Preklady fanfiction Harryho Pottera

---------------------------------------------------

Kapitola dvacátá

Třikrát ne, jednou ano

---------------------------------------------------

„Jdeš na snídani, kamaráde?“ zeptal se Dean a zatřásl Harryho ramenem.

„Jsem unavený“, zamumlal Harry, otočil se na druhý bok a zachumlal se do přikrývky.

„Už takhle přijdeš skoro pozdě...“

„Jen ho nech, ať si pospí,“ ozval se zpovzdálí Ron. „Harry má za sebou pár těžkých dní, a když se mu chce vynechat pár hodin, tak bysme ho měli nechat.“

Harry si přetáhl pokrývku přes hlavu, ale zase ji odstrčil, když zaslechl zvuk závěsů, zatahovaných kolem jeho postele. Nijak zvlášť se mu nechtělo zameškávat hodiny, ale na druhou stranu se mu nechtělo ani vstávat. Hlad neměl a na co se tak asi mohl těšit? Na další hodinu s Malfoyem? Ale dnes je vlastně úterý, nebo ne? Pokud si pamatuje rozvrh správně, tak dnes ráno má Péči o kouzelné tvory s Ronem. Malfoy by na ní být neměl, když už to není povinný předmět. Harry by mohl předstírat, že patří jen do Nebelvíru a chodit jen na Nebelvírské hodiny.

To byla příjemná představa... ale ani ta nestačila na potlačení strašného vyčerpání, které Harryho tížilo jako skála.

Znovu zavřel oči a doufal, že se mu bude zdát o Siriusovi.

---------------------------------------------------

„Vím, že jsi vzhůru,“ ozval se Ronův hlas a závěsy kolem postele se rozhrnuly. Na Harryho dopadl široký pruh světla.

„Jak to můžeš vědět?“ zeptal se Harry a posadil se. „Vždyť jsem byl úplně potichu!“

„Když jsi nespal toho dne, kdy ses zotavoval z pobodání těmi jehlami, tak...“ Ron si najednou odkašlal. „Eh...prostě ti to není podobné. To jsem chtěl říct.“

Harry přehodil nohy přes okraj postele a zvědavě se na svého přítele zahleděl. Něco v tónu jeho hlasu nebylo v pořádku, ale jen během posledních slov. „Pobodání jehlami?“

„No...“ Ron zčervenal, těžce polkl a upřeně pozoroval špičky svých bot. „Já ti to nemůžu říct. Promiň.“

„Nemůžeš mi to říct?“

Ron něco polohlasně zamumlal a zavrtěl hlavou.

„Ale včera jsi říkal, že mi povíš všechno,“ řekl Harry pomalu. „Slíbils to.“

Při těch slovech Ron vzhlédl. „Neslíbil.“

Znělo to utrápeně, ale to bylo Harrymu jedno. „Jako by se stalo.“

„Chtěl jsem ti říct o tom posledním roce všechno, ale teď... nesmím.“ Ron se kousl do rtu a posadil se vedle Harryho. „To je tak... nerozčiluj se, Harry, ale tohle ráno se konala taková jako porada a... a...“

„A co?“

„No, byl tam tvůj táta a vysvětlil nám pár věcí o tvé léčbě a... a...“

Harry už ani nepotřeboval slyšet zbytek. To, co před ním Snape řekl Malfoyovi, vysvětlovalo všechno. „A on vám zakázal vyprávět mi o minulém roce!“

„Říkal, že by ti to mohlo zabránit získat zpět tvoje vzpomínky, takže jo, máš pravdu.“ Ron zněl pěkně defenzivně, když to říkal.

Harry si odfrkl. „Myslím, že vím mnohem lépe než Snape, co potřebuji!“

„Ale on je opravdu dobrý otec, Harry.“

„A co ty o tom víš?“ odsekl Harry.

„No, například tehdy, když-“ Ron si povzdechl. „Mám pocit, že to ti taky nemůžu říct. Snapeovy pokyny byly dost jasné.“

„Já tomu, sakra, nemůžu uvěřit! To jako hodláš dělat přesně to, co ti ten kretén Snape nakuká?“

„Kdybys měl skončit se ztrátou paměti na celý zbytek života jen proto, že jsem neposlechl radu tvého táty-“

„Jako by zrovna on byl odborník na to, co potřebuju! Co jako jsem? Jeden z jeho lektvarů?“

Ron si povzdechl. „Jasně, že ne. Ale řekl nám, co radila tvoje terapeutka, a já si myslím, že ta ví, o čem mluví.“

„Aha, takže on vám vykládá, co říkala moje terapeutka,“ řekl Harry hlasem, který měl blízko k zavrčení. „No to je vážně skvělé! To bych rád věděl, co se stalo s lékařským tajemstvím? Najednou může moje soukromé záležitosti vytrubovat celému světu! A to na setkání, na který mě ani nepozvali!“

„Neříkala to přece celému světu,“ namítl Ron spěšně. „Jen učitelům a Nebelvírským prefektům.“

Harry se mohl rozloučit s nápadem, že by se na události posledního roku zeptal Hermiony. Frustrovaně zaťal ruce v pěst. „To by mě zajímalo, co mám asi tak dělat, až po mně příště půjde Voldemort, když mě nikdo nedoučí látku šestého ročníku, kterou si prostě jaksi nepamatuju!“ Najednou ho něco napadlo z toho mála, co už zaslechl. „Byl to Voldemort, kdo mě pobodal jehlami?“

„On to nařídil, ale provedl to-“ Ron zaúpěl. „To od tebe není moc hezké, Harry.“

„A odmítnout mi odpovědět na důležité otázky podle tebe hezké je?“

„Chci, aby sis dokázal vzpomenout,“ odpověděl Ron paličatě.

„Jenže já si nevzpomenu na nic, dokud se všichni budete snažit, aby moje mysl neměla s čím pracovat,“ odsekl Harry zarputile. „Když mi řekneš pár detailů, z doby, kterou si nepamatuju, jsem si jistý, že moje paměť pak doplní mezery.“

„To si ale tvoje terapeutka nemyslí...“

„Mě je ukradený, co si myslí moje terapeutka! Ví snad něco o magii?“

„Co má tvoje ztráta paměti společného s magií? Dostal jsi do hlavy potloukem.“

„Mám dojem,“ protáhl Harry posměšně, „že by třeba nemusela tak docela chápat, proti čemu stojím, co se Voldemorta týče. To mám prostě v pohodě pokračovat dál a ignorovat skutečnost, že ze šestého ročníku nic neumím? Co kdybych ho mohl porazit povzbuzujícím kouzlem?“

Ron zakroutil hlavou. „Můžeme tě doučit zameškanou látku. Jen ti nesmíme říkat nic osobního.“ Do hlasu se mu vloudila naděje. „Možná, že při těch kouzlech si taky na něco vzpomeneš.“ Harry si povzdechl a jak jeho vztek opadal, byl ještě vyčerpanější, než když se ráno probudil.  „No tak, Rone. Buď kamarád.“

„Já jsem. Právě tak jako, když si myslím, že bys měl dát Snapeovi a Dracovi šanci...“

„A co když Snape tak moc trvá na tom svém: hlavně Potterovi nic neříkejte, jenom proto, že je tu něco, na co nechce, abych si vzpomněl?“ zeptal se Harry podezřívavě. „Nedávalo by to perfektní smysl? Nakonec, je to přece Zmijozel...“

„Harry,“ Ron se několikrát nadechl a zase vydechl. „To jsi ty taky.“

„Nejsem! Řekl jsem tomu klobouku ne a myslel jsem to vážně!“

„A taky bys měl vědět, že Snape už o tobě dávno neuvažuje jako o Potterovi...“

„Myslel jsem, že mi nic nemáš vykládat,“ odsekl Harry, jehož vztek zase vybublával na povrch. Vyčerpaně se pokoušel uklidnit.

„Můžeme ti klidně říkat, jak se věci mají teď. Jen ti nesmíme prozradit, co tomu předcházelo.“

„Jdi pryč,“ požádal Harry unaveně, lehl si a hned se otočil na bok. „Prostě jdi pryč.“

„Nechceš oběd?“

„Ty to nechápeš? Chtěl bych Siriuse,“ řekl Harry a zabalil se do přikrývky. „A taky chci spát.“

Ron u něj okamžik postál, pak opatrně zatáhl závěsy u postele a potichu odešel z ložnice.

---------------------------------------------------

Navzdory tomu, co řekl, Harry oběd chtěl. Chvilku poté, co Ron odešel, vytáhl hlad Harryho z postele. Přesto se necítil na to, jít dolů do Velké síně. Ať by si sedl kamkoli, Ron s Hermionou by za ním přišli a pak by dál odmítali odpovídat na jeho otázky.

Zatraceně, asi neměl čekat celé dva dny, než se začal vyptávat. Měl to udělat hned, dřív než se Snape a ta ženská Marša rozhodli, že sdělit mu cokoli z minulosti není dobrý nápad.

Jistě, doteď neměl zájem zjistit, co se ten rok vlastně dělo, amnézie mu celkem vyhovovala.

Teď, když kvůli ní nemohl mluvit se Siriusem, už za ni tak vděčný nebyl.

„Ty mi řeknešš všše, že Sssalsso?“  zeptal se Harry cestou do kuchyně. „O minulých teplých a ssstudených dnech?“

Salsa zakmitala jazýčkem u Harryho krku a odpověděla, že ano.

Harry ovšem brzy zjistil, že vyptávat se hada, má své mouchy. Salsa s ním nebyla celou dobu. Strávila spoustu času skrýváním se před ‚velkým opeřeným tvorem‘ nebo stočená ve své bezpečné, teplé krabici. Někdy byla s Harrym, když šel po chodbě, nebo byl na vyučování, ale pokud jí zrovna Harry něco neříkal hadím jazykem, věnovala pozornost vyhlížení velkého opeřeného tvora, nebo zkoumala chodby, jestli neucítí ‚malé srstnaté jídlo‘.

Vzpomínala jistou louku, kterou měla opravdu ráda. Byla u nějakého malého domku, ale nelíbilo se jí, jak se tam dostávala. A taky nevěděla, jak to vysvětlit. A Harry jednou udělal kouzlo s ohněm, které ji vyděsilo, ale věděla, že to neměl v úmyslu. Harry nebyl jako jeho bratr z hnízda, vysvětlila. On na ni ukazoval svou větvičkou zas a znovu a říkal slova, po kterých se ztrácela, ale ne tak, jako když snědla to jídlo, po kterém, když se na sebe podívala, tak nic neviděla...

A tak to pokračovalo. Občas něco, co řekla, v Harrym vzbudilo neurčitý pocit, tušení, o co by se mohlo jednat, ale většinou čekalo Harryho jen zklamání.

Nebylo pochyby, o kom Salsa mluvila, když zmiňovala Harryho ‚bratra z hnízda‘. Dokonce znala i jeho jméno, když se jí přímo zeptal.

Draco. Draco, který zjevně Harryho hada uřkl a to opakovaně!

No, Harry s ním asi ztratí pár slov, až na toho namyšleného pitomce příště narazí.

S touhle myšlenkou dorazil ke vchodu do kuchyně. Harry zvedl Salsu k namalované hrušce a vysvětlil jí, jak ji pošimrat.

„Harry Pottere, pane!“

Harry se usmál. Přišel si sem dolů pro jídlo, ale jakmile zahlédl Dobbyho, dostal dokonalý nápad.

„Dobby,“ uvítal se vřele se skřítkem. „Jak se máš?“

„Oh, velmi dobře, opravdu velmi dobře, Harry Pottere, pane! Pan Potter je tak laskavý, že se Dobbyho ptá, pane!“

Dobby téměř nadskakoval nadšením, a uši mu přitom plácaly kolem hlavy, ale takhle se skřítek v Harryho přítomnosti choval vždycky. Většinou to bylo Harrymu spíš protivné, ale teď byl rád, že je pro Dobbyho tak výjimečný. Ron se nezachoval zrovna jako dobrý přítel, ale Harry si byl jistý, že s Dobbyho pomocí může počítat.

Harry se posadil na dřevěnou stoličku a položil Salsu na stůl, aby mohla prozkoumat nové prostředí. Přemýšlel, jak by se Dobbyho nejlépe zeptal. Dozvěděli se skřítci, že Harry ztratil paměť? Pokud ne, pak by Harryho vyptávání vypadalo opravdu divně...

„Co si pan Harry Potter bude přát k obědu?“ uklonil se Dobby. „Cokoli vhodného?“

Harry se otřásl. Ta fráze mu připomněla poslední večeři ve Snapeově bytě. "No. Ehm…možná spíš snídani. Ráno jsem ji nestihl."

Dobby rázně přikývl a začal luskat prsty. Na stole se začaly objevovat talíře s kouřícím jídlem tak rychle, že Harry raději popadl Salsu dřív, než ji některý z nich mohl přistát na hřbetě. Salsa Harrymu poděkovala a pak se spustila z jeho prstů zpátky na stůl, aby mohla prozkoumat vůně linoucí se z talířů.

„Díky,“ řekl Harry a naložil si na talíř slaninu a vajíčka. „Nevím, jestli ti to už někdo říkal, ale minulou sobotu mě trefil potlouk do hlavy a ještě teď mám tak trochu potíže s pamětí.“

„Ach ano,“ přitakal Dobby vážně. „Profesor Snape nám to dnes ráno vysvětlil.“

Harry ještě nesnědl ani sousto, ale po těch slovech ho okamžitě přešla chuť. Málem nahlas zaklel, ale pak se pokusil mluvit klidně. „Správně. No, doufal jsem, že bys mi mohl říct pár věcí o minulém roce. Vím, že jsi asi nebyl u všeho, takže asi nebudeš znát odpověď na každou otázku, ale...“

Skřítek si nervózně pohrával s rukama. „Dobby má zakázáno mluvit!“

Sakra!

„Ale jsi přece svobodný skřítek,“ zkusil to Harry věcným tónem. Bylo to pro něj dost těžké, protože ze všeho nejvíc se mu chtělo křičet frustrací. „Můžeš si dělat, co chceš. A já vím, že bys mi určitě rád pomohl, Dobby. Vždycky jsi mi rád pomáhal.“

Dobby vykulil oči, až vypadaly jako by mu chtěly utéct z obličeje. „Dobby nesmí, Harry Pottere. Tentokrát ne. Profesor Snape na tom trval. A Dobby ví, že profesor Snape jedná vždy v nejlepším zájmu Harryho Pottera!“

Tak to určitě. Podle Harryho má Snape nějaké skryté důvody. Zmijozelské důvody. Je tu něco, na co nechce, aby si Harry vzpomněl.

„Ale Dobby...“

„Dobby má zakázáno mluvit!“

Harry polkl. „A co kdybys mi to napsal? Psát můžeš?“

Dobby mu věnoval pohled, v němž se mísilo odmítnutí i lítost. Harry se najednou zastyděl a to skřítek ještě dodal: „Dobby si spálí uši žehličkou za to, že zklamal Harryho Pottera, ale nesmí mluvit...“

„Nebudeš se pálit žehličkou. Nebudeš si vůbec nijak ubližovat, jasné?“ dodal rychle Harry. „Já jen... Dobby, já si opravdu chci vzpomenout a myslím, že se mi to bez pomoci nepodaří. To je celé.“

Dobby horlivě přikývl. „Dobby hned sežene profesora Snapea-“

„Ne!“ Harry si odkašlal. „Takovou pomoc nepotřebuju. No... rád jsem tě viděl, Dobby. Děkuju.“

„Harry Potter nedojí své jídlo?“

„Už nemám hlad, ale děkuju.“ Harry se rozhlédl, aby našel Salsu a zarazil se. Zatímco se dohadoval s Dobbym, Salsa se doplazila k oválnému talíři s vajíčky a stačila spořádat většinu toho, co Harry nechal. Pohled na hada stočeného na talíři byl odrazující od další konzumace, řečeno co nejmírněji.

Tak jako tak už chuť na jídlo neměl.

Ale došlo mu, že malý hádek už musel být hodně vyhladovělý. „Může tu můj had zůstat a najíst se?“

Dobby přikývl, propletl své kostnaté prsty dohromady a vážně slíbil: „Dobby se ujistí, aby kuchyňské kočky nechaly mazlíčka Harryho Pottera na pokoji.“

Harry se vděčně usmál a naklonil se k Salse. „Dokážeššš najít cessstu domů?“

Když Salsa zvedla hlavičku, všiml si, že jí v koutku tlamy visí vaječný bílek. „Horní domov nebo dolní domov?“

Harry předpokládal, že tím musela myslet Nebelvír nebo Zmijozel. No, viděl přece sám, že má některé své věci ve Zmijozelu a i kdyby to nevěděl, v tomhle by mu přece jeho přátelé nelhali. Při pomyšlení na to, že sdílel pokoj s Dracem Malfoyem se mu ale stále dělalo špatně. „Horní domov,“ odpověděl pevným hlasem, ačkoli si pochopitelně nemohl být jistý, jestli jeho syčení znělo pevně.

Salsa buď pokývala hlavou, nebo prostě jen polykala další kousek vejce.

Harry ji jemně pohladil, rozloučil se z Dobbym a zamířil na hodinu Přeměňování.

---------------------------------------------------

„Harry,“ ozvala se Hermiona, když se posouvala na stranu, aby mu udělala prostor. „Při obědě tě hledal tvůj otec. Myslím, že ho znepokojilo, když ses neukázal na dopoledním vyučování.“

Harry zaúpěl. „Přestaň mu tak říkat. A co mu je vlastně do toho, jestli chodím na hodiny nebo ne?“

„No, naposledy, když jsi nepřišel na hodinu, tak-“ Hermiona najednou pevně sevřela rty.

„Tak ty taky.“ Harry si povzdechl. „Tohle je fakt otrava. Snape dokonce řekl i Dobbymu, že mi nesmí nic prozradit. Vsadím se, že by to samé řekl i mému hadovi, kdyby mohl!“

„Jsem si jistá, že se ti to zdá nefér, ale lidská mysl je komplikovaná a nechceme udělat nic, co by snížilo tvé šanci na plné uzdravení...“

„Nech toho,“ okřikl ji Harry. „Jedna věc je, že nechceš odpovídat na moje otázky o minulém roce. Pokud tu hodláš dělat přednášky, jako nějaký expert na ztrátu paměti... nechci to poslouchat.“

„Myslím, že se pořádně nevyspal,“ ozval se potichu Ron, který seděl vedle Hermiony z druhé strany.

„Jasně, a proč asi?“ zeptal se Harry pichlavě.

Hermiona zamrkala. „Ron chrápal? Někdy v Doupěti jsem ho slyšela i přes dvoje zavřené dveře...“

„Já nechrápu,“ ohradil se Ron dotčeně.

Harry s Hermionou si vyměnili pohled a Harry se navzdory své špatné náladě málem rozesmál.

Pak začala profesorka McGonagallová s výkladem, ale nemluvila ani dvě minuty, když se dveře třídy otevřely a dovnitř vpadl Malfoy. Byl zadýchaný, jako by běžel.

„Pane Snape,“ oslovila ho profesorka ledově. „Byla bych ráda, kdybyste v budoucnu chodil na hodiny včas. Pět bodů ze Zmijozelu.“

Malfoy přelétl třídu pohledem a jeho oči se zastavily u Harryho. „Ano, paní profesorko. Omlouvám se, ale nemohl jsem jinak. Nicméně, potřebuji znovu na okamžik odejít, pokud mohu...“

„To zcela jistě nemůžete.“

Malfoy už otvíral ústa k odpovědi, ale asi si to raději rozmyslel. Místo toho rychle přešel k tabuli a pronesl několik tichých slov, přičemž se nepatrným mávnutím hůlkou ujistil, že jejich hovor zůstane soukromý. Když domluvil, tvářila se McGonagallová rezignovaně. Kývla na něj, ať jde, kam chtěl jít.

„To by mě zajímalo, co to mělo znamenat,“ zašeptal Ron, když se McGonagallová otočila k tabuli.

„Není to jasné?“

Harrymu to tedy jasné nebylo. Ale Hermiona už pokračovala.

„Draco pomáhal profesoru Snapeovi najít Harryho, ale když skončila pauza na oběd, poslal ho profesor do třídy. Když tu Draco uviděl Harryho, chtěl to hned jít říct jejich otci...“

„On není můj otec!“

„Takový tón hlasu už nechci ve své třídě slyšet, pane Pottere,“ ozvala se McGonagallová ostře. „Odebírám Nebelvíru jeden bod.“

Harry se ušklíbl, když si představil, jak si asi počítadla poradí s úkolem rozdělit ten bod mezi Nebelvírem a Zmijozelem.

McGonagallová mu věnovala dlouhý, nespokojený pohled a vrátila se k výuce.

---------------------------------------------------

Malfoy se vrátil ani ne za pět minut. Posadil se do lavice vedle Daphné Greengrassové a pokoušel se zachytit Harryho pohled, ale Harry ho ignoroval. Nechtěl hovorem s Malfoyem ztrácet ani vteřinu, a i kdyby chtěl, pak rozhodně ne tady a teď. Potřeboval dávat pozor a nejen kvůli tomu, že ztratil rok studia. Přeměňování pro něj bylo vždycky obtížné.

Nemohl si pomoct, aby si nevšiml, že pro Malfoye látka nijak obtížná nebyla. Jen Hermiona zvládla zadaný úkol dříve než on a dokonce radostně zatleskala, když umístila své malé mlýnské kolečko do říčky tekoucí kolem stolu profesorky McGonagallové a pozorovala, jak se roztáčí.

Harry se uchechtl. „Hermiono,“ řekl, když si odnášela zmáčené kolečko zpět do lavice, „jsou to jen jednoduché stroje. Ty nejjednodušší.“

„Myslela jsem, že mlýnské kolo je složený stroj, vlastně je-.“

„Měl jsem na mysli to, že jsi už viděla mnohem složitější přístroje. Jak můžeš být tak nadšená z obyčejného mlýnského kola?“

Usmála se. „Protože jsem ho právě vykouzlila.“

Ron se tvářil, jako by měl sto chutí zlomit svoji hůlku, která mu zatím nijak zvlášť nepomohla proměnit útržek pergamenu v jakýkoli druh stroje. „Ale tohle je mudlovská věc,“ zamrmlal. „Proč bysme měli trávit čas vyčarováváním čehokoli, co nemá s kouzelnickým světem nic společného?“

„Tedy Rone,“ odpověděl Malfoy, který zrovna procházel kolem jejich lavice, když si už v říčce ověřil, že jeho výtvor opravdu funguje. „Víš stejně dobře jako já, že to asi bude součástí nové Bradavické politiky tolerance. Každý učitel musí do své výuky zahrnout nějaký nekouzelnický prvek, abychom si neustále připomínali, že kouzelnický svět není ten jediný na zemi.“

Harry si dokázal představit Malfoye říkat něco takového. Problém byl v tom, že by to měl říkat posměšným, sarkastickým tónem, který by přesně vyjadřoval, co si myslí o myšlence tolerance. Místo toho byl jeho tón neutrální... možná dokonce trochu vřelý.

Jako by si vzpomínal na někoho, koho měl rád.

Harry zaťal zuby. Tohle si odmítal připustit. Malfoy se nemohl tak změnit. Ne tolik. Musí to předstírat. Ve skutečnosti, důkaz o přetvářce ležel v jeho slovech. Nekouzelnický... „Většina z nás by prostě řekla mudlovský, víš?“ řekl a pokusil se do hlasu vložit přesně tu jízlivost, kterou v Malfoyově hlase postrádal.

„V určitých kruzích je to slovo považováno za urážlivé.“

To už s tou svojí komedií trochu přehnal! Harry mu na to tedy rozhodně neskočil. „Urážlivé! To ty jsi ten, kdo Hermioně celou dobu říkal mudlovská šmejdka! A mně nadával do zjizvené hlavy! A Ronovi jsi říkal lasičko! A...“

„Harry!“ vykřikla Hermiona.

„Co? Není to snad pravda?“

McGonagallová vzhlédla od svého stolu, kde právě zkoumala kladkostroj, který přeměnil Zabini. Harrymu se zdál trochu pokřivený, ale mnohem víc ho zaujalo, jak profesorka v reakci na jeho výbuch pevně semkla rty. Harry jejím směrem přikývl, na znamení, že rozumí a otočil se zpátky k Hermioně.

„Ach, Harry,“ řekla a zakroutila hlavou. „Copak nevidíš, že teď je všechno jinak?“

„Pro mě ne,“ odpověděl potichu Harry a stočil pohled k Malfoyovi, který nepochopil, že by měl vypadnout.

„Severus tě hledal,“ řekl. „Bylo mu jasné, že si po tom útoku potřebuješ odpočinout, ale když ses neobjevil u snídaně ani u oběda, napadlo ho, jestli nemáš nějaké potíže po těch lektvarech, co ti včera dal. Jsi v pořádku?“

Co je ti do toho? Chtělo se Harrymu říct. Ale když se na něj Hermiona dívá tak prosebně? „Ano.“

„Nebyl jsi ani v ložnici...“

„Šel jsem na oběd do kuchyně.“ Což by mohl Snape snadno zjistit, kdyby použil jeho mapu. Harryho by zajímalo, proč to mistra Lektvarů nenapadlo.

„Proč?“

Teď Harry Hermionin vytrvalý pohled ignoroval. „Do toho ti nic není a jestli ti to nevadí, Mal...“ Harry se opravil. „A jestli ti to nevadí, Draco, hodina ještě neskončila. Opravdu rád bych se tohle kouzlo naučil, takže co kdybys mě nechal na pokoji?“

Malfoy přikývl. „Uvidíme se na Etice.“

Tak s tím bych moc nepočítal, pomyslel si Harry, když Draco odešel.

---------------------------------------------------

Teprve když hodina přeměňování skončila, vrátila se Hermiona k tomu, co Harry zmínil dříve.

"Prosím, řekni mi, že jsi svého hada nevyslýchal ohledně minulého roku."

"A co když ano? Postaráš se pak spolu s Ronem a Snapem, aby zmizela?"

Hermiona zavrtěla hlavou, spíš na známku nesouhlasu, než v odpovědi. "Profesor Snape jí nedovede vysvětlit, proč je důležité, aby tě nechala vzpomenout si samotného, Harry. Je na tobě, abys byl rozumný a krotil svou zvědavost."

"A co když se nedokážu rozpomenout sám? Napadlo tě to někdy?"

"Musíš tomu dát čas."

"To jsem-"

"Harry," řekla vážně, "nebyl to ještě ani týden. Potřebuješ se uvolnit a nechat svou mysl zotavit se jejím vlastním tempem."

"Co jsem ti říkal o podobném žvanění?"

"Prostě se Salsy na tyhle věci neptej. Prosím, Harry."

Harrymu se rozšířilo chřípí. "Příliš pozdě, ale sám jsem se nachytal. Jak se ukázalo, není zrovna užitečná. Nechápu polovinu věcí, co říká, a připadá mi, že většinu času stejně ani nebyla se mnou. Potulovala se po hradu a hledala myši. A i když byla se mnou, jediné, co ví jistě, je to, co jsem jí řekl hadí řečí. Kdyby rozuměla anglicky, pak by se dalo o něčem mluvit."

Zdálo se, že se Hermioně ulevilo, což Harryho jenom rozčílilo. Skutečná kamarádka by s ním soucítila.

"Tohle všechno ti říkám jenom proto, aby sis nemyslela, že únos mého domácího mazlíčka by vám mohl pomoct," dodal zlým tónem. "Nebo možná něco horšího než únos. Snape by z ní snadno mohl udělat přísadu do lektvarů, pokud by si myslel, že by mi mohla říct, co za tajemství Snape skrývá."

Ron položil svůj pokřivený vodní mlýnek zpátky na stůl. "On nic neskrývá, Harry."

"Jasně, že jo. Proto se vůbec pustil do toho šíleného plánu, tajit přede mnou minulost. Má nějaké tajemství a poslední věc, kterou chce, je, abych si na ně vzpomněl."

"Chce, aby sis vzpomněl," vykřikla Hermiona. "O tom to celé je! Vím, že se ti může zdát nesmyslné, že odpírání informací se v delším časovém úseku ukáže mnohem přínosnější, ale jak jsem ti říkala, mysl je komplikovaná a-"

"Nech toho," poradil jí Ron. "Snape nám neřekl, abychom se s Harrym hádali, Hermiono. Nemusíme ho přemlouvat, že tahle strategie je dobrá. Stačí, když se podle ní budeme řídit."

"Protože vám to řekl Snape," odplivl si Harry.

"Protože nám to řekl tvůj otec, ano," odpověděl Ron zapáleně, ale tichým hlasem. "Tvůj otec, který tě má rád, i když vím, že si na to nepamatuješ. Ale vážně si myslím, že bys měl věřit svým přátelům, když ti to tvrdí."

S jistým tupým zaklapnutím Harrymu došlo, že Ron má pravdu – Snape ho skutečně má rád, jakkoli šíleně to zní. Ale musí to být pravda. Nic jiného by nemohlo vysvětlit jeho včerejší chování, kdy se o Harryho postaral, jako o vlastního syna, přestože k němu byl Harry předtím neuvěřitelně hrubý. Snape, kterého znal, by mu oplatil jen sarkasmem, pálil by po něm urážky, speciálně vytvořené tak, aby se zakously hluboko. Narážky na Jamese, pravděpodobně.

Místo toho mu dal školní trest... ale ne obvyklý.

Harryho napadlo, co by se na tom školním trestu stalo, kdyby předtím na hodině nezkolaboval. Měl podezření, že Snape by ten čas stejně využil pro rozhovor. Nařídil mu školní trest jen, aby měl možnost se k němu dostat blíž?

Pravděpodobně. Přemýšlel o sobě jako o Harryho otci.

Ale byly tu věci, které na tom neseděly. Harry věděl, že je tu něco, co by před ním Snape raději utajil. Netušil, jak to ví, ale to nic neměnilo na skutečnosti, že to ví.

A taky tu byla skutečnost, že Snape strávil většinu času jako Harryho otec tím, že mu bral všechny pro něj důležité věci, nutil ho trávit půlku času ve Zmijozelu a nutil ho účastnit se vyučování se zmijozelskými, kdykoli to jen bylo možné.

To neznělo, jako by byl zrovna dobrým otcem. Dokonce ani nepochopil, že Harry je Nebelvír!

"Řekni něco, Harry," řekl Ron. "Nesnáším, když se mnou nemluvíš."

Harry zamrkal. "Promiň. Jen jsem se zamyslel, to je všechno. Ehm... to je těžké vysvětlit. Je to jako bych držel pergamen, který se dá číst z šesti různých úhlů."

"Jsi zmatený, samozřejmě," řekla Hermiona, když ukládala knihy a brky do tašky. "Ale Ron má pravdu. Snape tě má rád."

Z toho dostal Harry nepříjemný pocit, jako by se mu vnitřnosti začaly zamotávat do uzlů. "Jo, to má," řekl se staženým hrdlem. "Jenom... jenom si přeju, aby neměl. Je to hrozně divné."

V tu chvíli už dorazili ke dveřím učebny a nečekal na ně nikdo jiný než Draco Malfoy. Nebo Draco Snape, uvědomil si Harry a jeho vnitřnosti se zauzlovaly ještě pevněji. Bůh s ním vážně nemá slitování, co? Ten příšerný zmijozelský spratek byl jeho bratr zrovna tak jako Snape byl jeho otec.

Dnešek na ničem nic nezměnil. Ty věci mohly být skutečné, ale ne pro Harryho. Pro něj nikdy skutečné nebudou.

Nechtěl, aby byly.

"Raději bychom si měli pospíšit, nebo přijdeme pozdě na etiku," řekl Malfoy.

To dalo Harrymu chuť rvát si vlasy. Nechtěl právě teď strávit hodinu ve Snapeově společnosti. Skončilo by to tak, že by na něj zase křičel, jen aby vyprovokoval reakci, po které toužil. Až na to, že tu nikdy nedostane, ne doopravdy, protože nemůže přimět Snapea, aby ho znovu nenáviděl. Ne, jestli ho ten muž miloval jako svého syna.

Když se nad tím zamyslel, ono jestli tam vlastně bylo zbytečné.

"Nepůjdu na etiku," řekl.

K Harryho překvapení se s ním o tom Malfoy nepřel, jen prohlásil: "Doprovodím tě do Nebelvíru."

"Ty jdi na etiku a řekni Snapeovi, že už mám dost toho jeho pitomého pravidla, že po chodbách nesmím chodit o samotě. Už to dál nehodlám snášet a on mě k tomu nemůže přinutit. No a co, že má papír, který říká, že je můj otec? Stejně je mi sedmnáct a nesu za sebe zákonnou odpovědnost."

"Nemůžeš mi zabránit, abych tě doprovodil do Nebelvíru, Harry," řekl Malfoy suše. "Nicméně, po tom co dnešní ranní lekce skončila, sdělil nám třem, že už není potřeba tě všude doprovázet."

Harry se otočil k Ronovi. "Říkal jsi, že na té schůzce byli jen profesoři a nebelvírští prefekti!"

"No, a Draco. Je to tvůj bratr-"

"Jsem překvapený, že je Snape ochotný vzdát se takové kontroly nade mnou!"

Draco pozvedl obočí. "Když nedělá nic jiného, než zvětšuje vaše nepřátelství, a její smysl se už vytratil?"

"Fajn, takže mizím sám a vy tři si můžete jít poslechnout, jaké drobky může Snape utrousit o etice."

"Mám říct tátovi, že sis šel odpočinout?"

Táta. Ony uzly uvnitř Harryho se znovu utáhly pevněji, natolik pevně, že mu připadalo, jako by ho to napětí mohlo roztrhnout vedví. Ta bolest byla skutečná. Byla reálná a činila ho drsnějším, než by byl normálně. Nechtěl se zhroutit před Malfoyem, ale nemohl ta slova zarazit v hrdle. "Řekni mu, že s ním nevydržím být v jedné místnosti, aniž bych se rozječel, a že to včera nevyšlo zrovna dobře. Nebo zalži a řekni mu, že jsem unavený. Je mi to jedno."

"Ale Harry-"

Znovu unisono Ron s Hermionou.

"Nezvládnu to," skoro zasípal Harry, otočil se na patě a utekl.

Znělo to, jako by se Ron s Hermionou pohnuli, aby ho sledovali a Malfoy je zastavil, ale tím si Harry nemohl být jistý. V každém případě, během chvilky se unavil natolik, že se musel zastavit. Opřel se proti zdi a sesunul se dolů, spadl na kamennou podlahu a na pár sekund sevřel pěsti, dokud mu nedošlo, že za ním nikdo nejde.

Dokonce ani Snape, který by se přihnal chodbou jako anděl pomsty, celý v černém, odhodlaný zjistit, proč se Harry dostavil na přeměňování, ale na etiku ne.

Ale to nemohl udělat, ne? Měl další studenty, o které se musel postarat.

Kdybys ho potřeboval, odešel by ze třídy, aby ti pomohl, zašeptal slabý hlásek v Harryho hlavě.

To byla pravděpodobně pravda, ale z nějakého důvodu z toho bylo Harrymu jen hůř. Nechtěl Snapea za otce. Raději by neměl nikoho.

---------------------------------------------------

K Harryho překvapení Snape ten večer nepřišel do nebelvírské věže. Nepokusil se s ním promluvit ani při večeři, i když jeho oči k němu často zabloudily.

No, nebyl hloupý; to Malfoy vystihl dobře. Snape toho rána přiměl všechny Harryho přátele, aby se postavili na jeho stranu místo toho, aby podpořili Harryho; a věděl, že Harry nestojí o to, aby se k němu po tom všem přiblížil.

Jako by už tak neměl spoustu dalších důvodů.

Hagrid se u něj zastavil a jeho mohutná postava přitom shodila z nebelvírského stolu džbán dýňové šťávy. "Harry. Chyběls mi neska ráno na hodině."

Harry se na něj usmál. "Promiň. Necítil jsem se dobře."

"Hlava tě porád zlobí?"

"Ani ne. Ale měl jsem včera těžký den."

Hagrid pomalu přikývl. "Se vo tom tvůj táta zmínil. Neska ráno."

Pokud měl nějaké plány, že by se na minulý rok zeptal Hagrida, tahle věta je poslala oknem. Hagrid byl učitel; na oné schůzce byl taky. A samozřejmě věřil, že Snape ví, co je pro Harryho nejlepší. Nebo mu v tom alespoň věřil víc než Harrymu.

Potřeboval by někoho, kdo by věřil víc jemu. Nebo alespoň někoho, kdo by měl důvod udělat to, co po něm Harry chce.

"Buď vopatrnej, Harry," řekl Hagrid a poklepal mu na rameno rukou o velikosti pánve na vaření. "Uvidíme se na příští hodině, viď?" 

"Jo, jasně." Když Hagrid odcházel, Harry začal propátrávat Velkou síň. Hledal někoho, kdo by se nechal přesvědčit, aby mu o tom chybějícím roce pověděl. Možná Lenka? Tu by nejspíš nezajímalo, co Snape chce, dokonce i kdyby to věděla. Lenka dělala cokoli, co se jí zachtělo, bez ohledu na to, jak divné nebo špatné to připadalo ostatním lidem...

Na druhou stranu, kolik toho Lenka mohla vědět o Harryho životě během minulého roku? Nebyla ani v Harryho ročníku, ani v Nebelvíru. A kromě toho, mohl by znovu narazit na "Salsin problém". Lenka také říkala hodně věcí, které Harrymu nedávaly smysl.

Jako... jednou tu bylo něco vážně zvláštního... něco o okurce...

Harry se náhle začervenal. Ach, bohové. Přišla mu na mysl jedna scéna, a okurku zrovna neobsahovala. Rozhodně ne v botanickém smyslu. Proč by na něco takového myslel v souvislosti s Lenkou? Nechodili snad spolu, nebo ano? Nezmínil by se mu někdo o něčem takovém?

No, teď se ji tedy rozhodně nemohl zeptat na nic. Ihned by se mu zavázal jazyk. Prostě to věděl.

Takže, kdo jiný? Levandule? Ta byla dříve více než ochotná si s ním povídat. Ale nebyla jako Lenka. Levandule by si přibarvila věci tak, jak by jí to vyhovovalo. V tom spočíval její problém. Harry nepochyboval, že Levandule by řekla cokoli, aby dostala, co chce, a vzhledem k tomu, že to poslední dobou vypadalo, že chce, aby ji Harry pozval na vánoční ples... ne, nic takového.

Potřeboval někoho, komu by mohl věřit a kdo by s ním zároveň byl ochoten mluvit. Nemluvě o tom, že by měl vědět věci, které potřeboval.

Věci, které by mu pomohly vzpomenout si na všechno, aby mohl znovu kouzlit v hadí řeči a přimět zrcadlo, aby ho znovu nechalo mluvit se Siriusem.

Nepřestával se koukat kolem a zvažovat své možnosti. Pak ho to uhodilo. Samozřejmě.

Zvedl se a pokračoval podél nebelvírského stolu, dokud nedošel k Ginny. Počkal, dokud nepřerušila svůj hovor a nevzhlédla k němu. "Nechtěla by ses se mnou projít?"

"Jasně."

Rád by s ní šel k jezeru, aby měli trochu soukromí, ale na to bylo venku příliš chladno, takže místo toho zamířili k astronomické věži. Nemluvili o ničem důležitém, dokud téměř nedorazili na místo.

"Nemusel jsi mě prosit, abych tě doprovodila, pokud ses chtěl jenom trochu projít, víš," řekla Ginny, když začali stoupat po dlouhém točitém schodišti. "Hermiona mi řekla, že Snape už na tom netrvá."

Harry by nemohl chtít lepší úvod. "Ty jsi byla jednou z těch, u kterých věřil, že zůstanou na mé straně?"

"Ano, protože jsem-" Ginny se náhle zarazila dva schody nad ním a otočila se. S rukama v bok se na něj zadívala. "Ne, Harry."

"Nebyla?"

"Ne, neudělám opak toho, o čem si tvůj otec myslí, že je nejlepší, když přijde na tvou ztrátu paměti.  Proto jsi mě požádal o procházku? Abys ze mě mohl vyždímat informace?"

"No, myslel jsem, že procházka by mohla být milá-"

Ginny zkřížila ruce na hrudi. "A já si myslela, že jsi snad sebral dost odvahy, abys mě pozval na vánoční ples!"

Harry postoupil o dva schody, aby stáli na stejné úrovni. "Co je to s holkama a vánočním plesem? Vždyť ještě ani není prosinec!"

"Harry Pottere, ty jsi jeden z těch největších-" Ginny se rozšířilo chřípí. "To je jedno. Prostě vem na vědomí, že tohle neoceňuju. Jak můžeš mít tu odvahu doufat, že si můžeš proflirtovat svou cestu k tomu, co chceš?

"Neflirtoval jsem s tebou! Jen jsem tě požádal o procházku!"

"To je to samé, jako bys- oh, to je jedno," řekla znovu, tentokrát podstatně naštvaněji. "Jsi naprosto beznadějný."

"Podívej, je mi líto, jestli jsi to pochopila špatně," řekl Harry zoufale. "Já si jen chci vzpomenout. Co je na tom tak strašného?"

"A to sis myslel, že já se snadno nechám obměkčit? Znáš mě vůbec, Harry?"

"No, to zrovna nevím, ne? Chybí mi celý rok! Chodili jsme spolu nebo něco takového, Ginny? Proto sis myslela, že by procházka měla znamenat něco víc?"

"Ne, Harry."

"Ne, nechodili jsme spolu?"

"Ne, nehodlám ti odpovědět na žádnou z tvých otázek. A pokud si trochu vážíš našeho přátelství, přestaneš se mě ptát."

Harry se opřel o zeď a pevně k sobě přitáhl svůj plášť. "Vy všichni jste ti, co si neváží přátelství. Nevím, co vás přesvědčilo, že Snape je jako otec takové eso, a řekl bych, že se to ani nedozvím, ale... zatraceně. Nikdo nechápe, že tohle pro mě není žádná zábava. Všude slyším jen ,Harry, měl bys být milejší k Malfoyovi' a ,Harry dej Snapeovi šanci'. Nenapadlo vás, že to není zrovna ten typ pomoci, co potřebuju?"

Ginny mu položila ruku na rameno a stiskla ho. "Musí být strašné připadat si jako cizinec ve svém vlastním životě. Nedovedu si představit sebe na tvém místě, ani jaké to pro tebe musí být. Ale jsme tu pro tebe, Harry. Opravdu jsme. Ale... my si pamatujeme na minulý rok a neradi bychom, abys všechny ty dobré věci, co se staly, jen tak odhodil. Máme tě příliš rádi, abychom mlčeli, když vidíme, že se o to snažíš."

"Dobré věci," zamumlal Harry. "Snape. Malfoy. Jasně."

"Nemá rád, když se mu říká Malfoy."

"Jo, já vím." Harry si odkašlal. "Vážně mě nenapadlo, že hned budeš myslet na vánoční ples, Ginny. Ehm... řekl bych, že to znamená, že se mnou chceš jít?"

Ginny si povzdychla. "Pokud ty chceš jít se mnou, zeptáš se mě znovu. Pořádně. Není zrovna lichotivé být pozvaná, jenom protože si myslíš, že musíš, Harry. Nebo protože se cítíš provinile, že ses mě pokusil využít."

"Nechtěl jsem-" Harryho popírání se zlomilo pod jejím pohledem. "Dobře, možná že jsem se o to snažil. Trošku. Nemyslel jsem tím nic zlého. Jen jsem si myslel, že jsi zrovna ta osoba, která by se mnou mohla mluvit."

"Já vím, ale není hezké využít mě, jenom proto že mám pro tebe slabost."

Harry se kousl do rtu a přikývl. "Jo. Je mi to líto."

"Odpouštím ti, ale už to nezkoušej."

"Nebudu," řekl Harry provinile. Co si to jen myslel? Samozřejmě, že už to nezkusí. Není největší kopyto na světě. A vůbec, jaký by to mělo smysl? Ginny byla rozhodnutá říct mu "ne", stejně jako všichni ostatní v jeho životě.

Sakra, sakra, sakra.

---------------------------------------------------

Harry se opřel do své židle a promnul si hlavu. "Řekl bych, že některé věci se nikdy nezmění."

Ron se zakřenil na šachové figurky, které si potřásaly rukama. Tedy ty, které hlasitě nejásaly. "No, víš, co se říká. Opakování je matka moudrosti. Pokud hraješ šachy jen párkrát za rok, příliš se nezlepšíš."

Harryho vlastní figurky se pomalu plahočily zpátky do dřevěného pouzdra vedle šachovnice. Koho by v tu chvíli napadlo, jak odhodlaně se z něho před patnácti minutami vynořily. "Hmm, asi mi nemůžeš nic říct o našich šachových partiích během minulého roku?" Dokonce i jemu samému ta otázka zněla zoufale a chabě.

"Ne, nemůžu, ale jestli se ještě jednou pokusíš takhle přilísat k Ginny, s radostí tě praštím do nosu," řekl Ron vesele, přesto však s náznakem hrozby ve hlase.

"Nepotřebuju, abys mi pomáhal s Harrym," ozvala se Ginny, která seděla o pár metrů dál, zpoza famrpálového magazínu.

"Pokud ho budeš schopná praštit do nosu-"

"Pokud se ještě jednou pokusí mě takhle využít," řekla Ginny nechutně sladkým hlasem, "dostane kletbou do svých rodinných klenotů."

Harry se začervenal, ale věděl, že by si to pravděpodobně zasloužil. Tedy, ne zrovna tohle. Nikdo si nezasloužil dostat kletbou tam. Ale zasloužil si její opovržení. Aby přivedl svou mysl na něco jiného, začal uklízet šachové figurky. To mu dlouho nevydrželo. Druhá figurka, kterou sebral, ho bolestivě kousla a začala lamentovat o té hanbě, být přemisťovaná právě tím chlapcem, který způsobil jejich armádě tak "potupnou porážku."

Harry vystřelil ruku k ústům a začal sát ranku, kterou mu pěšák způsobil. No, alespoň dostal to rozptýlení, po kterém toužil.

"Jsou trochu drzí," zamumlal Ron a mávnul hůlkou přes celou šachovnici, než ji zaměřil na dotyčného pěšáka. "Ty tam! Už nic podobného nezkoušej."

Pěšák pokorně zvedl ruce. "Mohl bych změnit barvy, ach, vy největší z kouzelnických vojevůdců? Prosím?"

"Zrádce! Zrádce!" zařvalo několik ostatních černých figurek. Jezdec nejprve přitiskl pěšáka tváří k desce, pak ho začal švihat plochou stranou meče. "Lumpe! Čokle! Sketo!"

Ron si povzdechl a kouzlem je všechny poslal zpátky do krabice. Odhodlaně se tomu bránily, ale magie byla silnější. I když se dřevěná krabice zavřela, Harry pořád ještě mohl slyšet vzdálené výkřiky.

Ron si znovu povzdechl. "Občas se mi zdá, že mudlovské šachy mají něco do sebe."

Ozvalo se zaťukání na dveře společenské místnosti. O chvilku později vstoupil Malfoy. Harry zlostně pohlédl na Deana, který ho pustil dovnitř.

Dean jen pokrčil rameny.

"Draco," řekla Levandule hlasem jako z cukru. Vstala ze židle a po cestě si uhladila šaty způsobem, který se Harrymu zdál obscénní a to i přesto, že Levandule byla zapnutá až ke krku. A co hůř, když mířila k Dracovi, její boky se odvážně vlnily. Bože, vypadala snad taky takhle, když to zkoušela na Harryho? Tehdy mu to tak nepřipadalo, ale na druhou stranu, byl tenkrát dost vyvedený z míry tím, jak moc všechny dívky během jeho zapomenutého roku vyspěly.

"Dobrý večer," řekl Malfoy velmi formálně. Ten pozdrav adresoval spíše všem v místnosti, než přímo Levanduli.

Ne, že by ji to odradilo. Rychle se k němu dovlnila a zamrkala řasami. Bylo to docela ubohé, jak byla čitelná. V Harryho očích ji to dělalo nevkusnou.

A bylo jisté, že by Draco Malfoy nikdy, za žádných okolností, neshledal nevkusnou dívku atraktivní.

"Dnes večer vypadáš elegantně," řekla Levandule tím samým cukrovým hlasem, jakmile se ocitla Malfoyovi po boku. "Mmm."

Malfoy jí věnoval pohled, který mohl být zrovna tak určen hnijícímu masu, ale slova, která mu vycházela z úst, byla dostatečně zdvořilá. "Omluv mne, prosím. Přišel jsem si sem promluvit se svým bratrem."

Byla Levandule natolik tupá, aby ignorovala tak jasnou narážku?

Ano, byla.

"Máš takový kouzelnický talent," zabroukala. "Mám tento rok nějaké potíže a napadlo mě, jestli bys nemohl obětovat trochu volného času a trochu mě doučit-"

Natáhla ruku, aby ji položila na jeho předloktí, ale Malfoy se hladce natočil, aby ho minula. "Raději bys měla být méně očividná," řekl a zavrtěl hlavou. "A tím zrovna nemyslím, když budeš mluvit se mnou. Nemáš u mě žádnou šanci, takže ti radím na to zapomenout. Ale čistě pro případ, že opravdu potřebuješ pomoc s výukou, doporučuji ti požádat o pomoc Hermionu. Co do magie, je přinejmenším stejně silná jako já. Nemluvě o tom, že je ve tvé vlastní koleji."

Lavendule ohrnula rty jako dítě, kterému byla odmítnuta sladkost, a záblesk v jejích očích napovídal, že tímhle to pro ni neskončilo.

Harry upravil svůj názor na ni z "nevkusná" na "vulgární". Ještě včera Draca s radostí pomlouvala. No, to bylo, když si myslela, že má u Harryho nějakou šanci. A teď se po něm sápala!

Jako by Levandule chtěla jeho poslední myšlenku podtrhnout, věnovala Malfoyovi lstivý úsměv a odešla po schodech do dívčího pokoje. Nezapomněla při tom pohupovat boky.

Harry málem obrátil oči v sloup, ale pak se rozhodl, že bude lepší, když s Malfoyem nebude v ničem souhlasit. "Chceš mi něco?" zeptal se chladně, zaklonil se v křesle a zpod víček se podíval na Malfoye.

Ten postoj se Malfoyovi zrovna nelíbil. "Narozdíl od tebe, když já navštívím společenskou místnost svého bratra, skutečně s ním chci mluvit."

"O čem?"

"O něčem, o čem si nepřeješ, aby se to probíralo přede všemi," řekl Malfoy. "V tom mi věř."

Jak jinak mohl Harry zareagovat, než smíchem? "Já ti nevěřím ani při nejmenším, Draco."

Malfoyův divně smíšený výraz prozrazoval, že tuhle odpověď očekával, své křestní jméno při ní ale ne. "Vážně chceš, abych řekl celé společenské místnosti o tom, co s tebou Severus zamýšlí udělat? Nepotěšilo ho, že jsi zmeškal etiku."

"A ty jsi teď jeho malý poslíček, hmm?"

"Ne, jsem tvůj bratr a přišel jsem ti pomoct, i když to, při Merlinovi, není zrovna lehké."

Harry se málem ponořil do svého křesla ještě hlouběji. Nevadilo by mu, kdyby Malfoye ještě trochu podráždil. Na druhou stranu, "Severusovy" plány ho doopravdy zajímaly a pochyboval, že by Malfoy cokoli prozradil před místností plnou nebelvírských. Pokud by příliš provokoval, mohl by odejít. Což mu nechávalo jen jednu možnost...

Harry se postavil a sarkastickým gestem ukázal na celou společenskou místnost. "Nahoru do mé ložnice nebo do studené, profukující chodby?"

"Pojďme se projít."

Takže, Malfoy má podezření, že se okolí hemží odposlouchávacími kouzly. To jen znamenalo, že podobné věci jsou ve Zmijozelu běžné. To alespoň vysvětlovalo jejich notorickou paranoiu.

Zvykl si i on být tak paranoidní po tom, co tam žil jen... zatraceně. Ani nevěděl, jak dlouho se to vůbec táhlo. Pravděpodobně od prvního dne, co se mohl znovu účastnit vyučování.

Snape na tom pravděpodobně trval, stejně jako trval na tom, že se Harry stane zmijozelským prefektem, ať už se mu to líbilo nebo ne.

Dokud byli v chodbách, Malfoy téměř nemluvil, což Harrymu vyhovovalo. Neměli zrovna o čem mluvit. Trochu ho překvapilo, když se ukázalo, že jejich cílem je komnata nejvyšší potřeby. Malfoy nakráčel před ni, svraštil obočí soustředěním a otevřením dveří odhalil malou místnost s dvěma pohodlnými křesly natočenými proti sobě, malým stolkem s čajovým servisem a krbem, který navozoval útulnou atmosféru. Nic víc v místnosti nebylo, pokud jste nepočítali věci jako jsou koberce a tapisérie.

"Co jsi řekl, že potřebuješ?" zeptal se Harry, když klesl do křesla.

Malfoy zavřel dveře, než odpověděl: "Soukromé místo, kde bychom si mohli promluvit."

"Proboha, to musí být sakra tajné, ať už je to cokoli."

"Ach, věř mi, to je," řekl Malfoy, který ironii v jeho hlase ignoroval. "Severus by mě... no, ne rovnou zabil. Ale mohl by k tomu dostat chuť."

"Ale ten trest se nakonec všichni dozvědí."

"Trest?" Malfoy zněl zmateně. Posadil se a ukázal směrem k čaji.

Harry to ignoroval. "Snapeův trest za zmeškání etiky? Kvůli kterému jsi mě přišel varovat? Až na to, že kvůli tomu jsi nepřišel, očividně. To byla lež."

"Samozřejmě, že to byla lež. Stěží bych mohl říct tvým přátelům skutečný důvod mé návštěvy." Malfoy se předklonil. "Zamyslel jsem se nad tím, a nakonec jsem se rozhodl, že chci, aby ses mě zeptal."

"Zeptal se tě na co?"

Malfoy si povzdechl. "Na co myslíš, Harry? Na to, na co ses lidí ptal celý den. Na co ses zeptal svého hada. Slyšel jsem, jak tě za to Hermiona peskovala, když skončilo přeměňování."

Oh. Oh.

Harry se na Malfoye podezřívavě podíval. Uvažoval, o co tu doopravdy jde. Pokud jednu věc věděl jistě, pak to, že Zmijozelovi se nedá věřit. "Proč bys mi něco takového nabízel?"

"Protože já věřím tomu, že se Severus a tvá terapeutka mýlí," řekl Draco klidně. "Já si myslím, že slyšet o co nejvíce událostech ti pomůže si vzpomenout. A Harry? Stýská se mi po bratrovi. Strašně moc chci, aby ses rozpomněl."

To Harryho stěží ošálilo. "Je za tím něco víc. Musí za tím být něco víc."

Malfoy pokrčil rameny. "Samozřejmě. Potřebuji pomoct ve studiích mudlů. Ty jsi mi slíbil pomoct. Pokud ten slib hodláš dodržet, řeknu ti cokoli, co chceš vědět o minulém roce."

"Máš nějaký plán," obvinil ho Harry. "Nějaký způsob, jakým tohle použiješ proti mě."

"Jistě, ta nemůžu-ti-věřit námitka," protáhl Malfoy. "Dovol mi ti něco vysvětlit, Harry. To já ti nemůžu věřit. Nebo alespoň, tomu tvému já, které právě sedí v téhle místnosti. Ty nejsi tebou, nemůžeš mě vystát. To je mi křišťálově jasné. Pro tebe v tomhle "plánu", jak jsi to nazval, neexistují žádná rizika. Já na druhou stranu toho riskuju hodně. Kdykoli by se ti zachtělo, můžeš jít za Severusem a říct mu, že jsem porušil jeho příkaz nechat tě vzpomenout si samotného."

"A to jsi ochotný tohle riziko podstoupit?" zeptal se Harry nevěřícně.

"Ano, protože tohle ti pomůže si vzpomenout. Ten Harry, který je mým bratrem, se vrátí. Jemu věřit můžu."

"No, já nemůžu věřit tobě," řekl Harry zapáleně.

"Copak jsi mě neposlouchal? Pro tebe v tom žádné riziko není!"

"Oh, rizik je tu dost." Harry se usmál. "Copak si myslíš, že je nevidím? Myslíš, že to budu jen tak sedět a věřit čemukoli, co mi vykládáš o minulém roku? Tak důvěřivý nejsem."

"Tak tady je další věc, kterou můžeš říct Severusovi, pokud se ti někdy zachce vidět mě uvařeného zaživa." Malfoy šáhl do kapsy hábitu a vytáhl malou lahvičku s nápisem Veritaserum. "Štípnul jsem to od něj, i přesto, že posledně, co jsem něco takového měl, neudělalo mi to zrovna dobře. Ale to bylo ministerské výroby. Severus umí vařit lépe, to vím z první ruky. Takže, co říkáš?

Podal lahvičku lektvaru Harrymu, který ji zakoulel na dlani tam a zpátky. "A jak vím, že to není voda?"

Malfoy si povzdechl. "Otestuj to na sám na sobě, až budeš o samotě. Tři kapky na jazyk, a potom se pokud nahlas vyslovit lež. Jen se ujisti, že zrovna nebudeš v blízkosti někoho, kdo by toho mohl využít. Ach, a řekni svým spolužákům, že jsem lhal, ohledně toho, že jsem tě přišel varovat kvůli Severusovým plánům, protože ten žádné nemá."

"To mě jen tak hodlá nechat zatáhnout školu?"

"Pro tentokrát. Namlouvá si, že je to chvilka, co jsi na tom nebyl dobře a potřebuješ odpočinek. Osobně si myslím, že s tebou nestojí o další hádku. Ale pokud v tom budeš pokračovat, tak ji dostaneš."

"Takže co mám říct Ronovi a Hermioně, že jsi chtěl? Stěží jim můžu říct, že ses rozhodl neuposlechnout Snapeův příkaz!"

Malfoy mávl rukou. "Ále, prostě jim řekni, že jsem lhal, abych s tebou byl o samotě, protože zoufale toužím po čase stráveném se svým bratrem. Tomu oni uvěří. Protože to je taky bohužel pravda."

"Zmijozel dokáže lhát i pravdou."

To Malfoye rozesmálo. "Oh, ale ty jsi vždycky trval na tom, že jsem příšerný lhář, Harry. Teprve když jsem se naučil nitrobranu, udělal jsem pokrok."

"Uvěřím ti, až to uslyším pod veritasérem."

"Samozřejmě."

Teď byla řada na Harrym, aby vzdychl. "Takže, hádám, že bychom se měli domluvit na schůzce."

"Nic těžkého. Volna máme ve stejný čas, a když řekneš, že ses rozhodl se mnou studovat, Hermiona bude potěšená. Ron bude žárlit, ale myslím, že to zvládne docela dobře. Jenom s věcmi, co ti řeknu, musíš být opatrný. Tví přátelé budou muset uvěřit, že si na všechno vzpomínáš sám. Pokud se to donese Severusovi... no, řekněme jen, že si najde způsob, jak nám zabránit ve společném "studování"."

"Až na to, že ty se vážně chceš učit." Harry svraštil obočí. "Mudlovská studia? To se ti nepodobá."

"Už to samotné by ti mělo naznačit, že Hermiona má pravdu, když říká, že se věci změnily."

"Ale kdy ses do nich zapsal? Minulý rok?"

Malfoy vrazil ruce do kapes, jeho tvář ztuhla. "Tento rok. Jsem zamilovaný do ne-kouzelnice, Harry. Vím, že mi nevěříš, ale... no, nezáleží na tom, jestli mi věříš nebo ne. Tak jako tak je to pravda."

"Ale Hermiona říkala, že se s tebou rozešla."

Malfoy se zamračil. "Je tvoje chyba, že o tom Hermiona vůbec ví. Nechtěl jsem, aby o tom věděl nikdo. Ale děkuji, že jsi mi to připomněl. Jistě mi to přivodí hezké sny."

Harry se začervenal. Nechtěl být krutý. Samozřejmě, na prvním místě si tímhle Malfoy-miluje-mudlovskou-dívku příběhem vůbec nebyl jistý. Ale pokud se Malfoyovi nelíbilo slovo ,mudla´, protože se nelíbilo jí, možná to byla pravda. "Ne, chci říct, proč jsi nenechal mudlovských studií, když... ehm, když ona nechala tebe?"

"Myslel jsem si, že když uvážím své zázemí, O.V.C.E v tom předmětu by značně pomohly mé šanci stát se bystrozorem."

"Je v tom víc."

Malfoy zarazil ruce ještě hlouběji do kapes. "Ty nevíš, kde přestat. Ale díky Marše, která je i mou terapeutkou, pro případ, že bys to nevěděl, ti můžu říct i zbytek. Sám jsem tomu zezačátku nerozuměl. Nenechal jsem mudlovských studií, protože jsem si nepřipustil, že jsem ji opravdu ztratil. Spokojen?"

"Je mi to líto."

"Je tím nejkrásnějším stvořením, jaké jsem kdy viděl," řekl Malfoy se zasněným výrazem v očích. "A zpívá jako anděl. Podobnost, které teď už rozumím. Divný nápad, andělé. Věřil jsi v ně, když jsi byl menší?"

"Ani ne." Harry zavzpomínal. "Spadali pod kategorii kouzel, hádám. V ty jsem taky nevěřil. No... dobrá, takže to uděláme. Ale nejprve zkontroluju to veritasérum."

"Ne, nejprve se mě zeptáš."

"Nebuď směšný."

"Je směšné obětovat mi smítko na hůlce? Všechno, co chci, je pocit, že můj vlastní bratr je ochotný přijít ke mně, když potřebuje pomoc."

Takto podané se to Harrymu nezamlouvalo, ale moc dobře věděl, že Malfoy by byl ochotný dohadovat se celou noc. "Dobře," odsekl. "Řekneš mi o minulém roce, Malfoyi?"

"Draco."

Spratek. "Řekneš mi o minulém roce, Draco?"

Široký úsměv se rozprostřel přes Malfoyovu tvář. "Ano, Harry, řeknu."