Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Ano, vypořádáme se se 'slečnou-všechno-vím' Grangerovou,“ dodal Draco. „Hmm. To bylo opravdu sprostý, stěžovat si na učitele. Severusi, nepředpokládám, že bys uvažoval o vyloučení? No dobře, myslel jsem si to. A co takhle strhnout Nebelvíru tisíc bodů?“

Harry se na zmijozelského chlapce podíval velmi nevlídně.

Draco zamrkal, jako by ho něco napadlo, a řekl s dlouhým, bolestným povzdechem: „Zdá se mi, že to bude velmi nepraktické, mít bratra z Nebelvíru.“

„Nestrkej nos do nebelvírských záležitostí.“

„Tak fajn. Takže já ti nebudu gratulovat k dobře odvedené práci? Já nepožádám Severuse, aby přidáním bodů Zmijozelu ocenil tu řadu lží, které jsi napovídal úřednici,“ vyzýval ho Draco, a s upřeným pohledem vrčel cosi jako a mám tě...

Harry se ale nedal nachytat: „Škoda. Zmijozel z nich mohl dostat polovinu.“ Draco otevřel pusu, aby něco odsekl, ale Harry pokračoval: „Mimochodem, ten nádherný nový hábit je pro mě dostatečná odměna.“

„Hleďme na Nebelvíra,“ poškleboval se trochu Draco. „Náš hrdina. Předvedl brilantní výkon, nic menšího, než že sám změnil budoucnost a vše, co požaduje jako odměnu, je skromný studentský hábit.“

„Co tím myslíš, změnil budoucnost!“

Teď se mu opravdu posmíval. „Tvůj věštecký sen. To zrušení adopce, nemám pravdu?“

Harry stiskl rty a zamyslel se nad tím: „Hm... tedy on mi ředitel řekl, že věštecké sny se nedají změnit. A každopádně to, co se stalo, vůbec mému snu neodpovídá. Pro začátek, ve snu přišla úřednice sama...“

„Samozřejmě, že to neodpovídá tvému snu,“ přerušil ho Draco a netrpělivě si dal nohu přes nohu, když se usadil na gauči. „Pravděpodobně jsi něco změnil, takže sen se nikdy nemohl úplně vyplnit. Já to vidím tak, že úřednice si o tebe dělala starosti. Mohla se domáhat zrušení adopce, ale teď už to nebude chtít. Nikdy.“

Harry doufal, že nebude, ale nebyl si tím tak jistý. Lze vzdorovat věšteckému snu? Lze vzít věci do svých rukou a silou vůle dát budoucnosti novou, líbivější tvář? Ptal se Brumbála na něco podobného... pokud se mi bude zdát, že se zabiju při pádu z koštěte a já na něm přestanu lítat... Ředitel mu ve skutečnosti nedokázal odpovědět. Ale Harrymu to dávalo smysl. Jestliže vše uspořádá tak, že to, o čem se mu zdálo, se nebude moct uskutečnit, pak samozřejmě změní budoucnost, že ano?

Ne že by si dělat velké starosti s adopcí, věděl, že on a Severus budou v pořádku, děj se co děj.

V duchu se ale pořád maličko bál o Draca.

„Nebude žádné odadoptování,“ důrazně řekl Snape, s výmluvným pohledem na Harryho. „Tvoje věštecké sny, všechny tvoje poslední věštecké sny, nejsou ve skutečnosti takové, abychom o nich museli dlouze diskutovat.“

Snape si zřejmě všiml, že Harryho myšlenky se přesunuly k Sovinci...

„Dost s tím nesmyslem,“ usekl ho Snape. „Jak jsem řekl, je čas vypořádat se se slečnou Grangerovou.“

Harry se zamračil: „Dobře. Víte, já opravdu neoceňuji tu její přemrštěnou starostlivost, ale nemyslím si, že bychom na ni měli být příliš tvrdí. Myslím tím že, na rozdíl od Rona, ona měla důvod domnívat se, že jsem zraňován. Svým způsobem je to opravdu moje chyba, že si to mohla myslet. Je dost chytrá na to, aby prohlédla naše lži...“ polkl, opravdu to bolelo. „Ale divím se, že skutečně podala svoji stížnost. A nemůžu uvěřit, že to udělala ještě před tím, než si promluvila s tebou, ale proč to tak nakonec udělala?“ rozhodl se, nezmínit se Severusovi o tom, co řekl o podání rezignace.

„Zřejmě ji moje lži neuklidnily,“ zdráhavě přiznal Snape. „Jak už jsem řekl, má na svůj věk nechutně vysoký intelekt.“

„Ne, ona to musela podat dřív, než šla za tebou, i když to zní divně,“ prohlásil Harry. „Jak by jinak mohla sociální čarodějnice mít dost času dostat se sem? Posledně jeli vlakem, pamatuješ?“

Snape potřásl hlavou: „Interní pravidla Úřadu říkají, že pokud je dítě v nebezpečí, úředníci se mohou k vyšetřování přenést. Bezpochyby byli v Prasinkách minutu potom, co si přečetli to její absurdní tvrzení.“

„Takže napsala tu stížnost hned potom, co s tebou mluvila? Předpokládám, že pokud by řekla sově ať si pospíší, dalo by se to stihnout.“

Snape se zamračil.

„Nemáš v plánu nechat ji psát věty, že ne? Já... bez urážky, pane, ale já skutečně nevěřím, že by to bylo k něčemu. Myslím, že se nepokoušela o něco záludného. Když se to tak vezme, měla pravděpodobně právo podat na nás tu stížnost.“

„Z toho všeho rozruchu kolem Grangerové se mi dělá špatně,“ ponuře prohlásil Draco, když obracel stránku.

„Nerad musím souhlasit, že Harry má pravdu,“ přiznal Snape, sesunul se do křesla a začal konečky prstů poklepávat na kuchyňský stůl.

„Grangerová že měla právo oznámit její nesmyslné domněnky?“ vybuchl Draco a odložil knihu.

„Ne. Že ředitel může odvrátit každý trest, který jí uložím,“ vysvětloval Snape a vztekle odsekával slova. „Každopádně za těchto okolností bude myslím nejrozumnější pozvat slečnu Grangerovou na večeři.“

„Ty chceš, aby Hermiona přišla na večeři,“ opakoval pomalu, trochu ohromeně Harry.

„Ledaže bys měl lepší nápad.“

Harry si všiml, že Snape již nadrápal Vážená slečno Grangerová na list pergamenu.

„Ale co máš v plánu?“

Mistr lektvarů se ušklíbl: „Nejenom dosáhnout satisfakce, když řeknu té mladé dámě můj názor na její odporné vměšování se. Myslím, že naše nejlepší strategie leží jinde. Zdá se mi, že bude lepší předvést jí stejné vroucí vztahy v rodině, které nakonec přesvědčily pana Weasleyho, že v mé péči jsi v bezpečí.“

Harry si dobře rozmyslel, zeptat se Severuse, jestli má v plánu opět zpívat. „Ale Rona přesvědčila pouze pravda, ne to, co jsme mu předváděli. Takže, nebylo by lepší, a jednodušší, prostě říct Hermioně pravdu...“

„Ne,“ odmítl to Snape a probodával Harryho zlostným pohledem.

„Neřekla by to nikomu, stejně jako to neudělal Ron! Poslyš, už ten fakt, že ona neví o mojí magii, ukazuje, jak důvěryhodní moji přátelé jsou. Proč to nevidíš? Je to proto, že jsou z Nebelvíru?“

„Je to proto, že jsou příliš mladí,“ odsekl Snape. „Stejně jako jsi ty. Kdybych měl tu šanci, nikdy bych nedovolil, aby se pan Weasley dozvěděl, že jsi mohl pouhým Lumos zničit zdi. Co se týče slečny Grangerové a ostatních tvých přátel, zůstaneme u té vaší historky s rugby a konec debaty. A teď, chceš mi asistovat, až jí budu psát, nebo ne?“

Harry si povzdechl: „Co máš proti mladým?“

„Viděl jsem jich mnoho zlomených mučením,“ drsně ho informoval Snape.

„Mě ne! Pamatuješ Samhain?“

„Stěží bych mohl zapomenout!“

„A čtvrtý ročník, Cruciatus...“

„Ty nejsi typický!“ káral ho Snape. „Tvoji přátelé, ať jsou jakkoliv loajální, jsou pro Voldemorta snadnou kořistí. A co víc, jejich neschopnost nitrobrany mu dává šanci zjistit, jak nejlépe použít mučení! Dokážeš to pochopit? V sázce je víc, než tvoje dětinská touha sdílet vše se svými přáteli!“

„Pod mučením se zlomí i dospělí,“ mumlal Harry.

„A všimni si, že jsem nedovolil informovat nikoho! Pouze Albus ví, že tvoje temné síly se uvolnily a on to ví jen proto, že Řád musí mít nějakou představu, jak síly Světla mohou uspět proti Temnotě!“ Snape chvíli ztěžka oddechoval, a když se uklidnil, zeptal se unaveně: „Tak co, pozveme slečnu Grangerovou na večeři nebo ne?“

„Dobře, dobře,“ souhlasil Harry a přitáhl si křeslo blíž k otci. Díval se na to, co již otec napsal a mračil se. „Především, jestli chceš, aby přišla, abychom jí nacpali do hlavy tu historku s ragby, je třeba, aby to vyznělo trochu méně... hm...“

„Ano?“ ptal se Snape temně, oči přimhouřené.

„Tedy, no... takhle to vypadá, jako kdybys měl v úmyslu ji při večeři otrávit,“ přiznával Harry. „Myslím, že máš vztek a je to opravdu, ale opravdu vidět. A myslím, že chceme, aby se uvolnila, ne aby se dívala na jídlo a na nás s nedůvěrou. Už vím. Pozvěme Rona, ať to víc vypadá jako společenská příležitost.“

„Rona,“ opakoval Snape a upřeně se zadíval na Harryho.

„Jo, Hermiona si nebude myslet, žes ji pozval sem dolů, abys na ni ječel kvůli té stížnosti, nemyslím, že ho o ní informovala.“

„Ledaže mu již řekla vše o předpokládaném špatném zacházení, kterému jsi vystaven v našich hrubých zmijozelských rukách,“ připomněl mu Draco.

„Ale to právě ne,“ argumentoval Harry, otočil hlavu, aby na Draca viděl. „Ona se nemůže podělit o své znepokojení s Ronem, protože ví, že by šel sem dolů a varoval mě.“

„Ledaže by i on předpokládal, že tvoje modřiny mohou mít nějakou podivnou příčinu.“

„Potom, co viděl, jak mi Severus zpíval?“ posmíval se mu Harry, pak dodal s rychlým pohledem na otce, „vlastně broukal, chtěl jsem říct.“

„Zmlkni,“ řekl Snape a zkřížil ruce na hrudníku.

„Mimochodem, Ron viděl, jak mě dokázalo praštit jen to obyčejné Lumos,“ připomínal Harry. „Kdyby si mu Hermiona stěžovala, že mi tu ubližujete, napadlo by ho, že cvičím magii. Udělal by, co by mohl, aby jí vysvětlil, že se tu nic zlého neděje, a kdyby se mu to nepovedlo, vydal by se přímo za mnou říct mi, že ona nám může způsobit problémy.“

„Proč mám pocit, že je mnou manévrováno?“ ptal se učitel Lektvarů s vytaženým obočím.

Harry se s trhnutím otočil. „Protože jsi mě právě viděl v sebeobraně lhát ostošest?“

„Nerad vidím, že se mnou můj syn zachází stejně, jako zacházel s tou pitomou mrzimorskou úřednicí,“ oznámil mu Snape ostře.

Harry si pomyslel, že má možná na otcovo rozpoložení vliv nedostatek vrbenky Nachové, ale nepřipadalo mu moudré to připomínat. „Dobře, tak nebudeme zvát Rona. Jen jsem si myslel, že by pak napětí bylo o něco nižší, než když sem dolů přijde Hermiona sama.“

Snape se na něj stále díval podezřívavě, ale vypadalo to, že ustoupí, protože pokývl, že by se na tom mohli shodnout.

„Nedomnívám se, že bych to chtěl té mladé dámě tak ulehčit,“ protáhl Snape. „co třeba takhle... Vážená slečno Grangerová. Neuniklo mé pozornosti, že žijete v omylu, který by měl být napraven. Jste proto pozvána, sem do sklepení, abyste s Harrym, Dracem a mnou zítra večer povečeřela a abychom mohli probrat, proč je vaše poslední křížová výprava podniknutá na jeho záchranu nesmyslná, stejně tak, jako váš úsudek.“

Harry si podepřel rukou bradu a přemýšlel nad tím. „možná spíš takhle... Vážená slečno Grangerová, ačkoliv jsem si jistý, že jste vedena péčí o Harryho, jsou tu některé věci, které nevíte. Možná, že je čas vyjasnit to. Připojte se prosím k Harrymu, Dracovi a mě na večeři, abychom mohli tyto záležitosti prodiskutovat.“

Draco se ozval z druhé konce místnosti, kde si četl: „Severus by nikdy nenapsal vyjasnit to.“

„No dobře... pravděpodobně je čas, abychom si některé věci vysvětlili.“ Opravil větu Harry.

„Předpokládám, že to by šlo,“ řekl Snape a přikývl.

„A ani tam není žádný prekoncept,“ popichoval ho Harry, ale jeho otec se ani neusmál, když přepisoval vzkaz na nový svitek pergamenu.

„Ronovi to napíšeme zvlášť?“ ptal se Harry.

Snape vzdychl, namočil znovu brk a připsal: Pokud si přejete, rádi uvítáme i pana Weasleyho.

„Kdybyste se mě zeptali, Grangerová by si zasloužila něco daleko bolestivějšího, než večeři,“ zavrčel Draco.

„Dobře, tak my se tě teda nebudeme ptát,“ odsekl Harry a pak se na druhého chlapce zadíval.

„A bez urážky, myslím si, že je docela štěstí, že my všichni nedostáváme to, co bychom si zasloužili.“

Draco neodpověděl, přestože narážku pochopil. Přestal si ztěžovat, ale způsob, jakým ostentativně četl knihu, dával jasně najevo, že z vyhlídky na to, že bude večeřet s Hermionou Grangerovou rozhodně není šťastný.

***

Další ráno při snídani všechny tři kouzelníky donutilo zahučení v krbu vytáhnout hůlky, ale všechno, co se objevilo, byl úhledně svinutý pergamen, který elegantně přistál v popelu. Snape nejprve dopis prověřil všemi kouzly, které Harry znal, a potom i několika, které neznal a pak prohlásil. „Vypadá to zcela nevinně.“

„Možná, že je to odmítnutí od Grangerové,“ zadoufal Draco

„Možná je načase, abys přijal, že mám a budu mít další přátele!“ zlobil se Harry.

„To jsou přátelé,“ zamumlal Draco, ale opustil téma, jakmile se zadíval na dopis, který četl Snape. „Steyne!“

„Ano,“ odsouhlasil Snape a zatím co četl, vrtěl nad tím hlavou.

„Co chce?“ naléhal Draco.

Snape se na zmijozelského chlapce tázavě podíval a pak přečetl dopis nahlas.

Vážený pane profesore Snape,

Bylo doopravdy milé znovu Vás vidět a potkat se s Vaším synem, proslulým Harry Potterem. Musím říct, že jsem byl nadmíru překvapen, když jsem poprvé slyšel, že hlava zmijozelské koleje adoptovala zrovna jeho. Ale vzhledem k tomu, že Vás znám, předpokládám, že k tomu máte své vlastní důvody.

Doufám, že výsledek naší návštěvy ve Vaší rezidenci byl uspokojivý. Rád bych se domníval, že jsem se o to alespoň trochu přičinil tím, že jsem jako nezainteresovaný ujistil mou nadřízenou, že ragby je skutečně tak nebezpečná aktivita. Myslím, že to bylo dodatečné potvrzení Vaší historky, které ji přesvědčilo.

Musím říct, pane, že jsem vždycky obdivoval Vaše umění při výrobě lektvarů. Bylo by mi skutečně velkou ctí, kdybych Vám někdy v budoucnosti směl asistovat. Doufám, že si na mě vzpomenete, pokud bych se na Vás někdy v budoucnu musel obrátit.

S úctou,

Richard Steyne

„Vypadá to docela v pořádku,“ komentoval ho Harry neutrálně, zatím co Draco si jen odfrkl.

„Svatá prostoto,“ posmíval se zmijozelský chlapec. „Ty jsi to nepochopil? Je to dohoda! On pomohl Severusovi a teď mu oznamuje, že za to bude chtít něco nazpátek.“

„Ale to tam přece neříká.“

„Že ne?“ Draco natáhl ruku pro dopis a když mu ho Snape podal, pokračoval. „Tak budeme číst mezi řádky, co ty na to. Schválně, jestli je to tak dobré, jak říkáš.“ A začal překládat.

„Mohu říct, že mě překvapilo, že jste udělal z Harryho Pottera vlastního syna. Ale ne že bych věřil, že jste ho adoptoval pro to, abyste si mohl hrát na tatínka. Jste dokonalý Zmijozel, takže ho asi na něco potřebujete. Že ano?

Takže já vám ho, Snape, nechám a nedělám to z dobroty mého srdce. I blbec by poznal, že Potterova zranění nemají nic společného s ragby. Byl zraněný dole ve sklepení, ale vy nechcete, aby to někdo věděl, takže jsem kvůli vám lhal své šéfce. Zachoval jsem vaše tajemství.

Jsem příliš chytrý na to, abych vás vydíral teď hned. Ale vzhledem k tomu, že vaše pověst v lektvarech je jedinečná, časem po vás budu něco chtít. A až se tak stane, pamatujte si, že jste můj dlužník.“

Harrymu poklesla čelist: „Ale to přece není tak hrozně napsané.“

Snape vypadal vztekle. „Dracova interpretace je správná. Popravdě, pan Steyne měl tendenci vydírat své spolužáky ze Zmijozelu i během svého pobytu tady. Řekl bych, že si tento zlozvyk přenesl i do svého pracovního života.“

„Už to chápu,“ přikývl souhlasně Draco. „Teď už to dává smysl. Předpokládá se, že zmijozelští budou ambiciozní, že? Pořád jsem přemýšlel nad tím, proč si jeden z nich vybral takovou nudnou a špatně placenou práci, jako je na Úřadu.“

„To ano,“ odsouhlasil Snape a pousmál se, „to dává smysl.“

„Teď to zní, jako byste se vy dva bavili nějaký cizím jazykem,“ stěžoval si Harry, který se snažil proniknout do jejich slovní přestřelky. „Řekl bych, že zmijozelštinou.“

„Spisy, Harry,“ smál se Draco. „Steyne se tady naučil vydírat. A co udělal potom? Našel si práci, kde může celý den sedět v kanceláři, obklopený spisy, které obsahují ten nejosobnější druh informací, který si dokážeš představit.“

Harry si vzpomněl na délku dotazníku, který Snape musel vyplnit před adopcí a otřásl se. Byly to opravdu osobní informace a dokonce zahrnovaly i příjmy a majetek, což bylo pro vyděrače skvělé.

„Takže teď už víme, proč se specializoval na studium mudlů,“ rozhodil Draco ruce. „Úřad má přece co do činění i se spoustou motáků. Ten diplom pravděpodobně dal Steynovi výhodu při získání této práce, protože mohl prohlásit, že jim bude schopen lépe porozumět.“

„Prohlásit, to je to správně slovo,“ poznamenal Snape, zatím co si natíral džem na vdoleček. „Předpokládám, že ten diplom získal jen proto, že vydíral svého profesora. To by vysvětlovalo, proč o mudlovském světě vůbec nic neví.“

„Ještěže ho nenapadlo vydírat tebe,“ dodal Draco.

„Pochybuji, že jsme slyšeli o Richardu Steynovi naposledy.“

Harry si ustaraně skousl ret: „Kolik myslíš, že bude chtít peněz, aby zůstal zticha?“

Snape se na chlapce podíval chladně. „Nemyslím, že bude chtít něco, co je v tvém trezoru, Harry. Nebo v mém. Myslím, že bude chtít lektvar. S největší pravděpodobností jed. Ale teď ho nepotřebuje. Najde si svůj čas.“

„A ty-ty- bys mu-mu u-u-uvařil je-jed, po-pokud by to-to zname-menalo, že-že tu budu smět zů-zůstat?“ koktal Harry, nejistý tím, jestli mu hrůzostrašnější odpověď přijde ano, nebo ne.

„Ne, ale mohl bych ho nějakým otrávit,“ odpověděl Snape s ledovým klidem.

Draco se rozesmál nahlas a potom ujišťoval Harryho, který úplně zbledl: „Dělá si legraci! Copak nepoznáš, když si dělá legraci?“

„Ale já si nedělám legraci,“ odporoval Snape. „Nebudu se v klidu dívat na to, jak mi vyhrožuje, že mě oddělí od mého syna. A Richard Steyne je skutečný hlupák, pokud to nepochopil.“

Jako by to slyšel, dopis se náhle rozpadl na popel a oharky se rozplynuly v nicotě.

Snape přesto řekl Evanesco a pak se otočil k Harrymu. „Nemysli na to, ale pamatuj si tohle. Steyne po mně může něco chtít, a může být kvůli tomu nepříjemně protivný, ale nebude na mě tlačit nebo mě dokonce vydírat. Mě ne.“

Harry ochable přikývl. Už jen když přemýšlel nad tím, že by jeho otec mohl někoho otrávit, dělalo se mu špatně. Ale Snape přece celou dobu dělal lektvary pro Voldemorta, že ano? „Předpokládám, že tvá pověst je někdy užitečná,“ řekl nakonec.

„Vypadáš, jako by tě to rozrušilo.“

„Jen přemýšlím, nakolik to ovlivnilo Hermionu,“ řekl Harry, ačkoli to nebyla pravda. Pak obrátil svou pozornost zpátky ke snídani a snažil se ignorovat tíhu pohledu, který na něj upíral Snape.

***

„Slečno Grangerová, pane Weasley, pojďte dál,“ řekl Snape téhož dne večer, když dokořán otevřel dveře sklepního bytu.

Ron vešel dovnitř bez váhání, zatímco Hermiona vypadala trochu jako by se chystala přejít silnici, než se pohnula, rozhlédla se do všech stran. A Snape, který si zjevně užíval jejích rozpaků, ironicky poznamenal: „Pokud by to šlo, tak ještě dnes.“

Hermioniny tváře zrůžověly, přestala se rozmýšlet a vstoupila dovnitř.

„Smím vám před večeří nabídnout nějaký aperitiv?“ zeptal se Snape a pokynul nejprve Hermioně a pak i Ronovi směrem ke křeslům.

„Ohnivou whisky,“ odpověděl Ron bez váhání.

Snape významně zvedl obočí, když se otočil k zrzavému chlapci: „Nabízel jsem aperitiv, ne možnost opít se do němoty.“

Harry si pomyslel, že Ron asi sotva ví, co je to aperitiv - on si konec konců také nebyl úplně jistý - a když viděl přicházejícího Draca, byl si jistý, že uslyší nějakou narážku, něco v tom smyslu, že Ronova rodina je tak chudá, že si nemohou dovolit nabízet nic jiného než vodu...

Ale zmijozelský chlapec se prostě jen podíval na hosty, otočil se ke Snapeovi a navrhl: „Objednám něco vhodného, mohu?“ Po Snapeově souhlasu to odešel udělat.

Harry se posadil na gauč a nenuceným tónem prohlásil: „Severus a já jsme si říkali, že by bylo dobré pozvat vás dva sem dolů na kus řeči.“

„Z nějakého konkrétního důvodu, Harry?“ vyzvídala chytře Hermiona. Ona si byla zjevně naprosto jistá, že se nejedná o společenskou příležitost.

„Samozřejmě, že ano,“ odpověděl poněkud nakvašeně. S velkým úsilím se pokusil svůj vztek potlačit a chovat se dospěle, protože věděl, že když tu stížnost psala, pokoušela se mu jen pomoct... jenže ten výraz, co měla v očích, mu lezl na nervy. Ona si ještě pořád myslí, že mu Draco nebo Snape ubližují, za to by dal ruku do ohně. A to ho vážně, vážně štvalo. „Měli jsme tu včera návštěvu, Hermiono, z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin!“

Měla tu drzost odpovědět: „To je dobře.“

„Jak jsi mohla podat na Severuse stížnost!“

„Hermiono?“ ptal se Ron a zamračil se. „O čem to Harry mluví?“

„Tvoje vyšinutá přítelkyně se rozhodla, že jsem tu do krve bit!“

„Ale no tak, Pottere,“ napomenul ho Draco, když se vracel od krbu, „ty opravdu nemáš žádnou představu o slušném chování. Nechám tě tu jen na chvíli samotného, abych přichystal nějaké občerstvení, a ty tu řveš na naše hosty.“ Zmijozelský chlapec se vyzývavě zadíval na servírovací stolek, dokud se neobjevil podnos, pak ho několikerým elegantním mávnutí hůlky donutil levitovat a zdvořile se zeptal nejprve Hermiony: „Dáš si Mimózu?“

„Mimózu?“ zopakovala.

„Hm, to je šampaňské s jablečným džusem...“

„Mimóza se dělá z pomerančového džusu, Malfoyi,“ odsekla Hermiona

„Vážně? Budu to muset někdy zkusit,“ opáčil Draco a mírně přikývl hlavou. „Ačkoli v kouzelnickém světě není pomerančový džus skoro znám, od té doby, co si ho Harry tak často objednává, jsem si ho docela oblíbil.“

Harry měl pocit, že Draco by dokázal i se svým nejhorším nepřítelem společensky konverzovat třeba celou noc, kdyby se mu chtělo. Muselo to být tím, jak ho otec brával na večírky ministerstva. Bylo docela dobře, že tu je, Ron a Hermiona ještě zdaleka nepřekonali předešlé téma.

„Neříkej Hermioně, že je vyšinutá,“ okřikl Ron Harryho a pak se otočil k Hermioně, „A ty mi vysvětli, co je to za pitomost, s tím, že je tu Harry bit?“

„Vždyť je už několik dní pokrytý modřinami od hlavy až k patě,“ přeháněla Hermiona. „Taky ho navštěvuješ, tak neříkej, že sis toho nevšiml.“

„Někteří lidé,“ řekl Harry pomalu a s důrazem, „jsou dost chytří na to, aby si věci nedomýšleli!“ Gestem odmítl Mimózu, co mu nabízel Draco.

Pak promluvil Snape, jeho hlas byl uvážlivý, ale zároveň odměřený. „Slečno Grangerová, když jsem s vámi mluvil v mé kanceláři, vysvětlil jsem vám, že bylo v nejlepším zájmu mého syna naučit ho mudlovské sebeobraně.“

„Vím, co jste mi řekl,“ odpověděla Hermiona a zvedla hlavu, aby na učitele lépe viděla.

„Pravděpodobně jste byla z pochopitelných důvodů vyvedená z míry tím, že vám to Harry nevysvětlil hned, jak jste se všimla jeho zranění, ale měl jsem za to, že jsme tuto záležitost vysvětlili pro vás uspokojivě...“

Hermiona ho přerušila a v očích se jí zaleskly slzy. „Pane, nepopírám, že jsem smutná z toho, když vidím, jak mi Harry lže, ale to není ten důvod, proč jsem napsala tu stížnost.“ Dívala se jinam, aby se vyhnula Harryho naštvanému výrazu. „Profesor Snape říkal, že jsi nechtěl, aby lidé věděli, že se učíš mudlovský způsob boje, protože by si mohli myslet, že to znamená, že je tvoje magie ztracena navždy. A že proto jsi ani nechtěl jít k madam Pomfreyové, takže není žádná možnost, jak by se někdo o tomhle tréninku dozvěděl. To znělo dost rozumně na to, abych se sem vrátila a znovu si o tom s tebou promluvila. Jenže tehdy mi došlo, že na tom vlastně nezáleží.“

Harry na ní zíral a přemýšlel co se to vlastně pokouší říct. „Prosím?“

„Harry... je mi líto, že se zlobíš kvůli té zprávě. Ale já jsem to musela udělat, copak to nevidíš? Jestli je ta historka o sebeobraně vymyšlená, pak se tu děje něco příšerného, ale jestli je pravdivá...“ na chvíli zadržela dech. „Potom profesor Snape potřebuje někoho, kdo by mu z pozice autority řekl, že jeho lekce zašly příliš daleko, protože není od něj správné omráčit tě, ani když to dělá s dobrým úmyslem.“

Po tváři jí stékala osamocená slza, setřela ji a dívala se na Harryho doširoka otevřenýma smutnýma očima.

„Omráčit mě?“ Harry se zamračil a vrtěl hlavou. „To je, ale směšné. Měl jsem pár dní namožená záda, pak jsem ošklivě upadl na ruku, a viděla jsi jednou na mém krku pár modřin.“

„Harry, měl jsi otřes mozku!“ vykřikla Hermiona a sevřela ruce v pěst. „Někdo tě uhodil tak ošklivě, že tu Ron strávil celou noc, aby si byl jistý, že přijdeš k sobě a budeš v pořádku!“

Ale ne, pomyslel si Harry. Ona vlastně neví, že Lumos byla nehoda. Ron dostal příkaz nemluvit o tom, takže jí řekl... co to vlastně bylo napsané v tom dopise? ... No ano, on jí řekl, že k tomu zranění došlo před tím, než sem přišel, takže neví, jak se to stalo... Hermiona nad tím možná v tu chvíli ani nepřemýšlela, ale když pak viděla všechna ta zranění... dala si dohromady dvě a dvě a vyšlo jí patnáct...

„Snape Harryho neomráčil!“ vtrhl do debaty Ron, a pak se opožděně opravil. „Profesor Snape jsem chtěl říct. To by neudělal!“

Snape pokýval hlavou, ačkoli nebylo poznat, jestli to bylo nad opravou oslovení nebo nad Ronovým tvrzením.

„Rone, ještě to ani nejsou dva měsíce, co jsi tvrdil, že... no...“

„Ale ve skutečnosti jsem si to nikdy nemyslel!“ trval na svém Ron a zavrtěl hlavou tak rychle, až mu vlasy vlály kolem hlavy. „Byl jsem jenom rozzuřený na Harryho, protože nesnášíme Sn... chci říct, protože Snape nesnáší Nebelvír... Chci říct...“

„To už stačí, pane Weasley,“ přerušil ho Snape.

Hermiona vzdychla. „Pravda je, Rone, že nevíš, jak Harry k tomu zranění přišel, protože jsi tady nebyl.“

„Já jsem tu byl,“ vmísil se Draco, který se právě předklonil, aby položil svoji Mimózu na stolek.

„Aha, a já bych samozřejmě měla v této záležitosti věřit tvému slovu,“ zaječela na něj Hermiona. „Podle všeho jsi to stejně byl ty, kdo mu ten otřes mozku způsobil!“

„Ano, byl jsem to já, kdo ho zranil,“ přiznal Draco a mírně rozhodil ruce. „Strčil jsem ho přímo proti kamennému ohrazení. A máš pravdu, že není žádná omluva proto, co jsem udělal. Hrál jsem příliš tvrdě. Zmírnili jsme potom sílu ragby, ale očividně ne dost.“

„Ragby!“ Hermiona zalapala po dechu a zavrtěla hlavou směrem k Harrymu. „To je přece mudlovský sport! Předpokládáš, že ti budu věřit, že jsi hrál ragby s Dracem Malfoyem, který by zemřel, kdyby měl i jen dýchat ten samý vzduch jako mudla?“

Draco vybuchl smíchy: „Mám vypít nějakou dietní kolu, abys pochopila, že trochu přeháníš?“

„Proč si myslíš, že jsme ti to neřekli?“ vysvětloval Harry. „Věděli jsme, že tomu nebudeš věřit, a vidíš, nevěříš! Tak si Draco vymyslel všechny ty historky o posteli a o koštěti a já nevím, o čem všem ještě, a profesor Snape vzal všechnu vinu na sebe a ty nám ještě pořád nevěříš! Ani po tom, co tu byli ti lidé z Úřadu a vyšetřovali nás a ani po tom, co nám oni uvěřili, ty nám nevěříš!“ Všiml si, že gestikuluje poněkud divoce a tak silou vůle své ruce ovládl.

„A proč mi tedy o tom ragby neřekl profesor Snape?“ zavrčela Hermiona.

Harry málem řekl, že protože o tom nevěděl, ale pak mu došlo, že je to hloupost. Protože Severus věděl o Harryho otřesu mozku, a který rodič by se po něčem takovém neptal, jak se to stalo...

„Protože jsme věděli, že tomu nebudeš věřit,“ zkusil to Harry znovu, a rozhlížel se zoufale dokola hledaje pomoc. Pokoušel se vymyslet něco, čím by ji přesvědčil, ale měl pocit, že má v hlavě úplně prázdno. Do háje, zaklel sám pro sebe. Bylo tak snadné vymyslet nějakou historku pro tu pitomou sociální pracovnici! Proč se mi nedaří něco vymyslet teď?

„Poslouchej, Míno, byl bych rád, kdybys mi bývala řekla, o čem přemýšlíš,“ vmísil se Ron, když zachytil Harryho pohled. „Byl bych ti řekl, že profesor Snape by nikdy Harryho nezranil, ani by nikoho nenechal zranit ho. Nejsem slepý. Těch modřin jsem se také všiml, ale stejně jsem se kvůli tomu nezačal chovat jako blázen, jako ty! Prostě jsem si jen řekl, že se Harry s Malfoyem trochu poprali.“

„Trochu!“

„Jo, protože koneckonců jsou oba zhruba stejně velcí,“ pokračoval Ron a vyhýbal se Harryho pohledu, jako by měl strach, že se začne culit radostí nad tím, jak oni dva přechytračí Hermionu. „Hele, ty možná nevíš, jak se k sobě chovají kluci v rodině, ale já to vím. A nechápej mě špatně, ne že bych měl radost z toho, že Harry měl malou přátelskou šarvátku se zatraceným Malfoyem, ale brzy jsem pochopil, že se tady dole neděje nic špatného.“

„A předpokládám, že když ty jsi se pral se svými bratry, měl jsi stejné modřiny?

„Ne, měl jsem horší,“ připustil Ron. „O hodně horší. Jak už jsem říkal, oni byli o něco větší než já. Ale Harry je tady v pořádku, vážně je. A poslat sem sociální pracovníky? To od tebe byla vážně pitomost, Hermiono. Proč jsi to, prosím tě, do háje, udělala?“

„Možná proto,“ odsekla vztekle Hermiona, „že Malfoy nikdy neměl ani jednu modřinu!“

„Protože Harry ještě pořád má svou čest,“ vztekal se Draco a popadl znovu svoji Mimózu. „Nebo ji měl, dokud jsi nevlezla sem dolů a neobrátila to tady všechno vzhůru nohama. Nechtěl, abych ho pokaždé uzdravil kouzlem a také nechtěl s každou hloupostí běžet hned za Severusem.“

„Harry, co je s tebou, že jsi najednou tak zticha,“ poznamenala Hermiona, natáhla se a poklepala mu na rameno.

Samozřejmě, že ztichl, hlavou se mu najednou honilo tolik věcí. Zatracený Malfoy... Ronova slova v něm něco rozezněla a vrátila zpět jeho vzpomínky, které vlastně jeho mysl nikdy neopustily. Alespoň nám nemusí dělat starosti, že tráví tolik času s tím zatraceným Malfoyem, řekl Ron... nebo by mohl říct. Byla to část jeho snu, část, která se teprve měla vyplnit.

Alespoň nám nemusí dělat starosti, že tráví tolik času s tím zatraceným Malfoyem, řekl Ron a pak Hermiona dodala, že se obviňuje z toho, že nezastavil Draca, aby neopustil sklepení, přestože bez magie se mu to nemohlo podařit...

To je ono, pomyslel si Harry a byl vzrušením bez sebe. To je ono, to je ta věc, kterou mohu změnit! Ve snu Hermiona stále ještě nevěděla, že je moje magie zpátky. Takže, co když jí to řeknu. Změním budoucnost, tak jak o tom včera mluvil Draco. Můj věštecký sen - jestli to tady byl věštecký sen, se nikdy nenaplní.

„Jsem v pořádku,“ odpověděl nakonec Hermioně. Severus ho nejspíš zabije, ale on to musí udělat. Musí to říct a rozhodně je dost chytrý na to, aby to s ním znovu rozebíral. Otec by mu to stejně rozmluvil, tak jako mu v první řadě rozmluvil varovat Draca.

Jenže Snape přece neměl vždycky pravdu, že ne? Co třeba, jak to zvoral s Ronem, celé to směšné opisování. Nehledě na to, že se mu nepodařilo přesvědčit Hermionu o tom, jak Harry přišel ke všem těm modřinám.

Harryho starosti byly zpátky s plnou silou, protože jestli si byl něčím jist, pak tím, že na jeho věšteckých snech něco je. Možná, že jim úplně nerozuměl, ale něco pravdy v nich je. Nemůže být přece náhoda, že jemu se zdálo o zrušení adopce a Hermiona napsala na Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin o jeho modřinách. Možná, že má Draco pravdu a jeho včerejší lhaní opravdu změnilo budoucnost.

Jenže, co když se ten sen o Sovinci vyplní a on bude vědět, že to mohl zastavit a neudělal to? Bylo by to stejné jako tenkrát se Siriusem, horší o to, že tehdy pochopil, jak pitomě se zachoval až potom.

Tak už dost, pomyslel si Harry. Nenechá Draca umřít. Prostě nenechá.

Ale třeba se mu to podaří udělat tak, aby se s otcem úplně nerozhádali. Nebo alespoň v to doufal.

„Poslouchej, to co se doopravdy stalo je, že se moje magie vrátila,“ vyhrkl a jak byl z toho, co říká nervózní, vstal. „A je vážně skoro k ničemu a hrozně slabá. Řekl bych skoro ubohá, ale stejně se mám brzy vrátit do vyučování a tak se Severus pokouší zajistit, že mě zmijozelští neroztrhají na kusy, takže jsme nacvičovali souboje. To je všechno!“

Ach Bože, cítil, jak ho Snapeův pohled propaluje. Ten člověk zuřil.

Vážně, vážně zuřil.

Hermiona se na něj podívala lítostivě. „Ale Harry, nejdřív si měl spoustu neuvěřitelných nehod, pak jsi se učil mudlovský způsob boje, pak jsi se učil mudlovský způsob boje a zároveň hrál ragby – sport, o kterém jsem od tebe za celých pět let neslyšela, a teď přijdeš s tvrzením, že jsi si cvičil magii, kterou nemáš? Nemohl bys přestat urážet moji inteligenci?“

Harryho napadlo, že by jí to měl předvést a tak vytáhl hůlku. Viděl, že Hermionin zájem díky tomu vzrostl.

„Pottere,“ varoval ho Snape temným nebezpečným tónem.

„Nechtěl, abych ti to prozradil,“ řekl Harry. „Proto ty historky. I když je pravda, že mudlovský způsob boje mě učil taky. Musel, protože moje magie je vážně mizerná. Chci říct, skoro ani nejsem kouzelník...“ koktal. „A Snape měl starosti...“

„Jsem schopný mluvit sám za sebe, Pottere,“ přerušil ho Snape tónem máš-opravdu-velký-průšvih.

„Polož tu hůlku!“

„Stejně to budou všichni za pár týdnů vědět,“ namítal Harry, zatímco odešel z otcova dosahu, „jen co se vrátím do vyučování.“ A pak, dříve než se jeho otec dokázal vrhnout přes místnost a zastavit ho, zamířil Harry prsty na Ronovu prázdnou sklenku na šampaňské. Ujistil se, že to vypadá, jakoby používal hůlku.

Podíval se do Salsina pelíšku a hadím jazykem pronesl: „Získej křídla...“

„Accio Harryho hůlka!“ přerušil ho Snape a mávl svoji hůlkou.

Byl to reflex zdokonalený hodinami soubojů, který ho donutil hadím jazykem zakřičet „Zůstaň tam, kde jsi!“ Ještěže má protisvolávací kouzlo ve svém lexikonu!

Jeho hůlka mu zůstala v ruce.

Hermiona se roztřeseně postavila, ruku přitištěnou na ústa. „Tvoje... tvoje kouzlo...“

„Pro Merlina!“ vybuchl Draco. „Vždyť víš, že je hadí jazyk!“

Vypadalo to, že ten výpad pomohl Hermioně vzpamatovat se. „Harry, tys ho překouzlil,“ sotva lapala po dechu a její komentář byl důkazem, že to, co ji udivilo nebyl hadí jazyk. Podívala se na Snapea, ale pak zjevně nejistá, zda ho tím nerozzuří, rychle sklonila pohled.

„Ale, to nebylo kouzlo,“ lhal zděšeně Harry, když pochopil do jakého maléru se to dostal. Přemýšlel, co by jí řekl, cokoli, co by mu pomohlo zamaskovat, že Snapeovo accio selhalo v závislosti na čemkoli, co udělal. Měl pocit, jako by všude okolo něj tančily lži, ale jemu se nedařilo na ně dosáhnout. A tak jediné vysvětlení, které ho napadlo bylo opravdu velmi ubohé... „Je to... je to takhle... víš, Snape má také nějaké potíže se svojí magií. Protože to, co způsobilo moje zmizení magie, je nakažlivé a on to nějak chytil...“

„Harry, vážně vypadám tak pitomá? Protože už se mi vážně dělá zle z toho, jak se chováš, jako bych byla!“

„Můj bože,“ zaúpěl Harry. Celé se to zvrtlo. Chtěl jí jen ukázat, že je jeho magie zpátky. Nechtěl, aby pochopila, jak je silná je!

„Řekni mi pravdu, pokud možno celou pravdu, jestli by to šlo,“ dožadovala se Hermiona. A když to nepomohlo, pokračovala sama. „Nevadí, předpokládám, že zbytek jsem uhádla. Překouzlil si ho...“ zopakovala pomalu. „Takže tvá magie je zpátky, ale rozhodně není slabá.“

„No...“

Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala: „Tvá magie je silná, pravděpodobně děsivě silná, což usuzuji z toho, že kouzlíš v hadím jazyce, protože to je velmi výjimečné a jen málokdo tuhle moc má. Pravděpodobně jsi našel cestu ke svým nejhlubším silám. Proč se profesor pokoušel přivolat tvou hůlku, aby tě zastavil? Pravděpodobně proto, že už ji nepotřebuješ a s hůlkou jsou tvá kouzla silná tak, až je to neuvěřitelné...“

„To stačí, slečno Grangerová!“ vybuchl Snape.

„Předpokládám, že ten otřes mozku jsi si způsobil sám!“ vydechla Hermiona, ignorujíc učitele Lektvarů. „Nějaký kouzlem, které tě zastihlo nepřipraveného, že? A tady profesor ti pomáhal naučit se kontrolovat tuhle novou nebezpečnou magii, takže není divu, že jsi z toho byl trochu pomlácený. Bože, Harry, promiň, že jsem napsala na ten Úřad, nikdy bych to neudělala, kdybys mi to býval byl řekl.“ Rychle se nadechla a udělala pár kroků směrem ke Snapeovi. „Je mi to tak líto. Vy jste mi to nemohl říct a teď máte potíže...“

„Máme potíže, ale nejsme v nebezpečí,“ vrčel Snape. „Pokud teď nepůjdete poslat další zprávu s tím, že se obáváte, že Harryho zmijozelský otec bude řešit malou rodinnou neshodu za použití své hůlky nebo ještě pravděpodobněji pěstí.“

„Ne, pane,“ zalapala Hermiona po dechu a zbledla. „To si o vás nemyslím a nikdy jsem si to nemyslela. Popravdě jsem byla přesvědčená, že by to mohl být Malfoy, kdo bije Harryho, připadalo mi to, jako věc, které by byl schopen. A mimo to, nikdy předtím jsem neviděla Harryho tak poslušného. Přímo přede mnou Malfoy Harryho okřikl, aby přestal mluvit, a Harryho to udělal. Opravdu mě to vystrašilo.“

Harry vzdychl a znovu se podíval na Snapea, který stále vypadal tak rozezleně, až Harrymu přeběhl po zádech mráz. „Draco věděl, že není příliš dobrý nápad, abych neposlechl otce. A tak mi akorát pomohl zůstat zticha.“

Ron nic neříkal, ale vypadalo to, že představa pomáhajícího Draca je na něj trochu moc.

Harry si nemohl pomoct, ale zamračil se. Poznámka o zatraceném Malofoyovi mu stále ležela v hlavě a teď ten Hermionin předpoklad, že by to mohl být Draco, kdo ho bil. „Podívej, to, že se vrátím brzo do vyučování, je pravda, takže se uvidíme častěji. Ale jedno si musíme ujasnit. Nebudete špatně mluvit o Dracovi. Vím, že ho nemůžete vystát, ale ať se vám to líbí, nebo ne, on je teď také můj přítel.“

Ron udělal znechucený zvuk, ale pak rychle změnil téma hovoru. „Míno, Harry si ten otřes mozku opravdu způsobil sám. Vím to, protože jsem tady byl a celé jsem to viděl. Ale nesměl jsem o tom mluvit a proto jsem ti řekl, že nevím, co se stalo.“

Hermiona stáhla obočí a pomalu se otočila ke Snapeovi. Harry viděl, že se rozmýšlí, jestli se má zeptat, ale nakonec zvítězila její zvědavost. „Ale... pane, já tomu nerozumím. Proč tolik tajností? Pokud se Harry má brzo vrátit do školy, tak všichni budou vědět, že jeho síly jsou zpátky.“

Snape se napřímil v celé své výšce a zavrčel. „Je mi jedno, jestli víte, že se jeho magie vrátila. Ale nechtěl jsem, aby kdokoli pochopil, jak je silná.“

„Chápu,“ přikývla Hermiona. „Strategie. Nechceme, aby se smrtijedi dopředu dozvěděli, jaká kouzla je schopen udělat. Takže máte v plánu skrývat, co dokáže, právě tak, jak Harry řekl. Předpokládám, že nedokážete skrýt hadí jazyk, ale sílu jeho kouzel a to, že dokáže kouzlit bez hůlky. To je rozhodně lepší neukazovat.“

„Pokud nás už nehodláte ohromovat svým deduktivním uměním,“ odsekl Snape, „mohli bychom se vrátit k problému, který Harry způsobil tím, že vám řekl o svém tajemství.“

„Jako bych to já někomu řekla!“ bránila se Hermiona a hned po ní se hájil Ron. „Jo! Já jsem to neřekl dokonce ani jí! Tak jsem důvěryhodný!“

„Možná, že během mučení už byste tak důvěryhodní nebyli,“ vztekal se Snape. „I když samozřejmě pořád je tu možnost paměťových kouzel...“

„Můj bože, prosím tě, to ne!“ zoufale vykřikl Harry. „Ty prostě nebudeš spokojený, dokud alespoň občas nevymažeš někomu paměť, že ne?“

„Nic takového jsem nenavrhoval!“ ostře ho pokáral Snape. „A ty buď rád, že nesešlu paměťové kouzlo na tebe! Ze všech lidí na světě, právě ty bys měl vědět, jak moc Voldemort a jeho nohsledi milují... jak žes to nazval? Týrání, co odkoukali od ďábla? Nehledě na to, že mají mnoho dalších způsobů, jak získat informace!“

Ron se podíval ze Snapea na Harryho a zpátky. „Pane... co uděláte Harrymu za to, že řekl Hermioně pravdu?“

„To je jen a jen moje záležitost!“ zařval učitel Lektvarů.

„Jen jsem se zeptal,“ zamumlal Ron a zamrkal.

Draco si opatrně odkašlal a když se Snape podíval jeho směrem, tiše řekl: „Nejsem si v tuto chvíli zrovna jistý protokolem, ale mám pocit, že bych měl oznámit, že... se podává večeře.“ Rukou ukázal ke stolu, kde na každého čekalo sýrové soufflé.

Harry přikývl a zoufale hledal něco, čím by prolomil napětí. „Pojďme se najíst,“ oznámil a pokoušel se, aby to znělo nadšeně. Ve skutečnosti měl žaludek příšerně sevřený a rozhodně to nebylo hlady. Vlastně se cítil, jako by právě povečeřel plnou misku pilin a spousta mu jich zůstala ještě v krku. Snape se ani nepohnul, dokonce se ani nepodíval směrem ke stolu. Byl příliš zaměstnaný zíráním na Harryho.

„Možná trochu vína,“ zdvořile navrhl Draco, ačkoli naplnil jen jednu sklenici. Pro Snapea. Když mu jí podával a ten jí ignoroval, chlapec dodal: „Nebo Galiano?“

„Nebuď idiot,“ zlobil se Snape. „Myslíš, že jsem jako mudlové, kterým stačí nalít, aby se uvolnili?“

Draco pokrčil rameny a místo toho nabídl víno Hermioně, potom podal sklenici Ronovi a Harrymu a nakonec sobě. „Takže můžeme?“ navrhl.

Harry se váhavě pohnul směrem ke stolu nejistý tím, co má udělat. Když viděl Draca, jak zdvořile odsunul Hermioně židli, měl potřebu začít se hystericky smát. Ron se nad tím zamračil.

Snape se na ně díval, jak si sedají, ale nikdo se nedotkl jídla, dokud se k nim nepřipojí jejich hostitel.

On se k nim ale nepřipojil. Se znechuceným zvukem se otočil na patě a odkráčel do své kanceláře.

Harry polkl: „Předpokládám, že bych měl jít za ním a omluvit se...“

„Abych tak citoval jednoho velkého muže,“ odpověděl Draco a zdvihl sklenku jako při přípitku. „Nebuď idiot. Dej mu čas, aby se trochu uklidnil. A mimochodem, lituješ toho, co jsi udělal?“

„Ne, ve skutečnosti ne,“ přiznal Harry.

„O důvod víc, nedráždit hada bosou nohou,“ doporučil Draco a pak se podíval po jejich hostech. „Myslím, že klidně porušíme protokol. Jezte. Za chvíli tu bude další jídlo. Krevety ve vinné omáčce s mangem, cornwalské křepelky s pomerančovou omáčkou a nakonec...“

„Já nemůžu jíst,“ oznámil utrápeně Harry položil vidličku a svěsil hlavu do dlaní.

„Tohle už jsme řešili,“ napomenul ho netrpělivě Draco. „Není důvod, aby ses trestal hladověním. Severus se zlobí, ale to už tady přece bylo a vy dva jste to překonali. Takže se prostě jen uvolni a najez se.“

Hermiona si opatrně nabrala kousek soufflé. „Je to vážně dobré,“ řekla, jako by ho chtěla povzbudit.

„To je,“ doplnil Ron, když ho také okusil. „Jen jez, Harry.“

Harry kousek ochutnal.

„Napij se trochu vína,“ doporučil mu Draco.

„Nejsi jeho ošetřovatelka, Malfoyi,“ namítal Ron.

Hermiona naklonila hlavu na stranu: „Myslím, že se mu jen pokouší pomoct, Rone.“

„To máš pravdu,“ souhlasil Draco.

„Já jsem se ti také jen pokoušela pomoct,“ dodala tiše Hermiona. „Harry, co jsem měla dělat? Myslela jsem, že ti tu ubližují a že vážně potřebuješ pomoct.“

Harry si nemohl pomoct, a vzdychl: „Nemyslíš, že bych mohl Úřadu napsat sám, pokud by se mi tu nedařilo dobře?“

Hermiona si skousla ret a přikývla. „Věděla jsem, že bys mohl, ale nebyla jsem si jistá, jestli bys to udělal. Myslela jsem si, že... pokud tak zoufale toužíš po rodině, že jsi dokonce souhlasil s tím, aby tě adoptoval profesor Snape... smíříš se s ledasčím, abys mohl u svého nového otce zůstat. Měla jsem pocit, že jsi trochu… závislý.“

„A ty jsi trochu moc panovačná a trochu moc zvědavá...“ Harry raději zavrtěl hlavou a zmlkl. „Nechci se hádat.“

Ron si nabral poslední kousek soufflé a řekl: „Harry se nenechal Snapem adoptovat, protože se cítil tak zoufalý, Hermiono. Ty jsi je neviděla dohromady tak, jako jsem je viděl já. Když se Harry zranil při objevování své nové magie, choval se Snape jako každý jiný táta. Chci říct, že byl vyděšený a pečoval o něj.“

„Snape,“ zopakovala Hermiona pochybovačně. „Snape pečoval o Harryho. Harryho Pottera.“

Draco se podíval na Rona výhružně, možná proto, aby nezačal mluvit o zpívání.

„Ano,“ souhlasil Ron. „Proč myslíš, že jsem tak rychle překonal své pocity, které jsem z celé téhle věci měl? Harrymu je tady dole dobře, vážně je. A to nemluvím o tom, jak nestydaté bylo poslat sem vyšetřovat sociální pracovníky. Má tu všechno, co potřebuje a byla od nás pitomost snažit se ho přesvědčit, že to tak nemá být jenom kvůli tomu, že je v tom zamotaný Snape.“

Draco byl příliš hrdý na to, aby s Ronem souhlasil nahlas , ale jakmile chlapec domluvil, naplnil znovu jeho sklenici.

„Ale proč Snape?“ naléhala Hermiona. „Harry, vždyť tebe by adoptoval kdokoli!“

Harry se jí zadíval do očí. „Hermiono, já mám Severuse rád. Strašně moc rád. Rozumí mi a je na mě hodný. A já bych nikoho jiného za otce nechtěl.“

„Ty ho nemáš rád. Jen jsi se k němu nezdravě připoutal, protože o tebe pečoval, když jsi byl tak příšerně zraněný o Samhainu!“

„A proč ty máš ráda své rodiče?“ zeptal se Ron a rukou mávl na Harryho, aby ho nechal mluvit.

„Protože se o tebe starali, když jsi byla malá, protože tady byli kvůli tobě. A Harry to cítí stejně. Jenom s tím začal o něco později. A ještě něco. Proč by se Harry měl před tebou hájit? Měla bys být ráda, že je konečně šťastný z toho, co má, a ty místo toho pořád pitváš jeho emoce a říkáš mu, že je špatné, když cítí, co cítí. Kdyby ses mě zeptala, řekl bych ti, že to jde pěkně na nervy.“

„Ronalde Weasley, jak můžeš...“

„Je to stejné, jako s domácími skřítky!“ zlobil se Ron, dopálený tématem. „Oni jsou šťastní! Jejich malé životy jsou naplněné radostí! Oni už nemůžou být šťastnější a co děláš ty? Násilím jim vnucuješ svobodu, kterou nechtějí a kterou nemají rádi, a teď se ti málem podařilo udělat z Harryho znovu sirotka! Ježkovy voči, Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin! I když jsem byl tak naštvaný, jako ty, nepokusil jsem se zničit celý Harryho život!“

Hermiona zmlkla, jako by o tom přemýšlela.

„Dobře,“ zabručela nakonec. „Chápu, Harry je šťastný.“

„Byl jsem,“ vzdychl Harry. „Dokud jsi do toho nezačala strkat nos a neskončilo to tím, že jsem neposlechl Severuse. Teď jsem zatraceně zoufalý. Díky, Hermiono.“ Podíval se na ni a viděl, že vypadá sklíčeně. Pomyslel si, že dobře jí tak, i když dobře věděl, že to, co řekl, nebylo úplně fér. Měl přece ještě další důvody, proč jí o své magii řekl.

„Už jsem řekla, že je mi to líto...“

„Jo, ale je ti líto toho, že jsi napsala na Úřad, nebo toho, že jsi se ke mně chovala, jako bych byl příliš pitomý na to, abych nevěděl, co dělám?“

Hermiona polkla, když to slyšela takhle vyslovené. „Obojího,“ odpověděla tak potichu, že jí skoro nebylo slyšet.

„To je dobře,“ odpověděl Harry. „Tak toho lituj. A zůstaň u toho, protože až se vrátím do věže, nechci slyšet o mém otci vůbec nic špatného. Tedy o tom, že se stal mým otcem. Můžete si ztěžovat na to, jak odebírá body Nebelvíru, nebo na nesmyslné úkoly z Lektvarů. Vím, že není dokonalý.“

Domácí skřítkové využili toho okamžiku, aby nechali zmizet zbytky soufflé a nahradili je talíři ve tvaru lastur, naplněnými slíbenými krevetami s vinnou omáčkou Harry při pohledu na svou porci jídla zavzdychal.

„Možná bychom měli naši večeři ukončit,“ navrhl Draco.

„Dobrý nápad,“ souhlasila s ním Hermiona a odsunula křeslo. Ron ji následoval, ačkoli se na svoje krevety díval poněkud lítostivě.

„Takže, kdy se vrátíš do třídy?“ zeptal se Ron.

„Až se mi podaří získat nad kouzly trochu kontroly.“

„To se nedivím, po tom Lumos...“

„Takže to bylo Lumos, co ho poranilo?“ pokývala Hermiona chytře hlavou. „A to také pravděpodobně zničilo profesorovy knihy.“

Draco došel ke dveřím a mávnutím hůlky je otevřel. Když Hermiona procházela kolem něj, zastavil ji gestem ruky, ale nedotkl se jí. „Jsi vážně chytrá. Slyšel jsem Harryho, jak říká, že jsi nejchytřejší čarodějka tvého věku. Poslouchej, štve mě, že jsi poslala tu stížnost a vážně mě pobouřil ten způsob, kterým jsi rozhodla, že Severus není pro Harryho dost dobrý, ale stejně... je mi líto, že jsem tě nazval mečící krávou.“

Hermiona téměř reflexivně udělala několik kroků dozadu, ve tváři úžas. „To, co mečí, jsou kozy, Malfoyi. Ale… tvoji omluvu přijímám.“

„A toho, žes ji nazval mudlovskou šmejdkou, toho taky lituješ?“ vyzval ho Ron, který vypadal s vývojem událostí poněkud nespokojen.

„Popravdě, je mi líto, že je, co je,“ odsekl Draco, ale Rona tím jen ještě víc rozzuřil.

„Draco!“ zaúpěl Harry když konečně vstal od stolu. „Nezačínej znovu. Říkal jsi, že už nebudeš lidi posuzovat...“

„Všechno, co jsem chtěl říct je, že ať se nám to líbí nebo ne, některé dveře před ní zůstanou zavřené,“ vysvětloval Draco povýšeně.

„Jo, aha,“ zavrčel Rona sevřel ruku v pěst, neztrácel čas a táhl Hermionu za sebou.

Jen co se za nimi zavřely dveře, vzal Draco Harryho za loket a přistrčil ho zpátky k večeři. „Vím, že chceš jít za Severusem, ale měl bys toho vážně ještě trochu sníst. Nebude rád, když mu řeknu, že jsi zase nejedl.“

Harry si pomyslel, že je to pravda a že nemá žádný důvod naštvat ho ještě víc. Nabral si trochu krevet a ochutnal je. Ostrá chuť trochu přehlušila chuť pilin, kterou měl pořád ještě v puse. „Proč jsi se omluvil Hermioně?“ zeptal se.

„Netvrď mi, že jsi zapomněl na naší dohodu. Řekl jsem, že se jí omluvím za tu krávu v momentě, kdy přizná, že se mýlila o tobě a Severusovi.“

Harry snědl další krevetu a uvažoval nad tím. „Ona ale přece neřekla, že se mýlila.“

„Ale tak jako tak,“ mávl nad tím Draco rukou, „by s tím už nikdy nezačala, řekl bych. A já jsem nechtěl, aby sis myslel, že nedržím slovo.“

„Jsi Zmijozel, ty dodržíš své slovo, jen když je to ve tvém nejlepším zájmu.“

„Jo, ale myslel jsem, že už chápeš, kde jsou moje zájmy. Ale Harry, i kdybys nebyl prorokovaný zachránce světa,“ posmíval se Draco, „Stejně bych pořád byl na tvé straně, protože... do háje, je to téměř mrzimorské, říkat takové věci, ale stejně to musím udělat. Teď, když už tě znám, jsi docela snesitelný. Teda někdy. A určitě bych tě nechtěl vidět mrtvého.“

„No skvěle,“ protáhl Harry a jeho duch na okamžik pookřál. „Občas mě máš rád a nechceš, abych umřel. To je ale citu. Hodláš si vymalovat pokoj na růžovo?“

„Já jsem jen chtěl, abys věděl, že nejsem na tvé straně, jen proto, že jsi ohavně znetvořený“ , protahoval Draco a významně se díval na Harryho jizvu.

„Jo, já vím.“ Připustil Harry. „Jsme bratři.“ Odložil vidličku a všiml si, že snědl skoro polovinu své porce. Měl z toho docela radost.

I když tušil, že brzy to bude horší. Byl čas jít čelit otci.

***

„Dále,“ odpověděl Snape na Harryho ostýchavé zaklepání a i to jediné slovo znělo nepřátelsky. A celé se to jen zhoršilo, když se chlapec posadil na kraj křesla proti Snapeově stolu. Rysy učitele Lektvarů, který za ním seděl, byly stažené nelibostí a vztekem a Harry měl náhle příšerný pocit, že se přenesl v čase o několik měsíců zpátky, a je tady, aby na něj Snape křičel a uložil mu školní trest.

Což byla samozřejmě pitomost. Snape by si ho přece nikdy nepozval sem, do svého soukromí, aby mu uložil školní trest.

„Pane, já jsem měl pocit, že bych měl přijít a omluvit se,“ začal Harry .

„Ne, pokud to nemyslíš vážně,“ vyštěkl na něj Snape a na Harryho tázavý pohled odpověděl, „k čemu ti je všechna ta síla, když nemáš dost rozumu na to, aby ti došlo, že kouzlo na mých dveřích pracuje jen jedním směrem? Slyšel jsem tě!“

Harry se najednou styděl za svoje slova o tom, jak moc má otce rád. I když to vypadalo, že zrovna tohle Snape přeslechl...

„Mě ale je líto, že jsem nedokázal být lepší syn,“ řekl rychle. „Vážně jsem tě chtěl poslechnout. Vážně jsem se o to pokoušel. Držel jsem se té historky o ragby...“

„Dokud jsi se nerozhodl, že tví přátelé jsou příliš dobří na to, abys jim lhal,“ vztekal se Snape. „Není divu, že jsi trval na tom, aby se k nám připojil pan Weasley. Věděl jsem, že máš něco za lubem! Měl jsem, pro Merlina, věřit svým instinktům.“

„Když jsem ti navrhoval, abychom pozvali také Rona, nebyla to žádná manipulace!“ trval na svém Harry. „Vážně jsem si myslel, že by nám mohl pomoct...“

„A mohu říct, že byl daleko větší pomocí, než si zřejmě doufal, když podpořil tu historku o ragby způsobem, jakým to udělal.“ Ten hlas byl ledový, skrz na skrz ledový. „Co jsi čekal, že se stane, že zmíní tvoje Lumos hned, jak přijde řeč na tvá zranění? Takže jsi to musel říct slečně Grangerové zcela bezdůvodně a v rozporu s mými jasnými příkazy!“

„Ale já jí to musel říct...“

„Už si nepamatuješ, jak jsem říkal, že nestrpím být obelháván a podváděn vlastním synem?“

„Tak mě tedy potrestej!“ zaječel Harry

„To taky udělám,“ přislíbil Snape s hrozivým výrazem ve tváři.

„Ale nelhal jsem ti,“ stál si Harry za svým. „Neposlechl jsem tě, ale nelhal jsem ti. A chci ti říct, proč jsem tě neposlechl. Je to vážně důležité. Ó bože, jsou ty dveře dobře zabezpečené?“

„Samozřejmě, že jsou, jsou zavřené! Copak jsi mně před chvílí nerozuměl? Já jsem mohl slyšet tebe, ale ty bys nikoho uvnitř neslyšel!“

„Rozumím, ale mohl bys to překontrolovat? Prosím?“

Snape se na něj podíval znechuceně, ale mávl hůlkou a přikývl.

„Dobře.“ Harry se zhluboka nadechl a vydechl. „Já jsem se jen pokoušel zachránit Draca před tím, aby byl shozen ze Sovince!“

„Ty a tvoje potřeba pořád někoho zachraňovat,“ vrčel Snape. Pak jeho hlas náhle nabral na síle, natáhl se přes stůl tak, že prakticky chrlil Harrymu oheň do tváře. „Co má co k čertu společného cokoli z toho, co jsi dnes řekl, s tím proklatým Sovincem?!“

Harry se neubránil, aby před tím návalem čisté zuřivosti neuhnul. Jeho páteř zaúpěla nad pokusem prohnout ji na druhou stranu, a knoflík z koženého polstrování si zarazil do zad takovou silou, že ho cítil i přes tlustý svetr.

Ta reakce Snapea nadzdvihla. „Pro Merlina! Když jsem tě neuhodil před tím, dokud jsi nebyl můj syn a dokud nám tu neslídila slečna Grangerová, tak to zcela jistě neudělám teď, když jsi se stal mým synem a máme ji v zádech.“

„Nemyslel jsem, že mě chceš uhodit,“ popřel Harry a z celého tohohle tématu se mu dělalo trochu špatně. „Jen na mě, prosím tě, přestaň křičet. Na pět sekund. Vážně jsem chtěl udělat to, o čem ty si myslíš, že je nejlepší. Myslel jsem si, že mi Ron pomůže přesvědčit Hermionu. A to on dělal. To byl můj jediný důvod, proč jsem chtěl, aby sem přišel. Jenže, jak řekl zatracený Malfoy, připomnělo mi to něco z mého posledního věšteckého snu...“

„To nebyl věštecký sen!“

„Poslouchej,“ naléhal Harry a přitáhl si křeslo ke stolu, rozhodnutý zůstat tam, i kdyby Snape začal znovu křičet. „Celou dobu jsem si přál, abych mohl udělat něco proti mým snům, něco, aby se nevyplnily. Brumbál tvrdil, že to není možné. Nebo to alespoň naznačoval...“

„Tvých pět sekund právě vypršelo.“

Ten komentář byl sice docela klidný, ale stejně byl na nervy drásající. „Budeš mě poslouchat, nebo ne?“ zeptal se Harry a zadíval se do otcova obličeje. „Protože jestli ne, tak mi prostě jen ulož trest a popřejem si dobrou noc.“

„Chtěl jsi změnit budoucnost,“ vzdychl Snape, opřel se dozadu a prsty zlehka bubnoval po stole. „A co?“

Harry si vydechl úlevou. „Najednou jsem si uprostřed toho rozhovoru vzpomněl na můj věštecký sen, nebo co to vlastně bylo. Hermiona tam přece říkala, že nemám magii! A tak jsem si řekl, že mohu zaručit, že Draco nikdy nevejde do Sovince. Řekl jsem jí o mojí magii, tak nemůže říct, že žádnou nemám a můj sen se nevyplní a Draco nezemře!“ Harry se odmlčel a zrudl: „Teda jednoho dne ano, ale ne teď.“

„Dal jsi přednost Dracovu životu před životem slečny Grangerové?“ vysmíval se mu Snape. „To je skutečně zajímavé. Samozřejmě jsem postřehl, že si moji synové přísahali bratrskou loajalitu, ale netušil jsem, že jsi si to vzal až tak k srdci. Ale ať je tvoje teorie jakákoli, rozhodl jsi se ji vystavit milosrdenství Voldemortových vyšetřovatelů, jejichž velitelem je Lucius Malfoy. Už jsem se ti zmínil o tom, že její mudlovský původ z ní nedělá jeho oblíbence?“

Harry cítil vzrůstající vztek nad tím, že Snape má nervy na to mluvit zrovna takhle. „Není moje chyba, že se Hermiona dozvěděla tolik, že by byl problém, pokud by ji někdo podrobil nitrozpytu!“ Odsekl. „Nevím jestli jsi si toho všiml, ale já jsem se jí pokoušel říct, že moje magie je zpátky a je velmi, velmi slabá. Chtěl jsem jí říct tu samou historku, kterou budu říkat ostatním studentům, až se vrátím do vyučování. Řekl jsi mi, abych se snažil vypadat neschopně, aby se začalo šířit, že se téměř nemůžu bránit! Jaký by byl rozdíl v tom, že by to Hermiona slyšela o něco dřív? Ale ty jsi se rozhodl přivolat moji hůlku a spláchnout náš plán do záchodu. Proč jsi to udělal? Myslel jsem, že nechceš, aby někdo věděl, že jsem schopen kouzlit bez hůlky!“

„Moje přivolávací kouzlo byl pokus, jak tě přivést k rozumu. Nejsem nadšený z toho, že jsi se mi postavil!“

„Ale co by se stalo, když bych jí předvedl roztřesené levitační kouzlo! Byl bych si dal záležet na tom, aby vypadalo opravdu uboze! Všechno by to bývalo bylo v pořádku!“

„Harry,“ řekl Snape a jeho hlas byl náhle smutný. „Máš nápadný sklon považovat se za neomylného. Ne vždycky je to špatné. V bitvě může sebedůvěra být klíčem k vítězství. Ale je ti šestnáct a tvůj úsudek má k neomylnosti daleko. A přesně tak tomu je v tomto případě. Svůj sen naprosto špatně interpretuješ.“

To, že otec náhle mluvil potichu, Harryho zaskočilo. „Špatně interpretuju?“

Snape přikývl. „Když slečna Grangerová říkala, Vyčítá si, že nezastavil Malfoye, aby neopustil Snapeův byt! Jako by tomu bez magie mohl zabránit! Tak mlžila.“

„Co?“

„Lhala, kluku pitomá. Skutečně bys měl věnovat více pozornosti jemným nuancím v tónu a výrazu. Lhala před ostatními z Nebelvíru, aby si mysleli, že tvoje magie se nevrátila, ale ona o ní zjevně věděla celou pravdu!“

„To je ale přece směšné!“

„Myslíš? Myslíš, že nepoznám lež, když ji vidím? Strávil jsem většinu života mezi lidmi, kteří si mysleli jednu věc a říkali druhou. Je to součástí toho, být Zmijozelem, tak jako Draco neměl problém vyčíst pravdu z květnaté řeči Richarda Steyna. Zamysli se nad těmi roky, kdy jsem pracoval jako zvěd, Harry. Jsem naživu jenom proto, že poznám podvod, když ho vidím.“

Harry si skousl ret. „Věděl jsi, že Ron lže sám sobě, o tom, že jsi... no že jsi se mnou dělal nějaké špatné věci, dříve, než jemu došlo, že to z něj mluvil vztek.“ Harry se odhodlal zeptat se: „Takže ty si myslíš, že Hermiona v tom snu lhala o tom, že nemám magii? A to jenom proto, že měla divný tón hlasu?“

„Tón hlasu, její gesta, výraz očí,“ objasňoval Snape. „A to nemluvím o výmluvné reakci pana Weasleyho. Okamžitě tě začal bránit s tím, že není tvoje chyba, že se Draco vydal do Sovince, jakoby tušil, že si slečna Grangerová myslí, že to je tvoje chyba, protože tvoje magie je zpátky v plné síle.“

Harrymu se začal zvedat žaludek hrůzou nad tím, co udělal. Zalapal po dechu a ruce si přitiskl na žaludek. „Můj bože,“ zasténal, „to nemůže... to prostě nemůže být tak, jak říkáš, nesmí!“

„Samozřejmě, že to tak je,“ odvětil Snape, a z jeho hlasu zmizel všechen soucit. „Tím, že jsi se chtěl ujistit, že se tvůj sen nevyplní, jsi udělal pravý opak! Zaručil jsi, že proběhne nerušeně!“

„Je mi to líto!“ řekl Harry a tentokrát to myslel vážně, skoro se rozplakal.

„Tvoje lítost bude ještě větší, až se tvůj bratr rozbije o skály pod Sovincem po pádu do sto metrové hloubky.“

Najednou měl v puse odpornou chuť, téměř se pozvracel, když se jí pokoušel polykáním zbavit. Fuj. Už nikdy nebude jíst krevety.

„Bavme se o tom, proč jsi odsoudil Draca k tak hrozné a bolestivé smrti,“ poznamenal Snape konverzačním tónem, ale jeho oči byly stále jako černý led, chladné a neúprosné. „Protože jsi uvěřil ve svůj okamžitý nápad, který tobě přišel skvělý, i když podle mého názoru byl pořádně hloupý. Copak s tebou ředitel o těchto věcech nemluvil? Řekl ti přece, že věštecké sny se vždycky naplní a proroctví nemůže být poraženo! Ale samozřejmě, on má přece jen o sto čtyřicet let víc zkušeností než ty, což pro tebe nic neznamená.“

„Ale on mi to nevysvětlil moc dobře,“ pokoušel se Harry obhájit sám sebe. Mělo ho napadnout, že lepší bude zůstat zticha.

„Aha, takže on ti to nevysvětlil? A tím se chceš omluvit pokaždé, když neposlechneš dospělé? Pokud si pamatuji, počínal jsi si stejně nemožně při tvých žalostných pokusech naučit se Nitrobranu v době, kdy jsem se tě poprvé pokoušel ji naučit. Protože ty vždycky víš všechno lépe než tvoji představení.“

„Ale on mi to nevysvětlil,“ trval na svém Harry, rozhodnutý nezabíhat do podrobností o tom, jak příšerným způsobem se ho Snape v pátém ročníku pokoušel učit, a nebo o tom, kam jeho vlastní selhání vedlo v Siriově případu. „Já jsem se ho jenom zeptal, co by se stalo, pokud bych změnil něco tak, aby se můj sen nevyplnil, a on mi na tu otázku neodpověděl, pane profesore!“

Snape se na něj chvíli díval a pak ho opravil: „Severusi. Nebo otče. Nebo tati. I když na tebe zuřím, jsem stále tvůj otec.“

Harry to věděl, ale stejně ocenil, že to Snape řekl uprostřed jejich hádky. Roztřeseně přikývl.

„A teď k Albusovi, zřejmě chtěl být opatrný při pokoušení osudu,“ pokračoval Snape vážným tónem. „A nebo se obával, že jsi ještě příliš mladý, abys pochopil, co je to paradox. I když si troufám říci, že teď už to víš. Ve snaze změnit budoucnost jsi neudělal nic jiného, než žes ji potvrdil. Ale nebyl to jen Albus, koho jsi v tomto případě ignoroval. Myslím, že jsem ti naprosto přesně řekl, že si nepřeji, abys se slečnou Grangerovou mluvil o své magii. A proč si myslíš, že tomu tak bylo? Nenapadlo tě, že třeba proto, že mám víc zkušeností než ty? Třeba, že poznám, když někdo lže?“

Harry polkl. „Tak proto jsi nechtěl, abych jí to říkal? Protože jsi věděl, že v mém snu o moji magii věděla, a pokoušel jsi se udělat něco, aby se to nenaplnilo? A co se stalo s tvrzením, že budoucnost nemůže být změněna?“

„To jsem neřekl já, to řekl Albus.“

„Ale on tomu určitě nevěří!“ vyhrkl Harry. „Jak by mohl, když nás ve třetím ročníku poslal zpátky v čase, abychom mohli zachránit Klofana a Siriuse...“ Když mu došlo co právě řekl, raději zmlkl.

„Dřív než tohle všechno skončí, tak toho chlapa zabiju,“ oznámil náhle Snape, vymrštil se z křesla a začal chodit po pokoji sem tam. Na několik strašných sekund se Harry domníval, že se ve Snapeovi ozval starý vztek nad Siriovým útěkem, ale důvod Snapeova vzteku byl jiný. „On ti dal převraceč času? On dal třináctiletému dítěti převraceč času a poslal tě do lesa, kde se volně potloukal vlkodlak? To je vážně skvělé!“

„No, ale změnili jsme budoucnost,“ poukázal Harry, také vstal a šel si stoupnout vedle svého otce ke krbu.

„Změnili jste přítomnost,“ opravil ho Snape. „A v tomto případě nemluvíme o převraceči času, ale o věšteckém snu. Pokud by věštecký sen byl opravdu tak daný, jak věří Albus, pak by použití převraceče času prostě jen vyvolalo další paradox.“

„Takže ty si myslíš, že prorocký sen nemůže být poražen, ale přesto jsi se ho pokusil porazit,“ zkonstatoval smutně. „A já to všechno pokazil.“

„Takže teď už víš, proč bys alespoň občas měl poslechnout dospělé?“ zeptal se Snape temně.

„A Draco teď umře?“ rozplakal se Harry. „Mojí chybou! Je to jako se Siriusem, přesně tak jak jsi říkal s Nitrobranou. Neposlechl jsem a Draco mojí vinou skončí rozbitý na skalách!“

Snape se na něj zadíval. „Měl bych říct ano,“ připustil příkrým hlasem. „A měl jsem v úmyslu tě takhle potrestat. Po tvé, do nebe volající, neposlušnosti, kterou jsi dnes večer předvedl, by sis naprosto zasloužil uvěřit, že Draco zemře kvůli tomu, co jsi udělal. Ale...“ odvrátil zrak, „zjistil jsem, že ti nejsem schopen něco takového udělat.“

Harry se na něj podíval zarudlýma očima, tváře ještě pořád mokré od slz, přestože se je snažil otřít. „Cože?“

Tvrdou linii Snapeových úst změkčil první náznak slitování. „Už teď se obviňuješ ze spousty věcí, které jsi nezavinil. Nechci ti přidat další trápení, zvláště ne takovéhle.“

„Já ti ne... co tím myslíš?“

„Draco neumře, ty děcko jedno pitomé. Zřejmě si zapomněl na jednu důležitou věc v celé téhle záležitosti. Já nevěřím, že tvých několik posledních snů předpovídalo budoucnost.“

Harry z toho měl najednou v hlavě zmatek. Tolik možností, tolik paradoxů, a všechny ty propletené lží a úskoky, takže už sám nevěděl, kde pravda končí a kde začíná. Nakonec se dal dohromady alespoň natolik, aby se dokázal zmateně zeptat, „ale vždyť jsi říkal, že nechceš, aby to Hermiona věděla, protože jsi chtěl udělat něco, aby se ten sen nenaplnil... jestli jsi ale jenom lhal, abys mě vytrestal, proč jsi tak moc nechtěl, abych jí řekl o tom, že moje magie je zpět, ale velmi slabá. Vždyť na to stejně přijde, jen co se vrátím do vyučování.“

„Nelhal jsem, abych tě potrestal,“ řekl Snape a natáhl se, aby vzal Harryho ruce do svých. Snapeovy byly překvapivě teplé, takže Harrymu došlo, že ty jeho musí být ledové. „Jen jsem trochu přeháněl. Pravda je, že chci, abys nad svými nápady trochu přemýšlel, než se do nich po hlavě vrhneš. A také je pravda, že když jsem viděl v myslánce slečnu Grangerovou, která vypadala jakože o tvé magii ví, přestože se to pokoušela skrýt před svými nebelvírskými spolužáky, pochopil jsem, jak bych mohl tomu snu zabránit vyplnit se.“

„Takže už v můj sen věříte, pane? Teda, otče?“

„Ne,“ Snapeovy dlouhé vlasy zavlály, jak to kategoricky popřel. „Nevěřím. A nevěřil jsem ani minutu. Ale stejně jsem šel a ochránil Sovinec dalšími kouzly, a stejně tak teď budu věnovat Dracovi větší pozornost. Protože... nevěřím, že to byl věštecký sen, ale připouštím i malou možnost, že se mýlím.“ učitel Lektvarů vzdychl. „Zdálo se mi nejjednodušší ještě chvíli slečnu Grangerovou klamat. Všechno, co jsme potřebovali, byla trocha času. Z tvého snu bylo jasné, že se to celé událo před tím, než jsi se vrátil do nebelvírské věže.“

„Pak mě nech vrátit se tam ještě dnes v noci,“ prosil Harry. „I když tomu snu nevěříš. Taky mu moc nevěřím, vážně. Ani po tom, co jsem řekl Hermioně. Bylo by to, jak už jsi řekl... jen tak pro jistotu.“

„Ještě nejsi připravený vrátit se zpátky,“ řekl Snape a stiskl svoje ruce ještě pevněji. „Jak dobře víš, mám vás rád oba. Nebudu riskovat tvůj život, abych zachránil Draca, zrovna tak jako bych neriskoval jeho život, abych zachránil tebe. A mimochodem, pokud to opravdu byl věštecký sen, tak se na dnešních událostech jen ukázalo, jak marné je pokoušet se ho přelstít. Jen by se tím vytvořil další paradox, další cesta, kterou by budoucnost mohla použít, aby se projevila.“

Harry si nemohl pomoci, ale otřásl se. „Tati, proč jsi mi o svém plánu neřekl dopředu, i kdyby to znamenalo vysvětlit mi, co znamená paradox. Vždyť jsi přece říkal, že je lépe, když mám víc informací, než když jich mám málo.“

„Neměl jsem svůj plán, jak jsi to nazval, zformulovaný, dokud se naše konverzace nepřiblížila ke konci.“

„Ale stejně jsi mi to měl říct...“

„Ne, nemohl jsem, protože ty jsi byl svým snem příliš zaujatý a jen krůček od toho říct o něm Dracovi. A to nechci, a ty víš proč. A přestože jsem měl v plánu neříct slečně Grangerové pravdu, stejně si nemyslím, že ten sen předpovídá Dracovu smrt. Všechny moje přípravy byly, jak jsi ty řekl, jen tak pro jistotu.“

Harry se roztřásl od hlavy k patě.

Snape poodešel, otevřel skřínku, vytáhl něco a podal Harrymu malou skleničku. „Zahřívací lektvar,“ vysvětloval, „zdá se mi, že ho potřebuješ.“

Díky lektvaru se Harrymu po těle bleskově rozlilo ohromující horko. Tak tak doklopýtal ke křeslu a zhroutil se do něj. „Ten má ale sílu,“ dodal a snažil se vydýchat pocit tepla, který se mu rozběhl po útrobách.

„Možná, že teď už ti budou stačit normálně silné,“ poznamenal Snape a pečlivě si ho prohlížel.

„Jo,“ souhlasil Harry. „Nebo alespoň u tohohle. Když jsem měl v poslední době Uzdravující lektvary, vypadalo to v pořádku.“

„To je zajímavé.“

Harrymu to zas tak zajímavé nepřišlo. Ale ještě méně byl nadšený z dalšího tématu, se kterým Snape přišel.

„Teď k tvému trestu,“ pronesl učitel Lektvarů a jeho hlas byl znovu hrozivý, i když ne tak moc jako před tím. „Ignoroval jsi moje jasné instrukce, pohrdl mými radami, a zašel jsi tak daleko, že jsi se vzepřel mému pokusu ukáznit tě.“

Harry se díval na svého otce nervózně: „Myslel jsem... že můj trest bylo, když jsi mě nechal myslet si, že Draco umře.“

Snape se nad tím jen zasmál. „Ano, to byl, ale nevydržel jsem to déle než dvacet sekund. Doufám, že jsem díky tomu, že můj syn je z Nebelvíru, nezměkl. A chci se o tom přesvědčit tím, jaký trest ti uložím.“

Deset tisíc vět, pomyslel si Harry zděšeně. Ne sto tisíc...

„Což takhle praktika z lektvarů,“ oznámil Snape. „To bude ono. Znám tě, z toho radost mít nebudeš. A poslouží to dvojímu záměru, vzhledem k tomu, že jsi laboratorní práci žalostně dlouho zanedbával.“

„Ale v šestém ročníku se musí většina lektvarů zakouzlit,“ stěžoval si Harry. „A víš, že jsem dlouhou dobu nemohl čarovat. A ani normální lektvary jsem nemohl vařit, když moje magie byla uzamčena někde uvnitř.“

„Tyto těžkosti už byly překonány,“ chladně poznamenal Snape. „Budeš se lektvarům věnovat každou sobotu, celý den, do... no dejme tomu do konce školního roku. To by tě mělo naučit, aby si se příště dvakrát rozmyslel neposlechnout mě.“

„A co v ty soboty, kdy chodíme do Prasinek?“

„Myslím, že potřebuješ dostat pořádnou lekci a ztráta návštěv Prasinek tomuto mému záměru jen pomůže.“

„Ne, to ne,“ odporoval Harry. „Poslouchej, co kdybychom se dohodli? Ty mě necháš jít v sobotu do Prasinek a já pak budu vařit celou neděli. Jo?“

Snape ho chvíli pozoroval. „Dobře, pokud se máme dohodnout,“ vyslovil pečlivě, „vyjasněme si pojmy. Můžeš nahradit sobotu za neděli, ale jen s mým svolením, které ti ale nedám, pokud nebudu spokojen s tvým chováním jako takovým a s tvými pokroky ve výrobě lektvarů.“

„A jaký je rozdíl v tom, jestli budu vařit v sobotu nebo v neděli?“

„Myslím, že v motivaci, zejména nebelvírské zajímá daleko víc společenský život, než aby si vážili ne zrovna levného bradavického vzdělání.“

„No počkej, ale já si ho tu platím sám!“ vykřikl Harry, ale pak mu to došlo. „Aha, no jo...“

„Ano, teď jsem zodpovědný i za tvoje školné,“ přikývl Snape. „A tak to má být, ale nechci moje peníze utrácet pro nic za nic, je to jasné? Budeš sem chodit vařit každou sobotu, pokud ti nedovolím jinak.“

„Ty se jen chceš ujistit, že budu často chodit za Dracem,“ zlobil se Harry, že jejich dohodu úplně nevyhrál. „Jako bys mi nevěřil, když říkám, že mám v plánu chodit na návštěvy!“

„Pokud si to myslíš, nechám tě pracovat ve školní laboratoři...“

„Ne, to je v pořádku. Budu chodit sem,“ reptal Harry. „Dobře ti tak, až něco uvařím špatně a vyhodím tvoje pokoje do vzduchu.“

Snapea ta drzost rozesmála. „Pokud budeš mít takové nehody, pak pro tebe sobotní výlety do Prasinek budou nadobro minulostí. A možná bych se mohl rozhodnout, že bude potřeba, aby ses laboratorním praktikám věnoval přes celé prázdniny. Pravděpodobně tři dny v týdnu. Žádný z mých synů nebude z Lektvarů mít horší hodnocení než uspokojivé.“

„Tati, vždyť ale dobře víš, že jsem při NKÚ dostal z Lektvarů Nad Očekávání.“

„To byla NKÚ,“ odsekl Snape. „Já mluvím o opravdové výrobě lektvarů, o úrovni zkoušky OVCE a ještě jedna věc, chci, abys mi něco slíbil a ten slib dodržel, rozumíš? Až příště budeš mít nějaký geniální nápad, týkající se tvých snů, nejprve přijdeš za mnou, jasné?“

„Jo... jasné, ale co když na to nebude čas? Chci říct, co když to bude naléhavé a někdo by přímo přede mnou mohl zemřít, když neudělám to, co moje instinkty budou přímo křičet, abych udělal?“

„Aha, dohoda,“ vzdychl Snape. „Takže k tvým námitkám. Slib mi, že za mnou přijdeš, pokud ti v tom nezabrání nějaké záležitosti života a smrti. Ale jinak za mnou přijdeš vždycky hned, a nebudeš nad tím rozmýšlet tak dlouho dokud ti nezbude než konat. Jsme dohodnuti?“

„Jo, to jde,“ odpověděl Harry, a pak měl pocit, že slib by měl znít formálněji. „Ano, Severusi, jsme dohodnuti.“

Otec si ho přeměřil pohledem. „Přísahej. Přísahej na svoji nebelvírskou čest.“

„Myslíš si, že nebelvírská čest je k smíchu!“ vykřikl Harry. „Peter Pettigrew a tak!“

„Tvoje směšná není. Popravdě, tvůj hlavní nedostatek je, že jí máš trochu moc. Ale v tomto případě mi nic nebrání, použít ji v můj prospěch. A teď přísahej Harry.“

„Dobře,“ řekl podrážděný Harry poněkud kousavě. „Přísahám na svoji nebelvírskou čest, posvěcenou Godrickem Nebelvírem, že za tebou přijdu hned, jakmile budu mít nějaký další geniální nápad týkající se některého mého snu.“

„Uspokojující, i když malinko sarkastické,“ okomentoval přísahu Snape.

Harry byl před odpovědí zachráněn zaklepáním na dveře. Když je Snape mávnutím hůlky otevřel, Draco do nich poněkud váhavě strčil hlavu. „Je tu všechno v pořádku?“

„A cos čekal, bitevní vřavu?“ smál se mu Snape. „Harry je samozřejmě v pořádku, i když mě trochu překvapuje, že jsi měl potřebu jít ho zkontrolovat, když je se mnou.“ Očima přelétl z Draca na Harryho a zpátky. „Nicméně, pokud jsi se rozhodl být vůči svému bratru ochranitelský, těžko na to mohu něco namítat. Možná bys ho měl po mrzimorsku ujistit, že jsi v těchto dnech schopen snést jeho přítomnost.“

Draco se začervenal. „Aha, jednosměrné Silencio. To si musím zapamatovat.“ Rychle se oklepal. „Já jsem o něj neměl strach, jen jsem po tom přivolávacím kouzlu a protikouzlu trochu přemýšlel, jestli tu nedojde k souboji.“

Když se Harry zamyslel nad jejich hádkou, přikývl. „No, trochu jsme bojovali. A před tím než se zeptáš, kdo vyhrál... myslím, že to byla remíza.“

„Potom je to v pořádku,“ prohlásil Draco. „Ale já jsem klepal hlavně, protože jsem si říkal, že byste možná chtěli vědět, že nám právě krbem přiletěl dopis.“

Snape se zamračil. „Znovu Steyne?“

„Ne, je pro Harryho. A myslím, že je to od Grangerové.“ Draco natáhl ruku s dopisem, pak ale pochopil, že Harry nevypadá, že by si pro dopis hodlal dojít, a tak vešel dovnitř, posadil se do křesla vedle Harryho a podal mu ho.

Harry ho se strachem otáčel v rukou a do čtení se mu příliš nechtělo.

Snape se opřel o krbovou římsu a oba je pozoroval. „Je dobře, že jsi se smířil se slečnou Grangerovou, Draco.“

„Aha, tak tohle jsi slyšel taky. Nechtělo se mi do toho, vážně ne. To, že poslala tu stížnost na Úřad je neomluvitelné. Raději bych jí řekl co si o ní myslím, než nabízet jí další smír, zvláště po tom, jak hrubě odmítla ten, co jsem jí nabídl naposledy.“

Harry se zamyslel nad průběhem dnešního večera a něco mu došlo. Byl tak zděšený ze sporu se Severusem, že to skoro přehlédl, ale... „Hele, během celého večera, jsi jí neřekl, co si o ní myslíš. A mohl jsi, já jsem na ni ječel, Ron na ni ječel... a ty ne, proč?“ Pak ho něco napadlo. „Jo tak, ty jsi byl dnes za pana dokonalého. Chtěl jsi mi ukázat, jak nezdvořilý jsem k hostům já...“

„Ne, tak to nebylo.“ Draco si nervózně odkašlal. „Já... no já jsem o tom vlastně chtěl mluvit s vámi oběma. I když mi za to Severus možná vynadá, ale stejně mám pocit, že to musím říct...“

„A co Draco?“ zeptal se Snape.

Zmijozelský chlapec zavřel oči a přiznal, „Ta holka je zatraceně dobrá. Viděla jeho protikouzlo v hadím jazyce, kterému samozřejmě vůbec nerozumí, a všechno jí to došlo do posledního detailu. Že je jeho magie silná a ne slabá, že tomu tak musí být kvůli jeho zranění, že je schopen kouzlit bez hůlky... a pro Merlina, dokonce to, že to bylo Lumos, které zničilo knihovnu.“

„Takže ty jsi sem přišel, abys nám sdělil, že slečna Hermiona Grangerová je zatraceně dobrá,“ zopakoval Snape. „V tom případě ti děkujeme za tu převratnou novinu. Pochop, že toho jsem si za těch šest let, co ji učím, nemohl nevšimnout.“

„Ale zmlkni, Severusi,“ zavyl Draco. „Myslíš, že je to pro mě jednoduché? Je to holka, je z Nebelvíru a je... no nic. Řekl jsem jí, že je chytrá a myslel jsem to vážně. A teď to říkám vám dvěma, protože... protože Harry je dobrý lhář, když mu nezáleží na tom člověku, kterému lže. Věř mi, Severusi, že co se týče těhle Nebelvírů, je příšerný lhář. Těžko by se vyrovnával s tím, kdy by je podvedl.“

„Toho jsem se dnes večer všiml,“ poznamenal Snape. „A kam tím míříš?“

„Harry bude potřebovat pomoc, a kdo by mu mohl lépe pomoct utajit jeho temné síly? Jak jsme viděli dnes večer, ona kolenem nemyslí. Přišel jsem sem, abych ti řekl, že je dobře, že jí to Harry řekl a že bychom ji měli vzít do Devonu a ukázat jí, co Harry dokáže a co ne. A Weasleyho také, protože už stejně ví všechno.“

„Takže ty mi zcela vážně navrhuješ, abychom udělali z Harryho nebelvírských kamarádů spiklence,“ řekl Snape a trochu to s ním trhlo, Harry si nebyl jistý, jestli to bylo kvůli tomu nápadu, nebo slovu spiklenci.

„Ano!“ zvolal Draco. „Já ho nebudu moct chránit, až odejde. Ledaže bys mě také nechal jít. Což bys mohl, kdybys chtěl. Mohl bych se vrátit do Zmijozelu a sledovat nějaké náznaky spiknutí proti Harrymu...“

„O tom se znovu nebudeme bavit,“ oznámil Snape a sjel chlapce pohledem.

„Co mám udělat, slíbit, že nikoho nezabiju, pokud se tomu dokážu vyhnout?“

„To už jsi slíbil nejméně dvacetkrát!“ zvýšil učitel Lektvarů hlas . „A já nemám náladu diskutovat o tom znovu. Můj názor znáš!“

„No dobře,“ odsekl Draco mrzutě. Ke cti mu budiž přičteno, že další věta už zněla docela normálně. „Takže, kde jsem to skončil? Jo, už to mám, pokud tu musím zůstat, nedokážu mu pomoct. A ty také ne, protože učíš. Ale jeho nebelvírští kamarádi budou skoro pořád s ním. A pokud se zmijozelští budou chovat jako... no zmijozelští, bude potřebovat někoho, kdo mu bude krýt záda. Budou útočit, když to bude nejméně čekat. A chceš, aby kolem sebe v tu chvíli měl bandu Nebelvírů, kteří nebudou tušit, co od něj v boji mohou čekat? Myslím, že jen dobře informovaní a dobře vycvičení spojenci bleskově pochopí, že třeba ve tmě potřebuje pomoc, protože nevidí na hada na svém odznaku.“

„Takže proto jsi řekl Hermioně, že je chytrá,“ došlo Harrymu. Celou dobu se mu to zdálo divné. Neočekávané a Dracovi nepodobné, ale teď to pochopil. „Došlo ti, že potřebuješ její inteligenci.“

„Došlo mi, že ty potřebuješ její inteligenci. A navíc už jsem ti před dlouhou dobou řekl, že chci zakopat naše nepřátelství.“

„Máš pravdu, nepřátelství v našich vlastních řadách není dobré pro nikoho...“ mumlal Harry.

Draco na to přikývl, i když stále ještě vypadal trochu překvapený sám sebou, že navrhl tu mudlovskou holku za spojence.

„Takže, Severusi,“ pokračoval Draco, a otočil si křeslo tak, aby na otce viděl. „Co říkáš na ten můj nápad s Devonem?“

Snape vypadal zároveň otráveně i blahosklonně. „Vzhledem k tomu, že tihle dva už stejně znají pravdu, proč z toho neudělat naši výhodu.“ Pak se otočil na Harryho: „Kdysi jsi mi řekl, že tví přátelé jsou tvoje síla. Zdá se, že to bude pravda víc, než jsi si tenkrát myslel. Dracův návrh je rozumný. Pokud se tvoje nová kolej obrátí proti tobě, bude jen dobře, že budeš mít někoho ze své staré koleje, kdo tě plně podpoří.“

Harry se stísněně ozval. „Všechny ty řeči o hrozícím útoku... nemyslím si, že jsem neporazitelný,“ dodal

„To nejsi,“ souhlasil Snape. „O důvod víc, aby tví nejbližší přátelé byli informováni o tvých omezeních a byli schopni ti pomáhat.“

„Jsem překvapený, že tě to už nenapadlo,“ přemýšlel nahlas Draco se staženým obočím.

„Měl jsem dost vlastních důvodů, abych tuto informaci udržel od slečny Grangerové. A neptej se na ně, protože to už je teď irelevantní.“

„Intrika v intrice,“ přikývl Draco. „Ještěže je Harry ten typ, co má loajální přátele.“

„Ty jsi loajální přítel,“ obrátil se náhle Harry na Draca. „Neměl jsem ti říkat, že nevíš, co to znamená být přítel. Protože teď si myslel na to, co potřebuju, i když to znamená, že se tím sblížím s mými ostatními přáteli.“

„Jen si mě moc neidealizuj,“ odpověděl Draco lehce. „Já prostě jen chci být na vítězné straně. To je všechno.“

„Jasně, to je všechno,“ řekl s úsměvem Harry.

„A co kdyby sis prostě jen přečetl ten dopis, Pottere?“

Harry rozlomil voskovou pečeť, kterou použila Hermiona pravděpodobně proto, aby se obsah nedozvěděl Draco. Což bylo vzhledem k tomu, že ten by si s takovým mudlovským vynálezem snadno poradil trochu divné. „Četls to?“ zeptal se Harry

„Ale prosím tě.“

„Ale jo, četls to!“ káral ho Harry i když zjistil, že se tomu vlastně směje.

„Jako by mě zajímalo o čem si Nebelvíři povídají mezi sebou,“ pokrčil Draco mírně rameny.

„No počkej, já jsem napůl Zmijozel,“ namítal Harry

„Nečetl jsem tvůj dopis!“

Z nějakého důvodu mu Harry uvěřil. I když jen nakrátko. Pravda se ukázala a o chvíli později si Harry byl naprosto jistý, že Draco ten dopis četl. Zdržel se totiž jakýchkoli komentářů k obsahu.

Drahý Harry, stálo v dopise,

Mluvila jsem s Ronem a on je na mně pořádně naštvaný kvůli té záležitosti s Úřadem. A já ho chápu. Když se nad tím zamyslím, vidím spoustu věcí, které jsem měla udělat jinak. Měla jsem si s tebou ještě jednou promluvit, a říct ti, že jsem znepokojena tak, že chci poslat tu stížnost. Asi bys mi býval byl řekl pravdu. A i když bys mi i potom ještě lhal, měla jsem si jít promluvit s Brumbálem nebo McGonagallovou jako hlavou tvé koleje. A oni se mohli přesvědčit, že se ti vede dobře. Když to teď probírám znovu, připadá mi, že Úřad byl ten nejhloupější nápad, co jsem mohla mít.

Pokouším se ti tu říct, že jsi měl pravdu v tom, proč jsem se chovala tak, jak jsem se chovala. Byla jsem přesvědčena, že profesor Snape pro tebe není dobrý táta a pokoušela jsem se dostat tě ze sklepení jakýmkoli způsobem. Ale pochop, neuvědomovala jsem si to. Opravdu jsem byla přesvědčena, že ti prokazuji laskavost. Teď už je mi jasné, že to ode mne byl prostě předsudek vůči profesoru Snapeovi, když jsem se rozhodla, že pro tebe nebude vhodný otec. Nedošlo mi, že ten, kdo by o tom měl rozhodnout, jsi ty. A ty s ním vypadáš velmi šťastný.

Musím přiznat, že mě Malfoy tím naším rozhovorem ve dveřích docela překvapil. Mimochodem, Ron tomu nevěří. To byl ve skutečnosti hlavní důvod naší hádky. Snažil se mě přesvědčit, že má Malfoy něco za lubem, když mi takhle do očí řekl, že jsem chytrá. Řekla jsem mu, že si myslím, že to bylo... no sladké bych asi v souvislosti s Malfoyem neřekla. Ale nebyl prostě tak odporný jako normálně. Myslíš, že je to tím, že je už dlouho od svých spolužáků z koleje? Nebo je to možná tím, že už není pod vlivem těch jeho příšerných rodičů?

Budu upřímná, těch šest let mě naučilo nedůvěřovat mu, a tak mu nevěřím. Nejsem toho schopna a nezáleží na tom, jak moc mu věříš ty, nebo jak moc jsi přesvědčený o jeho změně. Ale nechci v jeho případě udělat stejnou chybu jako jsem udělala se Snapem. Jestli se ke mně dál bude chovat slušně, budu taková i já. A jestli tě podvede, nebudu ztrácet čas tím, abych mu říkala co si o něm myslím.

Hermiona

P.S. Vážně řekl, že jsem pěkná?