Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ukázalo se, že napsat deset tisíc vět nezabere zas až tolik času, pokud se jim dotyčný doopravdy věnuje. Draco pracoval od rána do pozdního večera, seděl při tom u kuchyňského stolu a otevřeným oknem křičel svoje návrhy a ještě častěji kritiku na Snapea a Harryho, kteří venku stavěli novu místnost. Harry našel způsob, jak používat hůlku, ale i přes tuto výhodu byla stavební kouzla tak vyčerpávající, že jim zabralo celé dny, než dokončili podlahu, zdvihli zdi a krovy. Harry se popravdě necítil příliš dobře, když kouzlil kameny dost velké na to, aby z nich mohla být zeď. Bohudík to byl Snape, kdo udělal většinu práce na tom, aby je zdvihl na správné místo, i když to byl Harry a jeho magie s hůlkou, kdo je spojoval dohromady.

Nakonec Harry zjistil, že kouzelníci používají maltu. Jen ji nemíchají stejně jako mudlové.

Pokrýt střechu se ukázalo o něco jednodušší, ačkoli se Harry musel nejprve naučit, jak nechat narůst dlouhou a silnou trávu. Po všech těch letech, kdy musel sekat trávu, mu přineslo jisté uspokojení, když viděl vysokou trávu vlnící se ve vánku.

V pátek večer byla Snapeova ložnice připravena k použití a Draco měl hotový svůj trest. Zmijozelský hoch také dokončil některé ze svých úkolů, i když ještě pořád mu spousta práce zůstala. Ale vypadalo to, že je pevně rozhodnutý ji dodělat. A to už, alespoň podle Harryho názoru, něco znamenalo.

V pátek krátce po půlnoci Harryho ze spánku probudil podivný zvuk. Jeho ospalému mozku chvíli trvalo, než přišel na to, že je to vzlykání.

„Draco?”

Žádná odpověď. Když Harry došel k druhé posteli, uviděl bratra, jak sebou pod dekou zuřivě mlátí, ale byl v ní tak zamotaný, že se nedokázal osvobodit. V matném měsíčním svitu procházejícím oknem viděl, že Dracovo čelo je díky této námaze zborcené potem.

Možná, že to ani tak nebylo vzlykání jako supění. Nebo od obojího trochu.

Harry zatřásl bratrovým ramenem. Nejprve jemně, pak silněji. „No tak Draco. Vzbuď se...”

Stříbrné oči se konečně otevřely, ale byly tak naplněny děsem, že Harry zatřásl Dracem ještě jednou. „Už je dobře. Byla to jen noční můra.“

Draco setřásl Harryho ruku a posunul se tak, aby se posadil. Vypadalo to, že je jen kousek od toho začít křičet hrůzou, přestože byl nepochybně vzhůru. Zuřivě kopal do zamotané deky, dokud mu neležela zmuchlaná pod nohama. Vypadalo to, že se uvolnil, ale po chvíli začal křečovitě polykat. „Předpokládám, že tu nemáme někde po ruce kbelík?”

„Jdu pro Severuse,” řekl náhle Harry, protože pokud je Dracovi špatně, potřebuje lektvar.

„Ne, ne,” vrtěl Draco téměř nepostřehnutelně hlavu. „Je mi docela mizerně... ale zvládnu to.”

„Jestli jsi si jistý...”

„Ne, Pottere, lžu. Ve skutečnosti totiž chci vidět svoji napůl strávenou večeři všude tady na dece a prostěradle...” Když se podíval do Harryho obličeje, odmlčel se.

„No alespoň si konečně stejný jako dřív.”

„Já už nikdy nebudu stejný,” zašeptal Draco a jeho sarkasmus úplně zmizel.

„To je dobře.” Možná to bylo neomalené, ale někdy je to tak nejlepší. „Jestli chceš být Bystrozor, nesmíš mít žádný záznam v rejstříku. Málem si spláchl všechny své plány do záchoda.”

„Jo, já vím.” Draco vzdychl a opřel se o čelo postele. „Severus o tom se mnou mluvil, když jsi se byl proletět.”

„Dneska?”

„Jo. Dneska, včera i ve středu. A bezpochyby totéž kázání uslyším ještě i zítra.” Draco se na chvíli odmlčel. „Myslím, že se pokusím znovu usnout...”

Harry zdvihl ruku a posadil se na kraj Dracovy postele. „Jsi si jistý, že si o tom nechceš promluvit?”

„Ne, stačí mi, jak se v mojí duši pod záminkou plánování kariéry přehrabuje Severus...”

Harry žďuchnul Draca do ramene a sarkasticky poznamenal. „O tvé noční můře, ty pitomče. Mluvení pomáhá.” Když to vypadalo, že Draco váhá, Harry pokračoval: „Mohla by se vrátit, když to neuděláš.”

„Vypadalo to tak opravdově,” zamumlal Draco a otřásl se.

„Jo, sny takové bývají.”

„Takovéhle nikdy před tím nebyly. To je tím jedem. Nemyslím si, že jsem ještě pořád pod jeho vlivem, ale když jsem byl v bezvědomí a prožíval své nejhorší obavy...”

Harry chápavě přikývl.

„... Vypadalo to všechno tak opravdově. Předpokládám, že halucinace takové bývají. A... vypadá to, že proto mám tak živé sny. Zdají se mi ty samé věci, jako když jsem blouznil.” Draco rozhodil ruce, ale místo toho, aby to gesto vypadalo bezstarostně, působilo křečovitě. „Předpokládám, že už před tebou nemám mnoho tajemství. téměř si přeji, abych tě to býval byl nechal sníst... zapomeň, že jsem to řekl.”

„No to tedy doufej, že to zapomenu,” řekl Harry zamračeně. „To je odporné přání.”

„Řekl jsem téměř, ty pitomče.” Draco si rukama třel paže a znovu se roztřásl. „Podívej, není to tak, že bych si to doopravdy přál. Jen jsem tím chtěl říct, že bych byl radši, kdybychom na tom byli stejně. Ty znáš moje nejhorší obavy, ale já nemám nejmenší potuchy, jaké jsou ty tvoje.”

Harry se trochu uvolnil. „No, nejsem si úplně jistý. Předpokládám, že by to pravděpodobně mohlo být to, že ztratím tebe nebo tátu, nebo tak něco. Znáš zrcadlo z Erisedu?”

Když Draco zavrtěl hlavu, vyprávěl mu Harry, jak viděl svoji rodinu stojící kolem něj a jak mu Brumbál vysvětlil, co to znamená.

„To zní, jako bys to byl ty, kdo potřebuje terapii,” řekl Draco s vážným výrazem. Harry popadl polštář a zdvihl ho, jako by chtěl Draca praštit do hlavy.

„No dobře, dobře, asi ji taky potřebuji,” připustil Draco mučednickým tónem.

Harry se rozesmál a odhodil polštář stranou. „Jo, to tedy jo. Ale už dost o tom. Řekni mi, prosím tě, co se ti to honilo hlavu, když jsi se pokusil vyrvat Severusovi vlasy?” Harry si pomyslel, že Draco vypadá zmateně. „On tě držel, pokoušel se tě utěšit a přesvědčit tě, že tě nikdo nebije, když jsi se najednou začal rvát jak divoké zvíře...”

Draco znovu vypadal, že se pozvrací, popadl polštář a objal ho. „Já... právě to se mi teď zdálo. Tahle ta halucinace... já... neopovažuj se smát.”

„Nebudu se smát, ať už je to cokoli!”

„Protože je to... je to hloupost.”

Harry trpělivě čekal. Byl rozhodnutý, že nebude Draca nutit, pokud si o tom nebude chtít promluvit, i když byl přesvědčený, že by mu to prospělo.

„Myslel jsem, že Severus je ten děsivý obrovský had, co se pořád motá kolem Pána zla,” zaúpěl nakonec Draco. „A že se mě pokouší sežrat. Tak jsem se pokoušel odstrčit jeho hlavu, ale v tom snu jsem neuspěl a skončil v jeho břiše.”

Harry nevěděl, co na to říct, pokud nechtěl být vulgární. „Fuj.”

Draco naštvaně založil ruce na hrudníku. „No vždyť jsem ti říkal, že je to hloupost.”

„Ale není.” Harry se raději nezmínil o tom, že Voldemort opravdu krmí Nagini lidmi. Nebo tím alespoň vyhrožuje. Ačkoli to asi Draco z řečí, co se vedou mezi Smrtijedy, věděl. „Říkáš, že se ti o tom zdává. To znamená, že se ti to dnes zdálo víckrát. Nebo se ti to zdálo každou noc?”

„Každou noc,” sevřel Draco rty. „Obvykle jsem se vzbudil dřív, než jsi mě zaslechl. Myslím, že bych si měl zkusit pohrát se Salsou, abych si trochu zvykl na hady. Pak by mě to možná tak neděsilo. Ale už mi všechno to zvracení stačilo, když teď vím, jaké to je, a jsem si naprosto jistý, že bych se pozvracel, kdybych se dotkl hada. Takže asi pro mě není žádná naděje.”

Harry si nemohl pomoci a vytřeštil oči: „Ehm, Draco, všiml sis, že tvůj otec je Mistr lektvarů?”

„Já si Severusovi o Bezesný spánek neřeknu.”

„A proč ne? Vždyť to byl on, kdo tě to donutil sníst...”

„On mě nedonutil,” přerušil ho Draco chladně. „Pro tvoji informaci, mě nikdo k ničemu nedonutí. Snědl jsem to, protože nechci skončit v Azkabanu a on vypadal, že je velmi přesvědčený, že se to stane, pokud neudělám něco radikálního. A věř mi, že tohle takové bylo. A svůj trest jsem dopsal, protože chci, aby mě respektoval stejně, jako respektuje tebe, ačkoli to je asi jen sen. A na svých úkolech jsem začal pracovat, protože jediný způsob, jak zůstat v bezpečí a jak ochránit tebe je stát se bystrozorem, k čemuž jak víš, je potřeba složit několik opravdu náročných OVCÍ, které budu schopen složit, i pokud se budu vzdělávat doma, místo v úžasných Bradavicích.”

„Dobře, dobře!” zdvihl Harry ruce nad hlavu. „Nikdo tě k ničemu nemůže donutit. Ale proč nechceš lektvar, abys mohl spát?”

Draco arogantně pokrčil rameny: „Prostě nechci, stačí ti to?”

Harry si pomyslel, že je mu tahle situace nějak povědomá. Jenom teď bylo všechno naopak. Tentokrát to byl Draco, kdo měl noční můru, a nechtěl, aby o tom jeho otec věděl...

Harry s náhlým pochopením vyskočil a namířil na bratra prst. „Mám to. Ty si myslíš, že je to nějaká chyba charakteru mít špatné sny!”

„Hele, Harry, sklapni. Ty v těchhle věcech nejsi o nic lepší než Grangerová a nezapomeň, jak ta vždycky všechno zpacká!”

„Draco, Severus má také noční můry.”

„Jo, jenže on má důvod, nemyslíš? On těmi věcmi doopravdy prošel, zatímco moje noční můry jsou jen výplody mé fantazie”

„Nagini ti doopravdy lízala boty. To není fantazie.”

„Jo, a díky, že jsi mi to připomněl!”

„Takže si jdi říct o nějaký lektvar!”

Místo odpovědi popadl Draco deku z nohou postele, přikryl se až k bradě, otočil se a zavřel oči.

Takže ty chceš, abychom na tom byli stejně, pomyslel si Harry. „Jestli nepůjdeš za Severusem a neřekneš mu, že potřebuješ lektvar,” vyhrožoval Harry, „Půjdu za ním sám a řeknu mu, že se bojíš, že už by tě nechtěl, kdyby věděl...”

Draco vytřeštil oči: „To neuděláš.”

„Proč ne? Tys mi tím taky kdysi vyhrožoval.”

„Jo, ale ty jsi lepší, nežli já,” zakňoural Draco a posadil se.

„Možná, že ne...”

Draco náhle smotal všechny své pokrývky do koule a hodil je přímo na Harryho, který ale před tím, než ho mohly zasáhnout, uhnul stranou.

„Škoda, žes mě minul.”

„To je děsně legrační, Harry,” vrčel Draco. „Dobře, fajn. Ale dlužíš mi to.”

„Já jsem ti dlužný, protože jsem tě donutil udělat něco, co je dobré pro tebe?”

„Ty jsi mě nedonutil...”

„Samozřejmě, že ne,” řekl Harry a obrátil oči v sloup. „Rozhodl jsi se naprosto svobodně. Jsem si naprosto jistý, že tě kvůli tomu Severus bude respektovat víc a ne méně.”

„Ale stejně jsi mi dlužný,” řekl Draco, když si bosý vlezl do bačkor a zamířil k zavřeným dveřím.

„A co ti dlužím?”

„Dám ti vědět.”

S těmi slovy se za Dracem zaklaply dveře. Harryho napadlo udělat totéž co Draco a otevřít dveře, aby se ujistil, že jeho bratr opravdu šel za Severusem. Pak ale uslyšel, jak se otevřely druhé dveře a hluboký šepot, a věděl, že to může být jedině hlas jejich otce.

Přikývl a zalezl si zpátky do postele. Teď už o Draca neměl starost. Snape nebyl ten typ otce, co by mu jen podal lektvar a nechal ho o samotě. Určitě to s Dracem všechno probere. A vzhledem k tomu, že v tomhle je Snape opravdu dobrý, pomyslel si Harry, že všechno bude v pořádku.

Než se Draco vrátil od jejich otce, Harry už spal.

***

„No, tenhle týden opravdu utekl rychle,” řekl Harry, když se připravoval k přemístění na Grimmauldově náměstí.

„Mluv za sebe. Mně se zdálo, jako by trval věky.”

„Ale nakonec jsi ty řádky dopsal.”

„Škoda jen, že jste ty a Severus nedokázali dokončit svoji práci,” řekl Draco a trochu zdvihl bradu. „Ta druhá koupelna je úplně nakřivo.”

„To počká do léta,” řekl Snape. „Draco, myslím, že pro mě něco máš.”

„Ano, pane,” zahučel chlapec, ale půjčenou hůlku mu bryskně podal. Časně ráno mu Snape dovolil ji použít k souboji s Harrym. Harry musel uznat, že si na ni Draco už docela zvykl. Vypadalo to, že Snape nemá nic proti tomu, aby ji užíval, ale samozřejmě jen pod dohledem.

„Až párkrát navštívíš svoji terapeutku, můžeme tuto záležitost přehodnotit,” oznámil Mistr lektvarů, s vlídným pohledem.

„Ano, pane,” zopakoval Draco.

Snape vypadal, jako když se snaží nepovzdechnout si. Harry si byl jist, že to Draco postřehl. Nebylo mu jasné, proč je druhý chlapec najednou tak přehnaně uctivý. Nebyla to otevřeně jízlivost, ale přesto cítil, že je v tom trocha rebelantství smíchaného s bůhví čím.

Ale Snape se zcela evidentně rozhodl neřešit to, takže Harry k tomu nic neřekl.

Poté, co se vrátili do Bradavic, Snape prohlédl dopisy, které jim za jejich nepřítomnosti přišly. „No vida, Dracovo první sezení s terapeutkou už bylo stanoveno,” přelétl to pohledem. „S ohledem na moje učitelské povinnosti a na to, že Draco nemůže cestovat bez doprovodu, se uskuteční večer. To je od ní opravdu velmi milé.”

Harry se trochu kousl do jazyka, aby se nerozesmál. Byl zvědav, jak dlouho má Snape v úmyslu dělat si z jejího jména legraci. Nebo spíš jak dlouho bude Dracovi trvat, než si toho všimne.

„Takže, kdy tedy odhalím své hlubiny?” zeptal se Draco tónem, který byl tak radostný, že musel být falešný. „A ještě k tomu motákovi.”

„Na motácích není nic špatného, Draco,” řekl Harry.

Nic špatného? odezíral Harry z Dracových úst.

„Oni nemohou za to, že nemají magii právě tak, jako ty nemůžeš za to, že jsi takový namyšlený pitomec,” vysvětloval mu Harry tónem, který Draco použil před chvílí.

„Nesmíš milou paní doktorku urážet,” dodal Snape. „Obzvlášť ne jí do očí. Dal bych přednost tomu, kdybys omezil svoje komentáře jen na ty, které se nějak budou týkat tématu.”

Když se Mistr lektvarů odvrátil, Draco vyplázl jazyk. „Kdy tedy?” naléhal po chvíli.

„Ve středu v sedm,” odpověděl Snape a odešel směrem ke své kanceláři.

„Tati,” volal Harry. „Vlak ještě nedorazil, že ne?”

„Ne, přijede dnes, ale až později,” řekl Snape a obrátil se zpět.

„Takže, mohl bych, já... ehm, použít letax a vrátit se do věže?”

Snape povytáhl obočí: „Už tě unavuje naše společnost?”

Harry se usmál. „Ne, ale když přespím tady a ty mě doprovodíš na snídani, nebudu mít učebnice, které potřebuji. A vím docela určitě, že bys nechtěl, aby Zmijozel přišel o body, protože bych přišel na Formule nepřipravený.”

„Použij letax, vezmi své knihy a zase se vrať,” přikázal mu.

„On chce hlavně použít letax!” poznamenal Draco. „Zajímalo by mě, jak dlouho to bude trvat, než ho budu moct používat já...”

„Až si takové privilegium zasloužíš .”

Harry měl pocit, že by možná neměl letax použít. Ale musel, takže... „Potřebuji prášek...”

Snape mu ho bez komentáře podal.

„Jsem tu hned...”

„Ve skutečnosti si myslím, že by nejlepší bylo, kdyby sis dal načas,” odpověděl Snape a upřel pohled na Draca, který si ztěžka povzdechl.

„Díky, ale Harry to může vidět. Bude to lepší, opravdu.”

„Vidět co?”

Další dlouhý povzdech. „Moji omluvu tvému příteli skřítkovi.”

Harry to chtěl vidět, ale pomyslel si, že je asi špatné přát si něco takového, takže navrhl: „Ale ne...”

„Ale ano,” oponoval Draco. „Nechci, abys přemýšlel, jestli jsem to doopravdy udělal a jestli jsem u toho náhodou nebyl sarkastický nebo tak něco. Severus ti ukázal, jak jsem dával jed do polevy. Jsem si jistý, že si to budeš dobře pamatovat, i když jsi to ve skutečnosti neviděl, takže... Chci, abys mě viděl dělat něco... víš, správného.”

Harry přikývl. Také chtěl vidět Draca, jak dělá něco správného.

***

Snape přivolal skřítka tak jako minule.

Skřítek se udiveně rozhlížel. Zřejmě mu nebylo jasné, proč byl tentokrát zavolán. „Harry Potter něco potřebuje?”

„Ne, ale já ano,” řekl Draco zřetelně, slova z něj lezla jak z chlupaté deky.

Nato se Dobby zamračil. „Dobby je svobodný domácí skřítek, není svázán s Malfoyovými...”

„Ano, já vím,” odkašlal si Draco. „Já... mohl by ses posadit, ehm... Dobby?”

Dobbymu téměř vypadly jeho velké oči z důlků, když se zeptal velmi podezřívavě: „Pan Malfoy chce po Dobbym, aby se posadil?”

Harry si pamatoval, co mu Dobby řekl před lety o Malfoyových, o tom, jak strašně zacházejí se skřítky, kteří jim slouží.

„Ano, vedle mě.” Draco se posadil na pohovku a ukázal na místo vedle sebe. Dobby se pomalu pohnul a vykročil, aby se usadil do rohu pohovky.

Zkřížil ruce na hrudníku a opakoval zarputile: „Dobby je svobodný skřítek. Dobby nemusí dělat to, co si pan Malfoy přeje.”

„Ne, to nemusíš,” nadechl se zhluboka Draco a jeho oči vyhledaly Snapea, který byl opřený o římsu krbu a jen ho sledoval. „Jsi svobodný skřítek, já vím. Já... ve skutečnosti jediné, co chci, je, abys mě chvíli poslouchal, ale jestli se teď rozhodneš odejít, budu respektovat tvoje rozhodnutí.”

Pravděpodobně to bylo slov respektovat, které uvolnilo napětí ve skřítkových ramenech. „Dobby může poslouchat.”

Draco se hořce ušklíbl, jako by byl doufal, že Dobby odmítne a on se z toho vyvlékne.

„Pane Malfoyi?”

„Možná bys mi měl říkat Draco,” řekl zmijozelský chlapec. „To příjmení... to už nějakou dobu není moje.”

„Dobby ví, že pan Malfoy je adoptovaný bratr Harryho Pottera,” řekl Dobby a kroutil si prsty, jako by ho pořád celá ta věc hrozně znepokojovala.

V pořádku, ano. Jde o to...” polkl Draco. „Dobby, já jsem minulý týden hodně přemýšlel. A... no, ta Venetimorica, to bylo ode mne opravdu Malfoyovské a přál bych si, abych to byl neudělal. A... je mi to Opravdu líto, že ti kvůli mně bylo špatně. A já vím, že jsem řekl už jednou, že se omlouvám, ale teď je to doopravdy, je mi opravdu moc líto, že jsem takhle někoho otrávil. A... Dobby, doufám, že mi to můžeš odpustit.”

Dobbyho obočí se zvedlo do vysokého oblouku. „Pan Malfoy prosí domácího skřítka o odpuštění?”

„Draco prosí. Draco Snape. Přijmeš moji omluvu?”

Dobby se zamračil, obrátil pohled na Harryho a řekl: „Já udělám cokoliv, co si Harry Potter přeje.”

Harry byl v pokušení zasáhnout do toho a říci Dobbymu, aby Dracovi odpustil, ale bylo by to stejné, jako když Snape prvně naléhal na Draca, aby se omluvil. Odpuštění, stejně jako omluva, musí být spontánní.

„Dobby, to je mezi tebou a Dracem.”

Dobby seděl potichu, což samo o sobě bylo dost výmluvnou odpovědí.

„Pochopím, pokud mi neodpustíš,” řekl nakonec Draco a zavrtěl přitom hlavu. „Protože to není jen o téhle poslední věci, která jen musela utvrdit tvůj názor na mě. Viděl jsi mě vyrůstat, viděl jsi věci, které jsem dělal, viděl jsi, jak jsem se choval k ostatním skřítkům na panství... Dává to smysl. Ale Dobby, je to jen chvilka, co jsem začal skutečně vyrůstat. Já...” Draco schoval ruce do kapes. „Teprve teď mám otce, který je hoden mého respektu. Takže vidím, jak špatné bylo napodobovat Luciuse.”

Skřítek s ustaraným pohledem svraštil pusu. „Jablko nepadá daleko od stromu, pane Malfoy.”

Harry přehodnotil svou myšlenku, že je to mezi Dracem a Dobbym. „Dobby, říct něco takového je otřesné! A přestaň mu už říkat takhle! To není jeho jméno!”

„Jestli Harry Potter chce svému bratru důvěřovat, Dobby tomu nedokáže zabránit. Ale Dobbyho to ani nenapadne. Dobby zná Malfoye...”

„Dobby...”

„Ne, Harry,” přerušil ho Draco. „pravda je, že Dobby mě zná lépe, než ty kdy budeš. A je to svobodný domácí skřítek a ty mu nemůžeš říkat, co si má myslet. A bude mi trvat déle, než jsem si myslel, než vyženu Luciuse ze svého ... psýcha.”

„Psýché,” opravil ho věcně Snape.

„Dobře, psyché,” zamumlal Draco a obrátil svou pozornost zas zpátky k Dobbymu, který teď už vypadal poněkud méně podezíravě. „Možná jednoho dne uvěříš, že jsem loajální k Harrymu Potterovi, ale ať už se to stane nebo ne, je mi líto, že jsem ti ublížil a vím, že to nemůžu odčinit takhle, ani žádným jiným způsobem, ale přesto bych ti chtěl něco dát.” s těmi slovy Draco vytáhl ruce z kapes a v jedné z nich držel malou krabičku zabalenou ve stříbrném papíře.

Dobby trochu váhal, jestli si ji má vzít. Popravdě to vypadalo, jako že si myslí, že by ta věc mohla být prokletá. Harrymu to připomnělo, jak se on sám cítil před měsíci. Věděl, jaké to je, když Draco prohlašuje, že se změnil a nabízí dárek. Takže chápal Dobbyho rozpaky a nedůvěru v Dracova slova.

Nakonec, pravděpodobně protože věřil Harrymu a Snapeovi, přestože Dracovi ne, skřítek popadl krabičku do svých kostnatých rukou. Ale nerozbalil ji. Jen se na ni podíval a krabička i obal zmizely.

Když pohaslo světlo Dobbyho kouzla, zůstala na jeho dlani tenká pletená šála ve zmijozelských barvách.

„Je moje, zmenšená kouzly tak, aby ti padla,” vysvětloval Draco, když k němu zmatený skřítek zvedl obličej. „Protože to, že tě napadlo jít pro Harryho, když jsi věděl, že mám průšvih, bylo mazané. Vím, že jsi to udělal pro Harryho a ne pro mě, ale já jsem ti za to stejně vděčný. Nemůžu ti dostatečně poděkovat, nicméně byl bych rád, abys použil všechnu svou mazanost a dělal vždy to, co je nejlepší pro Harryho. Protože my oba jsme na jeho straně, to znamená, že jsme na té samé.”

Dobby neodpověděl, ačkoli si šálu přidal k ostatním, které mu visely na krku. Podíval se na Harryho, pak na Snapea a nakonec zpátky na Draca. „Pane Malfoyi, Dobby už musí jít.”

Draco vstal, přikývl a tvářil se rezervovaně, ale v momentě, kdy Dobby zmizel, se zhroutil na gauč a zaúpěl: „To bylo tedy vážně těžké. I když asi jsem to měl čekat.”

„Vedl jsi si dobře,” řekl Snape a odlepil se od krbové římsy.

Dracův bledý obličej zrůžověl. „Já... ano. Tak... děkuji, Severusi.”

Mistr lektvarů se zahleděl na oba své syny. „Zahrajeme si kouzelnické scrabble?”

„Ještě nemám všechny úkoly,” odmítl Draco. „A měl bych zítra vyplnit nějaké testy...”

„Jsi prostě jen trochu zkvízovaný,” řekl Harry svážnou tváří.

Draco vypadal překvapeně, pak se ale pousmál. „Lepší víc, než míň. Byl jsi na hodinách a poslouchal blábolení učitelů. Pomůžeš mi s učením?”

„Jasně.”

„Jsem si naprosto jistý, že nikdo z tvých učitelů neblábolí,” napomenul ho Snape.

„Aran ano,” řekli Draco a Harry jednohlasně.

„Aha, tak ten pravděpodobně ano,” připustil jejich otec s pokrčením ramen.

„Proč nenajme Brumbál slušného učitele Obrany?” zeptal se Harry, frustrovaný Aranovým neustálým odmítáním odporného hadího jazyka v jeho hodinách. „Aran je k ničemu! Je to zoufalec!”

„Nemůže najmout slušného učitele Obrany, Harry,” vysvětloval Snape vážně. „Pravděpodobně už jsi pochopil, že je to místo pod mocnou kletbou.”

„Jo, každý rok nový učitel.” Harry vzdychl. „Takže Remusovi by zabránilo zůstat na tomhle místě něco jiného, i kdybys neřekl svým studentům, že je vlkodlak.”

„Pravděpodobně.” Když Harry znovu vzdychl, Snape se trochu zakabonil. „Harry, máš s profesorem Aranem nějaké konkrétní těžkosti?”

„Ale ne,” lhal Harry, rozhodnutý vyřešit si tuhle záležitost sám. „A i kdybych měl, nechtěl bych, aby ses do toho pletl. Nikdo jiný tu nemá tátu učitele a já už jsem takhle výjimečný z mnoha různých důvodů...”

„Nikdo další?” zopakoval Draco povýšeně. „Slyšel jsem tě správně?”

Harry šťouchl bratra do ramene. „No dobře, nikdo až na tebe. Ale ještě pořád to není obvyklé.”

„Ale já jsem rád, že tady můj otec učí, ať už to je obvyklé, nebo ne.”

„Pitomče. Já jsem taky rád a ty to víš.”

„Ale zjevně jen dokud se nepletu do tvých školních záležitostí,” dodal Snape kysele.

„Jo, přesně tak,” odsouhlasil Harry a udělal na něj obličej. Snape se na něj chvíli díval, pokrčil rameny a řekl, že bude v kanceláři, kdyby někdo z nich něco potřeboval.

***

Nott se pokoušel být s Harrym ve dvojici ve všech hodinách, které měli společné. Většinou ho Harry nechal, koneckonců mohl vědět něco užitečného. A ať už věděl nebo ne, rozhodně zjednodušil Harrymu vstup do Zmijozelu. Víceméně donutil ostatní studenty, aby tolerovali, když si k nim Harry čas od času přisedl v jídelně. Vypadalo to, jako že si přeje, aby o něm Harry smýšlel v dobrém.

Protože to už Harry předtím viděl u Draca, který to myslel upřímně, pomyslel si Harry, že by to tak mohlo být i s Nottem.

Ve skutečnosti mu ale nevěřil. Instinkt mu říkal, že Nottova historka o zmijozelské nemoci není pravdivá a že Nott až příliš dychtí po jeho přátelství.

Bylo docela náročné zachovat si od Notta odstup, ale přitom mu dát pocit, že získává Harryho důvěru.

A zrovna tak bylo těžké vyvážit čas strávený s přáteli a s rodinou. Samozřejmě, že strávil s Dracem a Snapem celý týden a měl se s nimi vidět opět ve středu večer, aby mohli jít na Dracovo první sezení. Ale přijít sám od sebe, to už bylo jiné... Harry si byl jistý, že by se Draco cítil zanedbávaný, když by za ním Harry přišel, jen kdyby musel.

A tak se v úterý večer po hodině Lektvarů zdržel, aby mohl jít domů s otcem. Popravdě se chtěl zeptat, jestli by se nemohli raději přenést krbem, ale pak mu došlo, že je to špatný nápad. Draco by mohl mít pocit, že se Harry vytahuje, že smí to, co Draco ne.

Harry nechtěl udělat nic, aby Draco měl takovou náladu jako před tou otravu. Byl ohromený tím, jak dobře si jeho bratr vedl, když se omlouval Dobbymu, a chtěl Dracovi pomoct zůstat v dobrém rozpoložení.

Poprvé to doma vypadalo, že je všechno v pořádku. Spolupracovali s Dracem na některých úkolech společně a Harry mu s nadšením pomáhal dohnat látku ve všech předmětech. Když se objevila večeře, pečené kuře s kaší, Draco jedl a nestěžoval si. To bylo úžasné. Harry se ale přesto trochu bál, že Draco řekne něco kousavého o Snapeově omezení objednávání jídel z krbu.

Bylo už po večeři, když se věci trochu pokazily. Snape sáhl do kapsy a vytáhl dopis.

„Od Gringottů,” vydechl Draco a přejížděl rukou po obálce znovu a znovu, jako by byla zhotovena z nejjemnějšího hedvábí a již jen dotyk mu působil potěšení.

Snape přikývl, tvářil se přísně a vážně. „Draco, až si to přečteš, musíme si promluvit.”

Ouvej. To Harrymu znělo, jako by otec měl k nově nabytému Dracovu jmění nějaké výhrady. A s ohledem na okolnosti nebylo divu. Draco sice Walpurgise nezabil, ale jeho matka to udělala jen proto, aby se dostal k jeho penězům, a to celou tu věc stavělo v Harryho očích do velice špatného světla.

„Ale, Severusi, já si nechci koupit košile s diamantovými knoflíky,” smál se Draco, jeho oči jiskřily tak jako ty diamanty. „Vysvětlil jsi mi to dostatečně už tenkrát v Prasinkách, že žádný tvůj syn... jak jen to bylo? Nebude na veřejnosti předvádět svou marnivost. Toho se nemusíš bát.”

„Chci s tebou probrat něco jiného.”

Draco se zhoupl na patách. „Dobře, nech mě to přečíst a podívat se, kolik to je.” s tím roztrhl obálku a začal dopis číst.

Ať tam bylo cokoliv, nebylo to to, co Draco očekával. Z jeho tváře zmizelo nadšení, oči ztrácely jiskru, i když v nich zůstal jakýsi tvrdý lesk, který si Harry nedokázal vysvětlit.

Ještě podivnější bylo, jak dlouho trvalo Dracovi, než to přečetl. Harry věděl, že jeho bratr je skutečně hbitý čtenář, ale zíral na dopis nekonečně dlouho a nakonec jeho oči vypadaly jako kousky ledu.

Pak složil ten kus pergamenu na třetiny a strčil ho do kapsy. Z celého jeho postoje vyzařovala lhostejnost. „Takže, tak to je,” řekl s potlačovanou ostrostí v hlase. „Harry, pojďme dokončit naše poslední eseje z Lektvarů, dřív než Severus usoudí, že jsme lajdáci.” Harry si nemohl pomoci, ale zůstal na něj v údivu zírat.

„Co je v tom dopisu?”

Vysloužil si blahosklonný pohled. „Víš,” zavrčel druhý chlapec, „finance jsou zcela soukromá věc. Slídím já po tom, kolik galeonů máš?”

Nakonec to bylo lepší, než další lekce o výchově a nevychovanosti, ale Harryho stále rozčilovala jiná věc. Draco zřejmě cítil, že toto osobní téma bylo mimo dané hranice, což samozřejmě byl pro Harryho další důkaz, že Draco pořád ještě nepochopil, že skutečně jsou rodina.

„No, ty jsi ve skutečnosti slídil,” odporoval Harry. „V Severusových financích. Ptal jsi se mě, kolik má peněz, když jsi se obával, že budeme muset opustit Anglii.”

„To byly výjimečné okolnosti,” pohodil Draco hlavu . Harry si pomyslel, že vypadá, jako by měl velkou chuť říct něco hrubého, ale ovládá se.

„Jo, to byly.” Harry se rozhodl nechat tu záležitost být a vytáhl ze školní tašky svoji učebnici Lektvarů, aby si znovu přečetl část o přísadách, které odolávají kouzlům.

„Asi by sis měl se mnou promluvit hned, Draco,” vybídl ho Snape svým hlubokým hlasem. „V mé kanceláři.”

Draco bleskl po otci zahořklým pohledem. „Fajn. Podle všeho to bude krátká konverzace.”

Tahle poznámka byla pro Harryho záhadou. A nakonec se ukázalo, že ani nebyla pravdivá. Draco a Snape byli pryč skoro hodinu. Mezi tím, si Harry prohlédl svůj dokončený návrh toho, co by neměl zapomenout zahrnout ...

„Je všechno v pořádku?”

„Samozřejmě,” řekl Draco, opět tak ležérně, že by si někdo mohl myslet, že něco skrývá.

„Draco,” káral ho Snape a v hlase zaznělo varování.

„No jo, nezblázni se. Slíbil jsem, že mu to řeknu, tak jo!”

Harry cítil, že jde o něco, co trvá už dlouho. Draco mu nechtěl říct, o co jde, a Snape si stál na svém.

„Je to takhle,” začal Draco za moment. Ruce měl opět v kapsách, jasně to ukazovalo, jak se cítí nejistý. „Dopis od Gringottových. Odepsali, že u nich nemám žádné peníze.”

Harryho náhle zaplavila vlna emocí. Byl tou novinkou šokován a znepokojilo ho, jak to Draca rozhodilo. Ale hlavně se mu po té změně okolností ulevilo. Skutečně by neviděl rád, jak Draco utrácí peníze své matky, která kvůli tomu někoho zavraždila. Jaký příklad mateřské lásky! A s takovým příkladem nebylo divu, že Dracovy peníze byly... tedy vlastně už nebyly. Ale teď, bez peněz... jo, když se věci takhle vyvinuly, Harry se teď cítil daleko lépe.

Ale na druhou stranu skutečně nechtěl, aby Draco byl chudý. To bylo hrozné. Zejména pro něj.

„Aha,” řekl. Uvědomoval si, že vyjádřit tu úlevou by bylo nerozvážné. Opatrně držel neutrální tón. „On Walpurgis změnil svou poslední vůli ve tvůj neprospěch?”

„Malinko,” ušklíbl se Draco. „Walpurgis byl mazanější, než Narcissa myslela. Udělal mě jediným dědicem, to ano. Ale zanechal instrukce, že když zemře způsobem, který by mohli Gringgotové označit jako záhadný, pošlou skřeti všechny jeho jmění a další majetek - úplně všechno - na charitní projekt, který před lety založil. Už dlouho ho financoval.” Draco pohlédl na bratra. „Takže tak to je. Myslel jsem, že bude vše v pořádku, jak se říká, budu zabezpečený... U Merlina, to je absolutně plebejský výraz... ale zvrtlo se to, jsem chudý. Jsem na tom jako ty. Vše, co mám, je kapesné od Severuse, které nám dává, a pár věcí z doby, než Lucius pozastavil moje účty. Vždyť víš, ty věci, které mi nezmizely, které jsem si koupil za svoje peníze.” Draco se trochu otřásl. „Dobře, že jsem je všechny nevyhodil, předpokládal jsem, že to udělám, jakmile budu mít své nové peníze. Chtěl jsem si koupit všechno nové.”

Harry stiskl rty. Zvažoval, že by měl říct, že je mu to líto, ale nemohl.

„Tak se tu všichni nerozplačte.”

„Já... pro mně je to opravdu šok,” rozhodl se Harry odpovědět. „Proč jsi mi to nechtěl říct?”

„Protože ti do toho nic není.”

„Samozřejmě, že je. Jsme bratři!”

Draco zvedl nos. „To možná jsme a já ti to nechtěl říct kvůli tomu, co se stalo posledně. Začal by ses na mě vytahovat a zase mi nabídl charitu?”

„Ne, nechtěl jsem ti nabízet charitu, ty pitomče.”

„Dobře,” řekl Draco tónem, který byl někde mezi pokusem o smír a jízlivostí. „Protože jediná věc, která mi zůstala, je moje hrdost a sní nehodlám obchodovat.”

„Jo, možná, že jednoho dne budeš mít víc než jen hrdost,” řekl Harry trochu zvýšeným hlasem. „Možná si uvědomíš, že máš taky rodinu a že není nic špatného na tom...” Harry zachytil otcův pohled a náhle zmlkl. „No nic. Já jen myslel... no, nevadí.”

Draco se ušklíbl. „Já vím, co si myslíš, Harry. A Severus zrovna tak. Takže už ani slovo o pravdě. Nepotřebuji slyšet dvakrát za večer, jak někoho potěšilo, že peníze jsou pryč.“

„Nic takového jsem neřekl.”

„Ne, tys řekl... není to jedno?” Draco rozhodil rukama. „Každopádně se to stalo, takže se nic neděje, že ano? A já jsem rozuměl, co, Severusi, myslíš tím, že vražda není cesta k penězům. Ale... víš, není moje chyba to, co udělala moje matka. Já ji k tomu nenutil. Dokonce jsem o tom ani nevěděl!”

„Znamená to, že bys mohl přimhouřit oko nad jejím činem a akceptovat ten odkaz?”

Draco se ošklivě ušklíbl. „No, to je teď sporná otázka, ne?”

„Ano, naštěstí.”

„Vidím, že ti zvrat mojí štěstěny zlomil srdce.” Přes ten sarkasmus zněl Dracův hlas, jako by byl blízko zhroucení. Znepokojený Harry k němu přistoupil a položil mu ruku na rameno. „Budeš v pořádku?”

„Ne, stočím se do klubíčka a umřu, Harry.” Draco se pokusil usmát, takže se zatvářil hrozně, protože byl zřejmě ještě pořád hodně rozčilený. „Podívej, všechno bude fajn. Chce to jen... aby se člověk přizpůsobil.”

Harry pomalu přikývl. Pomyslel si, že úplné přizpůsobení bude Dracovi trvat léta. Odmítnutím budoucnosti mezi Smrtijedy akceptoval naprosto odlišný způsob myšlení. Ztratil svoji rodinu a protentokrát i štěstí. Ztratil dívku, kterou miloval, byl obviněn z její vraždy a vyloučen z jediného místa, kde se cítil v bezpečí.

Musel uznat, že jeho vlastní otec se pokusil - se stále snaží - ho zabít.

A nějak se přes to dostal s odvahou v duši, přijímal všechny změny dost dobře, rozvážně.

„Díky, žes mi řekl o Walpurgisově poslední vůli,” řekl Harry nakonec. „Myslím, že členové rodiny by neměli mít před sebou tajnosti.”

„Já jsem ani tak nechtěl dělat tajnosti, jako...” povzdechl si Draco a odstrčil Harryho ruku. „Snažil jsem se být dospělý. Divný nápad, že jo. Nechtěl jsem říct nikomu nic. Protože to je lepší, než fňukat, nemyslíš?”

„Nefňukal jsi. Byl jsi upřímný. A to je v pořádku.”

Draco ztuhnul. „Hm, upřímný. Ty bys nepoznal upřímnost, ani kdyby tě nakopla, Harry. Já vůbec nebyl upřímný.”

Koutkem oka Harry zaregistroval, že otec obrátil svou pozornost k jejich rozhovoru.

„Co tím myslíš?” ptal se zmateně Harry.

„Já jsem se nejen pokoušel být dospělý,” řekl Draco s úšklebkem. „Já také myslel... Slyšel jsi to všechno, co jsem říkal o Weasleyově... myslím o Ronaldově chudobě.”

Harryho obočí se spojilo. „A co, myslel sis, že se ti budu smát? To je hloupost. To sis nemohl myslet...”

„Ne, ty pitomče,” řekl Draco a potřásl hlavu. „Představ si sebe na mém místě, Harry. Podívej... já vím, že nejsi jako já, ale já jsem jako já, takže když si něco myslím, uvažuji přesně tak, jak to já dokážu, rozumíš? A když se dívám na lidi, mezi bohatými a chudými dělám rozdíly. Nějaká moje část ví, že bych to neměl dělat, ale dělám to, to jsem prostě já, tak to je.”

Harrymu trvalo chvíli, než mu to všechno začalo dávat smysl, a pak nevěděl, jestli má Draca uškrtit, nebo se mu vysmát. „Ach Bože! Ty sis myslel, že budeš pro mě míň znamenat, když jsi zchudnul? Budu tě mít míň rád, nebo tak nějak?”

Draco v obraně pokrčil rameny a neřekl než: „Napadlo mě to.”

„Ty jsi... opravdu blbec.” Harry se odmlčel, aby si to rozmyslel. „Takže ty bys obrátil svou loajalitu zpět k Voldemortovi, kdybych přišel o všechny svoje peníze?”

Nemyslel svoji otázku vážně, ale Draco ji tak vzal.

„I kdyby existovala bezpečná cesta k návratu k Pánu zla - která není a ty to víš - ne, neudělal bych to. Proč bych měl chtít být jeho otrokem? Možná jsem ztratil svoje peníze, ale neztratil jsem rozum, Harry.”

„Ale vážil by sis mě méně, kdybych byl chudý!”

„Já... podívej, já nevím, ano? Severus se také netopí v galeonech a vždy jsem ho respektoval... ale v hloubi duše jsem si pravděpodobně myslel, že bych neměl.” Draco si povzdechl. „A navíc, copak na tom záleží, Harry? Teď už víš všechno.”

Harry poznal olivovou ratolest a tak přikývl: „Dobře.”

Draco hbitě změnil předmět hovoru. „Takže lektvary. Vypadá to, že jsi svoji esej dokončil. Můžu si ji přečíst?”

„Asi bys měl napsat svoji před tím, než se budeš dívat do jeho,” napomenul ho Snape.

„Hm, jako by Harry nikdy nečetl esej Grangerové... pardon, Hermioninu dřív, než začal psát tu jeho.”

Harry mlčel, ale ne že by mu to bylo co platné.

„Harry?” naléhal otec

„Jo, ale to není podvádění,” řekl Harry a začervenal se. „Je to jen jeden z podkladů. A já neopisuju. A musím upřímně přiznat, že tomu dokonce někdy ani dost dobře nerozumím.”

Snape, který se zjevně nechtěl hádat, přikývl: „Každopádně je příjemné, vidět vás dva spolupracovat.”

Ale stejně Draco počkal, dokud Snape neodešel z pokoje, než vztáhl ruku a kývl mu prstem.

Harry se trochu zasmál a podal mu esej. Nepřekvapilo ho, že ho Draco upozornil na šest chyb. Harryho druhá verze byla mnohem lepší, ale stejně pochyboval, že je tak dobrá jako ta Dracova.

***

Harry obědval u zmijozelského stolu v pondělí a seděl u něj opět ve středu při večeři, vždy když byl Snape ve Velké síni. Goyle se ho ptal na Draca, zdálo se, že je unavenější než posledně, ale když mu Harry řekl, že vražda bude možná brzy objasněna a Dracovo vyloučení zrevidováno, dostalo se mu zlostných pohledů ze všech stran. Očividně se Dracovo arogantní chování - nehledě na jeho odsouzení Voldemorta - jeho spolužákům nijak nezamlouvalo. Dokonce i Crabbe vypadal nepřátelsky, jen Goyle a Nott příznivě reagovali na Harryho spekulace o Dracově návratu.

Přesto přese všechno se mnozí s Harrym, když byl u zmijozelského stolu, bavili. To mělo svoji cenu, i když hlavním tématem celé té konverzace byl famfrpál a jak by měl Harry začít uplatňovat svoje zkušenosti chytače, jestli jim Opravdu chce pomoct. Harry v tom viděl především náznaky, že kdyby se mu magie vrátila zpět, tak by mohl opět hrát – za Zmijozel.

Ve středu ho po dezertu Snape vyzvedl u zmijozelského stolu. Šli spolu dolů do sklepení a bavili se o bezvýznamnostech, pro případ, že by mohli být odposloucháváni. Když dorazili do Snapeova bytu, našli Draca oblečeného do jednoduchého černého hábitu, který vypadal značně formálně.

Možná to dělá ten chybějící odznak, pomyslel si Harry. Bez ohledu na své čestné členství ve Zmijozelu, Draco odmítl symbol své koleje. Možná to bylo trochu divné, s ohledem na to, že to považoval za čest, když věnoval zmijozelské barvy Dobbymu, ale Harryho napadlo, že je Draco už z toho všeho zmatený.

A tady to formální oblečení je něco jako obrana proti těmto jeho pocitům.

Bylo to ale také nepříliš vhodné vzhledem k tomu, kam se chystají dnes večer.

„Musíme splynout s mudlovskou populací v Surrey,” řekl Snape s úšklebkem. „Draco, převleč se do něčeho vhodnějšího. Harry, myslím, že pokud jen shodíš hábit, bude tvoje oblečení vyhovující.”

„A co ty?”

Snape se podíval na svůj učitelský hábit. „Řekl bych, že jednoduché matoucí kouzlo by mělo stačit.”

„To tak,” zlobil se Draco. „Když my musíme v mudlovském, tak ty taky.”

„No tak dobře,” ušklíbl se Snape, ale podvolil se.

Objevil se za moment, oblečený do kalhot a košile s dlouhým rukávem, obojí pochopitelně černé. Draco se oblékl podobně do šedého, ale měl k tomu boty z dračí kůže. Snape zavrtěl hlavu a přeměnil je na tmavohnědé polobotky. Draco si mrzutě stěžoval, že ho tlačí.

Snape to ignoroval a přenesl se s oběma do domu Arabelly Figové v Zobí ulici.

Draco zůstal stát s otevřenou pusou, když vstoupil doprostřed obývacího pokoje a rozhlédl se kolem. Harry se domníval, že nikdy před tím nebyl v bytě u mudlů nebo motáků, a trochu ho naštvalo, když k němu Draco přistoupil a zašeptal: „V tomhle jsi vyrůstal?”

Harry jen přikývl.

Čím déle se Draco rozhlížel, tím zděšeněji vypadal. „U Merlinovy brady! Věděl jsem, žes byl v dětství zanedbáván, ale Harry, nikdy se mi ani nesnilo, že váš dům byl tak obyčejný a mudlovský jako tenhle...”

„Rád vás zase vidím, paní Figgová,” přerušil ho Harry nahlas. „A je od vás laskavé, že jste nám dovolila použít váš krb.”

„Jsi vždycky vítán, Harry,” řekla Arabella Figgová a mateřsky oklepávala popel z jeho ramen. Pro Draca to neudělala, ale Harry jí to stěží mohl mít za zlé. „Ty jsi vyrostl, co jsem tě neviděla!”

„Děkuji, paní Figgová,” odstoupil Harry z její péče, dřív než to začne být příliš dusící. „Slyšela jste, že mě Severus adoptoval? Mě a Draca?”

„Ano, samozřejmě jsem o tom četla, můj milý,” přisvědčila paní Figgová.

„Jistě nám prominete, Arabello, ale budeme pokračovat v naší cestě,” řekl Snape a vedl své syny ven. „Máme domluvenou schůzku, ale děkujeme vám, že jste nám s naší cestou pomohla.”

„Vůbec není zač,” rozzářila se paní Figgová.

Protože je Snape vedl směrem k Magnoliovému náměstí, Harry neodolal a otočil se zpět, tam kde bývalo číslo čtyři. Nebyl si jistý, co očekává. Zřejmě zčernalý kus země. Místo toho na tom místě stál rozestavěný dům. Harry zamrkal a zatahal otce za ruku, ale Snape jen zamumlal, že je čeká paní doktorka a že tenhle bude stát na svém místě, až se sem později vrátí.

„No dobře...”

Draco opovržlivě zkřivil rty. „Ty domy jsou tak malé a stísněné vedle sebe. To musí být jako žít v krabici od cukrových brků...”

„Neřekl bych, že je moje chata prostornější,” mírně namítl Snape během chůze.

„To je něco jiného, ty k tomu máš alespoň velký pozemek...”

„Draco...” Harry se odmlčel, protože si pomyslel, že by nebylo dobré vyvolat velkou hádku těsně předtím, než dojdou k terapeutce.

Snape ho pohledem pochválil. To bylo příjemné.

O pár minut později dorazili k bloku kancelářských budov. Snape je vedl skrz vstupní dveře a nahoru po trojích jedoucích schodech ke dřevěným dveřím s nenápadnou cedulkou Dr. Marša Milá. Jedno ostré zaklepání a byli vpuštěni štíhlou, tmavovlasou ženou.

Čtyřicátnice jemnými rysy, je zavedla do pokoje, který podle Harryho vypadal spíš jako obývací pokoj než kancelář. Nebyl tam žádný stůl, ale několik pohovek a pohodlných křesel. Jakmile se posadili, začalo představování.

„Já jsem doktorka Milá a s vaším otcem jsem se setkala již dříve,” vykládala, nohy úhledně překřížené v kotnících. „Pokud chcete, klidně mi říkejte Maršo.” Zadívala se na chlapce sedícího přímo proti ní. „Ty musíš být Draco Snape.”

Draco zkřivil rty a přikývl, aniž by vydal jakýkoliv zvuk.

Terapeutka se mile usmála, jako by si nevšimla, že jeden z návštěvníků si prohlíží její kancelář s opovržením. Pak obrátila svoji pozornost na Harryho. Její pohled ulpěl na jeho jizvě způsobem, který dobře znal. Kdyby si nebyl zcela jistý, předpokládal by, že je čarodějka. Ale možná o něm slyšelo víc motáků, než on znal.

„Harry Pottere,” řekla. „Hodně jsem o tobě slyšela.”

Harry potlačil touhu povzdechnout si nahlas a rozhodl se, že nejlepší bude obrátit pozornost jinam. „Já zase slyšel hodně o vás. Od mého bratrance Dudleyho. Díky, že jste mu pomohla potom, co ho ten mozkomorův útok tak hloupě vyděsil.”

„Já děkuji tobě, že jsi tak laskavě akceptoval, aby se vrátil do tvého života, dokonce i potom, co ti udělal,” mumlala doktorka Milá. „Musíš být velmi milý mladý muž.”

„Promiňte,” přerušil je Draco a naklonil se kupředu, „ale já myslel, že hlavní důvod tohoto sezení je teď pomoci mně, ne pochlebovat Harrymu Potterovi.”

„Ano, samozřejmě,” řekla terapeutka a profesionální výraz zcela změnil její rysy. „Takže, profesor Snape mi řekl všechny podrobnosti, ale přesto bych je ráda slyšela ještě jednou od vás. Od vás obou,” řekla, přičemž do pohledu zahrnula i Harryho. „Jak je to dlouho, co jste adoptováni?”

„On měsíce, já týdny,” řekl Draco s lehkým úšklebkem.

„My oba jsme jeho syny skoro stejně dlouho,” nesouhlasil Harry, „ale Draco správně uvedl, kdy se to stalo oficiální pro každého z nás.”

„Proč ta časová diference?” usmála se doktorka Milá. „Myslím, proč ten časový rozdíl...”

„My víme, co je to diference, paní doktorko Milá,” řekl Draco a zároveň se podíval na Harryho s úsměvem tak chladným, až ho zamrazilo. „Harry a já navštěvujeme britskou školu čar a kouzel v Bradavicích již šest let. Ačkoliv já jsem teď vyloučený, jak bezpochyby víte. Je zřejmé, že nemáte představu, jak to chodí v soukromé škole jako jsou Bradavice, když můžete předpokládat, že jsme se ještě nesetkali se slovem diference.”

„Omlouvám se,” řekla doktorka, ruce si založila před sebou a opřela se v křesle. „Specializuji se na dospívající a mnoho z nich nemá tak vyspělý slovník, jakým disponujete vy.”

„Ach tak, vy porovnáváte kouzelníky a Harryho tlustého, pitomého mudlovského bratrance...”

„Hej, neurážej Dudleyho!” vybuchl Harry. „Nemůže za to, že je mudla!”

„A nemůže za to, že je tlustý a hloupý hulvát?”

Terapeutka se obrátila přímo na Snapea: „Vidím, že toho máte nad hlavu, pane profesore.”

Snape se na ni podíval s výrazem jasně znamenajícím vy myslíte? Nahlas ale jen řekl: „Vskutku.”

„No jasně,” zavrčel Draco. „Jen si povykládejte se Severusem, jak strašná jsem osoba. Teď jsme v tom správném krbu. Oh, to je ale přece kouzelnický idiom, že ano. Takže mu asi nerozumíte. Nicméně si poznamenejte, že znám slov idiom...”

„Draco,” přerušila ho terapeutka, „Neřekla jsem, že má tvůj otec plné ruce práce jen s tebou, ale s vámi oběma. A tady v mojí kanceláři nebudeme hrát hru na hodné dítě a zlobivé dítě. Doufám, že se mi podaří podpořit vás, abyste ji přestali hrát úplně, protože je to pro vás oba velmi destruktivní.”

„My... nic nehrajeme,” namítl Harry.

„Hra je možná nedokonalé označení, ale je zjevné, že mezi tebou a Dracem je, jak už jsem se stačila všimnout, určité množství rivality. V momentě, kdy on jen čistě konstatoval fakt, že jsi byl adoptovaný jako první, měl jsi okamžitě potřebu opravit ho poukázáním na to, že legalita není všechno. Tím jsi se postuloval jako rozumnější a chápavější syn a on z toho vyšel jako nevděčné a protivné děcko.”

Harry si myslel, že Draca potěší, jak terapeutka Harryho napomenula, ale zjevně byl její postřeh o rivalitě skutečně podložený. „Myslel jsem, že tohle sezení bude o mně,” zopakoval a prudce vstal. „Ale jestli chcete mluvit jen s Harrym, dobře! Vypadnu odsud a alespoň už nebudu muset být, díky Merlinu, v tomhle... neuvěřitelně provinčním prostředí.”

„Draco, posaď se,” přikázal Snape.

Draco to udělal, ačkoli dal okázale najevo své znechucení gaučem, a dokonce předstíral, že našel blechu nebo něco podobného a se znechuceným výrazem to smetl.

S paní doktorkou to ani nehnulo. „Pokud jsem to dobře pochopila, narodil jste se do velkého bohatství.”

„Vy jste to pochopila?” zavrčel Draco. „Mám tu zkušenost, že neurození to nechápou.”

Harry si nebyl jistý, jestli tím Draco myslí jeho nebo Rona.

„Ale teď už bohatý nejsi.”

Ještě než stačila terapeutka domluvit, vrhl Draco nevlídný pohled na otce. „Dobře jsi ji informoval, že ano?”

Snape zdvihl obočí: „Zmínil jsem se, žes byl Luciusem vyděděn.”

„Aha,” řekl Draco a sevřel rty do ostré linky, když se obrátil zpět k doktorce Milé. „No tak už nejsem bohatý. No a co? Dostanete zaplaceno, jestli vám jde o tohle.”

Harry odolal impulzu svého bratra kritizovat, ale jeho pohled mluvil za něj. Terapeutka toto vše ignorovala se slovy: „Nedávno jsi ztratil vše, co jsi měl od narození, včetně svého jména...”

„Tak to nejste zrovna dobře informovaná,” oznámil Draco triumfálně. „Marto, já svoje jméno neztratil. Změnit ho, bylo mé svobodné rozhodnutí.”

„Marša. Ale já to vidím takto: cítíš se v defenzivě kvůli těm změnám. Pohled na ostatní tě velmi bolí, protože se obáváš, abys nebyl považován za chudého, zejména teď, když jím Opravdu jsi.”

V Dracových očích se mihl vychytralý pohled. „Možná nejsem ani tak v defenzivě, jakože se to pokouším vykompenzovat.”

„Nevěřím, že je to ten případ, ne...”

„Nebo to může být syndrom rozdvojené osobnosti,” pokračoval Draco znuděným hlasem. „Nebo spíš případ manické deprese. Myslíte, že bych mohl mít problém s potlačeným vztekem?”

„Myslím, že jsi četl příliš knih o psychologii.”

„Nějaké mudlovské,” ušklíbl se Draco. „A věřte mi, nedají se aplikovat.”

„Ale dají. Jsi snad člověk, ne?”

„Já nevím,” vyštěkl Draco. „Harry, jsou Zmijozelové lidi?”

„Ještě jsem nedospěl k žádnému závěru,” odsekl Harry.

„Ty namyšlený pitomče!”

„Budeme před doktorkou mluvit normálně, ano?”

„Zase se předvádíš jako ten hodný syn!” křičel Draco. „Zase!”

„Jen si myslím...” frustrovaný Harry se slyšel, jak zvyšuje hlas. „Co chceš, abych udělal, začal taky trávit lidi?”

„Jedině pokud máš chuť sníst otrávený koláček stejně jako já, i když to bys asi ty nemusel, předpokládám...”

Odkašlání Harrymu připomnělo, že mají publikum. No a co, Snape je stejně zvyklý poslouchat jejich hašteření.

„Tedy to je, ale rodinná dynamika,” pronesla Marsha a upřeně si všechny tři prohlížela. „Pochopila jsem, že vy dva patříte do Zmijozelu, zatímco Harry je Nehelvír...”

„Nehelvír!” Draco se plácl do stehen a ošklivě se rozesmál.

„Nebelvír,” opravil ji Harry a krátce zpražil Draca pohledem. „Ano, máte pravdu. Ale já jsem byl také téměř zařazen do Zmijozelu, takže to není tak, že bych byl jiný.”

Doktorka Milá s úsměvem přikývla a Harry měl pocit, že ji něco pobavilo. „Tohle nechme pro teď stranou. Momentálně mě zajímá něco jiného, naléhavějšího. Draco, zmínil jsi se, že jsi se nedávno otrávil. Můžeš mi popsat okolnosti, za kterých se to stalo?”

„Já... no...” Draco zrudl. „Ono je to komplikované.” Terapeutka se znovu usmála, tentokrát s takovým soucitem, až se Harry zamyslel, čím asi v životě prošla, že se stala odborníkem na traumata.

„To je vždycky. Řekl jsi, že ten jed byl v koláčku... a já bych chtěla vědět jediné - došlo ti, že je to jedovaté před tím, než jsi to snědl?”

„Ano, ale není to tak, jak si myslíte,” vysvětloval Draco opřekot. „Nejsem sebevrah. Právě naopak. Velmi si přeji zůstat živý a zdravý.”

„Proč jsi tedy dobrovolně snědl jed?” Terapeutka zavrtěla hlavu. „Tvůj otec mi řekl, proč si přeje, abys podstoupil terapii. Vím o tvém pokusu otrávit spolužáky v Bradavicích. Pocit viny je zvláštní věc, která se může projevit různým způsobem...”

„Já nejsem sebevrah!” vykřikl Draco. „Snědl jsem to, protože...”

„Protože?”

Draco sevřel rty a odmítl odpovědět.

„Požádal jsem ho o to,” promluvil Snape do ticha a jeho hluboký hlas terapeutku zjevně polekal. A nebo to možná bylo to, co řekl.

„Vy... jste ho požádal,” zopakovala zděšeně.

„Ano.” Snapeovy černé oči se zabodly do jejích. „Abych ho naučil lítosti. Nepochybuji, že to nepochopíte, ale svět nás tří je často světem extrémů a tak tomu někdy musí odpovídat i trest.”

Draco přikývl, zjevně dychtivý udělat cokoliv, aby pomohl Snapeovi z téhle obtížné situace. „Ano, jako tehdy, když jsem byl přeměněn na fretku za to, že jsem poslal kletbu.”

Terapeutce poklesla čelist. „Tvůj otec tě otrávil a přeměnil tě na fretku?”

„Ne, s tou fretkou to byl učitel. Tedy ve skutečnosti to byl zvěd Pána zla, který se chtěl ujistit, že Harry vyhraje Turnaj tří kouzelníků a my jsme si jenom mysleli, že to je učitel...”

„To už je příliš mnoho informací, Draco,” upozornil ho mírně Snape. „Paní doktorko... mám pocit, že byste si se mnou ráda promluvila o samotě. Mám požádat mé syny, aby počkali v čekárně?”

„Ano, prosím,” řekla poněkud zmoženě, ačkoliv Harry měl pocit, že jakmile budou z doslechu, dostane jejich otec pořádné kázání.

Litoval, že sebou nemá Ultra dlouhé uši. Nakonec se ukázalo, že je nepotřebuje.

Když se vraceli do Zobí ulice, byl Snape víc než ochotný o tom mluvit. „Doktorka mě plísnila nekonečně dlouho,” vykládal. To bylo ovšem přehánění, protože u ní byl necelých patnáct minut.

„A co, zakouzlil jsi na ni Obliviate, aby sklapla?”

„Asi by ti sotva mohla pomoci, když bych ji nechal zapomenout důležitá fakta, Draco.”

„No a tak co...”

„Řekla mi, že pokud bychom spadali pod jurisdikci mudlovského práva, byla by povinna můj přečin, jak to nazvala, nahlásit...”

„Á la Grangerová.”

„Tak nějak,” souhlasil suše Snape. „Nicméně připustila, že toho o kouzelnických standardech moc neví. Ten příklad s fretkou byl opravdu dobrý. Ona má teď pocit, že disciplína v kouzelnickém světě je jiná káva, jak řekla.”

„To je skutečně kuriózní mudlovské rčení,” protáhl Draco.

„Takže se upokojila tím, že mě sjela,” pokračoval Snape. „A musel jsem slíbit, že už tě znovu neotrávím, Draco. A nebo tebe, Harry. A taky už vás nesmím potrestat tím, že bych vás v něco přeměnil.”

„Měl jsem si postěžovat na to nekonečné opisování,” řekl Draco s nadějí v hlase.

„Budeš mít ještě mnoho příležitostí stěžovat si, na cokoli chceš. Každou středu večer.” Snape krátce poklepal Dracovi po rameni.

„Jen doufám, že si ještě pořád nemyslí, že jsem sebevrah.”

„Ne, tohle jsem jí dokázal vyvrátit.” Snape se obrátil na Harryho. „Dracova sezení budou samozřejmě probíhat v soukromí, ale paní doktorka mě požádala, abych tě ujistil, že pokud by tě něco trápilo, ráda ti bude k dispozici.”

Harry zavrtěl hlavu. „Jsem v pohodě.”

„Jsi si jistý?”

„Severusi, on se na mě jen vytahuje,” zakřenil se Draco. „On je totiž ten silný a odolný jedinec, který se se vším vyrovná bez pomoci.”

„Ehm... možná ne,” řekl Harry, když zatočili do Zobí ulice, a on uviděl rozestavěný dům v čísle čtyři. Strašidelná kostra domu byla ozářená měsíčním svitem. Harry se otřásl.

„Jestli jsi změnil názor, nemusíš se tam jít podívat,” zašeptal mu Snape tiše do ucha.

Harry si několika hlubokými nádechy dodal odvahu. Koneckonců neměl proč být zděšený. Ten dům byl poničen a zrekonstruovat ho byla jediná rozumná věc. „Chci se podívat.”

V tuhle hodinu tu nikdo nebyl. Harry prošel přízemí, pod nohama mu skřípala prkna. Dudley se zmínil, že chce dům prodat. Harry přemýšlel, kdo si ho asi koupí; přemýšlel, jestli budou mít děti, které by lezli po stromech vzadu na dvorku. Stromy útok Smrtijedů přežily...

Harry se díval z okna a s očima upřenýma na strom, na který vylezl, když ho honil Raťafák (buldog tety Marge), přemýšlel, jestli by ta rodina, která sem přijde, přijala osiřelého synovce. Chovali by se k němu jako k vlastnímu?

Snape a Draco stáli potichu a nechali Harryho, ať si projde dům sám. Když se ale Harry díval příliš dlouho na dvorek, Draco přišel za ním a zlehka mu poklepal po rameni.

„Harry.”

„Já vím, je čas jít.” Harry vzdychl, otočil se a opřel se o nedokončenou zeď.

„Ne, proto jsem nepřišel.” Draco neurčitě mávl rukou. „Chtěl jsem jen říct, že to muselo být hrozné... vyrůstat tady.”

„No panství to není, jestli jsi měl na mysli tohle.”

„Ne, myslel jsem něco jiného...” V Dracových stříbrných očích se odrážela měsíční záře. „S těmi všemi mudly okolo. Nikdo ti nerozuměl. Nikdo se ani nepokusil. Odříznutý od světa, do kterého máš práv patřit... to muselo být drsné.”

„Bylo.” Harry vzdychl a odvrátil obličej. „Ale ne kvůli tomuhle. Protože já jsem nevěděl, že jsem odříznutý. Nechápal jsem, proč mi nerozumí, dokud pro mě nepřišel Hagrid. Ale věděl jsem, že mě nemají rádi. Věděl jsem, že nemohou, a myslel jsem, že je to proto, že je něco v nepořádku se mnou.”

„To ale není.”

„Jo, já vím.” Harry si pomyslel, že se to snadno řekne. Už šest let sám sebe přesvědčoval, že ta parodie na dětství byla jejich chyba a ne jeho. A věděl, že je to pravda. Ale někdy měl stále ještě problém tomu uvěřit.

„Pojď se mnou,” řekl Draco, „chci ti něco ukázat.”

Harry si sotva dokázal představit, co mu Draco chce ukázat. Koneckonců byl to on, kdo tu vyrůstal. A i když plán nového domu nebyl úplně totožný se starým, byl mu hodně podobný.

Ale v jedné věci se lišil. Draco si toho všiml, ačkoli Harry ne. Možná proto, že se pokoušel tím směrem nedívat.

Draco mávl rukou směrem ke schodišti a usmál se.

„Není tu žádný přístěnek pod schody,” řekl Harry a zalapal po dechu. Místo něj tam bylo další rameno schodů, vedoucí dolů do sklepa. Jednoho dne ho zakryjí dveře, ale ještě to nebylo hotov. „Předpokládám, že si to tak přál Dudley.”

„Jestli ano, beru zpět to, jak jsem o něm řekl, že je hulvát.”

„Chci v létě Dudleyho vidět a ty budeš milý,” řekl Harry a otočil se, aby na Draca viděl.

„Harry, copak jsem někdy nebyl milý?”

Harry se ironicky usmál: „Několikrát?”

„Jednou. Možná.”

Harry se rozesmál. „No dobře, to už je za námi. Ale chci s tebou mluvit ještě o něčem. O té záležitosti s penězi. Vím, že to musí být těžké... ale tys to přijal opravdu dobře.”

„Hmm, musím přiznat, že kňourání by mohlo být docela zábavné,” připustil Draco. „Představ si, jak jsem mohl všechny naštvat. Ale... myslím, že už jsem vaši trpělivost vyčerpal, když mě vyloučili, při adopci a tím, jak jsem se choval potom.”

„To je pravda,” smál se Harry. „Ale jestli chceš kňourat, poslouchám.”

„To si budu pamatovat,” rozesmál se i Draco. „Ale pokouším se být dospělý. Pamatuješ?”

„Jo. Vzpomínám si, že jsem si na začátku tohohle roku říkal totéž... a pak mě to nějak opustilo.” Draco pokrčil rameny.

„Děláš to dobře, Harry. Ale... nemusíš se před Severusem pořád tak snažit. Nemusíš být pořád dobrý syn. Já nevím, možná, že to neděláš jen proto, aby ses na mě vytahoval. Možná máš jen pořád starost, abys ho neztratil. Řekl jsi, že je to tvůj největší strach. Ale jeho se nezbavíš, ani kdyby ses o to pokusil.” Po tváři mu přeběhl divný výraz. „V tom mi věř. Já to vím.”

Chvíli jen tak stáli v tichu a Harry přemýšlel o tom, co mu řekl Draco, dokud se za nimi neozval další hlas. ¨

„Harry, můžeme jít?”

„Já myslím, že ano, tati,” řekl Harry a ještě jednou se podíval do míst, kde býval přístěnek. Cítil se divně. Jako by se věci vrátily znovu na začátek a on měl šanci začít je znovu a správně. Otočil se zády ke schodišti a usmál se na svého otce. „Ano, můžeme jít.” A pak stranou řekl: „Díky, Draco.”

Jeho bratr přikývl a všichni zamířili ze Zobí ulice číslo čtyři pryč.