Preklady fanfiction Harryho Pottera

5. Kapitola – Odrazy v zrcadle

Tu noc se Harrymu zdál sen.

Stál se Severusem před Zrcadlem všech duší a volal na Siriuse. Nehledě na to jak se snažil, nikdo se v temnotě neobjevoval.

„Nemůže přijít,“ řekl Harry a zklamaně zatínal pěsti. „Musel zase jít za smrtijedy!“
Severus sebou trhnul, jeho bledé rysy zbledly snad ještě víc než obvykle, ale Harry to sotva zaznamenal. Jeho myšlenky patřily výhradě jenom Siriusovi.

„Možná že přijít může, ale nechce,“ pověděl Harry hořce a tloukl do zrcadla, dokud ho Severus nechytil za zápěstí a nezastavil ho. „Skoro jsem mu řekl, že jsem si tě vybral místo něho, a Sirius nikdy nebyl příliš vyrovnaný, že? Pravděpodobně mě teď nenávidí a nechce mě teď ani nikdy v budoucnu už znova vidět.“

„Možná jen nemůžeš zastihnout jeho pravého ducha, jeho skutečnou duši,“ řekl Severus jemně a položil ruku na Harryho rameno, odstraňoval napětí ve svalech. „Zkoušej volat to nevděčné psisko, můj synu.“

Harry přikývnul, napadlo ho, že otec má asi pravdu. Severus měl přece obvykle pravdu. Ve všem.

Zavřel oči a hluboce se soustředil. Myslel na všechno hrozné, co se týkalo Siriuse, na co mohl. Vylekaný Harry ten rok, co se vydával za Smrtonoše. Zesměšňování Severuse ve škole, jak si stěžoval na nudu, dokud James nezavěsil Severuse vzhůru nohama jen pro pobavení. Anebo tehdy, jak poslal Severuse do Chroptící chýše, i když dobře věděl, že ho tam čeká smrt z rukou vlkodlaka. Přehození rolí s Petrem Pettigrewem v poslední minutě, nenapadlo by ho, že Petr už pracuje pro Voldemorta a zradil by Potterovi při první příležitosti...

„Harry,“ řekl Severus vedle něj. „Zrcadlo. Koukej.“

Harry otevřel oči a uviděl obraz plující ve výhledu. „Siriusi,“pověděl poněkud chladně po všech těch vzpomínkách, kterými se zrovna probíral.

„Harry.“ Sirius šlehl pohledem po Snapeovi. „On. Proč on, Harry? Nemá ani tu slušnost obléknout si svůj nejlepší hábit.“

„Ale má!“

„Tenhle že je jeho nejlepší?“

Když Harry zmateně pohlédl letmo do strany, uviděl, že místo formálního černozeleného hábitu má na sobě Severus obnošené hadry, vedle kterých by Remusovo oblečení vypadalo elegantně.

„Proč jsi se převlékl?“ zalapal po dechu.

„Nepřevlékl,“ pronesl Snape lhostejně. „Nikdy hábit neměním. To ty si pouze myslíš, že ano.“

„Samozřejmě že ne,“ ohrnul rty Sirius a jeho hlas měl výraz největšího opovržení. „Jak mu můžeš věřit, že by vůbec mohl, Harry? Je to smrtijed, vždycky jím bude. Zeptej se ho, proč ti neřekl, že tvý rodiče k tobě nemohou. No, do toho, zeptej se ho! On byl tehdy ve Voldemortových službách.“

„Předstíral,“pronesl těžce Harry a odstoupil od Snapea směrem k zrcadlu. „Pouze předstíral, jen tak mohl špehovat Voldemorta.“

„Skutečně?“ Odfrknul si Sirius. „V tom případě se ho zeptej, jak to že tě přijal za svého milovaného syna a ani jednou ti nepověděl o své roli ve smrti tvých pravých rodičů!“

Harry se otočil na Snapea. Stihl zahlédnout ďábelský záblesk v mužových očích, když vytahoval smrtijedskou masku z kapsy otrhaného pláště a nasazoval si ji.

Harry se vzpřímeně posadil na své posteli, náhle úplně probuzený. Upřeným pohledem horečnatě prohledával pokoj, který ozařovalo mdlé světlo z nástěnných svícnů.

Jediné věci, na kterých spočinul jeho pohled, byly stěny samotné, kufry, šatníky a Draco převalující se pod svou přikrývkou na druhé straně pokoje.

O chvilku později se už jeho bratr ospale protahoval a posadil se. Mrkal, dokud neuviděl Harryho, který taky seděl. „Co je?“

„Nic.“

„To mi nepovídej. Vypadáš jako bys viděl někoho napíchnout na rožeň a opékat přímo před tvýma očima.“

„Zlý sen,“ řekl Harry krátce.

„Jak zlý?“

Harry chvíli uvažoval a pak letmo pohlédl bokem. „Táta byl pořád smrtijedem.“

I přes slabé světlo mohl Harry zahlédnout, jak Draco pevně sevřel přikrývku kolem svých nohou. Tón hlasu druhého chlapce, když konečně promluvil, byl schválně lehkovážný. „Vždyť víš, že jím není, tak se tomu vysměj.“

Harry se otočil a přišpendlil svého bratra planoucím pohledem. „Neslyším, že by ses smál. A víš proč? Není to legrační.“

„Dobrá, skutečně si nemyslím... neměl by sis dělat starosti, ne?“

„Samozřejmě že si nedělám starosti,“ procedil Harry skrz zuby. Sotva mohl uvěřit, že by se Draco potřeboval vůbec ptát. „Nejsem hlupák. Byl to jen Sirius, snažil se mě obrátit proti tátovi!“

„Ne, to teda nebyl.“ Zavrtěl Draco hlavou. „Ten sen je z tvojí vlastní hlavy.“

Jo, to Harry věděl. „Dobrá, pak tedy já sám jenom předpokládám, že je Sirius idiot.“

„To je tak hrozný člověk?“

„Ne!“ vykřiknul Harry. „Špatně jsem to vysvětlil. On je... no, je skvělý. A já ho mám rád. Hodně. Ale on a Snape jsou, ehm, v podstatě nepřátelé, to je všechno.“

Draco přikývnul. „Zjistil jsem toho dost. Není tu nic, co by si s tím mohl udělat, Harry.“

„Kromě snu,“ zamumlal Harry a odvrátil pohled.

„Myslím, že jsi jenom rozčílený, protože na to nejsi zvyklý.“ Když se na něj Harry bezvýrazně podíval, Draco pokračoval. „Jsi roztržený ve dvou směrech. Kdybys měl mámu s tátou, je oba, tak by to byla jen normální část dospívání. Ale pro tebe to nejsou normální věci, tak se nediv, že se ti zdá o jejich vzájemném boji o tebe.“

Když se nad tím Harry zamyslel, dávalo to smysl. „To bylo taky v té knížce?“

„V jaké knížce?“

„Ehm, Cesta k nápravě nebo tak něco?“

„Něco ano. Ale učebnice Studia mudlů pro šestý ročník taky pojednává o interpretaci snů, poslední dobou mě to trápilo.“ Draco se usmál. „Mám jít za Severusem a říct mu o lektvar pro tebe?“

To byla pozorná nabídka, ale Harry obrátil oči v sloup. „Co, hodláš mě tentokrát přimět, abych to udělal sám? Nemyslíš si, že si s ním potřebuju promluvit o tom snu?“

„Nemyslím si, že by Severus potřeboval slyšet, že se ti zdálo o tom, že je pořád smrtijed,“ odpověděl Draco vážně.

Harry spustil nohy dolů z postele a hledal své bačkory. „Budu se snažit nezmiňovat tuhle část. Ale musím se ho na něco zeptat.“

„Na co?“

„Na něco, co nemůže počkat,“ prohlásil Harry nekompromisně. „Jdi zase spát, Draco.“

Draco vypadal nejistě, ale znova si lehl a díval se přivřenýma očima, jak Harry pokrčil rameny, oblékl si noční hábit přes pyžamo a neslyšně vyšel ze dveří.

***

„Pane?“ Harry zaklepal trochu hlasitěji.

Dveře se najednou prudce otevřely a v nich stál bosý Snape v nočním hábitu. „Věděl jsem, že jsem ti měl dát Bezesný spánek. Byl to pro tebe náročný den. Pojď na chvilku dál, Harry.“

Vešel dovnitř. Snape přivolal lektvar a podal ho Harrymu. Ten se ale neměl k tomu ho vypít.

„Já jsem vlastně nepřišel pro lektvar, pane.“

„Pane,“ potřásl hlavou Snape. „Co tě trápí, Harry? Něco, co řekl Black?“

„Ehm... ano.“ Harry se skácel do křesla a pokusil se trošku si uspořádat myšlenky. „No, tak něco. To spoutání mých rodičů. Proč jste mi o tom neřekl? Tím chci říct, rozumím tomu, že jste mě nechtěl zranit, možná jste si ani nemyslel, že bych o tom měl vědět, když bych za normálních okolností stejně nemohl čekat, že se mi je podaří zavolat. Ale v okamžiku, kdy jsem začal mluvit o zprovoznění zrcadla a možnosti je tak opět vidět... měl jste mi přece říct, že nemám naději, že není žádná možnost.“

„Měl bych, samozřejmě.“ Zválená postel se prohnula, jak si Snape sedl naproti němu. „Blackovo prohlášení je pro mě naprostým překvapením, Harry.“

Harry přikývnul a polkl. Přesto se ještě musel na něco zeptat, „On... Voldemort, mám na mysli, nepožádal vás, abyste uvařil lektvar nebo... nebo...“

„Ne,“ řekl Snape a složil ruce v klíně. „Nevyčítám ti, že se divíš; je to logická dedukce, jelikož jsem byl špehem, když se to dělo. Přísahám ti, Harry, že jsem nevěděl o plánech proti tvým rodičům.“

„Oh.“ Harry zrudl a cítil se skutečně jako idiot. Samozřejmě, že to Snape nemohl vědět. Ten muž ho miloval. Řekl by mu o takové věci. „Er... promiňte, pane.“

„Tati. Nebo Severusi.“

„Jo.“ Harry polkl naprázdno. „Promiň, tati. Měl jsem ti věřit.“

„Ale ty jsi mi věřil. Přišel jsi a zeptal ses mě hned po noční můře.“

„Jak jsi věděl, že jsem měl zlý sen? Neřekl jsem to.“ Harry se zamračil a na chvilku se ponořil do ohně, který v posledních dnech udržoval okolo svých myšlenek. Sotva ho zaznamenal. Nitrobrana se stala jeho druhou přirozeností. Ačkoli když se snažil, mohl ty sálající plameny cítit.

„Ne, nepoužil jsem na tebe potají nitrozpyt,“ potřásl hlavou Snape. „Stačí se ti podívat do tváře a vím, na co myslíš.“

„Jen tak.“

„Ano.“

Harry si povzdech, zvedl se z křesla a sedl si místo toho vedla svého otce. Cítil se tu lépe a ještě lépe se cítil, když mu Severus dal ruku kolem ramen a přitáhl si ho na moment blíž. To bylo asi to, co Harryho přimělo připustit si pravdu. „Měl jsem noční můru. Příšernou. Já... mluvil jsem se Siriusem a on se mě snažil obrátit proti tobě.“

„Prorocký sen,“ řekl Snape úsečně.

„To nebyl prorocký sen. Nedržel se vzoru, nebylo tam žádné víření.“

„To byl pokus o ironii. Špatný, pokud mohu soudit.“

„Dobrá, dokonce i normální sny někdy tak nějak... poukazují na věci,“ řekl Harry.

„Ano, já vím.“

„Nepředpokládám, že můžeme zabránit Siriusovi, aby říkal něco strašného, jestliže to je to, co chce udělat.“ Harry si povzdechl. „Já... já nevím. Byl jsem nejdříve skutečně rozčílený, když jsem si myslel, že bys mohl být zapletený v udržování mých rodičů dál ode mě, ale teď si skoro přeju, abys byl, protože... no, v tom případě bys byl schopen mi pomoct to zvrátit, správně?“

„Špatně.“

Harry zamrkal. „Co? Ty bys mi nepomohl?“

Snapeovy černé oči se zúžily a upřely pohled na Harryho.

„Zaplést se do nekromancie?“

„To není nekromancie. Nezkoušeli bychom oživit jejich, ugh, mrtvá těla ani nic podobného.“

„Druh kouzel, která by měly dosáhnout až do záhrobí a působit na ty, kteří by měli být z dosahu jakékoli magie, Harry? To by se dalo klasifikovat jako nekromancie a to přinejmenším. A ne, za žádných okolností bych ti nepomáhal s tak temnou magií, jako je takhle.“

„Ale mohlo by to zničit zlá zaklínadla,“ zamumlal Harry. „Mohli bychom udělat něco dobrého.“

Snape si náhle poškrábal kořen nosu a povzdechl si. „Ne, jsem si jistý, že bychom nemohli.“ Na moment zaváhal, jak si probíral myšlenky. „Byl jsem ve Voldemortově vnitřním kruhu, Harry. Jedním z jeho rádců, kterým nejvíc věřil.“

„To si myslíš,“ zamumlal Harry, očekávaje výbuch. Jak mohl Snape říct, že to bylo špatné odstranit to strašné spoutání? Jak mohl Snape chtít držet ho dál od jeho rodičů? „Možná že ti vůbec nevěřil. Nepožádal tě o pomoc s tou záležitostí, že ne? Ani se ti nezmínil!“

„Odvažuji se tvrdit, že rozmlouval pouze s těmi, jichž se ta záležitost týkala,“ pronesl Snape ledovým hlasem, „a požadoval od nich absolutní mlčenlivost. Voldemort se rád chlubil, ale ne když si nebyl jistý výsledkem. A pochybuji, že tady si byl jistý účinkem. Teď by mohl. Může najít způsob, jak získat informace o tom, že tví rodiče se pokouší odpovědět na tvé volání a selhávají. Ale tobě unikla celá moje pointa. Proč by mě měl Voldemort vylučovat ze skupiny smrtijedů, kteří pracují s nekromancií?“

„Já... Já nevím. Nemyslel si, že můžeš být špion?“

„V tom případě by mi neřekl o jiných důležitých věcech. Zkus to znova. Proč mě nepožádal, abych tě zabil tady v Bradavicích? Měl jsem příležitostí víc než dost.“

Pak si Harry vzpomněl. „Oh. Tvoje ruce. Řekl jsi Voldemortovi, že musíš být opatrný, jestliže máš být schopen připravit lektvary z Bílé magie... nesmíš mít na rukou krev. Vážně je to tak doslovně? Pomáhal jsi mě držet během těch jehel, ale držel jsi se dál od krve.“

„Jak by to mohlo být tak doslovné, když to ani není pravda?“

„Tím myslím, že to Voldemort bere doslovně, ne?“

„Chtěl jsem, aby to bral tak všeobecně, jak jen bylo možné.“ Snape sebou trošku škubnul. „Možná to byla chyba. Spíš to byl jeho důvod, proč mě držet dál od obřadu spoutání tvých rodičů. Kdybych nebyl tak vybíravý v tom, co jsem ochotný dělat jako zvěd, mohl bych Albusovi poskytovat více informací.“

Tyhle řeči Harry nesnášel. „Ne, napadl tě správný způsob, jak omezit to, co jsi musel dělat na těch hrozných setkáních. Práce pro stranu Světla je správná věc, ale pokud tě přinutí zabíjet nebo mrzačit, jak jen to může být správné?“

Snape zkřížil ruce na prsou. „Chceš ignorovat fakt, že to všechno, i horší věci, jsem dělal, když jsem tenkrát vstoupil do služeb Temného Pána?“

Temný Pán. Harry se zachvěl.

„Ale to bylo dříve než... err, než jsi odčinil své prohřešky.“

„Nenapravil jsem své selhání, protože pochybuji o tom, že to jde,“ pronesl Snape a upíral pohled na zeď místo na Harryho. „A když nic jiného, Albus mě napravil. Nebo se o to alespoň pokusil. Nic nemůže doopravdy vymazat utrpení, které jsem způsobil, Harry. Nevíš... nevíš o věcech, které jsem udělal v jeho službách.“

Harry měl okolo žaludku nepříjemný pocit. Obvykle se mu to stávalo, když si zkoušel představit hořkou minulost svého otce. Což byl taky důvod, proč si to Harry raději nepředstavoval. Severus měl patrně pravdu o Harryho touze ignorovat celou tu věc, ale co jiného se s tím dalo dělat? Přesně, jak řekl sám Snape: co se stalo, nemůže se odestát.

„Nepotřebuji to vědět.“ Harry položil ruce na předloktí svého otce. „Vím, kdo jsi teď. To je důležité.“

„Pamatuj na to, jestliže někdy zjistíš, co musel Lupin dělat, aby se neprozradil. On nemá žádnou báchorku o vaření s neposkvrněnýma rukama, která by ho zachránila před splněním Voldemortových nejhorších úkolů.“

Další věc, o které Harry raději ani nepřemýšlel. Aby se rozptýlil, vypálil první otázku, která ho napadla. „Stejně, proč ti Voldemort věřil ohledně těch neposkvrněných rukou? Měl by přece vědět, že jsi to pro něho dělal při jeho prvním vzestupu!“

„Oh, nebylo obtížné ho přesvědčit, že ředitel trval na mém 'očištění' ve snaze odstranit mé Znamení zla. 'Brumbál se obával, že byste se mohl vrátit,' uculoval jsem se. Voldemort byl nadšen myšlenkou, že Albusův rituál selhal. Jenom jsem hrál na jeho ješitnost.“

Harry nad tím vším přemýšlel, než přikývnul. Nebyl si jistý, jestli by kdy použil takovou pečlivou strategii, ale předpokládal, že by mohla přijít vhod. „Takže... to kouzlo na spoutání mých rodičů... Sirius říkal, že to vyžaduje nějakou ohavnost, ale neřekl mi nic víc.“

„Jedna z mála inteligentních rozhodnutí, které učinil.“

„Tím chceš říct, že ty mi to taky neřekneš?“

Snape otočil hlavu a zadíval se na něj. „Poslouchal jsi vůbec, co jsem říkal? Nevím, co ten obřad zahrnuje!“

„Jen jsem myslel...“ Harry si propletl prsty v klíně. „Kdybych věděl s jistotou, jak to udělal, pak bych to možná mohl zvrátit.“

„Ty jsi neposlouchal.“ Snape mu najednou sevřel obě zápěstí a pevně stisknul. „Harry, neznám přesné detaily toho spoutání, ale vím, že nekromancie vyžaduje oběti. Lidské oběti. A čím černější magie, tím to musí být nevinnější oběti. Dosáhnout do posmrtného života, to je temné dost, ale držet rodiče dál od jejich vlastního dítěte, jejich jediného dítěte? Upřímně pochybuji, že by jedna oběť stačila.“

„Jedna oběť?“ Snapeova slova o nevinnosti k němu konečně pronikla a pravda udeřila Harryho jako blesk z čistého nebe. Myslel si, že jeho žaludek snad klesne přímo na podlahu. „Oh, bože. Děti, to je to, o čem mluvíš. Jedno dítě nebylo dost? Zavraždil nevinné malé děti, jen aby mohl...“

Snape ho prudce sevřel v objetí. „Pro jednou mohu proklínat tvůj cit, Harry. Pokoušel jsem se neříct ti to. Nemusíš vědět o takových věcech. A nedávej vinu sobě. To byla Voldemortova práce a ne tvá. Neneseš žádnou zodpovědnost...“

„Já vím.“ Harry se kousal do rtu, aby neplakal. Nevěděl jistě, proč by ho ta myšlenka měla tak zasáhnout. Po tom všem, kdy se Voldemort pokoušel ho zabít ještě jako malé dítě, to nevypadalo, že by ten muž nebyl schopen ublížit dítěti. Ale obětování... to bylo něco jiného. Harry měl být zamýšlenou obětí o posledním Samhainu a to zahrnovalo mnohem víc než jenom pouho pouhé zabíjení. Nejprve mučení...

„Přemýšlíš o tom, dokonce zrovna teď,“ řekl Snape, zatímco ho jemně hladil po zádech.

Harry si povzdechnul a uvolnil se v jeho sevření. Dokonce si opřel hlavu o otcovo rameno a cítil, jak se jeho vlasy letmo dotýkají jeho nosu. Mastné vlasy, ale v celém tom momentu bylo něco uklidňujícího.

„Dobře, tak teď to víme,“ řekl Harry tiše. „Je to příšerné, ale nejsem natolik blázen, abych se obviňoval. Nemůžu zabránit tomu, co už se stalo. Ale můžeme ty informace využít pro dobro, ne? Teď když tomu rozumíme, nemůžeme najít způsob jak to zvrátit? Já... promiň, že tak moc chci mluvit se svými rodiči. Vím, že s nimi nepotřebuju mluvit. Vlastně to ani není normální. Myslím, že Sirius měl v tomhle pravdu, ale... proč mi nechceš pomoct?“

Snape si odsedl stranou a otočil ho tak, aby mu viděl do očí. „Protože nekromancie je čiré zlo, Harry.“

„Nemusí být...“

„Ano, musí být. Kdysi jsem ji studoval, předtím než jsem se otočil ke Světlu. Jediný způsob jak zvrátit kouzla z černé magie, je obnovit rituál v každém sebemenším detailu až na jeden.“

„Žádná oběť?“ zeptal se Harry mdlým hlasem, protože výraz Snapeovy tváře mu napověděl, že tohle správně nebude.

„Dvojnásobná oběť.“

Harry zatnul zuby, aby nevykřikl. Nepomohlo to. „Do prdele, do prdele!“

Pro tentokrát ho Snape nepokáral za jeho mluvu. Dokonce ani pohledem.

„Není tu tedy žádný způsob?“

„Není. Věř mi.“

„Věřím.“ Cítil se poražen. Padl nazad na postel. Chtělo se mu začít metat kouzla. A to tak dlouho, dokud by neutišil vztek, který měl v sobě. „Jen bych si přál...“

„Samozřejmě. Stejná věc, kterou si vždycky přeješ.“ Snape se nadzvedl z postele, posadil se a položil ruku na Harryho hruď. „Máš ve svém srdci ránu, která se nikdy úplně nezahojí.“

Harry mrkal, jak se snažil neplakat, protože to, zatraceně, byla pravda. A neměla by. „Ty ji zahojíš, Severusi. Chci říct... jak bys nemohl? Mám tě rád. Tolik jako dosud... kruci. Mám tě rád víc, než jsem miloval je, protože jsem byl příliš malý na to, abych věděl, co je to láska.“

Snape zvedl ruku a svými dlouhými prsty jemně odhrnul Harrymu vlasy z obličeje, jako by mu chtěl něco smést z tváře. „Byl jsi příliš malý, abys to mohl vyslovit, Harry. Ale ne tak malý, abys to nedokázal cítit.“

Harry zhluboka nabral dech. Zastyděl se, že toužil po tom, aby ho Snape dál hladil po vlasech. „Ty ubohé děti...“

Snapeův hlas byl stejně uklidňující jako jeho prsty. „Dobrá, slyšel jsi Blacka. Setkají se s těmi, které mají rádi a jednou se opět setkají i se svými rodiči.“

„A to to má udělat lepší? Představa, že přišel jejich čas?“ Harry se drsně zasmál, jak tak ležel. „Stejně tomu nerozumím. Neměl bych si myslet, že opustí svoji kolíbku v ten samý den, aby je Voldemort nemohl ukrást? Neměl bych si myslet, že by stejně umřely a jedinou otázkou je kdy? A co vůbec všichni ti lidi na ministerstvu? Stovky lidí, kteří museli umřít na každý pád, jen protože přišel jejich čas?“

„Neřekl jsem, že přišel jejich čas,“ opravil ho Snape jemně. „Jenom říkám, že teď už mají klid a mír.“

„Já vím, ale Sirius říkal...“ Už to skoro vypadalo, že Snape dá ruku pryč, ale Harry se natočil, aby mu byl blíže. Snape vydal tichý zvuk pobavení a dál se probíral vlasy svého syna.

„Black ti řekl, čemu věří. Nic víc, nic míň,“ řekl Snape. „Možná tomu potřebuje věřit. Že to místo, kde je... má dovolit mrtvým odpočívat v pokoji. Nedivil bych se, kdyby tam většina duší věřila, že zemřeli, protože nadešel jejich čas. Předpokládám, že je lepší si to myslet, když už jsi mrtvý. To ale neznamená, že je to pravda.“

Harry si povzdechl a zadíval se na svého otce, který trpělivě seděl vedle něj. Pravděpodobně už byly tři hodiny ráno. Harry měl jít vážně dávno do postele a nechat Snapea spát. Přesto nemohl. Příliš mnoho věcí se mu honilo hlavou.

„Takže ty si myslíš, že se Sirius mýlil? Říkal, že ne. Že skutečně zná pravdu o životě a smrti.“

„Jsem si jistý, že si myslí, že ji zná.“ Snape pomalu položil ruku na Harryho tvář. „Měl tě moc rád a nechtěl tě tady tak nechat. Určitě ne uprostřed boje, tvoje bezpečí je pořád nejisté. Zpočátku musel cítit, že tě opustil.“

„To nebyla jeho chyba.“

„Ne, ale věřím, že ti není cizí pocit bezdůvodné viny“

„Pravda,“ připustil Harry a slabě se pousmál.

„Mám podezření, že jediný způsob, jak Black mohl dojít své smrti, bylo naplnit svůj osud. Obvyklá lidská reakce na tragédii.“

To Harryho rozveselilo už o něco víc. „Siriusova smrt že byla tragédií? Můžu to dostat písemně?“

„Nežertuj,“ řekl Snape stroze. „Pro tebe to byla tragédie. Byl bych idiot, kdybych si to neuvědomoval. A ten muž měl svoje schopnosti, takže to je vlastně neštěstí i pro Řád.“

„Správně,“ odpověděl Harry. „Takže... Sirius přesvědčil sám sebe, že to byl prostě jeho čas a nic se s tím nedalo dělat.“

„Všichni o tom mohou být přesvědčeni. Nicméně, já o tom stále pochybuji.“

„No, to já taky,“ zamumlal Harry. „Nevím, dokonce před tím, než jsem dneska usnul, jsem si tím lámal hlavu. Neber to špatně, ale ještě jsem uvažoval o výsledku boje s Voldemortem. Myslím teoreticky. Jestliže má zemřít v době, kdy se předpokládá, že zemře a nezáleží na tom, co kdo udělá, proč se pak namáháme ho zabít? Proč si prostě neudělat volno, zatímco budeme čekat, až uklouzne ve sprše.“

Nestávalo se často, že by se Severus zakřenil, ale tahle představa to způsobila. Široký úsměv se usadil na jeho tváři. Ihned sundal ruku z Harryho tváře a přikryl si vlastní pusu.

„Mohli bychom mu poslat kluzké mýdlo, abychom to uspíšili,“ dodal Harry.

Teď už se Severus doopravdy rozesmál.

„Doufám, že vidíš omyl ve svém argumentu,“ řekl po chvíli muž, i když se ještě pořád usmíval. „Předpokládáš, že Voldemort má předurčeno zemřít, i když proroctví samo mluví o nějakém druhu bitvy mezi vámi dvěma, ale nezmiňuje její výsledek.“

„To jo, ale pak mě napadlo, že pokud má Sirius pravdu a já mám odejít, až nadejde můj čas, bez ohledu na okolnosti, pokud je mi osudem předurčeno zemřít v boji s Voldemortem, pak nemá žádný význam se na něj připravovat, ne?“

„Ale Black nemá pravdu.“

„Ne, nemyslím si, že ji má,“ zašeptal Harry. „Nemůžu uvěřit, že by moji rodiče stejně zemřeli o tom Halloweenu, ať už by přišel nebo ne. Ne... On to zavinil. Jestliže by nebylo jeho, byli by tu se mnou. A... a Lucius Malfoy... Udělal jsem to. V každém případě nemusel zemřít, kdybych se zachoval jinak. Já jsem ten, který měl být v tomhle případě mrtvý, ať už to byl můj čas nebo ne.“

„To všechno je pravda.“

„A jestliže smrtí Sirius zmoudřel, pak by měl přijmout adopci místo toho, aby vybuchl vzteky jako malé děcko!“

„Ta shoda nebude náhodná,“ poznamenal Severus stroze. „Klidně i uvěřím, že se choval jako vzteklý pes.“

Harry šáhl za sebe, popadl polštář a hodil ho po otci, který ho s dušeným smíchem odrazil. „Když už jsme u toho, možná by ses měl vrátit do své vlastní postele.“

Harry se se zívnutím posadil. Tak nějak by raději zůstal tady a bavil se celou noc, ale to by vážně nebylo moc rozumné. „Můžu si zítra přispat? Prosím?“

„Tak dlouho, jak jen budeš chtít.“

Harry zamrkal překvapením nad tím, jak snadno Snape kapituloval. A vůbec. Kromě narozenin, byl poměrně přísný ve výchově svých synů, aby nebyli „leniví a k ničemu“, jak říkal. „Skutečně?“

„Samozřejmě. Čím déle budeš spát, tím později budu muset znovu vidět Blacka.“

„Vážně vtipné, tati.“

„Taky myslím.“

Harry se postavil na nohy. Vlastně se necítil o nic lépe; nikdy nebude moci vidět své rodiče v Zrcadle, pořád bylo děsivě prázdné. A pomyšlení na to, co Voldemort udělal, aby je spoutal... to bylo skutečně odporné.

Ale alespoň už nepřemítal nad tím, zda život není nic jiného než scénář, který už někdo dávno napsal. Tak to nemohlo být. V tom se Sirius mýlí, ale pokud mu ta idea pomáhá... dobrá, v pořádku. Harry ho mohl nechat myslet si, že zemřel, protože přišel jeho čas.

Na druhou stranu, nemohl ho nechat si myslet, že ho může přimět, aby přestal milovat Severuse. To by nemohlo nic, řekl si Harry pro sebe.

Nic

Nikdy.

***

Když Harry druhý den konečně opustil pokoj, uviděl, že Zrcadlo všech duší bylo přeneseno, přesně jak Snape navrhnul.

Draco se zašklebil, když ho spatřil. „Nejdřív Severus a teď ty.“

„Hmm?“

„Oh, táta si taky přispal, to je všechno.“

„Byli jsme dost dlouho vzhůru. Povídali jsme si.“ Draco vypadal zvědavý, za to ho Harry nemohl vinit, ne po nejasném Musím se ho na něco zeptat z minulé noci. „Chtěl jsem vědět, jestli měl něco společného se spoutáním mých rodičů. Ale neměl.“

„Neměl jsi se ho ptát na takovou věc!“

„Koukej, povídání si s mrtvými lidmi může být trošku matoucí,“ odseknul Harry.

„Mírně řečeno,“ protáhl Snape, jak se vynořil ze své ložnice s hladkými a rovnými vlasy. Harry se snažil nezírat, jelikož to nebylo zdvořilé, ale nemohl pominout fakt, že Snape měl pro jednou umyté vlasy. Možná to souviselo s obléknutím se do nejlepšího hábitu při příležitosti oficiálního představení Siriusovi. „Také jsme probírali předurčení versus svobodná vůle.“

„A skončili jsme na straně svobodné vůle,“ dodal Harry.

Draco zvedl bradu. „Samozřejmě. Nebyl jsem snad více méně předurčen k tomu tě nenávidět a bojovat proti tobě? A nyní jsem na tvé straně. To je jasná svobodná vůle.“

„Tak jest, Draco,“ řekl Snape. „Ach, vidím, že skřítkové přesunuli Zrcadlo. Můžeme se nejdříve naobědvat, než si půjdeme promluvit s tvým kmotrem?“

„Možná to bude oběd i večeře,“ zamumlal Harry a vrhl letmý pohled na hodinky. „Předpokládám, že snídaně určitě ne. Je skoro jedenáct.“

„Jestli chceš, jistě si můžeš objednat snídani.“

Harry ji objednal. Kompletní anglickou snídani, ale pak ho napadlo, proč se vlastně obtěžoval, když stěží mohl polknout sousto. Sklíčeně se vidličkou vrtal ve vajíčkách, rozpatlával žloutek po kouscích hub a rajčat na svém talíři.

Snape si ho vážně prohlížel přes šálek svého čaje. „Tohle mi připomíná tvoje chování před tím, než jsme šli do Albusovy kanceláře vyplnit adopční papíry.“

„Cha,“ řekl Harry. „Tenkrát jsem se jenom cítil zmatený. Dnes to není ten problém. Jsem pyšný na to, že jsem tvým synem. To jenom... vím, že mě Sirius bude nenávidět za to, že jsem si vybral tebe místo jeho... zatraceně, jaký to má smysl s ním vůbec mluvit?“

„Nebuď směšný. Nebude tě nenávidět.“

„Přestaň být takový pesimista,“ řekl Draco. „Co se stalo s tvojí nebelvírskou stránkou?“

„Jsem plnokrevný Zmijozel,“otočil se Harry na bratra s úsměvem.

„Buď opatrný v používání takových frází před Blackem,“ varoval ho Snape.

Harry odstrčil křeslo a postavil se. „Pojďme, ať to máme za sebou.“

Beze slova odešel do ložnice převléknout se. Příslušné kouzelnické kalhoty místo riflí a košili s dlouhými rukávy, která patřila k uniformě. Pak svůj nejlepší školní plášť, jeden z těch, které mu Severus koupil těsně před narozeninami. Harry už na něm měl svůj speciální zakouzlený odznak, stejně jako na dalších nových pláštích, které ten den dostal.

Musel připustit, že mít otce a jít s ním nakupovat školní potřeby, může být velká legrace stejně jako životně nezbytné. Severus mu navrhl koupit si několik knih vedle těch 'předepsaných' a 'doporučovaných' na tento školní rok. Nejdříve byl Harry proti, namítal, že knihovna má všechno, co by potřeboval, ale Severus neústupně trval na svém, že mít kdykoliv po ruce výtisk a moci se na něj obrátit, by bylo prospěšné.

Mít dospělého, který se o něj stará a přemýšlí nad takovými věcmi, byla pro Harryho úplně nová zkušenost.

Harry s přišpendlil svůj prefektský odznak a odešel do koupelny pokusit se učesat si vlasy. Jako obvykle to moc nepomohlo, ale možná to bude stačit. Chtěl vypadat co možná nejlépe na dnešní formální 'představení', ale nechtěl, aby si Sirius myslel, že se pokouší vypadat jako někdo jiný. Byl prostě Harry, rozcuchané vlasy a to všechno.

Když se vrátil do obývacího pokoje, jeho rodina už na něj čekala. Draco měl na sobě svůj nejlepší školní hábit a svůj vlastní prefektský odznak, díky kterému vypadal velice podobně jako Harry, ale Severus měl na sobě formální oblečení, hábit úzce olemovaný zelenou. Byla to vítaná změna po obvyklé strohé černi.

„Můžeme?“

Harry přikývnul, opatrně zvedl rámeček, ve kterém měl úlomky dvousměrného zrcátka. Snažil se na ně nedívat. Nechtěl vidět scházející kousky nebo počítat, kolik jich zbylo. To, co chtěl, bylo předstírat, že má neomezené zásoby a že Sirius s ním bude chtít mluvit i teď, když znal pravdu o Harryho rodinné situaci.

Zrcadlo všech duší bylo jen kousek od jejich komnat, v pokoji, který mohl otevřít pouze Harry, Draco nebo Snape. „Heslo je karamelky,“ řekl Snape tichým hlasem a otevřel dveře.

„To si děláš legraci,“ Dracovi spadla čelist.

„Ředitel ho vybíral.“

Jelikož Draco vypadal pořád zmateně, Harry zašeptal, že mu to vysvětlí později. Podivné... Harry by si myslel, že Brumbálova bizardní hesla budou všeobecně známá. Očividně ne pro Zmijozel.

Jak se dveře za nimi zavřely, Harry zaujal svou pozici před Zrcadlem všech duší. Nějak vypadalo mnohem impozantněji než předtím, ale to bylo patrně tím, že v místnosti kromě něho nic jiného nebylo. Vůbec nic, dokonce ani kobereček na kamenné podlaze. No, nebyli kouzelníci pro nic za nic. Harry se rozhodl. Protáhnul si prsty a švihnul hůlkou na efekt, jak vyžadoval jeho otec.

Pokusil se vyčarovat tři křesla a skončil u tří... no, ať už to bylo cokoli. Snad podnožky, pomyslel si, když je sledoval.

Draco předvedl divadlo s dramatickým povzdechnutím, když mávnul svou hůlkou, aby je proměnil na odpovídajíc křesla z tmavého dřeva a hladké šedé kůže.

„Zvládnul bych to lépe, kdybych použil hůlku,“ zamumlal Harry.

„Měli bychom pohovku velikosti Londýna...“

„Pánové,“ přerušil ho Snape, „máme mnohem důležitější věci na práci než diskutovat o nábytku.“

„Jo, správně.“ Harry promarnil další minutu tím, jak strkal křesla na místo, všechny tři, před zrcadlo, ale zpočátku je zasunul trochu zpátky. Pak si vybral drahocenný úlomek rozbitého zrcátka a přitisknul ho proti Zrcadlu všech duší, zatímco odříkával zaklínadlo k aktivaci.

„Anglicky, říkám ti, zkus to anglicky,“ stěžoval si Draco stojící mimo na straně.

„Zvyk. Zkusím to později. Jestli Sirius vůbec bude se mnou chtít znovu mluvit...“

„Zavolej ho,“ řekl Snape tiše.

„Ne, dokud nebudete stát vedle mě..“

Snape ho počastoval poněkud nevrlým pohledem, ale vyhověl mu. Hábit kolem něj majestátně zavlál, jak se pohnul.

Harry vrhl omluvný pohled na Draca. „Promiň, představím tě hned, jak tohle vyřešíme.“

„V každém případě bys měl představit svou adoptivní rodinu v pořadí podle věku,“ pokrčil rameny Draco.

Mohlo to vyznít arogantně, ale ve skutečnosti to vyznělo jako holý fakt, nic víc. Harry se vděčně usmál, zavřel oči a zavolal Siriuse.

Vypadalo to, že to bude trvat déle než předtím, ale možná zrovna pociťoval starosti nad celou tou záležitostí. Co když Sirius odmítne přijít? Co když jen bude křičet na Harryho, že je hlupák, a Harry to bude muset poslouchat? Co když jeho sen měl pravdu a Sirius obviní Snapea z příšerných věcí...?

„Harry,“ promluvil hlas srdečně, ten zvuk přicházel odněkud přímo před ním.

Harryho oči se v tu ránu otevřely a uviděl Siriuse stát před ním. Opíral se o povrch zrcadla, obě jeho dlaně sevřené kolem rámu. „Siriusi, ty jsi přišel.“

„Přece jsi si nemyslel, že bych nepřišel. Ledaže...“ Divné, Sirius vypadal, že drží jazyk za zuby. To když si Harry povšimnul, že Siriusovy vlasy jsou dlouhé a rozčepýřené. No, žádný div, že je vyvedený z rovnováhy... zrovna zíral přímo na Snapea.

Harry je mohl vidět oba dva v zrcadle, což bylo dost zvláštní, jelikož neviděl ani svůj vlastní odraz. A Snape nevypadal jako odraz – vypadal jako by byl za Zrcadlem, na stejném místě jako byl Sirius.

Ale už bylo prokázáno, jak předpokládal, že Zrcadlo se nechovalo jako normální zrcadlo. Možná Snape vypadal, že je na stejném místě jako Sirius jen proto, že no... oba muže měl přece ve svém srdci, ne?

Nebo to možná byla hra světla.

Bylo divné vidět je vedle sebe taky z jiného důvodu. Harry by si nikdy nepomyslel, že přijde den, kdy bude Severus pečlivěji upravený než Sirius. A neříkalo to snad něco s ohledem na to, jak často Sirius vypadal neupravený? Nyní vypadal ještě hůř než obvykle. Hlavně díky tomu, že stál vedle muže s vlasy tak rovnými a černými, až se leskly, dokonale rámovaly jeho obličej.

„Ledaže co?“ Zeptal se Harry.

Sirius pouze potřásl hlavou, podíval se mu do tváře tak neústupně, až se Harry rozhodl to nerozmazávat. Předpokládal, bude lepší přejít k důležitějším věcem. Zastrčil hůlku zpátky do kapsy, otočil se bokem a gestem ukázal.

„Siriusi, rád bych ti představil mého adoptivního otce, Severuse Augusta Snapea. Severusi, toto je Sirius Black, jmenovaný mým kmotrem mými rodiči Jamesem a Lily Potterovými.“

Siriusovi spadla čelist, což bylo dost zvláštní s ohledem na to, že mu nebylo řečeno nic, co už by nevěděl, snad kromě Snapeova prostředního jména. Ačkoli to asi nebylo ono, jak Harry zjistil, když Sirius promluvil.

„Harry... tebe někdo učil čistokrevným tradicím?“

„To můj otec,“ zvedl obočí Harry. Ulevilo se mu, že Sirius nezačal křičet nebo se honit za svým ocasem. Možná tu přece jenom byla nějaká naděje, po tom všem. „Budeš se řídit zvyky?“

„Oh, ano, ano, samozřejmě,“ řekl Sirius pohotově. Nemohl tak úplně potřást Snapeovi rukou, ne? Namísto toho posunul svou dlaň níž a stále ji držel přitisknutou ke sklu.

Severus rázně vykročil kupředu a udělal odpovídající gesto, takže byli se Siriusem ruku na ruce.

„Rodina mé rodiny nechť je krví mé krve,“ pronesl Snape tiše. Na Harryho to zapůsobilo; nevypadalo to, že by měl Snape nějaké pochybnosti. Na druhé straně ten muž věděl, jak skrývat svoje emoce.

„Rodina mé rodiny nechť je krví mé krve,“ zopakoval Sirius a rozhodně to znělo, jako by se mu z té vyhlídky dělalo špatně. Ale řekl to. To na Harryho rovněž zapůsobilo.

Snape udělal krok vzad a opět zaujal své původní místo vedle Harryho.

Harry skutečně nevěděl co říct. Mezi všemi věcmi, které očekával, že uslyší Siriuse dnes říct, takhle věta rozhodně nebyla. „Ehm... co to do tebe vjelo?“

„Zdravý rozum, pokud mohu doufat,“ přimhouřil Snape vyzývavě oči.

„Drž klapačku, Snape,“ odsekl Sirius, než pohlédl zpátky na Harryho. „Adopce u čistokrevných rodin není vůbec běžná, ale tradici je třeba ctít.“

„To sis ještě včera nemyslel.“

Sirius se ušklíbnul a objal se rukama. „Dobrá, připouštím, že jste mě zaskočili a nevěděl jsem, co si o tom mám myslet...“

„To jsi věděl,“ řekl Harry. „Dal jsi to velmi jasně najevo.“

„Dobrá, dobrá! Nenáviděl jsem tu představu!“ zvýšil hlas Sirius.

To už bylo lepší. Harry nechtěl bojovat se Siriusem, ale taky nechtěl poslouchat hromadu polopravd. Buď budou oba vůči sobě navzájem čestní nebo za to nebudou stát. „Až taková změna?“

Sirius se zamračil a pronesl jediné slovo. Pravděpodobně to poslední, které by Harry čekal.

„James.“

„Můj táta?“ Harry přikročil blíže k zrcadlu. „On... co ti říkal?“

Sirius si založil ruce na hrudi a něco zamumlal.

Harry pocítil slabé bodnutí v srdci. „Nemůžeš mi to říct?“ zeptal se žalostně. „To úděsné svázání...“

„To není tím,“ povzdechnul si Sirius. „James se nepokusil ti předat zprávu, Harry. On se mnou jen mluvil.“

„Co říkal, Siriusi?“

Dlouhý pohled a další zamumlání, ale tentokrát ho Harry pochytil.

„Řeklmiabychsivytáhlhlavuzprdele.“

Vedle něj, se ozval zvuk jako by Snape dusil smích.

Sirius se na něj otočil. „Myslím, že jsem ti říkal, abys držel klapačku, Snape.“

„Oh, ale my teď jsme rodina, Blacku,“ řekl Snape, jeho hlas kypěl černým humorem. „Jsme jedna krev. Sám jsi to řekl.“

„To neznamená, že se mi můžeš vysmívat!“

„To že dělám? Jen jsem byl potěšen, když jsem slyšel, jaké hezké doporučení ti dal James.“

„James?“ vycenil zuby Sirius. „Od kdy mu tak říkáš? I když jste spolu pracovali v Řádu během první války, tak to byl pořád Potter! Vždyť sis dokonce zakládal na tom, nazývat tak i Lily!“

„Dobrá, od teď to bude James, je krví mé krve,“řekl Snape rozvážně. „On a Lily očividně nemohou přijít a provést uvítací rituál, ale prosím, pověz jim, že je vítám oba do své rodiny, Siriusi.“

Sirius se znovu zamračil, ale přestal cenit zuby, takže se Harry příliš nebál toho, že by se přeměnil.

„Můj táta ti vážně pověděl, ať si vyndáš hlavu z prdele?“

„A zeptal se, jestli jsi šťastný,“ řekl Sirius. „A ne, 'nepověděl' mi to, Harry. Byl to spíše řev, ale možná jenom proto, že mi pořád zvonilo v uších od toho, jak mi Lily dala facku. Říkala, že Severus je dobrý člověk, který dlouho riskoval svůj život kvůli Řádu a jak se já odvažuju urážet inteligenci jejího syna...“

„Kdy jsi to dělal?“

„Nedělal jsem to!“ Siriusovi se rozšířilo chřípí. „Ale Lily si myslela, že jsem to dělal, ta malá...“

„Takhle mé mámě neříkej!“

Sirius se naklonil blíže k zrcadlu. „Oh, mám tvou mámu hrozně rád, Harry, ale ona je jako lvice, když dostane vztek. Dáreček se zatraceně silnými ránami.“

„To zní jako Hermiona. To je jí podobné.“

„Jak se má Hermiona?“

„Oh, ne to teda ne,“ skoro zavrčel Harry. „Neměň téma. Co to bylo s tou urážkou mé inteligence?“

„Lily povídala, že její syn by měl být schopný si sám vybrat, komu bude věřit a komu ne, o čemž jsem pochyboval a nazval tě bláznem.“

„Takže tak to je,“ Snape se lhostejně zadíval do zrcadla.

„Jistě,“ odpověděl s nechutí Sirius.

„A co jsi jí na to odpověděl?“ zeptal se Harry.

Sirius protočil oči. „Předtím nebo potom, co mě nechal James? Jo, on jaksi... no, víte, on na mě vlastně tak úplně neseděl. Řekněme, že jsem byl zrovna na zádech, když se rozhodnul, že mě tam udrží do té doby, dokud se na věci nepodívám jeho očima. Oba byli zatraceně naštvaní, že jsem tě přerušil, když ses mi to pokoušel říct, Harry. Samozřejmě jsem říkal, že nejsi blázen, ale prožíváš těžké období dospívání a můžeš být poněkud zmatený ohledně toho, kterému dospělému věřit, a tady na mě James začal znovu řvát, abych vytáhnul hlavu ze zadku a prostě se zeptal.“

„A hodláš to vůbec udělat?“ zeptal se Snape.

„Nebudu se ptát Harryho, jestli je šťastný,“ odvětil Sirius s povzdechem. „Očividně je.“

„Jo, jsem.“ Harry položil obě ruce na zrcadlo a usmál se, když Sirius udělal totéž. „Jsem skutečně šťastný, Siriusi. Severus je skvělý táta a navíc mám i bratra!“

„Oh, drahý Merline,“ zasténal Sirius. „Ty jsi vážně našel ženu, která s tebou vydrží, Snape?“

Kousek stranou si Draco přitisknul ruku na pusu a vypadal, že možná umře z toho, jak zadržoval smích.

Zatímco Snape se zamračil. „Věřím, že se můžeme vyhnout osobním útokům. Ledaže bys rád, abych s Harrym sdílel vaši časově neomezenou konverzaci,“ pronesl jedovatě, „ta tisícovka věcí, které na tobě shledávám nesnesitelnými?“

„Jako kdybys to už neudělal,“ zamumlal Sirius.

„Neudělal,“ řekl Harry pevně. „Ví, že tě mám rád a že by mě zranilo, kdybych slyšel o tobě špatné věci. Stejně jako mě bolí slyšet od tebe zlé věci o něm, takže přesně jak jsi říkal, přestaň.“

Sirius nejistě přikývnul. „Dobrá. Pro tebe, Harry? Cokoli.“ Jeho pohled se mihnul trošku výše. „Tak tedy, co jsem to slyšel o Harryho bratru?“

„Adoptoval jsem i dalšího chlapce,“ řekl Snape velmi chladně. Harry věděl, že byl ostražitý kvůli Siriusově reakci na jméno Malfoy.

„Jeden ti nebyl dost?“

Harryho napadlo, že to bylo jízlivé, ale zdálo se, že Snape to přešel. „Očividně ne.“

Pak na něj oba muži jaksi upřeně hleděli, dokud si to Harry nedal dohromady. Bylo na něm ho oficiálně uvést. „Oh. Správně.“ Mávnul na Draca, aby přišel blíže do výhledu zrcadla. Druhý chlapec měl obě ruce hluboko schované v kapsách. Harry doufal, že bude schopen se brzo uvolnit.

„Siriusi, rád bych ti představil mého bratra Draca Gervaise Alaina Malfoye Snapea. Draco, toto je Sirius Black, jmenovaný mým kmotrem mými rodiči Jamesem a Lily Potterovými.“

„Vlastně jsem Draco Alain Gervais Malfoy Snape,“ řekl Draco a vypadal trochu otráveně.

„Oh. Dobrá. Promiň.“

„Věřil bych, že můj bratr si bude pamatovat mé jméno!“

„Pokud si ho přestaneš měnit, tak bych i mohl!“ odseknul Harry.

„Pánové,“ pronesl Snape jemně. To bylo všechno, co řekl. Jedno jediné slovo, ale stačilo, aby oba ukončili hádku.

Sirius mezitím upřeně hleděl na Harryho, vypadalo to, že nad něčím uvažuje. „Snape, řekl jsi. Ty sis změnil svoje jméno taky?“

„Ne, samozřejmě, že ne,“ usmál se Harry.

„Jestliže jsi odmítnul tohle, proč jsi pak neřekl ne na ten odznak?“ Ukázal Sirius trochu roztřeseným prstem.

„Protože jsem chtěl být prefektem,“ odvětil Harry jednoduše. „A jen tak pro jistotu, Siriusi, ne, Severus mě nepožádal o změnu příjmení. Ve skutečnosti, měl dost problémů s tím se ujistit, že si budu pamatovat, že mám dva otce. Jen jeden z nich žije, však víš.“

Sirius zaskřípal zuby. „Jestliže je tak nezaujatý, tak proč tě proboha přiměl opustit Nebelvír? Oba tvoji rodiče byli v Nebelvíru, Harry!“

„Jo, jsem si toho vědom,“ řekl Harry trochu ostře. „Podívej se, nevidíš lva na mém odznaku? Jsem stále v Nebelvíru. Jen jsem teď navíc i ve Zmijozelu.“

„Nemůžeš být ve dvou kolejích.“

„Ale já jsem.“

„Nemůžeš...“

„Když mi strhnou body, odebírají se z obou kolejí.“

Sirius se zachvěl. „Dvě koleje. V pořádku, Harry. Ale proč jsi souhlasil?“

Harry vlastně nesouhlasil, ne tím způsobem, jaký měl Sirius na mysli. Napadlo ho, že vysvětlit mu Bradavický řád by bylo hezké, ale nepochopil by to. Harry nechtěl, aby to znělo, že v téhle záležitosti neměl na vybranou, protože pak by si Sirius myslel, že byl podveden.

„Protože jsem rád, jak to je,“ řekl. „Siriusi, Moudrý klobouk mi doporučoval Zmijozel, který mi tehdy vadil, ale já už nemám dvanáct let. Lstivost a ctižádost nemusí být zlými vlastnostmi, víš. Všechno záleží na tom, jak se využijí.“

Sirius vypadal znechucený.

„Pořád jsem jen Harry.“

„Chceš... chceš abych o tom řekl tvým rodičům?“

„Ano.“ Odpověděl Harry prudce. „Nestydím se za to. Je to část toho, kým jsem. A je to jen dobře, Siriusi. Voldemort mě chce zabít. Jestli mám přežít, měl bych být právě ve lstivosti lepší než je on, nemyslíš?“

„Bojovat proti ohni ohněm,“ zašeptal Sirius a polknul.

„Ano a jsem šťastný, že mám Severuse, aby mi pomohl,“ řekl Harry zatímco přemýšlel o lstivosti a své nitrobraně zároveň.

S tímhle Sirius očividně nebyl ochoten souhlasit. Namísto odpovědi obrátil svou pozornost na chlapce stojícího vedle Harryho. „Malfoy Snape? Tak... ty jsi Narcissin syn?“

„Ano, pane.“

Sirius si odfrknul. „Nuže, to se dalo čekat, že ti Lucius Malfoy dá tři křestní jména. Nafoukaný parchant.“

„Jsem taky Black...“

„To ti stěží slouží ke cti. Rodokmen Blacků je plný zla.“

„Ne tak docela,“ řekl Draco. „Jste tu vy a moje teta Andromeda a...“

Siriusův pohled se stal pronikavějším. „Ty znáš Andromedu?“

„Er... ne. Ale co jsem začal žít se Severusem, měl jsem příležitost potkat její dceru.“

Harry si pomyslel, že to bylo zručně podáno. Žádná zmínka o tom, že ona 'příležitost' bylo v podstatě Dracovo vyšetřování z vraždy.

„Tonksová,“ řekl Sirius zasněným hlasem, jako by to byla už dlouhá doba, co na ní myslel. „Jsi můj příbuzný, stejně jako ona.“

„Ano, pane.“

Siriusův hlas zdrsněl. „Ale narodil jsi se jako Malfoy. Vypadáš jako tvůj otec.“

Draco vypadal, že neví, jak na to odpovědět. Po chvíli nepatrně pokrčil rameny. „Narodil jsem se jako Malfoy, ale nevypadám jako můj otec.“ Ukázal na Severuse.

Sirius si povzdechnul. „Moje sestřenice a její bezcenný manžel oba zemřeli?“

„Ne, pane,“ pronesl Draco potichu. Harrymu vrtalo hlavou, zda bude chtít připustit, že přinejmenším Lucius zemřel. Nebylo to možné, ne s Voldemortovou schopností získávat informace i z posmrtného života.

„Pak jak to, že jsi adoptovaný?“

Harry si všimnul, jak Draco polknul. Podíval se na otce s žádostí o radu, ale Severus mu jenom naznačil, ať mluví dál. „No víte, Lucius chtěl, abych přijal Znamení zla, ale... ale já jsem to nechtěl, takže jsem požádal Albuse Brumbála o azyl. Lucius mě vydědil a pokusil se mě zabít a... a...“

„A předpokládám, že Narcissa stála při něm.“

„Něco takového. Pokusila se mi pomoct, ale nebylo by pro ni bezpečné se veřejně postavil na odpor Luciusovi...“ Draco se zhluboka nadechl. „Od Severuse bylo velmi milé, že mě vzal k sobě.“

„Jsem ohromen. Nikdy by mě nenapadlo, že budeš typ na zachraňování opuštěných a ztracených dětí, Snape.“

„Není to nic takového,“ řekl Harry. „Severus ho má taky rád, Siriusi. A já ho mám rád. A... no, měl bych ti teď asi říct o... no, víš, ty věci, co jsi mi odkázal? Trezor a dům? Dal jsem to všechno Dracovi.“

Sirius přimhouřil oči. „Ty jsi to dal všechno Dracovi.“

„Ano. Nezlob se. Prosím, Siriusi.“

„Znamená to, že sis nic nenechal pro sebe, Harry? Všechen můj světský majetek, tu jedinou věc, co jsem pro tebe mohl udělat v případě mojí smrti?“

„Cítil jsem se tolik vinný,“ zašeptal Harry a znovu se nakláněl blíže k zrcadlu. „Víš, miloval jsi mě a proto jsi chtěl, abych měl všechny tvoje věci. Ale cítil jsem se jako idiot, když jsem se nechal nalákat na ministerstvo, tebe tak zabili...“

„Harry, přišel můj čas!“

„Já vím, já vím,“ odvětil rychle Harry, třebaže si to ve skutečnosti nemyslel. Nechtěl mu způsobit bolest, ačkoli byl Sirius klidný a po životě, jaký měl, měl právo na ten klid.

A život... no, Harryho napadlo, že ten asi ke klidu určený není.

„Jenom ti říkám, jak jsem se cítil, když jsem zjistil, že jsem odpovědný za to, co se ti stalo. Já... já jsem ty věci nechtěl, Siriusi, protože mi to připadalo, jako bych to ukončil tak, abych měl prospěch z tvojí smrti. A já z toho nechci mít užitek. Chci zpátky tebe.“

„Takže jsi to všechno rozdal.“

„Um, ne, tenkrát ne.“ Usmál se Harry. „Severus mě nenechal. Říkal, ať počkám, protože bych se mohl cítit jinak. A měl pravdu.“

Na kratičký moment šlehl Sirius pohledem po Snapeovi a pak se obrátil na Harryho. „Ale pořád jsi je rozdal.“

„Jo, ale ne proto, abych se jich zbavil. Bylo to víc než to, chtěl jsem, aby měl Draco dědictví. Protože ... no, víš, jak bohatí Malfoyové jsou a Draco ztratil všechno, když přešel na naši stranu a bojoval za Světlo. Taky mi zachránil život, nejsem si jistý, jestli jsem ti to říkal a... a...“

„Harry, jenom se uklidni,“ pověděl Sirius klidně a z očí mu zářila vlídnost. „Nezlobím se na tebe. Jen jsem to chtěl vysvětlit, nic víc.“

„No, Draco je Black,“ pronesl Harry. „V tom případě je tvůj rodný dům správně jeho a ne můj.“

„To sice ne, ale pokračuj.“

Harry se usmál, protože mohl prohlásit, že to doteď šlo v pohodě. „Myslel jsem, že by to bylo to, co bys udělal ty, Siriusi, kdybys byl tady. On je rodina tvé rodiny a krev tvé krve a kdybys viděl, jak stál při mně, když všechno vypadalo beznadějně... chtěl bys mu pomoct. Jsem si tím jistý. Je jako ty, otočil se zády k rodině plné temnoty, vidíš? Ale ty jsi pryč a já tu zůstal. A chtěl jsem dostát tomu, co bys udělal ty a dal jsem to vše Dracovi, který je... já nevím. Je tvým dědicem v mnoha věcech, dokonce i když jsi ho osobně nikdy nepoznal.“

Sirius se otočil, chvíli si Draca přeměřoval pohledem a pak přikývnul. „Dobrá tedy...“ Znovu položil ruce dolů na Zrcadlo. Předpokládám, že je to zbytečné, ale o to tu nejde. Teď jsi Harryho bratr, takže... rodina mé rodiny nechť je krví mé krve.“

„Rodina mé rodiny nechť je krví mé krve,“ zopakoval Draco, hlas mu zněl drsně, jak se držel za ruce se Siriusem. „Rád vás poznávám, pane. Když jsem vyrůstal, často jsem slýchal vaše jméno. Samozřejmě bylo tu dost velké nedorozumění ohledně vaší loajality... byl to docela šok, když jsem zjistil, že nejste ten, za kterého jsem vás měl.“

„Temný jako noc sama?“ zeptal se Sirius. „Ne, že by tady byl rozdíl mezi dnem a nocí, když už na to přijde.“

„Rád vás poznávám,“ pronesl opět Draco.

„I já tebe, Draco. Tvoje teta Andromeda byla moje oblíbená sestřenice, ale i Narcissa byla v pořádku, dokud se neprovdala za toho prohnilého fanatika,“ řekl Sirius a vypadal zadumaně. „Takže krásná Narcissa... má se dobře? Nebo nevíš?“

„Nejsme moc v kontaktu. Nemůžeme být,“ dodal Draco se zadrhnutím, předstíraje, že Lucius je stále hrozbou. „Ale z toho mála, co jsem slyšel, ano, má se dobře.“

Sirius s nepřítomným pohledem přikývl. „V to doufám. Uvažuju, že budu tady, abych se s ní setkal, když přijde... pokud ovšem nepřijde s tím příšerným chlapem, co si ho vzala.“

„Ano, myslím, že už jsme zjistili, že nedokážeš vystát Dracova biologického otce,“ přerušil ho Snape. „Máš ten dojem, že Draco nemá žádné city, Blacku? Můžu ti říct z vlastní zkušenosti, že mít hrozného otce neznamená chtít slyšet, jak ho ustavičně očerňují.“

„Citlivko,“ posmíval se Sirius. Najednou se jeho oči zúžily do pouhé štěrbiny, jakoby vzdálená vzpomínka prošla skrz jeho mysl. „Ale ty bys byl, že ano? Co myslíš, Severusi? Přijde tě Kazisvět Snape přivítat, až se objevíš?“

Snape naprosto znehybněl, jeho hlas mrazil, „Kde jsi slyšel to jméno?“

„Regulus.“

„Ty jsi ho tam viděl?“ zalapal po dechu Harry.

Siriusova tvář se hluboce zamračila. „Ve skutečnosti ne. Nebyl jsem schopen ho najít. Ale z toho, co jsi řekl, Harry, usuzuji, že tu nejsem dlouho. Možná jsme se ještě neměli setkat...“

„Ale je to tvůj mladší bratr,“ řekl Harry smutně. „Neměl bys muset čekat, než ho uvidíš.“

„Čekání nám nevadí. Ne tady.“ Sirius stáhl ruku ze zrcadla. „Netruchli pro mě, Harry. Ne kvůli tomuhle nebo čemukoliv jinému.“

„Dobrá,“ odvětil Harry. Přál si dosáhnout za zrcadlo a obejmout svého kmotra. Ačkoli přesně to nemohl. Cítil napětí svého otce. Zmínka o Kazisvětu Snapeovi rozhodně ťala do živého, ale alespoň byl rozhovor za ním.

Nebo taky ne.

„Regulus mi řekl o tvém otci, když byl ještě naživu,“ řekl Sirius a upřel sálající pohled na Snapea. „Co si myslíš, že mi pověděl, Severusi?“

Severus téměř vyštěkl svou odpověď. „Věrný Sirius Black, nejlepší přítel Potterů, se tajně vídal se smrtijedy!“

„Byl to můj bratr!“ zaburácel Sirius. „A změnil názor na to, co dělal! Samozřejmě jsem se s ním setkal!“

„Pánové, jste rodina!“ pronesl Draco hlubokým hlasem, ale pokus o nastolení míru vyšel naprázdno. Sirius stále křičel.

„Na rozdíl od jiných, já se skutečně starám o svoji rodinu! I když se zmýlí! Zeptej se ho, Harry. No tak, zeptej se ho. Zeptej se svého otce, co se stalo jeho vlastnímu otci. Ptej se!“

Harry se nechtěl ptát, protože se z mnoha nepříjemných zkušeností naučil, že Severus Snape si cení svého soukromí. Nebyl připraven se bavit o své minulosti, dokonce ani se svými syny. A to bylo v pořádku, protože Harry mohl počkat. Dozvídat se Snapeova tajemství nemělo příliš velkou cenu, když byla vynucena; o tom láska nebyla.

Ale Snape neměl mít možnost podělit se o svou minulost, až bude připraven. Sirius to chtěl překazit... ale ne, jestliže k tomu má Harry co říct.

„Drž klapačku!“ zakřičel a napochodoval k Zrcadlu. Přiblížil se tak blízko, že do něj narazil nosem. „Drž klapačku, Siriusi! To je Snapeova soukromá věc. Poví nám to, až bude chtít, abychom to věděli. A nebo taky nikdy, pak to bude v pořádku! Mám ho rád a ty na tom nic nezměníš, tak se zatraceně přestaň o to pokoušet!“

Sirius udělal krok zpátky. „Jenom jsem myslel, že bys měl vědět, co je to za člověka, kterého prohlašuješ za svého otce, Harry.“

„Vím, jaký je to člověk. Znám ho stokrát líp než kdy tebe.“

„Možná je čas, abyste mě poznali lépe,“ řekl Snape ještě pořád ledovým tónem. „Vypadá to, že Black ti prostě musí říct, co si myslí, že ví.“

„Oh, vím, co vím,“ vyštěknul Sirius. „Nejsi vhodný otec pro nikoho. Jak bys mohl! Jak bys vůbec mohl!“

„Nech toho!“ zařval Harry.

Ale Sirius toho nenechal.

„Měl bys jim to říct, Snape. Vážně bys jim to měl povědět. Ale víš, že by se obrátili k tobě zády, že ano?“

Snapeův obličej zezelenal a pro Harryho to byla poslední kapka.

„Siriusi, obrátím se zády k tobě, jestli nepřestaneš ubližovat mému tátovi, tak drž už do prdele hubu!“ vykřikl.

S tím se Harry obrátil k Zrcadlu zády a odešel si kleknout před svého otce. Snape seděl v jednom z křesel, která předtím Draco přeměnil. Jen ta tři křesla Harry spatřil a chtělo se mu zase křičet. Co si myslel, že si oni čtyři mohou sednout a v klidu si normálně popovídat? To se nikdy nestane.

Harry propletl své prsty se Snapeovými a lehce stisknul. „No tak, Severusi. Pojďme domů.“

„Red...“

„Ne, Draco,“ pronesl Snape chraptivě, dřív než chlapec mohl dokončit kletbu.

Harry se podíval na bok a uviděl stát Draca s hůlkou namířenou na zrcadlo.

„Proč k čertu ne?“

„Harry s ním bude chtít znovu mluvit,“ odpověděl Snape a odcházel bez jediného pohledu na Zrcadlo. Pohyboval se jako by zestárl o desítky let během jediného odpoledne.

Draco zavrčel, zastrčil si hůlku zpátky a hrnul se za Severusem.

Když Harry míjel zrcadlo, pohlédl na Siriuse. „Běž a řekni mému tátovi, že co se mě týče, je tvoje hlava pořád strčená v tvojí prdeli.“

„Harry...“

Harry se obrátil zády a neohlédl se, ani když ho Sirius znovu vola