Preklady fanfiction Harryho Pottera

Harry si povzdychl a oběma rukama odstrčil knihu přeměňování. Uměl už dělat mnohá kouzla, tak proč se musel učit tolik zatracené teorie? A stejně, k čemu mu teorie zatím byla?

Tedy, ozvala se jeho paměť, kdyby ses dozvěděl, že hůlky - sestry si ruší navzájem kouzla, byl bys lépe připravený na to, že uvidíš své rodiče vystupovat z Voldemortovy hůlky…

Harry hlasitě zanaříkal a položil si hlavu na ruce.

„Četl jsi ho, že? Bylo to nakonec tak zlé?”

Když vzhlédl, spatřil Rona, který právě procházel otvorem v obraze. „Ó ne, to není tím.” Zachmuřený výraz mu přejel přes rty, když pomyslel, jak blízko se dostal k tomu, aby přečetl dopis. Ve skutečnosti už otevřel tu pitomou obálku, pak ale zbaběle couvnul a celou věc vrazil do tašky. Ale proč byl schopen postavit se Voldemortovi a teď se bál jednoho všivého, ubohého, malého dopisu? Ron měl pravdu: Dursleyovi mu opravdu nemohli ublížit, teď už ne. Už nebyl malý, bezbranný a bez přátel. Ale stejně, ten dopis v jeho tašce ho deptal víc než cokoliv, s čím se kdy setkal.

„Jde o tu četbu navíc, co nám zadala McGonagallová.” Harry se vrátil ke své původní myšlence: „Upřímně, nemyslíš si, že se jenom potřebujeme naučit přeměňovat, a ne umět vysvětlit každou část mávnutí a švihnutí…” Harry se rychle podíval stranou a preventivně vyštěkl: „Neříkej to, Hermiono!”

Zavřela pusu, ale oči to řekly za ni.

„Co bys řekl partičce kouzelnických šachů?” navrhl Ron, ztěžka usedaje naproti Harrymu. „To tě zbaví těch myšlenek.”

To už ale bylo na Hermionu příliš. „Nepotřebuje se jich zbavit, Rone!” ostře vytkla. „Potřebuje se nad nimi zamyslet. Nebo si myslíš, že test z Lektvarů jen tak zmizí? Kdy jsi zažil, že by Snape vyhrožoval testem a pak ho nedal? Upřímně!”

Test z Lektvarů… to byla pravda. Snape jeden přislíbil na pátek. Harry si to zapsal někam do poznámek. Překopal brašnu, převracel učebnice a kdoví co všechno a nakonec našel poznámky z Lektvarů… jo, pátek, tak jak to tvrdili. Zdálo se to strašně dlouho, co si to v úterý poznamenal. Úterý, den, kdy mu přišel ten dopis.

Ne, nemysli na ten dopis, nadával sám sobě. Zapomeneš, že vůbec přišel, ne? Vlastně, když se tě někdo na něj zeptá, budeš lhát, bez ohledu na to, co říkal Moudrý klobouk o nebelvírské cti a udatnosti…. A když poukážou na to, že se soví pošta nikdy neztratí, řekneš…

 

„Seš v pohodě Harry?” pobídl Ron s lokty na kolenou a naklonil se blíž.

„Jen jsem si uvědomil, že jsem na ten test z Lektvarů úplně zapomněl,” vzdychl Harry a opřel se. „A dnes už je čtvrtek večer. Uch. Možná, že bych se mohl ulít z dopoledního vyučování a učit se. Co myslíte? Hagridovi by to nevadilo. Teda nijak moc.”

„Nebudeš se ulívat z dopoledního vyučování, abys měl čas na učení!” vybuchla Hermiona. „Musíš si to lépe zorganizovat, Harry! Začni se svou brašnou. V životě jsem neviděla zaneřáděnější směs brků, textů a volných archů pergamenu. Vážně, jak tam vůbec můžeš něco najít?”

„Už ti někdy někdo řekl, jak dokážeš lézt na nervy?” vypálil Harry.

Hermiona se jen usmála. „Proto mě máš tak rád.”

„Jo, řekl bych,” připustil Harry s rozpačitým úsměvem. Pak vrhl pohled na Rona. „Ne tak jak myslíš, kámo. Však víš. Přátelé.”

„Jo,” zopakoval po něm Ron, přelétávaje pohledem z jednoho na druhého. „Tak, partie šachů je zkažená, co? Předpokládám, že se musíme šrotit do Lektvarů.” Poté, co otevřel a prolistoval knihu, zaúpěl: „Dobrá, kdo ví deset nejběžnějších využití křídel vážky v lektvaru, založeném na bázi tuku z tlustočerva?”

„Je tu sedmnáct hlavních využití,” podotkla Hermiona.

„Snape se nás nebude ptát na všech sedmnáct!”

„Chceš se vsadit?” vybídla Hermiona.

Harry jen vzdychl a vylovil svůj zápis z Lektvarů z neuspořádané tašky.

Další odpoledne při Lektvarech musel Harry potlačit silnou touhu pousmát se, když přečetl první otázku testu.

Podrobně popište sedmnáct hlavních využití křídel vážky v lektvaru, založeném na bázi tuku z tlustočerva. Uveďte příklady lektvarů zahrnující jejich užití. Vysvětlete hlavní léčivý účinek každého lektvaru, včetně výhod a nevýhod požití proti místní aplikaci.

Ve skutečnosti ta otázka nebyla až tak zábavná. Když ji Harry dočetl, tak místo toho, aby se usmíval, zamračil se. Z koho si Snape dělal prdel? Nikdo na tohle nemohl odpovědět, ačkoli Hermiona se o to bezpochyby pokusí. A vlastně ještě ten pitomec Malfoy. Hermiona aspoň doopravdy nevěděla, že by se předváděla. Byla prostě nadšená učením a to jí jaksi překypělo v hlavě a zaplnilo veškeré místo. Opravdu nechápala, že když došlo na jisté věci, její nadšení nebylo přiměřené.

„Nějaký problém, pane Pottere? Máte nějaký důvod, proč jste se ještě brkem ani nedotkl pergamenu?”

Zlověstný hlas zaduněl ze předu třídy, a tak ho překvapil, až málem převrhl kalamář. Jednou rukou jej narovnal, zatímco druhou zmáčkl brk tak, že hrozil prasknout.

„Je obsah mých přednášek snad příliš na to, aby ho váš mozek hrdiny vstřebal? Možná, že vás letos budeme muset znovu poslat do nápravných hodin Lektvarů?”

Při zmínce o nápravných hodinách Harry zrudnul, ale také mu to připomnělo, že to, co musel udělat, aby zbavil svou mysl vzteku, byla nitrobrana, jak ho Snape učil. Problém byl v tom, že učitel Lektvarů ho v podstatě nikdy neučil. Jen na něj ječel a požadoval po něm, aby to udělal, bez jediného vysvětlení, co by měl dělat. Při nitrobraně své mysli neměl moc na výběr, byla to náhoda a jen to, že si to Harry uvědomil, ho rozběsnilo ještě víc.

Sevřel oči, aby nevnímal ten nesnesitelný nával, a mluvil se zatnutými zuby. Nešlo to jinak, kdyby pořádně otevřel pusu, řekl by, co chtěl opravdu říct, a kdyby to udělal, byl by přesně tak pitomý, jak Snape s oblibou prohlašoval. Tohle se naučil od Umbridgové. S učiteli, kteří nesnáší vzduch, který dýcháš, omez rozhovor jen na to, co nezbytně musíš.

„Ne, pane,” odpověděl Harry s očima tak pevně sevřenýma, že mohl vidět hvězdičky za svými víčky.

„Pak se dejte do práce!” křikl Snape. „Hned, pane Pottere! Nebo se snad povyšujete nad své spolužáky, a smím podotknout, že ignorují podívanou, kterou předvádíte a pracují, což je něco, k čemuž jste nikdy neměl ani ten nejmenší sklon? A teď vám něco řeknu upřímně. Váš otec byl úplně stejný a raději se ani nebudu zmiňovat o vašem svatém kmotrovi...“

Harry z ničeho nic vykřikl, ale ne proto, že by ztratil kontrolu nad svým jazykem. Ke konci Snapeova proslovu se kousal do jazyku, aby se zdržel odpovědi. Ale ty poslední urážky byly příliš. Snape měl tu drzost, tu nezměrnou nestydatost zesměšňovat Siriuse, ačkoli Harry věděl, že Snape byl zodpovědný za jeho smrt, jelikož tentýž posměch vyhnal Siriuse z Grimmauldova náměstí do nebezpečí! To bylo víc, než Harry dokázal snést.

Prsty držící brk se sevřely, zlomily ho přesně v půli a ostré úlomky ostenu se mu zabodly do pravé dlaně. Samozřejmě Harry vykřikl, i když to bylo spíše vyjeknutí z překvapení než výkřik bolesti z plna hrdla. Vydržel Voldemortovu kletbu Cruciatus, a tak by ho menší nehoda s brkem těžko přiměla k pláči.

Přesto Snape v něčem neměl pravdu, pomyslel si Harry. Byla tu ještě jedna věc. Jeho spolužáci jej právě teď neignorovali. Zírali na něj a ani se to nesnažili skrýt, Hermiona na něj něco ukazovala, jenže nedokázal zachytit co.

„Už jste skončil s dnešní ukázkou vaší obrovské nedbalosti, pane Pottere?” poškleboval se Snape. „Mám nechat třídu, aby vám jeden po druhém poděkovali, že jste alespoň dnes neohrozil nikoho kromě sebe?”

„Profesore, on krvácí!” vykřikla Hermiona.

„Jsem si toho dobře vědom, slečno Grangerová,” zplísnil ji Snape, když procházel uličkou v záplavě vlnícího se hábitu. „Strhávám Nebelvíru pět bodů za mluvení bez dovolení.” Ze své impozantní výšky se zabodával do Harryho pohledem a bez komentáře sledoval, jak vyškubl brk z masa a skrčil prsty. Harry dělal, co mohl, aby sebou netrhl, ne, když Snapeovy korálkovité oči sledovaly každý jeho pohyb, ale malý vzdech mu přece jen proklouzl mezi pevně sevřenými rty, když brk vyklouzl ven.

Když zíral na své zranění, zjistil, že se Hermiona mýlila. Až do teď v podstatě nekrvácel, nyní však krev z rány přímo stříkala. Harry našmátral a vzal si kapesník z přetékající brašny a těsně jej ovázal kolem zranění.

„Měl bych poslat sovu na ošetřovnu, aby vám připravili vaše oblíbené lůžko, pane Pottere?” šklebil se Snape.

„Budu pokračovat v testu, pane,” klidně odpověděl Harry, i když uvnitř se cítil jakkoli, jen ne klidný. Hmm, možná v nitrobraně nebyl tak špatný, jak si myslel. Přesto kdyby opravdu použil nitrobranu, cítil by vzrůstající příval vzteku, který se právě chystal přetéct?

„Tak to udělejte, pane Pottere,” usmíval se pohrdavě Snape, a když Harry neučinil ani pohyb, pokračoval „Tak co?”

Harry ho ignoroval, jak jen mohl, a sehnul se, aby z tašky vylovil nový brk. Ostatní se vrátili k práci, když se zdálo, že konflikt skončil. Po pravdě, Harry se skoro uklidnil, když Snape skončil svou řeč. Koneckonců učitel Lektvarů ho napadal v podstatě každou hodinu. Alespoň tentokrát to plně odrazil. Teď se Harry mohl poněkud uvolnit a test udělat co nejlépe, což se cenilo.

Brzo si uvědomil, že uvolnit se nebyla ta nejlepší možnost, jenže ne kvůli Snapeovi.

Jak Harry vytáhl nový brk ze spleti věcí v tašce, vytáhl ještě něco. Obálku, na jejíž existenci se snažil zapomenout. Naneštěstí nebyl jediný, kdo ji spatřil. Draco Malfoy, sedící přes uličku, rychle sklonil pohled, patrně aby mohl utrousit jízlivou poznámku o Harryho nehodě.

Ačkoli nic neřekl, jeho pohled spočinul na záhadné mudlovské obálce. Pak se podíval na Harryho a zvedl obočí.

Harryho zděšeně napadlo, že Malfoy právě viděl jeho letní adresu.

Harry popadl dopis, položil jej na lavici a začal nanášet vrstvu inkoustu na čísla a písmena na obálce. Zobí ulice 4, Kvikálkov, Surrey… Všechno to zakryl, pak složil ruce do klína, tiše vydechl a snažil se vzpomenout si, co měl dělat. A jo, ten test, to je ono.

Harry vrazil dopis pod papír s písemkou a zraněnou rukou začal škrábat odpověď o křídlech vážky, ale než se dostal k tomu, jaký je rozdíl v tom, jestli je sklidíte z mrtvého nebo živého hmyzu, zastavil ho skřípavý hlas.

Znovu.

Tentokrát však nepřicházel z druhého konce třídy, byl přímo před jeho lavicí.

„Co jste to vsunul pod papír s písemkou, pane Pottere?”

Harry letmo vzhlédnul, trochu dezorientovaný z náhlého vytržení od křídel vážky. Pak si vzpomněl a zrudnul. „Nic, pane.”

 

„Nic, pane Pottere?”

Harry si pomyslel, že Snape nějakým způsobem dokáže jakákoli tři po sobě jdoucí slova říct sarkasticky.

„Nic podstatného, profesore,” vysvětlil.

„Nechte na mně, abych posoudil, co je podstatné, Pottere. Předejte mi to.”

Harry zbledl. „Dám to tam, kam to patří, pane,” řekl logicky, i když to znělo, jako by mluvil nesmysly.

Draco Malfoy si vybral tuhle chvíli, aby se projevil. „Viděl jsem, jak to vyndal, poté co začal test, profesore Snape. Vsadím se, že je to nějaký tahák...“

„Není!” vybuchl Harry a vrhl na Malfoye ostrý pohled.

„Strhávám Nebelvíru deset bodů za vykřikování během hodiny,” intonoval nevzrušeně Snape.

„A co on?” ohradil se Harry. „Obvinil mě...“

„Odebírám Nebelvíru deset bodů za diskutování se členem sboru,” přerušil ho Snape. „Dále strhávám Nebelvíru deset bodů za to, že okamžitě neděláte, co jsem po vás žádal. A teď, dáte mi ten dopis, nebo mám zbytek hodiny strávit tím, že budu Nebelvíru brát body?”

„Nepodváděl jsem,” zamumlal Harry, když vsunul ruku pod papír s písemkou, a vytáhl obálku. Byla ulepená od inkoustu, tak jako zadní strana jeho testu, uvědomil si Harry. S úšklebkem ji předal Snapeovi.

„To si neumíte ani vaše tajné poznámky udržet čisté?” kritizoval Snape, když to uviděl. „A proč je vůbec skrýváte v obálce, natož v takové, jako je tahle? Dosud jste neslyšel o pergamenu, nebo je to příliš velký skok na vaši mudlovsky vzrostlou inteligenci, aby to zvládla?”

„Je to dopis!” vykřikl netrpělivě Harry. „Neslyšel jste o nich, vy strašně velký...“

„Harry!” skočila mu do řeči Hermiona.

„Odebírám Nebelvíru dvacet bodů za nestydatost,” vyštěkl Snape. „A dalších dvacet za opětovné mluvení, aniž byste byla tázána, slečno Grangerová.” Převracel obálku v rukách a samolibý úsměv na jeho tváři se stával tím zlověstnější, čím déle zíral na dopis.

„Takže to je úřední dopis, ano? Pašujeme dopisy do třídy, co, pane Pottere? Když jste se s tím tedy rozhodl rušit celou třídu, myslím, že bude vhodné, když celá třída uslyší, co se tam píše, ne?”

Aniž by čekal na odpověď, vytáhl kus obyčejného papíru z obálky a začal číst nahlas.