Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry seděl, Salsu měl obtočenou kolem krku, a sledoval, jak Draco ukazuje Dudleymu kouzelnické triky. Dudley tím byl úplně fascinovaný, jeho obavy z magie mizely, zejména proto, že Draco nepředváděl nic hrozivého. Poté, co skončil s poletujícím peřím, nechal Draco Bertíkovy fazolky stokrát jinak tančit waltz na stole. Teď Harry sledoval, kolik párů se otočí najednou.

Byl připravený varovat Dudleyho, že ne každá chuť je přesně ta ona, aby nebyl překvapený, že hnědá chutná jako hlína, místo jako čokoláda.

Dudley právě potřásl hlavou s tím, že tedy tohle v žádném případě nebyla sladkost.

„A co ty, Harry?“ zeptal se Dudley, když nakonec nechal Draco fazolky padnout. Harry si všiml, že je celý pobledlý a funí námahou. Skoro ho to rozesmálo.

„Já?“

„Jo. Jaké triky umíš ty?“

„Dudley, magie nejsou triky,“ povzdechl si Harry. „Pamatuješ na mozkomory? Mně jde o život.“

„Víš, proč to říká?“ ušklíbl se trochu Draco a mezi řečí si hodil fazolku do pusy, „to proto, že je zbabělec. Může dělat kterýkoliv z těch pitomých triků, ale znamenalo by to, že by musel skutečně chtít. Ono je mnohem jednodušší schovávat se tady a nechat se Severusem ochraňovat...“

„Přestaň takhle o Harrym mluvit!“ vykřikl Dudley a rozkročil se. „On není zbabělec, to tedy ne! Ty nevíš kolik kuráže musel sebrat, aby nedělal nic? Harry mě mohl proklít mnohokrát a já bych si to zasloužil, ale byl tak statečný, aby to přešel, aby ho nevyloučili ze školy! A pak mě zachránil před těmi démony, udělal nějaké kouzlo a neohlížel se na to, že by ho mohli vyloučit! Tak byl statečný!“

„Nevěděl jsem, že víš, jaké bych z toho mohl mít problémy,“ mumlal Harry, trochu šokovaný tak vášnivou obhajobou.

„Paní Figgová mi to řekla. Když jsem řekl, žes na mě navěky zanevřel, protože ses neukázal, když táta umřel a nikdy mi nezavolal, tak mi ona řekla, že tě dokonce mohli kvůli mně vyloučit ze školy! A já vím, jak rok co rok to bylo to jediné na co jsi se těšil.“ Dudley plakal a utíral si oči. Po chvíli vzlykání, se opět obrátil k Dracovi, postoupil kupředu a zaútočil tlustým prstem na hrudník zmijozelského chlapce. „Takže si už nikdy nedovoluj říkat o Harrym, že je zbabělec! Už nikdy! Není! Opravdu není!“

Harry vyděšeně vyskočil, prudce odtáhl Dudleyho pryč od Draca a postavil se mezi ně. „Neproklínej ho!“ ječel.

Draco dokázal víc vyjádřit zvednutým obočím, než většina lidí výrazem tváře. „Proklít tvého bratrance?“ posmíval se. „Když jen on dokáže zajistit ochranu tohoto místa? Jsi skutečně pitomec, jestli si můžeš myslet něco takového, nebo si opravdu myslíš, že jsem ďábel. V tom případě, bych rád poznamenal, že musíš věřit, že Severus je pitomec, když mi věří. A jestliže si myslíš, že Severus je pitomec, pak ty ten pitomec doopravdy jsi.“

„Neříkej, že Harry je pitomec!“ křičel Dudley, stejně jako Harry, který vztekle vybuchl, „Draco, co tě to popadlo? Pokoušíš se Dudleyho provokovat?“

„Pokouším se vyprovokovat tebe, ty blbče!“ rozčiloval se Draco, a rukou ho odstrčil. „Proč myslíš, že Severus uráží svoje studenty? Dává jim šanci napravit to, co dělají špatně!“

Harry se zarazil, pak se narovnal a zle na něj zahlížel. „Tak ty si myslíš, že když mi budeš říkat, že jsem zbabělec a dokonce před Dudleym, najednou se rozhodnu používat magii?“

„Myslel jsem, že by nebylo špatné to zkusit,“ poškleboval se Draco. „Konečně vím, proč ředitel zařadil tvého bratrance do Mrzimoru. Zosobněná loajalita. Ale kdybych překročil míru, mohlo se stát, že bys mě zaklel!“

„A ty bys tu zůstal stát a nechal se zaklít?“

„Ano, nechal!“ křičel Draco a postavil se pevněji na nohy.

„Skutečně?“ zamrkal Harry. Měl pocit, jakoby se svět obrátil vzhůru nohama. Černá je bílá, válka je mír, z nepřátel se stávají přátelé...

„Myslím, že bych dokázal čekat na roztřesených nohách, kdyby ti to pomohlo získat tvoji sebedůvěru zpět,“ konstatoval Draco a znělo to zcela důvěryhodně. „V každém případě jsi strpěl dost dlouho to, co jsem tvému bratranci vykládal. Ale Harry...“ zhluboka se nadechl. „Ty jsi ani nepomyslel na magii. Skočil jsi mezi nás. Mudlovská reakce.“

„Hm, ty jsi do mě strčil,“ odsekl mu Harry. „Jaká je tohle reakce?“

„Musel jsem se krotit,“ poznamenal Draco. „Nechtěl jsem tě zaklít, když jsem byl tak děsně naštvaný. Ale tebe ani nenapadlo, že bys mohl použít magii... to je neuvěřitelné. Tvůj instinkt by tě měl vést k tomu, abys popadl hůlku.“

„Vše se stalo tak rychle...“

„A co tvůj had?“ ptal se Draco, upíral oči na Harryho krk, na kterém byla Salsa dosud usazená. Potřásl hlavou. „Potřebovals kouzlo na probuzení, bylo to pro ni samozřejmě nesmírně potřebné. Proč ses o to ty sám pro ni ani nepokusil?“

„Věděl jsem, že by to nefungovalo,“ huhlal Harry.

„Harry, právě proto, že jsi to věděl, nemohlo to fungovat,“ odporoval mu Draco. „Ale magie je pořád v tobě. Touží se dostat ven, právě proto, že je to divoká magie. A ty ji potlačuješ.“

„Nechoď na mě zase s psychologií,“ řekl mu Harry, ale v těch slovech nebyla žádná energie. Byl unavený. Unavený soubojem se svou magií, se sebou, s Dracem, dokonce i se Snapem. Všichni po něm něco chtějí, něco od něj očekávají a on by někdy nejradši utekl.

Ale to nešlo, věděl to. Ne, dokud Voldemort nezmizí, nebude mrtvý. Dokud nepřijde ta šťastná doba, musí Harry vydržet, ať se mu to líbí nebo ne...

„Harry, požádej Severuse o tu knihu,“ řekl Draco, a když se naklonil na druhou stranu: „Všechno je v pořádku, Dudley? Pořád zuříš? Nemyslel jsem doopravdy to, co jsem říkal o Harrym. Podívej, on na tom byl dlouho špatně a ztratil svoji magii, a já jsem si myslel, že bych ho mohl tím provokováním vrátit do normálu.“

Dudley trucovitě našpulil pusu. „To nebylo zrovna milé.“

„Ano, já vím,“ souhlasil Draco. „Posaď se, já ti to vysvětlím. Podívej, Harry je Nebelvír a ty jsi čestný člen Mrzimoru. K tomu se dostanu později. Ale já,“ v jeho hlase zazněla pýcha, „já jsem Zmijozel...“

 

***

 

Jakmile Dudley pochopil, že Harry zameškal vyučování a Draco ho má doučovat, aby vše dohonil, trval na tom, že je nechá samotné, aby se učili.

„Uvidíš, Harry,“ řekl a prohlížel si přitom kouzelnické karty, „dohoníš svoje spolužáky a pak se určitě tvá magie vrátí. Jdi se učit. Mně je tu fajn.“

Harry mu mohl říci, že je rozdíl mezi jednoduchou, suchou teorií a skutečným používáním magie, ale nechtěl, aby Draco začal chrlit slova jako vyhýbání se a popření. Zase. Šel si sednout ke stolu k Dracovi a začali důkladně probírat látku o dracích, které předvedl Hagrid žákům šestého ročníku. Čas od času se Harry ohlédl po Dudleym. Vypadalo to, jakoby se pokoušel hrát pasiáns, ale byl znechucený tím, co karty vyváděly. Jednohlavá karta, Harry nedokázal říci která, na to neměl dobrý výhled, začala skákat a běhat v kruzích, naříkat, že není jako její sousední.

„Harry,“ napomenul ho Draco, aby soustředil Harryho pozornost na podmínky chovu Norského ostrohřbetého, ale ten postupně začal být rozladěný hlučícími kartami, které se začaly hádat mezi sebou.

Nakonec bylo jeho soustředění úplně pryč, když náhle Dudley vyjeknul. Myslel, že ho karty uhodily, někdy to dělaly, když jste se je snažili dát na místo, na které nechtěly, Harry se proto obrátil. Viděl ale, že to byl Snape, který proklouzl dveřmi a Dudley se vrhnul zpět, nejdál jak to šlo, do rohu pohovky, oči vytřeštěné hrůzou, tlustý podbradek se mu třásl.

„Dudley,“ promluvil na něj Harry klidně přešel na jeho stranu a klekl si před něj. „Dudley, to je v pořádku. To byl jen profesor Snape. Bydlí tady.“

„H-h-h...“ nesouvisle, zděšeně koktal Dudley, který nemohl ani promluvit.

Harry zaťal zuby tak, že ho to bolelo a pak se odhodlal položit ruku na Dudleyho třesoucí se ramena. Stiskl ho trochu, pamatoval si, jak ho takto dokázal uklidnit Snape. „Pšš, to je v pořádku. Dudley, on mi pomohl. Zachránil mě před tím zlým kouzelníkem, který mě chtěl zabít.“

Dudley zvedl třesoucí se ruku, ukázal na Snapea a ječel: „On je upír!“

Draco se hroutil smíchy, ale rychle přestal, když Snape prudce zamítavě mávl rukou. Beze slova prošel kolem vyděšeného chlapce sedícího na pohovce a odkráčel do své ložnice.

„Ale Dudley, on samozřejmě není upír,“ řekl mu Harry. Dudley byl tak strašně vyděšený, že ho Harry přitiskl k sobě a hladil ho po zádech. Měl pocit, že to zvládá, ale bylo to zatraceně těžké. Cítil, jakoby se do něj znovu zapichovaly jehly, ale ten pocit pomalu mizel, zatím co držel v objetí třesoucího se bratrance. „Copak nevidíš, že šel kolem za bílého dne? Jí normální jídlo. On je... hm...“

„Mohl bych vyjmenovat další tři charakteristické znaky upírů, pane Pottere,“ ozval se za Harrym poklidný, ironický Snapeův hlas. „Myslím, že další důkaz, který byste mohl zmínit by mohlo být, snese pohled na krucifix.“

„Ach ano, krucifix,“ mumlal Harry, odstrčil bratrance. Viděl, že Snape mu podává cosi dlouhého, stříbrného, jemně tepaného. Harry si to vzal a podal Dudleymu, který s očima stále ještě vytřeštěnýma hrůzou, si to podržel před sebou, myslel si, že tím Snapea zažene. Snape stál, shlížel na něj ze své výšky, bez mrknutí oka.

Po chvíli se Dudley obrátil k Harrymu. Pořád se třásl strachy, „Ha-Harry, říkal, že tu j-jsou du-duchové...“

Harry mohl říci, že to byl vlastně Draco, kdo začal o duších, ale pomyslel si, že by to bylo malicherné.

„A byly tu takové podivné bytosti v ohni, celé zelené a svraštělé,“ pokračoval Dudley, lomil rukama, jak si myslel, že by mohl mít problémy, „a-a neslyšel jsem vás přicházet a pak jsem vás najednou viděl, jak jste se tu úplně vznášel, celý černý, takový h-h-h...“

„Hrozivý?“ ptal se Snape se sarkastickým zábleskem v očích. Harry viděl, že se mu ten popis docela líbil. Tedy až na tu část o upírech. „Myslím, že mě studenti takového shledávají. Ale vy nemusíte. Ujišťuji vás, že v Bradavicích žádný upír není.“

„Om-omlouvám s-se.“

„Nic se nestalo. Zcela pochopitelný omyl,“ promluvil Snape k třesoucímu se chlapci. Pohnul se pomalu k němu a podal mu ruku. „Mé jméno je Severus Snape.“

„Dudley Dursley,“ mumlal mudlovský chlapec, jasně dosud zmatený, vyskočil a potřásl profesorovi rukou.

„Těšili jsme se na vaši návštěvu, pane Dursley,“ vlídně odpověděl Snape, celé jeho chování připomínalo Harrymu Hagridovo jemné zacházení s poděšenými tvory.

Dudley ale nebyl v stavu to ocenit. Okamžitě se rozplakal. Harry nevěděl, co se děje, tak ho opět objal. Jeho bratranec vzlykal, „pan Dursley byl můj otec!“

„To je dobré, Dudley,“ šeptl Harry. „On tím nic nemyslel.“

Dudley si utřel obličej, masitými pěstmi se divoce pokoušel odstranit všechny stopy po pláči... „Jsem pitomý,“ slyšel ho Harry říkat.

„Ne, nejsi,“ řekl mu Harry. Rozhlédl se a viděl, že Snape a Draco odešli. Pomyslel si, že asi do laboratoře. Harry vytáhl Dudleyho na nohy a snažil se ho přimět k pohybu. „Pojď si opláchnout obličej. A pak půjdeme a seznámíš se s ním pořádně.“

„Nemůžu uvěřit, že jsem si myslel, že je upír,“ lapal Dudley po dechu. „Ach jo! Idiot, idiot!“

„Ne, nejsi!“ opakoval znovu Harry. „Poslyš, my dokonce měli jednou jako učitele vlkodlaka a dosud jeden z učitelů je duch, takže nejsi idiot.“ Navlhčil ubrousek a podal mu ho. „Tady je to opravdu, ale opravdu podivné místo. A pro tebe o to horší, že ti léta tvrdili, jak je magie strašná, takže tě to děsí. A navíc, Snape tě překvapil! Já jsem si taky myslíval, že je upír!“

„Je oblečený jako Drákula,“ huhlal Dudley. „Je strašidelný. A jeho tvář mi nahání strach. Hlavně ty oči. Jako bych se díval do očí samotného ďábla.“

„Jo, teď si představ, že něco zpackáš ve třídě,“ žertoval Harry. „To jde o nervy. Ale je pravda to, co jsem ti říkal. Zachránil mě před tím ďábelským kouzelníkem, který se mě pokusil zabít. A vlastně mě zachránil mnohokrát. Dudley, on nemá v úmyslu ti ubližovat.“

Ale když byl Dudley stále ještě příliš vyděšený, aby se mohl jít znovu pozdravit se Snapem, napadlo Harryho, že je jediná věc, kterou může udělat. A tak vyprávěl Dudleymu příběh o milém profesoru Lupinovi, kterého Dudley zná, tedy alespoň si to myslí, a o bubákovi ve skříni. Jak se objevil profesor Snape oblečený jako jedna stará paní. Vynechal všechny podrobnosti o Lupinovi, i když o tom, že je vlkodlak, se zmínil už před tím. Když skončil, otřásal se Dudley smíchy místo strachy.

 

***

Během večeře s hosty z Nebelvíru byl Snape zcela svůj, to znamená, nesnažil se být o nic příjemnější než obvykle. Samozřejmě si dovedl představit, že studenti jsou i tak dokonale schopni se vypořádat s jeho přítomností. Svým způsobem to byl pro ně kompliment, říkal si Harry.

Jiné to však bylo s Dudleym. Když se Mistr lektvarů obracel na Harryho bratrance, nebylo v tom ani stopy po temném sarkasmu, nebo zastřené urážce. Harry pochopil, že když ho Dudley považoval za upíra a rozbrečel se - vskutku Mrzimor - Snape si okamžitě uvědomil, že Dudley Dursley by nevydržel další nápor stresu. A vskutku, byl to tento večer zvláštní zážitek, sledovat Snapea, jak mírně, trpělivě mluví se zakoktávajícím se mladým mudlou.

Harry by řekl, že Draco se tím baví. Ale samozřejmě hrál tu hru, opatroval Dudleyho, jako by to bylo mladší děcko, i když ve skutečnosti byl mudlovský chlapec ten starší. Draco se nechoval blahosklonně. Spíš... opatrně přátelsky a nenuceně. Jestli mu připadalo nechutné jíst vedle mudly, nedal to na sobě znát.

Když Harry dojedl, vytáhl Salsu z kapsy a obtočil si ji kolem předloktí. Tohle ale Draca znechutilo. Odstrčil jídlo, jeho perfektní vychování zmizelo zároveň s typickým zvukem obracejícího se žaludku. Harry se zakřenil a pobídl Salsu, aby sklouzla dolů k zápěstí a oni mohli začít hrát svou hru, na kterou si zvykli už v domě na Grimmauldově náměstí. Had se mu proplétal mezi prsty tam a zpět a obtáčel se mu okolo nich. Harry při tom měl příjemný pocit mrazení, který se mu líbil. Draco se ušklíbl a odvrátil od něj pohled.

„Harry,“ napomenul ho Snape a potřásl při tom hlavou.

„Ale ať k tomu řeknou něco Draco a Dudley,“ protestoval Harry. „Hadi jsou jejich slabá stránka, pro ně pro oba.“

Draco se na něj ostře podíval, jakoby v tom hledal nějaký utajený záměr. Jako Zmijozel za vším viděl intriku. Nicméně, k Harryho překvapení, Draco usoudil, že by to nemělo dopadnout tak, že bude Harry něco vykládat, ale že by si měl také něco poslechnout. Světlovlasý chlapec se obrátil k zavalitému, jehož oči byly vytřeštěné na hada, ale pořád jedl velký salát, který si poručil.

„Řekni, Dudley,“ začal Draco úlisně, „proč tak nemáš rád Harryho malého miláčka?“

Ach jo, Harry stěží mohl chtít, aby se Dudley stal zdrojem informací o Harry Potterovi. „On Dudley nechce diskutovat o hadech,“ ozval se rychle.

„Harry, to je v pořádku,“ oponoval Dudley. „Já už ti to dávno prominul, vždyť víš.“

Ne, to Harry nevěděl, ale v tuto chvíli mu to bylo jedno. Dřív než si uvědomil, o co jde, začal to Dudley líčit. „Myslíval jsem si, že hadi jsou fajn, dokud na mě Harry jednoho strašně ohavného neposlal.“

Dracovým hlasem zazvučela zvědavost. „Opravdu? Vyprávěj.“

„Na moje narozeniny jsme byli v ZOO a Harry poslal jednoho hroznýše, skoro na mé nohy.“

„Jen tě trochu štípnul do paty, když se plazil okolo!“ vysvětloval Harry.

„Táta vždycky tvrdil, žes ho na mě poštval. Bylo to tak? Proto mě napadl?“

„Haaarry,“ protáhl Draco, „to bylo velmi, velmi ošklivé. Překvapuješ mě.“

„Harry způsobil, že sklo zmizelo a on utekl,“ dodal Dudley a při té vzpomínce se otřásl. Pokládal to za zlomyslnost, které byl obětí. „Zůstal za to zamčený v přístěnku pod schody až do prázdnin.“

„Zamčený v přístěnku pod schody,“ opakoval Draco a bleskl pohledem na Harryho.

„Tak to bylo,“ žvanil dál Dudley. „Stejně jako tenkrát, když se to stalo s tím moučníkem. Zrovna se mělo dávat na stůl, když se stala taková divná věc, přitom věděl, že otec a matka nemůžou magii vystát. A víš, že jednou zmizel motor z auta?“ Při vzpomínce na mnoho takových incidentů se Dudley podíval na Harryho omluvně. „Teď je mi hanba, že jsem ti zhltnul část jídla, když jsi tam byl zamčený den za dnem. Musel jsi tam mít hlad.“

Harry cítil, jak se červená. „Ech, to už je všechno dávno pryč.“

Draco odstrčil svůj mosazný pohár s medovinou a vypadalo to, že neví, co by řekl. Opravdu se zdálo, že lituje, že přiměl Dudleyho vyprávět. Pak řekl, „Harry, když jsi dokázal nechat zmizet kus automobilu, jak to, že jsi si nepřičaroval jídlo do toho... přístěnku?“

Buď byl tak dobrý herec, nebo, pomyslel si Harry, neřekl Lucius Malfoy svému synovi vše, co vytáhl nitrozpytem ze strýce Vernona. „Ne nadarmo se tomu říká náhodná magie,“ poznamenal Harry. „A mimochodem, snad si vzpomínáš, že jsem ti říkal, že jsem nevěděl, že jsem kouzelník.“

Snapeovo obočí vyjelo nahoru, když se ptal, „kdy jste se o tom s Dracem bavili?“

„No, to bylo nad nějakým dopisem pro Dudleyho,“ zamumlal zamyšleně Draco.

„Já žádný dopis nedostal,“ protestoval Dudley, zatím co Harry poděšeně vykřikl, „Draco!“

Draco se pomalu usmál a v Harrym se zastavilo srdce, uvědomil si s hrůzou, že druhý chlapec mohl umět získat zpět spálený dopis pomocí kouzla Reconstitutio. Byla to už hodně pokročilá magie, ale intenzivní domácí vyučování přinášelo své výsledky. Jen to nejlepší, bylo dobré pro syna Luciuse Malfoye, pomyslel si Harry, když si ho napadlo, že to Draco prozradí.

Úsměv ale neznamenal, že by Draco chtěl něco prozradit a začít tu mávat dopisem. Znamenalo to jenom, že je Zmijozel a baví ho hrát takovou hru.

„Ano, ano, Harry napsal takový dopis,“ protahoval to Draco. „To bylo tenkrát, když byl úplně slepý, takže mi ho diktoval a já ho psal. Myslel jsem, že ti ho pošlu, ale pak jsem si uvědomil, že jsem ho napsal mizejícím inkoustem. Harry z toho byl celý špatný. Divím se, že neposlal hroznýše na mě. A... pak nějakou dobu mu nebylo dobře a tak jsme se už nějak nedostali k tomu ho přepsat a... nakonec už vlastně věděl, že ho přijdeš navštívit, takže...“

Velmi průhledná lež, pomyslel si Harry, napadlo ho, že Draco je špatný lhář. Napadlo ho to už jednou, ještě v nemocničním křídle, ale dosud se mu o tom nezmínil. Teď viděl, že to odhadl přesně a asi by se nad tím měl zamyslet.

„Co v tom dopise bylo?“ ptal se Dudley, brada se mu trochu třásla.

„Že je mi moc a moc líto to s tvým otcem,“ bručel Harry.

„Aha,“ mumlal Dudley a párkrát zamrkal. Zdálo se, že se snaží začít myslet na něco jiného, když se obrátil na Draca, „Hmm, jak to, že ty taky nemáš rád Salsu?“

Harry neočekával, že Draco vysvětlí svoji fobii nějak jinak než já nevím, je tak ošklivý a ty nebelvírské barvy, to víš...

Místo toho odpověděl tiše, „Můj příbuzný na mě také poslal hada. Nešlo mi naučit se kouzlo jak ho vyčarovat. Bylo mi devět, nebo deset a můj učitel to udělal. Já stál, celý strnulý, zatím co kolem mě kroužila kobra. Víš co se říká, nejvíc ublížit dokážou nejbližší. Nicméně, pak jsem se to kouzlo naučil.“ Draco se postavil, ruce se mu trochu třásly. „Jistě mi prominete, musím si něco vyřídit.“ Odešel do ložnice a zaklapl za sebou dveře. O chvíli později, mohl Harry slyšet šumění sprchy.

„Pravděpodobně jsi ho neměl tak popichovat,“ přerušil Snape nastalé ticho.

Harry přikývl, cítil se dost špatně. Rychle schoval Salsu do kapsy.

„Nejen sirotci mívají těžké dětství,“ dodal učitel.

„Jo, dobře, chápu,“ odpověděl Harry.

„Skutečně? Lucius ho takto netrestal jen jednou.“

„Jo, Lucius rád útočí na nejcitlivější místa,“ řekl Harry a myslel na jehly. To bylo jasné. Malfoy byl ďábel, opravdu ďábel. Jakoukoliv slabost dokázal využít proti druhému, dokonce i proti vlastnímu synovi. To Harryho překvapovalo, vždy si myslel, že je rozmazlený. Tedy, asi byl, bezpochyby, ale Harryho napadlo, že také on má svoje problémy. „Musíme se bavit o Luciusovi?“

„Samozřejmě, že ne.“ Snape se postavil a řekl jako obvykle, „Jsem u sebe v kanceláři, kdybyste mě potřebovali.“

Dudley se obrátil a sledoval ho jak jde. „Nakonec asi není upír. Řekl bych, že jen tak vypadá.“

Harry přikývl, cítil, jak se Salsa pohnula v jeho kapse. Jak mohl vědět, že Draco má tak dobrý důvod bát se hadů?

Dudley dojedl salát, zatímco Harry seděl tiše vedle něj. Za chvíli odešel do ložnice. Sprcha stále tekla, ale on si nemyslel, že by byl připravený o něčem se teď s Dracem bavit. Vzal dřevěný box od Remuse a položil Salsu do něj, pak ho vzal zpět do obývacího pokoje a položil ho na stůl, na nejvzdálenější roh.

 

***

 

Později večer se zdálo, že se Draco vzpamatoval. Opět se předváděl před Dudleym, tentokrát ukazoval, jak přemění pohovku na postel. Dudley tím byl úplně okouzlený a to samozřejmě přimělo Draca předvádět stále působivější kouzlení s hůlkou a zaklínadla.

„A jestli chceš postel s nebesy,“ Draco byl přející, „museli bychom nejprve přeměnit dřevo na něco pevnějšího.“

„Tak jo,“ navrhl Dudley, óóchal a ááchal, když se tmavé dřevo zlatě zalesklo.

Když Harry viděl, že oba chlapci by tím mohli být zaměstnáni ještě hodnou chvíli, chopil se šance promluvit si se Snapem o samotě. Ačkoliv Snape, prakticky každý večer, nabízel Harrymu možnost navštívit ho v kanceláři, on toho zatím nevyužil. Někdy by si byl chtěl popovídat, ale myšlenka, že uvidí sedět Snapea za jeho stolem ho od toho vždy odradila. Bylo to jako... by tam zase začal být Snape jeho učitelem. Samozřejmě, že on jím byl, ale byl teď i něco víc. Něco, co Harry zatím nedokázal pojmenovat. A nebo by mohl, ale nechtělo se mu. Cítil se nejistý a zranitelný, když na to myslel, obával se, že kdyby to začalo vypadat příliš důvěrně, utekl by pryč.

Ale dnes večer si tak moc přál si promluvit, že se rozhodl překonat své obavy.

Postavil se mezi otevřené dveře a díval se na Snapea skloněného nad pergameny a škrabajícího brkem červené poznámky k tomu, co četl. Když si ho muž všiml, váhavě postoupil do místnosti a zaklepal na dveře.

„Pojď dál, Harry,“ zval ho Snape dál, ukázal na jedno z křesel přistavených ke stolu. „Tvůj bratranec si tu už zvykl, že. Lépe, než bych byl předpokládal.“

Harry přikývl. „Začínám si myslet, že se ve skutečnosti magie nebojí. Vtloukli mu to do hlavy, ale nikdy to nevycházelo z něho, takže to bude ono.“

„To je možné,“ souhlasil Snape.

Propadli se do ticha, rušeného jen praskáním ohně hořícího v malém krbu, který ohříval kancelář. Nakonec promluvil Snape. „Chtěl jsi něco určitého?“

„Ne... ano...“ Cítil se totálně vykolejený, Harry si položil hlavu do dlaní a třel si spánky. „Možná Lektvar proti bolení hlavy.“

„Samozřejmě,“ řekl Snape, sáhl do zásuvky pro malou lahvičku. „Vypij to.“

Harry to vypil a pak se udiveně zeptal, „Vy máte lektvary v kanceláři? Nikdy nejste bez nich?“

„Snažím se, aby to tak bylo,“ řekl mu Snape vážně, pak následoval úsměv, který změkčil jeho rysy. „Často tu známkuji práce studentů, takže tu ve stole mám potřebné minimum. Bolest hlavy tlumící lektvar a Nudu zahánějící balzám.“

„To je to tak zlé?“ divil se Harry.

„No řekni.“ Podal mu Snape jeden esej svrchu, něco ze druhého ročníku. Harry to ve skutečnosti nečetl, nezajímalo ho, že Holly Honbrownová měla něco napsat o kvasinkách. Zajímaly ho Snapeovy komentáře. To je esej, nebo rozvaha o chlebu a muffinech? psal tam učitel. Jestli máte hlad, zajděte si do Velké síně a teprve pak se dejte do domácí úlohy.

„Draco říká, že urážíte studenty, abyste je přiměl pracovat pilněji,“ poznamenal Harry a podíval se na něj. „Je to pravda?“

Snape odložil pero, položil obě ruce na stůl a pozorně se zadíval na Harryho. „V některých případech. Nemyslím si, že by to bylo příliš časté, ale všiml jsem si už na začátku své učitelské kariéry, že dobře umístěná urážka má často blahodárný vliv.“

„Ale nikdy neurážíte zmijozelské,“ poznamenal Harry. „Vy nechcete, aby pracovali tak pilně jako my ostatní?“

Snapeův pohled rychle ztvrdl. „Neurážím je veřejně. To je určitý druh kolejní loajality. A také Zmijozelové dobře nesnášejí, když jsou zahanbováni. Musíš to vědět ze svého soužití s Dracem.“

Když Harry neodpovídal, přerovnal Snape významně pergameny. „Tedy, jestli vše cos potřeboval bylo zbavit se bolení hlavy a kritizovat moje způsoby, myslím, že je to splněno, takže jestli...“

„Nebolela mě hlava,“ přerušil ho Harry. „Tedy alespoň ne tolik, abych potřeboval pomoc. A nepřišel jsem vás kritizovat.“

Snape se na něj zadíval. „Né?“

„Ne. Já jen... Já nevím. Chtěl jsem si s vámi povídat.“

Snape čekal, co bude dál, ale Harry ve skutečnosti nevěděl, co říci. Nevěděl, proč sem přišel, opravdu ne. On jen věděl, že si chtěl povídat, ale o ničem zvláštním. Hlavu měl přeplněnou rozporuplnými přáními a dojmy.

„Na někoho, kdo si přál popovídat nejsi moc výřečný,“ poznamenal nakonec Snape. Harry vyčerpaně přikývl a sbíral se že půjde. Ale Snape mu ukázal, aby se vrátil do křesla a po chvíli se vlídně zeptal, „Udělal jsem něco, co tě znepokojilo?“

Harry se díval upřeně na své ruce. „Ne, jen... no, možná... Řekl jste profesorce McGonagallové, aby sem neposílala moje přátele příliš často?“

„Zdálo se mi to moudré, když jsem viděl, jak posledně Draca provokovali.“

„To on je provokoval!“

„Nemyslím, že to byl Draco, kdo se pokusil zaklít studenty ve slimáky,“ klidně opáčil Snape, prsty lehce poklepával na desku stolu.

„Nazval Hermionu mudlovskou šmejdkou!“

„Použil to slovo i po Samhainu?“

„Neslyšel jsem ho,“ zdráhavě přiznal Harry. „Ale nejde jen o moje přátele z nebelvírské věže. Nechcete mi dovolit setkat se s Remusem.“

Snapeův hlas studil. „Měl bys mít chuť ho uškrtit za to, co ti způsobil.“

„Ne, to byl Lucius Malfoy!“ odporoval Harry. „Ale vy tu vše zorganizujete tak, že si tu musím hrát na to, jak jsem milý na jeho syna!“

Snape hbitě vyskočil na nohy, dveře se s prásknutím zavřely, když mávl hůlkou. „Teď jsou chráněné kouzlem,“ oznámil. „Kde zůstalo dekorum Harry? Draco je hned vedle v hale!“

Harry cítil, jak se mu křiví pusa. „Proto si nemohu s vámi povídat,“ křičel a vyskočil z křesla. „Všechno ztroskotá na Dracovi!“

„To je absurdní,“ káral ho Snape. „Já ho znám od malička a chápu, pod jakým tlakem teď je, ale není to určitě jen on, kdo je středem mé pozornosti.“

„Děláte si ze mně blázny,“ mumlal Harry.

Snape potřásl hlavou. „Harry. To jsou dětinské nápady. Mám starosti o vás oba.“

Harry se zhroutil zpět do křesla a zíral na učitele divokýma očima.

Snape si povzdechl, obešel stůl, přitáhl si křeslo k Harrymu a posadil se tak blízko, že se skoro dotýkali koleny. „Harry, to přeci nemůžeš myslet vážně. Představuješ si, že je pro mě snadné pozvat Nebelvíra, aby žil tady se mnou?“

„Ne, ale to byla náhoda,“ huhlal Harry. „A také pocit povinnosti, s ohledem na to, co Trelawneyová o mně breptala.“

„Ta věštba byla významná,“ souhlasil klidně Snape. „Ale ne pro mě. Nemyslel jsem na povinnost, když jsem otevřel svůj domov tobě.“

„Ne?“ Harry věděl, že by to na tom neměl trvat, ale cítil, že se toho potřebuje zbavit. Že potřebuje slyšet víc.

„Jsem rád, že jsem ti mohl pomoci,“ zamyšleně nakláněl hlavu Snape, jak studoval chlapcův výraz. „Vypadáš stresovaný... řekl bych, že hodně.“

V tichu, znovu si vzal Harry hlavu do dlaní a třel si spánky i když ho lektvar úplně zbavil bolesti. Snape si zhluboka povzdechl, vzal Harryho za ruce, odtáhl je od jeho lebky a jemně je stiskl. „Harry, odpověz. Já pořád nevím, proč jsi za mnou dnes večer přišel. Věřil jsi mi na Samhainu, mohl bys mi věřit i teď? Co se děje?“

„Já nevím, co to je,“ zasténal Harry a zavřel oči. „Já jen, chtěl jsem vás vidět bez toho, aby Draco poslouchal každé moje slovo.“

„To já chci také,“ odpověděl Snape. „A teď je ta možnost. Tak co tě trápí?“

Harry jen pokrčil rameny.

„Pak ti řeknu, co začíná trápit mě,“ prohlásil Snape, lehce stiskl jeho ruce a pak je pustil. „Jsi to ty, vypadáš tak... zmateně, vždy, když se zmíním o péči, o starostlivosti.“

Harry si uvědomoval, že pokud nechce přijít o možnost žít tady, je nebezpečné Snapeovi ubližovat. A Harry to ani nechtěl, dokonce i když ve skutečnosti nerozuměl tomu co cítí. „Já bych řekl, že nejsem zmatený,“ pokoušel se vysvětlovat, stiskl rty, aby se mu netřásly. „Je to spíš... já tomu nevěřím. Ach ne! Ne, že bych nevěřil vám,“ spěchal s vysvětlením. „Já prostě nevěřím dospělým, mám pro to mnoho důvodů. Myslím dospělé, kteří by se měli starat. Protože... oni to většinou nedělají.“

„Tvoji příbuzní tě skutečně nesnášeli,“ řekl Snape, znechuceným tónem. Pak však pokračoval přemítavě. „Ale, Harry, Black tě měl doopravdy rád, celé ty roky v Azkabanu a až do smrti.“

„Nikdy se mnou moc nebyl,“ povzdechl si Harry. „Nebyla to jeho vina, ale je to tak. A Remus - to nakonec dopadlo ještě hůř. On se nemusel skrývat, nebyl na útěku. Myslel jsem, že se o mně opravdu stará, víte, skutečně stará, ne proto, že jsem slibný student, nebo proto, že jsem syn jeho nejlepšího přítele, ale kvůli mně. Ale neslyšel jsem o něm dokonce ani v tom strašném roce, když jsem se zúčastnil toho děsného turnaje.“

Snapeovy tmavé oči byly ještě temnější než obvykle. „Lupin o tebe opravdu pečoval, ten idiot si myslel, že to dělá, když ti běžel pro tu zmrzlinu.“

Harry cítil, že to Snapea stálo dost, aby to řekl. „Já vím, že se staral, ale on není tak spolehlivý jako...“ Podíval se stranou a změnil to, co chtěl říci. „Jak bych si přál.“

„Nikdy jsi neměl dospělého, na kterého by ses mohl spolehnout. Víš, že i ředitel se o tebe staral. Minulý rok jsi však měl důvod se od něj odvrátit...“

„Takže to tak je, že mám pravdu?“ vybuchl Harry podrážděně. „Vždy se najde nějaký důvod! Jednou jste malý fracek, kterého nikdo nemá rád, nebo máte kmotra v Azkabanu, nebo jsou v tom zájmy Řádu, nebo vám Voldemort vrůstá do hlavy a ubližuje někomu! Tak jsem se naučil nespoléhat se na nikoho!“ Nedopověděl to dál, bylo to však jasné...

Dokonce ani na vás.

Harry mávl rukou, už o tom nechtěl dál mluvit. „Takže, když jsem tak zvyklý, spoléhat se jen sám na sebe, jde mi trochu na nervy žít tady, abyste mě vy měl na starosti. A... já vím, že se vám nelíbí, jak se chovám k Dracovi a já se bojím, že dřív, nebo později, mě budete mít po krk a řeknete, že už mě máte dost. Nemyslím si, že byste mě poslal žít do Nebelvírské věže, kdyby to nebylo bezpečné, ale... poslyšte, já nechtěl tenkrát poslat hada na Dudleyho a nevěděl jsem, proč Salsa Dracovi tak vadí.“

Harry si uvědomil, jak to všechno znělo zmateně a tak zmlkl.

„Mám dojem, že je to nedorozumění, myslíš si, že jen trpím tvoji přítomnost tady a toužím se tě zbavit,“ řekl Snape tiše. „Pravděpodobně máš ten dojem proto, že Albus se bránil tomu, abys žil se mnou. Ale, Harry, on to byl hlavně můj nápad. On s tím nesouhlasil kvůli Minervě.“

„Co jí vadilo?“ zeptal se Harry.

„Podle ní, byste se měli s Dracem zabít během prvního dne,“ vysvětloval Snape, „a mylně se domnívala, že v tobě dosud vidím Jamese a také se jí dotkla myšlenka, že nebelvírská kolej se nedovede o tebe postarat sama. Řekl jsem jí o tom, že tě Moudrý klobouk chtěl poslat do Zmijozelu,“ dodal.

Harry se zasmál. „Ale ne, proto byla tak nepříjemná na Rona a Hermionu.“ Ale úsměv zmizel s jinou myšlenkou. „Myslíte, že o tom řekla mým přátelům?“

Snape přimhouřil oči. „Styděl by ses za to?“

„Ne, ale myslím, že by to nepochopili.“ Zatřepal hlavou, aby si ji projasnil a vrátil se k poslední myšlence. „Ale já jsem se bál, že jsem si neuvědomil... že jsem vám měl říci, že, hm, dokonce i s tím Dracem tady, život tady... není tak hrozný, i když si myslím, že jsem tu způsobil zpočátku pěkný rozruch. Není to důvod, abyste mě odsud hned poslal pryč? Ale to vlastně není to, co jsem vám chtěl říct. Chtěl jsem jen, abyste věděl, že si opravdu vážím toho, jaký jste.“

„Aha, ten tvůj zvyk stále děkovat,“ dumal Snape. Nevypadal, že by mu to vadilo, přesto Harrymu připomněl, „nechci abys mi děkoval, neočekávám to.“

„Já vím, ale vy to děláte dobře, opravdu se o mně staráte...“

„Živím tě a nezamykám tě do přístěnku pod schody, řekl bych, že tohle máš na mysli?“ ušklíbl se trochu Snape, i když jeho zlost nemířila na Harryho. „Já nevím, co si Albus myslel, že dělá, když tě nechal tak vyrůstat.“

„Nakonec jsem se mohl mít špatně i v kouzelnické rodině,“ pokoušel se to Harry přejít. „Jako Draco, jeho otec ho taky trestal.“

Snape po něm bleskl pohledem, protože myslel, že to bylo myšlené ironicky, ale uklidnil se, když pochopil, že ne. „Stejně,“ vysvětloval, „Draco na tom byl dokonce hůř než ty. Tvoji příbuzní od tebe nic neočekávali, tím myslím, že jsi si mohl jít svou cestou, ale od něj se čekalo, že bude vždy vynikající. Serpensortia se tu v nižších ročnících neučí a to z dobrého důvodu a on se to musel učit ještě dřív, než sem přišel. Důvod, že nesnáší Grangerovou není jen v tom, že pochází z mudlovské rodiny...“

„Ale je!“ hádal se Harry.

„Harry, on má ve Zmijozelu přátele, kteří jsou z mudlovských rodin. Nebo alespoň měl, dokud s nimi žil. Ale abych to dopověděl. Jeho hlavní odpor ke Grangerové pramení z toho, že je lepší než on. Draco musí pokaždé, když přijede domů poslouchat nadávky proto, že nebyl nejlepší z ročníku. Myslím, že Lucius mu dával co proto, když nedokázal překonat někoho z mudlovské rodiny a ještě k tomu dívku.“

„Takového něco mi vykládal,“ namítal Harry, „vždyť je to směšné. Jak by mohl Lucius vědět jaké má Hermiona známky?“

„Být v Radě představenstva školy je výhodné.“

„To znamená, že nelhal.“

Snape se na něj ostře podíval. „Draco nikdy nebyl dobrý lhář. Neviditelný inkoust, co, Harry? Nevím, jaká je pravda o tom dopisu, ani to nechci vědět, ale určitě není Draco takový idiot, aby použil neviditelný inkoust!“

„No, to ne,“ tiše souhlasil Harry.

„Draco má svoje chyby, bezesporu,“ souhlasil Snape. „Léta jste byli nepřátelé a i po část posledního ročníku, děly se věci, které nelze jen tak prominout. Nepřehlížím jeho chyby. Ale Harry, ty ho neznáš tak dobře jak si myslíš. Nadává slečně Grangerové tak často do mudlovských šmejdek, protože si myslí, že ona se zhroutí a zhorší se její výsledky při hodinách.“

„Stejně to je odporné, že to dělá.“

„Ano, ale musí čelit kouzelnické zlobě, když nenajde způsob, jak ji přibrzdit.“ Snape zaťal ruce v pěst. „Nevím, co mu Lucius dělal, když ho trestal, ale vím určitě, že ta kobra, nebylo to nejhorší.“

Harry ho sledoval bez dechu a podíval se mu do očí. „Nesnižoval jste tak jeho důvěryhodnost, když jste mi to neprozradil? Myslím ten největší problém, to s Hermioninými známkami, proč mi to vlastně neřekl on sám?“

„Draco ví, že uvěříš spíš mně než jemu.“ Pokrčil Snape rameny. „Řekl mi, že by to mělo obvyklý průběh.“

„Proč tolik stojí o moji důvěru?“

„Ty skutečně nejsi namyšlený, když se takhle můžeš ptát,“ povzdechl si Snape. „Harry, on je v hrozném nebezpečí. Bylo řečeno, že má být zabit, to není zanedbatelná věc v prostředí, ve kterém vyrostl, byl vyloučen z okruhu lidí mu blízkých. Vidí v tobě vůdce světlé strany, asi to není zrovna taktické, ale...“

„Říká, že jsem ochránce,“ vzpomněl si Harry.

„Ach ano, ochránce. Myslím, že to je strašně výstižné, myslí si, že když neuvěříš v jeho upřímnost, mohl by být vrácen mezi ty dravce.“

Harry se ušklíbl, „To byste mu neudělal.“

„Samozřejmě že ne, ale on je ze Zmijozelu. Předpokládá, že jednoho dne tvůj a Albusův vliv mě přemůže a myslím, že věří, že ten den je blízko.“

„A co vy?“

Snape se suše zasmál. „Ne, Draco si nedovede představit, jak strašně mladí, připadáte Albusovi oba. Ten nápad je absurdní.“ Podíval se na Harryho s ironickým úsměvem. „Vidím, že je to tak jak jsem předpokládal. Rozhovor se stočil opět na Draca. Ještě něco jiného se ti honí hlavou?“

Harry zavrtěl hlavou, „jen, ten kříž na vašem krku mě trochu překvapil.“

„Nezmiňuj se o tomhle svému bratranci,“ důrazně požadoval Snape, „ale v Zapovězeném lese se čas od času objevují znamení upíří přítomnosti. Když mě Znamení zla zavolalo, musel jsem být na to připraven.“

Znamení zla... Harry se zakabonil. „Stále cítíte jeho volání? Moje jizva nikdy nebolí.“

Snape ztuhl a posadil se zpět do svého křesla. „Myslím si, že tvoje jizva je spojená s tvými magickými schopnostmi. A co se mě týče, našel jsem způsob, jak se s tím voláním vyrovnat. Není nutné, aby ses tím znepokojoval.“

„Ale...“ Harry váhal: „Ehm, máte bolesti?“

„Copak na to vypadám?“ zeptal se Snape povýšeně.

„Ne.“ Souhlasil Harry

„Potom tedy, ať se věci mají jakkoli, postaral jsem se o ně odpovídajícím způsobem.“ Odpověděl Snape s důrazem na každém slovu. „Je ti šestnáct a v posledním roce jsi byl vystaven takové zátěži, jaké by nikdo ve tvém věku vystaven být neměl. Tohle je moje břemeno a já tě s ním rozhodně nehodlám zatěžovat.“

„Dobře,“ váhavě přitakal Harry, ne proto, že by si nepřál být zatěžován, ale proto, že bylo zřejmé, že si Snape přeje změnit téma hovoru.

Snape tiše čekal, zatím co Harry váhal.

„Draco říkal, že máte knihu, kterou bych si měl přečíst,“ vylezlo nakonec z Harryho.

„O něčem speciálním?“ Když Harry odvrátil pohled, Snape řekl potichu, „aha, tuhle knihu.“

„Myslí si, že jste ji tam nechal záměrně,“ prozradil Harry. „Pořád mi otlouká o hlavu termíny jako popření, kompenzace a pocit viny. Ne, že bych si myslel, že ví, o čem mluví, ale... nechal jste mu ji tam schválně, aby si ji přečetl?“

„Ne, jen jsem prostě byl jednou pozdě večer unavený a jednal jsem bezmyšlenkovitě.“ Zavrtěl Snape hlavou. „Když strávíš s Dracem dost času, zjistíš, že vidí spiknutí doslova všude. Předpokládám, že je to důsledek jeho výchovy.“

„Aha, dobře,“ řekl Harry. „Pak chápu, proč si to myslel. Můžu si jí teda půjčit?“

Snape si na něj dlouze zadíval, potom beze slova vstal a vyndal něco ze zásuvky svého stolu. Harry znovu sklopil pohled ke svým rukám a cítil se ještě nejistěji než obvykle.

„Ehm, myslíte si, že jsem...“ Harry si odkašlal, „že jsem trochu blázen po Samhainu?“

„Ne, to není to, o čem je ta kniha, Harry. Jestli ti to Draco naznačil...“

„Ne, to ne, myslím, že se mi doopravdy snaží pomoct,“ řekl Harry.

„Také mám ten dojem. A co se týče toho, jaký vliv měl na tebe Samhain, řekl bych, že to popisuje obdivuhodně.“ Pousmál se. „Aha, musím pamatovat na to, že ty nečteš mezi řádky, jako to dělávají Zmijozelové. Vzpomínám si, žes potřeboval ode mne slyšet je to v pořádku. Je dobré vidět tě, jak objímáš svého bratrance, Harry. Opravdu, je to v pořádku.“

„Vy jste se choval k Dudleymu ohromně,“ mumlal Harry. „Myslím, že mi nevěřil, že na nás dovedete ve třídě tak řvát.“

„Já neřvu. Já vyučuji“, vysvětloval Snape opatrně sladkým tónem. „A musím připustit, že se pokouším důsledně odradit studenty, kteří nemají na lektvary talent od toho, aby práci neodbyli.“

„No samozřejmě,“ souhlasil Harry, stejně sladce. „Myslím, že nechám stranou váš způsob známkování esejí. Děkuji, profesore.“

Když to řekl, Snape se postavil a položil mu ruku na ramena. „Jsi vždy vítán, když si budeš chtít promluvit, doufám, že to víš. S Dracem je to těžké, ale dveře kanceláře jsou chráněné tišícím kouzlem od okamžiku, kdy se zavřou. Tady můžeme mluvit o všem.“

Harry přikývl, strčil do dveří, pokusil se je otevřít, ale poznal, že k otevření je potřeba magie. S pomyšlením na Dracovu nevolnost, vytáhl svoji hůlku a před tím, než požádal Snapea, zkusil to sám.

„Vrátí se to zpátky,“ ujistil ho učitel a vyslovil potřebné zaklínadlo.

Hala a obývací pokoj byly temné, když jimi Harry proklouzl kolem okázalého lůžka, které nahradilo pohovku. Vplížil se do pokoje, potmě našel pyžamo a vklouzl do postele. Myslel, že Dudley už usnul, ale on zamumlal, „To jsi ty, Harry?“

„Jo.“

„Duchové tu dnes nejsou?“ Harry si uvědomil Dudleyho obavy.

„Oni sem nikdy nechodí,“ ujistil Harry bratrance. „Profesor Snape je skutečně mocný kouzelník. Kolem jeho pokojů jsou ochranná kouzla. Nemohou je překonat.“

„Máš štěstí, že jsi tady,“ huhlal Dudley, obrátil se na bok a usnul.

Jo, to mám, pomyslel si Harry.