Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola dvacátá šestá

Etika

---------------------------------------------------

“To,” zuřivě zašeptal Draco, když zatlačil Harryho proti kamenné zdi, ”bylo otřesné chování. Jak se opovažuješ tak se Severusem jednat?”

Harry pokrčil rameny a když to nezabralo, odstrčil Draca stranou, aby mohl pokračovat dál, pryč od Snapeových komnat. “Řekl jsem mu, že mi měl ten trest odpustit.”

“A proto jsi za celou dobu neřekl ani jedno zatracený slovo?”

“Nemůžu s ním mluvit,” řekl Harry a zrychlil. “Brumbál zadal tři z těch takzvaných večeřových trestů a Snape přidal čtvrtý. Kdybych zvládl zůstat zticha, nestalo by se to. Tak jsem se rozhodl, že bude lepší, když budu držet jazyk za zuby.”

“To je příklad té nejvyšinutější logiky za posl-... vůbec!” Draco prodloužil krok, aby mohl Harryho předběhnout a znovu jej zastavit. “Co jsi mu to řekl, Harry? Vím, vím, v minulosti se k tobě choval nerozumně, ale to už je minulost. Teď už se nerozumně nechová. Alespoň ne obvykle. Takže... co jsi řekl, že sis vysloužil čtvrtý trest?”

“Nadával jsem.”

Draco povytáhl obočí. “Na tom musí být něco víc. Já nadávám neustále a jediné, čeho jsem se kdy dočkal, bylo 'Jazyk, Draco.'”

“No, oba dva jste Zmijozelové, ne?”

“Ty jsi taky Zmijozel, spratku!”

To Harry nepoctil odpovědí, možná protože si díky tomu vzpomněl na množství Zmijozelských věcí, které udělal v minulém týdnu.

“Opravdu, Harry. Nevaroval tě nějak, ohledně tvého nadávání, než ti ten trest zadal?”

“Jo, dobře. Nejdřív mě varoval a stejně jsem znovu nadával, protože do toho, jak mluvím, když nejsem na hodině, mu kurva nic není, a pak mi přidal trest, takže jsem se rozhodl--”

“Rozhodl ses chovat jako děcko a už s ním nikdy nepromluvit.” Tentokrát byl Dracův hlas studený skrz naskrz. “Snape si to nezaslouží. Má tě rád a jen zkouší dělat, co je pro tebe nejlepší!”

“Nemůžu s ním mluvit, pokud mi to jen vynese další trest,” řekl Harry, obešel Draca a znovu se rozešel.

“Ale nepřidá,” pospíchal Draco, aby jej dohnal. “To je ta část, které nerozumíš, Harry.”

“Přidá.”

“Harry-”

Draco zmlkl, když Harry zvedl lehce třesoucí se ruku. Už nebyl rozlobený, opravdu ne. Jen se cítil vyčerpaný. Zůstat během večeře zticha bylo těžší, než očekával. Snapeovo uvítání … a pohled na jeho tvář... a to, jak nakonec začal mluvit s Dracem... to ho na tom vlastně nejvíc překvapilo. Harry by od těch dvou očekával, že jej mezi sebe nepustí; Draco vypadal dostatečně naštvaný na to, aby to udělal. Ale Snape zas a zas stáčel rozhovor zpátky k něčemu, na co by se Harryho mohl zeptat, aby jej zapojil.

Ale Harry se nechtěl zapojit. Jak by mohl? “To je ta část, které nerozumíš, Draco. Pokoušel jsem ti to říct. Nevzpomínáš si? Většinu času, když jsem v Snapeově blízkosti se prostě... zalykám zlostí. Skončí  to tak, že ho znovu pošlu do prdele. To nejlepší, co pro nás oba můžu udělat, je držet se od něj dál. A protože to už nepřipadá v úvahu, spokojím se s druhým nejlepším. Pokud vůbec nepomluvím, neztratím nervy a neskončím to tak, že s ním budu trávit jestě více času.”

Draco položil ruku na Harryho rukáv, aby jej na chvíli zastavil. “Ale... proč bys měl být na Severuse naštvaný? Nevidíš, že se ohledně tebe změnil? Není to stejný člověk, co tě vyvolal na první hodině, Harry. Není.”

“Není,” přiznal Harry. “To vidím. Musel bych být slepý, abych to neviděl. Ale nepomáhá to. Jsem pořád tak naštvaný, že se z toho skoro třesu.”

“Pro Merlina, proč? Co udělal?”

“Nevím,” zašeptal Harry. Draco nazval jeho chování u večeře otřesným, ale pokud šlo o Harryho, tohle na tom bylo to skutečně znepokojivé. “Nevím,” řekl znovu a polkl, takže se jeho hlas nemohl zlomit. “Všechno, co vím je... že mi lhal. Ačkoli nemůžu přijít na to, proč by mě zrovna to mělo rozčílit. Ne snad, že očekával, že bude pravdomluvný-”

Najednou jako by jej zevnitř osvítilo pořádné Lumos. O to tu šlo! Kdysi očekával, že Snape bude mluvit pravdu. Musel. Proč by jej jinak tak štvalo, že mu ten muž o něčem lhal?

To odhalení bylo ve svém rozměru děsivé, protože to Harrymu dokazovalo něco opravdového. Dopis z minulých Vánoc ukazoval, že se kdysi ohledně Snapea jako otce musel cítit jinak, ale toto... toto dokazovalo, jak moc pro něj kdysi Snape musel znamenat.

Harry polkl. Cítil se, jako by se téměř mohl natáhnout a dosáhnout hloubky toho citu znovu, kdyby chtěl.

Ale nechtěl, a pak ta chvíle pominula.

“Obvykle nám říkal pravdu,” řekl Draco tichým hlasem. “A když ne, měl pro to dobrý důvod Nevím o tom, že by ti lhal, Harry, ale vím, že si musel myslet, že to tak tehdy bylo správné. Proč se ho na to nezeptáš?”

“Protože s ním nemluvím.”

“Teď se jen chováš jako pitomý Nebelvír!”

“A ty jako ten kretén, na kterého si vzpomínám!” zakřičel Harry a jeho vztek vyrostl zpátky do plné síly a zabíjel každou známku vyčerpání. “Jsi na sebe tak posraně hrdý za to, že už nemáš žádný předsudky! Až na to, že pořád rýpeš do Nebelvíru a já ti řekl, co si o tom myslím. Jsem Nebelvír a jestli to ze mě podle tvého názoru dělá pitomce, pak si už nemáme co říct! A pokud jde o Snapea, nemám důvod se ho na něco ptát, když mi stejně nic neřekne!” Harry na chvíli vycenil zuby. “Ať už lhal o čemkoli, tak se to stalo během toho roku, na který si nepamatuji. Což znamená, že jestli to nebylo v novinách a ty o tom nevíš--”

“Zavři hubu, sklapni,” zasyčel Draco a zběsile se rozhlédl kolem.

Harry se také rozhlédl, ale nevypadalo, že by byl někdo poblíž. Střelil po Dracovi úšklebek, který byl zřejmě krutý, ale jeho to nezajímalo. “Říkal jsem ti, že  je lepší, abych s ním nemluvil. Třeba mi teď věříš.”

S tím se otočil směrem k věži.

“Tudy vede skratka-”

“Přijdu na BA s mými spolužáky,” řekl Harry upjatě.

“Ale říkal jsi--”

“Potom, co jsi ty řekl, se necítím na to, abych ti pomohl s přípravou. Ale to je v pohodě. Jak velkou pomoc by mohl nabídnout pitomý Nebelvír?”

Než se Draco mohl vzpamatovat z té poznámky na rozloučenou, zahnul Harry za další roh.

****

“Pohyb hůlkou by měl být vedený z vaší levé strany, pane Longbottome,” řekl Snape toho večera v komnatě nejvyšší potřeby.

Harry se zamračil a odsunul se stranou. Když Snape dostal zadáno dohlížet na tři schůze BA, Harry předpokládal, že ten muž bude sedět v rohu a známkovat eseje. Co Harry viděl, tak si ani žádné  nepřinesl. Nejdříve bez komentáře sledoval, jak dává Draco pokyny celé skupině. Pak, když začaly skupiny studentů zkoušet, co Draco předvedl, začal Snape procházet kolem a ostatním pomáhat.

Ačkoli, Harry si nemyslel, že pomůže Nevillovi. Křičet na něj, ano. Ale ne pomoct.

“Myslím, že si tvůj táta učení obrany opravdu užívá,” řekl Neville a pokrčil rameny, když později šli zpátky do věže.

“Nemáme dovoleno Harrymu říkat o loňském roce,” řekla Hermiona upjatě.

“Jo, tak s tím přestaň,” řekl Ron a upřel na ni pohled.

Hermiona zčervenala, posunula se dopředu jejich skupiny a uraženě hodila hlavou.

“Stejně jsem věděl o tom, že to Snape převzal od... no, Arana,” řekl Harry. “O tom jejich souboji se psalo v novinách.” To ano, ale Harry, díky Dracovi, věděl mnohem víc, než Věštec odhalil. Znovu promluvil k Nevillovi. “Ale... ale jak s ním můžeš vydržet, Neville? Myslím, že se k tobě choval ještě hůř než ke mně!”

“Možná. Ale byl ti opravdu dobrým tátou, Harry.” Nevillův hlas posmutněl. “A... no, víš. Chápu, jak důležité to může být.”

Harry přikývl, ale ne, aby souhlasil, že Snape byl dobrým tátou. Ačkoli, rozuměl, jak by po jednom Neville mohl toužil. Pamatoval, jak se sám cítil.

Neville to musel cítit jako výzvu k pokračování. Jak se ukázalo, měl toho na mysli hodně.

“Jsem z tebe zklamaný, Harry,” řekl Neville tiše. “Vím, že si nepamatuješ, jak jsi byl adoptovaný, ale tvůj táta se opravdu hodně snaží a když tu stojíš jako socha, zatímco s tebou mluví... nepodobá se ti, abys úmyslně zraňoval lidi.”

“Mně nepřipadá, že by Snape byl zraněný-”

“No, před učebnou plnou studentů to najevo nedá.. Na to je moc hrdý,” řekl Neville. “Ale jsem jsi jistý, že jsi jej zraňoval. A... no, prostě si to nezaslouží, Harry.”

“Mohl to očekávat,” řekl tvrdohlavě Harry. “Nemluvil jsem s ním ani dnes při večeři. Mohl tušit, čeho se ode mě dočká během BA.”

Neville na něj zíral s trochu sevřenými rty. “Měl by ses za sebe stydět.”

Ron čekal dokud Neville neodešel. “Má pravdu, víš.”

“Zdá se, že tu nikdo nechápe, že já se lépe nedokážu chovat lépe než teď,” řekl fustrovaně Harry. “A proč by to Nevilla mělo tak zajímat? Chci říct, není tady jediným, kdo nikdy neměl otce.”

“I když ty jsi jednoho měl. Pořád máš.” Ron si odkašlal. “Neville viděl, jak jsi byl loni šťastný. A... domnívám se, že bych ti to neměl říkat, ale jestli ti to zabrání dělat ze sebe takového idiota... Snape mu na léto našel soukromého učitele, někde v zahraničí. Někoho s jiným stylem vyučování, takže Neville mohl konečně zvládat lektvary, namísto toho, aby s nimi bojoval.”

“To udělal Snape,” řekl Harry naprázdno. “Pro Nevilla. Nevilla Longbottoma.”

“Zřejmě to udělal pro tebe, protože Neville je tvůj kamarád. Stejně tak, jako když Hermionu a mě zahrnul do některých věcech, u kterých by asi upředňostňoval, aby zůstaly mezi rodinou.”

“Myslím, že si jej pleteš s obřím žužu,” řekl Harry a odešel pryč.

****

Harry měl příštího dne etiku a těsně před ní přeměňování.

Sedět na něm a čekat, bylo jako mučení, když věděl, že etika bude následovat a pokud by se mu podařilo vymyslet něco dostatečně chytrého, mohl by z ní vyklouznout... ale byl bez nápadů.

Ne, Brumbálův nápad, že jej vyloučí z předmětu, pokud jej znovu vynechá... zničil každý Harryho plán, na který přišel.

“Přestaň sebou vrtět,” polohlasně řekl Draco.

Harry se zamračil. Nezapomněl na to, že byl nazván “pitomým Nebelvírem” a zkusil se posadit od Draca tak daleko, jak to jen šlo, ale v podstaně byl na to místo nahnán-- Ron a Hermiona sdíleli stůl za ním, Neville a Dean před ním a Draco na jeho straně.

To všechno, aby se musel zůčastnit etiky.

Což musím udělat tak či tak, pomyslel si rozmrzele Harry.

“Nemusel jsi znovu štípnout můj neviditelný plášť,” řekl a otočil se, aby se zlostně podíval na Rona. “Už jsem ti to řekl, že se o nic se pokoušet nebudu.”

“Kdepak už jsem tohle slyšel?”

“Sklapni--”

“Pane Pottere, máte nějaký problém s vaším přeměňováním?” zeptala se McGonagallová ze stupínku.

“Ne, paní profesorko,” řekl Harry a obrátil se zpátky k jablku, které se pokoušel přeměnit v knihu.

“Tohle už tu mudlovsou lekci žene moc daleko,” slyšel za sebou poznamenat Hermionu. “V Ráji se nejednalo o jablko. Bylo to ovoce ze stromu poznání dobra a zla.”

“Nicméně, běžné kulturní reference pracují s jablkem,” řekl klidně Draco.

“Ale ten příběh, který nám řekla, se nikdy nestal,” řekl Ron. “Je to mudlovská mytologie.”

“Ale vžitá v západní kultuře, takže pokud chceme porozumět nekouzelnickému světu, měli bychom s ním být dobře obeznámeni,” namítl Draco. “A v duchu tolerance ti doporučuji si vzpomenout, že někteří nemagičtí lidé považují slovo 'mudla' za urážlivé.”

“Neprotestoval jsi, když Hermiona to slovo použila,” ušklíbl se Ron.

“Rone,” řekla Hermiona varovným tónem.

Tehdy Harry přestal poslouchat. Bylo mu ze všeho toho na zvracení. Z vyhlídky, že půjde na etiku, z poslouchání hašteření jeho kamarádů, z toho, že by se asi, jak řekl Neville, měl za sebe stydět-

“Hmm, “ řekl Draco konverzačním tónem. “Říká se, že ve vaší věži nejsou věci v bezpečí. Musím říct, s radostí bych ti je ochránil ve Zmijozelu.”

Říká se, to tak. Špiclování to je. “Ach, jistě. A ve Zmijozelu budou naprosto v bezpečí.”

“Slyšel jsem tě dobře? Urazil jsi právě lidi na základě kolejní příslušnosti?” Draco předstíral posměšně udivený pohled.

“To je něco jiného,” řekl naštvaně Harry.

“Proč?”

“Prostě...” Harry si povzdechl. “Nechci o tom mluvit.”

“Mohli bychom mluvit o něčem jiném. Například, že tvoje postel ve Zmijozelu teď začíná být spíše zaprášená. Rozhodně vypadá opuštěně. Možná bys ji měl navštívit. Něco v tom smyslu jako strávit v ní noc.”

“Nezačíná být zaprášená. Domácí skřítci všechno čistí.”

“I když, možná jí chybíš.”

“Nestrávím noc ve Zmijozelu, abych se nechal ve spánku zabít.”

“Samozřejmě, že ne. Spal jsi tam už hodněkrát a vražda zatím žádná.”

“Ty víš, jak to myslím,” řekl naštvaně Harry.

“Ano. Tvoje odsudky na základě kolejí. Že se podíváš na mě a vidíš zmijozela, když bys měl vidět svého bratra.”

“No, ty se podíváš na mě a vidíš pitomého nebelvíra,” ušklíbl se Harry.

“Vidím tě tak, jen když se jako nějaký chováš, což je poslední dobou často-”

“Zavři hubu!” zakřičel Harry.

“To bude pět bodů z Nebelvíru a pět ze Zmijozelu, pane Pottere,” řekl McGonagallová s povzdechem. “Věnujte, prosím, pozornost vašemu úkolu.”

Harry se zamračil na své jablko. Jakmile se učitelka otočila zády, zakousl se do něj a spolkl pořádný kus.

Později se díky tomu ukázalo, že jeho knize chybí u několika tuctů stránek roh.

****

“Jo, my víme, že tvá kniha měla skutečně tabulku s obsahem namísto prázdných stránek, Hermiono,” řekl Ron útrpným tónem. “Už jsi to zmiňovala pětkrát.”

“Ale nemyslíš si, že je to úchvatné, že údaje byly vedené tak, jak jsem přemýšlela, zatímco jsem prováděla přeměnu?”

“Jen chci vědět, proč jsi přemýšlela tak moc o erotických představách!”

“Ne, to jsem nedělala! Přemýšlela jsem o případových studiích, které jsme s Dracem četli, abychom se připravili na naši roli--”

“Jeho roli, jeho!” křičel Ron. “Ty to nemusíš dělat! Nemáš studium mudlů. A ano, jmenuje se to studium mudlů,  protože je tu taková věc, jako jsou mudlové--”

“Taková věc,” řekl Draco. “Věc. Weasleyi, poslouchej se.”

“Ty jsi ten pravý, co k tomu má co říkat! Slovo 'mudla' ses naučil jenom proto, aby sis usmířil Harryho! Než jste se vy dva stali bratry, tak jsi jim pokaždé říkal mudlovští šmejdi!”

“Tomuhle prostě nemůžu věřit,” řekl Neville, když je dohonil a chytil Harryho za rukáv. “Teď záleží hlavně na tom, aby jsme se ujistili, že Harry znovu nezmizí nebo se nepřinutí zvracet.”

“Nepotřebuji se nutit do zvracení,” řekl Harry a vytrhl mu svou ruku. “Chce se mi zvracet jen z té představy, že budu muset být na hodině se Snapem! To je taky možná důvod, proč se mi z SKIVING SNACK udělalo tak špatně!”

O půl vteřiny později obešli roh a uviděli Snapea, který stál v otevřených dveřích, tvář bílou namísto obvyklého nažloutlého odstínu.

“Harry!” zasyčela Hermiona.

“Co?” zeptal se Harry útočně. Pravdou bylo, že jakmile tam uviděl Snapea stát, přál si, aby neříkal ten kousek o zvracení. Nebo, aby to aspoň neříkal tak hlasitě. Ale Snapeovi žádnou lítost neukáže.

“Ach, Harry.”

Tentokrát jen zněla smutně.

Harry to taky ignoroval, odpojil se od svých přátel a beze slova kolem Snapea prošel. Stačilo, že šel na tu posranou hodinu. Nemusel předstírat, že má radost z toho, že tady je.

A zatraceně taky nemusí sedět s nikým, kdo by čekal, že radost bude mít.

Harry zamířil na konec třídy, posadil se a shrbil se, tvář staženou do výrazu naprostého pohrdání. Ačkoli po chvíli ho napadlo, proč by měl vůbec Snapeovi ukazovat nějaké emoce.

S touto myšlenkou se narovnal a jeho tvář byla tak bezvýrazná, jak jen to bylo možné. Věděl, že to neznamená moc – měl sklon své pocity příliš projevovat, což byl důvod, proč se mu v nitroobraně tak nedařilo.

Nebo to tak asi jen bývalo. Od Snapea slyšel, že se naučil nitrobraně tak dobře, že ji dělal nevědomky. Takže tedy... možná byl jeho prázdný výraz lepší, než si myslel.

Draco popošel dopředu, aby Snapeovi něco řekl. He, zřejmě nahlásit, že se Harry skutečně ukázal. Ale teď už dodrbal a zamířil zpět k Harrymu.

“Odprejskni,” řekl Harry, jakmile byl Draco dost blízko, aby ho slyšel.

“Myslel jsem, že bych si sedl ke svému bratrovi.”

“Nemám náladu na společnost-”

“Pak budeš zřejmě zklamaný. Žádný stůl navíc tady není. Severus rád pobízí k diskuzi; v tomto předmětu má naprosto jiný způsob učení, než na lektvarech-”

“Pokud jste na hodině, budete o mně mluvit jako o 'profesorovi', pane Snape,” ozval se nezaměnitelný hlas od stupínku. “A zaujmete místa v prvních dvou řadách.”

Harry se zamračil. Nestál o žádné laskavosti od Snapea. Ale na druhou stranu, možná Snape poznal, že by se Harry prostě rozkřičel. A to se mu nehodilo, že? Možná by musel Harrymu sebrat nějaké body a polovina z nich by byla ze Zmijozelu!

Až na to... dalo by mu to výmluvu k udělení dalšího trestu.

Takže to nedávalo moc smysl.

Sakra, nic nedávalo smysl.

Jediné, co Harry věděl, bylo, že si uchová tvář tak bezvýraznou, jak jen to půjde a pokud by Snape  měl ty nervy na něj promluvit, když věděl, že tu Harry nechtěl být a nemluví s ním, tak...

Tak...

Do prdele. Neměl ponětí, co by udělal, krom toho, že by Snapea nenáviděl navěky.

Jak vyšlo najevo, jeho nebelvírští přátelé měli víc rozumu než Draco. Nikdo z nich se k němu nepokoušel posadit; možná věděli, že by to u něj mohla být poslední kapka. Ale Draco měl pravdu co se plných míst týkalo. Harry nakonec skončil vedle Terryho Boota, který se na něj podíval a rozhodl se věnovat svému.

“Dnes budeme uvažovat nad dalším hypotetickým studijním příkladem,” oznámil Snape,  který rozmotával jistý svitek. Ten modře zajiskřil, a Snape ho poněkud nuceně odložil na katedru v čele třídy. “Začneme otázkou. Je lepší zachránit jeden nebo pět životů?”

Harry si nemohl pomoci, ale nevěřícně vytřeštil oči, jeho předsevzetí nedat na sobě nic znát kompletně zapomenuto. Co to k čertu je za otázku?

“Vaše odpověď na tuto otázku, jakmile uslyšíte možný scénář, vám pomůže určit, zda vaše myšlení ovládá konsekventní etika nebo jestli v srdci dáváte přednost kategoričtější interpretaci správného a špatného.”

Harry o ničem z toho neměl ani páru, ale rozhodl se, že mu na tom nezáleží. Bylo lepší zachránit pět životů, než jeden- to byla jediná odpověď, na které záleželo. A jestli Snape tvrdí něco jiného, tak to jen dokáže, že žádnou etiku nemá, zrovna tak jako právo učit ten předmět!

“Ano, slečno Bulstrodeová?”

Millicent stáhla ruku dolů. “Ale nemá se každý spoléhat na směs konsekvenčních a kategoriálních etik, pane?”

“Samozřejmě. Pět bodů Zmijozelu. Nicméně, zjistíte, že máte tendenci upřednostňovat jednu před druhou. Nyní přejdeme k prvnímu scénáři...”

Harry zašmátral po pergamenu, ale ne proto, že by měl v úmyslu si něco poznamenat. Těchto pět bodů Zmijozelu mu vnuklo nápad.

Za použití zbytku tužky, kterou našel pohřbenou na dně své tašky, nakreslil tři vertikální řádky a rozškatulkoval je písmeny na vrcholu každého sloupku: Z, N, H, M. Pak do prvního sloupce zapsal 5(?), jelikož mu ty body přišly mírně pochybné.

Pak se znovu uhnízdil, trochu se uvolnil a přemýšlel, proč to neudělal už před lety. Nakonec, bylo by tak jednodušší sesbírat důkazy o tom, jak je Snape předpojatý. Možná, kdyby Harry mohl dokázat matematicky, že ten člověk nemá etiku, když přijde na koleje, mohl by být odvolán z učení tohoto předmětu a Harryho problém by se tak vyřešil.

“Zvažte následující situaci,” říkal Snape a jeho hábit šustil, když kráčel mezi řadami stolů. Při svém kolečku došel do Harryho blízkosti, ale nepokusil se o žádný oční kontakt. Harry měl svou tabulku pod knihou pokaždé, když na ni nic nepsal. Nechtěl, aby jej Snape chytil a začal se najednou chovat férověji. “Ztratili jste kontrolu nad svým koštětem a letíte do skupiny pěti lidí. Pro účel tohoto myšlenkového experimentu musíte přijmout předpoklad, že pokud narazíte do skupiny, tak to bude mít za následek smrt oněch lidí. V posledním okamžiku dostanete šanci velmi ostře zatočit doprava. Nemáte jinou možnost. Pokud zatočíte doprava, zasáhnete a zabijete jednoho člověka. V této situaci, letěli byste přímo do skupiny pěti nebo byste koště stočili a místo toho zasáhli jednoho člověka?”

“Možná, pokud byste zasáhl pět, účinek na každého z nich by byl menší a nemocniční křídlo by bylo schopné je zachránit,” nabídla Hannah Abbottová po té, co Snape pokynul k její zvednuté ruce.

“Musíte akceptovat, že způsobíte buď smrt pěti nebo jednoho,” trval na svém Snape. “Dva body z Mrzimoru za neposlouchání pokynů.”

Harry napsal -2 ve sloupečk u M. Tyto dva body byly určitě nespravedlivé. Harry chápal, že někdo zpochybňuje limity 'myšlenkových experimentů'. A kdo měl určovat, že všech pět lidí musí zemřít?

“Tak tedy, přihlaste se,” řekl Snape. “Kdo věří, že správný postup je namířit přímo do skupiny pěti lidí?”

K Harryho překvapení se pár rukou zvedlo.

“A kdo věří, že správný směr je vpravo?”

“'Správný směr', chytrá slovní hříčka,” zamumlal Terry, když zvedal svou ruku.

Harry pro tu možnost ruku nezvedl, o nic víc, než pro druhou. Se Snapem nemluvil.

Viděl, jak Snape v reakci na to pozvedl obočí. Na vteřinu dostal příšerný pocit, že udělal vše pro to, aby jej Snape vyvolal. I když, nic takového se nestalo.

“Kdo z těch, kteří zvedli ruku pro změnu směru, vysvětlí důvod, který je vedl k tomuto rozhodnutí?”

“Pokud někdo v každém případě zemře,” řekla Hermiona, “pak samozřejmě musíte zachránit pět životů za cenu jednoho.”

“Prosím, zvedněte ruku, pokud jsou vaše důvody shodné s odůvodněním slečny Grangerové,” nařídil Snape. “Velmi dobře... dva body Nebelvíru za vyhnutí se obšírnosti.”

Harry zamrkal, zarazil se a napsal 2(?) do sloupečku N. Nemohl se zcela určitě rozhodnout, jestli to bylo spravedlivé nebo ne, když k čertu nevěděl, co to ta obšírnost je.

“A kdo z vás, kteří jste si vybrali nezměnit trasu, to vysvětlí?”

No jasně, že možnost “zabít pět lidí” musí obhajovat zmijozel', pomyslel si Harry, když poslouchal Zabiniho. “Stočení koštěte na stranu je vražda z rozhodnutí, pane profesore. Osud už těch pět odsoudil k smrti. Nemorální výběr tu je ten, který vyžaduje, aby jste se rozhodl zabít spíše než ten, který umožňuje, aby se smrt sama přihodila.”

Teda, že ale dokázal, že vražda pěti lidí zní rozumně, pomyslel si Harry.

“Platná racionalizace,” zamumlal Snape. “Dva body pro Zmijozel.”

Harry si to zapsal do své tabulky.

“Takže, řekněme, že poupravíme myšlenkový experiment založený na pointě pana Zabiniho. Předpokládejme, že je pro vás nemožné letět rovně na vašem uhánějícím koštěti. Musíte buď zatáhnout vpravo nebo vlevo a výběr je na vás. Nalevo stojí pět lidí a napravo jeden. Není možné nechat 'rozhodnout osud'. Co uděláte teď, pane Zabini?”

“Zahnu vpravo,” řekl Zabini a pokrčil rameny. “Samozřejmě.”

“Všimněte si, že správná odpověď je vždy zahnout vpravo,” zamumlal Terry.

Harry se na něj rozmrzele podíval.

“Kdo další bude souhlasit s tou poupravenou možností, že etickou volbou je zahnout vpravo a ne vlevo?”

Všechny ruky ve třídě se zvedly. Dokonce i Harryho.

Rychle ji strhl dolů a připomněl si, že se nenechá vtáhnout do diskuse, a že zapomněl na své předsevzetí.

“Takže budete všichni souhlasit, že za rovných podmínek, určených například osudem, je bez pochyb lepší zabít jednoho člověka než pět?”

Ozval se zborový souhlas.

“A bude toto vždy pravdivé?”

Terry se vedle Harryho zašklebil. “O-ou...”

“Chcete něco dodat, pane Boote?”

Harry zpevnil svůj výraz, když Snapeův pohled projížděl zadní řadou.

“Ano,” řekl Terry. “Teď, když jste nás dostal k tomu, abychom souhlasili, že je vždy lepší zabít jednoho než pět, rozhodnete se to obrátit vzhůru naohama, že ano, pane?”

“Jak velmi vnímavé. Pět bodů Havraspáru za postřehnutí neodmyslitelné složitosti tématu.”

Harry si body se zamračením zapsal.

“Další zvrat,” oznámil Snape. “Namísto toho, abyste seděli na koštěti, jste na famfrpálových tribunách, pozorujete situaci a jste si vědomi toho, že jste nedávno vyvinuli velmi přesné vrhací kouzlo. Pro účel naší diskuse přijměme, že vaše kouzlo bude s jistotou fungovat a zachrání skupinu pěti lidí, ale jen, pokud dokážete najít dostatečně těžkým objekt, kterým byste odklonili řítící se koště ze směru. Neexistuje žádný jiný způsob, jak katastrofu odvrátit. Nicméně, cokoli hodíte bude zničeno nárazem koštěte. Dokázal by někdo předpovědět etické dilema, kterému tu budeme čelit?”

Ron zvedl ruku. “Jediný objekt dost velký, dost těžký... bude to člověk, správně?”

“Přesně tak. Pět bodů pro Nebelvír.”

Harry skousl ret, když z pod knihy vytáhl svou tabulku.

“Můžete zachránit pět lidí za cenu jednoho. V podstatě je to stejné rozhodnutí, jaké jste udělali před chvílí. Prosím, zvedněte ruku, jestli zůstanete u zásady, že je lepší zabít jednoho než pět..”

Několik váhavých rukou se zvedlo, některé z nich se houpaly jako korek v moři.

“A neopírejte se při vysvětlování svého rozhodnutí o osud,” řekl Snape lehce pohrdavým tónem. “Předpokládám, že stejný osud, který řídí koště směrem k pěti lidem, vás stejně tak vhodně obdařil objektem pro vaše vrhací kouzlo, ve formě jedné neobvykle velké osoby. Nejsme v pozici soudit, co je v tomto případě souzeno.”

Snape čekal, ale třída zůstávala tichá.

“Rozhodnutí tu přeci musí být jednoduché,” pobídl. “Pět nebo jeden? Kdo dokáže učinit rozhodnutí a obhájit ho?”

“Pět,” řekla silným hlasem Padma.

“Vy byste se rozhodla nechat zemřít pět lidí namísto jednoho?”

“Ano.”

“Obhajte své rozhodnutí.”

“Pět zemře, pokud neudělám nic.” Padma se rozhlédla, jako by čekala hádku. “Když sešlu své kouzlo, tak to bude má záměrná akce. Doslova bych zabila člověka. V případě pěti... nezabiji je. To udělá koště.”

“Takže, abyste zachránila své svědomí, nechala byste zemřít čtyři lidi navíc. To v důsledku znamená, že dáváte přednost etice samé před lidským životem. Je to etické?”

“Ne, nechtěla jsem-” Padma otevřela ústa, pak je zavřela a pak to znovu zkusila. “Tak přesně jsem to nemyslela-”

“Tři body Havraspáru za pokus, i když zamotaný.”

Harry si zapsal body a urážku.

“Pět nebo jeden?” řekl Snape znovu a projížděl třídu pohledem. Na chvíli se usadil i na Harrym, ale nezůstal tam.

“Pět, protože člověk vedle mě není můj, abych jím mohl házet,” řekl Draco.

“Ale pět je vašich k odsouzení?”

“Ne, ale já je neodsuzuji k smrti. To dělají okolnosti.”

“To nás pouze vrací k argumentu osudem. Tři body ze Zmijozelu za neposunutí debaty dál.”

Ze Zmijozelu?

“Musíte nechat těch pět zemřít,” řekla Susane Bonesová. “Prostě... prostě musíte.”

“Slečno Bonesová,” řekl Snape tiše, ale s jednoznačným ostřím, “dobře víte, že v této hodině očekávám, že budete obhajovat své etické volby.”

“Musíte nechat zemřít pět lidí, protože na famrpálovém zápase je předvídatelným rizikem, že do vás narazí koště,” řekl Ernie Maxmillan a vysloužil si tak vděčný pohled od Susan. “Diváci, kteří se zápasu rozhodnou účastnit, si toho rizika jsou vědomi.. Není normální, abyste byli odhozeni jiným divákem. Jdete na hřiště a možná čekáte nehodu. Neočekáváte, že budete... zavražděn.”

“Přesně tak,” řekla Susan. “U toho jednoho člověka jde o vraždu. U těch pěti ne.”

“Některá rozhodnutí jsou vraždou a jiná nejsou?”

“Ano,” řekla Susan. “Můžete třeba zabít v sebeobraně, to není vražda. Možná neexistuje žádný rozumný způsob, jakým byste předešli nehodě, která vede ke smrti, jako ve scénáři, který jste nadnesl, pane. A v případě, že se rozhodnete smrti lidí nezabránit, pokud byste pro to museli učinil něco tak nesmyslného, jako je úmyslná vražda... no, pak ani to není vraždou.”

“Pět bodů za jasnou logiku, i když vyjadřování k dokonalosti chybí mnoho,” řekl rázně Snape. “Takže nyní se dostáváme k jádru věci. Některá rozhodnutí zabít jsou vraždou; v některých případech nemůžeme vyměnit jeden život za pět a cítit, že jsme na sebe vzali správné etické rozhodnutí. Nyní se spolužákem proberete, jak dnes zadané téma odráží rozdíly mezi konsekvenční a kategorickou etikou. Až téma vyčerpáte, vypracujte psaný koncept scénáře, který názorně ukáže oba typy etiky ve válečném období.”

Harry rychle vytáhl pergamen ukrytý pod knihou a napsal poslední vysloužené body. Když se na něj Terry podíval, pokrčil rameny. “Soukromý projekt.”

“Možná by sis to měl líp zašifrovat,” řekl suše Terry. “Z, N, H, M je na nic. A podle toho, jak to ukrýváš, hádám, že se to snažíš udržet před svým otcem.”

Harry se nad posledním slovem zamračil, pak iniciály smazal a nahradil je písmeny H, L, O, J.

“O něco lepší. Co tohle?” Terry popadl tužku, na vteřinu se zamyslel, a pak napsal K, N, Š, T. “Přece jen, je to ješte neintuitivnější.”

Harry se nad tím na chvíli zamyslel. “Jo, dobře.” Pustil se do mazání schématu, založeného na kolejních zvířatech, zatímco říkal: “Jen tak mimochodem, netuším, co to znamená konsekvenční a kategorická etika.”

“Jak bys také mohl, když jsi teď po tom famfrpálovém zápase poprvé na hodině.” Terry se na něj zkoumavě podíval, pak mu očividně došlo, že Harry mu sám od sebe nic neprozradí. “Konsekvenční etika je, když správné a špatné posuzuješ čistě podle následků, které tvé jednání přinese. Podle ní máš zabít jednoho místo pěti, pokud už zabít musíš. Kategorická etika je, když je něco ze své přirozenosti dobré nebo špatné, bez ohledu na okolnosti.”

“Jako například, že odsouzení nezúčastněného diváka k smrti je špatné, dokonce i kdyby to mohlo zachránil jiné lidi,” zamyslel se Harry. “Ha. No, myslím-”

Zazněl Snapeův hlas, naváděl studenty, aby vytvořili větší skupiny a sdíleli své válečné scénáře.

Harry neochotně opustil svou tabulku, když jej Terry odtáhl k dalším havraspárům. Od té chvíle, až do konce hodiny si musel v duchu pamatovat všechny odebrané a přidělené body. Samozřejmě, že nemohl slyšet všechno; Snape kroužil třídou, naslouchal debatám a kladl tak úsečné otázky, že  často byly na hranici hrubosti.

Harry si pamatoval, co zaslechl a byl víc než jen trochu zděšený, když body nepřibývaly kde očekával. Kde byla ta otevřená zaujatost vůči Zmijozelu a očividné zhnusení Nebelvírem?

Ne, že by to snad vypadalo, jako by Snape  miloval Nebelvír nebo Mrzimor či Havraspár.

Ale ani ohledně bodů se nechoval nerozumně. Podle Harryho propočtů upřednostňoval Zmijozel mnohem méně než dřív.

Na druhou stranu, věděl, že jeho počty nejsou úplné, to to možná vysvětlovalo.

“Napsané koncepty, prosím,” řekl Snape na konci sezení.

Harry se zamračil, když strčil všechny své věci do brašny. S Terrym se nedostali ani k tomu, aby vytvořili scénář.

Očekával nejhorší, ale když se Snape přiblížil, Terry rychle vytáhl list pergamenu a podal jej. Eh. Musel něco zapsat, zatímco se Harry soustředil na odposlouchávání a zapisování bodů.

“Večeře v sobotu v mých komnatách,” řekl Snape. “Vyřídíš to Dracovi?”

Poslední věta byla očividným pokusem přimět Harryho, aby s ním mluvil, ale Harry byl pevně rozhodnutý se nedat. Zíral přímo před sebe a na Snapea se ani nepodíval. Snape si po dlouhé chvíli tiše povzdechl.

“Dám Dracovi vědět.”

Harry odměřeně přikývl a odvrátil se. Nevěděl, jak se má cítit. Na jedné straně byla úleva mít několik dní odklad, než bude muset znovu Snapea vidět. Na druhé straně to Snape pravděpodobně na sobotu odložil proto, aby měl Harry čas změnit názor a začít s ním mluvit.

Ale to se nestane.

Harry rychle odešel ze třídy, chodbou skoro běžel.

“Večeře, hmm?” zeptal se Terry, který šel rychlým krokem vedle něj.

“Ne. Školní trest.”

“Jen proto, že ses k tátovi choval jako spratek,” zavrčel Draco, když je dohnal.

“Je tvým tátou, ne mým--”

“To by bylo k tomu,” zamumlal Terry. “Harry, myslím, že tě nechám, aby sis o tom promluvil se svým bratrem.”

Draco se zhluboka nadechl a výraz jeho tváře hovořil o tom, že se k Harrymu dostane, ať to stojí co to stojí. I když, se svou řečí počkal, dokud neodešli poslední studenti z etiky. “Co máš za problém?” zeptal se Draco, když byli sami. “Severus tě v hodině neponižuje a to mohl, když nevíš nic z toho, co učí.”

“Teda, to je ale výpověď o něčím charakteru! Dnes zatím neponížil žádného studenta. Neměl by za to dostat Merlinův řád první nebo druhé třídy?”

“Jsi nemožný-”

Harry pozvedl ruku. “Draco, musím dnes zrušit naše doučování.”

“Protože jsem ti řekl, co si myslím o tom, jak se chováš k tátovi?”

“Ne, protože jdeme s Ronem létat. Už jsem to měl domluvené,” řekl klidně Harry. Nechtěl být s Dracem na nože. Opravdu ne, i když Draco to tak možná necítil. “Musím se dostat přes svůj strach. To víš.”

Draco zamrkal a přes jeho tvář přelétl zvláštní výraz. “Strach,” řekl a to slovo z něj vyšlo tak pomalu, že se takřka zadrhlo. “O to tu jde, že? Strach. Bojíš se.”

“Jo, sám jsem ti říkal, že-”

“Ne, bojíš se toho, že se staneš závislým na Severusovi,” řekl Draco, hlas plný úžasu. “Samozřejmě, že jej vší silou odháníš. Bojíš se začít doufat v rodinu. Nevím, proč jsem to nespatřil dřív. Ze začátku jsem u své adopce dělal to samé...”

“Sklapni,” odsekl Harry. “Tak to není. Nebojím se. Vím, že na Snapeovi nemůžu být v ničem závislý. Přestal jsem na něj mluvit, tak ať přestane mluvit na mě a můžeme tuto frašku ukončit-”

Až na to, že té frašce nebude nikdy konec. Harry, nikdy tě nezavrhnu, nikdy...

“Zkoušíš ho,” řekl Draco a tentokrát mu hlas zvonil jistotou. “A zřejmě bych mohl být trošku tolerantnější, když uvážím mou poměrně poskrvrněnou minulost. Alespoň to neděláš s jedem.”

“Nikoho bych neotrávil!”

“Nemluvil jsem o tobě.”

Oh. Oh. Harrymu chvíli trvalo než ty kousky poskládat dohromady s tím, co slyšel během svého soukromého rozhovoru s Dracem. “Tak proto jsi...”

“Ano, ačkoli jsem si to v té době sotva uvědomoval. Není jednoduché být adoptovaný. Vím o tom všechno, Harry.”

“No, pro mě to jednoduché je.” Harry se na Draca chmurně usmál. “Jen to prostě není tak důležité.”

“Ta poznámka by mě před pěti minutami naštvala.” Dracův vlastní úsměv byl široký a jasný, ačkoli  jeho oči se stále třpytily odhodláním. “Teď to chápu. Ale dříve či později zjistíš, že Severuse nedokážeš odstrčit.”

Harry zaťal pěsti, když se přes něj přelila touha udeřit Draca. “Přestaň s tím. Prostě... s tím přestaň. Nech mě na pokoji.”

“Ne, a to ani pokud přestaneš mluvit i se mnou.”

“To bych klidně mohl!”

Draco se usmál, což jasně říkalo na to, že tomu neuvěřil ani na vteřinu. “Uvidíme se zítra na obraně:”

Harry se zamračil, ale Draco si toho zřejmě nevšiml; jenom mu přátelsky zamával a zamířil do chodby.

“Harry, tvá etika válečného období je poměrně poutavá,” řekl Snape v sobotu večer během večeře.

Harry netušil, proč si Snape myslel, že by mu na to odpověděl. Ale na druhou stranu, nevypadalo to, že by jej Harryho ticho nějak moc trápilo. Nekřičel ani ho nepřemlouval ani mu nevyhrožoval; jen dál trousil poznámky a vyptával se, jako kdyby to byla normální rodinná večeře.

Normální rodinná večeře. Harry nevěděl, proč ho tohle slovní spojení napadlo. Jako kdyby s nimi snad měl za svůj život hodně zkušeností.

Možná, že mám... Ta myšlenka se do jeho mysli vplížila sama od sebe. Mohl by si dokonce na některé z nich vzpomenout, kdyby se snažil. Oh, nešlo by o žádné podrobnosti či něco takového. Jen pár namátkových obrazů. Stůl prostřený pro tři. Všichni tři stejným jídlem nebo každý s jiným. Draco pijící víno...

Samozřejmě, dnes pil víno také. Stejně jako Snape. Ten Harrymu nabídl skleničku, ale Harry neodpověděl.

To byla nevýhoda rozhodnutí, že nebude mluvit. Napadlo ho, že by mu přišlo k chuti něco silnějšího než máslový ležák, který si objednal skrz krb, když byl pobídnut. Řekl si, že ta slova se nepočítají; mluvil ke skřítkům v kuchyni, ne ke Snapeovi.

Třeba by se příště mohl postarat o to, aby mu poslali nějaké víno. Nebo možná ne. Snape by to mohl vzít jako znamení, že Harry potřebuje něco, co by podpořilo jeho averzi k němu. A to vůbec nebyla pravda.

“Zamýšlel jsi svým scénářem poukázat na silnou podobnost s válkou proti Grindewaldovi?”

Harry pokrčil rameny. V tomto případě mělo jeho tiché chování výhodu, protože to znamenalo, že nemusí přiznat, že nemá ani ponětí, co se tím pojednáním mělo říct. Terry to napsal celé sám, zatímco Harry byl zaměstnán sledováním Snapea takovým způsobem, aby to nevypadalo, že se dívá.

Snape chvíli čekal a pak se obrátil k Dracovi: “Jaké jsou teď hodiny obrany?”

“Morrighanová je ohledně mě vyrovnanější. Možná proto, že mě přistihla, jak si hraji s Lokim. Opravdu zbožňuje zvířata.” Draco se nezbedně zašklebil. “To je nápad. Někdo by mohl navrhnout, aby ji Hagrid pozval na Vánoční ples.”

Harry si připomněl, že je to jenom Snape, s kým nemluví. “Vím, že jsi Hagrida vždycky nenáviděl, ale říkat, že je zvíře jen proto, že je částečný obr, je-”

Draco prudce odložil svou sklenici vína. "Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem tím říct, že má ráda zvířata a on taky!”

“Ach.”

“A ne, že bych ho nenáviděl,” trval na svém Draco a povystrčil bradu. O moment déle hleděl na Harryho, pak se otočil ke Snapeovi. “Tak tedy... žádný komentář k etice válečného období, o kterém jsem psal já?”

Snapeovy rysy, jak si Harry všimnul, ztuhly. Byl Dracův scénář tak špatný?

Nicméně, vše, co řekl, bylo: „Tvé vyhýbání se slovu 'Mudla' vedlo ke zbytečné rozvláčnosti.“

„Opovaž se použít 'rozvláčnost', až budeme příště hrát kouzelnické Scrabble. A není to dobrý nápad? Zahrajme si jednu hru hned po večeři.“

Harry ani nezavrtěl hlavou. Nechal svůj výraz, ať mluví za něj.

„Jindy,“ řekl klidně Snape. „Dezert, Harry? Neostýchej se, pokud si chceš něco objednat přes krb.“

Co by Harry chtěl, bylo aby bylo po jeho trestu.

Beze slova vstal, zamířil ke vchodovým dveřím do snapeových komnat a práskl s nimi za sebou.

Když jej Draco dohnal, byl plný chápavých poznámek namísto nadávek. Samozřejmě, že to Harry jen přehrával. Byl v obtížném stádiu, o kterém Draco věděl všechno...

Harry se nenamáhal tím, že by Draca opravoval. Nestálo to za to hádky, ne když tu nebyla žádná šance, že by ho o čemkoli mohl přesvědčit.

****

Další trest, který si musel Harry odpykat, byl ve středu, znovu před B.A. Tehdy Harry rozlouskl Snapeovo uvažování. Nebo aspoň jeho část. Nechtěl plánovat tresty s večeří na dny, kdy měl Harry hodiny Etiky.

Trest probíhal stejně, jako ty ostatní, až na to, že se Draco rozhodl zmínit, že Harry pozval Lenku na Vánoční ples. Ta slova vypadala, že byla řečena z nějakého důvodu, kterému Harry nemohl rozumět, jako kdyby se tím Draco pokoušel Snapeovi něco naznačit.

Harry neměl ponětí, co by tím mohlo být. S Lenkou během svého ztraceného roku nechodil; to už mu Draco potvrdil.

Konečný trest byl naplánovaný znovu na sobotu. Jak se Harry plahočil dolů do sklepení, řekl si, že by to aspoň mělo být naposledy. Skončil by už ve středu, kdyby byl dost chytrý na to, aby si nenechal zadat čtvrtý trest. Ale po tomhle už bude konec.

Nebo by měl být, za předpokladu, že by Snape a Brumbál nepřišli s pitomými výmluvami na zadání dalších trestů.

Tentokrát si Harry skrz krb objednal víno. Na oslavu, řekl si. Co by mu mělo záležet na tom, co by si Snape mohl pomyslet?

Jaký druh vína... Harry nevěděl, tak řekl “červené” a ignoroval Dracovo oddrmolení snobských francouzských názvů.

Večeře začala jako ty před tím. Trocha hovoru a otázek o jejich hodinách, o jejich týdnu. Harry se spoustředil na co nejrychlejší snězení své porce, aniž by se zakuckal.

Pak Draco škrtl zápalkou, která nakonec spustila výbuch.

“Tak Harry se teď bojí výšek,” poznamenal, jako by měl nějaké právo vystavovat před Snapem Harryho osobní záležitosti.

„To tedy nebojím,” vyprskl Harry a obrátil se úplně k Dracovi. Tak, aby si Snape nemyslel, že se obměkčil mluvit s ním. “Šel jsem do sovince, podíval jsem se dolů a vůbec mi to nevadilo.”

“Ale když jseš na koštěti, výšek se bojíš.”

“A Ron mi pomáhá se přes to dostat.”

Snape si odkašlal. “Je to moudré, Harry?”

Harry stiskl rty, aby se zdržel říct, co si o takové otázce, přicházející zrovna od Snapea, myslí.

“Harry,” řekl Snape, jeho hlas byl tak hluboký a tichý, že to skoro znělo, jako by se lámal. “Prosím, už toho nech. Prosím. Mluv se mnou.”

Harry polkl, teď se cítil naprosto hrozně. Neočekával, že Snape bude prosit a nelíbil se mu ten pocit, který z toho měl, jako by se mu vnitřnosti kroutily a snažily se dostat pryč... ale ne od Snapea. Tentokrát od něj samotného.

Přesto zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

“Proč se mnou nemluvíš?” zeptal se Snape a jeho hlas se tehdy skutečně zlomil. “Udělal jsem tyto večeře tak přátelské, jak jen to šlo. Opravdu nemůžeme být... přáteli, když už ne rodinnou?”

Bylo stále ticho, dokud je nakonec Draco neprolomil. “Má v hlavě hromadu bordelu, Severusi. Myslí si, že mu dáš víc trestů, když použije špatná slova.”

“Ale já bych nikdy-" Snape si náhle odkašlal. “Aha. Nemocniční křídlo.”

Jo, nemocniční křídlo, pomyslel si vzpurně Harry.

Snape se najednou naklonil dopředu přes stůl, ignorujíce to, jak se Harry zapřel zpátky. “Stojím si za svým slovem, které jsem ti dal, Harry. Uvnitř těchto zdí mi můžeš říct cokoli chceš. Cokoli, aniž by ses musel bát trestu. I otevřený vzdor, jako v nemocničním křídle. To byly veřejné prostory, ale tohle...” Široce se romáchl. “Tohle je tvůj domov, ať už to tak bereš či ne.”

Harry si olízl rty nad náhlým pokušením.

Nebo možná jen nad chutí přinutit Snapea porušit jeho slovo. Existovaly některé věci, o kterých Harry věděl, že by je Snape nikdy nepřekousl. To by byl případ kategorické etiky – něco, co Snape považuje z přirozenosti za špatné.

Přestal se zaklánět, narovnal se a podíval se Snapeovi do očí. “Můžu říct cokoli? Tak tedy, jděte do hajzlu, pane!”

Draco, který zadržoval dech, na to vydechl úlevou.

Úlevou. To samo Harrymu řeklo, že se přepočítal.

“To je lepší než ticho,” řekl Snape vyrovnaným hlasem. “Je tu k té poznámce nějaký kontext?”

Harry zaraženě zíral s otevřenou pusou, ale dlouho zaražený nebyl. “Jo. Co o tom, že jste mi za to dal trest minule?”

“Řekl jsi to před jiným členem učitelského sboru.”

To byla pravda, ale Harry měl daleko ke klidu. “No, vím, že jste měl velkou chuť k tomu, aby jste mě přinutil strávit nějaký čas s vámi a já nechtěl, tak bylo jen otázkou času, kdy člověk jako vy zneužije svou moc k tomu, aby jste dostal, co jste chěl.”

“Nemohu ti vytýkat tvůj předpoklad; kdysi jsem se podobně choval,” řekl Snape, zaklonil se a spojil své ruce. “Ale kdybych měl pořád sklon s tebou tak zacházet, nevyužil bych také tvého mlčení? Vše, co bych k tomu musel udělat, bylo položit ti v průběhu Etiky otázku. Tvé odmítání odpovědět by bylo dostatečným důvodem pro další tresty.”

“Má pravdu,” zamumlal Draco.

“Nepleť se do toho!” vykřikl Harry. “A nejde jen o to, že bych si myslel, že kolem sebe hážete tresty, pane. Také jsem si myslel, že bych se přestal ovládat, pokud bych s vámi začal mluvit. Což, když se na to podíváte, jsem se přestal!”

“Ano. Ale zde máš naprostou volnost se přestat ovládat. Dokonce můžeš házet věcmi, pokud chceš.”

Harry zaskřípal zuby. Nebyl děcko. Nezačne házet věcmi a nelíbil se mu návrh, že by mohl.

“Teď k rozmaru pana Weasleye pomáhat ti, cítit se znovu dobře na koštěti-”

“Prostě nechcete, aby Nebelvír nějaký zápas vyhrál!” vykřikl Harry. “Chcete, abych je vynechal, protože jsem se nedostal přes mou, mou-”

“Fóbii,” řekl Draco.

“Není to fóbie. Doktorka Milá to říkala!”

Snape naklonil hlavu. “Ty ses radil s naší milou doktorkou?”

“Ano a říkala, že bych měl začít létat s někým, komu věřím,” vyplivl Harry.

“V tom případě upouštím od mých obav, které nemají co dělat s tím, kdo vyhraje zápasy,” řekl hlubokým tónem Snape. “Sotva jsem si přál, abys nic nedělal, to by možná ten stav zhoršilo. Pomáhá ti čas strávený ve vzduchu s panem Weasleyem?”

“Eh... těžko říct,” zamumlal Harry. “Asi... myslím, že ano.”

“Dobře. Domluvil jsem zvláštní dezert v naději, že tě zlákám, aby jsi zůstal na zákusek.” Vstal, přešel ke krbu a zavolal do něj příkaz. Když se vrátil ke stolu, objevil se zakrytý tác a stříbro se tak jasně blýskalo, že Harry téměř zvedl ruku, aby si zastínil oči.

Když Snape zvedl kryt, spadla mu brada.

“Co je to?” zeptal se Draco, zněl zmateně a také trochu vzpurně.

Ze svého pohledu měl Harry pocit, že snad každou sekundu vybuchne smíchem. Přemýšlel, co se s ním dnes děje špatného. Jeho emoce kolísaly nahoru a dolů. Ale tak tomu bylo od chvíle, co se probudil bez vzpomínek na celý rok. Pohled na zákusek však přinesl vzpomínky, které byly mnohem starší než ty, které ztratil. “Šlehačka a cukrové fialky,” vydechl.

“Cukrové fialky?”

“Mudlovský zákusek.”

Na to se Draco soustředěně snažil vypadat zaujatě. “Ach. Dobře, v tom případě-”

“Co-” Harry se zhluboka nadechl a měl pocit jako by byl na pokraji hysterie. “Kde jste pro všechno na světě přišel na to, že by mi tohle mělo chutnat?”

Snape se zarazil v nabírání zákusku na talíř. “Dobby tohle navrhl jako oblíbený dezert, když jsem se  v kuchyni ptal, z čeho by jsi mohl mít radost.”

“Viděl podobný zákusek v domě Dursleyových,” řekl Harry a cítil, že Snapeovi rozumí míň než kdy před tím. “Proč jste se ptal v kuchyni na to, co upřednostňuji, když jsem tu měsíce žil a vy jste mohl vidět, co mám rád k jídlu?”

Na Snapeově zažloutlé kůži se objevilo mdlé zarudnutí. “Ptal jsem se zvláště na něco, co jsi si neobjednal skrz můj krb. Nepřál jsem si, aby jsi si později myslel, že jsem se tě pokoušel ovlivnit ozvěnami... šťastnějších časů.”

“Dobře, bez obav.” Harry zavrtěl hlavou a stále se cítil zmatený. “Přesně tenhle zákusek... není to zrovna příjemná vzpomínka. Ačkoli, možná si Dobby myslí, že podobné zákusky dělá teta Petůnie pořád.”

O chvíli později si uvědomil, co řekl. “Dělala, chtěl jsem říct.”

Snape položil malý talířek, který držel a vytáhl hůlku. “Evanesco?”

Harry přikývl a bylo to. Dezert zmizel v malém obláčku kouře a zanechal za sebou výraznou vůni fialek, která byla mírně nechutná. Pořád to ale bylo lepší, než být tou vůní zlitý od hlavy k patě.

“Tak tedy něco jiného?”

“Piškotový zákusek,” řekl Draco.

“Ptal jsem se Harryho.”

Vypadalo to neurvale, odejít bez zákusku po té, co se Snape tak moc snažil zařídit nějaký, který by Harry ocenil. “Ehm... možná nějakou zmrzlinu. Čokoládovou?”

“Burane,” zamumlal si Draco pod fousy, i když jej ten názor nezastavil od pojídání zmrzliny.

Nálada během dezertu nebyla zrovna uvolněná, ale nebyla ani napjatá. Harry si později řekl, že mohl vědět, že to nemohlo vydržet. Byla to nenucená Snapeova poznámka, která všechno změnila.

“Harry, viděl jsem dnes Lupina. Požádal mě, abych tě od něj pozdravoval.”

Harrymu se zúžily oči. “Byla schůze Řádu? Myslel jsem, že jsme s Dracem členy.”

“Byla schůze členů správní rady školy.”

Harrymu chvíli trvalo, než pochopil, co to má co dělat s Remusem. Ale pak si vzpomněl. Remus předstíral, že je Lucius Malfoy a Malfoy byl jedním ze členů správní rady. Ale Snape nebyl, takže pokud viděl Remuse, tak to nejspíš znamenalo-

“Tady? Remus byl tady?” Harry si odfkl. “Remus byl tady a nikdo se neobtěžoval mi to říct?”

“Byl tady v převleku jako Lucius Malfoy.”

“A?”

“Usoudil jsem, že nejlepší bude, pokud jej neuvidíš, dokud nebude vypadat jako on sám.”  

“Usoudil jste, že to tak bude nejlepší. Vy.” Vlna hněvu se jím bez varování přehnala tak rychle a divoce, že ucítil, jak ho naprosto pohltila. Aniž by si toho tentokrát všimnul, zvedl hlas. “Co vám k čertu dává právo rozhodovat, co je pro mě nejlepší? Nejste můj otec! Nejste ani někdo, koho bych za otce chtěl, kdybych nějakého chtěl, což nechci!”

Ne, chtěl Siriuse, ale toho nemohl mít, dokud si nedokáže vzpomenout dost věcí na to, aby zrcadlo zprovoznil. A chtěl Remuse a s ním mohl mluvit dnes, mohlo to vyprovokovat nějakou vzpomínku, díky které by zrcadlo mohlo zase fungovat a Snape od něj držel Remuse pryč!

Z jeho vztaku se vytvořila vysoká hradba zuřivosti, s ním na jedné straně a Snapem na druhé. Nikdy nebude mít nic společného se Snapem. Neexistoval důvod pro podobné večeře nebo aby s ním Snape usiloval o vytváření nějakého druhu vztahu. Neměli spolu nic společného.

“Harry,” říkal zrovna Draco, “Lucius tě unesl a mučil. Pokud by Remus Lupin mohl být sám sebou, tak bys jej možná mohl vidět, ale používá vylepšený mnoholičný lektvar, který vydrží několik hodin. Táta má pravdu- není pro tebe dobré být v pokoji s mužem, který vypadá, zní a pohybuje se jako Lucius-”

“Ach, protože jsem křehký?” zavrčel Harry. “Nebo je to proto, že jsem pitomý Nebelvír, který si nepamatuje, s kým mluví? Nebo ještě lépe, protože by mi Remus možná řekl něco, co by stálo za to znát! Jo, to by Snape neunesl, co? Nařídil, že všichni moji zatacení přátelé musí mlčet! A Remus by se třeba víc staral o mě, než o Snapeova pravidla, takže samozřejmě nemůže být nikde poblíž-”

“Pro Merlina, Harry!” řekl Draco. “Začínáš být hysterický. Uklidni se!”

“Ty si zkus být klidný, když se ti život roztříští na kousky a složí obráceně!” zakřičel Harry. Měl pocit, jako by jeho mysl byla řadou ocelových čelistí, která rafají na všechno v dosahu, ale byl tak rozzlobený, že to nemohl zastavit. “Ty si zkus být klidný, když muž, který se prohlašuje za tvého otce, tě drží mimo dosah jedinného zbývajícího člověka, kterému na tobě skutečně záleželo!”

“Harry,” řekl tiše Snape, jako kdyby se snažil utišit divoké zvíře. “Nebylo možné svést tebe a Lupina dohromady-”

Harryho vztek se vymkl kontrole úplně. Už to nemohl ustát, ani o vteřinu déle. Snape nemá dělat taková rozhodnutí, bez ohledu na to, jaký druh právních papírů má. K čertu, vždyť je dospělý! “Už to mám,” zakřičel a vyskočil. “Nikdy, nikdy sem znovu na večeři nepřijdu! Pokud mi chcete dát za to co jsem řekl trest nebo cokoli jiného, ohlásím se u Filche. Skončil jsem s vámi a jestli se vám to nelíbí, můžete jít k čertu! A ještě jedna věc, poslední, a navrhuju vám zatraceně dobře poslouchat, protože myslím vážně každé slovo: udělejte místo mě ještě někdy podobné rozhodnutí a já odejdu z Bradavic a tak už vás nebudu nikdy muset znovu vidět!”

“Bystrozorský kurz,” zalapal Draco po dechu. “Potřebuješ OVCE; potřebuješ vzdělání z Bradavic!”

Harry zamířil ke dveřím. “Jo? Podle toho, co mi lidé roky říkali, bych se tam mohl dostat jen díky svému jménu. Což nechci. Ale možná budu muset, jestli na to přijde.”

“Harry-”

To byl Snape, ale cokoli řekl se utopilo v burácení v Harryho uších, jeho vztek dosáhl takové výše, že měl pocit, jako by v něm měl shořet, pilíř ohně, který se živil sám sebou. “Nepřibližujte se ke mně! Nepřibližujte se kurva ke mně! Nechci už s vámi mít nikdy nic společného a jestli kvůli tomu budu muset opustit Bradavice, tak to udělám! I přes to, že je věž mým domovem. Věž, ne to tady! Nikdy to nebude tady!”

Harry práskl dveřmi jak nejvíc jen mohl a naplno prolétl chodbou.

Pro jednou se jej Draco nepokoušel následovat.

****

Harry si dal na čas se svou cestou do věže a doufal tak, že až tam dorazí, uklidní se natolik, aby vypadal normálně. Věděl, že musel před pár minutami vypadat jako nepříčetný šílenec. Ne, že by se o to nějak staral. Snape si každé slovo zasloužil. Jak se opovažuje držet ho od Remuse!

Uplynula přinejmenším hodina než prolezl dírou v portrétu, ale brzy zjistil, že nevypadá tak klidně, jak doufal.

„Drsný večer, co?“ zeptal se Ron, když se Harry zhroutil do jednoho z křesel ve společenské místnosti.

„Trest se Snapem. Co si myslíš?“

„Pohádali jste se?“

Harry si odfrkl. „Může to tak nazvat.“

„No, přivedeme tě na veselejší myšlenky,“ řekla Hermiona a vzhlédla od knihy, kterou četla. He. Nový průvodce a manuál na OVCE, Studium zdrojů - Díl IV. Přeměňování, od Newta Newtona.

"Nemyslím si, že zrovna OVCE jsou veselejším tématem,“ řekl suše Harry. „I když s takovým bastardem, jako je Snape, možná jo.“

„Co udělal?“ zeptal se Ron.

„Veselejší téma,“ nafoukla se Hermiona. Ještě že tak. Harry nechtěl mluvit o tom, jak byl ošizen o rozhovor s Remusem.

„Myslela jsem na vánoce,“ pokračovala. „Rone, letos určtě musíš dát dárek Dracovi.“

„Proč? Protože je to Harryho bratr?“

„Ne, protože vím, že pro tebe shání dárek.“

„Proč by dělal něco takového?“

„Říkal, že kvůli tomu, že má rád tvou mamku. Shání dárek i pro Ginny.“

Draco má rád Ronovu matku? Ať se na to díval Harry jakkoli, smysl v tom nenašel.

„No jo, tak jo,“ zabručel Ron. „Něco mu seženu, i kdyby se tomu měl jenom posmívat.”

Hermiona přikývla, zcela uspokojená, že bylo ujednáno a obrátila se k Harrymu. „Co se chystáš Dracovi dát?“

Ta slova se vynořila naprosto odnikud. „Má rád závodní košťata. Ach, a diamanty. A smaragdy?“

Ronovi spadla brada. „Co z toho mu plánuješ dát?“

Harry se v křesle shrbil. „Nic z toho. Jen mě to tak napadlo. Myslím… myslím, že je to něco, co mi jednou řekl. Možná, nevím.“

„Ach, Harry, to je úžasné. Vzpomněl sis na něco!“

„Možná,“ zopakoval Harry. „Ve skutečnosti nevím, jestli to řekl.“

„Řekl to,“ potvrdil Ron. „Zní to jako on, spratek rozmazlený.“

„Měl bych mu něco dát?“ zeptal se Harry.

„On ti něco dá určitě,“ řekla Hermiona. „A… no, Draco někdy není moc vyzrálý. Myslím, že i v těchto okolnostech, by považoval chybějící dárek od tebe jako zprávu, že už nejste přátelé.“

Z té představy se Harrymu udělalo trochu nanic. Chtěl s Dracem zůstat přáteli. Dobrými přáteli, pokud se Dracovi podaří skoncovat se svým zvykem, mluvit špatně o Nebelvíru s každým třetím nádechem. Koneckonců, Draco byl jediným ze všech jeho kamarádů, kteří byli ochotní s ním sedět a hodinu za hodinou odpovídat na otázky a povědět mu vše ohledně jeho chybějícího roku. “Dobře. Něco vymyslím. Hmm. Hádám, že bude lepší mu to dát ještě než začnou vánoční prázdniny.”

To odtrhlo Ronovy oči od šachovnice, s kterou si pohrával. “Proč mu to nedáš na Boží Hod ráno?”

Harry zamrkal, trošku vylekaný. “Ehm, protože s ním nebudu?”

“Jo, budeš, kámo.”

Hermiona zavřela zavřela knihu a pevný pohled zapřela do Harryho.

Harry si toho nevšímal. “Ne, nebudu. Chystal jsem se zeptat tvojí mamky, jestli bych mohl přijet do Doupěte.” Snažil se nemyslet na své poslední vánoce, ty skvělé se Siriusem, když dodal. “Nebo, pokud to nepůjde, prostě zůstanu tady na hradě jako obvykle.”

“Harry, máš teď svou vlastní rodinu,” řekla Hermiona.

“Rozhodně to není tak, že bysme tě nechtěli v Doupěti, Harry, ale... no, nebylo by to správné. Ne, když máš rodinu-”

“Dobře tedy,” řekl ostře Harry. “Zůstanu na hradě. Brumbál by stejně asi šílel, kdybych se pokusil jít do Doupěte. Příliš velké nebezpečí, že přitáhnu útok.”

“Půjdeš do Devonu,” řekl Ron.

“Ne, nepůjdu.”

“Ano, půjdeš. Mamka zmiňovala v dopise, že Snape už pozval Ginny a mě, bychom tě navštívili.”

Ach, to bylo prostě skvělý. “Snape napsal dopisy, aby naplánoval mé prázdniny a ani se neobtěžoval, aby mi o tom něco řekl?”

“No, vůbec jsi s ním nemluvil, ne?” zeptala se Harmiona.

“Pořád má zatracený nervy,” řekl Harry, rozzuřený čím dál víc, jak na to myslel. Za prvé, Snape neměl co rozhodovat, kde by měl Harry strávit prázdniny. Za druhé, měl by aspoň tu věc probrat s ním, než udělá nějaké rozhodnutí. A za třetí, říct jiným lidem, co bude dělat, když se ani neobtěžoval to říct jemu-

Harry měl pocit, jako by v něm vybuchla sopka. Vztek se z hloubky jeho duše vyléval jako horká láva a rozléval se, aby spálil každý jeho kousek. Už před tím byl na Snapea rozzuřený; myslel si, že byl tak naštvaný, jak jen to bylo možné. Teď věděl, že je možné být ještě naštvanější.

Nyní přímo žhnul zlostí.

Snape neměl právo, neměl právo si myslet, že je zodpovědný za Harryho prázdniny. Nebo Harryho samotného.

A byl čas, aby se to jednou pro vždy naučil.

Harry se postavil a jeho kroky začaly ukrajovat vzdálenost ke dveřím.

„Harry!“ zavolala Hermiona. „Kam jdeš?“

Věděla moc dobře, kam jde, pomyslel si Harry. Jen chtěla odpověď, aby mu tak mohla vymluvit  jeho zlost.

Harry jí neodpověděl.

****

Dobrých pět minut vztekle stál v chodbě sklepení, ale Snape buď nebyl doma nebo nebyl ochotný otevřít dveře, když byl na druhé straně Harry. Pravděpodobně to druhé. Snape by měl být rozzuřený ohledně těch věcí, které mu Harry předtím řekl. Asi už ho nikdy nechtěl vidět.

No, to by Harrymu vyhovovalo, ale nejprve si musí ujasnit tu záležitost, týkající se vánoc.

Harry rychle vyťukal řadu, kterou jednou použil Draco, aby se dveře objevily. Neotevřel je ale. Namísto toho bušil a tloukl a bušil a potloukl si tím pěst do krve, ne že by ho to zajímalo. Krucinál, Snape jej bude brát na vědomí. Snape své zatracené dveře otevře, i když na ně bude bušit Harry.

Zrovna, když si nakonec začínal myslet, že ten člověk nemůže být doma, dveře se otevřely dovnitř, stál v nich Snape a díval se na něj.

Ale nepodobal se Snapeovi, kterého viděl kdy předtím.

V jeho hábitu byla velká trhlina, jako kdyby na látku stoupnul a přesto se pokoušel jít dál. Víc než to, na jeho šatech byly skvrny, jako by na sebe něco vylil. I když, aby si domyslel co, na to nemusel být génius.

Totálně smrděl alkoholem.

I bez toho smradu si Harry myslel, že by mu došlo, že ze Snapea vyzařuje opilost. Ztěžka se opíral o futro dveří, ale i tak stále byl nejistý na nohou. Vypadal jako někdo na plachetnici. Na divokém moři. Ten pohled způsobil, že se Harrymu zakymácel žaludek.

“Pane?” zeptal se a byl tak zaražený, že doslova netušil, co říct. Všechno to, co si v hlavě provičoval, když si to mašíroval dolů, se vykouřilo. Jeho dlouhý seznam stížností, věcí, které chtěl Snapeovi hodit do tváře, věcí, o kterých jej chtěl přesvědčit, aby pochopil... nic z toho v tu chvíli nevypadalo moc důležitě, ne proti skutečnosti, která mu teď doslova zírala do tváře.

Dovedl Snapea k pití.

Harry měl pocit, jako by mu podkopli nohy. Samozřejmě, že věděl, že se o něj Snape stará. Věděl, že jej ten člověk miluje. Nebo si aspoň myslel, že jej miluje.

Ano, Harry to věděl.

Ale nevěděl. Pro něj to nebylo skutečné, nezdálo se, že by to s ním mělo cokoli společného či mohlo kdy opravdu tvořit nějakou část jeho života.

Bylo to stejné, jako vědět, že hlavním městem Japonska je Tokio. Ano, byla to pravda. Prostý fakt.

Ale ten ke kterému by měl nějaký osobní postoj.

I když teď... vidina takového Snapea... a kvůli těm zraňujícím, odporným věcem, které Harry řekl...

Harry si odkašlal. Vánoce už mu nepřipadaly důležité. Teď šlo o to, že byl schopný Snapea zranit. Neuvědomil si, že to dokáže. Rozčílit ho mohl, to ano. Zklamat jej také. Ale zasadit ránu, která by způsobila, že se ten muž zpije do němoty?

Zranil Snapea a se nelíbil ten pocit, jaký z toho měl. Nechtěl zraňovat lidi. Nebyl takovým člověkem. Nechtěl jím být.

Styděl se, že se mu muselo stát něco takového, aby začal chápat, že zraňuje Snapea. Věděl to, ale nebylo to skutečné.

Ale... začínal přemýšlet o tom, že bude muset přestat používat toto odůvodnění. Některé věci byly skutečné i když je tak Harry nepociťoval. Možná, že součástí dospívání je to přijmout.

“Pane,” řekl znovu, trochu hlasitěji, když mu Snape ještě neodpověděl. “Pojďme, dostaneme vás dovnitř.”

Snape se nepohnul, jen sebou škubnul a zvedl ruku ke spánku.

No, vždycky měl citlivý sluch. Třeba mu opilost zvuky ještě zesilovala.

Harry ztišil hlas a zkusil to znovu. “Nechcete, aby vás takhle viděl někdo, kdo sem zabloudí, ne? Pojďte, pane profesore. Půjdeme dovnitř a zavřeme dveře.”

Snape pomalu přikývl, když se otáčel, pohnul se jako někdo ve zpomaleném záběru. Začal se kymácet zpátky do svých komnat a spíše klikatě došel až ke křeslu u kratší strany nízkého stolu. Harry jej následoval a zavřel dveře.

Harry si nebyl jistý, jestli to od něj Snape očekával nebo úplně zapomněl na to, že jsou jeho dveře široce otevřené do chodby. Měl pocit, že ta druhá možnost byla blíž pravdě.

To Harrymu víc než cokoli jiného řeklo, jak moc opilý musí Snape být. Nepodobolo se mu, že by kdykoli ignoroval šanci na potenciální nebezpečí, číhající na chodbě nebo prostě vně jeho dveří. To bylo důvodem proč obyčejné dveře ani neměl! Aby nikdo nemohl vědět, kde ho najít.

A teď by je měl nechat otevřené a potácet se pryč?

Harry potřásl hlavou a než se pohnul dál, ujistil se, že jsou dveře pevně zavřené. Na vteřinu si nebyl jistý co dělat, ale pak mu došlo, že tu opravdu byl vítán a mohl se bez vyzvání posadit. Snape určitě nebyl ve formě, aby jej k sednutí vyzval. Muž zíral do prázdna, hlava mu trochu visela na ramenou.

Harry se posadil na pohovku čelící delší straně nízkého stolku a přemýšlel, co by měl říct.

Třeba nebyl jiný způsob jak začít, než ten nejzákladnější.

“Omlouvám se, pane. Ohledně těch věcí, co jsem před tím řekl. Byl jsem... byl jsem nešťastný, že jste mi nedovolil vidět Remuse, ale... no, myslím, že šlo o to, že jsem byl nešťastný ohledně sta věcí a byla to prostě, no, poslední kapka?”

Harry sebou škubnul a zastyděl se víc než před tím, když si vzpomněl, co vlastně řekl. Co způsobilo, že si myslel, že má právo takhle na Snapea mluvit? Ani by ho nenapadlo tak hrozné věci křičet na někoho cizího, a ať už byl vůči Harrymu Snape cokoli, byl víc než cizincem.

Zpoza jeho mysli jako by rezonovala ozvěna hlasu. Lidé řeknou své rodině věci, které by ani ve snu neřekli svým obyčejným známým. Čím bližší pouto, tím více jsou ochotni zkoušet jeho limit...

Snapeův hlas... ale kdy Harry slyšel Snapea říct něco takového, něco tak klidného a moudrého?

Ale pak taky, kdy jej viděl opilého?

Harry se v tu chvíli rozhodl, že na Snapeovi je toho víc, než ví. Pravděpodobně mnohem víc. Každý se mu to pokoušel říct a on nebyl ochotný naslouchat. Nebo jim věřit.

Nyní mu to nemohlo uniknout.

Snape stočil pohled na Harryho, ale na omluvu neřekl ani slovo. Že by ji neslyšel? Ne, to by nebylo pravděpodobné, ne s jeho sluchem. Ačkoli, možná tomu nerozuměl. Ne v jeho současném stavu, zvláště, když vezmeme v úvahu, co Harry dodal na konec.

“Eh, poslední kapka jako v... no, to nevadí. Jen bych rád, abyste věděl, že je mi opravdo velmi líto věcí, které jsem řekl u večeře. A... ehm, že jsem vám tolikrát řekl, abyste šel do hajzlu a … odmítal jsem se zúčastnit vašich hodin...”

Do prdele. Slyšet to takto shrnuté způsobilo, že si Harry přál, aby se otevřela zem a spolkla ho. Už mu bylo sedmnáct. V kouzelnickém světě byl dospělý a jednal, jako by mu bylo dvanáct.

Amnézie byla... no, byla to omluva, ale teď už mu nepřipadala tak dobrá.

“Tak či tak, omlouvám se,” řekl Harry znovu a pak s očekáváním čekal na Snapeovu odpověď.

Žádná nepřišla. Muž na něj jen zíral, vypadal zmateně.

“Nebudete-” Harry polkl a znovu pocítil tíhu studu. Protože přesně tohle udělal Snapeovi, ne? Netušil, jak kruté to bylo. Teď, když to věděl, ho napadlo, že pohlcení do země je to nejmenší, co si zaslouží. “Nebudete se mnou mluvit?”

Snapeův hlas zněl jako kdyby byl ochraptělý z příliš velkého křiku. Implikace, které z toho plynuly způsobily, že sebou Harry trochu škubnul.  

“Myslel jsem, že tomu tak dáváš přednost,” zaskřehotal chraptivě Snape. “Řekl jsi mi--- řekl jsi mi-- abych...  se od tebe držel dál.”

“To je mi taky líto.” Harry si oznovu odkašlal. “Stejně jako to mlčení. Bylo to ode mne opravdu ošklivé. A... no, pokud bych něco takového znovu řekl, a to je možné, protože si stále myslím, že jsem příliš vzteklý, když jsem okolo vás, pak si myslím, že byste si měl vzpomenout na to, co jste mi řekl v nemocničním křídle. Víte, co myslím, to o tom, jak mladí často chtějí věci, které pro ně nejsou moc dobré?”

Snape zavrtěl hlavou a pak přikývl, jako kdyby to celé moc dobře nesledoval. Což v jeho stavu dávalo smysl a tak se to Harry pokusil zjednodušit.

“Můžeme zkusit to, co jste navrhl, profesore? Myslím tí, že akceptuji, že o mě máte starost. Že vám na mě hodně záleží. A... no, moc mi to nepomáhá, abych se vnímal jako váš syn, ale teď to respektuji, takže možná... třeba...” Harry polkl. I když věděl, že je to tak správné, stále bylo těžké ta slova vyslovit. Konec konců, byl to Snape.

Ale teď chápal, opravdu chápal, že Severus Snape, který tu seděl tři kroky od něj, nebyl tou samou osobou, která strávila roky jeho trápením a zesměšňováním.

Harry zkusil natáhnout pro otázku, kterou se chystal položit a zjistil, že ji má na dosah prstů. “Možná bychom mohli zkusit být přáteli?”

Snape sklonil hlavu, jako kdyby byla moc těžká na to, aby ji držel vzpřímeně, ale pak ji pomalu zvedal, až na Harryho upřel oči tak nevěřícné, že bylo jasné, že mu rozumněl.

A tehdy, jak si Harry všiml, se mu v koutku oka vytvořil drobný vlhký korálek. Nebyl dost velký na to, aby se vylil jako slza, ale stačil k tomu, aby se Harryho pocit studu desetkrát zvětšil. Nikdy nechtěl Snapea dovést až k pití, ale ještě méně chtěl toho muže přinutit k pláči.

Ve skutečnosti, jen ta představa mu roztloukla sdrce rychleji. Neměl mnoho lidí, kteří by ho měli tak rádi. Jeho máma a zřejmě i táta a možná Sirius, ale-

Ach Bože, pomyslel si Harry a něco podobného panice se prohnalo jeho žílami. Od Siriusovy smrti se utvrdil v názoru, že už nikdy nikoho takového nebude mít. Dokonce i kdyby se mu podařilo zprovoznit zrcadlo, Siriuse by mu to ve skutečnosti nevrátilo. To věděl.

A Remus... Remus mu stejně nikdy nebyl tím, čím Sirius. Remus se mu nesnažil pomoci s turnajem; Remus Harrymu nenabídl, aby s ním žil.

Sirius byl tím, kdo ho měl tak rád.

A teď ta myšlenka, že někdo žijící patří do té malé skupiny dospělých, kteří ho mají tak rádi... Harry se skoro zachtělo vyskočit a rozběhnout se ke dveřím. Něvěděl, jak být něčím synem a nikdo to teď od něj nemohl čekat, ne v tomhle věku-

Ale budou jen přátelé, řekl si a převalila se přes něj úleva. Přátelé. To zvládne.

Hmm. Přítel se Zmijozelem.

Ale samozřejmě, už se kamarádí s jedním Zmijozelem.

Ano, rozhodl se Harry. Tohle dokáže.

“Přátelé,” řekl pomalu Snape a jeho hlas byl něco mezi smirkem a štěrkem. “To-- to bych rád.”

“Dobře.” Harry polkl směs zmatených emocí zašmodrchaných v krku. Možná předtím udělal chybu s předsvěčením, že musí všechno urovnat naráz. Odtrčit Snapea od sebe mu připadalo jako nejjednodušší způsob, jak toho dosáhnout.

Až ne to, že jím nebyl, protože Snape odmítal nechat se odstrčit.  

Harry znovu pocítil to samé nutkání, které po něm chtěo, aby utekl z místnosti teď, dokud ještě může- a pak ten pocit způsobil, že do popředí jeho mysli zapadla nedávná vzpomínka. Tentokrát šlo o Dracův hlas, který mu říkal, že chápe, proč se Harry cítí vyděšeně.

Harry věděl, že se nebojí, ale ani nemohl přijít na to, odkud pochází jeho touha utéct od Snapeovy zjevné lásky k němu.

Snape se náhle vytáhl na nohy. “Přítel by ti měl nabídnout něco k pití,” řekl roztřeseně, když se kymácel místností ke krbu. Znovu si přišlápl hábit a protrhl další dlouhou díru v černé látce, ale zřejmě na to nedbal.

Harry si k němu pospíšil a popadl jej za ruku, aby mu tak zabránil si kleknout. Snape by neměl mluvit se skřítky v kuchyni  v tomhle stavu. Asi by o tom neklebetili jinde než mezi sebou, ale i tak, Snape by mohl cítit pokořeně, až si na to vzpomene.

Pokud si na to vzpomene, napadlo Harryho a zamračil se. Dobře, s tímhle si poradí, až na to přijde.

“Nepotřebuji nic k pití.” Harry se chystal říct, že to Snape tu něco potřebuje, a to konkrétně lektvar na vystřízlivění, když ho najednou napadlo, jestli už třeba skřítci neví, kolik toho Snape musel vypít. Pokud si alkohol objednával přes krb-

Harryho pohled přelétl přes pokoj a rozzářil se u malé skříňky, která měla obě dvířka otevřená. Jedno z nich viselo ve zvláštním úhlu, jako kdyby bylo otevřené vytrhutím. Všechny láhve uvnitř byly nakřivo, některé ležely na boku. No, aspoň si Harry mohl být jistý, odkud Snape získal ty láhve stojící na jídelním stole. Tři láhve a všechny prázdné.

Harry si skoro povzdechl. Nebyl to on, u koho se předpokládalo, že se opije do němoty a bude potřebovat pomoc? Tak se chovali sedmnáctiletí a Snape byl- Hmm. Harry si nebyl jistý, jak starý vlastně je. Alespoň dvakrát sedmnáct, plus pár let.

“Pane, máte nějaký druh lektvaru? Takový, co by vám pomohl vystřízlivět?”

Snape zakroutil rukou a více se napřímil, jako by se pokoušel vypadat důstojně. Nebo vážně. "Musíme oslavit naši novou dohodu. Přátelé. Měli by jsme se na to napít!”

Zvedl ruku jako by dělal přípitek a okamžitě se zakýval na nohách tak divoce, že do něj musel Harry pořádně zatlačit, aby se udržel ve zpřímené pozici.

“Prosím, pane. Žádné další pití. Myslím, že už jste měl dost.”

Snape se trochu sklonil a upřeně se na něj zahleděl, jeho obočí bylo stažené do něčeho, co bylo podobné zmatení. “Nejsme snad přátelé?”

Harry řekl jen to, že by se měli pokusit se jimi stát, ne že jsou, ale hádal, že to by bylo pěkně hnidipišské slovíčkaření. “Jo, to jsme, dobrá? Ale nepijme na to. Nic ve zlém, pane, ale už tak vám bude po probuzení špatně.”

Snape se znovu narovnal, zvedl prsty ruky k bradě, kde jimi začal poklepávat v šíleném rytmu. “Myslel jsem to 'pane'.”

Harrymu pár sekund trvalo, než to pochopil. Pak v duchu téměř zaklel. Jasně, Snapeovi se nelíbilo, že mu říkal 'pane', což bylo upřímně divné vzhledem k jeho stanoviskům co se týkalo titulování v uplynulých letech. Ale tohle byl nový Snape, který mu už řekl, že od Harryho se mu to slovo nelíbí. Už ne.

Ačkoli, Harrymu se nechtělo říkat mu jinak. Věděl proč. 'Pane' mu pomáhalo cítit vzálenost, která je rozdělovala. 'Profesore' fungovalo stejně, v menší míře. Cokoli jiného by naznačovalo spojení namísto odstupu a ta myšlenka se Harrymu nelíbila.

“Pokud jsme přátelé,” řekl Snape chraplavým hlasem, ale i tak naplněným důstojností, “měl by jsi mě oslovovat mým jménem. A nemyslím tím mé příjmení.”

Bože, i přes opilost měl ten člověk precizní způsob vyjadřování!

“Nebude to divné na hodině? Stále vás mám na Etiku-”

Snapeův cynický výraz prozrazoval, že ani na okamžik nezapomněl, že Harry pustil lektvary, ale ne etiku. “Během hodiny bude 'profesore' přijatelné.”

Harry skousl ret. “Ale mimo výuku, ehm, em-”

“Severus.”

“Jo, vím, že to je vaše jméno,” zamumlal Harry. “Er-”

“Ne, to příjde až ke konci.” Snape začal přehnaně pohybovat rty, jako by si myslel, že by Harry mohl mít nějakou vadu řeči. “Se-ve-rus.”

“Severus,” řekl zdráhavě Harry.

“Kdykoli, když nebudeme na hodině.”

“Nejsem si tím jistý,” řekl zoufale Harry. “Jste mnohem starší než já a nerad bych byl nezdvořilý-”

Snape se zachechtal. Opravdu zachechtal.

Úkaz, kterému by Harry rozhodně nevěřil, kdyby to na vlastní oči neviděl.

“Ty!” řekl během chechotu. “Ty, ty by jsi byl nerad nezvořilý! Ty by jsi byl nerad nezdvořilý!”

Harry se začervenal. “Myslíte tím to jděte do hajzlu, pane, ne? No... aspoň jsem řekl 'pane'.

“Ale teď jsme přátelé,” trval na svém Snape. “Takže s tím je konec. Pokud mi znovu řekneš 'pane' mimo hodinu, budu to považovat za vážné porušení dekóra.”

“Dokonce i když jste opilý, tak mluvíte jako encyklopedie,” postěžoval si Harry.

Zbytky Snapeova pobavení se vytratily. “Dokonce i na hodině bych dával přednost jen 'profesore',” přiznal s pohledem stranou. “A když nebudeme na hodině, tak 'Severusi'.”

Harry skousl ret.

“Prosím.”

Harry si povzdechl a vzdal to. Možná si to zasloužil za to, že byl posledních několik týdnů tak nezdvořilý. Byla to jeho vina, jestli měl Snape pocit, že potřebuje ujištění, že Harry skutečně je jeho přítelem. Nebo se o to každopádně pokusí, opravil se Harry. To bylo vše, co mohl slíbit.

Ale říkat tomu muži křestním jménem by se určitě jako zkoušení dalo počítat, takže by s tím od teď mohl začít.

Mimo výuku.

“Severusi,” řekl znovu. “Budu na to pamatovat.”

“Dobře. Když je to urovnáno, tak bych měl přivolat pití-”

“Ne, pití ne. Chystal jste se mi říct, kde máte své lektvary na vystřízlivění-”

Snape zakroutil hlavou. “Kdybych si jej vzal, usnul bych do pěti minut. Raději bych s tebou mluvil.” Jeho hlas klesl aspoň o oktávu. “Harry... nemáš ani tušení, jak rád s tebou mluvím.”

Harry se cítil nepříjemně, ale zkusil ten pocit co nejlépe potlačit. “No... přátelé spolu mluví. A je pozdě a... a...”

“Nic k pití?” zněl Snape spíše truchlivě.

“Už opravdu máte dost, p-- ehm, Severusi.”

Snape se pohoupal na patách, vypadal spokojeně.

“Takže... váš lektvar na vystřízlivění?”

“Asi ho můžeš přivolat.”

Harry vydechl. Mohlo ho to napadnout samotného. Nebo možná ne, když se tady necítil právě doma. “Accio lektvar na vystřízlivění.”

Dveře vedle Dracovy ložnice se rozletěly a malá tmavá lahvička Harrymu vletěla do dlaně. “Kolik?”

“Palec.”

“Palec panáku nebo palec normální sklenice?”

“Harry,” řekl Snape dost pobaveně. “Je to magie. Tak jako tak naliješ palec."

“No tak fajn,” řekl Harry trochu naštvaně. Magie nemusela dávat smysl, ale napadlo ho, že ji má raději, když dává. Když se rozhlédl po něčem, do čeho by lektvar nalil, zachytil jeho pohled potah s vystavenými poháry. Natáhl se pro nejbližší. “Můžu použít tenhle?”

“Ten je Dracův. Použij ten,” řekl Snape a jemně uchopil vedlejší.

Přidržel Harrymu bronzový pohár s erbem a jednoduchým nápisem: SNAPE.

Přes Harryho paži přeběhl mráz ještě než se po něm natáhl. Už před tím ho napadlo, že na těch pohárech je něco zvláštního. Něco ošklivého, navzdory jejich kráse.

V okamžiku, kdy se jeho ruka dotkla stopky poháru, měl pocit, jako by mu rukou projel blesk až do jeho mysli a přinesl s sebou náhlou vlnu vzpomínek.

Hromada dárků a Seamus křičí, že si Draco nezapsal Studium mudlů. Harry se směje, protože někdo dal Dracovi bílou fretku, přesně takovou, v jakou byl jednou přeměněn. Zlatá krabice a další stříbrná a Snapeův tichý hlas: Toto byl svatební pohár mého prapradědečka, který jsem dostal od mého otce, když jsem dospěl.

Blesk se rozdělil ve dva, jedna půlka zavedla Harryho do krátkého, silného objetí, které sdílel se Snapem. Další se kolem něj omotala a vzala jej na nějaké místo, které bylo současně dále a blíže v minulosti. Do událostí, které se staly jen před pár měsíci, ale zároveň se to staly dříve než se narodil. A přesto se staly jen jednou-

Znovu Snapeův hlas, mluvící o tom, jak ho jeho otec ignoroval, nemluvil s ním, dokonce ani ne na jeho narozeniny. A pak zděšený Dracův hlas: Žádná oslava dospělosti-

Harry zasténal a upustil jak pohár, tak láhev lektvaru na vystřízlivění. Když jsem dospěl... žádná oslava dospělosti, žádná oslava dospělosti...

“Harry,” zavolal Snape. “Je ti špatně? Co se děje?”

Harry otevřel oči, u kterých si ani nevšiml, že je zavřel, a zatřepal oběma rukama, aby rozehnal přetrvávající pocit, který za sebou záblesk nechal. “Já... eh, na něco jsem si vzpomněl. Když jsem se dotkl poháru. Vy jste mi lhal.”

Než mohl Snape něco říct, pospíšil si Harry se zbytkem. Nechtěl znít jako by jej vinil. “Chci říct,  celou dobu jsem cítil, že jste mi v něčem lhal. Ale s amnézií je všechno zamotané, zmatené a... no... netušil jsem, že je to jen ta věc s pohárem...

Trochu se zasmál, uvolněněji než dokázal vysvětlit. Věděl, že ho Snape v něčem oklamal, ale netušil, že to bylo něco tak nedůležitého. Tedy, ne snad, že by to byla věc nedůležitá pro Snapea, rychle si  připomenul. Dracova reakce ukázala, že odmítnutí slavnosti dospělosti je hroznou ranou pro čistokrevné děti, ale pak, Harry už nějakou dobu věděl, že Snape pochází z tyranské rodiny.   Nemohl jej vinit, že si tak hnusné vzpomínky nechce připomínat.

“Jaká věc s pohárem?” zeptal se bezvýrazně Snape. “Harry... posaď se.”

Zkusil Harrymu pomoct na pohovku, ale příliš vrávoral, než aby mu byl co platný. Zmatený Harry se posadil sám. Celý ten jeho vztek teď vypadal tak nepodstatný a dětinský. Opravdu mu tak moc vadilo zjistit, že mu Snape lhal o poháru? Muselo to tak být. Nic jiného nemohlo vysvětlit zuřivost, se kterou Harry bojoval, ten beztvarý vztek, který sebou zmítal a pátral po důvodech existence.

Dobře, teď Harry důvod znal. Byl nevyzrálý a necitelný, myslel jen na sebe, když byl tak naštvaný na Snapeovu 'zradu'. Vůbec to zrada nebyla. Byl to jen zoufalý pokus uchovat soukromou bolest soukromou.

To Harry dokázal pochopit.

Možná, že líp, než většina lidí.

“Jsi v pořádku?” zeptal se znovu Snape.

“Jo. Víc než v pořádku.” Harryho úleva vytryskla v zasmání. “Je mi líp, než mi poslední dobou bylo, p-- ehm, Severusi. Myslím, že teď tu omluvu myslím ještě upřímněji. Já-- no, jde jen o to, že jsem měl pocít, že jste mě nějak oklamal. Teď už vím, odkud ten pocit pocházel. Vy... když jsem dosáhl dospělosti, řekl jste mi, že vám ten pohár dal váš otec při vaší vlastní oslavě dospělosti, ale pravdou je, že jste nikdy žádnou vlastní oslavu neměl.”

Když se Harry podíval na Snapea, který tentokrát seděl na pohovce vedle něj, uviděl, že tvář toho muže je úplně bílá. "O co jde?”

“Mou oslavou bylo označení znamením zla,” řekl Snape a natáhl ruku, aby si přejel po spánku.

“Váš otec vás označil?”

“Ne.” Snape zakroutil hlavou a pak se zatvářil jako by toho zalitoval. Slabě zasténal. “Ten to datum naprosto ignoroval a odmítal se mnou promluvit slovo. Myslím, že už víš, že jsme... spolu nevycházeli.”

“Jo,” zamumlal Harry. Měl si uvědomit už dřív, že má se Snapem hodně společného. Bylo to naprosto zřejmé. Taky bylo jasné, že odmítat se Snapem mluvit bylo příšerným chováním. “Ehm, můžu se vás zeptat na něco osobního?”

Snape položil svou volnou ruku na Harryho a pro jednou ten dotek Harryho nenaštval. “Můžeš se mě zeptat na všechno. Samozřejmě, že můžeš.”

“To, že ty poháry máte tady ve svých komnatách... ehm, nevadí vám to?”

“Ne. Připomíná mi to mého syna, ne otce.”

“Ach.” Harry zakroutil prsty a Snape je uvolnil. “No... asi byste si teď měl jít lehnout. Škoda, že jsem upustil tu... hmm. Ta láhev se nerozbila.”

“Silné sklo.”

To dávalo smysl, pomyslel si Harry. Opilí kouzelníci asi svou koordinaci moc neovládali. “Minutku,” řekl Harry. Nechtěl se toho poháru znovu dotknout, tak jej odlevitoval nazpět na potah. Pak šel do Dracovy ložnice a rozhlédl se. Našel skleničku v přilehlé koupelně, nalil do ní odhadem palec a přinesl ji Snapeovi.

Našel ho, jak je rozvalený na pohovce, ale zvedl se na lokty, aby vypil skleničku, kterou mu Harry podával. Pak žuchnul zpátky na polštáře.

“Raději by jste měl jít do postele, pane- chci říct, Severusi,” rychle se opravil. “A dát si před tím rychlou sprchu nebo se probudíte celý zalepený.”

“Čiš- čistící kouzlo,” zamumlal Snape.

Harry netušil, jestli nějaké chce nebo jestli ho použije po té, co Harry odejde, ale pomyslel si, že by nebyl dobrý nápad, aby Snape ve svém stavu něco kouzlil. Pozvedl hůlku a zakouzlil je sám.

Na okamžik to vypadalo, že se Snape vytrhl ze své strnulosti. Opatrně vstal a se stálým kymácením  se na Harryho podíval krví podlitýma očima. “Proč jsi sem přišel?”

Harry mu nehodlal říct pravý důvod. Ne teď. To, že věděl, v čem mu Snape lhal, to celé změnilo. Někdy je správné lhát. Když by pravda mohla někoho bezdůvodně zranila nebo když člověk změnil názor.

V jistých situacích byla lež dokonce tím nejlepším, co jste mohli udělat, pomyslel si Harry se slabým úsměvem. Pro konsekvenční etiku existoval čas a místo.

“Chtěl jsem s vámi mluvit,” řekl tiše. “Ohledně vánoc. Můžu-” Harry zaváhal, ale ta slova nebylo tak těžké říct, jak očekával. “Mohl bych s vámi jít do Devonu?”