Preklady fanfiction Harryho Pottera

Snape se neobjevil na Grimmauldově náměstí po tři večery. Myslánka stála opuštěná, stále plná jeho vzpomínek, na stole v kuchyni. Harry se už na ni nechtěl ani podívat, přestal proto s vařením a byl vděčný Remusovi, že jeho vyhýbání se kuchyni přešel beze slova. Začali jíst v obývacím pokoji, dokonce i snídaně. 

A když se ani kouzlení bez hůlky Harrymu nedařilo, neměli ani on, ani Remus žádný další nápad a jejich lekce skončily. Harry strávil mnoho času psaním množství dopisů, studiem, cvičením uzavírání mysli a hledáním Salsy, která se stále ještě neobjevila. 

Harry si našel čas a potřebnou odvahu, aby se znovu pokusil zavolat do Zobí ulice. Seděl sklíčeně ve studeném sklepení, očima ze zvyku pátral po Salse, vytáhl telefon z kapsy a vyťukal číslo. Pak zadržel dech a poslouchal vyzvánění na druhém konci. 

„Haló?” ozval se mužský hlas. Harry málem zavěsil, pak si ale řekl, že nesmí dovolit, aby mu zase nahnal strach. Drž se té myšlenky, říkal si ji pro sebe. 

„Dudleyho Dursleye prosím,” požádal zdvořile, věděl však, že dál už to nebude tak jednoduché. 

Samozřejmě nebylo. „Kdo je tam?” hulákal Vernon do telefonu. 

Dýchej, říkal si Harry. Polykej. Nemůže ti nic udělat, teď ne. Dokonce tě nemůže ani vyhodit z domu. Kdybys byl tam, udělal by to. „Tady Harry.” 

Proud invektiv přinutil Harryho vzdálit telefon od ucha skoro o stopu. Neslyšel vše, ale slova jako 'nevděčný spratku' a 'měli jsme tě vyhodit na ulici, s košíkem a se vším v momentě, kdy jsme tě našli na prahu' v tom proudu slov vynikala.

„Dovolte mi mluvit s Dudleym,” i přes tento proslov požadoval Harry. 

„Ať tě vezme čert, kluku!” 

„Dovolte mi mluvit s Dudleyem, nebo přijdu osobně,” zkoušel to Harry. Předpokládal, že taková vyhrůžka bude stačit. Vernon by nejraději viděl Harryho stovky kilometrů daleko od svého domu. 

„Ahoj Harry,” ozval se mrzutě Dudley. 

„Strýčku Vernone!” křikl Harry, popudilo ho, když slyšel dech druhé osoby ve sluchátku. „Položte tu paralelku!” 

„Jak můžeš vědět...” 

„Co myslíte?” Harry se pokoušel o tón, který Snape používal ke strašení hloupých studentů. „Teď položte ten telefon a odejděte z domu, zatímco budu mluvit s Dudleyem.” 

„Nezačaruj ho, ty kluku! Bolí mě hlava už týden z toho, cos mi provedl při našem střetnutí u hrobu Petunie, pokoj její duši. Nestydíš se za to? Bylo to u jejího hrobu!” 

„Já nečaroval,” odsekl Harry. „To byl můj učitel, co vám to udělal, patřilo vám to. Měl důvod, nechtěl dovolit, abyste mě bezcitně zmlátil, já tam nedělal nic jiného, než truchlil.“ 

„Bezcitně tě zmlátit by bylo ještě málo, pro někoho jako jsi ty,” nadával Vernon. „Ty jsi moji Petunii zabil!” 

„Ne, on ne.” Dudley se opět ozval. Jeho hlas zněl dosud smutně, ale ne mrzutě jako předtím. „Pokoušel se mamince pomoct.” 

„Ach, chlapče! On dobře věděl, co dělá, po celou tu hroznou dobu.” 

„Strýčku Vernone,” přerušil je Harry. „Odejdi z domu, ať si mohu promluvit s Dudleyem.” 

„Proboha, kdo si myslíš, že jsi, že mi poroučíš, co mám dělat ve svém domě?” 

Harry si povzdechl. Věděl, že to takhle bude dopadat. „Jsem čaroděj a velmi brzy budu naštvaný čaroděj! A víš, co se stane, když jsem rozčilený! Vzpomínáš na tetičku Marge? Takže, polož to sluchátko, hned!” 

Prásknutí sluchátka byla jediná Vernonova odpověď. O chvíli později mu Dudley tiše oznámil: „Odešel na dvorek, Harry.” 

„Dobře,” odpověděl Harry krátce, nutil se do klidu. „Jak se máš, Dudley?” 

„Voláš, aby ses zeptal na tohle?” byl Dudley zmatený. 

„Jo, jste v pořádku? Muselo to být skutečně těžké.” 

„Chybí mi,” naříkal jeho bratranec. 

Harry nevěděl, co na to říci, sotva mohl tvrdit 'chybí mi také', což by byla obvyklá odpověď. 

„Skutečně to byl tvůj učitel?” pokračoval Dudley. „Myslím ten, co to udělal tátovi?” 

„Ano.” 

„Ale slyšel jsem tě pronášet kletby!” tvrdil Dudley. „Znělo to jako celá spousta různých... těch, no zaklínadel, řekl bych. A pak najednou rána a výbuchy všude kolem.” 

„Poslyš, Dudley,” vysvětloval mu Harry. „Měls pravdu, když jsi nechtěl, abych chodil na hřbitov. Myslím, že strýc Vernon by mě skutečně zabil. Nemohl jsem kouzlit, ale kdybych to byl udělal, byla by to sebeobrana.” 

„Ale ty jsi hulákal kletby, Harry,” pokračoval Dudley. „Jak můžeš tvrdit, žes to nebyl ty?” 

Harry mu to nehodlal vysvětlovat, takže pouze opakoval: „Jen jsem se ho snažil postrašit, Dudley. Ale byl příliš rozzuřený, než aby mě poslouchal. Můj učitel mi pomohl dřív, než mě mohl zmasakrovat.” 

„Pak je ale tvůj učitel kouzelník.” 

Za jiných okolností by se Harry rozesmál, znělo to, jako by Dudley právě rozluštil záhadu Sfingy nebo objasnil něco podobného. Harry se ale nemohl smát. Dnes tu nebylo vůbec nic k smíchu. 

„Ano, on je kouzelník.” 

„Řekls, že není, lhal jsi tátovi.” 

„Jo, vy jste mi lhali stokrát za týden,” podotkl Harry. 

„Já ne!” 

„Kolikrát jsi zhltl pudink a nepřiznal to?“ 

Dudley si povzdychl. „Už bych to neudělal. Nemám vůbec hlad, Harry. Myslím, že jsem se zhubnul o dvě libry od té doby, co jsme se viděli naposledy.” 

„To nic, ale nesmíš úplně přestat jíst,” staral se Harry, překonával se. 

„Jak se máš ty, Harry?” překvapil ho otázkou bratranec. 

Posunul se tak, že seděl na zkřížených nohách, opřený o zeď. „Hm, dobře, řekl bych. Po té operaci jsem měl chvíli bolesti.“ 

Dudley na chvíli zatajil dech. „Ach, ano. Promiň, zapomněl jsem. To je hloupé, co?” 

„Ne, není,” odporoval Harry. „Měl jsi dost svých starostí, myslím s maminkou.” 

„Měl,” souhlasil Dudley. „Myslím, že táta dosud nepochopil, co jsi pro ni udělal, o co ses pokusil. Je to strašné, skutečně. Nemůžu na to ani pomyslet. Já bych se takové operace bál a ty jsi mladší než já. A táta by tě tu nestrpěl. To já ano, na mou duši, Harry, myslím na to, co jsi pryč.” 

Šokovaný Harry nemohl najít slova na odpověď. „To je v pořádku, mám tu svého učitele, nemusíš se cítit špatně, Dudley. Byl jsi tam, kde jsi měl být, u matky.” 

„Ani se neprobrala!” plakal Dudley. „Nemohl jsem se s ní rozloučit!” 

„To je mi líto.” To bylo tak vše, co mohl Harry říci. Zaslechl slabé hadí zasyčení, zadíval se tím směrem, ale Salsu nezahlédl. 

„Ty ses určitě taky nemohl rozloučit se svými rodiči,” řekl Dudley pomalu a smutně. „Harry? Je mi opravdu líto, že to pro tebe bylo u nás tak strašné. Říkali ti zjizvená hlavo a nalezenče, Harry, a zavírali tě do přístěnku a zapomínali na tvé narozeniny a... tak.“ 

'Copak se to s tebou stalo, Dudley Dursley?' To byla otázka, kterou měl Harry na jazyku, ale místo toho se opatrně zeptal: „Hm, Dudley? Proč jsi najednou tak překvapivě milý?” 

Harry uslyšel v telefonu dlouhý povzdech. „Pamatuješ se tenkrát... na tamto, Harry? V aleji? Neviděl jsem je, ale cítil, přišli až ke mně, byli nade mnou.” 

„Ach, Mozkomorové. Pamatuju se,” otřásl se Harry. 

„Já... hm, myslel jsem si nejprve, žes je poslal, aby na mě zaútočili,” přiznal Dudley. „V tom momentě jsem si to myslel. Byls už zpátky ve škole, když mi došlo, že to ty jsi je zastavil.” 

Protože Vernon řekl, že Harry poslal démony na Dudleyho, byl Harry zvědav, jak se bratranec dobral pravdy. Nějak si nedovedl představit, že by mu pravdu řekla teta Petunie. „Je to pravda, zastavil jsem je,” souhlasil.

„Pomocí... tvé hůlky, a něčeho stříbrobílého, co proběhlo okolo,” zašeptal Dudley. 

„Ano, to byl můj Patronus,” vysvětloval Harry. „Určitý druh magického... ochránce. Nemyslím, že jsi ho viděl. Hm, nejsem si jistý, zda ho mohou mudlové vidět. Mozkomory jsi taky nemohl vidět.“ 

„Nevím, jestli jsem ho skutečně viděl,” přiznal Dudley. „Ale vím, že to tak nějak bylo. Vsadím se, že to vypadá divně.” 

„No, tedy... jo, vypadá.” 

„Bylo to tak,” vysvětloval Dudley trochu sevřeným hlasem. „M-m-maminka se pak o mne opravdu bála. Já nemohl v noci spát víc než dvě, tři hodiny a i tak jsem měl strašné, příšerné sny. Jako bych neměl být již nikdy šťastný. Neumím dobře vysvětlit, jaké to bylo...” 

„Nemusíš,” mumlal Harry. „Já to znám. A máš pořád problémy se spaním?” 

„Trochu, ale to je tím, že maminka umřela,” vzlykl Dudley, ale po několika vteřinách se uklidnil. „Ty opravdu nejhorší sny skončily, když mě maminka vzala k... terapeutovi. Maminka a otec se kvůli tomu strašně pohádali. Táta řekl, že jsem rozmazlený, ale maminka se nedala.” 

„Měla pravdu,” souhlasil Harry. „Terapeut ti pomohl?” 

„Jo...” Dudley něco mumlal, rozmýšlel si, jak to říci. „Ona mě zhypnotizovala, Harry. A proto jsem si vzpomněl, co se stalo... tam v aleji. Nevím, jestli jsem jí řekl, jak jsi vytvořil to stříbrné zvíře, nebo jestli jsem ho viděl v hypnóze. Ani to není důležité. Řekni mi... umějí to všichni kouzelníci?”

„Všichni ne,” přiznal Harry. 

„Jo, terapeutka mi to řekla. Řekla, že to musel být opravdu mocný kouzelník a že jsem měl štěstí, že jsi tam byl a zachránil mě. Říkala, že ty příšerné věci se pokoušely ze mě vysát duši a byl bych ztracen, kdybys nepřišel a nezahnal je.” 

Harrymu vypadl telefon z ruky. 

„Harry?“ slyšel bratrancův hlas. 

Harry telefon zvedl. „Jsem tady. Překvapils mě. Ty... vy jste byli u terapeutky, která ví o... hm, lidech, jako jsem já?“ 

„Jo, paní Figgová ji doporučila. Řekla mamince, že by bylo lepší vzít mě k někomu, kdo pochopí, co se stalo, protože jiný by mě poslal na dlouhou dobu do blázince. Táta ztropil strašný kravál, ale víš jaká byla máma...“ Další vzlyk. „Když něco chtěla, dokázala to prosadit.“ 

Harry to věděl. Vernon ho chtěl vyhodit po útoku mozkomorů na Dudleyho. Ale stačilo malé Brumbálovo připomenutí, teta Petunie otočila a trvala na tom, aby zůstal. 

„Jsem rád, že ti pomohla, Dudley,“ řekl Harry a myslel to upřímně. „Počítám, že strýc Vernon by ti to nepomohl překonat.“ 

„No. Pokládal za správné moje chování, když jsem tě otravoval svými rozmary. Ale Harry, já už si to nemyslím. Jsem... jsem skutečně rád, že jsi kouzelník a dost silný na to, abys... zastavil ty, víš koho. Cítím se špatně, protože jsem tě ten večer obviňoval, místo abych ti poděkoval.” 

Harry se usmál. „Mám pocit, jako bych potkal jiného Dudleyho. Haló, tady Harry Potter, jsem rád, že vás poznávám.“ 

„Chtěl jsem ti poděkovat už v nemocnici,“ přiznal Dudley. „Ale před otcem? To by nedopadlo dobře.“ 

„Dobrý Bože,“ souhlasil Harry. „Nemá smysl se k tomu vracet.“ 

„Dal jsem ti čokoládu a doufal jsem, že to pochopíš, protože to byla pravá čokoláda.“ 

To Harry ocenil. Na Dudleyho, myslel si, to byl dost komplikovaný záměr. 

Dudley si odkašlal. „Cítil jsem se špatně nejen kvůli matce. Nejen proto, že jsem ji ztratil, ale... byl jsem to já, kdo řekl otci, že bychom mohli zkusit magii pro její léčení. Ale když jsem se dozvěděl, co chceš udělat, byl jsem si jist, že se to nemůže podařit.” 

„Je mi to líto, Dudley, nemohlo. Rozumíš tomu, že ano? Chtěl jsem pomoci, něco v magii mohlo za to, že se to nepodařilo.” 

„Jo, já to chápu, ale je těžké se s tím vyrovnat. Kouzelník v rodině, ale k čemu to bylo mamince? Neobviňuji tě, Harry.“ 

„To nic, nedotklo se mě to.“ 

„Nejhorší je, že jsem přiměl otce napsat ten dopis. Zpočátku nechtěl. A... a pak...“ Dudley polkl, znělo to, jako by spolkl najednou spoustu vzduchu. „Daroval jsi kostní dřeň, ale její tělo ji odmítlo, ona umřela a to všechno je moje chyba, kdybych nepřiměl tátu napsat ten dopis, nikdy by ses o tom nedozvěděl, nikdy by ses jí nepokusil pomoci.” 

„Ach, Dudley,“ zasténal Harry, byl to dobře rozeznatelný osudový řetězec logicky směřující ke špatným koncům. 

„Ne, nemůžeš za to. Není to tvoje vina. Stejně tak bys mohl říci, že tvůj otec měl pravdu a vinen jsem já. Byla to moje kostní dřeň.” 

„Ty jsi se snažil pomoci!“ namítal hned Dudley. 

„Ale ty taky,“ klidně trval na svém Harry. 

„Jo,“ připustil neochotně Dudley. „Někdy si to taky myslím. Jedna moje část ví, že je to pravda, ale je tu ta druhá, která je proti, znova a znova se to vrací, neznáš to taky?” 

Ach ano, pomyslel si Harry. To znám. 

„Probírali jsme toho s Maršou hodně,“ pokračoval roztěkaně Dudley. „To je ta moje terapeutka. Hlavně moji vzteklost. A proč jsem přestal držet dietu. Já... já jsem rád, že jsi zavolal. Táta říká, že jak se tu objevíš, vyhodí tě a já jsem si jistý, že... po tom, co se stalo na hřbitově, by ses neměl na léto vracet domů, ani se nás pokoušet navštívit a taky... myslím, že jsem o tobě ani neslyšel, rozumíš mi?“ 

„Budu se držet stranou,“ slíbil Harry, udiveně uvažoval, co je tím míněno. „Navštěvuješ stále Maršu? Víš, mohla by ti pomoci vyrovnat se... se smrtí tvé matky?“ 

„Táta ví, že se mnou mluvila o... ee, lidech jako jsi ty, takže teď, když už tu není máma, aby se mu postavila, nesmím se o ní ani zmínit.“ Dudley byl zjevně k smrti unavený. 

„Hmm. Když budeš chtít, mohu zkusit, jestli bych ho přesvědčil, aby se choval rozumněji.“ 

Harry slyšel Dudlyho polknout. „Já ale opravdu nechci, abys kohokoliv strašil.” 

„Jak chceš, záleží to na tobě,“ poznamenal chladně Harry. 

„Jo, ale...“ 

„Žádné ale, Dudley, tvoje terapie je opravdu důležitá. A ještě jedna věc, i když o mně dlouhou dobu neuslyšíš, nedělej si starosti. Budu mít hodně práce ve škole i jinde, můžeme si zavolat nebo napsat. Použít soví poštu.“ 

„Jak to, že ses mi dovolal?“ 

„To je dlouhá historie,“ řekl Harry. „Ve skutečnosti to nemohu říci.“ 

„Schováváš se, že?“ Harry téměř slyšel, jak Dudley pokyvuje. „Táta říkal, že se tě někdo pokouší zabít. Je to... čaroděj. Zlý.” 

Harry se na chvíli podivil, jak by mohl strýc Vernon vědět, že po něm zase Voldemort jde. Pak si vzpomněl, že po útoku mozkomorů o tom mluvil u Dursleyů v obývacím pokoji. 

„Já ti to musím říct, Harry,“ tiše a vystrašeně šeptal Dudley. „Táta by se vztekal, ale já to musím udělat. Po pohřbu se zamiloval do myšlenky pomoci tomu, ty víš komu. Říká, že je čas, aby se ti dostalo, co ti patří, a kdo by se staral o to, že je to nějaký čertovský kouzelník, hlavně že jde po tobě. Pomohl by i samotnému ďáblovi, kdyby tě dostal šest stop pod zem.” 

Harry znovu téměř upustil sluchátko, ale ovládl se a začal mluvit: „Děkuji, žes mi to řekl, Dudley. Ale nevím, jak by to mohl strýc Vernon udělat. Ve skutečnosti bys měl otce varovat a něco mu vysvětlit. Ten ďábelský kouzelník nemá zrovna ve zvyku žádat mudly o pomoc. On je skutečně nebezpečný. Mudly on vraždí.“ 

„Ty buď taky opatrný, Harry.“ 

„Budu,“ slíbil Harry. „Mohl bych teď mluvit s tvým otcem?“ 

„Nestraš ho.“ 

„Nebudu ho strašit víc, než to dělával on mně,“ odpověděl Harry chmurně. 

Dudley, dost překvapený, porozuměl. „Řekl bych, že v tom máš pravdu. Dobře. Promluvíme si později.“ 

Harry slyšel, jak položil sluchátko a jak Dudley odcházel, jeho hlas slábnul a vzdaloval se. „Tati! Harry chce s tebou mluvit! Pojď sem, tati! Pojď!“ 

Pak Harry uslyšel, jak Vernon huláká do telefonu: „Co je?“ 

„Máte představu, co s vámi udělá kletba Incendio?“ ptal se Harry zlomyslně. „Nebo Petrificus totalus? Myslím, že ne. Nepoužil jsem žádnou z těch kleteb tehdy po pohřbu, nechal jsem mého učitele, aby vás srazil, ale nebudu tak zdrženlivý, jestliže nabídnete pomoc jinému kouzelníkovi, který by mě chtěl zabít.” 

Vernon začal cosi koktat, ale Harry ho přerušil. 

„Nebudete odhánět Dudleyho, když se zmíní o mně. Buďte rád, že má tolik smyslu pro rodinu. A ještě jedna věc, strýčku Vernone.“ 

Ticho na druhém konci linky bylo téměř hmatatelné. 

„Dovolíte mu navštěvovat Maršu tak často, jak bude potřebovat, a ať vás ani na chviličku nenapadne ho znovu a znovu zraňovat.” 

Vernon byl vyděšený, ale ne poražený. „Moment! Kdo si myslí, že jsi, že mi říkáš, jak mám vychovávat svého syna?” 

„Myslím,” navrhoval Harry, pokusil se zase o Snapeův ledový tón jak nejlépe uměl, „že jsem v pokušení zaklít vás teď, po telefonu. Není důvod, proč bych to neudělal. Mám začít s Alohomora?” 

„Nech si své zatracené šílenosti!” skučel Vernon, vztek a strach v každé slabice. 

„Dobrá,” odpověděl Harry. „Zase zavolám, abych se přesvědčil, že to tak je. Sbohem, strýčku Vernone.”

Jedinou odpovědí bylo, že strýc téměř rozbil sluchátko, jak s ním třísknul. 

Harry si povzdychl. Vernon byl pravděpodobně dost vzteklý – a hloupý –na to, aby si přál zradit Harryho Voldemortovi. Nebyl to dobrý pocit – vědět, že vlastní strýc by to s chutí udělal. Ale nakonec Vernon nebyl jeho pokrevní příbuzný. Jenom se do rodiny přiženil. 

Dudley však... Dudley byl teď jiný. V mnoha směrech. 

 

***

 

Harry se nakonec prodral Hermioninými poznámkami z hodin Kouzel a Přeměňování. Právě z nich udělal balíček, do kterého přidal dopisy napsané v posledních třech dnech, když uslyšel z přízemí rozhovor Snapea s Remusem. Přepadla ho známá nervozita – stejná, jakou cítil loni, když měl po těch hrozných lekcích nitrobrany znovu potkat Snapea na hodině Lektvarů. Stejná, ba dokonce horší. Tenkrát porušil profesorovo soukromí, to byl dost zlé. Ale teď cítil, že udělal něco horšího, zradil přátelství. 

Proč jenom neakceptoval, když se Snape nechtěl bavit o setkání smrtijedů? Proč nevěřil jeho tvrzení, že se nezúčastňoval těch hrůz? Protože jsem udělal to, co jsem udělal, přiznal si Harry, že měl Snape pravdu.

Potřeboval jsem to vědět kvůli sobě. Nebyl na sebe vůbec pyšný. Takže má jinou možnost než sejít dolů a postavit se tomu čelem? Popadl balíček a vydal se do přízemí. 

 

***

„Pan Potter,” zazněl Snapeův pozdrav. Žádné emoce, nic z toho, co Harry očekával. 

„Profesore,” odpověděl, trochu se při tom uklonil. Měl pocit, jako by se ocitl v nějaké kostýmované frašce. I jeho slova zněla afektovaně, nevěděl, jak má mluvit po tom, co se mezi nimi stalo. „Mám nějaké věci, které potřebuji po vás poslat mým přátelům, jestli budete tak laskav.” 

Snape mu to vzal z natažených rukou s odvráceným pohledem. 

„Severus se mě ptal na tvé sny,” snažil se Remus uvolnit atmosféru, díval se při tom z jednoho na druhého. Netrpělivě přešlápl, jako by se mu nelíbilo to, co vidí. „Řekl jsem mu, že ses nezmiňoval o žádném novém.” 

„Neměl jsem žádný,” vysvětloval Harry. „Nebo si na něj nepamatuju.” 

„Právě tak jste si nevzpomněl, co jste křičel hadím jazykem, Pottere?” tázal se Snape ledově. 

„Co mám dělat, když si nevzpomínám?” povzdechl si Harry. Nechtěl v tom pokračovat, ale věděl, že by bylo lepší vzít v úvahu všechny možnosti. 

„Máte něco důležitého, Pottere?“ 

Harry zadržel dech, musel si urovnat myšlenky, než promluví. Bylo to obtížné, když ve skutečnosti měl chuť vyletět z místnosti s několika vybranými slovy o sarkastickém kreténovi. Ovládl se a úsečně oznámil: „Vernon Dursley řekl, že mě při první příležitosti zradí Voldemortovi. Snažil jsem se ho od toho odradit, ale znáte ho, mluví o pekle pořád a vůbec nic to neznamená.“ 

„Při jaké to bylo příležitosti?” zeptal se Remus. 

Harry zavřel oči, přál si, aby se o tom nemusel zmiňovat, hlavně ne před Snapem. „Hm... řekl jsem mu, že na něj pošlu kletbu Alohomora.” 

„Alohomora,” opakoval znechuceně Snape. 

„Podívejte, neměl ponětí, co to znamená,” odsekl Harry, unavovalo ho být tak zdvořilý. „Měl jsem mu pohrozit malinkou přátelskou Avada Kedavrou? A neříkejte, že jsem to tak nemyslel, protože jeho bych proklel s chutí.” 

„Přestaňte vy dva,” vyžadoval Remus. Zíral na Harryho. „Nemluv o Kletbách, které se nepromíjejí, Harry. Je to nevhodné ve tvém věku. Neměl bys ani pomyslet na takové věci!” 

„Co s tím má společného můj věk? Ochrání mě před Voldemortovou kletbou Avada Kedavra? Myslím, že mnozí z vás by mě měli učit jak zvládnout Nepromíjené, protože jestliže to neuděláte, jsem ve skutečnosti chodící mrtvola! Nebo myslíte, že splním své předurčení použitím Povzbuzujících kouzel? Možná bych mu mohl nabídnout švestkový nákyp a dát si ho s ním!” 

„Jste hysterický, Pottere,” byla Snapeova ledová odpověď. 

„Nejsem, jen bych rád zůstal naživu!” 

„Prosím, Harry, posaď se,” přerušil ho Remus. Když ho Harry poslechl, obrátil své hnědé oči na Mistra Lektvarů. „A ty také, Severusi.” 

Remus si přitáhl křeslo hned poté, co Snape do jednoho zapadl. „Tak,” rozhodoval, „dnes večer budeme řešit, jak nejlépe pomoci tvé magii, aby se mohla plně projevit. Postoj Vernona Dursleye může znamenat skutečnou hrozbu.” 

Snape propletl prsty a procedil přes zuby. „Fideliovo kouzlo znamená, že Potter může tento dům vlastnit, ale není Strážcem tajemství. Nemůže Dursleymu říci, kde je ani v případě napadení nebo proniknutí do mysli. Takže pokud se bude alespoň pro jednou řídit tím, co mu bylo řečeno a zůstane tady, je na dlouho zcela v bezpečí před strýcovou nenávistí.” 

„Harry?” 

„Nevěřím strýci Vernonovi,” ušklíbl se Harry. „Ale nevím, proč mě profesor napadá. Měl jsem na mysli totéž.” 

„To rád slyším,” vlídně odpověděl Remus. „Řeknu to Albusovi. Takže, jestli ti to nevadí, nechám tě tu se Severusem na vaši lekci nitrobrany.” 

Harry by si ze všeho nejvíc přál zavolat ho zpět, ale přeci není takový zbabělec. Vzápětí, poté co Remus zmizel na schodech, obrátil se ke Snapeovi. 

Snape ho dlouho, tiše pozoroval. Harry prolomil ticho první. 

„Máte pro mě nějaké dopisy?” 

Snape vytáhl balíček z hábitu, naklonil se a podal mu ho. 

Harry si povzdychl. Dobře věděl, že to nebude jednoduché. Byl v pokušení, tváří v tvář mužově zamlklosti, sebrat se a jít si číst poštu, ale věděl, že to by opravdu ničemu nepomohlo. „Lituji toho všeho, ano?” řekl nakonec, když pokládal balíček vedle sebe. „Měl jsem věřit tomu, co jste říkal.” 

Mistr lektvarů se zamračil, z očí se staly úzké černé štěrbiny. „Nevyhovující, pane Pottere.” 

„Nevyhovující? Co tím myslíte?” 

„Nevyhovující,” recitoval Snape. „Nepostačující. Neakceptovatelné. Neúplné. Neodpovídající účelu, chybné, neodpovídá požadavku, obzvlášť co se týče...”

„Vím, co jste tím myslel!” vybuchl Harry. 

„Pak byste se na to neměl ptát.” 

Ten člověk je nemožný. Absolutně nemožný. 

Harry zaťal zuby a pak se odhodlaně zeptal. „Co jste mi chtěl říci, profesore? Začněme tím, pak něco řeknu já a můžeme to odložit!” 

Tedy, to moc nepomohlo. Snape se na něj beze slova opovržlivě díval. 

„Jděte k čertu,” vyskočil Harry. „Fajn, zůstaňte si u svého odporu. Jen bych si nerad zvykal, že mě opět nenávidíte.” 

Očekával alespoň záblesk reakce ve smyslu – 'Není pravda, že tě nenávidím, Harry, opravdu ne. To vše je jen důsledek tvého trestuhodného chování ten večer.' Snape by se měl chytit na takovou návnadu. 

„Tak tedy začněme,” navrhl Harry. „Vemte svou hůlku, vykřikněte Legillimens a já se začnu pokoušet vás vyhodit z mé mysli, ano? Cvičil jsem, ale neměl jsem koho vyhazovat, řeknete mi, jestli to dělám dobře.” 

Harry viděl, jak se Snape nadechl, napadlo ho, že se muž snaží alespoň trochu uvolnit. „Nezapomněl jste na něco?” 

Harry se zamračil. „Ne, myslím, že ne.” 

Snape zamumlal něco, čemu zcela nerozuměl, ale byl si téměř jist, že tam byla slova jako 'pitomý' a 'Nebelvír'. „Myslánku! Přineste ji, pane Pottere.” 

Harry přenesl myslánku do kuchyně, trochu se otřásl, když se jí dotkl, a posadil se jako obvykle před nízký stolek na pohovku. Čekal beze slova, až Snape pronese latinsky zaklínadlo dovolující mu vytáhnout z ní vlastní myšlenky. Pak se, jako už mnohokrát před tím, dotkl hůlkou Harryho spánku a zašeptal: „Pensare non pensatum.” 

Harry pomyslel na to, jak moc lituje, že nutil Snapea vyprávět o setkání smrtijedů. 

„Ještě?” 

„Ne,” odklonil od sebe špičku hůlky. 

„Velmi dobře.” Snape ustoupil o několik kroků a varoval ho: „Bude to tvrdší, Pottere. Pokaždé, když mě vyženete ven, můj další útok bude ještě ostřejší. Soustřeďte se. Umístěte se do svého ohně.Legillimens.“ 

 

***

Byla to vyčerpávající lekce, nejtvrdší z těch všech, co dosud měli. Když skončila, z Harryho lil pot a neměl daleko k omdlení. 

„S ním to bude horší,” varoval ho Snape. „Nepředstavitelně horší.” 

„Jo, já vím,” zasténal Harry. „Budu to cvičit, když už mám představu jak.” 

„Dělejte to, pane Pottere.” Kolem Snapea zavířil hábit, jak se chystal odejít. Mávl hůlkou proti myslánce a začal pronášet zaklínadlo, kterým by vrátil Harrymu vzpomínku. 

„Ne, ne, ještě ne,” unaveným hlasem požadoval Harry. 

Snape vyklenul obočí v sarkastické grimase a čekal na vysvětlení. 

„Já... já...” 

„Ano?” zeptal se Snape temně. 

Přestože měl pocit, že místo hlavy má žulový balvan, zvedl Harry hlavu, zelenýma očima hledal Snapeovy černé. „Řekl jste, že moje omluva je neadekvátní. Možná je, já nevím. Ale přesto bych byl rád, kdybyste ji přijal. Prosím. Myslím, že jsme byli... já nevím. Přátelé, s respektem jeden ke druhému.”

Nedalo se říci, že by Snapeův výraz změkl, ale alespoň se ani nezměnil k horšímu. To bylo to, co mu nakonec dodalo odvahu, aby řekl: „Chci, abyste se podíval do myslánky. Já jsem... já vložil svou omluvu do ní. Možná, že pak ji shledáte vyhovující.” 

Snape řekl s povzdechem: „Tohle nemusíte dělat.” 

„Ale já chci! Profesore?” 

Snape potřásl hlavou. „Omluva je akceptována, Pottere. Nechme to být.” 

„Ale já skutečně chci...” 

„Udělejte mi tu laskavost a respektujte to, co chci já.” 

„Budu se snažit, abych s tím začal.” Harry pochopil, že to by snad mohl být nový začátek. „Ano, děkuji vám, pane.” 

Snape si znovu povzdechl. „Když se nad tím zamyslím, dávám asi přednost vaší drzosti.” 

„Budu na tom pracovat,” zakřenil se trochu Harry. Necítil se úplně klidný, ale rozhodl se zkusit zeptat, protože cítil, že by mohl. Možná že to Snapea uklidnilo taky. „Když už tak o tom mluvíme... řekl jste mi, že bych měl vypadnout, takže jsem se nemohl zeptat a tehdy jsem chtěl, přísahám... proč jste sem chodil po celý Halloween? Věděl jste, že budete muset odejít. Chtěl jste, abych... hm, viděl, jak vás zavolá?” 

Nevěřícný pohled, pomyslel si Harry, je taky odpověď. 

„Dobrá, neuhodl jsem,” dohadoval se. „Nevím, proč byste chtěl, abych to viděl, ale jste ze Zmijozelu, takže odhaduji, že to byla nějaká manipulace.” 

„Stěží,” popíral to Snape. Ačkoliv, jak si Harry všiml, nevypadal, že by mu vadilo být nazýván manipulátorem. „Pán zla obvykle volá o půlnoci po oba ty dny: o Halloweenu i o Samhainu. Měl jsem v úmyslu být do té doby pryč.” 

„Samhain?” 

„Je to den ležící právě ve čtvrtině mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem,” odsekl Snape. „Opravdu, Pottere, to jsou úplné základy astronomie! To jste musel znát, ještě než jste vkročil do Bradavic.” 

„Možná, ale já jsem vyrůstal u mudlů,” namítal Harry. „Vzpomínáte si? Většina z nich se příliš nezajímá o ten den, další se do vás snaží nacpat vše, o čem si myslí, že byste měl znát. Měl jsem potíže ve všech předmětech.” 

„Nevšiml jsem si, že by podobné potíže měla slečna Grangerová,” namítl Snape. 

„Nejsme všichni tak dokonalí,” smál se Harry. „Ale vyřídím jí váš kompliment, profesore.” 

Snape nevypadal, že by mu to dělalo starosti. „Nikdy neuvěří, že jsem to řekl.” 

„Myslíte? No, kamarádovi z Nebelvíru ona uvěří.” 

Harry byl rozčarován, že Snape reagoval na toto žertování jen zvednutím obočí. K čertu. 

Mistr lektvarů pouze pokynul směrem k myslánce. „Měl byste vrátit vaše vzpomínky dřív, než tam budou příliš dlouho. Stůjte klidně, Pottere.” 

Poté, co vrátil Snape Harryho myšlenky zpět tam, kam patřily, Harry se zeptal: „Proč jste tam nechal vaše vzpomínky tři dny?” 

Snape se trochu zamračil. „Nijak jsem netoužil tahat je opakovaně sem a tam. Jednoduše jsem je tu nechal, aby si je někdo jiný mohl prohlédnout.” 

Harry pokrčil nos. „Ehm?” 

Dlouhý vzdech, pak: „Albus je také potřeboval vidět, postřehne i to, co bych já mohl přehlédnout a protože nehmotné vzpomínky nesnášejí magický přenos, přišel on sem. Jeho pracovní rozvrh mu nedovolil přijít dříve než minulou noc.” 

Harry strnul, téměř pukal vzteky. „Ředitel byl tady v domě minulou noc? A ani se neobtěžoval podívat se na mě? Cožpak si dosud myslí, že by ho Voldemort mohl skrze mne napadnout? Dokonce i tady?” 

„Albus dělá to, co si myslí, že je pro vás nejlepší,” odpověděl Snape. „Nevím, proč se vám posledně vyhnul, ale domnívám se, že to byla náhoda.” 

Co si o tom mohl Harry myslet?! „To on chtěl, abychom pokračovali v těch lekcích.” 

„Myslím, že je více ve hře... chce, aby tu byl někdo, na koho byste se mohl s důvěrou obracet,” vysvětloval Snape. „Byl jste tak vzteklý minulý rok, že jste mu zničil polovinu věcí v kanceláři, takže si nedovede představit, že by to mohl být on. Ale vy někoho takového potřebujete, zejména teď, když Black je... pryč.” 

Harry pevně zavřel oči. Pomohlo to. „Teď mám Remuse,” odhodlal se říci. „A Rona a Hermionu.” 

„Učitele, který nechce vzít na vědomí, že jste dospěl, nehledě na to, že určité vlastnosti ho dělají občas nedosažitelným; a nejapné dospívající, kteří nejsou schopni pochopit závažnost toho, čemu jste byl vystaven v minulosti a čemu ještě budete.” 

„Skvěle, teď se cítím ještě osamělejší než před tím.” 

„Nejste sám.” 

Zelené oči se otevřely, oči, které byly starší, než by odpovídalo jejich věku. Oči, které viděly příliš mnoho hrůzy. „Samozřejmě že jsem. Nemohu vás volat jako k ohni vždy v noci, když mám zlé sny, nebo když mě Dudley tak vyvede z míry jako v těchto dnech. To nejsou vaše problémy.” 

„Můžete mě vzbudit, kdykoliv to budete potřebovat,” odpověděl klidně Snape, ani v nejmenším nevypadal soucitně. Spíš... prakticky. „V každém případě… Co se týče vašeho bratrance, co vám to řekl? Vše, co jste vyprávěl bylo, že jste s ním mluvil. Nikdy jste neřekl Lupinovi ani vašim přátelům pravdu o Zobí ulici.” 

„Neřekl a neřekl bych to ani vám, skutečně ne.” 

„S ohledem na to, že jsme tam oba byli, spolu,” Snape se na malou chvíli šetrně odmlčel. „Mohu se vás zeptat, co si myslíte o svém bratranci?” 

„Nic,” Harry to chtěl přejít, pak si však uvědomil, že by se Snapea mohl zeptat na to, co ho trápilo. „Tedy... Začal jsem si myslet, že by mohl být ten, kdo by převzal na sebe ochranné kouzlo, i když to strýc Vernon odmítá. Ale není to jeho dům. Je to důležité?” 

„To je.” 

„Myslel jsem si to. Vůbec to však neznamená, že bych se tam chtěl vracet.” 

„Dokonce i kdyby ochránce byl v pořádku, nemohl byste se vrátit do domu, jehož majitel může spolupracovat s Pánem zla.” 

„Tím spíš, když říká, že tam nemám co hledat,” odpověděl Harry sarkasticky. „Radši bych byl trávil léta u Siriuse.” 

„Black by byl rád,” dodal Snape. „Řekl to Albusovi mnohokrát.” 

Bylo příjemné to slyšet, ale bolestivé. Hrozné. Harry vzpomínal na všechny, které ztratil. Zaťal zuby a čistě kvůli odvrácení takových myšlenek se zeptal: „Takže, kdy je ten Samhain?” 

„Ode dneška třetí noc,” odsekával Snape ledová slova, znělo v nich znechucení. „A předtím, než se budete znepokojovat, co by se mohlo tu noc dít, dovolte mi vysvětlit, že pro Pána zla to je rituál, ne zábava.” 

Harryho roztřásla zimnice. On již viděl jeden Voldemortův rituál. Krev nepřítele... kosti otce... tělo služebníkovo... „Jak odporné. Nic nemůže být strašnější.” 

Snape na to nic neodpověděl, místo toho řekl: „Nebudu tu zítra, ledaže byste ode mne něco potřeboval, pak mě může Lupin kontaktovat přes krb.” 

Neměl bych se ptát, říkal si Harry. Neměl bych se ptát. Nepotřebuji to vědět, neměl bych se ptát... „Proč nepřijdete?” uslyšel se. 

„Ze stejného důvodu, proč jsem teď tři večery nepřišel. Musím připravit Vlkodlačí lektvar pro vašeho prašivého kamaráda.” 

„Fíha. To je to tak složité?” 

Snape vrhl podivný, nečitelný pohled na Harryho. „První dávka se bohužel nepovedla.” 

„Vy jste zkazil Lektvar, profesore?” 

Snape se zaškaredil. „Myslel jsem na něco jiného. Víc se mě neptejte.” 

Harry věděl dost. Mohl by zopakovat, co říkával Snape při hodině Lektvarů. Jestliže jste schopný pracovat, pouze když vás nic nevyruší, pak jste neschopný! 

„Dobře,” mumlal, když se Snape pohnul směrem ke krbu. „Uvidíme se tedy pozítří?” 

„Ano, později večer,” upřesnil Snape. „Zatím procvičujte, pane Pottere.” 

Harry kývl a pozoroval jeho odchod. Dodatečně si uvědomil, že ani jednou za celý večer se jeho učitel nerozhodl nazvat ho ‚Harry‘. 

Omluva akceptována a Nejste sám, ‚rozhodl se‘ je proti tomu bezvýznamné. 

Harry se kabonil, ještě když si lehal do postele.