Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rok jako žádný jiný

Kapitola 94. VYPRÁVĚNÍ

Rok jako žádný jiný
Vložené: Jimmi - 04.04. 2014 Téma: Rok jako žádný jiný
Chalibda nám napísal:
Preklad: Chalibda Betareader: Kapitola neprošla rukou betareadera Záverečné úpravy: Beruška
Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Snapeův byt byl ztichlý a studený, když Harry vystoupil z plamenů do obývacího pokoje. Harry se nad tím tichem zakabonil, trochu doufal, že otec vycítí jeho přítomnost a vyjde mu vstříc. Dostat se ke Snapeovi bylo normálně těžší, ale protože krb nebyl proti Harrymu zabezpečený, nic neoznámilo jeho příchod.

Harry s povzdechem upustil obálku, kterou ještě pořád svíral a sevřel místo ní rukáv přesně nad ranou. Ouvej. Látka byla vlhká a studená, ale díky tomu, že světla nesvítila, nedokázal říct, jak vypadá.

Harry se otřásl a měl sto chutí vrátit se zpátky do věže. Jak ho pro všechno na světě mohlo napadnout jít za otcem? Co si bude myslet, až uvidí Harryho krví nasáklý rukáv? A až zjistí, že si to Harry udělal sám?

Ale nic naplat. Je to jednoduché. Buď Snapeovi věří, že mu pomůže, nebo ne.

A on mu věří, skutečně věří.

Nadechl se, aby si dodal odvahy. A pak ještě jednou. V tu chvíli mu došlo, že ještě pořád čeká, že otec přijde a najde ho. Ale bylo jasné, že se to nestane.

A tak si Harry uvědomil, že pokud chce Snapeovu pomoc, musí o ni požádat.

Ale to je ten problém, slyšel v hlavě otcův hlas. Ty nejsi zvyklý žádat!

Ale o tomhle přece byl tento celý rok, došlo náhle Harrymu. Naučil se žádat o pomoc. Naučil se, že má někoho, komu může věřit. I v tomhle případě.

Jak ve snách vyrazil ke dveřím Snapeovy ložnice. Pak už zbývalo jen zaklepat. Aby to mohl udělat, musel přestat svírat svoji ruku. Zvláštní, jak těžké bylo rozevřít prsty svírající rukáv a zvednout ji k tvrdému dřevu.

V tu chvíli mu došlo, že musí být potichu, protože jinak vzbudí nejenom Snapea, ale i Draca. Znovu se zhluboka nadechl a opatrně zaťukal na dveře, třikrát za sebou v rychlém sledu. Pak zadržel dech a napjal uši.

Nic. Ani šepot, ani zvuk, ani žádný šustot. A tak měl Harry co dělat, aby v momentě, kdy se dveře rozlétly dokořán nenadskočil leknutím.

„Harry?“ podíval se na něj Snape tázavě, v matné záři vycházející z nástěnného světla nad jeho postelí. „Myslel jsem, že něco potřebuje Draco. Nečekal jsem, že se vrátíš dnes v noci.“

Evidentně byla příliš tma, aby viděl Harryho zašpiněný rukáv.

Harry se kousl do rtů. Teď když tu stál, nevěděl, jak to vysvětlit, ani jak začít.

„No... víš...“

Snape měl dobré instinkty. Došlo mu, že něco je špatně. Natáhl se a vzal Harryho jemně kolem ramen. „Pojď dovnitř a řekni mi, co se stalo.“

To stačilo k tomu, aby se Harrymu rozvázal jazyk, a nejen pro všechnu tu starostlivost, kterou vnímal. Spíš pro to, že ho ruka opravdu bolela. Čím déle tu stál prokřehlý mrazivým vzduchem i vlastním zoufalstvím, tím víc mu v ní cukalo.

„Máš... máš Hojivý balzám?“ zajíkl se a byl tak blízko slzám, až se za to zastyděl. A nebo se možná styděl z úplně jiného důvodu.

„Hojivý balzám?“ Snape zalovil v záhybech svého nočního hábitu.

Harry věděl, co přijde, ale stejně s ním škublo, když spatřil otcovu hůlku a slyšel ho vyslovit Lumos. Harry před tou září zavřel oči. A nebo je možná zavřel, aby se nemusel dívat do Snapeovy tváře, až uvidí, co si Harry sám udělal.

Snape to viděl, ale nepochopil. Alespoň ne hned, protože všechno, co viděl, byl rukáv nasáklý krví. Přerývaně se nadechl, popadl Harryho ruku a vyroloval mu rukáv až nad loket.

Harry si nemohl pomoct a také se podíval dolů. Jeho ruka vypadala naprosto příšerně. Probodaná a hnisající, plná modřin. A ze všeho nejhorší byla velká rána těsně nad zápěstím, ze které stále vytékala krev.

Zdvíhal se mu žaludek, jen když se na to podíval. Nedokázal si ani představit, co jeho otec cítí.

Snape dlouho nic neříkal. Jen upíral své tmavé oči na Harryho ruku. Po chvíli, která se zdála nekonečná, se podíval Harrymu do tváře.

Harry odvrátil zrak.

A pak jeho otec promluvil.

„Máš pravdu, potřebuješ Hojivý balzám. Pojď, podívám se ti na to a pak si promluvíme.“

Promluvíme. Harry netušil, jak by mohl s otcem mluvit. A nezáleželo na tom, že otec už ví pravdu. A Harry věděl, že ji ví. Zahlédl to v jeho očích v tom krátkém okamžiku před tím, než zahanbeně sklopil oči. Viděl tam všechno, pravdu a zděšení. Rychle zaplašenou paniku. A rozhodnutí pomoci mu za jakoukoliv cenu.

„Pojď se mnou,“ řekl Snape klidně a znovu položil Harrymu ruku na rameno. Jemně ho postrčil a domanévroval ho do laboratoře.

Harry se cítil zmatený. Vyčerpaný. I při tak krátké cestě zakopával o vlastní nohy. Samozřejmě, byly už skoro dvě hodiny ráno. Ale to nebyl ten hlavní problém. Jen se mu nechtělo čelit tomu, co muselo přijít.

Vysvětlování.

Ale on to nedokáže vysvětlit. Věděl, proč přeměnil tu první jehlu, ale jak měl vysvětlit, proč to došlo tak daleko... on tomu rozuměl, ale pochyboval, že by mohl ještě někdo jiný. Jak vyjádřit slovy všechny ty hrozivé myšlenky, které mu vířily hlavou.

A tak začal mluvit, aby o tom nemusel přemýšlet. „Jsme v laboratoři, abys mi mohl nějaký balzám uvařit? Myslel jsem, že máš nějaký hotový.“

„To mám,“ řekl Snape a otevřel skřínku, zabudovanou vysoko ve zdi. Pak natáhl ruku, aby dosáhl pro něco na horní polici, a pod okrajem hábitu se objevily otcovy bosé nohy.

Byl to jen drobný detail, ale stejně Harryho dostal na lopatky. Polkl a cítil se provinile. Mohl počkat do rána. Neměl otce tahat z postele v takovou hodinu do promrzlého sklepení.

„Některé ty rány jsou podebrané,“ řekl Snape věcně, „budeš potřebovat víc, než standardní Hojivý balzám. Ale nejdříve si svlékni ten kabátek.“

Aha, to asi, aby mi mohl tu ruku umýt. Harry roztřeseně přikývl a neohrabaně si začal rozpínat knoflíky pyžama. Nebyl překvapený, když viděl Snapea vytahovat hůlku, ale byl překvapený, když s ní namočil jen kousek látky.

Snape začal jemně otírat zaschlou krev z Harryho kůže.

„Nemůžeš použít magii?“ zeptal se roztřeseně Harry. Ne že by to zase až tak bolelo, ačkoliv v té největší ráně mu pořád cukalo. Spíš mu vadilo, jak dlouho to trvá. Čím déle to trvalo, tím provinileji se cítil kvůli tomu, co sám sobě udělal.

„Někdy je přímá metoda ta nejlepší,“ řekl Snape tiše, zatímco pokračoval v práci. Když byla Harryho paže čistá, otevřel širokou sklenici a nabral dávku lesklého olivově zabarveného roztoku. Harry nakrčil nos před štiplavým zápachem, který připomínal přezrálý sýr a zároveň zubní pastu. No, mohlo by to být i horší. Mohl to být lektvar k pití, místo toho, aby se jen natíral. Zatímco jeho otec pečlivě natíral každou ranku, mlčel, ale když chtěl Snape sklenici zavřít, Harry polkl, obrátil ruku tak, aby byla vidět i spodní strana.

„Tohle taky,“ řekl a ze všeho nejvíc na celém světě si přál, aby se tomu mohl vyhnout.

Snape s kamenným výrazem v obličeji kývl, až se mu vlasy svezly do čela. Harry nemohl uvěřit, že by to otci bylo jedno, ale ten způsob, kterým na celou tu situaci reagoval... nebo spíš nereagoval, začínal být děsivý. „Ty se nezlobíš?“ zeptal se, zatímco mu Snape nanášel na ruku balzám.

V mužových očích zajiskřilo, když vzhlédl a podíval se na Harryho. „Radost nemám,“ řekl věcně. Ta slova byla ostrá, ale nezraňovala. „Nicméně, mám pocit, že další drama by ti v tuhle chvíli k ničemu nepomohlo.“

To dávalo smysl. Popravdě to bylo tak logické, že Harry přikývl. „Jo... jasně. Máš pravdu.“

Snape doošetřil i Harryho druhou ruku. Tentokrát se předtím, než zavřel sklenici, Harryho zeptal, jestli potřebuje balzám ještě někde jinde. Tahle otázka byla skoro horší, než všechno, co se stalo do téhle chvíle. Harry svěsil hlavu a zavrtěl s ní.

„Tak pojď,“ řekl Snape.

Harry sebral z pracovního stolu kabátek od pyžama a šel za otcem. Tak trochu očekával, že půjdou do Snapeovy kanceláře promluvit si, ale ten se zastavil už v obývacím pokoji a otočil se na Harryho, který se roztřásl.

Snape se zakabonil, mávl hůlkou a zakouzil ohřívací kouzlo.

„Díky,“ řekl Harry a drkotal přitom zuby, ale ne zimou. Nervozitou. Natáhl ruku se zkrvaveným vrškem od pyžama. „Nemám chuť si to na sebe obléct, je to vlhké...“ Když v duchu tuhle větu dokončil, zdvihl se mu žaludek. A tak jen zašeptal: „Ale nechce se mi jít pro něco, abych nevzbudil Dr- Draca...“

„Něco ti půjčím.“ Snape zmizel v chodbě dřív, než mu Harry stačil připomenout, aby si vzal bačkory. Chvíli za ním zíral, trochu překvapen, že ať už chtěl cokoli, nepoužil Accio. Pak ho napadlo, že je Snapeovo přivolávací kouzlo stejně hlasité jako jeho vlastní.

Došlo mu, že stále ještě drží v ruce vršek od pyžama, a otřásl se. Byl to příšerný a nechutný důkaz toho, jak je vyšinutý. Chtěl ho nechat zmizet, ale jeho hůlka byla ještě pořád ve věži a zdálo se mu jako špatný nápad, začít zrovna teď používat magii bez hůlky. Harry zahodil vršek na podlahu a pokusil se předstírat, že tam není.

Když se Snape objevil s jemným šedivým svetrem v ruce, už nebyl oblečený do postele. Převlékl se do černých kalhot a tmavě zelené košile a vzal si boty.

Harry si vzal svetr a natáhl si ho přes hlavu. Byl mu trochu velký a hodně dlouhý, ale Harrymu to nevadilo, přesto, že mu to připomínalo oblečení, které nosíval v dětství. Ale bylo to jiné. Dudleyho obnošené oblečení bylo známkou toho, že je doma nechtěný. Tohle znamenalo, že je milován.

Ačkoli byl docela překvapený, že Snape takovýhle svetr vůbec má. Nebyl vůbec v jeho stylu.

„To je od Molly Weasleyové,“ odpověděl mu otec na jeho otázku. „Opožděný vánoční dárek. Obávám se, že od teď už jsem na jejím seznamu.“

„Jo, já mám celou kolekci svetrů. Většinou v nebelvírských barvách a předpokládám, že Draco je teď také začne dostávat. A pravděpodobně budou zelené.“ Harrymu bylo jasné, že blábolí, ale vypadalo to, že Snape proti tomu nic nenamítá. „Když už tak mluvíme o Dracovi, zmínil naši hádku?“

Harry se obrnil. Nedokázal si představit, co všechno mohl Draco říct, ale pravděpodobně nic lichotivého.

„Napadlo mě, že jste se pohádali,“ povzdychl si Snape. „Draco byl, mírně řečeno, v odporné náladě.“

Harry věděl, že není příliš zmijozelské ptát se, ale nedokázal se ovládnout, musel to vědět. „Řekl ti, že jsem se zpátky do věže přenesl krbem?“

Snape se zamračil. „Řekl jsem ti, abys to nedělal. Ale abych ti odpověděl, Draco prostě řekl, že jsi spěchal zpátky. A popravdě naznačil, že tě do věže doprovodil.“

Ouha. Takže Draco o něm před Snapem nemluvil špatně. Harry se teď cítil špatně za to, že si myslel něco jiného. Popravdě se cítil tak špatně, až ho začaly svrbět ruce. Začal si téměř freneticky třít paže.

Snape si toho po chvíli všiml a překvapeně na něj zíral.

„Kousavý svetr,“ řekl Harry na vysvětlenou.

„To bych tedy neřekl.“ Snape se chvíli na Harryho upřeně díval a pak konečně znovu promluvil: „Jsi připravený o tom mluvit?“

Harry se pokusil kývnout, ale ne úplně se mu to podařilo. Protože on není připravený. Potřebuje si promluvit, ale s připraveností to nemá vůbec nic společného. „No...“

„Posaď se,“ řekl Snape jemně a posadil se také na gauč.

Harry se toužebně podíval ke krbu. Chtěl se vrátit do věže, spát a předstírat, že sem nikdy nepřišel. Snape si zasluhuje lepšího syna, někoho, kdo není takový cvok, aby...

Nedokázal tu myšlenku ani dokončit. Není divu, že nedokázal mluvit tak, jak by si jeho otec evidentně přál.

„Nechal jsem hůlku ve společenské místnosti,“ řekl a udělal pár kroků ke krbu. „Tak... já si pro ni jenom zaskočím, jo?“

„To v žádném případě ne,“ řekl Snape nesmlouvavě. „Vyzvednu ti ji, až tady skončíme. A jsem si jistý, že do té doby se jí nic strašného nestane.“

„Tak já si ji vezmu, až se vrátím,“ řekl Harry bezbarvě. Cítil se poraženě. Snape ho zcela evidentně donutí mluvit. Žádná jestli, a, nebo ale.

„Mýlíš se, jestli si myslíš, že se vrátíš zpátky,“ zavrtěl hlavou Snape. „Dnes v noci se, Harry, do své ložnice vrátit nemůžeš. Je dost pravděpodobné, že by ses znovu zranil.“

Harry s sebou trhl. Snape evidentně neměl potíže s tím Harryho problém pojmenovat.

„Já... jo.“ Harry se zhroutil na druhý konec gauče a pokoušel se najít slova. „Já... já jsem sem přišel. Promluvit si. Protože mi připadalo, že se mi to trochu... vymklo z ruky, al ...“ Nejistě pokrčil rameny.

„Je dobře, žes pochopil, že se ti to vymklo z ruky,“ řekl Snape pomalu. „Nicméně, doufám také, že chápeš, že neexistuje žádný způsob, jak tohle mít v ruce. Ano?“

Harry otevřel ústa, ale měl v nich tak sucho, že nedokázal promluvit, a tak jen roztřeseně přikývl.

Snape opět jednou dokázal, jak dokáže být vnímavý, neboť vykouzlil sklenici vody a podal mu ji.

Harry si usrkl. Měl chuť vypít celou sklenici najednou, ale i po té trošce ho začal bolet žaludek. Byl příliš napjatý. Začal se cítit zoufale. Přišel sem dolů za někým, koho už tak dlouhou dobu zná, a přesto nebyl schopen říct nic soudného. A čím dál tím méně to vypadalo, že se mu to vůbec podaří.

„Harry, jak to začalo?“ zeptal se Snape tiše, vzal mu sklenici z ruky a postavil ji.

„No... ta jáma s hady a strach. A tak jsem chtěl být silný, tak, jak jsi říkal...“ Došlo mu, že mluví jako blázen, a tak začal znovu. „Necítil jsem se mizerně, víš? A to jsem musel.“

Bože, tohle nebylo o moc lepší.

„Nedokážu to!“ vykřikl a sevřel ruce v pěst. Nehty zaryl do dlaní. Nebylo to úplně jako jehly, ale aspoň něco. „Chci říct, já vím, jak to začalo, ale nikomu jinému to nebude dávat smysl, ani tobě! Já vím, že jsi prošel v životě hroznými věcmi, ale něco takového jsi v životě neudělal, že ne?“

Harry se nenáviděl za to, že na konci téhle věty mu byla v hlase slyšet naděje. Takovouhle věc by přece neměl nikomu přát. A bylo hnusné, že to znělo, jako by to tak bylo. Ale jestli jeho otec někdy sám sobě ublížil, tak by to možná pochopil, ne?

Ta naděje brzy zhasla.

„Ne, neudělal,“ řekl Snape, „ale to neznamená, Harry, že ti nebudu moci pomoct.“ Snape se odmlčel. „Jen bych chtěl vědět, co se ti právě teď hodní hlavou, a proč se ti zrovna tohle zdálo jako... vhodné řešení.“

Harry popadl svou sklenici vody a znovu upil, i když se mu z toho zvedal žaludek. Byl si jistý, že voda je v pořádku, ale stejně mu připadalo, že chutná po bahně. Zaškaredil se, a znovu ji odložil. „Já... myslím, že to nedokážu vysvětlit, je to tak zamotané. Uvnitř mojí hlavy to dává smysl, ale proč si myslíš, že jsem nepoužil jehlu nikdy před nikým? Vím, jak to vypadá, a stejné to bude připadat i tobě,“ dodal nakonec šeptem.

„Očekáváš, že tě budu soudit a shledám tě nevyhovujícím?“ Snape se natáhl a sevřel obě Harryho dlaně do svých. „Harry. Už jednou jsem ti řekl, že tě obdivuji, pamatuješ si na to? Na tom se nic nezměnilo.“

„Jak by se to mohlo nezměnit?“ řekl Harry a pokusil se vytrhnout. Otec ho nepustil.

„Protože nikdo není dokonalý celou dobu,“ řekl Snape jednoduše. „A ty jsi silný, Harry. Je to část toho, kým jsi. Ale přes všechnu tvou zděděnou sílu, přes všechny tvé děsivé síly, jsi pořád člověk. Přesto, že ty tomu nevěříš.“

„Ale ty jsi nikdy nic takového neudělal!“ vykřikl Harry skoro v slzách. Tuhle chválu si Harry od Snapea nezasloužil. Není silný, copak to není jasné? Není silný a jehly mu měly pomoct, aby se jím stal!

„Udělal jsem horší věci,“ řekl Snape otevřeně, „obrátil jsem své pochyby a vztek na ostatní. Upřímně ti tento způsob nedoporučuji.“

Harry údivem pootevřel pusu. Nikdy předtím ho nenapadlo o věcech přemýšlet takhle.

„Harry, je ti šestnáct. A máš za sebou víc strašlivých zkušeností, než většina dospělých prožila v nočních můrách, natož v normálním životě. Je téměř zázrak, že jsi ještě neskončil u svatého Munga. To, že teď máš nějaké potíže se s tím vším vyrovnat, mě nijak nepřekvapuje. Copak jsem ti už dřív neříkal, že se to stane?“

Harryho začal bolet spodní ret a až po chvíli mu došlo, že se do něj kouše. „Ano, ale tohle?“ Harry si osvobodil z otcova sevření ruku a natáhl ji dlaní nahoru, ačkoli měkký, teplý svetr, zakrýval všechny rány.

Snape vzdychl: „Harry, jestli si myslíš, že tě přestanu mít rád, nebo že tě začnu mít rád méně, protože máš potíže... pak si myslím, že bys mi možná měl víc důvěřovat.“

„Já... já ti důvěřuji,“ zamumlal Harry. „Proto jsem k přišel k tobě a ne k Remusovi. I když to byl on, kdo mi dal letax. Ale... to je jedno, tati. Jsem prostě úplně mimo,“ pokrčil rameny a cítil se tak k ničemu jako nikdy předtím. Dokonce už nedokáže ani souvisle mluvit.

Snape se na chvíli zamyslel. „Poslouchej mě,“ řekl nakonec tichým, napjatým hlasem, „jak už jsem řekl, ty nejsi, jako já. Myslím si, že ty potřebuješ o věcech mluvit. Ale jestli o tom nejsi schopen mluvit, tak je možná jiný způsob. Rozumíš mi, Harry? Chápeš, co mám na mysli?“

„Ano,“ řekl Harry nakvašeně. „Ale copak to nechápeš? Já to nedokážu vysvětlit...“

„Tiše, ty pitomé děcko,“ řekl Snape mírně. „Nemám v plánu se tě ptát, nebo alespoň ne slovy.“

Harry cítil, jak se něco tlačí do koutku jeho mysli. Teplá voda ho začal konejšit a kolébat. „Jo, to by mohlo fungovat!“

„Máš uzavřenou mysl.“

„Já... pustím tě...“ Harry se zhluboka nadechl a vědomě uhasil oheň, který neustále planul na hranicích jeho mysli. Bylo to o to jednodušší, že Snapeova voda byla blízko, jen čekala, až bude vpuštěna. Ale dalo to práci. Už si na nitrobranu tak zvykl, že ji vůbec nevnímal. Když byl konečně plamen pryč, jeho mysl zůstala nestrážená.

Na zlomek sekundy se zamyslel nad tím, jestli by na něj mohl Voldemort zaútočit.

Ale v ten samý okamžik jeho mysl zaplnila Snapeova voda. Harryho strach zmizel. Věděl, že by ho jeho otec ochránil. Dokonce by i zemřel, aby ho ochránil, přestože si to Harry nepřál.

Harry se uvolnil, opřel se do polštářů, ruce podél těla a nechal se vodou kolébat. Bylo dobré vědět, že je v bezpečí. Že je otec s ním a zůstane s ním přes všechny problémy. I přes tohle. Přesto, že ví, jak je zmatený a polámaný. Harry nechal odejít všechny myšlenky, zavřel oči a nechal otce, ať prozkoumá cokoliv, co si bude přát.

Skončilo to dřív, než si Harry myslel, a to především proto, že Harry nitrozpytu úplně nerozuměl.

„Harry,“ řekl Snape a ta slova Harryho probrala z mrákot.

„Hmm?“

„Vidím, co jsi dělal, ale příliš nechápu proč.“

Harry měl pocit, jako by na něj vychrstli kbelík studené vody. „Do háje. Nitrozpyt otvírá paměť, ne psychiku. K sakru.“

„To určitě platilo, když jsem se pokoušel pochopit tvého strýce, ale tvá mysl mě zná, Harry, a já znám docela dobře tebe...“

„Ačkoli ne tak dobře, jak sis myslel,“ řekl Harry hořce.

„Znám tě velmi dobře,“ řekl Snape neochvějně. „Myslím, že jsem schopný ponořit se hlouběji do tvé paměti a cítit, co sis myslel. Ale ten zážitek bude o hodně silnější než normální nitrozpyt.“

„Skvěle, takže skončím na zadku, jako když jsi mě učil prve. Ale když je to potřeba...“

Snape vstal z pohovky. „Mám na mysli něco jiného.“ Harry vytřeštil oči, když otec mávl hůlkou a přeměnil povrch kamenné podlahy na měkký huňatý kobereček. Zelený, samozřejmě. Snape se posadil se zkříženýma nohama a pokynul Harrymu, aby si přisedl k němu.

Harry zaváhal.

„Myslím, že to bude daleko méně vyčerpávající než dřív,“ řekl Snape a s úsměvem dodal, „řekl bych, že teď už spolu vycházíme o hodně lépe, ne?“

„Jo, jasně,“ řekl Harry a posadil se na podlahu zády k otci. Nebyl si vlastně ani tak jistý, proč tak váhal.

Snape natáhl nohy kolem Harryho. Pak se trochu naklonil a přitáhl Harryho k sobě. „Sedí se ti pohodlně?“

Harry se vědomě pokusil sedět poněkud méně strnule a otcovy prsty, které ho hladily po vlasech, mu v tom docela pomáhaly. A připomínaly mu, že to, čeho se předtím bál, je teď v pořádku. Víc než v pořádku. „Jo, dobře.“

Harry zavřel oči a cítil, jak jeho mysl naplňuje voda. Nebylo to jako v pátém ročníku. A nejen proto, že Snape na něj neútočil. V mysli se mu nezjevovaly žádné myšlenky. Jen mír, něha a pocit, že se rozplývá v síle muže, o kterého je opřený. Celý svět se skládal z teplé vody, ve které se Harry vznášel.

Vznášel a plul. Ale ne sám. Nikdy sám.

„Odpočívej,“ zašeptal Snape a Harry nedokázal říct, jestli ten hlas přicházel z vnějšku, nebo jestli to byla sama voda, kdo promluvil. „Opři se o mě. Na nic nemysli. Prostě jen buď.“

Harry se ponořil ještě hlouběji do vody a cítil, jak mu stoupá až nad hlavu. Věděl, že by se v ní mohl utopit, ale také věděl, že se to nestane, dokud je s ním jeho otec.

Začaly jím probleskovat emoce. Krátké záblesky emocí, které zmizely dřív, než měl příležitost jim porozumět. Po chvíli mu došlo, že to jsou Snapeovy emoce. Byly to jeho odpovědi na to, co viděl, když se nořil čím dál tím hlouběji do Harryho paměti a myšlenek. Viděl teď věci tak, jak je viděl Harry.

Tohle mě posílí, až to bude za mnou, nebudu se bát jehel. A když se nebudu bát, neprobudí se má temná magie. A já se pak nezměním na temného mága...

Harry cítil smutek. Ale tentokrát nebyl jeho. Bezednou propast smutku a lítosti nad tím, že Harry mohl vůbec někdy sám o sobě smýšlet takhle. Přesvědčení, že to není pravda. A vina. Příšerný pocit viny, že jako otec a učitel neudělal dost, aby si Harry s takovýmito věcmi vůbec nelámal hlavu.

Harry s sebou trhl a pokoušel se zdvihnout znovu svou vnitřní bariéru a zabránit Snapeovi v kontaktu se svou myslí.

Nechtěl otce zraňovat. Harryho mysl zaplavily další vzpomínky. Další myšlenky, pocity, obrazy. Tentokrát byly jeho. Harry s nimi chvíli bojoval, ale pak se v něm něco zlomilo. Proč sem přišel, když ne proto, aby se mu dostalo pomoci? Otci může věřit, i když to znamená, že ho nechá, aby se dozvěděl i ty nejhorší věci.

Harry se vzdal, uvolnil a nechal otcovu vodu, aby omývala jeho nitro a zhasila i poslední stopy jeho ohně. Každý uhlík, každou jiskru.

No a co, že to bolí? Cítil Harry opět své myšlenky. Můj výcvik v Devonu taky bolel, hodně, a s tímhle to bylo také tak. Nechci, aby ze mě byl černý mág...

Harry, proč se bojíš zrovna tohohle?“ zeptal se Snape hlasem tvořeným jen z čisté vody. Harry se v něm úplně ztratil. Byl ztracený, ale nebyl sám. Nemohl se cítit sám, když ho otcovy paže pevně objímaly, jako by věděl, jak moc podpory právě teď Harry potřebuje.

A on to teď pravděpodobně ví, protože Harryho zná. Přesně tak, jak řekl.

A tahle myšlenka vyvolala vzpomínky na Grimmauldovo náměstí.

Za hranicí vody se začal formovat přízračný obraz. Luciusovy rysy, tvořené z modrých a zelených vln, a jeho rty se pohybovaly. Hrozivá slova k Harrymu doléhala skrz oceán, který teď tvořil Harryho celý svět. „Znám velmi dobře tvou společnost, ke které jsi tak přilnul. A jakou péči ti pravděpodobně poskytují... Ta tvá tak zvaná divoká magie je skrz na skrz černá...“

Harry s sebou trhl, když to znovu slyšel. Jednou už to stačilo. Ačkoli tentokrát byl v bezpečí, v teplé náruči otce, jehož láska ho obklopovala a dodávala mu sílu.

Portrét mluvil a mluvil a Harry si nenechával nic pro sebe a nechal své vzpomínky plout vodou, která ho spojovala s jeho otcem. Každou jeho urážku, až k poslední hrůzostrašné větě: Víš, já přemýšlím, jestli tě drahoušek Severus zabije vlastníma rukama, až se obrátíš? A řekl bych, že ano. Je toho určitě schopný. Už ti přece říkal o...

Vodou náhle zazářily oslepující blesky zuřivého vzteku. Povodeň, která Harryho strhla s sebou. Severusův vztek. Ale nebyl to Harry, na koho se zlobil.

Ten pocit byl pryč tak rychle, jako se objevil. Severusovy myšlenky zmizely v hlubinách, aby udělaly místo pro Harryho.

Harry váhal. Někde tam v dálce poblikával oheň, ale on ho nenechal rozhořet. Severus nenáviděl Luciuse, možná víc než Harry. Severus by mohl porozumět.

Harry viděl sám sebe, jak běží z knihovny na Grimmauldově náměstí a lehá si na Siriusovu postel.

Pak Harryho starosti dostaly hlas, všechno to, o čem v tu chvíli přemýšlel a čím se od tohoto okamžiku zabýval. Temná magie... a uvnitř mě je temnota. Nebo teda alespoň by tam mohla být, pokud neudělám nic, abych ji zastavil, dokonce i můj otec řekl, že bych se mohl stát novým Pánem zla, pokud budu žíznit po pomstě.

Ano, řekl jsem to,“ ozval se Snape uvnitř Harryho hlavy tak přísně, že způsob, kterým mluvil s Aranem vedle toho vypadal téměř dobromyslně. „Ale to přece nijak nesouvisí s tím, co se teď stalo, ty pitomečku. Nepronásledoval jsi Luciuse, abys ho zabil! On přišel za tebou, to jeho obviňuj, Harry. Sebeobrana není msta a není ďábelské cítit radost nad zánikem monstra. A ani ty takový nejsi.“

Harry cítil, jak polyká. Chtěl věřit tomu, co mu Snape říká. Zoufale si to přál. Jenže... jak by mohl? „Ale... ale...

Snapeovy ruce ho pevně objaly a jeho hlas byl tak přesvědčivý, až prozářil vodu jako zlato. „Ale no tak, Harry, copak ty nevíš, že tvoje nejúžasnější vlastnost je právně schopnost milovat? Vzpomeň si na to, co jsi mi řekl v Devonu. O tom, jak se cítíš kvůli všem těm letem utrpení, které jsem ti způsobil. A přestože se ještě pořád zlobíš, odpustil jsi mi. Vím, že je to tak. A máš pro mě dost lásky, aby ses chtěl stát mým synem. V tobě není žádná temnota.“

Ale ty jsi říkal, že by mohla být...“

To by mohla být v každém. I přes tvoje neuvěřitelné síly jsi člověk. Ale ty nemíříš k temnotě. Ani v nejmenším. Voldemort miluje jen sám sebe. Ale ty Harry, máš dost lásky pro nás pro všechny. Máš jí tolik, že ses rozhodl nás chránit i za cenu vlastního utrpení. Ty jehly... to už nikdy nesmíš udělat. Ale už jen ten sám fakt, že ses pro ně rozhodl mluví o tom, že po temnotě v tobě není ani památky.“

Ta slova tišila Harryho duši stejně jako hojivá mast jeho rány, a zatímco se jimi Harry nechal konejšit, cítil, jak voda, která ho obklopovala, ustupuje. Když přišel po tomhle důkladném nitrozpytu k sobě, zjistil, že pevně spočívá v otcově náručí.

V bezpečí. Teď se cítil v bezpečí.

Pak otevřel oči a uviděl Draca, jak sedí na zkřížených nohách snad jen metr od něj.

Harry se lekl, vykřikl a ucouvl zpět tak rychle, že až málem překotil Snapea dozadu.

„Je to jen tvůj bratr,“ řekl Snape trpce a posunul se dozadu a stranou.

Harry si rukou prohrábl vlasy. „Jo, já vím.“ A pak se trochu opožděně zeptal: „Vzbudili jsme tě?“

Což byla samozřejmě pitomá otázka a Harry očekával nějakou Dracovu obvyklou jedovatost. Něco jako Ne, Pottere, chodím si sem sedat každou noc v týdnu.

Ale tohle Draco neřekl. A když promluvil, dokonce se ani na Harryho nedíval. Oči měl upřené na zakrvácený kabátek od pyžama, který ležel na podlaze jen kousek od nich. Když se vrátil pohledem k Harrymu, promluvil tichým, chladným, dokonale ovládnutým hlasem.

„Harry, toho, kdo ti to udělal, zabiju.“

Harry se snažil odpovědět, ale se staženým hrdlem mu to moc nešlo. „Já... no....“ stejně jako s otcem bylo snažší to ukázat než vyslovit. Harry si vyroloval rukáv svetru, který měl oblečený a natáhl ruku.

Draco zíral. „Které zkurvené kouzlo tohle umí?“ pak se podíval na Harryho z pootevřených víček. „A jak to, že nemáš od krve oba rukávy?“

Harry se podíval dozadu na tátu. „Předpokládám, že mu to neřekneš místo mě?“

Snape téměř nepostřehnutelně zavrtěl hlavou.

„Dobře...“ Harry měl co dělat, aby se mu nezlomil hlas. „Víš, jak jsi říkal, že zabiješ toho, kdo mi to udělal... Tak doufám, že nezabiješ mě, no...“

Dracovi chvíli trvalo, než si to srovnal v hlavě, a i když se mu to už podařilo, stejně se dobral ke špatnému závěru. „Harry, ty sis to udělal sám?“ zakabonil se tak, až se mu obočí spojilo v jednu přímku. „To je zlé. Vím, že jsi schopný prolomit Imperius, takže to musela být nějaká nová varianta... víš aspoň, kdo tě proklel?“

„Draco, nikdo mě neproklel.“

„Jsi si jistý? Možný jsi pod vlivem matoucího kouzla...“

„Nejsem.“

„A kdybys byl, stejně bys to nevěděl,“ řekl Draco rozumně. „Severusi, pátral jsi po nějakých stopách kouzla?“

Dracovo přesvědčení, že na vině musí být někdo jiný, Harrymu rozvázalo jazyk. „Draco, já jsem si to udělal sám a ne proto, že mě někdo proklel, ale protože jsem chtěl!“

Když Dracovi konečně došla pravda, šokovaně vykřikl: „Tys to chtěl? A pro Merlinovo smilování, proč?“

Harry přemýšlel nad tím, čím právě prošel, aby to vysvětlil Snapeovi. „To se těžko vysvětluje,“ řekl, zhluboka si povzdychl a stáhl si rukáv zpátky dolů.

Draco na něj upřeně zíral..

„Nejsem tlustočerv, abys na mě takhle zíral,“ vyletěl nakonec Harry.

Zdálo se, že ta věta vytrhla Draca ze zamyšlení. „Ne, to nejsi. Ty jsi příručka ke knize Cesta k nápravě traumat adolescentů.“

Harry zalapal po dechu: „Cože?“

„Lucius Malfoy si to, cos mu udělal, zasloužil,“ vykřikl Draco frustrovaně. „Byl by mě zabil a tebe mučil a předal Pánu zla! Připadá mi to, že máš pocit, že si zasloužíš trest! Ale to je, jako by se ministr cítil provinile za to, že nechá popravit viníka! Neudělal jsi nic, za co by ses musel cítit provinile, a dobře víš, že když to říkám já, tak to musí být pravda!“

„To není ten problém,“ vztekal se Harry. „Já se z ničeho neobviňuji. Posloucháte mě všichni? Už se mi dělá špatně z lidí, kteří si myslí, že vědí, jak se cítím, i když to není pravda. Lucius Malfoy byl zasranej kretén a já jsem rád, že je mrtvý. Rád. A jsem rád, že jsem ten, kdo ho zabil. A necítím se provinile, ani trošku! Takže, je nám to všem už jasný?“

Draco na něj třeštil oči: „Jasný jako Lubaantum.“

„A když už jsme v tom vyjasňování, když se na tebe dívám, nevidím Luciuse! Vyhýbal jsem se ti, protože jsem myslel, že o tom víš,“ ukázal Harry na své předloktí, „a nechtěl jsem o tom mluvit.“

„Aha, tak o tomhle jsi nechtěl mluvit,“ řekl Draco potichu a přikývl. Na krátkou chvíli se v jeho očích objevil záblesk čehosi, ale hned zmizel, a Draco se dožadoval odpovědi. „Když se necítíš provinile, tak proč ses proklel? A prosím tě, neříkej mi, že jsi udělal něco tak pitomého, jako magii s hůlkou.“

U Draca se vždycky můžete spolehnout, že bude přemýšlet jako kouzelník. „Já jsem vůbec nepoužil kouzlo,“ řekl Harry bezvýrazně. „Bodal jsem se jehlou.“

Když Draco zbledl, Harry si přál, aby byl býval našel jiný způsob, jak mu tuhle novinku sdělit.

Draco ale rychle získal barvu zpátky. Pohledem zalétl ke zkrvavenému vršku od pyžama. „A teď tu o Karkulce, Harry. Tohle přece nemohla způsobit jehla.“

„Dost velká ano.“

Tentokrát Draco zbledl doopravdy a jeho kůže získala barvu křídy. „Ale vždyť ty jehly nesnášíš!“

Harry se na něj podíval pohledem, ve kterém bylo napsáno Ano, vzpomínám si, že jsem to řekl...

Draco vypadal navztekaně. „Víš, promiň, možná, že dneska nejsem zrovna při smyslech, ale myslíš, že bys mi mohl odpovědět? Proč jsi se teda takhle po mudlovsku mučil?“

Podivné. Otci to nebyl schopný říct, ale teď ano, nebo alespoň část ano. Možná, že mu ten nitrozpyt doopravdy pomohl. „Cítil jsem se provinile, že se nedokáži cítit provinile.“

Draco překřížil ruce na hrudníku a jeho hlas byl ještě sarkastičtější, než před chvílí. „Jasně, Harry, to naprosto dává smysl. Cítíš se smutný, když se nedokážeš cítit smutný? Nebo štastný, když se nedokážeš cítit šťastný? Nebo hladový, když se nedokážeš cítit hladový?“

Harry cítil, jak zaťal ruce v pěst. „Dík, vážně mi pomáhá, když si ze mě dokážeš dělat legraci!“

Snape se natočil tak, aby viděl Harrymu do očí. A pak promluvil velice vážným hlasem. „Tvůj bratr si z tebe nedělá legraci, jen ti nerozumí. Ale já ano a chci ti říct jednu věc: to, že cítíš uspokojení nebo dokonce radost, nad Luciusovou smrtí, z tebe nedělá zrůdu. I tak velký kouzelník světla, jako je Albus Brumbál, cítil to samé a myslím, že jeho bys nikdy nenazval temným.“

„Temný?“ vydechl Draco. „Přece sis Harry nemyslel, že se přikláníš k temnotě? Jen proto, že ses necítil provinile? Vždyť se přece nemáš za co cítit provinile!“

Harry ignoroval bratra a podíval se otci do očí. „Co víš o tom, jak se cítil ředitel? Copak řekl, že je šťastný?“

„Na to má příliš společenského taktu,“ pousmál se Snape. „Nicméně domnívám se, že to dokážu vydedukovat z toho, jak se hihňal, když jsme pracovali na Luciusově těle. Smál se, byl ve výborné náladě. Budeš ho teď označovat za ďábla?“

Harry polkl: „Ne, ale on přece není ten, kdo to udělal, že ne?“

„Zabil přece Grindewalda, ty pitomečku!“

Tuhle narážku už Harry nedokázal ignorovat a tak ucedil přes zaťaté zuby: „Poslouchej, Draco, ty nejsi já. Nevíš, jaké to je být mnou, takže mi nenadávej.“

„Pánové,“ přerušil je Snape, „řekl bych, že další analýza situace počká do rána.“

„To se ti snadno řekne,“ vrčel Draco, „ty jsi byl v jeho hlavě. Takže přesně víš, co se s ním děje. Jenže někteří z nás nedokáží se svými mentálními silami dělat takovéhle zázraky. Někteří z nás jsou odkázáni na slova...“

„A někteří z nás jsou tak unavení, že tu nehodlají žvanit další hodinu.“ přerušil ho Harry, „můžeme si promluvit ráno, když se mi bude chtít. Tak a je to.“

Draco přikývl, ačkoli nedokázal téma úplně opustit. Nicméně, všechna navztekanost z jeho hlasu zmizela. „Neuděláš to znovu, že ne?“

Harry otevřel pusu, že odpoví, že ne, ale nevydal ani hlásku. Pravda byla, že si nebyl jistý, že to neudělá. Možná, že znovu zatouží po jehlách, a nebylo zas až tak těžké si to představit, ačkoli teď ho ruka nesvrběla.

„Ne, neudělá,“ odpověděl za něj Snape. „Ale Harry, když vidím tvé váhání, myslím, že bude lepší, když se na zbytek školního roku přestěhuješ zpátky do sklepení.“ Gestem ruky umlčel Harryho, který chtěl protestovat. „Je to jen o pár týdnů dřív, než by ses stejně stěhoval zpátky.“

Což byla pravda a tak to Harry nechal být. „Ale copak mi nepojedeme ne léto do Devonu?“

„Ne hned,“ Snape se posunul tak, aby viděl Harrymu do očí. „Zítra se rozhodneme, jak se co nejlépe zařídit během posledních týdnů vyučování. Ale chci, abys v jedné věci měl jasno. Pokud bys kdykoli měl znovu potřebu do sebe bodat jehly, musíš za mnou hned přijít, Harry. Hned! A i kdybych měl schůzku se samotným Salazarem Zmijozelem, tak ji prostě přerušíš, je to jasné?“

Harry přikývl.

„A teď k podrobnostem,“ řekl Snape, „kde je ta jehla, kterou jsi používal?“

Harry zrudl a měl pocit, že je mu pět. „Myslím, žes to viděl. Schovával jsem ji do švu košile, kterou jsem měl zrovna na sobě. Teď ji u sebe nemám. A ta pletací jehlice je nahoře ve společenské místnosti, myslím, že mi upadla. Možná na stůl, kde mám učebnice, nebo tam někam.“

„Půjdu, vyzvednu ti nahoře hůlku a dám do pořádku společenskou místnost.“ řekl Snape. „A abychom se vyhnuli ráno povyku, řeknu panu Weasleymu, že ses vrátil na noc domů.“

„Neříkej mu proč,“ prosil Harry. „Já... no, vím, že můžu Ronovi a Hermioně věřit, ale tohle... no, prostě to neříkej, ano? Chci to nějak překonat a nechci, aby věděli, co jsem udělal.“

„Potom mu tedy řeknu, že se tvůj zrak zhoršil a že tě budu léčit novým Nočním elixírem, který se nanáší na noc a je potřeba, abys byl pod dohledem,“ řekl Snape.

Harry nebyl z té lži nijak nadšený, ale stejně si nemohl pomoct a rozesmál se: „Tobě to vážně myslí rychle, že jo?“

Snape na to neodpověděl. „Nicméně myslím, že bys měl zvážit to, jestli o tom budeš se svými přáteli mluvit. Mluvili jsme o těchto věcech už dřív dnes večer. Ale teď na to myslet nemusíš, nech to na dobu, kdy budeš silnější, dobře?“

Harry nedokázal ani přikývnout a byl rád, že nemusí.

Snape vstal a trochu mu přitom zapraskalo v kostech. Podal Harrymu ruku. „Jdu se podívat do věže.“

„Prosím tě a nevyděs Rona k smrti, až ho budeš budit.“

Draco taky vstal, usmál se, i když v očích měl ještě pořád smutek. „Hrdina z Prasinek? A vyděšený?“

Kdyby byl Harry méně unavený, vyplázl by na něj jazyk. Teď ho prostě jen spražil pohledem.

Draco měl alespoň tolik slušnosti, aby zrudl. „Promiň.“ Pak se podíval na Snapea. „Běž, Severusi. A najdi tu jehlu, kterou má schovanou v rukávu, nebo kde. Nechceme přece, aby ji Harry později našel.“

Harry zívl, příliš unavený na to, aby si něco dělal z Dracova povýšeného chování a navíc věděl, že to Draco vlastně myslí dobře. „Dobrou...“

Snape ho chytil za ruku, zalovil v kapse a vyndal poskládaný pergamen. „Zašel jsem ti už pro ni dřív. Možná, že když ji budeš mít, budeš se cítit lépe.“ A vtiskl pergamen do Harryho rukou.

Jé, Pobertův plánek. Harry zamrkal a cítil, jak se mu oči plní slzami. Kňoural, že ji chce a tak mu pro ni táta došel. „Vždyť jsi říkal, že máš práci v kanceláři!“

„Měl jsem, ale také jsem měl důvod navštívit Albuse.“ Snape ho poplácal po rameni. „Byl bych ti to řekl dopředu, ale nebyl jsem si jistý, jestli mi tu mapu bude ochotný hned dát. Ale nesmíš ji zneužít, rozumíš mi?“

Harryho zaplavil pocit viny. Nesmíš ji zneužít. Snape měl bezpochyby na mysli jedno z jeho nebelvírských dobrodružství. Ale on ji přece chtěl použít k něčemu daleko, daleko horšímu. Nechtělo se mu dát mapu znovu z ruky, ale jak by si ji mohl nechat, když ví, že kdyby měl znovu potřebu trénovat s jehlami, mohla by mu mapa pomoct, aby ho u toho nikdo nechytil?

„Já...“ Došlo mu, že si mapu tiskne pevně k sobě, a tak vynaložil všechno úsilí, aby ji podal Snapeovi zpátky. „Nechte si ji pane, chtěl jsem ji, abych... abych viděl, kdo jde, když...“

Otec zaťal zuby, když pochopil, o čem Harry mluví, ale rychle se uklidnil. „Pak si tedy o ni řekni znovu, až se budeš cítit trochu silnější,“ řekl Snape, když si ji bral zpátky a strčil ji do kapsy. „Uvidíme se ráno.“

„Jo, dobrou.“ Harry se s povzdechem obrátil a zamířil do svého pokoje. Draco s ním nešel. Očividně chtěl chvíli mluvit se Snapem o samotě. Bezpochyby o Harrym. Ale Harry byl příliš unavený na to, aby se o to staral. Chtěl jen spát a na všechno zapomenout.

Ale brzy se ukázalo, že to nebude tak jednoduché. Harry už dlouho nevnímal roztavený povrch zdí ve svém pokoji, ale když tam tentokrát vešel, zdálo se mu, že na něj křičí. Divoká magie. Luciusova děsivá slova mu znovu naplňovala mysl. Jsi skrz na skrz temný, Pottere...

Harry lapal po dechu a zlobil se na to, jak moc jeho nitro s tímhle prohlášením souhlasí. Není to pravda, opakoval sám sobě zuřivě. Není, ale jestli to tak je, proč mu to teda tak moc vadí?

Jeho myšlenky přerušil Dracův hlas: „Harry?“

„Potřebuju tě, abys zhasnul světla,“ řekl Harry, aniž by se k němu otočil. „Já nemám hůlku.“

„Máš ruce,“ řekl Draco suše, „ale dobře, vím, že nesmíš kouzlit bez hůlky.“ Odkašlal si. „Chceš spát v Severusově svetru? Protože já... já jsem ti vyčistil pyžamo.“

To donutilo Harryho otočit se. „Vážně?“

„Na Lavare ještě můj talent stačí a nemyslím si, že bys chtěl, aby to viděl Dobby a potloukal se tady s nabídkou, že bude krvácet za tebe, nebo něco podobného.“ Draco držel kus pyžama v natažené ruce.

Harry se otřásl. Nedokázal se na tu věc ani podívat, natož ji znovu obléct. A navíc neměl chuť se převlékat. Tátův svetr mu byl na holé kůži docela příjemný a tak zavrtěl hlavou. „Nech ho zmizet.“

„Aha, jo, dobře.“ Draco popadl z nočního stolku hůlku a během chvíle bylo pyžamo pryč.

Harry si právě rozestlával postel, když Draco promluvil znovu: „Harry, bude to v pořádku, opravdu bude.“

Harry neodpověděl, nevěděl co říct.

Lehký dotek na rameni ho donutil otočit se a zjistit, že Draco stojí přímo za ním. „Uvidíš Harry, bude,“ řekl Draco upřímně.

Tentokrát se Harry pokusil něco říct, ale předtím, než to stihl, si ho Dracovy ruce přitáhly blíž a pevně ho objaly. „Severus a já ti tím pomůžeme projít,“ řekl Draco a z těch slov byla slyšet opravdovost i láska. Ochrana. „Přísahám. Přísahám při Merlinově hůlce.“

Draco začal poplácávat Harryho záda, jako by ho chtěl konejšit.

Harrymu jako by až teď došlo, jak strašně moc se pokoušel být silný. Jak nechtěl, aby Draco viděl, jak je slabý a vyděšený. Ale teď mu věděl, že jeho bratr ho nezavrhne. Stejně tak, jako to neudělá jeho otec. A nezáleží na těch hrozných slovech, která si s Dracem po večeři vyměnil. Ta teď byla všechna zapomenuta.

Harry objal svého bratra a s důvěrou se o něj opřel. Draco mu pomůže tím vším projít. Teď už to věděl. Má koho žádat o pomoc.

Má rodinu.

Harry se pomalu nadechl a tiše u toho zavzlykal.

Draco ho pustil, udělal krok dozadu a ustaraně si ho prohlížel stříbrnýma očima. „Do háje, Harry, já tě nechtěl rozbrečet.“

„Já nebrečím, ty pitomče!“

Draco si ho potom prohlížel ještě chvíli. „No dobře a chceš spát, nebo si o tom všem chceš povídat?“

„Spát,“ zívl Harry. „A promiň mi ten večer, nemyslel jsem, že jsem lepší než ty a Severus. Jen jsem chtěl být sám...“

„Promiň, že jsem ti řekl, že jsi sebestředný a sobecký.“ Dracova bolest byla slyšet v hlase a vidět ve tváři. „Neměl jsem tušení, že... no, že bereš věci tak těžce, Harry.“

„Netrap se tím,“ Harry vklouzl pod deku a vzdychl si. Tady je doma. „Jak jsi to mohl tušit? Tajil jsem to přede všema.“

Draco se nepohnul. Pořád stál vedle Harryho postele se zvláštním výrazem ve tváři.

„Nemám teď žádné jehly,“ ujistil ho raději Harry.

Draco nepoukázal na to, že když Harry může kouzlit bez hůlky, může si kdykoli nějakou udělat. A možná proto tady teď stál jako stráž.

A nebo k tomu možná má jiný důvod, došlo náhle Harrymu.

„No... a na co ty ses mě to chtěl vlastně zeptat?“

Draco se rychle otočil, ale Harry si stejně stačil všimnout, jak zrudl. Pak mávl hůlkou, aby zhasl světla, a potom, podle zvuků, které následovaly, vlezl do postele na druhém konci místnosti. „Harry, to není důležité. Neměl jsem na to ani myslet, teď, když máš ty takové problémy.“

Harry zívl. „Ale něco tě trápí. A to, že já mám problémy, neznamená, že ty je nemáš taky...“

Draco se zasmál: „Všichni je máme Harry, ale teď už spi. Za pár hodin bude čas vstávat, i když Severus nás možná nechá dospat.“

„Hmm. “ Harry se obrátil tváří ke zdi a jeho mysl pomalu tonula ve vyčerpání, ale ještě že tak. Nechtěl by tu ležet bdělý a přemýšlet. Nebo toužit po jehlách.

Řekl si, že ať už Draco chtěl cokoliv, můžou si o tom promluvit zítra.

***

Když se Harry probudil, byl v místnosti sám. Posadil se, protáhl se a zatímco se oblékal, vybavovaly se mu v mysli střípky včerejší konverzace. Ó Bože. Vůbec se mu nechtělo do obýváku pro další Dracovy otázky. Vždyť na ně nedokázal odpovědět ani otci!

Díky bohu za nitrozpyt, pomyslel si a pak se téměř rozesmál. Opravdu se Snapem od loňska ušli pořádný kus cesty.

To mu dodalo trochu sebedůvěry a tak vyšel z pokoje, aby se připojil ke své rodině.

Snape seděl u stolu sám se šálkem čaje v rukách. Na Harryho tu čekal plný talíř jídla a stoupající pára prozrazovala, že ohřívací kouzlo dělá svou práci. Jeho hůlka ležela spořádaně položená vedle talíře, tak blízko, jako by byla součástí příboru.

„Díky,“ řekl Harry, a zastrčil ji do kapsy dřív, než si sedl ke stolu a začal se ládovat. Z nějakého důvodu byl naprosto vyhladovělý. Možná kvůli tomu všemu stresu z minulé noci. „Kde je Draco?“

Snape odložil stranou pergamen, který právě četl. Jejda, podle pohledu se dalo usoudit, že je to nějaké oznámení z ministerstva. Aha, o tom, že je potřeba více bystrozorů. Harryho srdce se rozbušilo, ale pak se vrátilo zpět ke svému normálnímu rytmu. Kdo by chtěl bystrozora s takovými problémy, jako má on?

„Tvůj bratr si šel do Zmijozelu pro věci.“

Harry převaloval v puse sousto ovesné kaše. „Aha, tak to on se sem taky vrátí dřív, že? Je to rozumné? Jeho spolužáci by si mohli myslet, že už to s nimi nemůže vydržet.“

„Po tom famfrpálovém zápase je Draco téměř v takovém postavení jako býval dříve,“ rozhodil ruce Snape, „ale když už to musíš vědět, měl jsem z toho podobný pocit, ale Draco poukázal na to, že do konce roku zbývají jen dva týdny a že jeho nepřítomnost nebude nijak významná. A navíc, neodbytně trval na tom, že tu bude kvůli tobě.“

Harry si pomyslel, že je to docela milé.

„Svoje věci najdeš ve svém kufru,“ dodal Snape. „Kufr, který jsem ti půjčil, je zpátky v komoře. Pokud si ho budeš chtít příští rok zase půjčit, stačí, když mi řekneš.“

Harry náhle přišel o všechnu chuť k jídlu. „Co to má být? Lekce z pozitivního myšlení, kterou sis vyčetl v té knize? K čemu by mi byl příští rok náhradní kufr, když tak jako tak budu žít tady!“

„To určitě ne. Ten tvůj problém do té doby zcela určitě vyřešíme.“

„Jak?“ zeptal se Harry sklíčeně. „Půjdeš si znovu koupit mudlovskou knihu? Protože jsem neslyšel o kouzelníkovi, který by měl takovéhle problémy.“

„Tak to se budeš divit,“ řekl Snape potichu smutným hlasem. „Hned ten první rok, co jsem tady začal učit, jsem měl studenta, který měl podobné problémy.“

Aha... Harry našpicoval uši. „A už je mu dobře?“

Snape se na něj pozorně zadíval. „Jí, Harry. Tahle reakce na stres není vyhrazena jen mladým mužům.“

Teda. Harry sám nevěděl, proč si to do té doby myslel, ale bylo tomu tak. „A co se s ní tedy stalo?“

Na tuto otázku Snape odpověděl s povzdechem: „Nevím. Albus i já jsme dělali, co jsme mohli, abychom jí pomohli, a stejně tak i tehdejší ředitel Zmijozelské koleje. Oni byli bezpochyby daleko úspěšnější, protože já jsem toho roku nebyl ve své kůži.“

Harry věděl, o čem je řeč. Pokud to byl první Snapeův rok v Bradavicích, bylo to nedlouho po tom, co přestal být Smrtijedem se vším, co to pro něj znamenalo. „Ale stejně, jak to, že nevíš, co se s ní stalo?“

„Po prázdninách už se nevrátila. Albus po tom trochu pátral, ale rodina opustila Anglii. Samozřejmě, že jsme jim řekli, co se stalo. Ale jestli odešli do zahraničí, aby našli nějakého odborníka, který by jí pomohl, nebo z nějakého jiného důvodu, to jsem se už nedozvěděl.“

Nebo z jiného důvodu... Harry měl děsivý pocit, že ví co ta slova znamenají. Co když se tomu děvčeti stalo to, čeho se i Harry bál, že by se mu mohlo přihodit? Co když se zranila tak zle, že vykrvácela dřív, než se jí dostalo pomoci? Polkl a cítil se roztřesený. „Bez urážky, tati, ale když jsi nedokázal pomoct jí, proč si myslíš, že dokážeš pomoct mně?“

„Protože mi na tobě daleko víc záleží,“ řekl Snape přesvědčeně. „Nic mě nemůže zastavit. A navíc jsem v těchto dnech více schopen pomoci. Ale popravdě, Harry, nepředpokládám, že bych tohle měl vyřešit sám. Stejně tak jako ty jsi mě přišel požádat o pomoc, budu ji potřebovat i já.“

To sice dávalo smysl, ale stejně... „Jen ať to není ředitel, nechci, aby to věděl.“

Snape vypadal, jako že se s ním bude přít, ale nakonec jen pokrčil rameny. „Jsi už skoro plnoletý, předpokládám, že jsi dost starý na to, aby ses rozhodl, komu budeš sdělovat soukromé informace. A navíc jsem neměl zrovna na mysli Albuse.“

„Aha, Marša.“ Harry se zakabonil a oči sklopil k pergamenu ležícímu na stole.

„Vyhledat pomoc odborníka není žádná ostuda,“ prohlásil Snape, který špatně pochopil jeho výraz. „Věřím, že si nemyslíš nic špatného o Dracovi, kvůli jeho sezením.“

„Ne to ne,“ polkl Harry. Nikdy před tím neuvažoval o tom, jaký by ta terapie mohla mít vliv na Dracovu šanci stát se bystrozorem. Teď to vypadalo beznadějně pro ně oba.

Ve Snapeově hlase se ozvala netrpělivost: „Tak co tedy?“

„Tedy, ministerstvo sleduje všechno a každého, kdo chce pracovat pro MSPZ, že ano? Můžeš říkat, že není ostuda... to všechno, ale já jsem Harry Potter. Nemám chuť přesvědčovat zase někoho, že nejsem blázen. Bylo to dost zlé ve čtvrťáku, když ze mě Rita Holoubková dělala cvoka. Ale teď se chci stát bystrozorem. S čím vším si myslíš, že se vyrovnají? Už teď si myslí, že co se týče magie, jsem pěkné střevo!“

„Chápu tě,“ mumlal Snape, „bystrozorové, kteří budou rozhodovat, budou informováni o naší lsti. Nezbaví tě to možnosti vstoupit do Magického sdružení prosazování zákonů.“

„Aha a Voldemort bude věřit, že ministerstvo bere k bystrozorům neschopné čaroděje?“

„Bude si myslet, že se to stalo kvůli tvému jménu, nebo, abys byl pod ochranou spolku bystrozorů po většinu času.“

„Aha.“

„Vraťme se zpět k tvým sezením s doktorkou Milou, co si myslíš, že se ministerstvo o tom dozví?“

„Magie,“ upřel Harry oči na otce. „Pravděpodobně monitorují... všechno!“

„Jsem udiven, za jak kompetentní ministerstvo považuješ,“ řekl Snape suše.

„Já ne, ale...“

„Ta doktorka je, jak víš, moták, Harry. Jsem si jistý, že v žádném případě její ordinaci ministerstvo nesleduje.“

„Rita Holoubková si zvykla za mnou slídit, takže...“

„Harry, budu tě doprovázet na každou lekci, stejně jako Draca, v případě nutnosti prohlásím, že ta sezení jsou čistě moje záležitost. Tak co? Máš ještě nějaké námitky?“

„Já nemám námitky. Jen bych nerad zahodil všechny svoje plány na kariéru, víš? Co se mě týče, chtěl jsem být bystrozorem hned, jak jsem se dozvěděl, že existují.“

Nevypadalo to, že by to Snapea potěšilo. A nebylo divu, vzhledem k jeho mínění o bystrozorech. Ale Kingsley Pastorek byl v pořádku a Tonksová taky. A Harry a Draco budou taky. Jejich otec bude s tím, co budou dělat, spokojený.

Alespoň v to Harry doufal.

„Takže Marša,“ řekl Harry a přikývl. „Dobře. Jen doufám, že nebude zase tak zírat na moji jizvu.“

Snape se pousmál. „Věřím, že ji Draco seznámil i s méně obdivuhodnými aspekty tvé osobnosti. Věřím, že teď už se na tebe nebude dívat jako na hrdinu.“

„Chci být jen Harry. Nesnáším lidi, kteří kolem mě dělají rozruch...“

„Já vím,“ řekl Snape jemně. „A teď k praktické stránce věci. Smím ti domluvit schůzku s paní doktorkou na dnešek?“

Harry zavrtěl hlavou a začaly ho svrbět ruce. „Je neděle.“

„Jsem si jistý, že by si na tebe udělala čas...“

„Jo, to jsem si jistý, ale pamatuješ? Já chci být jen Harry. Ne nějaká celebrita, pro kterou je potřeba dělat výjimečná opatření.“

„Dracovy večerní schůzky jsou také výjimečné. A on je sotva celebrita.“

Harry se zamyslel. „Dracovy schůzky... Víš co? Tak domluv mojí schůzku tak, aby následovala po jeho. Nebo předcházela. Abychom museli do Surrey jen jednou za týden.“

„Harry, nemusíš si dělat starosti s tím, že bys mi přidělával práci...“

„To není kvůli tomu. Prostě by mi to tak vyhovovalo. A navíc si tak můžu zkusit pár dní bez jehel. Chci zkusit, jak mi to půjde.“

Snape zdvihl obočí. „Dobře, ale pamatuj si, co jsem ti řekl včera v noci. Kdykoli bys měl pocit, že je pokušení silnější než ty, hned přijď za mnou, ano?“

„Ano,“ řekl Harry s úlevou. Bolest v rukou se změnila v jakési nezřetelně svědění. Trochu se bál, že čím víc se bude blížit schůzka, tím horší to bude, ale zdálo se mu, že pro teď to dokáže zvládnout.

„A teď bych si s tebou chtěl promluvit ještě o jedné věci,“ řekl Snape. „Z toho, co jsem zahlédl v tvých myšlenkách, se mi zdá, že jsi ignoroval můj požadavek, abys nikdy nechodil po chodbách bez doprovodu.“

„Ne, to ne!“ Ale v momentě, kdy to vyslovil si na něco vzpomněl. „Aha, no jo, když jsem si šel promluvit s Remusem.“

„A?“

„Jen tehdy pane, přísahám,“ Harry se podíval otci do očí. „Přiznávám, že jsem se občas proplížil sám na záchod a tak, ale po chodbě jsem šel sám opravdu jen jednou.“

„Jsem zklamán tvými přáteli. Draco by nikdy takovou chybu neudělal.“

Harry nad tím nikdy předtím nepřemýšlel. Byl rád, že měl chvilku sám pro sebe a pro své jehly. „No, já předpokládám, že si Ron a Hermiona mysleli, že jsem se zapovídal s McGonagallovou a že mě potom doprovodila do Velké síně. Nezlobím se na ně. Jsem si jistý, že byli přesvědčení, že pokud bych potřeboval, jsem dost zodpovědný, abych si řekl o pomoc.“

„Bez pochyby se šli zase muchlovat do nějaké zapadlé uličky.“

Jejda. To neznělo jen zklamaně. „Pravděpodobně se šli jen najíst. Podívej, to, co jsem udělal, byla jen moje chyba, tak z toho neobviňuj je, prosím.“

Snape se na něj chvíli díval a pak krátce přikývl. „Nicméně v budoucnosti buď opatrnější. Vím, že není příjemné předstírat, že potřebuješ tolik ochrany, ale tahle výhoda tě možná v konečně bitvě proti Voldemortovi zachová při životě.“

Harry se kousl do rtu. „Hmm. A možná Remus objeví, že Voldemort už ví, že jsem silný a pak s tím budu moci přestat.“

„Možná,“ řekl Snape, ale znělo to, jako že tomu sám moc nevěří.

Zvuk otevírajících se dveří vyrušil Harryho z úvah, jestli otec pochybuje o tom, že by to Voldemort mohl vědět, nebo o Remusově schopnosti hrát Luciuse.

„Aha, dobře. Už jsi vzhůru,“ řekl Draco, když vešel dovnitř s kufrem, který se vznášel za ním. „Dlouhý spánek je příznakem deprese, Harry. A to my...“

Harry si vzdychl: „Jestli se zase budeš chovat, jako bys byl nějaký expert na psychiatrii...“

Draco zdvihl ruce. „Dobře, dobře, dám si na to pozor.“ Podíval se ze Severuse na Harryho a zpět. „Takže, nějaké novinky?“

„Poprosil jsem Dr. Milou, aby připravila na středu pro Harryho sezení.“

Draco mávl zlehka hůlkou, aby poslal svůj kufr do ložnice. „Harry může jít místo mě.“

„To, že jsem ti jednou dovolil ji vynechat, neznamená, že si myslím, že už žádné další nepotřebuješ.“

Draco pokrčil rameny a měl se k odchodu. „Dobře, tak já si jdu vybalit.“

Harry vstal od stolu. „Počkej. Jak jsi vysvětlil Zmijozelským, že se stěhuješ tak brzo?“

„Tím Očním elixírem, jak řekl Severus. Sdílíme jednu místnost a proto tě pomáhám monitorovat,“ zakřenil se Draco. „Já už nejsem tak špatný lhář, ne od té doby, co cvičím nitrobranu. I když Severuse bych asi neoklamal. Ale možná, když budu trénovat, co?“

Snape Draca spražil pohledem.

„Copak ty nechceš, abych byl velmi schopný?“ Draco si se smíchem odešel do pokoje vybalit.

„Budu muset Albuse informovat o tom, že jste tady,“ řekl Snape a vydal se ke krbu, „a neboj, řeknu jen, že máme nějaké rodinné problémy, které je potřeba vyřešit.“

Snape sáhl pro letax, ztuhl uprostřed pohybu a podíval se zpátky na Harryho. „Myslím si, že bude pro tuto chvíli nejlepší, když nebudeš mít přístup k letaxu, Harry. Mohl bys ve chvilce slabosti použít letaxovou síť, abys našel soukromí. Doufám, že mě chápeš?“

Harry přikývl. Dobře tomu rozuměl. Ze stejného důvodu nepřijal mapu, i když mu byla nabízena. „Jasně, nech ho z dosahu.“ Pak se ale zakabonil. „Ale doufám, že nebudeme mít nic naléhavého.“

Acciem s hůlkou bys určitě přivolal to, oč bys požádal. Ale poškození mých strážných kouzel by se nedalo přehlédnout.“

„Jinými slovy, nepodaří se mi skrýt, že jsem někam šel.“ Když to Harry slyšel, cítil se lépe, ale na druhou stranu i hůř. Nelíbil se mu ten pocit, že je pod dohledem. Ale věděl, že otec dělá to, co je pro něj nejlepší.

Zmínka o krbu ho přivedla k vzpomínce na minulou noc, kdy se po hádce s Dracem přenesl pryč. Byla to zbytečná hádka, jak se nakonec ukázalo. Draco si chtěl s Harrym jen promluvit, a ne o jehlách. A není divu, že byl trochu naštvaný, když ho Harry ignoroval.

A tak Harry začal přemýšlet, co to vlastně Draco chtěl.

----------------------------------------

„Takže tys chtěl se mnou mluvit?“ řekl Harry, když se posadil na postel s nohou pod sebou. „Mám pocit, že jsi něco chtěl? Je mi vážně líto, že jsem tě neposlouchal.“

Draco otočil stránku v knize, kterou četl a ani od ní nezvedl oči. „To je v pořádku.“

„Takže, o čem jsi to chtěl mluvit?“

Tentokrát Draco oči zdvihl. „Zapomeň na to, Harry. Nebylo to nic důležitého.“

„Ale bylo, samozřejmě, že bylo,“ prohlásil Harry, „byl jsi opravdu otrávený...“

„Ano, ale řekněme, že teď jsem prodělal změnu paradigmatu,“ řekl Draco vyrovnaně. „Teď je nejdůležitější ti pomoct. Neměl jsi nějakou potřebu se... probodávat? Dnes ráno?“

Harryho paže sice trochu svrběly, ale ne víc, než by se dalo vydržet. „Ani ne.“

„Dobře, kéž by to tak zůstalo.“ Draco se vrátil ke čtení své knihy.

Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, jak elegantně Draco změnil téma. „No dobře, ale zpátky k tobě,“ řekl rozhodně a tentokrát si sedl na Dracovu postel. „A neříkej mi, že to nebylo důležité, evidentně to pro tebe důležité bylo. Takže ven s tím.“ Když ho Draco ignoroval, Harry se natáhl a vytrhl mu knihu z rukou. „Tak do toho!“

Draco ji popadl zpátky. „Ty jsi vážně natvrdlý, že jo?“

„Tak co mám dělat? Prosit?“

Draco odložil knihu a překřížil ruce. „Harry. Já jsem o tom vůbec neměl začínat. Máš toho ve svém kotlíku dost a dost.“

Harry se zhluboka nadechl. „Dobře, budu prosit. Draco, prosím tě, řekni mi, co jsi to chtěl...“

„Ne.“

Odmítnutí bylo tak důrazné, že se Harry zastavil a přemýšlel. Nebelvírská přímočarost ho nikam nedostala a tak je možná čas na zmijozelskou vychytralost. „No dobře. Zdá se mi, že přesto, že to popíráš, jsi mnou stejně zklamaný. A proto se ke mně nejsi schopný chovat jako k bratru a říct mi, co tě trápí.“

Draco se na něj podíval zpod přivřených víček. „To je podlé.“

Harry pokrčil rameny a dělal, co mohl, aby jeho pohled byl přesvědčivý. „Rád bych si myslel, že mi důvěřuješ dost na to, abys mi řekl všechno...“

„To ale není věc důvěry, ty osle! Některé věci jsou prostě jen příliš... příliš... osobní!“

„Neměl bys zapomínat používat nitrobranu, když lžeš,“ řekl Harry kysele. „Jasně, že je to osobní. Je to tak osobní, že jsi až do včerejška prakticky prosil, abys mi to směl říct.“

„Tak to nebylo!“

„Bylo!“

„Nebylo!“

Harry si trpce pomyslel, že se jejich rozhovor rychle mění v hádku. „Draco, tak mi to prostě řekni!“

Chlapec se posadil a spustil nohy z postele. „Dobře, ale nezapomeň, žes mě prosil. Protože to bude znít trochu sebestředně poté, co jsem se včera večer dověděl. A to já nechci. A ty by sis měl lépe pamatovat, že...“

„Jsi dokonalost sama, ano? Tak už mi to prosím tě řekni!“

Draco zrudl. „Ne, to nejsem. Ale když to chceš vědět, já jen...“ nervózně propletl prsty rukou v klíně, tělo celé napjaté. „Víš, pamatuješ si, jak ses mi před časem pokusil dát ten trezor a dům, co jsi zdědil po Siriusovi Blackovi?“

Aha. Harrymu najednou začaly věci dávat smysl. Ten téměř hodnotící způsob, kterým si Draco prohlížel Grimmauldovo náměstí, zmínka o tom, že Harry tu věc ani nechce. Draco, který mu vynadal do sobců...

„Řekl jsi, že nestojíš o charitu,“ řekl Harry tiše.

Draco se trochu narovnal. „Nestojím. Ale...“ odkašlal si, jako by nebyl ve své kůži, nebo mu docházel dech. „Poslouchej, tehdy jsem si myslel, že je to charita, chci říct, já vím, že ses pokoušel být milý, ale měl jsi k tomu špatný důvod.“

„Ne, jen jsem se pokoušel být dobrým bratrem,“ opravil ho Harry. „Nenapadlo mě, že to vezmeš takhle. Měl jsem. Severus mě varoval.“

Draco se pousmál. „Zmínil se o tom, když mi říkal, abych se tak nevztekal. Ale důležité je, že tenkrát jsem nechápal, jak věci mezi bratry fungují, ale teď, když to cítím stejně, chápu, jaké to je. Chci říct, kdybys byl na dně, udělal bych cokoli, abych ti pomohl, a nikdy bych ti nevyčítal nic, co by mě to stálo. A když jsem to pochopil, tak mi došlo, že na tom vzít si od tebe něco není vlastně vůbec nic špatného. Pokud tedy tvá nabídka ještě stále platí.“

„Samozřejmě. Platí.“ Harry se usmál a zdálo se mu, že ten pocit zaplavilo celé jeho nitro. „Podívej, já si myslím, že by ten dům a trezor měl opravdu patřit tobě, Draco. Jsi Black. Siriusův pokrevní příbuzný. A vím, že by byl hrdý na to, co jsi v posledním roce dokázal, a chtěl by ti pomoct.“ Harry zamrkal, šťastný, i když ho v očích trochu pálilo. Nerad přemýšlel nad tím, že Sirius je mrtvý a pryč. „Já... Mám pocit, jako bych vzdával čest jemu tím, že jsem tu pro tebe, když on nemůže. To je všechno, nikdy to nebyla charita.“

„Já vím a také vím, že ti nepřipomínám Luciuse. Promiň, že jsem to řekl. A myslím, že už v okamžiku, když jsem to říkal věděl jsem, že to není pravda.“

„Ne, není,“ řekl Harry. „Vypadáš jako on a kdyby sis nechal narůst vlasy, ta podobnost by byla ještě nápadnější. Ale když se na tebe dívám, nemyslím na něj. Vidím prostě svého bratra.“

Něco uvnitř Harryho se probudilo, protáhlo a chtělo být slyšeno. Chvíli mu trvalo, než mu došlo, co ten vnitřní hlas říká.

Och.

Jeho otec to vnímá stejně. Když se dívá na Harryho, nevidí Jamese. Harry to samozřejmě věděl. A věděl to už dlouho.

Ale teď, teď tomu už doopravdy uvěřil. Když se Snape dívá na Harryho, vidí prostě jen svého syna.

A tohle vědomí uzdravilo něco v jeho nitru. Ránu, o které Harry ani nevěděl, že ji má. Cítil se celistvější, než kdy jindy. A paže ho přestala svědět.

Harry nebyl tak naivní, aby si myslel, že je jeho problém vyřešen. Ale pro tuhle chvíli... Cítil se v pořádku. Přijatý.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Draco a naklonil se dopředu. „Vypadáš trochu divně. Nepřemýšlíš o tom, že by sis vyčaroval nějaké jehly, že ne?“

„Ne,“ vyskočil Harry, „a chci dělat něco zábavného. Pojďme si zahrát kouzelnické scrabble, tak, jak chtěl táta včera večer. Předpokládám, že si zahraje s námi.“

Jenže Snape ještě nebyl zpátky ze svého rozhovoru s ředitelem.

Nevadí. Harry a Draco se do hry pustili sami.

***

Když se Snape vrátil z rozhovoru s Albusem, byl ve špatné náladě. Strhl ze sebe hábit a mrštil s ním s takovým vztekem, až jeho okraje pleskly o zeď. Jeho výraz byl zlověstný.

„Ředitel řekl, že se nemůžeme přestěhovat zpátky?“ řekl Harry, i když sám nevěřil, že by v tom byl ten problém.

Snape se několikrát zhluboka nadechl a vypadalo to, že se pokouší sám sebe uklidnit. „Jste moji synové, takže do záležitosti vašeho přebývání nemá co mluvit. Ale do toho proklatého portrétu ano.“

Harrymu to došlo: „Aha, tys byl na Grimmauldově náměstí.“

„Ano,“ přikývl Snape se zaťatými pěstmi.

Draco se podíval ze Snapea na Harryho a v jeho šedivých očích se zračila zvědavost: „Co je s tím portrétem?“

Harry se podíval na otce, ale stejně jako uplynulé noci Snape evidentně chtěl, aby Harry mluvil sám. Což je pravděpodobně zdravé, pomyslel si Harry a zakřenil se.

„No, já jsem si tak trochu povídal s Luciusem, tedy s tím portrétem, a on řekl, že se propadám do temnoty, a tak to celé začalo.“

Draco zavrtěl hlavou. „Proč bys měl věřit jedinému slovu, které řekl Lucius? Vždyť jsi mu nevěřil, když ve Francii říkal, že tě nechá na pokoji, když tě zradím.“

„No... já...“ Harry přejel pohledem po Snapeovi, „víš, táta řekl předtím něco podobného...“

„To určitě ne!“

„Byl to jeden z těch proslovů na téma pomsta-je-špatná.“

Draco obrátil oči v sloup. „Jo, tohle. Aha.“

Harry nechtěl, aby to vypadalo, že otce z něčeho obviňuje: „Ale už to začalo i předtím.“

Draco chvíli vypadal nechápavě. Pak přikývl. „Myslíš tu záležitost s hadím jazykem ve druháku? Všichni tenkrát říkali, že jsi temný mág.“

„Ještě dřív,“ zamumlal Harry zamyšleně, „chci říct, když mi byli asi tří, tak jsem slyšel, jak jsem hrozný. Já vím, že teta a strýc měli své chyby, ale...“ pokrčil rameny.

„Slyšet zraňující věci v dětském věku má dalekosáhlé následky,“ řekl Snape.

Harry přikývl a došlo mu, že jeho otec to musí dobře vědět. „Ale ty jsi také cítil temnou magii, který vyšla ze mě v Dursleyovic domě předtím, než jsi mě začal mít rád.“

Snape si začal třít kořen nosu, jako by bojoval s bolestí hlavy. „Což, jak už jsem jednou vysvětloval, neznamená, že jsi temný. Ani to, že máš přístup k té nejtemnější magii, neznamená, že jsi temný. To, že se těmto silám říká temné, je prostě jenom zvyk.“

„Takže, co se stalo s tím portrétem?“ přerušil je Draco. Evidentně nechtěl, aby Snape nasměroval rozhovor jiným směrem a nechal jeho otázku nezodpovězenou. „Myslel jsem, že ho Řád uchovává na Grimmauldově náměstí.“

Hněv Mistra lektvarů znovu vzplanul. „Nic se mu nestalo!“ prskal. „Díky tvému nedostatku sebekontroly mi bylo zabráněno zničit poslední stopu Luciuse Malfoye tady na zemi!“

„A to má být moje chyba?“ vyskočil Draco na nohy se vzteklým pohledem.

„Věřím, že Albus ten obraz chrání, abys ho nemohl zničit ty,“ vrčel Snape.

„No, aspoň musíš konečně uznat, že jsem měl pravdu, když jsem ho chtěl poslat ke všem čertům.“

Snape se zhroutil do křesla. „Měl jsi. Ten portrét je zlo samo. Ale Albus trvá na tom, že získat z něj informace je důležitější.“ Koutky Mistra lektvarů se stáhly dolů. „Dost jsme se kvůli tomu pohádali.“

Harry s povzdychnutím odstrčil hrací plán a posunul se na roh gauče blíž k otci. „Ale ne, tys ho nedokázal přesvědčit, že máš pravdu, protože jsem ti zakázal mluvit o jehlách?“

„Jako by v tom byl nějaký rozdíl,“ řekl Snape znechuceně. „Harry, ředitel ví o tom, co se ti stalo na Samhainu, a byl to on, kdo trval na tom, že Lucius nesmí být obviněn a tohle je to samé. Lupinův úžasný, dokonalý, nepřekonatelný úkol!“ Snape napodobil ředitelův žoviální tón, jen se mu v něm objevoval temný podtext. „Severusi, portrét zůstane na Grimmauldově náměstí. A víc se o tom nebudeme bavit. Citronový bonbon?

„Ale je to můj dům!“ řekl Harry vztekle. „To já bych měl mít poslední slovo, kdo a co smí dovnitř!“

Draco si odkašlal. Ostentativně.

No jasně. Harry se krátce podíval na bratra a pak se vrátil pohledem zpátky ke Snapeovi. „Mimochodem. Domluvili jsme se s Dracem na té záležitosti s dědictvím. Vezme si Siriusův dům i trezor. Takže, teď už asi záleží na něm, jestli tam ten portrét smí zůstat, nebo ne, a asi budeme potřebovat pomoc s legalizací této záležitosti. Mohl bys nám sehnat právníka?“

Snape si je oba prohlédl. „Zdá se, že je mým osudem být nejchudší člen rodiny...“

Harry zalapal po dechu. Takhle se nad tím problémem nikdy nezamyslel. „No, víš, mě by nevadilo se s tebou rozdělit, ale asi ti nemůžu dát Siriusovy věci, to by se mu asi nelíbilo...“

„Harry,“ řekl Snape kysele. „Moje poznámka byla chabým pokusem o vtip. Jak se zdá, žel, velmi chabým. Nejsem ve finančních potížích.“

„Z toho ubohého kapesného, co dostáváme, se to dá těžko poznat,“ řekl Draco a z jeho výrazu bylo znát, že také žertuje.

„Budete mi muset odpustit, že se vás pokouším naučit skromnosti. Zejména tebe,“ zdůraznil Snape.

„A je v pořádku, když to všechno přepíši na Draca? Když jsem naposledy chtěl své dědictví dát pryč, řekl jsi mi, že mám počkat a že ti za tu radu jednou budu vděčný.“

Snape sklonil hlavu, jako by vzpomínal. „Tehdy jsi ho ale nechtěl ani tak dát, jako se ho zbavit. V tom je rozdíl.“

To byl. Harry to chápal. „A já ti doopravdy děkuju. Jsem rád, žes mě nenechal se toho všeho zbavit jen proto, že to bylo plné vzpomínek. Takhle je to lepší. Vím, že by byl Sirius na Draca hrdý.“

„Ano, věřím, že ano,“ řekl Snape pomalu. Pak se mu v očích jedovatě zablesklo. „Ačkoliv, vzhledem k tomu, že byl celý život tvrdohlavý pitomec, asi by ti Draco trvalo dost dlouho, než bys Blacka přesvědčil, že jsi doopravdy na Harryho straně.“

Dracova ruka vykreslila nějaký oblouk, ačkoli neměl v ruce hůlku. „Serpensortia! To je můj důkaz!“

„Ano, vedl sis skvěle,“ řekl Snape, „a právníka samozřejmě zařídím. Teď zpět k portrétu. Vzhledem k tomu, že ho nemůže zničit nikdo jiný než Albus, je pro něj Grimmauldovo náměstí to nejlepší místo. Nicméně, Harry, ty už s ním víckrát nesmíš být o samotě.“

„Ha, jako bych o to stál.“ Harry se nad tou vzpomínkou otřásl a začal si třít dlaněmi paže.

Harrymu došlo, že si toho Draco i Snape všimli. Otec strnul a otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale Draco mu nedal příležitost.

„Tak se vraťme na Grimmauldovo náměstí hned teď. A necháme Harryho zakouzlit na ten idiotský portrét Lumos,“ řekl Draco a začal přecházet sem a tam po místnosti. „Lumos s hůlkou. To bych chtěl vidět, jestli by ředitelovo kouzlo odolalo.“

„Byl bych rád, kdyby hlavní štáb Řádu zůstal stát,“ odsekl Snape, „a předpokládám stejně i ty, vzhledem k tomu, že ten dům bude už brzy tvůj. Je nepravděpodobné, že by souboj Harryho a Albusovy magie neskončil katastrofou. Myslím, že se pro tuto chvíli musíme smířit s tím, že portrét bude existovat dál.“ Upřel temný pohled do Harryho tváře. „A teď mě dobře poslouchej. Necítím žádné pochyby, ani lítost při vyhlídce na to, že bych měl zničit to, co z Luciuse ještě zbylo. A ujišťují tě, že kdybych uspěl, necítil bych se provinile proto, že se necítím provinile.“

„Ale v tom je rozdíl,“ řekl Harry.

„Skutečně. Protože jsem Zmijozel?“

Draco se otočil na patě a zíral na Harryho.

„Ne, ale protože je to portrét!“

Snape krátce přikývl: „Ať je to, jak chce, v určitém smyslu je to taky Lucius. Mám tvé slovo, že se v budoucnosti budeš tomu portrétu vyhýbat?“

„Bože, no jistě.“

„A tvoje, Draco? Přestože bude viset ve tvém domě?“

Draco bezstarostně pokrčil rameny. „Já se vyrovnám se vším, co by mi Lucius chtěl říct.“

„Přesto se k tomu portrétu nebudeš přibližovat sám!“

Draco se zakabonil. „Dobře víš, že možná Remus Lupin bude potřebovat, aby z něj vytáhl nějaké informace. Lucius se daleko snáze prořekne, když zuří. A kdo by v něm dokázal tento pocit vyvolat lépe, než-li já?“ pravil Draco s hlubokou úklonou.

Snape začal vypadat vztekle. „Jak už jsem řekl. Nebudeš s tím portrétem sám. Pokud bude Lupin potřebovat tvou pomoc, řekne mně a nějak se domluvíme. Bezesporu by šel použít i jistý neviditelný plášť.“

Draco se rozzářil. „To by mohlo fungovat.“

Harry už byl řečmi o portrétu unavený. Chtěl zapomenout, že ta věc vůbec existuje. „Scrabble už mě nudí. Pojďme se objednat k večeři pro každého něco vhodného.“

Jak se ukázalo, tentokrát byl pro Harryho vhodný šťavnatý steak. Dostal ho s nožem s kostěnou vyřezávanou střenkou.

Když to Draco uviděl, položil svou ruku na Harryho. „Možná bude lepší, když použiješ tenhle,“ řekl a podal mu normální nůž.

„Pro smilování...“

„Tenhle má ostrou špičku.“

„To má můj brk taky, když je zrovna v kondici!“

Snape si odkašlal. „Draco... tvůj zájem o bratrovo bezpečí je chvályhodný. Ale nemyslím si, že by Harryho porucha zašla až tak daleko.“

„Jo, začal jsem používat jehly, abych se jich začal přestat bát. Aby je už proti mně nikdo nemohl použít.“

Draco dal svou ruku zpět. „Aha, to jsem nepochopil. Dobře. Tak si užij svůj upražený steak. Nechápu, proč si ho nemůžeš objednat středně propečený...“

Což byla idiotská poznámka vzhledem k tomu, že si Harry vlastně vůbec nic neobjednal. Dostal to, co pro něj bylo zrovna vhodné. Což bylo tentokrát steak s hranolkami, obojí bohatě přelité kečupem. Draco prohlásil, že udělat tohle s dobrým kusem masa je zvěrstvo. Harry mu řekl, aby držel hubu a jedl svoje slimáky.

***

Později téhož večera si Harry zívl a odložil knihu.

„Nebaví tě?“ zeptal se Snape, když vešel do místnosti s tácem, který se vznášel za ním. Místnost se naplnila vůní horkého kakaa.

„Pokouším se zůstat vzhůru, než se Draco osprchuje. Ale začínám si myslet, že se chce stát rybou.“ Harry se trochu posadil a vzal si hrnek, který pomalu připlouval jeho směrem. „Ačkoli kakao zní jako dobrý nápad. Díky.“

Snape si vzal z podnosu svůj vlastní šálek a posadil se na konec Harryho postele. Vypadlo to, že se ebenovému podnosu nechce vznášet se prázdný a tak se začal pomalu otáčet na místě.

„Tak,“ řekl Snape, jehož tvář byla mírně zahalená párou, vycházející z hrnečku. „Napadlo mě, že je ještě pár věcí, o kterých bychom si měli promluvit.“

Harry upil trochu kakaa, přestože bylo příliš horké. „No, já si nemyslím, že už by to bylo pryč, ale dnešek nebyl zas tak špatný, vážně. Párkrát jsem měl chuť použít jehlu, ale dokázal jsem se zabavit něčím jiným.“

„To rád slyším. Ale to není to, o čem bych s tebou v tuto chvíli chtěl mluvit.“ Snape se na chvíli odmlčel a potom pokračoval: „Zamyslel ses někdy nad tím, jaké následky mohlo mít to, cos dělal, na tvé zdraví?“

Harry se posunul na posteli dozadu a byl překvapený, když jediné, čeho tím dosáhl bylo, že se otec posunul kupředu. „No?“

„No, trochu,“ řekl Harry pomalu. „Když jsem použil opravdu velkou jehlu, dost jsem krvácel. A tak mi došlo, že když v tom budu pokračovat, mohl bych vykrvácet. Já... myslel jsem, že to vyřeší léčebná kouzla, ale čím víc jsem je používal, tím méně fungovala. A ne, že by fungovala nějak dobře od začátku.“

„Sebeléčba má v takovýchto případech své limity,“ přikývl Snape. „Podstatou těchto kouzel je pomáhat. Pokud magie začne mít pocit, že každá pomoc vede jen k dalším zraněním, přestane fungovat. Ale Harry, ztráta krve není to jediné nebezpečí, kterému ses vystavil, když jsi používal jehly.“

„Jo, infekce mi taky dělala starosti. Snažil jsem se přijít na to, kde bych mohl získat nějaký balzám a přitom to vše udržet v tajnosti.“

„Popravdě, ve tvé ruce už byla přítomna infekce, když jsem ji minulou noc léčil. Víš, co se může stát, když se infekce rozšíří?“

Harry nevěděl, ale měl pocit, že se to dozví.

„To je o hodně vážnější než ranka, kterou nedokážeš vyléčit sám. Rány se mohou zanítit. Už jsi někdy slyšel o gangréně?“

Kakao najednou chutnalo hořce. „Jo.“

„Magie dokáže vyléčit velkou spoustu věcí, jak víš. Ale nedokáže vyléčit všechno. Zamysli se nad Moodym a musí ti to být jasné.“

„Jo, ale já bych za tebou přišel, dřív, než bych dostal gangrénu,“ řekl Harry trochu dotčeně. „Nezapomeň, že jsem za tebou přišel.“

Snape nespustil z Harryho temné oči. „Máš kvalifikaci na to, abys dokázal posoudit závažnost infekce? Víš, že sepse může způsobit to, že oběť se začne chovat iracionálně? Klidně by se mohlo stát, že by sis myslel, že pomoc nepotřebuješ přestože bys ji potřeboval.“

„Myslím, že bych si všimnul včas, když by se moje ruka začala rozpadat!“

„A já si myslím, že tehdy už by mohlo být pozdě na to ruku zachránit!“ díval se na něj Snape přísně. „Byl sis vědom toho, že už máš v ranách infekci?“

„Bylo to jen trochu. Bylo to pod kontrolou...“

„A tak se dostáváme zpět k tvým rozsáhlým znalostem z lékouzelnictví,“ řekl Snape kysele. „Předpokládám, že si to neuvědomuješ, ale včera večer jsi měl zvýšenou teplotu. A to není jediné riziko, kterému ses vystavil. Co třeba otrava? To může být další důsledek zavedení cizího předmětu do těla.“

Harrymu se vývoj debaty vůbec nelíbil. Nic tak nebezpečného neudělal. „Podívej, měl jsem spoustu daleko horších ran a nikdo si toho ani nevšiml. Chováš se, jako by mě pár kapek krve mohlo stát život, a přitom oba víme, že to není pravda. Copak je to divné, že jsem chtěl být silnější? Možná, že jsem otrávený a už se mi dělá špatně z toho, jak se ke mně každý chová, jako bych byl nějaká křehká květinka. A ještě ke všemu neschopná!“

Snapeův hlas zněl příkře. „Harry, ty rozhodně nejsi neschopný a jednoho dne se to svět dozví...“

„Skvěle, jako bych potřeboval ještě nějaké ovace!“

„Teda ty ale dokážeš být protivný,“ povzdychl si Snape. „Harry, ty máš možná pocit, že ses stával silnějším. Ale jediné, co se stalo, bylo, žes oslaboval své tělo. A dokonce i kdyby infekce nebyla skutečně nebezpečná, nemyslíš, že to mohlo ovlivnit tvou kontrolu nad magií, když kouzlíš? Co kdybys náhodou svedl magii do hůlky a skončilo by to něčím zraněním? Nezačal jsi právě kvůli tomuhle o sobě pochybovat?“

Zásah. Harry cítil, že zrudl, a zcela ho zaměstnalo pití horké čokolády. Čekal, že otec bude v hovoru pokračovat, ale vypadalo to, že Snape očekává, předtím, než bude pokračovat, nějakou odpověď. Chvíli to trvalo, než k němu Harry z pod ofiny vzhlédl. „Nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát,“ zamumlal.

„Evidentně.“

„Omlouvám se. To je to, co chceš slyšet?“

Snape si vzdychl. „Harry, já nechci, aby ses cítil provinile. Jen chci, abys pochopil, že dokonce i tak nevinné zranění, jako je bodnutí jehlou, může mít následky. A předpokládám, že ani nemusím říkat, že ta velká jehla, kterou jsi použil naposledy, byla prostě za hranicí zdravého rozumu.“

Harry přikyvoval, ale vypadalo to, že tentokrát Snape na odpověď nečeká.

„Mohl sis tím nástrojem rozdrtit žílu, děcko jedno pitomé. Navíc jsi ji zavedl příliš hluboko na to, aby se ke zranění dostal balzám. Nechci ani pomyslet na to, co by mohla způsobit infekce tak hluboko ve tvé ruce. A i když pomineme infekci, už to zranění samo mohlo vést k poškození toku magie a tvé schopnosti fyzicky se bránit.“

Další faktor, který nezvážil. Harry bleskově dopil kakao.

„Představ si, v jaké situaci bys byl, kdybys sám na chodbě potkal jednoho z tvých měně morálních spolužáků a on se rozhodl na tebe zaútočit. Co kdyby tě někdo chytil za ruku? A nebo ti ji zkroutil, abys upustil hůlku...“

„Já ani nepotřebuji hůlku.“

Snape se na něj netrpělivě podíval. „Představ si, že toho jsem si všiml. Ale to, že bys kouzlil bez ní, by tě zbavilo výhody tajemství. Byli bychom znovu nuceni pozměnit paměť všem svědkům a riskovat, že rada školy vyhodí každého, kdo by v tom byl zapletený.“

Harry se zakabonil. Díky otci se cítil čím dál tím hůř z toho, co udělal, ale ještě horší byl fakt, že čím hůř se cítil, tím víc ho svrběly paže. Věděl, že použít znovu jehlu je špatný nápad. Ale přesto malá část jeho já to chtěla udělat.

Nechtělo se mu přiznat, co se děje, ale otec ho donutil slíbit, že mu o každém takovém pokušení řekne. Pevně stiskl v rukách hrnek a doufal, že horko bude stačit k tomu, aby naplnilo jeho potřebu bolesti a krve. A taky to zabránilo jeho rukám třást se. „Tati, já se nepokouším vyklouznout z tohoto kázání, vážně ne, vím, že máš pravdu, a tak, ale když se cítím provinile, tak... to...“

Nemusel větu dokončit, protože otec bleskově odložil hrnek a přitáhl si Harryho do náruče, ve které ho pevně sevřel. Svrbění v Harryho pažích trochu polevilo. Kdyby se jen trochu snažil, mohl předstírat, že ho jen koušou rukávy. Harry se zhluboka nadechl, uvolnil se a užíval si pocit toho, že je milován.

Snape se nadlouho odmlčel. A pak tichým hlasem dokončil jejich rozhovor.

„Máš nutkání si znovu ublížit.“ Ta jediná věta byla naplněna smutkem.

Harry přitisknutý k otcově hrudníku přikývl. „Řekl jsi, že ti to mám říct.“

„Ano.“ Harry cítil, jak ho otec hladí po zádech. Připadal si díky tomu trochu jako děcko, ale líbilo se mu to. Opravdu líbilo. Takže si nestěžoval.

O pár chvilek později sám sobě připomněl, že už je mu šestnáct a trochu se odtáhl. „Děkuju.“

Vypadalo to, že se otci příliš nechce ho pustit. „Myslím si, že tohle je to, proč potřebujeme pomoc odborníka. Harry, já pro tebe dělám to nejlepší, co umím, ale zdá se mi, že v tomhle jsem selhal.“

Harry nechtěl, aby se otec cítil špatně. „Neselhal, jen je to pro tebe všechno nové. Nikdy jsi neplánoval stát se otcem. A i kdybys to měl v plánu, tak naše problémy jsou ve srovnání s těmi, co mají normální rodiny, skutečně bizarní. Dokonce i s těmi kouzelnickými. Kolik rodičů musí myslet na skrývání, magii bez hůlky, nebo být trvale připraveno na útok? Vím, že děláš všechno, co se dá, ale nemůžeš myslet na všechno.“

Snape se ušklíbl. „Pokouším se. Dělat něco jiného by nebylo zmijozeslké. Ale tohle... ne, myslím, že mě opravdu nemohlo napadnout, že se začneš sebepoškozovat. Zejména, když jsi to předtím nikdy neudělal, přes všechna ta traumata, která tě už potkala.“

Harry přikývl. „Nesnažím se obhájit to, co jsem dělal. Ale nemůžeš se na mě zlobit za to, že jsem se tím oslaboval. Když jsme cvičili v Devonu, tak ti to starosti nedělalo, a mně to prostě připadalo stejné.“

Mistr lektvarů strnul, zatímco držel svého syna. „Ano, už jsi o tom mluvil včera večer. Nicméně to podobenství je mizerné. Ty jsi se zraňoval záměrně. Zatímco tvá zranění v Devonu byla nepřímý výsledek naší aktivity. Záměrem bylo zlepšit tvé schopnosti v obraně. Tomu snad rozumíš.“

Harry tomu rozuměl. „Samozřejmě, že chápu, že ses mě nepokoušel zranit. Ale ty mé jehly.... v tom byl také záměr. Chtěl jsem překonat strach. Myslel jsem si, že když budou mé ruce hodně špatné, že... no, že někde štípnu nějaký balzám, protože léčebná kouzla už nefungovala.“

Snape znechuceně zavrčel. „Evidentně jsi tréninku v Devonu rozuměl méně, než jsem myslel. Nepochopil jsi vůbec nic.“

„Naučil jsem se, že Úřad pro záležitost kouzelnických rodin rád do všeho strká nos, takže nesmí zůstat žádné stopy... a do háje. Vůbec jsem nepomyslel na to, co by se stalo, kdyby tohle viděli.“

Při Snapeově zavrčení Harryho zamrazilo v zádech. „Nepochybně. Dovolím si říci, že bychom dostali do spisů další úžasný záznam.“

„Omlouvám se...“

Otec nad omluvou mávl rukou. „Ale já jsem v žádném případě nemluvil o úřadech, když jsem mluvil o následcích. Vzpomeň si na Devon. Dokážeš si vzpomenout, proč jsem ti nedovolil vyléčit po našich soubojích všechna zranění?“

Harry se zamyslel a pomalu přikývl. „Ano, nechtěl jsi, abych se stal závislý na lektvarech.“

„Nebo kouzlech,“ doplnil Snape. „Nikdy jsem nechtěl, aby tvá bolest byla součástí lekce.“

„To jsem si ani nemyslel...“

„Ne?“

„No... předpokládám, že jsem si myslel, že když získám lepší kontrolu nad mou magií, potom nebudu zraněn.“

Snape znovu vzdychl. „Ale to jsi pochopil špatně. Alespoň v tomto bodě. Měl jsem to s tebou probrat tehdy jasněji. Neměl jsem být tak sebestředný.“

„Cože?“

Snape se pochmurně usmál. „Bolelo mě, že tě zraňuji, Harry. Zejména ve světle toho, co jsem byl donucen ti udělat o Samhainu. Snažil jsem se na to myslet co nejméně. Musel jsem si zachovat odstup, protože jinak bych tě nebyl schopen učit. Takže, když jsem s tím začal...“ Mistr lektvarů sevřel rty do přísné linie.

„Cože?“ Když Snape mlčel a jen zlehka zavrtěl hlavou, Harry ho šťouchl do ramene. „Hej, to není fér, ty chceš, abychom ti říkali všechno, a přitom to sám neděláš.“

Otec nadzvihl obočí: „A život je fér, že?“

Harry se na tuto slepou stezku nenechal svést. „Vysyp to.“

Snapeovy oči potemněly. „Snad nám to pomůže lépe se chápat. Předpokládám, že si pamatuješ, jak jsem mluvil o nočních můrách, které mě pronásledovaly po Samhainu. Naneštěstí tvůj trénink v obraně mě donutil znovu tě zraňovat, což mi vrátilo nepříjemné vzpomínky.“ Muž se odmlčel a třel si kořen nosu. „Což se ukázalo jako problematické, protože jsem zjistil, že lektvar pro pravdivé sny začal být méně účinný při tlumení emocí v mých snech. Moje snaha upravit ho ve skutečnosti způsobila, že jsem si uvědomil narůstající problém.“

Tentokrát to byl Harry, kdo objal otce: „Tati! To mě nenapadlo. Tys to kvůli mně všechno prožíval znovu, že?“ Zhluboka vydechl. „A nemohl sis vzít další Pravdivé sny? Kvůli mně, kvůli tomu, co se provalilo minulou noc?“

Snape se zamračil. „Ne. A ty za mě nejsi zodpovědný, kdežto naopak to pravda je. Chci jen, abys věděl, že rozumím tomu, jak snadno se člověku situace vymkne zpod kontroly. Ale byl bych špatný otec, kdybych dovolil, aby se ti to stalo. A teď jsme odešli od tématu a já skutečně chci mluvit o tobě.“

Harry si povzdychl: „Chceš říct ještě něco?“

Otec odhrnul Harrymu vlasy z očí. „Asi ne dnes. Jen si pamatuj tohle. Bez ohledu na emoce, o kterých tě ujišťuji, budeme mluvit později, nechci, aby ses někdy vědomě vystavoval nebezpečí, bez ohledu na to, jak malé se ti bude zdát.“

Harry si propletl prsty. „A platí tohle vždycky, nebo jen pro mě? Chci říct, já chápu, že to, co jsem dělal, bylo nebezpečné, protože se z toho stala posedlost a že jsem se o sebe nestaral pořádně, a i kdybych se staral, nešla by všechna zranění pořádně vyléčit, ale co třeba to, cos udělal Dracovi?“ hádal se Harry. „Venetimorica ho oslabila. I když to bylo jen jednou. Ale na konci byl silnější. Chci říct morálně. Nechceš přece říct, že to bylo k ničemu?“

Sedící Snape se na něj podíval zpod přivřených víček. „Ale na to jsem pečlivě dohlížel, stejně tak, jako na tvůj trénink v Devonu. A nikdy bych nedovolil, aby vás to zranění poškodilo na zdraví. Utrpením může člověk zesílit, to nepopírám. Ale ohrožovat sám sebe, bez toho, aby ti někdo mohl pomoct, mohlo vést k tvému rychlému a ošklivému konci... to je úplně jiný případ.“

„A navíc, Harry,“ dodal Draco, který právě vyšel z koupelny s vlasy zčesanými z čela, „Venetimorica byla trest, Harry. A jsi zpátky u toho, co jsem řekl včera večer. Za to, co jsi udělal Luciusovi si trest nezasloužíš. Muselo se to stát, ať už si o tom ty myslíš cokoli.“

„Já jsem myslel, že ty jehly taky musely být,“ bručel Harry, „ale jo, byl to špatný nápad.“

„To teda byl.“ Snape se mu znovu zadíval do očí. „Je důvod, proč jsou lektvary podávány ústy nebo aplikovány zevně. Kouzelníci se už před dlouhou dobou naučili, že bodnutí jsou od podstaty problematická, dokonce i vzhledem k léčebným prostředkům, které jsou k dispozici.“

Harry si v tu chvíli vzpomněl na otcovo zděšení z očkování. Tu hrůzu v jeho očích, když se dozvěděl, že Harry, jako dítě dostával injekce. A tohle ti udělali? Vstřikovali do tebe lektvary?

Předpokládal, že tento vztah kouzelníků k jehlám je trochu přehnaný. Svého druhu předsudek. Možná založený na špatných zkušenostech s mudlovskou medicínou, které příliš nerozuměli. Harry konečně pochopil, co mu to otec říkal. Přestože zná základy zdravovědy a první pomoci, nikdy se nepokusil jehly sterilizovat. Přestože toho o mudlovské medicíně ví málo, věděl, že doktoři a sestry to dělají. Možnost, že by dostal gangrénu, mu ještě pořád připadal směšná, ale...

Vytáhl si rukáv a podíval se na ranky, které mu zůstaly. Ano, magie nedokáže uzdravit všechno. Bylo vidět, že jeho ruka není v pořádku.

„Omlouvám se,“ řekl a svěsil hlavu. „Takže myslíš, že bude potřeba ještě nějaký Hojivý balzám?“ Předtím, než otec stihl odpovědět, Harry se zhluboka nadechl. „Slibuji, že už to nikdy neudělám. Ale chci od vás totéž. Už žádné hrůzostrašné tresty pro Draca, ano?“ podíval se na otce. „A ty nebudeš brát žádné zdraví škodlivé lektvarové přísady.“

Draco si odfrkl: „Jsem si docela jistý, že by Marša stáhla tátu z kůže, kdyby se znovu stalo něco takového, jako byla Venetimorica. A já se od té doby chovám téměř jako anděl, takže to není vůbec na pořadu dne. A o vrbence nachové vím všechno. Vážně. Myslím, že Severus tu záležitost přehání. Měl by ji brát jen tehdy, když se potřebuje cítit lépe, ale jinak jde jen o etický problém s přísadami do lektvarů. Věř mi, nechceš s tím začít znovu od začátku.“

Mistr lektvarů otevřel ústa k odpovědi, ale Draco ho zastavil gestem ruky. „Jestli začneš s dalším kázáním, budu to já, kdo pošle na úřad oznámení o týrání,“ zakřenil se. „Slovním. Myslím, že už to stačilo.“

„To není ani v nejmenším vtipné,“ řekl Snape a spražil ho pohledem.

„Já jen, že si myslím, že na jeden večer už jsme toho slyšeli až až, Sev... chci říct, tati.“

Snapeova zlost zmizela a zatvářil se potěšeně. „To je riziko, když posloucháš za dveřmi, Draco. A teď vzhledem k tomu, že vy dva jdete zítra do školy, je čas jít spát.“

Draco se zívnutím padl do postele. „Ještě dva týdny. Budu nadšený, že o prázdninách... hm... budu spát do oběda.“

„Rozhodně nemám v plánu podporovat během léta tvé zlozvyky,“ řekl Snape a mávnutím hůlky zhasl světla. Harry slyšel, jak se hrnky od kakaa usadily na podnose. „Dobrou noc.“ Dveře se s tichým klapnutím zavřely.

Draco počkal s kňouráním až do okamžiku, kdy nebylo slyšet otcovy kroky. „Spím rád do oběda!“

Harrymu to nijak nešlo dohromady z historkami o krušném letním studování, které Draco vyprávěl. „Lucius tě vážně nechal?“

Draco zavrčel: „Ne, ale matka ano, pokaždé, když byl pryč.“

„Jsem si jistý, že naše prázdniny budou úžasné.“ Harry se obrátil tváří ke zdi. „Dobrou, Draco.“

***

Ty dva týdny, co zbývaly do konce školního roku, utíkaly jako voda. Pro Harryho to byla nová zkušenost. Dříve se přibližujícího se léta děsil, tentokrát se nemohl dočkat. Prázdniny před ním zářily jako maják, vítající ho. Konečně bude smět trávit čas mimo školu a nebude u toho muset dřít jako domácí skřítek. Když se bude chtít učit magii, nebude se muset bát, že ho u toho někdo uvidí. Konečně se vrátí do školy a bude mít hotové úkoly.

A nikdo na něj nebude ječet a říkat mu, že je k ničemu.

Zdálo se, že nebelvírští tomu problému s jeho očima porozuměli, nebo tedy té lži o jeho očích. Ve skutečnosti žádné problémy s očima neměl. Jeho oči byly čím dál tím lepší. Už zase. Připadal si jako na houpačce a přál si, aby se jeho zrak konečně ustálil.

Neville prohlásil, že je dobře, že má Harry otce, který se o něj tak pěkně stará. A s tím musel souhlasit dokonce i Seamus. Takže tohle se urovnalo.

Ve většině hodin už to učitelé odpískali. V lektvarech vyráběli zmrzlinu a odměňováni byli ti, kteří dokázali udělat tu nejlepší a tu nejzvláštnější. Harrymu trochu dělala starosti ochutnávka, která měla přijít na řadu příští víkend, protože některé z těch nápaditých kombinací mu zněly trochu nechutně. Konec konců, kdo by doopravdy chtěl ochutnat mátovo-dýnově-pistáciovou?

Draco trval na tom, že zmrzlina je příliš obyčejná a místo toho dělal gelato. Nic z toho, co Harry řekl, ho nedokázalo odradit, a tak Harry pracoval s Ronem na trojnásobně čokoládové kokosové příchuti. Pokoušeli se do svého týmu zlanařit Hermionu, ale ta prohlásila, že chce také dělat gelato.

Ron se nad tím trochu kabonil a nebylo divu. U Dracovy lavice se evidentně nepracovalo na limetkově citronovém gelato, ale vedli o něčem s Hermionou zapálené debaty a vypadalo to, že se poměrně dost hádají.

Přestože byly Lektvary s Brumbálem zábavné, musel Harry přiznat, že jeho nejoblíbenější hodina je Obrana. Snape mučil Arana, jak jen to šlo, napadal jeho učební metody, předváděl své, evidentně, daleko lepší schopnosti a občas dokonce kritizoval jeho hygienické návyky.

Harry myslel, že umře smíchy, když se otec opovážil pokárat Arana, že by si měl umýt vlasy. Celá třída reagovala podobně. Dusili se a pokoušeli se to skrýt.

Aran zrudl – po kolikáté už tento den – a otevřel ústa k nějaké jedovaté odpovědi. Ale zbabělost mu nedovolila promluvit, a tak pusu znovu zavřel a otočil se.

Vypadal jako pes s ocasem staženým mezi nohama.

Teď už si byl Harry úplně jistý, že Aranův trest nespočívá jen v naprostém ponížení. Snape se ho pokouší vyprovokovat. Chce s ním bojovat.

Proč s ním chce bojovat, to byla další otázka. Jedna z těch, na které Mistr lektvarů neodpověděl, bez ohledu na to, jak moc Harry naléhal.

***

Ve středu večer měl Harry první schůzku s Maršou. Aby se Harry vešel do jejího časového rozvrhu, museli ti tři opustit Bradavice už před večeří, a tak si jen rychle doma snědli sendvič a klukům bylo přislíbeno, že pokud se budou slušně chovat, dostanou pudink. Možná by měli čas najíst se pořádně, ale Harry chtěl navštívit paní Figgovou a možná se zastavit na chvíli u Dudleyho, který se teď přestěhoval zpátky do svého domu v Zobí ulici.

Možná to bylo tím vším zkoumáním vlastní duše, do kterého se Harry v posledních dnech nutil, možná, že to bylo návštěvou Surrey právě v tomhle ročním období, ale Harry v posledních dnech hodně přemýšlel o svém mudlovském životě. Přestože se ještě pořád trochu zlobil na paní Figgovou za to, že si nikdy nestěžovala Brumbálovi na to, jak odporně se k němu Dursleyovi chovají, byl jí Harry vděčný za laskavé přestávky v nepřetržité atmosféře nenávisti během jeho dětství. A navíc je nechala používat krb, a tak jí Harry přinesl krabičku výborné čokolády.

Během krátké návštěvy se Harry zmínil, že se chce stavit za Dudleym, ale paní Figová jim sdělila, že dostal práci jako noční hlídač, a tak je pravděpodobně pryč.

Když se blížili k místu jejich schůzky, Harry začal být nervózní. Kupodivu byl daleko nervóznější z toho, co doktorce říct nesmí, než z toho, co musí. Pro doktorku Milou byla vytvořena další verze nedávného zmizení obou chlapců. Bylo jí řečeno, že během hádky s jejich profesorem Obrany, Lucius Malfoy volal Aranovi krbem kvůli soše, která měla být doručena, a on využil příležitosti, proklel učitele a uprchl s oběma chlapci. Zbytek té historky už byl stejný, až na to, že v této verzi Harry Dracova otce jen těžce zranil, ale nezabil ho. Později na něj bylo použito paměťové kouzlo, protože, když chlapce vyslýchal, dozvěděl se o té záležitosti s Venetimoricou a oni se obávali, že by mohl tuto informaci zneužít, nechat Draca vyhodit ze školy a zrušit Severusovo opatrovnictví.

Neexistovalo žádné rozumné vysvětlení, proč nebylo proti Malfoyovi vzneseno žádné obvinění. Ale to se nestalo ani při všech ostatních věcech, které tento rok udělal. Doktorka Milá věděla o jeho zločinech z Dracových předcházejících schůzek. Bylo jí řečeno, že je důvod, proč Lucius nesmí být zatčen a že je to tajemství.

Část Harryho duše si přála smět říct terapeutce všechno, ale chápal, jak špatný by to byl nápad. Tohle opatření bylo nutné pro případ, že by doktorka Milá byla vyslýchána. Otec byl ochoten riskovat kvůli synově terapii Voldemortův vztek a prozradit jí o únosu, ale nemohl riskovat život nového špiona tím, že jí prozradí, že Lucius je mrtvý. Harry měl pocit, že díky této polopravdě je celá tahle záležitost k ničemu. „Nesmím jí říct o té nejdůležitější věci,“ stěžoval si, když dávali jejich historku dohromady. „Co když si bude myslet, že jsem úplný cvok jen proto, že nebude mít všechna fakta? Třeba mi pak nebude moci ani pomoct.“

Jeho otec souhlasil s tím, že je to politováníhodné, ale poukázal na to, že pokud se chce někomu svěřit, má rodinu, své nejbližší přátele a ředitele. „A jsem dokonce ochoten nechat tě mluvit s tím vlkodlakem. Pokud budu mít pocit, že pro jednou tu situaci zlepší a ne zhorší,“ řekl.

Přes celou tu složitou síť polopravd proběhla jejich první schůzka s Maršou velmi dobře. Pro začátek alespoň nezírala na jeho jizvu. Harry nevěděl, jestli je to proto, co všechno už o něm slyšela od Draca, nebo jestli jí něco řekl Snape. Očekával, že bude chtít mluvit hned o jehlách a o tom, co udělal, a proč už to nesmí nikdy udělat, ale ona ho místo toho nechala mluvit o tom, o čem chtěl.

Očividně měla pocit, že by se měli navzájem trochu poznat. A to dávalo smysl. Jak by mohl probírat Harry věci s někým, koho sotva zná?

A tak mluvil o famfrpálu a řekl jí, jaké to je letět doopravdy rychle. Pak se kvůli tomu cítil trochu provinile. Protože na ní bylo vidět, že mu trochu závidí. Nedokázal si představit, jaké to pro ni musí být, znát svět magie, ale přitom být donucena stát mimo něj.

A nebo možná mohl, protože většinu tohoto roku trávil jako moták. Ale alespoň měl Draca a Snapea, kteří ho neustále přesvědčovali, že se jeho magie jednou vrátí. A ne jako Marsha, která s určitostí věděla, že žádnou magií už mít nebude.

Doufal, že jí to Draco neotlouká o hlavu moc často.

Když už Harry nevěděl, o čem jiném mluvit, než o rozdílech mezi Kulovým bleskem a XL, doktorka Milá se ho jemně zeptala, jak se mu minulý týden vedlo. Harry věděl, na co se ptá.

„No, když jsem v rozrušený, začnou mě svrbět paže,“ začal. „A... no... myslím, že víte, proč tu jsem.“

„A co tě dokáže vyvést z míry?“

Harry se na chvíli odmlčel, aby si předtím, než odpoví, srovnal myšlenky. Řekl jí, že se cítil provinile za to, že Lucius víc zranil Draca než jeho. Ke svému vlastnímu překvapení začal Harry brzy mluvit o tom, že to vypadá, že si všichni myslí, že je křehký, neschopný a hloupý. Zjistil, že mluví a mluví a ona jen naslouchá.

Když byla jejich schůzka u konce a Harry se vrátil do čekárny, kde seděli Snape a Draco, našel je zabrané do rozhovoru.

„Říkám ti to jen proto, abys věděl, jak otravná umí ta holka být,“ říkal Draco. „A protože nějak potřebuju zabít tuhle nudu. Ty časopisy tady jsou ty největší pitomosti, co jsem kdy viděl. Všichni mudlové musí mít postižení mozku...“

Vzhlédl, když si Harry odkašlal a začervenal se a nebylo divu. Hned vedle Harryho stála doktorka Milá.

„Myslela jsem, že pracujeme na toleranci,“ řekla mírně.

„Ale ano,“ řekl Draco spolehlivě, pořád červený. „Připustil jsem, že mudlové mají mozek, to je tolerantní, ne?“

Doktorka Milá se na něj upřeně zadívala. Byl to dlouhý, zakaboněný pohled.

Draco sklopil oči: „Omlouvám se.“

Doktorka obrátila svou pozornost ke Snapeovi: „Řekla bych, pane profesore, že naše první schůzka s Harrym byla velmi produktivní. Myslím, že někdy v budoucnosti sjednáme schůzku, kde budeme všichni tří. Ale pro teď bych se raději setkávala s každým chlapcem zvlášť.“

Snape vstal a poděkoval. Harry očekával, že půjdou, protože jeho i Dracova terapie už byla u konce. Ale otec měl v mysli ještě jednu záležitost.

„Dozvěděl jsem se, že jeden z mých studentů by mohl trpět...“ podíval se na Draca. „Jaké bylo to slovo, které použila slečna Grangerová?“

Draco vstal a vypadal zarputile: „Dyslexie. Merlin ví, že jsem v posledních pár dnech slyšel tohle slovo mockrát. Jako by věděla o Gregovi po jedné hodině víc, než já za celá ta léta!“

„Ano, dyslexie,“ řekl Snape a ignoroval Dracův výbuch. „Chtěl by znát váš profesionální názor na to, jaká je pravděpodobnost takového postižení u mladého muže, který je téměř dospělý.“

aDoktorka Milá si uhladila sukni. „Ale pane profesore, dyslexie není nikdy omezena věkem. Mohou jí trpět i dospělí.“ Pak se krátce odmlčela, a když pokračovala, zněl její hlas váhavě. „Chápu to dobře, že toho mladého muže, o kterém mluvíme, nikdy nikdo nevysvětlil kompenzační metody, jak se naučit číst?“

Snape jí nevrle odpověděl: „Všichni jsme si v podstatě mysleli, že je prostě...“

Doktorka Milá neměla problémy to vyslovit: „Hloupý? To je, řekla bych, velice nešťastné.“

„Ale zaměňovat písmena?“ Draco zastrčil ruce hluboko do kapes. „To je směšné. Ani jsem Hermioně nevěřil, když mi to řekla!“

„Chemické procesy v mozku – v mudlovském i kouzelnickém,“ dodala kousavě, „jsou velmi komplikované.“ Zadívala se na Snapea, Harryho i Draca. „Zaměňuje písmena, když píše?“

Harry pokrčil rameny: „Já nevím.“

Draco zdvihl bradu. „Myslel jsem, že neumí gramatiku.“

„Pane profesore?“

„Já jsem předpokládal, že nevěnuje svým úkolům příliš péče,“ přiznal Snape, „a že je... pomalý.“

Doktorka podrážděně vzdychla. „Pro smilování. Copak jste se při svých učitelských studiích nedozvěděl ani základní informace o poruchách učení?“

Snape založil ruce na hrudníku. Harry si pomyslel, že kdyby na sobě měl plášť, vypadalo by to výhružně. V mudlovské oblečení to vypadalo, že se pokouší sám sebe bránit. „Obávám se, že vzdělávání v kouzelnické světě neprobíhá podle stejných norem jako v mudlovském,“ přiznal. „Například mé jediné pedagogické vzdělání spočívá v tom, že mi ukázali, kde mám učit. Mám tento předmět rád.“

Doktora Milá na něj zírala. „A jak jste se tedy naučil učit?“

„Zkušenostmi.“

Harry si téměř vzdychl. Takže tady se vzala ta Snapeova posedlost učením se ze zkušeností. No, alespoň to v poslední době vypadalo, že od téhle své teorie ustoupil. Jako učitel Obrany byl úžasný, dokonce i když neponižoval a nepošťuchoval Arana.

„Bradavice by evidentně měly být přivedeny do moderního světa,“ řekla doktorka kousavě. „Nicméně, nedělám si iluze, že by mému názoru byl přikládán nějaký zásadní význam.“

Snape měl dost slušnosti v těle, aby se alespoň trochu zčervenal. „Máte knihu o dyslexii? Rád bych se o tom něco dozvěděl. Možná, že jsou i jiní studenti v této situaci.“

„To bezpochyby,“ zamručela doktorka, „chviličku.“

Když odešla, Draco málem vrčel nahlas: „Já tomu nevěřím. Ta nesnesitelná mrňavá šprtka měla už zase pravdu? Ale jak jsem měl vědět, že Greg není pitomec? Vždyť to není jenom ve čtení! Chová se jako blb pořád!“

„Pokud se k němu ostatní chovají, jako by byl,“ řekl doktorka Milá ledově, když se vrátila zpátky do čekárny, „tak je to pochopitelné. Mimo jiné bude jistě také trpět nedostatkem sebedůvěry.“ Podávala Snapeovi tlustou bichli. „Možná, že toto vám ve vaší práci s ním pomůže.“

Byl to ale Draco, kdo se po knize natáhl a vzal si ji: „Já ji chci jako první. Já ho učím. Nebo se o to alespoň pokouším. Je to můj kamarád.“

Doktorka se usmála. „Pokud máš nějaké další otázky, můžeš se mě zeptat další středu. A teď mě prosím vás omluvte, už teď jdu na večeři s Michaelem pozdě.“

Harry s dalším hovorem počkal až do okamžiku, když šli dolů ulicí. „Nevěděl jsem, že je Marša vdaná.“

Draco se rozesmál: „Není. Michael je její pes.“

„A to já jsem si myslel, že je příliš moderní na to, aby nosila prsten,“ řekl Snape jedovatě. Evidentně se ho její kritika dotkla, přestože byla oprávněna. Ale to nebylo to, co Harryho zaujalo.

„Ty jsi se díval na její prsteníček?“

Snape ho rychle přejel pohledem: „Můj život mě naučil pozorovat i ty nejmenší detaily.“

Draco řekl tiše přesvědčivým hlasem: „Jistě Severusi. Tak to bylo. My ti věříme. Každé slovo. Že, Harry?“

„Až vy dva dostanete rozum,“ sjel je Snape.

***

Věrný svému slovu, Severus přivedl právníka, vychrtlého muže, který se s nimi setkal ještě téhož večera v Brumbálově kanceláři. Harry byl celkem překvapený, že tuto záležitost nevyřeší v soukromí, ale ukázalo se, že ke smlouvě je potřeba dvou svědků, kteří nejsou členy rodiny.

Byla tu i Amália Thistlethornová a ne jen jako svědek. Jak vysvětlila, Harry je nezletilý, a přestože byl adoptován, byl úřad pověřen dbát na jeho blaho. A tak nemohl podepsat smlouvu, ve které se vzdává majetku, pokud se ona nepřesvědčí, že tak činí ze své vůle a bez nátlaku.

Harry pochopil, že se obává, jestli se proti němu Zmijozelové v jeho rodině nespikli.

A tak jí vysvětlit vše o Siriusovi, jak se obrátil zády k dědictví zla v této rodině a rozhodl se dělat to, co je dobré a správné. A že Draco udělal to samé a protože jsou oba Blackové, tak peníze daleko víc náleží Dracovi než jemu.

Říct, že byla šokována, by bylo nedorozumění. Většina kouzelnického světa ještě pořád na Siriuse myslela jako na toho, kdo zmasakroval mudly. Harry měl pocit, že mu nevěří, když jí říká, že je za to zodpovědný Červíček. Nebo alespoň ne do té doby, než se ho zastal Brumbál.

Pak se ale zdálo, že konečně pochopila, že Harry Siriuse miloval a cítí, že zachovává jeho odkaz, když dědictví předá bratrovi.

Podepsala pečlivě smlouvu a stejně tak i ředitel. Harry se cítil zaskočený. Myslel si, že to bude on a Draco, kdo tu smlouvu podepíší jako první. Místo toho byli poslední. Jako první musel svůj souhlas podepsat Severus. Pak konečně Harry směl podepsat listinu, týkající se jeho trezoru a domu, včetně veškerého vybavení. Díky té poslední větě téměř váhal. Protože v domě ještě pořád byly věci, které chtěl. Třeba Siriusovu starou hůlku. A nebo ty knihy dole ve sklepení, které nikdy nebyl schopný otevřít. Přemýšlel, jestli to jsou deníky. Staré Siriusovy poznámky.

Přesto to Harry podepsal a dotkl se pergamenu hůlkou tam, kde to ukázali, protože věděl, že může Dracovi věřit, že mu ty věci dá. Jediné, co musí udělat on, je požádat ho.

Draco se podepsal jako poslední a byli hotovi.

Tedy alespoň právník byl. Amália Thistlethornová měla v plánu ještě jednu věc. Popravdě měla dost drzosti na to, aby vyhnala Brumbála z jeho vlastní kanceláře a stejně tak i Snapea, tak, aby si mohla s 'chlapci' promluvit v soukromí a posoudit, jak se jim vede. V tom momentě Harry trochu zpanikařil, že se nějak dozvěděla o té záležitosti s jehlami, ale čarodějka jen žvatlala o konci školního roku, zkouškách a prázdninových plánech, takže se uvolnil. Harry si pomyslel, že celý tento rozhovor je směšný. Než skončí léto, budou oba s Dracem plnoletí. Budou dospělí.

No, alespoň, že už budou mít z krku ty otravy z úřadu.

Nebo v to alespoň doufal. Nikdy nezapomněl na ten jednoznačně výhružný dopis, který Richard Steyne poslal Snapeovi.

Oba s Dracem přikyvovali, usmívali se a mluvili, dokud sociální pracovnice nevypadala spokojeně. Když je opouštěla krbem, její oranžové šaty na pozadí zelených plamenů vypadaly otřesně.

Harry vstal, že půjdou, ale Draco zavrtěl hlavou a řekl, že počkají, dokud se nevrátí Brumbál. Prý neodejde, dokud nebude mít klíč ke svému trezoru, a že si chce napsat o výpis.

***

Během čtvrteční hodiny Obrany Harry zjistil, že převod majetku pomocí magie nezabere skoro žádný čas. Tedy, když se to týká něčeho takového. Draco už dostal svůj výpis. Protože se sova od Gringottových objevila kolem oběda, byl teď zabraný do svitku hustě popsaného úhledným písmem. Harry se pokoušel nedívat, přestože seděl hned vedle Draca. Měl toho dost, čím se zabavit. Snape vpředu odváděl při svém plísnění Arana ještě lepší výkon než obvykle.

Přesto všechno si, ale Harry nemohl nevšimnout, že Draco naškrábal na kousek pergamenu pár čísel a že šeptá kouzla, která předtím Harry nikdy neslyšel. Čísla se sčítala nebo občas násobila, ale ani zdaleka se nechovala tak slušně, jako nekouzelné číslice. Když si z jednoho sloupečku vypůjčil desítku, začalo to vypadat skoro nebezpečně. Harry viděl šestku, jak propukla v pláč, když byla příliš tvrdě vystrčena z svého místa.

Draco bleskově nakreslil malý kapesníček tak, aby si šestka mohla otřít oči dřív, než celá tato situace skončí v louži inkoustu.

Konečně se opřel dozadu a potěšeně si zamnul ruce.

Tentokrát se Harry nedokázal ovládnout. Natáhl se k němu a tiše se zeptal: „Tak kolik je to dohromady?“

„No, to ještě nevím. Jen jsem kontroloval, jestli skřeti nějak nepodváděli. Trezor byl dlouhou dobu bez dozoru a člověk nikdy není dost opatrný.“ V Dracově úsměvu probleskly zuby. „Konečný součet nebudu znát, dokud nebudu mít všechen majetek řádně ohodnocený. Ale co se týče galeonů,“ tiše si hvízdl pro sebe. Snape by to pravděpodobně slyšel, kdyby zrovna nebyl zcela zaujatý poučováním Arana o vedení třídy. „Řekněme, že jsem za vodou na hodně, hodně dlouhou dobu.“

Harry přikývl a cítil se lépe, než kdy jindy v poslední době. Možná konečně přijal, že je Sirius pryč. Že tu nikdy nebude náhrobek, který by mohli navštívit. Žádné tělo, které by mu pomohlo pochopit, že pád za závoj je definitivní. Že ta ztráta je navždy a nikdy se na tom už nic nezmění.

Ale tím, že se vzdal odkazu, měl pocit, jako by se jedna kapitola v jeho životě uzavřela.

„Myslím, že jsem ti ani nepoděkoval,“ zašeptal Draco, který se naklonil k Harrymu. „Jsi opravdu príma bratr.“

Harry se usmál. „To ty taky. Jenom... chovej se tak, aby na tebe Sirius byl vždy hrdý. To mi jako poděkování stačí.“

Draco se opřel o židli a se zářícíma očima přikývl.

***

V pátek ráno se Harry cítil vyčerpaný. Celý čtvrtek poslouchal jen o tom, jak by měli celé léto strávit opravováním Dracova domu. Mého domu. Dracovi se ta slova líbila. Což bylo, jak Harry předpokládal, v pořádku, i když ho to trochu tahalo za uši. Pro něj bude Grimmauldovo náměstí navždy Siriusovým domem.

Možná proto ho to Dracovo štěbetání tak otravovalo. Mělo to přece být jejich první společné léto. Člověk by řekl, že si o tom alespoň trochu promluví.

Draco, netečný k Harryho náladě, se na něj otočil ve dveřích Velké síně: „Tak co si o tom myslíš?“

Už ses ptal, pomyslel si Harry.

„Nemyslím si, že by vymalovat dům byla kdoví jaká zábava, a víš, že táta říkal, že budeme mít důležitější věci na starosti. A navíc, i kdyby neřekl ne, ten dům se přece používá. Nemyslím si, že by stará parta ocenila, kdyby všechno v dohledu bylo ve zmijozelské zeleni.“

Draco pozdvihl bradu. „Ale prosím tě. To, že jsem při výběru dekorace ve škole ukázal trochu kolejní hrdosti, neznamená, že hodlám být celý život obklopený zelenou a stříbrnou. A ti lidé, kteří dům používají, by přeci mohli být docela potěšeni, kdyby se dům trochu dal do pucu. Teď to tam vypadá jako v mauzoleu. Vše je tam staré. A...“

Harryho najednou bodlo u srdce. Sirius jednou řekl, o Grimmauldově náměstí něco podobného. Harry se zhluboka nadechl. Tohle dejá-vu mu vehnalo slzy do očí. Co se stalo s tím včerejším pocitem, že konečně překonal svůj zármutek?

„Jsi v pořádku, Harry?“ Draco ho v podstatě vtáhl do vedlejší chodby. „Přestanu o tom domě mluvit, jestli ti to vadí. Toho člověka jsem pořádně neznal, ale chápu, že vy dva jste si byli... blízcí.“

„Nikdy jsme k tomu nedostali příležitost,“ řekl Harry a zamrkal, „ne tak, jak bych chtěl. Ale už jsem v pořádku. Jdi se s ostatními nasnídat.“

Draco se nepohnul, ale ztišil hlas: „Možná bys mi Harry mohl dát všechna svá pera. Můžeš si nějaké půjčit od někoho ve třídě...“

„Cože?“

„Říkal jsi, že jsou dost ostrá na to, aby...“

Harry se odlepil od zdi, o kterou byl opřený. „Jsem v pořádku a brkem to udělat nejde. Věř mi.“

Draco stále nespouštěl oči z Harryho batohu. „Jestli jsi si jistý...“

Místo odpovědi Harry prošel kolem něj a zamířil do Velké síně. Draco ho dohnal a vypadalo to, že chce ještě něco říct, ale jakmile vstoupil do dveří, objevila se tu náhle Hermiona a strčila Dracovi do rukou knihu a tlustý svazek pergamenu.

„Trochu jsem si pohrála s některými kouzly, aby se měnilo pořadí písmen a slov,“ řekla tak rychle, až jí téměř nebylo rozumět. „Myslím, že by to mohlo pomoci Gregovi překonat jeho dyslexii, ale nejsem si zcela jistá, jak vlastně věci vidí. Myslíš, že by ses ho na to mohl zeptat, aby ti to vysvětlil? A možná, aby mi napsal nějaké příklady, abych to mohla zkusit?“

„Dobré ráno i tobě, Hermiono,“ zavrčel Draco a přehodil si batoh přes rameno tak, aby mohl strčit ruce do kapes. „A ne, samozřejmě, že mi nevadí, když přerušíš můj soukromý rozhovor s bratrem.“

Hermiona otočila oči v sloup. „Prosím tě, vy dva si můžete promluvit kdekoli. A já mám jen týden na to, abych mohla vyřešit Goylův problém!“

„A kdo tě žádal, abys ho řešila?“ dožadoval se Draco hlasem o něco vyšším než obvykle. „Je to můj přítel, ne tvůj. Možná, že jsem tě požádal, aby ses s ním učila v momentě, kdy jsem byl pryč, ale teď jsem zpátky a jsem to já, kdo mu pomůže.“

Hermiona popotáhla a hodila hlavou: „Dobře a co tedy děláš, abys mu pomohl?“

„Víc, než tušíš,“ zavrčel Draco. „A navíc, tahle mudlovská metoda písmen pobíhajících po pergamenu... to je pitomost! Proč prostě nenajdeme, co je s jeho chemií v mozku špatně, neuvaříme lektvar a nespravíme to?“

„A kde chceš vzít ty týdny, měsíce nebo roky na výrobu nového lektvaru?“ odsekla Hermiona. „On potřebuje pomoc teď. Vlastně, potřeboval ji už před lety, ale...“

Draco se náhle podíval přes Hermionino rameno. „Rone, nemohl by sis své děvče po večerech nějak zabavit, aby nestrávila všechen čas tím, že nám všem ostatním komplikuje život?“

Zatímco Ron zcela předvídatelně zrudl a Hermiona vypadala, že se chystá k pořádné scéně, Draco pošťouchl Harryho ramenem, zdvořile mu popřál dobrý den, zaculil se a nechal Harryho vyřešit problém, který ztropil.

Jako správný Zmijozel.

„Draca si nevšímej,“ řekl Harry, když zamířil k nebelvírskému stolu. „Je jen naštvaný, že jsi to ty, kdo rozřešil Goylův problém. On mu pomáhal celé roky a ničeho si nevšiml. Ale jak mohl. O dyslexii nikdy neslyšel.“

„Kdyby kouzelnický svět sledoval vývoj mudlovské vědy a podobných věcí, jsem si jistá, že by se našlo řešení pro spousty dalších problémů.

V naději, že se vyhne dalšímu kázání, se Harry zeptal Rona na Kudleyské kanonýry hned, jak si nandali na talíře svou obvyklou porci jídla. A tak byli zabraní do debaty o famfrpálu i v okamžiku kdy se objevily sovy s poštou. Když pak Ron spláchl poslední fazolky douškem dýňového džusu, zeptal se: „Hermiono, půjčíš mi Věštce? Chceme se podívat na výsledky.“

Když k ní Harry s očekáváním vzhlédl, uviděl ji, jak zděšeně zírá do novin, ústa zakrytá rukou.

„Co se děje?“ zeptal se a zamrazilo ho v zádech. No alespoň, že se neozvala jizva, ale přesto... „Voldemort? Zaútočil?“

Natáhl se po novinách, ale Hermiona si je přitáhla k sobě. Harry zaslechl nějaký šepot, vzhlédl a zamrazilo ho. U každého stolu v síni, kde měly studenti výtisk dnešních novin, se vytvořila skupinka, kde četli jeden druhému přes rameno a šeptem se o něčem zuřivě dohadovali.

Mezi větami a odstavci se téměř všichni studenti otáčeli k nebelvírskému stolu a jejich oči se vždy zastavily u Harryho. Už bych měl být zvyklý na to, že na mě zírá celá škola, pomyslel si Harry. Ale nebylo tomu tak. Měl pocit, že se mu snídaně v žaludku proměnila na kámen. Někdo se dozvěděl o jehlách! Pro Merlina, co když se tu někde, v okamžiku, kdy jsem si myslel, že jsem sám, potloukala Rita Holoubková?

„Hermiono, dej mi ty noviny...“

Nikdy nezjistil, jestli by mu je dala, nebo ne, protože právě v tom okamžiku k němu přišel Warren Worthington ze sedmého ročníku, podal mu noviny a poplácal ho po rameni. Harry sebou trhl a ani nevěděl, jestli to způsobilo neočekávané postrčení, nebo nadpis, který na něj zíral z titulní stránky.

Harry Potter: Temný mág? Chlapec, který přežil, používá v Bradavicích otevřeně temnou magii.

V okamžiku, kdy titulek přečetl, začaly Harryho ruce svrbět jak šílené. Někomu to došlo, pomyslel si. Někdo ví, že moje magie je temná a teď se zase všichni obrátí proti mně.

Upustil papír, jako by ho pálil.

Wothington lehce stiskl Harrymu rameno. „Nedělej si s tím starosti, kámo. Tohle už tu bylo, ale tentokrát za tebou bude stát celá kolej.“ Rukou ukázal na noviny ležící na Harryho talíři. „A s tímhle svinstvem si nelam hlavu. Ten idiot si jen vylévá zlost, protože dostal padáka. To se v tom článku taky mělo objevit, nemyslíš? Mám sto chutí to napsat vydavateli.“

„Díky, Warrene,“ poděkoval Harry ochable.

Starší z chlapců přikývl a šel si po svých.

Harry se zděšeně díval na Věštce, ale věděl, že přečíst si to musí. Aniž si to uvědomil, zastrčil ruce pod rukávy hábitu a začal si drásat paže.

Je Harry Potter temný mág? Kouzelnický svět si tuto otázku klade už dlouho. Není třeba se tu zmiňovat o jeho podivné nominaci do turnaje tří kouzelníků nebo to, že se nejednou vyvlékl z obvinění z nedovoleného používání magie nezletilými kouzelníky. Kolem Pottera se už dlouho děje mnoho podezřelých věcí. Věštec vám teď ale přináší důkaz toho, co už bylo dlouho tušeno.

Podle anonymního zdroje ze samotných Bradavic nedokáže Potter po té, co se vzpamatoval z listopadového střetnutí s Tím-koho-atd. kouzlit jinak než v hadím jazyce! Ještě více šokující je zjištění, že profesoru, který se pokusil tuto praktiku potlačit, bylo vyhrožováno výpovědí.

Harry začal ve všech těch blábolech hledat nějaký opravdový důkaz. Nic moc důležitého v tom článku opravdu nebylo; většina operovala s informacemi, které už stejně všichni věděli a doprovázela ho stará fotka z turnaje.

„Ten nevděčný bastard!“ vykřikl Ron, který četl Hermioně přes rameno.

„Ronalde!“ napomenula ho.

„Vždyť je to pravda,“ šeptal Ron vztekle. „Harry mohl toho pitomce za to, co udělal, nechat obvinit, a ještě ho znemožnit před celou radou školy tak, aby ho už nikdy nikdo nenechal učit. A on se obrátí proti němu a udělá tohle!“

Harry neměl žádný důkaz toho, že za článkem je Aran, ale vypadalo to, že Ron si je jistý a Warren to taky naznačoval, takže se rozhodl číst dál a nějaký najít.

Náš zdroj uvnitř Bradavic, který byl ochotný promluvit jen anonymně, protože se bojí pomsty, prohlásil, že věří tomu, že se Potter a jeho adoptivní bratr Draco rozený Malfoy, naučili temné umění od jejich otce, bývalého smrtijedského zvěda, Severuse Snapea.

„Jen se podívejte na fakta,“ říká zdroj. „Jsou stejně nepřehlédnutelná jako Snapeův nos. Potter a ten Malfoyovic kluk (dnes Draco Snape) s tím člověkem strávili dole ve sklepení dlouhé měsíce. Za celou tu dobu se nesetkaly s žádným jiným člověkem. Dokonce ani ředitel za nimi nesměl. A co se pak nestalo?! Malfoy (Draco Snape) byl obviněn z vraždy svého děvčete! Já proti těm dvěma nemám ani to nejmenší. Oba to před tím, než se dostali do rukou Snapeovi, byli příjemní chlapci.“

„Ale místní učitelský sbor si evidentně myslí, že ať je Snape učí co chce, je to v pořádku. Od té doby, co se vrátili do vyučování, používá Potter ten proklatý jazyk a nikdo proti tomu nemá vůbec žádné námitky. Člověk pak neví, co vlastně kouzlí. Mohl by tu chrlit kletby na všechny strany! Ale ti chlapci se chovají, jako by to bylo správné a v pořádku a už popletli hlavy i ostatním studentům, takže ti si teď myslí totéž. Je načase, aby se veřejnost dozvěděla, jakým způsobem Albus Brumbál tuto školu vede. On by měl být ten, kdo první odsoudí tuto zvrácenou praktiku, a místo toho pozval Pottera a Malfoye (Draca Snapea) na zmrzlinový dýchánek! Je to ohavnost, absolutní ohavnost!“

Mimo záznam nám také zdroj prozradil, že chlapce nachytal, jak si hrají s artefaktem plným temné magie, a že když se jim ho pokusil sebrat, zaútočili na něj. Tento incident byl ututlán vedením školy a od té doby je náš zdroj trvale hlídán a zastrašován, aby nemohl promluvit.

„Myslel jsem, že když se něco řekne mimo záznam, nebude to otištěno,“ konstatoval Harry.

„No Aran je evidentně dost hloupý na to, aby věřil Holoubkové,“ dodala Hermiona. „Ale však my jí ukážeme...“

Harry předstíral, že je zahloubaný do článku a přitom přemýšlel o jejím návrhu. „No... to je bezva nápad, ale nemyslíš, že už se nechala registrovat?“

Rozhlédl se, jestli na něj ještě pořád ostatní zírají a uviděl Draca, jak k němu míří od zmijozelského stolu.

„To musela,“ prohlásil Ron s rukama zaťatýma v pěst. „Jinak by si nedovolila otisknout takovou snůšku lží. Vždyť se na to podívej! Fakta jsou překroucená, a ten otřesný titulek, stejně jako předtím u Malfoye, a ten jejich takzvaný zdroj!“

V tu chvíli k nim dorazil Draco, ale Ronova komentáře si nevšímal. Místo toho se protlačil hned vedle Harryho, hodil na noviny svitek pergamenu a prohlásil: „Ještěže nám Severus sehnal toho právníka. Tohle ti přinesla Hedvika, že ano? Zažalujeme Ritu Holoubkovou a celého Věštce za urážku na cti!“

Harry si vzdychl, věděl, že to jeho bratr myslí dobře, ale tohle byl zas jednou jasný důkaz jeho nedostatku sebekontroly. Soud by nemohl proběhnout, aniž by se odhalila fakta, která mají zůstat v utajení.

„Co tím chceš říct, že máte právníka?“ zeptal se Ron se svraštělým obočím. „K čemu potřebujete právníka?“

Jejda. Harryho paže svrběly čím dál tím víc. Neschopný vydržet to se přestal škrabat a začal zatínat nehty do jednoho místa na ruce. Byl by v tom okamžiku vyměnil celý svůj trezor za jedinou jehlu, ale měl pocit, že jsou na něj upřeny oči snad všech ve Velké síni, takže se neodvážil použít hadí jazyk a nějakou si vykouzlit. I když by nevěděli, co přesně dělá, byli by tu a dívali by se.

„Vrátilo se ke mně štěstí, víc vědět nepotřebuješ,“ řekl Draco klidně.

To se snadno řekne, ale Harry věděl, že dříve nebo později bude Ron chtít vědět, co se stalo. A jak se asi Ron bude cítit, až se dozví, že se Harry zbavil spousty peněz a všechny je dal Dracovi?

Po chvíli něčí ruka zastavila ty jeho. Harry poplašeně vzhlédl, ale nikdo jiný si nevšiml, že ho bratr pod stolem drží za zápěstí.

„Harry,“ řekl Draco potichu, „myslím, že bychom měli najít Severuse.“

Harry roztřeseně přikývl, a když si bral noviny, aby je mohl vzít s sebou, všiml si, že má za nehty krev. Napadlo ho, že Draco to také viděl.

Ale díky Bohu nikdo jiný.

Harry a Draco už byli téměř venku, když všechny zaujal nějaký rozruch u učitelského stolu. Snape rázoval k Aranovi s výtiskem Veštce pevně sevřeným v ruce. Vypadal jak anděl smrti z Apokalypsy. Hábit za ním vlál, podpatky zlověstně cvakaly po kamenné podlaze, obličej zkřivený do masky absolutního vzteku, který u něj Harry viděl naposledy tehdy, když ho Snape před rokem nachytal, jak se prohrabuje jeho soukromými vzpomínkami.

Harry přemýšlel, jestli tehdy taky vypadal tak zděšeně a těsně před omdlením, jako Aran teď. Ten vyskočil, ale pak mu očividně došlo, že nemá šanci uniknout, a tak zavřel oči, přesně tak jako malé dítě, které si myslí, že když ono příšeru nevidí, nevidí ani příšera jeho.

Ale Severus Snape ho viděl dobře a jeho temný, rozzuřený pohled patřil právě Aranovi. Došel až k němu, zdvihl hůlku a zamířil mu s ní na krk.

Můj bože. Harry začal lapat po dechu. Táta Arana zabije. Právě teď, právě tady, před stovkou svědků. A Draco si očividně myslel to samé, protože vykřikl přiškrceným hlasem.

Snapeovy rysy zůstaly tvrdé a jeho hůlka se ani nezachvěla, zatímco zvolal zvučným hlasem: „Árone Alexandře Arane! Veřejně jsi mě zostudil! Pošpinil jsi mé dobré jméno! A před celým světem jsi pohaněl mého syna! A tak tady teď před svědky žádám zadostiučinění tak, jak je mé právo!“

Aran vytřeštil oči. „Co? Vy-já–já–nic takového jsem neudělal!“

Snape zdvihl noviny, které svíral v druhé ruce, udělal dva rychlé kroky a uhodil s nimi Arana do obličeje. „Ty popíráš to, že jsi byl tím prolhaným zdrojem tohoto nechutného plátku?“

Vztek v jeho očích, sliboval Aranovi smrt, bez ohledu na to, co řekne.

„Já–já-“

„Odpověz mi, ty všiváku!“ křičel Snape. „Nebo přísahám, při Merlinově vousu, že tě teď umlčím navždy!“

„Samozřejmě, že jsem nebyl ten zdroj!“ řekl Arana roztřeseným hlasem. „To bych Bradavicím nikdy neudělal! Albusi, řekni mu, že jsem to neudělal!“

V okamžiku, kdy Aran popřel Snapeovo obvinění, Harry cítil, jak se vzduch naplnil magií. Jedním z vysokých oken Velké síně prolétl závan ledového vzduchu a teplota v místnosti se snížila o několik stupňů. Závan větru se zhmotnil v hustou mlhu a několikrát obkroužil Arana a Snapea a svázal je dohromady jako mlžný kokon.

„Ne,“ zalapal Aran po dechu a ústa se mu otevřela v němé hrůze. „Ne.“

„Ano,“ řekl Brumbál tiše, když se ledový vichr přestal hýbat. „To promluvily samy živly.“ Jeho slova byla doprovázena tichým praskáním a Harry viděl, jak se na pramenech otcových vlasů a na Aranově ofině začínají tvořit rampouchy.

„Co se to k sakru děje?“ zeptal se Harry potichu přeskakujícím hlasem.

Byl to Ron, kdo mu odpověděl. Harry si ani nevšiml, že s ním jeho kamarád vyšel ven. „Bude souboj!“ řekl a pokyvoval při tom hlavou. „Myslím, že už spoustu let žádný nebyl. Harry, tvůj táta s tím kreténem vymete podlahu.“

Harry se zakabonil. Tady v Bradavicích přece pořád byly nějaké souboje. Ale obvykle nebyly doprovázeny studeným vichrem. Jeho zmatek byl asi vepsaný v jeho tváři, a proto se vysvětlování ujal Draco.

„Tohle je oficiální souboj, Pottere,“ protáhl Draco. „Tohle není hra, sport nebo cvičení. Tohle je skutečné. Vidíš tu mlhu? To znamená, že Aran přijal. Nyní musí se Severusem bojovat, ať už chce, nebo ne. Protože, kdyby to neudělal...“ Z Dracova obličeje byla čitelná zlomyslná radost, „může ho Severus na místě zabít, a ani ministerstvo s tím nic neudělá. Starobylá magie.“

Harrymu poklesla čelist stejně tak, jako před chvíli Aranovi. „Proč pro všechno na světě Aran takovouhle výzvu přijal?“

„To magie přijala výzvu místo něj,“ řekl Ron hlasem, ze kterého bylo znát, že Draco není jediný, kdo rozumí zvykům čistokrevných kouzelníků. „Protože lhal. Pokud tě nějaký kouzelník vyzve na souboj, musí uvést konkrétní důvod. Ty můžeš svou vinu přiznat a tak se souboji vyhnout. Ale pokud obvinění popřeš a přitom bylo pravdivé, magie tě donutí vstoupit do souboje. A tak ten, kdo tě k souboji vyzval, dojde zadostiučinění, ať už tak, nebo tak.“

„Tak proč byl tak pitomý a lhal?“

„Protože je to Aran?“

„A protože neví o starobylých kouzelnických zákonech víc, než ví o obraně,“ dodal Draco. „Zdá se mi, že v tom má stejný zmatek jako Harry. Tedy bez urážky, Harry.“

V té chvíli se ředitel vydal směrem k mužům spojeným kouzlem. Prohlédl si ledový vír, který je obklopoval a krátce přikývl. Když promluvil, zněla z jeho hlasu autorita. „Výzva byla přijata.“

„Já jsem nepřijal!“ ječel Aran, který se začal celý třást. Z vlasů mu padaly kousky ledu a tříštily se o zem.

Brumbál ho ignoroval. „Výzva byla přijata,“ zopakoval. „Kouzlo vstoupilo v platnost a nemůže být odvoláno.“ Zdvihl hůlku, prudkým gestem rozřízl mrazivý vír a síň se rozezněla zvukem gongu.

Kouzlo se sesunulo ke Snapeovým a Aranovým nohám a rampouchy zmizely.

„Duelanti mají dvacet čtyři hodin, aby si stanuli v tváří v tvář v kouzelnickém souboji,“ oznámil ředitel. „Všichni přítomní jsou zváni, aby tuto událost dosvědčili!“

Pak promluvil už normálnějším tónem a rozhlédl se ze strany na stranu. „Mohu navrhnout famfrpálovém hřiště? Při této příležitosti se vždy nadělá spousta nepořádku a skřítkové mají už takhle práce až na hlavu.“

Harry měl co dělat, aby nevybuchl smíchy.

„Ale tohle, tohle je barbarství!“ koktal Aran. „Řediteli, přece nedovolíte, aby se tohle stalo?“

Brumbál zavrtěl hlavou a zdvihl ruce nad hlavu. „Jak jste už zajisté, pane profesore, pochopil, tahle záležitost už dávno není pod mou kontrolou. Teď je ve hře mocná magie a ta musí být uspokojena.“

Aran vypadal, jako že omdlí. „Ale to bude vražda!“

„Ale to jistě ne,“ řekl ředitel a v jeho laskavých očích se zajiskřilo. „Mám v našeho učitele Lektvarů velkou důvěru.“ Pak Brumbálův hlas zvážněl. „A zcela v rozporu s vašimi obviněními, on rozhodně není temný mág.“

„Samozřejmě, že ne,“ protáhl Snape. „I když to by tě asi nemělo příliš uklidnit, Arane. Člověk nemusí být temný mág, aby dovedl souboj až do konce.“

„Až ke smrti,“ zašeptal Draco. Harry se na bratra podíval podrážděně. Tohle mu došlo i samotnému.

Aran viditelně polkl.

Ředitel pak promluvil ještě jednou. „Všechny hodiny Obrany proti temné magii jsou dnes odvolány tak, aby se profesoři měli čas připravit. Souboj proběhne zítra před snídaní. A teď se prosím všichni vraťte k jídlu.“

Nazelenalý Aran rozhodně nevypadal, že by se hodlal ke své snídani vracet.

Snape se otočil, až za ním zavlál hábit a temným pohledem si prohlížel zástup pod vysokým stupínkem, na kterém stál učitelský stůl. Harry si byl jistý, že hledá své syny.

Ale něco mu ještě zabránilo jít k nim dolů.

„A Arane,“ zavrčel Snape, když se otočil zpátky tak, aby byl k druhému učiteli tváří. „Ještě jednu věc.“

A v momentě, kdy se na něj učitel Obrany podíval, praštil ho Snape zaťatou pěstí do obličeje.

xxx

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
 0 komentárov
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Prehľad článkov k tejto téme:

Aspen: ( Jimmi )11.07. 2022Doprovodní povídky: Severusov list z kapitoly 63
Aspen: ( Jacomo )09.07. 2022Doprovodní povídky: Jdi mi z očí
Aspen: ( Jacomo )07.07. 2022Doprovodné povídky: Noční můra v Devonu
Aspen: ( Tersa )04.04. 2014Kapitola 96. EPILOG: SEVERUS
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 95. KONEC DOBRÝ, VŠECHNO DOBRÉ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 94. VYPRÁVĚNÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 93. POPŘENÍ NENÍ ŘEŠENÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 92. ĎÁBLŮV PORTRÉT II. část
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 92. ĎÁBLŮV PORTRÉT I. část
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 91. LÁMÁNÍ CHLEBA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 90. NA SLOVÍČKO, HARRY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 89. CO JE UVNITŘ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 88. STUDENTI A ZACHRÁNCI
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 87. NA SLOVÍČKO, SEVERUSI
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 86. PRASINKY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 85. NÁVRAT ZNAMENÍ ZLA
Aspen: ( iisis )04.04. 2014Kapitola 84. REKONSTRUKCE
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 83. DEZERT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 82. DRACOVA POMSTA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 81. KAZISVĚT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 80. LEKTVARY
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 79. NOTT
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 78. DO TŘETICE VŠEHO DOBRÉHO
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 77. ŠKOLNÍ RADA
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 76. SLYŠENÍ
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 75. OBYČEJNÝ TÝDEN V BRADAVICÍCH
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 74. NÁVRAT DO NEBELVÍRU
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 73. KNOFLÍKY A PRSTEN
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 72. DRACO V DEVONU
Aspen: ( Chalibda )04.04. 2014Kapitola 71. PŘÍPRAVY
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 70. PÝCHA A PŘEDSUDEK
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 69. ZNETVOŘENÝ
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 68. CO BUDE DÁL
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 67. SOVINEC
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 66. KOUZELNICKÝ PROSTOR
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 65. DOPIS Z WILTSHIRU
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 64. SOUBOJE A DOHODY
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 63. ÚŘAD PRO ZÁLEŽITOSTI KOUZELNICKÝCH RODIN
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 62. Z DEŠTĚ POD OKAP
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 61. SEN O DRACOVI
Aspen: ( Chalibda, Atet )01.04. 2014Kapitola 60. CO JE NA JMÉNU?
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 59. LUMOS
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 58. OTEC
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 57. ZTRACEN
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 56. ČAS NA KAKAO
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 55. MOUDROST
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 54. JDI MI Z OČÍ
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 53. FINANČNÍ ZÁLEŽITOSTI
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 52. OHNIVÝ ROZHOVOR
Aspen: ( Chalibda )01.04. 2014Kapitola 51. DESETTISÍCKRÁT
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 50. VÁNOCE
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 49. SLABOST A SÍLA
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 48. PRAVDIVÉ SNY
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 47. PLÁŠŤ A MASKA
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 46. NEBELVÍRSKÁ DELEGACE
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 45. RODINA A PŘÁTELÉ
Aspen: ( Chalibda )31.03. 2014Kapitola 44. FORMALITY
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 43. RODINNÉ ZÁLEŽITOSTI
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 42. UČIT SE ZE ZKUŠENOSTÍ
Aspen: ( Atet )31.03. 2014Kapitola 41. A NĚKDY JE POTŘEBA KOUZELNÍK
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 40. NEDOSTATEK DŮVĚRY
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 39. ZMĚNA PARADIGMATU
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 38. STANE SE, ŽE TO ZÁVISÍ NA MUDLOVI
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 37. TŘI KOUZELNÍCI A MUDLA
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 36. EXPRES PRO MUDLU
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 35. VZÁJEMNÁ MAGIE
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 34. KOLEJNÍ BARVY
Aspen: ( Atet )27.03. 2014Kapitola 33. ZMIJOZEL
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 32. TEMNÉ SÍLY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 31. DOPIS DO SURREY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 30. DRACO
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 29. DLOUHO PO PŮLNOCI
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 28. PO PŮLNOCI
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 27. VYSVĚTLOVÁNÍ
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 26. OHEŇ
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 25. SAMHAIN
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 24. CO MUSÍ BÝT
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 23. HLEDÁNÍ SALSY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 22. DUDLEY
Aspen: ( Atet )25.03. 2014Kapitola 21. MYSLÁNKA
Aspen: ( Atet )23.03. 2014Kapitola 20. VĚDĚT VŠE
Aspen: ( Atet )23.03. 2014Kapitola 19. VYHNOUT SE SNU
Aspen: ( Sargo )23.03. 2014Kapitola 18. PAMÁTKA NA JAMESE
Aspen: ( Simon Kokr )23.03. 2014Kapitola 17. SALSA
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 16. UZAVŘI SVOU MYSL
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 15. EXPECTO PATRONUM
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 14. REMUS
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 13. FINITE INCANTATEM
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 12. ZE SRDCE
Aspen: ( Jana Hřebačková )23.03. 2014Kapitola 11. OBLIVIATE
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 10. TESTY
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 09. SLEČNA GRANGEROVÁ MŮŽE MÍT PRAVDU
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 08. STEJNÍ
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 07. STRÝC VERNON
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 06. FRIMLEY PARK
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 05. REMUS?
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 04. PLÁNY A INTRIKY
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 03. CHTĚJÍ CO?
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 02. ROZRUCH PŘI HODINĚ LEKTVARŮ
Aspen: ( Jana Hřebačková )22.03. 2014Kapitola 01. DOPIS ZE SURREY
. Úvod k poviedkam: ( Jimmi )26.01. 2022Úvod k poviedke