uvědomil, bylo už pozdě.
 
 „No fajn,“ zamumlal nakonec. Měla pravdu, jistě. Dokázal to pochopit. Zjevně všichni mudlové nemohou být stejní, protože Rhiannon je tak výjimečná, tak odlišná od těch ostatních nemytých individuí. „Vlastně ani nevím, jak mě napadlo, že potřebuji mluvit zrovna s tebou,“ pronesl zamyšleně. „Podle mě, je Rhiannon velmi netypická mudla.“
 
 Hermiona se předklonila a seděla teď na samém kraji postele. „Už se zase přesvědčuješ, že je vlastně čarodějka?“
 
 „Ne, ne. To už jsem vzdal,“ povzdechl si Draco.
 
 „Tak jak si to myslel?“
 
 „To jen že…“ Draco pokrčil rameny. „Ostatní dívky na koupališti byly typické mudly, ale Rhiannon ne. To by poznal každý.“
 
 „O čem to mluvíš?“
 
 Dracův obličej hořel už jen z té vzpomínky. „No, Rhiannon měla na sobě jednodílné červené plavky, tedy… vepředu a na bocích trochu vykrojené, ale alespoň ji dostatečně zakrývaly. Ty ostatní mudlovské dívky… no… sladký Merline! Neměly na sobě prakticky nic! Titěrné kousky látky, naprosto nevhodné, ale co bys taky od nich čekala? Každý ví, že mudlovské dívky s tím nenadělají moc cavyků. Všechno, co musíš udělat, je zaplatit jim večeři, nebo jenom svačinku a…“
 
 Prásk!
 
 Dracovi málem uletěla hlava a i se židlí se pod sílou úderu posunul o dobrých deset centimetrů. Ou. Alespoň mu dala jen facku a ne ránu pěstí jako posledně, ale i tak by přísahal, že tentokrát ho praštila desetkrát silněji.
 
 Když se vzpamatoval a vyskočil na nohy, byla už Hermiona u dveří a cloumala za kliku. Ovšem Dracova kouzla na zajištění soukromí obsahovala i standardní kouzlo proti vyrušení. Nechtěl totiž, aby Weasley, v nějakém novém záchvatu zuřivosti, narušoval jejich rozhovor.
 
 Hermiona vytáhla hůlku. „Finite Incantatem!“
 
 Pochopitelně se nic nestalo. Kouzelné zábrany by přece byly úplně k ničemu, kdyby je kdokoli mohl zrušit nějakým obyčejným Finite Incantatem.
 
 Teď se ovšem Hermiona otočila k němu a mířila na něj hůlkou. Vypadala, jako by ho s ní chtěla probodnout.
 
 Upřímně, hrubé chování téhle dívky ho nepřestávalo překvapovat.
 
 Nebo možná ne, protože se ho nepokusila bodnout. Jen držela hůlku připravenou, stála vzpřímeně jako svíčka a oči jí svítily přesně jako Harrymu, když byl hodně rozzlobený. „Tady jsme skončili. Pusť mě ven. Hned.“
 
 „Není to trochu přehnaná reakce? Já jsem neřekl, že jsi…“
 
 „Co? Děvka?“
 
 „Nemusíš hned být sprostá…“
 
 „Tys byl.“
 
 Draco se prudce nadechl. Opravdu? Vždyť to byla jen pravda, co říkal. Jako že je nebe modré. „Jen jsem se snažil vysvětlit, že Rhiannon taková není.“
 
 „A že každá jiná mudlovská dívka taková je? Ale no tak! Posloucháš se občas? No, teď už je jasné, že neposloucháš, co říkám já, tak mě pust ven!“
 
 Draco sáhl do kapsy pro hůlku, aby uvolnil dveře. Cítil se přitom strašně unavený. Všechno, co chtěl, byla jedna malá rada, a co dostal? Poučování a facku! A navíc pořádnou… „Dobře,“ řekl a bylo mu jedno, že to zní uraženě. „Ona stejně není jako mudlovské dívky, takže nevím, proč jsem si myslel, že by mi tvoje zkušenosti mohly pomoct.“ Zašeptal ke dveřím heslo a zvedl tak ochrany. „Tak, prosím. Hodně zábavy při sledování, jak Weasley prohrává!“
 
 „Já to slyšel!“ zavolal Weasley z druhé strany zavřených dveří.
 
 Hermiona položila ruku na kliku, ale zatím se nepokusila otevřít. „Ano, jsem si jistá, že ti nijak pomoct nemůžu,“ prohlásila a s hlavou vysoko zdviženou schovala hůlku. „Nakonec, ty už máš v dívkách jasno, že? Proč jí to prostě nevysvětlíš tak hezky a jednoduše, jako jsi to teď vysvětlil mě? To se budeš divit…“
 
 A s tím prudce otevřela dveře.
 
 Jakmile vešla do obývacího pokoje jejich malé chaty, uvědomil si Draco hned dvě věci. Zaprvé, že Rhiannon možná není typická mudlovská dívka, ale pořád je to dívka, což znamená, že vševědka Grangerová by pořád mohla mít pár dobrých nápadů a za druhé, že mu tahle situace začala připadat velmi, velmi povědomě.
 
 Rhiannon taky rozčílil až k nepříčetnosti, aniž by chtěl. Urazil ji. A teď s Grangerovou se mu povedlo to samé, ačkoli Merlin ví, že absolutně netušil jak.
 
 Asi to je nějaká holčičí záležitost, takhle vyšilovat kvůli ničemu.
 
 Ale pokud je to tak… pak by se možná měl pokusit pochopit dívky jako takové a ne jen ty mudlovské.
 
 Uf. Ten nápad ho přivedl zpět ke Grangerové. S kým jiným by o tom asi tak měl mluvit? S nějakou dívkou ze Zmijozelu, která by jejich rozhovor jen využila proti němu a šířila drby o tom, jak změkčilý se Draco poslední dobou stal, když se zamiloval do mudlovské dívky?
 
 Ne, buď mu poradí Hermiona Grangerová, nebo nikdo. Což je v pořádku, i když je na něj momentálně naštvaná. Možná to, že je naštvaná, je taky dobře. Pokud ji teď Draco přesvědčí, aby s ním mluvila, bude pak vědět, jak mluvit s Rhiannon.
 
 Grangerová by pro něj mohla být… jako tréninkové koště, napadlo ho. Získá praxi pro jednání s Rhiannon. A po tom, co Grangerová říkala v ložnici, měl přinejmenším docela dobrý nápad, jak začít.
 
 Draco vstoupil do místnosti za ní a přešel k pohovce, na kterou se posadila se založenýma rukama a tvářila se vztekle. Rozhlédl se po místnosti a zjistil, že Weasley a Severus ještě pořád hrají šachy u jídelního stolu, ačkoli se zdálo, že Weasley sleduje spíš Hermionu než hru. Tvářil se, že má chuť hru vzdát, což pro Draca znamenalo, že nemá moc času přesvědčit Hermionu, aby s ním mluvila, protože neměl nejmenší náladu probírat s ní svůj milostný život před Weasleym.
 
 Dobrá, drastická situace si žádá drastická řešení a s ohledem na to bylo Dracovi jedno, že Harry si sedl vedle Grangerové a potichu se s ní baví. Možná se jí vyptává, co se zvrtlo. Takže, co když ho Harry uslyší, co když ho všichni uslyší? Nakonec to bude stát za to, pokud Draco dokáže urovnat svůj vztah s Rhiannon.
 
 Draco klesl vedle pohovky na jedno koleno, opřel se rukama o stehna a podíval se Hermioně Grangerové zpříma do očí. Tedy spíš se o to pokusil, protože si musel dvakrát odkašlat, než vůbec vzhlédla. Ale jakmile se na něj podívala, řekl všechno najednou bez jediného zaváhání. Měl dost času, aby si to v hlavě připravil. A navíc, když se jednalo o Rhiannon, musela jít pýcha stranou. Což jim všem dojde, vzhledem k tomu, co se právě chystal říct Grangerové.
 
 „Omlouvám se, Hermiono. Velmi se omlouvám. Neměl jsem v úmyslu tě urazit, ani v nejmenším. Přijmeš prosím mou omluvu?“
 
 Nedovolil si podívat se na Harryho, soustředil se jen na Grangerovou, která se zatvářila, jako by na ni použil nějakou šok vyvolávající kletbu. Za chvilku se však trochu vzpamatovala a pusu zavřela.
 
 Škoda, že Weasley nenásledoval jejího příkladu. „Tak ty se omlouváš, jo?“ Draco zaslechl skřípění odsouvané židle. „Co jsi provedl, žes ji urazil?“
 
 „Tohle si vyřídím sama, Rone,“ ozvala se Hermiona a vrhla na Rona varovný pohled.
 
 Severus Weasleyho umlčel mnohem efektivněji a stačilo mu k tomu jediné slovo: „Šach.“
 
 Ron chvíli těkal pohledem od šachovnice ke své dívce a zpět, nejistý čemu se věnovat dřív. Nakonec vzal Grangerovou za slovo a nechal ji vyřídit si to samotnou.
 
 Což také udělala. A Draco musel uznat, že s grácií. „Vstaň prosím tě,“ řekla potichu, ale rozhodně. „Máš štěstí, že Ron neslyšel, co jsi naznačoval.“
 
 Draco cítil, že ho zrovna zkouší. Pokouší ho, aby nějak urazil Weasleyho nebo řekl něco o mudlovských šmejdech. Draco zůstal zticha, vstal a snažil se tvářit tak kajícně, jak jen dovedl.
 
 „Sedni si,“ ukázala Hermiona vedle sebe na pohovku.
 
 Oh, tak najednou můžou sedět vedle sebe, když to není na posteli?
 
 Když si sedal, zachytil Draco Harryho pohled.
 
 Harry ho pochopil, protože se zvedl z pohovky. Nebo si prostě jen vzpomněl na některou ze Severusových přednášek o zachování dekora. Nevypadal ani trochu potěšený a nezdálo se, že by si užíval, že se Draco musel omluvit. Jenomže Harry s tou svou omlouvací obsesí si zřejmě myslel, že omluva je něco úplně běžného.
 
 No, pro Draca tedy ne. Vlastně se mu z toho trochu zvedal žaludek.
 
 „Ráda bych, abys zodpověděl Ronovu otázku,“ řekla Hermiona potichu, když Harry přešel ke stolu sledovat šachový zápas.
 
 Draco nakrčil čelo. „A čím jsem tě urazil? Ty to víš? Protože já ne. Mluvil jsem o mudlech, ne o těch u mudlů narozených. Přemýšlíš o sobě snad pořád ještě jako o mudle?“ zeptal se potichu a podle svého přesvědčení rozumně. „Pokud ne, pak nechápu, jak jsem tě mohl urazit.“
 
 „Moje matka je mudla,“ zasyčela Hermiona a naklonila se k němu blíž. „Jak by se ti líbilo, kdyby někdo vykládal, že Narcissa Malfoyová by se vyspala s každým, kdo jí zaplatí svačinku?“
 
 Severus s Ronem pokračovali ve hře, ale přesto by se Draco vsadil, že přinejmenším jeho otec slyší každé slovo. Má sice lepší vychování, než aby to na sobě dal znát, tedy až na to, že jeho rty najednou vypadaly jako vytesané z kamene.
 
 Ron možná tu poslední část přeslechl, ale Harry stál blíž a zjevně by potřeboval další lekci o zachování dekora. Vydal totiž zvuk, jako by ho někdo škrtil a rychle odešel do kuchyně. Draco slyšel, jak tam otvírá a zavírá skříňky a cinká o sebe skleničkami.
 
 A Hermiona… no, Draco už chápal její pohled na věc. Tedy skoro chápal. Čistokrevné čarodějky mají ovšem vyšší nároky, než naznačovala. Mnohem vyšší. Ale ona si zjevně myslí to samé i o mudlovských ženách. Teď už to chápal.
 
 „Ach tak, omlouvám se, mrzí mě to.“
 
 „Předtím jsi tu omluvu nemyslel vážně?“
 
 Něco v pohledu jejích očí ho varovalo, že tady mu pomůže jen naprostá upřímnost. „No, mrzelo mě, že jsem tě rozzlobil, ale opravdu jsem netušil čím.“
 
 „To myslíš vážně?“
 
 Draco přikývl.
 
 „Můj Bože, nedivím se, že potřebuješ pomoc.“
 
 „Díky,“ řekl Draco suše.
 
 „Máslový ležák?“ zeptal se Harry hlasitě. Když natáhl ruce s tácem, aby si nabídli, všiml si Draco, že Harryho strašný mazlíček je omotán kolem jeho zápěstí. Fuj.
 
 Ignoroval hada, vzal z tácu jednu sklenici a podal ji Hermioně, pak si teprve vzal sám. „Díky.“
 
 Harry ztlumil hlas do sotva slyšitelného šepotu. „Kvůli tobě Ron prohraje. Možná to vypadá, že neposlouchá, ale on poslouchá. Nebo se aspoň snaží.“
 
 „Možná bychom se měli vrátit do ložnice.“
 
 Hermiona mu věnovala nesouhlasný pohled. „Nemyslím. Moc se mi nelíbila tvá ochranná kouzla.“
 
 „Pak můžeme jít ven,“ navrhl rychle Draco a vstal. „Sedneme si pod dub.“
 
 Harry podal hada Hermioně. „Tam to Salsa zbožňuje. Vezmeš ji na sluníčko, prosím?“
 
 Tohle tedy Draco nepochopil. Snažil se Harry Hermionu dostat ze dveří? Nebo si myslel, že když se kolem nich bude motat had, tak to Draca natolik rozhodí, že se nepokusí Grangerovou znovu urazit?
 
 Jak znal Harryho, možná si jen myslel, že Salsa potřebuje na sluníčko.
 
 „Takže,“ řekla Grangerová, když se se zkříženýma nohama usadila na deku, kterou pro ně Draco přeměnil. Poblíž se travou v malých kruzích plazil had. Draco se honem podíval jinam, ale snažil se nedívat ani na Grangerovou. „Jak vážné to je mezi tebou a tou Rhiannon?“
 
 Draco na ni rychle pohlédl. „Kolikrát mám opakovat, že ji mi...“
 
 „Já vím, žes říkal, že ji miluješ. Ale není to náhodou jen taková ta letní láska? Nebo si myslíš, že to někam povede? Protože to si já nemyslím.“
 
 „No, tohle bylo hrubé!“
 
 „To víš ty líp než já,“ odsekla Hermiona. „Hrubost byla odjakživa tvoje specialita.“
 
 Že si o něm může myslet něco takového, ho trochu děsilo. Draco viděl sám sebe spíše jako někoho poměrně citlivého a pozorného, kdo to jen na sobě nedává moc znát. Musel ovšem uznat, že jeho poznámky o mudlovských šmejdech i mudlech bývaly dost hrubé.
 
 Což bylo přesně to, co mu chtěla říct, jak se ukázalo. „Podívej, Draco. Tebe opravdu urazilo, když Ron žertoval, že bys mohl být vyměněn po narození. Zjevně je pro tebe celá ta záležitost s kouzelníky narozenými v mudlovských rodinách příliš nechutná…“
 
 „Tak proč pak trávím svůj drahocenný čas tím, že mluvím s jedním s nich?“ Tak, pomyslel si Draco, teď najdi argument na tohle.
 
 Naneštěstí jí to nedalo moc práce. „Mě toleruješ, protože chceš Harryho respekt, a to, že se mnou teď mluvíš, je jen proto, že jsi tak trochu v háji.“
 
 Draco vydechl. „Co vlastně chceš, omluvu na zlatém podnose za každý případ, kdy jsem tě nazval mudlovskou šmejdkou? Teď už ti tak neříkám! To snad nestačí?“
 
 „Teď nejde o mě,“ řekla Hermiona odměřeně, což Draca docela překvapilo. Myslel si totiž, že se ho snaží dohnat k nějakému ponižujícímu gestu lítosti. Ne, že by se jí to mohlo podařit, ujistil se v duchu rychle, sotva si přece klekl. „Jde o tebe, Draco. Pokud si pořád ještě myslíš, že je odporné, že se v mudlovské rodině může narodit dítě s magií, pak by ses rozhodně neměl pouštět do vztahu s mudlou. Myslíš si, že tohle je dlouhodobá záležitost, ne?“
 
 Tedy to je ale neomalená otázka! „Copak jsi mě neslyšela, jak jsem jen během dnešního rána asi stokrát řekl slovo láska? Copak nevíš, co to je, co to znamená? Nakonec, copak ty neplánuješ, že si jednou Weasleyho vezmeš?“
 
 Vybuchla smíchy. „Ne, neplánuju svatbu, to ne!“
 
 Draco ztuhl šokem, skoro jako by na něj použila Petrificus. „Ne?“
 
 Hermiona se pobaveně usmála. „Neplánuju to teď, to ne. Vždyť jsem ještě ani neukončila školu! Ale hádám, že ty už to s Rhiannon plánuješ, že?“ Ztišila hlas a promluvila vážným tónem beze stopy humoru. „Měl bys být realistický, Draco. Svatba je… no, víš, musíš vzít v úvahu všechny ty intimnosti, které vedou k dětem. Dokonce, i když neplánuješ svatbu, můžeš se dostat do takové situace a…“
 
 Zmlkla, z čehož Draco poznal, že nedokázal ovládnout svůj výraz dost rychle. A žádný div, Merline, když mluvila o intimnostech, jeho paměť mu vykreslila to nádherné odpoledne, které strávil s Rhiannon u ní doma. Nebo, ne odpoledne, spíš jen její přestávku na oběd, ale bylo to perfektní. Vzpomínal si, jak se na něj dívala a lapala po dechu, opřená o zeď, když se jí dotýkal. A pak, ó sladký Merline, jak ho její sladká ústa pohltila…
 
 Draco znovu ovládl svůj výraz a všiml si, že Grangerová na něj zděšeně zírá. „Můj Bože,“ vydechla, to prohlášení znělo tak přirozeně, když vyšlo z jejích úst. „Doufám, že jste něco použili, protože jestli ne, pak můžeš mít ještě větší problém, než si myslíš.“
 
 Dracovi chvilku trvalo, než mu došel význam jejích slov, možná i proto, že v kruzích, v nichž byl vychován, nebylo zvykem o tomto tématu jen tak klábosit. Od těch bystrozorů to byl vyloženě zločin, když ho pod vlivem Veritaséra donutili přiznat, že tehdy sahal Pansy pod sukni. Do toho jim přece, kurva, nic nebylo. A Grangerové do toho taky nic není.
 
 Nicméně mu nevadilo opravit její zjevnou chybu. „Tenhle problém já nemám, Grangerová.“
 
 „Jak to můžeš vědět?“ Když se k němu naklonila, byl pohled jejích očí ostrý jako žiletky. „I ta nejlepší ochrana může selhat. Kondom se může protrhnout…“
 
 Tohle slovo už Draco slyšel od Harryho, ale přesto ho úplně nechápal. „Co to vlastně je?“
 
 Hermiona se začervenala jako růžička. „Oh. Ehm… no, víš, to je takové, muži si to nasazují na jejich, víš co,“ Nejistě ukázala dolů, její hlas byl tak napjatý, jak ji Draco ještě neslyšel. „Aby to zachytilo to, ehm… semeno.“
 
 Draco cítil chvění po celém těle. Ještě nikdy snad neslyšel něco tak nechutného. Tedy, možná pár záležitostí ohledně Pána zla a mučení, ale tohle bylo snad ještě horší.
 
 Grangerová navíc zjevně nedokázala vnímat, co jí Draco právě řekl. „Takže kondom nepoužíváš, ale doufám, že příště si to raději rozmyslíš, protože…“
 
 „To není zapotřebí,“ ujistil ji Draco a přál si, aby tohle téma už opustila. „Posloucháš mě? Tady není žádný problém, neexistuje možnost, že by Rhiannon mohla…“
 
 „Kouzla proti početí mohou taky sehnat.“
 
 „Já s ní nespal, ne tím způsobem, co myslíš!“ vybuchl Draco. Chtěl už Grangerovou konečně umlčet.
 
 Měl vědět, že je to beznadějná snaha. „Ne tím způsobem?“
 
 Draco natáhl ruku a začal škubat stébla trávy. Přestal s tím, když mu došlo, jak blízko se jeho ruka dostala k Harryho hroznému mazlíčkovi, který právě ležel stočený v trávě a kmital jazykem.
 
 Znovu se zachvěl, pak zvedl oči k Hermioně a pokusil se do své otázky vložit maximum nonšalance. „Opravdu chceš slyšet všechny detaily?“
 
 Znovu se začervenala, tentokrát ještě víc než prve. „Oh. Ne, jistěže ne. Já jen, jsi si opravdu jistý, že nemohla otěhotnět?“
 
 „Takže, chceš slyšet detaily.“ Draco počkal, dokud nepotřásla hlavou. „Asi ti, ksakru, bude muset stačit moje slovo!“
 
 „Dobře, dobře.“ Hermiona zvedla ruce. Až tehdy Dracovi došlo, jak je rozčílený. Počkala, dokud si nesedl zpátky na deku. „Očividně máš o ni větší zájem, než jsem si myslela. Což nás přivádí zpět k tomu, o čem jsem mluvila. Pokud s ní opravdu spojuješ svou budoucnost, tak… co vlastně budeš dělat? Odmítneš s ní mít děti?“
 
 Draco nikdy na děti nepomyslel. Pro Merlina, proč taky? Kdo v jeho věku myslí na děti? Přesto musel uznat… „Nelíbí se mi, že naznačuješ, že Rhiannon není dost dobrá na to, aby byla matkou mých dětí.“
 
 „Ale to vyplývá z tvých názorů, ne z mých.“
 
 „To není pravda! Copak jsem o ní řekl něco jiného, než že je úžasná?“
 
 „Jen to, že je to pouze mudla.“ Hermiona se teď tvářila trochu smutně a pozorně ho sledovala. „Draco, copak to nevidíš? Pokud ses přesvědčil, že je v pořádku milovat tuhle mudlu, ale pořád si myslíš, že všichni ostatní mudlové si nezaslouží nic jiného než smrt, pak…“
 
 „To jsem nikdy neřekl,“ zíral na ni Draco. „Jediné co mi vadí, je znečišťování kouzelnické krve.“
 
 Její výraz naznačoval, že nevěří, že to je jediné, co mu vadí, ale řekla jen: „Takhle tomu budeš říkat, až s ní budeš mít syna nebo dceru? Znečišťování kouzelnické krve?“
 
 „Já nemluvil o ní!“
 
 „Jenže když u ní děláš výjimku, tak je to jako… důkaz, že nechceš, aby byla mudla. A překvapuje tě, že ji moc nepotěšilo, když zjistila, že se na to díváš takhle?“ Hermiona se naklonila ještě blíž. „Draco, poslouchej mě. Myslíš, že opustí svůj svět, aby se připojila k našemu, když nemá vůbec žádnou magii, která by jí s tím pomohla?“
 
 Draco ztuhl. Jistě, na tohle nepomyslel. Rhiannon by měla pokračovat v pěvecké kariéře, nakonec… hm, kromě toho, no, musel uznat, že o tomhle opravdu nepřemýšlel. „Ne…“
 
 „Pak se ty budeš muset naučit žít v jejím světě, alespoň částečně. Mít mudlovské zaměstnání, pohybovat se ve společnosti mudlů. Navštívit její rodiče. To jsou taky mudlové, jestli ti to ještě nedošlo. Myslíš, že bude Rhiannon spokojená, když uvidí, že se na všechny její známé díváš svrchu? Myslíš, že přistoupí na tuhle tvojí hru, že ona vlastně není jako jedna z nich?“
 
 Dracovi začalo být špatně od žaludku, jako by spolkl kámen. Protože na tyhle otázky odpověď znal, no ne? Rhiannon to dala dost jasně najevo.
 
 Hermiona byla nemilosrdná. Žádný čas na přemýšlení nebo čas se nadechnout, ne. „Jestli nedokážeš přijmout skutečnost, že ona je prostě jen mudla, jako každá jiná osoba z mudlovského světa, tak nemáš šanci posunout se dál, než ses dostal. Nechceš jí přece ublížit, že ne?“
 
 Draco se sklopenou hlavou sledoval své ruce, ale ta poslední otázka ho přiměla vzhlédnout. „Ne, nechci.“
 
 Hermiona promluvila velmi jemně. „Pak bys to možná měl ukončit dřív, než jí ublížíš.“
 
 „Jdi do hajzlu, Grangerová,“ vyprskl Draco, vyskočil na nohy a poodešel. „To jsi si tak moc jistá, že jí ublížím? Jo, přesně jako sis myslela, že jsem ubližoval Harrymu, ne? Asi vůbec nevíš, o čem mluvíš! Nechci ani připomínat, že to byl tvůj pitomý dopis, proč mě vyhodili ze školy. Netvař se, jako bys o mně věděla všechno, protože nevíš!“
 
 „Ne, to nevím,“ souhlasila Hermiona potichu, opřela se o ruce a natáhla nohy před sebe. „Takže?“
 
 „No, tak je Rhiannon mudla,“ řekl Draco rozhodným hlasem. „Dokážu se s tím vyrovnat, zvyknout si… na cokoli. Cokoli bude potřeba. Ty mi nerozumíš, Hermiono. Nedokázal bych udělat něco, co by Rhiannon mohlo zranit. Doslova. Rozervalo by mě to na kusy a jsem si jistý, že víš, co pro zmijozelské znamená pud sebezáchovy. Tak je to.“
 
 Hermiona ale ještě neskončila. „A co tedy budeš dělat, až se vám jednoho dne narodí dítě?“
 
 Draco se na ni podíval, jako by se zbláznila. „Vychovávat ho, například. Teď mám alespoň otce, který mi může být vzorem.“
 
 „Mohl bys vychovávat motáka?“
 
 „Každé moje dítě bude mít velký magický potenciál.“
 
 „To nemůžeš vědět jistě,“ trvala na svém Hermiona. „Co když jedno nebude? Zamysli se nad tím, než bude pozdě.“
 
 Draco nechtěl, protože první co mu přišlo na mysl, jeho první instinktivní reakce, byla čistý děs. On jako otec motáka? On?
 
 Jeho mysl vytvořila obrázek: malá dívenka s vlásky jako Rhiannon, s tváří jako Rhiannon… a bez magie. Jako Rhiannon. Dívenka sedící v bohatě zařízeném pokoji, obsluhována podlézavými domácími skřítky, kteří se jí uklánějí, až jejich špinavé hadry ometají podlahu.
 
 Odporné stvůry.
 
 Dracovy rysy ztuhly. Ne, to tedy ne. O jeho dítě se ty špinavé malé bestie starat nebudou, to je jisté. A taky rozhodně nezavře Rhiannonino dítě někam, kde by ho nikdo neviděl. To by se až příliš podobalo tomu, co se stalo Harrymu, a podívejte, kolik jizev to na něm zanechalo. Ty samé jizvy na duši jeho dítěte, Rhiannonina dítěte… Draco zavřel oči, protože už ta myšlenka ho zabolela.
 
 Ne, ne, když se nad tím zamyslel, když vzal v úvahu minulost, začal chápat věci z nového úhlu pohledu. A jeho mysl mu ukázala jiný obrázek: Dívenka mu seděla na klíně, on jí hladil po vláskách a četl jí dětskou knížku Moje koště sviští… a přikyvoval, sliboval jí, že ji ráno vezme proletět na svém koštěti a pak za nimi přišla Rhiannon a usmívala se na ně, jak tam tak seděli v houpacím křesle.
 
 Vydechl a posadil se zpátky na deku proti Grangerové. „Jsi idiot. Budu milovat každé dítě, které mi Rhiannon dá. Ať už bude mít magii nebo ne.“
 
 „I když to dítě nebude čistokrevné?“
 
 „Harry taky není čistokrevný a všimla sis, že bych s tím měl nějaký problém?“
 
 „Sám jsi řekl, že Harry se vymyká všem pravidlům.“
 
 „Touché,“ zamumlal Draco a natáhl se na záda. Teď už mu bylo jasné, že Grangerová mu nijak nepomůže. Ne proto, že by byla nepoužitelná, ale protože si to myslela o něm a ať jí řekne cokoli, její názor to nezmění. A nejhorší na tom bylo, že začínal chápat, proč si to o něm myslí.
 
 „Opravdu mě štve, že máš pravdu, víš,“ řekl hořce a pevně semkl rty. „O tom předtím a co bych mohl udělat, kdyby se nám narodilo dítě bez magie. Já vím, že se takové děti mohou objevit, víš, dokonce i v čistokrevných rodinách a já…“ Najednou se převalil a posadil se, žaludek sevřený. „Omluv mě prosím. Potřebuji si umýt vlasy.“
 
 „Cože?“
 
 Draco se roztřeseně postavil na nohy. „To byl eufemismus, Grangerová. Je mi špatně, už je to jasné? Potřebuji…“
 
 „Počkej,“ zastavila ho Hermiona. Draco si nevšiml, že by vstala, ale nemohl si nevšimnout ruky, kterou mu položila na rameno. „Já… ty to myslíš vážně, že ano?“
 
 Dracův pohled byl unavený. „Copak ti to neříkám celé dopoledne?“
 
 „Myslela jsem, že si to jen namlouváš, nebo že to hraješ. Ale teď myslím, že je v tom něco víc. No tak, Draco. Teď ti pomůžu.“
 
 Tak tohle už na něj bylo opravdu moc, zapomněl i na své dobré vychování a posměšně si odfrkl. „Vážně? Zatím jsi byla jen patetická.“
 
 „Správně, udolej mě lichotkami.“ Zasmála se Hermiona, poplácala ho po ruce, dokud si nesedl zpátky na deku. „Tak, teď znovu od začátku a řekni mi o ní všechno, co můžeš, ať můžeme vymyslet nějaký plán.“
 
 „Nějaký plán,“ opakoval Draco pochybovačně.
 
 „Přinejmenším, aby s tebou znovu mluvila,“ řekla Hermiona a svoje slova doprovodila podivným úsečným gestem. „Zbytek je na tobě.“
 
 Ráno příštího dne se Draco, Severus a Harry vrátili do Exeteru. Na koupališti bylo otevřeno pro volné plavání. Stačil jim ale jeden rychlý pohled, aby zjistili, že Rhiannon tam nenajdou. To ještě nemuselo nic znamenat, v sobotu obvykle nepracovala.
 
 Její strýc dnes taky nepracoval. Tedy přinejmenším nebyl ve své kanceláři, kde ho Draco většinou vídal. Místo něj stála za pultem zrzavá holka a listovala si v něčem, co vypadalo jako pěkně duchaprázdný časopis. Jenže ona asi taky zrovna duchaplná nebude, když může jít do práce oblečená jen v kraťasech a vrchním díle plavek. Vrchní díl plavek v barvě kůže, takže to zdálky vypadalo, jako by byla nahá. Až když přišel blíž, všiml si šňůrek, které spojovaly trojúhelníkové díly látky.
 
 Tedy, oblečení ze šňůrek mu nepřišlo jako vhodný pracovní oděv.
 
 Mudla, pomyslel si Draco posměšně. Téhle by snad ani nemusel kupovat večeří, aby…
 
 Najednou si uvědomil, na co myslí a nechal toho. Ne, ne, ne. S Hermionou o tomhle mluvili tam pod dubem, než se dostali k tomu, jaký přístup by měl Draco zvolit, až se znovu setká s Rhiannon.
 
 Hermiona mu vysvětlovala, že jen proto, že je nějaká dívka mudla, by si o ní neměl činit ukvapené závěry. I Rhiannonina matka je mudla, poukazovala. Draco se prostě bude muset smířit s tím, že to, že je někdo mudla, znamená jen, že prostě nemá magii. A co víc, že by se měl k mudlům chovat slušně a s úctou. Že jimi prostě nemůže dál pohrdat a to ani v duchu. Protože Rhiannon by to poznala.
 
 Chovej se k nim tak uctivě, jako ke komukoli jinému, poučovala ho Hermiona. A pak ironicky dodala, tedy tak uctivě, jak by ses chovat měl.
 
 Na což jí Draco odpověděl, že on má velmi vybrané způsoby, pokud tedy chce.
 
 „Pak si tedy zvykej chovat se tak pořád,“ usadila ho Hermiona poťouchle. „A to i k mudlům, na to nezapomeň. Kdybych byla na tvém místě, procvičovala bych si to na každém, koho potkám.“
 
 I přes její tón to byla moc dobrá rada, to Draco věděl. Rhiannon od něj jistě očekává, že se na veřejnosti bude chovat slušně. Vzala by si to osobně, kdyby se tak nechoval.
 
 Tak se Draco snažil. Opravdu tvrdě. „Dobré ráno,“ pozdravil dívku a široce se usmál. „Máme to ale pěkné počasí, že?“
 
 Harry vydal zvuk, jako by dusil smích a rychle prohlásil, že jde najít Rogera, protože se ho potřebuje na něco zeptat.
 
 Severus zůstal v kanceláři a jeho přítomnost Draca povzbudila.
 
 Dívka s otráveným výrazem vzhlédla, jako by ji vyrušil ze zajímavé četby. Ani se Harryho nezeptala, jestli má permanentku.
 
 Což jen dokazovalo, jak někteří mudlové jsou právě tak líní a bezcenní, jak si vždycky myslel. Jenže někteří kouzelníci taky nestojí ani za odměrku drcených švábů, například ministr Popletal je toho zářným příkladem.
 
 „Takže vás s Harrym najdu tady, ano?“ zeptal se Severuse jasným a pevným hlasem, když přešel od pultu ke dveřím, kde stál jeho otec a upřeně se díval k bazénu.
 
 Na Harryho, bezpochyby.
 
 Draco se po něm ze zvyku rozhlédl také, ačkoliv teď, když Pán zla tak dlouho nic nepodnikl, se to zdálo jako přehnaná starostlivost. Zahlédl Harryho, jak se baví s Rogerem, takže vše v pořádku…
 
 Když se Draco odvrátil, všiml si, že Severus na něj upírá pohled. „Bude to v pořádku, Draco,“ pronesl tím svým hlubokým, uklidňujícím hlasem.
 
 Draco si myslel, že se drží celkem dobře, ale Severusův povzbudivý tón ho přesvědčil o opaku. „Co když se mnou pořád ještě nechce mluvit? Já… já…“
 
 „Tak nebo tak, bude to v pořádku,“ opakoval Severus trpělivě. „Harry a já tu na tebe počkáme.“
 
 Draco se pokusil tvářit nadšeněji, než se cítil. „Tak dobře. Díky.“
 
 Severus ho poplácal po rameni, pousmál se a odešel za Harrym k bazénu.
 
 Draco si povzdechl, zastrčil ruce do kapes a vyšel opačnými dveřmi, tedy těmi, které vedly do Beacon Lane.
 
 Čím víc se blížil k Rhiannoninu domovu, tím pomaleji šel, možná proto, že si pořád dokola přehrával v hlavě, co se chystal říct. Věděl, že je to zbytečné. Konverzace nikdy neprobíhá přesně tak, jak člověk čeká.
 
 Možná měl Severus pravdu, tehdy když trval na tom, aby Draco zkusil ovlivnit zmijozelské jen prostřednictvím dopisů…
 
 Aby odpoutal mysl od dalšího přehrávání připravovaného rozhovoru, zamyslel se Draco nad novinkami, které jim Hermiona včera sdělila. Tedy, ne že by byly nějak obzvlášť zajímavé. Když se Severus po obědě přemístil do Bradavic, zeptal se Harry Hermiony, jestli má nové zprávy od Viktora Kruma a jestli zjistila něco užitečného o Zrcadle všech duší.
 
 Weasley ztuhl, zjevně stále znepokojený skutečností, že si Hermiona dopisuje s Krumem. Draco musel uznat, že tahle část tedy zábavná byla. Obzvlášť poté, co byl nucen vypsat Weasleymu šek na sto galeonů, protože Weasleymu se podařilo neprohrát se Severusem v šachách. Partie totiž ještě nebyla u konce, když musel Severus odejít.
 
 Každopádně, Hermiona jim sdělila, že jí Krum poslal knihu o zakletých zrcadlech. Zjevně pocházela z Kruvalské obdoby zakázané sekce knihovny. Jediná potíž byla, že byla psaná bulharsky. Hermiona na ni vyzkoušela standardní překladové kouzlo, ale to zjevně fungovalo jen na současné jazyky a ta kniha byla stará. Velmi stará. „Středověká bulharština,“ pokrčila Hermiona rameny. „Chvilku mi trvalo to zjistit. Ale neboj se. Objednala jsem si Slavíkův překladač slovanských jazyků. Pak budu schopná přeložit cokoli, co bylo napsáno za posledních tisíc let.“
 
 Harry se tvářil, jako by měl chuť začít si kousat ret. Bylo jasné, že se ještě nevzdal naděje, že by mohl mluvit se svými rodiči.
 
 No, Draco by taky rád dostal příležitost promluvit si s matkou… takže alespoň dokázal pochopit Harryho pocity. Na druhou stranu, Harry své rodiče ani nikdy nepoznal, takže mu Draco nemohl porozumět úplně. Nicméně si pořád ještě myslel, že celá tahle Harryho snaha o rozhovor s rodiči Severuse trápí.
 
 Zvlášť, když tomu Harry věnuje tolik času a myšlenek.
 
 Nejvyšší čas změnit téma, pomyslel si Draco. „Přijde mi docela zvláštní ta zpráva o pohřešovaných nečistokrev…“ Draco si vzpomněl na svůj rozhovor s Hermionou a rychle přeformuloval, co chtěl říct. „Ta zpráva o pohřešovaných bradavických studentech. Četl jsi to, Rone? Citovali tam tvého bratra.“
 
 Weasleyho obličej se trochu zachmuřil. „Jo, citovali. Poslední dobou si myslí, že je Popletalova pravá ruka.“ Otočil se k Harrymu. „Pamatuješ, jak jsi mi vykládal o té věci s hodným bratrem? No, od začátku prázdnin se s ním snažím znovu vycházet. Dokonce jsem ho pozval na…“
 
 „Rone!“ skočila mu Hermiona honem do řeči a potřásla hlavou.
 
 „No, jasně. Já vím,“ řekl Weasley zvláštním tónem. „Ehm… pozval jsem k nám Percyho na večeři. Ale ne, on musel do práce. Pro toho pitomce je důležitá jenom jeho práce.“
 
 Teď to vypadalo, že je to Hermiona, kdo se snaží změnit téma. „Taky jsem ten článek ve Věštci četla. Jenže pochop, v mudlovském světě se stává, že se děti občas ztratí. Spousta z nich uteče z domova. Na BBC jsem teď v létě pár takových zpráv viděla.“
 
 Jak už to tak chodí, ani Draco ani Hermiona to se změnou tématu moc nedomysleli. Harry totiž vypadal, jako by mu bylo špatně. „To je prostě hrozné. Oh Bože. Doufám, že jsou v pořádku, doufám, že se jim nestalo nic špatného…“
 
 „Harry,“ pronesl Draco jemně ale s dostatečným důrazem. „Nemůžeš zachránit každého, kdo se dostane do problémů. To není na tobě.“
 
 Hermiona se na Draca rychle podívala a pak se zatvářila nesmírně překvapeně. Věděl, co zahlédla na jeho tváři: starost o Harryho. Ne… starost o bratra, bez ohledu na to, jaké je jeho jméno.
 
 No skvěle. Draco si řekl, že mu vlastně ani nevadí, že to viděla. Ne po tom, o čem mluvili v ložnici a pak i venku.
 
 Harry nedokázal odpoutat mysl od těch pohřešovaných. „Vsadím se, že mají rodiny, které je milují…“
 
 „Tak jako ty, Harry,“ pronesla Hermiona pevně. Když to říkala, tak se na Draca nepodívala, ale nebylo to potřeba. Ten jeden pohled předtím mluvil za všechno. Teď už věděla. Věděla, že není na Harryho straně, jen aby si zachránil vlastní krk. Teď už ne.
 
 Bylo to trochu otravné. Vlastně to bylo naprosto nezmijozelské. Ale nejspíš to bylo jedině v pořádku, vzhledem k okolnostem. Všichni teď jsou na stejné straně a už bylo na čase, aby Grangerová pochopila, že on je s nimi a má jen dobré úmysly.
 
 „Famrpál,“ navrhl Ron a plácl Harryho po rameni. Draco si nejdřív myslel, že se zbláznil, když navrhuje něco takového, ale možná zná Weasley Harryho líp než on nebo Hermiona, protože Harry se pousmál a vstal ze židle. Jako by byl vděčný za záminku ukončit hovor. Jakoukoli záminku.
 
 „Máme jen tři košťata,“ upozornil je Draco, když je Harry začal vystrkovat z místnosti. „Hádám, že to znamená, že budeš divák, Hermiono.“
 
 Přesně jak čekal, jeho pokus o vtip příliš neocenila. „O čem jsme to prve mluvili? Říká ti něco pojem zdvořilost? Podej mi koště.“
 
 A Draco jí ho se smíchem podal.
 
 Když se teď díval na Rhiannonin dům, nemohl si Draco vzpomenout, jak se mu včera podařilo odsunout problémy stranou a prostě se s ostatními honit za Zlatonkou. Závodili na koštěti a Draco si užíval pohled na Weasleyho zklamaný výraz pokaždé, když ho porazil. Pak si připravili oběd, protože Severus se ještě nevrátil. Stále byl pryč, i když Ron s Hermionou odešli a nepřišel ani pozdě večer, takže Draco s Harrym vzdali čekání na něj a šli spát.
 
 Nejhorší bylo, že se Draco vzbudil s myšlenkou na Rhiannon a ani si nevzpomněl zeptat se, co říkal Lupin o jeho matce.
 
 Harry se ale na Lupina taky neptal. Což bylo trochu zvláštní. Jistě, možná se chtěl vyptávat, až budou se Severusem sami, třeba právě teď na koupališti. Draco se zachvěl, když nad tím teď přemýšlel. K Lupinovi se nechoval zrovna zdvořile, ohledně jeho vlkodlactví. Lykantropie není záležitost čisté krve, je to prokletí, nemoc…
 
 „Hodláš tam postávat celý den?“ ozvalo se z domu a ten hlas ho vytrhl ze vzpomínek.
 
 Ten hlas poznával. Ten nejmilejší hlas.
 
 Draco se otočil k Rhiannon, která stála ve dveřích s jednou rukou na klice. Volně rozpuštěné vlasy jí sahaly až k pasu, zlatě zářivé prameny nádherně vynikly v kontrastu s jejími smaragdově zelenými šaty bez ramínek. Byl to dechberoucí pohled a bez pochyby to nejkrásnější, co kdy Draco viděl.
 
 Dokonce, i když se hrozně mračila.
 
 Draco přešel přes ulici a snažil se uspořádat si myšlenky. Přesto nevěděl čím začít, když k ní došel. V tu chvíli nebyl schopen si vybavit ani to, co mu radila Grangerová. Možná se jen bál otevřít pusu, protože by přece mohl říct něco úplně nevhodného a pokazit to ještě víc…
 
 Rhiannon neměla s mluvením žádný problém. „Co tady jako děláš? Strýček mi říkal, že jsi odmítl mi i třeba jen zavolat!“
 
 Na okamžik neměl tušení, o čem to mluví, ale pak si vzpomněl. Dokonce na dvě věci: Rozhovor se Stanley Tildenem u něj v kanceláři a na radu od Grangerové, že se má pokusit být co nejupřímnější. Řekni jí, proč pro tebe bylo tak těžké přijít na to, kdo vlastně je.
 
 „Nikdy jsem nepoužil telefon,“ řekl potichu, vyšel na schody a zadíval se jí do očí. Škoda, že trochu ucouvla a nechala na Dracovi, aby držel dveře otevřené. „Mám to číslo, které jsi mi dala, ale nevím, co s ním mám přesně dělat.“
 
 „Oh.“ Rhiannon se na chvíli zamyslela. „To je jako s tím přívěskem. Ty vůbec nevíš, jak to chodí.“
 
 Draco nesnášel, když musel přiznat slabost, vychovávali ho k přesvědčení, že jen hlupák přizná své slabosti, protože tím dává svým nepřátelům do ruky zbraň. Ale Rhiannon není nepřítel, dokonce, i když je… Ne, ne. Mudlové nejsou nepřátelé. Nemůžou být. Musí si to neustále připomínat.
 
 Merline, to je ale těžké.
 
 „Ne, spoustě věcí nerozumím. Ve světě, odkud pocházím, je to hodně odlišné.“ Draco si odkašlal. „Nechtěl jsem tě urazit, Rhiannon. Co se stalo, s tím zvonkem… rád bych to vysvětlil, pokud smím. Pokud jsi ochotná mě vyslechnout, pokud…“
 
 Zmlkl, protože mu došlo, že to začíná přehánět se zdvořilostí a že mluví zmateně. Musí si dávat pozor.
 
 „Strýček není doma.“ To by rozhodně neznělo povzbudivě, kdyby se u toho nezarděla jako vlčí mák. Možná si vzpomněla, co dělala naposled, když byli u ní doma sami?
 
 Draco se donutil vytlačit tu myšlenku z hlavy. „Mohli bychom si promluvit u vás na zahradě?“ Bylo mu jedno kde, pokud ho nepošle do háje.
 
 „Oh jistě, prostě pojď dál,“ odpověděla podrážděně.
 
 Draco vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře, pak následoval Rhiannon do obývacího pokoje, kde na něj kdysi čekal Harry. Rhiannon se posadila do křesla a gestem mu naznačila, ať si sedne naproti ní. „Takže?“ upřela na něj pohled.
 
 Pravdu, radila mu Hermiona. Už ví, že jsi kouzelník, tak by měla i vědět, co to znamená. Obzvlášť, co to znamená pro tebe.
 
 Draco se zhluboka nadechl a zatnul ruce v kapse. „Ani nevím, čím začít. Hm, předpokládám, že bych měl začít tím zvonkem. Dokud jsi na něj nezazvonila, myslel jsem si, že jsi čarodějka…“
 
 „Jo, to už mi dávno došlo!“ skočila mu Rhiannon do řeči tak ohnivě, až měl Draco pocit, že už jen ten hlas by ho mohl upálit.
 
 „Přesto nevíš, proč jsem si to myslel,“ řekl Draco potichu. „Rhiannon… ty jsi první dívka, kterou znám, co není čarodějka.“
 
 To ji úplně vyvedlo z míry. „Děláš si legraci.“
 
 „Ne, je to pravda.“ Draco pokrčil rameny. „Chodím do Školy čar a kouzel. Všichni studenti jsou kouzelníci a čarodějky. Už než jsem tam začal studovat, dokonce i každé léto až doposud, jsem trávil na našem rodinném sídle ve Wiltshiru…“
 
 Sakra. Proč právě zmínil Wiltshire? Naštěstí ji tentokrát zmínka o bohatství nerozčílila.
 
 „… kde jsem se málokdy setkal s někým mimo naši rodinu a úzký kruh přátel. A... Tedy, tohle je těžké vysvětlit, ale kouzelníci jsou tak trochu… rozděleni, víš, na skupiny. Já pocházím ze skupiny známé jako 'čistokrevní', což znamená, že všichni moji předkové, byli kouzelníci. Že nemáme v rodině žádné mu-, žádné nekouzelníky.“
 
 Rhiannon na jeho slova nijak nereagovala, zdálo se, že prostě jen poslouchá. No, pro začátek byl vděčný i za to.
 
 „Moji rodiče mi dovolili stýkat se jen s čistokrevnými kouzelníky, takže jsem nikdy neměl jiné přátele než kouzelníky. Čistokrevné kouzelníky.“ Pousmál se. „Tak jak jsem mohl poznat nějakou dívku, která by nebyla čarodějka?“
 
 Sedla si na křesle víc dozadu a látka na jejích prsou se nepatrně napjala. Draco se snažil nezírat, ale přesto začal přemýšlet, co asi drží její šaty pohromadě. Jako mudla přece nemohla použít žádné kouzlo…
 
 „Ale letos v létě se pohybuješ v normálním světě.“
 
 Draco se snažil nereagovat na to, jak použila slovo normální. Tohle léto pro něj bylo naprosto abnormální, ale kdyby jí to takhle řekl, asi by si moc nepomohl. „Ano, ale to má hodně společného se Severusem,“ vysvětloval. „Vyprávěl jsem ti, že mě vlastní rodiče vydědili. On mě adoptoval, i Harryho a rozhodl, že se musíme naučit žít i v... normálním světě.“
 
 Draco byl rozhodnut nezmiňovat hlavní důvod Severusova rozhodnutí. Nechtěl ji vyděsit řečmi o válce ani vysvětlovat situaci s Pánem zla a volbou stran a proč se přidal na Harryho stranu a co vedlo Severuse k rozhodnutí, že se jeho synové musí umět skrýt v mudlovském světě…
 
 „Přesto stále nechápu, proč sis myslel, že jsem čarodějka.“
 
 Draco zaťal pěsti tak silně, že cítil, že ještě trochu a poláme si nehty. „Nejprve kvůli tvému hlasu. Už jsem viděl spoustu operních představení, byl to jediný nekouzelnický druh zábavy, který naše rodina tolerovala, a ještě nikdy jsem neslyšel nic, co by se alespoň vzdáleně blížilo kráse tvého zpěvu. Myslel jsem, že v tom musí být kouzla, abys dokázala tak zpívat.“ Draco pokrčil ramena a snažil se, aby to vypadalo přirozeně. „Celý život mě víceméně učili, že za vším podivuhodným mám hledat kouzla.“
 
 Koutky Rhioannoniných rtů se trochu pozvedly. „To je můj zpěv tak dobrý?“
 
 „Ano.“ Draco se trochu uvolnil. „Myslel jsem, že jsi čarodějka a nechceš o tom nikomu říct, protože se snažíš zapadnout do… normálního světa. A pak jsem začal uvažovat, jestli víš o tom, že jsi čarodějka. Nikdy jsem neměl šanci zjistit, že jsou na světě dívky, tak krásné a dokonalé jako ty, které by nebyly… z mého světa, víš?“
 
 Zabodla do něj oči. „Proč by nebyly?“
 
 Tak, teď přijde ta opravdu těžká část. „Zjevně jsou,“ řekl Draco a snažil se neomezit to přiznání jen na ni. „Ale tak, jak jsem byl vychován… ehm, moje rodina se dívala na mudly dost svrchu a…“
 
 „Neříkej mi tak.“
 
 Fajn. Tak tedy ne. Pokusí se tomu slovu vyhnout, pokud je to jediný způsob, jak ji získat zpět. „Dobře.“
 
 „Takže tě odmala učili co? Že lidi jako já jsou horší než ty?“
 
 Draco se zachvěl. „Tak nějak.“
 
 „Myslím, že bych ti teď a tady měla ukázat dveře.“ Když mluvila dál, její hlas trochu zjemněl. „Ale předpokládám, že bys mi to nevysvětloval, kdybys tak pořád ještě přemýšlel. Řekls, že tě to učila tvoje rodina? Ti samí lidé, co tě vydědili?“
 
 „Ano a možná bych měl říct, proč mě vlastně vydědili. Já… přijal jsem Severusův a Harryho pohled na svět a ten je v rozporu s jejich. Spousta čistokrevných si myslí, že je chyba tak přemýšlet.“
 
 To ji překvapilo. „Tvůj otec a bratr nejsou čistokrevní jako ty?“
 
 „Severus je, podle toho jak to hodnotíme, ale on sám říká, že nic takového jako čistokrevný kouzelník neexistuje, že všichni kouzelníci mají i nekouzelnické předky. A Harry je smíšeného původu. Jen jeho otec se narodil v kouzelnické rodině. Jeho matka se to, že je čarodějka, dozvěděla až v jedenácti letech. Což je běžné u kouzelníků a čarodějek narozených… ehm, mimo náš svět.“
 
 „V jedenácti, aha, už to chápu. Ty sis myslel, že jsem něco jako opožděná, že?“
 
 „Tak nějak,“ opakoval Draco. „Ale hlavní je, že jsem nikdy neměl v úmyslu tě urazit nebo znevažovat, Rhiannon. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit a nesmírně lituji toho, že se to stalo. Já si nemyslím, že jsi nějak horší než já. Ve skutečnosti nemůžu uvěřit tomu, že bych si něco takového vůbec dokázal myslet o člověku, jako jsi ty. Jenže já netušil, že existují lidé jako ty. Nemohl jsem to vědět.“
 
 Podívala se na něj přivřenýma očima. „Myslím, že… že bych se taky měla omluvit.“
 
 Draco se hořce uchechtl. „A za co?“
 
 „Že jsem tě to nenechala vysvětlit. Prostě jsem…“ Rhiannon se předklonila a štíhlými prsty si přehodila vlasy zpátky na záda. „Tohle byl týden plný zmatku. Nejdřív zjistit, že jsi kouzelník, že kouzla jsou skutečná… Já, probudila jsem se třeba uprostřed noci a nemohla tomu uvěřit. Říkala jsem si, že to všechno byly jen nějaké chytré triky, ačkoli jsem věděla, že nebyly. A pak… prostě už jsem nic dalšího nedokázala unést.“
 
 Draco si pomyslel, že přesně ví, jak to myslela. On sám měl za sebou taky náročný týden. Zjistit, že se zamiloval do mudly a pak přijmout všechno, co s tím souvisí. Ani na okamžik se nezamyslel nad tím, jaké to musí být pro ni. „Můžu něco udělat?“
 
 „Udělat?“
 
 „Abych ti pomohl uvěřit, že je to skutečné. Aby ti to nepřišlo tak… zvláštní.“
 
 „Ne, to je něco, co si musím prostě srovnat v hlavě. Sama.“
 
 No, tohle rozhodně znělo slibně. Najednou se Rhiannon rozesmála.
 
 „Co?“
 
 „Oh… když strýčkovi Stanleymu došlo, že jsme se pohádali, nebyl z toho moc nadšený. Řekl mi, že se mám snažit si tě udobřit…“ Odkašlala si. „Myslí si, že jsi skvělá partie.“
 
 „Kvůli mému majetku.“ Tedy, to vysvětlovalo, proč se mu ten chlap včera snažil pomoci.
 
 „Ano.“ Rhiannon se na něj pozorně zadívala. „Nemluvila bych o tom, ale myslím, že víš, že jeho názor nesdílím.“
 
 Draco se naoko zamračil. „Co, ty nemyslíš, že jsem dobrá partie?“
 
 „Každopádně ne díky tvému majetku,“ povzdechla si Rhiannon. „On mi vždycky vyčítal, že se nebudu schopná sama uživit jen zpěvem. A z nějakého důvodu není moc nadšený mými pracovními výkony na koupališti. Prostě si myslí, že pokud nezlepším svou pracovní kázeň, tak si nikdy nenajdu pořádnou práci.“
 
 Rhiannon nikdy nebude muset hledat práci, na to Draco dohlédne. Teď ovšem není vhodná chvíle se o tom zmiňovat. „Ohledně tvého zpěvu se mýlí. Celý operní svět ti bude ležet u nohou.“
 
 Tvářila se poněkud pochybovačně, ale přikývla. „A co ty? Už máš jasno ohledně své kariéry?“
 
 „Chci být bystrozor.“ Její výraz se nezměnil a tak se to Draco pokusil vysvětlit. „To je něco jako, hm… neznám jiný výraz. Je to někdo, kdo pracuje pro Odbor pro uplatňování kouzelného práva. Zatýká černokněžníky a tak.“
 
 „Černokněžníky.“
 
 „No, pár takových existuje.“
 
 Na tváři se jí objevil pobavený úsměv. „Tohle je docela vtipné. Jak jsem tak přemýšlela o kouzelnících, nikdy by mě nenapadlo, že mezi nimi můžou být i zločinecké typy.“
 
 Draco přikývl a znovu si vzpomněl na to, o čem mluvila Hermiona. „Až na to, že můžeme kouzlit, jsme stejní jako vy.“ Zhluboka se nadechl a položil otázku, která teď logicky musela přijít, ačkoliv vyslovit ji pro něj bylo dost těžké. „Takže… šla bys se mnou zase někdy třeba na večeři? Například dnes?“
 
 „Ráda, ano,“ odpověděla a vstala.
 
 Draco se také zvedl.
 
 „Slíbila jsem strýčkovi Stanleymu, že trochu vypleju záhonky. Asi bych se měla převléct a pustit se do toho. Zůstaneš tu a pomůžeš mi? Hm… nejsi na to oblečený, ale můžeš zůstat a povídat si se mnou, jestli chceš.“
 
 Nejsi na to oblečený. Draco se málem rozesmál. Ale neudělal to, nechtěl, aby si myslela, že se jí směje. Tak to totiž nebylo. Jen mu přišlo zajímavé sledovat, jak její mysl pracuje, jak ji prostě nenapadne možnost využití kouzel. „Rád si s tebou budu povídat. Ale taky můžu přeměnit… tedy převlíct si oblečení pomocí kouzel.“ Široce se usmál. „Nebo můžu všechen ten plevel prostě odčarovat. V Bylinkářství jsme se učili, jak na to.“
 
 „Bylinkářství? Myslím, že my tomu říkáme botanika. Jo, jasně, botanika. No, pokud je jiný způsob, tak se bez plení ráda obejdu. Udělám nám džbánek limonády a můžeme si jít ven sednout a povídat. Souhlasíš?“
 
 Na půli cesty do kuchyně se otočila. „Líbí se mi, že mi pomůžeš s tím plevelem, ale nerada bych, aby sis začal myslet, že tě mám ráda jen kvůli kouzlům. To by bylo právě tak hrozné, jako kdybych tě chtěla kvůli penězům.“
 
 Draco byl naprosto nadšený, když z jejích úst slyšel, že ho má ráda. Usmál se. „Alespoň ti ta kouzla přijdou zajímavá. Váš způsob života… je pro mě trochu taky jako kouzlo. Tak třeba: ještě nikdy jsem neměl limonádu.“
 
 „Tak to si dám záležet a udělám čerstvou. Jak vlastně víš, co je to limonáda?“
 
 Pro Draca byla novinka už jen to, že něco může být i jiné, než čerstvě připravené, ale to si nechal pro sebe. „Harrymu se po ní stýská. Limonáda a pomerančový džus. Ani jedno z toho není v kouzelnickém světě příliš známé, ale Harry až do svých jedenácti náš svět neznal. Takže, od okamžiku, kdy jsem tě prvně potkal, se od něj snažím naučit o věcech, které bych měl vědět… o normálním světě.“
 
 „Ale nenaučil ses používat telefon,“ zasmála se.
 
 „Ne, na to jsme nepomysleli. Severus vlastně ani telefon nemá.“
 
 „To se mi moc nelíbí.“ pronesla pomalu. „Pokaždé se tu prostě objevíš, třeba na koupališti, ale co mám dělat já, kdybych tě chtěla vidět? Jak to bude, až se vrátíš do školy? Myslíš, že by sis mohl sehnat mobil?“
 
 „Rád bych, ale věci jako telefony v Bradavicích prostě nefungují.“
 
 Její tvář posmutněla, vybrala z košíku na stole několik citronů a začala je krájet na poloviny. Draca napadlo, že by mohl vytáhnout hůlku a usnadnit jí to, ale pak mu došlo, že by to mohlo vypadat arogantně, kdyby používal kouzla příliš často.
 
 „No, takže asi budou muset stačit dopisy. Máte tam někde přece poštu?“
 
 „Většinou posíláme sovy.“
 
 „Sovy?“ doslova vyprskla. „Draco…“
 
 „Já na něco přijdu,“ vyhrkl. „Mám jednu kamarádku…“ Sladký Merline, zrovna nazval Hermionu Grangerovou svou kamarádkou!
 
 Možná po tom včerejším rozhovoru by ji opravdu mohl považovat za kamarádku. A navíc ne špatnou.
 
 „Mám jednu kamarádku,“ začal znovu. „Je to čarodějka, ale její rodiče nejsou kouzelníci. Tedy, každopádně ji poprosím, jestli by nám nemohla pomoct, pokud jí to nebude vadit. Můžeš posílat dopisy jejím rodičům a oni mi je pošlou po sově. A až budu ve škole, budu jim posít dopisy pro tebe a oni ti je přepošlou.“ Draco se rozhlédl po kusu papíru a... ach ne, brk to nebyl. Pokusil se psát nějakým mudlovským kusem psacího náčiní. Když viděl, že to nenechává na papíře žádnou stopu, otočil to a zkusil druhou stranu. Pořád nic, ani když s tím zatřepal.
 
 Rhiannon nic neřekla, jen se natáhla, vzala mu to z ruky, zatáhla za jeden konec a rozdělila to na dvě části. Aha. Teď už Draco viděl špičku třpytící se modrým inkoustem. Znovu zkusil psát a tentokrát to šlo. „Tady je adresa jejích rodičů. Ale až do konce prázdnin je nebudeme potřebovat. Myslím, že bez tebe nevydržím ani jeden den.“
 
 Ta poslední věta zněla možná až moc dychtivě, ale Rhiannon se jen usmála a pokračovala ve vymačkávání citronů. „Taky jsi mi chyběl. Přijde mi to tak dávno, co jsme…“ začervenala se a Draco si všiml, jak se jí modré oči zatřpytily, než se podívala stranou. „Od toho oběda tady u nás.“
 
 „Vzpomínám si,“ vydechl Draco a cítil, jak mu na rukou naskakuje husí kůže, když si vzpomněl na její ústa tak horká na jeho kůži a na slastný pocit, který ho tehdy prostoupil. Lepší, než když si to dělal rukou, tisíckrát lepší. Ale když si vzpomněl i na to, jak mu to vmetla do obličeje, když se rozzuřila… Dracovi najednou došlo, že se pohybuje v nebezpečných vodách.
 
 „Ale jak jsi říkala, že mě nemáš ráda jen kvůli kouzlům, tak doufám, že víš, že tě nemám rád jen kvůli… tomu,“ řekl a na zdůraznění svých slov přikývl, protože bylo důležité, aby mu věřila. „Nepřišel jsem sem s myšlenkou na… to.“
 
 „Tobě se to nelíbilo?“
 
 „Bylo to úžasné!“ vyhrkl Draco, než si stihl uvědomit, že ho Rhiannon škádlí.
 
 „Taky se mi to líbilo,“ řekla něžně. „Ale… možná jsme to trochu moc uspěchali. Můžeme s tím počkat. Máš pravdu.“
 
 Draco sice neřekl, že by s tím měli ještě počkat, ale vlastně mu to bylo jedno, chtěl jen, aby věděla, že od ní nechce jen to. Ze všech těch myšlenek najednou pocítil, že tam nedokáže jen tak stát, zatímco ona vyškrabuje dřevěnou vidličkou zbytky dužniny z odšťavňovače.
 
 „Pojď sem,“ řekl a rozevřel náruč. Rhiannon k němu bez váhání přišla, nechala se obejmout a opřela se mu tváří o hrudník. „Tentokrát s tím počkáme déle. Uděláme to správně a líp se navzájem poznáme a…“
 
 Zmlkl, protože Rhiannon na nic nečekala a políbila ho. Její ruka se vydala na pouť po jeho zádech, až se dostala k vlasům a začala se mu jimi jemně probírat. Ten pocit byl tak zvláštně šimravý. Ale ne toho druhu, co vás nutí k smíchu. Ne, bylo to vzrušující natolik, že měl chuť jí to oplatit.
 
 Draco to ale neudělal. Trochu to přežene, něco uspěchá, jak říkala prve a ona nebude mít jediný důvod mu věřit, jediný důvod věřit jeho úmyslům.
 
 Ačkoli líbání… hm, tolik si snad ještě dovolit může.
 
 Později Draco zjistil, že limonáda má osvěžující kyselou chuť. A Rhiannon? Sladká, velmi sladká.