Preklady fanfiction Harryho Pottera

„Pottere,” začínal dopis a díky Snapeově hrozné barvě hlasu to znělo hůř, než to pravděpodobně bylo. Ale hned co jej začal číst, tak toho nechal. Alespoň nahlas. Harry na něj hleděl tak nasupeně, že se mu dělaly mžitky před očima, ale byl si jistý… tedy, skoro jistý… že Snape přejel zbytek dopisu očima, předtím než ho složil, přičemž se po sklepení rozléhal praskavý zvuk, a strčil jej zpět do potřísněné obálky.

Na to se Harryho planoucí pohled změnil v zírání. V nevěřícné zírání. Cože, Snape si chtěl nechat ujít příležitost ponížit Harryho Pottera? Harry si samozřejmě uvědomoval, že neví, co je v dopise psáno. Možná to bylo něco, co Snape nemohl přečíst nahlas, bez ohledu na to, jak moc by tím mohl Harrymu ublížit. Možná byl od strýce Vernona a obsahoval nějaké sprosté přídomky, na kterých Harry vyrůstal a slýchával je celá léta.

Fráze ve stylu 'ty proklatá, zasraná malá zrůdo' nebyly zrovna vhodné, že? Dokonce ani ve sklepení ne.

Každopádně Snape vypadal, že upustil od toho, aby četl dopis nahlas. „Pokračujte v testech!” vyštěkl, sedl si za katedru vpředu třídy a upřeně se na ně díval. Poté nebylo slyšet nic než škrábání brků a pak kousavý příkaz proťal vzduch. „Pošlete papíry dopředu!”

Harrymu se zkřivily rty, když mu vyhověl. Samozřejmě jeho známky z Lektvarů byly téměř vždy hrozné, díky Snapeovi, který se nad ním vznášel jako bláznivý netopýr a popichoval ho tak, že si stěží mohl vzpomenout, který kotlík je jeho. Ale tenhle test musel udělat nový rekord. Může dosáhnout skóre menšího než nula? Nemělo by to být možné, ale pokud byly odpovědi dostatečně pitomé, usuzoval Harry, mohl Snape strhnout dost bodů na to, aby to dokázal.

Začal si balit pomůcky a divil se, proč se vůbec obtěžoval pokračovat ve studiu Lektvarů. Ale vždyť jeho NKÚ, ohodnocené nezávislým zapisovatelem, bylo Vynikající. Jenže to vůbec nezměnilo Snapeovy sympatie a jestli si Harry myslel, že předchozí roky byly zlé, tak to ještě nevěděl, jak podlý a otřesný může Snape být, nebo snad ano? Teď to věděl. Snape byl odhodlaný vyrovnat se s Harrym za ten incident s myslánkou; tomu člověku bylo úplně jedno, že se mu Harry okamžitě omluvil a myslel to vážně a nikdy nezašeptal ani slovo o tom, co viděl, nikomu… tedy kromě Siriuse.

Jediný důvod, proč ještě byl v Lektvarech, byl ten, že je potřeboval, aby se mohl stát bystrozorem a ať už mu chtěl Snape ve třídě dělat cokoli, nemohl Harrymu zkazit známku na OVCE. Na rozdíl od testu ve třídě byly oficiální kouzelnické zkoušky hodnoceny někým jiným, než byl ošklivý, podlý učitel Lektvarů s mastnými vlasy a hákovitým nosem.

Už se otáčel ke dveřím s aktovkou hozenou přes rameno, když se ozvalo zavolání. „Počkejte, pane Pottere.”

Harry se neochotně otočil a zachytil pohled Rona a Hermiony. Trochu zavrtěl hlavou, když to vypadalo, že se chtějí vrátit, aby byli po ruce. Snape byl na tenhle trik příliš chytrý. A možná bude dobře, když se mu konečně postaví a s celou tou věcí skončí.

„Pane?”

Snape vzhlédl od prověrek, které rovnal, s nečitelným výrazem, až na tmavé oči, které zůstaly pronikavé. Předtím než promluvil, seslal na dveře ochranné znamení tím, že sykl Silencio a mávl hůlkou v oblouku, který obsáhl všechny trhliny těžkého dřevěného rámu. „Nezapomněl jste na něco, pane Pottere?”

Harry byl tak vyvedený z míry, že se musel poškrábat na hlavě. Pak mu to došlo. „Á, myslíte ten dopis?”

Upřený pohled učitele Lektvarů byl ještě intenzivnější, pokud to vůbec je možné, ale jeho hlas byl kupodivu jemný, a ne tak hrozivý jako jindy. Zněl téměř… sympaticky, ačkoli si Harry byl jistý, že to tak nemohlo být. „Ano, mám na mysli ten dopis, vy pitomé děcko. Proč jste kvůli tomu nezažádal o návštěvu u ředitele?”

Harry polknul a nevěděl, co odpovědět. Navštívit ředitele? Proč by to k čertu měl dělat? Co vlastně je v tom mizerném dopise?

„Eh… nezdálo se mi, že by to bylo zapotřebí, pane,” vysvětlil konečně, ale tušil, že si to měl lépe rozmyslet, protože Snape vyskočil a tyčil se nad ním.

„Co jste to řekl?”

„Já… eh… tedy, jen mi to připadalo, eh…”

„Přestaňte žvatlat,” nečekaně přikázal Snape a upřeně mu shlížel do očí. „Jde vám rozumět méně než obvykle, Pottere, a věřte mi, že to už je co říct.”

Harry mu jen vracel upřený pohled, rozhodnut popřít, že ten pitomý dopis nikdy nečetl.

Snape vydal dlouhý utrápený povzdech a vtom si Harry uvědomil, jaký je ten člověk odborník na čtení mysli. Dokonce i bez hůlky či vysloveného zaklínadla zachytil dost Harryho myšlenek na to, aby dospěl k vlastním závěrům. Bohužel, tyto závěry byly příliš přesné.

„Co jste to za nevděčného spratka,” poznamenal Snape, komentář ale pronesl s plochou přesností a ne s hryzavým sarkasmem, se kterým se u něj Harry obvykle setkával. Teď to nepůsobilo, jako by se ho Snape snažil rozčílit. Vypadalo to, jako by oznamoval fakta. Depresivní fakta. „Dopis od vašich příbuzných přišel v úterý, teď máme pátek a vy jste se jej doposud neobtěžoval přečíst.”

„Jak víte, kdy jsem ho dostal?” rozhořčeně se dožadoval Harry. „Abyste věděl, tak přišel dnes při obědě a já na něj zatím neměl čas.”

„Připište mi určité pozorovací schopnosti, pane Pottere. Držel jste to v ruce ten den, kdy jste prohlásil, že jsem 'slizká náhražka učitele'.”

Harry zůstal stát s pusou dokořán, pak se vzpamatoval natolik, že dokázal natáhnout ruku. Přál si, aby se netřásla. Bylo směšné, že dokázal jednou rukou porazit baziliška a teď se chvěl před tímhle člověkem. I když slova někdy mohou zranit víc než tesák, obzvláště Snapeova jedovatá slova. Jestli existovalo něco, co učitel Lektvarů zevrubně znal, tak to bylo umění urážet. „Smím dostat ten dopis zpátky, pane?”

„Nejdříve se omluvte,” panovačně nařídil Snape a založil si ruce na prsou. „Za tu poznámku.”

„Á ano, dobrá,” zamumlal Harry a záda měl napnutá odporem. Snape ho urážel celou dobu. Kdy se omluvil profesor? Ale jestli díky tomu dostane dopis zpět, tak to udělá. „Promiňte, pane.”
„Stejně jako vaše znalosti z Lektvarů, stěží ucházející,” okomentoval to Snape. „Strhávám Nebelvíru dalších deset bodů. Dobrá tedy, a teď k vašemu dopisu, Pottere. Hodlal jste ho vůbec někdy přečíst?”

Harry nechápal, co bylo Snapeovi po tom, ale také neviděl důvod k další hádce nebo ztrátě bodů. „Jo, jasně. Určitě, ano. Naprosto.”

„Nevěřím vám,” oznámil Snape a ty oči, které mohly vidět až do duše, ho probodávaly s určitou temnou nenávistí, které Harry nerozuměl. „Můžete ho dostat zpět za předpokladu, že ho přečtete hned teď, za mé přítomnosti.”

Harry sevřel pěsti. „Co vám je po tom, pane, jestli čtu svou poštu nebo ne?”

„Jste zklamaný, že to není korespondence od fanoušků, Pottere?”

„Něco k vašim pozorovacím schopnostem, pane,” odsekl Harry. „Kdyby byly tak dokonalé, jak tvrdíte, tak byste si všiml, že nesnáším ty nudné věci, co mi posílají.”

„Tak si to ujasněme, Pottere. Jestli si to nepřečtete sám, mohu to udělat já.”

„Ach, tak mi ho předejte,” vzdychl Harry a cítil se poražený. Jestli chtěl něco méně než číst dopis od Dursleyových, pak to bylo slyšet k tomu Snapeovy sarkastické komentáře. „Ano, dobře? Přečtu si ho.”

Nato mu Snape dal obálku od inkoustu, posadil se a pečlivě sledoval, jak Harry došel k prázdné lavici a zabýval se dopisem.

Ruce se mu třásly, když dopis vytáhl z obálky a uhladil ho. Přestože ležel před ním a upřeně se díval na slova, trvalo mu pekelně dlouho, než začal číst. Hluboko uvnitř nechtěl vědět, co si pro něj Dursleyovi schovali, ale teď se tomu nedalo vyhnout.

Povzdechl si, obočí svraštěné neochotou, a začal číst.

Pottere,

začínal dopis,

Petunie říká, že neví, kde se nachází ta tvoje šílená škola, jinak bychom ti to poslali tak, jak normální lidé posílají poštu. Arabella Figgová zaslechla, že se s tebou potřebujeme spojit, a tak nám nabídla sovu. Nevěděli jsme, že je jedna z nich. Vsadím se, že tys to věděl a neřekl nám to, že jo, kluku? Na to by měl být zákon.

Vrať se do Surrey, Pottere. Tvá teta je na tom mnohem hůř. Teď je v nemocnici; doktoři říkají, že to nevypadá dobře. Je mi jedno, jestli přijedeš tím vaším úchylným vlakem nebo budeš muset přiletět na tom zatraceném koštěti nebo cokoli, ale dostaneš se sem. Jestli víš, co je pro tebe dobré, tak to uděláš okamžitě a nevezmeš s sebou žádné zrůdy, se kterými se stýkáš. Petúnie nepotřebuje něco takového vidět. Už tak je dost zlé, že uvidí tebe.

Vernon Dursley

Harry vzhlédnul a nevěděl, co by měl cítit. Patrně nebylo správné mít radost z toho, že je teta Petúnie nemocná. Jo, to rozhodně nebylo správné. Předpokládalo se, že bude přinejmenším rozrušený. Ale nebyl. Ani nejmenší náznak, řekl si a spolkl příval hrozné hanby.

Snape se ostře nadechl a pak to vypadalo, že vědomě uklidnil dech. „Jak nemocná je vaše teta, pane Pottere?”

„Nevím,” přiznal Harry a pokrčil rameny. „Slyším to poprvé.”

Snape začal mluvit stylem Nemohu-uvěřit-že-člověk-může-být-takový-blbec, každé slovo pronášel pomalu a artikuloval s přesností, která doháněla k šílenství. „Co je vaší tetě?”

„Řekl jsem, že nevím!” trochu netrpělivě odsekl Harry. „Poslyšte, pane, jestli mě teď nenecháte jít, tak přijdu pozdě na Přeměňování. Smím odejít?”

Snape vypadal naprosto ohromeně, dokud se jeho údiv nezměnil v planoucí hněv. „Přeměňování! Stále nežádáte o návštěvu u ředitele, vy blábolící pitomče? Nemáte ani nejmenší ponětí, co je tady v sázce, že ne? V úterý jste měl být pryč; teď už může být příliš pozdě.”

Někde uprostřed své řeči jej Snape popadl za předloktí. Harry se ho pokoušel setřást, ale jediný výsledek byl, že ho Snape svíral ještě krutěji. Když už toho měl plné zuby, tak zaječel. „Proč se staráte, jestli za nimi pojedu nebo ne? Je to čistě má soukromá záležitost, a když má rodina pro mě ani nehne prstem, ať už jsem na živu nebo ne, tak já cítím to samé...”

Snape se sehnul a prakticky prskal vztekem. „Řekl jste vaše soukromá záležitost? Když vaše teta zemře, tak se ochranné kouzlo, které vás chrání, rozpadne, Pottere! Měli bychom přinejmenším vědět, že se něco takového děje, abychom mohli udělat jiná opatření, vy sobecký spratku, a udržet vás tak v bezpečí a zdravého. Nebo si snad myslíte, že Neville Longbottom ochrání svět před Pánem zla?”

Harry si připadal, jako by se měl složit, ale Snapeovo nelítostné sevření ho drželo na nohou. „Brumbál vám řekl o ochranném kouzlu, o věštbě?”

„Já a ředitel máme pár tajemství. A nyní, protože vám nevěřím ani co by se za nehet vlezlo, pane Pottere, tak teď oba půjdeme za ředitelem zařídit váš odjezd.”

„Ale jste si jistý, když hrozí, že se ochranné kouzlo rozpadne, že nemám zůstat zde?” zoufale naléhal Harry.

„Jsem si jistý, že jste to nejrozmazlenější, sobecké, bezohledné děcko, co jsem měl tu smůlu poznat,” odpověděl Snape. „Vaše teta umírá, pane Pottere. Zdá se, že vám je to jedno, ale vaše rodina vás požádala, abyste ji navštívil a přesně to taky uděláte, ať už chcete nebo ne.”

„Nemůžu uvěřit, že stojíte o to, abych viděl svou umírající tetu!”

„Zcela správně,” potvrdil Snape a konečně pustil Harryho paži. „Stojím o to, abyste se nenávratně neodcizil s tou trochou krve vaší matky, která zůstala na zemi.”

„Myslíte mého bratrance Dudleyho?” Harry zalapal po dechu. „Ale víte, jaký je! Chci říct, vždyť jste to loni vídával pořád dokola! Však víte, během hodin nitrobrany...“

„Nepřipomínejte jakékoli incidenty z loňska, Pottere, a už vůbec ne tyhle incidenty!”

Harry podvědomě ustoupil, když mu došlo, že začít mluvit o něčem, co by Snapeovi mohlo připomenout, jak se Harry připlížil a nahlédl do myslánky, nebyl nejlepší nápad. „Tak dobrá, promiňte,” zamumlal a pak promluvil hlasitěji. „Ale Dudley? To si děláte srandu. Nebude se podílet na žádném ochranném kouzlu. Rád by mě viděl mrtvého, on i můj strýc. Bůhví, proč na to teta přistoupila, nesnáší mě stejně jako...“

„Jste hysterický,” oznámil Snape. „Stačí, Pottere. Jdeme za ředitelem, ukázat mu ten dopis, jasné? A vy pojedete do Surrey a odprosíte rodinu za všechno, ať už jste se jich dotknul čímkoli, je to jasné? Je mi jedno, jestli budete muset prosit na kolenou, Pottere, budete chráněn krví vaší matky a jestli to znamená usmířit se s bratrancem, tak to tak bude! A teď si pospěšte!”

„Ano, pane,” zamručel Harry, ale nemusel se obtěžovat. Dveře sklepení se rozlétly, kouzlo Silencio se se zasyčením vypařilo a Snape ho vlekl chodbami ke schodům.

Zpoza vykrojeného žulového sloupu se uculoval Draco Malfoy.