Preklady fanfiction Harryho Pottera

Jdi mi z očí.

Jak hodiny ubíhaly, pronásledovala ho ta slova čím dál víc.

Jdi mi z očí.

Pořád doufal, že se Snape obměkčí, přijde a něco udělá, cokoliv. Potrestá ho. Vynadá mu. Bude s ním mluvit, aby tu hádku překonali.

Ale nestalo se tak.

Nechal Harryho úplně samotného.

Po chvíli, muselo být už po půlnoci, přišel Draco, ale všechno, co udělal bylo, že rozzuřeně prošel okolo Harryho postele do koupelny. Harry slyšel zvuk tekoucí vody, ale žádný zpěv. Této noci ne.

Pak Draco prošel místností nazpět a vztekle mával hůlkou, když zhasínal všechna světla. Poté trochu práskl dveřmi a Harry zůstal znovu sám. Draco se zřejmě vrátil ke spaní na gauči.

Ráno se zdálo být hrozně, hrozně daleko.

Nakonec Harry usnul, ale když se probudil, nepamatoval si nic jiného než dlouhé hodiny bdění. Věděl, že je ráno jen proto, že Dracův očarovaný obraz ukazoval slunce zářící nad jezerem. Trochu vyděšený tím, že ani ráno se na něj Snape nepřišel podívat, se bleskově umyl a oblékl.

Poté nakoukl do obýváku, aby zjistil, co Snape a Draco dělají. Byla sobota, jeho otec by měl být doma.

V dohledu nebyl nikdo, dokonce ani Draco. V tom Harry zaslechl hlasy, přicházející zpoza zavřených dveří laboratoře. Docela se mu ulevilo, když pochopil, že ti dva spolu prostě jen na něčem pracují. To bylo obvyklé. Harry se k nim párkrát pokoušel připojit, ale strašně se nudil. Sice dostal při NKÚ z Lektvarů Nad očekávání, ale to bylo proto, že usilovně dřel a zoufale chtěl dokázat učiteli Lektvarů, jak mu těch pět let ve třídě křivdil. Ať už dopadla NKÚ jakkoliv, neměl tu vrozenou fascinaci tímto předmětem, kterou oni sdíleli.

Když se Harry rozhlédl po místnosti, nemohl si pomoci, ale začal se cítit trochu vyděšený. Na stole bylo nádobí od snídaně; špinavé talíře dokazovaly, že Snape s Dracem snídali spolu, ale nepozvali Harryho, aby se k nim připojil. To se ještě nikdy nestalo. Ale na druhou stranu tu byl přichystaný talíř a spousta jídla. Jenže stejně nic nechtěl, neměl ani trochu hlad.

Popravdě, jenom když se podíval na stůl, dělalo se mu špatně. Byla jeho přítomnost Snapeovi tak odporná, že s ním už nikdy nebude jíst? Ještě divnější, než to, že ho Draco ani Snape nezavolali na snídani, bylo, že nepřivolali domácího skřítka, aby odklidil věci ze stolu. Zdálo se, že nechali na něm, aby se postaral o špinavé nádobí. Pravděpodobně by mohl krbem zavolat skřítky, aby uklidili, ale Harry se raději rozhodl nádobí nevěnovat pozornost.

Pokud mu bylo příliš špatně na to, aby jedl, cítil by se ještě hůř, kdyby uklízel po těch, kteří mohli.

Odešel od stolu a uvědomil si, že jen tak postává přede dveřmi laboratoře. Chtělo se mu jít dovnitř a nějak to celé vyřešit, jenže se bál. Bál se toho hrozného chladu ve Snapeových černých očích. Bál se, že znovu uslyší Snapea říkat, jak strašně ho zklamal. Ale nebyl v Nebelvíru pro nic za nic.

Strach nestrach, položil ruku na kliku a stiskl. Ale jediné, co zjistil, bylo, že je zavřeno. To bylo poprvé. Nikdy předtím nebylo zamčeno, když spolu Snape a Draco pracovali, vždy byl vítán, ale teď bylo jasné, že tomu tak není.

Jak tam tak stál, nesly se k němu zevnitř hlasy.

„Teď práškový lišejník, Draco,“ řekl Snape a znělo to naprosto soustředěně. Jako by na Harryho úplně zapomněl. Jako by na celém světě neexistovalo nic jiného než lektvary.

„Minule to nemělo tenhle ten odstín oranžové, že?“ zeptal se po chvíli Draco.

„Začaruj ten kotlík tak, aby víc hřál, dokud to nedostane rezavou barvu.“ Draco byl opravdu se Snapem spojen způsobem, který byl mimo Harryho chápání. Nezáleželo na tom, jak tvrdě při Lektvarech pracoval. Stejně neměl Dracovo nadšení a zápal. Nikdy předtím to Harrymu nedělalo starosti, nebo aspoň ne příliš, protože to vypadalo, že Snape ho má rád takového, jaký je. Jenže teď se věci vrátily tam, kde byly na začátku roku, předtím než tohle všechno začalo.

Harry udělal něco neodpustitelného a Snape ho přestal mít rád. Odhodlaně si řekl, že je mu to jedno, popadl Salsinu bednu a odešel s ní zpátky do pokoje.

Samozřejmě, že jeho pokoj nebyl přístěnek pod schody, ale cítil se stejně, jako tolikrát, když byl potrestán u Dursleyů. Velmi osaměle. Když ho vykazovali jako dítě do přístěnku, bylo to proto, aby ho potrestali, ale on brzy pochopil, že nejčastějším důvodem bylo, aby byl pryč, z dohledu.

Jdi mi z očí, nechci tě už vidět.

Harry se uzoufal do spánku a Salsa se mu omotala kolem zápěstí.

Když se probudil, bylo kolem poledne, jak ukazoval kouzelný obrázek, ale pohled do vedlejší místnosti mu prozradil, že nádobí od snídaně ještě pořád nebylo uklizeno. Draco a Snape stále ještě pracovali na tom samém lektvaru nebo možná na dalším. Harry se rozhodl, že se o to nebude dál starat. A co mu taky zbývalo, když ho tu nechali samotného. Pak jej napadlo, že nechat nádobí na stole je špatná strategie. Snape byl velmi zmijozelský a možná, že ty špinavé talíře byly vlastně nějaký test. Harry si sice nedokázal představit, co by to mohlo doopravdy znamenat. Samozřejmě, že při způsobu, jakým byl vychován, Harry věděl, že domácí práce navíc mohou být použity jako trest.

Říkal si sice, že je to pitomost, protože odeslat nádobí pryč krbem není vůbec žádná námaha, ale nic jiného ho nenapadlo. Ale ať už to bylo cokoliv, trest či zkouška, Harry se rozhodl, že raději bude spolupracovat a postará se o to. Snape a Draco stále byli v laboratoři. Slyšel je tam.
Možná by se Snapeovi nelíbilo, že Harry čekal až do poledne, než udělal práci, která měla být udělána hned.

Došel si do svého pokoje pro hůlku, rozhodnutý, že pokud má odeslat nádobí pryč magií, měl by při tom použít hůlku. Wingardium Leviosa mu nefungovalo. Říkal si, že by možná fungovalo, kdyby dal do slov více síly, ale nechtělo se mu mluvit nahlas. Nechtěl, aby Snape slyšel, jak používá svou magii a selhává mu to. Nikdy předtím se za svůj nedostatek magie nestyděl. Byl z toho jen otrávený. Zejména tehdy, když přemýšlel o tom, že jeho neschopnost použít magii by skutečně mohla mít příčinu někde hluboko v jeho psychice. Ale nyní se cítil zahanbený. Nebo ještě spíš... bezcenný. Byl špatný syn a o nic lepší kouzelník. Věděl, že dokáže použít krb, i když potom, jak se popálil, nebyl nijak zvlášť dychtivý strkat do něj znovu hlavu.

I když madam Pinceová mu poslala krbem knihy nejednou. Poprvé tím byl ohromený, zeptal se Draca, jak je možné, že cestou ty knihy neshoří.

Draco se mu samozřejmě vysmál, že je skoro mudla a s opovržením v hlase řekl: „Víš, tomu se říká magie, Harry.“ Ta vzpomínka ho zabolela a donutila jej vzpomenout si na všechny další věci, které mu Draco v posledních několika týdnech řekl.

Zmijozelský chlapec nebyl možná zas až tak marnivý, jak předpokládal, a všechna ta jeho péče o vlasy... byl jenom jakýsi druh kompenzace. Ale rozhodně byl hodně namyšlený, pokud šlo o jeho magii. Většinu času byl, co se týče Harryho nedostatku, trpělivý, ale jednou za čas vypluly na povrch jeho skutečné pocity s velkou silou. Dával s nelibostí najevo, že Harrymu tak dlouho trvá, než se jeho 'schopnosti' zase objeví. Přece jen trochu Harrym opovrhoval, protože je tak moc zranitelný.

Harry se snažil sám sobě namluvit, že je mu to jedno. Nezajímá ho přece, co si Draco myslí. Jenže problém byl v tom, že nějaká jeho malá část se o to zajímala.

Ještě zastrašenější, než předtím, Harry posbíral nádobí, včetně netknutého jídla, položil ho do krbu, pak tam hodil letax a zavolal do kuchyně. Vlastně nevěděl, jestli to je ten správný způsob. Snape a Draco zřejmě mají zvláštní způsob jak kontaktovat domácí skřítky, když dojedli, nádobí nejčastěji prostě zmizelo ze stolu. Ale fungovalo to, nebo alespoň se nádobí někam ztratilo. A to, že ho nebylo vidět, Harrymu naprosto stačilo ke štěstí. Vrátil se zpět, sedl si na postel, nechal Salsu, aby se mu proplétala mezi prsty a mluvil se svým mazlíčkem o všech problémech.

Jeho důvěrníkem byl had, jak jednou zdůraznil Draco. Ale kdo jiný mu zbýval? Snape s ním mluvit nechtěl. To už bylo jasné. Takže Harry Salse vyprávěl a vyprávěl. Vysvětloval, jak Ron řekl věci, které neměl, ale byl za to už potrestán více než dost, jak Snape neposlouchá rozumné důvody, jak Draco překročil všechny meze a Snape také, tím, že odečetl pět set bodů za něco, co vůbec nebyla školní záležitost. Ty body ho opravdu trápily. Zejména způsob, jakým je Snape odebral. Jenom Nebelvíru. I když Snapeův syn přece musel být zároveň i ve Zmijozelu, znamená to tedy, že ho opustil? Salsa naslouchala. Nerozuměla tomu, co jsou to body, a neexistoval způsob, jak jí to vysvětlit. Ale čemu rozuměla, bylo, že Harry potřebuje teplé místo, kam by se stočil. Takové místo mi vždycky pomůže, řekla Salsa. Harry si vzdychl, kdyby tak pro něj byly věci stejně jednoduché.

Draco se vrátil pozdě odpoledne a vypadal nepřítomně a nepříjemně. Byl nepřirozeně bledý, světlé vlasy zplihlé. Pracoval nad kotlíkem víc jak deset hodin a to se muselo nějak projevit na zevnějšku.

„Co jsi dělal celý den? Hrál jsi si s tím pitomým hadem?“

Harry sklopil pohled a skryl Salsu do dlaní. „Uklidil jsem nádobí, které jste se Snapem nechali na stole.“

„To muselo trvat celou věčnost,“ protáhl Draco tak opovržlivě, že se Harry cítil, jako by v něm něco uvadalo. Nepotřebuju Dracovu dobrou náladu, říkal si Harry. Ale opovržení zmijozelského chlapce mu dělalo takové starosti, protože možná bylo odrazem Snapeovy nálady. Oba jsou na něj rozzlobení.

„Sklapni, Malfoy. Nechci se hádat, netoužím po boji.“

„To není zas až tak velké překvapení,“ odsekl mu druhý chlapec. „Trávíš tu už měsíce od své operace a pokoušíš se přivolat svou magii zpátky, abys překonal Pána zla. Většinou jsi, ale za celý den nezkusil ani jedno kouzlo a když Snape připravil věci tak, abys použil letax, ještě jsi se na něj naštval.“

Harryho trpělivost byla ta tam. „Vždyť víš, že mě to popálilo, takže mi řekni, kdo měl pravdu!!“

„Harry Potter má pravdu vždycky, že? Jsi přesně tak arogantní, jak Severus vždycky říkal! A víš, co mi řekl? Varoval tě před tou operací, říkal ti, že kouzelníci si nemají pouštět mudlovské lékaře k tělu, ale ty jsi trval na svém. Víš, co si myslím? Hledáš důvod, jak vyklouznout z této války!“

Harry viděl rudě. Jak mu může Snape přednášet o důvěře, když prozradil tak soukromé věci Dracovi. Předtím už o tom mluvil s Remusem, ale pro tohle není žádná omluva. „Ale ty jsi mi říkal, že mi rozumíš, pamatuješ?!“ ječel Harry. „Říkal jsi, že kdybys byl mnou, také bys nechtěl bojovat.“

„To, aby ses necítil tak hrozně,“ křičel Draco zpět. „Jenže my očekáváme, že chlapec, který přežil, bude lepší. Potřebujeme lepšího!“

„Neříkej mi tak!“

„Budu ti říkat, jak se mi zachce. Zbabělče... stačí to pro začátek? Kdyby ses mě zeptal proč, řekl bych, že jsi nadšený, že ti vyhořelo jádro a že nemůžeš dělat žádná kouzla.“

„Jo! A ty jsi zase vždycky nadšený jen z peněz.“

„Severus mi to o té adopci vysvětlil,“ vztekal se Draco. „Nemyslel si, že by pro mne byly peníze důležitější než on, ale nechtěl mě připravit o to málo, co mi zbylo. Když k němu stejně už náležím, i když jiným způsobem.“

Harry se otočil ke zdi a mazlil se se Salsou. Draco se šel osprchovat a tentokrát si zpíval, jakoby ho nic na celém světě netrápilo.

Hodina večeře přišla a odešla, ale Harry zůstal ve svém pokoji. Snape tam také nebyl, což usoudil z toho, že ticho bylo rušeno tím, jak o talíř cinkala jen jedna vidlička. Draco evidentně jedl sám. Harry stále ještě neměl hlad, ale snědl pár malin v čokoládě, které mu Neville poslal k Vánocům a napil se vody z kohoutku v koupelně. Do zdravé stravy to mělo daleko, ale nic víc by jeho žaludek nezvládl. Chvíli si četl a našel, že arabská guma zahání zlo. Ale vyřešit tajemství Přání už mu zdaleka nepřipadalo tak lákavé. Cítil se hrozně unavený. Do ničeho se mu nechtělo, ne, když je na něj Snape rozzlobený.

Celý dlouhý den čekal, že si s ním přijde jeho otec promluvit. Celý den... a ani jedno slovo. Harry by si mohl myslet, že Snape čeká, až Harry udělá první krok. Jenže, kdyby to tak bylo, proč by se před Harrym zavřel v laboratoři? Bylo nad slunce jasné, že Snape nestojí o to, aby se okolo něj motal a Harry se velmi tvrdým způsobem naučil, že když o vás dospělí nestojí, je lepší být neviditelný. Takže zůstal celý den ve svém pokoji. Ale jak dlouho ještě může trvat, než mu Snape odpustí? Zmijozelští neodpouštějí snadno a Snape je navýsost zmijozelský. Jistě, ten incident s myslánkou nakonec Harrymu odpustil. Ale to bylo jiné. Před tím Snape Harrymu nevěřil, takže Harryho slídění nemohla být skutečná zrada. Byla to prostě jen hrubost. Harry svěsil hlavu, když o tom tak přemýšlel. Takhle to přece řekl i Snape. Věřil Harrymu, že uchová v tajnosti to, o čem se sociální kouzelnicí mluvil. Tentokrát zradil Snapeovu důvěru. Netušil, jak dlouho může trvat, než Zmijozel překoná něco takového. Jak zná Snapea, mohl by být rozzlobený velmi, velmi dlouhou dobu. Ale dost s těmi smutnými myšlenkami.

Harry se šel osprchovat, aby si pročistil hlavu, ale nefungovalo to. Nakonec seděl na kamenné podlaze, nechal vodu, aby na něj dopadala a přemýšlel, co mohl udělat jinak. Potíž byla v tom, že celé to začalo Snapeovým zacházením s Ronem, které bylo pro Harryho prostě nepřijatelné, naprosto nepřijatelné. I kdyby to znamenalo smíření se Snapem, nemohl jeho chování odsouhlasit. Harry se utřel do ručníku a roztřásl ho chladný vzduch. Přál si, aby byl schopen udělat alespoň jedno nebo dvě ohřívací kouzla. Harry často měl takové myšlenky, ale dnes večer ho z nich mrazilo. Protože, jestli mu Snape nehodlá už nikdy odpustit, bude se ho chtít zbavit. Ale Harry přece nemůže odejít bydlet někam jinam, ne dokud je bez magie. Což znamená, že pokud získá svoji magii, ztratí otce. Nebo už ho ztratil? Nezasloužíš si být můj syn, Harry... body jen z Nebelvíru... jdi mi z očí.

Když konečně vylezl z koupelny, uviděl Draca usazeného v posteli, jak čte Snapeův časopis o lektvarech. No samozřejmě, žádný div, že ho má Severus radši.

„Doufám, že jsi už přestal trucovat,“ řekl Draco docela klidně, odložil svázané pergameny stranou a zhasl světla.

„Já jsem netrucoval,“ pevně sdělil Harry zmijozelskému chlapci, prošel temnou místností a vklouzl do své rozestlané postele.

„Tak jak bys nazval to, když je někdo celý den schovaný v pokoji?“

„Snape říkal, abych mu šel z očí, tak jsem to udělal.“

„Chápu,“ pronesl Draco. „Jsi mučedník. A to jsem myslel, že máš alespoň nějakou nebelvírskou kuráž.“

„Spíš si myslíš, že jsem zbabělec a hlupák,“ zlobil se Harry. „Není to to, co jsi řekl?“

„Co kdybychom se bavili o tom, co jsi řekl ty, Pottere?“

„Tys s tím začal!“

„Ne, začal jsi ty, tím, jak straníš Vlezlýmu.“

„Tak s tím si už nemusíš dělat starosti!“ vřískal na něj Harry. „Protože Rona už pravděpodobně vyhodili.“

„Podívej, už zase začínáš! Zajímá tě jenom Weasley!“

„Taky by tě možná zajímalo, kdyby tvůj přítel měl být vyloučen. Ale počkej, ty přece nemáš žádné přátele, takže to je možná ten důvod, proč nevíš, jak se teď cítím.“

„Je mi jedno, jak se cítíš! Jen chci, abys přestal být tak hnusnej na Severuse.“

„Já jsem hnusnej?“ lapal po dechu Harry. „A co on? Za celý den na mě nepromluvil ani slovo.“

„Jen tak pro tvou informaci, on nemohl,“ zlobil se Draco. „Nebylo mu úplně dobře. Jenže to ty nemůžeš vědět! A proč? Protože jsi celý den trucoval, místo toho, aby ses namáhal přijít, a podíval se, jak mu je!“

„Těžko jsem se mohl přijít podívat, když jste byli v laboratoři zamčení.“

Draco šokovaně ztichl. „Dveře byly zamčené?“

„Nedělej, že to nevíš! Když o tom tak přemýšlím, stejně jsi je nejspíš zamkl ty!“

„Ne...“ ale pak se najednou Dracův tón změnil, najednou slova z jeho rtů plynula s tak překvapivou lehkostí, že bylo jasné... že lže. „Jo, máš pravdu, zamkl jsem. Už budem spát, co ty na to?“

Harry by přísahal, že něco není v pořádku. Bylo jasné, že to byl Snape, kdo před ním zamkl, ale proč tedy Draco lhal? Určitě ne proto, aby šetřil Harryho city, ne potom, co ho nazval zbabělcem, kreténem a bůhví čím ještě. Draco něco věděl, něco, co chtěl před Harrym utajit. Zase nějaké tajemství.

„Co jsi mi neřekl?“ vybuchl Harry.

„Nic.“

„Cože?“

„Vážně nic,“ protestoval Draco, „a já už chci spát.“

„Řekni mi, co se dělo dnes v laboratoři!“ ječel Harry

„To ti musí říct Severus,“ odsekl Draco. „To se týká jen jeho, mě, díky Merlinovi, ne.“

A pak už, i když Harry naléhal, neřekl ani slovo.

Nakonec ho Harry nechal spát, ale on sám spát nemohl. Nemohl si pomoci, ale přemýšlel, jestli za zamčením Snapeovy laboratoře a celodenní ignorací není něco víc, než jen to, že jeho otec nemůže zapomenout na jejich včerejší hádku. Možná, že ty zamčené dveře byly symbolem něčeho zásadnějšího, možná, že ho Snape vymazal ze svého života a tohle by mohl být zmijozelský způsob, jak takovou věc sdělit.

Když rozzuříte Zmijozela, přestanete pro něj existovat. Jenže Snape ho teď vyhodit nemůže. Nemůže ohrozit Chlapce-který-doufejme-zachrání-všechny.

Ale zřejmě ho Snape nemůže vystát. Jako by letošek neexistoval.

Náhle se ho zmocnil neklid a rozhodl se, že už toho má právě dost. Snape mu mohl říct, aby zmizel, mohl dát příkaz, aby dveře byly zamknuty, ale Harry měl skrývání právě dost. Půjde za Snapem a promluví si s ním, když pro nic jiného, tak proto, aby zjistil, jak si stojí. Neschopen snášet nejistotu už ani o minutu déle, vylovil ty teplé huňaté ponožky, co dostal od Brumbála, a v pyžamu se vydal ke dveřím pokoje učitele Lektvarů.

Zdvihl ruku, že zaklepe, ale pak si to skoro rozmyslel. Pokud se Snape ještě zlobí, možná není nejlepší nápad tahat ho z vyhřáté postele. Kdyby vzbudil uprostřed noci strýce Vernona, skončil by na zemi. Jenže Snape přece není strýc Vernon a on sám přece několikrát říkal, aby se za ním Harry nerozpakoval přijít, když ho potřebuje.

Harry se rozhodl, že teď ho potřebuje. I když v tom tentokrát nebyla žádná noční můra ani divoká magie, on opravdu potřeboval Snapea vidět. Připravil se na nejhorší, zaklepal a hlasitým šepotem se ohlásil: „To jsem já, Harry, pane. Můžu jít dovnitř?“

Odpovědí mu bylo jen hluboké ticho sklepení.

Harry znovu zaklepal a zavolal, tentokrát hlasitěji.

Ale bylo to k ničemu. Snape tam buď nebyl, nebo se rozhodl Harryho ignorovat.

Ještě sklíčenější, než byl před chvílí, se Harry dovlekl zpět do postele, kde se mu prvně po dlouhých týdnech vkradl do mysli sen o minulosti a přítomnosti, aby se zakousl hluboko do Harryho duše.

Znovu byl Štědrý den a oni byli v Devonu. Snape a Draco seděli na odrbané pohovce, zabráni do rozhovoru. „Ani jsi se nezeptal, jak jsem změnil Lotion-Potion,“ řekl Draco a zlomyslně se usmíval.

„To je pozoruhodně pitomý název,“ komentoval Snape nakyslým hlasem.

Draco se uculoval: „Já jsem to vymyslel, tak jsem to taky pojmenoval.“

„Nikoli, pane Malfoyi, vymyslel jsem to já, ty jsi jen přidal nějaké přísady.“

„Škoda, že to nemůžeme vyzkoušet hned, předpokládám, že budeme muset počkat...“

„Nemluv o tom, nechci, aby o tom Harry věděl.“

„Nemůže nás slyšet, chodí okolo toho starého dubu a mluví s hadem.“

Snape zdvihl obočí: „Venku je na Salsu příliš zima, nebude čilá.“

„Vzal ji v té krabici, co jsi mu dal,“ vysvětloval Draco.

Harry chtěl slyšet víc, chtěl vědět, jaké další tajemství před ním Snape skrývá, jenže sen se najednou začal točit a vířit tak, až se mu zdvihal žaludek. Bylo to, jako by ho pohltilo tornádo a pak ho, bez dechu, vyplivlo na začátku dalšího snu. Jenže tenhle se netýkal minulosti, ale budoucnosti. Věděl to, protože byl ve svém pokoji ve Snapeově bytě a Dracův kouzelný obraz ukazoval vrbu mlátičku, které rašily z pupenů nové listy.

Bylo jaro, časné jaro a Harry byl ve svém pokoji sám.

Když se rozhlédl okolo, uviděl na polici, kde normálně bývaly jeho knihy a některé vánoční dárky, ležet obálku. Nic jiného, jen obálku. Byl zvědavý a tak došel k polici, rozlomil voskovou pečeť, kterou byla obálka uzavřena. Do ruky mu dopadl drobný klíček. Klíč od trezoru v Gringottově bance.

Vyrušily ho hlasy, které k němu doléhaly z obývacího pokoje. Bezpochyby slyšel Amaelii Tistlethornovou, její vysoký hlas byl nezaměnitelný. Harry vrátil klíček do obálky, odložil ji a pak šel ke dveřím poslouchat a špehoval mezírkou ve dveřích Snapea, aby zjistil, o čem s čarodějkou mluví.

„Nikdy,“ řekla, „opravdu nikdy by mě nenapadlo, že se setkáme tak brzy a ještě ke všemu za tak příšerných okolností.“

„Mám vám přinést ty dokumenty?“ zeptal se Snape a jeho hlas zněl odměřeně a profesionálně. „Chci to uzavřít tak rychle, jak jen to bude možné.“

Kouzelnice pevně stiskla rty: „Doufám, že mi porozumíte, když vám řeknu, že jsem pod velkým tlakem nedovolit vám učinit takové rozhodnutí.“

Na Snapeově tváři se rozhostil zlověstný výraz, jak mohl Harry ze svého stanoviště vidět. „A ani se nemusím ptát z které strany. On prostě rád tahá za provázky.“

„Bezpochyby se nepostaral o to, jak se to vyvinulo, ale...“ pokrčil Snape rameny, „obávám se, že je to nezbytné.“ Přimhouřil oči. „Doufám, že se jím nenecháte odradit.“

„Samozřejmě, jediným zájmem Úřadu je vždy blaho dětí. Jste si jistý, že je to jediný způsob, jak tuto situaci vyřešit?“

„Jsem si naprosto jistý,“ odpověděl Snape a v rozhodném gestu zkřížil ruce na hrudi.

„Rozumím tomu, že se váš názor změnil, ale je to tak náhlé.“

„Tohle je jen důsledek, předcházelo tomu mnoho událostí.“

Kouzelnice vstala, jakoby hledala cestu, jak zlomit mužovu tvrdohlavost. „Jsem si jistá, že ten mladý muž musí být zoufalý, když zvážíme...“

„Slečno Thistlethornová,“ řekl Snape klidně, ale rozhodně, „je čas skončit tohle období zmatků, my oba potřebujeme najít cestu z této neúnosné situace. Doufám, že jsem to řekl jasně.“

„Naprosto jasně, pane profesore.“

S těmi slovy mu čarodějka podala pergamen, Snape si ho vzal, přivolal si brk a podepsal jej.

„Teď bych chtěla mluvit s Harrym,“ řekla Amélie Thistlethornová, „jistě chápete, že o tomto postupu musí být informován.“

Snape přikývl, přičemž mu pramen dlouhých černých vlasů spadl do tváře: „Bez pochyby.“

Harry se probudil roztřesený, vlasy mu téměř stály hrůzou, v očích děs z toho, co viděl.

Pracovnice Úřadu, situace, která je nešťastná a neúnosná, to bezpochyby nemůže být Dracova adopce, kterou čarodějka navrhovala. Ve skutečnosti to vypadalo, že s tím, co se má stát, zásadně nesouhlasí. Ale co to mohlo být?

Snape mluvil o někom, kdo tahá za nitky, aby tu věc zastavil - kdo jiný by to mohl být než Brumbál. Měl dost vlivu na to, aby dokázal Harryho adopci urychlit. Snape neříkal o řediteli, že je mistr šachu jen tak pro nic za nic. A nyní Snape a Thistlethornová připravovali něco, s čím Brumbál nesouhlasil. Něco, co mělo Snapea a Harryho dostat z neúnosné situace, ve které se nacházejí.

A pak tu byl ten klíček od trezoru a fakt, že místnost byla podivně prázdná. Ve skutečnosti bylo všechno, kromě toho klíčku, pryč...

Někdo mu sbalil všechny věci, aniž by mu o tom řekl.

Ale to přece dává smysl, ne? Pokud Snape podepsal ty papíry, o kterých byl Harry přesvědčený, že ví, co znamenají, pak dává smysl, že měl zabaleno i to, že měl zpátky svůj klíček.

První, co ho v panice napadlo, bylo, že to třeba není pravda. Měl přece spoustu snů a ne všechny byly věštecké. Ale náznaky tu byly, něco z minulosti, víření, něco z budoucnosti. A ta část, co se týkala budoucnosti, se vždycky vyplnila.

Vždycky.

Udělal všechno, co mohl, pro to, aby Rona neuhodil, ale stalo se to.

Bylo naprosto nesmyslné myslet si, že by ho Draco Malfoy někdy nazval bratrem, ale stalo se to také.

A nyní měl další věštecký sen. Něco dalšího, co se vyplní.

Harry to tušil ještě před tím snem. Proč by ho jinak Snape nechal sedět celý den samotného v pokoji a trápit se? Když byl smutný před tím, Snape přišel a navrhl mu, aby hráli kouzelnické Scrabble, ale tentokrát ne, tentokrát se nestaral.

Takže to dávalo smysl. Všechno to bylo v tom snu.

Snape se nechystá Harrymu odpustit, místo toho mu vrátí jeho klíč. Zavolá na Úřad a řekne, že adopce se neosvědčila, a vzepře se Brumbálovi, který ho bezpochyby bude žádat, aby dal Harrymu více času.

Snape se nechystá dát Harrymu další čas, ten sen byl víc než dostatečně jasný.

Chystá se ho zřeknout.