Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Draco!“ vykřikl Harry na Snapea rozzuřeně. „Co tím myslíte, to se tu bude Draco motat?“

Snape prudce odmítavě mávl rukou. „Ještě nejsme za chráněnými dveřmi. Zůstaň stát těsně vedle mě, dokud neotevřu cestu dovnitř. Studenti by měli být na vyučování, ale nějaká odvážná dušička by se tu mohla schovávat a špehovat nás.“

„Myslel jsem, že jste dost odstrašující, než aby si vás vaši Zmijozelové dovolili napadnout,“ vyštěkl Harry, vzteklý, protože mu konečně došly Snapeovy poznámky o Dracovi.

„Bohužel,“ posmíval se mu na oplátku Snape, „nebyl každý idiot v Bradavicích zařazen do Nebelvíru.“

Harry zafuněl, ale nakonec se rozhodl být zticha a následovat Snapea. Projít celou tu cestu až do sklepení ho vyčerpalo víc, než předpokládal. V nemocničním křídle se občas trochu procházel i téměř slepý, ale tam byla podlaha rovná. Teď šli několikrát dolů chodbou, šli i po schodištích, z nichž některá neměla zábradlí a tak ztratil orientaci, byl úplně v koncích. Měl zlost, že se musel několikrát chytit Snapea za ruku, aby neupadl.

Nakonec byl rád, že s ním sem dolů šel Snape. Jinak by byl asi několikrát skončil na zemi, dosud nesnesl dotek nikoho jiného.

Snapeovy pokoje byly v nejhlubší části hradu, dokonce ještě hlouběji, než pokoje zmijozelské koleje, které kdysi Harry v přestrojení navštívil. Prostory tady dole byly temné a ponuré, osvětlené pouze když Snape pronesl Lumos. Poté, co to řekl a dal mu podržet svou hůlku, uvědomil si Harry, že zřejmě šli celou cestu potmě. Držet cizí hůlku bylo zvláštní. Nevyvolávala v něm to vzrušení jako hůlka vlastní, ale dráždilo to jeho magii, jakoby z něj chtělo něco překypět.

Pokud si stačil Harry všimnout, nebyly Snapeovy pokoje střeženy obrazem nebo sochou ani ničím podobným. Dveře byly zamaskovány jako souvislé řady kamenů. Ještě podivnější bylo, že nebyly otevírány heslem, jak to bylo v Bradavicích obvyklé. Harry byl už předtím přesvědčený, že ten člověk je opravdu paranoidní, ale protože věděl, že i jeho život závisí na dobrém zajištění bezpečnosti, neměl by k tomu mít nějaké připomínky.

Místo, aby Snape ke stěně promluvil, mávl rukou proti ní, pak si vzal opět hůlku a vyťukal prsty nějakou rychlou sekvenci. Harry to mohl vidět, protože z hůlky tryskal úzký paprsek světla. Nic se však nedělo. Než se mohl Harry zeptat, Snape zamumlal. „Jen jsem oznámil, že lze očekávat dalšího rezidenta.“

Pevně ho popadl za ruku, prsty mu roztáhl na nejnižší kámen a v záři hůlky také něco jeho prsty vyťukal. Harry by nemohl říci, jestli to bylo to samé. Pak Snape odstrčil jeho ruku a řekl: „Teď tě zná. Dej ruku zpět na ten samý kámen.“

Harry to udělal a kámen zmizel, objevily se dřevěné dveře, zasazené v klenutém průchodu. Protože se otevřely, bylo vidět jasně osvětlený pokoj. Snape vešel dovnitř, ale Harry ho chytil za rukáv a zeptal se: „Nebude třeba, aby mi fungovala hůlka, když budu chtít vejít?“

Snape ho netrpělivě vtáhl dovnitř, dveře se totiž právě začaly zavírat. Zevnitř, všiml si Harry, pořád vypadaly jako dveře. Samozřejmě vhodné pro sklepení. Tvrdé, tlusté dřevěné desky, spojované silnými železnými pásy.

„Dobrá a teď vše o Dracovi,“ odvážil se Harry. „Vysypte to.“

„Je právě za tebou,“ odpověděl stručně Snape. „A jsem si jist, že chápeš, proč tu teď žije. Draco, proveď tady Harryho a vše mu ukaž. Já bych se měl postarat o nějaký lektvar.“

S tím odběhl Snape pryč, ale ne směrem ke dveřím. Harry jen zmateně sledoval přimhouřenýma očima, jak se suše zasmál a proběhl kolem něj.

Draco stál tam, kde mu Snape řekl. Rozmazaná skvrna v šedém hábitu na kamenné zdi.

„Nemusí, já to vím,“ řekl chlapec, odstoupil ode zdi a udělal krok k Harrymu.

„Co nemusí?“

„Nevaří se mu tam právě teď žádný lektvar. Právě jsem tam byl, tak to vím. To je Severusův oh-tak-jemný způsob říci, že teď nám to nechce pískat.“

„Co myslel tím, že tu žiješ také?“ zeptal se Harry a opatrně ustoupil zpět.

Dracova rozmazaná tvář se zamračila, nebo ji zkřivil malý úsměšek. To Harry nedokázal rozlišit. „Právě to, co řekl. Ředitel a on mě přesunuli sem dolů ještě před tím, než Pansy vypustila toho hada, ale od té doby to tu již nesmím opustit.“

„Pansy,“ opakoval Harry pomalu.

„Jo.“

„Pokud já vím, nikdo neví, kdo pronesl zaklínadlo Serpensortia.“

„Ovšem, oficiálně se nic neví,“ odpověděl Draco, s uchechtnutím, „ale já to vím. Viděl jsem to v jejích očích, Pottere.“

Harry věděl, co ten pohled znamená, byl to pohled, který měl Malfoy rezervován pro něj. Harry přimhouřil oči, obával se, že zmijozelský chlapec se právě teď na něj takto dívá. Nedokázal to rozpoznat, a tak se zeptal: „Co se stalo Parkinsonové?“

Draco zastrčil ruce do kapes a zaškaredil se. „Spravili ji u Svatého Munga a poslali ji zpět.“

„Byla poraněná?“

V tom momentě nebylo pochyb, že opět zkřivil chlapcovy rty úsměšek. „Ach ano. Snad nemyslíš, že bych klesl tak, abych se stal vrahem? V každém případě, myslím, že by mě vyrazili i ze třídy, kterou jsem dosud mohl navštěvovat. Samozřejmě pod Severusovou ochranou.“

„Pokud to tak je,“ poznamenal Harry, „mohl by ses vrátit do zmijozelské koleje a žít tam.“

„Severus chtěl, abych opustil zmijozelskou kolej.“ Draco pak pokrčil rameny. „Tak co, projdeme to tady? Není to nic moc, ale je to domov, sladký domov.“ Jak se tak šklebil, nebyl si Harry jistý, jestli se pokouší napadat Severusovo sídlo, nebo je to narážka na to, že byl vyděděn a nemůže se vrátit do svého domova.

„Tak dobře, projdeme to,“ souhlasil Harry, dosud se značnými obavami, jak se vypořádat se vzniklou situací. Normálně by neměl problém být hrubý na Malfoye, ale Snapeova blízkost ho brzdila. Poslední, co by si teď přál byla lekce, jak je třeba být milý na Malfoye, protože je to jediná možnost, neposlat Malfoye přímo tam.

„Tak jo,“ souhlasil Draco, svým uhlazeným hlasem, „jak teď vlastně vidíš? Nechtěl bych, aby sis cestou zlámal vaz. Dovedeš si představit všechny ty kletby, které by po mně Snape metal?“ smál se tomu.

Harry si pomyslel, že to není taková legrace. „Já si to dovedu představit,“ suše oznámil. „Pojďme.“

„Tak jo,“ řekl Draco opět, obešel opatrně Harryho, tak aby se ho ani nedotkl. To bylo zajímavé. Snape ho musel varovat, že na něj vyletím, když se mě dotkne, rozvažoval Harry. „Tady, jak jsi již mohl usoudit, kdybys viděl, tady to všechno, je to...“

„Obývák,“ přerušil Harry jeho pompézní vyprávění a gesta, kterými ukazoval na skvrny vypadající jako pohovka a křesla. Bylo to útulnější, než by čekal ve Snapeově bytě. A také větší.

„Ale, prosím,“ protáhl Draco, překřížil ruce v gestu, které vypadalo elegantní, i když viděl rozmazaně. „Obývák. Dovedeš si představit jak mudlovsky to zní?“

„Vyrostl jsem u mudlů,“ procedil Harry přes zuby.

„Ano, ano a tvoji nejlepší přátelé jsou mudlové, nepochybuji,“ pronesl žoviálně Draco. „To ale neznamená, že bys neměl používat čistý kouzelnický jazyk. Toto, jak jsem říkal, než jsem byl hrubě přerušen, toto je obývací pokoj, někdy také nazývaný salón. To je dnes už trochu zastaralé slovo, ačkoliv jsem slyšel Severuse jak ho při nějaké příležitosti použil.“

Harry zaťal zuby, už ho unavovalo, že Draco stále říkal Severus. „Budeš mě dál provádět, nebo učit mluvit?“

Draco se roztrpčeně opět zasmál. „Ty už máš dost mého způsobu přednášení? Ale samozřejmě, já konečně chápu, že nemáš žádné pochopení pro jemnosti, rytmus a metafory. Tvůj vlastní projev je tak děsivě necitlivý a hrubý. Slýchával jsi to tak od tvého bratrance.“

Harry mu to s potěšením vrátil. „Ale? Severus se ti o tom nezmínil? Jak nedbalé od něj! Dudley sem přijde a bude tu nějakou dobu a námi žít.“

Tohle úplně setřelo uštěpačný úsměv z Dracovi tváře. „Děláš si legraci.“

Harry po něm bleskl úsměvem. „Myslíš? Zeptej se Severuse.“

„Nevěřím, že ho sem pozve,“ odsekl Draco. „Neznal ses k němu léta, dokonce z tvého chování v hodinách se dalo usoudit, že jsi ho celou tu dobu nenáviděl.“

Harry se vydržel celou tu dobu usmívat, i když mu to působilo bolest v obličeji. Ve skutečnosti byl celý bolavý, ale za nic na světě by to na sobě nedal znát, určitě ne před někým, komu nemohl důvěřovat. „Vytvořil sis skutečně svůj malý svět tady dole, že ano?“ opakoval Dracova slova z nemocničního křídla. „Mezi námi už není nenávist.“

Předpokládal, že Draco zatíná zlostně zuby, ten ale nakonec jen pokrčil rameny. „Tak ano, beru to na vědomí. Může to být k něčemu dobré. Nenávist mezi příbuznými opravdu není vhodná.“ Harry sebou škubl, když Draco vytáhl hůlku, ale on ji jen volně držel v ruce, špičku skloněnou k zemi, protože se vydal přes pokoj do chodby. „Půjdeme dál?“

Chodba byla krátká a na jejím konci byly dveře z obou stran. Draco mávl hůlkou, jakoby je chtěl otevřít a pak okázalým gestem na jedny ukázal. „Toto je Severusova soukromá kancelář. Nezamyká se, když tam je a tehdy mi také nezakazuje vstoupit, ale dal mi jasně najevo, že zemřu ohavnou a bolestivou smrtí, pokud překročím práh, když tam není. Myslím, že totéž platí i pro tebe.“ Draco se otočil a ukázal na druhé dveře. „To je jeho ložnice. Tam v žádném případě nejsme vítáni. Má tam vlastní koupelnu, kouzelné místo, opředené zmijozelskými legendami, ale samozřejmě ji nikdy nikdo neviděl.“ Ušklíbl se Draco. „Mimochodem, Severus mi nepřipadá jako někdo, kdo by se vydržel povalovat ve vaně, co myslíš? Já si to nedovedu představit.“

Harry už měl dost poslouchání toho tlachání, nejvíc ho rozčiloval způsob, jak Malfoy zřetelně přecházel od antagonizmu k nonšalantní pohodě a zpět. „Kancelář, koupelna, obývací pokoj,“ vypočítával. „Chápu. Pohneme se dál, nebo budeš ještě dál komentovat profesorovy způsoby při koupání?“

Draco zamířil zpět do obývacího pokoje. „Není tady kuchyň, Merlin nás ochraňuj, kouzelníci mají jiné věci na práci než vaření. Je zde krb, takže můžeme svoji žádost zavolat domácím skřítkům. Dej na mou radu a neobjednávej si nic s omáčkou Béarnaise. Oni ji prostě neumějí připravit správně, ale dokážou udělat dobrou Hollandaise...“

„Musíš se snažit vystupovat jako mizerný snob, nebo se začneš chovat normálně?“ zeptal se Harry.

„Jestli tím myslíš mé aristokratické chování a smysl pro kulturnost,“ odpověděl hladce Draco, „to je dar. Takže, co teď? Ach ano.“ Přešel ke krbu a krátce mávl směrem k hlubokému výklenku, kde stál velký kulatý stůl a okolo něj čtyři dřevěné židle. „Zde si budeme třikrát denně dopřávat dobré jídlo a duchaplnou konverzaci.“ Mávl lehce doleva, kde byly vidět zavřené dveře v malém výklenku, nepokusil se je otevřít. „Tam je Severusova privátní laboratoř a několik místností, kde skladuje ty nejcennější přísady. Opravdu zajímavé. Neodpustí mi strkat tam nos, ale já mám přeci velký talent na lektvary, pokud jsi si toho ještě nevšiml.“

„K čemu potřebuje profesor laboratoř tady dole?“

Draco se na něj pochybovačně zadíval. „Ach tak, Nebelvír, ale je vůbec možné, abys byl ty tak nevinný jako ostatní?“ Čekal, jestli Harry odpoví, pak pokrčil rameny a pokračoval, „vydával se za smrtijeda, Pottere. Takže co myslíš, že mohl jejich přítel Mistr lektvarů pro ně dělat? Vařil pro ně různé odporné lektvary, které nesměly zdejší děti vidět, rozumíš?“

„Ale ty jsi směl?“ Harry byl trochu mimo.

„Nebelvír je skutečně synonymum pro imbecil,“ popřel to Draco. „Ne, nesměl! Severus má mozek, Pottere! V té době věděl, co dokážu a stěží mohl nechat zpackat lektvary pro Temného pána! Já chápal principy přípravy, to dobře víš. On ale ten mizera jen předstíral, že mu slouží, nechápal bych, proč ty lektvary nemají někdy ten správný účinek.“

„Takže jsi věděl, že je tady vaří, nebo ne?“ nedal se odbýt Harry.

„Ovšem, slyšel jsem otce o tom mluvit.“ Draco se dlouze nadechl a kvapně se omluvil: „Promiň, Pottere, neměl jsem se o něm zmiňovat. Už se to nestane. Co dál? Vlastně je to vše, až na náš pokoj.“

„Náš pokoj,“ opakoval Harry matně, dosud trochu vyvedený z míry Dracovým smířlivým proslovem.

„Samozřejmě,“ informoval ho Draco klidně, se značnými rozpaky slyšitelnými v hlase. „Jak velkou část svého životního prostoru nám mohl Severus přenechat? Samozřejmě to byl můj pokoj těch pár dnů, takže pochop, že i já přispívám k tomu, aby ses tu cítil dobře.“

Harry si nedovedl představit, že bude bydlet v jednom pokoji s Dracem, ale také by nechtěl dělat nepříjemnosti Snapeovi. „Profesor musel nějak změnit svůj byt?“

„Samozřejmě,“ odpověděl Draco, „stěží mohl předpokládat, že já… nebo ty budeme spát tady na pohovce. Kromě toho můj - tedy, náš pokoj, byl užíván - byla to Severusova soukromá knihovna, ale přenesl si knihy do své kanceláře. Byly by se mu tam nevešly, kdyby nestrávil hodiny kouzlením, vytvářením prostoru pro ně. A použil i trochu magie, pohnul s kameny ve skladišti, abych se já mohl umývat, aniž bych ho obtěžoval. Kromě toho…“ Draco ukázal na dveře vpravo od toho místa, kde svou cestu začali. „Voilá.“

Harry do nich strčil, aby je otevřel a vešel dovnitř do pokoje, který byl jen o málo větší, než prostor potřebný pro dvě lůžka umístěná na protilehlých stěnách. Pak už tam byla jen starodávná mahagonová skříň a dvě studentské truhly. Otevřenými dveřmi vzadu viděl, trochu rozmazaně, malou, ale funkční koupelnu.

„Žalostné, já vím,“ lamentoval Draco. „Vážně jsem viděl komory větší než toto.“ Harry se na něj ostře zadíval, obával se, že si tak do něj rýpnul, ale Draco zřejmě jen tak tlachal. „A teď se o to musíme dokonce dělit.“

Harry si pomyslel, že kdyby tomu tak nebylo, bylo by to skvělé. „Která postel je tvoje?“

Draco si povzdechl a zamumlal: „Nezáleží mi na tom. Vyber si ty, Pottere.“

„Jo a co když si vyberu tu, ve které jsi spal ty, děkuju pěkně. Tak která?“

„Přeměnil jsem své příjemné, pohodlné dvoulůžko na dvě samostatná dnes ráno, když Severus řekl, že tě sem přivede,“ ležérně oznámil Draco.

„Tys ho přeměnil…“ odmlčel se Harry. Takže Malfoy je tak dobrý v přeměňování předmětů. Nebyl ale tak dobrý jako Hermiona. To bylo důležité.

„Ano. Jaké barvy by sis přál?“ dodal Draco. Harrymu se zdálo, že jízlivě. Přehozy na postelích byly, podle očekávání stříbrné a zelené. Stejně tak předložky před nimi a napůl roztažené závěsy kolem nich.

Ve skutečnosti nebyl Harry tak dětinský, aby požadoval mít kolem sebe vše v barvách Nebelvíru. Nebyl si jistý, co tím chce Draco dokázat. „Je to hezké,“ řekl, vybral si nejbližší postel a svalil se na ni. Měl pocit, jako by se s ním pokoj trochu otáčel, když se natáhl a tehdy si uvědomil, jak je vlastně unavený. „Mohl bys udělat kariéru jako návrhář interiérů.“

„Bystrozor,“ opravil ho Draco.

„Samozřejmě, Draco Malfoy jako bystrozor,“ ušklíbl se Harry. „To ti někdo uvěří, právě tobě.“

„Pottere,“ řekl Draco náhle zcela vážně. „Jednoho dne dokonce i ty mi budeš věřit.“

„Právě teď ti něco věřím!“ vykřikl Harry. „Věřím ti, že poběžíš domů v momentě, kdy uslyšíš, že pán a velitel tvého otce to shledá užitečným!“

„Jsi blázen?“ vykřikl Draco ublíženě. „Já se nemohu vrátit domů!“

„Jo, já se taky nemůžu víckrát vrátit domů,“ připomněl Harry. „Tvůj otec přikázal rozmetat můj domov na prach!“

„Ach, nebuď blbec, Pottere,“ opáčil Draco. „Bradavice jsou tvůj domov. Ve tvém domě se o tebe starali hůř než o nějaký odpad. Jak se říká.“

„Myslíš, jak říkají smrtijedi!“

„Jo, mimochodem, měl bych něco pochopit z toho bizarního dopisu? Nemůžeš se jednoduše obrátit na svého bratrance, když jsi mu napsal takovou blbost jako: vždy když cítím vůni steaku, po celý zbytek života, budu myslet na tvého otce... o co jsi se pokoušel, přimět ho, aby se zhroutil v pláči? Možná jsi hrdina naší doby, ale já bych řekl, že jsi pěkný křivák.“

Harry polkl a začal nesouvisle gestikulovat, něco jako že... měli bychom toho nechat, když se náhle Draco okázale uklonil a líně pronesl: „Ach, proč ti děkuji? Právě jsem si uvědomil, že jsi nikdy neměl v úmyslu poslat s tím dopisem sovu. Jsem poctěn, že jsi vyvinul takové úsilí, abys mě urazil.“

Když Draco postoupil dopředu, začal se Harry v hloubi duše obávat, co by asi řekl Snape, kdyby mu svou divokou magií poničil byt.

Draco se zastavil, Harry si nebyl jist, ale možná to způsobil pohled do jeho očí. „Dobře, nechme toho,“ řekl, hlasem perfektně klidným a zdvořilým. „Musím něco nastudovat, nechám tě tu. Severus přijde brzy, má vyučování v prvních hodinách. Kdybys něco potřeboval, dej mi vědět.“

Jo, to určitě.

Harry byl unavený, i když to nechtěl přiznat. Shrnul pokrývku tak, až spadla na zem, lehl si na bok a přitiskl obličej do polštáře. Zaslechl, jak Draco odevzdaně potřásl hlavou a odlevitoval přikrývku na pelest. Pak odešel a dveře za sebou jen přivřel. O Harryho bylo pořád ještě třeba pečovat. A on zavřel oči a usnul.

Bouchnutí zavíraných těžkých dveří ho vytrhlo z dřímoty. Harry se trochu protáhl, otevřel oči a snažil se zjistit, jestli se Draco vrátil dovnitř. Celý svět byl zase již tak ne-úplně černý, něco, co mu bylo nepříjemně známé.

O chvíli později si uvědomil, že ten hlasitý zvuk oznamoval, že se vrátil Snape. Jeho a Dracův hlas zaléhaly k němu do pokoje. Uklidnilo ho, že tam Draco nebyl, když on ho nemohl vidět. Harry se posadil na posteli a uhladil si vlasy.

„Kde je Harry?“ Ozval se Snapeův hluboký hlas.

„Spí,“ řekl Draco.

„Aha,“ na to Snape.

Harry slyšel zaskřípání postrčené židle a uvědomil si, že se museli usadit v jídelním výklenku. Bylo to zvláštní, slyšet vše tak ostře. Harry si lámal hlavu, zda se to vrátí k normálu, až se mu úplně vrátí zrak.

Pár minut slyšel pouze ojedinělé zvuky, jako cinknutí šálku o talířek. Pak Draco promluvil: „Potter byl zřetelně překvapený, když slyšel, že jsem dostal Pansy ke sv. Mungovi.“ Když na to Snape nic neříkal, začal naléhat: „Proč jste mu nic neřekl?“

„Sotva jsem mohl, při jeho současném stavu, vidět nějakou výhodu v tom, kdyby věděl, jak nebezpečná může být tvoje společnost.“

„Ale Severusi, ona se mě pokusila zabít. A dokonce přímo tobě před nosem. Myslím, že se na to měl brát ohled. Neměl jsem to být jen já, kdo byl potrestán.“

Něco se s prásknutím zavřelo. Možná kniha. „Měli jsme jen nejasné tušení, že to byla ona, kdo zavinil to s tím hadem.“

„Ona to byla,“ ostře odporoval Draco, znělo to, jako kdyby odpověď cedil přes zuby. „Pansy ví, že nenávidím hady.“

Zmijozel, který nenávidí hady? Harryho to zcela nesmyslně svádělo ke smíchu, ale nechtěl dát najevo, že je vzhůru. Svědomí mu říkalo, že takové špehování je špatné, tak na úrovni Malfoye, ale praktická část jeho mozku zvítězila. Jak by jinak měl pochopit Dracův scénář, kdyby nevyužil všech možností?

„Když je tak nenávidíš, proč jsi tedy poslal na Harryho hada při tom souboji,“ vyzvídal Snape.

„No, já je nenáviděl, a tak jsem si myslel, že Nebelvír je bude nenávidět desetkrát víc. Ale on ne,“ ušklíbl se Draco. „Šel a promluvil na něj hadím jazykem, rozuměl si s hadem!“

„To opravdu zastínilo tvoje skvělé Serpensortia,“ mumlal si Snape, což Draca evidentně štvalo.

„Bylo skvělé!“ rozčiloval se. „Rád bych viděl někoho ze druhého, nebo i čtvrtého ročníku, použít tohle zaklínadlo. Ale nikdo si toho nevšiml, ne, zato o tom, jak si Potter popovídal s hadem, se v Bradavicích mluvilo ještě několik měsíců!“

„Hmm,“ zamručel jen klidně Snape.

„A co se týče Pansy,“ vrátil se Draco zpět ke svým námitkám. „Já vím, že vy nevíte, jestli je to tak jak říkám, ale dejte jí pár kapek Veritaséra na jazyk a bude to jasné!“

„Veritaserum je nelegální.“

„To vám nezabránilo použít ho na mě,“ jízlivě poznamenal Draco.

„Tvůj příběh byl daleko neuvěřitelnější než její,“ rozhodně odpověděl Snape. „A už dost o slečně Parkinsonové.“

Zřejmě toho měl dost i Draco. „Pansy by se sem neměla vracet, zase se tu potloukat! Bude se mi daleko hůře získávat vliv ve Zmijozelu.“

„A jak v tom budeš pokračovat?“ změnil Snape předmět konverzace.

„Víš Severusi, šlo by to daleko lépe, kdybys mi dovolil s někým promluvit.“

„Teď ne, situace je dosud příliš napjatá. Draco, už mě unavuje stále se s tebou o tom dohadovat. Musíš jim posílat sovy, nic víc. Máš pro mě nějaké dopisy k odeslání?“

„Tři.“

Následovalo ticho a Harry by byl rád věděl, jestli si Snape přečte dopisy, které napsal Draco svým přátelům do Zmijozelu. Když tu náhle debata nabrala podivný směr, Harry to nestačil sledovat.

„Řekl jsi mu to?“ zeptal se Snape.

Zdálo se, že Draco té otázce rozuměl. „Ne,“ řekl stručně. „Nemyslím, že by to nějak zvlášť ocenil. Já si myslím, že vy mu to připomínáte dostatečně. Tady, čtěte.“

Uběhl moment a pak Snape řekl, „Draco, tohle ale smím používat jen já.“

„Já už, ale mám celý týden náskok před těmi, co chodí na vyučování,“ bránil se Draco. „Co předpokládáte, že tu celé dny dělám, piluji si nehty? Hmm, ale mám je trochu olámané. Limare. Tak, teď je to lepší.“

„Vím, že nejsi tak pitomý, abys šel do mé kanceláře,“ připomněl mu temně Snape. „Tak jak jsi se dostal k té knize?“

„Přivolal jsem si ji z vašeho stolu,“ šeptl Draco.

„Ocenil bych, kdybys mi nelhal. Draco?“

„Tak jo. Vzal jsem si ji včera večer. Nemohl jsem si pomoci, byl jsem zvědavý, co jste to studoval v posledních dnech.“ Pak pokračoval trochu vyděšeně. „Představte si můj údiv, když jsem zjistil, že je to mudlovská kniha. Napsaná mudlou pro mudly.“

„Předpokládám ale, že ti to nebránilo ve čtení,“ ostře poznamenal Snape.

„Ne.“ Po dlouhé pauze. „Skutečně jste řekl Potterovi, že všichni kouzelníci mají mudly ve svých rodokmenech? Bez výjimky?“

„Ano,“ odpověděl Snape.

Draco řekl téměř neslyšně. „Ach... To je dost hrozné. Je mi z toho trochu špatně. Doufám, že se neurazíte, když se zeptám, jestli jste si jistý?“

„Být na tvém místě,“ suše pokračoval Snape, „také by mě to vyvedlo z rovnováhy. Ale měl bys to přijmout, myslím, že je lepší znát pravdu, než věřit konvenční lži. V každém případě se domnívám, že byste si měli dnes s Harrym dost o čem povídat.“

„Byl to takový milý souboj, určitě jste něco slyšel, než jste odešel.“ Vyprávěl klidně Draco. „Dobře, že jste odešel. Nechtěl bych, aby si Potter myslel, že jsem tak nebezpečný, že ho musíte chránit před mými ďábelskými spáry.“

„Jedině tebe bych musel zachraňovat, pokud bys ho rozčilil tak, že by se přestal ovládat.“

„Tedy ta divoká magie, to je tedy něco,“ mumlal Draco. „Vzbudíme ho k jídlu?“

„Ještě ne. Jsi opravdu týden napřed?“

„Ano, až na astronomii, ale jenom proto, že jsem nenašel odpovědi na některé otázky. Už jsem poslal sovu profesorovi.“

„To je dobře,“ poznamenal Snape. „Potřeboval jsi to dohnat, teď to budeš mít těžší, když začneš učit Harryho.“

Draco si povzdechl. „Nešlo by tím pověřit Grangerovou, nebo někoho jiného? Těžko mohu učit někoho, kdo si neustále myslí, že ho chci proklít.“

„A pak jsi se divil, že jsem se mu nezmínil o Pansy a o tobě,“ broukl Snape.

„Já mu to řekl,“ namítal Draco. „Ležel tam jak kus dřeva a nechal mě vykládat cosi o lektvarech a vlastně mě vůbec neposlouchal! Mimochodem, ta jeho magie. Odmítá se uvolnit a on ještě ke všemu nechce zkoušet nějaká kouzla, když jsem nablízku. Viděl jsem to v nemocnici, Severusi. Skoro ho svrběla ruka, jak toužil použít hůlku, ale ne v mé přítomnosti.“

„Vkládám velkou důvěru v sílu tvého přesvědčování,“ zlehka pronesl Snape.

„Aha, tak je to tedy,“ rozkřikl se Draco. „Myslíte tím, že bych to neměl podělat tak, jako tehdy v noci ve zmijozelské koleji.“

„Jak se to vyjadřuješ,“ napomenul ho Snape. „Ale máš pravdu. Mohl jsi měnit Zmijozel zevnitř, leč místo toho ses jim odcizil natolik, že dokonce i tví spolužáci smíšeného původu a u mudlů narození se neodvažují přidat na tvou stranu."

Harrymu spadla čelist. Cože? Ve Zmijozelu jsou i mudlorození a polokrevní? Ve Zmijozelu? Ve ZMIJOZELU?

„Komu myslíte, že jsem poslal sovu?“ ostře odpověděl Draco.

Draco poslal sovu nečistokrevným a u mudlů narozeným do ZMIJOZELU?

Harry cítil, jakoby se mu chtěla hlava rozskočit z toho šoku a to pak ještě slyšel Snapeovu odpověď: „Já vím, komu jsi ji poslal, ty pitomé děcko. Dodržuj strategii, na které jsme se dohodli. Teď mě nech číst.“

Pak bylo dlouho ticho. Harry se protáhl, dotápal do koupelny, měl tam trochu potíže, protože neviděl, ale zkušenosti z nemocničního křídla mu pomohly.

Pak uznal, že to nemůže déle odkládat, šel ke dveřím pokoje, strčil do nich a otevřel je.

 

***

 

„Harry,“ promluvil na něj Snape, „jak se cítíš?“

„Fajn,“ lhal Harry, „jen zase potřebuji elixír.“

„Hned to bude,“ odpověděl Snape, bylo slyšet, jak se přibližuje. „Draco, postarej se o večeři.“

Snape sevřel pevně jeho ruku ve své, odvedl ho zpět do pokoje a posadil na lůžko, prsty se dotkl jeho tváře. „Připraven?“

„Ano.“ Zaťal Harry zuby a otevřel do široka oči. Myslel při tom na Devon, jak Snape natíral balzámem jeho oční víčka. Pomáhalo to. Tělo vnímalo vzpomínku na Samhain, ale bylo to překryto vzpomínkou na péči a konejšení. Toto také byla péče. Ale bylo to... těžké.

Harry mrkl. „Je to lepší.“

Viděl, jak na něj Snape shlíží se zcela vážným výrazem. „Vycházeli jste dobře s panem Malfoyem?“

„Řekl bych, že ano,“ huhlal Harry. Mohl by si stěžovat na některé věci, které mu Draco řekl, ale nechtěl vypadat jako ufňukané děcko. Vlastně on by si i Draco měl důvod stěžovat na Harryho. Ten dopis, na příklad. Ten by Snape určitě neocenil, na druhou stranu tu byly i věci, které se nelíbily Harrymu. „To byl od vás podtrh, neříci mi, že tu bude,“ vrčel.

Snape mu zlehka stiskl rameno. „Já vím, ale slyšel jsi mě říci Voldemort a to byla ode mne velká oběť. Teď důležitější věci, varoval tě Draco, abys nechodil do mé kanceláře?“

„Ano a taky do vaší ložnice. A co vaše laboratoř?“

„Tam můžeš chodit, ale sám nic nevař.“ Odmlčel se, pronesl Lumos a zblízka opatrně prohlížel Harryho oči. „Barva je opravdu sytější a lesklejší než dřív a jizvy jsou téměř pryč. Všiml sis nějaké změny v tom, jak vidíš, působí teď elixír déle?“

Harry pokrčil rameny. „Vše je pořád trochu rozmazané. Jak jste řekl, chce to ještě nějaký čas.“

„To je pravda. Víš uvědomil jsem si, že sis v nemocnici zvykl na trochu jiný režim, než máme my, Draco a já se chystáme navečeřet. Cítíš se na to, aby ses k nám připojil?“

„Profesore, nejsem invalida,“ ohradil se Harry a postavil se.

 

***

Co se týče Harryho, slovo večeře se pro něj stalo synonymem pro slovo urážka v momentě, kdy Draco dostal na starost její obstarání. Seděli kolem kulatého stolu, Snape pronesl Comiere, dal tím domácím skřítkům najevo, že jsou připraveni. A co oni přinesli?

Dva krásné porcelánové tácy, plné skvělého, krásně upraveného jídla a další zcela obyčejný tác s hamburgerem a chipsy.

Draco se svíjel smíchy a pak si lokl vína, což samozřejmě upozornilo Harryho, že on dostal k hamburgeru džus. I když to byl pomerančový džus, bylo to přinejmenším zvláštní.

„Draco,“ vybuchl Snape. „Když jsem tě požádal, abys vybral menu, ve snu by mě nenapadlo... můžeš mi vysvětlit, proč my dva máme pečené jehněčí s mátovou omáčkou a bramborami á la vévodkyně, zatím co Harry má tu... odporně vypadající věc?“

Draco se tak chechtal, že se nezvládl znovu napít vína a nemohl odpovědět.

„Není to zřejmě, profesore?“ řekl Harry naštvaně. „Tohle něco dokazuje. Jeho hnusný otec mu řekl vše o mém příšerném dětství, takže Draco chtěl, abych se cítil jako doma! Myslím, že to dává smysl. Měl bych tu teď čekat, jestli něco zbude a dojíst po vás zbytky. A pak, abychom si zavzpomínali, mohl bych něco uvařit!“

Harry se odmlčel, protože se Snape na něj díval s děsem v očích. Mezitím se Draco přestal smát.

„Dobrý Merlin mě chraň,“ unyle protáhl slova, „jsi vždycky tak domýšlivý, Pottere? Celý svět se točí jen kolem tebe, dokonce i příprava jídel?“ Skoro se zase začal hihňat, ale včas si lokl trochu vína.

„Tak mi to tedy vysvětli!“ křičel Harry.

Snape zvedl ruce, aby je utišil. „Řekl jsi, aby donesli něco vhodného, že ano?“

„Samozřejmě,“ odfrkl si Draco a zlostně zahlížel na Harryho. „Není to moje chyba, že tvoje chutě jsou tak plebejské.“

„Cože?!?“

Draco otáčel sklenkou vína v ruce, upil z ní, než řekl. „Dostal jsi to jídlo, které jsi chtěl, Pottere! Nic víc, nic míň. Já za to nemohu.“

„Tak proč máte ty a profesor to samé,“ jízlivě se ptal Harry, „to je nějaký zvláštní způsob individuálního přístupu?“

„Hmm. Možná proto, jak jsem to řekl. Řekl jsem, pošlete mě a profesorovi něco vhodného. A bude také večeřet Harry Potter. Pošlete něco, co by mu chutnalo.“

Harry byl dosud naštvaný, ale začínal se cítit trochu hloupě. „Ach.“

„To je legrace,“ smál se opět Draco, „jak jsi mohl být tak uražený, pokud jsi dostal to, cos chtěl. Na mou duši, Pottere!“ Trochu se uklidnil a zeptal se rozpačitě: „Proč má ten dýňový džus tak jasnou barvu?“

„Malfoyi, to je pomerančový džus,“ odpověděl Harry stručně. „Nenapadlo by mě, že ho domácí skřítkové znají. Nikdy jsme ho tu nedostávali. Ale jak to, že máš víno? To se nepodává studentům!“

Draco pokrčil rameny. „Severus ví, že rád jím civilizovaně.“

Harry ve skutečnosti neměl víno rád a ani by ho nechtěl, ale také nechtěl, aby Draco měl nějaká privilegia, tak se obrátil na Snapea: „Mohu také dostat víno?“

„Pravda, příjemný, silný Merlot by se docela hodil k tomu… co to je, nějaký podivný mudlovský sendvič?“ poškleboval se Draco.

„Budeš smět pít víno až přestaneš brát lektvary,“ oznámil mu Snape. „Míchat alkohol s Elixírem by mohlo mít neblahé účinky.“

„Mimochodem,“ dodal Draco jízlivě, „takovým vínem by ses opil. Nemyslím, že bys ho dokázal vychutnat, Pottere.“

„Zmlkni, Malfoyi!“

„Buďte zticha, oba dva!“ rozkřikl se Snape. „Nestojím o to, aby každé jídlo bylo rušené vaším malicherným hašteřením!“

„Netoužil jsem po tom, žít tady,“ prohlásil Draco.

„Já taky ne,“ odsekl Harry.

„Nicméně jste tady a já si nepřeji, aby se můj domov změnil na bitevní pole, je to jasné? Myslel jsem, že jste natolik vyspělí, že dokážete přejít přes své rozdílnosti v zájmu společné věci.“

Jistě, právě tak jako Snape a Sirius, s hořkostí si vzpomněl Harry.

„Jaká společná věc?“ zeptal se nahlas. „Říkal jsem vám, profesore, že to byl od vás riskantní kousek, takhle nás zaskočit.“

„Ty nevděčný zmetku,“ vztekal se Draco. „Měl jsem popadnout tvou hůlku a rozlámat ji na kousky!“

„No jistě, má něco za lubem a má,“ šlehl Harry vzdorovitým pohledem po Snapeovi.

Profesora to už ale nebavilo. „Musíme si stanovit nějaká základní pravidla,“ řekl podrážděně, ledovým, námitky nepřipouštějícím hlasem. „Harry myslím, že víš, že si přeji, abys nezpochybňoval Dracovu loajalitu. Draco, ty nebudeš dělat narážky na jeho hůlku, nebo magii, nebo zrak. Je to jasné?“

„Ano,“ zašeptal Draco.

„Jo, jasné,“ zabručel Harry.

„A budete si říkat křestním jménem,“ navázal plynule Snape.

„Cože? Ne, to ne,“ reptal Harry. „Malfoy přeci není můj přítel.“

„Skutečně si myslím, že Potter se k němu hodí lépe,“ podporoval ho Draco.

Snape po nich bleskl pohledem a zasyčel: „Strhávám deset bodů Nebelvíru a deset bodů Zmijozelu.“

„Nemůžete strhnout body Zmijozelu!” vykřikl Draco. „Nikdy jste to nedělal! Je to... je to... prostě je to nezmijozelské!“

„Jednou jsem s tím musel začít,“ oznámil Snape, vytáhl hůlku a mávl s ní. „Počítadla to právě zaznamenala. A aby bylo jasné, mohu kouzlem způsobit, že automaticky se odečtou body vždy, když jeden z vás neuposlechne mé přání.“

„Nedělejte to,“ žádal Draco. „Myslím, že mu mohu říkat Harry.“ Znělo to ale dost jedovatě, všiml si i Harry.

„Harry?“ naléhal Snape.

Nezůstanu pozadu za Malfoyem, pokrčil Harry rameny. „Je to tedy Draco. Mně to nakonec nevadí. Budeme mít mudlovského hosta a pro ně je oslovování příjmením nepříjemné.“ Udělal zlomyslnou grimasu na Malfoye, když to říkal, pak popadl hamburger a ukousl si kus.

 

***

Poté co domácí skřítkové kouzlem odstranili ušpiněné nádobí, Draco se omluvil a odešel. Snape a Harry zůstali u stolu sami.

„Zajímalo by mě, co zase chystá,“ přemítal zamračeně Harry. „Nevěřím, že si skutečně potřebuje zase umýt vlasy.“

Snape si povzdechl. „Myje si je každý večer. Harry, přál bych si, abys přestal být vůči němu tak podezřívavý.“

„Já vím, že se teď hrabe v mých věcech,“ odporoval mu Harry, sáhl do kapsy, aby se přesvědčil, že tam má ten dopis. „Víte, Ron mi řekl, že mi jednoho dne Brumbál vrátí neviditelný plášť mého otce. Vsadím se, že ho skřítkové přinesou sem. Co když ho Draco ukradne?“

„TO je zcela absurdní.“

„Řekl, že jste pohnul zdmi tady okolo,“ zmínil se Harry. „Nemohl byste to udělat ještě jednou a udělat místo na spaní jen pro mě? Opravdu bych ho nepotřeboval moc.“

„Bojíš se, že tě prokleje,“ bručel si Snape pro sebe. „Harry, to on neudělá. Co by z toho měl?“

„Těžko říci, ale nepředpokládám u něj žádné pěkné nápady! Použijte svou představivost, profesore!“

„Harry, myslel jsem, že budeš rozumnější ve vztahu k němu, když jsi slyšel o použití Veritaséra.“

Překvapen, lapal Harry po dechu, „vy jste věděl, že jsem vzhůru?“

„Předpokládal jsem, že tě naše hlasy vzbudily,“ opravoval ho Snape. „Harry, poslyš. Ředitel a já máme mnoho důvodů mu věřit. Když přinesl tvou hůlku, použili jsme Veritasérum. Draco nechce být smrtijedem a nesouhlasí s tím, co se stalo o Samhainu.“

„Proč jste mi neřekli už dříve, že jste použili Veritasérum?“

„Jsou tu některé věci, které bych chtěl, aby ti řekl Draco sám. Právě tak, jak jsem ti mohl vrátit hůlku já, ale řekl jsem mu, že to musí udělat on.“

Harry si položil hlavu na stůl a zasténal. „Sérum sem, sérum tam, já mu stejně nevěřím, profesore. Je to jednoduše instinkt.“

„Možná to později budeš cítit jinak,“ klidně mu odpověděl Snape. „Bude tě učit některé předměty, zvládneš to?“

„Snad,“ přikývl Harry.

„Musíš ho poslechnout Harry. To znamená zkoušet kouzla, i když ti selhávají.“

„Myslíte, dokonce i když já selhávám,“ hořce připomněl Harry a odvrátil se. Za chvíli se posadil zpříma. „Jak se mám něco naučit, když moje magie je taková, že nesvedu ani kouzla z prvního ročníku?“

„Zkoušej to. Především zkoušej uzavírání mysli, pomůže ti to zachytit tvé temné síly. Ale především a myslím to vážně Harry, věř tomu, že Draco ti může pomoci. Má velký přirozený talent pro magii...“

„Jako všichni čistokrevní,“ dodal Harry.

„Možná, ale talent má. Poslechneš mě?“

„To bude skutečně příjemný pobyt pro mého bratrance,“ změnil Harry téma. „Skutečně příjemný.“

„Nemám v úmyslu terorizovat tvého bratrance,“ ozval se za ním Dracův hlas, znělo to upřímně, ne s obvyklým sarkastickým a temným tónem. „Umím se chovat, když je to třeba. Uvidíš.“

Harry se obrátil, ale na tu vzdálenost viděl druhého chlapce rozmazaně.

„Severusi, omluvíš nás?“ požadoval Draco, pravděpodobně chtěl předvést své dobré způsoby. „Chci ještě něco Harrymu ukázat.“

„Dobrou noc,“ řekl Snape a postavil se. „Nezaspěte zítra. Nemusíte chodit na vyučování, ale budete dodržovat obvyklý bradavický rozvrh.“ Sáhl do hábitu, vyndal dvě lahvičky a podal je Harrymu. „Myslím, že je poznáváš, nebo ne?“

Harry s každou zatřepal. „Ano. Bezbolestný spánek a Bezesný spánek. Hmm, myslel jsem, že bych je mohl přestat brát.“

„Jak chceš,“ souhlasil Snape. „Ale vezmi si to, kdybys potřeboval. Jen jeden doušek,“ varoval ho. Pak odkráčel do své ložnice.

„Tak pojď, Harry,” naléhal Draco, s poněkud sarkastickým důrazem na jméně. Ne moc velkým, uvědomil si Harry. Spíš jen, jako kdyby použít ho, bylo pro něj nezvyklé. „Chci ti něco ukázat.“ Zmizel v jejich společném pokoji.

Harry zašel za ním a tam ho zcela vyvedlo z míry, když viděl, jak jsou jeho přehoz, předložka a závěsy přeměněné, jakou mají nádhernou měňavou barvu rudou a zlatou. Dracova strana zůstala beze změny.

„Nemusel jsi to dělat,“ bručel, když se díval kolem sebe. „Ani předtím jsem neměl pocit, že jsem na zmijozelském území.“

„Ne, nemusel,“ řekl Draco, přešel ke své posteli a sedl si, díval se na Harryho, který se také posadil. Tak na sebe zírali přes ten úzký prostor mezi nimi. „Proto jsem to nedělal...“ odkašlal si a chvíli se díval na zeď, jakoby tam bylo něco zajímavého. „Myslel jsem, že když bude celý pokoj v mých barvách, požádáš mě, abych to změnil. A já pak budu moci něco pro tebe udělat. Ne moc, ale alespoň něco, byl by to dobrý začátek. Že ukážu... že bych mohl udělat něco pro tebe, když si řekneš.“

Harry zamrkal, přišlo mu to jak velmi zmijozelský způsob, řešit něco takto.

„Ale ty jsi mě nepožádal,“ postěžoval si Draco.

„Nenabídl jsi mi to,“ poznamenal Harry.

„Možná, ale byl bych se cítil tak velkorysý, zejména když si vzpomenu na to malé cvičení, začínající Milý Dudley,“ poškleboval se. „A pak lidé říkají, že jsem Ďábel.“

„Mě ve skutečnosti nenapadlo, že budeš jen sedět a psát to,“ vysvětloval Harry. „Čekal jsem, že se sebereš a odejdeš! Není to jasné? A když jsi to neudělal, zabil jsem dvě mouchy jednou ranou. Vysvětlil jsem ti, jak hrozný jsi byl, jak jsi zraňoval lidi a také jsem se tě chtěl zbavit! Proč jsi neodešel, jakmile jsi zjistil, že ten dopis je tak hrozný?“

Draco se opřel rukama vedle sebe a trochu se předklonil. „Především proto, že jsem si nemohl jít stěžovat Severusovi, nepomohl by mi, i kdybych mu to řekl. A pak, měl jsem dojem, že každou chvíli vybuchneš a předpokládal jsem, že to zatím zadržuješ v sobě a možná tě uklidní, když budu zticha a..., ale nechme toho.“

„Je to už jen minulost,“ suše poznamenal Harry.

„Jo, víc než pět let jsi se mi posmíval a popichoval jsi mě, pamatuješ?“

„Já ti nevím,“ řekl Harry pomalu a opatrně, aby nezpochybnil Dracovu loajalitu, tím, že by mu dal najevo, že mu nevěří. „Cokoliv ty jsi dělal, nedělal jsi z lásky ke mně. Právě proto, že jsem tě tak týral, mě nemůžeš přesvědčit, že jsi se tak náhle změnil. To nedává smysl a neuraz se, ale takový ty prostě nejsi. Ještě to vše není uzavřené.“

Draco prudce rozepnul manžety své šedé košile a vyhrnul rukávy, odkryl předloktí, bílé, nepoznačené. „Toto jsem já,“ tiše ubezpečoval. „Jsem sám sebou, nepatřím jemu.“ A pak, když Harry nereagoval, dodal: „Můžeš se podívat? Ukážu ti...“

„Vidím, že nemáš Znamení.“

„Ale nic to pro tebe neznamená,“ hořce podotkl Draco. „Jaká ironie. Věříš Severusovi, který ho má, ale mně ne, i když ho nemám.“

Harry jen pokrčil rameny.

Draco také a po chvíli dodal. „Každopádně, co se týče barev, myslel jsem si, že ti vyjdu vstříc a změním barvy na nebelvírské. Jinak by byly tvé myšlenky temné pokaždé, když přijdeš do pokoje, uvidíš tu zelenou a vzpomeneš si na mě.“

„Nestarám se příliš o barvy, alespoň ne tak jak si myslíš,“ namítl Harry.

„Tak mám to vrátit zpět?“ ptal se trochu vyzývavě Draco.

„Ne,“ smál se Harry. „Nech to tak.“

„Hmm, možná, že Severus udělal dobře, když mě varoval, že tví přátelé smějí přijít sem dolů,“ vykřikl Draco v předstírané agonii. A nebo to bylo částečně upřímné? „Nenávidím je za to, že si myslí, že ti ubližuji.“

Harry odložil lektvary a opatrně řekl: „Předpokládám, že tě můžu požádat, abys předvedl své perfektní vystupování, až sem přijdou.“

„To záleží na nich,“ vrčel Draco. „Já to nebudu, kdo si bude začínat.“

Nebylo to úplně tak, jak by si to Harry představoval, ale ušlo to. „Ještě bys mohl pro mě něco udělat, budeš-li chtít,“ odvážil se, spíš aby zjistil, jak bude Draco reagovat, než pro cokoliv jiného. „Jestli si půjdeš ještě mýt vlasy, zhasni tady, použij Finite. Jsem opravdu unavený a už půjdu spát.“

Draco přikývl, ale řekl: „Napřed se jdi umýt ty a já s tím světlem pak něco udělám.“

O pár minut později Draco vyslovil zaklínadlo, takže stěny přestaly ozařovat pokoj. Harry zatáhl závěsy u postele a za nimi se převlékl do pyžama. Slyšel téci vodu, různé jiné zvuky a Draca, zpívajícího si ve sprše. Ale pak svět začal šednout a Harry, i když si nevzal žádný lektvar, propadl se do hlubokého a bezesného spánku.

Svíral pevně v ruce matčin prsten a spal.