Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Preklady jednorazoviek od Lupiny

Nikdy není příliš pozdě

Preklady jednorazoviek od Lupiny
Vložené: Lupina - 21.01. 2022 Téma: Preklady jednorazoviek od Lupiny
Lupina nám napísal:

Nikdy není příliš pozdě

Never Too Late

Originál: https://archiveofourown.org/works/111881

Autor: Scattered Logic

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Překlad: Lupina                       Beta: marci   

Povolení k překladu: Nelze získat

Romance

Severus Snape / Hermiona Grangerová

Rating: 13+  Kapitol: 1

Slov: 6 723

 

 

Shrnutí: Umírající Hermiona Grangerová potká starého přítele, o kterém nevěděla, že ho má.

 

Období: po Bradavicích

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží Scattered Logic. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

 

PP: Třetí vánoční dárek pro tu nejskvělejší a jen moji betu marci.

PB: Lupinko, nejskvělejší a jen moje překladatelko, děkuji Ti za všechny tři Tvé letošní vánoční dárky, vůbec za všechny Tvé překlady, které mám tu čest betit, a obecně za to, že jsi.

 

 

 

Nikdy není příliš pozdě

 

„Nikdy není pozdě být tím, čím jsi mohl být.“

George Eliot

 

Hermiona umírala. Lékouzelníci ta slova samozřejmě neřekli nahlas, ale ona nebyla hloupá. Bylo jí sto čtyřicet šest let a srdce jí selhávalo rychleji, než ho dokázali léčit. Přes všechny pokroky, kterých dosáhla mudlovská i kouzelnická medicína, si smrt nakonec vzala každého a ona nebude výjimkou.

Pravda o jejím blížícím se konci byla frustrující, ale nezmizí, když ji bude ignorovat. Hermiona se tedy svým obvyklým rázným způsobem rozhodla udělat vše, aby co nejvíc ušetřila své děti trápení. Prodala svůj majetek, vyřídila pozůstalost a zařídila si pohřeb. Pak se přestěhovala do malého apartmá v Domově důchodců pro staré čarodějky a kouzelníky v Kentigernu, rozhodnutá odejít ze života co nejdůstojněji.

Bohužel její plány na důstojný odchod okamžitě zhatil Severus Snape.

Poprvé se objevil uprostřed živé diskuse s jejím nejstarším pravnukem o důsledcích nedávného rozhodnutí Starostolce. Její pozornost upoutal nenápadný pohyb v koutě a ona s údivem spatřila mlhavý náznak vlajícího černého roucha završený slabým odrazem velkého hákovitého nosu a bledé tváře. V první chvíli ho nepoznala, ale aby byla spravedlivá, od doby, kdy ho viděla naposledy, uplynulo více než sto let a rozhodně nečekala, že se objeví právě teď. Než stačila překvapením víc než zamrkat, vtrhla dovnitř lékouzelnice a žvatlala něco o lékařských poplaších a přílišném vzrušení. Když se Hermiona znovu podívala, zjevení zmizelo a trvalo několik hodin, než jí došlo, že se v jejím pokoji objevil Severus Snape.

Po tomto prvním spatření se Snape v jejím zorném poli míhal celkem pravidelně. Stál vedle knihoven a tvářil se znuděně, zatímco uklízečky měnily její ložní prádlo. Zachytila záblesky, jak koulí očima, než se stáhl do malé vstupní haly při návštěvě rodiny a přátel.

Očividně nebyl duch, protože nebyl průsvitný, ale nebyl ani zcela pevný. I když vzhledem k tomu, že to byl Snape, neustálit se úplně na jedné či druhé straně bytí se zdálo docela příhodné.

Ona byla jediná, kdo ho mohl vidět, kteroužto teorii Hermiona vyzkoušela jen jednou. Neměla v úmyslu se znovu ptát, jestli někdo jiný vidí Severuse Snapea stát přímo tamhle. Jedno kolo zmatených výrazů přeměněných do blahosklonné lítosti Hermioně bohatě stačilo. A co hůř, Snape se po celou dobu rozhovoru ušklíbal.

Opakovaně se ho ptala, co chce, a přestože se jeho rty pohybovaly, odpovědi neslyšela. Snažila se ho ignorovat, ale ukázalo se, že je to obtížné; zvlášť poté, co se probudila ze spánku a zjistila, že se Snape sklání nad její postelí a zvědavě si ji prohlíží. Chvíli na sebe strnule hleděli, ale když se Hermiona snažila posadit, zmizel.

Ta podivná hra na schovávanou pokračovala tři týdny, dokud se ráno neprobudila s drtivou bolestí na hrudi a kolem její postele se neshlukli léčitelé, kteří zběsile mumlali zaklínadla. Kupodivu, jak bolest ustupovala, léčitelé se ztráceli v poloprůhlednosti a Snape, stojící za nimi, se stával výraznějším.

Když se objevil úplně pevný, zkřížil ruce na prsou a podíval se na ni.

Konečně,“ pronesl s pocitem zadostiučinění.

Než stačila zformulovat odpověď, malá místnost i léčitelé zmizeli. Místo na posteli stála Hermiona ve vyhřátém interiéru bradavické knihovny.

Zmateně se rozhlédla kolem sebe. Místnost byla přesně taková, jakou si ji pamatovala ze školních let. Tisíce knih zastrčených v policích a trpělivě čekajících na čtenáře se táhly dál do temných, tajuplných koutů. Ve slunečním světle, které pronikalo skrz křídlová okna, tančily prachové částice. Robustní stoly a židle, vyleštěné do zrcadlového lesku, stály připravené k obsazení.

Hermiona se zhluboka nadechla, že na Snapea zavolá, aby se ukázal, ale zarazila se a slova se vytratila, když zachytila dávnou vůni zaprášeného pergamenu a opotřebované kůže, citronového oleje a včelího vosku. Znovu se nadechla a usmála se. Dokonce v ní byla cítit i slabá pachuť nepraných ponožek, které do knihovny prosákly po staletích používání studenty.

Otočila se a hledání Snapea bylo opět zapomenuto, když jí kolem nohou zavířilo hedvábí. Překvapená Hermiona sklopila zrak a zjistila, že je oblečená do safírově modrého společenského hábitu. Naposledy měla na sobě flanelové pyžamo.

Řetízky drobných run vyšitých zlatem podél lemu a výstřihu se při pohybu leskly a ty drobné záblesky světla v ní vyvolávaly vzpomínky. V duchu byla zase v Příčné ulici nakoupit školní potřeby a zastavila se, aby se pokochala hábity ve výloze madame Malkinové.

„Slušely by ti, mami. Mají i tvou barvu,“ poznamenala Rose. „A není ta výšivka nádherná? Měla by sis je vyzkoušet.“

„Za tu cenu ne. Jsou příliš drahé a šaty, které mám, jsou ještě použitelné.“ Hermiona zavrtěla hlavou. „Když jste teď s Hugem oba v Bradavicích, nemůžeme si dovolit plýtvat. Počítám, že budu ráda, když vám školní hábity, které dnes koupíme, vydrží celý rok. Ty hábity nepustí dolů víc než tři centimetry, víš, a ty a Hugo rostete jako z vody.“ Zamyšleně se ohlédla k výloze. „Ale jsou krásné. Možná někdy.“

Teď měla ten dlouho obdivovaný hábit na sobě.

Přejela rukama po luxusní látce a při tom pohledu ztuhla. Její ruce byly opět jejíma rukama. Před desetiletími si s hrůzou uvědomila, že dříve napjatá, hladká kůže ustoupila krepovému papíru a stařeckým skvrnám. Aniž by si toho všimla, její ruce nahradily ruce její matky, ale teď z nich věk spadl a byly to opět její ruce.

V okamžiku se naklonila nad jeden ze stolů a zkoumala svůj odraz v leštěném dřevě. Otáčela hlavou sem a tam a prsty si přejížděla po tváři a krku. Odraz na stole nebyl tak přesný jako v zrcadle, ale bylo jasné, že už není vrásčitá a křehká stařena. Vypadala snad na třicet, nebo…

„Pětatřicet,“ zamumlala. Vždycky si myslela, že pětatřicet je nejlepší věk. Dostatečně zkušená na to, aby překonala nejistotu mládí, ale zároveň dostatečně sebevědomá na to, aby byla občas lehkovážná – věk nabízející to nejlepší z mládí i zralosti. Její matka kdysi řekla, že žena v pětatřiceti dozrává do krásy, a Hermiona s tím souhlasila.

„Ta změna je dost dramatická,“ ozval se Snape za jejími zády.

Hermiona se narovnala a otočila se k němu čelem.

„Co se děje?“ dožadovala se. „Proč jsem tady? A proč se tu objevujete na každém kroku vy? Zdá se mi to, nebo jsem se konečně zbláznila?“

Záblesk soucitu v jeho očích ji překvapil. Soucit? Od Snapea?

„Umíráte a já jsem se neobjevoval na každém kroku. Byl jsem tu celou dobu, ale viděla jste mě, až když se vaše tělo přiblížilo smrti. Pokaždé, když zesílil tlukot vašeho srdce, ztratila jste schopnost mě vidět. Lékouzelníci se pokoušejí udržet vaše tělo při životě, ale nepodaří se jim to. Upadla jste do kómatu. Počkáte tady, dokud nenastane čas jít dál, a já mám čekat s vámi.“

Hermiona svraštila čelo. „Proč zrovna vy? Bez urážky, ale sotva jsme se znali. Proč ne Ron? Nebo moji rodiče? Nebo dokonce Harry?“

Snape se podíval dolů a očistil si z rukávu neviditelný kousek žmolku. „Jsem tady, protože jsme byli určeni jako…“ Jeho výraz se uzavřel, zarazil se a odkašlal si.

Byl nesvůj, uvědomila si a zvědavě k němu přistoupila blíž.

„Byli určení jako co?“ vybídla ho.

„Spřízněné duše.“ Jeho hlas byl plochý a stále se na ni nedíval.

Hermioně spadla brada. „Spřízněné duše? Vy a já? Ale vy jste mě nenáviděl. Není možné, abychom byli spřízněné duše.“

Jsme spřízněné duše,“ zdůraznil. „Ne byli. Není to něco, co by se dalo znovu vyjednat jako pracovní smlouva.“

Šokovaná Hermiona poslepu vytáhla od nejbližšího stolu židli a klesla na ni, přičemž Snape zůstal stát kousek za ní. Snažila se vstřebat jeho slova. Ona a Snape byli spřízněné duše? Zdálo se jí to obskurní, ale pokud by to byla pravda, vysvětlovalo by to mnohé v jejím manželství. S Ronem byli přátelé a měli se rádi, ale vždycky jim chyběla nějaká nedefinovatelná vlastnost. Nikdy mezi nimi nevzniklo hluboké pouto, jaké očekávala, že se z manželství vyvine. Vždycky zůstávalo mimo jejich dosah, což je oba frustrovalo.

„Co je to s námi, Rone? Nikdy se na ničem neshodneme.“ Hermiona se posadila vedle svého manžela a sesunula se na opěradlo pohovky. „Už mě to nebaví.“

„Jo, já vím.“ Ron vypadal stejně unaveně jako ona.

„Udělali jsme chybu?“ zeptala se Hermiona smutně. „Myslím tím, že jsme se vzali.“

„Možná,“ odpověděl pomalu. „Neříkám to proto, abych ti ublížil, ale možná jsme měli po válce strávit pár týdnů pořádným muchlováním, a pak pokračovat jako přátelé.“ S letmým úsměvem nakřivo pokrčil rameny. „Ale to jsme neudělali. Mám tě rád, Hermiono. Kromě toho, kdybychom se nevzali, neměli bychom Rose a Huga. Když se na ně podívám, nedokážu si představit jiný život. Ty ano?“

Protřela si oči a zavrtěla hlavou.

„Tak to budeme zkoušet dál. Zvládneme to, i když se nemůžeme dohodnout na ničem jiném,“ řekl Ron. „Jestli jsou nějací dva lidé na světě dost tvrdohlaví na to, aby jim manželství fungovalo, tak jsme to my, ne?“

Její smích byl plný slz a ona si opřela hlavu o jeho rameno. „Dobře.“

Hermiona se zadívala na dřevěnou desku stolu před sebou. Dodrželi dohodu, naučili se dělat kompromisy a přestali se zabývat malichernými nepříjemnostmi. Ale jejich manželství nikdy nebylo tak úspěšné, jak doufali. Desítky let před Ronovou smrtí se jejich vztah postupně rozpadal a stával se spíše vztahem spolubydlících než manželů.

Měla by být zděšená při pomyšlení, že Severus Snape je její spřízněná duše, ale cítila jen překvapení. Oči se jí podezíravě zúžily, když si uvědomila, že se soustředí na Snapea, zatímco ignoruje něco, co by mělo být v popředí její mysli. Měla by si dělat starosti o Rose, Huga a zbytek své rodiny. Musí být strašně rozrušení. Jakmile se však tato myšlenka zformovala, vystřídala ji naprostá jistota, že její rodina bude v pořádku a všechno bude tak, jak má být.

Nikdy si nebyla jistá, že její rodina bude v pořádku i bez ní. Vždycky byla tajně přesvědčená, že se jejím blízkým stane něco hrozného, pokud tam nebude, aby na ně dohlížela.

„Změnilo tohle místo moje emoce?“ zeptala se a hlas jí zostřilo znepokojení.

„Ano, v jistém smyslu,“ odpověděl Snape. „Toto místo usnadňuje přechod mezi světy. Jak se rozpadají pouta, která vás vážou k vašemu starému životu, začínají se rozpadat i vaše staré emoce. Zpočátku to může být nepříjemné.“

„Řekla bych, že to je slabé slovo.“ Zhluboka se nadechla a pomalu vydechla. Jak to, že ještě dýchá bez fyzického těla? Podívala se přes rameno na Snapea. „Staré zvyky zřejmě těžce umírají – odpusťte mi tu slovní hříčku – ale nemá smysl se nade mnou vyvyšovat. Nejsem prvorodička a mám podezření, že ve skutečnosti nejsme v Bradavicích.“

„Já se nevyvyšuji, Grangerová,“ zamračil se. „Jen stojím.“

V jeho očích se objevil zvláštní výraz a Hermiona měla dojem, že ho ranila. Nejdřív její nezájem o rodinu a teď ranila Snapeovy city?

„Ach, tohle místo je hodně divné,“ zamumlala a pak gestem ukázala na židli naproti sobě. „Prosím, posaďte se a klidně mi můžete říkat Hermiono.“

ooOOoo

Seděli naproti sobě a mlčeli, až na jemné bubnování jejích prstů o povrch stolu. Snape jí dobrovolně žádné informace neposkytoval a Hermioně vířilo hlavou tolik otázek, že si nebyla jistá, kde začít. Když se ticho natahovalo, naklonila hlavu a prohlédla si ho.

Snapeovi bylo osmatřicet, když zemřel, ale teď vypadal mladší. Pětatřicet, zašeptala jí mysl a ona se kousla do rtu proti nemístnému nutkání se zasmát. Strohé úhly jeho obličeje a jestřábí nos zůstaly stejné, ale hluboké vrásky kolem úst a na čele se vyhladily. Tmavé kruhy pod očima zmizely a černé vlasy se mu leskly spíš zdravím než olejem a splývaly mu v hladké kaskádě na ramena. Jeho zažloutlá pleť ztratila popelavý nádech, a přestože byl stále štíhlý, už to nebyla ta mrtvolná postava, jakou si pamatovala. Nebyl to v žádném případě pohledný muž, ale osvobození od břemene dřívějšího života mu očividně svědčilo.

Její prsty přestaly s neklidným pohybem. „Jaké to je, ten další život?“

Snape lehce zavrtěl hlavou. „Nedokážu to popsat tak, abyste tomu rozuměla.“

Její chování okamžitě ochladlo. „Jak jsem řekla, pane profesore, už nejsem školačka. Je mi sto čtyřicet šest let a jsem naprosto schopná pochopit cokoli, co řeknete.“

„Jmenuji se Severus,“ řekl tiše. „A vaše tělo stále žije, i když jen sotva. Dokud zůstáváte naživu, jsou prostě věci, které nejste schopna zcela pochopit.“

Zkuste to, Severusi,“ naléhala.

Jeho tmavé oči se pobaveně zaleskly a pomalu si jedním dlouhým prstem přejel po rtech.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „V příštím životě jsou vyhlídky krásnější než cokoli, co jste kdy viděla nebo ještě uvidíte, a přesto je každé místo úžasnější než to předchozí. Existují velké knihovny plné knih, které nebyly nikdy napsány o myšlenkách, které nebyly nikdy promýšleny, a i kdybyste přečetla každou z nich, nikdy je nepřečtete všechny. Souhrn veškerého vědění máte na dosah ruky a budete znát odpověď na každou otázku, která kdy byla položena, ale nikdy nebudete znát odpověď na všechny otázky.“ Zvedl obočí a usmál se. „Předpokládám, že ta poslední část pro vás bude obzvlášť frustrující. Mám pokračovat v chrlení toho, co se jistě musí zdát jako paradoxní nesmysl, nebo jsem se už vyjádřil dostatečně?“

„No dobře.“ Podrážděně si odfrkla. „Chápu, že je to něco, co se musí spíš zažít, než vysvětlovat. Alespoň to nebude nuda.“

Obočí mu vystřelilo vzhůru. „Čekala jste, že se budete nudit?“

Pokrčila rameny. „Mělo by to tam být dokonalé, ne? Tak mi to říkali už v dětství. Někomu se to určitě líbí, ale mně věčná dokonalost vždycky připadala dokonale nudná.“

Zasmál se a jí se rozšířily oči. Severus Snape se smál. To bylo něco, co v životě neviděla. Změkčily se drsné roviny jeho tváře a zjemněly křivky rtů. Dělalo ho to… téměř přitažlivým.

Zneklidněná ztratila myšlenky a vyhrkla první otázku, která ji napadla. „Kde jste čekal, když jste zemřel?“

„Čekal jsem tady.“ Gestem ukázal na knihovnu.

„Harry mi řekl o King's Cross.“

Severus vzal tu zdánlivou nesrovnalost na vědomí. „To prostředí je prakticky pro každého jiné.“

„Ale ne pro nás dva,“ řekla pomalu.

„Ne.“ Znovu od ní odvrátil pohled. „Ne pro nás dva.“

Rozhlédla se po knihovně, po řadách knih čekajících na přečtení, a přemýšlela o důsledcích jeho prohlášení. Vždycky tuhle knihovnu milovala a Severus ji měl zřejmě také rád. Ron se v každé knihovně nudil k smrti, jakmile vyčerpal všechny časopisy o famfrpálu.

„Byla jsem za Rona provdaná přes sto let,“ pronesla Hermiona náhle. „Jestli jsme my dva spřízněné duše, tak kdo byla ta jeho?“

„Katie Bellová,“ odpověděl Severus.

Hermiona pátrala ve svých emocích po záchvěvu žárlivosti nebo nejistoty z vědomí, že jejímu manželovi víc seděla jiná žena, ale necítila nic jiného než přijetí.

„Katie Bellová by se k Ronovi hodila,“ pravila nakonec. „Oba milovali famfrpál, a kdyby žila, určitě by měli i jiné společné zájmy. Zahynula během bitvy v Bradavicích.“

„Toho dne zemřelo mnoho lidí,“ pronesl Severus s netečným výrazem.

„Ano, a vy jsi toho dne zemřel také,“ řekla. „Víte, zažádali jsme pro vás o posmrtné udělení Merlinova řádu. Zprávu jsem vypracovala já a Harry ji osobně předložil Starostolci.“

„Žádost zamítli,“ odvětil Severus. Nebyla to otázka.

„Ano, zamítli ji.“ Hermiona si povzdechla. „Ale snažili jsme se. Strávila jsem týdny nad výzkumem. Dokonce jsem o vás mluvila s Luciusem Malfoyem, i když bylo potřeba přímé výhrůžky ministra Pastorka, aby to Malfoy udělal. Ale i pak mi věnoval jen pár minut v Děravém kotli.“

Hermiona rezolutně ignorovala čarodějnici chlemtající polévku u vedlejšího stolu a poklepávala brkem o spis rozložený na stole, zatímco sledovala muže sedícího naproti ní. „Bylo nám řečeno, že profesor Snape nastoupil do Bradavic s tím, že ví o černé magii víc než většina studentů sedmého ročníku. Je to pravda?“

Lucius Malfoy pozvedl jedno jemné obočí. „Přesnější tvrzení by bylo, že Severus věděl o černé magii víc než většina nebelvírských studentů sedmého ročníku. Rozhodně ne víc než většina sedmáků Zmijozelu. Na Havraspárku jeho matka udělala v tomto ohledu to nejlepší, co mohla.“

„Chcete říct, že ho jeho matka učila černé magii?“ Hermioniny prsty se v úžasu sevřely kolem brku.

„Kdo jiný?“ Do Malfoyova hlasu vstoupil nádech opovržení. „Určitě ne jeho mudlovský otec.“

„Ale proč by něco takového dělala jeho matka? To už hraničí s týráním…“

„Týráním?“ Lucius ji přerušil a jeho bledě šedý pohled ztvrdl. „Eileen Princeová byla obyčejná, mrzutá čarodějka, která porodila obyčejného, mrzutého polokrevného syna. Severus byl zjevně určen do zmijozelského koleje a ona věděla, jaký posměch a výsměch ho tam čeká. Ale také věděla, že zmijozelští si váží moci. Nemohla svému synovi dát krásu, půvab ani čistotu krve, ale mohla mu dát moc. Tím, že Severuse učila černé magii, se snažila svého syna ochránit. Udělala by nějaká matka, která miluje své dítě, něco menšího?“

„Dávám Malfoyovi za pravdu,“ řekla Hermiona. „Byl to bigotní, arogantní hajzl, ale dal mi několik věcí k zamyšlení.“

Severus se slabě usmál. „Lucius a Narcisa byli moji přátelé. Těch jsem měl málo.“

„Kdybyste přežil, myslíte, že bychom se spřátelili?“ zeptala se Hermiona. „Pokud jsme spřízněné duše, jistě by to bylo nevyhnutelné.“

„Ne nutně,“ zavrtěl hlavou. „Kdybych přežil, asi by se toho moc nezměnilo. Strávil bych zbytek života touhou po Lily a neustále bych všechny ostatní ženy srovnával s její dokonalostí. Držel jsem se minulosti tak pevně, že jsem si nepřipouštěl budoucnost.“

„Viděla jsem vzpomínky, které jste Harrymu zanechal,“ přiznala Hermiona a omluvně se na něj podívala. „Malfoy mi o Lily něco málo řekl, ale já už jsem to věděla.“

„Pak tedy víte, že jsem přátelství s ní zničil,“ řekl Severus.

Hermiona nad tím prohlášením mávla rukou. „Neudělal jste to jen vy sám. Urazil jste Lily, ale pak jste se jí upřímně omluvil. A já ty vzpomínky viděla, Severusi. Viděla jsem, jak flirtovala s Jamesem Potterem, zatímco vy jste visel ve vzduchu a dusil se mýdlovými bublinami. Můžete mít svůj díl viny, ale Lily si svůj díl zaslouží taky. Oba jste udělali hloupé chyby a vaše přátelství se pod jejich náporem rozpadlo. Ale byli jste děti a děti dělají hloupé chyby.“

Severus pomalu přikývl. „Teď si to uvědomuji, ale tehdy jsem nemohl vidět nic jiného než své vlastní pocity. Lily byla s Jamesem Potterem skutečně šťastná. Možná by byla dost spokojená se mnou, kdybych byl jiný muž. Ale já jsem jiný muž nebyl.“

„No, teď jste úplně jiný,“ podotkla Hermiona. „Nedokážu si představit, že bychom se o tomhle bavili se Severusem Snapem, kterého si pamatuji.“

„A stačilo mi zemřít, abych to zvládl,“ prohodil suše.

Hermiona se usmála se smíšeným pocitem radosti a úlevy. Severus měl přece jen smysl pro humor. Humor nebyla vlastnost, kterou by mu v životě přisuzovala. Některé z urážek, které ho slyšela vrhat na studenty, se daly chápat jako zábavné, pokud měl člověk smysl pro černý humor, ale i ty nejneškodnější měly krutý osten.

Nasměrovala rozhovor zpět k jejich předchozímu tématu. „Poté, co jsem mluvila s Luciusem Malfoyem, se mi podařilo vypátrat jednoho z vašich mudlovských příbuzných, ale ten toho o vás jako o dospělém moc nevěděl.“

„Ano, vím,“ odvětil Severus a jeho výraz poněkud zkysl. „A Bertram jako obvykle nehorázně flirtoval. Už jako teenager si o sobě myslel, že je pro ženy neodolatelný. Vždycky trpěl sebeklamem.“

„Jak víte, že jsem mluvila s vaším bratrancem Bertramem?“ zeptala se Hermiona překvapeně.

„Stejně jako jsem věděl, že jste mluvila s Luciusem; dohlížel jsem na vás po celý váš život,“ odpověděl Severus.

„Dohlížel na mě?“ Hermiona položila jeden loket na stůl a opřela si bradu o dlaň. „Jako anděl strážný?“

Nepatrně se ušklíbl. „Dávám přednost termínu ochranná bytost.“

Potěšena jeho reakcí se zazubila. „No jo, to určitě, ale neměl byste být oblečený v bílém a mít křídla a svatozář?“ Naklonila se dopředu s přehnaně nevinným výrazem. „Jste si jistý, že jste pořádný anděl?“

Pohrdavě si odfrkl. „Pokud si vzpomínám, nikdy jsem neřekl, že jsem něco pořádného, a zabředla jste do židovsko-křesťanských představ. Odmítám se podbízet stereotypům.“

Zasmála se. „Takže jak funguje být ochrannou bytostí?“

„Když jedna spřízněná duše zemře dřív než druhá, bdí pak nad přeživším, aby mu poskytla vedení v krizových situacích.“

„Jak jste měl poskytovat vedení?“ zmateně se na židli narovnala. „Nebyl jste duch. Nebylo to tak, že byste se mnou mohl mluvit.“

„Vlastně jsem s vámi mluvit mohl, ale byla jste tak tvrdohlavá, že jsem musel křičet, než vaše podvědomí vůbec něco uslyšelo.“

„Kdy jste to zkusil?“ zeptala se zvědavě.

„Nabízel jsem vám rady nebo jiné komentáře,“ ignoroval její ušklíbnutí, „v různých obdobích vašeho života, ale poprvé jsem se s vámi skutečně pokusil promluvit v den, kdy vás Weasley požádal o ruku. Ale nefungovalo to. Opakovaně jsem na vás křičel, abyste ho odmítla, ale vy jste si jenom protřela ucho.“

„To jsi byl vy? Myslela jsem, že mi hučí v uších.“ Najednou ztichla a oči se jí zakulatily. „Počkejte chvíli. Jestli jste mě sledoval, znamená to, že jste se díval celou dobu?“ Její hlas se zvýšil o oktávu. „I když jsem byla sama? I když jsme byli s Ronem…“

„Nedíval. Dohlížel,“ přerušil ji Snape. „Rozhodně jsem neměl žádné chlípné choutky, zvlášť ne co se týká vašeho sexuálního života. Pohled na zadek Ronalda Weasleyho, který se pohupuje nahoru a dolů, je sotva náplní jakékoli erotické fantazie.“

Rozpolcená mezi rozpaky a urážkou se na něj zadívala. „Viděl jste mě nahou.“

„Mnohokrát.“ Po tváři mu přelétl úsměv a pak se zarazil. „I když bych se obešel bez toho, abych byl svědkem hrůz porodu. Rozhodně jsem v tom případě viděl víc, než bych si přál.“

Na okamžik se zakoktala „To je hrubé. A co je to za nesmysl ‚víc, než bych si přál‘? Říkal jste, že žádné chlípné choutky.“

„Občasný obdivný pohled není chlípný. Byl to jen,“ jeho dlouhé prsty se zatřepetaly v letmém gestu, „občasný uznalý pohled. Těžko jste mohla čekat, že se nebudu dívat. To by byla příliš velká zdrženlivost dokonce i od mrtvého muže.“

Hermiona zírala. Snape jí složil kompliment a zároveň si ji dobíral.

„No, doufám, že jste se nenudil,“ podotkla slabě.

„Ne často, to ne. Přiznávám, že jsem si moc nevšímal, když byly vaše děti malé,“ připustil. „Nebylo to nejskvělejší období vašeho života. Přibližně pět let se zdálo, že jediná slova, která jste pronesla, byla: ‚už máš zase pokakané pleny? Ne, Rone, jsem příliš unavená‘. A pak opakovaný přednes ‚Polámal se mraveneček‘.“

Hermiona otevřela ústa, aby protestovala, ale náhle je zavřela. Vzpomněla si na dobu, kdy byly její děti malé, a jak tehdy přemýšlela, jestli se ještě někdy zvládne bavit s dospělými. Nakonec rezignovaně pokrčila rameny.

„Ano, no, zlepšilo se to,“ řekla.

„Zlepšilo,“ souhlasil. „Se zájmem jsem sledoval vaši kariéru. Byla jste úspěšná na několika úrovních. Povýšit na předsedající Starostolce je docela úspěch, zvlášť na mudlorozenou.“

„Byla jsem první,“ dodala s úsměvem.

„Vaše rodina na vás byla nesmírně pyšná.“

„Ano, byla. Zejména Ron se nemohl ubránit chlubení. Vždycky říkal, že dokážu každého přetrumfnout.“ Při náhlé myšlence naklonila hlavu. „Byla tam s vámi Katie Bellová? Jestli jste sledoval mě, pak musela sledovat i Rona. Mluvil jste s ní?“

„Byla tam, ale moje povědomí o ní bylo omezené, stejně jako její povědomí o mně. Naším cílem bylo hlídat spřízněné duše, ne spolu mluvit.“

„Nežárlila na čas, který jsem trávila s Ronem?“

„Ne,“ odpověděl. „Takto se mě chcete zeptat, jestli jsem podlehl žárlivosti?“

„Podlehl?“ Povytáhla obočí.

„Jen když se Weasley se svou spřízněnou duší shledal dřív, než jsem se já shledal s vámi.“ Křivě se usmál. „Čekal jsem déle.“

„Jen o trochu déle,“ odvětila Hermiona suše a pak pokrčila rameny. „Musím uznat, že to všechno berete pozoruhodně dobře. Myslela bych si, že se budete zlobit, když se dozvíte, že jsem vaše spřízněná duše. Opravdu jste mě neměl moc rád.“

„Neměl jsem moc rád nikoho,“ podotkl s náznakem úsměvu. „Zpočátku mě ta zpráva poněkud znepokojila – byla jste přece má bývalá studentka – ale měl jsem víc než sto let, abych se s tou situací vyrovnal. Vidět na vlastní oči, že jsme kompatibilní, mi hodně pomohlo. V životě nás bavily stejné věci. Byli jsme loajální až do idiocie, dokud nebyly ohroženy naše konkrétní zájmy, a ani jeden z nás nestrpěl hlupáky. Mohli jsme se jeden od druhého mnohému naučit.“

Jeho pohled sklouzl z jejího. „Jste také energická, inteligentní žena. Každý by byl poctěn, kdyby se dozvěděl, že jste jeho spřízněná duše.“

„Děkuji.“ Usmála se a pokusila se zachytit jeho pohled, ale on dál odvracel zrak. Zmateně se narovnala a sklopila oči. Jednou rukou svíral okraj stolu, v napjatých vazech a konečcích prstů tvrdě přitisknutých ke dřevu bylo patrné napětí.

Proč byl tak napjatý? Skoro jako by se bál… Její rty se roztáhly v tichém porozumění. Bál se, že ho odmítne. Proto se jí nepodíval do očí, když jí říkal, že jsou spřízněné duše, nebo když jí teď skládal komplimenty. Celý život byl odmítán a očekávání toho bylo tak zakořeněné, že to předpokládal i teď, dokonce i tady na nejbezpečnějším místě.

Studovala toho hrdého muže před sebou a v srdci jí rozkvetl prudký ochranitelský pocit. Severus Snape strávil celý život pokáním vůči své dětské lásce. Zemřel ve snaze zbavit svět zrůdy a bezpochyby držel klíč ke vší vášni, která jí v životě chyběla. Už by se neměl bát odmítnutí.

Hermiona se natáhla přes stůl a lehce položila svou ruku na jeho. Překvapeně střelil tmavýma očima k jejím a ona se usmála.

„Víte, ráda vás poznám, a nepochybuji o tom, že spolu budeme šťastní.“

Hermioně se sevřelo srdce při pohledu na naději, která mu náhle zaplála v očích. Ať už bude v příštím životě dokonalý, nebo ne, hodlala to Lily Potterové při první příležitosti pořádně vytmavit a pár ostrých slov měla vyhrazených i pro Albuse Brumbála.

„Jen bych si přála, abychom věděli, že jsme spřízněné duše, dokud jsme byli oba naživu,“ pokračovala Hermiona. „Věci by se vyvíjely úplně jinak.“

„Ale ne nutně k lepšímu,“ oponoval Severus a jeho tón podbarvila stopa lítosti. „Když jsem vás poznal, byla jste moje studentka, teprve dítě, a ta situace by pro nás oba byla nepříjemná. V nejlepším případě byste byla privilegovaná, v nejhorším pranýřovaná, aby to nevypadalo, že vás zvýhodňuji. Zcela jistě bych chránil spíše vás než Pottera a pak bych byl vaší přítomností ve chvílích umírání natolik rozptýlen, že lze pochybovat, že bych Potterovi věnoval potřebné vzpomínky. Celkově vzato, pro kouzelnický svět naprostá katastrofa, nemyslíte?“

„Takhle jsem o tom neuvažovala,“ připustila.

Jeho výraz se změnil v zamyšlený. „I když možná moje podvědomí znalo základy: bystrá dívka narozená v mudlovském prostředí. Možná proto mě Lily tak přitahovala.“ Pozvedl obočí. „Koneckonců jste přišla pozdě.“

„Pozdě?“ Zamrkala.

„Narodil jsem se o dvacet let dřív než vy,“ podotkl, ale v jeho hlase nebyla žádná jedovatost a slabě se usmál. „Možná duše čekají ve frontě na zrození. Pokud je to tak, nepochybuji, že jste si četla a těch dvacet let strávila tím, že jste si říkala: ‚za chvilku tam budu. Už jen jednu kapitolu‘!“

Usmála se. „Nebo jste možná přišel dřív vy.“

„Opravdu si myslíte, že jsem spěchal, abych dospěl k tomu konkrétnímu životu, který jsem žil?“

„Máte pravdu.“ Její úsměv se změnil v pochmurný. „Jestli vás to utěší, slibuju, že už nikdy nepřijdu pozdě.“

„To je sice ohleduplné, ale už to není problém.“

„Proč ne?“

„Protože jsme žili své životy, Hermiono, a ty už skončily,“ připomněl jí jemně. „Teď už můžeme jen jít dál.“

Vstala tak prudce, že její židle zavrzala o podlahu. Ruce si položila na boky a přimhouřila oči.

„Ale to není fér!“ trvala na svém. „Nedali nám šanci. Neměli jsme žádnou skutečnou příležitost se poznat. Kdo kdy slyšel o tom, že by se spřízněné duše rozdělily ještě dřív, než se z nich stanou přátelé? To je prostě lajdácké vedení. Až se dostaneme z téhle knihovny, hodlám si s někým promluvit a vyřešit to.“

Postavil se čelem k ní a tázavě pozvedl jedno obočí. „S někým?“

„S někým, kdo to má na starosti.“ Mávla rukou v neurčitém gestu.

Odfrkl si. „S tím hodně štěstí. Mám podezření, že konečně narazíte na někoho, koho přetrumfnout nedokážete.“

„Myslíte, že to nedokážu?“ Neústupně stiskla rty.

„Myslím, že se o to pokusíte,“ odpověděl a usmál se. „Nikdy jste nebyla z těch, které se vzdávají, když už se do něčeho pustí.“

Náhlá záře za jeho zády upoutala její pozornost. Podívala se za něj a oči se jí rozšířily.

„Severusi,“ ukázala, „je to ono?“

Otočil se a spatřil jednoduché klenuté dveře, které stály tam, kde ve skutečné bradavické knihovně žádné nebyly. Nebyla tam žádná opěrná zeď, žádné trámy, které by ji podpíraly, jen dveře čekající na otevření.

„Ano, to je ono.“ Vzal ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. „Jste připravená?“

Zhluboka se nadechla a přikývla.

„Dveře si budete muset otevřít sama,“ řekl. „Nikdo to za vás neudělá.“

Hermiona vzhlédla k Severusovi a propletla si prsty s jeho. „Projdeme společně.“

„Dobře,“ souhlasil a usmál se.

Zaváhala jen na zlomek vteřiny, pak zvedla volnou ruku a natáhla se, aby se dotkla hladkého dřeva. Dveře se okamžitě otevřely a místnost zalilo zlatavé světlo.

Hermiona se pevně držela Severusovy ruky, a když procházeli dveřmi do dalšího života, zašeptala: „A na to přetrumfnutí se teprve podíváme.“

 

Epilog

Solomon stál na kraji hřiště, ramena měl shrbená a tenkými prsty si nevědomky škubal za roztřepený lem trička. Vítr mu čechral černé vlasy a jeho tmavé oči sledovaly krásnou dívku, která se svou sestrou poskakovala za jasně oranžovým míčem. Sledoval ji už několik dní a snažil se sebrat odvahu, aby se k ní přiblížil. Zelené oči se jí při smíchu blýskaly a tmavě kaštanové vlasy se jí leskly v teplém červnovém slunci. Lucy Suttonová byla nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl, a on byl odhodlaný si s ní promluvit. Problém byl v tom, že nikdy nebyla sama. Vždycky ji doprovázela její sestra nebo jiné kamarádky.

Sebral odvahu, zhluboka se nadechl a vykročil vpřed, aby se vzápětí zarazil, když se mu do cesty postavila cizí dívka. Husté světle hnědé vlasy měla stažené sponou, ale uniklé pramínky se jí ve větru vlnily a tvořily kolem hlavy svatozář.

„Ty jsi kouzelník, že?“ vyhrkla.

Překvapeně se na ni zamračil. „Kdo jsi?“

„Jsem Hortenzie Millerová a jsem čarodějka. Nejsi ty kouzelník?“

Solomon si ji prohlédl nahoru a dolů. Nosila džíny a tenisky jako on, ale její byly nové a drahé, ne obnošené a z druhé ruky. Také se pohupovala na nohou a téměř vibrovala vzrušením. Kdyby si nedala pozor, ztratila by kontrolu nad svou magií. Už takhle viděl, jak jí na konečcích prstů probleskují zbloudilé jiskřičky.

„Uklidni se,“ vyštěkl. „Neměla bys to takhle rozkřikovat. Co kdybych byl obyčejný špinavý mudla?“

„Ale nejsi.“ Její výraz nabyl na samolibosti. Přestala se vrtět a z prstů jí pomalu přestávala unikat magie. „Jak se jmenuješ?“

„Solomon Keene.“ Jeho oči se zúžily. „Jak víš, že jsem kouzelník?“

„To netuším.“ Pokrčila rameny. „Viděla jsem tě a prostě jsem to věděla.“ Otočila se a podívala se přes hřiště. „Sledovala jsem tě a ty jsi sledoval ji. Proč? Znáš ji? Je to taky čarodějka?“

Zamračil se a přál si, aby ta dívka zmizela; pletla se mu do plánů.

„To se vždycky tolik vyptáváš? Je to mudla a já znám její jméno,“ přiznal neochotně. Jeho pohled se vrátil k Lucy. „Je hezká.“

„Já jsem taky hezká,“ podotkla Hortenzie.

Odfrkl si a vrhl po ní pohrdavý pohled. „Je hezčí než ty.“

„To bylo neslušné,“ opáčila Hortenzie. Na okamžik se naštvala, ale on ji koutkem oka pozoroval a přesně viděl okamžik, kdy její zvědavost přemohla ublížené city.

„Ty už jsi v Bradavicích? Nemůžu se dočkat, až začne školní rok. Chci se všechno naučit.“

Solomon si povzdechl. Nehodlala odejít, že ne? Vzdal to a otočil se k ní.

„Taky nastoupím první rok,“ přiznal.

„Už jsem přečetla všechny knížky.“ Měla ze sebe takovou radost, až se divil, že z toho ještě nepraskla. „Ministerstvo kouzel poslalo do našeho domu zástupkyni s mým bradavickým dopisem a ta nás všechny vzala do Příčné ulice. Rodiče mi koupili knihy i hůlku.“

„Já mám taky svou hůlku.“ Znovu se zamračil. „Ale na knížky si musím počkat, dokud táta nedostane další výplatu.“

„Aha.“ Hortenzie vypadala zaraženě. Zjevně by považovala za hrozné neštěstí, kdyby musela čekat na knihy. To on ostatně také.

„No,“ protáhla to slovo pomalu, „předpokládám, že bych ti mohla ukázat své knihy, kdybys chtěl.“

Solomon si odfrkl. „Proč bych je měl chtít vidět? Můžu se na ně podívat přes okno v Krucáncích a kaňourech, kdykoliv budu chtít.“ Jeho pohled se změnil ve zkoumavý. „Ale kdybys mi půjčila své knihy, než si pořídím vlastní, mohl bych tě naučit, jak používat hůlku. už kouzla umím.“

„Umíš?“ Viditelně ji to zaujalo a pak se jí svraštilo čelo. „Ale my nesmíme používat kouzla mimo Bradavice. Je to proti pravidlům.“

Protočil očima a zavrtěl hlavou. „Jsi mudlorozená, takže nemůžeš vědět, jak to funguje. Moje máma je čarodějka a říkala, že se kouzla sledují jen na místě, ne na osobě. Proto mě mohla naučit používat hůlku. Půjdeme do Děravého kotle. Je tam vždycky plno čarodějek a kouzelníků a ministerstvo nebude vědět, že tam kouzlíme my.“

„Nemůžeme jít prostě k tobě domů?“ zeptala se. „Je tvoje máma doma?“

Jeho výraz se změnil a prsty znovu neklidně škubaly za roztřepený lem košile.

„Ne. Nemůžeš jít ke mně domů,“ řekl a jeho tón zněl ploše. „Je to Děravý kotel, nebo nic.“

Hortenzie si to promyslela a zamyšleně našpulila rty.

„Dobře,“ řekla. „Když mě naučíš používat hůlku, půjčím ti své knihy. Ale musíš mi slíbit, že s nimi budeš zacházet opatrně. Moji rodiče by se zbláznili, kdybych je ztratila.“

Střelil po ní pohrdavým pohledem. „Já vím, jak se o knihy starat.“

„Kdy chceš jít?“ zeptala se.

„Kdy si můžu půjčit tvoje knihy?“ vypálil na ni.

„Hned, jestli chceš. Bydlím jenom támhle.“ Ukázala přes hřiště. „Stejně musím jít za pár minut na oběd. Můžeš jít na oběd se mnou. Máma s tátou jsou v práci, ale je tam babička.“

Solomon pochybovačně zavrtěl hlavou, ale Hortenzie mluvila dál.

„Dáme si oběd a potom si můžeš vzít ty knížky. Pak se rozhodneme, kdy půjdeme do Děravého kotle.“ Jednou přikývla, jako by bylo o všem rozhodnuto.

„Nebude se babička zlobit, že jsi někoho přivedla na oběd bez dovolení?“ zeptal se.

„Ne, vždycky říká, že bych měla mít víc kamarádů.“ Hortenzie si spustila ruce k bokům a hlavu mírně naklonila dozadu a doprava. Instinktivně poznal, že napodobuje svou babičku. „Budeme mít sendviče s rostbífem…“

V tu chvíli Solomon zaváhal. „Rostbíf mám rád.“

Hortenzie se s vemlouvavým výrazem naklonila dopředu. „Budou tam i brambůrky a čokoládové sušenky.“

Ustoupil. „Dobře, jdeme.“

Hortenzie se s vítězoslavným zábleskem v očích usmála a vedla ho přes hřiště. Při chůzi obešli prostor, kde si hrála Lucy se svou sestrou.

Sestra právě prudce odrazila míč a Lucy se ho snažila chytit, ale míč proletěl mimo její dosah, dopadl na zem, nevyzpytatelně se zakymácel a pak se zakutálel do keře několik metrů před Solomonem.

Ten ztuhl. Matně si uvědomoval, že Hortenzie pokračuje v chůzi, ale jeho pozornost byla upřena na tu zářivou oranžovou skvrnu, napůl skrytou uprostřed křoví. Lucy se blížila, hlavu skloněnou, a hledala míč. Stačilo k ní jen dojít, zvednout míč a odnést jí ho. Byla to dokonalá příležitost. Jakmile si spolu začnou povídat, byl si jistý, že Lucy přesvědčí, aby s ním strávila celé odpoledne. S Hortenzií si mohl promluvit kdykoli. Při té myšlence se zamračil. No, nejspíš ne. Urazila by se, že dal přednost jiné dívce před ní. Kdyby to bylo opačně, určitě by jí takovou urážku neodpustil.

Hortenzie už byla kus před ním a teď zavolala. „Solomone, pojď!“

Lucy zvedla hlavu a podívala se směrem k Hortenzii, pak pohlédla na Solomona. Usmála se.

Solomon stál uprostřed mezi oběma dívkami a těkal mezi nimi pohledem sem a tam. Přepadl ho pocit neklidu. Nechápal proč, ale věděl, že tahle volba je důležitá.

„Solomone, pospěš si!“ znovu zavolala Hortenzie. „Už je skoro poledne a já jsem slíbila, že už nikdy nepřijdu pozdě.“

Při jejích slovech mu v mysli cosi nevysvětlitelného zapadlo na své místo a sevření v hrudi polevilo. Povzdechl si, otočil se k Hortenzii a dlouhými kroky ji dohnal. To ty knihy, říkal si. Opravdu si chtěl ty knihy přečíst.

„To jsi vždycky taková panovačná kráva?“ zeptal se, když k ní došel.

„Ano,“ odpověděla jízlivě. „Jsi vždycky takový nevychovaný blbec?“

„Ano.“ Usmál se, mírně ohromen tím, že neváhala urážku opětovat.

Zazubili se na sebe, Hortenzie chytila Solomona za ruku a zatáhla.

„Tak pojď,“ řekla. „Chci, abys mě naučil všechno o magii.“

Solomon se podíval přes rameno na Lucy a pak s Hortenzií vykročil k okraji hřiště.

Už se neohlédl.

 

 

Konec

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 26.01. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Archivované komentáre


Re: Nikdy není příliš pozdě Od: denice - 24.01. 2022
Stačilo zavřít oči a slyšela jsem tvůj hlas. Krása nesmírná. Děkuji, Lupinko.
Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Lupina - 26.01. 2022
Kéž by šel vrátit čas... Díky za komentář, deníce.

Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Jacomo - 24.01. 2022
Nádherná, hluboce lidská povídka, která mě moc vzala za srdíčko. Spousta úsměvných i trochu nahořklých střípků ze života s velkou nadějí v závěru. Tleskám výběru a moc děkuju za její objevení a překlad, Lupinko. S bonusem tvého hlasu a v báječné společnosti to byl přímo nadpozemský zážitek.
Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Lupina - 26.01. 2022
Tuto povídku už budu mít navždy spojenou se setkáním :-) Kdyby tak šel vrátit čas... Děkuji za komemntář, Jacomo.

Re: Nikdy není příliš pozdě Od: zuzule - 24.01. 2022
Ach, moc pekne cteni. Je dobre, ze napodruhy to vyslo. :) Moc dekuju!
Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Lupina - 26.01. 2022
Hermiona to prostě nenechala projít tomu, kdo za to mohl :-) Díky za komentář, zuzule.

Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Claire - 21.01. 2022
Moc zajímavá povídka, většinou dost nahořklá ale v závěru by se mohla objevit i jistá míra sladkosti - a hlavně výhled na lepší příští. Ač nejsem obmyšlenou, přesto děkuji za krásné počtení.
Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Lupina - 26.01. 2022
Já děkuji za komentář, Claire.

Re: Nikdy není příliš pozdě Od: kakostka - 21.01. 2022
ochhh, zjistit, že je Severus spřízněná duše s Hermionou a pak na ni přes sto let čekat... uffff. Krásné záblesky a střípky, včetně jistého pochopení, proč to s Ronem nevyšlo jak mělo a zároveň vidět, že se oba snažili, i Ron je fajn.... Děkuju za tuhle mnaminku, ikdyž je pro Marci a těší mne, že po druhé to klapne líp, navíc se Severus asi častěji nají a bude mít náskok v učebnicích a tak.
Re: Nikdy není příliš pozdě Od: Lupina - 26.01. 2022
Spříněné duše, krásná představa, že? A ještě hezčí, že Hermiona dokázala zařídit, aby dostali druhou šanci. Děkuji za komentář, kakostko.

Prehľad článkov k tejto téme:

Musyc: ( Lupina )26.05. 2023Letters Without Answers
Scattered Logic: ( Lupina )21.01. 2022Nikdy není příliš pozdě
Scattered Logic: ( Lupina )09.01. 2022Dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt
Scattered Logic: ( Lupina )31.12. 2021Drobná chyba ve výpočtu
Gilpin: ( Lupina )25.11. 2015Všechny ochránit
Hayatonyaaa: ( Lupina )18.11. 2015Samá zmařená akce
IllustrisFlamma: ( Lupina )11.05. 2015Lepší než pomsta
worldsapart: ( Lupina )14.02. 2015To jediné - 3/3
worldsapart: ( Lupina )13.02. 2015To jediné - 2/3
worldsapart: ( Lupina )12.02. 2015To jediné - 1/3
8thweasleykid: ( Lupina )11.01. 2015Moudrý klobouk a ptačí chřipka
Shadowed Shinobi: ( Lupina )12.01. 2014Slova nevyřčená
Loten: ( Lupina )05.06. 2013Crossroads