Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola štyridsiata tretia

Škriatkozmätky

---------------------------------------------------

 

1/3

 

Preklad: panacek.provaze
Opakované betovanie: Zrzka

"Stále žádné novinky o Remusovi?"

Snape zavrtěl hlavou.

"Jo, já vím. Ptát se dvanáctkrát za den k ničemu nevede. Musí tě už unavovat, jak tě sem dolů chodím otravovat."

"Právě naopak. Mám rád tvoji společnost."

Harry si téměř odfrkl. "Občas se divím, proč tomu tak je, vezmeš-li v úvahu, jak se k tobě pořád chovám."

"Zatímco já, samozřejmě, jsem byl vůči tobě vždy ztělesněním soucitu."

"No, to je pravda," zamumlal Harry, s velkou námahou se snažil zatajit úsměv. Neměl by považovat takový typ poznámky za roztomilý, nebo ano? Snape na něj býval hrozný, konec konců. Horší než hrozný. Přesto se teď ostré hrany takových vzpomínek zdály jaksi obroušené. "Ty sis nejspíš myslel, že si malou odplatu zasloužím."

"Jako pravý Zmijozel?" zeptal se Snape, jeho vlasy se pohupovaly, jak zakroutil hlavou. "Dokázal jsem pochopit, proč jsi byl tak rozčílený, i když sis nemohl pamatovat pořádně všechny záležitosti."

"Pořád si nemůžu vzpomenou. Začínám si myslet, že se mi můj šestý ročník nikdy nevrátí zpět. Na druhou stranu, možná to ani nechci. Nemohlo by to být tím, co myslíš?"

Snapeův celý postoj ztuhl, jeho rysy se uzavřely takovým způsobem, že bylo pozoruhodně snadné v něm číst, teď když ho Harry znal lépe. "Nemám na mysli adopci, Severusi! Myslím Luciuse Malfoye a jehly, jehly ve mně, jeho zabití na konci a jen Bůh ví, co ještě. Co když se prostě moje mysl nechce zabývat věcmi, jako jsou tyhle?"

"Je to možnost, řekl bych."

"Možnost," zopakoval Harry mrzutě. "Ale to by znamenalo, že se nikdy nenajde léčba na mou amnézii."

"Pokud to tvoje mysl opravdu tak odmítá, možná je to nejlepší."

"Myslel jsem, žes chtěl, abych si vzpomněl!"

"Chci hlavně to, co je pro tebe nejlepší," řekl Snape pevně. "Kdysi jsem si byl jistý, co přinese návrat tvých vzpomínek v plné síle. I když se tohle přesvědčení ukázalo jako nepodložené..." Zvedl ramena a mírně jimi pokrčil. "Musel jsem uznat, že nemám odpověď. Možná se jednoduše musíme přizpůsobit tomu, co nám do ruky rozdal osud."

Harry pozvedl obočí, odlehlo mu, že má šanci odklonit konverzaci pryč od sebe. "Determinismus, Severusi? Nestrávil jsi většinu přednášek Etiky očerňováním takové filozofie?"

Snape mu nabídl malý úsměv. "Dobře, řekl jsem 'možná'. Když už mluvíme o škole, můžeme začít s naší lekcí lektvarů?"

Harry překvapil sám sebe, že se ani nechtěl ušklíbnout, když přikývl.

****

"Nemáme žádnou esej v dohledné době, že ne?" ptal se Ron, když se svalil vedle Harryho v nebelvírské společenské místnosti.

"Jenom píšu dopis," zamumlal Harry a přiložil si brk k ústům, aby mohl žvýkat jeho konec.

Ron se trochu naklonil, blíže k pergamenu. "Aha. To je asi dobrý nápad, ale jo. Trochu těžký, hmm?"

Trochu těžký sotva vystihovalo obtíže, které měl Harry při psaní dopisu Dudleymu, ze všech lidí. Pověděl Snapovi, že na něm rovnou začne, jen aby ho odkládal a odkládal. A není divu! Jedna věc byla přijmout, že ho teď Snape má opravdu rád; měl dostatek důkazů, které ho o tom přesvědčily. Když došlo na myšlenku, že ho má skutečně rád Dudley, ocitl se Harry ve skutečné nevýhodě. Na jedné straně věřil tomu, co lidé říkali; přece by o něčem takovém nelhali. Na druhou stranu se celá věc zdála mlhavá a neskutečná.

Jenže spousta věcí se v jeho životě se zdála mlhavá a neskutečná od chvíle, kdy se probudil bez svých vzpomínek.

"Myslím, že musím přijít na prvních pár vět. Možná to pak... půjde samo," řekl Harry ve snaze přemluvit sám sebe. Nic za to nedá, že ano? Harry přiložil brk k pergamenu přímo pod  Milý Dudley,  které už napsal snažic se donutit ruku k pohybu. Měl by začít s vysvětlením svojí amnézie a měl by se určitě zmínit, že to byl důvod proč Dudleymu neposlal vánoční dárek. A pak... ve skutečnosti neměl ponětí.

Náhlý pískot vysokých hlasů donutil Harryho vzhlédnout, ústa se mu otevřela údivem, když se objevili před ním. Alespoň tucet skřítků se náhle nahrnulo do společenské místnosti. Mimo to, každý měl náruč naplněnou k prasknutí hromadami a hromadami květin. A přece to nevypadalo jako nějaké extravagantní doručení květin, protože všichni skřítci plakali a štkali, jako by se celý jejich svět blížil ke konci, potoky slz stékaly z tváří a kanuly všude po květinách až na podlahu.

Ron se postavil před skupinu, ruce zapřené vbok. "Co má tohle znamenat?"

"M--m-- my být tu mluvit se Slečnou Gr-- Gr-- Grangerovou, pane," řekl třesoucím se hlasem nejblíže stojící skřítek.

Tak tohle Ron vážně nechtěl slyšet. "Shodou okolností taky jsem sedmácký prefekt téhle koleje," odsekl. "Můžeš to říct mně."

"Z-- z-- z-- zásilka, pane! Z-- z-- záslilka pro Slečnu H-- H-- H-- Hermionu Grangerovou!"

Jako by to jméno bylo nějakým povelem, všichni malí skřítci začali nanovo brečet, nejméně polovina z nich odložila svoje kytice, aby si mohli stírat slzy ze svých tváří. Ten hluk byl naprosto ohlušující.

"Co se tady propána děje?" volala Hermiona jak přicházela poskakujíc ze schodů..

"Zásilka pro tebe!" křikl Ron přes kravál, který skřítci dělali.

"Zásilka?" Hermiona přistoupila k jednomu ze skřítků, mírně posunujíc svazek květin na podlaze. Klečíci před nejbližším rozrušeným skřítkem, promluvila  tím nejněžnějším hlasem, jaký od ní kdy Harry slyšel. "Co je to? Proč pláčete?"

Malý skřítek popotáhl a vzhlédl k ní, oči vyvalené, uši se mu třásly. "Žádné oblečení, Slečno, prosím. Žádné čepice, žádné šátky. Nám být dobře. My jen doručovat květiny jak nám Pan Draco Snape řekl!"

Oh. Samozřejmě. Harry byl trochu překvapený, že mu to nedošlo dřív.

"Takže Pan Draco posílá tohle, je to tak?" zeptala se Hermiona zlověstně a vstala.

Většina skřítků přikývla, někteří vypadali šíleně, protože nejméně polovina z nich stále hlasitě vzlykala.

"Dobře, potom je můžete donést zpět k němu!"

Ostatní dívky ve společenské místnosti v odezvě zalapaly po dechu. Harry s nimi musel souhlasit, vážně. Jednalo se pravděpodobě o nejlepší zátiší, jaké kdy viděl, stovky květů postupně uvolňovaly svou vůni do vzduchu. Hromada z nich byly červené růže v plném květu, ale zbytek byl velmi zvláštní, několik odstínů se pomalu prolínalo a měnilo, jak je Harry sledoval. Ve skutečnosti, ten efekt připomínal lávovou lampu, kterou Dudley nutně požadoval jednou k Vánocům. To nebyla jediná věc, další květiny také hrály barvami a tvary. Byly tam i další květiny jako sedmikrásky a další z jiných druhů, o které se musel starat v zahradě tety Petunie v předchozích letech.

"Tohle nemůžeš odmítnout," vykřikla Parvati. "Máš vůbec představu kolik to muselo stát?"

"Cena je tu sotva problém!"

"To je něco ze společenských kruhů, kde Draco vyrůstal," trvala na svém Parvati. "Je to velmi významné samo o sobě, když čistokrevný použije květiny, jako jsou tyto, aby vyjádřil, jak moc pro něj někdo znamená--"

"Bohatej čistokrevnej snob, to je," zamumlal Ron. "Se svejma zakouzlenejma stále kvetoucíma kytkama--."

Parvati ho ignorovala. "Každá musí být jednotlivě vytvořená a zakouzlená. Nikdy jsem neslyšela o nikom, kdo by posílal víc než tucet, maximálně tři! Tohle-- To je--" Vzdala to a jen zavrtěla hlavou.

"Absurdní," nabídl Ron.

Několik dívek začalo šeptat mezi sebou, div se nepominuly. Harry předpokládal, že do setmění bude vědět celý hrad, že Draco Snape oznámil svou nehynoucí lásku k Hermioně Grangerové.

"Měli byste je vzít zpět," řekla Hermiona mnohem klidnějším tónem.

Reakce domácích skřítků jistě nebyla to, co chtěla, tím si byl Harry jistý. Okamžitě upustili květiny, které do teď drželi, a začali výřit kolem jak potáplice, křičíce, že jsou špatní a zaslouží si trest. Hermiona je chtěla zadržet, ale Harry z vlastní zkušenosti věděl, jak je těžké zastavit skřítka, který se chce potrestat. Za méně než deset vteřin místnost naplnil hlasitý nářek a rány do dveří, stolky pouštěné na nohy a hrabla tlučící o lebky a holeně.

Harry, Ron a několik dalších nebelvírských se snažilo zadržet jednotlivé skřítky. Což, samozřejmě, jen přidalo na výsledném hluku v místnosti.

Rámus byl ohlušující, ale Hermioně se konečně podařilo, překřičet všechno okolo. "Tak dobře!" vykřikla, oběma rukama svírala skřítky zoufale se snažící vymanit se z jejího sevření. "Přijmu ty květiny! Nebudu je posílat zpět, dobře? Přestaňte si ubližovat!"

Musela to opakovat snad celou minutu, než přestali skřítci bojovat proti sevření Nebelvírů. "Opravdu?" zeptal se ten velkouchý, který podle Harryho  vypadal asi palec od omdlení. "Slečna Hermiona si nechat k-- k-- květiny?"

Hermiona pustila skřítky a poklekla, čímž se dostala na jejich úroveň. "Ano, dobře? Není potřeba, abyste se trestali, hmm?"

Skřítkové na to neodpověděli. Prostě najednou zmizeli a zanechali společenskou místnost zasypanou květy, mnohé z nich byly pošlapané a zlámané, a s poházeným nábytkem.

"No, to bylo rychlé," poznamenala Hermiona kroutíc hlavou, když vstávala. "Jen se podívejte na ten nepořádek. Nechcete někdo nějaké květiny?"

"Nemůžeš je rozdat!" vykřika Parvati. "Jsou výjimečné!"

"Oh, přestaň se chovat jako by je stvořil samotný Svatý Grál," odsekla Hermiona. "Nevím, na co si Draco hraje, ale kdyby mě aspoň trochu znal, věděl by, že si mě nezíská nějakou kytkou! Obvzlášť ne takovou, která byla doručena přes domácí skřítky! Namouduši!!"

"Jsi docela nevděčná," odsekla Parvati. "Každá jiná dívka by byla v sedmém nebi, kdyby se jí dostalo takové cti, jako je tohle, i kdyby nemohla toho chlapce vystát!"

"Tak tohle jsi vystihla!"

To neznělo vůbec dobře. "Hermiono," zkoušel Harry.

"Ha, ty jsi jeho bratr, takže sklapni! Můžeš mu říct-- Ne, na druhou stranu, myslím, že mu to povím sama!"

S tím vyrazila směrem k východu ze společenské místnosti. Nicméně jakýkoliv pokus o dramatický výstup, byl zcela zničen tím, že sklouzla po několika rozšlapaných lístcích a stoncích.

Harry věděl, že nechtěla, aby zasahoval, ale s ohledem na to, co on věděl a ona ne, tak si myslel, že by to bylo lepší. Rozeběhl se za ní, prudce rozrazil dveře a hrábl do prostoru, aby ji chytil za rukáv. "Musím ti něco říct, než půjdeš do sklepení."

"Ne, opravdu nemusíš."

"Eh, vážně." Harry se naklonil blíž. "Pojďme do Komnaty nejvyšší potřeby, abychom měli soukromí. Je to... je to starší záležitost, jasný?"

"To..." Hermiona se zastavila v půli kroku a otočila se k němu. "Není to jen o tom, že se snažíš být dobrým bratrem a vysekat ho z toho?"

"Ne, opravdu. Dokonce souhlasím, že od něj bylo hloupé zapojit skřítky. Je tu něco jiného."

Hermiona si povzdechla, ale víc už nedodala, když kráčela po jeho boku ke Komnatě nejvyšší potřeby.

****

"Aha," řekla Hermiona pomalu, když Harry skončil s vyprávěním toho, co ví o Narcisse Malfoyové. Nebylo toho mnoho. Neměli o ní žádné nové zprávy, ne od doby, kdy byla spatřena ve Walesu ve společnosti smrtijedů. O Remusovi toho nebylo moc, jen pár poznámek o tom, že v jeho stavu nedošlo k žádným změnám. "To je strašné, Harry."

"Jo."

"I kdyby byla sebehorší člověk, stále je jeho matkou! To musí být důvod, proč je poslední dobou ve vyučování tak tichý."

"Jo," reagoval Harry, vzpomínaje na prázdnotu, kterou vídal v Dracových očích. "Víš, myslím, že bys to měla vědět dřív, než se vydáš dolů do zmijozelské společenské místnosti. Není v nejlepším rozpoložení na seřvání."

Hermiona se kousala do rtu. "Jsem si jistá, že není. Ale jestli je tak zoufalý, není trochu divné, že zařizuje květiny?"

Harry se na chvíli zamyslel. "Vsadím se, že tohle všecho zařizoval ještě než jsme se dozvěděli o jeho mamince. Říkal něco o tom, že možná brzo vyřeší svoje "trable s přítelkyní". A jestli se musí skutečně každý květ začarovať zvlášť, musel potřebovat spoustu času, takže--"

"Aha, takže já jsem jeho "přítelkyně," je to tak?" Odfrkla si Hermiona. "To snad není pravda, nemůže si myslet, že si mě koupí květinami. Po tom co udělal?"

Harry nevěděl, jestli mluví o Dracově kousku s portrétem nebo zmařené lektvarové příhodě, ale neptal se. "Um... možná se jen snaží omluvit, dělá to takhle, víš, nemůže to být způsob, který se naučil, když vyrůstal?"

"Možná bych to zkousla, kdyby je nedoručili domácí skřítci. Copak mě vůbec nezná?"

Harry musel uznat, že tohle neukazovalo na dobrý úsudek.

"A tak moc plakali!"

"Dobře, buďme fér, kvůli tobě se rozplakali ještě víc."

Hermiona se zašklebila. "Přála bych si, aby to pochopili. Je to smutné a špatné jak s nimi kouzelníci zachází! A ráda bych věděla, čím jim Draco pohrozil, že už přišli uplakaní!"

Harry to viděl tak, že by Draco měl mít šanci vysvětlit svůj pohled. "Proč se ho nezeptáš?"

"To udělám. Ještě dnes, co myslíš? Po tom co jsi mi řekl o jeho mamince..."

"Nedokážu ti říct, jak dlouho bude trvat, než se něco dozvíme. Možná bude lepší nezmiňovat se o tom, pokud nejsi za pořádně silnými ochranami. Mohlo by to nějak souviset se sochou."

Tato poznámka však znamenala, že musel vysvětlit zprávy o Remusovi. Pak musel vysvětlit, proč si tuhle informaci nechal pro sebe. Odpověď byla prostá, opravdu; nebylo nic, co by Hermiona nebo Ron mohli udělat, takže Harry neviděl smysl, proč jim přidělávat starosti.

Ale připomnělo mu to, jak byl naštvaný na Snapea kvůli jeho zamlčování informací o Remusovi. Teď to Harry chápal lépe... stejně jak Snape říkal, že to jednoho dne pochopí.

****

Poté co Harry dokončil svůj dopis Dudleymu, pokusil se počkat na Hermionu, ale nakonec usnul ve společenské místnosti dlouho poté, co všichni odešli spát. Ale nejdřív musel snášet Ronovu špatnou náladu. Všechno co chtěl, bylo na něj křičet, že kdyby Hermionu chtěl pro sebe, neměl jí opustit kvůli Levanduli. Samozřejmě způsob, jakým Ron mluvil, nevypadal, že by ji ve skutečnosti chtěl pro sebe. On jen nechtěl, aby jí měl Draco, to bylo celé.

A především nechtěl, aby jí Draco kupoval dárky, které si Ron nikdy nemohl dovolit.

Na chvíli se zdálo, že si Ron nikdy nepřestane stěžovat, ani když ho Harry chtěl rozptýlit šachy. Ve skutečnosti ho Harry porazil dvakrát v řadě - neslýchané - předtím, než Ron začal věnovat pozornost šachové partii. Potom, samozřejmě, to už žádné soupeření nebylo.

Harry si nebyl jistý, jak moc pozdě bylo, když se probral s pocitem, že s ním někdo třese.

"Hej," řekla Hermiona tichým hlasem. "Nechceš jít raději spát do vlastní postele?"

Harry si promnul oči a rozhlédl se okolo. Společenskou místnost osvětloval jen zbytek žhavých uhlíků z krbu a nezbyl tam nikdo další než on a Herniona. Květiny, samozřejmě, byly dávno pryč. Rozebraly si je nebelvírské dívky napříč ročníky, od prvního do sedmého, dřív než se Harry vrátil z Komnaty nejvyšší potřeby. Podle Ronova reptání si nějaké brala i Levandule.

"Raději bych si poslechl, co se stalo," řekl rozespale, posadil se a rukou si prohrábl vlasy. "Draco?"

Povzdechla si, Hermiona se posadila vedle něj. "Ukázalo se, že to myslel dobře. Ve skutečnosti skřítci plakali, protože jim Draco zaplatil, aby květiny doručili. Říkal, že ví o mé nevoli k jejich využívání."

To vysvětlovalo hodně. "Dostat odměnu je pro ně ohromná urážka, když nepočítáš Dobbyho."

"Zdá se, že ano." Hermiona se odmlčela a pak nahořklým tónem dodala. "Při zpětném pohledu myslím, že je taky rozrušovalo, že se museli přiblížit ke mně. Kvůli té zmínce o oblečení... víš, báli se, že se je pokusím osvobodit."

"No, z jejich úhlu pohledu..."

"Chudáčci zmýlení skřítci."

 

2/3

Preklad: panacek.provaze
Beta-read: holloway

Harry přikývl, protože s tou částí o pomýlení souhlasil. Ale neviděl důvod snažit se skřítky osvobozovat, pokud se kvůli tomu cítili takhle mizerně. Byl jen vděčný, že Dobby unikl z toho podřízeného postavení, hlavně když uvážil u které rodiny otročil. Nedokázal si ani představit, co všechno musel Remus udělat, aby se udržel v roli.

A on už možná ani není naživu! Nezasloužil si to, bez ohledu na to, co musel vykonat.

„Jak je Dracovi?“ zeptal se Harry. „Rád bych slyšel, že je o trochu méně v depresi ohledně toho všeho ale - “

„Ne, v tom jsi měl pravdu. Ty květiny obstaral ještě než dostal špatné zprávy,“ povzdechla si Hermiona. „Vložil do nich mnoho úsilí, to musím přiznat. Vzpomínáš, všechny ty červené růže? Podle něj jimi vyjádřit respekt pro můj mudlovský původ. A očarované květiny mi měly ukázat, že se mnou bude zacházet stejně jako s čistokrevnou dívkou.“

„To zní geniálně.“

Hermiona přitakala: „Je to hodně osobní, i když nemám ráda porovnávání. Byla bych raději, kdyby viděl skutečně jen mě. Místo toho má stále nutkavou potřebu škatulkovat lidi, což může znamenat jedině, že má v mysli pořád zakořeněný pozůstatek těch po léta vštěpovaných zásad a postojů.“

„To přeci neznamená, že - “

„Ale, Harry,“ řekla Hermiona smutně. „Vím, jak jsi šťastný, že máš bratra, ale nepamatuješ si jak to bylo loni. Draco změnil stranu ve válce, aby byl na té vítězné. To je účelné, ne morální.“

„Nemůžu si vzpomenout, to je pravda,“ Harry se trochu posunul, aby na ní lépe viděl, „ale jedno vím určitě. Právě to rozhodnutí zahájilo proces změn uvnitř něj, dostal se úplně jinam, pokud jde o záležitosti týkající se krve. Mluvili jsme o tom, hodně. Alespoň si to myslím.“

Nechtěl jí říkat víc, aby jí omylem nepřipomněl, že byl Draco ochotný mu říct všechno o posledním roce, i když Harryho terapeut řekl ne. Hermiona byla ohledně tohoto Snapeova rozhodnutí pořád pěkně naštvaná.

Zrovna si bez odpovědi pohrávala s pramenem vlasů.

„Hele, není dokonalý, ale hodně se změnil. Kdyby ne, nemohl by se zamilovat - “ Hmm… Pravděpodobně teď nebude nejlepší zmiňovat Rhiannon. Ne teď. „Ale stalo se, že? Dokonce si ji chtěl vzít! Myslel to smrtelně vážně! No tak! Když jsem se probudil s amnézií a nevěřil mu, ty jsi mě přesvědčila o jeho upřímnosti!“

Harry nečekal, že bude potřebovat tohle připomenout, ale když emoce vyhrály nad Hermioniným mozkem, byl na něj ten správný čas.

„A to je právě ono, copak to nechápeš? Jestli ji skutečně miloval, byl by to důkaz jeho velké proměny. Ale když tedy tolik miloval ji, jak může být teď zamilovaný do mě? Je to jen pár měsíců! Takže  musíš uznat, že jí nemiloval až tak moc a tím pádem se nejspíš tak moc nezměnil. Je to logické.“

„Myslím, že láska není logická.“

„Povídej mi o tom. Přestože vím tohle všechno, a i přestože doslova uctívá svou matku, která nenávidí i jen představu mě s ním…“ Hermiona si povzdechla. „I tak jsem v pokušení zjistit, jestli by to šlo.“

„Jsem si jistý, že se změnil,“ řekl Harry pevně. „Není jeho otec, není jeho matka, a tak to je. Jen on sám. Víš, možná bys v něm měla vidět prostě Draca.“

„Není nic lepšího než rada, která se obrátí proti tobě.“

„No, když to byla dobrá rada,“ řekl Harry s úšklebkem.

„Netušila jsem jak drzý býváš takhle pozdě v noci.“

„Nevěděl jsem to, než jsi mi řekla, že je Draco tak dobrý v - “

Nedostal se k "líbání", protože mu Hermiona přitiskla ruku přes pusu. „Bez takových řečí se klidně obejdu!“

„Jak je to mezi vámi teď?“

„Momentálně nemůže nabídnout víc, než peníze a dobrý vzhled!“

„Hmm, takže dobrý vzhled - “

Hermiona ho zarazila: „Mám tě takhle provokovat s Lunou? Mám začít?“

„No, dobře. Nechám toho. Ale dáš Dracovi šanci? Jsem si jistý, že ti nechtěl ublížit, když provedl ten kousek s portétem.“

„Pořád se mi snaží omluvit,“ uvažovala Hermiona. „Naposledy dnes večer. Tvrdil, že mám "očarované rty" a ty mu otevřely oči, aby spatřil co měl celou dobu před sebou. Příhodné, ve skutečnosti.“

„Příhodné?“

„Je to citát. Shakespeare. Alespoň se tentokrát nesnažil tvrdit, že někdo s tak velkým talentem musel být čaroděj. Myslím, že mám hodně o čem přemýšlet, opravdu. Ale teď jdu spát. Ty bys měl jít taky. Spíš dnes večer ve věži, že?“

„Však víš, jednu noc tady, další jinde…“

„Nikdy bych nevěřila, že budeš tak v pohodě ohledně trávení času ve Zmijozelu.“

„Patřím tam,“ řekl Harry. Což byla skutečně pravda. Noci ve Zmijozelu nebyly vůbec strašné, i když Zabini byl občas královská osina v zadku. „Dobrou noc,“  se zívnutím vstal a protáhl se.

Hermiona ho lehce popleskala po tváři. „Dracovi ani slovo, jasné? Hlavně ne to o dobrém vzhledu a podobně.“

„Nechceš, aby Draco věděl, že jsme probírali jeho maličkost?“

„Harry!“

„Fajn, fajn. Ani slovo.“

Hermiona mu věnovala poslední přísný pohled a vydala se do dívčích ložnic.

Harry znovu zívl, ale než se vydal do postele, zavolal ještě Dobbyho, aby donesl dopis do sovince.

****

Druhý den při snídani nebyl Draco tak bledý jako obvykle, ale v jídle se spíš nimral. Harry si přisednul naproti němu na samý konec Zmijozelského stolu, co nejdál od ostatních spolubydlících.

Draco k němu zvedl pohled, ušklíbl se a pokračoval v rozmazávání vytékajícího žloutku po svém talíři.

„Ty kytky byly skvělý nápad,“ řekl Harry po chvíli, „přesto s tebou pořád nemluví, že?“

„Stále stejné.“

„Líbil se jí  citát o očarovaných rtech - “

„Není zrovna útěcha slyšet, že ti Hermiona doslovně opakuje všechny naše soukromé rozhovory.“

„Nepřeháněj. Jediné co udělala je, že váš hodinový rozhovor shrnula sotva do dvou minut,“ odsekl Harry. „Za odlišných okolností bys to bral jinak.“

„Nejspíš máš pravdu.“ Draco si povzdechl a odstrčil talíř. „Nelíbí se mi být takhle mimo. Nemělo by mě to přece takhle vzít, ne?“ Náhle vytáhl hůlku a zamumlal Ševelissimo. „Jestli nás někdo uslyší, bude muto znít jako brblání.“

„Dobře. Je zcela pochopitelné, že tě to vzalo. Je to tvá matka!“

„Je? Protože já si vybavuju něco jako zřeknutí se rodičovských práv.“

Jejda. Harry si neuvědomil, že věci byly až tak špatné. Předpokládal, že Narcissa Malfoyová neměla s adopcí žádné problémy. Podle nějbyla ve všech směrech hrozná osoba, ale Draco ji zjevně miloval a on v něm ohledně toho pocitu nemínil vzbuzovat vinu. „Je to pořád tvoje matka, samozřejmě že o ní máš strach. Matku máš přeci jen jednu.“

Draco si povzdechl: „Říká chlapec, který získal druhého otce. Kdy ti to konečně dojde? Severus je skutečně tvůj táta, ty hloupý pitomče.“

Harry zatnul pěsti, ale pak si uvědomil, co dělá a schoval je pod stůl. „Nemyslím , že není!“

„Tvá přehnaná reakce mě o tom stěží přesvědčí.“

„Třeba se mi jen nelíbí, když mě nazýváš hloupým - “

„Ach, ano, samozřejmě to musí být ten problém. Ale počkat! Jestli je to jen kvůli tomu proč se pořád chováš, jako bys celou adopci popíral?“

„Nepamatuju si na ni! A vůbec, řeč byla o matkách, ne o otcích!“

„Proto stojíš v cestě Severusovi a Morrighanové?“

„Rád bych připomenul, že jsem to byl já, kdo navrhl, aby se k nám připojila na rodinné večeři,“ vztekal se Harry. "A pro tvoji informaci, ty jsi ten, kdo to brzdí! Severus říkal jak je to pro něj důlžité, ale měl strach z tvé reakce!“

„Mojí reakce? V tomhle jsem skóroval dřív než ty!“

„Pche! Miloval jí několik let předtím, než jsi je poslal na La Trivia.“

Draco bezmocně rozhodil rukama a když znovu promluvil, byl nezvykle tichý: „La Traviata, Harry.“

„Tohle tě znepokojuje? Špatný název opery?“

„Ne tak docela. Jen to je pro jednou možnost, jak se na tebe neosopit bezdůvodně. Je jednodušší přemýšlet nad čímkoli jiným, než - “ Hlas se mu zadrhnul, než pokračoval dál: „Co -  Co se  zrovna děje s matkou. Co když ji mučí? Co když je mrtvá a všechno je to moje vina?“

Harryho podráždění okamžitě zmizelo. „Ale ne, to ne. Takhle nemůžeš přemýšlet, Draco. Vždyť ani nevíš, jestli je u Voldemorta v nemilosti. A jestli ano, nemůžeš za to.“

„Ne? Pokud je na ni Temný pán naštvaný, pak nejspíš proto, že zplodila zrádce. Mě.“

„Nemůžeš přebírat zodpovědnost za rozhodnutí toho šílence. Ty bys mu nechtěl sloužit tak jako tak,“ řekl Harry a naklonil se k němu. „Mysli na to, co by udělal s Hermionou.“

„Děkuji za krásnou představu,“ řekl Draco kysele. „Teď budu mít dvakrát tolik noční můr.“

„Nemyslel jsem to - “

„Ne, já vím, že ne,“ povzdechl si Draco. „No, jedna věc je mi teď jasná - byl jsem poslední dobou hrozně sebestředný. Měl jsem k tomu sice důvod, ale je třeba s tím přestat. Takže se pojďme postarat o ostatní záležitosti, co říkáš? Zajdeme k učitelskému stolu a pozveme profesorku Morrighanovou na tu rodinnou večeři.“

Harry polkl. „Hm, měli bychom počkat, až nebudeš tak rozrušený - “

„Mám pokračovat v přemýšlení sám nad sebou? To mě právě rozrušuje. Ne, nejlepší teď bude nějaké rozptýlení. A těžko vymyslím účinnější, než večeři s tátovou budoucí nevěstou,“ Draco se posunul a chystal se zvednout na nohy.

Harry to sice navrhl, ale když na to myslel, měl pocit jakoby nemohl dýchat. „To pořád myslíš na sebe, ne? Rozptyluješ sebe.“

„Bude to rozptýlení ve prospěch někoho jiného,“ vstal Draco.

„Počkej ještě… Neměl by ji pozvat Severus? Není to naše záležitost.“

„Nevadilo mu, když jsem je v podstatě poslal na schůzku.“

„Vadilo by mu to, kdyby nebyl tak otrávený mojí reakcí!“

„Z toho důvodu tentokrát musíme přijít oba,“ Draco na něj kývnul hlavou. „No tak, pojďme do toho.“

„Tady ve Velké síni? Kde by to mohl kdokoliv slyšet?“

„Myslíš, že se s ní chystá oženit a bude to držet přede všemi v tajnosti?“ posmíval se Draco. „Pokud by to byl jeho styl, dával by najevo mnohem víc nechuti být uznávaný jako otec Harryho Pottera. Tohle by mohlo být ještě více překvapivé, ale podle mě je to jen další důvod, aby se ostatní dozvěděli, že jsou spolu.“

„Ne, no - “ Harry se cítil jako tonoucí, co se chytá stébla. „Já… Myslel jsem na slečnu Burbageovou! Víš, že má na Snapea zálusk a pokud odhalíme, že má známost, mohlo by jí to zlomit srdce.“

„Je nejméně třicet stop daleko,“ podotkl suše Draco, „máš v úmyslu to pozvání vykřikovat nahlas?“

„Drž hubu!“ odsekl Harry. „To jen - Já - “

„Neříkal jsi náhodou, že to já jsem překážka? Tímhle se snažíš zabrat tu pozici pro sebe?“

„Pokoušel jsem se během našeho rozhovoru chovat dospěle.“

„A už ne?“

„Ne, já - “ Harry se zhroutil na lavici a chtěl udeřit hlavou do stolu. „Je to těžké.“

Draco se k němu sehnul: „Opravdu nevím, proč by mělo být, Harry. Tebe měla vždycky ráda a chovala se k tobě slušně. Vím, že si to nepamatuješ, ale Morrighanová se ke mě celé měsíce chovala jako pořádná mrcha. A když to můžu kvůli Severusovi hodit za hlavu já, pak by to pro tebe - “

„Kvůli Luciusovi?“ přerušil ho Harry.

„Vlastně kvůli Klofanovi.“

„Aha.“

„Pak mě viděla s Loki a rozhodla se mi dát druhou šanci. A mám podezření, že na to téma diskutovali se Severusem. Takže tak. A jaký s ní máš problém ty?“

„S ní žádný.“

Draco se zamračil: „A s tátou?“

„Ne, je to můj problém.“ Harry si povzdechl. „Ale co, kašlu na to. Slíbil jsem si, že kvůli tomu nebudu zbytečně kňourat a je čas přestat se starat jen o sebe.“

„Jsi na to připravený?“ usmál se na něj nejistě Draco. „Pokud si nejsi jistý, nemusíme to dělat hned. Měli bychom na to být připraveni oba, pokud chceme dát tátovi šanci mít někoho, s kým bude šťastný.“

Má mě, chtěl namítnout Harry. Nebo ještě lépe, má nás. Bylo to hloupé a věděl to. Ani za milion let by neřekl, že nepotřebuje Lenku jen proto, že má taky otce a bratra. Nebyl žádný důvod, proč by měl očekávat, že Snape bude jiný. Byl lidská bytost s běžnými potřebami. A to znamenalo víc než jen rodinnou lásku.

Dřív by se smál při představě, že by umaštěný mizera ze sklepení mohl vůbec milovat. Tehdy nejspíš nevěřil, že přerostlý netopýr ze Zmijozelu je člověk stejně jako každý jiný. Byl idiot.

„Jo,“ souhlasil rozpačitě. Narozdíl od Draca neměl omluvu, proč být sebestředný. „Máš pravdu. Ve všem. Pojďme si s ní promluvit. Nebo s ním. Nemělo by to pozvání přijít přeci jenom od něj?“

„Všiml sis, že sedí vedle sebe?“

Jo, toho si Harry všiml. „Tak si s ním promluvíme později, a on potom - “

„Určitě ne. Namítne že jsem ještě příliš sklíčený. Nebo že ty jsi se s tím stále nesmířil. Tohle je jediný způsob, jak chytit koště za správný konec.“

„Vyvede ho to z míry.“

Draco zrušil kouzlo. „Ne na dlouho.“

Pravda. „Dobře.“ Když se zvedli, snídaně už se chýlila ke konci. Jediný další člověk u učitelského stolu byla Hoochová, a ta seděla dost daleko. Snapeovo obočí se zvědavě pozvedlo, když je viděl oba. „Nějaký problém, pánové?“

„Jen drobnost,“ řekl Draco. „Dobré ráno, profesorko Morrighanová.“

„Dobré - “

„A to?“ vložil se do toho Snape.

„Vlastně to není ani problém,“ začal Harry, dokud měl odvahu. Teď nebo nikdy, ne? Kdyby to řekl Draco, pak by Harrymu unikla šance dokázat, že s tím nemá problém. I když ho měl. „Draco a já bychom rádi pozvali slečnu Morrighanovou na večeři. Hm, ve vašich komnatách.“

„V 'mých' komnatách?“

Podle tónu hlasu se Harry lekl, že si troufli až moc, ale Draco to vysvětlil. „Myslel doma.“

„Ano. Doma,“ rychle se opravil Harry. „Je mi líto, s amnézií je pořád trochu zvláštní myslet na ně takhle - “

„Neomlouvej se.“ Snape se na Harryho vážně zadíval,  jakoby na něco čekal. Harry zadržel dech a odhodlaně uzavřel mysl jak nejlépe uměl, zatímco se tvářil otevřeně a vstřícně. Málem vydechl úlevou, když profesor konečně obrátil pozornost na Draca, který na něj pohlížel téměř vyzívavě. Po chvíli Snape zmateně zavrtěl hlavou. „Mauro?“

Odkašlala si, prsty jedné ruky neklidně poklepávala po stole. „No, zní to báječně. Ale protože jsme oba profesoři a tví synové jsou naši studenti, možná by bylo vhodnější počkat do konce roku.“

Harry netušil, jestli to myslí vážně nebo si jen hraje na nedobytnou, ale poskytla tím Snapeovi tu nejlepší příležitost rozhodnout o povaze jejich vztahu. Jeho hlas zněl sametově, když odpověděl.

„Ano, ale doma jsou tito mladíci v první řadě mí synové. A troufám si říci, že tě tam nezvou jako profesorku, ale spíše…“ Nechal ticho mluvit samo za sebe.

Draco nemohl udělat to samé, jak se zdálo. „Chceme, abyste věděla, že schvalujeme váš a Severusův vztah.“ Harryho pobavilo, když při těch slovech Morrighanová lehce zrůžověla. „Myslím, pane Snape, že to je dost silný slovní obrat na jeden výlet na operu.“

„Ta dáma tuším mnoho slibuje.“*

„To stačí,“ přerušil ho Severus.

Draco sklopil pohled. „Ano, pane.“

 

* citace z Hamleta, překlad od Jiřího Koláře

 

3/3

Preklad: panacek.provaze, holloway
Beta-read: holloway

„Vážně bychom byli rádi, kdybyste na tu večeři přišla,“ dodal Harry, když se Draco odmlčel. Ani nevěděl, kde k tomu sebral odvahu, zkrátka to z něj vypadlo. „Prosím? Opravdu moc by to pro nás znamenalo... eh, pro všechny tři.“

„Měla bys jim odpustit, Mauro,“ řekl Snape tónem, který byl jemný a tvrdý zároveň. „Pravděpodobně je ani nenapadlo, že jsem schopný si svoje záležitosti řešit sám, bez jejich pomoci.“

„Víš, k té opeře jsi také potřeboval trošku postrčit,“ zamumlal Draco. „A vážně si myslíš, že zrovna 'záležitost' je to nejvhodnější označení?“

„To už by vážně stačilo!“

„Musím běžet, profesorko Morrighanová,“ omluvil se Draco. „Nechci přijít pozdě na hodinu. Ale budu se těšit na vaši milou společnost u večeře. Všichni se budeme těšit.“

Pečlivě se vyhnul Snapeovu pohledu a loudal se pryč.

„Puberťáci,“ zamumlal Snape s pohledem upřeným na Harryho. „Nevíte ani zdaleka tolik, kolik si myslíte!“

„Hej!“ bránil se Harry. "Nebyl jsem to já, kdo upozornil na častou nepřítomnost vás dvou u snídaně!“

Snape zrudnul. „Ne, to děláš až teď!“

„Ach.“ zarazil se Harry. „Jasně. Máš pravdu. Je mi to líto.“

„To by také mělo.“

Morrighanová se pousmála. „Teď bys jim měl odpustit ty, Severusi.“

„Jak si přeješ.“ Jeho výraz na chvíli zjemněl, než pohlédl zpět na Harryho: „A pokud jde o tebe... jak tě bratr k tomu pozvání donutil?“

„Nijak,“ vzdoroval Harry, aniž by uhnul pohledem. Byla to pravda jen částečně, ale záleželo na tom, když by ublížila víc než nevinná lež? „Byl jsem to já, kdo s tím dnes ráno přišel.  Ale přišlo nám to oběma jako prima nápad. Tobě ne?“

Snape nevypadal, že oceňuje takhle přímou otázku, ale nijak to nekomentoval. „Jistě. Mauro, mohla bys přehlédnout nevychovanost mých synů, kteří všechno vědí nejlépe a poctila bys nás dnes večer svou okouzlující přítomností?“

Okouzlující přítomnost. Harry cítil jak se mu po tváři rozlévá ruměnec.

„Jistě, ačkoliv kousavější pozvání jsme ještě nedostala.“ Morrighanová vstala. „Abyste nepřišel pozdě na hodinu Obrany, pane Pottere.“ Najednou zvolala: „Madam Hoochová? Můžete na slovíčko?“

Snape sledoval obě čarodějky dokud neodešly a potom se zamračeně otočil zpět k Harrymu. „Nemám zapotřebí nechávat se takhle uvést do rozpaků, Harry.“

„Jen jsme chtěli, aby věděla že ji máme rádi. Myslím tím s tebou. Přišlo mi, že po celé té situaci ohledně opery je důležité projevit snahu.“

„Takže si teď myslí, že jsem neschopný já!“

„Potom jí budeš muset dokázat, že se mýlí, ne?“ Snapeův pohled potemněl a Harry se rozhodl, že nejlepší bude ustoupit. „To už je tolik hodin - “

„Běž,“ zamumlal Snape, zvedl se a se zlověstným vířením hábitu zamířil ke své třídě.

****

Ten den měli jako poslední předmět Lektvary, což bylo lehce stresující vzhledem k tomu, jak dopadlo pozvání u snídaně. Zdálo se, že Snape není ve své kůži. Štěkal povely a přecházel po učebně jako panter, zatímco studenti vařili. Sotva si všímal, co se ve třídě děje. Když Erniemu přetekl kotlík, Snape nad tím jen mávnl hůlkou a přikázal mu začít znovu. A byla to Padma a ne Snape, kdo třikrát zastavil Lenku před nasypáním vratičky měsíční do svého lektvaru.

Nepromluvil, ani na jednoho ze synů. Podle Harryho to bylo trochu přehnané. Ano, uvedli Snapea ráno celkem do rozpaků, ale neměla by ho spíš těšit Harry ochota přijmout Morrighanovou do svého života? Nebyla pro něj úleva, když viděl Draca zajímat se o něco jiného, než o pravděpodobné problémy jeho matky?

„Asi jsme to zvorali,“ zamumlal Harry, když po hodině uklízel nepoužité přísady. Bez domlouvání zůstali oba v učebně i když ostatní odešli. „Přemýšlel jsem nad tím, když Severus nepřišel na oběd. Měli jsme to nechat na něm.“

Draco byl většinu hodiny zamlklý a i teď jen přikývl, v očích hluboké stíny.

„Ale ne.“ polknul Harry. „Nějaké zprávy?“

„Ne, to ne.“ Draco se otočil od uklízených regálů k Harrymu. Během volné hodiny jsem se měl setkat se Severusem kvůli volbě povolání. Čekal jsem víc než hodinu. Ani se neukázal."

To nebylo dobré.

„Jen jsem chtěl, aby byl šťastný,“ dodal Draco a zastrčil ruce do kapes hábitu. „A je z toho zase jenom zmatek. Pravděpodobně se na mě nemůže ani podívat. Vím to. Ignoroval mě i během vaření a- a- no, dobře víš, že s matkou nemůžu počítat vůbec a jestli ztratím i Severuse, tak to prostě -“

„Ach, Draco.“ Harry nevěděl, co dělat a tak ho přitiskl k sobě.

„Neztratíš mě, ty pitomé děcko,“ zazněl napjatý hlas od dveří skladu. „Myslel jsem, že to už snad víš.“

„Já jsem si zase myslel, že pochopíš trochu popichování.“ Draco se odtáhnul od Harryho.

Snape mávl hůlkou v komplikovaném pohybu a pak se zeptal: „Když jsem se tě nezřekl po tvém pokusu otrávit spolužáka ze Zmijozelu, proč bych to dělal teď?“

„Tak proč jsi se vykroutil ze schůzky dnes odpoledne?“ zpochybňoval Harry.

Snape zamrkal a jeho rysy se náhle zkroutily. „Schůzka kvůli volbě povolání.“

Draco pozvedl obočí. „Nedělej, že jsi na to zapomněl, protože já tě znám až moc dobře, Severusi. Ty nikdy na nic nezapomínáš!“

„Přesně tak, zapomněl jsem.“

„Ale prosím tě.“ Draco mířil ukazováčkem na jeho hruď. „Harry by ti na to mohl skočit, ale já jsem naneštěstí Zmijozel!“

„Hej! Nedělej z Nebelvírů idioty!“

Snape něco vytáhl z kapsy svrchníku a položil to doprostřed stolu. „Vážně jsem zapomněl, Draco. Zdržel jsme se kupováním tohohle.“

'Tohle' byl drobný krystal ve tvaru pyramidy. Od pravidelně vybroušených hran se odráželo světlo a rozpadalo se do jednotlivých barev spektra. Harry něco podobného viděl, když navštěvoval mudlovkou školu, ale tohle muselo být umocněno magií. Dokonce i v chabém osvětlení u skříně s přísadami pyramida zářila všemi barvami duhy, která vycházela přímo z jejího středu.

Draco zavrávoral a narazil do police za zády. „Jsi si jistý?“

„Ovšemže.“

„Protože...“ Draco si olízl rty. „Vím, že jsem to zmínil, ale neměl jsem v úmyslu na tebe tlačit. Opravdu.“

„Mohu tě ujistit, že to jsi nedělal,“ řekl Severus, obešel stůl a uchopil Draca za obě předloktí. „Ačkoliv, ta směšná ranní výměna mě přesvědčila, že bych tyto záležitosti měl jednou pro vždy vyjasnit.“

Draco nejistě přikývl. „Pak ti přeji hodně štěstí.“

Snape se lehce uklonil. „Děkuji ti Draco, můj synu.“

„Počkej, počkej! Řekl jsem to špatně!“ Draco uchopil Snapea, takže stáli a svírali se vzájemně za předloktí, zatímco Draco zmateně pokračoval. „Nemyslel jsem to tak, opravdu! Dnes jsem to  nečekal, jinak bych se vyjádřil přesněji.“

„Draco,“ řekl Snape, „Je to v pořádku. A oceňuji to, nic víc není třeba.“

„Chci to udělat správně.“ Draco se narovnal a pohlédl muži naproti sobě zpříma do očí. „Přeji ti hodně štěstí Severusi, můj otče. Nechť jsou tví dědicové silní kouzelníci a chovají tě v úctě.“

Snape se znovu uklonil, tentokrát hlouběji. „Děkuji ti, Draco, můj synu.“ Ukročil zpět a pousmál se: „Ostatně víc dědiců, než vás dva si snad ani nemohu přát.“

Draco znatelně polkl. „To ano, ale profesorka Morrighanová vypadá fit, a - “

Harry na ně věřícně koukal a napadlo ho, že by mohl zachránit Snapea od tohoto rozhovoru dřív, než to bude úplně trapné. Snape řekl, že Morighanová nemůže mít děti, ale také zdůraznil, že si nemyslí, že by chtěla, aby to rozebíral s někým dalším.
„Takže ten krystal je zásnubní kámen, nebo tak něco?“

Díky bohu, zněl úplně klidně. Cítil se trochu nesvůj z rychlosti, jakou se momentálně věci děly, ale nechtěl, aby to Snape poznal. Tohle by měla být šťastná událost.

„Svým způsobem ano,“ odpověděl Snape, odvrátil se od Draca a zahleděl se na něj. „Ta tradice není úplně univerzální, ale v jistých kruzích darování tohoto krystalu doprovází nabídku k sňatku. Je-li můj záměr skutečný a její také, měl by se změnit do jedné barvy, když se ho oba dotkneme.“

„Ach tak... je to způsob jak ověřit něčí upřímnost, že?“

Snape se zasmál. „Věřím, že darování kamene závazku mělo původně tento účel, ale v dnešní době se většinou používá jako nejlepší volba kamene na zásnubní prsten.“

„To ano,“ začal Draco okázale, „zelená je smaragd, modrá je safír, červená je rubín - “

„Jo, díky.“ 

„Teď jsi nějaký podrážděný ty,“ poznamenal Snape.

„No, nemám rád když označujete Nebelvíry za hlupáky, ale ještě míň se mi líbí, když tak jednáte se mnou!“

Draco si povdechl. „Bylo to ode mě škaredé. Víš, že se občas musím předvádět, o to víc před tebou. Já nejsem ten, kdo umí mluvit s hady nebo odolá Imperiu jakoby nic. Ve volném čase nezabíjím bazilišky, ani spoustu dalších věcí, které jsou pro tebe hračka.“

„A co ty kecy o tom, že Nebelvíru neumí vymyslet pořádnou lež?“

„Neřekl jsem Nebelvíři. Řekl jsem Harry, a vážně... jsi občas docela důvěřivý.“

„Lepší, než hledat lži na každém rohu a domýšlet si něco o Snapeově jednání, když je jen nervózní z žádosti o ruku!“

Snape si přitáhl hábit těsněji k sobě. „Já nejsem nervózní z žádosti o ruku.“

Ukončil tím veškeré napětí mezi nimi, protože Harry i Draco se oba div neudusili smíchy.

„Ne?“ zeptal se Harry. „Protože bych mohl přísahat, že jsi se dnes ztratil v myšlenkách natolik, žes vlastně ani neukončil hodinu. Spolužáci to nakonec vzdali a propustili se sami.“

„Vážne, Severusi,“ protáhl Draco. „Kolikrát jsi nám dnes řekl, že máme lektvar zamíchat šestkrát, přestože tabule uváděla sedmkrát?“

„Já bych nic takového - “

„Mám ti to ukázat v myslánce?“

„Sklapni,“ zamumlal Snape. To byla pravděpodobně ta nejvíc dětinská věc, kterou od něj Harry slyšel. Ale hned to napravil. „Dobrá. Uznávám, že jsem z té žádosti poněkud nervózní. Co když - “ Stiskl si kořen nosu tak silně, až mu zbělely konečky prstů. „Co když mě odmítne?“

„Neblázni.“

„Jo,“ souhlasil Harry. „Myslím, že jste oba už...“ Neurčitě naznačil. „Vždyť víš.“

„To s tím vůbec nesouvisí. Doufám, že to chápeš.“

„Říkal jsi přece, že je to stará vášeň a tak, že jo? Teď je zpět, ty už nejsi špeh, jsi svobodný a můžeš mít někoho jen pro sebe a... je to prakticky osud. Správně?“

„Říkáš to překvapivě klidně,“ řekl Snape se zdihnutým obočím.

Harry se usmál. „Myslím, že mi pomáhá vidět tě nervózního.“

„Byl bys raději,kdybych si nebyl jistý?“

„Ne, ne. To jen... no, dnes ráno jsem přemýšlel, jak dlouho jsem měl problém o tobě přemýšlet jako o skutečném člověku místo, um... nějakého super-děsivého magického nepřítele, který dělal můj život ještě mizernějším než byl. A když jsem měl amnézii, uvažoval jsem stejně, alespoň v něčem. Ale teď, když tě vidím takhle? Jen mě to utvrzuje v tom, že potřebuješ lásku, Severusi. Stejně jako všichni ostatní.“

Snape vypadal, že se ho to hluboce dotklo. Možná neočekával od Harryho takovou otevřenost. Nebo takovou míru porozumění.

„Chápal bych, pokud bys byl ještě zmatený,“ řekl Snape po nepříjemné pauze. „Opravdu bych to pochopil, Harry. Vím, že jsi mě povzbuzoval abych se zabýval vlastními záležitostmi, ale musíš mi věřit když říkám, že nemám vůbec nic proti odložení zásnub.“

„A ta rychlost, se kterou jsi pořídil zásnubní kámen mě má o tom přesvědčit?“

„To bylo kvůli tomu rannímu rozhovoru,“ vysvětloval Snape. „Kvůli němu jsem si uvědomil, že nemám zájem, aby mí synové znovu kolem tohoto problému kroužili.“

„Co?“ zeptal se Draco. „Řekl jsem jenom, že 'záležitost' mi nepřijde jako vhodný výraz!“

„A potom tvému bratrovi uklouzlo, že spolu spíme.“

„Pro Merlina, Harry!“

„To ne! Jen jsem řekl, že několikrát nebyli oba na snídani!“

„To je totéž!“

„Není!“

„Ale je! Je to jen zdvořilá narážka!“

„Mluvil jsem jen o snídani!“

„Je to celkem vedlejší,“ přerušil je Snape, „vzhledem k tomu, že jsem byl rozhodnutý zabývat se tím při nejbližší možné příležitosti. Doufám, že to zabrání vaší šílené potřebě zasahovat do mého milostného života. Vyjádřil jsem se dostatečně jasně?“

„Nejsem si jistý,“ zamumlal Draco. „Chceš říct, že ji nemáme znovu zvát na večeři?“

„Mohli byste se mě třeba předem zeptat. A vyvarujete se narážek na to, co dáma slibuje.“

„Ach, ale jakmile budete zasnoubení, ona nebude moct mít námitky, že?“

„Draco!“ vyštěkl Snape.

„Dobře, už se chovám slušně. I když je to škoda. Je docela legrace tě popichovat.“

Snape se zamračil, ale když se na něj Draco ušklíbnul, jenom si povzdechl. „Nenapravitelé mládě. Hloupý kluk.“

Nebyla to ta nejlepší chvíle, ale Harry si nemyslel, že by přišla nějaká lepší. S nejupřímnějším a nejvážnějším výrazem, na jaký se zmohl, napodobil Dracovo předchozí jednání, udělal krok vpřed a uchopil otce za obě předloktí. Snape se na něj překvapeně podíval, ale gesto mu opětoval.

„Přeji ti hodně štěstí, Severusi, můj otče,“ řekl Harry pomalu, celou dobu se mu díval do očí. „Nechť jsou tví dědicové silní kouzelníci a chovají tě v úctě.“

Snape provedl další z těch pomalých úklon. „Děkuji ti, Harry, můj synu.“

Harry se široce usmál a cítil se nejlépe za celý den. Chovat se dospěle možná občas není až tak špatné. „A k těm zásnubám,“ dodal. „Na mě se neohlížej. Pokud to vy dva opravdu chcete, udělejte to.“

„My dva,“ zamumlal Snape. „U Merlinových ponožek... Kam jsem se to dostal?“

„To víš, láska,“ odpověděl Harry. „Neměli bychom ji nechat v tento velký večer dlouho čekat, nemyslíš? Stání na chodbě ji nejspíš moc nenadchne...“

„Co se tohoto...“

„ Takže dnes ne?“

„Určitě dnes večer. Přísahám při všech bozích, jestli se mi z toho sevře hrdlo, zajdu tak daleko, že jí svůj návrh napíšu. Jen upřímně pochybuji, že by Maura čekala na chodbě, má vlastní heslo.“

„Oooh, la la,“ řekl Draco a jeho šedé oči zajiskřily.

„Snažil jsem se zabránit nepatřičným řečem. Myslím, že to byla marná snaha.“

„Nejspíš,“ řekl Harry vesele. "Nebudou nežádoucí. Pokud to znamená to, co si myslím.“

Severus si pečlivě oprášil hábit, i když byl samozřejmě jako vždy bez poskvrnky. „Postavíte se vedle mě?“

Harry zamrkal. „Stojíme. A začínám být z úklidu té skříně se zásobami už docela unavený.“

„Na jeho svatbě,“ zamumlal Draco, ale ne tím svým vševědoucím tónem, který použil před chvílí. „Samozřejmě, že ano. Bude nám ctí.“

„Ano,“ řekl Harry jednoduše.

Snape přikývl a pak zamířil přes učebnu lektvarů do svých komnat.