Preklady fanfiction Harryho Pottera

Poznámka autorky
Tento vánoční příběh jsem napsala pro Marii, a když jsem jí ho dnes četla, požádala mě o zveřejnění, aby se o dárek mohla podělit se všemi. Postavy neprojdou žádným vývojem. Neřeší žádné závažné problémy. Povídka nepatří do konkrétního univerza, ale (jako vždy kromě povídky Turn) ukazuje vztyčený prostředníček epilogu.

Písničku ‘Please Please Please Let Me Get What I Want’ zpívají Smiths (Dracova oblíbená!)

Poznámka překladatelky
Tahle povídka tu měla být před Štědrým dnem, potom na Silvestra, potom minulý týden… Zkrátka nějak jsem nestíhala podle představ. Je to sice vánoční příběh, ale nechtěla jsem ho mít rok schovaný v šuplíku (mohla bych zapomenout, že jsem to přeložila), takže ho berte prostě jako zimní. A k poslechu doporučuju pustit si Dracovu oblíbenou písničku.

Upozornění: preslash

Draco se zamračí, když kolem jeho lavičky projde další pubertální dívka s dalším miniaturním telefonem, který vyřvává další slavnostně sváteční melodii.

„Ahojky!“ zahuláká do přístroje a Draca napadne, jestli je ten, kdo jí volá, nahluchlý. No, teď už nejspíš ano. „Jo, já vím… jo, kurevsky mrzne, že jo? Já vím, zlato, jsem v parku…“

Pozoruje ji, dokud se z ní nestane pouze rozmazaná šmouha lesklých černých vlasů a kabátu s kožešinkou na kapuci. Nedokáže určit druh zvířete, které zahynulo, aby mohl být tenhle módní doplněk vyroben. Ohledně té teploty má ale pravdu – vážně kurevsky mrzne. Je prosinec, jiné počasí by bylo neobvyklé a jaksi znepokojivé. Draco zaboří studený nos do šály kolem krku a přeje si, aby si dnes nezapomněl vzít rukavice. Raději obtočí ledové prsty kolem papírového kelímku, z něhož stoupá pára a pohledem hypnotizuje horkou tekutinu uvnitř, aby co nejrychleji dosáhla teploty, při které si nepopálí ústa. Na okamžik ho ovládne pokušení použít chladivé kouzlo, ale ne na dlouho. Magie pokaždé zkazí chuť horkého nápoje, a navíc tohle je mudlovský park.

Tedy v podstatě. Draco sem chodí už velmi dlouho – dva roky, možná tři? Paměť už mu neslouží tak jako dřív – což ve dvaceti sedmi letech nemůže být dobré znamení – nicméně začal o tomhle místě přemýšlet jako o svém parku. Hezky udržované trávníky, altánek, dětské hřiště se skotačícími mrňaty a hloučky matek, které si povídají a smějí se – všechno je jeho. Pejskaři, přes léto lidé na piknicích i místní studenti, kteří se občas z neznámých důvodů strkají do kachního jezírka – ti všichni jsou také jeho. Ale ze všeho nejvíc tahle lavička, která má kovaný železný rám, pohodlné dřevěné laťky, na nichž je nasprejovaný nápis Jason to tady dělal a stojí v záviděníhodné blízkosti stánku s kávou – ta patří Dracovi.

Ví to určitě, protože zde nikdy neviděl sedět nikoho jiného s výjimkou holuba s jednou nohou, který se tu občas objeví, povzbuzen Dracovým rebelským sdílením drobků ze sendviče k obědu. Smí tu zůstávat, protože nezabírá moc místa, nevyžaduje žádnou konverzaci a Draco se domnívá, že je jeho spřízněnou duší.

„My dva jsme vyděděnci,” prohlásil hned první den, kdy přišel a našel tuhle jednonohou potvoru, jak zobe kolem jeho lavičky. „Ne moc oblíbení a nijak zvlášť pěkní. Myslím, že bychom měli držet spolu.“ Nabídl mu kousek celozrnné kůrky, která byla přijata s nadšením a vděčností, a bylo to.

**~*~**


 

Good times for a change
See, the luck I've had
Can make a good man
Turn bad

Je správný čas na změnu
víš, štěstí, které jsem měl
dokáže dobrého člověka
změnit ve špatného

**~*~**

Draco si uvědomuje, že byly časy, kdy byl mnohem méně oblíbený (i méně hezký), ale ani to mu nebrání v tom, aby se občas nepolitoval. Podle něho je zcela přijatelné cítit cokoli, pokud to nevypluje na povrch a nenadělá víc škody než užitku. A to je v pohodě, protože upřímně řečeno, poslední dobou je mistrem v sebeovládání. Nic jiného mu ostatně ani nezbývá. Kancelář správy letaxové sítě je plná idiotů a kdyby vyslovil nahlas byť jen deset procent toho, co si dennodenně myslí o svých spolupracovnících, přišel by o práci dřív, než by stačil říct vnitro-krbová-přepravní-událost, což po tolika letech praxe umí velmi rychle. A to by byla škoda, protože má svou práci rád. Je zajímavá.

S prací na ministerstvu se smířil. Nikdo už na něj nezírá a lidi se ho dávno přestali vyptávat na to, co dělají jeho rodiče a jestli mají v plánu se někdy vrátit do Anglie. Pokud nemusí, vlastně v práci s nikým nemluví a dokonale mu to vyhovuje. Má – vlastní – nejlepší místo na oběd v celém parku, a má přátele. Což by spoustu těch, kteří si myslí, že o něm vědí všechno, překvapilo. Jenom je od chvíle, kdy se může rozhodovat sám za sebe, hledá na méně obvyklých místech – tam, kde nikdo neví nic o jeho minulosti. Na místech, jako jsou malá útulná kavárna s duhovou vlajkou nad vchodem a nevšední, zářivé bary, které zůstávají otevřené celou noc.

Má přátele a ti ho mají rádi.
A všechno by bylo úžasné a dokonalé, kdyby nebylo té záležitosti s Harry Potterem.

Harry Potter, o němž toho Draco během dobrých pěti let od skončení války moc neslyšel. Harry Potter, který se čas od času objevil v novinách, vypadal otravně rozcuchaně a důležitě, vedl nějaký charitativní projekt nebo pomáhal v Bradavicích, ale nepletl se Dracovi do cesty, což mu naprosto vyhovovalo. A potom – jak také jinak – musel Harry Potter začít pracovat na Odboru kouzelných her a sportů, tedy jen o patro výš než Draco. A nakonec, aby toho nebylo málo, se objevil v Dracově parku.

To bylo téměř před rokem a k Dracovu tichému rozhořčení se Harry Potter rozhodl chodit (nebo spíš courat, protože ten pitomec přece nikdy nikam nespěchá) po jeho parku úplně každý den v době oběda. Každý den prostě jen tak bezstarostně projde kolem jeho lavičky. Draco přemýšlí, že kdyby mu tenhle park doopravdy patřil, Harry Potter by byl první, komu by sem zakázal vstup. A hned po něm hlučným dívkám s hlasitými telefony.

Pokud by se ho někdo zeptal, proč zde denně sedí, navíc když je v budově ministerstva perfektně fungující jídelna, odpověděl by, že kvůli skvělé kávě, ale má-li být upřímný, o tu mu vůbec nejde. Většinou si ji ani nekoupí. Dává si horkou čokoládu s marshmallowny, protože jen málo věcí v životě je víc uklidňujících než rozteklé bonbóny, které se vám přilepí na rty jako cukrová poleva a vy se díky tomu alespoň na chvíli cítíte bezstarostně jako čtyřleté dítě. Ne, že by to komukoliv přiznal, samozřejmě. Pokud by se o to zajímal vetřelec Harry Potter, je vášnivý milovník kávy a sedí tu, protože zatraceně, touží být sám. 

Ale není to pravda, ne doopravdy. Draco si povzdechne, usrkne horké čokolády a jazykem si setře lepkavou pěnu ze spodního rtu, i když mu je vlastně jedno, jak vypadá. Nikdo ho tu nevidí kromě paní ze stánku s kávou a ta si ho sotva všímá. Ne, že by se s ní navzdory svým instinktům nesnažil spřátelit – vzhledem k tomu, že téměř každý den sedí na lavičce vedle jejího stánku, jsou něco jako sousedé – ale přijde mu, že nikdy nemá náladu si povídat. Uvažuje, jestli by si povídala s Harrym. Ne, že by se někdy zastavil na kávu. Má podezření, že ano, protože Harry je společenský člověk – ať už to znamená cokoliv a Draco… není.

A už je tu, narušitel posvátného prostoru, skvrna na Dracově poklidné, zdrženlivé existenci, muž, který je najedou všude. Draco si otře z horního rtu šmouhu od čokolády a sedí zpříma, nehybně a sotva dýchá. Potter přichází po cestičce, ruce má zastrčené v kapsách rozepnutého kabátu, pruhovaná šála a pitomé rozcuchané vlasy mu vlají ve větru. Tváří se uvolněně, bezstarostně a pohled na něj Draca rozčílí ještě víc. Srdce mu zběsile buší, zatímco se Harry blíží a on zvládne jen pevně svírat papírový kelímek (i když ne tak silně, aby ho rozmáčknul a polil si kalhoty vlažnou čokoládou jako tenkrát), čekat a zachovat si výraz nezajímá mě to, doopravdy ne do chvíle, než si ho Harry všimne, zdvořile mu kývne a pokračuje v chůzi. To je vše, co dokáže dělat, protože cokoli jiného by znamenalo přiznat – možná dokonce nahlas – že je tajně a bezmezně zamilovaný do Harryho Pottera.

Do prdele, nenávidí to. Nenávidí ten pocit a nenávidí, že tu den za dnem sedí a absolutně nic s tím nedokáže udělat. Vypadá to, že nezáleží na tom, jak moc touží, chce a snaží se dosáhnout nějaké vřelosti a potěšení ve svém životě – nikdy se úplně neodváží po tom sáhnout. Sedí tu sám se svým vybraným chováním a dokonalým držením těla, unavený, napjatý a ublížený.

Tiše zasténá, opře se o lavičku a zadívá se na zářivé zimní nebe.

Neví jistě, jak k tomu došlo, ale po měsících, kdy se potkávali na chodbách, během cest výtahem, při společných schůzích a teď i v parku se to stalo a Draco proti tomu nejspíš nikdy neměl šanci. Navenek je to samé Dobré ráno, Pottere a Prosím, mohl bych si půjčit tvůj brk, Draco?, ale uvnitř je Draco kvůli tomu úžasnému zmetkovi rozervaný na kusy. Je beznadějně a zcela jistě neúmyslně okouzlující. Jeho oči se setkávají s těmi Dracovými na chodbách a nad stoly v konferenčních místnostech s takovou intenzitou, že si připadá jako nahý a aura jemné, vřelé spokojenosti, která ho obklopuje, je zkrátka omamná. Je vším, čím Draco není a vším, o čem netušil, že by mohl potřebovat.

Jistě, je směšné být zamilovaný do někoho, kdo každý den projde kolem vaší lavičky a občas – možná dva dny z pěti – řekne ahoj a usměje se. Přesto si Draco nedokáže vybavit, že by kdy po něčem tak moc toužil.

**~*~**

So please, please, please
Let me, let me, let me
Let me get what I want
This time

Tak prosím, prosím, prosím
Dej mi, dej mi, dej mi
Šanci získat po čem toužím
Tentokrát

**~*~**

„Láska je směšná,“ řekne Darren, polovina sympatického páru třicátníků, který navštěvuje kavárnu s duhovou vlajkou. „Dobrý měsíc jsem byl posedlý Tonyho prdelkou, než jsem sebral odvahu s ním promluvit.“

„A pořád jsi,“ pronese s úšklebkem Tony a prohrábne Darrenovi rozcuchané hnědé vlasy. „Jde o to, Draco… jestli se ti líbí, prostě ho klofni. Nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal.“

O tom Draco nepochybuje. Rozhodně vypadají hodně šťastně, ale on není zrovna ten typ, který by někoho klofnul.

 
„Nemyslím si, že by z toho byl nadšený,“ namítne, vezme si od servírky Denise obrovský hrnek a poděkuje jí s úsměvem, který by lidem ve svém světě nikdy neukázal. Na hladinu horké čokolády mu šlehačkou nakreslila usměvavého smajlíka a jemu je jasné, že to udělala, aby ho rozveselila.

Je teprve šest hodin, ale obloha venku je temná a v kavárně osvětlené podivnou směsicí barevných lampiček panuje čilý ruch a vánoční atmosféra, na kterou se Draco nedokáže naladit. Poznal zde spoustu zajímavých lidí, kteří mají ohledně záležitosti Harry širokou nabídku doporučení. Normálně by sdílení romantických záležitostí s ostatními považoval za horor, ale uprostřed skupiny lidí, kteří ho znají jen jako Draca, zlatíčko Draca a příležitostně drahouška Drakea (což Jeremymu – samozvané postarší bručounské buzničce – prochází jenom díky tomu, že při prvním setkání prohlásil, že Dracovy vlasy jsou úchvatné a jeho boty božské) se cítí až téměř závratně svobodně, takže svůj milostný život – nebo spíše jeho nedostatek – probírá spolu s ostatními.

„Nevyčerpávej se, drahoušku,“ vloží se do toho Jeremy s kyselým výrazem na tváři. „Stejně to skončí špatně. Radši si pořiď láhev vína a anální kolík.“

Draco při těch kousavých a vulgárních slovech lehce zčervená, ale už je na ně skoro zvyklý, takže se přidá k bouřlivému smíchu ostatních.

„No tak, nechovej se jako mrzutý starý páprda, Jeremy,“ rýpne si Darren, nakloní se k němu a pleskne ho přes ruku. „Anální kolík se k tobě v noci nepřitulí!“

Jeremy protočí očima. „Vy dva jste tím hloupým tulením posedlí. Jste horší než ženské.“

„Bacha na pusu,“ napomene ho Evie, která se objeví u jejich stolu s počítačem zastrčeným pod paží. Každé odpoledne sedí u okna a něco na té podivné věcičce píše, ale pro dnešek už s tím je nejspíš hotová. „Perníkové latté, prosím, Denise,“ křikne a svalí se na pohovku vedle Draca. „Neposlouchej ho,” poradí mu, výrazné obočí hodné hollywoodské hvězdy přísně stažené.

„To nedělám nikdy,“ ujistí ji Draco a obdrží srdečné poplácání po zádech od Tonyho. „Vystačím si se svým pesimismem, děkuji pěkně. Navíc… proč myslíte, že ještě anální kolík nemám?“

Jeremy se rozesměje a mrkne na něj. Čtveřice pokračuje v rozhovoru bez něj, Draco se opře o opotřebovanou koženou pohovku a pozoruje je, ponořený do vlastních myšlenek. Ví, že někteří jeho kamarádi jednoduše zajdou každý večer do klubu a odvedou si domů kohokoliv, ale takový život není pro něj. Mimo jiné je až příliš vybíravý. A skutečnost, že je až trapně zblázněný do Harryho, no… to taky hraje celkem velkou roli.

**~*~**

Haven't had a dream in a long time
See, the life I've had
Can make a good man bad

Dlouho jsem o ničem nesnil
víš, život, který jsem měl

dokáže z dobrého člověka udělat špatného

**~*~**

Další den je ještě větší zima a Draco se zachvěje, když se nadechne studeného vzduchu. Nos mu naplní hořké aroma kávy a sváteční, sladká vůně borovice, což mu připomene, že za dva dny budou Vánoce. Nemůže říct, že by se nějak zvlášť těšil. Žádná práce, žádný Harry a žádné rozptýlení nejméně čtyřicet osm hodin.

Draco bez nadšení žvýká sendvič a je zklamaný, že nikde nevidí holuba. Dneska bude spousta zbytků. Ale může si za to sám. Nikdy se neměl nechat od Darrena s Tonym přemluvit, aby s nimi šel v pracovní den do baru. A už vůbec je neměl nechat, aby mu kupovali všechny ty podezřele barevné koktejly. Neví jistě, jestli ten příšerný tanec je vzpomínka nebo sen, ale hlava ho rozhodně bolí tolik, že by to mohla být pravda.

Draco se klepe zimou a srká z kelímku čerstvý pomerančový džus – dnes ráno se necítí na kávu ani na čokoládu. Má příšernou žízeň a přísahal by, že dáma od kávy zaznamenala jeho neobvyklou objednávku i kruhy pod očima a lehce, spiklenecky se na něho usmála.

Zvuk kroků ho přiměje zvednout hlavu. Na Harryho je trošku brzy, ale… Dracovi se sevře srdce. Po cestičce se k němu blíží Evie, zachumlaná do jasně červeného kabátu a obtěžkaná nákupními taškami, a hned si ho všimne.

„Ahoj,“ zavolá, dojde k němu a uvelebí se vedle něj na lavičku. „Oou, vypadáš hrozně.“


Draco zvedne obočí. Dívka vypadá otravně zdravě, má tváře zrůžovělé chladem a rozcuchané kudrny. Samozřejmě, že měl odejít domů ve stejnou dobu jako ona, ale nehodlá to přiznat.

„Okouzlující. Co ty tady?“

Evie se rozesměje. „To víš, nebydlím v kavárně. Jen jsem sháněla pár posledních drobností na Vánoce.“

Draco se významně podívá na horu tašek u jejích nohou. „Drobností?“

Nakrčí nos. „Dobře, možná jsem trošku blázen, ale jsou Vánoce.“

Draco neví, co na to říct, takže přikývne a mlčky se napije džusu.

„Nebuď mrzout, Draco. Co vlastně děláš o Vánocích?“

„Nevím,“ pokrčí Draco rameny. „Možná navštívím rodiče.“

„Kde žijí?“ zajímá se Evie a tmavé oči jí září zvědavostí.

„Bordeaux.“ Draco se nenápadně rozhlíží a přeje si, aby se dnes Harry opozdil.

Evie vyvalí oči. „Ve Francii? A ty ses ještě nerozhodnul? Máš soukromý tryskáč nebo tak něco?“ rozesměje se.

Draco se usměje a doufá, že se nerozhodne naléhat. „Ne tak úplně.“

Uleví se mu, když Evie sklopí pohled k nákupním taškám a povzdechne si. „Opravdu doufám, že se Ivaně bude letošní dárek líbit,“ pronese sklesle a Draco se musí přemáhat, aby potlačil úšklebek při pomyšlení na Eviinu nafoukanou přítelkyni, která se neustále tváří kysele. Setkal se s ní jen jednou, ale slyšel o ní dost na to, aby si byl jistý, že jeho další slova jsou zcela pravdivá.

„Ivana si tě nezaslouží. Ani tvoje dárky.“

Evie si povzdychne. „Nech to být, Draco.“

„Je to pravda. Co jsi jí koupila?“

„Jednu z těch nesmyslně složitých deskových her, které má tak ráda. … mimo jiné,” odpoví a otevře obrovskou, lesklou tašku, ve které leží velká krabice s obrázkem draka na přední straně. „I když soukromý tryskáč by byl určitě lepší… vážně žádný nemáš?“

Draco se nadechne k odpovědi, ale jejich pozornost upoutá tiché hvízdání a Evie se ohlédne po jeho původci dřív, než ji Draco stihne zarazit.

„Ach můj bože – to je on?“ vyzvídá, naštěstí šeptem.

Draco přikývne. Nejraději by byl neviditelný, jenže je mu jasné, že díky Eviině zářivému kabátu a záplavě nákupních tašek je nápadnější než kdykoli předtím. Harry si jich ještě nevšiml, ale Draco ví, že až je zahládne, bude to pohroma. Bude to, jako by se konečně trojice jeho malých světů střetla a možná, pomyslí si dramaticky, přestanou všechny tři existovat. Dobrá, je nepravděpodobné, že by se svět točil jen kolem něj, ale občas si to představuje a cítí se díky tomu lépe.

„Páni, Draco… je rozkošný,“ zašeptá Evie.

Draco se zamračí. „Zvířecí mláďata jsou rozkošná. Harry je… já nevím, ale otoč se, než si všimne, že na něj zíráš!“

Evie ho pobaveně poslechne, ale když Harry o pár vteřin později projde kolem lavičky, Draco ví, že ho pozoruje, přestože on zírá do kelímku s džusem, jako by v něm bylo ukryté tajemství života, vesmíru a vůbec všeho. Jakmile se kroky vzdálí, zvedne Draco hlavu. Ledový vítr k němu zavane Harryho neodbytnou vůni hřebíčku a tropického dřeva. Povzdechne si a nenávidí sám sebe.

„No, to bylo zajímavé,“ prohlásí nadšeně Evie.

„Co přesně?“

„Zatímco jsi předstíral, že tu nejsi, což bylo mimochodem velmi dospělé, sledovala jsem jeho obličej a víš co?“

„Jsi domýšlivá a přeháníš to s nakupováním?“ odpoví Draco podrážděně.

„Ne. Vypadal vážně zklamaně, že tě vidí se mnou,“ prohlásí vítězoslavně a dloubne Draca do žeber. Zamračí se, i když má dost tlustý kabát na to, aby ho to bolelo.

„Já nevím,“ povzdechne si sklíčeně. Evie je milá dívka a nepřekvapilo by ho, kdyby přeháněla, jenom aby se cítil lépe. „Možná má Jeremy pravdu.“

Evie zděšeně zakroutí hlavou. „Ne. Jeremy má pravdu v mnoha věcech, ale nikdy ho neposlouchej, pokud se jedná o… romantické záležitosti. Je to zahořklý, nešťastný stařík, Draco a zahořklost a trápení mají rádi společnost.”

Draco poposedne. Lavička se mu nezdá tak pohodlná, jako obvykle. „Lidé jsou obvykle zahořklí z nějakého důvodu,“ poznamená a doufá, že nepozná, že mluví z vlastní zkušenosti.

Rozvážně přikývne a vydechne do mrazivého vzduchu obláček páry. „Jo. Taky byl kdysi zamilovaný.“

„To si asi neumím představit.“
 
Evie se usměje. „Byla bych na tom stejně, kdybych to neviděla na vlastní oči. Ten kluk byl z dost zvláštní rodiny… trvali na tom, aby si vzal nějakou dívku… Jeremy o něj nebojoval a on se oženil. Ztratil ho navždy a šílené na tom bylo, že ten kluk byl do Jeremyho blázen.  Stačilo jedno slovo a on by to celé zrušil a utekl s ním.“

„Proč to tedy neudělal?“ zajímá Draca a navzdory vlastním problémům ho zaplaví svíravý pocit účasti. „Proč něco neřekl?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Nikdy o tom nechce mluvit.“

Draco svěsí ramena, zadívá se přes blyštivý trávník a už sotva dokáže rozeznat Harryho tečku, která míří k bráně parku. „Aha.“

Evie do něho znovu šťouchne. „Jde o to... nesmíš dopustit, abys dopadnul stejně. Propána, Draco, zítra je Štědrý den. Letos už nemusíš dostat další šanci.”

**~*~**

So for once in my life
Let me get what I want
Lord knows, it would be the first time

Alespoň jednou v životě
Mi dej šanci získat po čem toužím
Pán ví, že by to bylo poprvé

**~*~**

Ten večer, když Draco skončí v práci, nejde do duhové kavárny, do zářivého baru ani nikam jinam, kde by mohl narazit na další lidskou bytost. Jde domů, dopřeje si možná až příliš dlouhou horkou sprchu, udělá si šálek hříšně silného kakaa a zaleze do postele. Už teď je mu jasné, že neusne, proto se uvelebí na hromadě polštářů, pomalu pije a sleduje krajkové vzory stínů, které mihotavé světlo lamp vytváří na zamrzlých oknech a na stěnách.

Eviina slova se mu stále dokola vkrádají do mysli, zas a znovu, dokud se mu nezačnou klížit oči a pod vlivem uspávacího účinku kakaa se nesvalí do polštářů. Ve chvíli, kdy ho přemáhá spánek, si s prsty stále sevřenými kolem ouška hrnečku uvědomí, že se něco musí stát. Něco. Cokoliv.

Když hrnek dopadne na podlahu a odkutálí se pod postel, neprobudí ho to.

Svěží, ale stále bez plánu, se Draco druhý den ráno nesoustředěně probírá hromadou složek s dotazníky, nepřesvědčivě protestuje, když ho Barry – úplně nejnudnější kolega – donutí roztrhnout s ním cracker a nepodá stížnost, i když z něj vypadne brouček sazníček a zanechá otisky nožiček po celém jeho stole. Největší ostuda však je, když v chodbě šestého patra třikrát mine Harryho a při pohledu na něj sebou trhne. Třikrát.

Než dojde k lavičce, koupí si horkou čokoládu a posadí se, je z něj uzlíček nervů. Přesto je odhodlaný dnes Harrymu něco říct, protože, jak všichni neustále zdůrazňují, je Štědrý den a navíc… už je načase.

Ještě ani nestačí vybalit sendviče, když si všimne, že se Harry blíží. Ten pitomec je tu dříve a Draco je z toho rozčarovaný, přestože neměl na jídlo nejmenší chuť. O to ale nejde, protože přiletěl holub a teď nadšeně klove kolem Dracových nohou.

 
„Jestli nic nedostaneš, bude to vina Harryho Pottera,“ podotkne.

Holub ho s hlavou nakloněnou na stranu hladově sleduje.

Draco ptáka pozoruje, zatímco povědomé kroky jsou slyšet stále hlasitěji a nakonec ustanou. S předtuchou brzké zkázy vzhlédne a spatří rozcuchané černé vlasy, ostýchavou tvář a pár beznadějně upřímných, zelených očí. Je ztracený a nenávidí proklatého Harryho Pottera. Akorát, že ne. Ani trochu.

„Ahoj,“ pozdraví Harry nejistě, trošku přešlapuje, takže se zdá, že je nervózní, a ruce má schované za zády jako nějaký rozpačitý školák. Draco nemá tušení, jak se zvládá neusmát. Přesněji řečeno, mnohem důležitější otázka je proč se o to snaží, ale nemá potřebu si na ni odpovídat. Už ví, že je naprostý trouba.

„Ehm, ahoj,“ zamumlá a touží vědět, kam tohle směřuje, a ještě vroucněji si přeje, aby dokázal od Harryho odvrátit pohled. Má velmi intenzivní pocit, že po další minutě očního kontaktu se nervově zhroutí, a bůhví, co by se pak mohlo stát.

Harry se zhluboka nadechne. „Hele, já vím, že mě nemáš rád a určitě k tomu máš svoje důvody, dokonce i po takové době. Ale už mě nebaví sledovat, jak tady každý den sedíš a zíráš na mě, takže...“ Harry se odmlčí, pravděpodobně aby si utřídil myšlenky. „Jsou Vánoce a já jsem se rozhodl učinit ti nabídku smíru. Chtěl jsem ti koupit kafe, ale to už máš, takže… co bys řekl na hranolky?“

Přitom vytáhne zpoza zad balíček v novinovém papíru a věnuje Dracovi trošku křečovitý úsměv, což je poslední kapka k tomu, aby vzdal snahu držet si odstup.

„Chtěl by sis přisednout?“ navrhne Draco, opatrně z lavičky odsune holuba, aby udělal Harrymu prostor a alespoň trochu setře z latěk třpytivou námrazu. „Nezírám na tebe,“ dodá, zatímco se Harry usadí, rozbalí papír a Draca zašimrá v nose lahodná, slano-kyselá vůně. Zhluboka se nadechne.

Harry se uchechtne a natáhne k němu papírový kornout, ze kterého stoupá kouř. „Obávám se, že zíráš.“

Draco si zamračeně vybírá, než sáhne po dokonalé hranolce. Půlku ukousne a tu druhou hodí bez přemýšlení holubovi, který ji nedočkavě popadne a pak ji několikrát za sebou upustí.

„Je to horké,“ zamumlá směrem k němu Draco. Podívá se na Harryho, který si olizuje sůl z prstů a pobaveně ho pozoruje. „Nechci zírat. A není pravda, že tě… nemám rád. A tohle není káva, ale horká čokoláda. S marshmallowny,“ dodá odhodlaně, protože ho ovládne nutkání přiznat se úplně ke všemu.

„No…to zní dobře,“ odvětí Harry a až podezřele moc to vypadá, jako by zadržoval smích.

„Která část?“

Harryho úsměv je odzbrojující. „Vlastně všechny.“

Draco zvedne obočí a vybere si další hranolku. „Opravdu?“

„Ehm, předpokládám, že neúmyslné zírání není nejlepší věc na světě, ale… horká čokoláda je dobrá a jsem rád, že ke mně necítíš nenávist. Jsem na tom stejně. Vlastně…“ Harry zaváhá a skousne si spodní ret způsobem, který Draco považuje za směšně okouzlující.

„Co?“ zašeptá, rozechvěje se a přeje si, aby měl tak teplý kabát, jako vypadá ten Harryho – z jemné vlny, tmavě zelený se dvěma řadami velkých, kulatých knoflíků a s vyhrnutým límcem, který ho chrání proti větru. Obejme prsty kelímek a s posledním zbytkem sebekontroly se snaží zabránit tomu, aby natáhnul ruku a dotkl se ho. „Vlastně co?“

„Vlastně… tě mám rád, Draco,“ dostane ze sebe Harry, zrudne a roztržitě začne trhat hranolku na kousky.

Dracovi poskočí srdce. „Doopravdy?“

Harrymu unikne podivný, přidušený zvuk a zakroutí hlavou. „Nepoznal jsi to?“

„Nedá se říct, že bys mi to nějak dával najevo,“ brání se Draco slabě.

„Vážně si myslíš, že už kdovíjak dlouho trávím obědové pauzy chozením po tomhle parku kvůli svému zdraví?“ zeptá se Harry nevěřícně.

„Měl bys,“ prohodí Draco bezstarostně. „Chůze je velmi zdravá.“

Harry frustrovaně zasténá a Draco s ním soucítí. Ví, že to ztěžuje, ale nemůže si pomoct. Z nějakého důvodu nevěří, že je tohle skutečnější nebo trvalejší než kroutící se proužek páry, kterou Harry vydechuje do ledového vzduchu.

„Můžeš toho nechat?“ požádá Harry.

„Nechat čeho?“

„Chovat se zatraceně nemožně, když se snažím udělat tohle!“

Draco Harryho upřeně sleduje a v tom mu začne docházet děsivě vzrušující realita. Drahocenná sebekontrola ho zcela opustí a vyhrkne: „Zveš mě na rande?“

Harrymu se v koutcích úst mihne příslib úsměvu. „Pokouším se o to.“

Dracovu mysl zaplaví proud spontánních odpovědí, ale stejně rychle jak ho napadly, je zase zapomene, takže jediné, na co se vzmůže, je: „Aha.“

„Když jsem tě včera viděl s tou dívkou, málem jsem to vzdal,“ přizná Harry s pohledem upřeným na stydnoucí hranolky, které má položené na klíně. „Ale potom jsem si pomyslel… no, k čertu s tím. Něco řekni nebo na něj zapomeň.“ Ležérně pokrčí rameny, ale jeho ostych je zřejmý a chlácholí Draca podobně, jako zahřívací kouzlo.

„Evie?“ zasměje se tiše Draco. „Ne, je stejně teplá jako… no… já, nejspíš.”

„To se mi docela ulevilo,“ pronese Harry a dál už se jen uhrančivě dívá Dracovi do očí a jemu je zničehonic ukrutná zima naprosto ukradená. Pevně drží kelímek od čokolády a pohledem se vpíjí do toho krásného, zeleného chaosu, který představuje muž proti němu. Myslí na Jeremyho a jeho ztracenou lásku, na Evie a její nevděčnou přítelkyni a na Darrena a Tonyho, kteří měli oba několikrát zlomené srdce, než našli jeden druhého. Draco málem zapomene dýchat, když si jako zázrakem uvědomí, že nikdo nezná odpověď na všechno, a že je to tak v pořádku. Harrymu se líbí, přestože je náladový a nespolečenský, i když si povídá s holuby a má raději horkou čokoládu než kávu.

Harry mu studenými prsty přejede po tváři a Draco se nakloní, aby si vzal, co je jeho. Přitom zjistí, že Harryho kabát i rty jsou stejně hebké a teplé, jak vypadají. Krátce otevře ústa, aby Harrymu umožnil prohloubit polibek, zalije ho horko a prsty zaboří Harrymu do vlasů, které jsou překvapivě jemné. V druhé ruce stále svírá kelímek a zapomene, že zbytek parku – jeho parku – vůbec existuje.

„Fíha!“ ozve se výkřik následovaný záchvatem chichotání a oni se od sebe odtrhnou.

 
Jako ve snách Draco potěšeně zaznamená, že Harry vypadá stejně omámený a rozhozený jako on. Obrátí se, aby se rozhlédl po okolí, ale tato část parku je opuštěná. Jsou tu jen oni dva a žena ze stánku s kávou, která – když si ji teď pozorněji prohlíží – se na ně šklebí jako voyeur, kterým nepochybně je.

„Upustil jste hranolky,“ ukáže a Harry se podívá na zem.

„Ach.“ Překvapeně si prohlíží zbytky oběda, který je teď rozházený všude okolo. Holubi z celého parku už se začínají slétávat a zápasit o kořist. „Ano, upustil.“

„Nic si z toho nedělejte,“ zavolá žena, omotá si šálu pevněji kolem krku a vrátí se ke své židličce. „Zdá se, že to stálo za to.“

Harry se bez rozpaků pousměje, proplete ledové prsty s těmi Dracovými a zahledí se přes třpytivý trávník. „Nejspíš bychom se brzy měli vrátit do práce.“

Draco se nadechne vůně zimy, Vánoc a podívá se stejným směrem. „Brzy.“

**~*~**