Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hermiona se už dlouho nezdržela, ačkoli ještě před odchodem počastovala Harryho několika naléhavými pohledy, jakoby si přála aby jí to vysvětlil. A on by to pravděpodobně udělal, kdyby mu Draco nestál za zády. Připadalo mu, že nechat Hermionu odejít bez vysvětlení je hloupost. Dokonce si tím byl skoro jist. Jenže zrovna tak si byl jist, že pokud se jí to pokusí vysvětlit, Draco ho znovu přeruší a bude vykládat nějaké nesmysly o pádu z koštěte nebo o něčem ještě daleko nepravděpodobnějším.

Samozřejmě, že se mohl rozhodnout a prostě to všechno říct, jenže s Dracovým problémem se sebeovládáním? Ještě by ho nakonec proklel, bohové vědí, že to má z Devonu nacvičené, a to by vážně nebylo moc příjemné. Poslední, co si Harry přál, bylo poskytnout Hermioně nějaký důkaz a potvrdit její podezření, že je skutečně terčem násilí. Ještě, že to nakonec dopadlo takhle a Hermiona už je pryč.

V momentě, kdy se za ní zavřely dveře, otočil se na Draca a probodl ho pohledem. „Měli jsme jí to říct.“

„Nebuď blbej,“ vyjel na něj Draco a popadl knihu, kterou si četl už před tím. Zběžně se na Harryho podíval. „Severus si nepřeje, aby ta mudlovská holka věděla o tvé magii.“

„Takhle jí neříkej!“ vybuchl Harry.

„A proč by ne?“ ušklíbl se Draco a očima při tom sledoval text v knize. „Ona je, co je.“

„Jenže ty si myslíš, že to znamená, že je něco méně než ty a já, nemysli si, že to nevím!“

Draco jen pokrčil rameny a otočil stránku.

Harry se s otráveným výrazem otočil směrem k Salse, která se tiše vyhřívala ve své krabici. Pak mávl rukou Dracovým směrem a hadím jazykem zasyčel přivolávací kouzlo: „Kniho, pojď ke mně!“

V ten okamžik kdy skončila Krev silnější než lektvar v jeho ruce, hodil ji do spodní police knihovny, před kterou stál a zavrčel, „musím to probrat se Severusem, až se vrátí z dozoru nad školními tresty, už nechci Hermioně lhát. A stejně to nefungovalo, stejně přemýšlí, co se tady dole děje!“

„A nezačala by,“ zlobil se Draco, zatímco přišel až k Harrymu, „kdyby sis nechal svá zranění vyléčit, tak, jak jsem ti řekl! Můžeš mi, do háje, říct, co se to s tebou děje? Vystavuješ na odiv svá zranění z bitvy? Možná, že jsi opravdu ten malý, po pozornosti dychtící blbec, za kterého jsem tě celé ty roky měl. A nebo je pro tebe tahle tvoje kamarádka tak důležitá, že chceš, aby uhodla, že tvá zranění pocházejí od odražených kleteb! Je to ten důvod, proč jsi jí je ukázal, Pottere?“

Harry si nebyl jistý jak reagovat. „Ona...“ odkašlal si, poněkud zahanben tím, co musí vyslovit. Jenže to vypadalo, že Draco vůbec nepochopil, v čem je ten hlavní problém. „Ona nemá podezření, že jsem začal praktikovat magii, ona si myslí, že mě tu bijete!“

Draco na chvíli přestal dýchat.

„Jo,“ zdůraznil Harry, když teď konečně získal pozornost druhého chlapce.

„Když víš, že si to myslí, proč jsi jí neřekl, že nejsi?“

„Možná proto, že pokaždé, když jsem to zkusil, začal jsi plácat nějaké blbosti o přeměněných postelích, co mě shodily na zem!“

„Možná, že jsem tak plácal, protože ty bys jí, do hajzlu, řekl celou pravdu, místo toho, abys jí řekl jen tu část, co potřebovala slyšet. Je vážně dobré vědět o tobě celou pravdu, Pottere. Možná, že jsi napůl Zmijozel, ale v hloubi duše, jen ona je tvůj opravdový kamarád. Ona a Weasley.“

„Tobě jsem taky řekl celou pravdu, ty kreténe!“ řval na něj Harry, namíchnutý Dracovým pocitem nejistoty. „Přestože si to Severus nepřál a nemysli si, že na mě za to nebyl pěkně nepříjemný! Řekl jsem ti o proroctví, které od základu převrátilo můj, už takhle zkurvený, život. A jestli tě to, do prdele, zajímá, tak Ronovi a Hermioně jsem o něm nikdy neřekl. Nebo ne tolik, co tobě, takže se vzpamatuj. Mám tě taky rád.“ Když mu došlo, že Draco je tím výbuchem poněkud ohromený, trochu se uklidnil a dodal: „Ron moje tajemství neprozradil ani Hermioně, a ona je stejně důvěryhodná. A myslím si, že to víš, stejně jako já. Nechceš abych jí to řekl, protože tě těší vědět víc, než ona, a protože máš pocit, že jsi mi kvůli tomu blíž než ona.“

Draco už se vzpamatoval z předchozího úžasu, opřel se o zeď a zdvihl jedno obočí ve výjimečně teatrální póze. „Ty dokážeš dát do všeho takový sentiment, Pottere,“ protáhl. „Opravdu si myslíš, že mě, byť i jen na chvilku, napadlo soupeřit s nebelvírskými?“ pohrdavě se té myšlence zasmál.

„Jo,“ odpověděl stručně Harry a ignoroval Dracovy lži. „A nejenom, že tě to napadlo, ale jsi tím posedlý. A máš k tomu dobrý důvod. Dobře si pamatuji, co jsi mi říkal o tvém příjmení, že je to vlastně taková vstupenka do Azkabanu, a že já jsem ten jediný, kdo tě před tím může ochránit.“

Harry postřehl, že Draco udělal svůj nejlepší znuděný obličej.

„Nemusíš soupeřit s Ronem a Hermionou,“ odvážil se Harry. „Tohle přece není žádná soutěž.“

„Chceš říct souboj,“ hořce ho přerušil Draco.

„Ne, soutěž,“ zdůraznil Harry, „protože všichni moji přátelé jsou pro mě stejně důležití. Ty stejně jako oni. A, pro smilování, jsi teď přece můj bratr.“

Draco se tvářil vztekle. „Tak si to hlavně pamatuj, až budeš mezi Nebelvíry.“

„Nezapomenu na to,“ slíbil mu Harry, ale pak se zamračil. „Možná se budu muset vrátit dříve, než měl Severus v plánu, pokud se nám nepodaří nějak vyřešit tu situaci kolem Hermiony.“

Draco si odfrkl. „Ale prosím tě, copak si myslíš, že ta mrzimorská čarodějka by i jen na chvíli věřila, že tě Severus mlátí? Myslím, že ne, poté, co přímo před ní předvedl, jak tě miluje.“

Harry si popravdě nebyl jistý, čemu by sociální pracovnice věřila. „No, mohla by si myslet, že jsi to ty, kdo mě bije. A že si s tím Severus nedokáže poradit.“

„A proč by si to měla myslet?“ pak, ale tiše zaklel: „Do háje, co když četla moje školní záznamy?“

„Jo, nebyl jsi zrovna, nejmilejší chlapec ze školy,“ odpověděl mu Harry prostě a byl rád, že nemusí připomínat další motiv, který by mohl čarodějku napadnout. Že je Draco žárlivý, protože Snape adoptoval jen Harryho a jeho ne. Když o tom tak mluvili, Harry zaúpěl, „pamatuješ si na ten sen, co jsem ti o něm říkal, ten o zrušení adopce?“

Draco zbledl. „Ty si myslíš, že by Úřad mohl dát na ty pomluvy a rozhodnout, že Severus není dost dobrý otec?“

„Myslím, že bych byl radši, kdyby se k nim ta Hermionina vyšinutá obvinění vůbec nedostala,“ pokýval Harry hlavou. „Až přijde Severus domů, pomůžeš mi ho přesvědčit, že bychom jí měli říct pravdu?“

Draco vypadal při vyhlídce na to, že by měli nebelvírské dívce sdělit pravdu, trochu roztrpčeně, ale přikývl.

Váhavě.

Hodně váhavě.

Pak se samozřejmě zachoval jako správný Zmijozel a chtěl hned něco na oplátku. Ale v tomto případě to bylo něco, co Harry těžko mohl odmítnout. „Zapomněl jsi při Accio držet hůlku,“ poukázal. „Bylo by lepší, kdyby sis na to nezvykal, aby si tvé magie bez hůlky nevšiml někdo další.“

Harry přikývl. „Jo, to máš pravdu. Díky.“

Draco jen přikývl, přivolal si knížku zpátky a pokračoval ve čtení.

***

Harry se nemohl otcova návratu domů dočkat. Byl už i v pokušení zavolat ho krbem, jenže tohle přece nebylo tak naléhavé. Nemohl tvrdit, že jeho nebo Dracův život jsou v nebezpečí a to byla podle Severuse jediná věc, kdy ho směli vyrušit, pokud je se studenty.

I když teď právě jen dohlížel na studenty, kteří byli po škole, stejně se Harry rozhodl, že bude lepší počkat.

Ale jak dlouho mu to bude trvat, než přijde domů? Už bylo dost po poledni, a copak neslíbil, že je vezme do Devonu? Pochmurně přemýšlel nad tím, že možná, vzhledem k tomu v jaké náladě ten člověk v poslední době byl, neproběhla poškola příliš dobře. Bylo mu vážně líto všech studentů, kteří byli donuceni drhnout stoly pod ostražitým Snapeovým dohledem.

To mu připomnělo, jak se k němu Snape choval minulou noc. Jasně, že byl prchlivý a neodpustil si jedovaté komentáře jako: jdi mi z očí, nebo mluvil bys s Jamesem také tak... ale přesto všechno byl v jiných věcech nápadně tolerantní. A nakonec se otevřel natolik, že prozradil něco ze svého soukromí. To bylo vážně úžasné. A ještě lepší bylo, že nakonec Harrymu vyhověl a přestal mu nutit Pravdivé sny.

Dohodli se... tak jak to Snape řekl, když se Harry poprvé ptal na pravidla. Harry z toho měl vážně radost. Nejenom proto, že teď svého otce znal lépe, tak jak si přál, ale také proto, že se Snape dokázal chovat jako skvělý otec, i když byl pod velkým tlakem.

Zdálo se mu, že spolu vycházejí výborně, opravdu výborně...

Tím spíš mu, ale dělala starosti bezprostřední budoucnost. Protože, kdy jemu věci vycházely? Kam až sahala jeho paměť, vždycky, když začal v něco doufat, jeho naděje byly bezprostředně pohřbeny.

A tak, když později odpoledne Snape vešel do dveří, Harry se k němu hned hrnul a opřekot mu vysvětloval, „Hermiona tady byla a viděla moji modřinu a já jsem si absolutně jistý, že z toho bude nějaká nepříjemnost! Ona už si předtím všimla, že jsem byl celý bolavý, ale vypadá to, že tohle pro ni byla poslední kapka...“

Snape si pověsil plášť a pak Harryho přerušil, „slečna Grangerová už za mnou v této záležitosti byla.“

„Ó Bože,“ zaúpěl Harry. Zčásti byl rád, že měla Hermiona dost rozumu, aby se svými podezřeními šla za Severusem, ale na druhou stranu se cítil být ponížený tím, že jeho přátelé byli na jeho otce tak hnusní. Jakoby nestačilo to Ronovo nařčení ze zneužívání, teď tohle... „Promiň, je to moje vina,“ polkl Harry. „Měl jsem tě nechat to zranění vyléčit, když jsi mi to nabízel.“

„Evidentně,“ to byla Snapeova celá odpověď, zatím co si šel ke krbu objednat čaj.

Draco se na ně díval zpoza svého čtení, ale neříkal nic.

Snape objednal tři šálky, jeden podal Dracovi a Harrymu gestem pokynul, aby si přisedl k nim ke stolu. „Neobviňuj sebe za domněnky slečny Grangerové,“ doporučil mu klidně.

„Ty... to nezní, jako by tě to naštvalo,“ osmělil se Harry.

Mistr lektvarů pokrčil rameny. „Předpokládal jsem, že tvoji přátelé budou proti mně negativně naladěni. Mohlo by to být horší.“ Harry si pomyslel, že tím asi myslí Rona, ale Snape pokračoval: „A, konec konců, měla alespoň tolik slušnosti, že si šla promluvit se mnou, než aby poslala nějakou oficiální stížnost.“

Harry měl pocit, že to zní nadějně. „Takže jsi jí řekl pravdu?“

„Neměl jsem pocit, že to je nezbytné,“ protáhl Snape a usrkl si čaje. „Řekl jsem jí, že nejsem spokojený s tím, že by některý z mých synů měl být bezbranný a že tě proto učím boji zblízka.“

„A ona to spolkla?“

„To je výhoda polopravdy,“ poukázal Snape. „A také jsem jí řekl, že jsme se dohodli, že budeme uzdravovat jen ta nejhorší zranění, protože všechny použitelné lektvary jsou návykové.“

Harry si vydechl úlevou. „Tak to snad bude v pořádku, aspoň doufám,“ mrmlal.

„Jen nechápu, proč jste jí to takhle neřekli vy?“ poznamenal náhle Snape, když s bouchnutím položil svůj šálek zpátky a díval se na Draca. „Místo toho, abyste jí vykládali nekonečné množství nesmyslných historek.“

Draco zrudl. „Však víš, někdy myslím kolenem...“

Snapeův pohled ještě ztvrdl. „Pokud jste si toho nevšimli,“ zlobil se, „slečna Grangerová je velmi chytrá mladá dáma! Přivítal bych, kdybyste se k ní tak v budoucnosti chovali a ušetřili mě nutnosti žehlit vaše pitominy! Musím říct, že ta mladá dáma byla velmi zvědavá, proč jste jí vlastně vy dva,“ a jeho vzteklý pohled teď patřil Harrymu, „neřekli, že učím Harryho sebeobranu.“

Ježkovy oči. Harry ztuhl a pak vzdychl, „a jak jsi jí vysvětlil, proč jsme jí to neřekli?“

Snape se na něj znechuceně podíval. „Toho dne, kdy já nepřelstím šestnáctiletou studentku z Nebelvíru, podám rezignaci,“ ušklíbl se a znovu si podal hrneček. Napil se a nechal Harryho chvíli čekat. „Řekl jsem jí, že Draco se stydí za to, že se kouzelník učí takovou věc. A ty, Harry, že jsi se bál, že pokud by se to nebelvírští dozvěděli, měli by pocit, že už se tvoje magie nikdy nevrátí. A že by se tato demoralizace mohla odrazit ve výsledku války.“

„Myslí ti to rychle, Severusi,“ pochválil ho Draco. Na Harryho se pousmál a jako by chvíli před tím nedostal vynadáno, úplně překypoval nadšením. Harry ho téměř slyšel. Vidíš Harry? Severus má všechno pod kontrolou, takže té mudlovské holce nemusíme říkat vůbec nic...

Harry se nechtěl vzdát tak snadno: „Já si ale stejně myslím, že bychom měli říct Hermioně pravdu,“ snažil se prosadit svou.

„Ne,“ odsekl Snape

„Podívej, jestli si teď myslí, že mě učíš mudlovský způsob boje, nebude trvat dlouho, než tě začne podezřívat, že jsi při tom na mě trochu moc tvrdý, a že je to proto, jak jsi nenáviděl Jamese.“

Snapeovy oči potemněly způsobem, který se Harrymu zdál nebezpečný. „A jak to, že slečna Grangerová ví o mojí nenávisti k Jamesovi? Řekl jsi mi, že jsi to, co jsi loni viděl, nikomu neprozradil!“

„Já nic neprozradil!“ bránil se Harry poněkud vyděšeně. „Severusi, to přece vědí všichni! Tedy ne o tomhle incidentu, ale o tom, že jsi Jamese nesnášel. Dokonce i ta sociální pracovnice o tom věděla, ptala se mě, jestli se nebojím, že nás dva budeš srovnávat.“

Po těch slovech se Mistr lektvarů uklidnil. „Harry, o tvé magii nebudeme nikomu vykládat, rozumíš, nikomu! Kdyby sám Merlin prošel těmito dveřmi, a gratuloval ti k tvému Lumos, zeptáš se ho, o čem to mluví! Je ti to jasné?“

„Ale tati,“ dohadoval se s ním Harry, „jsem si jistý, že to nebude dlouho trvat a Hermiona si zase začne myslet...“

„Je mi jedno, co si tvoji přátelé myslí!“ vybuchl Snape. „Nebo kdokoli jiný!“

„Tak bys s tím možná měl začít,“ zaječel na něj Harry. „Protože jestli se Úřad doslechne o Hermioniných podezřeních, tak mě od tebe pravděpodobně vezmou!“

Snape se nadechl, aby se, jak Harry předpokládal, znovu rozkřičel, ale v tu chvíli se lekl toho samého zvuku, který přinutil Draca vzhlédnout od čtení a Harryho nadskočit v křesle.

V hlavách se jim rozezněl magický dveřní zvonek.

Harry se podíval na pergamen a doufal, že tam bude napsáno Hermiona Grangerová.

Jenže nebylo, vyděšeně četl jména, která v jeho hlavě rozezněla umíráček Amélia Thistlethorne, Richard Steyne.

Harry měl pocit, že omdlí a ten pocit se ještě zhoršil, když viděl Snapea, jak v klidu vstává.

„Neotvírej,“ prosil.

Snape se na něj podíval. „To by nám asi příliš nepomohlo.“ Když Harry poraženecky zavřel oči, jeho otec dodal, „ať se stalo cokoli, překonáme to. A teď se na mě, Harry, podívej!“

Harry to udělal.

„Uzavři svou mysl,“ naléhal na něj Snape. „A ovládni svoje rysy. Bude hlídat každý tvůj výraz, aby zjistila jestli se tu děje něco špatného. Vím, jak jsi rozrušený, ale před ní se musíš chovat naprosto uvolněně. Rozumíš mi?“

„Jo,“ zaúpěl Harry a pokoušel se dát dohromady. Nebyl si jistý, jak moc se mu to podařilo, ale zachytil Dracovo přikývnutí, kterým se mu pokusil dodat odvahu, a tak se na něj usmál zpátky, aby si to usmívání procvičil. V tu chvíli Snape otevřel dveře.

Stála tam sociální pracovnice, jako obvykle se křiklavá barva jejích vlasů tloukla s barvou oblečení. Doprovod jí dělal blond muž, jen o málo větší než ona.

„Slečno Thistlethornová,“ přivítal ji Snape, a v uctivém gestu se jí mírně uklonil. „Rád vás vidím, prosím, pojďte dál.“

Harry si povšiml, že se neusmívá ani sociální pracovnice, ani její doprovod, který se rozhlížel, jako by hledal nějaké důkazy o týrání právě tady, v obývacím pokoji.

„Profesore Snape,“ odpověděla bez výrazu.

Harry si vzpomenul na Dracovo chování k hostům a tak udělal pár kroků dopředu. Raději se bude chovat, jako by se tu cítil jako doma, tedy on se tu vlastně cítil jako doma, ale bude lepší chovat se tak, aby si toho ti dva všimli. „Mohu vám vzít plášť?“ zeptal se jí zdvořile a pokoušel se znít nejen zdvořile, ale také uvolněně.

Sociální čarodějka si svůj plášť vysvlékla a ukázala tak šaty ve stejně otřesném odstínu červené, ale kouzelník odmítl příkrým gestem hlavy. „Můj nový asistent, pan Richard Steyne,“ přestavila ho Thistlethornová. „Tohle je pan Potter. Profesora Snapea samozřejmě znáte a troufám si říci, že pana Malfoye si pamatujete z vlastních školních let.“

„Rád vás znovu vidím, pane Steyne,“ protáhl Snape hlubokým hlasem, který zněl upřímně, nějak však v tom skutečné radosti bylo málo.

„Pane profesore,“ odpověděl Steyne úsečně a stroze.

Draco povytáhl obočí. „Myslím, že si vaše jméno pamatuji, i když si nemyslím, že bychom spolu někdy mluvili.“

„Ne, studenti sedmého ročníku se obvykle s dětmi z nižších ročníku nesbližují,“ přerušil ho Steyne a prohlížel si okolí pořád stejně kriticky. Pak se zadíval na Harryho jizvu.

Harry potlačil potřebu vzdychnout a zdvořile se zeptal: „Pan Darswaithe vaše oddělení opustil?“

Čarodějka se zatvářila poněkud otráveně. „Úřad pro záležitosti kouzelnických rodin není oddělení,“ opravila ho. „Je to přidružený orgán ministerstva.“

Harry přikývl, jako by tomu rozdílu rozuměl, nebo jako by ho to zajímalo.

„Horace Darswaithe odešel, aby se mohl věnovat práci s osiřelými motáky,“ dodala a nechala Harryho přemýšlet nad tím, jestli odešel nebo byl odejit.

Harry si všiml, že Snape oběma návštěvníkům pokynul, aby se posadili, a že ho oba ignorovali. „Musím přiznat, že jsme vaši pravidelnou návštěvu očekávali už dříve,“ testoval půdu Snape.

Z hlasu Amélie Thistlethornové čišel chlad: „Tohle není pravidelná návštěva, profesore Snape. Vyšetřujeme tady stížnost.“

„Stížnost?“ zopakoval Harry a zakabonil se, jakoby se pokoušel představit si o čem to vlastně mluví. „Jakou stížnost?“

Čarodějka se podívala na Snapea i Draca pohrdavě a nechala Harryho na pochybách, kterého z nich hodlá obvinit. Když se otočila na Harryho, její pohled poněkud změkl, i když ne příliš. „Byli jsme upozorněni, že toto umístění možná neodpovídá vašim potřebám, pane Pottere.“

Harry vytřeštil oči a dal si záležet, aby to nepřehnal. „Ale já jsem tu opravdu šťastný,“ protestoval a díval se na ni s výrazem, jako by žádnou myslící bytost něco takového nemohlo napadnout. „Podívejte, jsem si jistý, že Severus má mnoho nepřátel, kteří říkají věci... no proti němu, ale já bych si nemohl přát lepšího otce.“

„To je možné,“ přerušila ho poněkud arogantně. „Teď, ale potřebuji mluvit s každým z vás o samotě a začnu s vámi, pane Pottere.“ Odmlčela se, jakoby něco zvažovala. „Budete opět potřebovat doprovod?“

Chtělo se mu říct, že ano a navrhnout, že chce mít u sebe Snapea, ale byl si jistý, že by to nedovolila. A konec konců možná, že bude dobré předvést jí, jak mu jde život tady k duhu.

„Omlouvám se za to, že jsem si minule přál, aby byl s námi Remus, byl jsem po Samhainu na konci svých sil. A kdo by nebyl, že? Ale už jsem to překonal.“ Podíval se na Snapea a zeptal se, „tati, můžeme použít tvoji kancelář?“

Nemohl si nevšimnout Snapeova poněkud ironického pohledu, když říkal, „jak si přejete.“ Pak vytáhl hůlku, aby otevřel dveře, ale strnul, když Steyne vytáhl svoji.

„Obávám se, pane profesore, že vám nemohu dovolit žádná kouzla,“ oznámil mu Steyne vážným a přísným hlasem. „Doufám, že mi rozumíte.“

Harrymu došlo, že podezřívá Snapea, že by místnost očaroval odposlouchávacím kouzlem nebo něčím ještě záludnějším.

Mistr lektvarů sklonil hůlku, avšak řekl, „samozřejmě, že vám rozumím, ale možná byste mi mohl dovolit alespoň sejmout ochranná kouzla chránící moji kancelář...“ pak pokrčil rameny a se sebedůvěrou, ve které ale nebyla arogance prohlásil: „Když se chtěli dostat dovnitř bystrozorové, trvalo jim to několik hodin.“

„Přeneseme se krbem do ředitelovy kanceláře,“ rozhodla se sociální pracovnice.

Snape byl klidný, ale rezolutní: „Domnívám se, že vaše interní příkazy vás zavazují vyšetřovat všechny stížností diskrétně. A přestože tato záležitost bude bezesporu vyřešena v přátelském duchu, nepřeji si, aby k ní byla poutána pozornost mého zaměstnavatele.“

„Harry, tak jděte do naší ložnice,“ navrhl Draco, s poněkud nuceným úsměvem. „A slečna Thistlethornová nebo pan Steyne mohou mohou zabezpečit dveře kouzlem Silencio, jak je asi v obdobných případech běžné.“

„Bude vám to tak vyhovovat, slečno Thistlethornová?“ zeptal se Harry.

Přikývla a nechala ho jít jako prvního. Ještě než se za nimi zavřely dveře, slyšel Draca jak si stěžuje, dost neupřímně znějícím hlasem, „Severusi, a co se bude dít teď?“

„Obávám se, že vám nemohu dovolit odpovědět, pane profesore,“ odpověděl Steyne profesionálním tónem, ze kterého, ale bylo zároveň slyšet, jak je spokojený sám se sebou. „Pokud jste tak dobře obeznámen s našimi interními předpisy, pak jistě víte, že moje role tady spočívá v tom, abych vám zamezil domlouvat se mezi sebou, zatímco s vámi moje kolegyně bude hovořit...“

Odpověď už Harry neslyšel, protože se dveře definitivně zavřely.

***

„Takže, kdo si stěžoval?“ naléhal Harry, ještě než se posadil na svoji postel a sociální pracovnice zaujala pozici na protější. Věděl, samozřejmě, že mu to neřekne, ale myslel si, že to bude vypadat jako přirozená reakce, která by se od něj čekala.

„Slyšel jsi svého opatrovníka. Celé vyšetřování je důvěrné,“ připomněla mu Thistlethornová.

„Otce,“ opravil ji Harry.

Věnovala mu dlouhý a pátravý pohled. „Když jsme spolu mluvili naposledy, nebyl jste o sobě ochoten uvažovat jako o jeho synovi.“

„Já vím,“ připustil chlapec. „Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl k někomu patřit. Severus byl skvělý. Dal mně i mým nejistotám dost prostoru.“ Pak se trochu zakabonil a dodal, „chápu, že mi nemůžete říct, kdo si stěžuje, ale snad mi můžete říct, čeho se ta stížnost týkala. Co má znamenat, že to umístění pro mě není vhodné? Znamená to, že mi Severus dává mnoho domácích úkolů, nebo co?“

Sociální pracovnice se na něj podívala pohledem, jaký u ní před tím nikdy neviděl. „Ráda bych viděla vaše paže, pane Pottere.“

Harry pokrčil rameny, jako by neměl nejmenší tušení, proč to chce, vyhrnul si rukávy a natáhl obě ruce před sebe. Na jedné z nich samozřejmě byla ještě pořád ošklivá modřina. Přemýšlel, jestli si přeci jen po Hermionině odchodu neměl vzít nějaký Uzdravující lektvar. Jenže čekal až po rozhovoru se Severusem. A na druhou stranu by to mohlo vypadat, jako že se pokouší něco tajit.

„To je docela vážné zranění, nemyslíte?“ zeptala se ho sociální pracovnice.

Ještě, že mu Snape nabídl přijatelné vysvětlení. „Myslíte tohle?“ zeptal se Harry, jako by byl překvapen, že to někomu může připadat vážné. „Ani o tom nevím... vážně.“

„Chcete mi k tomu něco říct?“

„Aha, chápu,“ řekl Harry a přikývl. „Asi to vypadá trochu... poslouchejte, věci se mají takhle. Severus je Mistr lektvarů. A když mě začal učit jak bojovat, řekl mi, abych projevil soudnost, kdy použiji léčivé lektvary. Většina z nich je totiž návyková...“ pokrčil rameny. „Předpokládám, že ten, kdo si stěžoval, je moje kamarádka Hermiona. Vím, že si všimla mých modřin. Ve skutečnosti tu byla před nedávnem a všimla si právě téhle. Vím, že si myslí, že by mi otec měl vyléčit každé škrábnutí, ale já jsem si jistý, že pravdu má on.“

Přestože ta historka musela perfektně zapadnout do toho, co říkala Hermiona - i pokud se zmínila o tom, co se dozvěděla z konverzace se Snapem - měl Harry pocit, že to bude dlouhá cesta, než se jim podaří přesvědčit sociální kouzelnici, že se tu neděje nic špatného.

„Ten člověk, co si stěžoval - a já vám neřeknu, kdo to byl, má zřejmě hlavně pochybnosti o tom, jak jste k těm modřinám přišel,“ dodala Thistlethornová.

Harry se zamračil. „Víte já jsem jí to nemohl říct,“ vysvětloval. „Je to holka!“ a pak jakoby trochu kajícně, „bez urážky.“

„Možná byste mi to mohl nějak vysvětlit.“

„Jo, dobře.“ Harry si odkašlal a svoji nervozitu ani nemusel hrát. „Jak už jsem řekl, je to holka. Nemyslím, že by rozuměla něčemu, co se týká boje. Ona je přesvědčena, že se všechno dá vyřešit rozhovorem. Podívejte, nikdo, mimo mého otce neví, jaký je můj život. Jsem cíl a musím být připraven. A moje magie... však víte, není taková, jaká by měla být. Severus je dobrý otec. Nechce, abych byl tak snadno zranitelný. Ne, že by mi ta sebeobrana, kterou mě učí mohla nějak příliš pomoci proti kouzlům a kletbám, ale je to lepší než nic.“ Kousal se do rtů. „A pak taky...“

„Ano?“

Harry stočil pohled stranou. „Ředitel se zmínil o tom, že jste bývala v Řádu, takže předpokládám, že vám to mohu říct. Vím, že to bude znít trochu namyšleně, ale já jsem symbol. Myslím, že kdyby se lidé dozvěděli, že jsem se začal učit mudlovský způsob boje, mysleli by si, že se moje síly už nikdy nevrátí zpátky. A Denní věštec by o tom napsal několik článků a ministerstvo by vydalo tiskové prohlášení a pravděpodobně by nám sem přišla slídit Rita Holoubková a...“ Harry si vzdychl. „A to já prostě nechci. A to ani nemluvím o tom, že lidi vyděšené tím, že už nejsem kouzelník, bude těžké nadchnout pro boj s Voldemortem.“

Thistlethornová nedala ani mrknutím znát, co si o tom celém myslí. „A jak vycházíte s panem Malfoyem?“ Pokračovala.

„Dobře,“ odpověděl jí Harry. „Vážně dobře. I když právě teď má záchvat žárlivosti na moje nebelvírské přátele, ale jinak spolu vycházíme vážně skvěle.“

„A co jeho pochopitelná zlost na to, že profesor Snape adoptoval jen jednoho z vás?“

Harry přemýšlel, co všechno jí prozradit, ale pak se rozhodl, že pokud si myslí, že je to Draco, kdo mu tady ubližuje, bude lepší vysvětlit jí, jak málo důvodů k tomu má.

„Vím, že mu Severus vyhrožoval, že za takové chování mu bude strhávat body,“ prozradil jí Harry a opřel si hlavu do dlaní, „ale pokud vím, nikdy to neudělal. Nicméně, vypadá to, že vám Severus skutečně naslouchal, když jste mu říkala, že by neměl nechávat Draca stranou. Chci říct, je tady ta záležitost s penězi, kvůli které byl Draco zplnoletněn, ale velmi jasně nám dal najevo, že on a já jsme si rovni. Že jsme rodina.“

Obočí Amélie Thistlethornové vylétlo vzhůru. „A jak to udělal?“

Harry se při té vzpomínce pousmál. „My jsme s Dracem docela vycházeli, ale také jsme se občas hádali. A Severus už toho měl plné zuby, a tak si nás zavolal do kanceláře a posadil si nás naproti sobě a řekl svým nejhlubším hlasem: ty jsi můj syn - to patřilo mně a potom, ty jsi také můj syn, jenom na to nemáme potvrzení - a to patřilo Dracovi. Tehdy jsem pochopil, že se s Dracem k sobě už nějakou dobu chováme jako bratři a tak jsme o tom chvíli mluvili, je to jako by byl také adoptovaný. Severus si dává pozor, aby se k nám choval stejně... dokonce i vánoční punčochu jsme si museli rozbalit ve stejný okamžik, jakoby nám bylo pět! Ale život tady mě naučil, že zmijozelští si na svojí akurátnosti zakládají.“ Pak mu došlo, že se nějak moc rozpovídal, ale to je vlastně v pořádku, ne? Alespoň to bude vypadat přirozeně.

„Máte nějaké stížnosti na svůj nový domov a na to co se tu děje?“

Harry se na ni překvapeně podíval: „Nevím, co vám na to mám říct. Mám tátu rád a vy jste tu, abyste vyšetřila stížnost, takže poslední, co bych chtěl, je přidat k tomu ještě nějakou vlastní, ale na druhou stranu, když řeknu, že všechno je perfektní, musí vám být jasné, že není a že lžu, protože se pokouším něco skrýt...“ povzdechl si, když dodával, „nemůžu vyhrát.“

„Samozřejmě, že by mi připadalo divné, pokud byste neměl vůbec žádné námitky,“ připustila sociální pracovnice.

Harrymu došlo, že je to finta jak ho donutit, aby mluvil, ale zároveň bral tu skrytou vyhrůžku vážně. „Problémy,“ přemýšlel na hlas. „Jsem docela zoufalý ze svojí magie, ale to nesouvisí s adopcí. Severus ode mě někdy očekává, že budu přemýšlet jako Zmijozel a to mi jde na nervy...“ a v duchu si přitom uvědomil, že tenhle rozhovor dokazuje, jak moc přemýšlí, jako Zmijozel.

„Je ještě něco, co byste mi chtěl říct?“

Harry zvažoval říct, jak moc má rád Severuse, ale pak se rozhodl, že by to mohlo znít, jako že si zoufale přeje zůstat a to nebyl ten dojem, který chtěl vzbudit. Proto zavrtěl hlavou.

„A jak se vám daří při vyučování?“

„Dobře...“

I z toho jednoho slova muselo být znát Harryho překvapení, protože sociální pracovnice začala vysvětlovat, že vzhledem k tomu, že u nich ještě nebyla na pravidelné návštěvě, aby si s ním popovídala o běžných věcech, udělá to právě teď. Po několika skutečně nevinných otázkách, které zřejmě měly ukolébat jeho pozornost, následoval výpad: „Jak jste přišel při vyučování mudlovského způsobu boje k modřině na krku, pane Pottere?“ Takže o tomhle věděla taky.

Přes své rozhodnutí, že se mu to nestane, byl přistižen nesoustředěný a tak zamumlal, „Tohle... to už je dlouho. Myslím, že mi Severus ukazoval nějaký nový chvat...“ došlo mu, že jestli nebude opatrnější, budou jeho lži znít stejně hloupě jako Dracovy. A tak dodal jen, „už ani nevím.“

„Chápu,“ řekla tím samým tónem, který před tím použila Hermiona. Než se Harry mohl pokusit napravit škody, pronesla, „domnívám se, že bych si teď měla promluvit s profesorem Snapem.“

„Nikdo mi tu neubližuje!“ protestoval Harry. „Jestli je to to, co si myslíte. Chci říct, nemyslíte si to, že ne?“

Mávla hůlkou směrem ke dveřím, aby odemkla ochranu, kterou tam předtím zakouzlil její kolega, „zavolej mi svého opatrovníka, ano?“

„Otce,“ opravil ji Harry, tentokrát už trochu vztekle. Zastavil se ve dveřích a přemýšlel, co by mohl říci, aby situaci nějak vylepšil, ale výraz na její tváři mu prozradil, že nic takového neexistuje.

Vyšel z místnosti se zachmuřeným výrazem, vzdychl a řekl: „Teď čeká na tebe, tati.“

Snape přikývl, pak dodal Harrymu pohledem odvahu a zmizel v místnosti.

***

„Nesmíme spolu mluvit,“ řekl Draco, zatím co Steyne očarovával dveře od ložnice.

„To tu máme sedět mlčky?“ zeptal se Harry kouzelníka, který místo odpovědi jen přikývl.

„A proč s námi vlastně chcete mluvit?“ vyhrkl. „Proč prostě nepoužijete Veritasérum, nebo myslánku, abyste se ujistili, že tu nejsem v nebezpečí?“

Draco vedle něj ztuhl.

Steyne to postřehl, ale odpověděl, „Máme svá pravidla.“

„Nebylo by to smysluplnější?“ naléhal Harry. „Byl bych rád, kdyby se to celé vyjasnilo.“

„My z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin neporušujeme práva dětí,“ poznamenal sociální pracovník důležitě, a připomněl tak trochu Harrymu Percyho sebestředný způsob mluvy.

Měl pocit, že v tom Draco slyšel nějakou narážku - tolik k času stráveném se Zmijozely - protože reagoval popuzeně. „Vy ne? To ten váš kumpán, jak on se... Darswaithe, že? Tak ten se pokusil unést Harryho, aby ho doručil přímo Temnému pánu! To já ho zachránil. Ještě, že jsem tu byl.“

„Ano, to ano,“ souhlasil Steyne, i když poněkud bez nadšení. Harryho napadlo, že je možná jen příliš podezíravý. Ale kdo by po Darswaithovi nebyl... „Jste tu šťastný, pane Malfoy?“

Harry si všiml, že Draco bez jakéhokoli výrazu přikývl.

„Není vám líto, že se už nikdy nevrátíte do Wiltshiru?“

„Do Wiltshiru?“ podíval se na něj Harry tázavě?

„Tam je naše panství,“ řekl Draco neutrálním tónem. Pak se otočil ke Steynovi a pokračoval o něco tvrdším tónem. „Myslíte, že bych toho měl litovat?“

Steyne povytáhl jedno obočí a Harry měl pocit, že se ten člověk pokouší vypadat jako Snape, ale k tomu mu scházela jeho osobnost! „Jen mi vaše nedávná rozhodnutí přijdou zvláštní. Možná, že jsme spolu nikdy nemluvili, ale přesto vím, o kom jste vydržel mluvit celé hodiny ve společenské místnosti. A teď tu s ním sedíte docela přátelsky?“

Po této větě to byl Harry, kdo zdvihl jedno obočí. „Ty jsi o mně mluvil?“

„Ano, o tom jak moc tě nenávidím,“ přiznal Draco a zamračil se při této Steynově připomínce. „Lidé se mění. Řekl bych, že to jako sociální pracovník musíte vědět. Copak jste nemusel absolvovat nějaký kurz z psychologie nebo něčeho takového, abyste získal tuhle práci?“

„Draco!“ napomenul ho Harry, protože měl pocit, že zjevná hrubost jim v jejich problému nijak nepomůže.

„Tak moc se lidé zase nemění,“ poznamenal Steyne rozhodně. „Tak třeba vy. Pokud jste zrovna nemluvil o tom, jak moc nenávidíte Harryho Pottera, vytahoval jste se otcovými miliony. A nyní jste o všechny peníze přišel, že? A vy mi chcete namluvit, že vám to není líto?“

„Mám svoje vlastní peníze, když to musíte vědět,“ odpověděl mu Draco chladně, „a vaši poznámku považuji za nevhodnou.“

„Dělám práci, na kterou jsem byl najat,“ dodal Steyne trpkým tónem. A znovu to bylo skoro jako Snape. „Vyšetřuji zdejší situaci, abych zjistil, jestli je v nejlepším zájmu nezletilého zde zůstávat.“

Harrymu se moc nelíbilo být nazván nezletilým, ale vycítil možnost připojit k tomu svůj komentář.

„Samozřejmě, že je. Draco mě doučuje ve všech předmětech a mám pocit, že jsem se naučil víc, než kdybych chodil do školy. A Severus je vážně úžasný otec.“

„Zřejmě je to jeho zkušeností jako hlavy koleje,“ dodal Draco. „To by asi mohl potvrdit i pan Steyne, předpokládám.“

„Řekl bych, že propagandy už bylo dost,“ uťal je Steyne, „a dost řečí, vy dva spolu nesmíte o ničem mluvit, vůbec o ničem.“

Harry se nad tím zamyslel. „A smíme si třeba zahrát nějakou hru?“ poté, co Steyne přikývl, Harry došel pro kouzelnické Scrabble, vyndal je z police a začal skládat písmenka. Doufal, že se mu podaří složit pár slov. Narážek na to, co řeknou sociální pracovnici, pokud by to vypadalo, že vezme Hermioninu stížnost vážně. Jenže Steyne byl příliš chytrý. Hlídal je jako ostříž, a podíval se na Harryho podezřívavě, když se zaradoval, že může použít svoje č utvořil tak slovo rozvláčný.

***

Zatímco sociální kouzelnice hovořila s Dracem, usadil se Snape vedle Harryho a nasadil výraz nonšalantního nezájmu, jako by se nemusel obávat vůbec ničeho, co Draco může říct. Přehodil si nohu přes nohu, položil si do klína magazín o lektvarech a četl si, zjevně zcela pohlcen textem. Harry se po chvíli natáhl pro knihu, která před tím tak zaujala Draca a začal číst Krev je silnější než lektvar.

Kniha byla na Harryho vážně příliš komplikovaná, ale zřejmě pojednávala o tom, že některé lektvary působí jen na určité kouzelnické linie. Harryho to vůbec nezajímalo, ale četl dál, především proto, že chtěl přijít na to, co Dracovi na tomto tématu přijde tak fascinující.

Harry měl pocit, že sociální pracovnice je s Dracem zavřená v ložnici neuvěřitelně dlouho, pak konečně vyšli, a ona jim oznámila, že si přeje mluvit se všemi najednou. Harry si nebyl jistý, jestli je to dobré nebo špatné Znamení, ale rychle mu došlo jak se věci mají, když se na ně přes svou neimpozantní výšku podívala svrchu a oznámila, „nejsem s vaším vysvětlením o tom, jak přišel pan Potter ke svým zraněním spokojena.“

Do hajzlu, pomyslel si Harry, Draco na rozdíl od Snapea ztichl a zkameněl .

„A důvod vaší nespokojenosti, slečno Thistlethornová?“ zeptal se Snape hlasem tak klidným, jako kdyby se jen domlouvali na další dodávce scvrkoflíků.

Podívala se na něj ještě nepříjemněji. „Stížnost zaměřená proti umístění zde byla velmi konkrétní a obsahovala popis plejády různých zranění, která mi ještě nebyla uspokojivě vysvětlena. Pokud vám je způsobil profesor Snape, když vás učil bojovat, tak byl příliš surový. Úřad vás sem neumístil, abyste byl zraňován vlastním opatrovníkem. Profesor Snape nesplnil svou povinnost zachovat vás fyzicky v bezpečí, pane Pottere...“

„Tak to není!“ namítal Harry. „On se ke mně chová skvěle!“

„Ať už je váš názor jakýkoli, předám tuto věc Úřadu k dalšímu posouzení.“

„Severus ke mně nikdy nebyl krutý, přísahám...“

„Obávám se, že to nedokážete posoudit správně. Profesor Snape je tady ten dospělý, to on měl pochopit, že věci zašly příliš daleko při tom vašem...“ mírně se odmlčela, „tréninku.“

Tak a je to, pomyslel si Harry. Zrušení adopce. Nevěří, že to byl výcvik. Myslí si, že se tu děje něco dalšího, třeba, že je na mě Severus záměrně krutý, protože ve mně pořád vidí Jamese. Teď se budou řídit jejich stupidními vnitřními pravidly a nějaká komise rozhodne, že je to celé špatně, že jsem především neměl být adoptován bývalým smrtijedem a tehdy se ta čarodějka vrátí a můj sen se naplní. Snape se mě bude muset vzdát...

Hlavou mu najednou proběhlo několik myšlenek. Je čas to změnit, je čas změnit budoucnost.

„Promiň, Draco,“ pronesl najednou nečekaně, vyskočil z gauče a poodešel od zmijozelského chlapce. „S tímhle jsme nepočítali, musím jí to říct.“

Draco otevřel pusu, že něco namítne, ale pak ji s cvaknutím zase zavřel. Ještěže se do toho příliš nezapojil, došlo Harrymu, vždyť je tak příšerný lhář.

„Máte pravdu,“ řekl Harry a otočil se k sociální pracovnici. „Těch zranění by nebylo ani zdaleka tolik, kdyby pocházela od Severuse, který mě rozhodně nezraňuje, jak jste říkala.“ Harry si povzdychl. „Jsem z Nebelvíru, každý předpokládá, že budu držet slovo a já jsem Dracovi slíbil, že to nikomu neřeknu. Jenže pokud je to teď nutné, aby se věci vyjasnily, mám pocit, že to musím říct. Pravda je, že jsme se s Dracem potloukli, když jsme hráli ragby.“

„Rug-bi,“ zopakovala čarodějka slovo, které ji zjevně nebylo známé. A to byla narážka pro Draca.

„To je taková mudlovská hra,“ dodal zmijozelský chlapec s očekávatelným opovržením na předposledním slově.

„Neměli jsme to tajit před Severusem,“ přiznal Harry. „A rozhodně jsem mu neměl tvrdit, že jsem v pořádku, zatím co jsem byl doopravdy zraněný, a neměl jsem nosit dlouhé rukávy, abych je zakryl. Jenže jsem věděl, že jakmile na to přijde, zakáže nám to,“ znovu si vzdychl, „a mně ragby vážně schází, hrál jsem ho celé roky před tím, než jsem přišel do Bradavic, druhou ligu. A Draco mě jednou přistihl, jak si kreslím obrázky z téhle hry a měl pocit, že to vypadá zajímavě, a pak už to šlo ráz na ráz. Když nás pak Severus vzal ven, začali jsme zkoušet nějaké ragbyové chvaty...“

„Ta hra nemůže být tak surová,“ řekla zamračeně čarodějka. „To je nějaký mudlovský sport?“

„Tak se na něj někdy podívejte v telce,“ doporučil ji Harry a doufal, že jí ta hláška připomene, jak byl vychován a učiní tak jeho lež o tom, jak se mu po mudlovské hře stýská, uvěřitelnější. „Ragby je důvod, proč mi famfrpál nikdy nepřipadal surový.“ Lhal bezostyšně.

„A z jakého důvodu jste mi to nevysvětlil tehdy, když jste k tomu měl příležitost?“ zeptala se kousavě.

„To už jsem přece řekl, nechtěl jsem, aby se to dozvěděl Severus, a pak taky, slíbil jsem to Dracovi...“

„Právě pana Malfoye jsem se ptala,“ vysvětlila a tázavě se otočila jeho směrem.

Draco pod Harryho pohledem zrudl. Harry si nebyl jistý, jestli Draco zachytil jeho nevyřčený vzkaz: Pro Merlina, jednou v životě lži tak, aby se tomu dalo věřit... ale to, že zrudnul, jim teď hrálo do karet, protože na zmijozelském chlapci bylo vidět, že se cítí velmi nepříjemně. A docela dobře pokračoval. „Vždyť víte jak jsem byl vychován, myslíte, že se mi chce šířit se o tom, že trávím čas hrou, kterou vymysleli mudlové?“ Jeho stříbrné oči zazářily a hlas byl naplněný uspokojením a arogancí. „A pak také, byl jsem o hodně lepší než Harry. Proto vypadal, pokaždé, když jsme hráli, on hůř, svým způsobem to dává smysl, jsem čistokrevný, mám lepší reflexy a koordinaci. Ale stejně bych asi stěží chtěl, aby někdo věděl, že nejenom hraji mudlovskou hru, ale ještě ke všemu, že jsem v ní velmi dobrý.“

„Vy jste mi lhali?“ ledově se zeptal Snape a postavil se k Harrymu. „Já jsem byl tak hodný, že jsem vám vyhověl a vzal vás někam, kde svítí slunce, tak jak jste si přáli, a vy jste se mi odvděčili tím, že zatím, co jste mi řekli, že si jdete zaběhat, abyste se udrželi v kondici, ve skutečnosti jste se vyplížili věnovat se takovému nebezpečnému sportu? Možná, že tě, Harry, překvapí, že vím jaký sport tohle ragby je! Nikdy ti nedovolím zaobírat se něčím, co vypadá, jako organizovaná sebevražda!“

Harry si kousal rty. „Promiň,“ zamumlal, a pak se obrátil na sociální pracovnici, „tak už chápete, proč jsem mu to nechtěl říct?“

„A k tomu zatajování zranění,“ zlobil se Snape. „Samozřejmě, že bych ti pomohl, děcko jedno pitomé!“

„Jenže já měl pocit, že si myslíš, že jsem v poslední době měl spoustu lektvarů, zejména po Samhainu, a proto jsi mě varoval před závislostí.“

„Nestaneš se závislým, pokud se nenecháš zraňovat,“ odsekl Snape. „A teď k tobě,“ zahřměl na Draca, který elegantně vstal: „Ty jsi ho v tom podporoval a pomáhal mu. A nejenom to, věděl jsi, že je Harry zraněný, ale hrál jsi s ním tuhle imbecilní hru dál? Co jsi to za bratra!“

„Jsem dobrý bratr,“ odsekl Draco. „Podívej, ty jsi nebyl u toho, když tu pořád fňukal po dietní kole, a dalších mudlovských věcech, které tady my v Bradavicích nemáme. Pokoušel jsem se mu udělat radost, když to musíš vědět, i když to znamenalo hrát mudlovskou hru...“

„Pokud tě tak zaujaly mudlovské aktivity, možná bys měl vyčistit všechny moje kotlíky bez použití magie.“

„Nemyslím, že by mudlové měli nějaké kotlíky,“ poukázal Draco a Snapeovi téměř šla po tomto komentáři pára z uší.

„Mrzí mě, že jsme lhali Severusovi a taky mě mrzí, že jsme lhali Hermioně“ , dodával Harry o překot. „To proto, že se Draco tak styděl! A já také, jestli to chcete vědět. Ne kvůli té hře, ale proto, že byl Draco o tolik lepší. Tohle jsem nemohl Hermioně říct.“ Trochu svěsil hlavu, „ona... ona se mi docela líbí, víte?“

Čarodějka si je chvíli prohlížela, Harryho stud, Snapeovo otcovské rozhořčení, Dracův obranný postoj, pak se obrátila na svého asistenta. „Richarde?“

Také si je chvíli prohlížel, ale jeho průzkum byl o něco mrazivější, než předtím čarodějčin. „Nikdy jsem tu hru neviděl,“ připustil nakonec a významně se při tom podíval na Snapea, „ale ragby má pověst velmi agresivního sportu.“

Harry musel asi vypadat poněkud překvapeně, protože sociální pracovnice začala vysvětlovat: „Pan Steyne má diplom z mudlovských studií.“

„Aha, pak tomu rozumím,“ řekl Harry a dal si záležet, aby v tom nebylo slyšet, co si doopravdy myslí: kdo vám, proboha, dal diplom z mudlovských studií, když jste neviděl ani jeden ragbyový zápas?!

Steynův výraz byl nečitelný

„Přesto o té věci sepíšu hlášení,“ rozhodla Amélia Thistlethornová. „Nicméně, s přihlédnutím k okolnostem, doporučím, aby se to odbylo jen napomenutím.“

„Napomenutím?“ vydechl rozhořčeně Harry. Nelíbilo se mu, jak to zní. Kdo ví, kam by v jejich případě mohlo takové napomenutí vést. „To my dva s Dracem jsme porušili pravidla a vy za to potrestáte Severuse?“

„Profesor Snape musí být napomenut, aby své úkoly plnil svědomitěji,“ poznamenala čarodějka, pak trochu zčervenala a opravila sebe samu, „úkol.“

„Ale to není spravedlivé,“ namítal Harry.

„Odpusťte mu jeho předsudky,“ vmísil se do debaty Snape omluvným tónem. „Obávám se, že je to taková nebelvírská vlastnost, domnívat se, že svět musí být spravedlivý. Já jsem vám za dnešní návštěvu vděčný.“ Jeho zachmuření znovu přešlo v hluboké vrčení. „Když pro nic jiného, tak pro to, že jste mě upozornili na to, že můj dohled nad těmito mladými muži byl poněkud nedbalý. Ujišťuji vás, že žádné další ragby nebude!“

„A jak je potrestáte?“ zeptala se.

Harrymu připadalo, že ona začíná být drzá. Co je jí do toho? Pak jím, ale ta otázka otřásla. Co když se tak ptá, protože se domnívá, že Mistr lektvarů je krutý a pomstychtivý?

Snape věnoval svým synům povýšený pohled, ze kterého se nedalo nic vyčíst. „Domnívám se, že je tu pár knih, které byly zařazeny neslýchaně špatným způsobem,“ poznamenal a se znechuceným pohledem mávl rukou směrem ke knihovně. „Bezpochyby bych z toho mohl obvinit pár zlomyslných domácích skřítků, kteří jsou neschopni zorganizovat cokoli. Myslím, že tito mladí muži to mohou napravit. Oba“ , dodal s významným pohledem upřeným na Draca. „A potom si promluvíme.“

„To znamená kázání,“ objasnil Draco Harrymu.

„Těch už jsme dostali,“ vzdychl Harry směrem k čarodějce.

Amélia Thistlethornová si je ještě jeden nekonečně dlouhý okamžik prohlížela, ale nakonec energicky a věcně přikývla a gestem naznačila, že ona a její kolega jsou na odchodu. „Nicméně,“ pronesla varovným tónem, „časem se vrátíme na neočekávanou návštěvu.“

„Jistě, jistě,“ pronesl Snape tónem někoho, kdo se pokouší uklidnit rozbouřenou situaci.

„A samozřejmě, pokud bychom obdrželi další stížnost,“ dodala čarodějka.

„Už žádné nedostanete,“ ujistil ji Harry. „Na mou duši, už nebude žádné další ragby.“

Steyne se na ně mezi dveřmi otočil a upřel na něj pohled. „To doufám, že ne.“

V momentě, kdy sociální pracovníci odešli, Snape chlapcům pokynul, aby byli zticha, pak vytáhl hůlku a napsal ohnivým písmem do vzduchu: Dávejte si pozor, co v několika nejbližších minutách řeknete. Mohli tady nechat nějaké odposlouchávací kouzlo, ale moje strážná kouzla by s nimi měla udělat krátký proces.

Draco přikývl a otočil se na Harryho. „Co to mělo znamenat? Na mou duši?“

„To je taková mudlovská říkanka, je to způsob jak říct, že něco slibuješ...“ zamyslel se a řekl básničku celou: „Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí, to co říkám, to je pravda, jinak skončím pod zemí.“

Draco se zašklebil. „To, ale vážně není legrační, Harry.“

„Ne, to není,“ připustil, „ale to ani nemá být, to říkají mudlové, když chtějí o něčem říct, že je to jisto jistě pravda.“

„Není divu, že jsou mudlovské hry tak násilné,“ odsekl Draco a teatrálně se otřásl. Harry si pomyslel, že je dobře, že tu nezbyl nikdo, kdo by to viděl, tak nevěrohodně to vypadalo.

„Ale bavilo tě to, ne?“ nahrával mu Harry.

„Ale nechtěl jsem, aby z toho Severus měl potíže, ale to není moje vina. To byl tvůj nápad, tahle pitomá hra...“

„A tvůj byl nápad nic mu neříct...“

„Tak dost,“ okřikl je Snape a přestože se tvářil pobaveně udržel svůj hlas hrozivý. „Vy dva tu máte nějaké knihy k zařazení, doporučuji vám, abyste začali.“

A odešel.

A když Harry začal tentokrát vyndávat knihy na stůl, aby je seřadil správně, Draco mu opravdu pomáhal.

Snape zkontroloval, že knihy jsou v knihovničce srovnány správně a pak je informoval: „Zjistil jsem, že tady žádná odposlouchávací kouzla nenechali.“

„To dává smysl,“ poznamenal zamračeně Harry. „Ten Steyne byl dost pyšný na to, že jejich oddělení neporušovala práva dětí. Zřejmě zapomněl na Darswaitha! A to nemluvím o tom, jak hrubý byl na Draca!“

„Oni nejsou oddělení, jsou přidružený orgán ministerstva!“ odsekl Draco. „Což znamená, jak předpokládám, že je to banda lidí, přesvědčených o své vlastní důležitosti. Trochu jako tvoje přítelkyně Hermiona!“

„Se slečnou Grangerovou si to vyřídíme později,“ prohlásil Snape tak temně, až se Harry otřásl. Uvažoval, co tím otec myslí, ani to nemuselo být vyloučení nebo deset tisíc vět. Mohlo to být něco ještě daleko horšího. Ne že by si to Hermiona nezasloužila, pomyslel si Harry a jeho myšlenky začaly být stejně temné, jako Snapeův hlas.

Aby rozptýlil tyto Harryho myšlenky, přivolal Snape náhle ze své ložnice zabalenou krabici a podal ji chlapci. „Myslel jsem, že ji pro tebe schovám, dokud nezačneš znovu navštěvovat vyučování, ale rozhodl jsem se, dát ti to dnes, potom, co jsi se předvedl jako opravdový Zmijozel. Doufám, že se ti to bude líbit.“

Dárek? Harry nevěděl co na to říci. Své pocity skryl za slova: „Rychle jsi pochopil moji lež, a Draco zrovna tak. Domnívám se, že je lepší lhář, než jsem si myslel.“

Zmijozelský chlapec pokrčil rameny. „Myslím, že je snazší připojit se ke lži, nežli s ní začít. Možná to je důvod, proč je vždy jen jeden Pán zla,“ přemítal.

„A v čem Voldemort lhal?“ ostře se zeptal Snape.

Harry se podíval ze Snapea na Draca a zpět.

Dlouhý bolestný povzdech a Draco zasténal: „Ty chceš abych to řekl? Nahlas?“

„Myslím, že to pro tebe bude lepší,“ oznámil mu Mistr lektvarů. „Protože nás Harry brzy opustí, jak dobře víš. Na co chceš, aby si vzpomněl, když začnou nebelvírští, a to je nevyhnutelné, reptat, že je chyba věřit ti?“

„No prima,“ povzdechl si Draco, obrátil oči v sloup. „Krev není všechno, že? Tvoje matka se narodila u mudlů, ale hle, tady jsi ty, plod jejího lůna a lepšího kouzelníka svět nikdy neviděl. Vidíš, říkám to nahlas. Jsi stejně dobrý jako já.“

„Ještě kdyby to šlo bez toho sarkazmu,“ suše oznámil Snape.

„Když to musíš vědět, tak já už mu to řekl“ prohlásil Draco. „Když jsme mluvili o Samhainu. Připustil jsem, že přes čistou krev neměl Lucius kuráž postavit se Pánu zla! A přiznal jsem, že jsem musel ledacos přehodnotit!“ Pak se podíval na Harryho a dodal: „Když jsem řekl, že mám lepší koordinaci, protože jsem čistokrevný, nemyslel jsem to vážně. Jen jsem hrál s tebou v té lži.“

„Já věděl, že to tak nemyslíš.“ Harry se udiveně díval na bratra, ale věděl, že bude lepší dál to nerozvíjet. Opravdu ho překvapovalo, že s tím Snape začal.

Draco ukázal na balíček, který Snape dosud držel. „Tak to je vše, co jsem chtěl k tomu říct, podívejme se, co jsi to dostal.“

Po chvíli zápolení s jednoduchou šedou stuhou otevřel Harry víko krabice a vyndal hedvábný papír. Pod ním leželo složené nějaké černé oblečení, ušité z luxusní, silné, na omak jemné tkaniny. Harry to zvedl a roztřepal ho.

„Studentský hábit,“ konstatoval s úsměvem. „Pane, to je krásný dárek. Děkuji vám,“

Draco téměř pukal smíchy. „No to je úžasné, Severusi. Kdo je autorem toho uměleckého díla?“

Harry si teprve teď všiml odznaku. Byl na něm starý známý nebelvírský lev, ten kterého nosil už roky, ale zároveň i had, symbol Zmijozelu. Nádherná práce, had byl omotán kolem lví tlapy, jeho hlava ve výši lvích očí. Dívali se jeden na druhého bez nenávisti, na Znamení toho, že koleje jsou si rovny a žijí spolu v míru.

Harrymu zářila z očí radost. „Draco má pravdu, je to nádhera.“

Harrymu došlo, že si ho Snape pečlivě prohlíží, „Nemáš nějaké pochybnosti o tom, že to chceš nosit?“

„Ne, ani jednu. Patřím přece do obou kolejí a tohle to jenom potvrzuje. Chci tím říct, všichni už to vědí, ale moji kamarádi se to pravděpodobně pokusí ignorovat. Já ne,“ přejel prstem po hadovi. „To byl opravdu dobrý nápad, zkombinovat oba symboly. Jak tě to napadlo?“

Draco se posmíval. „Jak to jeho napadlo? No dovol! To byl přece můj nápad. Jak jsi tady plácal, že budeš spojovat různé části uniformy a já ti řekl, že stačí, když si do odznaku přidáš hada, pamatuješ?“

Snape přikývl. „I když teď samozřejmě má tvůj odznak daleko důležitější úkol, než být jenom symbolem.“

„Jo, já jsem opravdu uvnitř obojí,“ souhlasil Harry. „To není jenom díky té adopci.“ Draco něco netrpělivě zafrflal a tak se na něj Harry otočil.

„To není jen o tom,“ protáhl Draco, samolibý jako vždycky, i když tentokrát se díval Harrymu do očí potěšeně. „Jde o tvoje síly, víš přece, že potřebuješ vidět hada. Jak sis myslel, že to budeš řešit, tahat všude sebou Salsu, abys mohl kouzlit?“

„Myslel jsem,“ odpověděl mu Harry, „že bych to měl udělat tak, abych si byl jistý, že všude budu mít jednoho ve výhledu. Že si je namaluju na učebnice, na...“

„To ti třeba během jídla ve Velké síni bude pramálo platné,“ poukázal Snape, posadil se a elegantně si přehodil nohu přes nohu.

„Obvykle nemám potřebu čarovat nad bramborovou kaší.“

„Ale můžeš to potřebovat, pokud bys byl napaden.“ Snape se na něj dlouze zadíval, aby ho přinutil o té věci přemýšlet.

„Ano pane,“ tiše zamručel Harry. Pak měl pocit, že si jeho otec zaslouží víc, dodal: „Asi nedokážeme lidem zabránit, aby věděli o tom, že kouzlím v hadím jazyce, ale asi by bylo lepší neprozradit, jak moc jsem na tom odznaku závislý. Ale mít ten odznak po ruce je chytré.“

Mistr lektvarů, se nad tou pochvalou usmál. „Podívej se do kapsy.“

Když to Harry udělal, našel tam ještě jeden odznak

„To je na tvůj famfrpálový dres,“ poinformoval ho Snape. „A řekni mi, kdybys potřeboval další. Nechci tě bez něj vidět, je to jasné?“

„Jo, připni si jeden i na pyžamo,“ vtipkoval Draco.

Harry se usmál nad obrázkem, který mu vytanul na mysli, „kde jsi prosím tě slyšel o dietní kole?“

„Dudley se po ní přece sháněl, pamatuješ?“ pokrčil rameny Draco. „I když ještě před tím jsem slyšel tvoji malou přítelkyni, jak ve Velké síni fňuká, že by si jednu dala.“

„Pro smilování, zapamatoval by sis už pro jednou, že ona není moje děvče!“

„Samozřejmě, že není. Vždyť jsi sociální pracovnici řekl jen, že se ti líbí...“

„To byl výmysl, a ty to víš. Ale když už tak mluvíme o tom, kdo jí má rád, nebyl jsi to náhodou ty, kdo ji poslouchal během jídla? Možná, že jsi to ty, komu se líbí.“

Draco se otřásl, „ty chceš, aby se mi udělalo špatně, Pottere. Teď zpátky k tématu. Všiml jsi si toho výrazu ve Steynových očích, když jsem řekl dietní kola? Jakoby vůbec netušil o čem mluvím.“

Harry se zamyslel. „Jo. Měl jsem ten pocit, že ať už má ten titul z mudlovských nauk nebo ne, ví toho o mudlech opravdu málo.“

„To by mě zajímalo, proč se zrovna Zmijozel pustil do takového studia.“

„Už zase začínáš, Draco? Na studiu mudlů není nic špatného, a na tom že je Ronův otec tímhle tématem fascinován, také není nic špatného. A také není nic špatného na tom být chudý.“

„Ale já děkuji Merlinovi, že nejsem.“ Zavrčel Draco.

Potlačil potřebu znovu vzdychnout a otočil se k otci. „Děkuji vám za ten nový hábit, pane profesore.“

„Zase začínáš s profesorem?“ hučel Draco

„Řekl jsi, že se nebudeš montovat do toho, jak říkám Severusovi!“

„Také si myslím, že by ses do toho neměl plést,“ vmísil se do debaty Snape a přísně se podíval na zmijozelského chlapce. „Nejenom, že je to můj vztah s Harrym a ne tvůj, ale také je zajímavé pozorovat, co všechno o něm tenhle zvyk může vypovědět. Například,“ otočil se zpět k Harrymu, „k profesorovi se vracíš pokaždé, když se cítíš nespokojený, nejistý nebo máš nějaké starosti. Takže, co se děje?“

Harry měl chuť říct, že nic, ale upřené otcovy oči ho donutily si odpověď skutečně dobře rozmyslet. „Já... myslím, že se prostě jen cítím divně, když jsem dostal takový dárek.“

„Myslel jsem, že už jsi si zvykl na myšlenku, že se o tebe starám.“

„To ano, většinou...“ Harry se kousal do rtu. „Já jen, že jsem zapomněl na vaše narozeniny, pane. Chci říct, tati.“

Snape mírně zavrtěl hlavou. „Těžko můžeš říct, že jsi na to zapomněl, když jsem ti nikdy to datum neprozradil. A vážně je mi jedno, jestli si lidé pamatují, kdy mám narozeniny nebo ne.“

„Já nejsem lidi“ , stěžoval si Harry, „já jsem tvůj syn!“

„To máš pravdu.“ Snape se na chvíli odmlčel. „Možná bys mi mohl pomoci s nějakou korespondencí. Jak jsem si stačil všimnout, můj obvyklý způsob vyjadřování tě příliš nenadchl.“

Harry se najednou cítil hodně, hodně špatně. „Chceš tím říct...?“

„Jistě.“ Snapeovy temné oči zazářily, když mávl hůlkou, aby si přivolal pergamen. „Domnívám se, že je na čase srovnat účty se slečnou Grangerovou.“