Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 40. - Odhalení

Snapea zastihli o samotě, když se krbem přemístili do jeho komnat. Vpadli tam, jako velká voda a málem o sebe zakopávali, jak se všichni tři hnali z krbu...až na to, že jak si Harry všiml až teď, nebyli všichni. Hermiona chyběla.

„To ochrany," napadlo Draca okamžitě.

„Ochrany na Grimauldově náměstí?" otázal se Snape ostře a jeho černé oči je pozorovaly tak upřeně, jako by je chtěl zrentgenovat, jestli nemají něco zlomeného.

„Ne, ochrany tady. Musíš je změnit, aby sem vpustily Hermionu."

„Slečna Grangerová byla instruována, aby k cestě zpět použila ředitelův krb..."

„Dobře, ale teď se pokusila přijít s námi," odsekl Draco- „A právě teď je nejspíš ještě zaseknutá v krbu! Uděláš s tím něco?"

Snape se zatvářil naštvaně, ale pak přistoupil ke krbu a mávl hůlkou, mumlaje přitom něco dlouhého v latině.

Hermiona vypadla z krbu v takovém nepořádku, že Harryho předchozí příchod vypadal oproti tomu téměř elegantně. Pokrytá popelem od hlavy k patě se kutálela po podlaze až do poloviny obývacího pokoje, kde se konečně dokázala zastavit a otřeseně se posadila. Jak prudce vydechovala, létal jí popel i z úst.

Draco k ní okamžitě přiklekl a přejížděl po ní rukama, jako by se chtěl přesvědčit, jetli není poraněná, ale nebyl si jistý, kde by to zranění měl hledat dřív. „Jsi v pořádku? Můžu ti nějak..."

Odstrčila jeho ruce a namáhavě se vytáhla na nohy.

„Aguamenti," řekl klidně Snape a zachytil vodu vytékající ze špičky hůlky do čajového šálku, který si přeměnil předtím. Beze slova podal šálek s vodou Hermioně, ustoupil na stranu a pokračoval v úpravě kouzelných ochran krbu.

„Ještě?" nabízel Draco, když Hermiona dopila. „Co třeba osvěžující kouzlo?"

„Od tebe nic," odsekla, ale osvěžující kouzlo jí muselo přijít jako dobrý nápad, protože vzápětí ho na sebe zakouzlila sama. Pak si odkašlala. „Omlouvám se za vyrušení, pane profesore Snape, ale tohle je opravdu naléhavé. Vypadá to, že..."

„Musíme dostat Remuse pryč z Malfoyova panství, a to hned!" Skočil jí Harry do řeči. „Může být v obrovském nebezpečí."

„A spolu s ním i moje matka, Severusi," dodal Draco. „Pokud Pán zla zjistil pravdu o té jeho maškarádě, bude ji považovat za komplice..."

Snape zvedl ruku. „Co se stalo?"

Draco najednou prudce vrazil ruce do kapes hábitu. „Porušil jsem zaklínadla, která jsi umístil na Luciusův portrét."

Snape se k němu otočil, ale než mohl cokoli říct, Draco pokračoval. „Když jsem ten obraz obrátil, rám byl prázdný, Severusi! Ale on nemá jiný portrét, tak kam asi tak mohl jít? Do svojí sochy, která je tak příhodně umístěná na Bradavických pozemcích, a kde mohl sledovat sám sebe, jak si sem přichází a odchází jako by se nechumelilo."

„Ach." Na Snapeovi bylo stále ještě patrné rozčilení, ale krátce pokývl hlavou a rukou jim naznačil, ať se posadí. „Chápu, že mají obavy slečna Grangerová a Harry. Draco, ty jsi byl ale vychován v kouzelnickém světě. Měl by sis tedy být velmi dobře vědom skutečnosti, že sochy a portréty mají velmi odlišnou podstatu. Sochy nemohou hostit odrazy duše zemřelých."

„Ty sochy na ministerstvu přece ožily přímo přede mnou..."

„Protože je ředitel kouzlem oživil. Ty sochy dokonce ani nepředstavují konkrétní osobnosti, Harry. Jsou to jen idealizace různých bytostí."

„Ach," ozvala se Hermiona a trochu se začervenala. „To jsem nevěděla. Myslela jsem, že u obou jde o umění a tak jistě..." a nervózně se pousmála.

Dracovi pořád do smíchu nebylo. „Ne, ty to nechápeš," protestoval a na podporu svých slov mocně gestikuloval rukama. To přece není normální socha, je to..."

„Ne, to ty to nechápeš," přerušil ho Snape a předklonil se na židli, černé oči upřené do těch Dracových. Výraz jeho obličeje byl hrozivý, tak moc, že se Harry na svém křesle trochu schoulil, přesto, že ten pohled nebyl určen jemu. „Bylo ti jasně řečeno, abys ten zlořečený portrét nechal na pokoji, pokud nebude potřeba, abyste z něj, společně s Lupinem, získali informace potřebné pro jeho úkol!"

„Ale, já jsem tam nebyl sám. Tys mi říkal, že s tím obrazem nesmím být sám a..."

A to si Harry myslel, že se Snape před chvílí tvářil hrozivě! Proti tomu, jaký vztek vyjadřovala jeho tvář teď, se před chvílí tvářil klidně jako Budha. „Tys do toho zatáhl svého bratra, že?! Bratra, který trpí amnésií! Nemyslel jsem si, že by ses mohl zachovat ještě sobečtěji, Draco, ale teď jsi mi dokázal, že jsem se zmýlil."

„Sklapni!" Okřikl ho Harry. „Draco je dobrý bratr! Do ničeho mě nezatahoval, ve skutečnosti mi řekl, ať se držím stranou!"

Snape umlkl a otočil hlavu k Harrymu, pohled jeho černých očí se náhle trochu proměnil, jako by najednou byly o něco méně temné. „Ty jsi ten portrét neviděl?"

„No, viděl, ale to nebyla Dracova chyba..."

 

Pohled černých očí se zaostřil. „Říkal ti něco?"

Harry si odfrkl. „Je to přece Malfoy, tak co bys čekal?" Snape na něj beze slova zíral a tak Harry pokrčil rameny a pokračoval. „Vyhrožoval, že příště na moje oči použije trvalé řezací kouzlo..."

„Draco!" Vykřikl Snape se zaťatými zuby a tvářil se přitom, jako by neměl daleko k vyslovení nějaké té Neprominutelné.

„Na tomhle teď, kurva, ani trochu nezáleží!" zaječel Draco a vyskočil na nohy. „Pořád to nechápeš? To přece není žádná normální socha, je to Luciovo vlastní mrtvé tělo přeměněné na kámen! To je tak těžké uvěřit, že k vlastnímu tělu bude cítit silné pouto? Opouštěl portrét a žádný jiný nemá! Někam odcházel a moje matka může právě teď, zatímco my tu jenom žvaníme, umírat pod hůlkou Pána zla! A ty tu na mě křičíš, že jsem si dovolil porušit tvoje pravidla. Já ten milión vět klidně napíšu později, jo? Teď musíme zvednout zadky a jít něco udělat!"

Oheň v krbu najednou vyšlehl do výše, plameny olízly krbouvou římsu a poháry na ní se koupaly v oranžové záři, která jako by vycházela z nich samotných.

Když Snape vstal a vykročil směrem k Dracovi, Harry se pokusil skočit mezi ně. Prostě nechtěl nechat Snapea, aby jeho bratrovi ublížil. Hermiona ale natáhla ruku a pevně ho popadla za lem hábitu. Stáhla ho zpět do křesla a jemně zavrtěla hlavou.

Aha.

Snape totiž na Draca nechtěl zaútočit. Přitáhl si ho k sobě a pevně objal, tak pevně, až se Draco ztrácel v černých záhybech jeho hábitu a jen jeho blonďaté vlasy vykukovaly jako jasná skvrna v moři černě. Draco se nejprve snažil vykroutit, ale Snape ho držel pevně. Po chvíli se zuřící plameny v krbu utišily a znovu jen mírně olizovaly velká dubová polena.

A Harry najednou pochopil.

Náhodná magie. V sedmém ročníku by ji každý kouzelník měl už pochopitelně mít zcela pod kontrolou. Může se však projevit v těch nejvypjatějších situacích a tohle zjevně byla jedna z nich. Strach a stres způsobily, že se Draco zcela přestal ovládat, ale Snapeovi se ho podařilo uklidnit.

„Moje m- matka," vydechl Draco. „Severusi, prosím..."

„Probereme vzniklou situaci s ředitelem," řekl mu Snape a jemně ho hladil po zádech. „Nakonec, jedná se přece o záležitost Řádu."

„D - dobře." Draco se zhluboka nadechl a od Snapea odstoupil. Snape ho ještě několik vteřin zamyšleně pozoroval, pak se otočil a přešel ke krbu, aby mohl uvědomit ředitele.

 

„Chápu, co tě znepokojuje," zamumlal Brumbál ani ne o pět minut později a zamyšleně si prohrábl vousy. „Je to zvláštní myšlenka, Draco, můj chlapče, to jistě, ale tvůj otec několikrát zmiňoval tvůj intuitivní cit pro magii. Takže možná..." znovu se zamyslel a jeho staré moudré oči za půlměsícovými brýlemi posazenými na křivém nose se přivřely.

„Jsem si jistý, že tvoje máma je v pořádku," ozval se potichu Harry.

Draco se na židli otočil. „To nevíme jistě."

„Co víme jistě, je, že Lupin tvou matku neviděl po mnoho měsíců," podotkl Snape. „Naposledy krátce poté, co začal vystupovat jako Lucius. Její dopisy naznačují, že je stále na kontinentu, což ji svým způsobem vzdaluje Voldemortově obvyklé sféře vlivu."

„Zatímco Remus je přímo v ohrožení každý den," doplnil Harry a úzkostně se podíval na Brumbála. Chápal, proč se Draco okamžitě začal obávat o svou matku, ale Remus byl ten, na kom doopravdy záleželo. „Neměli bychom ho z tohohle úkolu stáhnout, když je teď riziko o tolik větší? Co když ta socha posílá zprávy Voldemortovi po nějakém slizkém zmijozelovi, který si za ní chodí popovídat? Co když je Lucius schopný dokonce očarovat sovy, aby..."

„Co kdybychom počkali, až si ředitel tento problém promyslí?" přerušil ho Snape.

„Jasně, co takhle čekat celou věčnost?" brblal Draco a oči se mu leskly. „Je jasné, že se přece nejedná o nic urgentního. Vůbec nechápu, proč jsme sem tím krbem tak spěchali..."

Snape si povzdechl. „Uvědomuješ si doufám, že Narcisino rozhodnutí přesídlit na nějakou dobu na kontinent může být dílem náhody. Ano, dokonce i za těchto okolností. Jen těžko může být v této lsti považována za jednoho ze spiklenců, když je tak příhodně daleko od Británie."

„No, ale co když..."

„Tedy." Brumbál je všechny přelétl pohledem. „Domnívám se, že nejrozumnějším naším krokem v tento okamžik, je přivolat Remuse Lupina a promluvit si s ním. To může ovšem chvíli trvat, protože ten...není vždy dosažitelný, abych tak řekl. Mezitím já spolu se Severusem prozkoumáme řečenou sochu, zejména zda vyzařuje nějakou magii, která by naznačovala, že zde vzniklo spojení mezi touto sochou a portrétem." Pak ostřeji pokračoval. „Vy tři se budete od té sochy držet co nejdál. Pokud je Lucius opravdu schopen v té soše přebývat, pak si nemůžeme být jistě, co vše by ještě mohl být schopen dokázat."

Harry zaskřípal zuby. „A proč ji prostě nezničíme? Víte, jen abychom tak odstranili možný rizika, ať jsou jakýkoli?"

„Protože takto to, pochopitelně, můžeme obrátit v náš prospěch," pokýval Brumbál hlavou. „Například dovolit soše, aby vyslechla nepravdivé informace. Ale aby tato malá lest mohla fungovat, musí vše být tak, jako by se nic nedělo. Lucius by pravděpodobně mohl být zvědavý, kdyby Harry Potter a jeho přátelé začali kolem jeho sochy slídit, že?"

Jasně, to Harry dokázal pochopit. „Ale co Remus? Pokud zjistíte, že ta socha je...propojená, tak ho snad musíte dostat do bezpečí, ne?"

Brumbál přistoupil k Harrymu a poklepal ho po rameni. „To je záležitost, kterou musíme probrat s Remusem, Harry."

„Ale..."

„Ta otázka je otevřené, dokud se nám nepodaří spojit se s Lupinem," pronesl Snape hlasem, který nepřipouštěl další diskuzi.

Harry si toho ale nevšímal. „Ne, musíme ho odtamtud dostat! Hele, Řád má přece způsoby, jak s členy komunikovat, i když poblíž není žádný krb. Proč mu nepošleme patrona s varováním, i když teda ještě nevíme jistě, jestli to je pravda..."

Snapeův pohled se zatvrdil. „Harry, Lupin může právě teď klečet Voldemortovi u nohou. To mu máme posílat varování způsobem, který ho může okamžitě prozradit? Co když právě naše zpráva pro něj bude znamenat jistou smrt?"

„Ne, ale...." Harry se zarazil. „Sakra. Asi fakt musíte počkat, až bude bezpečné se s ním spojit. Já jen... přál bych si, abysme ho mohli varovat hned."

„A já si zas přeju, abych se mohl spojit s mou matkou," zamumlal Draco. „Nebo aby se alespon obtěžovala poslat mi sovu."

„Určitě na tebe myslí, Draco," těšila ho Hermiona.

Byla zamlklá tak dlouho - Harry předpokládal, že přemýšlela - že málem zapomněl, že je tam s nimi. Snape na ni chvíli zíral a pak se zdálo, že dospěl k nějakému rozhodnutí. „Proč nedoprovodíš slečnu Grangerovou na kolej, Draco? Pokud spolu budou viděni dva prefekti, předejdeme dohadům, že slečna záměrně ignoruje večerku."

No dobře, tohle bylo zvláštní. Byla to Hermiona kdo poukázal na samozřejmé. „Harry je také prefekt a v Nebelvírské věži bydlí, zatímco Draco bude muset jít zase zpátky sem a..."

Harry nevěděl, jestli si to jen nenamlouvá, ale v tu chvíli mu přišlo, že Hermiona lehce panikaří. Jako by po tom polibku nechtěla být s Dracem o samotě.

„Jasně, klidně Hermionu doprovodím..."

„Ne, já ji chci doprovodit," skočil mu Draco do řeči.

Harry jen zíral, teď už opravdu nevěděl, co si myslet. „Jako když jsi chtěl poradit s renovací? Asi tak?"

„Do toho ti, kurva, vůbec nic není!"

„Rozhodně ji nebudeš doprovázet do věže, půjdu já!"

„Ty," usadil ho Snape tvrdě, „zůstaneš tady. Neměl jsem v plánu věnovat se tomu dnes večer, ale když už jsi tu, musíme si vyjasnit několik věcí."

Několik věcí? Ha. Spíš jednu jedinou. Snape nebyl zrovna nadšený z Harryho reakce na to, že Snape půjde s Morrighanovou do opery. No, i to je dost špatné. Rozhodně není Harryho chyba, že se všechno děje a mění tak rychle, že on to sotva stíhá sledovat.

Každopádně, pokud teď má Snape v úmyslu běhat si na rande, dokonce i když ví a navíc to i sám uznal, že z toho má Harry pocit opuštěnosti...no, tak co s tím má Harry asi tak dělat? Zkusil to, jak nejlépe mohl, jasně vysvětlil, že je mu to nepříjemné, dokonce i ta Morrighanová to z jeho chování pochopila. Snape sám se taky nemohl vyjádřit jasněji. Bylo mu jedno, jak se Harry cítí, tečka.

Uf. Harrymu bylo jasné, že toho ví dost málo o tom, jak to chodí v normálních rodinách, ale takhle by to snad být nemělo, no ne?

Na druhou stranu, možná právě on se teď choval špatně. Snape  má přece právo na romantický vztah, pokud má o něj zájem. To Harry moc dobře věděl, ale když si to představil, vždycky měl pocit, jako by dostal ledovou sprchu.

„Tady není nic k vyjasňování," řekl a přitáhl si hábit víc k tělu. „Řekl jsem ti, co si myslím a tobě to bylo fuk."

„Ach, rodinné sváry," povzdechl si Brumbál, jako by to v něm vyvolalo příjemné vzpomínky. „Vidím, že má přítomnost zde je již nadbytečná. Nechám vás dva o samotě, ať si ve vašem sporu můžete udělat jasno."

Harryho by zajímalo, jestli ředitel schválně použil tuhle frázi místo ‚vyjasnit si'. Nejspíš ano a snažil se jim tím něco naznačit. Ale na druhou stranu, Harry dodnes nepochopil, proč ten chlap pořád všem nabízí citronové dropsy.

„Dobrou noc Albusi," rozloučil se Snape trpitelským tónem.

Draco se obrátil k Hermioně a přesto, že jeho postoj byl poněkud ztuhlý a nejistý, nabídl ji rámě jako pravý gentleman. „Půjdeme?"

Hermiona se podívala na jeho ruku a pak jemu do obličeje.

Pak si velmi nežensky odfrkla a vyrazila z pokoje, přičemž za sebou prudce přibouchla dveře.

Dracův výraz ustrnul někde mezi užaslým, uraženým a zaraženým. Na Snapeův pokyn rukou však okamžitě vyrazil za ní. Dveře však za ním zapadly jen s decentním cvaknutím.

„Mám se ptát, co tohle mělo znamenat?"

„Jestli to chceš vědět, budeš se muset zeptat Draca," odpověděl Harry a zkřížil ruce na prsou. Nehodlal tu klábosit o důvodech, které Draco měl, aby mluvil s tím zatraceným portrétem, ačkoli podle něj byly pěkně pitomé. Snažit se záměrně rozčílit Luciuse Malfoye, dokonce i mrtvého, byla podle něj hloupost, obzvlášť pak způsob, jaký Draco zvolil. Draco už přece s Rhiannon ani není, tak o co mu jde?

Navíc, Harry teď věděl víc, než předtím. Draco měl přísně nakázáno se k tomu obrazu nepřibližovat. Harry ho nechtěl dostat do ještě větších problémů, ale zase chtěl zjistit, co přesně to udělal Hermioně, že pak vypadala tak...tak...

Harry ani nedokázal říct, jak vlastně.

„Tedy, věřím, že bych ti měl položit několik otázek týkajících se tvého bratra," řekl Snape sametově.

„Jasně, jen si pamatuj, že jestli se ukáže, že ta socha je ve spojení s Voldemortem, tak bez Draca bysme se to nikdy nedozvěděli. Takže jestli ho chceš potrestat, nesmíš být moc tvrdý."

Snape na něj chvíli zíral a pak se zdálo, že na svůj hněv na Draca zapomněl. Alespoň pro teď. „Jak se cítí tvé ruce?"

„Moje...co?" Harrymu chvíli trvalo, než si to spojil. „Jo, ty myslíš kvůli tomu problému s jehlami? No, dobře. Teda...ty sis myslel, že Lucius mohl říct něco, co by mě..."

„Domnívám se, že to byla jeho jedovatá slova, která loni otrávila tvou mysl natolik, až tě přivedla k sebepoškozování, přesně tak."

„Pak je asi dobře, že si některé věci nepamatuju."

Další upřený pohled. Harry se začínal cítit jako jedna z těch věcí, co měl Snape naložené v lihu. Pak si najednou začal připadat strašně malinký, protože mu došlo, že Draco měl pravdu. Harry přece má Lenku a nemyslí si, že by to bylo na překážku jeho vztahu k rodině. Tak proč si myslel, že Snape by nemohl mít romantický vztah a zároveň být dobrým otcem?

A navíc, Snape byl sám opravdu hodně dlouho. „Podívej, omlouvám se, jo?" řekl nakonec. „Vím, že je to jen tvoje věc, pokud chceš ehm...mít něco s profesorkou Morrighanovou."

Snape se náhle odvrátil, sehnul se a ze skříňky vytáhl láhev. Když se vrátil k Harrymu, nesl dvě sklenky naplněné jiskřivě žlutou tekutinou. „Galliano," vysvětlil, podal jednu sklenku Harrymu a přiťukl si s ním. „Na zdraví."

Harry nejistě ochutnal. „Na co že to pijeme?"

Snape klesl do křesla a hodil do sebe zbytek obsahu sklenky. „Vzhledem k probíranému tématu? Cítím, že se potřebuji uvolnit." Věnoval Harrymu neradostný pohled. „Na každý pád dám přednost Gallianu před Veritasérem."

Připomínka Veritaséra Harryho znejistila. Dokázal to interpretovat jen jedním způsobem. „Chceš říct, že se chystáš mi lhát?"

„Nic takového jsem tím nemyslel!" vypěnil Snape. „Posaď se a vypij svoje Galliano."

„Je teda pěkně hnusný..."

„Sedni si."

Harry polkl ostrou odpověď, která se mu drala na jazyk. Už se přece omluvil, tak teď nevěděl, co by měl ještě dodat. „No, myslím, že možná raději půjdu..."

„Harry." Tentokrát Snape svůj hlas ovládl. „Tohle potřebujeme vyřešit."

Harry s tím ovšem nesouhlasil. „Ne, už je to v pohodě. Byl to můj problém. Už je mi to jasné..."

Pohled, který mu starší muž věnoval, zarazil Harryho svou bezútěšností. Bez dalšího slova se posadil a dokonce usrkl trochu Galliana, jen tak pro jistotu, aby mu alkohol pomohl projít následující konverzací, která bude určitě pořádně trapná.

„Omluvil ses mi," začal Snape a zhluboka se nadechl, jako by mu vzduch v plicích dodával jistotu. „Také jsi mi navrhl, abychom zkusili být přáteli, takže předpokládám, že bych se mohl poučit z tvého příkladu a zachovat se stejně, jako ty. Tedy se ti také omlouvám. Byl jsi zjevně rozrušený, když jsem prve nevzal tvé...pocity v potaz. Pozvat Mauru do opery ve tvé přítomnosti bylo ode mne necitlivé, to přinejmenším. Ačkoli uznávám, že v ten okamžik mne tvé chování poněkud popuzovalo."

„No, to je mi jasný." Ani se Snapeovi nemohl divit. Jak by se asi cítil on, Harry, kdyby mu Snape začal zakazovat jeho vztah s Lenkou?

Snape krátce přikývl, jeho prsty se zaťaly do opěradla křesla. „Neměl jsem dovolit, aby mě opanoval vztek. Ne, když jsem si byl vědom, že jistá... skutečnost změnila tvůj pohled na mě...tak zásadním způsobem."

Harry potřásl hlavou. „Ne. Chci říct, je to pro mě těžké, Severusi, ale tomu s tím chameleonem rozumím. Dokonce i chápu, proč jsi mi o tom neřekl dříve, i když si myslím, že jsi měl. Ale to, jak tě vnímám, se nezměnilo. Teda ne nějak zásadně...co je?"

Snape na něj zíral, jako by mu narostla druhá hlava. „Neměl jsem na mysli tu záležitost s chameleonem."

Ale co teda? Harry se zamyslel. Nezdálo se pravděpodobné, že by..."Ach, ty mluvíš o tom, jak jsem se hned po tom famfrpálovém zápase dozvěděl, že jsi to byl ty, kdo mě držel při tom mučení jehlami? Kolikrát ti mám ještě říct, že tam není nic, co bych ti měl odpouštět? A navrch teda nechápu, co to má společného s tím, že půjdeš do opery..."

„To tě to opravdu natolik znepokojuje, že se musíš takto přetvařovat?"

„Jak jako přetvařovat? Já ani nevím, o čem to tu celou dobu mluvíš!"

Snape si náhle promnul kořen nosu a zhluboka si povzdechl. „Co mi udělal můj otec. To je to, o čem mluvím."

Harry zbledl. Snažil se nemyslet na ta hrozná slova, která ze Snapea vytáhl pod vlivem Veritaséra. Byla příliš strašná, než aby o nich přemýšlel, ačkoli občas měl pocit, jako by je měl do paměti vypálena ohnivým písmem. Znovu a znovu mě znásilňoval. Prováděl na mě experimenty, aby tak zvýšil své umělecké nadání, sexuálně mě ponižoval, tyl z mé fyzické a emocionální bolesti, přetavoval ji v temných rituálech, přičemž mě ujišťoval, že výsledky těchto pokusů za to všechno stojí. Byl jsem pro něj více nástrojem než synem! Pouhý pohled na něj stačil, abych se chvěl hrůzou-

Jeho vlastní otec. Vlastní otec. Harry to nedokázal pochopit, nebo si dokonce byť jen představit, jaký zmatek ve Snapeově duši to muselo napáchat, když dospíval. Vedle toho jeho dětství u Durstleyových vypadalo najednou jako těžká pohoda. Harry se dokonce styděl, že k nim cítil tolik vzteku a odporu. Vlastně si neměl zas tak moc na co stěžovat.

To, že na něco snažíme nemyslet, ale neznamená, že to zmizí. Harry to věděl a pokud si Snape potřebuje promluvit...

„Dobře," řekl a pokusil se, aby to znělo, jako že se k tomu nemusí nutit. „Tak si o tom teda promluvíme. To..." Pokusil se představit si, co by v takové situaci asi řekla Marsha, ale jeho představivost mu nic nenabídla. Pak najednou dostal nápad. „Zásadním způsobem, jsi říkal, hm. Změnilo tě to zásadním způsobem?"

„Ne, ty pitomé děcko. Nebo...ano." Poslední slovo Snape spíše zamumlal. „Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě ty události nijak nepoznamenaly. Zcela jsem zahořkl, a když jsem přišel do Bradavic, měl jsem vztek na celý svět. Byl jsem už tehdy pevně rozhodnutý získat takovou moc, abych si mohl být jistý, že už se nikdy nestanu objektem...něčeho podobného. Vidím dnes, že právě ty události ve mě formovaly člověka, kterým jsem se stal. A jakým stále ještě jsem, alespoň z části."

„Jo," souhlasil Harry stísněně. „Chci říct..." Zarazil se, protože mu nepřišlo správné porovnávat jejich situaci, ale Snape na něj mávl, ať pokračuje. „No, ty víš, jak se ke mně chovali moji příbuzní, že jo? No a Hermiona mi jednou říkala, že mám ten zachraňovací komplex, a tak jsem přemýšlel, jestli by to tak bylo, i když bych nevyrůstal u lidí, kteří se chovali tak, že jsem si sám přál, aby mě někdo zachránil. Až na to, že mi nepřijde správné o tom teď mluvit, Severusi, protože je mi jasné, že ve srovnání s tebou jsem na tom byl ještě dost dobře..."

„To neříkej." Snape teď mluvil hlubokým, naléhavým hlasem a přímo Harryho probodával pohledem. „Už nikdy. Zneužívání je zneužívání."

Zdálo se, že Snape čeká na odpověď a tak Harry přikývl.

„Řekni to. Zneužívání je zneužívání."

Harry polkl. Částečně s tím souhlasil, ale právě jen částečně. Ovšem hádat se nechtěl. „Zneužívání je zneužívání. A...nevím, jestli to něčemu pomůže a nejsem si jistý, jestli jsem ti to neřekl už minule, ale...je mi líto, co se ti stalo."

Snape mu věnoval křivý pohled a Harry to chápal. Jeho lítost přece nemůže nic změnit.

„Ale stejně jsi neměl pravdu," dodal. „Řekl jsi, že to odhalení změnilo můj pohled na tebe. To není pravda, pokud jsi tím tedy nemyslel, že ti teď lépe rozumím. Třeba v tom, proč ses dal ke Smrtijedům a tak. Ale tos tím asi nemyslel, že?"

„Ne," potvrdil Snape. „Měl jsem na mysli to, že téměř okamžitě ses ke mně začal chovat jinak. Jako by...tedy jasně jsi dal najevo, že je potřeba se ke mně chovat jako k...jako k někomu zničenému, nejspíše."

Harry překvapeně zamrkal. „Ale to si vůbec nemyslím!"

Snape mu věnoval pohled, který si nemohl vyložit jinak, než jako lítostivý. „Ale jistě, že ano. Dáváš to najevo s každým slovem."

„Každým?"

„No, možná ne až tak často," uznal Snape popadl svou prázdnou sklenku a sklopil k ní pohled. „Ale když jsme spolu tehdy večer mluvili, navrhl jsem ti, že si zahrajeme kouzelnické scrabble. Pozval jsem tě, abys přespal ve svém pokoji tady. Snažil jsem se tě přesvědčit argumentem, že pokud zde zůstaneš, budeš mít mnohem rychleji jakoukoli informaci o zmizelé slečně Láskorádové. A přesto jsi odmítl. Nevadilo ti trávit se mnou čas v Devonu, ale jakmile ses dozvěděl o... nemohl ses dočkat, až odejdeš."

„Ach ne," vzdychl Harry a cítil se hrozně. Pamatoval si na ten večer, pamatoval si, jak byl ze všeho zmatený. „Jo, musel jsem odejít. Ale to s tebou nemělo nic společného. Teda alespoň ne s tvým dětstvím. Bylo toho na mě prostě moc. Právě jsem začínal vnímat, že ve vás mám opravdovou rodinu, v tobě a Dracovi, ale bylo to pro mě nové, tak nové, že jsem to v tu chvíli ještě plně nechápal, to až později. Zjistil jsem, že se o mně s Dracem bavíte, když s vámi nejsem a měl jsem z toho nepříjemný pocit. Měl jsem tolik pocitů, kterým jsem ani pořádně nerozuměl, nevěděl jsem, co si s nimi počít, tak jsem spěchal pryč, abych o nich nemusel mluvit. To je celé. Opravdu."

Snape na chvíli vzhlédl. „Další den pro tebe byť i jen pohled na mě ve Velké síni byl nesnesitelný. A tak to pokračovala i další dny."

Den potom..."Měl jsem strach o Lenku!" vykřikl Harry. „Bez urážky, Severusi, ale díváš se to moc sebestředně, když myslíš, že pokud mě něco rozrušilo, musí se to týkat zrovna tebe. A pak se Lenka vrátila a já měl plnou hlavu jí. Pokud bys někdy byl zamilovaný, tak bys věděl, o čem mluvím..."

„Předpokládáš, že vzhledem k mému dětství," přerušil ho Snape ostrým šepotem, „Jsem neschopen se zamilovat."

„Ne, ne, ne!" Oponoval mu Harry tak důrazně, jak jen toho byl schopen, aniž by křičel. „To jsem neřekl a rozhodně jsem to tak nemyslel! Jasně, že můžeš. Zasloužíš si to právě tak, jako každý jiný, jako..." Harry se najednou zarazil, na pomezí jeho vědomí se právě začalo formovat poznání. Něco...Marscha by věděla, jak to říct...

„Ach, můj Bože," řekl Harry pomalu, když pomalu dospěl k strašnému pochopení. Najednou si moc přál, aby tu Marsha byla, protože by věděla, jak se v takové situaci zachovat a Harry si byl jistý, že on to naopak určitě zvoře. Ale nemohl to nechat být. Ne, když už tušil, o co tu vlastně jde.

Pomalu vstal a přešel si sednout na křeslo mnohem blíž ke Snapeovi. Pak si pomyslel, že to ještě nestačí, tak se natáhl a vzal Snapeovi ruce do svých. Nebylo to moc pohodlné, protože neseděli proti sobě, ale spíše vedle sebe, ale bude to muset stačit.

„Severusi," začal jemně. Velmi jemně a opatrně. „Nejsem odborník, ale nějakou tu terapii už za sebou mám. A podle toho, jak se teď chováš, jak mluvíš, no, já si myslím, že se tomu říká projekce."

Odpovědí mu byl jen prázdný pohled, nebo možná spíž užaslý, protože Harry se ho rozhodně nedotýkal nijak často. No, Harry to zkusil znovu. „Přijde mi, že nějak očekáváš, že si budu myslet, že nejsi hoden lásky, protože někde hluboko si to o sobě sám myslíš."

Snape vytrhl ruce z Harryho sevření a odvrátil obličej. Dýchal najednou velmi rychle a namáhavě. „Tak to naprosto jistě ne!"

„Ale tak se chvíli poslouchej," pobídl ho Harry a vstal, tak aby se mohl podívat Severusovi do tváře. Musel si kvůli tomu kleknout na zem, což mu ale momentálně bylo jedno. „Když jsem tu tehdy večer nezůstal, když jsem si tě nevšiml ve velké síni, vyložil sis to určitým způsobem. Ale proč zrovna tak? Jsi velmi inteligentní člověk. Dokázal bys vymyslet stovky důvodů, proč jsem se tak zachoval. Ale tohle tě napadlo jako první a teď se toho držíš."

Harry se lehce pousmál, když přemýšlel, co poví dál. „Víš, je to jen několik dní, co mi pořádně došlo, že jsme rodina, a co to vlastně znamená. Dal jsem ti tu mapu a pak jsem se snažil pozvat se k tobě dolů na čaj, ale tys odmítl. Byl jsi hodně odměřený. A stejně ses choval včera, když jsem s tebou seděl na tribuně a fandil Dracovi a Zmijozelským a večer pak taky, když jsem přišel s Lenkou na ten večírek." Harry polkl a sklopil oči. „Uf, myslel jsem, že je to proto, že jsi na mě naštvaný, že jsem tě donutil vypít Veritasérum."

Prst, který se dotkl jeho brady, ho přiměl vzhlédnout. „Sám jsem to navrhl. Nepřinutil jsi mě. A pokud jsem se choval odměřeně, bylo to proto, že mi bylo nepříjemné být v tvé blízkosti, když jsem věděl, že si o mně myslíš...že jsem v tvých očích klesl v ceně."

„Ale to není pravda," připomněl mu Harry. „To napadlo tebe. Proč bych ti dával tu mapu a říkal ti, že už vím, že jsme rodina právě tehdy, kdybych si tě právě tehdy začal míň vážit? Víš, Severusi, mohl bych se urazit, že tě to vůbec napadlo. To mě tak málo znáš?"

„Právě, že tě znám," utrousil Snape. „Mého Nebelvírského syna."

Harry se najednou zas začal cítit špatně. „Zas tak nebelvírsky jsem se nezachoval. Víš, když jsem ti dával tu mapu? Večer předtím, jsem řekl Ronovi a Hermioně, že mi došlo, že jsem tvůj syn. Tedy, že jsem pochopil, že je to skutečné. Ale protože v podobných věcech nejsem moc dobrý, víš, jako v mluvení, tak když jsem to chtěl říct i tobě, mluvil jsem pořád jen o rodině. A měl jsem spíš říct, že..."  Trochu přesunul váhu na druhou nohu. „Nepamatuju si přesně, kdy se to stalo, ale opravdu mi na tobě záleží, Severusi. Jako na otci. A nikdy si o tobě nebudu myslet nic špatného kvůli tomu, co ti někdo jiný udělal. Prostě nebudu."

Snape na chvíli úplně ztratil řeč. Pak velmi opatrně natáhl ruku a uhladil Harryho neposlušné vlasy. Pak se odtáhl a v jeho očích bylo vidět, že nad něčím uvažuje. „Ovšem tvé námitky proti mému záměru vzít Mauru do opery byly velmi usilovné."

Mauru. Harry se pokusil nedat na sobě znát, jak mu i jen slyšet to jméno vadí. Hlavně teď, když je mezi nimi tolik nedorozumění a dost závažných k tomu.

„Domníval jsem se," promluvil Severus pomalu, „že tvé námitky pramení z faktu, že mě vnímáš jako...poskvrněného. Že si myslíš, že nemám právo šířit toto poskvrněnost mezi ostatní...sexuálně."

Bez toho posledního slova by se Harry klidně obešel. Chápal, co tím Snape chce říct. I když možná Harry nebyl jediný, kdo už měl dost nedorozumění. „To mě ani nenapadlo."

„Mě právě ano," Snape polkl. „Dobrá. Chápu, tvé stanovisko ohledně projekce. Minimálně jsem v poslední době byl přecitlivělý ohledně určitých záležitostí."

„Pořád mě trochu štve, že sis mohl myslet, že se na tebe koukám skrz prsty," postěžoval si Harry.

„To jsem si nikdy nemyslel, tedy zprvu ne. Jednalo se o nepříjemné téma, ale oběma jsem vám s Dracem věřil. Tentokrát..." Snape pokrčil rameny. „Jsem mnohem méně schopen předvídat tvé jednání."

To Harry dokázal pochopit. „Takže jsme v pohodě. Zase přátelé. Nebo možná...otec a syn?"

„Zdá se, že o tom stále pochybuješ."

„No, chápu, že už toho musíš mít dost, pořád řešit nějaké moje problémy," řekl Harry a vrátil se na židli. Uf, kolena už měl teda pořádně otlačená.

Snape povytáhl jedno obočí. „Měl jsem dnes večer opačný dojem."

Hm, tak to nevyšlo. Harry se ale teď nemohl otočit a jednoduše utéct, když věděl, jak by to asi na Snapea působilo. Určitě nepotřeboval, aby se Snape ohlédl za jejich dnešním rozhovorem a uvědomil si, že se Harry zcela vyhnul hovoru o blížícím se rande v opeře. „Asi to bude tím, že jsem ti ještě neřekl, proč jsem se večer choval tak špatně. Já totiž...no..." S pocitem, že mu tváře musí přímo planout studem, se raději odvrátil. „Nechtěl jsem, abys  s ní chodil na rande, protože...ach Bože...nechce se mi to říkat, ale asi bych měl. To proto, že jsem... nanítaktrochužárlil."

Snape zůstal nehnutě sedět a teprve asi po pěti vteřinách si odkašlal. „Jistě, to by nebylo právě vhodné. Je zcela pochopitelné, proč jsi tento důvod nemohl vyslovit v její přítomnosti. Zejména, když jsme oba učitelé." Když Harry vzhlédl, zjistil, že ten muž se tváří, no skoro potěšeně. „Inu, je to vyjímečně krásná žena a navíc patří k těm, které necítí potřebu své přednosti skrývat, tedy předpokládám, že je přirozené, pokud sis k ní vybudoval...považoval bys za urážlivé, kdybych užil slovo náklonnost?"

Harry zalapal po dechu. „Já na ni nežárlím kvůli tomuhle! Sakra, to je ale nechutná představa, vždyť je tak stará, že by to mohla být moje matka! A navíc miluju Lenku, nebo sis nevšiml?"

„Zcela jistě jsi to nikdy nedeklaroval takto otevřeně," odsekl Snape. „Musím nicméně přiznat, že v tom případě tomu nerozumím. Předpokládal bych námitky proti Mauře od Draca, nikoli od tebe. Jak jsi to s tou žárlivostí vlastně myslel?"

Harry znovu sklopil hlavu. „Je to hloupé. Neuvěřitelně hloupé, Severusi. Já...zrovna tenhle týden jsem jsem si zvykl na myšlenku, že mám...že mám teď otce a nelíbí se mi představa, že o tebe kvůli ní zas přijdu, což je blbost, že jo? Já vím. Ale jedna pitomá část mojí mysli to neví."

„Ach," Snape zjevně ztratil řeč. Harryho napadlo, že takhle Snapea vykolejit, to se jen tak nevidí.

„Jo, vsadím se, že tohle jsi nečekal."

„Možná jsem to očekávat měl. Vzhledem k tvým setrvalým obavám z ‚odadoptování'."

„Myslíš předtím, než jsem ho naopak začal vyžadovat?" zeptal se Harry a přál si, aby jeho hlas zněl jistěji.

Snape jeho poznámku ignoroval. „Mohu tě ujistit, že o mě zcela jistě nepřijdeš, ale to už jsi jistě rozumově pochopil. Což znamená, že nevím, co mám udělat, abych tě ujistil."

To je jednoduchý, pomyslel si Harry, zruš to rande.

Nahlas by to ale nikdy neřekl. Nebylo to k Severusovi fér a navíc by pak Harry vypadal jako sobecký a nejistý fracek. A..no dobře...zčásti si to opravdu přál, ale věděl, že tak sobecký být nechce a tak se snažil tu myšlenku spíše potlačit.

Moc se mu to však nedařilo.

„Dobrá," řekl Snape po chvíli ticha. „Maura si tvého odporu ke své osobě povšimla. Mohu říct, že jistě pochopí, pokud tentokrát La Traviatu odložíme."

Nezněl příliš otráveně, když to říkal a Harry se začal o to víc stydět. „Ne," dostal ze sebe. „Jen...běž. Je poznat, že ji máš opravdu rád."

A to teda natuty.  Vyjímečně krásná žena. Na Snapea to bylo skoro básnění. A stejně, když Harry řekl, že mu na Snapeovi záleží a pokud to myslel alespoň trochu vážně, jak by mu mohl chtít právě tohle překazit?

„S Maurou," řekl Snape pevně, „se známe velmi dlouho. To uznávám. Nicméně ty jsi můj syn. Dovoluji si doufat, že máš alespoň zevrubnou představu, co to pro mě znamená."

Harry polkl, protože tohle bude těžké. „Jo. Takže...dost o tom, co je nejlepší pro mě."

„Dobrá, jistě."

Harry se snažil obrnit, proti tomu, co teď musí říct. „A pro tebe bude nejlepší když...ehm, budeš pokračovat ...v randění. A ne proto, že bys na mě později mohl být naštvaný, kdyby...chci říct, že potřebuju asi vidět, že to bude v pohodě, chápeš? Abych si vybudoval důvěru, když se pořád ještě bojím, že o tebe přijdu. Jako když jsem musel hned začít zase létat, abych překonal svůj strach, že znova spadnu."

„Harry, rozhodně není zapotřebí, abys můj vztah s Maurou zahrnul pod tvou potřebu zachraňovat lidi," popíchl ho Severus.

„Tak fajn," odsekl Harry. „Zruš tu schůzku a všichni se mi pak můžete posmívat. Jak Draco, tak Hermiona ví, jak se k tomu stavím a když do té opery nepůjdete, budou si myslet, žes to zrušil, protože jsem takové malé křehké stvoření, že bych to neunesl. Je přece jasné, že Draco by mi to nepřestal otloukat o hlavu, když tak dobře ví, jak moc se ti Maura líbí." Harry se odmlčel, ale jen aby se nadechl. „A já to vím taky, Severusi! Viděl jsem, jak se na ni díváš! A nechci mít na svědomí, kdyby vám to spolu nevyšlo..."

Snape si povzdechl. „Co mám podle tebe dělat?"

Copak je ten chlap hluchý? „Běž na tu schůzku! A pak na další a další, jestli ji máš rád! A nech mě, ať se naučím s tím žít!"

Snape ho chvíli upřeně pozoroval, ale Harry nepocítil ani stopu nitrozpytu.

„Tak dobrá," řekl Snape konečně. „Pokud jsi si jistý."

„Jsem si jistý." Mohl si Harry nějak pomoct, když to znělo uraženě. Snažil se, jak nejlépe mohl.

„Když je to vyřízené..." Snape natáhl ruku a poplácal Harryho po koleni. „Je už docela pozdě. Takže jak dnes? Nebelvír nebo Zmijozel?"

Harry původně plánoval spát ve Zmijozelu, dokonce i když se nabízel, že doprovodí Hermionu do věže, počítal, že se pak proplíží zpátky do sklepení. Vlastně tam teď chtěl spávat častěji, ačkoli jeho motivy neměly nic společného s tím, čemu by rád věřil Draco.

Teď ho ale napadlo, že by mohl udělat něco úplně jiného. Přece nebyl jediný, jak právě pochopil, kdo potřebuje trochu toho ujištění, že jsou opravdová rodina.

„Vlastně mě napadlo, jestli bych mohl spát ve svém pokoji tady. Přece jen už je fakt pozdě a nechci nikoho budit ve společné ložnici. Ani v jedné." Dalo mu to dost práce, ale snažil se, aby to nevyznělo jako dotaz. Přece jen asi bude nejlepší, aby se tu choval jako doma. Snape mu přece vysvětloval pořád dokola, že to tak je už od...no, od okamžiku, co se probudil na ošetřovně a nic si nepamatoval.

Snape by ale nebyl pravý Zmijozel, kdyby Harryho neprohlédl. „Snažíš se vynahradit mi, že ses mi prve vyhýbal."

Harry to nejprve chtěl popřít, ale došlo mu, že by to byla naprostá ztráta času. „Jo, přesně tak," odpověděl. „A ty bys mě měl nechat."

Snape se maličko usmál. „Jistě," souhlasil, „to bych měl."