Preklady fanfiction Harryho Pottera

Tenhle kamenný pokoj Harry okamžitě poznal, byl to ten z jeho snů. 

Hned jak ho Malfoy hodil dovnitř, úzký otvor mezi kameny zmizel. Harry zadoufal, že ty pevné zdi jsou jen iluze a vrhl se proti nim; samozřejmě zbytečně. Malfoy by mu vědomě nenechal otevřenou cestu ven. 

Je čas to tu prozkoumat, pomyslel si Harry. 

Nebylo toho mnoho. Byla to spíš cela než pokoj a tak malá, že mohl sedět jen se skrčenýma nohama. Navzdory absenci denního světla mu slabé vyzařování z kamenných bloků umožňovalo trochu vidět. Nebyla tam žádná okna ani dveře, ani žádné jiné otvory; jen mohutné kvádry, jistě několik stop silné, bez jediné škvírky mezi nimi. 

Teď byl tedy uvězněný v cele, bezpochyby obklopené zaklínadly znemožňujícími Přemístění. Ne že by se někdy dokázal Přemístit sám, dokonce ani nevěděl, jak se to dělá. Tato zaklínadla však měl odrazit i každého, kdo by se ho pokusil zachránit. Znal Voldemorta, ten dává přednost přenášedlům, ale samozřejmě pouze jeho nejbližší stoupenci by se k němu mohli na tomto místě připojit. Nejbližší stoupenci. 

Dosud držel svou mysl uzavřenou, ale s trochu menší silou než prve. Harry se opatrně vyhnul myšlence na něco, co by mohlo kompromitovat... někoho. Ani nejhlouběji ve své mysli si nedovolil spojit jméno nebo vzhled s mlhavou nadějí, která se probudila hluboko v jeho duši. Popravdě řečeno, snažil se odehnat tu naději, aby něco neúmyslně neprozradil. 

Soustředil se na svoji situaci. Obával se, že i kdyby dovolil Voldemortovi získat dojem, že prošel jeho mentálním ohněm, beztak zaútočí tak mocně, že si vynutí přístup k jeho skutečným myšlenkám. Ten hnusný parchant byl tak silný v nitrozpytu, že nepotřeboval oční kontakt, nemusel být dokonce ani fyzicky přítomný, aby se prosmýkl nepozorovaně kolem Harryho ochran. Harry si byl vědom, že před několika měsíci byl Voldemortem vlastně posedlý. Neuměl ale tehdy uzavírat svou mysl, zato teď... 

Harry neviděl žádnou možnost, žádnou šanci uniknout. Úmyslně nemyslel na ztrátu své magie. Prostě jen přemýšlel, nemám svou hůlku, Malfoy mi ji vzal... Odmítal to považovat za větší problém, ve hře bylo daleko víc. 

Natáhl ruce tak vysoko, jak jen dosáhl a začal systematicky poklepávat na kameny, které ho obklopovaly. Nahoru a dolů do kamenů bouchal a strkal, zkoušel, zda některý není volnější, znechutilo ho, že žádný nebyl. 

A jeho magická bezmoc? uvažoval. Samozřejmě neměl svou hůlku, ale vzpomněl si, jak se v dětství několikrát jeho magie projevila i bez hůlky. Náhodná magie, obvyklá událost u kouzelnických dětí. Vše, co k tomu bylo potřeba, byl dostatek emocí, urputné, instinktivní přání něco s něčím udělat. 

Harry zavřel oči, zkusil v sobě vyvolat co největší vzedmutí vzteku, které ho kdy zaplavilo v dětství. Bral vzpomínku za vzpomínkou – nestaral se, že by je mohl Voldemort vidět – přivolal si sílu vzteku, kterou kdysi roztříštil sklo na Dudleyho fotografii. Nebo takového vzteku, kterým jednou na chvíli umlčel tetu Petunii, když několikrát za sebou vyrazil z pantů dvířka příborníku. 

Temné myšlenky, temné vzpomínky, jeho temné jádro, které v sobě ukrýval, které pomalu začalo nabývat na síle, když viděl zemřít Cedrika. Harry se do toho ponořil hluboko, celou tu cestu ho chránil oheň. Sáhl pro svou sílu, pro magii, o které věděl, že tam je, magii, která nabývala na síle v jeho snech pokaždé, když usnul. 

Všude kolem něj se kamenné stěny zavlnily, jako by to byla voda zčeřená valícími se kameny. Zavřel oči, neviděl to, ale cítil tu vlnu magie prýštící z jeho duše. 

Sáhl ještě hlouběji, zkusil to opět, pokusil se vyvolat emoce silnější než vztek, horší než zuřivost. Toužil zabít, zavraždit, zničit, protože byl sám ničen. Den za dnem míjel a on neměl rodinu, neměl domov, nikdo se o něj nestaral, nikdo ho nemiloval jako ostatní děti, přestože, on blázen, o to žadonil každým kousíčkem své duše. 

Sprovoďte ze světa číslo čtyři, Zobí ulice, slyšel opět Malfoyova slova. Harry se zahihňal, ten nepříjemný zvuk připomínal spíš vyšinutého starého muže než šestnáctiletého chlapce. Otevřel oči a sledoval, jak se jeho smích s praskotem zadírá do stěn. Vzduch vibroval silou magie valící se přes jeho vnitřní zábrany. Bloky se opět zavlnily, pak se rozkmitaly, jejich povrch se rozzářil a zprůsvitněl, takže se zdálo, jako by bylo vidět samotné srdce kamenů. 

Harry se tím zcela vyčerpal. Nohy se pod ním podlomily, zhroutil se, padl bezvládně na kamennou podlahu, lapal po dechu. Cítil každý sval v těle, jako by hodiny létal na koštěti, a vypadalo to, že jeho mozek se stal rozbředlou hmotou, která by stěží dokázala udržet mysl uzavřenou. 

Nějakým zázrakem se mu podařilo udržet ohňovou stěnu, právě když ztratil vědomí a jeho hlava udeřila tupě do stěny cely.

***

Harryho probudila jedna pálivá myšlenka a nebyl to oheň. 

Žízeň. 

Strašná, stravující žízeň, každá část jeho těla umírala žízní. 

Jak dlouho bude muset být v této cele, jak dlouho zde ležel v bezvědomí, blouznící... 

Náhle mu to došlo, bylo mu, jako by ho udeřil. Vždyť to bylo tak zřejmé, už dávno. Moje sny! Remus neměl pravdu, nebyly symbolické. Neznamenaly moji ambivalenci nebo emociální temné místo, pravdu jsem měl já. Moje sny jsou něco jiného. Jsou přesné. Uskutečňují se. 

Harryho přepadla panika. Zvýšil svou ohňovou stěnu, shromáždil myšlenky na osamělost a beznaděj, protože měl v úmyslu skrýt pod ně své sny. Sprovoďte ze světa číslo čtyři, Zobí ulic.... to už se muselo stát, Malfoy dal ten rozkaz před mnoha hodinami, moje žízeň na to ukazuje. Jestlipak je Dudley v bezpečí? Nebyl uvnitř v domě, když se začal hroutit, ale to nemuselo nic znamenat... Mýtina, někdo přichází, něco přichází... jsem uprostřed setkání smrtijedů... tato cela, ta strašná žízeň... Vše se stává skutečností.

A co přijde teď? Odpověď ho děsila, bylo to strašné, ale bylo v tom i něco, co ho posilovalo. 

Přežiju to, uvědomil si Harry. Ať se na Samhainu stane cokoliv, já to přežiju. Vrátím se zpět do Bradavic... do nemocničního křídla. Budu slepý a moje tělo bude příšerně zničené, ale nic z toho nebude natrvalo. Dostanu se z toho, uzdravím se. Viděl se, jak se mu vede dobře, i když z nějakého důvodu musí zůstávat mimo nebelvírskou věž a normální vyučování. Byl jsem ve sklepení a cítil jsem se tam příjemně... Ach ne, taková blbost a ona je to pravda... uhodím Rona, když napadne Zmijozelské a nazvu Malfoye bratrem a můj smích nebude znamenat, jako že... jsme my to ale idioti, ale spíš – my jsme bratři... 

Chtělo se mu křičet jako posedlý, křičet hadím jazykem... jestliže jeden ze snů byl prorocký, pak... 

Uvědomil si náhle něco, co řekla kdysi Trelawneyová: Sny ukazují, co se může stát, a ne to, co se stane. 

Harry hlasitě zasténal, rozhodl se, že právě teď není doba, kdy by se měl rozhodovat, zda profesorka Věštění věděla, o čem mluví. Musel se spolehnout na své sny, i když těch pár posledních ho rozrušilo víc, než byl ochotný přiznat. Tím se bude zabývat později. Pro teď musel mít na zřeteli těch pár prvních a věřit, že bez ohledu na Voldemortovy plány se z toho dostane živý. 

Pomáhalo mu, že ví, co se bude dít – alespoň částečně. Bude mučen, ale nebude zabit. Bude slepý, ale unikne. Nějak. Nepotřeboval se zabývat tím kdo a jak. 

Vše, co mohl udělat, bylo připravit se, jak nejlépe to půjde, rozhodl se Harry. Poté, co věděl některé věci, které mu mohly skutečně pomoci, rozhodl se odhadnout, co si na něj Voldemort vymyslel. Bylo toho víc, co mu s tím mohlo pomoci. Například Malfoyova zlomyslná poznámka o přístěnku a o tom, že se ještě smrtijedi cosi dozvěděli od strýce Vernona. 

Strýce Vernona, který nechtěl nic víc než vidět Harryho trpět a umírat. Strýce Vernona, který byl teď sám mrtvý. Našel si špatné spojence ve svém boji proti Harrymu. Hmm, co jim tak ještě mohl Vernon Dursley říci? Mimo ten přístěnek. Samozřejmě, možná neřekl vůbec nic, vše se mohl Lucius dozvědět pomocí nitrozpytu, ale Harry byl toho názoru, že to vyjde nastejno. Strýc Vernon ho přeci považoval za zkaženého, zlého. 

Co mohl prozradit, že by to opravdu hodně ublížilo Harrymu? 

Hmm... Harry si uvědomil, že je rozrušený, a tak posílil svou ohnivou hradbu, rozložil nad ní pár nevinných vzpomínek na to, jak se na základní škole učil malovat. Pak, ponořený hluboko, na bezpečném místě, pokračoval ve svých úvahách. Pobavilo ho, že si Lucius myslel, že mu přístěnek naháněl strach. Nebylo to tak, ačkoliv když na to tak myslel, domníval se, že... jsou lidé... kteří by věřili, že z toho musí trpět klaustrofobií. Podivné, jak ten život běží. Jistěže párkrát vyrazil dveře přístěnku, ale ne proto, že by se obával být v tak malém prostoru. Chtěl jen ukázat strýci Vernonovi, kdo o tom rozhoduje. Malá ložnička byla ve skutečnosti velmi příjemná. Útulná. Když byl malý a moc si přál být pochován v něčí náruči, schoval se v noci pod deku, představoval si, jak se zdi přibližují a kolébají ho, takže usínal v teplém, bezpečném objetí. A navíc, když se setmělo a on si mohl hrát s polámanými hračkami, které vytáhl z odpadkového koše, byl pod těmi schody celkem šťastný. Nikdo nechodil do jeho přístěnku, takže mu tam nikdo nenadával do nenormálních bláznů. Ve skutečnosti pro něj nebyl přístěnek vězením. Nebyl tam obvykle zamykán, zůstával tam z vlastní vůle. Ve srovnání s domem plným Dursleyových představoval malý pokojík jeho útočiště. 

Takže Lucius se mýlil, když si představoval, že zavření do malé cely Harryho demoralizuje. Skutečně to nebylo komfortní prostředí, ale nevadilo mu to, ovšem až na ten fakt, že zde jen čeká na to, co si na něj Voldemort vymyslel. 

Co by mohl mít Voldemort v plánu? To byla otázka. Co mu řekl Lucius? A jak to souvisí se Samhainem? Přál si, aby byl dával větší pozor při hodinách Historie magie. Harry si lámal hlavu a snažil si vzpomenout, co říkal Binns o těch dnech a co konkrétně o Samhainu. Hmm, předcházel Halloweenu, že ano? Jenže... mudlové se řídí spíš podle kalendáře než podle hvězd, a tak zakotvili Halloween na jeden určitý den. Samhain se dosud pohybuje, ale je spojen se stejnými symboly. Je to hlavně smrt. Harry měl jakési ponětí, že je nějak spojen i s ohněm, ale nemohl si přesně vzpomenout jak. Škoda že Binnsovy hodiny nebyly zajímavější, byl by na nich pozornější. Nic víc už o tom Harry nevěděl. Když jste hodnocen stupněm Troll na NKÚ, tak to naznačuje, že vás ten předmět moc nezajímal. 

A co se mohl Lucius Malfoy dozvědět od strýce Vernona? To Harry skutečně nevěděl. Co si Vernon představoval jako něco, čeho se bojí, když pomineme přístěnek? Hmm. Nikdo v Zobí ulici si nemohl myslet, že by se bál těžké práce nebo urážek. Byl dost chytrý na to, aby se vyhnul výprasku kdykoliv to bylo možné. Nebylo nic, co by ho mohlo znervóznit. 

Ačkoliv... byla jedna věc, která by ho dokázala přivést až k hysterii... a už se to stalo. Ale naposledy se s tím vypořádal lépe, ne? Samozřejmě mu s tím musel někdo pomoci, ale bylo to lepší. O tom ale strýc Vernon nevěděl. Věděl jen, že když byl Harry malinký, nechápal k čemu je injekční jehla, takže jakmile ji uviděl v ruce zdravotní sestry, uvolnil obrannou magii, jehla se ohnula a on vřeštěl tak, že by mrtvého probudil. 

Jehly. Hrůzou nemohl popadnout dech. Vsadil by se o cokoliv, o všechno, že použijí jehly. 

Náhle to věděl, pálila ho ta jistota, věděl, jak ho oslepí. 

Polkl hořkost, která mu stoupla do hrdla, a opřel se o zeď, natáhl nohy, hledal pohodlnější pozici. Chtěl by utéct, dostat se pryč dřív, než ta hrůza nastane, ale věděl, že to nepůjde. Jeho sny byly pravdivé, každý z nich. Oslepí ho a on to musí nějak vydržet. 

Ale nechtěl tím projít. Opravdu, skutečně nechtěl. 

Harry přemýšlel, jestli by neměl ještě jednou zkusit vytvořit vlnu černé magie, silnější než před tím. Takovou, která by dokázala něco víc než prosvětlení kamenů. Něco, co by je roztříštilo, roztavilo, takže by mohl běžet, kam by ho nohy nesly. 

Věděl ale, že je to beznadějné. Ani mu to nemusely říkat ty sny. Ve skutečnosti mu vyčerpání veškeré energie spíš ublížilo, než pomohlo. Oslabilo ho a teď si nemohl dovolit onemocnět. Cítil, že musí zůstat silný, aby překonal vše, co si na něj Voldemort nachystal. 

Právě proto přestal myslet na jehly, na slepotu i na to, že jako nějaký skoro-Zmijozel udeří svého nejlepšího přítele do obličeje. 

Skrčil kolena k hrudníku, proti stálému osvětlení zavřel oči a pozměnil svoji nitrobranu tak, že tam byl oheň, nahodilé myšlenky plující nad ním, ale pod ním nic. Ponořil se hluboko pod oheň, do nicoty, do mysli zbavené všech obav a úzkosti. 

Bude připraven, ať se stane cokoliv.

***

Světlo v cele se změnilo, trochu zesílilo a zůstalo tak. Harry otevřel oči a viděl, že se ve stěně objevil otvor, širší než před tím. Stáli tam smrtijedi, náležitě vystrojení – jednoduché masky a hábity – vypadalo to hrůzostrašně. 

Harry strnul, oči se mu zamžily, ale okamžitě zjistil, že se mu někdo snaží dostat do mysli. 

Věděl, že to byl Malfoy dokonce dřív, než ta hnusná kreatura promluvila s přeslazenou intonací: „Jste příliš slabý na to, abyste se postavil?” 

Harry se odstrčil ode zdi a zavrávoral. Nevěděl, kolik času uběhlo, jen stálá a bolestná žízeň ho ochromovala. Jazyk měl vyschlý, kůži jako vyschlou slupku, ale to ho už netrápilo. Prostě to tak bylo a on přežil, stejně jako přežije vše, co na něj Voldemort chystá. Ne proto, že je slavný Harry Potter, že je Chlapec-Který-Přežil, ale proto, že pořád má svoji magii. Ta magie, kterou mu přinášejí sny, nemůže být špatná. Jeho magie nikdy nebyla špatná, nikdy doopravdy nezmizela, i když někdy se to mohlo zdát. Dokonce i když myslel, že je pryč, spřádala v něm temná zaklínadla, podporovala jeho sny, aby udržela jeho mysl a duši svobodnou bez ohledu na to, že jeho tělo bude záhy podrobeno nepopsatelnému mučení. 

„Jdeme,” postrčil ho Lucius, prsty v rukavici elegantně zahnuté. „Je čas.” 

Harry se nepohnul, ale to bylo jedno. Lucius vstoupil rozšířeným otvorem do cely a neočekávaně mu přejel prstem v kožené rukavici po lícní kosti, sledoval jizvu způsobenou svým prstenem. Pokýval hlavou, prohlédl si Harryho košili roztrženou na rameni a krvavé fleky na látce. 

„Ts, ts,” komentoval to Lucius, potřásl hlavou zahalenou v kápi. „Tak by to nešlo.” Vyndal hůlku, vytáhl Harryho z cely a prohlédl si ho ze všech stran. 

„Contusio evanesco,” pronesl zaklínadlo, ukazoval při tom na místo, kde se Harryho hlava střetla s kamenem. Pak opsal hůlkou křivky sledující obrysy Harryho těla. „Lavare. Sanare.” 

Kůže ho všude pálila, bolest projela jizvou na jeho tváři a malými poraněními na ramenech, pak si ho Lucius ještě jednou prohlédl. 

„Košile by mohla být representativnější,” ušklíbl se, „ale řekl bych, že Pán zla dá přednost tomu, když budete bez ní. Mimochodem, myslím, že stejně za chvíli bude zase ušpiněná. Svlékněte se, pane Pottere.“ 

Harry to neudělal, ale zase to nebylo nic platné. Jedno rychlé kouzlo a roztřásl ho chlad čišící z kamenných zdí na jeho obnažený hrudník a záda. 

Lucius ho k sobě pevně přitiskl, škubl s ním v odporné parodii na objetí a zašeptal: „Harry Potter, čestný host Samhainu. Kdo by si to kdy pomyslel?” 

A pak se celý svět rozplynul, ten pocit byl Harrymu už dobře známý, tím však o nic méně stresující.