Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když Snape vešel do ložnice svých synů a uviděl zeď, na které měl viset začarovaný rám, strnul. Kouzlo bylo stále ještě aktivní a dělalo to, co mu Harry přikázal, ukazovalo Draca. Ale teď, když byl Draco tady, bezpečně spočívající ve Snapeově náručí, vypadala zeď spíš jako zrcadlo odrážející obraz jich tří.

Severus se chvíli jen udiveně díval, pak se ale zlostně otočil na Harryho: „nemám ani čas, ani náladu to s tebou teď řešit, takže to z té zdi prostě odstraň.“

Harry bleskově přikývl, i když si nebyl úplně jistý, jak to má udělat.

„Hned, kdyby to šlo!“ vyštěkl jeho otec

Harry se s hořícími tvářemi otočil, zaujal stejný postoj jako předtím, ačkoli teď se samozřejmě nemohl opřít. Položil dlaň tam, kde si myslel, že by měl být rám, hůlku držel pod stejným úhlem jako prve a díval se na odznak na svém vlastním odraze, aby tak uvolnil svou hadí řeč. Pak zašeptal: „Buď takový, jako jsssi byl přřředtím,“ a doufal, že to bude fungovat.

Bohudíky ano. Harry se díval, jak se zeď zpevňuje a objevuje se na ní visící rám.

Když se otočil, viděl, že Snape mezitím položil Draca na nerozestlanou postel a sedl si vedle něj, jako by chtěl držet stráž u mrtvého. Harry ale věděl, že to tak není, že je jeho otec jen zamyšlený, zvažuje, co vlastně vědí o dění v Sovinci a také co bude dál. Nechtěl ho vyrušit tím, že by si sedl vedle něj, ale chtěl být blízko, až se Draco probudí.

Zahnal myšlenku na to, že správné slovo by možná mělo být jestli… jestli se Draco probudí.

Zdvihl ruku, že si přivolá z jídelny křeslo, ale pak mu došly dvě věci najednou. Zaprvé, že je tak unavený, že zapomněl na otcův příkaz neukazovat magii bez hůlky – a vážně poslední věc, kterou chtěl, bylo dát otci další důvod, proč se na něj zlobit – a za druhé, že po té, co všechny síly napjal k tomu, aby rám fungoval, jak by chtěl, jeho magie je slabá a roztřesená.

Ale možná, že to bylo tím, že se tak Harry sám cítil potom, co zrychlil svůj čas. Otec ho sice rehydroval, ale jeho tělo se ještě pořád cítilo jako po několika dnech bez spánku a jídla.

Nicméně stejně mu připadalo jednodušší přinést si křeslo, které chtěl. Zvláštní, že za jistých okolností je lehčí udělat něco fyzicky než za pomoci magie.

Vypadalo to, že Snape ani nepostřehl, že Harry odešel.

Když se Harry vracel z jídelního koutu, v krbu vybuchly plameny a objevila se Brumbálova tvář zachmuřená obavami. „Harry, jsi v pořádku?“

„Jo,“ přikývl Harry, položil křeslo na zem mezi sebe a ředitele. Bylo mu jasné, že s tím, jak jeho oko vypadá, těžko může tvrdit, že je všechno v nejlepším pořádku. To, jak mu v něm pulzovalo, mu připomenulo, že by si na něj měl znovu dát led, ale když Brumbál znovu promluvil, zahnal tyhle myšlenky stranou.

„Je tu se mnou slečna Grangerová a pan Weasley. Mají o tebe obavy a já teď chápu proč. Je za tu modřinu zodpovědný pan Malfoy?“

Harry se nadechl, že odpoví, ale nebyl si jistý, co má říct, a tak to vyřešil jednoduše. „Myslím, že byste si měl promluvit s mým tátou,“ řekl poněkud nejistým hlasem, jak přemýšlel nad tím, jak z téhle bryndy Draca vytáhnou. „Ale řekněte Ronovi a Hermioně, že jsem v pořádku a že by sem právě teď neměli chodit. Severus se o všechno postará. A taky jim řekněte, ať nikomu neříkají o mém oku. Oni nevědí, co se stalo. Řekněte jim, že nevědí, co se stalo!“

Brumbál si ho zblízka prohlédl a pak pomalu přikývl. „Dobrá, pro tentokrát budu akceptovat tvá přání, ale stejně si o tom všem chci důkladně promluvit s tvým otcem.“

„Ano, pane,“ zamumlal Harry a upustil svůj neviditelný plášť na zem. Doufal, že si toho Brumbál nevšimne... jenže jaká byla šance, že Albusovi Brumbálovi něco unikne? „Děkuji, pane,“ dodal a změnil pozici tak, aby zakryl výhled na mnohobarevnou tkaninu.

„Moment,“ zamumlal ředitel a jeho obličej zmizel. Harry doufal, že se Brumbál nakrátko rozloučil, aby mohl propustit Rona a Hermionu a že tak učiní dřív, než ti dva stačí vyžvanit na Draca ještě něco. Bleskově nacpal neviditelný plášť do kapsy. Když se ředitel vrátil, položil Harrymu rozvážně a v klidu naprosto nečekanou otázku. „Byl jsi před chvílí venku ze sklepení?“

„Ne,“ popřel to okamžitě Harry. Bože nakonec bude z Pansyiny vraždy obviněn on! „Proč si, pro všechno na světě, myslíte, že jsem byl?“

„Takže je normální, že se procházíš po sklepení ve školním hábitu?“

Harry téměř zaúpěl, když mu došlo, že to je trochu divné. „Jen jsem si ho zkoušel,“ lhal bezostyšně. „Je nový, Severus mi ho dal. Co si myslíte o tom odznaku? Není podle bradavických pravidel, myslíte, že ho tak budu moct nosit?“

„Pokud se na tom dohodli ředitelé tvých kolejí, předpokládám, že ano,“ odpověděl Brumbál tónem, ze kterého bylo jasné, že si je vědom toho, že je manipulován a také že už toho má dost. „Musím ihned mluvit se Severusem.“

„On má hodně práce, nejsem si jistý, že s vámi teď může mluvit...“

Za zády se mu ozval známý hlas. „Harry, běž si sednout ke svému bratrovi. Budu hned zpátky.“

Harry se na svého otce podíval pochybovačně, ale pak se i s křeslem vydal do ložnice, dveře nechal schválně pootevřené, měl pocit, že si toho Snape musel všimnout a že pokud nic nenamítá, znamená to, že mu nevadí být slyšen.

„Bratr?“ zeptal se ředitel. „Není to poněkud přehnané? Ale na tom teď nezáleží. Je mou nemilou povinností tě informovat, že ve tvé koleji došlo k úmrtí. I když mi něco říká, že to pro tebe nebude až tak šokující zjištění.“

„To jste špatně informován, pane řediteli,“ odsekl chladně Snape. „Samozřejmě, že to pro mě je šokující zjištění...“

„Pan Malfoy tu teď samozřejmě je s vámi,“ přerušil ho Brumbál. „Nicméně byl jsem informován, že tu nebyl chvíli před tím, než slečna Parkinsonová zemřela pádem ze Sovince. Ta slečna Parkinsonová, kterou už před několika měsíci téměř zabil.“

Harry se natáhl, a zatímco poslouchal, pevně sevřel Dracovu ruku.

„Už jste informoval rodinu?“ zeptal se Snape, jako by přeslechl Dracovo obvinění.

„Severusi...“

„Nebo to mám udělat já jako ředitel její koleje?“ nenechal se Mistr lektvarů přerušit.

„Nevypadáš nijak překvapeně, když slyšíš, že je to slečna Parkinsonová, kdo zemřel!“ ostře ho káral Brumbál tak nahlas, že Harry usoudil, že už nemluví z krbu, ale musí být uvnitř sklepení. „Zřejmě o té věci už víš, takže jak mám věřit, že nevíš nic o vylomeninách pana Malfoye, kterých se dopustil dnes odpoledne?“

„Pan Malfoy,“ zařval Snape, „právě teď leží v kómatu způsobeném lektvarem, které se nedá pořádně prozkoumat, protože na něj byla seslána kletba, po které téměř zemřel. Takže o jeho vylomeninách vůbec nic nevím, kromě toho, že předtím uhodil Harryho!“

„A nedokazuje to, že ten chlapec je nebezpečný?“ pokračoval Albus varovně tichým hlasem, zatímco došel až k učiteli Lektvarů. „Vím, že už si ho dlouho přeješ zachránit z vlivu jeho ďábelského otce, ale teď přece musíš vidět, že tvoje úsilí je k ničemu. On je větší přítěž, než si můžeme dovolit...“

„Je to můj syn,“ vztekal se Mistr lektvarů.

„Vím, že bereš své otcovství velmi vážně, Severusi, ale nezašly věci příliš daleko? Uhodil Harryho, uhodil toho, koho přísahal chránit výměnou za to, že my budeme chránit jeho!“

„A také se z toho bude zodpovídat,“ slíbil Snape. „Pokud toho bude schopen. Albusi, ten chlapec tu leží nemocný a možná se nikdy nevzbudí!“

Vypadalo to, že ředitel konec věty neslyšel. Pokračoval nezměněným tónem: „Měl by se zodpovídat i z toho co udělal slečně Parkinsonové...“

V momentě, kdy Snape a ředitel vešli do ložnice, Harry vyskočil. „Draco říkal, že se to stane!“ vybuchl a nebyl schopen svůj vztek potlačit. „Říkal, že pokud bude kdokoli obviněn z vraždy, budou potřeba důkazy, ale že v jeho případě ho už jen příjmení pošle přímo do Azkabanu! Chtěl bych vědět, kde máte důkazy o tom, že to udělal!“

Brumbál Harryho sjel pohledem, pak ale svou pozornost obrátil zpět k chlapci ležícím na posteli. „A není ten stav, ve kterém se nachází, tvoje dílo? Není to poslední zoufalý pokus, jak ho zachránit před spravedlností?“

„O jaké spravedlnosti to mluvíte?“ zařval Harry. „Vždyť už jste ho odsoudil!“

„To není pravda,“ napomenul ho Brumbál vážným hlasem. „Pan Malfoy je bradavický student a člen kouzelnické komunity, bude mít řádný proces. A teď mi, Severusi, odpověz.“

„Přestože mě vaše bezvýhradná důvěra těší,“ vrčel zakaboněný Snape, „nemám ve zvyku podvádět vás!“

Ale Albuse to nezastrašilo. „Ty sám jsi toho chlapce označil za syna. Těžko se na mě můžeš zlobit, když tě podezírám, že bys udělal cokoli, abys ho ochránil. A ty jsi přeborník v podvádění!“

„Po těch letech jako váš zvěd bych měl být!“ zařval vztekle Mistr lektvarů. „Věřte si, čemu chcete, to je vaše právo. Pravda je, že Draco byl předávkován Somulusem, ale ne mojí rukou. Podal jsem mu protijed, který pokud bude fungovat, pak se zpomaleným účinkem. Domnívám se, že už jsem se vám zmínil, že byl před tím proklet téměř k smrti?“

Brumbál vypadal, že nad tím přemýšlí. „Dobře tedy, Parkinsonovi už byli informováni...“

„Vy jste jim poslal sovu, že jejich dcera zemřela?“

„Harry,“ napomenul ho Snape. „Jsem si jistý, že jim Albus poslal sovu, jen aby jim oznámil, že se s nimi potřebuje neodkladně sejít.“

„S námi“ opravil ho ředitel. „Nicméně, předpokládal jsem, že budu potřebovat nějaký čas, abych si věci ujasnil, takže jsem sovu zpomalil kouzlem. Vzkazu bude trvat déle než obvykle, než bude doručen. Také jsem si svolal ostatní sovy, abych se ujistil, že žádná z nich neodletí, dokud jim to nepovolím. Musím vědět, čemu tady čelíme dříve, než se to dozví většina kouzelnického světa.“ Pak se ředitel odmlčel, pohlédl na bledého a bezvládného Draca ležícího v posteli. „Tak mi to, Severusi, zkus vysvětlit.“

„Udělám, co je v mých silách, pane řediteli,“ Snape se s povzdychnutím posadil vedle zmijozelského chlapce. „Vypadá to, že celý tenhle incident je vyplněním věšteckého snu.“

„Ano, zdálo se mi o tom,“ vmísil se Harry. „Jenže jsme nepochopili, co se stane. Ale ať už se stalo cokoliv, byl to osud.“

„A ty si myslíš, že pokud někdo vyplní proroctví, není vinen? Tak to ale není,“ poklepal Brumbál Harrymu zlehka po rameni.

Harry se odtáhl. Chtěl říct, že je nevinný ten, kdo jednal v sebeobraně, nebo pod Imperiem, ale nechtěl přiznat, že Draco byl s Pansy v Sovinci sám. Bude lepší, když to udrží v tajnosti tak dlouho, jak jen to půjde. Vztekle odsekl: „Vy jste jen naštvaný, že mě praštil, a chcete ho poslat do Azkabanu...“

„Albus by nechtěl vidět nevinného chlapce na cestě do vězení,“ prohlásil Snape. „Ano, pane řediteli, nevinného. Když uspořádáme všechna fakta, je to jediný závěr, ke kterému můžeme dojít. Měli jsme věřit v Dracovu vinu, věci byly přichystané tak, aby se to zdálo jasné. Ale obžaloba a soud by hrály Luciusovi do karet.“

Byla to past… někdo to na Draca nastražil, to má jeho otec na mysli...

Harry krátce přikývl. Samozřejmě, že to bylo na Draca nastražené. Někdo mu podal Somulus. Někdo, kdo chtěl, aby Draca našli a vypadalo to, jako že utíká z místa činu.

„Takže Lucius se ho pokusil dostat do Azkabanu?“ zeptal se Harry nahlas. To je příšerné. Celý Lucius, další hrůza, která bude Dracovi ležet v hlavě. Jako by nestačilo, že muž, který ho vychoval, si teď přál jeho smrt. Draco o tom příliš nemluvil, ale z toho mála, co zmijozelský chlapec prozradil, Harry věděl, že ho Luciovo chování hluboce zraňuje. A teď se možná Draco už nikdy neprobudí. To by se Luciovi možná líbilo. I když jak zná Luciuse...

„O, Bože. Co když Dracovi už nikdy nebude lépe? Mohl by Malfoy trvat na tom, aby stejně stanul před soudem?“ Harry sevřel ruce v pěst. „Nemohou ho poslat do Azkabanu v tomhle stavu, že ne, neměl by proti mozkomorům nejmenší šanci...“

„Velmi pochybuji, že by v Luciových plánech byl zahrnut Azkaban,“ odpověděl Snape, a zatímco hladil Draca po vlasech, s trhnutím mu došlo, že nenabídl řediteli místo k sezení. Když zjistil, že se Brumbál sám od sebe posadil do křesla, které si před tím přinesl Harry, zatvářil se rozezleně.

Harry se díval na svoji postel, ale neměl nejmenší náladu se posadit. Téměř začal znovu chodit po pokoji sem a tam, jenže se obával, že bude vypadat nervózně, a to nechtěl.

„Máme málo konkrétních informací, ale předpokládám, že plán byl takový,“ začal Snape tiše vysvětlovat. „Lucius ho chtěl dostat z ochrany školy od okamžiku, kdy nám Draco přinesl Harryho hůlku. Jeho plány v tomto ohledu selhaly, díky vaší rychlé intervenci v případě Dracova zplnoletnění a díky tomu, jak jste pomohl uklidnit situaci kolem konfliktu vzniklého při hodině Lektvarů.“

Albus zavrčel a prohlédl si Mistra lektvarů chladným pohledem. „Navrhuji ti, abys přestal s lichocením. Možná, že jsem starý, ale ještě jsem nepřišel o rozum. Ten konflikt, jak jsi to tak jemně nazval, stál pana Malfoye téměř vyloučení a to z dobrého důvodu. Víš, jak bylo těžké donutit školní radu, aby se na věc podívali z mého úhlu pohledu, když chlapcův vlastní otec trval na vyloučení s tím, že studenti nebudou v bezpečí, dokud tu Draco zůstane?“

„A s jakým zájmem to říkal,“ vrčel Snape. „Jako by hluboce litoval toho, že Draco přijde o vzdělání, přestože jediné, co chtěl, bylo vytáhnout ho z Bradavic, aby ho mohl dovléct před Voldemorta a zabít! A jak nakonec změnil důvod pro vyloučení, použil tak hloupý důvod, jako že před tím žádný zplnoletněný student nikdy školu nenavštěvoval. Nebo nepřítomnost při vyučování, přestože to bylo především jeho tvrzení, že je Draco příliš nebezpečný na to, aby mohl být s ostatními studenty.“

„Neovlivní mě ani tvůj vztek, ani pobouření,“ oznámil mu chladně Albus. „Je neštěstí, že se Lucius směl vrátit do rady poté, co on sám ohrožoval studenty, ale když už se to stalo, bude znovu trvat na vyloučení. Pokud si přeješ, abych uvěřil v chlapcovu nevinu, možná bys měl se mnou probrat spíše důkazy, jak o nich mluvil Harry.“

„Takže je vinen, dokud se nedokáže opak?“ namítal Harry. „Už na základní škole jsem se to učil obráceně, ale z vlastní zkušenosti vím, že v kouzelnickém světě je spravedlnost poněkud pochybná! Sirius doteď nebyl očištěn, a to nemluvím o tom, že i já jsem se dostal do situace, kdy mi hrozilo, že moje hůlka bude zlomena nebo něco podobného.“

„To už by stačilo,“ přerušil ho Snape unaveným hlasem. „Ten svět je jaký je, v dobrém i ve zlém. Ředitel má pravdu. Jediný způsob, jak můžeme Dracovi pomoci, je zaměřit se na důkazy. Takže tedy,“ Mistr lektvarů se na chvíli odmlčel, jako by se pokoušel srovnat si myšlenky a pak pokračoval. „Jak sám dobře víte, Draco od okamžiku, kdy za vámi po Samhainu přišel, úzkostlivě poslouchal naše příkazy. Spřátelil se s Harrym a máte moje slovo, že mu to Harry nikterak neusnadňoval. Ale Draco se nenechal odradit. Svolil k tomu, že tu bude zavřený, a dělal co mohl, aby přesvědčil svou kolej. Popravdě spolupracoval tak dobře, že když se ukázalo, že kouzlo pokrevní ochrany vylučuje možnost použití kouzla, které mě upozorňovalo na to, že jeden z chlapců opustil můj byt, nebyl jsem tím přehnaně znepokojen...“

„Ty sis na nás dal alarm?“ prskal Harry vzteky. „To je... to je tak...“

„Zmijozelské, předpokládám, že je to slovo, co hledáš,“ poznamenal Mistr lektvarů suše. „Samozřejmě, že jsem si na vás dal alarm. Šestnáctiletí nejsou obvykle moc dobří při překonávání pokušení, ale když jsem zjistil, že to nemůže fungovat zároveň s kouzlem pokrevní ochrany, upustil jsem od toho. A pak jsem také dost pochyboval, že by ses chtěl vyplížit, když ti nefungovala magie – sice jsi lehkomyslný, ale nejsi úplný pitomec. A Draco byl po celé týdny naprosto poslušný...“ Snape pokrčil rameny. „Ale abychom se dostali dál. Lucius musel zjistit, že na to, aby dostal Draca, musí použít silnou zbraň. Proto Draco dostal dopis zdánlivě od Pansy, což byla záminka, jak ho dostat ze sklepení...“

Harry zaprotestoval, zděšený tím, že Snape prozradil příliš, ten ale klidně pokračoval.
„Základní plán určitě byl unést ho z Bradavic v momentě, kdy opustí moje pokoje, ale pro případ, že by se něco zvrtlo, Lucius nachystal okolnosti tak, aby zajistil, že Draco bude odveden mimo naše ochrany, aby mohl být poslán do vězení. Tudíž dříve než byl uskutečněn ten plán s únosem, byl Draco zapleten do smrti jiného studenta. Potom by se Draco dostal do péče ministerstva...“

„A zbytek by už zvládly úplatky,“ dokončil zamyšleně Brumbál. „Zní to rozumně, Severusi, ale nemáš proto žádné důkazy.“

„Ne tak zcela,“ opravil ho Snape, a jak zavrtěl hlavou, zakryl mu obličej pramen černých vlasů. „Už jsem se dřív setkal s podobnými Luciovými triky. Smrtijedi mezi sebou bojovali o moc tím, že se jeden pokoušel zdiskreditovat druhého. Jejich intriky byly takové, že tahle je proti tomu ubohá. Věř mi, Albusi, že odhalení nebylo to nejhorší, čemu jsem v té bandě čelil.“

Harry došel k otci, položil mu ruku na rameno a přál si, aby ho svým dotekem dokázal utěšit, tak jako se on očividně pokoušel utěšit Draca...

„Myslím, že tohle dílo můžeme připsat Luciusovi,“ zamumlal Snape uvažujíc nahlas. „Nic jiného nedává smysl. Představme si, že by Draco vraždil. Myslíš, že by se pokusil vyhnout zatčení tím, že by sabotoval svůj vlastní útěk na sebe seslanou kletbou a lektvarem? A jak by sám ze sebe mohl sejmout tu kletbu – protože ta sňata byla – po té, co by se předávkoval Somulusem, který, jak víš, funguje okamžitě?“

Ředitel si hladil vousy a zjevně pečlivě zvažoval všechny další možnosti. „A co když ze sebe ten mladý muž sňal tu kletbu sám a pak si vzal ten lektvar?“

„Ne. Somulus reagoval dohromady s kouzlem,“ řekl Snape s takovou lítostí, až to Harryho donutilo zesílit stisk svých prstů. Chtěl říct, že všechno bude v pořádku, ale znal svého otce příliš dobře na to, aby věděl, že ho neuklidní nesmyslnými frázemi. Víc než cokoli jiného byl Severus realistický.

A také dobrý stratég, čehož si ředitel byl samozřejmě velmi dobře vědom. „Ale máme na to jenom tvoje slovo, že?“

„Albusi, jestli znovu naznačuješ, že lžu...“

„Ne,“ zavrtěl Albus hlavou. „Jen jsem chtěl říct, že ať už na mladého pana Malfoye zaútočil kdokoli, nebyl si vědom toho, že způsob, kterým svůj čin vykoná, nás upozorní na jeho existenci.“

Snape přikývl. „Někdo, kdo byl součástí Luciusova plánu. On sám by takovou chybu neudělal.“

„To ne,“ souhlasil ředitel. „A ten další člověk není smrtijed, nebo jím není dlouho. Je to kouzelník, který netuší, jak schopný doopravdy jsi, někdo, kdo tě nezažil jako Voldemortova Mistra lektvarů.“

Harrym tenhle popis jeho otce trochu škubl.

„Pak to byl student a možná ne jeden,“ rozhodl Snape, setřásl Harryho ruku a vrčel, „student, který si myslí, že stačí rozetřít Dracovi po rtech a zubech pár rozdrcených bylinek, aby Somulus byl zamaskován. My všichni jsme si měli myslet, že ztratil během svého útěku vědomí.“

„Vypadá to tak,“ souhlasil ředitel.

Harry se posadil na svou postel a pozoroval oba dospělé. „Takže Luciusův plán selhal? Můžeme dokázat, že to na Draca bylo nastražené?“

„Nemáme žádný přímý důkaz o tom, že byl Draco proklet,“ připomněl mu Snape. „Ten, kdo kletbu seslal, zakryl dobře svoje stopy.“

„Jo, a co ten Somulus?“

Snape se na něj rychle podíval. „Ten už byl metabolizován. Nemáme nic než moje svědectví, které bude považováno za předpojaté a tendenční.“

„Ale vždyť je pořád v kómatu! To přece něco dokazuje!“

„Ne, dokud nedokážeme, kde k němu přišel.“

Harry se rozzlobil. „Ale také neexistuje žádný skutečný důkaz proti Dracovi,“ křičel, rozhodnutý neříct o mapě živé duši. „Takže já jenom přesvědčím Rona a Hermionu, aby neprozradili, že opustil sklepení...“

„Tak to ti přeji mnoho štěstí ve tvém snažení,“ zamumlal Snape a sevřel obě Dracovy ruce do svých.

„Poslyš, já vím, že nenávidíš Nebelvír z principu, ale moji přátelé nejsou zas až tak špatní...“

„Tvoji přátelé vědí, že je Draco zodpovědný za tvoje oko,“ odsekl Snape. „A víš, čeho byla ta namyšlená Grangerová schopná, když si posledně myslela, že jsi tu v nebezpečí. A to nemluvím o tom, že Weasleyova nenávist k Dracovi je čitelná z každého jeho slova. Myslím, že oba tvoji přátelé budou nadšeni, pokud bude Draco zavřený někde daleko, aby tě už nikdy nemohl ohrozit!“

Ředitel si odkašlal: „Takže pan Malfoy tě ohrožuje, Harry?“

„Ne, on je skvělý,“ odsekl Harry.

Ředitel se na něj díval přes svoje půlměsíčkovité brýle neproniknutelným pohledem.

„Podívejte, není dokonalý,“ připustil Harry. „Je sebestředný a někdy mi jde neuvěřitelně na nervy a pak taky podívejte se na moje oko. Ale to byla jen taková normální bratrská záležitost. Musíte mi věřit, pane profesore! To co se stalo Pansy, to je Luciusovo dílo. Nebo někoho jiného. Ale Draco ji určitě nezabil, určitě ne.“

„Naneštěstí,“ protáhl Snape, „ti spiklenci budou schopni vytvořit důkaz o opaku. Dracova hůlka se ztratila.“

Harry vzdychl.

„Možná, že už ses o tom mohl zmínit před tím,“ poukázal ředitel.

Mistr lektvarů se na něj zle podíval. „Zjistil jsem to v Hagridově chatrči, když jsem tam byl s chlapcem, ale pak jsem byl zaměstnaný spoustou jiných věcí!“

Harry cítil, jak se mu potí ruce, a pokusil se najít z toho bahna nějakou cestu ven. „A nemohli bychom to použít jako důkaz o tom, že byl Draco mimo sebe? On by přece nikdy neztratil hůlku! Je jasné, že mu ji...“

Harryho námitky přerušil Brumbálův tichý hlas. „Obávám se, že bude předpokládáno, že po té, co tu dívku zabil, zpanikařil a hůlku ztratil.“

„Ale on ji nezabil.“

Když na to ředitel nic neřekl, cítil se Harry dost zoufale, ale nedostal příležitost o tom dlouho přemýšlet. Snape strnul, a jeho černé oči si prohlížely chlapce ležícího na posteli ještě pozorněji než dosud. „Měl jsem pocit, že jsem zahlédl...“

„Co?“ naléhal Harry. „Co?“

Mistr lektvarů se naklonil dopředu, a když položil ruce na Dracův hrudník, trochu se mu třásly. „Díky Merlinovi! Myslím, že se začíná hýbat.“ Ještě chvíli zůstal nad Dracem nakloněný, pak se ale rozhodl, že bude možná lepší nechat mu dost prostoru a postavil se vedle Harryho.

„Můj Bože,“ vzdychl Harry a žaludek se mu svíral nervozitou. Pokusil se ten pocit zabít pořádnou dávkou naděje. „Je to teprve patnáct minut, co jsi mu dal ten protijed, to je dobré znamení ne? To by mohlo znamenat, že by nemusel mít to poškození mozku, o kterém jsi mluvil!“

„To záleží na typu kletby, která na něj byla použita,“ připomněl mu Snape napjatým hlasem. „Pokud její součástí bylo ovládnutí mysli, můžeme očekávat nějaké následky.“

Ředitel si odkašlal, a poprvé byla v jeho hlase slyšet lítost. „Můj ty smutku. Imperius a Somulus to by vážně mohla být neuvěřitelně špatná kombinace.“

„Dá se to tak říci,“ zamumlal Snape, a jak se tak díval na svého churavějícího syna, byly i jeho oči čím dál tím ustaranější.

Najednou se Dracův dech změnil, otevřel pusu, jako by lapal po vzduchu, a s námahou se nadechl poprvé, podruhé, potřetí... vypadalo to, že tělo tomu přivyklo a Draco začal dýchat pravidelně, hrudník se mu zdvihal nahoru a dolu v povzbudivém rytmu.

Harry to nemohl vydržet. „No tak, Draco, vstávej! Dělej, vzbuď se!“ šeptal nervózně. „Všechno bude v pořádku, Severus i já stojíme za tebou...“

Mistr lektvarů vzal Harryho kolem ramen a přitáhl si ho k sobě, zatímco čekali na nějakou známku toho, že Draco přichází k sobě.

Uběhl další okamžik a trval celou věčnost.

Pak se zachvěly Dracovy prsty a trošku pohnul nohama, vypadalo to, že přichází k vědomí, že se vzbudí, že bude žít...

Pak najednou se najednou bez dalšího varování vymrštil do sedu a spustil ten nejpříšernější křik, který kdy Harry slyšel.

„Jau, do hajzlu, jauuu!“ křičel Draco v momentě, kdy se mu podařilo vzpamatovat se natolik, aby mohl promluvit. „Dejte to pryč, dejte to pryč!“ Rukama si sahal někam na zátylek, rozzuřeně něčím škubal a pak něco s obrovským vztekem zahodil přes celou místnost pryč. Leželo to tam, nebeská modř na šedých kamenech.

Tyrkysová modř.

Ale Draco stále křičel a teď se ze sebe snažil strhat košili. Několik knoflíků upadlo, jak s nimi trhal.

„Uklidni se!“ naléhal na něj Snape zvýšeným hlasem. „Co se děje?“

„Ten zatracený amulet se mě pokouší spálit na uhel!“ ječel Draco a vzteklým pohledem hledal Harryho. „Tos mi teda neřekl, že se to může takhle rozpálit! Vánoční dárek, který...“ Pak si zřejmě všiml toho, jak Harry vypadá. „Do háje, promiň mi to oko.“

Vynadat ti můžu potom, pomyslel si Harry. „Ten amulet tě začal pálit, když...“ Ó Bože, ještě pořád je tu ředitel a uslyší každé slovo! Harry rozhodně neměl v plánu připustit, že Draco nejenom dostal dopis od Pansy, ale ještě ke všemu odešel ze sklepení, aby se setkal právě s ní.

Jenže tohohle kostlivce ze skříně vyndal sám Draco. Jak tak seděl na své posteli, neviděl ředitele, který mu stál za zády.

„Je Pansy v pořádku?“ zeptal se naléhavě.

Snape se zadíval na Harryho výhrůžně, pravděpodobně proto, aby nechal situaci řešit jeho.

„A proč se ptáš?“ zeptal se Mistr lektvarů a z jeho hlasu by nikdo nepoznal, že se stalo něco špatného.

Draco se otřásl, a když to začal vysvětlovat, svíral rukama pevně přehoz: „Protože jí prokleli taky! Je v pořádku?“

„Kdo ji proklel?“ naléhal Snape. „O kom to mluvíš?“

„Já nevím!“ ječel Draco. „Řekni mi, co je s Pansy! Měla v obličeji příšerný výraz! Byli jsme tady dole v jedné komoře, a pak se za mnou otevřely dveře... A jediné, co vím, že ten amulet se probral k životu právě, když ji zasáhl proud žlutého plamene. A dřív než jsem se stačil otočit, cítil jsem, že zasáhli i mě, a pak už jsem se vzbudil tady. Takže co je s ní?“

„Draco...“ z otcova hlasu Harry pochopil, co bude následovat.

Ale byl to ředitel, který vstal a došel do Dracova zorného pole, kdo dokončil větu. Pozorně chlapce zkoumal, zatímco říkal: „Obávám se, pane Malfoy, že vám musíme sdělit, že slečna Parkinsonová byla před chvíli nalezena mrtvá u paty věže, ve které je Sovinec.“

Draco vytřeštil oči a ohryzek na krku mu začal poskakovat, jak polykal, aby mohl promluvit. „Co... co... cože? Mrtvá?“ koktal a z jeho tváře bylo patrné, že je v šoku, přehoz sevřel takovou silou, že ho téměř roztrhl.

Draco, který sám nedokázal lhát, pokud ho v tom někdo nepodpořil...

I kdyby Harry předtím neměl žádný jiný důvod věřit v Dracovu nevinu, teď znal pravdu. Draco je nevinný.

I když samozřejmě otázky zůstávají. Mapa. Ochranná kouzla na Sovinci. Ta kletba. Somulus.

Ale Draco Pansy nezabil, dokonce ani netušil, že je ta zmijozelská dívka mrtvá. To bylo teď důležité, to ostatní mohlo počkat.

Harry si sedl k němu na postel a promluvil na něj, jak doufal, konejšivým tónem: „Moc toho nevíme, ale ano Pansy je mrtvá. Buď z toho Sovince spadla nebo ji někdo shodil.“

„Ze Sovince? Ze Sovince, o kterém se ti zdálo?“

S Harrym to trochu trhlo, ale přisvědčil.

Dracovy oči byly vlhké, když hledal Snapeovu tvář. „Ale co ochranná kouzla... taková věc se přece v Bradavicích nemůže stát...“ Harry si všiml, že Draco znovu polyká. „To není možné, to se nemohlo stát. Ten jeho sen byl přece naprosto směšný...“

„Ten sen byl jasnozřivý, měl jsem si to uvědomit dřív,“ vrčel si Snape pro sebe. „Byl jsem tak tvrdohlavý, tak přesvědčený o síle mého vlastního logického úsudku!“

Zmijozelský chlapec zešedl. „Ty jsi to věděl? Vy oba jste věděli, že je mi osudem určeno, abych spadl ze Sovince, a nic jste mi neřekli?“

„Draco, já jsem tě varoval!“

„Jasně, Pottere, v momentě, kdy jsem chtěl odejít a bylo více než jisté, že ti nebudu věřit!“

„Celý problém je v tom,“ poukázal Snape a rukou si projel vlasy, „že my jsme nevěřili, že je ti to osudem určeno. A zřejmě nebylo, protože jsme mu stejně nerozuměli správně. Harryho sen byl pravdivý, ale byl o tom, že jsi obviněný z vraždy, a ne že ses stal její obětí.“

Když to tak Harry poslouchal, připomnělo mu to proroctví, které ovládalo jeho vlastní život.

Draco vzdychl a náhle se natáhl, aby mohl chytit ruce Mistra lektvarů. „Pravdivý,“ zašeptal téměř bázlivě. „Pravdivý... dobrý Merline, pak to tedy byl prorocký sen, přesně tak jak se mi Harry pokoušel říct. A to pak tedy znamená, že je pravdivá i ta druhá část! Ať to vypadá, jak chce neuvěřitelně, Lucius pomáhá ve Francii nečistokrevným vyhnout se útokům Pána zla!“ Dracovy oči byly otevřené doširoka, zatímco se zakoktával. „Pravděpodobně by to nemohl dělat tady, protože je velké nebezpečí, že by ho někdo poznal, ale opustil toho šílence stejně jako já, nemyslíš?“

Albus Brumbál ustoupil stranou a Snape zavrtěl hlavou. „Netýrej se marnou nadějí, Draco,“ naléhal na něj Mistr lektvarů. „Nedokážu vysvětlit tuhle část Harryho snu, ale víš stejně dobře jako já, že Lucius by se nepostavil Voldemortovi jen proto, aby se pokusil zachránit někoho, kdo je už stejně odsouzen k smrti...“

„Tys to udělal,“ Draco se nadechl a jeho pohled zabloudil k Harrymu a pak zase zpět. „Tys toho kreténa prohlédl!“ Pak ale s hlubokým povzdechem připustil: „Jenže on není jako ty. Vím to, Severusi. Protože kdyby se doopravdy změnil, nechal by mě tady v bezpečí, místo toho, aby se neustále pokoušel přesvědčit své proklaté kamarády ze školní rady, aby mě vyhodili.“

Vypadal to, že až teď si Draco uvědomil, že je tam celou dobu ředitel. Oči už neměl tak vytřeštěné, ale objevila se v nich panika. „Jsem obviněný, jak řekl Severus, a proto jste tady? Jsem už vyloučený? Ne, Rada školy se ještě nemohla sejít, že ne? Ledaže... je ještě pořád pátek? Předpokládám, že ano, protože jste říkal, že se to celé stalo před chvílí.“ Draco se odmlčel a zhluboka dýchal, vypadalo to, že se snaží dát si pozor na to, co řekne: „Pane, mám právo si s nimi promluvit před tím, než mě vyhodí?“

„Samozřejmě,“ zamumlal Albus s očima upřenýma do Dracových. Harry si byl jistý, že je to Nitrozpyt. „Pokud vím, tvůj otec zatím nesvolal schůzi. A neudělá to, dokud se ta věc nestane veřejně známou.“

„Můj otec je tady, vedle mě,“ vybuchl Draco. „A dal bych ruku za to, aby v mých žilách kolovala jeho krev, a ne ta Luciusova břečka. Pak bych možná měl šanci, že mě nevyhodí! Ať by se stalo cokoliv, Severus by netečně nečekal, zatímco vy se mě snažíte předat bystrozorům, on ne.“

„Bystrozorové zatím nic nevědí,“ ujistil Harry svého bratra.

„Ale brzy budou,“ opravil ho Albus, „a pak si s tebou budou chtít promluvit.“

„A, kurva, o čem? Vždyť jsem byl, do prdele, v bezvědomí, když se to stalo!“

„Jak to mluvíš!“ okřikl ho Snape, což Harrymu vzhledem k situaci připadalo poněkud pitomé. Ale možná, že se jen otec rozhodl, že bude lepší, když bude Draco vypadat zdvořile.

„Řekni nám něco o tom bezvědomí,“ vyzval ho Albus.

„Dobře, ale vzhledem k tomu, že jsem byl celou dobu úplně mimo,“ vysvětloval Draco, „vážně nevím, co bych měl říct!“

„Předpokládám, že budou zjišťovat, jestli jsi nebyl pod Impériem,“ mumlal Harry.

„To je vážně skvělé,“ vrčel zmijozelský chlapec. „Další Malfoy, který bude své zločiny omlouvat Imperiem. Nemyslím, že by na to soudní dvůr skočil znovu, zejména když já nemám tu politickou moc jako Lucius! Proč se na ten zasraný soud prostě nevykašlete, a nestrčíte mě do Azkabanu rovnou?“

„Chovej se před ředitelem slušně!“

Po těch slovech Draco zkrotl, a zamumlal: „Já... omlouvám se, pane řediteli, jen se mi ta myšlenka na Imperius prostě nelíbí.“

„Při historii tvojí rodiny bych ani nic jiného nečekal,“ odpověděl Albus uklidňujícím tónem.

Draco obrátil oči v sloup, ale neobtěžoval se zopakovat, že jeho rodina je právě tady. Možná, že se pokoušel být slušný, jak mu řekl Severus. A nebo to je taktika, pomyslel si Harry. Možná mu došlo, že hádat se s ředitelem není ta nejlepší strategie.

„Nebyl to Imperius,“ prohlásil Snape. „To už teď můžeme říct s jistotou.“

„Jo, vypadá to, že to Dracovi myslí normálně,“ souhlasil Harry. „Nevypadá to, že by jeho mozek byl nějak poškozený.“

Draco se podíval z otce na syna a zpátky, pak se otřásl. „Vy... vy jste čekali, že se probudím mentálně poškozený nebo tak něco?“

„Trochu jsme se toho obávali,“ opravil ho bleskově Snape.

Harry se pousmál. „Jo, myslel jsem si, že bys mohl třeba ztratit paměť, zapomenout na Samhain a tak. Že bys mě třeba mohl znovu začít nenávidět a přát si, abych byl mrtvý.“

„Mrtvý,“ zopakoval Draco nepřítomně a oči mu zahalilo tolik smutku, až to vypadalo, že v něm utonou. „Já... můj mozek je v pořádku, můžu myslet ale nemůžu přestat myslet na jednu věc. Na Pansy. Jste si jisti, že nemohlo dojít k nějakému omylu? Pansy ne-ne-nemůže být mrtvá; vždyť byla se mnou! Byla tak něžná...“

„Musíš čelit realitě,“ doporučil mu klidně Snape. „Mysli strategicky Draco, a připrav se na to, že budeš vyslýchán. Zvěst o tom, že jsi v tom nějak zapletený, se brzo rozlétne do všech Bradavických kolejí.“

Draco chvíli na Snapea zíral a pak vztekle vyštěkl: „A kde by se ta zvěst vzala? Vždyť mě kromě Pansy viděl jen ten, kdo mě proklel... aha... tak to jsem vážně v háji.“

Zmatený náhlým obratem v konverzaci, Harry gestikuloval, aby mu to někdo vysvětlil.

„Ať už mě proklel kdokoli, určitě si dá práci, aby zasel semínka podezření. Budou se chtít ujistit, že bystrozorové dospějí k tomu správnému závěru.“ Draco namáhavě polkl, pak rukou zajel do kapsy od kalhot a zalovil v ní. Pak bleskově prohledal i druhou kapsu, a když jeho ruka zůstala prázdná, začal nepředstavitelně klít. „Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu! Ty zmrdi mi ukradli hůlku...“

„Draco, ovládej se!“

Zmijozelský chlapec zavřel oči a zaťal zuby.

Snape chvíli čekal, ale když Draco nic dalšího neříkal, pokračoval: „Ti, kdo tento plán zosnovali, ji pravděpodobně nechají na dostupném místě. Je velmi pravděpodobné, že ji použili k seslání kletby na slečnu Parkinsonovou, když jste byli spolu v Sovinci. A teď tě tvá vlastní hůlka usvědčí ze zločinu.“

„To není možné,“ nesouhlasil Draco, otevřel oči, a když jeho pohled klouzal z ředitele ke Snapeovi a zpátky, vypadalo to, že je téměř v agónii. „Já... no prostě mi věřte, že to není možné.“

„Myslím, že bys to měl vysvětlit lépe,“ naléhal Albus jemně, ale neústupně.

Draco chvíli váhal, a pak jako by věděl, že už je stejně ztracen, zaúpěl a pokračoval: „Já… no dobře… četl jsem jednu ze Severusových knih, o příbuzenských lektvarech. A já...“ Draco svěsil hlavu do dlaní, „já jsem našel jeden, který dovolí používat hůlku jen nositelům stejného příjmení. Nebyla to tak úplně černá magie.“ Dodal v sebeobraně.

„Ne úplně?“ vrčel Snape.

„Ne, vážně, jen jsem to tak zkoušel...“

„Zkoušel!“

„Severusi, můžeš přestat opakovat to, co jsem řekl?“

Brumbál si odkašlal a podíval se vážně na otce i syna. „Řešení tohoto zkoušení pana Malfoye může počkat, dokud nebude vyřešen problém smrti slečny Parkinsonové, je to jasné?“

„Měl jsem prostě Pansy nechat, ať přijme Znamení,“ zoufal si Draco. „K čemu byly dobré všechny ty dopisy, které jsem jí psal? Způsobily jen to, že ji někdo zabil!“

Harry tenhle tón poznával; často ho slýchával ve své vlastní hlavě. „Draco, ať už se v Sovinci stalo cokoli, nebyla to tvoje chyba...“

Draco zavrtěl hlavou. „Chtěla mi pomoci přesvědčovat ty, co tu podporují Pána zla. Zemřela jenom proto, že se setkala se mnou...“

„Ona byla jen návnada,“ vysvětloval mu naléhavě Harry. „Pansy tě měla vylákat ven, tak, aby tě ostatní mohli popadnout a odvést tě k Voldemortovi!“

Harry nebyl připravený na Dracův náhlý křik.

Světlé vlasy vlály všemi směry, tak zuřivě zmijozelský chlapec vrtěl hlavou. „Ty jsi tam nebyl, Pottere! Nic nevíš! Ona mě milovala! Plakala, když mě viděla po tak dlouhé době, a to Pansy nikdy neplakala! A jestli teda byla návnada, proč ji teda do háje zabili!“

„Protože podvedli i ji...“

Snape si stoupl mezi chlapce. „Ta dívka je mrtvá a já nevidím žádný důvod, proč teď debatovat o skutečné loajalitě slečny Parkinsonové,“ řekl jim vážně.

To je pravda, pomyslel si Harry, a rozhodl se, že je nejvyšší čas úplně změnit téma hovoru. Nebylo divu, že byly Dracovy emoce jak na houpačce. Dívka, se kterou se chtěl smířit, je mrtvá, a on z toho bude obviněn; muž, který ho vychoval, to celé narafičil; a jako by toho nebylo dost, bude mít se Snapem problémy kvůli svému špatnému úsudku a s Bradavicemi kvůli zkoušení. „Ukaž nám tu tvoji popáleninu,“ navrhl mu Harry. „Vypadá to, že všichni zapomněli, že budeš potřebovat nějakou mast nebo něco takového. Můžeš si svléct košili?“

„Samozřejmě, že si můžu svléknout košili,“ odsekl Draco, a rozepnul si poslední dva knoflíky, které neutrhl předtím. „Nejsem neschopný. Je to jen trochu...“ Když mu hedvábná látka sjela po ramenech a on se podíval dolů, vzdychl.

„Vypadá to dost špatně,“ souhlasil s ním Harry klidně, zřetelně, s porozuměním. Spálenina byla obrovská, zářivě rudé kolo, velké jako talíř, plné puchýřů a svrasklých míst. Byl zázrak, že si Draco nestěžoval víc, ale pravděpodobně ho šok ze zprávy nad Pansyinou smrtí chránil před bolestí. „Je mi líto, že tě ten amulet poranil...“

„Řekl bych, že bys měl mít spíš radost,“ zahučel Draco, díval se chvíli na svůj hrudník a pak zpátky na Harryho. Obočí měl stažené údivem. „Jak to, že je, pro Merlina, to tvoje oko tak... černé?“

„Obávám se, že té už jednou poraněné tkáni neudělal příliš dobře další úder a pak ještě Petrifikus!“ poznamenal Snape tvrdě. „Oko, které bylo uzdraveno magií, by už nikdy nemělo být poraněno. Budeme rádi, když Harry znovu neoslepne!“

Dracův spodní ret se začal chvět, pak měl pocit, že něco pochopil a vzpamatoval se. „Aha, dobře,“ vrčel. „Zdá se ti, že pro mě není dostatečný trest, že jsem nechal zabít svoje děvče? Tak do toho, nech mě myslet si, že jsem oslepil Harryho! Nech mě myslet si, že jsem tak špatný jako Lucius! Ty nejsi hlavou Zmijozelu jen tak pro nic za nic, že ano, Severusi...“

„Takže ty si myslíš, že mluvím jen tak do větru?“ vztekal se Snape a oči mu svítily vztekem. „Myslíš, že jsem jeho oko neuzdravil jenom proto, že jsem neměl čas zajít pro lektvar? To jsi vážně takový idiot? Možná, že sis ten mozek přece jenom poranil, ty naprosto nezodpovědný blbče...“

„To stačí!“ zakřičel Harry a doufal, že se mu je oba podaří uklidnit. „Neměl mě uhodit a jeho omluva byla ubohá, a taky neměl zničit Salsinu krabičku a vyděsit ji tak, až se zalezla schovat do krbu, ale je to můj bratr a já ho mám rád, takže dost řečí, ano!“

Hrobové ticho bylo přerušeno Dracovým zalapáním po dechu. „Cože... cože mě máš?“

„Myslel jsem, že spadneš ze Sovince,“ vyštěkl Harry a zle se díval na Snapea, který nad tím náhlým prohlášením zdvihl jedno obočí. „Když si myslíš, že někdo zemře, tak ti některé věci prostě dojdou.“

Harry se pokusil zamaskovat stud a tak se sklonil, aby si zblízka prohlédl tu velkou spáleninu na Dracově hrudníku. „V těch knihách, co jsem četl, nebylo nikde napsané, že by se něco takového mohlo stát. Měli bychom to uzdravit, aby tam nezůstala jizva. Nejsem si jistý, jestli na to Jizvy odstraňující lektvar bude fungovat.“ Podíval se na otce, aby mu potvrdil, jestli má pravdu.

Harry si všiml, že Draco vypadá trochu nesvůj, i když měl dost rozumu, aby něco namítal. „Jizvy uzdravující lektvar uzdravil ta Harryho zranění, co utržil o Samhainu, a ta byla také způsobená magií, nebo ne? Lucius ty jehly přece rozžhavil!“

„Ale bylo to normální teplo,“ vysvětloval Snape. „Tohle není normální zranění. Kdyby bylo, byl bys spálený jen tam, kde máš ten amulet a nebylo by to tak velké.“ Rychle se zabral do dalšího zkoumání. „Rozlévaly se z toho vlny magie. Je to vážně zvláštní... ale v každém případě, pokud to nebudeme léčit, mohla by tam zůstat jizva navždy. Nicméně musím trvat na tom, že tam to popálení musí zůstat, dokud se celá tahle záležitost nějak nevyřeší.“

Harry se zamračil. „Vím, že se zlobíš, protože mě uhodil, ale tohle je vážně nesmyslný způsob, jak ho za to potrestat...“

„Do Merlinovy řiti!“ zaječel Snape. „Nejdřív si on myslí, že lžu, když říkám, že budeš možná slepý na jedno oko, a teď mě ty podezříváš, že chci vlastního syna vidět zjizveného? Vy dva jste tak dobří jenom k tomu, aby se z vás udělalo žrádlo pro ovce!“

„Ale no tak, Severusi, uklidni se,“ konejšil ho Albus. „Harry prostě jen nemá s bystrozory tolik zkušeností jako ty. Potřebuje, abys mu to trochu vysvětlil.“

„Byl bych ti vděčný, kdybys mi neříkal, co moji synové potřebují, Albusi!“ odsekl Snape. Ale pak se pustil do vysvětlování. „Harry, ta spálenina je důkaz. Dokazuje, že Draco musel strávit nějakou dobu v přítomnosti kouzelníka, který si ho přál zabít.“ Když se konečně uklidnil, tak jak mu doporučil Albus, odhrnul si z obličeje pramen vlasů. „Když Draco na varování toho amuletu nereagoval, znásobil amulet své úsilí, aby k sobě připoutal pozornost. To ale bylo vzhledem k tomu, že byl Draco v bezvědomí, úplně zbytečné.“

„Takže tu spáleninu použijeme jako důkaz, že byl Draco v nebezpečí...“

„To je vážně milé, jak se o mně bavíte, jako bych tady ani nebyl!“ vztekal se Draco. „Budu znetvořený? Budu žít s touhle ohyzdnou jizvou přes celý hrudník?“

„Chceš být radši předhozen mozkomorům?“ křičel Snape a z očí mu létaly blesky. „Jestli si myslíš, že zničím jediný důkaz, jenom proto, abych vyhověl tvé marnivosti, tak se tedy zatraceně pleteš!“ Ty černé oči zářily čím dál víc a v momentě, kdy si Harry pomyslel, tak se tedy uklidnil, Mistr lektvarů explodoval. „Možná, že by ses příště měl zamyslet nad možnými následky před tím, než tě napadne udělat něco tak fenomenálně idiotského! Můžeš být rád, že jsi to odnesl jen popálením! Mohl jsi být, zatímco jsi byl v bezvědomí, shozen ze Sovince! To je ti, doufám, jasné! Takhle se vystavit nebezpečí! To vypadá, že jsi přišel o všechnu svoji chytrost! Zešílel jsi? Nebo jsi měl pocit, že chci dva nebelvírské syny?!“

„Dobře, to už by stačilo,“ poznamenal Harry klidným hlasem.

„Právě naopak, Pottere, já jsem ještě ani nezačal!“ štěkal Snape na Harryho

„Už jsi toho řekl dost,“ zopakoval Harry. „Podívej se na Draca! Pořádně si ho prohlédni!“

Mistr lektvarů byl vzteky bez sebe, ale udělal to. Harry jen doufal, že dokáže vidět i za svůj vztek. Draco se vmáčkl až do čela postele, schoulil se do klubíčka a pevně se držel deky. Jeho výraz byl výmluvný. Poslední Snapeova věta mu strhla masku, kterou obvykle nosil a teď byly jeho emoce jasně čitelné.

Očekával, že bude bez milosti vyhozen, přestože Snape řekl, že jsou rodina. Nebo právě proto, že to řekl. Byl to přece Draco, kdo řekl, že rodina jsou lidé, kteří vás vyhodí v momentě, kdy usoudí, že si nezasloužíte s nimi být.

Z místa, kde stál Snape, se ozvalo hluboké povzdechnutí a pak Mistr lektvarů chraplavě oznámil: „Draco, nemám v úmyslu tě opustit. I když jsi kluk pitomá.“

Draco, stále ještě schoulený, trochu popotáhl.

„Ta jizva nebude zas tak strašná,“ snažil se ho Harry uklidnit. „Vážně. Nebude vidět, dokud si nesundáš košili, a stejně, můžeš říkat, že je to jizva z boje, to se všem bude líbit...“

„Je to znamení toho, že jsem prohrál,“ mrmlal Draco, a když už teď nebyl tak schoulený, začal si utírat oči.

„Dělal jsi, co jsi mohl...“

„A myslíš, že to mě má utěšit, Pottere?“

„Malfoyi, slyšels mě si stěžovat na to, cos udělal?“ štěkl Harry zpět.

„Ne, nicméně Petrificus nebolí jako čert!“

Harry chtěl říct, že rána do oka, ano, ale než stačil promluvit, cítil, že mu otec položil ruku na předloktí. „Draco, není třeba, abys trpěl bolestmi. Harry a já ti dojdeme pro lektvar, který zablokuje vnímání bolesti.“

Zablokuje vnímání. ... „Proč nepoužijeme to kouzlo, které mi pomohlo tenkrát, jak mě tak bolely ruce?“

Snape se na něj podíval významně a trval na svém. „Myslím, že tentokrát bude daleko lepší použít lektvar. Pojď se mnou.“

„Aha, dobře...“

Když si Harry vzpomněl, co mu Draco vyprávěl o posledním výslechu, šeptal zpátky: „Nenechávej ho s nimi o samotě...“

„Nenechám,“ slíbil Snape. „Harry, poslouchej mě dobře. Ministerstvo se nesmí dozvědět o tvých temných silách. Voldemort má donašeče všude. Takže neříkej Dracovi nic o tom, že jsi jeho kouzlo zlomil sám. Nech ho, ať si myslí, že jsem to byl já, kdo ukončil jeho Petrifikus, je to jasné?“

Harry zamrkal. Nelíbila se mu ta myšlenka, že by měl mít nějaké tajnosti před svým vlastním bratrem, ale když zvážil, že bude na Draca možná použito Veritasérum, rozhodl se, že to tak bude lepší. Jenže... Ron a Hermiona mě viděli hned potom...“

„Ale oni netuší, že tě Draco proklel, vědí jen o tom fyzickém útoku,“ řekl Snape znechuceně. „Albusovi řeknu pravdu, ale budeme ji znát jen my tři. Rozumíš mi!“

Harry přikývl.

Snape studoval jeho výraz a pak, zjevně spokojený, pokračoval: „Uvědomuješ si, že bystrozorové vyzkoušejí Dracovu hůlku pomocí Priori Incantatem ihned, jakmile se jim dostane do ruky. Když jim to prozradí to kouzlo Petrificus...“

„Usoudí z toho, že ho použil na Pansy, aby ji mohl postrčit z okna!“ pochopil Harry rychle. „Ale v tom případě by se přece... uhm, roztříštila na kusy?“

„Bereš Petrificus moc doslovně. V každém případě budou Draca nutit, aby vysvětlil skutečnost, že zaklel tebe, tím si stěží získá přízeň svých vyšetřovatelů, to si dovedu představit. Další otázka bude, kdo to kouzlo zlomil...“

„Ach tak. Tvoje hůlka musí být schopná vychrlit protikouzlo na Petrificus,“ dodal Harry. „Ano, rozumím.“

Snape zlehka mávl směrem ke skleněnému boxu na blízké polici. „Protože doufám, že nikoho nenapadne, zkoumat pomocí Priori Incantatem tvoje prsty, buď tak hodný a předveď mi na této stonožce jedno Petrificus.“

Harry vytáhl Salsu z kapsy, ukázal rukou a řekl hadím jazykem: „Buď jako kámen...“

Trhl sebou, když se s lupnutím jedna ze stonožek napřímila a přestala se pohybovat. Uf. Zaklít někoho kletbou Petrificus bylo opravdu příšerné a teď, když to sám zažil, cítil se špatně při vzpomínce na první ročník a Nevilla. Vždyť si ani nevzpomínal, že by se mu on, Hermiona a Ron alespoň omluvili...

Snape hbitě ukončil tu kletbu. Harry si pomyslel, že je dobře, když otcovo protikouzlo bylo účinné. Pokud by použil hůlku, muselo by být protikouzlo proneseno hadím jazykem. Ale zřejmě se jeho magie při kouzlení bez hůlky chovala trochu normálněji.

Snape beze slova popadl flakónek s vínově červenou kapalinou a vydali se zpět do ložnice za čekajícím Dracem.

Když tam vešli, seděl k Harryho údivu Brumbál na posteli vedle chlapce a držel obě Dracovy ruce ve svých. Jemným hlasem ho uklidňoval, co však říkal, Harry nerozuměl.

Draco vypadal, jako když se snaží neplakat.

Když ředitel vstával, chlácholivě ho poplácal po ruce a oznámil: „Severusi, obávám se, že už déle nemůžeme oddalovat nevyhnutelné. Brzy už tu budou Parkinsonovi, my oba si s nimi musíme promluvit a bylo by moudré, aby tady až oni přijdou, byli už ministerští bystrozorové. Pro případ, že se to nějak zvrtne, bych rád dostal pana Malfoye z Bradavic.“

Draco na to nereagoval, jenom vypadal, jako by se stahoval do sebe, ve snaze ukrýt se před nepříjemnostmi.

„Nemůžete nechat Draca opustit Bradavice!“ vyhrknul Harry. „Lucius ho chytí a předá Voldemortovi, který ho bude mučit!“

Brumbál si povzdechl a podíval se na Harryho přes svoje půlměsíčkovité brýle. „Harry, musíš mi věřit. Použiji svůj vliv, abych dosáhl toho, že smrt slečny Parkinsonové budou vyšetřovat bystrozorové, kteří jsou členy Řádu, ale jestli mi to něco překazí, můžeme se setkat s některými dost nepříjemnými, kteří budou požadovat, aby Draco byl vzat do vazby. Pro ten případ tu nesmí být.“

„Severus a já jim nedovolíme...“

„Harry, oni si to prosadí,“ vysvětloval Mistr lektvarů s úšklebkem. „Bystrozorové mohou být dost... horliví.“

„Tvoje ochrany,“ odsekl Harry, ale pak si vzpomněl. Cokoliv, co může být chráněno, může být té ochrany zbaveno... „Fajn, pak tedy já ochráním tvůj byt, Severusi. S hůlkou a ze všech sil. Jen ať se pak přes to pokusí dostat.“

„Nemáš zkušenosti s budováním ochran,“ začal Snape.

Draco je přerušil. „Harry, to je v pořádku. Vždyť víš, že budu v bezpečí v Devonu, a opravdu bychom neměli prozradit ani náznakem tvé temné síly, pokud to nebude absolutně nutné.“

„Mysleli by si, že jsou to ochrany postavené Severusem,“ tvrdil Harry.

„Především, když je nebudou moci zlomit, budou je zkoumat. Mají na to dost dobrá zjišťovací kouzla...“ Draco si povzdechl. „Skutečně bude lepší, když tu nebudu. Lepší pro tebe, lepší pro mě. Nechci ani pomyslet, jak bych skončil, kdybys prohrál bitvu proto, že Pán zla příliš brzy poznal tvoje temné síly.“

Harry si povzdechl. „Tak tedy dobrá.“ Obrátil se k otci. „Jak dlouho bude Draco pryč?“

„Řekl bych, že dokud bystrozorové budou usilovat o jeho obžalování,“ mumlal Severus. „Řediteli, postarám se o Dracův odchod. Informujte mě, až Parkinsonovi přijdou, připojím se k vám, abych se zúčastnil čehokoliv... co si budou přát.“

Myslí tím pohřeb, pomyslel si s hrůzou Harry.

Draco si musel myslet totéž, protože náhle vybuchl: „Já ji nezabil! Přísahám, já ne! Byl jsem bez sebe, já nic nevím...“

„Klid, chlapče,“ uklidňoval ho ředitel. „Uděláme, co budeme moci.“ A pak směrem ke Snapeovi dodal: „Předpokládám, že mi večer vypovíš vše, co víš o celé té věci. Všechno. Je to jasné, Severusi?“

Snape na poslední otázku přikývl a v pokoji se rozlehlo ticho, dokud ředitel nezmizel v krbu. V momentě, kdy zůstali sami, v místnosti explodovaly jejich hlasy.

„Co se stalo, jak jsem se dostal sem zpět?“ ptal se Draco. Zároveň s ním Harry naléhal: „Nemyslíte, že mu řekneme o... eh...“ uvědomil si, že se nechce zmínit o mapě pro případ, že by Dracovi bylo podáno Veritasérum, a odmlčel se.

„Co je?“ chtěl vědět Draco, v šedých očích paniku a zděšení.

„Nemáme moc času.“ Snape postrčil lahvičku s lektvarem k Dracovi. „Aplikuje se zevně. Použij ho jen ke ztlumení zhoršující se bolesti. Bystrozorové potřebují vidět tu spáleninu a amulet, který ji způsobil. Teď, protože není rozumné, po tom, cos v minulých hodinách překonal, spolehnout se na tvé přenášení, doprovodím tě do Devonu.“

Harry souhlasně přikývl. Nechtěli, aby se Draco rozštěpil jako po Samhainu.

Draco si nakapal trochu lektvaru na hrudník, tvářil se zarputile, jak se zlobil kvůli té spálenině, oblékl čistou košili a použil kouzlo na zapnutí knoflíků. Pak si navlékl hábit a vrazil skleničku s lektvarem do kapsy u kalhot.

„Mohu jít taky a dělat mu společnost...“ navrhoval Harry.

„Ne,“ zavrčel Snape. „Potřebuji tě tady.“

Mistr lektvarů položil ruce na Dracova ramena a ostře s ním zatřepal. „Měl jsem chuť ti to neříci, ale cítím, že musím. Ukážu ti, kde mám rezervní hůlku. Můžeš ji použít na Incendio, aby sis zapálil oheň. Chalupa je v tomto ročním období studená. Ale ať tě ani nenapadne použít jí na léčení té spáleniny.“

Draco se trochu otřásl pod tíhou Snapeova vyčítavého pohledu. „Já... děkuji ti Severusi. Neudělám nic, co bych dělat neměl.“

„To bych ti radil. Dostat tě z této situace bude už tak dost těžké.“ Aby zmírnil to, co řekl, objal Snape chlapce a přitiskl ho jemně k sobě. „Teď vezmeme letax, je čas osud odejít.“

Draco polkl a podíval se na Harryho. „Já... je mi to líto,“ řekl zkroušenějším tónem než prve. „Měl by sis na to oko dát led.“ A pak ke Snapeovi: „Dokážeš mu pomoci, že ano? Bude vidět?“

„Ještě nevím.“

„K sakru.“ Draco vyšel z obývacího pokoje, ale když sáhl po chybějící dóze na letax, ruka mu strnula uprostřed pohybu. „Lituji i tvého hada,“ mumlal. Pak to vypadalo, že se jeho myšlenky rozlétly náhle různými směry, protože řekl: „Myslíš, že ředitel může vyčarovat letax? Nevím, jak by jinak odešel. A Pansy. Jsi si jistý, že ona je... to, pryč? Viděl jsi ji... no... myslím, zkoušeli ji na Mnoholičný lektvar? Řekla... řekla ještě něco?“

„Draco, zdá se mi, že se u tebe projevuje šok,“ tiše vysvětloval Snape a postrkoval chlapce ke krbu.

„Ne.“ Harry slyšel, jak Draco lapá po dechu, jak se usilovně snaží zůstat klidný. „Já jsem teď... Malfoyové se nebojí. Já ne. Já vůbec ne.“

Snape vzal dřevěnou, slonovinou vykládanou krabičku, ve které byl po otevření vidět letaxový prášek. Vzal ho velké množství do ruky a připojil se k chlapci v krbu. Mezitím ostře promluvil na Harryho. „Předpokládám, že až se vrátím, budeš odpočívat, je to jasné? Ale napřed musíš něco sníst. Accio kouzelný led...“ Hodil ho Harrymu. „Tady ho máš. Přikládej si ho vždy na pár minut na oko.“

„Budu... Draco? To bude dobré. Neboj se.“

Mistr lektvarů pohlédl na svého syna: „Jsi v pořádku?“

Draco roztřeseně přikývl. „Ty... já... Harry... ale, k čertu.“

„Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct!“ přikázal Snape a odhodil prášek. Pak oba zmizeli. Harry zůstal sám.

Příliš unavený na to, aby se natahoval po letaxu, se Harry spolehl na intuici a prostě jen zakřičel do krbu: „Dobby!“

Než to stačil doříct, stál před ním domácí skřítek, pusu od ucha k uchu. Ale dlouho mu ten výraz nevydržel.

„Co se stal s okem pana Pottera?“ domáhal se Dobby odpovědi a vzrušeně poskakoval nahoru a dolů.

„Upadl jsem ve sprše,“ vymýšlel si Harry, unavený tak, že nic věrohodnějšího ho nenapadlo. „Tys mi tenkrát tím očarovaným potloukem udělal horší. Nic to není.“

Dobby zřejmě Harryho lež neodhalil a tak se na jeho tváři znovu rozhostil blažený úsměv. Začal poskakovat tak nadšeně, že se věžička kloboučků, co měl na hlavě, začala nebezpečně naklánět. „Co může Dobby udělat pro pana Pottera? Dobby udělá všechno, co si pan Potter bude přát!“

Harry se zhroutil na gauč a objednával si: „Pomerančový džus a sendvič s grilovaným sýrem...“ Když se jídlo najednou zjevilo jen kousek od jeho ruky, uznale pokýval hlavou. Po třech pořádných doušcích pomerančového džusu se hned cítil lépe. Dost na to, aby si řekl, že domácí skřítek jako Dobby se čas od času vážně hodí.

„Udělej mi laskavost, Dobby. Zaběhni do Sovince, tak aby tě nikdo neviděl. Podívej se tam po hůlce pana Malfoye a přines ji zpátky. Podívej se také pod věží a na pozemcích. Prostě se ji pokus najít. Potřebuji ji. Přivolej si ji, pokud budeš muset. Předpokládám, že to skřítkové umí, když hůlka není opatřená nějakým protisvolávacím kouzlem. A ať už ji najdeš nebo ne, nikomu o tom neříkej, dobře?“

Dobby se trochu zakřenil. „Pan Potter dává Dobbymu takové příkazy, na jaké byl Dobby zvyklý před tím, než ho pan Potter osvobodil! Harry Potter kuje nějaké pikle, že ano? Dobby je šťastný, že mu může pomáhat, Dobby věří panu Potterovi!“

Jedno lusknutí prsty a Dobby se rozplynul v obláčku stříbrného prachu.

Kuje pikle? Harry měl co dělat, aby se nerozesmál s plnou pusou sendviče. Nicméně ho Dobby znal dost dobře na to, aby věděl, že jeho intriky jsou neškodné. A nebo souhlasil, protože si myslel, že je to nějaké spiknutí proti Dracovi... ať tak či onak, věděl, že Dobby udělá, o co ho požádal.

Když dojedl, lehl si na gauč. Byl hrozně unavený, a měl k tomu dobrý důvod, ale nechtěl si jít lehnout, dokud se jeho otec nevrátí a neřekne mu, jak se vede Dracovi. Anebo dokud se s nějakými novinkami nevrátí Dobby...

Probudilo ho to, že se někdo jemně dotkl jeho ramene.

Harry otevřel oči a uviděl, že se nad ním naklání Snape. Zatřásl hlavou, aby se úplně probral a posadil se. „Je Draco v pořádku? Teda chci říct... vypadal dost rozhozeně, když jste odcházeli. Asi si taky potřebuje odpočinout a najíst se.“

Snape se natáhl pro led, který Harry nechal na stole, vtiskl mu ho do ruky a pokynul mu, aby si ho přiložil k oku.

„Promiň,“ omlouval se Harry, který na led úplně zapomněl. Přemýšlel proč. Snad proto, že měl v hlavě tolik dalších věcí. „Takže jsi tam Draca zabydlel a vzal jsi mu hůlku? Oheň jde rozdělat i bez hůlky, však víš.“

Snape vzdychl. „Draco je na kouzlech daleko závislejší než ty. V tomhle ti ta tvoje zkušenost s mudly prospěla.“ Pověsil si plášť a vytáhl pomačkaný balíček pergamenu z kapsy u kalhot.

Pobertův plánek.

Mapa, kvůli které odsoudili Draca. Mysleli si o něm, že je vrah... ale on Pansy neshodil ze Sovince, ani se neplížil dolů ze schodů, ani se nepokusil utéct na pozemky. Celou tu dobu byl v bezvědomí! Takže to byl někdo jiný, kdo se za něj vydával? Ne, mapa přece dovedla Snapea přímo k jeho bezvládnému tělu! A co ta ochranná kouzla? A co...?

Harry si přestal klást otázky v okamžiku, kdy si k němu jeho otec přisedl a začal mluvit. Bylo zjevné, že pečlivě zvažuje každé slovo.

„Možná, že máš život svého bratra v rukách,“ oznámil mu Snape. „A tohle by mohl být klíč k tomu jak ho osvobodit.“

„Ta věc... lhala,“ zavzdychal Harry a jak tak mapu otáčel v prstech, cítil se hrozně. Tečky pobíhající po jejím povrchu se mu teď ošklivily. „Myslel jsem, že se to nemůže stát! Myslel jsem, že je dokonalá. Prokoukla i Mnoholičný lektvar, věděla, že Moody byl ve skutečnosti Skrk! Vždycky byla důvěryhodná, poznala, že Prašivka byl Peter Pettigrew...“

„To je jasné, předpokládám, že je v ní víc než jen ukazovat,“ přerušil ho Snape a položil mu ruku na třesoucí se rameno. „Pochop, Harry, nechci být neuctivý. Rozumím, proč té věci tak důvěřuješ. Udělali ji společně James, Lupin a Black. Tři kouzelníci, kterým z různých důvodů důvěřuješ.“

„Červíčkovi ne,“ ušklíbl se Harry.

Snape mávl volnou rukou v opovržlivém gestu. „Ve škole byl užitečný, ale jinak... Ta mapa je pozoruhodné magické dílo, tím si buď jist. Ale něco je na ní špatně, a na nás je teď, abychom vypátrali co.“

„Ale já vůbec netuším, jak funguje...“

„Já také ne,“ připustil Snape. „Ale my přijdeme na to, co skrývá.“

„Jak?“

„Začneme tím,“ rozhodl Mistr lektvarů, „že mi řekneš každou věc, kterou o tomhle kousku pergamenu víš.“