Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola třicátá šestá

Lenka?

---------------------------------------------------

 

„Cože?“ nepřítomně se podivil Harry stojící před vstupem do Havraspáru. „Ale vlak přece dorazil už před hodinou.“

Byla to učiněná muka, čekat celou tu hodinu, než se vydal najít Lenku. Ale myslel si, že bude lepší, když jí nechá nějaký čas na vybalení a trochu odpočinku, když strávila skoro celý den ve vlaku.

„Já vím, přijela jsem s ním,“ odpověděla dívka, podle Harryho odhadu tak páťačka. Její neustálé mrkání začínalo Harrymu jít na nervy, snažil se na ni nezírat, ale nebylo to snadné. „Lenka ve vlaku nebyla a tady taky není.“

„No a kde tedy je?“

„Nemám ponětí.“

„Mohla by ses podívat, jestli o ní neví někdo z jejího ročníku?“

„Mohla. Chceš jít…ne, raději počkej tady.“ Zavřela dveře, ale za okamžik už byla zpátky. „Nikdo neví, ale můžu jí vyřídit, že jsi tu byl. Jak se jmenuješ?“

Harryho tak zaskočilo, že se ho někdo ptá na jméno, že se trochu zakoktal. „Ehm, Harry.“

Znovu zamrkala. „Teď se mě máš zeptat na mé jméno.“

Harryho napadlo, jestli je u havraspárských dívek normální chovat se podivně. Lenka byla samozřejmě podivínská velmi okouzlujícím způsobem, ale tahle dívka ho trochu děsila. „Tak tedy, jak se jmenuješ ty?“

„Orla Quirková.“

Zvláštní jméno, ale Harry to nekomentoval. „Děkuji, Orlo.“

Zase to prudké zamrkání, jako by měla smítko v oku. „Pokud bys chtěl, můžeme ji jít hledat společně.“

„Ne, díky, to není…“

„Ach, ale já ti ráda pomůžu, opravdu.“

Harry zakroutil hlavou a o krok ustoupil.

„No, nejspíš se jednoduše zdržela v Tibetu,“ uvažovala Hermiona věcně. „Říkal jsi, že je tam se svým otcem?“

„To jo, ale…“ Harry se zamračil. „Něco se mi nezdálo na chování té holky z Havraspáru.“

„Co se ti nezdálo?“

Harrymu se to nechtělo říkat, protože se trochu styděl, ale měl vědět, že to Hermiona jen tak nenechá být.

„Co?“

Harry sklopil oči. „Já jenom, no, nejsem zvyklý, aby se mě někdo ptal, jak se jmenuju.“

Ron vyprskl. „Ona nevěděla, kdo jsi?!“

„Ne. A pak řekla, že bych se jí měl zeptat na její jméno…“

Hermiona ho poplácala po ruce. „Prostě s tebou zkoušela flirtovat, Harry.“

Harry si vzpomněl na to její neustálé pomrkávání, jako by se snažila dostat z oka smítko. „Jo, asi jo. Ne že by to od ní bylo hezké, když jsem jasně řekl, že jsem přišel za Lenkou.“ Na něco si vzpomněl a zamračil se. „Nenechala mě jít dovnitř. Myslíte, že je možné, že tam Lenka byla a tahle Orla mě prostě nechtěla nechat se s ní vidět?“

„To pochybuji.“

„Toho by tak byl schopný někdo ze Zmijozelu, ne?“ podotkl Ron.

Harry zaváhal, vzpomněl si totiž, kolikrát Draca napomínal, aby nemluvil špatně o Nebelvíru. „Myslím, že bychom měli přestat lidi tolik posuzovat podle toho, ze které jsou koleje,“ řekl přesvědčeně. „Teď mě napadlo, že se po Lence podívám na mojí mapě.“

„Snape ti ji už vrátil?“ vyhrkl Ron.

„Ještě ne.“ Harry se narovnal a chystal se seskočit z pohovky, ale šiml si, že si Ron s Hermionou vyměnili významný pohled. Hermiona měla povytažené obočí a Ron se mračil. „Co se děje?“

„Ach…“ Ron se pořád mračil, jak usilovně přemýšlel. „Možná ani nebude chtít.“

„Říkal, že mi ji vrátí.“ Harry se naklonil blíž a ztišil hlas. „Snape ji používal, aby věděl, kde jsem, aby mohl chránit mou mysl, ale na tom jsme o prázdninách zapracovali. Už jeho pomoc nepotřebuju, a tak řekl, že můžu mít tu mapu zpátky.“

Hermiona stiskla rty. „Možná by ses mohl podívat po Lence a pak nechat tu mapu u tvého otce, Harry.“

Harry čekal, že se Ron bude smát nebo jí šáhne na čelo, jako by měla horečku, nebo tak něco, ale Ron chvíli přemýšlel a nakonec přikývl.

„A proč bych mu ji měl nechávat?“

Hermiona si odkašlala. „Tedy…mohl by ji potřebovat ještě na něco jiného.“

„Nikdy nevíš,“ dodal Ron.

„A na co? Na špehování Nebelvírů, co nejsou po večerce v posteli?“

„Na to ji nikdy nepoužil,“ namítl Ron prudce.

Už to bylo nějaký ten pátek, co Harry zažil pocit, že se jeho svět převrací vzhůru nohama, ale teď to tu bylo zas. „To mu tak moc věříš? Snapeovi? Řediteli Zmijozelu? Posedlému body a vítězstvím ve školním poháru? Tomu Snapeovi?“

„Jo,“ skoro odsekl Ron. „Věřím mu. Ne úplně ve všem, ale v tomhle jo. Sebral Zmijozelu tisíc bodů, aby přesvědčil ty zkažené z nich, že není dobrý nápad na tebe zkoušet znova zaútočit a …“

„Rone!“ Hermiona ho pleskla přes ruku. „To jsme mu přece neměli…“

„Ale ne, to je v pořádku. Jen to ještě nevíte.“ Harry se na ně samolibě usmál. „Snape říkal, že už to nevadí, že mi můžete klidně říct všecko.“

„Tak tohle je zatím tvůj nejhorší pokus o lež!“

Harry se rozesmál. Nemohl jí to mít za zlé, ne po tom, co zkusil všechno možné, jen aby z nich dostal třeba jen útržek své minulosti. Ale tohle žádný trik nebyl. Zrovna se jí to chystal vysvětlit, ale Ron ho předběhl.

„Snape mi to říkal,“ vysvětloval jí spokojeně. „Když nás Harry navštívil o prázdninách v Doupěti. Říkal to mě i Giny, že už můžeme Harrymu říct klidně všechno.“

Harry byl až překvapený, že nakonec nedodal dětinské: tak vidíš.

„A zkontroloval ho někdo na mnoholičný lektvar?“

„Byl to on!“ odsekl Ron.

„No, nezdá se mi to jako jeho rozhodnutí,“ trvala na svém Hermiona. „Zdálo se mi, že je zcela přesvědčený, jak moc je důležité nechat tvou paměť, aby se vzpamatovala sama. A teď, z ničeho nic, ti můžeme vykládat, co se nám zlíbí?“

„To je v pořádku!“ vybuchl harry. „Nevíš všechno!“

„Zjevně. Tak proč mi to neřekneš?“

Harry jí nechtěl přímo lhát, ale napadlo ho, že postačí, když pravdu jen trochu pozmění. Jinak mu s tím nedá pokoj. „Snape dostal nějaké nové informace,“ řekl a podíval se jí do očí. „Měl jsem další sezení s terapeutkou. Stačí ti to takhle, nebo ti mám převyprávět vše, o čem jsme se bavili?“

„A ona prostě najednou změnila názor?“ Hermiona zakroutila hlavou. „To nedává smysl.“

„Možná že o tom, jak funguje lidská mysl a paměť, ví o něco víc než ty!“

„Prostě jen…“

„Chceš se mnou jít do sklepení zeptat se Snapea osobně? A přitom ho otestovat, jestli je to skutečně on a ne někdo pod mnoholičným lektvarem?“

„Harry, mám o tebe starost a…“

„Tak se ho běž zeptat,“ utnul ji Harry unaveně. „A do té doby se klidně chovej podle svého přesvědčení, ale neodrazuj Rona nebo Draca, když mi chtějí něco vysvětlit…“

„Draco!“ vykřikla Hermiona a plácla se do čela. „To je ono, že ano? Ten malý had! Přišlo mi to divné, jak rychle jsi s ním začal vycházet, když to zároveň trvalo celou věčnost, než jsi uznal byť jen to, že Snape není až tak špatný. Draco ti vyprávěl o loňském roce, že? Navzdory doporučení tvé terapeutky!“

Takže hra je u konce. Měl si pamatovat, že Hermiona je velmi všímavá a někdy až moc chytrá. „Byl jediný, kdo se zajímal o to, jak se sakra cítím,“ řekl Harry a založil si ruce na prsou.

„Ani nám to nebylo jedno!“

„Mně to tak teda nepřišlo.“ Harry si povzdechl, když si uvědomil, jak defenzivně musí jeho postoj vypadat, a prohrábl si rukama vlasy. „Chápu to, mysleli jste to dobře, ale pletli jste se. Vy všichni. Začal jsem si něco málo vybavovat, až když jsem získal nějaký kontext. Jako…“ Pokusil se vymyslet přirovnání, které se bude Hermioně líbit. „Jako by můj mozek byl knihovna, ve které nejsou žádné police. Když se mnou Draco mluvil, tak to bylo jako by vybudoval police, do kterých pak moje mysl začala ukládat knížky.“

Rozhodl se, že bude lepší nepřiznávat, že si od Vánočního plesu nedokázal vybavit jedinou novou vzpomínku.

„Každopádně,“ zakončil Harry, „Snape říkal, že už nevadí, když mi pomůžete zaplnit zbylá bílá místa.“

„Teď, když Draco zmařil jakoukoli možnost, že by se tvá mysl dokázala uzdravit sama,“ poznamenala Hermiona kousavě. „Musel za to psát deset tisíc vět? Protože podle mě by jich měl psát spíš sto tisíc!“

„Požádal jsem Severuse, aby ho netrestal.“

„A on s tím souhlasil?“ vydechla Hermiona překvapeně.

Harry se usmál. „No, já z toho tak trochu udělal zkoušku důvěry, takže neměl moc na vybranou. Víš, když už teď spolu vycházíme lépe, tak nechtěl, abych se vrátil k…“ Najednou mu to nijak zábavné nepřišlo. „K tomu, jak strašně jsem se choval předtím.“

„Zase mu říkáš Severusi?“ zeptal se Ron opatrně.

„Během Vánoc s ním se toho dost změnilo.“ Harry se znovu usmál. „Svým způsobem je to zvláštní. Pořád ještě si uvědomuju, že je to vyloženě to... No, bizarní. Trávit Vánoce se dvěma Zmijozeláky, kteří mi tu znepříjemňovali život už od prvního dne? Ale na druhou stranu…“ Harry pokrčil rameny. „Teď taky vidím, že jim na mně záleží. Oběma.“

Vstal. „Musím si dojít pro mapu a podívat se, kde je Lenka.“

Ron s Hermionou si vyměnili další významný pohled.

„Co zas?“

„Asi bychom mu to měli říct,“ navrhl Ron potichu.

Hermiona si skousla ret. „Ale co když…“

„Bude Severus vědět, proč si vy dva myslíte, že by bylo lepší, kdyby mi tu mapu nevracel?“ zeptal se Harry naštvaně. „Protože je jasné, že nechcete, abych ji měl zpátky!“

„Jo, kámo, to určitě bude vědět.“

„Takže když mi to neřeknete vy, poví mi to on. Tak mluvte.“

Ron si odkašlal. „Jde o to, že jsi… ehm, tu mapu používal k… ehm…“

Harry úžasem povytáhl obočí. „K čemu jsem ji asi tak mohl používat, kromě nějakého toho slídění po hradě? Kontrolování, jestli někdo nejde? Co je to s vámi dvěma?“

„Komnata nejvyšší potřeby,“ navrhla Hermiona, vstala a uhladila si hábit. „Ve společenské místnosti je moc lidí.“

Harrymu přišla společenská místnost spíš poloprázdná, vždyť rohovou pohovku měli jen pro sebe a na nejbližších křeslech taky nikdo neseděl, ale pokud v Komnatě nejvyšší potřeby začnou konečně mluvit, místo aby si vyměňovali opatrné pohledy, tak prosím.

„Tak jdeme,“ zavelel Harry.

Harry nevěřícně zíral na své přátele a pokoušel se srovnat si v hlavě, co mu Ron právě řekl. „Ale já přece jehly nemůžu vystát.“

Ron sebou trhl. „A v tom asi tak trochu bylo. Měl jsi obavu, že tě tvůj strach příliš ovládá a oslabuje, pokud se s ním nedokážeš poprat.“

„Ale…“

Harry nevěděl, co na to říct. Přišlo mu to celé totálně nepravděpodobné. Nedokázal si představit, že by vzal jehlu a rozhodl se ji… vrazit do… Dokonce ani v myšlenkách nedokázal dokončit větu nebo pochopit, jak mohl něco takového udělat.

Přesto věděl, že by mu přátelé nelhali. Ne o něčem takovém.

Ne, v ničem by mu nelhali. Vždyť i tehdy, když mu tvrdili, že je Snapeův syn a Dracův bratr a že je s tím naprosto spokojený, ani tehdy si nemyslel, že mu lžou. Spíše ho napadlo, že to on je musel nějak oklamat, i když nechápal, proč by to dělal.

„Harry,“ naklonila se k němu Hermiona. „Nebyl jsi rozhodně první mladý člověk, co se takovým způsobem snažil vyrovnat se stresem. A navíc jsi zažil víc stresujících situací, než si kdo umí představit.“

„Na tom asi něco bude,“ připustil Harry. „Ale jehly?“

„Začalo to potom, co jsi zabil Luciuse Malfoye,“ řekl Ron. „A když pomyslím na to, co ti jehlami udělal on…asi to spolu nějak souviselo. Ale ta tvoje terapeutka ti s tím pomohla.“

„Tak proto jsem ji potřeboval!“ uvědomil si Harry. „Ach jo, tak nakonec jsem přece jenom cvok.“

„To nejsi!“ vykřikla Hermiona. „Jenom jsi potřeboval poradit, jak se vypořádat s některými věcmi. A povedlo se ti to. Harry, poslouchej, během loňska jsem si jeden čas myslela, že ta adopce pro tebe není dobrá a…“

„Vážně? Protože co jsem se probudil na ošetřovně se zafačovanou hlavou, tak tvrdíš pravý opak!“

Ron zkřížil nohy v kotnících a usmál se na Harryho. „Věř tomu nebo ne, ale přijal jsem tvoji adopci mnohem líp než ona.“

„Urazil jsi Snapea a vyfasoval za to deset tisíc vět,“ usadil ho Harry suše. Tohle věděl od Draca.

„To jo, ale ona napsala dopis Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin, kde tvrdila, že Snape nechá Draca, aby tě mlátil. A to v době, kdy všem ostatním už bylo jasné, že je Snape dobrý táta.“

„Já to všechno vím,“ odsekl Harry netrpělivě. „Draco mi to převyprávěl pěkně podrobně. O co vám jde?“

„Jde o to,“ začala Hermiona a vrhla pohled na Rona, „že je to jeden z důvodů, proč Snapea letos tak podporuju. Na konci loňského roku prokázal mimo veškerou pochybnost, že za to stojí. Když jsi potřeboval pomoc, sehnal ti terapeutku. Chápeš, jak je to příznačné? Psychologie je mudlovská věda. Většina kouzelnických rodičů by podobnou možnost rovnou zavrhla, i kdyby to jejich dítě opravdu potřebovalo. Ale on ne.“

Harry cítil, že se začíná usmívat. „Jo, já vím. A podle Draca se zajímal o možnostech pomoci dětem vyrovnávat se traumaty ještě předtím, než mě adoptoval. A studoval to z mudlovské knihy.“

„Tak o sobě už nikdy neříkej, že jsi cvok,“ požadovala Hermiona. „Urážíš tím všechno, co pro tebe tvůj otec udělal.“

„Dobře,“ přislíbil Harry. Určitě zvládne tohle konkrétní slovo už neříkat. Nicméně pořád si myslel, že vrážet do sebe jehly byl idiotský nápad. Nikdy by ho nepřijali mezi bystrozory, kdyby se nedokázal vypořádat se zabitím temného kouzelníka lépe než takovou pitomostí. „Takže hádám, že jsem tu mapu používal, aby mě nikdo nenachytal?“

„Ano, přesně tak.“

Harry pokrčil rameny. „Severus říkal, že mi mapu klidně vrátí, takže si asi nemyslí, že bych se k… tomu mohl vrátit. Nebo věří, že byste si toho všimli a varovali ho.“

Ron povytáhl obočí. „Takže jsi v pohodě, jo?“

Harry si nemohl pomoct a zase se usmál. Oni to vlastně ještě neví, že? Ještě neměl čas jim to říct. „Jasně. O prázdninách přišel Severus na to, jak můžu přimět to zrcadlo fungovat. Pak jsem mluvil se Siriusem a dokonce i on mi potvrdil, že Snape je pro mě dobrý otec. Ale já to vlastně věděl už předtím, že… že mě opravdu miluje.“

„To je pravda,“ potvrdila Hermiona potichu.

„Pořád je to nezvyklý pocit,“ připustil Harry. „A neříkám to jen proto, že jde o Snapea. I když to mě vlastně ještě pořád trochu znepokojuje, když o tom víc přemýšlím. Je to i tím, že jsem zvyklý uvažovat o sobě jako o někom, kdo nemá žádné skutečné rodiče. Jako by vždycky zasáhl osud a znovu a znovu mi bral šance na rodinu.“

„Ach, Harry,“ Hermionin hlas zjihl soucitem. „Ty si zasloužíš otce víc než kdo jiný.“

„Nikdy jsem neřekl opak.“

„Ale jedna tvoje část si to myslela, viď?“

Uf. V tom mohla mít pravdu. Možná právě proto pro něj bylo tak těžké přijmout, co se stalo v minulém roce. „Budu na tom pracovat,“ slíbil. „Alespoň tohle Severusovi dlužím. Chtěli jste mi říct ještě něco? Protože se pořád chci jít podívat, jestli je Lenka v Havraspáru.“

„Kdybys cítil nutkání bodnout se jehlou, třeba jenom malilinkaté…“ Hermiona polkla. „Řekneš to jednomu z nás. Nebo Snapeovi. Nebo Dracovi.“

„Takový nutkání určitě cítit nebudu.“ Harry se otřásl.

„To nemůžeš vědět, kámo.“

Harry protočil oči. „Jo, někomu z vás to řeknu.“

Ron krátce přikývl a Hermiona se na něj usmála.

Z celého jejich rozhovoru v něm zůstal neurčitě nespokojený pocit, ačkoli byl vděčný, že se zase dozvěděl něco nového z minulého roku. Jen by byl rád, aby ta informace nebyla tak znepokojivá.

„Harry,“ přivítal ho Snape a odložil knihu, kterou četl, když Harry vešel do jeho bytu.

„Je to v pořádku, že jsem vešel bez klepání?“

Místo odpovědi se na něj Snape dlouze zadíval.

„Jo, chápu,“ řekl Harry po chvíli. „Jasně, že je to v pořádku. Počítám, že si na to časem zvyknu, že mám krom pokoje ve věži ještě jeden domov. Každopádně, pamatuješ, jak jsi povídal, že můžu mít zpátky svou mapu? Můžeš mi ji vrátit teď?“

„Ach, jistě.“ Snape vstal, došel pro mapu a podal ji Harrymu.

Harry zaváhal, ale pak mu došlo, že se chová jako blázen, protože Snape už inkantace přece dávno zná. Asi další ozvěna starých zvyků. „Slavnostně přísahám, že jsem pro každou špatnost,“ zamumlal a poklepal na pergamen. Pak mapu rychle rozbalil a začal prohledávat pokoje Havraspáru pátraje po Lence.

„Sakra.“ Nebyla tam a ani nikde jinde na pozemcích Bradavic. Zkontroloval to ještě jednou, pozorně prohlížel místnost po místnosti, ale bez úspěchu.

„Nějaký problém?“

„Nevím.“ Harry už se málem zeptal, jestli se smí posadit, ale pak si uvědomil, že by si tím vysloužil jen další významný pohled. Sedl si proto bez ptaní a počkal, dokud se neposadí i Snape, pak ukázal na mapu. „Lenka se ještě nevrátila z prázdnin. Nebyla ve vlaku. Nevím, jestli se prostě zdržela v Tibetu, nebo jestli…“ Harry se zakoktal. „Jestli se jí něco…“

Snape zvedl ruku a zarazil ho. „Než se pustíš do divokých domněnek, bude lepší zjistit, jestli o ní nemá nějaké informace Filius. Dovolíš?“

„Jo, Děkuju.“

Snape se zarazil na cestě ke krbu. „Opravdu není nutné, abys mi za všechno děkoval.“

„Ale je to slušnost, no ne?“

„Možná se ti to bude zdát zvláštní, ale byl bych rád, kdybys bral jako samozřejmost, že ti pomohu.“

Harry zamyšleně naklonil hlavu. „Jo, to mi přijde zvláštní. Myslel jsem, že…rodiče většinou něco takového nesnáší.“

„V našem případě to znamená, že jsi ochoten připustit, že je zcela v pořádku se na mě spolehnout.“

Harry dokázal pochopit, proč je to důležité. Věděl, že se od Rona a ostatních svých přátel dost liší v tom, že je pro něj těžké spolehnout se na někoho dospělého. Možná, kdyby se Sirius nemusel pořád jen skrývat a nakonec…

Nebo možná v tom bylo ještě něco hlubšího, jak si myslela Hermiona.

Opravdu si někde hluboko v podvědomí myslel, že si nezaslouží, aby se o něj někdo staral? Opravdu ho vyrůstání u Durstleyových poznamenalo tak moc?

„Zdá se, že jsem ti dal podnět k hlubokým úvahám,“ poznamenal Snape, který si právě klekl ke krbu.

„Ron s Hermionou mi pověděli o těch jehlách,“ dostal ze sebe Harry.

Jen co to vyslovil, už si přál, aby mlčel. O tom opravdu mluvit nechtěl.

Zdálo se, že Snape zvažuje co odpovědět. „Vrátíme se k tomu později, ano?“

„Jo, nejdřív Lenka.“

„Dobrá tedy. Pokoje Filiuse Kratiknota!“ Snape se trochu odtáhl, když vhodil letax do ohně, pak do smaragdových plamenů strčil hlavu a ramena. „Nemá od slečny Láskorádové ani od jejího otce žádné zprávy,“ oznámil Snape o chvilku později, když hůlkou zhasínal plameny.

„A mohl bys prosím zaletaxovat řediteli, jestli něco neví on?“

„Jistě,“ odpověděl Snape, ale ukázalo se, že ani ředitel o Lence nic neví.

Harry vyskočil na nohy a začal nervózně přecházet sem tam. „Co když jí unesli Smrtijedi jako ty děti loni v létě?“

„Jednalo se o mudlorozené a děti smíšeného původu.“

„No a co? Tak Voldemort rozšiřuje svoje plány!“

„To není pravděpodobné. Nepřeje si znepřátelit si čistokrevné, které považuje za své přirozené následovníky.“ Snape přešel k Harrymu a položil mu ruku na rameno. „Nejspíš se nejedná o nic jiného, než že Xenofilius sleduje nějakou obskurní stopu pro ten svůj časopis.“

Harry chtěl jeho ruku nejprve odstrčit, možná proto, že bylo těžké uvěřit, že pro jednou není na svoje problémy sám. Ale ta představa, že na to sám není, se mu líbila moc. Nechal ruku na svém rameni být.

„Udělám, co bude v mých silách, zkusím se zeptat i Lupina,“ pokračoval Snape, „pokud existuje nějaká spojitost, objevíme ji. Nicméně nevěřím, že je tu opravdový důvod k obavám.“

Harry polkl. Zvláštní, ještě před několika týdny si na Lenku vzpomněl sotva jednou za čas, a teď bez ní nemohl vydržet a každá další minuta, kdy o ní nevěděl, se mu zdála jako věčnost.

Dokonce si teď dokázal představit, jak se musel cítit Draco, když se s ním rozešla Rhiannon Millerová.

„Jo, jasně,“ zamumlal, když si všiml, že Snape čeká na odpověď. „Děku… ehm. Dobře.“

Snape to nedokončené slovo nijak nekomentoval. „A teď k tomu dalšímu, co ti leží na mysli.“ Mávl rukou k pohovce. „Posadíme se?“

„Snad ani ne. Vlastně jsem o tom ani nechtěl mluvit.“

Snape se na něj díval pohledem, který říkal, že je mu to naprosto jasné. Alespoň takhle se Harrymu ten zvláštní třpyt na dně temných tůní jeho očí jevil. Ale pokud mu na Harrym opravdu tolik záleželo, tak proč sakra…

„Proč jsi mi o tom nikdy neřekl?“ vybuchl Harry. „A nezkoušej zase ty žvásty, že ti to terapeutka zakázala. Dokonce i ona přece řekla, že mi máte říct to, co je důležité pro můj současný život. A já si teda myslím, že tendence podřezat si zápěstí do takové kategorie patří!“

„Nepřeháněj. Ne takto.“ Až když si Harry všiml, že se Snapeovi chvějí ramena, pochopil, že to přehnal.

„Jehly se mi zdají ještě horší, Severusi,“ řekl potichu a konečně si sedl. „Nedokážu to pochopit. To celé je… přijde mi to… na hlavu.“

„Měl jsi obavu z něčeho, co ti zlomyslně namluvil Malfoy. Lucius Malfoy,“ upřesnil Snape a posadil se vedle Harryho. „Naznačil ti, že sklouzáváš ke zlu, a ty jehly byly tvým pokusem, jak to odvrátit.“

„Zasraně blbý pokus,“ povzdechl si Harry. To ostatní mu ale znělo povědomě. Ne že by si dokázal vzpomenout, ale připomnělo mu to jinou situaci. Tehdy v domě na Grimauldově náměstí 12, kdy měl podobné obavy, mu Sirius vysvětlil, že ve všech se ukrývá dobro i zlo. „Co mě to jen napadlo?“

„Že je možné, aby proti tobě tví nepřátelé využili strach, který máš z jehel, takže ses pokusil zmenšit tento strach tím, že ses sám dobrovolně vystavil jehlám, předpokládám.“

„Neříkej to tak, jako by to nebyla úplná blbost!“

„Snažím se ti říct, že ses, alespoň se ti tak jevilo, pokusil udělat správnou věc.“ Snapeovy oči se znovu zaleskly, jako by se chtěl usmát, ale pak si to rozmyslel. „Naprostý opak sklouzávání ke zlu.“

Harry si odfrkl. „Pořád to ale byla blbost.“

„Měli jsme dlouhý rozhovor o důvodech, proč bys tomuto nutkání neměl znovu propadnout. Například možnost infekce, ale i nadměrná ztráta krve, celkové oslabení organismu a sepse.“

„Vsadím se, že to byl opravdu dlouhý rozhovor. Ale mě by spíš zajímalo, proč jsi mi o tom během minulých měsíců vůbec nic neřekl. A proč se tě musím ptát už podruhé.“ Harry se lehce zarděl. „Myslel sis, že si nevšimnu, jak se vyhýbáš odpovědi?“

„Ano, možná jsem v to opravdu doufal.“ Snape se opřel a propletl prsty na rukou dohromady. „Předpokládám, že jsem se obával síly sugesce.“

„Ty sis myslel, že bych…“

„Přišlo mi bezpečnější, když ti tu myšlenku nebudu nasazovat do hlavy.“

„Tak proto mi o tom neřekl ani Draco?“

„Na to se ho budeš muset zeptat sám, ale věřím, že ačkoli se rozhodl tě informovat natolik zevrubně, přesto dokázal zachovat jistou diskrétnost a uvažoval, o čem je a není moudré, abys věděl.“ Snape se podíval na Harryho přes stříšku z prstů. „Za sebe musím uznat, že jsem se obával, že kdyby ses dozvěděl něco takového ve stavu, v jakém jsi byl před několika týdny…“ odkašlal si. „Mohl bys podlehnout unáhleným domněnkám.“

„Jako, že bych se chtěl zabít nebo…“

„Ne,“ přerušil ho Snape potichu. „Že tě k takovému chování dovedl stres z nechtěné rodiny.“

Ach. Ach. „Myslel sis, že bych z toho vinil tebe?“

„Celé dlouhé týdny jsi každé mé slovo viděl jen v tom nejhorším světle.“

„Jako pitomé děcko. Přesně,“ pousmál se Harry. „Dobře, ale teď už vidím všechno jinak. I když se divím, že jsi byl tak ochotný vrátit mi mapu, když naposledy jsem ji používal k tomu, abych se schoval a mohl…se bodat. To mám od Rona a Hermiony,“ dodal, ačkoli to bylo více než zjevné.

„Nemohl bych ti zdůvodnit odmítnutí, aniž bych přitom zároveň nemusel vysvětlit, jakou jsi měl zkušenost se sebepoškozováním.“ Snape si začal třít kořen nosu, jako by se o něj pokoušela migréna. „A kdybych trval na tom, že si mapu ponechám i poté, kdy už nebylo nutné, abych za tebe bránil tvou mysl…nedovedu si představit, že bys to přijal dobře.“

„To by se mi asi nelíbilo.“ Harry se ještě jednou podíval, jestli na mapě nenajde Lenku, pak zašeptal inkantace na smazání mapy. „Už tedy nemáš obavy?“

„Ohledně toho, co si myslíš?“

Harrymu přišlo, že se Snape trochu zaseknul.

„Ohledně mě a jehel.“

„Pouze jediné doporučení a předpokládám, že to samé jsi slyšel i od svých přátel. Pokud ucítíš nutkání to sebedestruktivní chování opakovat, musíš někoho požádat o pomoc. Ať už to bude tvůj bratr, přátelé anebo já. Nemusíš se obávat tak jako posledně, že tě za to budeme soudit.“

Harry se zamračil. „Opravdu nebudete?“

„Každý má nějaké problémy, Harry,“ vysvětlil Snape. Po krátkém zaváhání dodal. „Kdyby sis pamatoval vše, tak bys věděl, že jsem sám měl problém se závislostí. Vrbenka nachová, jedna složka lektvaru nazvaného Pravdivé sny.“

„A teď jsi v pořádku?“

Severus pokrčil rameny. „Pociťuji nedostatek, ale odolávám.“

„Tak odolávej dál.“

„Moje rada pro tebe zní stejně, snad už tě jehly nebudou tolik pokoušet. A promluv si s někým. Alespoň tentokrát.“

„Jo, promluvím.“

„Tak tedy, já se zaměřím na slečnu Láskorádovou a pokusím se o ní něco zjistit. Nepředpokládám ale, že by s její nepřítomností měl něco společného Voldemort.“

„Doufejme, že je to tak,“ řekl Harry a otřásl se. Uvědomil si, že je vděčný, že jeho myšlenky byly alespoň na chvíli odvedeny jiným směrem a on si nemusel mučit mysl představami zmučené, zraněné Lenky, nebo ještě hůř, Lenky, která je navždy ztichlá a nehybná.“Ach. Ještě něco. Hádám, že chápu, proč jsi mi neřekl o těch jehlách, ale jestli je tu ještě něco důležitého, co bych měl vědět, tak… teď je vhodná doba mi to říct. Rozumíš?“

Snape na něj místo odpovědi jen dlouze zíral. Tak dlouho, že Harrymu došlo, že tím vlastně odpověděl na jeho otázku.

Zdálo se, že si to Snape také uvědomil. Když konečně promluvil, znělo to, jako by mu jednotlivá slova drásala hrdlo. „Ano, něco by tu ještě bylo… Harry.“

Způsob, jakým ta slova pronesl, Harryho vyděsil do morku kostí. „Je to o mně?“

„Ne, o mně.“ Snape se zhluboka nedechl, jakoby se potřeboval uklidnit. „Ale vlastně se to týká i tebe. Jedná se o něco, co jsi zaslechl před utkáním Zmijozelu s Nebelvírem. A já… Obávám se, že je to právě to, co způsobilo ztrátu tvé paměti.“

„Myslel jsem, že mě prostě trefil do hlavy potlouk.“

„To mohl být pouze jakýsi spouštěč,“ vysvětlil Snape a jeho hlas zněl, jako by měl v krku struhadlo.

„A pravý důvod je v něčem, co jsem slyšel? Co je to?“

„Je to dlouhé vyprávění.“ Snape potřásl hlavou a pramen vlasů mu spadl přes obličej. „A ačkoli jsem si to mnohokrát nacvičoval, přesto nevím, kde vlastně začít.“

„Na začátku,“ poradil mu Harry jednoduše.

Snape se na něj na dlouhý okamžik podíval, pak prudce přikývl a začal se svým vyprávěním od začátku, přesně tak, jak mu Harry poradil.