Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8: Zavíračka

Květen 1998

Od bitvy o Bradavice uplynuly už tři týdny. Za tu dobu se uskutečnilo mnoho pohřbů a pohřbena už byla většina mrtvých. Škody na hradě a pozemcích jsou rozsáhlé – větší, než by dokázalo spravit několik opravných kouzel. K tomu, aby taková kouzla fungovala, by byly potřeba prvky původní části stavby, ale části Bradavic jsou zcela zničené. K tomu všemu se zde stále drží spousta temné magie a negativní energie.

Zatímco mladší studenti se stáhli do svých domovů, všichni plnoletí zůstali, aby se probrali troskami a obnovili budovu školy. Najít vysoce kvalifikované dospělé dobrovolníky se ukázalo být těžší, než se zdálo. Ti, kteří přežili válku, ještě nebyli připraveni věnovat se službě veřejnosti – mnozí se stále snažili znovu spojit s rodinou nebo se vyrovnávali s rolí opatrovníků nově osiřelých dětí. Někteří byli prostě příliš otřeseni svým zármutkem, než aby se už teď mohli pohnout kupředu. Velká část úsilí o obnovu připadla generaci současných studentů a čerstvých absolventů.

Na ministerstvu stále panuje chaos. Kingsley Pastorek má práce víc než dost, včetně procesů proti Smrtijedům. Pastorkova éra bude érou spravedlnosti a řádného procesu. Nezbývá mu nic jiného než upřednostňovat termíny soudních procesů na základě provinění a předchozích záznamů. Vzhledem k tomu, že Malfoyovi přešli na stranu Řádu ještě před koncem bitvy, nemluvě o tom, že Narcissa Malfoyová pomáhala při ochraně Harryho Pottera, budou jejich procesy jedny z posledních, které se budou konat. Jejich právní zástupce navrhl, aby v zájmu preventivních opatření nechali Draca dobrovolně se zapojit do rekonstrukce a také aby věnovali škole značný finanční příspěvek. Jejich právník byl ohledně případů Draca a Narcissy optimistický, ale o Luciusově případu to říct nemohl. Ačkoli Malfoyovi mají čas na své straně, každý pozitivní článek, který se objeví v tisku, je vítaný.

Famfrpáloví hráči ze studentských týmů všech kolejí – současných i bývalých, zírali se smutkem na spálenou zem, která kdysi bývala jejich hřištěm. Z tribun nezbyl ani střípek, dokonce ani jediná šarlatová, zlatá, zelená, stříbrná, černá nebo modrá nitka z některého z kolejních praporů. Oliver Wood bojoval v bitvě a z toho masakru vytáhl mnoho těl, ale nic v něm nevyvolalo takové emoce jako tento pohled. Vlastně – téměř každý hráč při něm tak trochu zaslzel. Rivalita na hřišti byla zábavná a nezatížená tlaky vnějšího světa – bylo to místo, kde se mladí muži a ženy mohli navzájem zrasit a madam Pomfreyová je pak mohla zalátat. Tenhle kousek země a nebe byl místem, kde se cítili svobodní, a teď je pryč.

Před vypuknutím války pracoval bývalý kapitán Havraspáru Roger Davies na Oddělení kouzelnických her a sportu v oddělení logistiky a konstrukce, kde plánoval Světový pohár v roce 1998. Vzhledem k nejisté budoucnosti turnaje se rozhodl převzít roli projektového manažera a přestavět své staré působiště. Skupinka statnějších mladíků včetně Wooda, McLaggena a Flinta je pověřena získáním dřeva ze Zakázaného lesa. Vedení se ujímá Harry, který má vztah ke kentaurům. Kouzelná stvoření se nepochybně kvůli odlesnění rozzuří. Davies pak dá dohromady nejlepší absolventy bylinkářství, Nevilla Longbottoma a Hannah Abbotovou, s nejlepšími absolventy lektvarů, Dracem Malfoyem a Theodorem Nottem, aby vyřešili, jak znovu vypěstovat trávu poté, co ji zložár proměnil v popel, a také jak znovu vypěstovat všechny stromy, které budou kácet. Ačkoli se o tom Draco nikomu nezmíní, doufá, že Grangerová bude pomáhat v lektvarovém týmu, ale zjistí, že její kouzelnické práce je zapotřebí jinde. Všichni ostatní dostanou své úkoly při přestavbě hradu.

Vedle staveniště je postaven velký stan, který slouží jako kancelář, provizorní laboratoř na lektvary a jídelna. Hlasité praskání přemísťování domácích skřítků upozorňuje dobrovolníky, že nastal čas oběda. Skřítky doprovází několik studentů, z nichž mnohé jsou čarodějky, které si chtějí dobře prohlédnout famfrpálové hráče. Hermiona Grangerová drží košík plný lahví s dýňovým džusem. Když prochází kolem a roznáší nápoje, narazí na svůj dávný "úlet" – nemůže říct bývalého přítele, protože svůj vztah nikdy nezveřejnili - Cormaca McLaggena. I když je teď oficiálně s Ronem, nemůže si nevšimnout drsného strniště na jeho tváři nebo toho, že od konce jejich románku vyrostl do výšky a je trochu hubenější. Pot, který mu stéká ze strany krku a po hrudi, je jasně viditelný, protože horní knoflíky jeho trika jsou rozepnuté. Ztěžka polkne a ty myšlenky zažene do pozadí, když se k němu blíží.

„Dýňový džus?“ nabídne mu a snaží se moc nezírat do jeho oříškových očí. Stále si trochu vyčítá to, jak se s ním rozešla.

Cormac si otře čelo rukávem košile a usměje se na dívku před sebou. Má na sobě oblečení, které je směsicí města a venkova – hnědé boty ke kolenům, ale kombinuje je s módními, boky obepínajícími džínami, růžové tílko s krajkovým lemováním, zřejmě bez podprsenky, a květinovou halenkou na knoflíky s ohrnutými rukávy. Vlasy má spletené do korunky a odhaluje tím krk. Pro Cormaca je Hermiona "ta, která utekla". Olízne si ret a kousne se do něj, protože se mu při pohledu na ni sevře žaludek. Poté, co ji téměř spolkne pohledem, nakonec řekne: „Díky, Grangerová. Vypadáš dobře.“ Hermiona si nemůže pomoct a začervená se. Vždycky byl štědrý na komplimenty: „Ještě jsem ti to neřekl, ale jsem rád, že jsi z války vyvázla živá. Bál jsem se, když jsem tě viděl na seznamu nežádoucích osob...“ Odmlčí se, protože ví, jak to mohlo dopadnout. „Ulevilo se mi. Víc než to, jsem šťastný, že tě vidím.“ Vezme jí z ruky dýňový džus a pak si přitáhne její prsty ke rtům.

Hermiona se horečnatě rozhlíží, aby se ujistila, že Ron neviděl, co se právě stalo. Naštěstí si s Ginny, Harrym a Rogerem prohlíží plány stadionu. Proč jí z toho kluka – teď už spíš muže – pořád tak buší srdce? Rona miluje, ale na Cormakovi je něco magnetického a živočišného. Proto pro ni bylo tak těžké mu odolat. Její instinkt jí napovídá, ať s ním jen zdvořile konverzuje, aby si to náhodou nevyložil jinak: „Taky tě ráda vidím. Slyšela jsem, že několik členů tvé rodiny na ministerstvu nepřežilo. Je mi to moc líto,“ polkne a pečlivě přemýšlí, co říct dál. „Ty ses po skončení školy ukrýval?“

„Jo. S rodiči jsme se skrývali v domě našich předků v Ayrshire – k našemu domu v Londýně jsme se radši ani nepřibližovali.“ Na chvíli se odmlčí a snaží se znovu nabýt klidu. „Sice tam je spousta ochranných kouzel, ale měli jsme uši a oči otevřené, jestli se neobjeví něco podezřelého. Poté, co ministerstvo padlo, jsme nevěděli, komu můžeme věřit.“ Cormac se očividně těžko vyrovnává s následky války, včetně života v ústraní a "bezpečí". S touto osamělostí se člověk smiřuje těžce; téměř zničila přátelství mezi ní, Ronem a Harrym. Její ruka si uklidňujícím způsobem razí cestu po jeho paži; on si nemůže pomoct, aby ji neobjal a pevně ji k sobě přivine. Pak jí zašeptá do ucha: „Musím ti něco říct. Chyběla jsi mi, ale chápu to. Mám tě mnohem radši, než jsi měla ty mě. Nechci, aby to mezi námi bylo divné nebo trapné. Ale jestli někdy uslyším, že se k tobě Weasley nechová dobře nebo ti nedává to, co si zasloužíš, všeho bych se kvůli tobě vzdal.“

Válka může člověka zcela změnit. Cormac byl vždy upřímný, ale nikdy nedal najevo svou zranitelnost. Kdyby ji ukázal už tehdy – možná by se věci vyvíjely jinak. Košík v její levé ruce ztěžkne natolik, že ho málem upustí. Vyvine se z jejich objetí a pak na dýňovou šťávu poklepe hůlkou, aby se odlehčila. Ty oči, ne tak docela hnědé, ne tak docela zelené, ji propalují – než se jí myšlenky zatoulají, řekne mu: „Cormaku, vždycky pro mě budeš výjimečný a nelituji ani jediného okamžiku.“ Položí mu volnou ruku na tvář a roztržitě mu prsty prohrábne vlasy. Povzdechne si a řekne: „Ale prosím tě, nečekej na mě. Nesmíš se prodávat levně. I ty si zasloužíš mnohem víc.“ Usmějí se na sebe a ona mu stiskne ruku, než odejde.

Hermiona přejde ke stanovišti bylinkářství a lektvarů a zastaví se, aby si popovídala s Nevillem a Hannah. Ve vzduchu je cosi magického a nemá to nic společného s bublajícími kotlíky. Hermiona při pohledu na kamarádku nadzvedne obočí a přemýšlí, jestli je to novinka, nebo něco, co se děje už delší dobu. Neville ještě nikdy nevypadal v blízkosti dívky takhle uvolněně – ale možná mu useknutí hlavy Voldemortova obřího hada dodalo nové sebevědomí.

Když podává láhev Theodoru Nottovi, ten zdvořile přikývne na znamení díků. Je příliš soustředěný na svůj lektvar, než aby byl srdečnější. Přestože jeho otec byl smrtijed, podařilo se mu během války zůstat nezapojený a nepřijmout znamení. Nechtěl následovat Temného pána a otec ho naštěstí touto cestou netlačil. Bohužel toto stále nestačí na to, aby lidé soustavně nezpochybňovali jeho loajalitu.

Malfoy je jedním z mála, kteří nejsou ve stínu bílého látkového stanu. Krčí se vedle spálené trávy a má na sobě velmi tradiční polní oděv: tmavě zelené tvídové kalhoty se vzorem rybí kosti, vysoké holínky, zelenou kostkovanou košili, na které je našito mnoho kapes, do nichž se dají schovat lahvičky s lektvary. Když k němu Grangerová přistoupí, konečně přijde na správnou kombinaci lektvarů a kouzel.

„Máš žízeň, Malfoyi?“ Když vstane, natáhne k němu ruku s lahví. On už nemá snahu se ušklíbat nebo dávat najevo nesouhlas – ona se naopak stále tváří ostražitě. Ještě před několika týdny k němu vzhlížela s bolestí v obličeji a prosila ho o pomoc, ale on neudělal nic; zvedl se mu z toho žaludek. Kdysi se těšil na to, až ji uvidí chodit po chodbách, ale poslední rok už moc nemyslel na nic tak triviálního, jako je láska nebo randění; soustředil se jen na přežití. Být smrtijedem žádné bezpečí nezaručovalo, zvlášť když ve vašem rodinném domě žil Temný pán a jeho nejvěrnější stoupenci. Děsilo ho vědomí, že kdyby udělal sebemenší chybičku, mohli by snadno zabít jeho rodiče.

„Díky,“ odpoví a vezme si lahev, okamžitě ji otevře a vyprázdní.

„Jo, a přinesla jsem ti ještě něco,“ vyndá malý kelímek a podá mu ho. „Je to ochranná mast na tvou pleť. Aby ses nespálil.“

Ta holka málem umře v mém domě rukou mé tety a stejně v sobě najde tolik dobroty, aby se starala o mou bledou kůži. Jak může být někdo tak laskavý? „Aha. Ano.“ Draco nenachází slova a začíná být rozladěný. Chce jí říct tolik věcí – že je mu to líto, že chce najít způsob, jak to všechno odčinit a poděkovat jí i jejím přátelům za záchranu svého života.

„Asi by ses měl namazat hned. Už vypadáš trochu připáleně.“ Všimne si, že jeho pleť začíná růžovět.

Přikývne a otočí hlavu k ostatním dobrovolníkům. „Grangerová. Počkej-“ zvládne vykoktat. Když se k němu obrací, ten pohyb způsobí, že se elastický materiál tílka vyhrne a odhalí jí břicho. Když zahlédne její pupík, všechny myšlenky ho najednou opustí. Všechno, co zvládne říct, je: „Ještě jednou díky.“

Hermiona mu věnuje upřímný úsměv a pak si tílko stáhne dolů. Poprvé po dlouhé době si k němu do mozku najdou cestu staré vzpomínky na ni. Od onoho okamžiku v komnatě pro odložené věci uběhl téměř rok a půl. S tím vším, co se stalo, ví, že šance, že s ní někdy bude, je nyní ještě menší.

Než se v něm naplno roztočí spirála sebenenávisti, přistoupí k němu černovlasá kráska v květinových šatech, slonovinovém svetru s páskem a zelených holínkách. Je o pár centimetrů menší než on a musí k němu vzhlédnout; má také šedé oči, ale ty její mají měděné skvrnky a dlouhé černé řasy, které zvýrazňují její dokonale klenuté obočí. Její plné rty a olivová pleť svědčí o jejím napůl řeckém původu. Něco se v něm pohne, protože takhle ji ještě nikdy neviděl.

Lehce nalíčené rty se rozdělí a zeptají se ho: „Krůtí sendvič?“ Podává mu chléb zabalený ve voskovaném papíru.

Jeho prsty se otřou o její, když si ho od ní bere a odpovídá: „Díky, Astorie.“

—xoxox—

Ron stojí za Hermionou, paže má omotané kolem jejího pasu a bradu položenou na jejím rameni. Pro tohle stálo zato bojovat – pro dívku v jeho náručí, jeho sestru a nejlepšího přítele po boku. „Miono, naobědváš se tu s námi?“

„To bych moc ráda,“ odpoví mu a také si užívá jejich objetí. „Ale slíbila jsem pár dalším mudlorozeným a polokrevným, že si sním oběd s nimi a profesory v hradě. Všichni jsme přišli o rok vzdělání a potřebujeme vymyslet, jak pokračovat. Je v tom zmatek. Ne každý se spokojí s tím, že má pouze NKÚ. Nebo ho přijali do bystrozorského programu i bez všech potřebných znalosti. Ehm.“

Harry a Ron se na sebe sebevědomě zazubí. Harry promluví: „Hej, člověk by si myslel, že zničení viteálů a Voldemorta by mu mohlo dát vstupenku kamkoli, kam si umane. Nedívej se na mě tak přísně.“

Hermiona v reakci na jeho komentář obrátí oči v sloup. „No, Harry, myslím, že bys měl jít se mnou. Mohl bys nám poskytnout další cenný názor, jako někdo poloviční krve vychovaný mudly. A také se tam podává teplé jídlo, nejen sendviče.“

Na tváři se mu rozhostí úsměv. Nikdy neřekne ne obědu ve velké síni. „Dobře. Přidám se k tobě.“

„A co já?“ přidá se Ron. „Proč bychom je nemohli požehnat přítomností 'Zlatého tria'?“

Všichni tři se zasmějí tomu směšnému jménu, kterým je nazývají v novinách.

„Promiň, Rone. Tebe potřebujeme tady,“ promluví Ginny. „Potřebujeme víc Nebelvírů, aby při stavbě hřiště byly zastoupeny všechny koleje.“

„Dobře, fajn. Uvidíme se později?“ zeptá se Ron Hermiony.

„Samozřejmě.“ Hermiona Rona políbí, zatímco Harry udělá to samé s Ginny.

Harry namíří hůlku a tiše přivolá dvě košťata. Jedno podá Hermioně, ale ona nabídku odmítne. „Ne, díky. Já se přemístím. Winky?“

Domácí skřítka přejde k nim a uvidí, jak k ní Hermiona natahuje ruku. „Kam to bude, slečno Grangerová?“

„Do velké síně, prosím. Uvidíme se tam, Harry.“ Společně s malou skřítkou zmizí v mžiku oka.

—xoxox—

Velká síň byla kompletně opravená a vypadá, jako by se tu nic nestalo, ačkoli se zde ve skutečnosti odehrával závěrečný souboj. U stolu sedělo zhruba patnáct lidí, povídali si a čekali na Hermionu. Ve skupině jsou Justin Finch-Fletchley, Dennis Creevey, Dean Thomas, dvojčata Patilova, Michael Corner, několik mladších studentů, které Hermiona a Harry nepoznávají, a ředitelka McGonagallová. Harry si sedne vedle Deana a Hermiona se posadí mezi Justina a Denise.

Mladší Creevey pořád oplakává smrt svého staršího bratra.

Harry, Hermiona a Ron po bitvě osobně předali Colinovo tělo jeho rodičům. Manželům Creeveyovým bylo řečeno, že jejich syn zemřel hrdinsky a na jeho statečnost bude celý kouzelnický svět vzpomínat - ale byl to Dennis, kdo přišel na to, jak svého bratra uctít. Přišel dolů s krabicemi a krabicemi fotografií a filmových negativů, předložil je starším kamarádům a navrhl, aby během rekonstrukce věnovali jedno křídlo hradu pamětní galerii Colina Creeveyho. Když trojice krabice otevřela, žasla nad Colinovou zručností. Z kdysi otravného prvňáčka, který fotografoval v těch nejnevhodnějších chvílích, se stal plodný fotoreportér. Svými snímky vyprávěl tolik příběhů, ale nejhlasitěji promlouvaly ty, které se ani nepohnuly. Hermiona našla fotografii sebe v knihovně, na níž jí slunce vrhalo přes kadeře to nejkrásnější světlo, zatímco nervózně žvýkala konec brku. Obrázek sebevědomě si vykračujícího Rona poté, co si myslel, že vypil Felix Felicis, byl humorný. Z tohoto archivu žádný z obrázků nevyvolal u Harryho větší úsměv než ten, na němž se poprvé líbali s Ginny. Skočila mu do náruče a málem ho srazila k zemi. Její ohnivě zrzavé vlasy vlály na všechny strany. Když Hermiona listovala dalšími obrázky, našla fotku Draca obklopeného tmou a jediné, co bylo vidět, byla silueta jeho obličeje a vlasů - ale právě jeho pronikavé oči jí připadaly bolestné a hypnotické. Vypadal tak zoufale a osaměle; Hermiona si uvědomila, že tento snímek byl nejspíš pořízen v šestém ročníku, když mu Voldemort zadal ten nesplnitelný úkol. Colin zachytil jejich dospívání, aniž by o tom věděli.

Hermiona rozcuchá Denisovi vlasy a řekne mu: „Jak to jde s galerií?“

„Vypadá to docela dobře - jen je toho tolik, že to musím ještě projít.“ Dennis zní trochu zdrceně, když Hermioně odpovídá: „Když se dívám na ty fotky, cítím, že je Colin se mnou. Některé z mých oblíbených jsem pomocí kouzel zvětšil, ale je těžké vybrat ten nejlepší snímek. Tak trochu přemýšlím, že nepoužiju žádné rámy a bude to vypadat spíš jako mudlovská galerie moderního umění. Ty fotky jsou prostě takové-takové-víš? A myslím, že rámy by tomu ubraly tu surovost. Víš, jak to myslím?“

„Myslím, že bez rámu by to bylo krásné. Mohl bys je vytisknout na plátno, aby to nevypadalo tak ploše,“ řekne Hermiona svému spolužákovi z mudlovské rodiny, „před pár lety jsem byla s rodiči na výstavě fotografií a tam to tak udělali. Bylo to čisté, neokoukané a rozhodně to nechalo promluvit jen fotografii.“

„To je skvělý nápad, Hermiono!“ řekne nadšeně, „abych byl upřímný, bude mi smutno, až s tím skončím.“

Zmáčkne mu paži a něžně poví: „Až ti bratr bude chybět, můžeš se prostě jít projít do jeho galerie.“

Denis oceňuje Hermioninu laskavost a povzbuzení. Utěšuje ho, že jeden z členů „Zlatého tria“ je mudlorozený. Má důvěru, že respekt, který k ní chová kouzelnický svět, způsobí, že důležitost krve bude věcí minulosti.

„Můžete mi všichni věnovat pozornost?“ Profesorka McGonagallová se zeptá malé skupinky. „Musím říct, že mám velkou radost, že vidím u tohoto stolu každičkého z vás. V uplynulém roce byla spousta z vás na útěku, skrývala se nebo se stáhla do svého mudlovského života a schovávala své hůlky. Ačkoli jste jen malá skupina studentů, kteří letos chyběli ve škole, nejste jediní. Nyní se musíme rozhodnout, co uděláme.

„Nejdříve – OVCE. Byla bych zklamaná, kdyby se každý sedmák z minulého roku rozhodl vzdát se zkoušek nebo se rozhodl ročník úplně opakovat. Ano, Carrowové byli hrozní lidé a profesor Snape byl – profesor Snape-“ drží jazyk za zuby, protože o tom, jaká byla jeho role během války, se stále diskutuje, „- ale ostatní profesoři, včetně mě, neúnavně pracovali, aby vás ochránili a zajistili vám řádné vzdělání. Můj návrh je, aby se všichni loňští sedmáci vrátili do Bradavic dva týdny před začátkem semestru na přezkoušení. Zkoušky by se konaly prvního září. Vše by bylo hotové do příjezdu Bradavického expresu a všichni bychom si mohli společně užít slavnost. Poté se absolventi vydají na lodích zpět přes jezero a následně vás čeká poslední cesta domů. Co říkáte, slečny Patilové? Pane Finch-Fletchley?“

Dvojčata řeknou unisono: „Brilantní.“

Harry a Hermiona se na sebe zmateně podívají, protože zcela nerozumějí tomu, jak zvládl Justin být ve škole, když je mudlorozený.

„Myslím, že je to dobrý nápad. Vypadá to, že začátek semestru na Etonu bych stihl,“ protáhne svým aristokratickým přízvukem.

„Eton?“ promluví Hermiona. „Co tím chceš říct, Eton? A jak jsi mohl loni navštěvovat Bradavice?“

Profesorka McGonagallová povytáhne obočí a na tváři se jí objeví šibalský úsměv. Tohle je jedna z jejích nejoblíbenějších historek o tom, jak její studenti dali Smrtijedům co proto. Harry a Hermiona se tázavě podívají na svou bývalou ředitelku koleje, když Justin začne: „No, je to opravdu legrační historka. Začněme ve druhém ročníku. Poté, co jsem byl zkamenělý, jsem už tušil, že to jako mudlorozený nebudu mít tak jednoduché, jak jsem doufal, a tak jsem si vymyslel dva plány. Jeden zahrnoval to, že kromě kouzelnického vzdělání budu mít v záloze i vzdělání mudlovské. A ten druhý, že budu pátrat po historii své rodiny.“

„Kdy jsi měl čas na to, abys získal mudlovské vzdělání?“ Hermiona je v šoku a opravdu ji to zajímá.

„Přes letní prázdniny. Nedělal jsem nic jiného. Moji rodiče byli docela rádi. I když jim připadalo neotřelé, že mají dítě na kouzelnické škole, řádné anglické vzdělání, jak se sluší na syna lorda, je ale vskutku nezbytné.“

Teď už to zaujalo i Harryho. „Lorda? Justine, věděl jsem, že jsi z nóbl rodiny, ale nevěděl jsem, že až tak nóbl-“

Ten se zasměje Harryho poznámce a pokračuje: „No, byl jsem rád, že v Bradavicích nikdo o mé rodině ani titulu nevěděl. Opravdu jsem si chtěl udělat vlastní jméno bez toho, aby každý věděl o postavení mé rodiny. Pokračoval jsem v kouzelnickém i mudlovském vzdělání celou dobu, kdy jsem byl v Bradavicích.“

„Na začátku tohoto školního roku, když vydali seznam nežádoucími jmény mudlorozených, bylo tam i to moje. Před pár lety jsem našel knihu "Kouzelnická šlechta", byla o kouzelnických rodinách, které byly pozvány ke dvoru. Bylo tam pár známých jmen jako Malfoy, Carrow a Yaxley. Přes všechny své sklony neměly tyto rodiny s mudly žádné problémy, pokud patřili ke šlechtě. Porovnal jsem záznamy v "Kouzelnické šlechtě" se svým vlastním rodokmenem a našel společné jméno - Alastair Heneage Finch. Tento předek se narodil před více než šesti generacemi, ale byl to čaroděj.“

Justin se rozhlédne a všechny oči jsou upřeny na něj, příběh je poutavý a všichni čekají, co přijde dál. „Místo abych utekl, obrátil jsem se na ministerstvo, byl to risk. Měl jsem tu knihu, kouzelnického předka a titul. Když zavolali moje jméno, ukázal jsem na výpis a řekl: "Máte špatně můj titul. Je to Ctihodný Justin Finch-Fletchley. Pokud mě máte uvést v právním dokumentu, použijte, prosím, můj správný titul." Trochu je to zarazilo, a tak jsem pokračoval: "Můj otec je skutečný lord, ne nějaký nýmand. Mám důkaz o šlechtické a kouzelnické krvi. Pokud byste byli tak laskaví a vyškrtli mě z tohoto seznamu, půjdu si po svých." Byl jsem vyděšený. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi ten hazard vyplatí, ale vyplatil. Jednou z věcí, kterým lidé z ministerstva rozumějí nejvíc, je sebevědomí a aristokracie. Dokud jsem se tak choval, nezpochybňovali to. Když jsem odešel z ministerstva, napsal jsem profesorkám Prýtové a McGonagallové, aby věděly, že jsem to udělal, šel jsem domů a opil se. Nemohl jsem uvěřit, že jsem to dokázal.“

Profesorka nadšeně tleská rukama a připomene Justinovi část historky, kterou vynechal. „Pane Finch-Fletchley, nezapomeňte všem říct, jak jste požadoval, aby vám profesoři říkali!“

Směje se: „Bylo to tak okázalé! Ale nechal jsem profesora Snapea a Carrowovy změnit všechny školní dokumenty tak, aby obsahovaly můj plný titul, a řekl jsem jim, aby mi říkali Mladý lord Finch-Fletchley, i když to není pravda. Titul lorda získáte jen dědictvím, ale to oni nevěděli. Jejich rodiny byly tak dlouho vyřazeny z mudlovské společnosti, a tak prostě souhlasili, aby nevypadali hloupě, že jim chybí znalost správné etikety.“

Všichni u stolu jsou naprosto ohromeni, Dean Thomas začne pomalu tleskat a řekne: „Justine, to je úžasné. Ty máš teda koule-“

„Pane Thomasi!“ Dean se zasměje tomu, že ho profesorka okřikuje.

„Promiňte, paní profesorko. Chtěl jsem jenom říct, že Justin ztělesňuje všechny koleje. Nenechal se omezovat, a to je prostě obdivuhodné.“ Dean se opře a uznale přikývne.

„Děkuji, Deane, ale mám trochu potíže a potřeboval bych kouzelnickou pomoc. Do Etonu se chodí z šestého ročníku, což znamená, že jsem se tam mohl dostat, když mi bylo šestnáct. Ale protože jsem byl v Bradavicích, nemohl jsem dost dobře navštěvovat dvě internátní školy najednou.“ Justin pokračuje ve vysvětlování: „V době, kdy jsem dělal NKÚ, jsem už měl maturitu a získal jsem dobré známky. Za normálních okolností by to s mým rodinným zázemím a výsledky testů mělo stačit k tomu, abych byl přijat, ale budu potřebovat pomoc s paděláním nějakých dokumentů, aby to vypadalo, že je mi teprve šestnáct, a s úpravou vzpomínek přijímacího personálu, aby mi zajistili přijetí. Moje rodina má ve škole nějaký vliv, ale paměťová kouzla jsou daleko zábavnější.“

Parvati Patilová promluví: „Takže budeš v ročníku s princem Williamem?“

Všichni se zasmějí a on odpoví: „Ano. To je pravda. Budu chodit do školy s budoucím králem.“

Hlouček mladých žen se nabízí, že Justinovi s jeho misí pomůže, ale Hermiona je přeruší: „Justine, co plánuješ dělat, až skončíš v Etonu?“

„No, už mám domluvené korespondenční kurzy kouzelnického práva, na kterých budu pracovat během studia na Etonu. Doufám, že se dostanu na Cambridge a tam budu studovat mudlovské právo.“ Odmlčí se a jeho tón zvážní. „Nechci, aby měl další mudlorozený nebo polokrevný pocit, že se o něj nikdo nestará. Kdybych se věnoval jak mudlovskému, tak kouzelnickému právu, uvědomuješ si, kolik dobrého bych mohl udělat? Miluji svou rodinu a nemyslím si, že bych někdy mohl žít pouze v kouzelnickém světě, ale také vím, že bych nemohl žít úplně v tom mudlovském. Jsou to dvě strany téže mince. Chci prostě lidem pomáhat, jak nejlépe dovedu.“

Stůl propukne v bouřlivý potlesk, a dokonce i profesorka McGonagallová uroní několik slz. Hermiona se však tváří sklíčeně a poraženě.

„Hermiono, řekl jsem něco špatně?“ zeptá se Justin.

„Neřeš ji,“ radí mu Harry. „Je jen nešťastná, že na tu myšlenku nepřišla jako první.“

„Já vím! Proč mě to nenapadlo? Kouzelnické a mudlovské vzdělání! Mohla bych jít taky na Cambridge nebo na Oxford!“ Vypadá tak smutně, až je to komické a pak zabručí: „Blbý obraceč času. Kéž bych ho ještě měla.“

Profesorka McGonagallová znovu promluví a zeptá se: „Kdo bude chtít jet na malou výpravu, aby pomohl panu – vlastně: Mladému lordu Finch-Fletchleymu?“ Slabě se zachichotá a ostatní se po sobě podívají a přemýšlejí, jestli by se chtěli přihlásit. Skupina jednomyslně zvedne ruku. „Dobrá tedy. O plánu akce budeme dále diskutovat, až dokončíme naše plány na školní rok.

„Pane Pottere, pane Thomasi a slečno Grangerová. Vy patříte mezi ty studenty, kteří sedmý ročník úplně propásli. Jaké jsou vaše plány?“

Harry se nervózně podrbe ve vlasech, protože neví, jak má novinky říct své nejoblíbenější učitelce. „No, ehm, vlastně jsem neplánoval dokončit sedmý ročník, protože už mě přijali do programu pro bystrozory.“

Její žoviální chování se náhle změní. Starší čarodějka se zamračí a pevně sevře rty. Nesouhlasně řekne: „Velmi dobře.“

„-ale mohl bych studovat dálkově? Mohl bych se tu učit přes víkendy a dorazil bych na zkoušky,“ Harry nemůže vystát, že by tu ženu, která k němu byla tak loajální a ochranářská, zklamal.

„Myslím, že to je brilantní nápad, pane Pottere. Jsem si jistá, že vaši přátelé, včetně slečny Weasleyové, si budou vašich návštěv nesmírně užívat,“ řekne profesorka McGonagallová lehce sugestivním tónem.

„No jo. Pořád se budu moct vídat s Ginny. Super.“ Harry si uvědomí, že učení navíc nebude tak špatný nápad.

„Paní profesorko, myslím, že bych také rád studoval dálkově,“ ozve se Dean. Většinu roku strávil také na útěku. Nakonec se setkal s Harrym, Ronem a Hermionou na Malfoy manor a podařilo se mu těsně uniknout. Přechod zpátky do kouzelnického života nebyl tak snadný, jak doufal: „Rád bych trávil čas s rodinou a dálkové studium by mi možná vyhovovalo víc.“

„Dobře. Děkuji, pane Thomasi,“ řekne profesorka a zapíše si to.

"No, já chci zažít normální školní rok, profesorko," prohlásí Hermiona. „Ráda bych tu byla celý rok, i když to znamená, že mi bude skoro dvacet, až skončím školu.“

„Jste si jistá, slečno Grangerová?“ Profesorka je překvapena, že si Hermiona vybrala tuto cestu. „I před vaší roční absencí jste byla daleko před většinou svých spolužáků. Mohla byste to jednoduše zkusit a jít v září rovnou k OVCÍM.“

Harryho také Hermionino rozhodnutí zaujalo. „Ale Hermiono. Tví rodiče. Nechceme-“

„Příští léto, Harry. Já tohle prostě potřebuju – sama pro sebe.“ Nemusí říkat nic víc. Harry ji chápe, stejně jako profesorka.

„Takže jsme vyřešili sedmáky. Teď ohledně mladších studentů.“ Profesorka se rozhlédne kolem sebe. „Navrhuji, aby všichni studenti začali školní rok v ročníku, který by měli navštěvovat, ale budou mít příležitost zrychlit svá studia, pokud se tak rozhodnou. To by bylo asi nejlepší, souhlasíte?“

Za šumění, které naplňuje chodby, studenti diskutují o možných variantách, a nakonec souhlasně přikyvují. Potěšena výsledky jim profesorka řekne: „Výborně. Podělím se o to se správní radou a všechny informace rozešleme spolu s vašimi dopisy. Děti – no, někteří z vás už jsou mladí muži a ženy, že? Jsem na vás tak, tak pyšná -" Profesorka se odmlčí, jako by chtěla ještě něco říct, ale na každého ze svých studentů se pouze podívá. Stačí jediný pohled, aby jím profesorka McGonagallová mohla říct vše, co potřebuje.

Harry, který sedí v její blízkosti, opustí své místo, položí jí ruce na ramena a řekne: „My víme.“

Příště nás čeká: Hermiona se vyrovnává s tím, co bude znamenat konec jejího manželství. V této kapitole není Draco. Užívá si zasloužený odpočinek.

AN: Bylo pro mě dost důležité obsáhnout při přestavbě Bradavic vícero témat a vzdání úcty Colinovi bylo jedním z nich. Doufám, že se vám líbily vztahy mezi postavami a také začátek Drastorie. Bohužel se s Astorií až do úplného konce příběhu nesetkáme – a i to pouze na portrétu.