Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Tak, už to mám,“ řekl Harry jednou večer, když hloubal nad tlustou knihou, kterou mu madam Pinceová poslala před několika týdny. „Řekneš mi, když nebudu mít pravdu? Nebo když nějakou rostlinu určím špatně?“

Draco se podíval svým nejznuděnějším a nejpovýšenějším pohledem, ale přikývl.

Ron psal svůj trest a nepřestával u toho vrčet.

Harry se na svého přítele soucitně podíval. Nebyl si jistý, kolik už má Ron hotovo, věděl jen, že je to tak nějak kolem devíti tisíc.

Když Draco zachytil přátelský pohled, kterým se Harry na Rona zadíval, zavrčel taky.

Harry se rozhodl, že je bude oba ignorovat a bude se věnovat tomu, co teď je hlavní - nebelvírskému Přání. „Takže, tady je,“ oznámil a prohlížel si poznámky, na kterých pracoval několik posledních večerů. „Zvonek modrý, květ mandloně, listy jahodníku, lístky šalvěje, semínka slunečnice a kosatec!“

„Tohle máš všechno správně,“ s přikývnutím potvrdil Draco.

„Ale není to kompletní,“ promluvil přes celou místnost Snape. Harry se podíval na svého otce, který seděl na gauči, elegantně nohu přes nohu a četl časopis o lektvarech.

„Myslím, že jsem určil každý květ, list a semínko, pane,“ namítal Harry. „Co myslíte tím, že to není kompletní?“

Snape se pousmál. „Ta slunečnicová semínka vypadají, že jsou něčím natřená. Popravdě řečeno, nedoporučoval bych ti, abys je jedl.“

„Otrávil bych se?“

„Ne, bylo by to jen nepříjemné.“

„Já to nikdy nedodělám,“ bědoval Harry, zatímco tahal semínka z vázy, aby si je prohlédl. „Jsou o něco tmavší než normálně, takže předpokládám, že jsou něčím pokrytá... ale jak mám přijít na to, co se to do nich vlastně vsáklo?“

„Možná by ses mohl zeptat někoho z Nebelvíru,“ poukázal Snape.

„Takže teď mi doporučujete, abych podváděl?“

„Ve skutečnosti se člověk často při poznávání rostlin musí někoho zeptat,“ připustil Snape. „Zejména pokud nemá nadání pro Bylinkářství a jeho příbuznou vědu - Lektvary.“ Zatímco to říkal, díval se na Rona, což Harrymu připadalo divné, dokud ho nenapadlo, že mu tím jeho otec vlastně poskytl příležitost. Zeptej se někoho z Nebelvíru...

„Rone,“ oslovil ho poněkud váhavě. „Nepředpokládám, že víš, co mi Ginny a ostatní dali do Přání všeho dobrého?“

Nebelvírský chlapec odhodlaně psal, obočí stažené soustředěním.

„Rone,“ zkusil Harry znova upoutat jeho pozornost. Bez úspěchu.

„Pane Weasley,“ řekl Snape hrozivě, i když ne hlasitěji než Harry. To zabralo.

Podmračený Ron se podíval nahoru. „Ano, pane?“

Snape se na něj přísně podíval. „Harry s vámi mluví.“

Ron se zakřenil a zjevně nestydatě lhal: „Opravdu? Neslyšel jsem ani slovo. Co jsi chtěl, Pottere?“

„Pro Merlina, pět let jsi byl můj nejlepší přítel,“ zlobil se Harry. „Přestaň s tím nesmyslným Potterem. Zní to stejně, jako když to říkali Snape a Draco, což by mělo stačit, abys toho nechal.“

„Možná, že potřebuje pár tisíckrát napsat Harry má křestní jméno,“ přemítal Snape nahlas a v jeho hlase se skrývala hrozba.

„Harry,“ podrobil se Ron, ale mračil se. „Co jsi chtěl?“

„Myslím, žes mě slyšel. Mluvil jsem o Přání.“

Ron se nenamáhal to popřít, přestože vedle něj seděl Snape, dychtivý přidat mu další trest. „Vzhledem k tomu, že ani jedna část není ode mě, a byl bych rád, kdybychom v tom měli jasno,“ odsekl, „nemám nejmenší představu, co v něm je. Teď, jestli ti to nevadí, musím ještě napsat sedmnáct vět!“

Jenom sedmnáct? Harry si nemohl pomoci a cítil za svého přítele úlevu. Ať už Ron přijal celou tuhle adopční záležitost jakkoliv špatně, Harry měl pramalou radost, když ho viděl večer za večerem přicházet, aby splnil svůj trest. Bylo mu jedno, co říkal Snape, napsat deset tisíckrát cokoli bylo vyšinuté. Byly to více jak čtyři týdny školního trestu za něco, co se netýkalo Bradavic. Nebylo to, jako kdyby Ron dal průchod svému hněvu ve třídě, v jídelně, nebo přímo před Snapem. Byla to hádka mezi přáteli, nic víc a Harry, ne poprvé, cítil, jak ho zalila vlna frustrace proto, že to Snape odmítá vidět.

„Mám radost, že už to máš skoro hotové,“ přátelsky poznamenal Harry, ale nevypadalo to, že by to Rona uklidnilo.

„Jo, já taky,“ brblal Ron, a nemínil tím, že je rád, že se zbaví křeče v prstech. Že tím myslel, že už nechce být dál v blízkosti Harryho, bylo jasné každému v místnosti.

Když už tak přemýšlel o bolavých prstech... přešel Harry ke svému otci a sedl si vedle něj na gauč. „Mohl byste použít nějaké kouzlo na moje ruce, pane? Kouzlo vydrželo posledně asi šest dnů, ale teď mě zase bolí.“

Snape vytáhl hůlku a dotkl se s ní každého prstu a dlaní, mumlal něco latinsky a pak tiše řekl: „Arabská guma, Harry.“

„Chtěl byste, abych vám pro nějakou došel?“

Snape se rozesmál a byl to smích otce, kterého jeho dítě právě pobavilo. „Ne, v tvém přání. Slunečnicová semena jsou pokryta arabskou gumou.“

„Aha...“ rozzářil se Harry a protáhl si ruce. „Děkuji, pane profesore.“

Koutkem oka Harry zahlédl, jak je Ron pozoruje. Když se však na něj podíval přímo, nebelvírský chlapec okamžitě sklonil pohled k pergamenu.

„Takže,“ řekl Harry a obrátil se zpět ke stolu, „s Ginninou knihou by mi mělo trvat jen chvilku, než zjistím, co to přání znamená.“

„To bude ještě zajímavé,“ rýpal Draco. „Těším se na tvůj výraz, až to vyluštíš.“

Harry si nedovedl představit, že by mu Ginny a Neville i všichni ostatní přáli něco zlého, takže neměl ponětí, co tím Draco myslí. Jistě, nikdo z Nebelvíru by mu nevybral Snapea jako otce, kdyby to bylo na nich, ale více méně to akceptovali... tedy až na ty dva, kteří vždy byli jeho nejbližšími přáteli.

Ne že by se Ron právě projevoval jako jeho přítel. Nebo Hermiona... i když ona se ve skutečnosti nechovala ani zdaleka tak pitomě jako Ron. Nakonec měla tolik slušnosti, aby se pokusila udržet jejich přátelství, přestože pořád zdůrazňovala svoje starosti a obavy.

„Ty si ze mě jen utahuješ,“ řekl Harry Dracovi.

„Použij svoji knihu,“ doporučil mu chlapec. „Uvidíš.“

„Pane profesore?“ zeptal se Harry, který se teď už cítil trochu vystrašený.

„Tvoji přátelé vyjádřili své pocity precizně,“ bylo všechno, co Snape řekl. To neznělo tak špatně. Jenže Snape je mistr ďábelských dvojsmyslů.

„Pustím se do toho,“ rozhodl se Harry, otráveně otevřel Přejeme ti dobré a začal v obsahu hledat modré zvonky.

***

Jenže i s Ginninou knihou bylo hledání těžší, než Harry očekával. Za prvé, kniha neobsahovala všech sedm věcí, které byly v jeho přání, odkazy nebyly kompletní. Na příklad obsahovaly slunečnicové květy a stonky, ale ne semena. Podařilo se mu nalézt, že listy jahodníku znamenají přání štěstí a lásky - to neznělo špatně - když Ron odsunul pergamen a oznámil:

„Tady to je. Deset tisíc, pane profesore. Teď, když vám to nebude vadit, půjdu si po svých...“

„Moment, pane Weasley,“ přerušil ho Snape.

Ron už skoro vstal, ale tohle jej zamáčklo zpátky do křesla. „Cože?“

„Tady jste od čísla sedm tisíc devět set osmdesát jedna přešel rovnou k číslu sedm tisíc devět set osmdesát tři a vynechal jste,“ ozval se Snape se zlomyslnou radostí. „Váš trest bylo celých deset tisíc vět.“

Harry chtěl namítnout, že je to příšerně malicherné, ale Ron popadl ze stolu brk a napsal tu scházející větu. Možná, že je to tak lepší. Určitě to bude mít Ron rychleji napsané, něž by cokoliv vyhádali.

Nebo ne?

„Tady,“ řekl Ron znovu důrazně.

Tentokrát stál celou dobu, dokud Snape nepronesl, bezpochyby s temným potěšením: „Pak je tady taky ta záležitost s číslem osm set patnáct, dva tisíce čtyřicet sedm a pět tisíc jedno sto čtyři, které jsou nesporně nečitelné a nedosahují standardu, který já od svých studentů požaduji.“

„Profesore!“ zvolal Harry. „Buďte rozumný!“

„Nepotřebuji, aby ses mě zastával, Pottere,“ zavrčel Ron. Aniž by si sedl, dopsal tři věty a pak, celý vzteklý došel k místu, kde seděl Snape a mával mu pergamenem před obličejem. „Tady! Tak už jste spokojený, vy...“ Zřejmě přemýšlel, která urážka by byla nejvhodnější. A pak beze známky zdvořilosti dodal: „Profesore?“

„Dejte mi chvíli, abych o tom popřemýšlel, pane Weasley.“ odpověděl Snape tiše, ale Harry slyšel v otcově hlase nebezpečný spodní tón. Kruciš, kruciš... Když Snape prohlížel svitek, měl Harry pocit, jako když sedí na jehlách a připínáčcích a ten v něm rostl, když se jeho otec zdvihl a z nejvyšší přihrádky knihovny vytáhl těžkou roli pergamenu, která obsahovala zbytek Ronova trestu. Rozbaloval jeden svitek za druhým, prohlížel je a jeho tmavé oči bleskově kontrolovaly to ohromné množství práce, kterou Ron dokončil.

Bylo naprosto zjevné, že Snapeova touha po pomstě nebyla naplněna. Jeho hlas přetékal zlomyslnou radostí, když konečně oznámil: „Zdá se, že jste v každé jedné větě napsal slovo obětavě špatně.“ Potřásl hlavou s falešným soucitem. „Budete muset začít od začátku, pane Weasley.“

Na krátkou chvíli zavládlo ve sklepení absolutní ticho. Pak bylo protrženo výbuchem zuřivého vzteku.

„Já to znovu dělat nebudu,“ zařval Ron a jeho obličej nabral opravdu ošklivou rajčatovou barvu.
„Pane profesore, to je opravdu zlomyslné,“ poukázal Harry a pokoušel se zůstat klidný. Koneckonců Snape víc respektoval rozumné argumenty než výlevy citů. „Pokud vám ta chyba opravdu tak vadí,“ snažil se navrhnout kompromis, „pak nechte Rona každou větu opravit. Nenechávejte ho znovu začínat od nuly.“

Harry si povšiml, že tentokrát ho Ron neokřikl, aby se to do toho nepletl. Ve skutečnosti se díval z Harryho na Snapea a v jeho očích bylo téměř vidět, jak doufá, že Harry bude mít alespoň nějaký malý vliv díky tomu, že patří ke Snapeově rodině...

„Tím, že jsem potrestal pana Weasleyho tímto způsobem, jsem sám sobě přidělal práci, takže on by měl mít v sobě alespoň tolik cti, aby to opsal správně.“

„Já to opsal správně,“ ječel Ron a byl červenější, něž by kdy Harry řekl, že je možné. „Napsal jsem slovo objetavý stejně jako vy a vím to, protože jsem se díval! Harry mi řekl, že to mám napsané špatně, tak jsem se potají podíval, jak jste tu větu napsal vy a bylo to napsané takhle, na to mohu přísahat!“

„Jak myslíte,“ řekl Snape a jeho tón zněl jistě a uvolněně. Harry si nemyslel, že by Mistr lektvarů někdy něco napsal špatně.

Ron skousl rty, vysypal ze svého školního batohu změť věcí, a když hledal kousek pergamenu, který Snape psal před týdny, rozházel je po celém stole. Harry si na okamžik myslel, že ho Ron ztratil, takže hádka ztrácí smysl. Ale pak, až na úplném dně velkého koženého pytle, Ronovy prsty našly ten malý kousek, který popadl a mával jím ve vzduchu. „Vidíte?“ jásal. „Vidíte?“

„Navrhuji, abyste se podíval vy“ doporučil mu Snape. „A potom, co uklidíte ten nepořádek, který jste udělal na mém stole, můžete začít znovu od čísla jedna.“

Ron se zuřivým úšklebkem zíral na větu, kterou napsal Snape. Bez pochyb teď vypadal nejhůř, jak ho Harry kdy viděl, protože byl už téměř fialový. Nejprve vypadal zmateně, potom rozzuřeně a nakonec odhodlaný zabít někoho holýma rukama.

Někoho? Bylo nad slunce jasné, že jediný, koho dychtí zabít, je Snape.

„Ty zatracenej Zmijozeláku!“ řval až z toho ochraptěl. „Na tom papíru bylo napsáno objetavý s JE, vím to, díval jsem se! A teď je tam napsané něco jiného, protože to bylo začarované tak, aby se to změnilo v momentě, kdy dopíšu, že jo, ty umaštěnej debile!“

„Rone!“ zaječel Harry a zbledl.

„Nevěříš mi?“ chraptěl Ron, když se otočil k Harrymu. „Myslíš si, že jsem lhář? Myslíš si, že nepoznám JE od Ě? Nebo si myslíš, že jemu důvěřuju natolik, abych se nepodíval, když jsi mi řekl, že tam mám chybu?“

„Věřím ti,“ odpověděl Harry, protože tomu tak skutečně bylo. Znal Rona dost nato, aby si mohl být jistý. „Ale přestaň Snapeovi nadávat, nebo si přiděláš další malér! Nějak se to vyřeší.“

„Jsem naprosto schopen rozhodnout jak,“ poznamenal s klidem Snape, což Harryho povzbudilo, ale jen do okamžiku, než jeho otec pokračoval, „prostě bude muset napsat dalších deset tisíc vět.“

To už je příliš, aby člověk vydržel nenadávat, rozhodl se Harry. „V tomhle případě se vážně chováte jako kretén,“ oznámil svému otci konverzačním tónem.

„Ty vole,“ uklouzlo Ronovi, předtím než zůstal tiše zírat na Harryho.

Snapeovo obočí vylétlo vzhůru. „Myslím, že jsem ti řekl, že já vím nejlépe, jak naložit s panem Weasleym. Tolerování odbyté práce mezi to nepatří. Nevěřím, že se tvůj přítel z posledních týdnů trestu poučil.“

„Rone,“ otočil se na něj Harry. „Omluv se. Řekni, že víš, že mi neudělal nic špatného, protože víš, že neudělal. Všechny ty hrozné věci, o kterých jsi mluvil, tak se teď upřímně omluv!“

Ron těžce polkl a pak musel spolknout ještě svou pýchu. „Omlouvám, pane profesore,“ začal, vypadalo to, že se na tom zadusí a díval se na podlahu místo na Snapea. „Byla to hloupost, když jsem řekl... vy víte co - to o Harrym - vím, že to není pravda.“ Když Snape vypadal, že se ho to absolutně nedotklo, začal Ron trochu panikařit. „Už o tom nikdy nebudu mluvit, přísahám, před nikým!“

„Tím jsem si naprosto jist,“ poznamenal Snape hlasem hladkým jak úhoří bříško.

„Koneckonců, dvacet tisíc vět by odradilo kde koho. Nyní ukliďte můj stůl a pusťte se do práce!“
„Přestaňte!“ vykřikl Harry v tom samém momentě, kdy Ron vykřikl „Já nechci!“

Snape se rozhodl odpovědět Ronovi a Harryho příkaz ignorovat.

„Vy nechcete?“ opakoval a zdvihl obočí. „To je docela zvláštní, říci mi toto do očí. Nechcete... Věřím, že Bradavický školní řád říká jasně, co se stane v případech jako je tento, pane Weasley. Samozřejmě, že můžete odmítnout trest, to je nepochybně vaše právo. Moje právo je vyhodit vás a nemyslete si, že se ve vašem případě budu rozpakovat to udělat.“

„To nemůžete,“ vydechli Ron a Harry v tu samou chvíli.

„Už jsem řekl, že mohu,“ oznámil Snape. „A měl jsem pocit, že docela jasně.“

„To je nečestné,“ křičel Harry. „Už byl potrestaný!“

„Nesplnil trest takovým způsobem, jaký jsem měl na mysli,“ nesouhlasil s klidem Snape a na ústech se mu objevil náznak úsměvu. „Jestli to opraví, nebo ne, je na něm, ale vzdor je jedna z věcí, která nebude v této škole čar a kouzel tolerována.“

„Fajn, tak mě vyhoďte!“ oznámil Ron, došel ke stolu a všechny svoje věci naházel do batohu. „Je mi to jedno. Fredovi a Georgovi se daří docela dobře i bez pitomého diplomu z Bradavic. Takže já to taky zvládnu,“ a zamířil ke dveřím.

„Potřebuješ OVCE, abys našel slušnou práci!“ volal za ním Harry, aby ho zastavil.

„Ty a moje máma se v poslední době shodnete úplně na všem, že?“ odsekl Ron. „Říkám ti, že Fred a George měli dobrý nápad. Měli dost kuráže a odvahy, aby se nesmířili s tou krávou Umbridgeovou, a já mám dost úcty k sobě a k Nebelvíru, než abych se smířil s ním!“

Pak otevřel dveře takovou silou, že je téměř vyhodil z pantů. „Nechoď,“ prosil ho Harry. „Něco s tím uděláme. Proboha, já třeba napíšu kus za tebe!“

„To ti nedovolím,“ vložil se do toho Snape. „Esprit de corps je určitě dobrá věc, ale v tomto případě je to pan Weasley, kdo musí dostat lekci.“

„Podívej, já vím, že ho nenávidíš, ale...“

„Pane Pottere,“ odpověděl mu Snape a z jeho hlasu čišel mráz. „To, že jste můj syn, neznamená, že jste dostal carte blanche, abyste mě mohl kritizovat, zejména ne v přítomnosti někoho dalšího. Jako otci mi náleží jistý respekt.“

„Jdu, předtím než sešlu nějakou nepromíjitelnou kletbu!“ zavřeštěl Ron a utekl, aniž by se obtěžoval zavřít za sebou dveře.

Snape za ním zavřel krátkým mávnutím hůlky.

Harry se zhluboka nadechl. „Dobře, takže teď je pryč, takže to můžeme probrat. Co si k čertu myslíš, že děláš? Nemůžeš Rona vyhodit!“

„Samozřejmě, že mohu,“ odpověděl Snape stále stejným chladným tónem.

„Ron toho udělal pro školu strašně moc,“ řekl Harry pevně. „Brumbál s tím nikdy nebude souhlasit.“

„Ne? Takže si zopakujeme fakta, ano?“ jedovatě se na Harryho usmál. „Takže za prvé: Ronald Weasley není předpokládaný zachránce kouzelnického světa, který musí být za každou cenu chráněn před nebezpečím zvenčí. Takže vůči vyloučení není imunní. Za druhé: Odporným způsobem pomlouval člena učitelského sboru v přítomnosti jiných studentů. To je velmi pohoršující chování a za třetí... Přestože já jsem rozumně navrhl alternativu k vyloučení, on ji odmítl splnit tak, abych byl spokojený.“

„Ta vaše takzvaná alternativa je debilní! A vy to víte!“ Křičel Harry. „A není to tak, že by Ron rozšiřoval své pomluvy po celé škole. Bylo to jen tady dole a jen jednou. A pak sklapl a nikdo mu stejně nevěřil, takže to vaší pověsti nebo kariéře nijak neublížilo!“

„Ale stejně mě pomlouval.“

„Kdybys chtěl vyloučit každého studenta, který tě pomlouval, nezbyla by tu ani polovina školy! My všichni jsme si mysleli, že jsi hnusný bastard, který pomáhá Voldemortovi a ty jsi dělal všechno proto, abychom si to samozřejmě mysleli. Takže jsme tě pomlouvali!“

„Jak říkáš, chtěl jsem, aby tomu studenti věřili. Ta neupřímnost sloužila potřebám Řádu. Kdokoli chytrý dost na to, aby si udělal nějaký závěr, si udělal takový, jaký my jsme chtěli.“

„Vraťme se zpět před to, že Řád potřeboval někoho klamat. Když už mluvíme o Řádu, Weasleyovi budou chtít tvou hlavu, jestli ho necháš vyhodit a stejně tak Brumbál,“ podíval se Harry na Snapea vítězně a založil ruce na hrudníku.

Učitel Lektvarů nevypadal, že by mu to dělalo starosti. Dokonce ani nezvýšil hlas. „A ujišťuji tě, že ředitel školy bude mít na věc stejný názor jako já, bez ohledu na to, jaké argumenty mu předloží Arthur a Molly. Je velmi těžké sehnat učitele Lektvarů. Jen málokdo z nás má trpělivost pracovat s dětmi...“

„Včetně vás!“ vztekal se Harry.

Snape toto přerušení absolutně ignoroval. „Albus Brumbál mě nepochybně potřebuje víc než náklonnost nižšího úředníka z odboru zneužívání mudlovských věcí.“

„Dobře, možná, že máš moc Rona vyhodit,“ uznal Harry a došel ke Snapeovi. „Ale prosím tě,“ naléhal s prosbou v zelených očích. „Nedělej to, kvůli mně. Je to můj přítel.“

„On,“ zdůraznil Snape, „už tvůj přítel není.“

„Ale je a je vedlejší věc, co si o tom myslíte. To, co se počítá je, že já jsem stále jeho přítel, pane profesore.“ Natáhl se, položil dlaně na Snapeova předloktí. „Takže vás prosím, a jestli chcete, budu i škemrat, nevyhazujte Rona, pane, prosím, prosím. Kvůli mně.“

Harrymu se zdálo, že předtím, než mu Snape odpověděl, se naplnily jeho oči něčím, co vypadalo jako lítost. „Není na tobě, abys o tom rozhodl,“ poznamenal a setřásl Harryho ruce. „Nestrpím otevřený vzdor. Pokud dovolíš, musím do svého kabinetu, abych vyřídil papíry týkající se toho vyloučení.“

Když Snape zmizel v krbu, Draco vybuchl hlasitým smíchem.

***

„ Zmlkni, to není k smíchu!“ protestoval Harry.

„Jdi do hajzlu s tím, že to není k smíchu,“ opáčil Draco a smál se dál. „Toho hajzlíka měli vyloučit už tenkrát, když se mě pokoušel přinutit jíst slimáky, ale ne, každý si myslel, že to obrácení kletby ho vytrestalo dost. Na tenhle den jsem čekal roky!“

Harry se varovně zamračil, ale Draco se ani v nejmenším nenechal odradit. „Lámu si hlavu nad tím, jestli skřítkové pošlou nějaké šampaňské, když jim řeknu, že máme důvod k oslavě.“

„Jsi plný nenávisti!“ křičel Harry.

„Do toho ho namočila jeho nebelvírskost,“ řekl Draco, chechtal se ještě hlasitěji a vyrážel slova. „To přesvědčení, že svět musí být fér. Ale on není fér, kdyby byl, ty bys nemusel žít léta s lidmi, kteří tě nenáviděli, a já nemusel ztratit podíl na penězích, když jsem se obrátil proti mému otci. Weasley potřebuje dospět. K čertu, každý alespoň s polovinou mozku by napsal dalších deset tisíc a bylo by to.“

„Ron si nezasloužil to, co mu Snape udělal!“

V Dracových očích se zablesklo. Něco nepěkného. „Aha, ty chceš diskutovat o tom, co si kdo zaslouží? Co si zaslouží Severus od tebe? Řekl jsi mu do očí, že věříš víc Weasleymu než jemu!“

„To ne! Snape nepopřel, že ten papír byl očarovaný!“

„Postavil jsi se na stranu Weasleyho, přestože Snape je tvůj otec a hlava koleje!“ běsnil Draco, přikročil až k Harrymu a řval mu přímo do obličeje. „Tvoje chování okolo celé té záležitosti trestu bylo od začátku do konce nechutné! Ztratil jsem přehled o tom, kolikrát ses pokoušel přimět Severuse, aby zmírnil Weasleymu trest!“

„Protože byl nesmyslný!“

„Ne, nebyl. Byl milosrdný, ty idiote! Severus velkoryse nechal Weasleyho psát věty, místo aby ho okamžitě nechal vyloučit, a proč si myslíš to udělal? Protože je Weasley můj dobrý přítel? Jdi do hajzlu, Harry, Severus ti ohromně nadržuje a ty děláš co? Týdny do něj hučíš, nadáváš mu sprostě do obličeje a nakonec se postavíš proti němu!“

„Stál jsem si za tím, co bylo pravda!“ křičel Harry. „Deset tisíc vět je odporná msta, to tedy je!“

„Ano? A co myslíš by se stalo mně, kdybych nařkl McGonagallovou, že ve svém volném čase souloží se studenty?“ vyštěkl. Když uviděl výraz na Harryho tváři, přikývl: „Tak co, konečně ti to došlo? Dovedeš si představit, že by mně nechala jen psát věty?“

„Ne,“ uznal Harry.

„No tak vidíš,“ poznamenal Draco. „Severus stojí za tebou, jak se říká, ale nebudu se ně něj zlobit, pokud se jednoho dne rozhodne, že to nemá smysl. Ty si ceníš víc Weasleyho než člověka, který změnil celý svůj život, aby ti pomohl, tak toho nech! Nezasloužíš si být jeho syn!“

„Ty žárlíš,“ obvinil ho Harry.

„Žárlím? Já?“ posmíval se mu Draco. „Na Nebelvíra tak zbabělého, že je ho potřeba nějak navnadit, aby se pokusil použít své nepatrné zbytky magie? Mohl bych shořet!!!“ parodoval Harryho obavy vysokým, jakoby dívčím hlasem. „Jo, žárlím. Já bych si opravdu, opravdu přál mít ve zvyku pošlapat všechny šance, které mi Severus dává. Přál bych si být tak pitomý, že by mi trvalo týdny identifikovat pár rostlin, nebo být tak ubohý, že by se ten zatracený had stal mým nejbližším přítelem, zatímco bych zcela ignoroval otce, který tu zcela jasně chce být jen pro mě...“

„Drž hubu!“ ječel Harry, ta kritika se ho dotkla. „Ty jsi žárlivý! Sám jsi to řekl, když jsi se dostal do potíží, Snape ti pomohl tak, že tě zplnoletnili, ale mě adoptoval! A ty jsi se nemohl přenést přes to, že si vybral mě, je to tak?“

„Vybral si tě, jo!“ řval zase Draco na něj. „A já se na tom podílel! Ale dělá se mi špatně z toho, že ty sis nakonec vybral Weasleyho! Jdi k čertu, Harry! Vypadá to, jako by byl on pro tebe to nejdůležitější!“

„A co je nejdůležitější pro tebe, Malfoyi? Peníze! Jo, tak to je. Peníze, to je to, o co tobě vždycky jde!“

Draco zaťal ruce v pěst: „Jak tohle můžeš říct? Ztratil jsem zatraceně velkou hromadu peněz, když jsem se přidal v této válce k tobě, Pottere!“

„Houby velkou hromadu, věděls, že ti jich ještě halda zbyla!“ obvinil ho Harry. „Vím o tvých kontech, ty jediný máš nominální kontrolu, dokonce i teď. Jo, peníze to je tvoje. Proto jsi byl tak šokovaný, když jsem dal svůj trezor Snapeovi! A proto jsi mi, když jsi zjistil, že ho bude mít pod kontrolou až do mé dospělosti, řekl, že jsem blázen!“

„Jo, protože to byla od tebe pitomost!“

„Myslíš si to proto, že tvoje peníze jsou pro tebe všechno!“

„To není pravda! Podívej, kde žiju, podívej, co jsem si zvolil! Severus ví...“

„Já ti povím, co Severus ví,“ přerušil ho Harry ledovým tónem. „On ví, že bys bez váhání zvolil peníze, Malfoyi. Proč myslíš, že tě taky neadoptoval? Úřednice to navrhovala. Byla prakticky rozhodnutá. A Snape řekl ne.“

Draco byl v šoku, hroutil se Harrymu před očima. „On... on nechtěl,“ zmijozelský chlapec slabě opakoval. „Ty... ty lžeš.“

„Řekl, že ví, že dáš přednost hromadě galeonů, než abys ho měl za otce!“

„Harry!“ ozval se za ním šokovaný hlas. Ten hlas byl řezavě mrazivý.

Harry se obrátil a viděl otce vystupujícího z pohasínajících plamenů letaxu. Byl tak zaujatý svými zlomyslnými argumenty, že přeslechl hučení plamenů.

Harry se vyděsil, přemýšlel, co mohl Snape zaslechnout. To se rychle ukázalo. „Odečítám pět set bodů Nebelvíru...“ zařval učitel Lektvarů.

„Ne, přestaň!“ přerušil ho Draco, světlé vlasy mu zavlály, jak se kvapně pohnul kupředu. „Neodebírej body! Polovina se strhne Zmijozelu!“

„To je pravda,“ souhlasil Snape, sklonil hůlku, ale jen na chvilku. „Dobře tedy. Zajímavé dilema. Nicméně, protože pan Potter není jediný Nebelvír, se kterým jsem dnes nespokojen, řešení je po ruce,“ zavrčel se zlým pohledem na Harryho. Pět set bodů odečítám Nebelvíru za pana Ronalda Weasleyho!“

Rozzuřený, že do toho zamotává Rona, Harry odsekl: „To je trochu jako deset tisíckrát opsat jednu větu, ne? Znáte jen směšně přehnané tresty?“

„Takže tobě to připadá směšné?“ řekl Snape hrozivě a z každé slabiky bylo slyšet znechucení. „Zřejmě jsem se v tobě zmýlil. Jak jsi mohl říct Dracovi takové věci?“

„Chceš říct, jak jsem mohl říct pravdu?“

„Tvoji pravdu, ne moji,“ odpověděl Snape. „Řekl jsem, že si vybral peníze? Řekl jsem, že jsem mu dal na vybranou?“

„Nedal jsi mu vybrat, protože jsi věděl, co by zvolil!“

„Nenechal jsem ho volit, protože to tak pro něj bylo lepší, pitomče. Pokud ti to náhodou nevypadlo z paměti, starám se i o Draca.“

Pitomče, ne pitomé děcko. To bolelo. Ale Snape ještě neskončil. „A navíc, tahle informace byla soukromá a vyplynula z důvěrného rozhovoru. Víš, že jsem si přál, abys to respektoval a mlčel! A ty nejenom, žes to vyzradil, ale ještě mi připisuješ záměry, které jsem nikdy neměl. Zradil jsi mojí důvěru!“

„Řekl mi, že jsem pitomec!“ snažil se Harry obhájit. „Řekl, že si nezasloužím být váš syn!“

„Právě teď se chováš jako pitomec!“ prohlásil Snape tvrdě. „A nezasloužíš si být můj syn!“

Harry strnul a měl pocit, jako by v něm po těch slovech něco umřelo. „Pane profesore...“

„Ne!“ zařval Snape, popošel k němu a z očí mu sršela zloba. „Už ani slovo. To, co jsi řekl Dracovi, je neomluvitelné, absolutně neomluvitelné!“

„Ale...“

„Jdi mi z očí,“ přikázal Snape nápadně klidnějším tónem. To Harryho vyděsilo ještě víc. Byl zvyklý na křik a hrozby, v tom byl strýc Vernon přeborník. Ale tenhle ledový tón, který jako by říkal, že Snape se nebude už nikdy víc zajímat, jestli je Harry živý nebo mrtvý, ten byl horší, o hodně, hodně horší.

Harry si nervózně odkašlal: „Pane profesore?“

„Jdi hned pryč, Harry. Už tě nechci vidět.“

Nikdy.

To slovo zůstalo mezi nimi, nevyřčené a přesto skoro hmatatelné, a jeho síla zničila všechno, co se v několika posledních měsících stalo.

Harry odešel do svého pokoje, práskl za sebou dveřmi, vlezl si do postele a zahrabal se pod deku.