Preklady fanfiction Harryho Pottera

Když Harry dalšího rána otevřel zakalené oči, spatřil Snapea opřeného v židli, jak si opíral otevřenou knihu o překřížené koleno. Černé oči svižně přelétaly textem. 

Harry zatřepal hlavou a vlasy se mu divoce rozházely, jak se snažil zahnat závoj ranního zmatku. Něco bylo špatně, něco kromě faktu, že tam vůbec byl Severus Snape v jeho ložnici, nebo že je Harry v Zobí ulici v říjnu. Něco jiného… proč měl na sobě Snape Remusovo oblečení, které mu ani nesedělo? 

Učitel Lektvarů vzhlédl, když Harry odstrčil přikrývku a posadil se. „Dobré ráno.” 

To byl Snapeův hlas… Harrymu trvalo jen vteřinku, než si to dal dohromady. „Váš lektvar!” osočil ho. 

Snape si odhodil dlouhý pramen černých vlasů z očí. „Není třeba panikařit,” pokáral ho. „Jsme tu v bezpečí.” Odložil knihu stranou a vytáhl z kapsy malou kovovou lahvičku, velmi podobnou té, kterou používal falešný Pošuk Moody. „Přesto si ho teď vezmu. Zdá se, že to potom bude… jednodušší.” 

Harry tu poznámku ignoroval, aby se soustředil na tu předchozí. „Řekl jste, že jsme v bezpečí. Teta Petunie je tedy v pořádku?” 

„Je stále naživu.” 

Harry odvrátil pohled, když Snape upil z lahvičky. Vzpomněl si na chuť zatuchlého zelí, na odporný pocit, který mu sklouznul do žaludku, když pil ten samý lektvar, a pak na kroucení samotné změny… Ale nezdálo se, že by lektvar Snapea sužoval. Buď byl ten člověk zvyklý pít nechutné látky, nebo byla jeho receptura vylepšena nejen o délku trvání. 

Byl to Remusův dobře známý hlas, který pronesl: „Dole jsem našel tuhle knihu. Přečtěte si tuto část.” 

Harry si vzal nabízenou bichli, Leukémie: Diagnóza a léčba, a přeletěl očima odstavec, na který Snape ukázal. „Já… já tomu vlastně nerozumím, pane profesore,” přiznal, když si to pročetl dvakrát. Aniž by si Harry uvědomil, že to dělá, připravil se na kousavý komentář. 

„Jistěže ne. Je to špatně napsané,” stroze odpověděl Snape. „Mudlovský spis, tak co byste čekal? Škoda, že nedokážou psát na úrovni průměrného mrzimorského studenta. Poté, co jsem se prohrabal skrz nemístnou záplavu slov, jsem přesto přišel na pár užitečných věcí. Zvedněte se, probereme to u snídaně.” 

Vzpomínka na všechno, co včera v kuchyni probírali, přiměla Harryho k obezřetnosti. A naštval se. Ale nevěděl, jak na to svést řeč, a tak se zlost přelila jiným směrem. „Necháte mě připravit snídani,” vypálil, „nebo si ještě dáme pizzu?” 

„Kdybyste včera viděl váš obličej, bledší než Malfoyův, když jste klopýtal po trávníku, nesnažil byste se udržet na nohou. Ale nyní vypadáte výborně, tak si klidně hrajte na domácího skřítka, jestli chcete.” 

„Nechci, ale jídlo se nepřipraví samo, ne tady.” 

„Škoda,” odpověděl Snape. 

Harry se probil ložním prádlem ke svým botám a ponožkám. Zvláštní, nepamatoval si, že by si je vyzouval. Musel je v noci skopnout… až na to, že byly úhledně vyrovnány na podlaze, ponožky složené, tkaničky schované v potrhaných botách. Vytočený Harry po Snapeovi střelil nebezpečným pohledem. „Nesahejte na mě, jasný? Obzvlášť, když spím.” 

„Házel jste sebou,” vysvětlil Snape, „a zdálo se velice pravděpodobné, že vám ty obrovské… věci odletí z nohou a do něčeho narazí. O čem se vám zdálo?” 

„O ničem.” 

„O Pánu zla? Smrtijedech?” 

„O ničem!” 

„O Cedrikovi? Skrkovi?” Snape se nadechl. „Blackovi, Harry?” 

„O tetě Petunii a Dudleym, když to musíte vědět!” Harry si překotně natáhl ponožky a boty a bez jediného slova vyletěl ze dveří, chodbou a ze schodů do kuchyně. Opravdu tam k jídlu nic moc nebylo a mléko v ledničce zkyslo. Harry našel konzervované mléko a ochucené kroupy - příšernou sladkou hmotu, kterou si před lety vyžádal Dudley - a ani ne za tři minuty měl na stole skromnou snídani. 

Snape Harryho potravu neokomentoval, nicméně toho moc nesnědl. Harry si dopřál tři porce, spláchl je pomerančovým džusem smíchaným s ledem, načež se cítil mnohem méně nabručený. 

„Dobrá, tak sem s tím. Co jste se z té knihy dověděl?” 

„Jste v řadě příbuzných, kteří mohou být kompatibilními dárci kostní dřeně.” 

Harry se podrbal na hlavě. „Jo, dobrá, řekl bych, že to dává smysl. Strýc Vernon řekl, že on a Dudley chtěli být dárci a byli zamítnuti. Takže si myslíte, že já bych mohl být dárce?” 

„Je to v mezích možností,” odvětil Snape. „A tato kniha je solidně ohmataná; jsem si jistý, že váš strýc ví, že byste se přinejmenším měl podrobit zkoušce. Jenže se o tom nezmínil. Žádal pouze o vaši magii.”

„Podivné,” musel říct Harry. Nalil si další sklenici džusu. „Není možné, že by změnil názor a přišel na to, že je magie dobrá, tak proč by nechtěl mou kostní dřeň… oh, to je ono.” 

„Co prosím?” 

Harrymu se na obličeji mihnul chmurný úsměv, který vždy doprovázel tušení o tom, jak si ho jeho příbuzní váží. „Vsadím se, o co chcete, že si myslí, že by ji má kostní dřeň nakazila nebo něco. Však víte, magií.” 

„Zajímavá teorie,” zahuhlal Snape. „Kouzelnická krev je v podstatě vysoce magická substance a mudlovské teorie zastávají názor, že krevní buňky se tvoří v kostní dřeni. Ačkoli to nemusí platit pro nás, jak víte. Přesto…” 

Harry se zasmál. „Ale prosím vás. Petunie a čarodějka.” Najednou to vůbec nebylo směšné. „Víte, myslím, že by raději byla mrtvá. Není divu, že mě nepožádali o dárcovství. Podle toho, jak si to představují, by vyléčení pomocí magie bylo bezpečnější. Kontrolované. Ačkoli ví bůh, jak si může strýc Vernon spojovat kontrolu magie se mnou. Nikdy mě neviděl udělat skutečné kouzlo, jen… svévolnou magii.” 

„Všechny kouzelnické děti to dělají,” slabě poznamenal Snape. „Jen to znamená, že jste v podstatě normální.” 

„Na kouzelníka.” 

„Ano. Na kouzelníka.” 

Harry naskládal nádobí do dřezu a pak se otočil ke stolu, kde stále seděl Snape. „Tak co teda s tetou Petunií uděláme?” 

„To záleží na vás,” odpověděl Snape a prsty bubnoval po mahagonu. „Můžete předstírat, že děláte určité zaklínadlo a doufat, aby uvěřili, že zabralo. Můžu dokonce na vaši tetu seslat zvláštní kouzlo, aby to vypadalo věrohodně, ačkoli to nezmění její skutečný zdravotní stav.” 

„Můžete také začarovat přístroje?” naléhal Harry. „Jeden je myslím na krevní tlak a pravděpodobně sledují její teplotu. A… no, už nevím co ještě, ale prostě byste musel dokázat, aby všechno vybavení vykazovalo normální hodnoty.” 

„Nevěděl bych, co pro mudlu znamená normální,” upozornil Snape. „I když průzkum by mohl dát tento problém do pořádku. Jenže magie je vysoce organická. Je pevně spjata s přírodou, aby byla užita živými bytostmi na živé bytosti. Pozměnění složitých přístrojů může mít… neočekávané důsledky.” 

Harry si vzpomněl na mnoho Hermioniných přednášek o tom, jak mudlovská technologie za přítomnosti nadbytku magie ani nefunguje. „Jo, raději tenhle plán škrtneme,” uznal Harry. „Tak tedy můžeme předstírat kouzlo, jenže nepříliš věrohodně. No, strýc Vernon je jako vy; taky mi nevěří, ani co by se za nehet vlezlo...“ 

Snape se posadil o něco rovněji. „Co jste to řekl?” 

„Myslím, že jste mě slyšel.” Opíraje se o pult, Harry pokračoval: „Víte, ve skutečnosti jste Vernonu Dursleyovi hodně podobný. Oba s oblibou vykazujete lidi do patřičných mezí a obzvlášť poměrně bezmocné lidi, jako jsou studenti, kteří se nemohou bránit. Oba prostě milujete vyhrožovat lidem a sledovat, jak se vykrucují. A je toho víc, než jen výhrůžky. 
Třeba včera, jak jste mě popadl za ruku, bez ohledu na to, jestli o to stojím, a držel jste mě, dokud jsem vás neprosil, abyste mě pustil.” 

„Zabránil jsem, abys upadl, ty pitomý kluku!” 

„Raději bych spadl, než byl týraný. Stejně jako bych raději spal v botách, pokud chci! Až budu potřebovat pomoc, tak si o ni řeknu, jasný?” 

Snape odstrčil židli tak silně, že se s rachotem převrátila na linoleum. „To je právě problém, neřeknete si o ni!” 

„Jo, no, já jsem si zatraceně jistý, že jsem žádal o pomoc pro Siriuse, nebo ne? A jediné, co jste udělal bylo, že jste na mě naklonil váš arogantní nos a řekl, abych si trhnul, protože jste chtěl, aby zemřel! Věděl jste, že, co se týče smrti mých rodičů, byl bezúhonný, jenže nebyl nevinný, ne pro vás a nechtěl jste připustit, že dvanáct let v Azkabanu je dostatečný trest za – za...“ Harry najednou přestal mluvit, musel skončit, jinak by propukl v pláč. Nepatrně se odvrátil a mrkal, aby ten pocit zahnal. 

„Dobrá,” řekl konečně, když mu připadlo, že se víc ovládá, ačkoli vlastně nevěděl, jestli je Snape ještě v pokoji. Skoro se zdálo, že ztratil pojem o čase, jako by si po několik minut nebyl ničeho vědom.

Co se stalo s jeho předsevzetím být dospělý? Sirius byl mrtvý, Snape byl tomu rád a sebevětší brekot na tom nic nezmění. Harryho ruce svíraly pult, až mu připadalo, že se mu přelomí kosti, ale po zralé úvaze jej pustil a pokusil se odsunout vztek stranou. „Dobrá, zdá se, že seslání kouzla můžeme taky škrtnout. Jestliže je cena za uchování ochranného kouzla uzdravit ji, pak mi, myslím, zbývá darovat kostní dřeň. Je snad ještě jiná možnost?” 

„Je to řečnická otázka, nebo žádáte o pomoc?” řekl odměřeně Snape. 

Harry se najednou cítil vyčerpaný, tak si přisunul židli a pokynul Snapeovi, aby si sedl taky. „Ptám se, co víte?! Co jste se dozvěděl z té knihy?” 

Snape si nesedl, avšak odpověděl přecházeje tam a zpátky, jak uvažoval a zaobíral se problémem. Harry ho jen sledoval a poslouchal, obočí se mu spojilo, jak se mračil. Nezdálo se, že by darování kostní dřeně pro mudly představovalo velký problém, ale Snape si moc dobře uvědomoval, že je Harry kouzelník, navíc neobvykle nadaný. Byl si Harry vědom, zeptal se - aniž by čekal na odpověď - že víc než polovina vyučených kouzelníků vůbec nedokáže vykouzlit Patrona, ani nemluvě o fyzickém Patronovi? A Harry to dokázal v neuvěřitelných třinácti letech. Skutečně absurdní, avšak Snape nahlas usuzoval, že ho to nemělo příliš překvapit vzhledem k tomu, že Harryho otec ještě ve škole bez jakéhokoli školení rozvinul schopnosti zvěromága. 

„Je dobře známo,” pokračoval po krátké pauze Snape, „že kouzelníci se s mudlovskou medicínou nevyrovnávají příliš dobře a tento účinek má u nadanějších kouzelníků sklony zhoršovat se, ačkoli velmi málo opravdu poznalo tento jev. Většina kouzelníků má tolik rozumu, že když jsou nemocní, zavolají léčitele. Přesto, děti - čím mladší, tím lepší - jsou považovány za mnohem tolerantnější k mudlovským zásahům než dospělí, přestože je to opět založeno na náhodných historkách, kterým se dá jen těžko věřit. A pak je zde ještě problém s kouzelnickou krví, která nese magický podpis jedince. Může to Petunii přitížit, obzvlášť když má silnou averzi obecně vůči magii a obzvlášť proti vám. Na druhou stranu,” přemítal Snape, „místo toho by mohla sloužit jako katalyzátor, který by změnil Petuniino nitro. Její sestra Lily byla mocná čarodějka, už když jsem ji poznal ve škole a později vlastně dokázala ochránit své dítě před Pánem zla, takže v rodokmenu Evansových musí být velice významná kouzelnická pokrevní linie, i když byla v nečinnosti tak dlouho, že na to úplně zapomněli…” a tak to šlo dál a dál, Snape stále přecházel a přetřásal celou záležitost. 

„Musel jste tomu věnovat mnoho úvah,” musel uznat Harry, když Snape konečně přestal. „Ale i kdyby souhlasili s tím, že mi pomohou, pokud daruji kostní dřeň, nebude to tak jako tak podplácení? Řekl jste, že v tom případě to nebude fungovat.” 

„Jsem toho názoru, že galeony nedokážou vytvořit dobrou vůli,” uvedl Snape na pravou míru. „Tohle by mohlo, pokud budeš chtít.” 

„Jestli budu chtít?” opakoval Harry. „Jak to myslíte? Kam se podělo budete klečet na kolenou a prosit, i kdybych vás k tomu měl donutit?” 

Snape byl tak laskav, že vypadal aspoň trochu mrzutě. „Měl jsem za to, že jsi nevděčné děcko, které bere lásku a péči příbuzných jako samozřejmost natolik, že se ani neobtěžuje přečíst si jejich dopis. James byl tak trochu takový. Se svými přáteli měl sklony zesměšňovat rodinu.” 

Harry o tom uvažoval a s hrůzou si uvědomil, že to sedí, vzhledem k tomu, co ze svého otce spatřil, když mu bylo patnáct. „Přál bych si, aby si mě lidi přestali plést s Jamesem,” zamumlal. „No, předpokládám, že nemáme moc na výběr, že ano? Budu muset darovat kostní dřeň. Nevidím jiný způsob, který by mi zajistil dostatek dobré vůle.” 

Snape se posadil naproti němu a složil ruce na stůl. „Domnívám se, že tvá jediná reálná možnost asi je nechat tetu napospas osudu. Kdybychom o tebe, ve snaze udržet ochranná kouzla, přišli, bylo by vše ztraceno. Slyšel jsi věštbu.” 

„Přišli o mě?” 

„Díky mudlovskému lékařství!” zasyčel Snape a zaškaredil se. „Copak jsi mě neposlouchal? Nejsi mudla, Harry. Neměl by ses vystavovat doktorům, tečka. Asi jsem to vůbec neměl zmiňovat.” 

„Tak proč jste to udělal?” zeptal se Harry s hlavou zvědavě nakloněnou na stranu. 

„Protože ti není patnáct a nejsi idiot,” odsekl Snape. „Čím víc informací máš, tím je to pro tebe lepší. Mám dojem, že si to už začíná uvědomovat i ředitel, ačkoli si jsem jistý, že tomu nebudeš věřit. Dokážeš sám zvážit tato fakta. Řekl jsem, že to je tvá volba, nebo snad ne?” 

„Jo,” přemítal Harry. „Vím, co jste myslel mudlovským lékařstvím. Pan Weasley loni zkoušel nějaké stehy; neujaly se moc dobře. Samozřejmě to mohlo být jen kvůli tomu jedu. Ale jak víte, vyrostl jsem u mudlů, což by mi mohlo poskytnout výhodu, a říkal jste, že děti to snáší lépe. Vidíte, poslouchal jsem vás. Přesto se mi tak nějak s doktory vybavuje něco divného, hmm…” 

Snape si ho kriticky změřil. „Co?” 

Harrymu trvalo minutu, než se mu vzpomínka vybavila jasně a ani potom si nebyl jistý, jestli ji chce odhalit. Ale poté, co Snape právě řekl o sdílení informací, usoudil, že to bude lepší. „Vzpomínám si, že jsem šel k doktorovi mnohokrát, ale většinou to bylo kvůli Dudleymu. Až jednou… nevím, mohly mi být asi tři. Dudley dostal injekci a doktor povídal, že bych měl taky.” Po Snapeově rozpačitém pohledu vysvětlil: „Um, to je... když do vás zabodnou jehlu, aby vám mohli vpravit… řekl bych, že je to něco jako lektvar?” 

Harry si všiml, že Snape sotva dýchal, ale v plicích mu zbylo dost vzduchu na to, aby řekl: „Tohle ti udělali, Harry? Toto...” Zněl zcela pobouřeně. „Toto vpravení lektvaru?” 

„Jo,” doznal Harry. „Ale dalo jim to zabrat. Když mi sestřička ukázala jehlu, začal jsem vřeštět. Tím myslím skutečně vřeštět. Museli mě držet, ale když se to dotklo mé kůže, pocítil jsem zvláštní příval chvění, které jako by prošlo skrze mě. Já… uh, myslím, že jsem dvakrát ohnul jehlu. Nejsem si jistý. Vím jen, že teta Petunie začala taky ječet a pak na ně sykla, aby si sehnali další a tehdy mi zakryla rukou oči, když to dělali.” 

„Mám dojem, že jsi za to byl potrestán,” hádal Snape. 

Harry nad tím mávnul rukou. Natolik se ztratil ve vzpomínkách, že zapomněl, s kým ve skutečnosti mluví. „Ať už v té injekci bylo cokoli, měl jsem na to reakci. Stěží si vzpomínám na podrobnosti. Jen jak mi bylo zle, strašně zle a v přístěnku bylo horko a vydýcháno. Chtěl jsem si vypláchnout ústa, ale nepustili mě pryč.” Tahle vzpomínka pro něj byla jednou z nejmrazivějších, patrně proto, že tehdy byl příliš mladý na to, aby pochopil, proč mu nikdo nepomohl. „Tak jako tak jsem už nikdy nemusel jít na očkování. Nevím, jak se z toho vykroutili, když tak o tom přemýšlím. Jsem toho názoru, že jsem jich měl dostat víc, abych mohl chodit do školy.” Harry se neradostně zasmál. 

„Byl jsi zavřený v přístěnku pokaždé, když jsi udělal svévolné kouzlo?” 

„Oh, ne, žil jsem tam pořád,” objasnil Harry, ale poté musel proklínat svou nebelvírskou otevřenost. Měl nechat Snapea věřit té první variantě; taky to vysvětlovalo tu temnou energii. Přesto jeho nějaká část byla vděčná, že vyzradil své tajemství. Jo, ta zmatená část mé mysli, která si většinou myslí, že je Remus, řekl si jízlivě. Pak si uvědomil, že to není tak úplně pravda. Nebo fér. Snad to je ta část, která si vzpomíná na včerejšek. Pokusil se mi usnadnit přemístění, přiměl mě sednout si místo toho, abych vařil, byl vzhůru celou noc, aby se ujistil, že budu v bezpečí. Studoval leukémii, a to dokonce aniž by poukázal na to, že mám mozek, tak proč si to nezjistím sám. 

„Harry?” otázal se Snape a to jméno to určitým způsobem potvrdilo. 

„Neřeknete to nikomu,” zamumlal Harry, jenže to nebyl ani rozkaz, ani otázka. 

Snapeův pohled byl neutrální, téměř až chladný; vůbec na to nereagoval, jen řekl: „Nejsi jediný, kdo má smysl pro… zachování dekora, co se týče těchto věcí.” 

Harry se domníval, že je to Snapeův způsob, jak sdělit, že chápe, proč Harry potřeboval mluvit se Siriusem. Nebo se pokoušel Harrymu poděkovat za to, že nerozšířil Snapeovu nejhorší vzpomínku skrz naskrz nebelvírskou společenskou místností. Od každého trochu, rozhodl se nakonec Harry. 

„Jo. Dekorum, příhodné slovo.” 

Pár minut seděli v tichosti, dokud ho Snape nepobídl: „Tak tedy. Je to tvé rozhodnutí, Harry. Můžeme se bez dalších komentářů vrátit do Bradavic a nikdy více o tom již nemluvit. Tvá teta bez pochyb zemře a ochranné kouzlo se rozplyne mnohem dřív, než nastane léto, což tě zprostí povinnosti vrátit se sem.” 

„Zní to lákavě,” uznal Harry. „Ale vy jste ten, kdo tvrdil, že Bradavice nejsou zcela bezpečné. Jak by taky mohly, pokud si Brumbál představuje učitele Obrany jako chlápka, kterému z hlavy čouhá Voldemort? Jak to tady nesnáším, tak se patrně budu muset držet zuby nehty jediného místa na zemi, kde můžu být opravdu v bezpečí. A pokud to znamená, že na sebe budu muset nechat sahat mudlovské doktory?” pokrčil rameny. 

„Bradavice mohou být bezpečnější možnost než se podrobit proceduře odběru kostní dřeně,” poukázal profesor. „Podle toho, co jsi mi popsal, jsi byl už jako dítě velmi nesnášenlivý vůči mudlovským léčebným metodám. A teď jsi skoro dospělý a zmíněná léčba je mnohem, mnohem agresivnější. Accio kniha,” zvolal nenadále a mávnul hůlkou směrem nahoru k ložnici. 

Poté, co kniha se žuchnutím přistála na stole, Snape švihnul hůlkou a stránky se samy od sebe začaly otáčet závratnou rychlostí. Zamumlal zaklínadlo na převracející se stránky, byly to série latinských frází, které Harry nikdy dřív neslyšel. Kniha se zničehonic zklidnila a Snape ji otočil k Harrymu. „Přečti si tuhle kapitolu předtím, než se rozhodneš,” nařídil. 

A Harry tak učinil, přičemž se u toho celou dobu šklebil. 

„Oh, hrůza,” bylo vše, co byl schopen říct, když přestal číst. „Je to naprosto necitelné, od začátku do konce. A používají jehly. Přesně to potřebuji.” 

„Teď snad chápeš, proč k tomu mám výhrady.” 

„Jo,” připustil Harry. Přál si, aby mohl utéct domů do Bradavic, ale uvědomoval si, že to přání je sobecké hned v několika směrech. „Um, jenže na tom vlastně nezáleží, víte? Chci říct, že bych to musel udělat, i kdybych neusiloval o to ochranné kouzlo. Je má teta.” 

„Uvědomuješ si, jak to zní absurdně?” opětoval Snape a vrtěl hlavou. „Můžete být stejné krve, ale byla tvou tetou jen podle jména, Harry. Nic jí nedlužíš.” 

„Dlužím to své matce,” objasnil Harry. „Nechtěla by, abych nechal tetu Petunii zemřít, ne pokud bych byl schopen tomu zabránit.” 

„Možná tě to překvapí,” informoval ho pevně Snape a jeho oči byly najednou kruté. „Znal jsem Lily Evansovou. Zaslechl jsem, jak mluví o své mudlovské sestře, která nenávidí magii. To samo o sobě mi mohlo napovědět, že mé domněnky o tvých prvních jedenácti letech byly mylné. V každém případě si jsem jist, že by tvá matka nechtěla, abys prodělal bolestivou, vysoce nebezpečnou a nespolehlivou proceduru v naději, že zachráníš někoho, kdo se o tebe staral tak hanebně.” 

Harry neměl ponětí, co na to říct, dokud mu učitel Lektvarů neposkytl další podnět. 

„Kromě toho,” pokračoval učitel, „tvá matka obětovala svůj život, aby zachránila ten tvůj! Myslíš, že by chtěla, abys to zahodil kvůli někomu jako je Petunie Dursleyová?” 

„Nedělejte z komára velblouda,” vypálil Harry. „No tak, vzpamatujete se už? Já nezemřu!” 

„Jak to můžeš vědět? Zlepšily se snad tvé schopnost z Jasnovidectví?” usmíval se jízlivě Snape a začal mávat rukama nesouvislým způsobem, který u něj Harry ještě nikdy neviděl. „Vidím výsledky vašich OVCÍ, pane Pottere!” 

„Hele, když dokážu přežít Cruciatus, pak se můžu vypořádat s jehlou vraženou až do kosti.” 

„Cruciatus,” zalapal Snape po dechu a ruce mu ošklivě spadly na stůl takovou silou, že tam určitě bude mít modřiny. „Jak to myslíš, Cruciatus?” 

„Nejste tak skvěle informovaný, jak jste si myslel, co?” poškleboval se Harry. „Jo, slyšel jste dobře. Voldemort ho na mě seslal poté, co mě unesl z Turnaje tří kouzelníků. Taky použil Imperio, a přesto se mi povedlo dostat se odtamtud živý. Jsem poměrně přizpůsobivý; kdybych nebyl, tak by mě dostal už ten bazilišek! Tak si vaše starosti prostě strčte za klobouk nebo někam...“ 

Harry nečekaně sklapnul, jeho mysl se sevřela kolem jediné myšlenky. Oh, sakra. Tak je to, proto vypadá tak otřeseně, proto se mi nemůže podívat do očí. Dělá si o mě starost. Ne o věštbu, ne o budoucnost… omě. 

„Bude to dobrý, uvidíte,” shrnul Harry lehčím tónem. „Trelawneyová by bez pochyby předpověděla můj skon, ale zatím se pokaždé mýlila, takže nemusíte… er, být znepokojen.” 

„Cruciatus ve čtrnácti. Dobrý Merline.” Snapeovy prsty se zkroutily. „Nezakusil jste toho už dost? Proč musíte dělat ještě tohle? A nevymlouvejte se na svou matku. Ručím vám za to, že by tohle nechtěla.” 

„No,” vybreptl zahloubaně Harry a vrhal kradmé pohledy na Snapea, „Hermiona by řekla, že je to proto, že mám takový záchranářský syndrom.” 

„Tohle výjimečně není zábavné, pane Pottere.” 

„Raději přehoďte zpátky na Harryho; chci jít ven.” 

„Ven?” Snape vypadal, jako by stále hloubal nad kletbami, které Harry přetrpěl. 

„Jo, můžeme? Necítíte venku nějakou temnou magii, že ne? Řekl bych, že bychom mohli zamířit do nemocnice, ale opravdu se nechci přemístit, pokud to nebude nutné.” 

Snape přikývl, pozvedl hůlku a nechal ji pomalu otáčet v malé kouli, dokonce ji několikrát namířil na podlahu a strop, během toho vyslovoval Finite Incantatum. Pak hůlkou mávnul v širokém oblouku a oči mu žhnuly soustředěním. Když skončil, znepokojeně zavrtěl hlavou. 

„Myslím, že bys raději měl jít sem, Harry.” 

Harry porozuměl tomu, co profesor nemohl vyslovit a přistoupil blíž. Upamatoval se, jak to dopadlo minule, a tak zavřel oči a uklidnil se. Pouze sebou nepatrně trhnul, když mu Snape položil ruku kolem ramen. Pak se svět kolem nich roztočil, vpil se do nich, ale nakonec, když si Harry uvědomil, že je přímo v chodbě před pokojem 328, byl stále na nohou. 

Kymácel se, téměř nevnímal, žaludek měl až v krku, ale držel se na nohou. 

Dopřál si chvilku, aby se zhluboka nadechl, a jeho neurčitá část byla ráda, že má stále Snapeovu ruku kolem ramen. A ještě lepší bylo, že když ji chtěl setřást, okamžitě zmizela. 

„V pořádku?” zeptal se Snape, ale nebylo to lítostivé. Pouze věcné. Harrymu se to zamlouvalo. 

„Jo, fajn. Sice sotva popadám dech, ale je to fajn. Er, děkuju.” 

Snape užil jemné gesto, jako by to odmítal. „Jsi si jistý, že to chceš udělat?” 

Harry se zapitvořil, ale přikývl. Jak moc zlé to mohlo být? Určitě ne horší, než když mu Lockhart odstranil kosti z celé ruky a madam Pomfreyová mu je musela nechat znova narůst. A zajisté ne horší než Cruciatus, i když to není to samé jako mudlovské procedury. 

Mezi rty mu prošel slyšitelný povzdech a Snape poznamenal: „Musím přiznat, že jsem se přistihl, jak doufám, že nebudeš kompatibilní dárce, Harry.” 

„Ha. Při mém štěstí?” 

„Možná, že to tvá rodina odmítne, vzhledem k…” 

„Mé abnormalitě,” dokončil Harry. „No, právě. Možná to budu muset vyžadovat.” 

Snape mu položil ruku na rameno, když se pokusil vstoupit. „Víš, slečna Grangerová může mít pravdu.”

„Ohledně mého záchranářského syndromu?” povzdechl si Harry. „Tak už mě teda nechte, abych se k tomu dostal.”